Citát

Rozhovor vedl: Lukáš Skupa
Rozhovor přepsala: Radomír D. Kokeš
Datum a místo: XXX, Brno

Rok narození: 1928

Bydliště do roku 1945: Tivoli (dnes Jiráskova – Veveří), roku 1938
se přestěhovala do Králova Pole.

Povolání rodičů: Otec živnostník – majitel obchodu, ve kterém
pracovala i matka narátorky.

Povolání narátora: Od roku 1946 narátorka nastoupila do práce.
Pracovala v pojišťovně, v Lidových novinách, na rektorátě UJEP,
v Domě pionýrů a mládeže v Lužánkách a Magistrátu města Brna. Vždy
pracovala v účtárně.

LS: ( ) to budeme nahrávat. takže první, co bych se vás zeptal, je
takové ověření jenom vašich osobních údajů. co se týče té školy, do
které ste chodila. (.) mám tady napsáno obecná škola Kounicova
ulice.

ES: ano.

LS: a to bylo v letech devatenáct set třicet-

ES: třicet čtyři.

LS: devatenáct set-

ES: až třicet osm

LS: až třicet osm

ES: a potom sem chodila do Králova Pole,

LS: no

ES: a to bylo,

LS: a to bylo v letech?

ES: no v těch třicet osm.

LS: třicet osm až asi zřejmě čtyřicet.

ES: a potom sem chodila do gymnázia,

LS: hm.

ES: v Králově Poli,

LS: hm.

ES: do roku čtyřiačtyřicet.

LS: do roku devatenáct set čtyřicet čtyři. (.) a ještě tady mám
napsáno, (.) asi pan Skopal, když s váma telefonoval. Kotlářská
ulice, dva roky.

ES: to sem chodila na obchodní školu na Kotlářskou.

LS: takže to byly ještě potom další dva roky?

ES: dva roky obchodní škola při Obchodní akademii.

LS: hm. (.) a potom? potom už ste nastoupila do zaměstnání?

ES: ano.

LS: a kde ste pracovala?

ES: pracovala sem (...) v pojišťovně.

LS: hm.

ES: potom sem pracovala v Lidových novinách. potom sem pracovala
tady na rektorátě.

LS: a co ste tam dělala?

ES: všude sem byla v účtárně.

LS: hm. to úplně stačí. teď bych se zeptal, jaký byl povolání vašich
rodičů před tím rokem devatenáct set čtyřicet pět.

ES: živnostník. můj tatínek byl živnostník. měl obchod s kl-
s koloniálním zbožím.

LS: hm. a maminka?

ES: maminka samozřejmě byla v obchodě též.

LS: takže pracovala v rodinném, rodinném obchodě?

ES: ano. a začínali (.) začínali tady, na Zelném trhu.

LS: na Zelném trhu. hm. a měla ste nějaké sourozence?

ES: ne, kdepak.

LS: hm. (.) a vaše povolání už ste říkala vlastně, že potom ste
nastoupila jako účetní?

ES: ano, a nakonec sem skončila v Domě pionýrů v Lužánkách jako
ekonomka, jako hospodářka. (.) a do důchodu sem šla z Magistrátu
města Brna.

LS: hm. a ještě bych si ověřil. tady je něco, že vy ste zpočátku
v těch třicátých letech bydlela v [Tivoli]-

ES: ano.

LS: to bylo do roku?

ES: [(je dnešní)] Jiráskova, myslím-

LS: ano.

ES: nemýlím-li se.

LS: hm.

ES: Tivoli třicet sedm ((Tivoli 37)), a tam sme bydleli do toho roku
osmatřicátého roku-

LS: hm.

ES: než prostě přišli, protože tam byla veškerá, veškeré
obyvatelstvo německé.

LS: hm.

ES: a my sme byli Češi. takže otec viděl, že by to velice špatně
dopadlo, takže v tom osmatřicátém roce to prodal ten obchod a
přestěhovali sme se do Králova Pole.

LS: do Králova Pole. (.) takže to úplně stačí na začátek. to sme
projeli úplně bezvadně. (.) a teď už teda přejdeme k těm otázkám-

ES: ano.

LS: které se týkají kina do roku devatenáct set čtyřicet pět. první
okruh těch otázek se týká vaší dětské zkušenosti divačky. to znamená
od do zhruba deseti let, (.) když ste ukončila ňákou tu obecnou
školu. takže ta první otázka je, jestli si vzpomínáte na svou první
návštěvu kina.

ES: to bylo na Stadioně ((Stadion)).

LS: hm.

ES: z Kounicově sme šli v první třídě. a byl to film o Ja- o
Kozinovi ((Psohlavci)).

LS: o Kozinovi to byl film.

ES: o Kozinovi. a tím pádem jak se tam objevil ten duch, tak já sem
okamžitě vyskočila, chtěla sem si sednout, jenomže sedadlo sklaplo a
já si sedla na zem. ((smích)) takže to byl-

LS: a to byl český film?

ES: to byl český film.

LS: hm.

ES: to byl můj první zážitek tedy velký.

LS: a rok ste říkala?

ES: musel to být v roce devatenáct set třicet čtyři.

LS: devatenáct set třicet čtyři. a s kým ste tam byla?

ES: ze školou.

LS: se školou ste tam byla.

ES: měli sme v první třídě pana učitele Petříka.

LS: hm. dobře, a teď je tady otázka, jak často ste jako dítě, to
znamená do těch deseti let, do ukončení té obecné školy, chodila do
kina?

ES: protože sem měla (.) hodně příbuzenstva-

LS: hm.

ES: tak sem se vždycky s někým svezla. tak sem už říkala, že sem tak
jednou týdně chodila. protože tenkrát ty ceny byly velmi přijatelné
(.) aa (.) takže sem tak jednou týdně chodila s příbuznými.
s bratránkem, sem měla po o moře bratranců

LS: hm.

