Citát

Rozhovor vedla: Lucie Česálková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: bydliště narátorky, Brno; 15. září 2009

Rok narození: 1922, bez sourozenců

Bydliště do roku 1945: ulice Poděbradova – dnes Viniční (Židenice)

Povolání rodičů: Otec byl vojákem, po válce, promítač v kinu Jadran.
Matka soukromně vyučovala hru na klavír.

Povolání narátora: V letech 1943 – 1946 pracovala v uměleckém ateliéru
v Alfa pasáži. Poté vystudovala FF MU a celý život pracovala jako
učitelka. Nejdříve nastoupila na Křídlovickou, kde učila na národní
škole. Poté byla ředitelkou školy na Hybešové, ve škole na Koněvové
byla zástupkyní ředitele a nakonec na Gymnáziu Slovanské náměstí.
Dohromady učila 30 let, poté 13 let dělala v Moravském muzeu lektorku.

LČ: dobrý den, já se vás na začátek nejdříve zeptám vlastně na to,
abysme měli zrekapitulované vaše osobní údaje, tak se vás zeptám na
vaše jméno,

IK: já su Irena K.

LČ: ano, na váš rok narození,

IK: rok dvacet dva.

LČ: a kde jste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět. kde jste se
narodila.

IK: v Brně.

LČ: a kde ste...

IK: já sem se narodila v Brně, v Brně sem vyrostla, a sem tady dodnes.

LČ: a na jaké [ulici]

IK: [v Židenicích,]

LČ: v Židenicích.

IK: a to byla ulice em která me- ména se střídala, takže to byla
Poděbradova, untrtenvajnbergen ((Unter den Weinbergen)), a teď je to
Viniční ulice.

LČ: ano

IK: ale já sem se přestěhovala, tam sem bydlela šedesát roků,

LČ: hm

IK: a pak sem se přestěhovala sem, to je část Židenic říká se tomu
Juliánov.

LČ: ale do roku čtyřicet pět ste pořád bydlela v [těch Židenicích.]

IK: [ano ano.]

LČ: a kde kde jste chodila do školy.

IK: do školy sem [chodila]

LČ: [na měšťanku,]

IK: na obecnou školu v Židenicích,

LČ: ano,

IK: a em od páté třídy sem studovala na dívčím reálném gymnáziu
((Státní dívčí reálné gymnázium)) v Brně na Mendlově náměstí.

LČ: a em později ještě ste...

IK: vysokou školu Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. ovšem s
přerušením, protože já sem maturovala v době hajdrichiády
((heydrichiáda))

LČ: ano

IK: v dvaačtyřicátým roce, školy byly zavřeny, a pak sem teprve,

LČ: po válce,

IK: mohla nastoupit na vysokou školu.

LČ: a kdy ste se vdala?

IK: <počkejte, to si musim trošku uvědomit.> (.) já sem pak
vystudovala, učila sem, stala sem se kantorkou, a já sem byla za války
zraněná při bombardování, takže sem přišla o ňáký prsa, tady sem byla
zraněná a nemusela sem po absolvování Filozofické fakulty nastoupit na
venkov, jak nás potřebovali, kantory, a nastoupila sem na Křídlovické
taky v Brně, tam sem zase jela učit, ačkoliv sem byla vyso-
středoškolská profesorka, tak sem učila na národní škole,

LČ: hm

IK: potom sem přešla na Hybešovu ((ulice Hybešova)) tam sem
ředitelovala, to už sem byla vdaná.

LČ: ale to bylo tedy až po válce ste se vdávala.

IK: ano, po válce.

LČ: v padesátých letech.

IK: padesát myslím.

LČ: hm a jaké bylo povolání vašich rodičů em [když ste byla malá.]

IK: [tatínek byl] voják,

LČ: hm

IK: československé armády, a <později> kupodivu to souvisí s tim, když
válka skončila, tak on šel do civilu, a byl vedoucím kina.

LČ: aha

IK: takže

LČ: kterého?

IK: kina Jadran v Králově Poli.

LČ: aha

IK: no a maminka byla učitelka hudby, měla soukromou na klavír
vyučovala.

LČ: aha a měla ste sourozence?

IK: ne, já sem byla sama.

LČ: a vy ste tedy dosáhla vysokoškolského [vzdělání.]

IK: [ano.]

LČ: a to vaše povolání vlastně bylo celou dobu ste vyučovala.

IK: ano. potom byla základní em já sem ředitelovala na Hybešce ((ulice
Hybešova)), na em pětitřídní národní škole, potom sem em byla na
osmiletce, pak to byla devítiletka, pak sem přešla na Koněvovu, kde sem
dělala zástupkyni ředitele, a odtud sem přešla na Slovanské náměstí na
gymnázium, takže já sem se <z Brna vůbec nedo-> a tam sem skončila. a v
devětasedumdesátém roce.

LČ: hm

IK: tak skoro třicet roků sem učila, a to už na mě čekali v muzeu
moravském ((Moravské muzeum)), kde sem dělala třináct roků lektorku.

LČ: aha, takže potom ste ještě [(vyučovala.)]

IK: [ano, třináct] roků ještě učila.

LČ: a kdy ste přestala pravidelně chodit do kina, jestli to dokážete
nějak [( )]

IK: [<no>] no tak myslím až za komunistů sme chodili hodně do kina
pochopitelně, takže až až po tom roce osumdesát devět,

LČ: aha

IK: můžu říct.

LČ: a teďka bysme se z téhlecté jakoby rekapitulace těch osobních údajů
dostali už k té vaší dětské zkušenosti s kinem, s chozením do kina,
vzpomněla byste si na svojí první návštěvu kina? když ste byla poprvé v
kině?

IK: ano, vzpomněla, protože, já sem bydlela v Židenicích, a odmalička
naše rodina, jako za první republiky byli sokolové,

LČ: ano,

IK: a já v té jednotě pracuju dodneška, vlastně jako kronikářka. a em
jako sokolka, tak jako tam vím, že em se promítalo, to sem byla malá
holka, a promítalo se v tělocvičně, em té jednoty. to se dycky
postavily židle, a byl to němý film, a k tomu se hrálo na klavír. a
když já sem se narodila v dvaadvacátém roce, tak řekněme že mně bylo,
no, já to tady mám, v roce dvaadvacet, tak to sem se narodila, tak ten
Sokol získal pr- em Sokol získal koncesi že může promítat. a to byl
němý film. a tam si pamatuju, že sem jako šestiletá snad, tam dostala a
němý film Jánošík sem tam viděla.

LČ: takže to nebyla přímo představení pro děti.

IK: ne.

LČ: to bylo obecně...

IK: to bylo, to pro děti se hrálo loutkové divadlo v Sokole.

LČ: aha

IK: a tady to mám napsaný, v roce třicet se ozvučilo to kino,

LČ: aha

IK: takže začali promítat se zvukem, a v roce čtyřiačtyřicet Sokol
postavil kino v Židenicích.

LČ: hm

IK: to kino se menovalo Hvězda, a trvalo ne ne ne, v roce třicet. v
roce třicet em to kino

LČ: to byla ta Hvězda.

IK: ano. byla Hvězda a v roce čtyřiačtyřicet za války to kino bylo za
bombardování zničeno. a už nebylo obnoveno. takže v Židenicích bylo
kino Slávie ((Kino Slávia Židenice)), kino Sport, do toho sme chodili,
a potom do toho kina Hvězda.

LČ: a jako teda malá ste chodila hlavně do té tělocvičny sokolské.

IK: to sme chodili tam, ano.

LČ: a tam ta představení byla jak pravidelně?

IK: no vždycky v neděli.

LČ: v neděli.

IK: v neděli jenom. to se postavily židle a potom v pondělí už se
cvičilo, čili židle se sba-

LČ: to bylo ňák odpoledne nebo navečer ta představení.

IK: odpolední, odpolední.

LČ: a jak často ste do kina do těch svých třeba kolem těch deseti let
chodila, jak často to bylo to bylo...

IK: no tak to sme chodili na ta nedělní představení,

LČ: ano

IK: že, no, do těch kin, do toho kina Slavie ((Kino Slávia Židenice)) a
kina Světozor, tak to už sem chodila, když už sem chodila na obecnou,
že,

LČ: hm

IK: a když sem začala jezdit, to sem jezdila tramvají ze Židenic od
páté třídy do té, na to Starý Brno, na to Mendlovo náměstí, no tak to
už sme chodili do městských kin.

LČ: a jak často ste em nebo vlastně s kým ste chodila, v těch
Židenicích ještě do kina.

IK: no tak jako malou mě tam vodili naši, že,

LČ: a chodili s vámi, nebo

IK: ano, otec, otec třeba ani při em se tam sešel s bratry a sestrami a
něco dělali, že, a já sem se tam dívala.

LČ: a takže ste měla i kamarády z toho Sokola tam?

IK: no jistě, všichni sme, eště dnes chodím do Soběšic za <sokolikama>
a to do Sokola vůbec chodim.

LČ: a i v té době ste už navštěvovala kromě toho sokolského kina i ta
em kina třeba tu Slávii ((Kino Slávia Židenice)),

IK: ano, ano.

LČ: [a tam ste chodila]

IK: [té se říkalo] <blechárna, protože to sme, to bylo hrozný kino,
ale ten Světozor, to bylo hezký kino, bylo še- (šikmé,) ta Hvězda taky
byla, takže od všudu bylo vidět, a chodili sme za korunu za dvě, podle
toho...

LČ: a do tehlectěch kin ste chodila s kým.

IK: no tak to už potom em s kamarádkama ze Sokola, že, [s kerými sem]

LČ: [zase ze Sokola,] ne ze třídy třeba.

IK: no protože já sem vlastně em od páté třídy chodila tam, takže sem
měla spolužačky spíš z celého Brna, který se tam scházely, protože to
bylo jediné dívčí reálné gymnázium, takže tam sme chodily, takže to už
sme chodily do města, do Dopzu ((Dopz)) do Kapitolu ((Kapitol)), em do
Moravy ((Morava)), já nevim, do Alfy ((Alfa)) a...

LČ: a vnímala ste třeba nějak rozdíly mezi těmi kiny, kerá byla jako v
těch Židenicích, a potom těmi městskými kiny?

IK: no tak v městských kinech bývaly premiéry, že, kdežto tady, řekněme
že tady převládal český repertoár, že, v těch, ale taky se tady dávaly
grotesky, že, a takový.

LČ: a řekla byste, že se tedy ty filmy tam dávaly později než [v tom
centru.]

IK: [ano, ano.] když sem chtěla vidět třeba Sněhurku a sedum trpaslíků
((Sněhurka a sedm trpaslíků)), no tak sme šli, to bylo v Brně, že, nebo
kino Jadran, tam byl otec teda vedoucím, to bylo kino širokoúhlé první.

LČ: ale to bylo až po válce vlastně.

IK: ano, ano, a tam sem viděla třeba liz tejlorovou ((Liz Taylor)), no
to byla senzace, že, tenkrát Kleopatra.

LČ: a jaký byl vlastně názor rodičů na film a na kina.

IK: no naši chodili taky, velcí byli kinaři, protože to byly americký
filmy, italský, německý, že, za protektorátu byly německý filmy.

LČ: takže podporovali spíš to chození do kina.

IK: jo, no my sme chodili do kina, do divadla, do všeho. kulturně se
žilo.

LČ: a řekla byste em měla, že se ňák škola vyjadřovala k jako ke kinům,
třeba při vyučování, že by někdo komentoval kino.

IK: jo, jo, to naši profesoři češtiny, na gymnáziu, mluvili s náma o
filmech, že jo.

LČ: a jakým způsobem vlastně to tak probíhalo při...

IK: no, jednak to bylo součástí osnovy, že, ( ) se o filmu mluvilo,
jako takovém, literatura byla, že, takže to bylo součást filmu, jako
divadlo tak i film, že jo. to patřilo ke kulturnímu...

LČ: a chodila ste se školou do kina třeba na ňáká představení?

IK: já si nemůžu vzpomnět název kina na Starým Brně ((pravděpodobně
Kino Grand)), ale tam sme chodili do kina.

LČ: hm a jak často toto třeba bylo, to bylo ňáký ( ) nebo...

IK: no takhle zvlášť ne, to se tenkrát ještě nepěstovalo, aby se
chodilo takhle to,

LČ: a jaký typy filmů se tam třeba promítaly, pro tyhlety školní
představení.

IK: no, jednak em byly zábavný, to bylo období grotesek, že jo, š-
šaplin ((Charlie Chaplin)), že jo, takže em to bylo zábavný
představení, a jinak si vzpomínám tak, byly dobrodružný filmy, ňáký ty
westerny myslím, páč sme četli rodokaps, reví ((revue)), že jo,

LČ: a byl pro vás film v tomhle dětském věku důležitý? jako v tom
smyslu, že byste s tím nějak žila zvlášť?

IK: no ano, to byla širlej templejová ((Shirley Temple)) ((smích)) to
sem měla kamarádku, a ta si natáčela ty vlasy tak jako širlej ((Shirley
Temple)), no tak to sme bláznily, že, za širlejkou.

LČ: a takže se to projevovalo třeba nějak ve vašich zvycích, nebo v tom
jak ste si...

IK: no ano, sme ji napodobovaly, že jo, a když byly filmy, no tak se
chodilo víckrát na tentýž film a podobně.

LČ: a bavili ste se o tom tedy s kamarády.

IK: no ano, a vystřihovaly sme obrázky pochopitelně. lepily si, ona
vůbec bláznila, já ani tak moc ne, ale ona, ona prostě ve všem byla
širlej ((Shirley Temple)), a panenku nazdobila...

LČ: a to ste tedy měly nějaké časopisy, ste si kupovaly nebo [z čeho
ste si]

IK: [no to kinoreví] ((Kinorevue)) bylo.

LČ: kinoreví. ((Kinorevue))

IK: ano.

LČ: a z toho ste si to pak vystřihovaly.

IK: vystřihovaly, ano.

LČ: a lepily do ňákých sešitů nebo...

IK: jo, jo, hlavně ona, já tak ani ne, ale kinoreví ((Kinorevue)) to,
to tam byly americký hvězdy, že jo, gery kůpr ((Gary Cooper)) a gejbl
((pravděpodobně Clark Gable)) a takový, to sme bláznily ((smích))

LČ: a em hrály ste třeba ňáké hry, že byste přehrávaly ty děje filmů
nebo něco [takového.]

IK: [no tak] jistě, no, tak jako děcka to dělávaly, že. chodili sme
sice s rodiči taky do divadla na loutkový představení že, ale prostě
ten film, ten víc tam jaksi, nevím ještě že asi tenkrát Foglarovy
((Jaroslav Foglar)) filmy taky byly, protože...

LČ: to muselo být později, ne?

IK: to bylo asi později, ano. ono se to tak překrývá, to byla první
republika, potom byl protektorát, že, a potom teda, v tom...

LČ: a když ste teda začala chodit na to, na to gymnázium, tak ste
začala chodit do, řekla byste, že ste chodila častěji do kina, nebo
stejně, nebo jak byste to porovnala potom, tu úplně dětskou zkušenost a
to potom když už ste měla ty kamarádky i ve městě...

IK: no tak to myslím, že sme chodili hodně do kina, protože bylo hodně
premiér, a tady skutečně kin bylo hodně, nejenom ve městě, ale skoro
každý předměstí mělo kino, že, takže a pořád byly ňáký nový filmy, že,
český filmy, no tak za, když sem začla chodit do toho gymnázia, tak to
byly, no to to bylo, než byl protektorát, tak to bylo ještě za první
republiky a, no ale za protektorátu tady byly hodně německý filmy, tak
hajn rýman ((Heinz Rühmann)), em nebo sarach leandrová ((Zarah
Leander)), nebo frelich ((Gustav Fröhlich)), no a čeští herci hráli
taky v německým filmu, že, takže já myslím, že nabídka byla ohromná,

LČ: a chodila ste třeba, byste dokázala byste říct úplně nějak
přesněji, jestli třeba dvakrát týdně nebo i...

