Citát
3.354
1331:1332
no a potom už e se známostí a
s mužem. ((smích))
3.354
867:887
no až potom
až už sem byla provdaná, tak sme chodili, že, na filmy, ale jak sem
vám už říkala, jenom na české. na německé filmy se nechodilo a em
zase na těch těch českých, který teda byly zhnusené tým překladem
všelijakým a titulkama a tak dále, no ale to nám nevadilo, ale
opravdu sme chodili.
MB: mhm, mhm
LM: a ještě sme chodili do Metra. tam kde je dneska, sou Mrštíci
((Divadlo bratří Mrštíků)) na Lidické
MB: mhm, mhm
LM: tak tam bylo kino Metro. a já už sem byla provdaná, no příhoda,
a teď byl ňáký film, kde bylo do osmnácti let nepřístupné. no tak
(biletař) mě chytl a co poďte sem poďte sem poďte sem. vy tam
nesmíte a já sem šla s mužem a ((smích)) a no my sme byli stejně
staří tak sme byli ((smích)) takový študáci a e on říká, to je až od
osmnácti let a já povídám no vš- no dyť já mám osmnáct ( ) na mě
začal vrčet, no tak sem vytáhla, tenkrát sme měli kenkartu.
3.354
160:167
no a
v pětaštyřicátém roce, to už mimo Brno, tak to sem začla chodit málo
a to sem už chodila teda taky do jiných kin, různě se to střídalo,
ale to sem chodila většinou v tak, v rámci nějaké schůzky, jo. no a
potom, když sme se odstěhovali, tak sme bydleli přes deset let
v Kyjově, no a tam sme chodili taky skoro pravidelně. tam bylo
v sokolovně kino, potom se tam otevřelo aj letní kino a tam sme
chodili taky pravidelně.
3.354
954:994
LČ: mhm. a měl ste teda o ty týdeníky zájem? co vás na nich zajímalo
nebo?
JH: no tak celkem, vlastně až sem chodil sám jo, tak potom. tak,
rozhodně tady byly ty vojenské týdeníky a tak dále, prostě mě to
zajímalo ta situace, jak to vypadá všecko a tak dále, protože to je
člověk tehdy bral naprosto jinak, jo, čili když Němci jako útočili někde
a tak dále, no tak to člověk jako sledoval, kde vlastně, co vlastně se
děje, protože jiná informace jednak v rádiu, bylo jenom, nějaké zprávy a
tady v tom to člověk viděl jako na vlastní oči, ty boje třeba tam někde
u Kurska ((Kursk)) nebo něco takovýho. ovšem bylo to tendenční
samozřejmě, že jo, jako vždycky wermacht ((Wehrmacht)) vyhrával, že.
LČ: a to se pak změnilo ne, když začali ustupovat tak?
JH: ne. to se nezměnilo vůbec až do konce pořád vyhrávali v těch
týdenících. to je dovopravdy jako tak. oni prostě takticky, třeba
ustoupili kousek, aby, mohli nabrat další síly a podobně ale, nikdy to
prostě v žádným žurnále nebylo, že by nějakou bitvu prohráli. to
neexistovalo.
LČ: a vy ste věděli, jak to bylo ve skutečnosti?
JH: no tak všelijaký byly zprávy. my sme to jako neměli možnost Londýn
poslouchat nebo něco, no ale, to víte v holičství, tam se promele teda
všecko. ten příde s tím a ten příde s tím a ten příde s tím, něco je
pravda, něco není pravda, že, tak to člověk prostě, a já sem bych ani
nemohl tak nějak říct, eh že bych v té době nějak přemýšlel, já nevím,
že by ta válka měla skončit, že by to prostě mělo být nějak jinak a
podobně, to člověk fakticky jako tehdy nechápal nebo nerozuměl nebo
prostě neměl možnost to nějakým způsobem konfrontovat nebo něco
takovýho, že.
LČ: a jak ste to teda vnímal, když ste věděl, že to není tak úplně
pravda, co se v těch dokumentech ukazuje?
JH: no tak, jak se říká...
LČ: že to je tendenční jako...
JH: to jako člověk si to prostě přebral ve skutečnosti to jako.
3.354
1025:1037
LČ: a takže vám ty titulky v němčině nepřišly nějak špatné, nebo
nevadilo vám to?
JH: ne, ne. člověk to bral jako samozřejmost, no tak oni tam chodili v
Židenicích bylo spousta Němců,
LČ: mhm
JH: my, co sme chodili, bydleli v takovém v takovém usedlosti menší, že,
a ty majitelé byli Němci, a tam sme měli dva jednopokojové byty a tak
sme tam byly dvě české rodiny a jinak to bylo velikánské hospodářství a
to byli Němci, oni chodili normálně do kina taky, že, ale většinou teda
chodili asi do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)).
