Citát

em no nebo em zřejmě em ale to už bylo potom po až vlastně po
válce, jako filmy který, který velice ovlivnily můj život, to bylo až v
roce čtyrycet pět, to když mně bylo těch čtrnáct a byla už jaksi válka
pryč, a sem, právě do Studia ((Studio)), přišel film Zasněžená romance.

JV: hm

CN: to, to byl epochální film myslím pro celou generaci, tím muzikálním
teda fantastickým výkonem djůka elingtna ((Duke Ellington))

a potom teda těsně po
válce, když přišly nějaký anglický filmy, a to už mně bylo patnáct, to
už mně nebylo možná, a vás zajímá myslím jenom údobí do pětačtyřicátýho
roku, takže to pak ty ty robin hůd ((Robin Hood)) a, a myslím Kniha
džunglí, dva takový barevně naprosto teda do té doby nepředstavitelný
filmy, tak to bylo, to byla událost. ale to nezahrnuje už naši epochu.

JV: a ještě bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na své první návštěvy
kina po osvobození.

CN: ano, tak co si z toho vzpomínám, to byl právě ten, ten film em ta
em zamilovaná romance ((Zasněžená romance)) se to menovalo, teďka si
to, Zasněžená romance, jo.

JV: hm

CN: jo, ano, tak to jestli to byl ovšem úplně první film po osvobození,
to asi ne. asi ne, já myslím, že to dorazilo sem někdy až tak ňák ke
konci pětaštyrycátýho roku, možná v šestačtyřicátým. ale em jaksi ta
úžasně svobodná atmosféra toho džezovýho ((jazz)) prostředí, to bylo
něco zcela epochálního teda to sme, to nám otevřelo teda úplně jiný
rozměry, toho prožitku. a na to se dalo jít mnohokrát teda.

JV: hm takže to bylo myslíte kvůli té hudbě? nebo...

CN: právě kvůli tomu, že to byla hudba džezová ((jazz)), kde teda
nebyla ta ta úžasná spoutanost do toho řádu, a formy, ale kde to teda
naznačovalo, že to je úžasná improvizace a taková spontaneita,

JV: hm

CN: a zároveň taky nesentimentální taková radostnost i těch vztahů
lásky, a kolektivu, a tak, takže přineslo to něco teda z takovýho
ducha, toho nejlepšího, co sme v Americe teda mohli nalézt pro sebe.

JV: hm

CN: otevření velice svěžího vzduchu, okny proudícího najednou,

JV: hm

CN: do této ustrnulé země. ale tak to nevím přesně, to možná opravdu
bylo až v roce čtyrycet pět, čtyrycet šest.

JV: hm dobře a em dalo, dalo by se říct, že se nějak změnila atmosféra,
nebo že bylo pocítit v těch kinech, že už je po válce?

CN: no to jistě.

JV: a jak byste to popsal, jak se to projevovalo.

CN: no asi například to předznamenání toho večera tím týdeníkem bylo
něco úplně jinýho, do té doby ty týdeníky byly prostě taková povinná
látka, politická, a pak byla spontánně přijímaná, samozřejmě zase to
byla naivita, protože sme ještě nepostřehli, že už zase letíme do ňáké
jiné pasti, že, ale byla to všeobecná jednomyslnost, ještě dlouhou
dobu. jo, taková, vona ta atmosféra byla nejenom v kinech, ale i na
ulicích, každou chvíli šel nějakej průvod vodněkud se, se vybatolil
průvod a šel po Lidický ulici s praporem tam, a jinej zase šel naproti,
a tak, čili taková, taková jakási úžasně uvolněná radostná pohoda, a i
soudržnost, to v té době v tom pětačtyrycátým roce bylo všude, takže si
myslím, že to muselo být i tam, kde sme pak přišli do kina, a nebyl tam
ten týdeník, na kterej sme vždycky museli jít teda povinně, protože to
patřilo k vál- k vedení války, ale že tam byly naše vlastní, naše
informace československý, a světový.

JV: a třeba tleskalo se nějakým filmům?

CN: ne, to si nepamatuju.