IK: no třeba i každý den, sme chodili.

LČ: i každý den.

IK: no protože vlastně, já nevim, divadlo tak moc nebylo, ale kinem sme
velmi žili, opravdu.

LČ: a em vzpomněla byste si teda na která kina konkrétně ste třeba měla
oblíbená z těch městských kin?

IK: no do Kapitolu ((Kapitol)) se chodilo, do Alfy ((Alfa)), do Dopzu
((Dopz)), em

LČ: a co se vám na těch kinech líbilo třeba, že ste si je vybírali.

IK: no byly takový lepší, že jo, městský kina, lepší

LČ: kdybyste to srovnávala právě s těmi, s tím...

IK: ale to naše kino Světozor, to bylo taky moderní nový kino, to bylo
taky pěkný.

LČ: a jak to tam třeba vypadalo v těch městských kinech. měla ste ňáké
úplně nejoblíbenější? že byste...

IK: no tak se (spíše), myslím, em my sme to volili, jak to mělo
návaznost na dopravu.

LČ: aha

IK: protože za protektorátu bylo zatemnění, a zhasínalo se, takže sme z
kin chodili potmě, že, když bylo, a prostě aby nás to dopravilo na
okraj, že, já sem bydlela v Židenicích, a když sme chodili třeba do
Kapitolu ((Kapitol)), to bylo tady na Mahence ((poblíž Mahenovy
činohry)), že Dopz byl nahoře, Alfa byla, no ale tak chodili sme i do
toho Králova Pole, tam byla Morava, ta je tam myslím dodnes, no ale my
sme měli vlastně taky možnost těch kin přímo v Židenicích,

LČ: hm

IK: ale jak říkám, tam bývaly premiéry, tam nás to víc jako lákalo.

LČ: a řekla byste, že ste třeba i měla ňáké kino, které byste neměla
ráda v Brně, že byste třeba o něm věděla že tam, kdo tam chodí, nebo by
mělo ňákou špatnou pověst a proto byste do něj nechodila, je ňáké
takové kino?

IK: no u nás v Židenicích byla ta blechárna ((Kino Slávia Židenice)),
to sme říkali, v Komárově ((pravděpodobně kino Atlantik)) bylo taky
kino, to taky nevím jak se menuje, takže em taková ta okrajová, někerá
kina, ale když třeba v Husovicích byla Dukla, ale to bylo taky hezký
kino, ono to záleželo kdo to provozoval.

LČ: hm

IK: no tak kina ve městě měla určitou úroveň pochopitelně. ale že by
tak vyloženě, nevim no, uvaděči tam byli, ty uváděli, uva- uva-
uvaděčky většinou to byly, starší ženy, že, ty si tak přivydělávaly,
tak ty uváděly, no ale prostě ten Kapitol, a Alfa, to byly kina přece
jenom takový premiérový.

LČ: a chodila ste třeba do různých kin podle toho s kým ste, s kým ste
šla třeba? že by...

IK: no jistě, ano, no ale myslím spíš, spíš sme vybíraly program, no,
buď sme se domluvily se spolužačkama, že,

LČ: hm

IK: z gymplu, no s rodiči sem poměrně moc nechodila, snad, no, ne,
většinou se spolužačkama, že jo, nebo...

LČ: a em třeba s, že byste, s rodičemi byste pak chodila víc spíš do
těch kin v Židenicích, a se spolužáky ve městě nebo tam by ten rozdíl
nebyl.

IK: ne, to rodiče se mnou většinou nechodili,

LČ: pak už nechodili.

IK: ne.

LČ: a jak ste se třeba tedy v tom kině chovali, měli ste ve zvyku třeba
tam jíst ňáké pochoutky nebo pít nápoje,

IK: no, to se tam prodávalo sice, ale nebylo to myslím moc zvykem. no
tak ňáký bonbony se žvýkaly, že, nebo tak, ale já si myslím, že
obecenstvo bylo ukázněnější. prostě...

LČ: ale ta možnost koupit si byla [v některých kinech.]

IK: [ano to tam] vždycky ňáký stánek byl, pití ne, pití dovnitř ne, to
ňáký ten bonbon nebo něco, že, ale jinak...

LČ: a to bylo v těch městských kinech ale spíš, ne?

IK: no, ale aj takhle, víte, já si nepamatuju, že by em to tak rušilo.

LČ: hm

IK: ty filmy tak nějak víc zaujaly, nebo já nevim, my sme je víc
vnímali jako, takže obyčejně trošku rušno bylo když byly ty žurnály, to
začínalo, a hlavně za války když bylo samý Němci že vítězí a podobně,
tak to eště se dost lidi courali do kina.

LČ: hm

IK: ale jak bylo po žurnále, tak se kino zavřelo, a byl klid.

LČ: hm

IK: a nepamatuju si, že by někdo tam dělal...

LČ: a třeba že by se lidé bavili?

IK: ne, nepamatuju.

LČ: a při tom žurnále se teda bavili, to se nějak komentovalo?

IK: no to se ještě dost courali lidi,

LČ: jo takhle.

IK: protože to sme vlastně tak jako provokovali je, že je nechceme.

LČ: že to nechcete vidět.

IK: ano, ano. chodilo se i po žurnále, že jo.

LČ: aha.

IK: protože to byla provokace Němcům.

LČ: a myslíte, že ňák obecenstvo třeba ňák hlasitěji reagovalo na ty
promítané filmy jakýmikoliv reakcemi, třeba ňákým pískáním, hvízdáním
nebo i hlasitým smíchem?

IK: no tak, když tam byl grosby ((Bing Crosby)), nebo šaplin ((Charlie
Chaplin)), no tak to se kino řehtalo docela nahlas, že, protože to to
opravdu byly veselohry, který přinášely lidem v těch těžkých dobách
toho protektorátu takový takový únik, že, z té skutečnosti, ve které
sme žili. ale em no tak zamilovaný filmy, že, no tak mladí, to sme se
rozplývali, když tam byl šárl boajé ((Charles Boyer)), nebo zarach
leandrová ((Zarah Leander)) nebo já nevim, ty americký herečky, to sme
potom ještě cestou zpátky prožívali celý, ale že by tak přímo, prostě
já teď už do kina nechodím, ale vím, že prostě, já nevim, to tak lidi
respektovali druhý, a myslím si, že kdyby někdo třeba šustil nebo tak,
že ho aj

LČ: aha

IK: klidně napomenuli, víte?

LČ: hm

IK: že prostě tak byli ohleduplnější jeden k druhým. on tam šel každej
že chtěl ten film vidět, chtěl ho prožít, a nechtěl být rušen. ale
respektoval třeba souseda, tak možná že tam někdo usnul, že, nebo mladí
že se tam políbili. ale tak, aby nerušili.

LČ: hm

IK: tak aby každý z toho měl, to se mi zdá, že bylo takový
ohleduplnější.

LČ: a vzpomněla byste si, že by se třeba po filmu tleskalo? jestli
taková tradice byla nebo nebyla?

IK: ne. to si [nepamatuju.]

LČ: [to si] nevzpomínáte. hm

IK: to si nevzpomínám, no jo.

LČ: a potkávala ste teda v kině své známé a mluvili ste spolu potom [o
tom o tom filmu?]

IK: [jo, no tak jistě,] no jistě, no tak to byla taková, em tím, že se
chodilo často do těch kin, tak tak lidi se poznávali, třeba se ani
ménem neznali, ale

LČ: [už se viděli.]

IK: [věděli, ti] chodí, že, nebo přijdou na to, to, no to se o tom
debatovalo, velice.

LČ: a debatovalo se v třeba v tom foajé ((foyer)), nebo pak až cestou,
nebo to bylo různě?

IK: no, většinou cestou, to nás rychle vypakovali z divadla, oni byly
vlastně dvě představení, vo šesti a vo osmi, že, no tak potřebovali
vyvětrat kino, že, tak to rychle ven, no a potom se třeba i šlo někam
posadit, a vykládalo se o tom, že

LČ: takže ste to spojovali potom i třeba s ňákou návštěvou...

IK: jo, pak sme si přečetli co o tom filmu říkali v kinoreví
((Kinorevue)) nebo v něčem že, takže se to srovnávalo, a...

LČ: a třeba s rodiči ste se pak i taky takle bavili nebo jenom s [těma]

IK: [jo, jo.]

LČ: a vzpomněla byste si, že byste chodila třeba na nepřístupné filmy
nebo jak to bylo vůbec s tou přístupností, jak se jak se to dodržovalo
a měl- jestli s tím sama máte nějakou zkušenost?

IK: ((smích)) věříte, že to bych si ani nevzpomněla? tam do toho, do
toho Sokola, no tak to sme chodily jako děcka, tak, já nevim, no, že by
se, že by vykázali někoho z kina, možná že jo,

LČ: a že by se chodilo do kina bez placení třeba, že by někdo zkoušel
proniknout.

IK: no to určitě, to určitě, to ((smích))

LČ: a jak se to provádělo?

IK: to nevím, já s tím zkušenost nemám, protože to sme, říkám, celkem,
tak já nevim, tak já sem dycky na to kino z toho kapesnýho tak ňák
měla. no, ovšem třeba em takový ty kina o- okrajový, že, takže, ty
určitě potíže měly s lidma, protože byly všelijaké živly, že, tak je
museli i vykázat třeba, nebo vyvést, opilec se tam třeba dral, ale to
byly právě ty uvaděčky, který tohle hlídaly. ty taky trhaly vstupenky,
že jo, votrhávaly ty kupony, takže...

LČ: a myslíte, že byly ty uvaděčky v různých kinech jakoby různý typy
nebo...

IK: no tak jistě, v těch lepších kinech byly, to si jaksi, voni
považovali jako lepší, kdežto

LČ: takže byly nějak zvláště oblečené, nebo [nastrojené]

IK: [no slušně] byly oblečený, ano a taky slušně vystupovaly, že,
uvedly, když si někdo nevěděl rady, a nebo nebo třeba někdo spletl, že,
no tak ona zasáhla a řekla, to není vaše místo, tam nemůžete, vy máte
tady a podobně.

LČ: a chodila ste do kostela? nebo...

IK: já sem bez vyznání, ale kostely jako em sem vždycky ráda
navštěvovala. vlastně bez vyznání, no, pokřtěná sem byla, zpočátku sem
do kostela chodila, až později sem z církve vystoupila.

LČ: hm a jak ste si vybírala konkrétní film, na který ste šla do kina.

IK: no, většinou <zamilovaný> filmy, že, grotesky sme milovali, no
westerny taky samozřejmě, kovbojky, že jo takový, ten výběr byl
ohromný, taky záleželo kdo, který herec tam byl, takhle podle herců
taky sme si je vybírali. no, někdy, chtěli sme vidět první, že,
premiéry, a tak dále, pak některý nás tak zaujaly, že sme na ně šli do
kina dvakrát, třikrát, že jo, protože em chtěli sme to a ono vidět
ještě, ale...

LČ: takže pro vás bylo důležitější jaký to je film, než to, kde ho
promítají třeba?

IK: to určitě, to určitě.

LČ: a em reflektovali ste třeba, že by některá kina i v tom městě měly
ty premiéry častěji, nebo že by to bylo pravidelnějc ty premiéry v
některých kinech?

IK: no tak to byla dost myslím rivalita mezi těma kinama, že, aby em
protože to znamenalo větší návštěvnost, když ta premiéra byla v tom
nebo onom kině. nebo em voni si je taky přenášeli, že třeba v Kapitolu
((Kapitol)) dávali kino v šest, Alfa ho dávala v osum.

LČ: takže ten program nebyl stejný dopo- [odpoledne a večer.]

IK: [ano, ano, oni si] nechtěli konkurovat.

LČ: a kde ste získávali informace o tom, kde se co hraje?

IK: no tak byly vylepovaný plakáty, že, nebo prostě v tom kinoreví
((Kinorevue)) sme se dověděli, že třeba v Americe natočil gejbl
((pravděpodobně Clark Gable)) nebo někdo ňáký nový film, kasablanka
((Casablanca)), nebo Královna Afriky ((neidentifikováno)), nebo
Vzpomínky na Afriku, nebo já nevim, a nebo a nebo jiný, tak už sme
hlídali, kdy to budou dávat u nás, no a oni vždycky měli týdenní
program dopředu, takže sme si mohli klidně vybrat.

LČ: a takže ste se koukali na ty plakáty hlavně, a em při tom výběru
tedy pro vás bylo i důležité, kdo ve filmu hrál. takže ste měla ňáké
svoje oblíbené herce [nebo herečky]

IK: [no jistě.]

LČ: a na které filmy js- kdo byl váš asi tak nejoblíbenější a na které
filmy byste si vzpomněla s ním?

IK: no jak říkám, za protektorátu to byly německý, frelich ((Gustav
Fröhlich)), hajns rýman ((Heinz Rühmann)), to byla legrace, že, nebo
sarach leandrová ((Zarah Leander)), ta se nám velice líbila, romy
šnajnerová, šnajdrová ((Romy Schneider)), alen delon ((Alain Delon))

LČ: tak to už, to bylo pak už pozdějc.

IK: ano [klark]

LČ: [a čím] vás vlastně ty, ty herci zaujali. [jaké byly ty rysy.]

IK: [no jednak sme oceňovali] jestli je hezkej, že, nebo a hezká
herečka, jak se obléká, že, tak to to sme taky okukovali, že, jak sou
oblíkaní, no a jak he- hrají, třeba em já sem měla ráda ketrin
herburnovou ((Katharine Hepburn)), nebo em f- Fonda ((pravděpodobně
Henry Fonda)), jak von se menoval?

LČ: a za toho protektorátu hlavně ještě teda?

IK: no za protektorátu to byli hlavně ty Němci, no a a český herečky,
Ferbasová ((Věra Ferbasová)), em Nedošinská ((Antonie Nedošinská))
Pištěk ((Theodor Pištěk)), em Raul Schránil, Beneš ((pravděpodobně
Svatopluk Beneš)), šlermová, ((pravděpodobně Růžena Šlemová)) Svozilová
((Světla Svozilová)), Nataša golová ((Nataša Gollová)), Vítová ((Hana
Vítová)), em Mandlová Adina ((Adina Mandlová)),

LČ: a chodila byste třeba na ty jejich filmy opakovaně třeba když...

IK: no jo, to se nám líbilo, nebo na Buriana ((Vlasta Burian)), no tak
když se chtěl člověk zasmát, tak klidně šel na Buriana ((Vlasta
Burian)) několikrát, že, protože no a ty grotesky třeba když bývaly, já
sem si teď vzpomněla miky maus ((Mickey Mouse)) když byl, nebo em Pes
Pluto, Kačer Donald, to byly taky výborný grotesky, tak to tím sme taky
žili.

LČ: a bylo pro vás třeba důležité, jestli už to byl film barevný nebo
černobílý, viděla ste ještě v té době před koncem války ňáké barevné
filmy?

IK: no myslím že já mám, já vám řeknu barevný film, který se, já si
pamatuju s tou liz tejlorovou ((Liz Taylor)) ty širokoúhlý,

LČ: no, to už bylo pozdějc.

IK: ano ano, ale barevný, věříte že to už vůbec nevim ten přelom kdy
kdy ta barva začala, počkejte, tady to bylo ozvučeno, no to nevim.

LČ: a když ste mluvila teda o tom, jak se změnilo to kino na zvukové,
na začátku, vnímali ste potom ten přelom toho toho němého a zvukového
filmu? jak to na vás působilo, co se třeba změnilo a jak ste jak ste to
vnímali.

