Citát

LČ: a kde jste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět. kde jste se
narodila.

IK: v Brně.

LČ: a kde ste...

IK: já sem se narodila v Brně, v Brně sem vyrostla, a sem tady dodnes.

LČ: a na jaké [ulici]

IK: [v Židenicích,]

LČ: v Židenicích.

IK: a to byla ulice em která me- ména se střídala, takže to byla
Poděbradova, untrtenvajnbergen ((Unter den Weinbergen)), a teď je to
Viniční ulice.

LČ: ano

IK: ale já sem se přestěhovala, tam sem bydlela šedesát roků,

LČ: hm

IK: a pak sem se přestěhovala sem, to je část Židenic říká se tomu
Juliánov.

LČ: ale do roku čtyřicet pět ste pořád bydlela v [těch Židenicích.]

IK: [ano ano.]

LČ: a kde kde jste chodila do školy.

IK: do školy sem [chodila]

LČ: [na měšťanku,]

IK: na obecnou školu v Židenicích,

LČ: ano,

IK: a em od páté třídy sem studovala na dívčím reálném gymnáziu
((Státní dívčí reálné gymnázium)) v Brně na Mendlově náměstí.

LČ: a em později ještě ste...

IK: vysokou školu Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. ovšem s
přerušením, protože já sem maturovala v době hajdrichiády
((heydrichiáda))

LČ: ano

IK: v dvaačtyřicátým roce, školy byly zavřeny, a pak sem teprve,

LČ: po válce,

IK: mohla nastoupit na vysokou školu.

LČ: a kdy ste se vdala?

IK: <počkejte, to si musim trošku uvědomit.> (.) já sem pak
vystudovala, učila sem, stala sem se kantorkou, a já sem byla za války
zraněná při bombardování, takže sem přišla o ňáký prsa, tady sem byla
zraněná a nemusela sem po absolvování Filozofické fakulty nastoupit na
venkov, jak nás potřebovali, kantory, a nastoupila sem na Křídlovické
taky v Brně, tam sem zase jela učit, ačkoliv sem byla vyso-
středoškolská profesorka, tak sem učila na národní škole,

LČ: hm

IK: potom sem přešla na Hybešovu ((ulice Hybešova)) tam sem
ředitelovala, to už sem byla vdaná.

LČ: ale to bylo tedy až po válce ste se vdávala.

IK: ano, po válce.

LČ: v padesátých letech.

IK: padesát myslím.

LČ: hm a jaké bylo povolání vašich rodičů em [když ste byla malá.]

IK: [tatínek byl] voják,

LČ: hm

IK: československé armády, a <později> kupodivu to souvisí s tim, když
válka skončila, tak on šel do civilu, a byl vedoucím kina.

LČ: aha

IK: takže

LČ: kterého?

IK: kina Jadran v Králově Poli.

LČ: aha

IK: no a maminka byla učitelka hudby, měla soukromou na klavír
vyučovala.

LČ: aha a měla ste sourozence?

IK: ne, já sem byla sama.

LČ: a vy ste tedy dosáhla vysokoškolského [vzdělání.]

IK: [ano.]

LČ: a to vaše povolání vlastně bylo celou dobu ste vyučovala.

IK: ano. potom byla základní em já sem ředitelovala na Hybešce ((ulice
Hybešova)), na em pětitřídní národní škole, potom sem em byla na
osmiletce, pak to byla devítiletka, pak sem přešla na Koněvovu, kde sem
dělala zástupkyni ředitele, a odtud sem přešla na Slovanské náměstí na
gymnázium, takže já sem se <z Brna vůbec nedo-> a tam sem skončila. a v
devětasedumdesátém roce.

LČ: hm

IK: tak skoro třicet roků sem učila, a to už na mě čekali v muzeu
moravském ((Moravské muzeum)), kde sem dělala třináct roků lektorku.

LČ: aha, takže potom ste ještě [(vyučovala.)]

IK: [ano, třináct] roků ještě učila.

LG: tady mám eště otázku, jaké bylo povolání vašich rodičů? vy ste
říkal že ten tatínek..