LZ: to byla tak ta sobota neděla, protože jinak nic tak potom začalo
až po válce trošku tý zábavy, jinak, pak to byly hody, a v létě
v tom pětačtyřicátým to byla taková euforie, všichni měli to, ženy
měly hody, cementárna měla hody, em komunisti měli hody, hasiči měli
hody, tak sme vlastně takové jako party a v těch sme chodívali aj za
(stárky), a takový, tak sme se, to začalo, já sem teda chodila do
Sokola taky, během války, nebo před válkou, zas to byla Věra
Vojdova, tam na Obřanské, když sme bydleli, a tak sme chodili do
Sokola, a pak teda, pak to zakázali ten Sokol, po válce se to znovu
obnovilo, tak sme měli veselicu, a a veřejný cvičení, a potom byla
veselica. takže to, říkám, ten rok to bylo takový, no pak sem se
seznámila s manželem, no, začali sme spolu chodit,

SM: hm

LZ: tak už tak jako víc to. taky sme šli do toho kina, to bylo říkám
buďto teda zase na ten Cejl, tu do té Radosti ((Radost)), nebo na tu
Marxovu ((Lido bio)), nebo takhle, tak někdy, jo,

SM: [dobře, tak]

LZ: [a potom to] bylo evr- e- Madla zpívá Evropě, jo, to bylo jak to
bylo em to štěstí, potom byla Madla

po mateřské dovolené sem šla zpátky, jenomže to potom už se, sem
přešla jo, mezi tím sem byla, no byla doma, potom se narodil druhé,
a po tým, po tým druhým chlapcu, v osumapadesátým roce sem
nastupovala, no do Rudýho práva teda.

SM: hm

LZ: taky to byla tiskárna, ale Rovnost byla, to se potom tam ňák
zabralo, přestavovalo se to, dneska je tam ta pojišťovna nebo něco
je tam na tom rohu, a tak sem přešla, manžel př- manžel byl teda
jako vyučenej jako v tiskárně, tak sem tam jako em šla potom, znala
sem tam všechny ty. tam sme se seznámili teda s manželem, jo, v té
tiskárně, a když to tak potom sem tam v osumapadesátým když už byly
děcka větší, tak sem šla tam a dělala sem tam až prakticky do
důchodu.

SM: hm

LZ: no, takže sem tam dělala, napřed sem šla na noční směnu do
expedice novin, a potom když už děcka byly větší, a byl, manžel
dělal většinou na noc jako u novin, se dělá, tak sem radši zůstala
doma, šla sem dělat na ráno potom, protože, taky do tiskárny, ale do
jinýho oddělení, protože, abych večer s těma děckama byl- se
<(neporvaly)> nebo aby byl doma s těma dětima, no, tak a tam sem
potom zůstala doma už potom.

LZ: to už, do toho města, to už tak jako bylo něco už výjmečnýho,
no. až potom když sem se vdala už potom, tak to spíš em když se šlo
do kina, tak se většinou zase už šlo do města. takže sme bydleli tam
tak zas u toho města.

LZ: tam to sme bydleli tam, takže to už bylo Jadran, anebo to Oko
myslím že se to menovalo ještě to jedno menší kino tam bylo, ne? no
a tam už potom začalo být širokoúhlý, v tom Jadranu, tak už víc, tak
taky, vím že sem, že s tím, už byl, už byl starší ten mladší, tak
tam taky sme šli, jenže to už potom, nevim, no. taky sme eště sem s
těma chlapcema chodívala, no.

SM: hm

LZ: taky do toho kina sme chodívali. manžel ten moc ne, von zaprvně
na to moc nebyl, ten měl motorky, auta, a von potom taky, jak sem
vám říkala, dělal v té tiskárně, tak dělal zase večer, takže my už
sme, prostě už se do toho kina tak nešlo. a to se dělalo aj v
sobotu, že, tehdá ještě, a v neděli zas třeba, zas, buď sme jeli
někam třeba ven, nebo už maminka potom začala stonat, tak sme
jezdívali ven, takhle vždycky sme se stavovali ještě zpátky u
maminky, a u rodičů v Maloměřicích, voni potom bydleli ještě pořád
na té francové ((Franzové)), a tak sme se tam stavovali, a em pak
manžel zas chodil ještě, zas byl ještě v pondělních se říkalo,

SM: hm

LZ: co jako v pondělí byly noviny, tak chodíval někdy, a to se, no
dost často, aspoň jednou za čtr- vždycky za čtrnáct dní, a jinak to
byl rád když si, pak už byla televize, no tak už se podival třeba na
tu televizi. von nebyl ňák milovníkem kina zrovna, tak.