IK: no, né, když em ono bylo dost těžké, když byly titulky, že, vnímat
ten děj a em a vnímat titulky. takže to pro nás byla ohromná úleva,
když sme ten zvuk, no, zpočátku někdy se to zadrhlo, že, tak se přetrhl
film, muselo se znovu navazovat, rozsvítilo se, čekalo se, ale to byl
veliký zlom teda ten em, ale já si v tom zvuku, ale já si vzpomínám, že
když ten černobílý na barevný, takže ty první barvy byly moc takový
skoro nepřirozený nám připadly. a em já vím, že se nám někdy zdálo, že
v té, tak jako byla černobílá fotografie a barevná, tak em dost dlouho
sme si myslím zvykali na ten barevný film.

LČ: a vzpomněla byste si ještě na některá ta němá kina jak tam vypadala
ta představení, jak se tam třeba hrála hudba, nebo jak to probíhalo?

IK: nó, jó, to em to byl klavír, křídlo, a tam byl klavírista, a když
třeba šaplin ((Charlie Chaplin)) utíkal, tak hrál trála la la la la la,
((zpívá)) jo, když tam bylo pomalý, tak jenom tak preludoval, a tak tak
je to doprovázený.

LČ: a to bylo, to bylo v těch Židenicích [tohlecto.]

IK: [jo, to si] pamatuju.

LČ: ještě jinde si, byste si vzpomněla, že by tohlecto bylo?

IK: ne, ne, to to to mně utkvělo, to už potom em teda, to už vlastně
první ozvučený film sem myslím viděla ještě v té sokolovně, a potom už,

LČ: to bylo všude.

IK: to bylo normální, ano.

LČ: a jak ste třeba pak vnímali tu němčinu v tom zvukovém filmu? nebo
titulky německé,

IK: byly, no, titulky byly česky, pro nás, že, a ti mluvili herci
německy, no ale byl český film a ten plodil ohromné množství filmů, že,
to bylo nepřeberné...

LČ: takže vám nevadilo poslouchat tu němčinu v těch německých filmech.

IK: němčinu sme slyšeli všude kolem sebe, učili sme se německy ve
škole, že, takže...

LČ: a bylo pro vás teda důležité v jaké zemi teda ten film vznikl? že
byste si vybírali podle toho, zda je francouzský, americký, německý,
nebo tak?

IK: em já myslím, že spíš hráli hlavní roli ti představitelé, ti herci.

LČ: hm

IK: jinak nám to bylo jedno, jestli je to italský nebo jiný film, my
sme měli své určité idoly, že, a na ty sme chodili.

LČ: hm hm a co pro vás dělalo film dobrým filmem, jak byste vlastně em

IK: no tak...

LČ: pak zhodnotila tom, co ste považovala za dobrý film teda potom.

IK: byly mělký filmy, který měly takový stereotyp, že jo, em taky em
bylo, neměli sme rádi válečný filmy pochopitelně, protože sme ve válce
žili a válku sme nenáviděli, že, pak propagační filmy, kde se mluvilo
jak armáda postupuje a tak dále, že, ale říkám, měli sme rádi filmy,
který dobře dopadly, byly zamilovaný, ale em byly také kvalitní, mělo
to určitou náplň. ovšem em jiné obecenstvo sledovalo ty filmy s takovým
tím mělkým námětem, kdežto když my sme byli z gymnázia, no tak sme
přeci jenom od toho něco čekali, že jo.

LČ: a třeba jaké jiné druhy zábavy ste v té době em měla ráda, krom
toho kina, že byste měli ňáké jiné koníčky záliby.

IK: em no tak my sme chodili do toho Sokola,

LČ: ano

IK: to bylo naše takové, tam byly čaje se konaly, em hrálo se tam
divadlo ochotnický, loutkový divadlo sme em já sem hrála kašpárka v
loutkovým divadle sem pomáhala, nebo em chodili sme na výlety, protože
em měli sme tábory sokolský, takže moje em zábava se točila kolem toho
Sokola. do tanečních sme chodili z gymnázia a učili sme se tančit, měli
sme akademie na gymnáziu taky, no,

LČ: a že byste třeba ňákým těm zábavám dala přednost před kinem nebo
jak to vlastně bylo [( ) ste si to jako roz-]

IK: [to vlastně souviselo.] em

LČ: rozkládala.

IK: to se prostě třeba v neděli odpoledne se šlo buď na výlet, v sobotu
se pracovalo, tak volná byla neděle jenom, tak buď se šlo na výlet s
partyjou, ze Sokola, nebo s jinými třeba, že, já sem vypadla tak z té
partyje ulice, kde sem bydlela, protože sem em denně jezdila pryč a
byla sem mimo, ale můj směr kulturní byl do toho Sokola. teď my sme
nacvičovali na různá vystoupení, nebo my sme pomáhali třeba když tam to
bylo to kino, tak to kino bylo ve správě Sokola, ten Sokol z toho měl
určitý užitek, takže my sme všechny služby tam konali zdarma. třeba
bratr Petr byl jako vedoucím toho kinoodboru, sestry si střídaly službu
jako uvaděčky,

LČ: aha

IK: jedna sestra tam měla takový malinký bifé a prodávala, a em my sme
i úklid obstarávaly. čili vždycky kdy dvakrát do ro- do týdne sem
chodila cvičit. v dorostenkách a pak v sestrách třeba, že, takže sme
měly každá některý den službu,

LČ: aha

IK: úklid tohle. čili pořád.

LČ: a že by třeba ňák tak vystoupení sokolská se spojovala s těmi
projekcemi, to se dělalo nebo ne.

IK: ne

LČ: to ne

IK: ne ne ne

LČ: takže ten kulturní program byl oddělený.

IK: ano ano, ten měl svůj kinoodbor, a byl em herecký odbor, divadelní,

LČ: ano,

IK: ten dělal ochotnické divadlo a to loutkové, takže každý odbor se
staral o svoje.

LČ: hm ale mohli být i lidi i jako v různých těch odborech současně?

IK: ano, no všude, to se, kde bylo potřeby, tam se zaskakovalo.

LČ: a em

IK: bruslit sme chodili,

LČ: a třeba poslech rozhlasu nebo takové věci?

IK: em pardon?

LČ: že byste poslouchali rozhlas doma nebo...

IK: no rádio sme měli, samozřejmě, vykuchaný částečně, ale poslouchali
sme Londýn a tak dále, pochopitelně, no a já ještě pamatuju kristalku,
na sluchátka, to sme hlavně sledovali fotbal a hokej.

LČ: a že by třeba tam hráli filmové písničky, to byste si vzpomněla, že
byste si je tam poslouchala nebo...

IK: jo, jo, třeba ze Sněhurky ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) sme znali
všechny, já sem měla noty, bohužel sem je někomu půjčila, takže, no
Sněhurku, tu sem milovala, na ní sem ještě byla v Ponrepu ((Ponrepo)),
na sté- to se promítaly, no tak najednou se ozývali, že bude Sněhurka (
) já sem ji znala úplně všechny ty trpaslíky, mám kalendář, em no
písničky no,

LČ: takže teda

IK: no to teda Sněhurka byla...

LČ: takže ten rozhlas vám ty filmy taky nějak připomínal.

IK: ano, ano, v mnohém.

LČ: a bylo to [časté?]

IK: [no a] teď třeba s Hanou Vítovou ((Hana Vítová)), že byl ten film,
jak se to menovalo, ježiš počkejte, já si vzpomenu, Hana Vítová tam
zpívala, em počkejte, tady mám Tulák Macoun z českých mlýnů a hájů
((pravděpodobně Z českých mlýnů)), Pohádka máje, Dívka v modrém,
Kristián, že jo, Otec Kondelík, ženich Vejvara, Noční motýl se to s
Hanou Vítovou menovalo. Hotel Modrá hvězda, no a třeba s Anton Špelec,
ostrostřelec, tam byly písničky, který zpíval Burian ((Vlasta Burian)),
takže to se taky zpívávalo.

LČ: a pak ste si je třeba zpívali sami doma?

IK: no jejda, a to sme, když sme byli měli sme tábor sokolský o
prázdninách, tak tam sme měli takovou partyju, té se říkalo Silná osma,
a to byly většinou vysokoš- teda středoškoláci, no a tak ti kluci,
Werich em

LČ: Voskovec

IK: Voskovce a Wericha ((Jiří Voskovec a Jan Werich)) osvobozený
((Osvobozené divadlo)), to sme všechno, oni drnkali na todle, no a u
táboráku se zpívalo, zpívalo všecko.

LČ: dobře, a em já sem se teda vlastně chtěla zeptat ještě na to, jak
když ste chodila do té školy a pak ste třeba šli do kina, tak ste
chodili na ty odpolední představení, a pak ste třeba se učili nebo jak
to vůbec bylo s tím, když ste se připravovali do školy mezi tím, když
ste říkala, že ste chodila každý den skoro,

IK: <no> no em já já bych vám řekla, jak moc sme se připravovali. no
tak ňáký ty, já já ani nevim, to tak, já mám takový dojem, že my sme
hodně získali přímo v té škole,

LČ: hm

IK: víte? tak em s náma ti tak profesoři pracovali tak, že em já si
nevzpomínám, že sem nějak měla moc písemných příprav.

LČ: hm takže ste mohla do toho kina [si jít, když ste chtěla.]

IK: [to takový, jó, to] my sme si tak vyžívali ten, my sme prostě na
tom, ta doba byla taková nepříjemná, že my sme se snažili, no,
přehlušit to zlé, co bylo kolem nás. em samozřejmě že jednak se dívám
na ten protektorát dnes, jaká to byla hrůza, ale my sme byli mladí, a
každé mládí chce co pro sebe co nejvíc, že, čili my sme se snažili ten
den vychutnat vopravdu, pokud se dalo jenom, a em hlavně si říkám, my
sme si tu zábavu dělali. nám ji nikdo nedělal, že, čili my sme si
museli em najít ten směr, který sme chtěli, protože em ti dospělí měli
příliš mnoho starostí, aby nás uchránili od toho zlého, no tak aby nás
uživili, že, aby nás nechali, no tak, ale byly to hezký léta, no byla
sem mladá, <no>

LČ: a když se vrátíme ještě k těm kinům, no tak jaké tedy byly rozdíly
v těch kinech, byla některá kina, že by se lišil opravdu třeba to, jak
to tam vypadalo ty pokladny, foajé ((foyer)), to, jací tam byli
zaměstnanci,

IK: no určitě, určitě ano, no, já říkám, myslím, že nejoblíbenější byl
tahleta Alfa, Kapitol, ten Dopz, potom ten Jadran velice lákal tím
širokoúhlým filmem, a no do těch menších kin, říkám, já sem se
pohybovala v oblasti těch středoškoláků vlastně, že, takže určitě
jinačí bylo publikum na těch okrajových kinech,

LČ: hm

IK: kam chodila spíš ta dělnická nebo prostě em takový ten em <plebs>
by se řeklo, ne? ale já to nechci nijak rozlišovat soc- ale byly tady
určitý sociální vrstvy, který jednak na to kino moc neměly,

LČ: hm

IK: takže nemohly tak často chodit, že, em takže em my sme na to kino
měli, že, takže já sem dostávala nějaký to kapesné, kdežto ačkoliv
třeba do té Hvězdy ((Hvězda)), tak to byla to bylo takový lepší kino.
kdežto třeba to do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)), jak se tomu říká
blechárna, tak tam chodili, že, ti cikáni všelijací a takoví.

LČ: takže se ta kina lišila i vstupným,

IK: ano

LČ: kolik se platilo.

IK: ano. to tady do těch okrajových to se chodilo za korunu do první
třetí nebo štvrté řady, no a dvě a tři koruny se platilo tadyhle, no, v
těch větších, no, já si pamatuju, že na tu Kleopatru ((Kleopatra)) bylo
vstupný padesát korun, a to tenkrát byla suma, to si nemohl každej
dovolit.

LČ: takže se to lišilo i podle filmů?

IK: ano, určitě, určitě, a ta

LČ: a to i v tom období před před válkou? nebo za války?

IK: no rozhodně, v těch městských kinech bylo dražší kino, jak na
okraji, to rozhodně.

LČ: a z čeho se obvykle skládala ta projekce, co vlastně kromě toho, že
tam byl ten hlavní film, tak tam byly ještě ňáké jiné em pře- ňáká jiná
představení?

IK: no, jak sem říkala, byly ty žurnály, za ty, a grotesky se dávaly.
buď se šaplinem ((Charlie Chaplin)) nebo s miky mausem ((Mickey Mouse))
nebo takovýdle.

LČ: a to [mělo jak]

IK: [to vždycky] doplňovalo. to bylo před.

LČ: před tím.

IK: před.

LČ: a třeba ňáké reklamy nebo živá vystoupení, že by tam byly?

IK: ne, živá vystoupení si nepamatuju, a reklamy, ježiš, věříte, že
nevim? ((smích))

LČ: a třeba o přestávce probíhalo co? jak to vypadalo, když byla
přestávka třeba, mezi filmem.

IK: na každým filmu nebyla přestávka.

LČ: a měla ste vlastně ráda ty doprovodné části, ty týdeníky a ty
grotesky?

IK: no, tak ty týd- týdeníky za protektorátu ne. to říkám em no, tak my
sme to přetrpěli. ale na grotesky to, to sme se těšili, to sme milovali
jak říkám, miky mause ((Mickey Mouse)) a tydle.

LČ: a měla ste třeba zkušenost s tím, že by někdo měl promítačku doma?
že byste byla účastna toho, že by se promítalo v domácnosti? ne v kině?
ne.

IK: to si nepamatuju.

LČ: a teď bysme se vlastně soustředily hlavně na ten protektorát, já se
třeba budu ptát na podobné věci, na které už sem se ptala, ale teďka by
to za- záviselo vyloženě na tom, jak se třeba něco změnilo po tom po
tom roce třicet devět, když začaly vlastně pla- platit ty protektorátní
před- předpisy, em reflektovala ste některá kina jako česká, a jiná
jako německá? třeba že by tam byly takovéhle rozdíly?

IK: vyloženě ne. že by jenom německý, to se střídalo.

LČ: a že by někam chodila třeba německá skupina obyvatel, Němci, že by
chodili do některých kin, a do jiných zase spíš Češi, jestli ste to
vnímala takhle nějak?

IK: no, my sme si těžko zvykali na ty šedý uniformy, když sme je začali
vnímat, a oni se chovali velice velice teda jako pánovitě, že, takže to
sme težko polykali,

LČ: nebo že byste třeba měla kamarády židovského původu a oni by pak
nemohli chodit do kina, takové...

IK: já sem měla kamarádku, růt ((Ruth)) se menovala, ta chodila s náma
do gymnázia, do kvarty, no a ta potom byla odsunuta.

LČ: hm

IK: to si, to byla, s tou sem hezky kamarádila. do kvarty.

LČ: a chodili ste třeba za protektorátu do kina víc, nebo míň, nebo
jako byl tam ňáký ňáký jako zlom třeba v tomto, že byste změnili tu
četnost?

IK: no, no to to byla taková pro nás určitý, no jak, jak bych to řekla.
no chodili sme hodně do kina, hodně, pořád, protože to byla taková,
taková zábava, která u mládeže převažovala. ovšem stávalo se třeba, že
kino zavřeli,

LČ: hm

IK: museli sme, přerušili film, ať to byl jakýkoliv, a teď se em
pouštělo z kina, tam stáli vojáci, a museli sme ukazovat khen karty. to
byly vlastně průkazy.

LČ: a z jakýho důvodu to přerušili tu projekci.

IK: protože oni odváděli mladý lidi na práci do Německa.

LČ: aha, takže využili toho, že sou lidi v kině a pak...

IK: a když neměl tu khen kartu, nebo pracovní knížku, že byl
zaměstnaný, tak em ho odvedli.

LČ: aha

IK: tak oni ty mladý lidi chytali.

LČ: takže tohodle ste se přímo účastnila, ňáké takové pro- prověrky
vlastně.