ES: a s tetičkama do kina Excelsior, to bylo na Šilingrově náměstí.
potom sme chodili do Moderny ((Moderna)), ta to bylo na
Dominikánském náměstí.

LS: hm.

ES: a proti nádraží bylo kino Čas, tam ste mohl

LS: hm

ES: přijít a odejít, když ste chtěl. (..) totéž kino bylo na Náměstí
Svobody. dneska je tam řeznictví. tak mezitím řeznictvím a tím
rohem.

LS: hm, hm.

ES: tak tam bylo taky takové kino. (..) a (...) samozřejmě, že sem
chodila také do toho kina, až sme se přestěhovali.

LS: až ste se přestěhovali.

ES: tak tam do toho Besedního domu ((Besední dům)).

LS: hm. a to bylo?

ES: to bylo kino Union.

LS: hm.

ES: to byly jako nepravidelné návštěvy (.) dá se říci, týdně.

LS: takže jednou týdně ste říkala?

ES: jednou týdně.

LS: a s příbuznými většinou?

ES: do toho v tom Králově Poli sem chodila hodně s mým otcem.

LS: hm.

ES: protože moje maminka byla velice nemocná. dva roky byla upoutána
na lůžko než odešla (.) do věčných lovišť. takže já sem dělala
partnerku mýmu tatínkovi.

LS: a sama ste nechodila třeba do kina?

ES: ne, nikdy ne.

LS: vždycky s doprovodem?

ES: vždycky s doprovodem. ano.

LS: dobře. takže ty kina, které ste navštěvovala, to už ste vlastně
říkala, do těch deseti let. proč zrovna tady tyhle kina, která ste
zmiňovala? vy ste zmiňovala Excelsior. tuším, že ki-

ES: protože tam chodila se mnou moje teta. do toho Excelsioru
((Excelsior)).

LS: hm. konkrétně do toho Excelsioru ((Excelsior))?

ES: ano, ano. a do Moderny ((Moderna)).

LS: hm.

ES: a do Moderny ((Moderna)).

LS: hm.

ES: samozřejmě, že sme byli taky v Alfě ((Alfa)) v kině. a v [dobsu]
((Dopz)).

LS: do těch deseti let?

ES: do těch deseti let. ano. (.) to sem ty brněnský kina
navštěvovala s mými příbuznými.

LS: hm. a proč zrovna tady do těch kin? proč ste si nevybírala
nějaká jiná?

ES: já sem si nemohla vybírat. já sem musela souhlasit s tím-

LS: aha.

ES: kdo mně zaplatil vstupenku.

LS: jasně. takže vy ste vlastně se musela přizpůsobit tomu?

ES: ano. přizp- tomu-

LS: kdo šel s vámi do toho kina?

ES: tomu mýmu doprovodu, ano.

LS: tak to je celkem, to je celkem logický. a když byste měla říct,
jaký byl názor vašich rodičů na kino?

ES: no, můj otec ten byl velice jako nadšen filmem.

LS: hm.

ES: a hlavně tedy ho (..) zajímaly filmy cizí.

LS: hm.

ES: protože on byl na ročním pobytu v Americe, takže ho zajímaly ty
americké filmy.

LS: hm.

ES: [ta]kové ty západní, dá se říct.

LS: hm. takže ste se nikdy třeba nesetkala s ňákým odsudkem ze
strany vašich rodičů?

ES: ne, nikdy ne. ne. (..) moje maminka, ta do kina nechodila. jak
sem vám řekla, ta byla velice nemocná. takže s maminkou sem- ale
s tatínkem sem chodila každý týden.

LS: takže ten vztah vlastně vaší rodiny k tomu kinu byl velice
kladný?

ES: kladný, ano.

LS: pokud to chápu dobře.

ES: ano, ano.

LS: hm. takže můžeme další otázku. zmiňovala ste taky vlastně, že ta
vaše první návštěva byla se školou v tom kině.

ES: ano.

LS: a když byste měla říct vlastně totéž, ale jaký byl postoj školy
k filmu nebo ke kinu obecně?

ES: tak oni vybírali kina, která- teda filmy, které měly určitou
souvislost s výukou.

LS: hm.

ES: takže, jak sem říkala, to bylo něco z dějepisu o tom Lomikarovi
((Psohlavci)). a potom si pamatuju, že to byl nějaký film (..)
z ruské přírody. že to byl ee film, ve kterém ee sme navštívili
takovou ruskou opuštěnou vesnici. jestli to byly chatrče. prostě tam
byla nějaká choroba, která ee to obyvatelstvo vymítila, takže ee,

LS: hm.

ES: na malého diváka bylo velice ee takové (...) smutné,

LS: depresivní

ES: depresivní pohled na ty mrtvoly. no to byly už kostry, to nebyly
mrtvoly.

LS: mhm

ES: takže to byl druhý takový zážitek z té školy.

LS: a jak často ste chodili s tou školou do toho kina na
představení?

ES: tak na té Kounicové sme chodili často.

LS: často?

ES: ovšem v Králově Poli už potom sem ne- ne, nikdy nešla do
biografu.

LS: a hovořili ste potom třeba v rámci výuky ještě o těch filmech,
které ste viděli?

ES: ano, samozřejmě, ano.

LS: jo? (.) takže vlastně, když byste to měla shrnout. jak se
učitelé vyjadřovali k těm filmům nebo jaký byl jejich postoj ke kinu
obecně?

ES: no postoj byl takový, že hlavně chtěli od dneš- od dětí získat
jejich zážitky a jejich prostě připomínky k tomu filmu. oni sami se
nevyjadřovali,

LS: hm.

ES: ti učitelé. hlavně je zajímalo, co na to říkaly děti.

LS: váš názor?

ES: ano.

LS: hm. takže můžeme k další otázce. otázka zní, jestli byl film pro
vás v tom dětském věku do deseti let důležitý. a pokud ano, tak
proč. a jak se projevovalo ve vašem chování, hrách nebo rozhovorech
s vašimi kamarády.

