Citát

JV: a zajímala vás tahle doprovodná část toho programu, nebo už ste
to jenom chtěla mít za sebou a aby ten byl ten hlavní film třeba [s
tou marikou ((Marika Rökk))]

JG: [no jistě,] to by (kdepak ty,)

JV: nezajímalo vás to.

JG: no protože když byli Němci,

JV: hm

JG: tak to byly úryvky z fronty, že.

JV: jasně.

JG: a když bylo po pětaštyrycátým, tak to pořád byla ta práce,

JV: hm

JG: a budování [socialismu, a to]

JG: akorát vim, že byla velká sláva v baráku, když první měli
televizor,

JV: hm

JG: a to měli takovej ten, takovej ten malinkej, a tady bylo rádio
takový. tak to nastoupil celej barák, <a šel se dívat.>

JV: <jo>

JG: ((smích))

JV: to bylo tak v jakým roce?

JG: no to byl vopravdu první,

JV: hm

JG: protože ten jejich mládenec byl inženýr tady kolem ňákejch
[televizorů]

JV: [po válce] teda už.

JG: no jistě, no, no. to mohlo být, já nevim, kolem toho
čtyryapadesát,

JV: hm

JG: nebo možná později, jak to nevim.

LČ: mhm a kdy ste vlastně přestala chodit pravidelně do kina? vůbec
obecně.

JH: do kina? až (.) hm když sem chtěla vidět nějakej film, tak sem
se utrhla a letěla sem do kina, no ((smích)) <když sem to chtěla
vidět.> protože ee sem se zajímala o kulturu vždycky a a chtěla sem
mět taky ten rozhled trochu, no a tak když sem přišel nějakej <za
komunistů dobré film, tak sem utikala do kina,> no teď už ne ve
stáří, teď já sem chodila i do divadla hodně, jo, protože sem
bydlela v Králově Poli jako vdaná, a tam to je blízko, sednete na
jedničku a ste v divadle, jo, takže to jako já sem ráda chodila do
kina, taky sem si něco pamatuju, ale to vy vás už nezajímá přece.

LČ: to potom už ne, (ale) mně spíš šlo o to, jestli až teď ve stáří
ste přestala teda chodit do kina?

JH: ano ano [ano ano]

LČ: [jinak vlastně] ste ste snažila celý [život].

JH: [ano] můžu říct, že tak kolem té sedumdesátky.

LČ: mhm

JH: mně už je štyřiaosmudesát, že.

LČ: a je jaké jiné třeba koníčky ste měla krom toho, že ste chodila
do [kina]?

JH: [čtení] (.) knihy

LČ: [a]

JH: [knihy] milovala sem knihy a celé život, podívejte se, sem se
vrhla na historii.

LČ: a třeba divadla nebo tancování,

JH: no to tancování to sem tancovala ráda, jo, ale jenomže když máte
rodinu a máte děti, tak vás na to tancování moc nezbyde čas ani
peníze.

LČ: ale v té době vlastně

JH: (když) svobodná, když sem byla?

LČ: no

LČ: takže ste si většinou četla a to kino bylo spíš vlastně dalším
rozptýlením, nebo co ste vlastně jinak se jak ste se jinak bavila?

JH: no tak ee já vám řikám ee kino kino už bylo víc tak jako jinak
se žilo, to se nedá vykládat dneska. dneska je všeho a pf se uplně
už za toho ee za těch komunistů bylo plno kin a plno filmů.
všelijakých, i když ruskejch třeba, ale sem tam sem pustili taky
nějaké dobré film hm tak já nevím, co bych vám ještě řekla.

LG: a vzpomínáte si na první návštěvy kina po osvobození?

JH: no (..) ( ) brzo se nehrálo, protože bylo všechno roztřískaný

em no nebo em zřejmě em ale to už bylo potom po až vlastně po
válce, jako filmy který, který velice ovlivnily můj život, to bylo až v
roce čtyrycet pět, to když mně bylo těch čtrnáct a byla už jaksi válka
pryč, a sem, právě do Studia ((Studio)), přišel film Zasněžená romance.

