Citát

JV: a proč teda ty české víc než ty německé ste měli radši?

ZP: z národnostních důvodů sme preferovali němec- český filmy.

To byl český muzikant, kdy to bylo? čtyrycet. em to byly
filmy, na který sme chodili a který sme oceňovali hlavně proto, že
em to jaksi povzbuzovalo národní vědomí.

JV: ehm.

ZP: že to byl takovej teda to je vo Kmochovi ((František Kmoch))
myslim, že, ten českej mu- ((To byl český muzikant))

JV: ano...

ZP: že?

JV: ano, ano.

ZP: to je vo Kmochovi ((František Kmoch)), čili tam ukazoval, jak je
to to národní sebevědomí zvyšoval, čili to byly filmy, který
povzbuzovaly em em národní uvědomění.

ZP: myslim že to bylo německý. že to bylo německý.

JV: a třeba Židé tam taky mohli jít?

ZP: ne, ne, kdepak, ne. Židi měli vůbec zakázaný veškerý kulturní
požitky, ty nesměli ani do kina do divadla, nikam. ani tramvají
nesměli jezdit, museli stát jenom na jak se to řekne platforma na no
prostě tam jak sou sedadla tak mohli stát jenom venku, venku,
nesměli ani dovnitř do té tramvaje, nesměli.

JV: takže myslíte, že neměli nějaké kino aspoň jedno, kam mohli
chodit?

ZP: po, ne. po okupaci rozhodně ne, ale za první republiky byly
židovský kina, kam chodili Židi. mám dojem, že to Excelsior, zrovna,
co sem o něm mluvil, že to bylo takový židovský kino.

LČ: a jak ste třeba pak vnímali tu němčinu v tom zvukovém filmu? nebo
titulky německé,

IK: byly, no, titulky byly česky, pro nás, že, a ti mluvili herci
německy, no ale byl český film a ten plodil ohromné množství filmů, že,
to bylo nepřeberné...

LČ: takže vám nevadilo poslouchat tu němčinu v těch německých filmech.

IK: němčinu sme slyšeli všude kolem sebe, učili sme se německy ve
škole, že, takže...

LČ: a kdy ste přestala pravidelně chodit do kina, jestli to dokážete
nějak [( )]

IK: [<no>] no tak myslím až za komunistů sme chodili hodně do kina
pochopitelně, takže až až po tom roce osumdesát devět,

LČ: aha

IK: můžu říct.

ebo
kino Jadran, tam byl otec teda vedoucím, to bylo kino širokoúhlé první.

LČ: ale to bylo až po válce vlastně.

IK: ano, ano, a tam sem viděla třeba liz tejlorovou ((Liz Taylor)), no
to byla senzace, že, tenkrát Kleopatra.

LČ: a bylo pro vás třeba důležité, jestli už to byl film barevný nebo
černobílý, viděla ste ještě v té době před koncem války ňáké barevné
filmy?

IK: no myslím že já mám, já vám řeknu barevný film, který se, já si
pamatuju s tou liz tejlorovou ((Liz Taylor)) ty širokoúhlý,

LČ: no, to už bylo pozdějc.

IK: ano ano, ale barevný, věříte že to už vůbec nevim ten přelom kdy
kdy ta barva začala, počkejte, tady to bylo ozvučeno, no to nevim.

LČ: a že by se v kinech hrály třeba naráz ňáké jiné filmy než předtím?

IK: no tak hned přestaly ty žurnály, že, samozřejmě, a em hrály se
hlavně veselohry,

LČ: hm

IK: s Burianem ((Vlasta Burian)) a tím, tak aby prostě ta nálada se
všude, všechno se uvolnilo, že, to co se nesmělo, co bylo zakázaný, co
pronásledovalo lidi, takže najednou to všecko tak povolilo, a lidi to
teda vychutnávali ohromně, a já sem se, Sokol se obnovil, to přes
protektorát byl Sokol zakázaný, že, takže em znovu sme otvírali
sokolovnu, chodilo se do cvičení, to kino nám zbourali, tak sme čistili
cihly, abysme zas postavili to, co bylo zbouraný, to to bylo ohromný
období.

JV: ehm em a takže nevíte tak asi do kdy ste chodil pravidelně.

ZP: do toho pětaštyrycátýho roku. od pětaštyrycátýho roku už se to
em ta společnost se rozrůz- už zase byly jiný zájmy, jo, vim, že
teda třeba na škole, ale to bylo na všech gymnáziích, na všech
středních školách se zakládaly takový spolky studentů,

a
už sou teda do kina už pak to nebylo tak často, ale chodili sme dál
do biografu, snad jednou až dvakrát za štrnáct dní.

JV: ehm, dobře.

ZP: po válce.

JV: po válce.

ZP: to sme byli dost nadržení, protože z té první republiky sme
znali americký a západní em filmy, co tady, pak během války se jenom
promítaly německý a naše filmy, žádný si nevzpomínám, že by tady byl
nějakej jinej film kromě těhletěch dvou ani no francouzský vůbec ne,
jak říkám, jenom německý a naše filmy byly. tak sme byli dost tak
nadržený, přišly, po té válce, přišly americký filmy em takový ty
filmy, kerý propagovaly teda účast ve válce Američanů, že, to bylo
těch sedum salivenů ((Pět Sullivanů)) co sem vzpomínal, který je tam
napsaný, Bílé útesy doverské a já nevím takový prostě em filmy,
který propagovaly prostě aby lidi šli do války nebo aby byli šli do
armády.

JV: ehm, a jak to na vás působilo ten film, těch sedum salivenů
((Pět Sullivanů))?

ZP: ohromně.

JV: ono to bylo teda pět salivenů ((Pět Sullivanů)), se to menovalo.

ZP: pět?

JV: pět, ano.

ZP: vidíte, já sem myslel, že sedum. pět salivenů ((Pět Sullivanů)).
to byl to velmi jaksi em em takovej em silnej film, kde tam matka
ztratí všech těch pět salivenů ((Sullivan)), nakonec i bylo vidět,
jak všichni vodcházejí jako do nebe. tak pět salivenů ((Pět
Sullivanů)), promiňte, <já sem myslel že sedum>.

JV: oni myslim že i měli sestru, právě a tak...

ZP: to už si nevzpomínám, přesně na ten děj si už nevzpomínám.