Citát

já sem jednou, já sem měla babičku, babičku a tetu v
Židenicích, jo? otec byl ze Židenic, vlastně,

tehdá, pak sme se teda přestěhovali, v
roce třicet štyry sme se přestěhovali na Zastávku ((Zastávka u
Brna)),

LČ: á, takže vy ste tady vlastně až do konce války nebyla [potom].

MD: [nebyla], až po tom pětačtyřicátým teprve...

LČ: kdy jste se narodila, v [jakém roce].

MD: [celý?]. nebo v roce jenom?

LČ: stačí v roce.

MD: jo, tak tisíc devět set dvacet jedna.

LČ: a kde jste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět, [a jestli]
se to nějak změnilo.

MD: [do roku], nó, do roku devatenácet štyrycet pět, tak to sem eh
bydlela bydlela na Kopečné, narodila jsem se na Kopečné třicet
sedum. ((ulice Kopečná 37))

LČ: a bydlela jste tam [celou dobu].

MD: [a bydlela] jsem tam až teda, až po válce až sem se vdala, tak
teprve jsem bydlela...

LČ: takže do toho roku [čtyřicet dva] jste tam bydlela.

MD: [do toho jsem tam] pořád, aj do štyrycet pět až. ((smích))

LČ: a do jaké školy jste chodila?

MD: no, chodila sem na Mendlovo náměstí, do normálně do měšťanky. a
pak sem pak sem dělala, potom jsem dělala jako, učňovskej, jako
kadeřnice [učila jsem se].

LČ: [a to bylo] do jakého roku to učení.

MD: no, to učení? bylo do šestatřicet? panebože, teď sem ((směje
se)) <štyři roky>?

LČ: čtyři roky [po škole] ste chodila do

MD: [nó], jsem se teda učila kadeřnicí.

LČ: a, takže ste se, vy ste se vlastně do konce války nebo, jenom
učila a teprv potom jste byla v zaměstnání. [nebo ste už]...

MD: nó, tak potom sem se nedostala, nikam, pak sem šla dělat do
teho, do teho rajchu, jo? napřed byla sem tam tak při té em sem se
jako nedostala jako kadeřnice, ale pak sem byla v tym em žárovkárně,

LČ: hm

MD: jo, to bylo blízko nás, a tak chtěli, jestli bych tam nešla, tak
sem tam byla, a pak jsem jako byla nasazena do rajchu, tak sem jela
do toho Německa, no až potom až sem přijela z Německa, tak sem byla
jako kadeřnice v Židenicích, no a pak jsem se vdala a pak už sem
zůstala doma. pak už sem...

LČ: a ta ee tamta žárovkárna, to bylo kde přesně?

MD: to bylo, to bylo právě na Kopečnej ((ulice Kopečná)).

LČ: na Kopečné přímo hm.

MD: to bylo na Kopečné, a tak voni právě potřebovali tenkrát, a tó,
tak já sem tam šla.

LČ: a jaké bylo povolání vašich rodičů v té době, v té době do roku
čtyřicet pět.

MD: co? jaké bylo?

LČ: povolání [vašich rodičů], zaměstnání.

MD: [povolání?]. no tak otec ee otec jezdil jakó ee u teho, u firmy
štajnbrechr ((Steinbrecher)), jo, jako ee autem rozváželi zboží, no
a matka dělala v textilce.

LČ: jo, dobře. a měla ste sourozence?

MD: nó, měla sem sestru.

LČ: a ta byla jak stará, kdy se narodila, v jakém roce.

MD: sestra?

LČ: ano sestra.

MD: ee tak já v jednadvacátým a sestra v sedmadvacátým.

LČ: hm a, takže vy ste, vy máte teda to učňovské vzdělání, ste
dosáhla před tou válkou. takle to bylo.

MD: jo, sestra, sestra dělala tu, obchodní akademii.

JV: ano. rok narození?

ZP: dvacet sedum.

JV: em bydliště do roku štyrycet pět?

ZP: em Jiráskova padesát.

JV: ehm, a navštěvovaná škola, nebo školy?

ZP: em

JV: do roku [štyrycet pět]

ZP: [to byla] na em na Kotlářské, ale byla, menovalo se to teda na
Kounicové, roh, jak se menovala přesně to už nevím, ale byl to roh
Kounicové a Kotlářské.

JV: ehm.

ZP: tam sou dvě školy teda. tam byla co byla směrem jako do do em
Kounicové, tak to byla obecná škola a co byla do Kotlářské, tak to
byla měšťanka. a pak tam byla ještě další škola, ta byla takhle za
rohem na Sušilové, to byla další obecná škola. a já sem chodil do té
na tu Kounicovu.

JV: ehm.

ZP: do obecné školy. pět, vlastně tři, štyry, pět, protože ty první
dva roky sem dělal na Zastávce u Brna a první rok ve Zbýšově u Brna,
kde sme bydleli.

JV: ehm, a em dál? jaké školy ste navštěvoval dál, postupně?