JV: hm

CN: to, to byl epochální film myslím pro celou generaci, tím muzikálním
teda fantastickým výkonem djůka elingtna ((Duke Ellington))

a potom teda těsně po
válce, když přišly nějaký anglický filmy, a to už mně bylo patnáct, to
už mně nebylo možná, a vás zajímá myslím jenom údobí do pětačtyřicátýho
roku, takže to pak ty ty robin hůd ((Robin Hood)) a, a myslím Kniha
džunglí, dva takový barevně naprosto teda do té doby nepředstavitelný
filmy, tak to bylo, to byla událost. ale to nezahrnuje už naši epochu.

JV: a ještě bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na své první návštěvy
kina po osvobození.

CN: ano, tak co si z toho vzpomínám, to byl právě ten, ten film em ta
em zamilovaná romance ((Zasněžená romance)) se to menovalo, teďka si
to, Zasněžená romance, jo.

JV: hm

CN: jo, ano, tak to jestli to byl ovšem úplně první film po osvobození,
to asi ne. asi ne, já myslím, že to dorazilo sem někdy až tak ňák ke
konci pětaštyrycátýho roku, možná v šestačtyřicátým. ale em jaksi ta
úžasně svobodná atmosféra toho džezovýho ((jazz)) prostředí, to bylo
něco zcela epochálního teda to sme, to nám otevřelo teda úplně jiný
rozměry, toho prožitku. a na to se dalo jít mnohokrát teda.

JV: hm takže to bylo myslíte kvůli té hudbě? nebo...

CN: právě kvůli tomu, že to byla hudba džezová ((jazz)), kde teda
nebyla ta ta úžasná spoutanost do toho řádu, a formy, ale kde to teda
naznačovalo, že to je úžasná improvizace a taková spontaneita,

JV: hm

CN: a zároveň taky nesentimentální taková radostnost i těch vztahů
lásky, a kolektivu, a tak, takže přineslo to něco teda z takovýho
ducha, toho nejlepšího, co sme v Americe teda mohli nalézt pro sebe.

JV: hm

CN: otevření velice svěžího vzduchu, okny proudícího najednou,

JV: hm

CN: do této ustrnulé země. ale tak to nevím přesně, to možná opravdu
bylo až v roce čtyrycet pět, čtyrycet šest.

JV: hm dobře a em dalo, dalo by se říct, že se nějak změnila atmosféra,
nebo že bylo pocítit v těch kinech, že už je po válce?

CN: no to jistě.

JV: a jak byste to popsal, jak se to projevovalo.

CN: no asi například to předznamenání toho večera tím týdeníkem bylo
něco úplně jinýho, do té doby ty týdeníky byly prostě taková povinná
látka, politická, a pak byla spontánně přijímaná, samozřejmě zase to
byla naivita, protože sme ještě nepostřehli, že už zase letíme do ňáké
jiné pasti, že, ale byla to všeobecná jednomyslnost, ještě dlouhou
dobu. jo, taková, vona ta atmosféra byla nejenom v kinech, ale i na
ulicích, každou chvíli šel nějakej průvod vodněkud se, se vybatolil
průvod a šel po Lidický ulici s praporem tam, a jinej zase šel naproti,
a tak, čili taková, taková jakási úžasně uvolněná radostná pohoda, a i
soudržnost, to v té době v tom pětačtyrycátým roce bylo všude, takže si
myslím, že to muselo být i tam, kde sme pak přišli do kina, a nebyl tam
ten týdeník, na kterej sme vždycky museli jít teda povinně, protože to
patřilo k vál- k vedení války, ale že tam byly naše vlastní, naše
informace československý, a světový.

JV: a třeba tleskalo se nějakým filmům?

CN: ne, to si nepamatuju.

a (...) samozřejmě, že sem
chodila také do toho kina, až sme se přestěhovali.

LS: až ste se přestěhovali.

ES: tak tam do toho Besedního domu ((Besední dům)).

LS: hm. a to bylo?

ES: to bylo kino Union.

LS: hm.

ES: to byly jako nepravidelné návštěvy (.) dá se říci, týdně.

LS: takže jednou týdně ste říkala?

ES: jednou týdně.

LS: a s příbuznými většinou?

ES: do toho v tom Králově Poli sem chodila hodně s mým otcem.

LS: hm.

ES: protože moje maminka byla velice nemocná. dva roky byla upoutána
na lůžko než odešla (.) do věčných lovišť. takže já sem dělala
partnerku mýmu tatínkovi.