ES: tak (...) to víte, takový desetiletá holčička, ta začne
vystřihovat z různých časopisů filmové hvězdy, začne si je lepit do
sešitu ee. a mm (.) to víte, viděla sem moře českých filmů s Věrou
Ferbasovou ((Věra Ferbasová)), s Hanou Vítovou ((Hana Vítová)),
s Oldřichem Novým ((Oldřich Nový)), ale také třeba sss tím Robertem
Tajlorem ((Robert Taylor)), to byl americkej takovej představitel.
takže (..) to byly (.) různé, různé druhy filmů. ovšem, ty české
filmy se mi líbily nejvíc, protože to bylo z prostředí, které mi
bylo známé, že?

LS: hm. a byl teda pro vás důležitý ten film tady v tomhle raném
věku?

ES: ano.

LS: ano?

ES: byl. hlavně, jak se má člověk chovat ve společnosti, že ano? to
už sem viděla u těch filmových hvězd, že (..) vždycky když se de do
nějaké veřejné místnosti, takže musí jít muž napřed, žena za ním,
takže já sem tím byla jako poučená hodně.

LS: hm.

ES: třebas při stolování. to sem všechno odkoukala.

LS: takže tohle všechno mělo na váš vliv.

ES: vliv na mou výchovu.

LS: třeba v těch rozhovorech s vašimi přáteli a nebo v hrách, jestli
ste ňák třeba napodobovali.

ES: samozřejmě ((smích)) takový takový desetiletý děvčátko ee má
snahu se stát jako snem, aby byla filmovou hvězdou, takže.

LS: to určitě

ES: doma sem neměla příležitost, ale u té mé tety, co sem s ní
chodila do toho Excelsior, tak tam sem měla k dispozici boty
s podpatkama a různý takový šátky, tak sem se předváděla před
zrcadlem. to je jako u desetiletýho děvčátka nic neobvyklého.

LS: takže ste třeba vlastně si třeba hrála na herečku nebo?

ES: ano, ano.

LS: dobře, takže ten vlastně ten první okruh otázek máme za sebou.
teďka je tady druhý okruh, který se týká diváckých návyků. to
znamená kdy, kde a s kým ste navštěvovala to kino. takže první
otázka zní. teď už tedy sme se vlastně přesunuli od toho dětského
věku.

ES: do dalších.

LS: od těch deseti let do toho roku devatenáct set čtyřicet pět.

ES: ano.

LS: když ste navštěvovala ty další školy. takže se vás zeptám, jak
často ste chodila do kina v tom období právě potom už, co vám bylo
těch deset let, dál do toho roku devatenáct set čtyřicet pět. zase.
když byste měla řádově říct, kolikrát týdně nebo měsíčně?

ES: pravidelně jednou týdně. buďto v sobotu nebo v neděli. to bylo
v neděli jako pravidelné s tím tatínkem.

LS: takže se to nezměnilo vlastně?

ES: nezměnilo se.

LS: bylo to zase jednou týdně?

ES: jednou týdně.

LS: a čili potom vlastně, vy ste říkala, že ste se přestěhovali
v tom roce třicet osm.

ES: osum. do toho Králova Pole.

LS: do toho Králova Pole.

ES: tak.

LS: a ani poté, co ste se přestěhovali, se to nezměnilo, ta četnost
návštěvy?

ES: ne, ne.

LS: zase to bylo

ES: ano.

LS: jedenkrát týdně?

ES: jenom právě, když sme bydleli nad Tivoli, tak sem chodila
s bratranci, s tetou,

LS: hm.

ES: a když sme byli v tom Králově Poli, tak potom sem chodila s mým
tatínkem.

LS: hm.

ES: a ten mě bral všude s sebou. to víte, že to bylo někdy mládeži
nepřístupný, takže sem u pokladny, když sem procházela, tak sem si
stoupla na špičky,

LS: ((smích))

ES: snažila sem se teda vypadat co nej nejdospěleji.

LS: a tatínek vám to toleroval, jo? ((smích))

ES: tatínek mně to- samo, protože on byl rád, že sem s ním. že
nemusel jít sám.

LS: tak to bylo určitě super, teda.

ES: no. ((smích))

LS: no. (..) a teď tady mám zase otázku. to už sme se vlastně o tom
zmiňovali. která kina ste navštěvovala. vy ste říkala, že ste určitá
kina navštěvovala do těch deseti let, když ste bydleli v tom Tivoli.

ES: ano.

LS: mohli bysme si to teda ještě shrnout, která kina to byla?

ES: takže to bylo (...) Moderna, Alfa, Excelsior, kino Čas,

LS: a po těch deseti letech, když ste přeskočila tu hranici?

ES: když sme přišli do toho Králova Pole, tak tam bylo

LS: ano?

ES: Besední dům a Orion ((pravděpodobně Union)).

LS: čili tam už se to změnilo. a potom už do těch, která ste
navštěvovala dřív?

ES: dřív, už to nebylo akcept- (.) -ovatelné, protože bych musela
buďto jet elektrikou, nebo jít pěšky.

LS: jasně. takže ste změnila-

ES: takže sem-

LS: změnila kina z toho důvodu. mhm. (..) a měla ste v tom věku
potom od těch deseti let dál své oblíbené kino, které ste
navštěvovala úplně nejraději?

ES: tak (...) myslím, že to byl ten Union.

LS: a co se vám na něm tak líbilo?

ES: že sem tam mohla tu paní pokladní vždycky obalamutit. ((smích))

LS: a třeba, když byste měla říct, co se týče třeba toho interiéru
toho kina nebo přístupu personálu k tomu, tak i z tohodle důvodu
třeba se vám to líbilo nebo?

ES: tak.

LS: zkuste to nějak rozvést.

ES: ty kina byly velice skromné.

LS: mhm.

