Citát

LČ: ale ty reklamy v těch kinech, to byly jaké reklamy.

AU: no to bylo, podle mě to bylo měli ňáký diapozitivy skleněný nebo něco, to tam dali do aparátu nebo tam se to přehazovalo. třeba (palaba), nebo něco na baterky, jo, tam bylo něco, vám doporučovali různý zboží a takový. no a to trvalo chvilku a pak začal žurnál. a ten žurnál já si, ty žurnály si hodně pamatuju za Německa. jak německý vojsko vítězí, jak ustupují do předem připravených pozic. jo, to sme se vždycky smáli. ukazovali z války. a hlavně ze so- hlavně ze Sovětského svazu jak tam v tom bahně a v tom ty auta jezdí a von byl prostě čím víc se snažil projet, tím víc zapadal. a vojáci vod blata všecko jak to tam tlačili. no, to vám řeknu. utrpení. no ale kdo je tam zval.

LČ: a to ste chodil rád na ty týdeníky? nebo...

AU: ty týdeníky mě bavily, protože to byl třeba týdeník číslo ten, a to se, no některý neměly to kina všecky stejný, to si asi propůjčovávaly, a to trvalo tak myslím jestli deset minut, bylo to takové, prostě než se ti lidi uklidníjou a než se začne promítat hlavní film. tak to byl takovej a bylo to dobrý, to byly takový ukázky ze světa, jako bych řekl dneska Televizní noviny. jo, no Televizní noviny před rokem nebo před dvěma byly mnohem zajímavější. dneska je, nechci se k tomu vůbec vyjadřovat.

LČ: a krom toho týdeníku byly tam i třeba ňáké krátké filmy nebo?

AU: em nevim určitě, ale možná že tam bylo někdy, něco. ňáká ukázka z ňákého filmu nebo tak. ale to opravdu nemůžu stoprocentně říct.

LČ: a třeba přestávky byly? během představení?

AU: přestávky? myslím že nebyly. já si to- nevzpomněl, to nebylo jako v divadle. nebo když ste em nevim. to vám nedovedu říct, že by byla přestávka a pak se pokračovalo. to už bych lhal.

LČ: a em tak jak ste ještě zmínil ty, ty německé týdeníky, jak na to lidé reagovali, když to najednou teda ukazovalo vlastně tu, tu válku, jak se to [změnilo.]

AU: [jak reagovali.] no, jak lidi. mo- moc když to bylo za Německa, tak ste nemohla moc reagovat. musela ste přežít všecko prostě, no. když ste zareagovala, tak se mohlo stát, že vás vyvedli, a už ste se nevrátila. do kina.

LČ: byl ste...

AU: protože tady, no, vy ste mladá, vy ste neprožila válku, Německo. buďte šťastná. sem, stačilo, nechcu říct, ňákou poznámku, nějakou nevhodnou, někdo vás slyšel, udal vás a už ste jela. už ste se ztratila.

LČ: a byl ste někdy přítomný, že by někdo měl promítačku v domácnosti?

AU: no já sem, jo promítačku.

LČ: že by někdo promítal doma filmy v té době.

AU: to si nepamatuju.

LČ: hm

AU: to si nepamatuju. já sám sem potom měl, sem si promítal osmimilimetrový filmy, to už sem začal fotografovat a takový, ale že by někdo promítal, ne. nevím.

LČ: a když se teda zaměříme konkrétně na to Německo, tak jak vlastně na vás působily ty změny za protektorátu, když se začalo platit ty předpisy.

AU: cizí měny?

LČ: změny vůbec.

AU: jo změny.

LČ: změny za protektorátu. tak třeba ta jazyková otázka, že byly třeba titulky v němčině,

AU: učili nás němčině taky ve škole, z toho sme si dělali legraci, bohužel kdybych měl rozum co mám dneska, tak bych se byl učil. protože jak se říká, kolik řečí znáš, tolikrát si člověkem. a je to dobře, no vono v budoucnosti bude angličtina, vono voni říkali že bude pět řečí hlavních. anglicky, německy, španělsky a ještě ještě ňáký. asi pět řečí má být, no. ale chybu dělá ten, kdo se neučí. my sme si vždycky furt říkali, dej hlavu pod necky a naučíš se německy. jako hloupý děcka, no. dneska, dneska mám vnučky a byl bych rád, kdyby se učily tu angličtinu. protože je to budoucnost asi světa. než teda svět se zničí sám.

