Citát

JV: co se týče těch jazykových otázek, tak, ty filmy byly v němčině.
nebo byly v češtině s německými titulky.

MM: ano.

JV: na to si pamatujete.

MM: ale to mně teda nedělalo žádnej problém, protože, protože my sme
měli, na tom gymnáziu dennodenně němčinu,

JV: hm

MM: á

JV: tu ste měli už před válkou? nebo až [za války.]

MM: [ne, ne, až] za války. dennodenně sme měli němčinu a eště sme
měli třeba matematiku jednou týdně jenom v němčině. dějepis, jenom v
němčině. takže já sem němčinu ovládala tak, že to mně nedělalo
naprosto žádnej problém.

JV: mně jenom de o to, jestli si pamatujete, že by s tou okupací ta
němčina vstoupila do života, nejen teda že se vyučovala na školách,
ale že by vlastně názvy, [plakáty, titulky]

MM: [no, no byly, no všechno] všechno bylo.

JV: všechno bylo. české filmy [beze zbytku byly taky ee z titulků]

MM: [všechno, ano samozřejmě, no všechno, ano, ano, ano, ano]
všechno, všechno.

JV: vstupu do kina Židům.

MM: ano, ano.

JV: byl zákaz.

MM: ano no samozřejmě, když ne do tramvaje, tak to už vůbec ne.

JV: tak ta tramvaj tam bylo to vyhrazené.

MM: no to bylo jenom, to bylo jenom

JV: nebyl absolutní zákaz.

MM: ano, dovnitř ne.

JV: kdežto u těch kin byl absolutní zákaz. [takže tam nesměli]

MM: [absolutní, ano]

JV: a nebyly ňáké kina, které, nebo kino, kam by Židé naopak mohli,
[že by to bylo jejich kino]

MM: [ne, ne, to neexistovalo.]

JV: a tento zákaz se myslíte absolutně dodržoval, nebyla ste někdy
třeba svědkem toho že...

MM: ne, to se určitě, určitě dodržovalo, protože to byly takový
sankce za to, že to, to nikdo neriskoval.

JV: tenkrát, v té době ste chodila do kina, to už ste asi říkala
méně.

MM: no, ano.

JV: méně často. takže ty vaše návyky se změnily, říkala ste že

MM: no, to, těma okolnostma,

JV: byl strach

MM: to nebylo jenom, zaprvé v těch kinech to co bylo, tam bylo málo
kdy něco, že by to člověk musel vidět zaprvé a zadruhý ste se musel
do toho kina nějak dostat a dostat se potom domů, jo, to bylo pěšky,
potmě.

JV: a co se týče těch preferencí, to ste chodila teda, když už ste
šla, tak ste chodila ještě s babičkou? za té války?

MM: no, zezačátku ještě ano, potom už ne.

JV: to [vám bylo čtrnáct let asi.]

MM: [ano, potom už ne. ano,] to ještě s babičkou.

JV: a později ste už třeba chodila sama? když vám bylo [těch
šestnáct, sedumnáct]

MM: [sama, sama sem nikdy] nechodila,

JV: nikdy ste nešla.

MM: buď sem chodila s babičkou nebo sem chodila s mládencem. sama
sem zásadně nechodila. sama chodím do kina až teď, když <už su stará
a nemá kdo chodit se mnou,> jinak sem vždycky chodila s někým.

JV: takže buďto babička nebo mládenec.

MM: ano.

JV: a kamarádka třeba, dvě holky

MM: no, já co sem měla ty kamarádky, oni takovýdle věci vůbec je to
nezajímalo.

JV: nechodily do kin, do divadel.

MM: do divadel už vůbec ne.

JV: ale do kin taky ne.

MM: no, hrozně málo.

JV: a trávila ste s nima aspoň volný čas sportem, nebo těmi výlety?
aspoň, když už teda na tu [kulturu moc nebyly]

MM: [no tak, no tak ano.] no tak třeba to bruslení, lyžování a
takový věci, to, to ano. ale víte že to je zajímavý, že to tak
říkáte, že to opravdu tolik lidí nechodí do kina do divadla, nic, a
nechodilo ani.

JV: no tak teď chodí už určitě málo, ale tenkrát právě mě zajímalo

MM: taky ne, za té republiky taky ne. to se sedělo doma večer u
rádia.

JV: ještě k tomu protektorátu. pamatujete si na změnu chování diváků
za protektorátu?

MM: no, pokuď bylo to takový všecko utlumený. to i

JV: nějaké hlasité projevy?