JB: tatínek byl taky soustružník,

LG: hm

JB: a potom šel na to Slovensko a tam dělal toho mistra, jo. tam
dělal toho mistra, a když sme se potom vrátili e zpátky do Brna, tak
byl materiálový, no, dělal úředníka a matka byla žehlířka, ta byla
jako, já nevim ale jestli to vás zajímá,

LG: jo jo zajímá.

JB: jo? zajímá? mat- matka dělala u žida, to byla chemie takzvaná a
to to patřilo židovi, protože tady ži- židům pa- patřilo skoro
všechno, jo, ty ty textilní továrny a Němcům, že, ty textilní
továrny a takový co bylo takové nějaké větší podnik no tak to bylo
židovský nebo německý, že, a tak matka dělala u toho ži- žida, u
toho v té chémiji, a tam tam žehlila, no a potom po válce
nastoupila, e e nastoupila jako mistrová žehlířka u Strážnickýho, to
bylo v Husovicích, jo, to bylo, to byla žehlírna a ty měly takový
dva oslíky a vůz a s tím jezdili po Brně jak- jako reklama,

LG: ((smích))

JB: s tema oslíkama, tak tam matka dělala jako tu mistrovou.

LG: teda ty školy ste navštěvoval ste říkal...

JB: ty školy sem navštěvoval tady v Brně, že na tem tady s ním tady
ten můj kamarád, von je inženýr, byl podplukovník no potom, ten má
vysoký školy j- já mám jenom pět obecných a štyry měšťanky, no, a
pak ta čtvrtá měšťanka byla za války taky zrušená, byly jenom tři ty
měšťanky, jo, ale já sem teda měl štyry ty měšťanky, sem vychodil.
no a tak tam na tym Slovensku sem se vyučil a vrátili sme se v
pětačtyřicátym zpátky do Brna, no. takže sme měli ty kina tam
blízko, jo tu Lípu ((Lípa)) a ten...

LG: a měl ste ňáké sourozence? nebo ste, sourozence jestli ste měl?

JB: neměl ne, sám sem byl.

LG: a potom po tom vyučení ste měl jaké povolání?

JB: no soustružník, prže sem se vyučil tam na Slovensku
soustružníkem e potom sem si udělal průmyslovku a byl sem ve
výstupní kontrole, v nářaďovně ve Zbrojovce.

LG: a...

JB: dvaačtyřicet let sem sem byl ve Zbrojovce, no. celkem.

LG: (datum narození)

JB: devatenácet dvacet šest

LG: a kde ste bydlel do roku čtyřicet pět?

JB: ( ) no tak do dvaačtyřicátýho roku sem bydlel Přadlácké a potom
sem odešel no za rodičama na Slovensko do Povážské Bystrici, což byl
závod Zbrojovky, jo, v Povážské Bystrici, otec tam dělal mistra, tak
sem se potom vyučil a byl sem tam až do pětačtyřicátýho roku a potom
sme se vrátili domů do Brna, a em bydleli sme na Francouzské ulici.

LG: a jaké školy ste navštěvoval? (v tom Brně).

JB: no první sem navštěvoval obecný, čtyry obecný a čtyry měšťanky,

LG: a ta obecná ta byla?

JB: pět let vlastně to bylo, pět obecné a čtyry tej měšťanky.

LG: takže ty školy byly dvě?

JB: byly na Vranovské ulici, ta obecná škola a měšťanka byla na
Cejlu, ale to sme chodili na na (.) jak se to menuje tá ulic, tam
potom jak byly ty ( )

LG: a pamatu- no vlastně když končila válka, vy ste byl na tom
Slovensku, že?

JB: no od dvaačtyřicátýho až do pětačtyřicátýho roku, ale já už sem
tam byl v jednačtyřicátým v zimě v uhelných prázdninách, to byly
čtrnáct dní uhelný prázdniny, to sme byli doma a já sem tam jel už
za rodičema

LG: mhm

JB: prže sem měl pas a teď sme poslouchali rádijo, voni to zase
prodloužili, o čt- tak už bylo měsíc uhelných prázdnin, tak sem tam
byl měsíc s tema rodičama.

LG: a teď ty další otázky, e sou jakoby se vztahují k tomu období po
ukončení obecné školy.

JB: no...

LG: [kdy ste...]

