Citát

MD: ne, my sme měli, promítačku? počkejte, kdo měl promítačku (.)
myslím že, ne, to byl, to až sestra se vdala, tak švagr, měl
promítačku. protože vím že, že filmoval, když ee když měl promoci
kluk a to. a nás ještě když, když jako děti byly malý tak, třeba na
náměstí, když byly, tam, plno holubů a takový, tak to, ale jinak ne,
jinak sme doma neměli.

LČ: ani u někoho jiného ste se ne- nebyla koukat na filmy doma.

MD: ne, ne.

LČ: a teďka [vlastně]

MD: [dyť já] řikám, já říkám švagr, prot- pardon. né švagr, ((směje
se)) ale můj, můj, dyť můj dělal v tým

((rozhovor na jednu minutu přerušen telefonním hovorem))

MD: já sem si vzpomněla, že můj dělal, můj dělal v tým. oni dělali
právě promítačky, jo, a tak [měl doma]

LČ: [váš manžel]

MD: jo ((směje se)) tak měl doma jeden čas to a právě ty děti, děti
jak byly to tak je nás filmoval, já sem šla na procházku třeba, jo,
tak nás filmoval a [potom nám to]

LČ: [ale to bylo asi až po] válce ste říkala.

MD: no to bylo po válce to bylo, ale před válkou ne, před válkou
žádné.

LG: a byl ste někdy na promítání filmu v domácnosti u někoho? kdo
měl jako promítačku doma?

JB: ne,

LG: ne?

JB: nebyl. jak řikám, my sme bydleli v takovém chudším prostředí

LG: mhm

JB: a ti naši spolužáci to byli většinou no taky jenom takoví
proletáři, že, takže to byste musela se ptát no takových v
Masarykově čtvrti, kde sou samí lékaři, že, nebo podobně tak tam
byste na něco na takovýho narazila, že, ale.

LČ: a ee byla ste třeba někdy přítomna promítání filmu v domácnosti?
že by někdo měl z vašich známých promítačku doma (.) a pouštěl si
třeba domácí filmy nebo nějaké jiné?

LT: no podívejte se, když byly děti potom už školou povinný, tak
měly takový ňáký (..) něco takovýho měly, že se promítalo s manželem
ale moc tomu...

LG: a pamatujete si třeba jak to v té Lípě ((Lípa)), nebo v tom
Bajkalu ((Bajkal)) vypadalo?

JB: no to bylo dobrý no, tak třeba v té Lípě ((Lípa)), se takhle
chodilo po schodech dóle a pěkný kino to bylo no. a pokud si teda
pamatuju, to už je let, že, no taky no.

LČ: a na čem se tam sedělo? ee v těch v těch Židenicích?

LT: obvykle takový ty sklápěcí židle.

LČ: jo.

LT: křesla teda

LČ: takže to bylo normálně v řadách (.) ty ty židle sklápěcí, ne
třeba obyčejný židle.

LT: ne, židle obyčejný, ne to by hrkalo, to ne.

LČ: a takže se lišil nějakým způsobem třeba ten interiér? [mezi těmi
kiny?]

LT: [no rozhodně,] rozhodně (.) taky tam bylo cenově to ee rozdílný,
že ty vstupenky ve městě byly dražší než v těch Židenicích.

LČ: takže, vás zajímalo to prostředí, jak to tam vypadá nebo...

MD: no tak to, tak, zajímalo, no prostě, to víte že když přídete
někam a em nelíbí se vám to, tak už tam víckrát nejdete.

LČ: a co se vám, líbilo se vám to, jak je to tam jako interiérově
vybavené?

MD: tak, celkově, celkově že to tam bylo hezký a takový hezký
prostředí.

LČ: a ten přístup toho personálu nebo zaměstnanců, ten se lišil?

MD: ale tak to bych já, já bych řekla, že byli vždycky slušní.
nemůžu říct, víte, že by byli nějak totok. že by se nějak chovali
třeba k dětem. děcka, to víte taky tam někdy řádily trochu, že. ale
nemůžu říct, že by byli na ně nějaký hrubí nebo tak, to ne, to
nemužu říct.

LČ: a vzpomínáte si třeba ňákého konkrétního zaměstnance, na ňákého

MD: ne, né tak to né ((směje se)) dyť to už je strašně dávno.

JB: ale když sem byl malé, tak sem chodil s babičkou, já sem měl
strašně hodnou babičku, to byl anděl takové, tak vona byla chytrá
všechno, ale neuměla číst a psát,

LG: mhm

JB: ale jináč byla chytrá a ráda chodila do kina. a my sme chodili
právě tady do toho kina Lípa, jo, na tu Marxovu ulici, a vona tam
měla známýho jednoho, které tam trhal ty lístky které pouštěl tam a
vona mu vždycky prže sem byl malej, to bylo zakázaný do patnácti let
anebo co, chodily kontrole, jo esi tam není nejaké mladé, to svítili
takhle, svítili baterkama a to já sem se dycky schovával takhle, no
a vona tá babička dycky vona mu dycky řekla jako počkejte až se to
setmí a toto tak nás tam pustil, no.

a jak řikám pro mě to byla
taková vzácnost tam jako kluk malej se dostat do toho kina prže
většinou ty filmy byly, to bylo všady to jedno to bylo mládeži do
třinácti let nepřístupný, podruhý do patnácti let a takhlé, tenkrát
to bylo dost přísný no takový, na to se dbalo to chodily jako takový
kontroly a když už se začalo hrát, tak aj svítili baterkou, jestli
tam nesedí náké špunt jak já.

LG: a vyvedli vás třeba někdy z kina?

JB: ne, ne ne

LG: ne? a...

JB: jak řikám, to byl známej od té babičky ten co to pouštěl,

LG: mhm jo

JB: a ten dycky řekl vždycky počkejte až se setmí, tak nás tam
pustil, a jednou nás tam nechtěl pustit, to asi tam byla nějaká
kontrola, tak měl strach, jo, no tak sme museli jít dom.

LG: jo? a pamatujte si který film to byl? [na který vás nepustil?]

JB: [to nevim]. jak řikám, to byly ty americký, no, takový filmy,
anebo německý anebo český anebo... (.)

JB: to těžko, to ne. no to by mě nepustil, ten co co to trhal ty
lístky, takže z babičkou sem chodil jenom tady do toho, tady do té
Lípy ((Lípa)) to byl její známé, [jo]

LG: [mhm]

JB: on tam bydlel v tym baráku co sme bydleli my, no. (.)