Citát

LR: [stále do těch] do Lucerny ((Lucerna)),
VB: no,
LR: pořád, do Žabovřesk.
VB: tam
LR: mhm
VB: v Žabovřeskách.
LR: mhm, a když ste se vdala, tak stále tam, když už teda byla
příležitost?
VB: no

LR: a když ste se vdala, tak změnilo se to nějak?
VB: [no (něk-)]
LR: když už ste byla dospělá, změnilo se to?
VB: nezměnilo, protože sem se vdala na nemocnou tchýni,
LR: mhm
VB: taky ochrnutou, měla ruce tak kolena se nepohla, tak se ze mě
stala <pečovatelka>,

LR: jo? a když ste se pak vdala, tak s manželem ste chodili [občas]
VB: [no],

LR: mhm (..) a změnil se výběr filmů, na které ste chodila, když ste
teda šla do kina, tak šl- chodila ste na jiné filmy než v těch
třicátých letech?
VB: tak když bylo to dítě, tak už to bylo míň,
LR: mhm
VB: nebyla ta možnost, jako.
LR: mhm
VB: potom manžel musel ( ) když bylo e pro Němce, tak byl e třeba
dřevo museli, ty klády na ty zákopy, naši lidi, jo,
LR: mhm
VB: do lesa e a tak von byl tam a já sem šila doma teda.
LR: mhm
VB: protože peníze byly potřeba.
LR: a jak se diváci v kině v té době protektorátu chovali, jestli
tam byly ňáké
VB: no na německý filmy moc nechodili,
LR: mhm
VB: já aspoň co si pamatuju, tak akorát na ten jeden, a to byla
taková příjemná herečka mladá a taky všecko, jako byla taková (.)
žádná taková (.) drzost nebo tak, to nebylo v ní, víte, tak to na tu
dost jako byli se podívat, ale jinak teda nevím, já sem moc teda do
toho kina vopravdu nechodila,
LR: mhm a když už ste teda v tom kině byla, tak nepamatujete si
třeba, že by se diváci smáli tomu filmu německému, nebo vůbec ňák
třeba hučeli,
VB: em-em
LR: a nepamatujete si, že by se v protektorátu v kině hajlovalo?
VB: [to sem nezažila]
LR: [třeba během týdeníku]
VB: ne,
LR: ne
VB: to sem nezažila.

LČ: mhm. a měl ste teda o ty týdeníky zájem? co vás na nich zajímalo
nebo?

JH: no tak celkem, vlastně až sem chodil sám jo, tak potom. tak,
rozhodně tady byly ty vojenské týdeníky a tak dále, prostě mě to
zajímalo ta situace, jak to vypadá všecko a tak dále, protože to je
člověk tehdy bral naprosto jinak, jo, čili když Němci jako útočili někde
a tak dále, no tak to člověk jako sledoval, kde vlastně, co vlastně se
děje, protože jiná informace jednak v rádiu, bylo jenom, nějaké zprávy a
tady v tom to člověk viděl jako na vlastní oči, ty boje třeba tam někde
u Kurska ((Kursk)) nebo něco takovýho. ovšem bylo to tendenční
samozřejmě, že jo, jako vždycky wermacht ((Wehrmacht)) vyhrával, že.

LČ: a to se pak změnilo ne, když začali ustupovat tak?

JH: ne. to se nezměnilo vůbec až do konce pořád vyhrávali v těch
týdenících. to je dovopravdy jako tak. oni prostě takticky, třeba
ustoupili kousek, aby, mohli nabrat další síly a podobně ale, nikdy to
prostě v žádným žurnále nebylo, že by nějakou bitvu prohráli. to
neexistovalo.

LČ: a vy ste věděli, jak to bylo ve skutečnosti?