ES: Besední dům, který byl ovšem ee lepší jako mm jako zařízený tak
(..) moderněji, kdežto (.) kino Union, to bylo opravdu pro takový
chudáčky. vstupné tenkrát, to víte, to bylo od koruny do čtyř
padesáti.

LS: hm, hm. aa takže vlastně to zůstávalo potom tím vaším oblíbeným
kinem, když ste se přestěhovali do té Krpole ((Královo Pole)).

ES: ano, do Krpole ((Královo Pole)), tak ten Union.

LS: a předtím, když ste bydleli ještě v tom Tivoli, tak tam bylo
které vaše nejoblíbenější? z toho kruhu, co ste zmiňovala?

ES: tak myslím, že to bylo (...) Alfa.

LS: a proč Alfa zrovna?

ES: protože tam byla pasáž, byly tam výlohy a ee taky člověka ten
upoutal ten interiér.

LS: a co se vám líbilo v tom interiéru? pamatujete si třeba na
nějaké detaily z toho interiéru, z toho kina?

ES: tam byly myslím i balkony.

LS: hm.

ES: takže (...) v málokterém kině byly ty balkóny, takže to člověka
jako to děcko, to upoutá, ten balkon.

LS: takže to vás zaujalo?

ES: ano.

LS: to je takový váš vjem, co si pamatujete? a když byste měla říct
naopak, jestli v Brně bylo nějaké kino, které ste neměla vyloženě
ráda? kam ste nechodila ráda?

ES: no (...) to nemohu říct, protože ee některá ki- kina sem vůbec
neznala. třebas v Žabovřeskách.

LS: hm.

ES: nebo v Židenicích, tam byly také dvě dva biografy, které dneska
už-

LS: bylo jich spousta.

ES: po nich není ani památka. (.) takže (...), to vám opravdu nemohu
říct, že- pro mě bylo to vždycky, když sem šla do kina, tak to bylo
nadšení. i když ten film třebas nestál za nic, že ano. tak pro to
děcko to mělo vždycky, dítě si vždycky našlo v tom kinu nějaký plus.

LS: hm.

ES: i když třeba,

LS: hm.

ES: to nestálo za nic.

LS: tak a teď je tady otázka. zase jak ste zmiňovala ten soubor těch
kin, tak jestli ste chodila do těch různých kin podle toho, jestli
ste šla sám, s rodiči, sourozenci, kamarády, přítelem.

ES: tak já sem chodila většinou s příbuznými.

LS: hm.

ES: většinou s bratranci nebo s tetami, a nebo s tím tatínkem.

LS: hm.

ES: ale s mm (...) s přítelem nebo s přítelem sem chodila, až sem
byla dospělá.

LS: jo, jo. a vlastně chodili ste s každým tady z těch příbuzných do
jiného kina?

ES: ano. to už oni zaopatřili lístky zase podle toho, o co oni měli
zájem. a mě si s sebou vzali jako přívažek.

LS: potom vlastně, když vám bylo deset a víc, tak to fungovalo taky
stejně tak?

ES: ano.

LS: jo? hm. tak a teď je tady otázka, jak ste se v tom kině chovala.
to znamená, jestli ste třeba měla ve zvyku konzumovat jídlo nebo
pití.

ES: vůbec nikdy ne.

LS: hm.

ES: jenomže když to byly katastrofální okamžiky, tak sem zavřela
oči. ((smích))

LS: ((smích)) jo, jo.

ES: když se někdo topil nebo někdo někoho vraždil, nebo když tam
byla nějaká rvačka, tak S. vždycky zavřela oči.

LS: ((smích)) a třeba, když byste ještě měla říct, jestli ste nějak
živě reagovali, v průběhu toho představení na ten film třeba hlasitě
nebo ste se bavili.

ES: no tak to víte, že když se tam objevil ten duch, takže kino
jako, to bylo zřejmé, že děcka jako vzdychaly nebo (..) vyjekly.

LS: dobře. a teď tady mám otázku, jestli ste v tom kině potkávala
své známé.

ES: ano.

LS: hm. a hovořili ste spolu v tom kině nebo cestou z toho kina?

ES: cestou z toho kina.

LS: mhm. a o čem ste hovořili?

ES: no o tom filmu.

LS: o tom filmu.

ES: o tom filmu, samozřejmě. jak se to líbilo. (...) jaká byla
spokojenost.

LS: takže se vám opravdu často stávalo, že ste v tom kině potkávala?

ES: známé, ano. spolužačky nebo spolužáky.

LS: takže i třeba s tatínkem když ste šla z toho kina, tak?

ES: tak sem se pozdravila prostě se známýma a zůstala sem chvilenku.
ne dlouho, ale chvilečku, protože tatínek mi to toleroval.

LS: a i s tatínkem ste potom hovořila o tom, co v tom kině bylo?

ES: ano, ano, ano. to vždycky byla debata.

LS: dobře, takže teď už přecházíme zase k té další části, což je
vlastně filmy a jejich výběr. (.) teď tady je otázka první. jak ste
si vybírala konkrétní film, na který ste šla do kina?

ES: jak sem vám říkala, já sem si nemohla vybírat. já sem musela se
podřídit tomu, kdo mně zaplatil vstupenku a kdo mě s sebou vzal.

LS: hm, hm. takže ste?

ES: takže sem nemohla prostě projevit, třeba se jí, mně se straně
líbila Hana Vítová, filmy s Hanou Vítovou, to sem nemohla. musela
sem jít na ten film, kterej mně byl prostě ne doporučen.

LS: musela ste se-

ES: podřídit.

LS: vždycky podřídit. hm. to nevadí, když teďka vlastně teda bychom
se zeptali tak. kde získávali informace o filmech ti, kteří vás tam
doprovázeli? dovedla byste to říct?

ES: tak já myslím, že většinou ti bratranci už byli starší.

LS: ehm.

ES: takže oni brali třebas ten časopis. tenkrát, já nevím, jak se
to, kinoreví ((Kinorevue)).