SM: hm

LZ: říkám, von dělával to večer, tak chodil na večer do práce, a
vždycky buďto na devátou, nebo někdy na šestou, někdy na devátou,
podle toho jak totok. takže...

no, když, ačkoliv potom
když sem dělala v té tiskárně, to bylo až v tom pětačtyřicátým roce
teda. takže tam byla ta skala ((Scala)) jo, zrovna. dneska je to,
jak se to menuje to kino tam, víte jak je Tomášek, ((Kostel sv.
Tomáše)) tak naproti tam, de se dolů po schodech.

SM: hm

LZ: taky je to skala ((Scala)), není to pořád skala ((Scala))?

SM: no, myslím že jo. teď nevim. a tak měla ste, to ste měla ráda tu
skalu ((Scalu))?

LZ: jo, tam sme chodívali potom zas už. to bych řekla to v tom
pětačtyřícátým roce,

SM: hm

LZ: že to bylo, já sem dělala em prostě, víte kde sou lázně, na
ulici devátýho května ((ulice 9. května)), je Tomášek em kostel
Tomáš ((Kostel sv. Tomáše)), pak je na rožku sou lázně, ústřední
lázně em tak, a naproti byla byla tiskárna, Rovnost. dneska je tam
ta pojišťovna, tak tam byla tiskárna. tak tam sem dělala, takže tam
sme to měli zrovna třeba se šlo

SM: jo.

LZ: koupit lístky nebo tak. tak tam sme dost bych řekla ta skala
((Sclala)) teda, to bylo takový.

LZ: no tak už to bylo takový modernější, už to bylo takový lepší, to
víte, aj v tom, aj ty kina, to byly takový menší, takový vobyčejný,
no, tam už to bylo přece jenom takový elegantnější, takový už, to
bylo něco, něco jinýho. no tak, ale když se šlo, tak, tak to byly
takový už ty filmy potom, ňáký začaly ňáký ty ruský, a takový ňáký
ty válečný, no tak to mě zase, já sem měla, prožila ten konec války,
už mně bylo těch, šlo mně na ten sedumnáctej, tak mám dost takový
ty. prostě zážitky byly tam takový nějaký, takže

SM: hm

LZ: moc mě ty válečný filmy ani dneska teda nemám ráda.

SM: hm

LZ: no bývalo, no, akorát to Čtyři z tanku a pes, to se mně teda
líbilo, to bylo takový to, viděla ste to?

SM: to je takový ten polský [seriál, že.]

LZ: [film, no,] polskej seriál. tak to se mně tak jako líbilo, ale
že tam byly ňáký, ale spíš tak ten pes, a ta partya [těch těch
kamarádi, no.]

LZ: tak to né, to, to né, to tenkrát to akorát to sme se ňák
domluvily, a já říkám, no jo, ale to je nepřístupný, to. ale no
pojď, pojď, zkusíme to. já nevim, já mám takové dojem že sem si aj
vypůjčila občanku od té kamarádky,

SM: hm

LZ: ne vod té, co se mnou dělala, a tak trošku sme se podobaly, nebo
něco, tak sem si občanku. ale říkám vám, že sem to tehdá ani
nepotřebovala. prostě, tak dneska už je to promlčený, už je to
<padesát šedesát let.> ale by to bylo promlčený. ale snad to nebyl
takové žádné přestupek, to bylo jen takový, ale to sem se musela
smát, protože ju ten, jí bylo už ale jednadvacet, nebo dokonce víc,
vona byla taková drobná, taková to, no já sem si to nesla ((smích))
tak mě pustili,