IK: ano

LČ: ste zažila. a změnil se třeba nějak výběr filmů, na které ste
chodili za toho protektorátu, že by...

IK: no tak jistě, pře- převažovaly teda německý, že jo, to...

LČ: a to vám nějak nevadilo, pro-

IK: ne, <my sme se bavili> stejně dobře jako na našich filmech.

LČ: a třeba za protektorátu, pamatujete si, že by byly nějaké hlasité
projevy diváků v reakci třeba na ty, na ty týdeníky nebo em ňáký
projevy [odporu nebo]

IK: [ty projevy] byly dost nebezpečný, protože prostě cizí rozhlas se
nesměl poslouchat, em ledacos hlasitě se nesmělo projevit, že, takže em
to byli op- lidi opatrní, aby nějak to, samozřejmě doma se mluvilo
jinak, nebo se jaksi povolilo, že se nádavalo, tak to to to projevy
nebyly. já sem třeba když sem odmaturovala v tom dvaačtyřicátým roce,
tak em teď byla otázka co se mnou. vysoké školy byly zavřeny, em a já
sem potřebovala tu pracovní knížku, protože bez ní se nedalo pohybovat,
voni každou chvíli kontroly dělali. tak já sem potom přešla na roční
rodinnou školu na Jaselské, to pro nás jako pro maturi- pár maturantek
se tam, ale za rok sem neměla co. tak sem se uchytila v takovým
ateliéru, v Alfa pasáži,

LČ: hm

IK: to byl umělecký ateliér, ty vyráběli takovýdle stínítka, a
všelijaký věci, a ten majitel spolupracoval s Němci, ale byl to Čech. a
byla tam moje kamarádka, ze Židenic, a ta šila ty em ty stínítka, no a
ona mě tam dostala.

LČ: hm

IK: takže on mně nechal vystavit na pracáku ten pracovní průkaz, a to
už bylo dobře. takže do konce války sem to tam v tom ateliéru přečkala.

LČ: a když ste teda vlastně tím pádem když jste byla dva roky
zaměstnaná, do konce války od toho šty- třiaštyrycátýho,

IK: no já sem eště byla, já sem tam byla do šestaštyrycátýho roku,
pětaštyrycet se otevřely vysoké školy, já sem od malička chtěla být
kantorkou, to byl můj sen, ale tam v tom ateliéru sem se tak nějak
dostala do uměleckých kruhů, takže sem myslela, že si sama otevřu
nějaký ateliér, no ale maminka a jí dodneška děkuju za to em že mě
donutila, takže já sem rok ztratila, a teprve v tom padesátém roce
pětaštyrycet em

LČ: šestaštyrycet

IK: šestaštyry- tak sedumaštyrycet sem nastoupila

LČ: na vysokou

IK: na vysokou.

LČ: a když ste teda pracovala v tom ateliéru, to už ste třeba chodila
do kina s někým jiným než předtím na gymnáziu? v těch letech...

IK: ano, to sme byly tam partyja děvčat, která šila,

LČ: hm

IK: všelijaký věci anebo malovala nebo tak, takže to sem chodila s
nima, tam se potom...

LČ: a chodily ste častějc nebo pořád tak jako stejná ta.

IK: tak asi, tak se to, ale já myslím, že stejně sme chodily do kina.

LČ: takže nevnímáte nějaký rozdíl, když ste chodila s těmi spolužačkami
a potom s těma kamarádkama, že byste...

IK: no tak jistě ta úroveň byla jinší, že, víc sme chodily možná na
český filmy

LČ: aha

IK: s těmi děvčaty, ta děvčata byla většinou z venkova,

LČ: hm

IK: co tam v tom tom ateliéru pracovala, takže em no tak možná že s
nimi sem chodila méně, protože oni dojížděly vlastně do toho ateliéru.

LČ: a sama byste teda nešla třeba do kina.

IK: jó, klidně.

LČ: jo, taky?

IK: klidně, no.

LČ: to vám nevadilo.

IK: ne. právě že bylo, bývalo zatemnění, ale že sme se vůbec nebáli, já
bych třeba teďka se bála jít v noci po městě sama. no tak jednak sem
stará, a tak dále, ale víte, tenkrát bývala, byl strážník, který měl
určitý obvod, a ten chodil, pořád, celou, čili já sem věděla, že když
vystoupím z elektriky, tak že ho na tom rohu potkám, a že dojdu klidně
domů. takže bylo tak bezpečněji, i když to bylo velice zlé, že jo.

LČ: a myslíte si, že když ste teda pracovala s těma dívkama z toho
venkova, že oni si teda vybíraly jiné filmy než [( )]

IK: [oni měly] radši ty české filmy,

LČ: hm

IK: že, s našima.

LČ: hm a em vnímala ste třeba, že by se ňák měnila atmosféra v kinech a
chování před koncem války, když už ta atmosféra byla trošku jiná s
blížícím se koncem války? že by to i v těch kinech se nějak
projevovalo? ňáké uvolnění nebo tak? neví- nevzpomínáte si.

IK: no tak, řekněme že už si víc lidi troufli, třeba i se zasmát nějaké
scéně, která zesměšňovala určitou situaci třeba v té německé armádě,
tak prostě už se všude cítilo, že se blíží ten konec, že je naděje, že
to skončí, že, to to rozhodně bylo v lidech cítit.

LČ: a potom po osvobození třeba? ta atmosféra byla?

IK: no to byla, no em to už bylo bombardování že jo, takže já sem byla
raněná, sedumnáctého dubna,

LČ: hm

IK: Brno bylo osvobozeno v dubnu, a já sem krátce po tím, takže em no
tak ohromně se oslavovalo, já sem měla zafáčovanou hlavu, ruku
zafáčovanou, a tak sem to vnímala tak jako že proč sem já musela, a na
pravé ruce to bylo, tak sem si říkala, že nebudu moc psát nebo co, ale
byla to ohromná atmosféra, to se tak uvolnilo všecko tak, lidi najednou
měli t- za protektorátu lidi drželi pohromadě, ale teď se tak krásně
společně radovali, a bylo, no

LČ: a že by se v kinech hrály třeba naráz ňáké jiné filmy než předtím?

IK: no tak hned přestaly ty žurnály, že, samozřejmě, a em hrály se
hlavně veselohry,

LČ: hm

IK: s Burianem ((Vlasta Burian)) a tím, tak aby prostě ta nálada se
všude, všechno se uvolnilo, že, to co se nesmělo, co bylo zakázaný, co
pronásledovalo lidi, takže najednou to všecko tak povolilo, a lidi to
teda vychutnávali ohromně, a já sem se, Sokol se obnovil, to přes
protektorát byl Sokol zakázaný, že, takže em znovu sme otvírali
sokolovnu, chodilo se do cvičení, to kino nám zbourali, tak sme čistili
cihly, abysme zas postavili to, co bylo zbouraný, to to bylo ohromný
období.

LČ: a já vám teď na závěr ještě ukážu seznam filmů, jestli si
vzpomenete na ty filmy, jestli si je pamatujete, a jestli si k nim k
nim něco pamatujete.

IK: cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)), no teda,
s Burianem ((Vlasta Burian)), to sem viděla nesčíslněkrát, To neznáte
Hadimršku, samozřejmě, no Kouzlo valčíku, že by to bylo se šárlsem
boajérem ((Charles Boyer))? možná. Lelíček <ve službách šerloka>
((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) no to to je samý Burian
((Vlasta Burian)). Pobočník Jeho Výsosti, Šest žen Jinřicha osmého
((Šest žen Jindřicha VIII.)), kdo by hrál býval Jindřicha osmého
((Jindřich VIII)). to nevim. Zlatá Kateřina, Mata Hari, no jo, Cácorka
to byl český film, si myslím. Moderní doba, to bylo se šaplinem
((Charlie Chaplin)).

LČ: ano.

IK: Tři muži ve sněhu, Svět patří nám, no tak Werich, Voskovec ((Jiří
Voskovec a Jan Werich)), Moderní doba je snad taky s nima, ne?

LČ: ne, to je ten čeplin ((Charlie Chpalin)).

IK: jo to je šaplin ((Charlie Chpalin)). ano ano. Dobrá země? no
Sněhurka a sedum trpaslíku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), říkám, mám
kalendář, písničky, všechny znám do dneška. Ducháček to zařídí, Burian
((Vlasta Burian)), Tři děvčátka pokračují, U pokladny stál, Burian
((Vlasta Burian)), To byl český muzikant, byl s Hašlerem ((Karel
Hašler)). Město ztracených, to byl ňáký cizí film, ne?

LČ: hm

IK: Roztomilý člověk to je s Oldřichem Novým ((Oldřich Nový)), Opereta,
Vídeňská krev, no ano, Muži nestárnou, ježiš, no ano, Muži nestárnou,
Pivec ((Jan Pivec)), že, tam hrál a Zita Kabátová? jo? Dobrodružství
barona Prášila. no, no to sem viděla, ale kdo hrál Prášila,

LČ: a můžu se zeptat ještě k té Sněhurce ((Sněhurka a sedm trpaslíků)),
ty písničky vy ste si zpívali česky teda to mělo, [on byl otex-
otextován pro Česko.]

IK: [ano ano ano ano,] Tanečnice, no barona Prášila ((Dobrodružství
barona Prášila - Když Burian prášil)) hrál taky Burian ((Vlasta
Burian)), ale předtím, já znám ještě starýho ňákýho barona Prášila,
minhauzen ((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila)), no tak to
musel hrát nějaký Němec, nebo, rýnam ((Heinz Rühmann)) ne, frelich
((Gustav Fröhlich)) taky ne. kdo ještě tam byl z těch Němců, já sem si
tady poznamenala některý ty Němce hans rýman ((Heinz Rühmann)), atila
herbigr ((Attila Hörbiger)) hm a vidíte já si vzpomínám na Modrýho
anděla ((Modrý anděl)),

LČ: ano

IK: s marlen ditrichovou ((Marlene Dietrich)), a romy šnajdr ((Romy
Schneider)) a s Delonem, ale hráli hráli taky v takovým krásným filmu.
a Ingrid Bergman, no jo.

LČ: tak to nevadí.

IK: Tanečnice, La Paloma, <Neviděli jste Bobíka?> jo to bylo s tím
pejskem, Její oběť, Sobota hm ((smích)) [<taky jenom to>]

LČ: [tak vám děkuju.] a měla byste ještě chuť dodat něco, o čem ste
třeba ještě nemluvila?

IK: já nevim, no, já sem si tady teda napsala to, že tatínek teda byl,
takže sem jako, tam byl dost dlouho tím vedoucím, můj otec se menoval
F., sem byla F. za svobodna. no tady sem si já
poznamenala jenom který kina sem znala, na náměstí Svobody bylo kino
Úderka.

LČ: ano

IK: em a potom u nádraží bylo kino ((Kino Čas)) em tam se promítalo
nonstop, takže když někdo čekal na vlak, tak si tam mohl zajít [do
kina,]

LČ: [a tam ste] chodili taky?

IK: prosim?

LČ: jestli ste tam chodila taky.

IK: jo jo, tam se chodilo, to tak na ně- nějakou třeba em třeba i
grotesku, věděli sme, že to tam dávali, tak sme tam zaskočili. jinak
teda, jo Modernu ((Moderna)) sem zapomněla na Dominikánském náměstí
byla, tam sme taky chodili dost. do Dopzu ((Dopz)), u nádr- á Čas se to
menovalo u nádraží. Alfa, na Marxové byla Lípa. Lucerna byla v
Žabovřeskách, kino Jas byl v Husovicích, na té Hybešce ((ulice
Hybešova)) to Ponrepo, to se menovalo Mír.

LČ: a to že ste třeba předtím zmiňovala hlavně ten Kapitol, tu Alfu
((Alfa)) a ten Dopz, to znamená, že ste tam chodili častěji než třeba
do té Úderky ((Úderka)), než do toho,

IK: [ano ano]

LČ: [do těch] Žabovřesk a tak.

IK: ano. no, co sem si ještě tady poznamenala? no, kin konga ((King
Kong)) si pamatuju, nebo vajsmilera ((Johnny Weissmuller)), žán gabén
((Jean Gabin)),

LČ: a ta Úderka se teda lišila třeba čím oproti těm kinům čas- že do
kterých ste chodili častěji, proč ste ji třeba tolik nenavštěvovali.

IK: no tam nedávali takový jako celovečerní filmy.

LČ: aha

IK: tam se dávaly krátký filmy, žurnály, grotesky, čili tam se program
střídal, tam ste si zaskočila [podívala ste se]

LČ: [to bylo v tom Času ((Kino Čas)).]

IK: prosim?

LČ: [to bylo]

IK: [v tom Času] i v tom,

LČ: [i v té Úderce.]

IK: [i na to náměstím] Svobody, ano.

LČ: hm tak dobře, tak já vám děkuju.

IK: <jo, rádo se stalo,> jestli sem jenom něco tak, no víte, člověk
zapomene, no

konec rozhovoru
12

Rozhovor vedla Kristýna Haklová
Rozhovor přepsala Hana Vašátková
Datum a místo: 26. března, Brno

Rok narození: 1928, narátorka měla o 3 roky staršího bratra.

Povolání rodičů: Otec vrchní četník, matka v domácnosti.

Bydliště do roku 1945: Narátorka se narodila v Nové Bani na
Slovensku, pak se její rodina přestěhovala do Veverské Bítýšky,
poté, asi v roce 1938 se přestěhovali na ulici Mozolky (Žabovřesky),
kde bydleli dva roky, poté ulici Sirotčí (dnes hronova – Veveří).

Povolání narátorky: Mzdová účetní u stavebního podniku v Brně, poté
stejné povolání v Kopřivnici.

KH: tak už to nahráváme. a (.) tak dneska je šestadvacátého března.
jsme v Brně a budeme se ptát teda na vaše zkušenosti ohledně kina.
nejdřív bychom začali obecnýma otázkami. jak se tedy přesně
jmenujete a kdy ste se narodila.

LN: tak jmenuji se L. N., rozená Baumanová a narodila jsem
se čtyřiadvacátého října devátenácet dvacet osm.

KH: ee

LN: a narodila jsem se v Nové Bani na Slovensku. tam byl otec můj
jako vrchní četnický strážmistr, takže jsem se narodila na četnické
stanici.

KH: hm. no a kde ste bydlela tak zhruba do roku čtyřicet pět? [když
ste se]

LN: [a potom otec] prostě už se to na tom Slovensku začalo tak nějak
blížit prostě k tomu osamostatnění těch Slováků, že. a byla tam
taková divná prostě situace, tak otec si požádal o přeložení a
přeložili ho tady em k Brnu do Veverské Bítýšky...

KH: hm

LN: zase jako vrchního četnického strážmistra, takže tam jsem od
svých deseti měsíců vlastně prožila svoje krásné dětství.

KH: vy jste tam chodila i do školy?

LN: tam jsem chodila od první, do třetí třídy no a otec byl sokol,
náčelník Sokola ve Veverské Bítýšce, potom byl zakladatelem
pěveckého sboru Sokola ve ( ) Veverské Bítýšce, takže já jsem
začala chodit do Sokola od třech roků, otec mě bral sebou, takže
jsem tam byla jako doma.

KH: hm

LN: tak. prostě, cvičila jsem. vychovával nás otec jako lásce
vlasti, vlastenectví a měla jsem i bratra. ten se narodil, maminka
pochází z Hané, z Morkovic, takže i když byla jako s otcem na tom
Slovensku, tak k porodu jela k rodičům do Morkovic na Hané.
KH: hm

LN: takže i s bratrem, bratr taky chodil do Sokola.

KH: on byl starší nebo mladší než vy [váš bratr]?

LN: [bratr byl] o tři roky starší než já.

KH: hm. a co dělala vaše maminka?

