Citát

ES: viděla sem ten rozdíl projevu mezi českým filmem a německým
filmem.

LS: a jaký byl podle vás rozdíl?

ES: no tak český film mně byl rozhodně bližší.

LS: hm.

ES: bližší.

ES: tak to víte, že sme navštěvovali víc český film.

LS: jo? a proč ste navštěvovali víc český film?

ES: protože ee citově sme jako k tomu byli mm blíže.

ES: já bych chtěla jenom říct, že sme byli vděční za každý český
film, který byl za toho protektorátu promítaný.

LS. hm.

ES. protože pro nás, jak sem už jednou z-zmínila, byl nej-
nejbližší. (..) protože každý národ má určitý prostě způsob jednání,
jiný způsob humoru.

LS: určitě, no.

ES: takže český film nám byl nejbližší. (...)

ES: ovšem, člověk potom byl ovlivněn tím, že ta herečka prostě začla
jako v těch německých filmech. no a člověk cítil tak jako. to víte,
my sme byli jinak vychovávaní k tomu vlastenectví, takže když ona
začla hrát v německých filmech, nebo začala mít poměr s němec-
s Němcem, takže člověk jako už tu (.) sympatii ztratí.

LS: ta popularita klesla.

ES: ano.

LS: tady se vás zeptám, jak na vás zapůsobily ty změny po roce
třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy. konkrétně
v těch kinech, že jo? protože i v těch kinech byly nějaké změny.

ES: ano.

LS: jak to na vás působilo celkově?

ES: no (...) člověk k tomu měl strašnej odpor.

LS: hm.

ES: ke všemu, co Němci prostě zavedli, tak byl, byl. i když sme to
nemohli dat nějak zjevně najevo, ale ee ta výchova už v té základní,
základní škole nám dala tolik, že sme ten protektorát velice těžko
nesli.

LS: hm, hm.

ES: ale zase byly ty filmy.

LS: hm.

ES: tak člověk musel na ten německej jít, že, když-

LS: teď myslím třeba i vlastně v tom kině, mhm, tam byly otázky
jazyka, že jo? ee, třeba povinná němčina v těch titulcích musela
být.

ES: tak nakonec, víte, (..) já, protože můj tatínek byl živnostník.

LS: mhm.

ES: a jak sem vám na začátku řekla, že to byla německá čtvrt, že tam
bylo většinou jako obyvatelstvo německé (.), hlavně židovské. a to
židovské nepromluvilo česky. takže já sem uměla německy. mě totiž
dali třebas o prázdninách do Svitav, do kláštera k sestřičkám, kde
žádná sestřička neuměla slovo česky. takže- já sem ovládala němčinu.
takže mě, já sem nemusela číst titulky, já sem rozuměla.

JV: a jinak co se týče tý němčiny jako jazyka, tak ten zřejmě
proniknul [i eee do myslím do těch kin, že ty filmy byly v němčině
případně titulky]

BK: [no ten sme museli povinně ve školi sme se ho museli učit no
taky no jasně no] no no titulky .

JV: i na českých filmech

BK: no

JV: byly neměcké titulky

BK: tak to sem nevnímala ne

JV: nevzpomínáte si

BK: ne já si na to nevzpomínám

JV: (..) takže myslíte, že všechny filmy nebyly otitulkované do
němčiny, které se promítaly v protektorátu

BK: nevim, to sem nikdy ani sem si to

JV: mhm

BK: neuvědomila, že bych toto si měla pamatovat

ES: ale s mm (...) s přítelem nebo s přítelem sem chodila, až sem
byla dospělá.

ES: až teprv po tom pětačtyřicátém roce byly tady ti francouzské
filmy, potom mně teda se líbily anglický detektivky. to už potom sem
si mohla vybrat. to zaplatím sama. jenže to vás už nezajímá.

ES: hm, dobře. a teď tady mám poslední otázku z tohoto oddílu.
jestli si vzpomínáte na první návštěvy kina těsně po osvobození a
případně jaká byla jejich atmosféra?

LS: (...) tak po osvobození. (...) to myslím bylo velké nadšení, že
se k nám dostaly filmy cizí. francouzský, anglický.

ES: hm.

LS: to pro nás jako, ee, bylo velké uspokojení.

JV: ale já myslím spíš v tom pozdějším věku

BK: a v pozdějším věku to sme už byly takový skupinky těch známých i
s dětima, takže dycky sme si to nějak obstarali hlídání a chodili
sme do kina, (šli sme,) protože to bylo blízko.