LS: no, to byl časopis, [ho znám].

ES: takže asi si to vybírali už podle těch informací těch kritiků.

LS: hm. a vy sama ste říkala třeba, že ste měla ráda Hanu Vítovou
((Hana Vítová)) a české herce. a kde vy ste získávala informace o
těch filmech, které se promítaly.

ES: no ee (...) dostávaly se mně časopisy. moje maminka brala
Moravanku ((Moravanka)) a někdy koupila Hvězdu ((Hvězda)). a tam na
těch zadních stranách byly prostě fotografie těch filmových herců a
taky reportáže, nebo třebas i popis děje, že?

LS: hm.

ES: takže když sem si přečetla. na to bych se ráda podívala, že jo?
((smích))

LS: takže z časopisů. a ještě třeba z nějakých jiných zdrojů ste
získávala ty informace?

ES: samozřejmě taky ve škole spolužáci, když byli na ňákém filmu,
tak se rozpovídali a říkali to bylo dobrý, to se mi líbilo, kdybys
na to mohla jít, tak se di podívat.

LS: jasně. teď je tady otázka, jestli bylo při výběru filmů
důležité, kdo v tom filmu hrál. (..) vy ste vlastně říkala, že ste
se vždycky podřizovala tomu, na co vás vzali rodiče.

ES: víte, já se musím zmínit o tom.

LS: povídejte.

ES: za protektorátu bylo hodně německých filmů.

LS: hm.

ES: takže tam (...) hlavně teda mně jako dítěti imponovali třebas
marika rek ((Marika Rökk)) to byla zpěvačka a tanečnice.

LS: no.

ES: takže to sem byla celá pryč, že? nebo si hrozně dobře pamatuji
film (Ich klage an). to byl film, který popisoval o manželech, oba
dva byli lékaři, a ta jedna žena dostala prostě ee nemoc, dneska se
tomu říká, prostě ochrnovala.

LS: hm.

ES: a nakonec ten manžel prostě, když už byl konec v blízkosti,

LS: hm.

ES: tak aby jí to usnadnil, tak jí dal prostě lék,

LS: hm.

ES: že ji uspal, no. a končilo to tím, že se ocitl před soudem. ale
nekončilo to rozsudkem. nechalo se to na divácích, aby oni řekli.

LS: hm. a ten se vám líbil, ten film?

ES: byl to, byl to velice psychologickej film.

LS: a jaké filmy ste vy vůbec měla ráda jako divačka?

ES: tak, jak říkám, tenkrát za toho (.) Hitlera, tady byl známý hans
rýman ((Heinz Rühmann)), jestli vám to slovo něco říká.

LS: hm.

ES: takže sem-

LS: to byl hodně populární herec.

ES: ano. takže sem velice ráda viděla hanse rýmana ((Heinz
Rühmann)). a potom sem viděla velice ráda paula herbigra ((Paul
Hörbiger)). a ten měl bratra ( ). toho sem taky měla ráda, protože
ten vždycky hrál v nějakým filmu, kde se v horách lezlo. a to byla
moje slabá stránka, protože já miluji hory.

LS: aha, aha.

ES: takže-

LS: a co se vám líbilo tady na těch hercích, které zmiňujete teďka?

ES: že hráli velice přirozeně.

ES: jo?

LS: takže ste ocenila spíš způsob jejich projevu?

ES: viděla sem ten rozdíl projevu mezi českým filmem a německým
filmem.

LS: a jaký byl podle vás rozdíl?

ES: no tak český film mně byl rozhodně bližší.

LS: hm.

ES: bližší.

LS: ale zase sem se přiučila něco u těch německých filmů.

ES: hm.

LS: kterých bylo tedy ehm více než těch českých.

ES: hm, hm. když byste měla ještě říct třeba ty vaše oblíbené herce
nebo herečky, které ste zmiňovala, tak vzpomínáte si třeba na nějaké
konkrétní filmy s těmi herci?

LS: no jistě, Jiří Dohnal.

ES: vaše oblíbené, povídejte. ((smích))

LS: Jiří Dohnal a (...) no tak Hana Vítová, Adina Mandlová, eh (...)
Boháč ((Ladislav Boháč)), Saša Rašilov.

ES: hm.

LS: Eman Fiala. (...) to byly velice známé filmy, které dovedly
člověka upoutat.

ES: a čím vás zaujali právě tihle herci? čím se třeba lišili od
ostatních pro vás?

LS: tak třeba ten Saša Rašilov, ten dovedl prostě vnést takový, (..)
takový humor, který nezapadá do nějakejch takovejch prostejch těch,
ten byl tak jako, dovedl to vždycky podat ten svůj film takovým
způsobem, že ste se nemohl urazit.

ES: hm, hm. a co herečky třeba?

LS: Lída bárová ((Lída Baarová)), Dívka v modrém.

ES: to se vám líbilo? Dívka v modrém?

LS: jo, bylo to pěkný.

ES: jo? ((smích))

LS: Lída bárová ((Lída Baarová)) se mně velice líbila. a potom její
sestra. Zork-

ES: Zorka Janů.

LS: to byla velice dobrá herečka.

ES: ovšem, člověk potom byl ovlivněn tím, že ta herečka prostě začla
jako v těch německých filmech. no a člověk cítil tak jako. to víte,
my sme byli jinak vychovávaní k tomu vlastenectví, takže když ona
začla hrát v německých filmech, nebo začala mít poměr s němec-
s Němcem, takže člověk jako už tu (.) sympatii ztratí.

LS: ta popularita klesla.

ES: ano.

LS: hm. a stávalo se vám třeba, že byste na ty filmy tady těch
vašich oblíbených herců chodila víckrát?

ES: tak z finančních důvodů se to nemohlo stat. ale kdybych mohla,
tak jistě bych šla na některý filmy vícekrát.

LS: hm, hm. a zase se zeptám. třeba jestli ste ňák chtěla je
napodobovat ty herce nebo? (...) ne?