LN: naše maminka neděla- byla postě v domácnosti. ona nemohla chodit
do práce, protože jako paní vrchní na četnické stanici tam měla
práce, dokonce jsme měli i služku, protože tam pořád...

KH: hm

LN: se něco dělo, chodili tam prostě z toho okresního města, ti
policisté a tak, takže pořád u nás někdo byl k obědu a takže maminka
byla celou dobu, co byla provdaná, než zemřela, doma v domácnosti.

KH: hm. a nepřestěhovali ste se pak do Brna?

LN: potom sme se přestěhovali, bratr chodil v té Veverské Bítýšce do
páté třídy a protože on, já jsem byla jako tělesně zdatnější mnohem
než ten bratr, protože prodělal spálu, takže ee pak začal chodit do
gymnázia tady v Brně v Žabovřeskách, no aby nemusel bratr dojíždět
každý den vzhledem k tomu, že teda nebyl tak tělesně zdatný, tak
jsme se přestěhovali sem, do Brna, napřed do Žabovřesk.

KH: hm

LN: a tady sme v těch Žabovřeskách bydleli asi ee na mosolkách
((Mozolky)) asi dva roky, protože jsme bydleli jako v podnájmu v
rodinném domku a ti byli, majitelé byli Němci a ee prostě, protože
se schylovalo už k tomu devětatřicátému roku, tak sme se tam nějak
necítili, protože sme měli strach z nich

KH: hm

LN: oni prostě byli kovaní, a takže a náš otec byl vlastenec a tak (
) strach a tak sme se přestěhovali do Brna na s- bývalá Sirotčí
ulice.

KH: hm

LN: teď je, teď se jmenuje Grohova

KH: hm

LN: ulice. a tam sme bydleli až (.) prostě asi do roku devatenácet
osmdesát devět nebo devadesát

KH: hm

LN: tam už jsem se, odtud jsem se provdala vlastně a tam jsme
bydleli teda na té Grohové.

KH: a jaké ste teda navštěvovala školy?

LN: já jsem chodila pět let do obecné třídy, částečně v těch
Žabovřeskách, na Horové a pak na e Kounicové tady v Brně, do páté
třídy.

KH: hm

LN: no a pak sem se, dělala jsem zkoušky do gymnázia, tehdy to bylo
osmileté gymnázium, městské, dívčí, reformní, reálné gymnázium v
Brně. bývalá Antonínská ulice, teď je to Jaselská

KH: hm

LN: a tam jsem maturovala, po těch osmi létech, až do roku čtyřicet
sedm, čili skoro celou válku a...

KH: a pak ste šla do zaměstnání?

LN: a pak sem, protože, pak sem musela jít do zaměstnání, protože
otec pak byl dán předčasně do penze, před začátkem druhé světové
války. jednak proto, že nedoslýchal a jako prostě policista to ee,
to nešlo, takže byl dán předčasně do penze a já jsem tedy ee prostě
chodila do toho gymnázia, jo. matka byla pořád v domácnosti a byla v
zaměstnání jenom v roce čtyřicet tři a čtyřicet čtyři, nebo, ano, ee
ve Zbrojovce, to musela jít do zaměstnání, to dostala předvolání z
pracovního úřadu a musela jít do Zbrojovky.

KH: hm

LN: jako pracovat manuelně

KH: a co ste dělala vy vlastně za povolání [po válce]?

LN: [já sem] po válce musela jít do zaměstnání, protože můj bratr
začal po válce, dokončil gymnázium, to bylo ve čtyřiačtyřicátém roce
a byl až do pětačtyřicátého roku musel být, to se jmenovalo v Brně
luftšutc ((Luftschutz)) nebo protiletecká obrana a tam on prostě byl
jako voják, ani nechodil domů spávat, tam dostával jídlo. no a
chodili prostě ti chlapci, když třeba byly velké nálety a v Brně
bylo potřeba odklízet jako ty trosky a to, tak ti chlapci tam museli
jako, to se jmenovalo luftšutc ((Luftschutz)) a tam oni museli teda
podle pokynu chodit do práce. no a po pětačtyřicátém roce nastoupil
na Právnickou fakultu v Brně, na práva, no a promoval v ee
osmačtyřicátém roce

KH: hm

LN: a to byla tragédie, protože nevím, co se stalo, ale odpromoval
jeden den a druhý den mu nedali prostě diplom do ruky, jako oni ho
nechali odpromovat a nedali mu diplom a řekli mu, že nemá kladný
poměr k lidově-socialistickému zřízení a že má přijít příští den na
fakultu a on se tam dostavil a dostal umístěnku tady v Brně do
Zbrojovky. musel manuelně pracovat, no a to jeho kamarádi, jeho
kolegové ze studií ho prostě označili tedy jako politicky
nespolehlivého a předali ten diplom ee tady na krajský výbor, eh,
Akční výbor Národní fronty nebo krajský výbor káesčé ((KSČ)), kde
měli rozhodnout, jestli on tedy ten diplom dostane nebo nedostane a
takže bratr se nervově zhroutil, otec taky a trvalo to pět měsíců,
to on se ani o to, nějak o ten diplom jako už neměl sílu se o to
nějak žádat, aby mu ho dali, no ale pak mu pomohli jeho kolegové
někteří, kteří nebyli ve straně nebo možná byli, nevím a on ten
diplom dostal, ale až po pěti měsících, čili on do té doby musel
chodit do té Zbrojovky, jo a, protože byl na tom nervově špatně, teď
ze začátku dělal samozřejmě zmetky, takže každý zmetek se mu
odpočítával ze mzdy, tak nosil domů třeba dvě stě nebo tři stovky,
otec byl v penzi, že. měl malou penzi, matka byla v domácnosti,
takže já jsem se domluvila s rodiči, já jsem měla jít studovat
farmacii, že, ten rok to odložíme a že půjdu do práce, než ten bratr
prostě dostuduje. jenomže, vlastně, to dopadlo tak, že sme byli na
tom, prostě já sem živila ten rok celou tu rodinu. našla jsem si
solidní práci, a takže jsem skoro všechny peníze dávala rodině,
protože bratr toho nosil málo a...

KH: hm

LN: tak.

KH: a vy ste potom šla zpátky do školy [nebo už ste zůstala v
zaměstnání?]

LN: pak už sem se nedostala. já už sem nemohla jít studovat, to bylo
v devětačtyřicátém roce a to už, my sme měli, jako buržoazní rodina
sme byli poznamenaní a vzhledem k tomu, že bratr vlastně měl nějaký
politický ten škraloup, že, tak sem prostě, padli sme na společenské
dno, byli sme odsouzení jako prostě [celá rodina].

KH: [a jaký] typ zaměstnání ste teda dělala?

LN: já jsem dělala úřednici jako v účtárně mzdovou, účetní a takže
sem prostě byla u stavebního podniku a eště osud se ke mně tak
zachoval, protože v Kopřivnici, tam sme stavěli pro Tatru továrnu,
nějakou halu a tam se stalo velké neštěstí, nějaká tragedie. tam ten
stavbyvedoucí, zástupce stavbyvedoucího a mzdová účetní jeli
služebním vozem někde na večeři a přejížděli přes trať jako a
nestihli to, to auto jim na té trati vypovědělo službu a narazil do
nich nákladní vlak. tak tři mrtví byli a já jsem ráno šla do práce a
v devět hodin dopoledne už jsem odjížděla, protože jsem byla
svobodná a někdo tam musel jít do té Kopřivnice, tak dva inženýr
Prudil, já a ještě jeden inženýr Jelen, mladý, já jsem vlastně byla
svobodná , ten inženýr Prudil neměl děti a ten inženýr jeden, Jelen,
taky mladý, ženatý, ale bezdětný, tak sme museli, přijeli k nám
autem a ten vedoucí řekl mamince, ať mně dá pár věcí a odjela sem do
té Kopřivnice. nevěděla jsem, kde budu bydlet, nic, takže sem
bydlela tam u ňákejch lidí, než mě sehnali jako podnájem a to sem
bydlela ve Zbraslavi, shodou okolností tam vedle domku, tam bydlel
Emil Zátopek. no a chodila sem do té Tatry, taky do mzdové účtárny
jako v tom stavebním podniku a tři kilometry každý den pěšky. ráno z
té Zbraslavi a večer, takže tak se mně změnil život, ztratila sem
všechny známé, že jo, v Kopřivnici, to bylo pohraničí, sem se
dostala do světa, který mně byl neznámý, že jo. tam byli dělníci,
cigáni, prostě, že jo, jak na stavbě. od rána do večera v práci a
žádný pohodlí, nic, no.

KH: ehm, a vy ste mi říkala, že ste chodila vlastně dřív pravidelně
do kina. můžu se zeptat, odkdy zhruba?

LN: chodila. to jak jsem byla v Brně, jak sem studovala gymnázium,
tak sem chodila skoro každou sobotu. to sem chodila, protože sme
bydleli na té Grohové a nejblíž to bylo jednak na ten Stadion, no
ale to bylo jako, tam by, to už sem tam pak nechodila. tam byly
dětské filmy, jo, ten Pepek námořník a Sněhurka a sedm trpaslíků,
takže to sem tam chodila, to vím, že vstupné stálo asi korunu nebo
tak. no a pak sem chodila hlavně do té jako Studio se to jmenovalo,
ten kino Art, no a tam už sem viděla, to bylo za války i německé
filmy marika rek, marika rek ((Marika Rökk)), všelijaký takový ty
ee, prostě už si to nepamatuju, ale krásný filmy to byly.

KH: no, a když si vemete jako dětskou zkušenost, když ste tak do
těch deseti let, jestli ste byla v kině nebo jestli si vzpomenete na
svou první návštěvu kina jako vůbec?

LN: no to si vzpomínám, to bylo, to sem seděla skoro v první řadě,
že, a přišla sem tam, já mám dojem, že to nebylo ani, ty lístky
nebyly ani očíslované, prostě to bylo podle té ceny, že. tak za tu
korunu, to byly ty nejlacinější, to byla první, druhá, třetí nebo
čtvrtá řada, podle toho, když sem přišla brzo, tak sem si sedla, že
jo, trošku dál, ale jinak to nebyly, to byla vstupenka, ale která
neměla ani číslo sedadla a tak, tam bylo hodně dětí, že jo, tak (
)

KH: a jak často ste jako dítě chodila?

LN: no to sem chodila tak, nejmíň tak jednou za týden a to bylo
obyčejně v sobotu, protože ve všední den sem ani nechodila. ale pak
v sobotu nebo v neděli to tam hráli pro ty děti.

KH: hm

LN: takže,

KH: a doprovázel vás někdo?

LN: no, to totiž že sme bydleli blízko toho Stadionu ((Stadion)),
takže sem chodila sama. to sem tam ještě shodou okolností na té
Kounicové hned skoro naproti Stadionu ((Stadion)) bydlela moje
sestřenice, takže sme chodily kolikrát spolu, takže maminka neměla
strach. to sem chodila, to bylo kousek, tak pět,

KH: hm

LN: deset minut do toho kina. jinak sem sama nikam nechodila, ale
tady na to dětské, to sem chodila sama.

KH: hm. a šli aspoň někdy s váma rodiče nebo bavili se s váma o těch
filmech?

LN: ne, to se ani, to já sem, o těch filmech, o té Sněhurce
((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem vykládala mamince, ale o tom
Pepkovi námřom ((Pepek námořník)), tak ten tam dělal jenom samý jako
legrace, jo, ale tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem
vykládala mamince. to si živě pamatuju i dodneška jako. ale protože
já jsem, naši mně četli denně pohádky, takže já jsem tu Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) znala skoro nazpaměť, takže to, já
jsem dost mamince, potom když sem byla starší a chodila sem do
zaměstnání, tak sem prostě mamince i když sme chodily do divadla,
tak sem i mamince koupila lístek, tak to sme si spolu vždycky
vykládaly a do toho kina taky někdy, ale to se mnou pak už
nechodila, když sem chodila do gymnázia, to sem chodila s
kamarádkama do kina...

KH: hm, a teda když ste ještě jako děti, řešily se nějak filmy i ve
škole? buď se spolužákama nebo třeba učitelé?

LN: né, to ne to sme, o tom sme nikdy ve škole nijak, to si
nepamatuju, že bychom o tom ve škole někde vyp-, mluvila nebo
vyprávěla, ne.

KH: hm, a jako dítě teda byl pro vás ten film nějak důležitý?

LN: ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ano, ale ten Pepek
((Pepek námořník)) to, to prostě sem brala jako legraci, jo? to sem
se tomu smála, nebo to, ale nijak to ve mně nezanechalo. já si to
živě takhle v paměti dovedu představit, ale to byly samý takový jako
legrace, takže to na mně nenechalo ve mně celkem žádný takový
pocity, ale ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ano.

KH: hm

LN: protože mně jí bylo líto, že jo a takhle byla smutná taková a ti
trpaslíčci, tak to si...

KH: no a nějakej jinej film, kterej by vám takhle z toho dětskýho
věku utkvěl.

LN: tak to ne, to sem nechodila co do toho Studia ((Studio)), tak to
už sem chodila pak jako děvče a to už byly takový ty filmy, jako i
český, takový vážný a tak ?jako?

KH: no a když ste pak už vlastně chodila do toho gymnázia, když ste
byla starší, tak jak často ste chodila do kina?

LN: no tak to sem chodila taky tak jednou za čtrnáct dní nebo i za
týden do toho Studia ((Studio)).

KH: hm

LN: to sme měly s kamarádkama a chodily sme. oni hráli ve čtyři, v
šest a osm, tak my sme chodily tak na tu čtvrtou, nebo v létě i na
tu šestou, protože večer už sem musela být vlastně za světla doma,
takže to už sem nesměla chodit.

KH: hm. ?šla ste někdy?

LN: ?á sem večer nikam nesměla chodit?

KH: a šla ste někdy na obě ta představení, že byste šla ve čtyři a
pak hned to stihla v šest?

LN: ne, to nikdy. to sem musela si žádat o tu korunu, že ty rodiče,
to nebylo tak jednoduchý, abych si mohla chodit po svejch nějakejch
zálibách. musela sem vždycky poprosit, a to sem si musela zasloužit,
tu korunu.

KH: hm

LN: pomáhat nádobí, nebo tak něco dělat doma.

KH: hm. a do kterých kin ste teda chodila?

LN: tak já sem chodila, když sem byla jako tak v té,

KH: na tom gymnáziu.

LN: v prvním ročníku na tom gymnáziu, tak hodně sem chodila do toho
Artu ((Art)). no pak sem chodila třeba e do Lucerny ((Lucerna)), to
bylo tam na Horové, na Veveří. Bývala, já nevím, jak se to tam
jmenovalo, v té Lucerně ((Lucerna)). no a pak sem chodila, na tom
Stadionu ((Stadion)) ne, to tam nebylo. do toho Artu, potom do skaly
((Scala)) sem chodila, pak do Kapitolu ((Kapitol)), pak do Moravie
((Moravia)), to bylo na Cejlu. Moravia! no a... Lucerna, Moravia,
skala ((Scala)), Kapitol, Art, no a to je myslím tak všechno. to
bylo poblíž toho mýho, nejblíž tomu mému bydlišti, takže tam sem
jako chodila

KH: a měla ste svoje oblíbený kino? jako který byste z těch kin měla
radši?

LN: no, to nejradši sem měla to Studio, protože tam byli všichni
moji, tam chodili moji, moje spolužačky i moji spolužáci a kamarádi,
takže to sem měla nejraději. tam sem chodila vždycky s těmi
kamarádkami.

KH: jo. a bylo naopak v kině, teda pardon, v Brně kino, které ste
neměla ráda, nebo do kterýho ste nechodila?

LN: ne, tak to mně vůbec, to mně nepřipadlo vůbec.

KH: hm.

LN: já vím, že třeba ta Moravie ((Moravia)), tomu se říkalo
blechárna, jo, ?takže to bylo takový ošuntělý,? tak tam sem moc
třeba nechodila, ale říkalo se tomu blechárna, no.