MM: hlasité projevy ne. a i i třeba

JV: smích, potlesk, ne.

MM: třeba si vzpomínám některý ty filmy s t- s tím hajnsem rýmanem
((Heinz Rühmann)), to byly vysloveně veselohry, ale ňák to tak lidi
neprojevovali.

JV: vzpomínáte si, že by se třeba hajlovalo? když se na plátně
objevil Hitler?

MM: no tak to sem nezažila.

JV: myslím třeba v týdeníku.

MM: ne, to sem nezažila.

JV: ani nikde jinde.

MM: ne, ne.

JV: takže ono je to třeba tak, že někteří lidé se ze strachu
přidávali. když tam seděli Němci, tak začali třeba hajlovat a
někteří lidé se báli, tak radči se přidali.

MM: no ale pokuď si vzpomínám na Němce vopravdu teda v holínkách a
v uniformách, v tom všem, tak že by teda ňák chodili do kin, tak
teda to to moc nechodili.

JV: ale německé obyvatele, Němci. nemyslím důstojníci nebo ňácí
vojáci, ale obyčejní lidé.

MM: ne to si ňáký takový projevy v tom kině, to si nikdy, to si, to
sem nezažila.

JV: změnilo se to chování a vaše návyky, chození do kina, frekvence,
s blížícím se koncem války? jak ste měla perspektivu, že už byly ty
zprávy, že už fronta postupuje.

MM: no tak samozřejmě že se změnilo, a sice tím, že už sme byli víc
než někde takhle na tu zábavu, tak už sme byli víc upnutí na to,
nemluvě vo tom, že ono teda tak když už se ta fronta blížila, tak
tady toto všecko přestalo. a byly starosti, vo jídlo, o to, o to,
takže, to pak už nepadalo vůbec v úvahu.

no potom velice, velice hezkej byl ten minhauzen
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila))

JV: hm, ten ste viděla taky s babičkou? nebo většinu tady těch
filmů, nebo dokonce [všechny ste viděla s babičkou?]

MM: [já si myslím, já si myslím,] že to sem viděla všechno s ní.

JV: a myslíte, že všechno ste viděla ještě v tý Lucerně ((Lucerna))
nebo pak už třeba ty [pozdější]

MM: [toho, toho] minhauzna ((Munchhausen – Dobrodružství barona
Prášila)) a to už bylo za protektorátu a to už, to už sem neviděla
v Lucerně ((Lucerna)), to už bylo v kterým kině nevím, ale to už
bylo někde v kině ve městě.

MM: no, já nevím, ale já si myslím, toto mám konec války a já
vopravdu nevím, ale já bych řekla, že to byl tak začátek války.
myslíte si, že ta Její oběť, že to bylo tak, to by mě vopravdu
zajímalo ten film.

JV: (..) jo, tak ten film je z roku devatenácet čtyřicet čtyři.

MM: hm, tak to je zajímavý, tak to sem byla, tak to už sem ho asi
neviděla s babičkou, ale já sem měla pocit, že ten film, že ten film
byl z dřívější doby.

JV: je to, je to opravdu rok čtyřicet čtyři, natočil to vajt harlan
((Veit Harlan)), hrál tam kárl radac ((Carl Raddatz)), albrecht
frobn ((Albrecht Froben)), kristýna zédrbau ((Kristina Söderbaum)),
ale em, no, je to opfrgang ((Opfergang))

MM: no tak to né, to už sem viděla určitě s tím mládencem.

JV: hm, s tím mládencem.

MM: no tak to né, to už sem viděla určitě s tím mládencem.

JV: hm, s tím mládencem.

MM: jo, určitě. a tu la palómu ((La Paloma)) a toho minhauzna
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila)) už taky.

no a ten minhauzen ((Münchhausen – Dobrodružství
barona Prášila)), na ten si vzpomínám ten se mně taky.

JV: a baron Prášil.

MM: ten baron Prášil, to se mně taky líbilo. tam byl ten Hans
Albers, to bylo výborný.

JV: a bylo to kvůli tomu herci nebo třeba i [kvůli té výpravě?]

MM: [kvůli tomu herci.] no ta výprava i ten herec. ta výprava na
tehdejší dobu to taky bylo. von sedí a letí na zeměkouli, jo, tak na
tehdejší dobu to taky bylo. barevný tak, to to byl taky fajn film.

JV: dobře, ale já myslím třeba do padesátých let, nebo do šedesátých
let ste takhle chodil do kina?