3.354
2156:2163
LM: [kolem, kolem, kolem těch] kolem těch filmů, no myslím, že sme
to tak vlastně vlastně vy- vyčerpaly, protože em je je fakt, že jak
potom má člověk děti a chce z nich něco mět, tak už na to nezbylo
tolik tolik času a protože my sme chodili na ty koncerty a i děti
sme brali, jo, ty byly přesně poučení, jak se mají chovat, všecko,
takže přečkaly koncerty a e pak přišly do puberty tak mi to pomalu
vyčítaly, to víte, jak začne být takový ten ee rozvíjející se rozum,
takže ((smích)) toto a a až zestárly, říkaly, no to bylo úžasné.
3.354
590:631
LM: [no] takže a pak sme chodili eště do Alfy ((Alfa)), já nevím jak
už se to tenkrát jmenovalo si to vůbec nepamatuju. Alfa, která byla
ee která byla na ee na Poštovské.
MB: mhm, [jo já tady]
LM: [je to stále]
MB: mám, já tady mám napsanou tu Alfu ((Alfa)), no
LM: [ano]
MB: [my] eště vlastně ty údaje o těch kinech nemáme
LM: ano
MB: přesně [kompletní, ale mám to tady poznamenané]
LM: [no ano a pak sme] chodili do skaly ((Scala)) ale to se taky
menovalo jináč na náměstí na Moravském náměstí
MB: mhm, to se dřív menovalo ňák něco bio něco ((Dopz)), jo, [(já
tady ten název mám tak tak zvláštně)]
LM: [já nevím, já nevím,] protože nás jako študáky vůbec nezajímalo
((smích)) b- bych řekla kam jak se to menuje. já to opravdu
nepamatuju. a potom teda po válce se to menovalo menovalo skala
((Scala), ale myslím, že eště za toho protektorátu, že se to
menovalo, [psáno]
MB: [já tady mám]
LM: scala ((Scala))
MB: mhm že to byla skala ((Scala)) od roku třicet pět
LM: no
MB: a od roku čtyrycet osm už to pak byla Moskva
LM: to byla potom ano, to bylo přeměněné, no, ale ono se to eště
před tím nějak menovalo, na tom nezáleží.
3.354
1588:1597
LM: ano sou úplně úplně jiné a ztratily, mnohé ztratily výchovný
charakter. protože dřív bylo, byl film považovaný za určitý způsob
výchovy. ať ať už to, jak sem se vracela k těm historickým anebo
citovým, ale vždycky tam bylo něco pěkného, co si člověk mohl
osvětlit u sebe, prohloubit si to, uvažovat o tom, ne. dneska dete
z kina a no tak jo.
MB: ((smích))
LM: nepršelo na nás. ((smích))
3.354
98:102
LČ: a jak jaké, vlastně o tom jsme se bavili, o těch povoláních, a kdy
ste přestal vůbec chodit do kina? jako ve svém životě?
JH: kdy sem přestal chodit do kina? no chodím pořád, chodil sem, dokuď
mohu chodit, teď už nechodím teda, ale až do stáří.
3.354
2028:2086
JV: jo ještě jedna věc, byla ste někdy přítomna promítání filmu v
domácnosti, třeba u nějaké vaší kamarádky, že by třeba tatínek její
měl doma promítačku a pouštěl vám.
MM: no to, ale jakých filmů? takových těch domácích.
JV: může být.
MM: no ano, ano.
JV: [většinou samozřejmě domácí.]
MM: [ano, ano, ano] takových těch a to sme taky měli.
JV: taky ste měli doma.
MM: ano, ano, to taky sme měli.
JV: a často ste se na to dívali jako rodina, sešli ste se?
MM: no, tak moc často ne, no většinou to bývaly ňáký dovolený nebo
něco takovýho a to když sme se sešli, tak sme se na to dívali, ale
že bysme si to nějak pořád promítali, to ne.
JV: takže to pro vás nebylo něco exotického, brala ste to spíš jako
normální věc.
MM: ano, ano.
JV: s tím, že to měly i ostatní rodiny.
MM: no, no.
JV: a co se týče těch rodinných filmů, viděla ste i nějaký jako
fikční filmy, třeba pohádku nějakou kreslenou nebo
MM: ne, to sem, to sem neviděla, ale viděla sem filmy, kde jako to,
to tehdy se domluvila skupina nás, to bylo myslím v tom Kyjově, a to
jako že sme si vymysleli vopravdu děj, jako takový něco krátkýho a
teď sme to skutečně zahráli a zfilmovali sme to a pak sme se na to
dívali.
JV: a to už ste byla starší, to vám
MM: tak to už sem byla dávno dospělá.
JV: to už ste byla vdaná.
MM: ano. to sme se tehdy vo to vopravdu pokusili a bylo to vopravdu
zajímavý.
JV: máte ten film ještě?
MM: ne, ne ((smích))
JV: nevíte kde skončil.
MM: <ne, to vůbec nevim> sem se ixkrát stěhovala, tak to vůbec
nevim.