KH: hm

LN: tak

KH: no a chodila ste tedy i podle toho, kdo s váma šel? nebo šli s
váma i někdy později rodiče nebo sourozenci, váš bratr?

LN: můj bratr ne, nikdy. s bratrem sem nikam nešla. bratr měl svoje
kamarády a my sme s bratrem se. chodili spolu jen, když sme byli
hodně malí. on mě vlastně hlídal, ano. i v té obecné, když sme někam
šli, tak sem šla s bratrem. ale potom on už se mnou nechtěl nikam.
on měl svoje kamarády a já jsem třeba by byla ráda, později, když
studoval, třeba, v té oktávě, já v septimě, on měl spoustu kamarádů,
ale nechtěl mě s nimi nikdy vzít, jako. i když mu třeba říkali
kamarádi, potom, jak už sem dorůstala, ať mě vezme s sebou, tak on
mě s sebou nikdy nevzal.

KH: hm, a s kým ste teda chodila do toho kina?

LN: já sem měla spoustu kamarádek. u nás pořád někdo byl, jednak za
tím bratrem kamarádi a jednak já sem měla ze třídy spolužaček, měla
sem dobrou kamarádku. to byla Jana Bezdíčková, ona později pak
dělala režisérku v pražském rozhlase. tak s tou sem chodila do
gymnázia celých těch osm roků. a pak sem měla ještě jednu kamarádku,
ta bydlela na bývalé Akademické, takže s těma. já sem měla spoustu
kamarádek, tak jedině s těma, ale s rodičema né. to maminka málo
chodila někam. to jenom potom, až už sem byla starší a vydělávala,
tak sem s ní chodila do divadla.

KH: hm, a potkávala ste v kině třeba i jiný známý? že byste tam
potkávala nějaký lidi pravidelně?

LN: ne, to já tam měla ty svoje oblíbený kamarády, jinak sem se
vůbec nezajímala o nějaký dospělý nebo to. to mě naprosto
nezajímalo.

KH: no, a s těma kamarádama cestou do kina nebo z kina, povídali ste
si o těch filmech?

LN: jo, určitě. takhle ňáký takový ty, když tam byli marika rek
((Marika Rökk)), nebo lída bárová ((Lída Baarová)) nebo Hana Vítová,
nebo ee ten ?jéžišmarjá, já už si nemůžu vzpomenout, prostě
krasavci? (.) já si nevzpomenu!

KH: no, to nevadí.

LN: lída bárová ((Lída Baarová)) a z těch mužů jo, ne oni se
nenavalí paní, nevíte? ??směje se a mluví na nějakou paní, ta
reaguje??

XX: já vás neposlouchám, já nevím, o čem mluvíte.

LN: ?z mužů, takhle.?

KH: ?tak to si nemusíte pamatovat?. paní říkala rodžr tailor ((Roger
Taylor)), že měla ráda třeba.

LN: no! jo, to teda. rita hejvort ((Rita Hayworth)) to byla herečka,
prostě americká, že jo. marika rek ((Marika Rökk)), to byla německá
jako, to byly muzikály teda krásný, výprava, jo a Korbelář ((Otomar
Korbelář)) a potom teď umřel, jéžišmarjá, to není ?možný?!

KH: hm

LN: ?nemám paměť, já sem si to mohla připravit!?

KH: ?to, to vůbec nevadí!? a můžu se třeba ještě zeptat, v kině,
měli ste ve zvyku třeba kupovat nějaký nápoje, nebo bonbony nebo
tak?

LN: to ne. nikdy. to sem neměla na to peníze. to vůbec, to
nepřicházelo v úvahu jako.

KH: no a bavili ste se třeba během přímo tý projekce toho filmu s
divákama nebo s těma kamarádkama?

LN: ne, to. až potom jak sme šly domů, tak to sme si vykládaly, ale
během toho kina sem se nebavila s nikým.

KH: no. a tleskali ste třeba? nebo nějakej jinej druh?

LN: ne, to nevím, že by se v kině. ne, to sem netleskala, nikdy.

KH: dobře. a jak ste si teda vybírala ten konkrétní film, na který
ste šla do kina?

LN: podle toho, co tam hráli. jakmile změnili program, že, tak sem
šla na to nový.

KH: hm

LN: podle programu, to, co bylo novýho, tak sme tam šli na ten film.

KH: a kde ste o tom získávala informace, vlastně o těch filmech?

LN: no, tam byly vyvěšený, tam sem prostě, tam byla předzahrádka a i
na tom plotě byly plakáty, že. nebo program kina tam byl vyvěšený
třeba na celý měsíc dopředu.

KH: hm.

LN: tak to už sem věděla, že za týden budou hrát to a to, takže [tam
sem se to dozvěděla].

KH: [a psala ste si to třeba někam?]

LN: nepsala. ne.

KH: hm. a kupovala ste si třeba tenkrát, jak vycházelo reví
((Revue)) nebo nějaký jiný filmový časopis?

LN: ne, to sem si, na to sme neměli peníze, ale to vím, že třeba
jedna moje kamarádka, škoda, že, já sem jí chtěla zavolat, ta si
kupovala to reví ((Revue)), že. to bylo Kino, to byly časopisy

KH: hm.

LN: nebo reví ((Revue)), jo. ta jedna moje kamarádka, ta se
jmenovala provdaná jako Šmídová, ona měla za manžela Šmída Alfu. on
hrál u Gustava Broma, takže ta dokonce, možná, že to má ještě teď,
ta sbírala prostě fotografie těch herců a protože ona potom si vzala
toho Šmída, hodně i jezdila s ním po těch koncertech, s Bromem,
takže ona má podepsaný fotografie, že, těch herců. to sbírala ty
fotografie taky.

KH: hm.

LN: tak to sme se dívali na ně a potom sem měla jednu kamarádku, k
té sem zase chodila. a ti měli jako gramofon, tak sme si pouštěly
takový desky jako, potom jak sem byla starší, tak

KH: hm.

LN: prostě ty šlágry. a takový ty písničky.

KH: jako z těch filmů?

LN: i z těch filmů, no. a to co vycházelo na těch deskách, tak sme
si tam pouštěly u ní.

KH: hm. a třeba bylo pro vás důležitý, kdo v tom filmu hraje? nebo
vybírala ste si podle toho ten film?

LN: nó, určitě. tak oni tam, to byli za té, to bylo potom už za té
války, tak to byli Adina Mandlová, Hana Vítová, Raoul Schránil, pak
Novotný ((pravděpodobně Antonín Novotný)), herec. potom Jiřina
Štěpničková, tak to byli moji oblíbení. ono to totiž za té války moc
těch

KH: hm.

LN: herců jako nebylo.

KH: a pamatujete si před válkou?

LN: a před válkou, to sem nechodila do těch kin. to sme bydleli
potom v té Bítýšce a tam bylo kino, jenomže to bylo pro dospělý. tam
se hrálo v sobotu a v neděli v sokolovně a tam pro děti, tam žádné
kina nebyly.

KH: no a pamatujete si třeba už barevný filmy? nebo černobílý,
barevný filmy, jak se tenkrát hrálo?

LN: no, ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) už byla barevná. a
ten Pepek námořník, ten taky už myslím byl barevný. ale jinak to
bylo všechno černobílé ty filmy a jako. no a to taky sme museli
chodit na ty filmy. to bylo třeba Noční motýl, že. tam hrála Adina
((Adina Mandlová)) a Hana Vítová, a to bylo od osmnácti let! takže
on ten uvaděč to poznal. to kolikrát <nás vyhodil, že> sme se tam
tajně nějak tohle, ale to bylo do šestnácti a do osmnácti let
nepřístupné některý filmy. tak sme nemohli na ně ani jít.

KH: hm.

LN: dneska vidíte v televizi a ve filmu vůbec nepřichází, ale tam
stal pořadač, trhal lístky a zrovna vyhazoval, že. i když sem měla
lístek, tak mě tam nepustil

KH: a pamatujete si ještě nějakej němej film?

LN: ne, to si nepamatuju. němý film žádný.

KH: pamatujete si, jestli ste to třeba rozlišovala, jestli ten film
byl českej, německej nebo americkej před tou válkou?

LN: no tak za té války tam byly titulky. to byly německé filmy, tak
to bylo s titulkama a já - teď si nemohu vzpomenout, ale možná že ty
české filmy měly zase německé titulky.

KH: hm.

LN: to už si nevzpomínám, ale ty německé filmy tam měly titulky,
dole české. a jestli ty české, teď si to nevzpomínám, jestli české
filmy měly dole německé filmy, ee titulky. to nevím, ale vím, že
třeba když byl týdeník, že, tak to třeba mluvil Němec a byly tam ty
české titulky. to bylo hodně těch titulek dole, to sem si musela
přečíst.

KH: jo.

LN: mám dojem, že to bylo, ty týdeníky byly německý, jako.

KH: v protektorátu potom už určitě jo.

LN: na protektoru, no.

KH: a pamatujete si ještě něco, z čeho by to představení bylo
složený, kromě toho týdeníku a filmů? nebo jestli tam byla
přestávka?

LN: no tak přestávka byla jenom, já už nevím, keré to byly filmy, to
bylo myslím tak už hodně později.

KH: hm.

LN: kde byly prostě oba dva díly, že, tak tam byla mezitím
přestávka. to byly dva díly, ale jinak to jelo prostě. to bylo tak
ty dvě hodiny, hodinu a půl a

KH: hm.

LN: bez přestávky.

KH: a které filmy ste teda měla ráda?

LN: já sem měla ráda hrozně s Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)),
Hanou Vítovou, že, toho Nočního motýla. to sem viděla, když sem byla
na prázdninách, tam sem proklouzla, ještě mně nebylo osmnáct, ale
proklouzla sem tam do kina. jako tam můj strýc, jako, to <natáčel,
jo> nahoře, takže sem se tam dostala. no, to sem měla ráda všechny
ty známý filmy.

KH: a viděla ste nějakej film vícekrát?

LN: Nočního motýla ((Noční motýl)) sem viděla vícekrát. no, to sem,
ten se mně moc líbil. no a s Hanou Vítovou ((Hana Vítová)), to bylo
Panenství, myslím, sem viděla několikrát. ta Jiřina Štěpničková, to
byl Kříž u potoka, ne, to sem viděla jenom jednou. já už si to tak
nevzpomínám, ale vím, že s tou Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)),
jo, to sem viděla. jak hrála Adina Mandlová, tak sem šla.

KH: hm.

LN: to už si tak přesně nepamatuju, ale vím, že, a potom Dívka v
modrém, tam hrála myslím, Vlasta Matulová tu roli, takže ee na to
sem byla taky asi dvakrát

KH: hm.

LN: na té Dívce v modrém ((Dívka v modrém)).

KH: jo.

LN: no tak.

KH: no a co třeba jiný druhy zábavy, jaký ste měla ráda? jakoby
jestli ste třeba něčemu dávala přednost před tím kinem?

LN: tak já sem hodně sportovala, já sem chodila do Sokola. potom za
války teda Sokol byl zavřený. to jako, ale já jsem jako hodně
sportovala, takže potom my sme ve škole měli profesorku tělocviku,
jmenovala se Růžena (Bajnhauerová) a ona byla prostě přebornice v
republice v tomhle, e, ve vesl-, jako veslařka, takže ona nás brala
třeba... my sme potom už měli školu, některý školy byly
vybombardovaný, tak sme chodili třeba na odpolední vyučování. tak
ona ta naše profesorka nám řekla, ať jdeme ráno a chodili sme na
tohle, do Pisárek na Veslařský, jako do veslařského klubu. a tam sme
<hráli volejbal dopoledne, jo. a jezdili na lodičkách, a pak sem šla
zrovna>, ani sem neobědvala a šla sem zrovna do školy. <už sem byla
tak vyhublá, že jo!> nebylo co jést, byla bída( ).

KH: jo.

LN: no ale já jsem byla sportovně založená, no [pořád sme měli...]

KH: [no a...]

LN: no a tady v Brně, než začala válka, ale to možná bylo i za
války. tady na stadioně, tam byl Sokol, tam sem chodila do Sokola. i
potom po válce. a předtím tam to hřiště to bylo otevřené, my sme
jako děcka šly do Sokola, já sem třeba měla cvičení ve čtyři hodiny
a už ve dvě hodiny, my sme bydleli blízko, tak už sem tam šla na to
hřiště. a tam sme lítali po hřišti a hráli si a to bylo všechno
otevřený.

KH: hm.

LN: teď je to zabarikádovaný a samý mříže a takže...
KH: a poslouchala ste třeba rozhlas?

LN: ee, rozhlas, rádio, to poslouchala moje matka. ta měla rádio
puštěný celý den. ale já jsem se moc doma nezdržovala.

KH: jo.

LN: já jsem přišla ze školy a hodila sem kabelu a už sem šla někam
lítat ((smích))

KH: hm.

LN: takže...

KH: jo.

LN: naučila sem se, jo, to otec dbal na to. on vždycky říkal napřed
povinnosti a pak zábava, ale s kamarádkama, já nevím, pořád sme
chodili někde ven. a do Pisárek tam sme chodily, až na Myslivnu a
takže většinou sem někde byla. měly sme sraz a šly sme ven.

KH: jo. a třeba do divadla, nebo nečetla ste si?

LN: do divadla sem chodila ještě na Veveří. tam bylo jako národní
divadlo, tam ještě hrála Vlasta Chramostová, jo? tak sme tam chodili
na Veveří, do divadla. ale tam taky se hrálo jako divadlo pro děti,
takže tam, vidíte, tam jsem ještě chodila na tu Veveří do divadla na
pohádky.

KH: hm.

LN: ale pak tam bylo pro dospělé, třeba v sobotu odpoledne. tak tam
hráli nějaký ty kusy. už si tak nevzpomínám, ale vím, že tam hrála
ještě Vlasta Matulová, ta šla do Brna ee, do Prahy. a Vlasta
Chramostová tam hrála.

KH: hm.

LN: herečka, ta teď prostě už hraje v Národním divadle a už je, má
kolem osmdesáti. teď sem viděla v televizi její medajlonek
((medailonek)), její život, ale ona byla v Brně.

KH: hm.

KH: no a vy jste chodila vlastně do vícero kin, pamatujete si, jaký
mezi nimi byly rozdíly? vy ste mi říkala, jednomu kinu se říkalo
blechárna ( )

LN: no to bylo v té Moravii ((Moravia)), no. já si to tak
nevzpomínám. ono to bylo celkem takový dost obyčejný, ty kina nebyly
nijak zvlášť, já vím, že na tom Studiu ((Studio)), v tom Studiu
((Studio)) a to je prý tam dodnes, v tom Artu ((Art)). tam jsou, tam
byly nahoře jako lóže, že, a jinak ee já jsem si to jako děcko
opravdu, prostě sem to nijak nevnímala jako to zařízení. to bylo
takový prostý, že jo. ty tvrdý křesla, to se na to <rychle muselo
sednout, že jo>

KH: hm.

LN: jak vstal, tak to se prostě narovnalo a já jsem to nijak, to
zařízení mě vůbec jako, luxusnější, to taky byly dražší ty lístky,
potom ve skale ((Scala)), že. nebo v tom Kapitolu ((Kapitol)), tak
to byly takový už. to už sem chodila, když sem měla tak šestnáct,
sedmnáct let a dokonce už tam byli kluci, jo, kamarádi. tak sme šli
s těma klukama, kamarádama.

KH: hm

LN: to už bylo takový lepší, jo. tak to sem se ((smích))

KH: no, a nepamatujete si třeba, jakože nejenom v tom zařízení, ale
třeba jako atmosféru nebo jakoby skladbu toho programu? jako ta kina
jestli se nelišila?

LN: tak já nevím, mně to bylo takhle celkem jedno, no.

KH: hm.