ZP: pak sem em chodil na reálku, první, to se menovalo první státní
československá reálka v Brně ((I. státní reálné československé
gymnázium)), byly dvě, druhá byla na Křenové, tak to byla první
státní československá reálka v Brně, tam sem vodmaturoval, a pak sem
šel na techniku, sem dělal štyry roky, štyry roky slaboproudej obzor
techniku, teda elektrotechnický.

JV: ehm. a em potom ještě pokra- em potřebujeme dál informace z
dosaženého vzdělání.

ZP: tak.

JV: jenom zběžně.

ZP: [pak sem], dyš sem absolvoval, tak sem se přihlásil, tehdá
začala, skončila technika, v jednapadesátým roce a založila se
vojenská akademie. Vojenská technická akademie vétéá ((VTA)) a
protože sem měl jít na vojnu, tak sem se přihlásil tam, že bych tu
vojnu dělal tam, a voni mě přijali, tak dva roky sem dělal jako v v
armádě v em ve vojenský sem dělal základně vojenskou službu a pak
sem tam zůstal jako civilní asistent až do roku padesát osum, kdy v
důsledku teda takzvaných kádrových nějakých prověrek, které teda
existovaly, mě vocaď vyhodili, a naštěstí stejný rok došlo k jakési
delimitaci vojenskýho školství a em zži- zřídila se em em
Energetická fakulta při technice, to během té Vojenské technické
akademie zůstala jenom jediná fakulta, a to byla fakulta
architektury, tak se to menovalo Vysoká škola stavební a v padesátém
šestém roce vznikla další fakulta energetická, která měla dvě
oddělení, jedno strojní a jedno elektrotechnický, a já sem přišel na
to elektrotechnický oddělení a v roce padesát devět byla založena
Fakulta elektrotechnická a vod té doby su na té Elektrotechnické
fakulty. až do jednadevadesátýho roku, kdy sem šel do důchodu, ale
nějakou shodou okolností sem byl potom zaměstnán různě, taky v
divadle Husa na provázku, ale pak při nějaké příležitosti za mnou
přišel děkan té Elektrotechnické fakulty a žádal mě, estli bych
nezaložil klub absolventů a přátel na té Elektrotechnické fakultě,
tak sem ho založil a vod té doby su v tom klubu tam.

JV: ehm, dobře, děkuju. a em eště bych se zeptala na vaši rodinu,
em, na to, jestli ste měl sourozence.

ZP: měl sem bratra, o tři roky staršího, ten vystudoval Vysokou
školu báňskou v Ostravě, taky tam vocaď musel vodejít z kádrovejch
důvodů, protože můj otec byl ředitelem Rosicko báňskej společnosti
do roku pětatřicet, vlastně vod roku dvaatřicet do roku pětatřicet,
kdy zemřel, a v důsledku toho sme voba dva byli jaksi kádrově
nevhodní a voni nás prostě nás pořád nějak šikanovali. no tak bratr
taky vodešel, on byl zůstal na škole na té báňské akademii zůstal,
jako asistent, ale v tom roce štyrycet osum musel vocaď vodejít a
šel dělat normálně na šachtu, byl nejdřív na tom Rosicko-
ooslavanským revíru, tam dělal takzvanýho závodního inženýra, což
byl vlastně v dne- v dnešním slova smyslu to byl ředitel té šachty a
i tam vocaď musel v roce padesát osum, když byly ty třídně, třídní
prověrky, tak musel vocaď vodejít, potom, a šel šel do Kladna na
výstavbu dolů, kde byl myslím až do konce, do důchodu, pak odešel,
to přesně nevím v kerým roce odešel, ale v roce em dva tisíce osum
zemřel, čili už su sám. otec zemřel teda v roce třicet pět, zůstala
matka s náma dvouma klukama, přestěhovali sme se, byli sme tam,
původně sme bývali v té Zastávce u Brna, ocuď sme se přistěhovali do
Brna na tu Jiráskovu, teda tehdy Tivoli padesát, a tam sme teda
bydleli.

JV: ehm, dobře. a ještě bych se zeptala na povolání vaší matky.

ZP: matka byla...

JV: před rokem štyrycet pět.

ZP: matka byla eště dřív byla úřednicí takzvané Bratrské pokladny v
té Zastávce u Brna. Bratrská pokladna, to bylo vlastně takov-
odborové jakési sdružení, kde si ha- havíři ukládali nějaký peníze,
aby měli v době stávky nebo v nějaké nouzi, aby měli peníze na žití.
tak ona tam dělala úřednici. tam se taky seznámila s otcem, kterej
tam přišel jako mladej inženýr, a tehdá matka měla měsíčně osum set
korun a otec nastupoval se šesti set korunama jako inženýr. ona byla
o tři roky starší než otec.

JV: ehm, dobře.

ZP: ale potom, jak se vdala, tak už tu práci nedělala a zůstala v
domácnosti.

JV: ehm, dobře. a teda říkáte, že ste tam chodil každou neděli do
toho kos-

ZP: každou neděli sme chodili do kostela.

JV: a stávalo se vám, že třeba em že ste kvůli kostelu nemohl jít do
kina? nebo naopak?

