Citát

LS: kdy pro vás skončilo pravidelné navštěvování kina. to znamená asi
zhruba do jakého roku ste pravidelně chodila do kina?

SM: no já vám to řeknu takhle, když sem bydlela v těch Černovicích,

LS: mhm

SM: tak sem tam byla v Sokole, to byl Sokol Brno čtyři ((Sokol Brno
IV.)) a e tam bylo kino, který bylo sokolský á

LS: a jak se menovalo to kino?

SM: ávia ((Avia)).

LS: mhm

SM: (sem si to taji sem si) to napsala, páč sem si na to vzpomněla, pak
se to menovalo Slovan a dneska je to myslím úplně zrušený a [vůbec to
jako kino není].

LS: [no no no]

SM: no tak tam a e tam byl tatínek mojí kamarádky tam byl ředitelem v
tom kině, takže em e my sme tam takhle em dvě holky dycky nás tam nějak
propašovali a a to bych ale nechtěla, aby tady z toho ((smích))

LS: ((smích))

SM: <ježiši> né propašovali e spíš bylo spíš bych řekla, že em ee tam
vždycky bylo p- takzvaný předvádění,

LS: aha.

SM: když oni ee koupili nebo já nevim jak to bylo e prostě přišel novej
film do distribuce, tak asi ty jed- jednotlivý kina něják dostaly
přidělený

LS: aha.

SM: a em dycky prvně si to promítl ten ředitel s ňákým tým personálem,
kterej k tomu patřil, že á em byla takzvaná promítačka. no takže od
této doby a až teda až až sem začala jezdit do gymnázia do města už to
už sem nezůstala v Černovicích, že takže em to sem teda, no ale pak to
e pak sem se přesunula teda už ee em do městských kin,

LS: mhm

SM: některých,

LS: mhm

SM: ovšem taky zase sem ještě pořád zůstávala věrná tomu domácímu,
protože ee pokud sem byla, to mně bylo tehdy jedenáct roků, tak určitě
ee sem nesměla si jet třeba večer někam do kina, že do města, ačkoliv
oni byly i odpolední představení ve štyři hodiny bývaly.

LS: a já sem myslel třeba kdybyste zkusila zavzpomínat ještě před
tím rokem čtyřicet pět, když vy sama ste chodila do školy, jestli se
stávalo, že by učitelé přímo jako k vám se vyjadřovali o těch
filmech.

MH: ne, nikdy ne.

LS: ne.

MH: nikdy ne.

LR: [mhm, to sem], to sem slyšela. a teď už opravdu teda k tomu
kinu. jestli si vzpomínáte na svojí první návštěvu kina?

EF: první moje návštěva kina mně byly čtyři roky, protože to sme
bydleli eště, bydleli ještě na venkově. a ( ) já sem se
narodila původně v Kounicích ((Dolní Kounice)). to bylo malé
městečko, že, a to byly ty pojízdné kina. no a moji rodiče, protože
na to kino chtěli jít, že, to byl zázrak, když něco takového přišlo
za první republiky. no tak mě vzali na záda holt a já šla s nima,
takže... a byly to němé filmy tehdy, že. tak já si akorát pamatuju,
maminka mně potom řikala, první ten film se menoval Sklenice vody. a
to vím, že takovej hézkej s fouskama, že podal takové hezké ženě
sklenici vody, ale o co šlo, to teda sem nevěděla, ale tu Sklenici
vody, ta se mně zafixovala nějak do paměti. tak to byl můj první
film.

LR: dobře a vzpomínáte si teda na to cestovní kino, aspoň třeba na
ty návštěvy, co (vlastně) probíhalo?

EF: no, cestovní kino, to přijelo do městečka a tam si prostě
udělali ten ( ), že mhm všelijak no a mhm byli sme tam pod
stanem, někdy i bez stanu, že ale voni pak měli i stan později,
protože abysme nezmokli, kdyby pršelo, že. no. tak se tam všechno
vybalilo, židle tam byly poskládaný, my děcka někdy sme seděli na
pytlech na zemi, ((směje se)) (vite,) zvrácený úplně hlavy, tam nás
rodiče dali, ale mhm to nás brali s sebou, protože neměli nás kam
dát, že, a chtěli to vidět, no mhm takovej zázrak velikej, že. no a
(bylo) to němý, jo, bylo to takový poskakování všelijaký. no ale
bylo to kino.

LR: mhm.