JB: [po ukončení] obecné školy sem nastoupil právě na tu první
měšťanku, na té Vranovské

LG: mhm

JB: a to byla pěkná škola, no a tam, tam sem chodil rok do toho jo,
do té a Němci nás od tam vyhodili, protože to zabrali tu tu školu a
začali tam zhromažďovat židy, a když pudete na té Vranovské kolem té
školy, tak si všimnite, tam je veliká plaketa, pět tisíc ale sedum
set bylo deportovanéch židů na to aby byli zlikvidovaní e v
koncentračním táboře, no, tak voni nás dali na Cejl potom, do té
škole na Cejlu. a to už ale nebyla taková pěkná škola, no to bylo
tam takový no ale tak tam sem chodil až až do toho dvaačtyřicátýho
roku, tu čtvrtou měšťanku sme tam dochodili s kamarádem, jo, no a
šel sem na to Slovensko. právě to byl ten atentát, jak sme udělali
tu školu no tak byl ten atentát na hajdrycha ((Reinhard Hendrich)),
a to bylo strašný, to sme se museli do rána hlásit, no ináč by nás
zastřelili. takže to byly obrovský fronty na té přihlášení se a to
chodili po bytech, četník jeden a Němec a ukazovali ty ty fotky toho
kola, no co jeli ti letci na tech kolech s tym samopalem, esi to
neznáme no tak sme museli podepsat. a takže to byla taková strašná
doba ten měsíc, že sem měl strach jestli mě na to Slovensko pustí.
to sem měl pas, jo, to sem německoslovenské pas, prže Slovensko to
byla samostanej štát, no jak je teď, že, tam byl prezident tyso
((Jozef Tiso)) jestli to znáte,

LČ: a chodila ste do kostela? nebo...

IK: já sem bez vyznání, ale kostely jako em sem vždycky ráda
navštěvovala. vlastně bez vyznání, no, pokřtěná sem byla, zpočátku sem
do kostela chodila, až později sem z církve vystoupila.

em a já
sem potřebovala tu pracovní knížku, protože bez ní se nedalo pohybovat,
voni každou chvíli kontroly dělali. tak já sem potom přešla na roční
rodinnou školu na Jaselské, to pro nás jako pro maturi- pár maturantek
se tam, ale za rok sem neměla co. tak sem se uchytila v takovým
ateliéru, v Alfa pasáži,

LČ: hm

IK: to byl umělecký ateliér, ty vyráběli takovýdle stínítka, a
všelijaký věci, a ten majitel spolupracoval s Němci, ale byl to Čech. a
byla tam moje kamarádka, ze Židenic, a ta šila ty em ty stínítka, no a
ona mě tam dostala.

LČ: hm

IK: takže on mně nechal vystavit na pracáku ten pracovní průkaz, a to
už bylo dobře. takže do konce války sem to tam v tom ateliéru přečkala.

LČ: a když ste teda vlastně tím pádem když jste byla dva roky
zaměstnaná, do konce války od toho šty- třiaštyrycátýho,

IK: no já sem eště byla, já sem tam byla do šestaštyrycátýho roku,
pětaštyrycet se otevřely vysoké školy, já sem od malička chtěla být
kantorkou, to byl můj sen, ale tam v tom ateliéru sem se tak nějak
dostala do uměleckých kruhů, takže sem myslela, že si sama otevřu
nějaký ateliér, no ale maminka a jí dodneška děkuju za to em že mě
donutila, takže já sem rok ztratila, a teprve v tom padesátém roce
pětaštyrycet em

LČ: šestaštyrycet

IK: šestaštyry- tak sedumaštyrycet sem nastoupila

LČ: na vysokou

IK: ano, vzpomněla, protože, já sem bydlela v Židenicích, a odmalička
naše rodina, jako za první republiky byli sokolové,

LČ: ano,

IK: a já v té jednotě pracuju dodneška, vlastně jako kronikářka.

JB: [vono v té době] to nebylo tak strašný, to bylo hodně, to měla
moc hodně církev, že, ta na to dbala, jo církev měla větší slovo tak
jak má dneska, že to bylo ve škole, ve škole skoro všichni sme
chodili do náboženství, jenom pár bylo bezvěrců, no a na ně se tak
jako dívalo jako já nevim, no. a potom byli zase ty evangelíci pár
že, no ale většina tři čtvrtiny té třídy, anebo té té školy no tak
byli katolíci, no.