JH: no tak všelijaký byly zprávy. my sme to jako neměli možnost Londýn
poslouchat nebo něco, no ale, to víte v holičství, tam se promele teda
všecko. ten příde s tím a ten příde s tím a ten příde s tím, něco je
pravda, něco není pravda, že, tak to člověk prostě, a já sem bych ani
nemohl tak nějak říct, eh že bych v té době nějak přemýšlel, já nevím,
že by ta válka měla skončit, že by to prostě mělo být nějak jinak a
podobně, to člověk fakticky jako tehdy nechápal nebo nerozuměl nebo
prostě neměl možnost to nějakým způsobem konfrontovat nebo něco
takovýho, že.

LČ: a jak ste to teda vnímal, když ste věděl, že to není tak úplně
pravda, co se v těch dokumentech ukazuje?

JH: no tak, jak se říká...

LČ: že to je tendenční jako...

JH: to jako člověk si to prostě přebral ve skutečnosti to jako.

LČ: a takže vám ty titulky v němčině nepřišly nějak špatné, nebo
nevadilo vám to?

JH: ne, ne. člověk to bral jako samozřejmost, no tak oni tam chodili v
Židenicích bylo spousta Němců,

LČ: mhm

JH: my, co sme chodili, bydleli v takovém v takovém usedlosti menší, že,
a ty majitelé byli Němci, a tam sme měli dva jednopokojové byty a tak
sme tam byly dvě české rodiny a jinak to bylo velikánské hospodářství a
to byli Němci, oni chodili normálně do kina taky, že, ale většinou teda
chodili asi do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)).

LG: mhm a potom po válce z- e chodila ste z- znova do těch kin?

JK: jo

LG: mhm a kdy ste tak nějak přestala chodit do kina?

JK: jaj tak to...

LG: to si nevzpomenete?

JK: ne to...

LR: mhm, dobře. a poslední věc tady z toho obecného, kdy pro vás
skončilo pravidelné navštěvování kina, ve vašem životě.
VB: no, dokud sem mohla chodit (.) tak sem chodi- no pravidelně to
nebylo tak finančně
LR: mhm
VB: možný, ale když už jsem byla vdaná a dávali něco, tak kino
((Lucerna)) bylo nahoře, na té Minské, v Táboře vlastně, tam se to,
jako kona- e e
LR: mhm
VB: Tábor je vod města a Minská je důle. tak tam sme chodili, tam to
bylo levný,
LR: mhm
VB: a tak tam sme chodili jako když bylo nějaká veselohra nebo tak,
LR: mhm
VB: tak sme s manželem jako šli.

LR: mhm. vzpomínáte si na první návštěvy kina po osvobození a na
jejich atmosféru?
VB: no tak když e ukazovali v Praze, jak to bylo,
LR: mhm
VB: jo a ty tanky a to všecko, nebo když bylo to ki- e parašutisti
v té Praze,
LR: mhm
VB: tak to e vždycky dobře <dobře jo tak> vykřikl [nějakej ten kluk]
LR: [aha aha]
VB: ale tak že by někdo hajloval nebo, to ne.
LR: mhm
VB: to sem neslyšela (nikde).

LR: vlastně už byla vdaná, a jak na vás působily změny [po tom roce
devatenáct se třicet devět]
VB: [no hrozný] hrozný,
LR: hlavně v kinech teda teď myslím, [jestli ste to ňák vnímala]
VB: [no za prvý] začly německý filmy,
LR: mhm
VB: jo a tam bylo právě hodně toho násilí a některý filmy německý
tam taky nebyly, byly třeba takový hodně zamilovaný, ale e e mně to
vadilo, ta němčina.
LR: mhm
VB: já sem to neměla ráda ((smích))
LR: a byla některá kina německá a některá česká? pamatujete si, že
by tam bylo takové rozdělení?
VB: ne, no jako [osazenstvo]?
LR: [v Brně] e no tak jako vůbec, jako jestli [někam víc chodili
třeba Němci]
VB: [v Žabovřeskách nebylo moc Němců]
LR: mhm mhm a jinde v Brně nevíte,
VB: ne,
LR: ne.