ES: ne.

LS: nebo třeba v těch filmech byly písničky. že jo? tam byla spousta
písniček.

ES: ano, ano, ano.

LS: tady v těch starých filmech.

ES: ano, ano.

LS: zpívala ste si potom ty písničky?

ES: no samozřejmě.

LS: jo?

ES: ano, ano. i ty německý. a to sem taky. víte. ( ) děvče sem
chodila se učit hrát na klavír, takže sem jako v těch, v té pubertě,
těch třináct čtrnáct, strávila u toho klavíru a samozřejmě, že sem
to zpívala.

LS: a třeba na deskách? kupovala ste si ty písničky?

ES: měli sme gramofon.

LS: měli ste gramofon?

ES: ( ) večery, nebyl televizor, takže se pouštěly gramofonový
desky. to se hrály karty. žolíka. takže sme, můj tatínek teda, ty
desky.

LS: takže třeba ty filmové písničky na deskách?

ES: ano, ano.

LS: ste si kupovali. mhm. a bylo pro vás důležité, jestli byl ten
film černobílý, nebo barevný, tady v tom období?

ES: no tak za mého dětství byl jedině černobílý.

LS: černobílý. už vlastně třeba tam barevné se objevovaly. třeba
Sněhurka a sedm trpaslíků byly barevné filmy. takže vy ste se s tím
barevným příliš nesetkala.

ES: nesetkala, ne.

LS: nesetkala, dobře. němý, nebo zvukový?

ES: tak já sem němý nezažila, ale můj manžel-

LS: hm.

ES: chodil se svojí babičkou, ee, to bylo kino někde na Starém Brně,
a protože ona chuděra byla analfabetka, tak si brala mého manžela,
kterej jí četl titulky.

LS: aha, takže v tom kině se promítaly ty němé filmy?

ES: němé filmy s titulkama a můj muž té babičce ty titulky četl.
ovšem od diváků byl okřikován, že? a nebylo to vítaný.

LS: a to bylo až po válce ale, zřejmě.

ES: ne, to bylo za první republiky.

LS: a kdy vy, kdy ste se vdala, to sem se zapomněl zeptat.

ES: v roce devatenáct set padesát sem se vdávala.

LS: v roce devatenáct set padesát?

ES: ano.

LS: aha, tak to ste vlastně nebyli manželé a on svoji matku vodil do
kina-

ES: ne matku, babičku. jako chlapec. jako desetiletý děcko.
((smích))

LS: jo. já sem to špatně pochopil, už to chápu. (...) a to kino, kde
to bylo, asi si nevzpomenete, co to bylo za kino.

ES: no (...) na Hybešove ulici.

LS: počkejte, já tady mám seznam těch kin, tak třeba se dopátráme
toho. Hybešova ulice říkáte?

ES: ano.

LS: já si to tady zkusím dát do vyhledávače. (...) Hybešova (...)
Hybešova tady mám kino Grand.

ES: ano.

LS: bylo to kino Grand? takže tam v těch třicátých letech zřejmě
ještě běžely němé filmy.

ES: ano. dá se říct, že to bylo ještě před tím třicátým rokem,
protože můj muž je o devět roků starší jako já.

LS: hm, dobře. teď tady mám otázku. vlastně už sme taky o tom
mluvili. český, německý film a tak dále. jestli pro vás bylo
důležité, v které zemi ten film vznikl.

ES: ano. samozřejmě. když to byl italský film, tak to pro mě zase
bylo něco jiného, jako třebas rakouský film nebo německý film.

LS: a preferovala ste nějakou tu národnost? z hlediska těch filmů?

ES: rakouskou.

LS: rakouský film ste měla-

ES: ráda, ano.

LS: takže úplně nejradši ste měla rakouské filmy?

ES: ne, to nemohu, nejradši sem měla český. ale na druhým místě byly
rakouský filmy.

LS: dobře. takže ste vlastně nebyla vyhraněná, že byste chodila
vyloženě třeba jenom na rakouský a český film?

ES: ne. chodila sem prostě, jaká byla příležitost. za toho
protektorátu nebylo moc možností.

LS: hm.

ES: to byl buďto český film, nebo německý film, nebo sem tam ten
italský.

LS: tam už se zúžil ten repertoár těch kin.

ES: to- to-

LS: hm.

ES: až teprv po tom pětačtyřicátém roce byly tady ti francouzské
filmy, potom mně teda se líbily anglický detektivky. to už potom sem
si mohla vybrat. to zaplatím sama. jenže to vás už nezajímá.

LS: teď by mě zajímalo, které filmy ste měla ráda a které ne. co pro
vás dělalo film dobrým filmem.

ES: tak kde zvítězilo dobro. (...) tak třebas ee (...) i teďka jsou
ty filmy, kde třebas on má masku a teďka hájí to dobro, tu čest a
nakonec zvítězí. tak vždycky film, ve kterým zvítězilo dobro.

LS: takže to pro vás bylo zásadní?

ES: tak.

LS: to byl pro vás dobrý film?

ES: ano.

LS: aby to mělo šťastný konec.

ES: ano, ano.

LS: dobře. a to sem už se vlastně ptal, jestli ste šla na nějaký
film víckrát. to ste-

ES: bohužel ne.

LS: říkala. hm. a teď je tady otázka, jaké jiné druhy zábav ste měla
ráda kromě kina. tady v tom období do roku čtyřicet pět.

ES: tak ee měla sem lyže, takže sem lyžovala. měla sem brusle,
chodila sem bruslit na stadion. a (...) chodila sem cvičit do
Sokola.

LS: hm.

ES: potom sem chodila do rytmiky k paní Hladké. (...) a hrozně sem
měla ráda turistiku.

LS: hm.

ES: kde když jako se to povedlo, tak sme jeli do těch, na to
Slovensko, do těch Tater.

LS: mhm.

ES: a ty hory.