LN: protože v tom Artu ((Art)) tam se hrály dost jako německé filmy.
no a potom, ale i česky. to já už si to, to už je přece jenom tak
sedmdesát, šedesát let! tak to už si tak nepamatuju, no.

KH: hm

LN: (.) já jsem to brala, jak tam podle toho programu a když sem
viděla, hraje tam, hraje tam Adina Mandlová, hraje tam. takže to
byli moje oblíbení herci a tak jsme šli jako to ( )

KH: a byla ste někdy přítomná, nebo neměli ste doma přímo
promítačku? takový to promítání v domácnostech?

LN: né, to sme neměli. ne, ne.

KH: ani nikdo ze známých, nevzpomenete si?

LN: ze známých to nevím. jak to byly takový dětský vlastně, ale to
nemám, to sem neměla kamarádku, která by měla třeba rodiče, že by
nám u nich doma promítali, ne, to ne. to potom, to už až sem měla
svoje děti, tak sme měli takovou malou a do toho se dávaly, to sme
dělali na stěně, takovou jako plachtu bílou, jo. a zatemnili, jim
promítali, ale to byly takový filmy, to se tam nastrčil, to můj muž
jim ( ). ale takhle sem neměla žádnou kamarádku nebo známý, u nich
doma, že by se promítaly, ne. to ne.

KH: hm.

LN: to jako

KH: a když třeba se vrátíme k protektorátu, pamatujete si, jak na
vás jakoby působily ty změny po tom roce třicet devět? kdy platily
ty jiný předpisy protektorátní.

LN: hrozně to na mě působilo. měla jsem strach. měla jsem strach z
Němců, protože můj otec pracoval prostě e v ilegalitě. on pomáhal,
můj otec, těm rodinám, co měly třeba zavřené otce nebo z rodiny
někdo. tak o ty rodiny, o ty děti se nikdo nestaral, oni neměly z
čeho žít, tak můj otec zas chodil po těch, prostě komu mohl
důvěřovat, tak každý dal trochu mouky, trochu cukru nebo peníze a
otec to nosil těm rodinám, těm lidem. ale za to byl teda jako
koncentrák, že jo. to se nesmělo. takže vím, že třeba naproti, jak
sme bydleli, tam byl obchod, koloniál. a ta rodina, ti ee ta rodina,
teda která měla ten obchod, tak ta právě taky pracovala v té
ilegalitě a otec tam chodil. ona mu vždycky dala, ta paní, balíček
nějaký, že. a vím, že nějak prostě toho jejího manžela asi v
třiačtyřicátém roce zatkli a on musel jít do koncentráku a tam
zahynul. a ona ten obchod vedla, přestože ten manžel byl zavřený a v
tom koncentráku, tak ona až do konce války, prostě, to tomu otci to
jídlo z toho obchodu dávala pro ty postižený, čili sama měla dvě
malé děti, sama se vystavovala tady tomu hroznému nebezpečí.

KH: hm.

LN: no a ta potom pomohla, protože vlastně sme byli politicky jako
nespolehliví a když toho mého bratra jako z toho, nedali mu ten
diplom, to byla teda úplná hrůza, že. jakým právem mu, že měl
všechny zkoušky a že si sama dovedete představit, jak je to, když
děláte, když k promocím. když rodiče ráno, matka šla k holičovi a
všichni se prostě těší celá rodina, která nás podporovala, že. a
večer hrůza! protože, tak sama, takže ta paní, tady ta, co otec
dělal. tak otec sám se snažil teda pomoct nějak tomu bratrovi, aby
ho očistili. tak ona dala prohlášení, že teda otec celou válku jako
podporoval ty rodiny a že pracoval v ilegalitě. protože nás chtěli
vystěhovat z toho bytu, kde sme bydleli. kde si tam, já nevím, otec
říkal, psal rodinnou kroniku a on tam, já jsem se na ní dívala, a on
tam píše otec, že celý týden nespali, že si je zavolali na bytový
úřad a že řekli otci, že ten byt potřebují pro ee prostě policajty
nový nebo pro policii a přesto že to nebyl služební byt, že. můj
otec byl taky četník, tak že se musíme vystěhovat, no. tak sme
dvakrát a otec prosil tehdy, já jsem byla těžce nemocná, tak otec
prosil, aby nás tam nechali aspoň do té doby, než já se uzdravím. no
a oni nám to prodloužili o měsíc a pak tedy otec donesl tady ten, to
potvrzení, tak nás nechali v tom bytě.

KH: hm.

LN: jinak sme se měli stěhovat někde u Brna do Olbramovic. to bylo
po Němcích, který byli odsunutí, tak. a otec se tam byl dívat a
říkal, to je hrozný, tam nejsou okna, to je vytlučený, barák, kterej
nikdo už nechce, tak. já nevím, co bysme si počali.

KH: hm. a během toho protektorátu vy ste stále chodila do toho kina?

LN: ano, do toho gymnázia. no ale bylo to hrozný. to otec mě prostě,
on, protože byl četník, tak on ještě měl prostě zbraň. tak my sme
měli, to mně řekla až matka, protože my sme nemohli topit v kamnech,
všici sme <mrzli, jo!> protože on tam dal do té roury tu zbraň jako.

KH: hm.

LN: no.

KH: a...

LN: to sem měla strach. a matčiny tři bratry šli do koncentráku.
takže, já vím, že ve dvanáct hodin jednou přiletěla k nám sestřenice
a říkala otcovi, protože on psal tu rodinnou kroniku a všecky ty
hrůzy to tam popisoval, jo. tak ona řekla, ať tu rodinnou kroniku
někde schová a otec, že zavřeli matčinýho bratra a jeho syna a ještě
jednoho bratra, takže může otec čekat, že by u nás taky dělali
prohlídku. tak otec to někde schoval, z té rodinné kroniky asi dva
roky vytrhal všechny listy a pak to dodatečně tam dopisoval.

KH: hm. a...

LN: měla jsem strach.

KH: a...

LN: protože oni mu napsali z úřadu, to tam je taky v té kronice,
celou takovej, prostě, že přesto že je jako penzionován, ale je
vedený jako četník, takže, ať si dá pozor. jakýkoliv prostě jeho
podnikání, které by se příčilo prostě těm, proti zákonům Říše, že si
musí uvědomit, že by byl postižen nejen on, ale celá jeho rodina a
tak, no.

KH: hm. a i v týhletý době teda vy ste chodila do gymnázia a chodila
ste i do kina?

LN: ano. to sem chodila. no tak, byli to kino, to byl (pořad), že,
to se nic nedělo, jenom ty hrůzy, že jo, to selhalo prostě, jo,
všechno. to byly ty týdeníky, to bylo, že jo, ten týdeník, to byla
samá sláva. Velkoněmecká Říše samý vyhrávání, jo, a samý marše, jak
vítězí na všech frontách, jo. to bylo v tom týdeníku.

KH: hm.

LN: a pak byl ten, no ( ).

KH: a chodila ste, řekla byste víc nebo míň do toho kina než před
tím protektorátem?

LN: no víc. za války to už sem prostě dospívala, že. tak to bylo...

KH: hm.

LN: to sem na ty dětské filmy, to sem chodila tak v sobotu, nebo
když mně rodiče dovolili. ale za toho protektorátu to sem, to
nakonec ta naše kineko- kinematografie, že jo. a ten film, to
prožívalo celkem, že jo. tam na tom barandově ((Barrandov)), tam se
natáčely, oni to sice tam měli obsazený Němci, ale točilo se tam
hodně německý filmy i naše, že tam byly. právě pro ně to bylo
výhodný, ten barandov ((Barrandov)) pro ty Němce, protože to bylo
nádherně, to ještě Havel jako otec bývalýho prezidenta, že jo. to
patřilo Havlovi, tomu Miloši Havlovi. takže tam se točilo ostošest,
jo. jenomže potom Adina Mandlová, Lída bárová ((Lída Baarová)), že
jo, ta točila i v Německu, takže potom Adina Mandlová, ta byla
zavřená, že. tu prostě poplivali jak naši lidi, že jo.

KH: hm.

LN: jak ju vedli do koncentr-, do toho vězení, tak na ni plivali
naši lidi a všechno ji sebrali, veškerý byty zabavili. a Lída barová
((Lída Baarová)) taky že jo, to...

KH: hm, a za toho protektorátu změnil se nějak výběr filmů, na který
ste chodila?

LN: no nezměnil, to. no to byly za to ty dětský, to byly vyloženě
dětský filmy no a to už bylo za války prostě filmy pro dospělý, že.
to byly filmy, na který sem mohla a na který sem nemohla, ale jinak.
postupně jak sem dospívala, tak to byly čím dál jako takový
vážnější, že. a měla, už jsem to jinak taky chápala.

KH: no a s tím blížícím se koncem války, změnilo se nějak jakoby to
chození do kina nebo chování těch diváků? třeba tady u těch
týdeníků?

LN: né, to už, oni ti Němci prostě si vyhráli, mysleli, že do konce
války, že tohle, že vyhrají, že jo.

KH: hm.

LN: tam to se nic nezměnilo. oni pořád s těma maršema a s tou slávou
a s tím vyřváváním. to bylo, to už oni sami museli vědět, že se to
blíží ke konci a to už sme my Češi, všeci věděli. a největší hrůza
byla, že to věděli, my sme prostě bydleli v domě, tam byl německý
majitel a byli jsme tam nájemníci jedině Češi, čili tam už potom ta
hrůza těch Němců byla vidět na těch, na tom majiteli toho domu. to
byl major německý, který šel do války, (musel jít), a padl tam. čili
té naší domácí padl manžel, čili vedle nás byli, jmenovali se
Prédlovi, ta paní byla vdova a měla tři syny a všichni tři syni jí
padli ve válce. ze začátku to byl takový rozdíl, jakmile Němci
začali vyhrávat, že, tak tam se pořádaly pitky až do rána a postupně
jaký, jak dostávala zprávy, že ti syni, jeden po druhým jí tam
zavře- umírali, že. tak ta hrůza se projevovala i na těch lidech, na
těch Němcích v tom domě.

KH: hm.

LN: a ona potom po válce, ta paní Prédlová, měla vlastně pět dětí,
tři syni ji padli ve válce a dvě dcery hned těsně po válce musely ty
dvě děvčata jít do Kounicových kolejí k, tam byli Rusi, že, a co s
nima tam dělali, ta jedna se vrátila, než byla odsunutá, nervově
zhroucená, ta druhá byla pohlavně nakažená. to nám říkala ta
sousedka. my sme s nimi celkem tu válku dobře vycházeli, s těmi
Němci, že jo. ale pak ta hrůza, ten dům, my sme tam zůstali jediní
Češi a všichni byli odsunuti. já si pamatuju na naši ulici se Němci,
jak byl ten den, kdy měli být odsunuti, tak se řadili od porodnice
až nahoru po Tivoli. A ta domácí, ta měla dvě děvčata, jedenáct a
dvanáct, Gerlinde a Doli se jmenovaly a ta paní s kufírkem a ty dvě
děvčata šly do Pohořelic a odsunuti. a dům zůstal prázdný, pak tam
přišel z Národního výboru, zapečetili a do měsíce byly obsazený ten,
ty byty, nějakýma úplně neznámýma dělníky ze Zbrojovky.

KH: hm. a vzpomínáte si na první návštěvy kina jakoby po tom
osvobození? když se začlo znova jakoby promítat i jiný filmy, jak
ste chodila?

LN: no to byly stejný, to nebyly žádný, že. ale pak už začaly prostě
takový ty komunistický prostě propaganda, jo. to byly ty prostě,
úderníci i změnily se taky ty týdeníky, že jo. to bylo, to už
otravovalo kde koho, to bylo z fabriky.

KH: hm.

LN: kolik se vytěžilo, kolik se udělalo, kolik se sklidilo obilí,
kolik prostě ee údernic a co za to dostali a to byly pak nový
týdeníky, no. ale ty filmy, to už potom, no, jako, na barandově
((Barrandov)) se vlastně točilo pořád. naši herci zůstávali, že,
stejní.

KH: a dokdy ste tak chodila do toho kina? kdy ste přestala chodit?

LN: no, já jsem nepřestala, já jsem s odstupem času vlastně chodila
do kina pořád. celý život.

KH: hm.

LN: i když sem se vdala, i s manželem sme chodili. ne tak často
třeba, ale jakmile byl nový film, tak to už sem, prostě, to patřilo,
prostě, ee společensky. divadlo a kino patřilo jako

KH: hm.

LN: ke společenskému životu. jako těch, té střední vrstvy brněnské,
no.

KH: hm. dobře. já tu mám, já tu mám seznam filmů, jestli si na
nějaký vzpomenete. je možný, že nějací, nějaké ste třeba neviděla.

LN: ano.

KH: ale to vůbec nevadí. tak na začátku tu máte, jestli si
pamatujete, Zpívajícího blouda ((Zpívající bloud)) [nebo Pražské
švadleny] ((Pražské švadlenky))

LN: [ne, to sem neviděla]. taky ne.

KH: možná je to moc starý. cé a ká polního maršálka ((C. a k. polní
maršálek))?

LN: cé ká polní maršálek, Burian, jo, Vlasta Burian.

KH: a chodila ste na Vlastu ((Vlasta Burian)) do kina?

LN: no, ano. vidíte, na toho sem si nevzpomněla, no. cé ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), no jistě. to potom i v
televizi.

KH: hm.

LN: vysílali. [to taky.]

KH: [no a pak máme dál] Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu.

LN: ne. to ne, to sem neviděla.

KH: to ne. [a To neznáte Hadimršku]

LN: [To neznáte Hadimršku] ano, zase Vlasta Burian. a tady [tohle
ne]

KH: [Kouzlo valčíku], ne.

LN: ne, to sem neznala.

KH: Lelíček ve službách šerloka holmse ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese)).

LN: ano, to sem viděla.

KH: a pamatujete si třeba, kam ste na to šla? nebo s kým, nebo?

LN: jéžišmarjá [ne]

KH: [nebo ne úplně přesně kino]. vy ste tyhlety filmy teda viděla v
kině?

LN: v kině!

KH: [teda tenkrát]

LN: [v kině, ano.]

KH: a kvíka ((Quick)) ste viděla?

LN: ne, to sem neviděla. Pobočník [Jeho Výsosti] ((Pobočník Jeho
Výsosti))

KH: [Jeho Výsosti]

LN: to taky byl, myslím, Vlasta Burian, ne? nebo ne? to nevím. šest
žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to sem neviděla.

KH: Šest žen Jindřicha osmého ste tedy neviděla? [Zlatá Kateřina?]

LN: [taky sem neviděla]

KH: ( ). a Matu Hari ((Mata Hari)) ste viděla?

LN: Mata Hari, to sem viděla v televizi, ale v kině ne.

KH: hm. Cácorku? ((Cácorka))

LN: ne, taky ne.

KH: Moderní doba?

LN: to ne taky. Co to ee, to vůbec nevím.

KH: Moderní doba, myslím, čárlí šeplán ((Charlie Chaplin)), že to
byl.

LN: ne, tak toho sem... a [tři muži]

KH: [Tři muži ve sněhu]

LN: taky ne. Svět patří nám, Voskovec ((Jiří Voskovec)), ano, to sem
viděla.

KH: hm.

LN: Dobrá země ne.

KH: Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), tu ste nám říkala.

LN: ano, to sem viděla, no. Ducháček ((Ducháček to zařídí)) taky

KH: [Ducháček to zařídí]

LN: [no, sem viděla] no, Ducháček taky, sem viděla. tady ty Tři
děvčátka ((Tři děvčátka pokračují)) ne.

KH: Tři děvčátka, [U pokladny stál]

LN: [U pokladny stál] sem viděla, Vlasta Burian, ano. to sem viděla
[To byl český muzikant].