EF: tak to asi tak. to je taková vzpomínka.

LR: a jaký byl názor rodičů na film a na kino?

EF: no tak ti byli rádi, že taky někam vyšli, protože práce od
nevidim do nevidim. jak to bývalo na venkově, že, a takže pro ně to
bylo zážitek, když se do toho kina, oni nechodili pravidelně nebo
něco, to byla náhoda, když se dostali, když práce to dovolovala, že.
takže tak asi.

LR: a vás podporovali nebo odrazovali od chození do kina?

EF: né, mě podporovali, co se týče, mě podporovali. teda ale jó,
jaksi bez námitek jakýchkoli, ne, když to jenom trochu šlo, tak
řikám tatínek mě vzal na záda a a prostě ((směje se)) nějak sme tu
cestu <absolvovali> ((směje se)).

LR: byl pro vás v tomto věku, v tomto dětském věku, film důležitý?

EF: (.) no tak důležitý em em řekla bych, (.) em takový zvláštní a
vzácný. tak bych to řekla. pro nás venkovany tehdy. [vzácný a
zvláštní].

LR: [mhm] a, mhm a promítalo se v tom vašem chování? třeba jesi ste
si s kamarádkami, [kamarády hráli]? ( ).

EF: [no, no jé] dělali sme filmový hvězdy, dávali sme na sebe nějaký
šály a (.) to zlobí, (.) [šály].

LR: [nepomůže vám voda] nebo?

EF: em to, (.) nepo- to nepomůže. a já sem si vzala ty kapky a mě to
zlobí (..) vzali sme si nějaký ty šály a nějaký prostě sme se módili
všelijak, jo, a dělali sme, že máme kožešiny a já nevím co, no. a
byli sme filmový hvězdy. tak asi, no.

LR: a v tomto období ste teda ste tedy chodila do školy s tim panem
učitelem nebo resp- s tou třídou a s rodiči...

EF: ano.

LR: a ještě s někým jiným?

EF: ne.

LR: ne.

EF: ne.

LR: ee a jak často ste jako dítě do svých těch deseti let v té době,
kdy ste chodila do té občanky ee chodila do kina? jak často?

EF: no, to jedině, to sem já jako soukromě nechodila, jedině když
škola prostě něco takovou ňákou pohádku za odměnu, že sme byli třeba
hodní, jo, tak prostě nás vyvedla do toho kina, to byla ňáká snad
pohádka, ale to mně nějak neutkvělo ani v paměti, páč toho bylo tak
málinko, že to to ani... už taky to, že sme se do těch Kounic
((Dolní Kounice)) museli jít, tam potom bylo kino ((kino Sokol)),
normální, tam udělali z bývalé hospody jako nějaký sál takový malý a
dali tam ty židle, takže pak už tam bylo kino, že, a em tak to bylo,
že sme bydleli v těch Bránicích ((Německé Bránice – dnes Nové
Bránice)), vono to bylo přes půl hodiny ee cesty pěšky, tak pro nás
děcka, jo, mhm taky nás uhlídat, jak se říká, dřív uhlídáte pytel
blech ((směje se)), jak nás děcka, takže mhm to si ani nevzpomínám
mhm na čem sme byli, to ani si nevzpomínám.

LR: mhm.

EF: to bylo tak vopravdu málinko.

LR: dobře. a takže vy ste chodila, jak ste řekla za odměnu jako od
školy do kina, že vás ( ).

EF: no ano, no to sme byli moc všichni, ne já, ale všichni, sme byli
moc hodní, když nás tam prostě jako mhm ten pan učitel zavedl, že, a
škola za nás zaplatila, protože to byly vstupné korunu, že, no tak
za nás zaplatili tu korunu a ještě byla sleva na padesát haléřů,
takže ee jako to škola nám to takhle, ale to bylo velice málo.

LR: takže v tom případě ten názor učitelů školy na kino byl kladný?
nebo?

EF: no byl. dá se říct byl. ale ee prostě poměry, které tehdy byly
vůbec na tom venkově a všechno jim neumožňovaly, aby ee prostě to
bylo častějš. určitě by nás tam zavedli častějš, protože zas
přednáška třeba o přírodě nebo já nevim o čemkoliv, vždycky když je
ještě doplněná, že o- obrazově, no tak není nic ideálnějšího, že.
určitě by to byli udělali, ale mhm ee prostě mhm tak nějak to nešlo,
no.