ZP: ne, ne to bylo do konce války do to ho pětaštyrycátýho roku, to
sme chodili do kina hodně často, to sem tam taky psal, že sme
chodili třeba možná štyrykrát, třikrát, štyrykrát do týdna sme
určitě chodili, em někdy sme šli, to vím určitě, aj dvakrát denně
sme šli do kina.

JV: hm, a em čím ste se teda eště bavili? dyš říkáte, že to byl
zdroj zábavy, tak měli ste ještě jiný...

ZP: měli!

JV: možnosti vyžití?

ZP: měli, možná že to bylo jaksi nevím čím způsobeno, ale založili
sme klub. v baráku co sme byli, tam bylo asi pět chlapců, dvě
děvčata tam byly, ale ty děvčata byly starší, vo dost starší, ta
sestřenice byla vo tři, ta Olga byla asi vo štyry roky starší a pak
tam byla ještě jedna rodina německá, vlastně dvě rodiny německé. ty
měly taky dcery, ale s těma sme se nekamarádili, z jaksi z národních
důvodů. tak sme založili klub, ten klub byl dost aktivní, konali sme
loutková představení, protože jeden kamarád měl loutkové divadlo, to
byl syn majitele toho domu. ten dům vlastnil nějakej doktor Pišinka,
měl dva syny, Járka staršího a Zdeňka mladšího, matka jejich, teda
jeho paní, byla původně rozená Čechová, a Čech měl v Brně rek-
lékárnu. měl dvě dcery, a každé té dceři dal věnem jeden barák. a to
byl ten náš barák, kde sem v něm, kde sme v něm bývali, a ten em em
ta rodina měla teda dvě ď- dva chlapce, s kerejma sme se kamarádili.
pak tam byl domovníkův synek, to byl třetí, nebo čtvrtý, my sme byli
dva, voni byli taky dvá, čili pátý, a pak eště tam byli z z em z
ulice, ale to už ty už jaksi moc do toho klubu sme nebrali. ten klub
že teda působil všelijaký <akce>, em ty akce byly různého, třeba sme
chodili na výs- na výlety. matka moc na výlety nechodila nebo takhle
moc se ven nechodilo. dyš se chodilo, tak se chodilo po Brně, jo,
vim, že pro ňu třeba tehdá existovala Myslivna, dneska existuje
pořád, nad Pisárkama, jo, tomu se řikalo jegrhaus ((Jägerhaus)), to
byla neměcká myslivna. no tak jegrhaus ((Jägerhaus)) to už byla to
byl velkej výlet, jo, z toho z té Jiráskovy. ale em kam matka
chodila, ona byla potom dost nábožensky jaksi založená, tak sme
každej rok chodili na Vranov na pouť. jesi víte v na Vranově každé
září, celé září sou poutě, tak vždycky sme chodili na pouť. a to sme
chodili pěšky, až z Brna do toho Vranova sme chodili pěšky a zase
nazpátek. ale jináč sme moc jako em ven nechodili. tak sme začali
chodit s těma klukama s těma kamarádama z toho z toho baráku, z toho
domu. v zimě sme chodili, v letě sme chodili. na výlety. v neděli se
šlo vždycky, v sobotu se dělalo, já eště chodil do školy, tak v
neděli se chodilo na výlety a to jak řikám, v zimě aj v letě.
chodilo. se. a vim, že sme v zimě, jo, eště vám musim říct,
samozřejmě že tehdá letěly em ten časopis se menoval Mladý hlasatel,
kde byli ti em Foglar ((Jaroslav Foglar)) jak se menovali ti Rychlý
šípy, jo, tak podle těch Rychlých šípů oni už aj ten časopis
vyhlašoval em klub za- nebo zakládal vyhlašoval zakládání klubů
Mladého hlasatele, jo, čili těch klubů bylo spousta, asi si myslím,
ale my sme teda se neregistrovali u toho Mladýho hlasatele, ale ten
klub sme založili, a podle toho sme teda em ty výlety dělali, jo. v
okolí Brna, do okolí Brna, v zimě sme chodili se sáňkama, sme
udělali takovej štrůdl, nebo takovel vlak, ty jednotlivý sáně sme
zas- za sebou vzali sme si baťohy, dostali sme horkej čaj vim, že
sme <při jedné jízdě> ten baťoh mi spadl, rozbil sem tu <termosku>,
čaj se vylil, tak sme se bavili tímletím způsobem. třeba sme dělali
jo, eště musim říct, během války, v místě jak dneska je jak je
Besední dům a eh Pražákův palác, tak pod tím, v tom místě kde dneska
stojí nebo je parkoviště, em parkoviště hotelu internacion ((Hotel
International)), tam jezdíval každej rok na podzim tam jezdíval
lunapark. tak sme hodně často chodívali do toho lunaparku.