LS: a dávala ste přednost tady těm jiným zábavám, co ste jmenovala,
před kinem?

ES: myslím, že ne. že kino bylo Alfa.

LS: kino bylo dycky.

ES: na prvním místě.

LS: vždycky na prvním místě. dobře. teď sme už zase už dalšího
rozdílu, dalšího oddílu, pardon. a to sou kina a filmová
představení. a vlastně už sme se toho taky dotkli na začátku, když
sme se bavili, do kterých těch kin ste chodila, už ste to trošku
zmiňovala. jaké byly rozdíly v těch místních kinech?

ES: samozřejmě, že střed Brna byl (...) obsazen kinama, který byly
prostě ee úplně něco jako na předměstí.

LS: hm.

ES: tam byly třebas ty sedadla už (...) měkká, že? tam byly na
předměstí tvrdý. dřevěný. a mm (...) byl taky rozdíl v tom, že když
ste vešel, tak byl prostě bufé. mohl si tam koupit nějaký ten
bonbón. bylo to luxusnější.

LS: hm.

ES: v tom středu města ty biografy byly rozhodně luxusnější.

LS: mhm. a co třeba přístup toho personálu k zaměstnancům, když
byste zase porovnala v těch kinech. byly tam taky rozdíly?

ES: no- (...) to nemohu říct, že by byly rozdíly, protože já jako
dítě, že, sem byla ráda, že sem vplula, že mě nevzali za míl- za
límec a neřekli mně ven.

LS: hm. a tady tyhle vlastnosti, co ste zmínila, to znamená ten
interiér, měkké sedačky. hrálo to roli při tom, jaké kino ste si
vybírali?

ES: no, já myslím, že ten, kdo kupoval ty lístky, tak (...) musel se
řídit podle finančních možností.

LS: hm.

ES: když měl, tak samozřejmě se šlo do kina, kde hrál se film, i
když to bylo v tom dražším kině. jako v tom (...),

LS: čili hrály roli spíš finance a ne to, jak,

ES: finance, vždycky.

LS: hm, dobře. teď tady mám otázku, pokud byste si vzpomněla, z čeho
se obvykle skládal program projekce. jak představení začínalo, co se
dělo o přestávce třeba.

ES: tak zaprvý, dycky byl týdeník. ten týdeník byl velice zajímavý,
protože se člověk dověděl něco.

LS: hm.

ES: a (...) po týdeníku byla pauza chvilečku, ale většinou nebyly
přestávky.

LS: nebyly přestávky?

ES: většinou filmy šly v jednom tahu.

LS: setkala ste se s tím, že by tam byla hudba, v tom kině?

ES: reprodukovaná hudba byla.

LS: reprodukovaná hudba?

ES: ano.

LS: a měla ste to ráda, tady ty doprovodné programy?

ES: (...) tak (..) když to byla hudba, která mně vyhovovalo, já sem
vždycky měla ráda džez ((jazz)), tak sem nikdy proti tomu nebyla.

LS: hm.

ES: takovou dechovku, to už sem si mohla odpustit. ((smích))

LS: ((smích)) co třeba reklamy? diapozitivy nebo krátké reklamní
snímky? to se tam objevovalo?

ES: objevovalo, ano.

LS: objevovalo?

ES: objevovalo.

LS: a bavilo vás sledovat třeba tady tyhle doprovodné k tomu
hlavnímu programu?

ES: ne. je- kromě týdeníků mě to nezajímalo.

LS: nezajímalo?

ES: ne.

LS: dobře. byla ste někdy tady v tom období do toho roku čtyřicet
pět přítomná promítání filmů v domácnosti? že by doma měl někdo
promítačku?

ES: nikdy ne.

LS: ne, to se vám nestalo. dobře. takže můžeme k dalšímu oddílu, a
to je protektorát.

ES: no.

LS: tady se vás zeptám, jak na vás zapůsobily ty změny po roce
třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy. konkrétně
v těch kinech, že jo? protože i v těch kinech byly nějaké změny.

ES: ano.

LS: jak to na vás působilo celkově?

ES: no (...) člověk k tomu měl strašnej odpor.

LS: hm.

ES: ke všemu, co Němci prostě zavedli, tak byl, byl. i když sme to
nemohli dat nějak zjevně najevo, ale ee ta výchova už v té základní,
základní škole nám dala tolik, že sme ten protektorát velice těžko
nesli.

LS: hm, hm.

ES: ale zase byly ty filmy.

LS: hm.

ES: tak člověk musel na ten německej jít, že, když-

LS: teď myslím třeba i vlastně v tom kině, mhm, tam byly otázky
jazyka, že jo? ee, třeba povinná němčina v těch titulcích musela
být.

ES: tak nakonec, víte, (..) já, protože můj tatínek byl živnostník.

LS: mhm.

ES: a jak sem vám na začátku řekla, že to byla německá čtvrt, že tam
bylo většinou jako obyvatelstvo německé (.), hlavně židovské. a to
židovské nepromluvilo česky. takže já sem uměla německy. mě totiž
dali třebas o prázdninách do Svitav, do kláštera k sestřičkám, kde
žádná sestřička neuměla slovo česky. takže- já sem ovládala němčinu.
takže mě, já sem nemusela číst titulky, já sem rozuměla.

LS: jasně. a třeba vypozorovala ste nějaké změny v chování diváků
v tom kině? po tom roce třicet devět? změnilo se nějak chování
diváků v kině?

ES: na českých filmech diváci se projevovali, kdež-

LS: a jak se projevovali třeba?

ES: ee smáli se, když byla nějaká vtipná scéna. ale (..) hrobový
ticho za protektorátu. nedali vůbec najevo, jestli se jim to líbí,
nebo nelíbí, prostě-

LS: i u těch českých filmů, myslíte?

ES: i u čes- prostě byl, byl klid a pokoj, protože každej se bál.

LS: aha, takže lidi měla strach projev-

ES: strach dávat, ano, svoje pocity najevo. ano.