LR: mhm, u nás ne. (.) a v té době teda ještě kdy ještě se promítaly
ty němé filmy, bylo pro vás důležité, nebo vybírala ste si podle
toho, zda šlo film němý nebo zvukový? (.) bylo to pro vás nějak
rozhodující v té době, kdy byl ten přechod vlastně?

EF: no, rozhodující to bylo, protože ono ten mluvený přece to bylo
lepší, že. ten němý, tam se muselo em tam se musely ty titulky
sledovat a někdy šly tak rychle, že to ani nestačilo a ehm a uniklo
vám to, co se tam děje s- že jo, ehm. prostě ste se musela
soustředit na to eh eh to na ty eh titulky a to nebylo dobrý. to je
samozřejmý, že potom ten mluvený film, že to bylo uplně něco jinýho.

LR: v té době občanské školy, dobře. a to kino, navštěvovala ste
tedy ta cestovní kina, jak ste řikala a pak ještě to kino ((kino
Sokol)) ee v těch Kounicích? ((Dolní Kounice))

EF: ano, no (tam).

LR: a to se, pamatujete si, jak se jmenovalo?

EF: jo. mám dojem, že Sokol.

LR: mhm.

EF: protože to byla taková ehm taková cvičebna jako hm tělocvična
nějaká, protože se tam cvičívalo, a pak se tam daly židle, jo, a...
mám trojklaný nerv a mě zlobí ((směje se)). takže ee se tam prostě
nastrkaly židle na tu sobotu neděli. myslím, že v týdnu se nehrálo.
ne, jenom sobota, neděle. a takže tak to tam bylo a mám dojem, že to
byl Sokol. Sokol.

LR: a která e nebo jak často se hrálo o tom víkendu. vy ste řikala
sobota, neděle a [jestli se hrálo jedno představení] nebo...

EF: [no odpoledne, odpoledne] se hrálo tak pro děcka jako takový
ňáký ta pohádka a večer potom v sobotu večer, v neděli odpoledne pro
děcka a večer pro dospělé.

LR: a takže tam to fungovalo tak, že se tam vlastně ty židle jenom
nanosily, [že to jako nefungovalo ( )].

EF: [ano, nanosily a pak se odnosily], ano, ano.

LR: aha a ty židle, ty už tam byly, když ste přišli?

EF: nó, to [už tam] bylo, nó, to už tam bylo.

LR: [(jo, to už)], ((směje se)) (to už bylo připravený).

EF: ee to už tam bylo ano. to, to dělali obyčejně nějací chlapci,
víte, ještě školou povinní. tak tam chodili pomáhat a narovnali to
tam a zas to potom vodrovnali, no. to byly takový akce.

LR: a mezi místními o to byl zájem?

EF: no jistě, to víte že jo. dyť to bylo em to byla jediná kultura
zanešená, že, plus nějaké to divadlo, který se tam ochotnický hrálo,
to taky teda byl, bylo mhm když tam přijelo nějaké pojízdné divadlo,
tak to pro nás taky bylo ohromný zážitek, že. ta kultura tam.

LR: a vy ste řikala, že teda to byl nejspíš ten Sokol a ee mě by
zajímalo,

EF: tam byl Orel taky, ale orli, ti neměli takovýhle, ti cvičili, to
ani nevím kde, ti neměli možnost mít samostat- Sokol jo, ten měl.
ten byl bohatší, bych řekla. tak měl jako samostatnou em tu na
cvičení tu.

LR: mhm a když tam byl teda ten Sokol nejspíš, tak ee ovlivňovalo to
nějak to představení, [to promítání]?

EF: [ne, ne], ne, ne, absolutně. né. to bylo jedno.

LR: ( ) to bylo jedno.

EF: hlavně když ste seděla a koukala na film ((směje se)).

LR: dobře. a jiná kina už ste nenavštěvovala?

EF: ta v mládí ne.

LS: a eště bych se zeptal, jaký byl vlastně do těch deseti let postoj
školy k filmům? to znamená, jestli se učitelé třeba vyjadřovali ke
kinům a jak?

SM: ne, vůbec si nepamatuju, že by se o tom ve škole mluvilo, [ne].

LS: a jestli si vzpomínáte na svojí první návštěvu kina?

SM: no ale to bylo to kino Avia, kam sme chodily jako ty sokolky e á em
kde teda e sme jako nemusely platit, že,