KH: [To byl český muzikant]

LN: jéžišmarjá, jak se jmenoval ten herec, to byl hezkej herec. to
bylo, hm, no, nevzpomenu si. ale viděla sem ho.

KH: hm.

LN: To byl český herec. [Město ztracených]

KH: [Město ztracených].

LN: sem neviděla.

KH: Operetu ((Opereta))?

LN: ne.

KH: Roztomilého člověka? ((Roztomilý člověk))

LN: nó, to byl, vidíte, na toho si nemůžu vzpomenout.

KH: no a já to taky viděla, já si taky nevzpomenu.

LN: to byl herec známej prostě milovník. Roztomilý člověk, ten to
[hrál s Adinou Mandlovou] ((Adina Mandlová))

KH: [nebyl to Oldřich Nový?]

LN: Oldřich Nový! vidíte, na toho sem si, blbe- Raoul Schránil a
potom ještě jeden známej herec, na to, Muži nestárnou, ano.

KH: pak máme Vídeňská krev

LN: ne. to sem neviděla.

KH: Muži nestárnou.

LN: nó. ano, Leraus ((Vladimír Leraus)) to hrál, Muži nestárnou,
ano, <hezký film>.

KH: a Dobrodružství barona Prášila?

LN: taky sem viděla Barona Prášila! ano, Vlasta Burian. ne-

KH: ano!

LN: Vlasta Burian, no. Tanečnici ((Tanečnice)) sem neviděla.

KH: La Palma? ((La Paloma))

LN: ne.

KH: Neviděli jste Bobíka?

LN: ne, nene.

KH: ( ). tak to je poslední dva filmy, Její oběť.

LN: ne

KH: a Sobota.

LN: ano, tu Sobotu ((Sobota)) sem taky neviděla. tak.

KH: no a vybavíte si ještě něco z tý doby před rokem čtyřicet pět k
tomu kinu? jako co byste chtěla říct?

LN: tak já ne-, nemám. to už bylo potom, my sme potom, jak byl ten
velký nálet v tom čtyřiačtyřicátém roce, toho dvacátého, nebo
jednadvacátého listopadu, tak my sme byli vybombardovaní. to bylo
hrůza, nám padla bomba. to byl skoro největší nálet na Brno, to
bylo, my sme, to si pamatuju, to bylo pondělí o půl, kolem jedenácté
hodiny začali v rozhlase houkat, to byla kukačka. a teď hlásili z
Vídně, prostě, über den Reichsgebiet befindet sich, anebo že se
blíží, a než to dopověděli, začali hučet a začal strašný nálet. a my
sme s bratrem byli, maminka právě byla ve fabrice, otec nebyl doma,
a my s bratrem, nevím, jak sme se tam dostali do toho sklepa. ale to
byla, to sem prožila hroznou hrůzu. nám omítka padala na hlavu,
dunělo, lítaly střepy a my sme vylezli ven po tom náletu, tak sme
měli rozbitej byt, záclony vlály venku, ani jedno okno a potom už
ten život byl. já nevím, jestli sem chodila už do toho kina, protože
jednak já už jsem měla strach, ani myslím večer sem nesměla nikam
chodit, protože to už, jednak bylo zatemnění, že. celou tu válku. a
rozbitý, my sme bydleli vlastně jenom v kuchyni, my sme čtyřčlenná
rodina spali a protože sme si okna za-, to nebylo sklo, otec někde
sehnal lepenku, takže ty okna zalepil, tak sme museli celý den
svítit vlastně. a to už, to byl takový život, já už si to
nevzpomínám, protože to byla jenom hrůza. a já už potom, protože sem
byla úplně nervově, po tom náletu úplně s nervama vlastně na hraně.
tak sme maminka, přijela teta a odvezla mě do toho, my už, vlastně
my sme měli taky vybombardovanou školu, tak my už sme neměli školu.
a já jsem potom byla, jak sme přestali chodit do školy, tak sem byla
volaná na pracovní úřad a musela sem chodit v šest hodin ráno, jako
sedmnáctiletý děvče, přijelo auto nějaký a musela sem chodit do
Modřic jako přebírat brambory, do té fabriky jako v Modřicích. to
byla Fruta, nebo já nevím co. každý den holínky a tam sme přebírali
ty brambory starý. to bylo na pásu a dělali sme šest hodin. od šesti
do šesti, no a já už sem potom onemocněla nějak, tak přijela ta teta
a donesla jsem si potvrzení od doktora, že to nemůžu vykonávat tu
práci. sem asi dostala stíny na plících, protože moje několik
kamarádek dostalo tuberu, my už sme byli tak vyhladovělí a takže ten
doktor mně dal potvrzení, že tam nemůžu chodit do té fabriky, tak
přijela teta a odvezla mě do Morkovic. a tam sem strávila, tam sem
byla až do konce války. u té tety, protože já sem byla úplně už na
pokraji, to bylo hrozný, po tom náletu a to už se ty nálety tak
stupňovaly, že věčně sem žila ve strachu, kdy to začne padat.

KH: hm.

LN: takže to já už si, ta doba, to už si pamatuju, že ta válka
skončila nějak, Brno bylo obsazeno v dubnu, že. a tam sem prožila
ten konec války, tam přijeli potom Maďaři, jako vojáci a Rumuni. no
a najednou se vyhlásilo, že je konec války a tak já sem se pak
vrátila do Brna. to sem šla pěšky, tam se, tam bylo hodně lidí z
Brna, jako rodin, na tom venkově, tak pak se domluvili a že, nějakej
<sedlák> nám dal koňa a já sem šla ve dvanáct hodin v noci pěšky až
kdesi ve Vyškovu, protože tam kolem Nezamyslic, tam byla prostě
dráha, vybombardovanej most, tak nejezdily vlaky. a přijela sem do
Brna a moje maminka spráskla ruce a říká, ježišmarjá. já sem o těch
rodičích nic nevěděla až do konce války, protože nešla pošta a nic.
a maminka říkala, proboha, co tady děláš? a já sem říkala mami, ty
nemáš radost? a ona říkala, dyť tady je plný barák Rusů a potom mě
ma-, otec zavřel do sklepa, tam sem deset dnů v noci spala, tam mně
udělal pelíšek, protože to bylo hrozný ještě.

KH: hm.

LN: co ti Rusi dělali tady. tady sem přišla Malinovskýho armáda a
sme měli prostě jako Brno to neštěstí, že sem přišla ta Malinovského
armáda a oni kradli, všecko nám, co ještě bylo, nám zůstalo, tak si
chodili a ve skříni si vzali, co se jim líbilo a otec řekl, tady
chodil k nám ten Ivan a pořád chtěl matku, prostě že půjde (zbavit,
gulat) a matka říkala, já ji nikam nepustím, ona je ještě mladá,
nikam nebude chodit a on vytáhl pistoli a řek, že matku zastřelí,
jo. tak otec řekl, nedá se nic dělat, musíš se někam uklidit, tak
sem prožila taky hrůzu. já sem z té války byla už pak úplně tohle.
pak začala, asi měsíc, jsme začali chodit do školy a to ti profesoři
ještě, z češtiny jako, že, protože sme hrozně zameškali té školy.

KH: hm.

LN: ten rok, v tom pětačtyřicátým, to bylo celkem k ničemu, že,
protože každou chvilku byl nálet, že. to sme, a my sme letěli do
toho, tady z té Jaselské vlastně jsme chodili do toho, do krytu až
do toho, pod Špilberk. nebo kde se dalo, že.

KH: hm.

LN: takže ta škola nestála za nic. tak potom češtinář a
francouzštinářka prostě měli špatný svědomí, že sme se nic
nenaučili, tak nám dávala dodatečný. takže sme byli třeba ve škole
až do čtyř hodin odpoledne. někteří profesoři měli takový jako, se
cítili, že by nám to měli vynahradit, no.

KH: hm.

LN: no a potom stejně začaly prázdniny a přišel k nám nějaký člověk,
a že musíme jít, tohle, že musíme jít na žňovou brigádu a zase
přijelo nákladní auto a odvezli mě do Pohořelic, jo? a tam už byli
na tom statku noví, tam prostě po odsunutých Němcích tam už byli
Češi. no a tak tam sme chodili na pole, okopávat řepu a brambory a
to a všechny skoro děvčata sme tam dostaly úplavici. protože v těch
Pohořelicích, tam byl ten sběrný tábor těch odsunutých Němců. a tam
spousta, ti místní lidi nám řekli, co tam žili, co tam zemřelo těch
Němců jako, protože měli úplavici, ti staří lidi. a oni tam byli
ubytovaní pod stanama, že jo. a my sme tam chodili na pole, chodili
sme se tam koupat tam do toho, tam byl takový prostě rybník. no a
skoro všechny děvčata sme dostaly úplavici. tak nás sebrali a jeli
jsme dom.

KH: hm.

LN: a tím to končilo.

KH: jo.

LN: prázdniny. takže to bylo těžký. děvče šestnáct, sedmnáct let a
prožila sem si, jo, a nikdo se vás na nic neptal tak, jako muset, že
jo, Němci. strach věčně z Němců, protože bombardovali, že a zavírali
koncentráky. běda jak by matka poslouchala rozhlas, jo, Volá Londýn
a to ještě Beneš ((Edvard Beneš)) jako v rozhlase a to se nesmělo,
že jo. takže matka si vzala otcův kožich a zakryla se i s tím
rádiem, jo a poslouchaly sme rozhlas a pořád já vždycky mami, prosím
tě, já mám strach a ona běž spát. no fakt, to bylo ze dne na den. a
nebylo jídlo, nebylo co jést, jak prostě končila ta válka, tak se
zavřely všechny obchody a co sme měli jést? nebyla mouka, nebyl
chleba, obchody zavřený, že a tak. no moje matka byla tak statečná,
tady na Veveří byl ee, byla německá, tam byly kasárna a tam byla
posádka německá a jak opustili tu, ty kasárna, tam byly snad sklady
ještě potravin. matka se vydala, vzala kabelu, na ulici se střílelo,
ona ze vchodu do vchodu, z té Tivoli až na tu Veveří a donesla mouku
a upekla doma ňaký chleba nebo něco. ještě co sme měli čočku, tak
udělala polívku, ale fakt asi čtrnáct dní obchody, všechno bylo
pozavíraný, že. protože šla fronta, ze všech stran se to blížilo k
Brnu a vojáci a takže obchody stažený rolety a...

KH: hm.

LN: já sem zažila hladu. hodně děvčat mých bylo nemocných. já sem
měla stíny na plicích a některý děvčata měly úplně otevřenou tuberu.
byla bída, hrozná. chleba, černý chleba, mazlavý a na to marmeláda z
mrkve a <celkem byla dobrá potom>, ještě med, jakési umělej med,
taky nebylo na chleba. náš otec vždycky, on říkal, no, musíš to jako
dětem, aby měly děti s bratrem, že. tak on večeřel chleba s tím
medem a černý kafe, meltu. melta, matka, mlíko nebylo, mlíko bylo na
příděl, to byla jedna šestnáctinka, teď matka vlastně byla jako v
domácnosti, tak to jako byla, jako ten nejnižší příděl. otec taky
důchod, nejnižší příděl, že. jenom pro ty děti, co vlastně měly, tak
to byla sedmnáct deka, já nevím, sedmnáct. náš otec v té kronice tam
má ještě jako přídavkový lístky. to bylo jedna šestnáctina litru
mléka, tak sme chodili pro mlíko s konvičkou jednou za týden,
protože to nestálo za to, tam čtvrt litru mlíka rozlívanýho, jo, do
té konvičky. tak to nebylo mlíko, nebyla <já sem se těšila, vždycky,
mami, až bude po válce, tak prosím tě, uděláš řízky, až to dotroubí,
budeme si chodit, jo, a vono nebylo vůbec nic> a po válce pak v
sedmačtyřicátým, osmačtyřicátým byla bída, to zas přišli komunisti.
a to se neurodilo a marš-. tehdy přišlo po válce ohromný, že, tohle,
jak byli ti, ta unra ((UNRRA)), pamatu-, ty balíčky tam byly ((mluví
na paní u vedlejšího stolu))

XY: [za dvacet korun, je to tak, takovýhle balíček, to byli vojáci]

LN: [za dvacet korun balíček, to měli jejich, no jejich žold, tam
byli ee ( ) no, sušenky výborný, no]

XY: [americký to fasovali ( ) teda sami, aby jako měli. a pro nás
to bylo, tam bylo kus čokolády, byly tam cigarety pro ně, konze-,
všecko v konzervách, sýr v konzervě, prostě bylo to úžasný, ( ), za
dvacet korun.]

LN: a najednou prostě Stalin, nebo Gottwald poslechl Stalina, jo. a
maršálův plán ((Marshallův plán)) konec. bída začala taková, že to
se nedalo vůbec...

XY: [jel sem do Moskvy jako ministr zahraničních vrací a vrátil sem,
ee věcí a vrátil sem se jako jejich ( ).]

LN: [no, no, ta unra ((UNRRA))] my sme si pochutnávali, to byly fakt
balíčky.

XY: a pak se ještě prodávala unra ((UNRRA)) jako samostatný věci a
tam se, já si nepamatuju na spoustu věcí, který sme tam dostali
koupit, ale jedna taková, takhle vysoká konzerva, úzká [tak asi to
bylo ( ) a to bylo já nevím, jaký to bylo maso, protože to bylo
napsaný jenom anglicky a já sem nerozuměla.]

LN: [no, paštika, no, šunka s vejci, hemenex, no. no]

XY: ale to bylo s rýží, se zeleninou a ňáký libový maso a moje máma,
která celkem byla výborná kuchařka, vždycky říkala, já nevím, jestli
je to králík, kuře nebo co to je, ale nemohla přijít na to, čím je
to ochucený, abychom si to třeba někdy udělali.

LN: [to bylo jak sekaná.]

XY: [to prostě nešlo, tak to bylo, to byla bezvadná konzerva.]

LN: [no, a ty sušenky. a všechno v konzervách, krásně, že jo.]

XY: [ano, všecko měli v konzervách.]

LN: [kakao, jéžišmarjá.]

XY: [no a na to když přišli sovětští vojáci.] já sem je vítala v
Táboře, kde sem bydlela na dnešní Mučednické ulici. tak přišli, že
jo, šestadvacátého nebo, to bylo osvobozený Brno, ale jestli jsme my
je zrovna vítali šestadvacátého, to nevím. [voni přijeli špinaví na
tancích a na to...]

LN: [no, hrozný]

XY: [špinaví ( ) a nabíza-, nabízeli nám chleba, protože, já sem se
později dověděla, že sovětský vojska dostaly příkaz, že nesmí na
našem území ani rabovat, ani nic dělat, přestože teda jako k čemu
docházelo a oni nám nabízeli chleba. no, vzali sme si ho, že byl
černej, to by nevadilo, ale ten byl tak tvrdej. a když sme to teda
těm vojákům se snažili říct, proč je to tak tvrdej chleba, že. tak
oni říkali, že už čtyři dni nemají kuchyň, která zůstala někde vzadu
a pro ně nevaří a oni nedostali vůbec nic do zálohy, tak když sme
potom viděli, co dostali američtí vojáci, tak nám z toho bylo
špatně. protože ti chlapi, kerý přijeli, jak se potom vykládalo a
věděli a zjistili sme vlastně, co to je, protože do té doby každej
jenom čekal, až Jozef Visárijovič ((Josif Vissarionovič)) přijde,
protože do té... je to tak nebo ne?]

LN: [ano, ano!]

XY: [protože veřejný informace nebyly a ty, který přišly potom, co
se vlastně děje. to bylo až mnohem a mnohem později. a tak sme si
říkali, jak ti vojáci vůbec to přežili, tu hrůzu. bylo to těžký a je
to těžký srovnání.

KH: [jo, tak to už asi nebudem nahrávat, to už není o kině.]

XY: [né, to nemusíte.]

Konec rozhovoru