ZP: ne, ne ne ne. ne, kino bylo večer, kostel byl v poled- teda
dopoledne. nikdy se nestávalo, že bych, že by mně kolidovalo
návštěva kostela nebo té té májové že by mně to kolidovalo, nestalo
se mi to nikdy.

JV: ehm, a ještě bych se zeptala, ke které církvi ste se hlásil?

ZP: křesťanské, katolické.

JV: ehm, a ovlivňovalo vaše vyznání nějak to, jaké ste si potom
vybíral filmy?

ZP: ne.

JV: ehm.

ZP: neovlivňovalo.

JV: a ještě, pamatujete si, jestli se někdy promítaly filmy na faře?

ZP: tak em farní kostely byly v Brně, tohleto nebyl farní kostel,
ale nes- ani sem neslyšel o tom, že by se někde na faře promítaly
filmy.

JV: ehm. dobře, tak já bych se teďka zeptala eště jesi ste chodil do
kostela?

ZP: chodil.

JV: chodil. a...

ZP: chodil sem. a řeknu vám, chodil sem hodně, protože sem měl k-
kamaráda, matka dyš potom sme se sem přistěhovala, tak hodně em se z
ní stala taková em hluboce věřící, chodila do kostela, chodili sme
ke zpovědi, chodili sme ke svatému přijímání em d- každou nedělu sme
chodili do kostela,

á sem v štyryaštyrycátým
roce o prázdninách, po prázdninách em mě em nevím jestli to vite,
řikalo se tomu totál ajnzac ((Total Einsatz)) to tehdá vyhlásil ten
německej ministr špér ((Albert Speer)), že všichni musijou teda být
nasazení pro zdra- pro em z- z- zdárnej průběh jako války, a tak už
předtím byli nasazený em lidi, em ročník dvacet štyry, ty eště šli
do Německa a menovalo se to technič- techniše nódhilfe ((Technische
Nothilfe)), Technická nouzová pomoc se to menovalo. byla to taková
polovojenská organizace, dostali sme uniformy, já už sem teda do
toho rajchu nešel, já už sem tady, protože byl rozbombardovanej aj
protektorát, tak sem zůstal tady, tak sme jaksi chodili, byl sem
tady nejdřív v Brně, byla rozbombardovaná líšeňská fabrika pod strá-
pod Stránskou skálou, jestli to tam znáte, ještě teďka tam byla
Zbrojovka, nebo zetkáel ((ZKL)), tam bylo rozbombardováno a tak tam
sme ch- šli, pak nás přehodili do Prostějova, kde sme byli na
letišti, tam taky bombardovali letiště, tak sme zase zahazovali ty
krátery. tak sme trochu em z té em války aj potom během jaksi
osvobození, dyš šla přes přes em Brno dyš šla fronta, tak sme byli,
já sem eště, to bych řekl, že em já sem šestnáctýho dubna sem z toho
ajnzacu ((Einsatz)), jak se řikalo, z toho Prostějova sem utekl.
vlakem sme se dostali jenom do Holubic, protože tam už byla fronta,
z těch Holubic sem šel až do Brna pěšky, bratr přišel, já sem, to
bylo v pondělí, v pondělí, v pondělí to bylo, šestnáctýho dubna, já
sem přišel v poledne a bratr byl nasazenej někde v severních
Čechách, tak se dostával taky dost dobrodružnou cestou, vlakem se
dostával do Brna, a přišel, večer se vrátil taky, čili my sme se
vrátili vobá dvá matce domu v jeden a tentýž den. a to sme prožili
teda to osvobození Brna, což bylo dost krutý,

matka třeba dělala v textilce a vona dělala vod rána do večera a teď
když sme chodili do školy, tak většinou večer honem vařila, protože
my sme ze školy do, tam do té továrny, prostě, jo, vona i večer
dělala tam. tak tam sme si chodili na jídlo, že, tak vona byla ráda
že je ráda, že.

MD: já sem byla v Gerlicích.

LČ: hm

MD: jo? a my sme měly lágr jenom děvčata a tam až vzadu prostě byli
kluci že, no a a otec tam přijel a kde spat, no tak sem tam
poprosila jo, jedna jedna tam prostě chodila s nějakým, no a tak ho
vzali k sobě, tak řekli, že kdyby sme utíkali, ať ná- ať mě vezmou
sebou. no a v tom v únoru prostě, v pětaštyřicátým, no tak voni
najednou ten Milek, to byl takovej starší pán, co slíbil otcovi, že
mě vezme sebou když, něco, no tak navrhl, že bysme mohli utýct, že
už je to, že už válka <se končí> že už je to takový nahnutý. no a
tak sme tak sme prostě se sebrali a šli sme asi devadesát kilometrů
pěšky. protože voni všude tak chytali, tak sme nechtěli, aby nás
chytli a voni nás chytli v Liberci teda, jo. no a tak potom teda
když sem přijela přijela dom, no tak sem moc nemohla nemohla nikam
chodit a protože sem měla strach zase, aby mě někdo aby mě někdo ne-