LČ: a v té době vám to nějak vadilo, že třeba ta němčina byla i v názvech na na nárožích, v reklamách, v titulcích,

AU: no, vadilo, vadilo nám to tím, že vám to nahánělo strach. když ste přišla a najednou vidíte bekantmachmund ((Bekanntmachung)) vyhláška, jo, tolik a tolik bylo popravenéch, tolik a tolik. to mi vadilo, já su dost citlivé tady na toto všecko. že by člověk měl být člověkem, a být jeden s druhém, ať je to Turek, Habešan nebo ten,

LČ: a ty německé týdeníky, to přece teda byla ale propaganda, ne?

AU: byla to propaganda. my sme to tak brali jako propagandu. protože sme, sem vám to říkal zkrajů, sme se smáli tomu ustu- em přemístili sme se do předem připravených pozic, jo, no voni když prohrávali, tak si vykopali zákopy a ne- a nebo se stahovali, a měli předem připravený pozice. tak se přemístili. kdo tomu, kdo to nepochopil, tak si myslel, že zas třeba něco vyhráli nebo tak. bohužel, tehdy Němci měli velkou moc.

LČ: takže vy ste znali jakoby ty zprávy z fronty třeba z jako správně, a tak ty týdeníky...

AU: no, něco ste slyšela z rádia, protože se poslouchal Londýn, něco se vykládalo třeba buď v hospodě anebo někde, mezi lidima se to. a teďka to dáte dohromady a učiníte si sám ten.

LČ: no.

AU: a to z- to byla vina Anglie a Francie, tady že se k nám nepřidali hned. domluvili si tu ten Mnichov a tu schůzku tam, ten runciman ((Walter Runciman)) a daladiér ((Édouard Daladier)), a ti, z nich sme si dělali taky srandu, z deštníkem, a. bohužel, politika je taková.

LČ: a chodil ste v té době do kina méně nebo více, nebo stejně.

AU: ne, to bylo v té době, kdy sem chodil jako stejně do kina. ne teda často, ale jak se prostě vyskytla nějaká příležitost, že něco bude hrát zajímavýho, buď dobrodružný, jo, ale povidám, nelibily se mi Rodokapsy, jak sme mluvili vo té paní Široké, protože tam byly samý kovbojky. a kovboji mě moc netahli. mě tahly letecký filmy, jo, bitvy letecký a takový. to mám, no, nakonec se mně podařilo aj na vojně sem se k nim dostal, k letectvu. a to mě baví dodneška.

LČ: a v té době ste si chodil už na jiné filmy, ne už na ty veselohry? chodil ste na něco jiného za Německa?

AU: no moc, moc vážný tenkrát mě, mě to, sem moc nezajímal. já sem se o děvčata moc nezajímal, protože sem tancovat nechodil, měl sem rád teda muziku, to když někde sem šel třeba kolem hospody a voni tam hráli nebo něco, jak když v těch Židenicích tam byli nějací bratři brněnští, voni tam hráli dycky, alkazar ((Alcazar)), jo, vo Španělsku a takový, tak sem tam dycky postál třeba půl hodiny, poslouchal jak hrají. ale hudbu hudbu mám rád dodneška ale...

LČ: a na jaké filmy ste teda chodil za toho Německa.

AU: za to za to, no, to vám říkám ty veselohry.

LČ: pořád, jo?

AU: no všeli- jak byly samozřejmě za toho Německa mám dojem, že byly americký sem moc nechodily, to už si nedovedu představit jak jaké jak byl ten přesun těch filmů v té době politické. já sem se tak dvakrát vo politiku nezajímal vůbec nevím jak

LČ: jak se teda změnilo to chování diváků v kině, když ste říkal, že si nikdo nemohl nic dovolit.

AU: byli lidi, nemě- nesmělo se prostě povykovat. jinak bylo nebezpečí, že se kino zavře a li- lidi pudou dom. dělalo se třeba to, že si koupili kýchací prášek. koupili si lístek na balkoně, a během těch deníků votevřeli krabičku a sypali to dolů.

LČ: hm

AU: aby lidi kýchali a kýchali. prostě aby se ten, samozřejmě to někteří lidi rušilo, no ale, lepší je do ničeho se neplést, jo

LČ: a ten kýchací prášek jako po- aby lidi kýchali přes ten týdeník právě.

AU: no právě, to se dělalo, aby kýchali během toho týdeníku, že, aby se to rušilo. protože to bylo...

