Citát

KH: pamatujete si, jestli ste to třeba rozlišovala, jestli ten film
byl českej, německej nebo americkej před tou válkou?

LN: no tak za té války tam byly titulky. to byly německé filmy, tak
to bylo s titulkama a já - teď si nemohu vzpomenout, ale možná že ty
české filmy měly zase německé titulky.

KH: hm.

LN: to už si nevzpomínám, ale ty německé filmy tam měly titulky,
dole české. a jestli ty české, teď si to nevzpomínám, jestli české
filmy měly dole německé filmy, ee titulky. to nevím, ale vím, že
třeba když byl týdeník, že, tak to třeba mluvil Němec a byly tam ty
české titulky. to bylo hodně těch titulek dole, to sem si musela
přečíst.

to potom, to už až sem měla
svoje děti, tak sme měli takovou malou a do toho se dávaly, to sme
dělali na stěně, takovou jako plachtu bílou, jo. a zatemnili, jim
promítali, ale to byly takový filmy, to se tam nastrčil, to můj muž
jim ( )

KH: hm. a vzpomínáte si na první návštěvy kina jakoby po tom
osvobození? když se začlo znova jakoby promítat i jiný filmy, jak
ste chodila?

LN: no to byly stejný, to nebyly žádný, že. ale pak už začaly prostě
takový ty komunistický prostě propaganda, jo. to byly ty prostě,
úderníci i změnily se taky ty týdeníky, že jo. to bylo, to už
otravovalo kde koho, to bylo z fabriky.

KH: hm.

LN: kolik se vytěžilo, kolik se udělalo, kolik se sklidilo obilí,
kolik prostě ee údernic a co za to dostali a to byly pak nový
týdeníky, no. ale ty filmy, to už potom, no, jako, na barandově
((Barrandov)) se vlastně točilo pořád. naši herci zůstávali, že,
stejní.

KH: a dokdy ste tak chodila do toho kina? kdy ste přestala chodit?

LN: no, já jsem nepřestala, já jsem s odstupem času vlastně chodila
do kina pořád. celý život.

KH: hm.

LN: i když sem se vdala, i s manželem sme chodili. ne tak často
třeba, ale jakmile byl nový film, tak to už sem, prostě, to patřilo,
prostě, ee společensky. divadlo a kino patřilo jako

KH: hm.

LN: ke společenskému životu. jako těch, té střední vrstvy brněnské,
no.

a potom em až už sem byla starší, tak sem nesnášela
blízkost jiných lidí. dodneška to nesnáším. takže vím, že na Emu
Destinovou ((Ema Destinová)) sem šla až do Jundrova do takového
moderního kina ((pravděpodobně kino Světozor)), kde byly daleko od
sebe ty židle,

LS: hm

MH: a em to prostředí bylo takové (.) poprvé a naposledy sem tam
byla.

LS: hm

MH: a moc sem toho nenakinařila, em jediná kina, jediné filmy, které
sem navštívila víckrát, bylo po válce hry lásky šalebné ((Hry lásky
šálivé)) s Kopeckým ((Miloš Kopecký)), turzanovovou. ((Božidara
Turzonová))

MH: po válce, no poslední rok už ne, protože sme byli
vybombardovaní, tak po válce sme se přestěhovali a em neměla sem čas
ani.

LS: hm

MH: já sem byla tak zapřažená [ve škole,]

LS: [hm, jasný.]

MH: zahrada tam byla na krku, a em prostě to nešlo.

LS: hm a ještě bych se zeptal, v podstatě tu samou otázku, ale v
souvislosti se školami, když ste chodila do školy, tak jaký byl
postoj školy nebo učitelů k filmu a ke kinům.

MH: ee em em em vo tom se moc nemluvilo, abych pravdu řekla.

LS: hm

MH: jo? my, učila sem adoptivního syna paní Kurandové, a ee se
školou sme do kina nechodili. měli sme předplatné na operu, pro děti
bylo pět kin, (teda) pět představení, zásluhou profesorky ( ),
to bylo velmi dobrý, páč vychovávali hudebně obecenstvo. ale do kina
sme nechodili, protože děti chodily samy.

LS: hm

MH: a se svými rodiči.

LS: hm

MH: ale když sme skončili jednu devítku, v roce padesát dva, sme se
nemohli rozloučit, tak sem zatelefonovala do kina, ((pravděpodobně
kino Astra nebo kino Vesmír)) právě v těch Židenicích tam dole, a
hrál Voskovec a Werich ((Jiří Voskovec a Jan Werich)),

LS: hm

MH: a celá třída, koupila sem pro všecky lístky, a samozřejmě i
rodičové nás následovali na odpolední představení. takže ten
Voskovec a Werich ((Jiří Voskovec a Jan Werich)) tehdy táhl, tó, to
bylo velice aktuelní.

a ji- po válce sme byli vybombardovaní,
přestěhovali sme se, a pak už sem měla ve škole takovou zátěž, a em

LS: hm

MH: když em ee když eště sem při tom dostudovávala, že, tak to, to
byly kurzy em na té univerzitě v sobotu, a esli v pátek, to už vám
dneska nepovím. ale chodí- a v neděli s- byly ty exkurze některé, ty
biologické. to to byl zápřah jako hrom.

jak sem vám řekla, já v pozdějších letech už sem, já sem
třeba bydlela sedum roků v Králově Poli, a pro mě bylo jen to kino
em em Besední dům byl, (je tam).

LS: hm hm

MH: do toho druhého ((pravděpodobně kino Union)) sem nechodila.
nevím proč, ale nelíbilo se mně tam. a ve městě sem chodila právě k
tomu Tomáškovi ((kostel sv. Tomáše)), do té Jalty ((Jalta)), a někdy
do toho Kapitolu ((Kapitol)), jinam celkem,

LS: hm

MH: ne. ani na tom náměstí ((náměstí Svobody, kino Úderka)), tam sem
byla asi jednou nebo dvakrát, já em já sem nekinařila. pokud bylo
divadlo, pro mě bylo divadlo.

LS: hm

MH: i jako studentka. na operu na stání, a prostě, a koncerty teda.
filharmonie brněnská, ještě když hrála na (stadiu), z bídy, protože
neměli kde hrát, že, a em to bylo, to byla,

LS: hm

MH: to bylo, co mě lákalo.

a potom em
tak hodně později po válce, no pak bylo údobí, kdy neex- nebyl čas
na kino. což já, když sem vyšetřila večer, tak sem šla do divadla,
ale rozhodně ne do kina. a em v pozdějších letech sem nesnášela
blízkost těch lidí,

LS: hm

MH: jo? ten, ten dotyk s těmi sousedy, to mně dodneška vadí.

MH: no třeba to em velmi hezký interiér byl tam u toho Tomáška
((kostel sv. Tomáše)) v té Jaltě ((Jalta)).

LS: a [to už bylo]

MH: [to s-]

LS: ale po válce.

MH: to už bylo po válce.