Citát

ŽH: jo to, nebyl to kino Čas?

XX: ne [ten byl u nádraží]

ŽH: [nebo to se menovala] (Candra?)

XX: ten byl u nádraží

ŽH: jo tam sem potom chodila se svým ee dítětem, <no a to byly>
takový em nekonečný filmy.

XX: neustálej provoz

ŽH: tam se mohlo přijít kdy chtělo a vodejít [kdy chtělo]

XX: [za za] války se to menovalo OP, one pauze ((Ohne Pause))
((smích))

ŽH: tak to nevím, to nemůžu říct, to sem, ale jo [tak tam sem taky
taky chodila]

ŽH: [v tej Jaltě ((Jalta))] mám dojem, že tam i dopoledne, nevím,
jestli to bylo už před tím rokem třicet devět

JV: hm

ŽH: pak tam byl i dopoledne ee Strýček Jedlička, ale to už myslím
bylo až v v pozdějších letech,

JV: mhm

ŽH: že tam byla taková představení dopoledne pro děti. ale
nevzpomínám si, v kterým to bylo roce, to bylo stále v té Jaltě
((Jalta))

XX: to to muselo být po až po válce, protože Strýček Jedlička hrál
Madla zpívá Evropě

ŽH: možná no

XX: a to bylo to bylo ňák ve štyrycátým roce [natočené]

ŽH: [to já už si]

XX: a to byl ještě malej kluk.

ŽH: moc nevzpomínám, no.

JV: (.) em a taková otázka em jestli si vůbec jako vzpomenete, co
vlastně tenkrát v tomhle věku raném pro vás ee znamenalo, pro vás
znamenal dobrý film ee em jestli můžete to ňák tak popsat

ŽH: určitě si vzpomínám, že byly filmy, Svědomí se to menovalo

JV: mhm

ŽH: jak e to byl náš český film, ale já už tu paměť mi taky
vynechává, em to to vím, že mě to dlouho, ee em sem měla v paměti,
že on on vlastně jeho hryzalo svědomí, protože tam v tom filmu
[zabil dítě]

XX: [ne, ten byl natočenej v devěta] devětašedesát- devětaštyrycátým
tak.

JV: mhm

ŽH: je to možný, no. že [zabil dítě a]

XX: [po (osnácté-), zabil dítě]

ŽH: tajil to, protože byl někde s milenkou na záletech, tak to mně
utkvělo, no.

ŽH: takový cyklus a lidé přicházeli a odcházeli, pak bylo eště u
nádraží takový kino Čas, to bylo něco podobnýho, ale tam sem chodila
až potom se svým dítětem.

JV: (..) a em po osvobození? vzpomenete si, teď vlastně, že jo, byla
euforie ee lidi byli šťastní a slavili. tak jak tady v tomhle ee
časovém úseku [ste vy vlastně]

ŽH: [vůbec sme,] vůbec sme to ne- nebyli, snad se ani nehrálo kina

XX: nešel proud nešel proud.

ŽH: a nebo nešel proud, [nebo já vim, že já vim, že]

XX: [nešel proud a tramvaje nejezdily]

ŽH: sem byla dlouho doma

em no nebo em zřejmě em ale to už bylo potom po až vlastně po
válce, jako filmy který, který velice ovlivnily můj život, to bylo až v
roce čtyrycet pět, to když mně bylo těch čtrnáct a byla už jaksi válka
pryč, a sem, právě do Studia ((Studio)), přišel film Zasněžená romance.

JV: hm

CN: to, to byl epochální film myslím pro celou generaci, tím muzikálním
teda fantastickým výkonem djůka elingtna ((Duke Ellington))

a potom teda těsně po
válce, když přišly nějaký anglický filmy, a to už mně bylo patnáct, to
už mně nebylo možná, a vás zajímá myslím jenom údobí do pětačtyřicátýho
roku, takže to pak ty ty robin hůd ((Robin Hood)) a, a myslím Kniha
džunglí, dva takový barevně naprosto teda do té doby nepředstavitelný
filmy, tak to bylo, to byla událost. ale to nezahrnuje už naši epochu.

JV: a ještě bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na své první návštěvy
kina po osvobození.

CN: ano, tak co si z toho vzpomínám, to byl právě ten, ten film em ta
em zamilovaná romance ((Zasněžená romance)) se to menovalo, teďka si
to, Zasněžená romance, jo.

JV: hm

CN: jo, ano, tak to jestli to byl ovšem úplně první film po osvobození,
to asi ne. asi ne, já myslím, že to dorazilo sem někdy až tak ňák ke
konci pětaštyrycátýho roku, možná v šestačtyřicátým. ale em jaksi ta
úžasně svobodná atmosféra toho džezovýho ((jazz)) prostředí, to bylo
něco zcela epochálního teda to sme, to nám otevřelo teda úplně jiný
rozměry, toho prožitku. a na to se dalo jít mnohokrát teda.

JV: hm takže to bylo myslíte kvůli té hudbě? nebo...

CN: právě kvůli tomu, že to byla hudba džezová ((jazz)), kde teda
nebyla ta ta úžasná spoutanost do toho řádu, a formy, ale kde to teda
naznačovalo, že to je úžasná improvizace a taková spontaneita,

JV: hm

CN: a zároveň taky nesentimentální taková radostnost i těch vztahů
lásky, a kolektivu, a tak, takže přineslo to něco teda z takovýho
ducha, toho nejlepšího, co sme v Americe teda mohli nalézt pro sebe.

JV: hm

CN: otevření velice svěžího vzduchu, okny proudícího najednou,

JV: hm

CN: do této ustrnulé země. ale tak to nevím přesně, to možná opravdu
bylo až v roce čtyrycet pět, čtyrycet šest.

JV: hm dobře a em dalo, dalo by se říct, že se nějak změnila atmosféra,
nebo že bylo pocítit v těch kinech, že už je po válce?

CN: no to jistě.

JV: a jak byste to popsal, jak se to projevovalo.

CN: no asi například to předznamenání toho večera tím týdeníkem bylo
něco úplně jinýho, do té doby ty týdeníky byly prostě taková povinná
látka, politická, a pak byla spontánně přijímaná, samozřejmě zase to
byla naivita, protože sme ještě nepostřehli, že už zase letíme do ňáké
jiné pasti, že, ale byla to všeobecná jednomyslnost, ještě dlouhou
dobu. jo, taková, vona ta atmosféra byla nejenom v kinech, ale i na
ulicích, každou chvíli šel nějakej průvod vodněkud se, se vybatolil
průvod a šel po Lidický ulici s praporem tam, a jinej zase šel naproti,
a tak, čili taková, taková jakási úžasně uvolněná radostná pohoda, a i
soudržnost, to v té době v tom pětačtyrycátým roce bylo všude, takže si
myslím, že to muselo být i tam, kde sme pak přišli do kina, a nebyl tam
ten týdeník, na kterej sme vždycky museli jít teda povinně, protože to
patřilo k vál- k vedení války, ale že tam byly naše vlastní, naše
informace československý, a světový.

JV: a třeba tleskalo se nějakým filmům?

CN: ne, to si nepamatuju.

JV: do kolika let ste chodila tak pravidelně do kina, vzpomenete
si?

ŽH: no v tom v tady v Brně už bohužel ne, jedině tam

JV: a em

ŽH: v tom Zlíně, tam sme chodili (.) jednou týdně určitě

ŽH: třeba v tom Zlíně, a to sem si vybírala české filmy naše,
nedušínskou ((Antonie Nedošinská))

JV: české filmy.

ŽH: Ferbasovou ((Věra Ferbasová)), ty známý herce.