LČ: to byly provokace teda.

AU: to byla provokace taková.

LČ: ale to za to hrozily nějaké postihy, ne? nebo...

AU: no pokud by ho chytli tak ano. ale já nevim že by někoho takhle chytli, že by byla nějaká vostuda, že by se rožlo a třeba tamtoho vyvedeme.

LČ: a máte třeba ještě něco, co byste chtěl dodat k tomu, k tomu o čem sme třeba nemluvili a co se týká teda kin a toho jak ste chodil v té době za první republiky a za protektorátu do kina?

AU: no, já tady takhle sem si vypsal jenom některý ty kina kde sou, ale co bych k tomu dodával já nevim, no. my sme měli, my sme měli, my mladí sme měli svůj svět. že. nás nezajímalo, mě mě osobně zajímalo jenom buď jít na do lesa, nebo s tou partou někde žít, aby člověk prostě jak bych řekl něco si užil, jo, abych tady nežil nadarmo. anebo pracovat něco, přivydělávat si. kde se dalo přivydělat tam ste mě našla.

LČ: a zpívali ste si třeba písničky z filmů? nebo...

AU: jo, to už si nepamatuju, ale asi že ano. asi že ano, páč jako kluci sme kolikrát zpívali.

JV: hm dobře. a em teďka bych se zeptala ještě, jak se chování nebo
atmosféra v těch kinech, nebo chování těch diváků měnilo s blížícím se
koncem války. jestli tam byly nějaké změny cítit v tom kině.

CN: no tak to asi zase by bylo jenom v individuálních vzkazích, možná
že v tom, že někde teda, kde bylo úplně bezpečno, že se teda to mrknutí
na sebe navzájem, nebo ňáký takový malej náznak, že víme o něco víc než
se tam v tom týdeníku třeba ozývá, že jo, tam vždycky Němci když
ustupovali, tak voni ty týdeníky to líčily, že to byl další velice
úspěšný em tah strategický tah, em kterej teda nepřítele vláká do
pasti, a ustoupí teda, a tak, takovýdle propagandistický interpretace
toho ústupu německýho, takže čím víc se blížila asi ta, ta fronta a
osvobození, tak pravděpodobně mezi námi už jaksi to bylo daleko sne-
snadnější vůbec na to nereagovat. ale rozhodně veřejně ne, to bylo zase
jenom dycky mezi,

JV: hm

CN: mezi věrnejma přáteli.

To byl český muzikant, to jo, to sem teda už
prožíval velmi sentimentálně.

JV: hm

CN: teda Kmoch ((František Kmoch)), kterej byl tam hlavní postavou, a
Ta naše písnička česká, že, a to všecko, to přesně v téhleté době, v
roce čtyřicet teda, rok po okupaci, to to vyvolávalo silnou rezonanci.

no minthauzn ((Münchhausen –
Dobrodružství barona Prášila)), o tom sem hovořil, tak to bylo v roce
čtyřicet tři, tak to mně bylo těch dvanáct, ano na to sem nezapomněl
nikdy,

JV: a zeptala bych se na první otázku, jestli si vzpomínáte na svou
první návštěvu kina.

CN: která byla první, to nevím. ale jakej byl můj první pocit nebo
úchvat filmem, to byla širly templ ((Shirley Temple)) samozřejmě, byť
nevim, jak se ten film menoval, ale eště si některý scénky dovedu
představit, to asi sem vplul do takové všeobecné sentimentální reakce,
dojem- dojemná fabule toho filmu ňáká,

JV: hm

CN: kde ta holčička měla takovou skleněnou kouli, kterou když pohnula,
tak padal sníh, ale vono to vybavovalo ňáký, ňáký její smutný
nostalgický vzpomínky na něco, na domov nebo na něco, co prostě už
postrádá,

JV: hm

CN: takže tohle to byla, bylo to takový, takový opravdu, taková jemná
emotivní jaksi stimulace k tomu, zamejšlet se nad nad ňákým sirotkem,
nebo nad takovou ňákou existencionální situací dítěte bez bez opory,

JV: hm

CN: bez budoucnosti nebo tak. to si nejsem, dokonce vim, kde sem to
viděl. to bylo v kině dnes neexistujícím teda.

JV: a ve kterém víte?

CN: vím. to se menovalo kino Central, a bylo to na náměstí Svobody.