JV: ehm.

ZP: jo, různě sme se bavili na kolotočích, ale tam byly všechny
možný atrakce, tak tam sme chodívali a jo tam byla jízda hrůzy, jo,
to znáte z lunaparku že se jede a (sou tam všelijaký) to jak je, tak
tu jízdu hrůzy sme inscenovali v našem sklepě, jo, vyrobili sme
((smích)) takovou my sme tomu řikali strágula, to bylo nějak podle
té podle těch Rychlých šípů, dvě kolečka, sehnat jenom kolečka to
byl problém, vod em kočárku, tak sne udělali takový tohle a jezdili
sme teda sme toho člověka naložili a <jezdili sme> po tom sklepě, a
tam sme dělali všelijaký takový hrůzy na ně, no byla to legrace
spíš, než něco vážnějšího. sme dycky, jo, a kromě jinýho sme taky
psali deník. bohužel ten deník já nemám, ten měl ten em předseda
toho klubu, to byl ten em Jarka Vyšinka, Jaroslav Vyšinka se menuje,
ten vyštudoval architekturu, byl potom profesorem na architektuře,
ale poměrně brzo zemřel, ten jeho brácha, ten mladší brácha Zdenek,
ten eště to už končil po válce, ten nějak v osumaštyrycátym roce se
roznášel nějaký plakáty a jako mladýho kluka ho chytli, zavřeli ho a
byl odsouzenej, já mám dojem že byl odsouzenej na patnáct let do do
žaláře, za to, že roznášel ty letáky jako mladej kluk, to byl on byl
em maturant, jo, on potom eště šel se přihlásil na Vojenskou
akademii, samozřejmě tam už ho nevzali v důsledku toho nebo pak
teprve přišel přišlo se na to na ty letáky. byl těch patnáct roků
zavřenej, pak šel dyš se vrátil při nějaké am- amnestii byl myslím
propuštěnej po deseti letech, to přesně nevím jak, tak se hlásil na
Vojenskou akademii, tu Vojenskou akademii dokonce dodělal,
vyštudoval, ale ten zemřel velmi brzo na následky teda toho věznění.
( ) zemřel eště dřív než ten Jarek, to je ten starší brácha. tak
ten Zdeněk zůstal u něho. žije jeho žena, ta ještě pořád žije, a já
nejsem s to vod ní ten deník dostat, že ho není schopná najít. ale
byl to deník, kterej ten Jarek Vyšinka, kterej byl velmi šikovnej,
podle toho návodu v tom Mladým hlasatelu ho svázal, tam byl návod na
vázání knih, tak ho svázal jako knížečku a tam sme všichni
zapisovali každej určitou dobu tam zapisoval všechno, co sme v tom
klubu dělali. bohužel jak řikám, ten deník existuje, ale je
nezvěstnej.

JV: ehm, to je škoda. ehm, tak...

ZP: jo a tam sme eště aji kromě <jinýho sme> vydávali časopis,
vlastní časopis sme vydávali. psalo se to rukou, kreslily se tam
vobrázky, každej tam něco napsal, a po- po- prodávalo se to tak, že
to každej dostal, zaplatil padesát halířů a zase kdo to dál tak zase
padesát halířů. ale vyšly bohužel jenom dvě čísla <těhle těch>
tohoto časopisu. menoval se Hlasatel.

JV: dobře, tak já bych měla další otázku...

ZP: no, prosim.

JV: eště...

ZP: dyš moc mluvím tak mě s- zarazte.

JV: ne, to je v pořádku. em, takže em projevovalo se em na vašich
dětských hrách em to, že ste chodil do kina? nějak inspirovalo vás
to inspiroval vás ten film k něčemu, nebo...

ZP: ne.

JV: ne?

ZP: nemůžu můžu můžu říct ne, inspiroval nás hlavně ten Mladý
hlasatel.

JV: ehm, takže vás to nějak neovlivnil v tom jak ste si hráli.

ZP: ne.

JV: em, ani ste třeba nenap- nenapodobovali nějak té- nějaké herce
nebo...

ZP: ne.

JV: příběhy...

ZP: ne.