JV: hm dobře. a to [bylo]

CN: [a to byla] jedna, a druhá taky, taky americká zřejmě, záležitost
byl nějak- nějaká asi dysnyjovka ((Disney)), byla to pohádka o vlku a
kůzlátkách. to byla vůbec první groteska, kterou já sem viděl, a byla
vydatná, dokonce ještě si pořád pamatuju ňákou písničku, kterou tam
zpívali, a muselo to bejt teda, no že by to bylo dabovaný, to by snad
nemohlo tehdy, to ne. ale ta písnička byla Dej si pozor na vlka, ta
melodie se mi pořád ještě dokáže vybavit.

JV: hm

CN: možná že tam byla aspoň nějak ta ta, ta píseň v nějakým překladu.
to prostě sou záhady, který já už nedokážu dneska,

JV: hm

CN: spolehlivě em vyložit, nevim.

JV: hm dobře.

CN: a bylo to teda opravdu v tom období na něž se ptáte, do těch mejch
deseti let. em to byla ještě vlastně první republika myslím.

JV: dobře. a myslíte, že tyhlety filmy vás nějak ovlivnily? nebo měly
na vás nějaký...

CN: no em jistě jo. i to, že si je pamatuju jaksi je to, vyvolává to ve
mně nějaký estetický resonance, že, a a právě zase ta první věc, o níž
sem tady mluvil, s tou holčičkou širly templ ((Shirley Temple)), to
jaksi zase vyvolávalo zase takovej, dispozici k solidárnímu cítění vůči
někomu kdo, kdo trpí. samozřejmě že to bylo velice velice teda tak
efektně uděláno, aby to právě to dojetí vyvolávalo u diváka, ale jo, já
myslím, že to byla jistá etýda ((etuda)) takovýho empatickýho em
pohledu na, na svět.

JV: a myslíte, že to třeba bylo populární i mezi vašimi kamarády
tyhlety filmy?

CN: to určitě jo. určitě.

JV: a třeba ste si o tom nějak povídali? nebo...

CN: těžko říct. a potom do těch deseti let, to asi ňáký takový
rozhovory, to to bývaly jenom takový bodový, že jo,

JV: hm

CN: že sem včera někde byl tak, ale aby se šlo do ňáký analýzy nebo,
nebo ňáký takový posouzení věcný, to sme asi nevedli. pravděpodobně s
rodiči, možná sem vo něčem takovým musel mluvit, to určitě jo,

JV: hm

CN: jináč se u nás doma, zejména s maminkou sme vedli rozhovory, jakýsi
její komentáře, nebo,

JV: hm

CN: nebo vysvětlení, asi sem taky hned všemu nerozuměl, protože
vopravdu to byly jedny z mejch prvních filmů, na ty úplně první si
nevzpomínám, možná e to byly tyhlety,

JV: hm

CN: a že to chtělo ňákej takovej interpretační eště po- pokus od
maminky.

JV: a ona vám třeba nějak doporučovala filmy?

CN: to je všecko možný, ale to už si ne- nevybavím. to si nepamatuju.
snad se najde někde někdo starej, kdo eště taky něco o tom, kdo by si
pamatuje více. zejména tam, kde by se v rodině na filmovou kulturu
kladl důraz. u nás myslím že to byla jakoby taková trošku samozřejmá
spontánní věc, která se moc nepromýšlela,

JV: hm

CN: nebo nevyhledávala em ňákým systémem, kterej bychom si stanovili.

JV: hm a teďka bych se zeptala na to, když ste byl na těchto filmech,
na které si teďka vzpomínáte, tak s kým ste tam byl, jestli si na to
vzpomenete.

CN: ano, to sem určitě byl s maminkou.

JV: hm

CN: v tomto věku sem chodil asi nejvíc s maminkou. tatínek měl takový
trošku mimo rodinný zájmy, a em jaksi odbočky, ten myslím že se mnou do
kina nikdy nešel, on taky myslím, vůbec nevím, jakej von potom, tos to
brzy zem- teda se zastřelil přesně řečeno. em jestli něco četl nebo
jestli měl ňáký jiný kulturní em dřívější zkušenosti, to nevim. byl to
spíš takovej úředník, kterej si hleděl své práce, velmi spolehlivě v
tom oboru, ale, ale matka pěstovala spíš teda múzy,

JV: hm

CN: v takovým lidovým smyslu.

JV: em a teďka bych se zeptala, vy už ste mi to vlastně částečně říkal,
em jak často ste do těch svých deseti let chodil do kina. jestli to
tedy bylo taky jednou měsíčně, nebo myslíte, že to bylo jinak?

CN: do těch deseti let si dovedu představit, že to nebylo jednou mě- že
to bylo trošku řidší.

JV: hm

CN: opravdu myslím že teda, právě to toto byly filmy vyloženě dětský,
myslím že na takový filmy, který zpravidla sou určený em obecnému
diváctvu, že tyhlety filmy pro dospělý že, že prostě nenapadlo maminku
aby, aby mě ňák takhle k nim otevřela cestu.

JV: hm, a takže tady v tom dětském věku ste chodil do kina jenom s
matkou, nebo i třeba...

CN: určitě jenom s matkou.

JV: jenom s matkou. hm teďka bych se zeptala em která kina ste
navštěvoval. říkal jste ten Central, jestli si vzpomínáte [ještě]

CN: [ale] zrovna ten Central není typickej. my sme bydleli na Tučkově
ulici, em jestli vám to něco říká, je to je to tak v ose se sokolským
stadionem bývalým, ovšem na druhé straně té ulice sme byli, v (takové)
začínající tehdy začínající části, a vod tamtud bylo nejblíž do dvou až
tří kin. em dneska se všecka menujou jinak respektive neexistujou už.
myslím, že nejbližší mně bylo kino Stadion.

JV: hm

CN: nemusim říkat, kde bylo, to asi máte všecko už v tech materiálech.

JV: hm

CN: nejbližší i nejenom místně, ale i takovým jako atmosférou nebo i
zvykem.

JV: hm

CN: toto bylo naše kino prostě. takže ňákej pravidelnější kontakt tam
musel bejt, páč tam sem se cítil prostě vysloveně jako ve vlastním
prostředí. druhý bylo Studio.

JV: hm

CN: to víte kde je, že,

JV: ano.

CN: na Cihlářské Art kino, a předtím bylo Metro.

JV: hm

CN: což je Městské divadlo dneska, že.

JV: ano.

CN: tak tam sme to měli blíž, blízko, a takovou solidností to trošku
odpovídalo takové té středostavovské em úrovni, na které my sme se
chápali.

JV: hm

CN: ale že bych jako vůbec nikam jinam nešel, tak ten Central, to je
opravdu, tam byly ty dětský moje vzpomínky, nevim jak sme zrovna tam na
to připadli, taky vůbec nevím, jestli to tak bylo, že že ty filmy byly
vyhrazený jenom pro určitý biografy, em nevim, to nedovedu říct.

JV: em dobře. tak teďka bych se zeptala, jaký byl názor rodičů na film
a kina. vy ste říkal, že ty teda moc em že to moc jako neřešili, že to
brali jako samozřejmost.

CN: asi jo. asi jo. teda tatínkův názor neznám vůbec, myslím si, že ani
nevzpomínám že bych, že by někdy byl do kina šel. to neznamená, že
nešel, ale, já to tak trošku naznačil, von měl nějaký ještě jiný citový
zájmy mimo, mimo em manželství s mou maminkou.

JV: hm

CN: takže je možný, že tam se třeba dostalo víc i těchto em náplní, ale
doma teda nebyl ten, kdo by to nějak inicioval nebo s náma o tom
hovořil, kdo s náma šel někam, takže to byla maminka, já jinak netušim,
co teda vedlo k výběru em těch filmů, a zejména v tom období do těch
deseti let, jediný, co si pamatuju, sem teď řekl a nemám už žádnou em
interpretací dál k tomu.

JV: hm takže s maminkou ste vlastně hovořili o těch kinech, nebo o těch
filmech,

CN: to ano, to ano. nevim, jestli to bylo pedagogicky míněno, vona teda
víc se mnou promejšlela muziku.

JV: hm

CN: potom posléze teda mě na ten klavír od první třídy myslím nechala
vyučovat, a tak, takže tam se soustředila její snaha ze mě něco
vytlouct, a tak tam to to byla pravidelná abonentní teda účast na
koncertech,

JV: hm

CN: a jak se to slušelo v takové té měšťanské společnosti na ty opery
sme chodili. nevzpomínám si, že by maminka šla třeba na činohru. em to,
to taky může něco říkat, ten film teda nahrazoval asi dramatickou
oblast vůbec u ní.

JV: hm

CN: no a u mě teda patrně tak taky, no.