LS: hm. teď se zeptám, jestli ste v tom protektorátu chodila do kina
víc, nebo míň než dřív. (...) stejně?

ES: stejně, myslím, stejně.

LS: stejně? hm. a změnil se nějak ten výběr filmů, na které ste
chodila v tom protektorátu, oproti tomu předchozímu období?

ES: tak to víte, že sme navštěvovali víc český film.

LS: jo? a proč ste navštěvovali víc český film?

ES: protože ee citově sme jako k tomu byli mm blíže.

LS: mhm.

ES: a když teda sme se doslechli, že třebas je to ee závažný v tom
německým, tak sme šli na ten německej film.

LS: mhm.

ES: dyž byla kritika jako třebas, jak sem vám říkala. to si dodnes
pamatuju, to (Ich klage an). a potom tedy sem teda měla ráda tu
Mariku Rek ((Marika Rökk)), protože to byla druhá Ljuba Hermanová
v německým vydání.

LS: aha, takže na její filmy ste chodila ráda?

ES: ano.

LS: hm, dobře.

ES: a teď se. když se přesuneme na konec toho protektorátu, jestli
ste zase vypozorovala, že by se s blížícím koncem války měnilo
chování diváků v tom kině. měnily se nějak ty divácké, to divácké
chování s blížícím se koncem války? zpozorovala ste něco?

LS: no tak ee bylo, ee, já myslím, podle mého, že sme věděli, že to
Němci prohrají, tak ke konci války už sme teda ty německý filmy
úplně ignorovali.

ES: hm. co třeba týdeníky, ten dokumentární materiál, když ste tam
viděli?

LS: tak sme se tomu museli smát, protože to bylo všechno
inscenovaný. to nebylo. když sme viděli, že ee v tom Rusku ta armáda
byla obklíčená. totiž můj tatínek, ten poslouchal Anglii.

ES: hm.

LS: to víte, to tenkrát se nesmělo, ale poslouchala se. takže sme
byli informovaní, jak to v Rusku dopadá. takže když ukazovali, jak
vítězí, tak sme se tomu mohli jedině usmívat.

ES: hm, dobře. a teď tady mám poslední otázku z tohoto oddílu.
jestli si vzpomínáte na první návštěvy kina těsně po osvobození a
případně jaká byla jejich atmosféra?

LS: (...) tak po osvobození. (...) to myslím bylo velké nadšení, že
se k nám dostaly filmy cizí. francouzský, anglický.

ES: hm.

LS: to pro nás jako, ee, bylo velké uspokojení.

ES: ehm. (...) dobře. ještě chcete doplnit něco?

LS: ne.

ES: ne? tak, a teď je tady úplně poslední záležitost. my tady máme
vlastně seznam filmů z těch třicátých a čtyřicátých let, které byly
úplně nejpopulárnější. když byste si měla projít tady ten seznam
filmů, ještě je to na druhé stránce, označila některé, které ste
viděla, které se vám líbily, jak si na ně vzpomínáte, proč se vám
líbily, jakékoli vzpomínky v podstatě?

LS: tak.

ES: zkuste se zamyslet, podívat.

LS: třeba cé a ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem
viděla až teď, to sem neviděla.

ES: hm.

LS: ani ten, ani ten. Dvě- ((Dvě srdce v tříčtvrtečním taktu)), ne.
To neznáte Hadimršku, to ano.

ES: to ste viděla v té době?

LS: ano.

ES: šest žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)).

LS: to ste taky viděla?

ES: ano.

LS: to se vám líbilo?

ES: moc. možná, že sem viděla i toho Pobočníka ((Pobočník Jeho
Výsosti)), ale už si to nedovedu-

LS: už si nevybavujete moc. hm.

ES: Svět patří nám.

LS: hm.

ES: Sněhurka a sedm trpaslíků, Ducháček to zařídí.

LS: a z toho-

ES: U pokladny stál, to byl ten český muzikant ((To byl český
muzikant)). (...) Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou.
(...)

LS: hm. a když ste-

ES: Uličnice, La Paloma. to sem všechno viděla.

LS: a je mezi tím třeba nějaký film, který byl váš oblíbený?
v tomhle seznamu? našla ste tam nějaké své oblíbené filmy?

ES: ono ten Roztomilý člověk. to byl Oldřich Nový, přeci.

LS: mhm.

ES: a U pokladny stál, to byl Vlasta Burian.

LS: a proč se vám líbily tady tyhle filmy zrovna? Roztomilý člověk,
U pokladny stál?

ES: protože ten Oldřich Nový tam podával takový výkon, že (...) ee
to zasloužilo obdiv.

LS: mhm.

ES: bylo to třebas naivní, byl to naivní, ale v těch letech člověk
byl taky naivní, že?

LS: hm, určitě.

ES: dneska třebas bych odešla rozčarovaná.

LS: tak, a tady ještě se můžete podívat. tady je vlastně k tomu
obrazový materiál. můžete si projít k tomu obrázky a plakáty, jestli
se vám třeba vybaví nějaká vzpomínka.

ES: tak toto je Anny Ondrak, nemýlím-li se.

LS: já se přiznám, že zrovna tady tenhle obrázek nevím ani,
z kterého je filmu. ale vypadá jako Anny Ondráková.

ES: to je Anny Ondrak, ano.

LS: hm.

ES: třeba v českým filmů hrál-

((do místnosti vstoupí jiná osoba a odehrává se dialog nesouvisející
s rozhovorem.))

LS: povídejte.

ES: tohle je myslím Hugo gás ((Hugo Haas)).

LS: to je Hugo hás ((Hugo Haas)). to jsou myslím Tři muži ve sněhu.

ES: Chaplin ((Charlie Chaplin)). Nedošinská ((Antonie Nedošinská)).
Marl[a]n, Adina Mandlová, Vlasta Burian.

LS: tohle si myslím, že ste říkala, že ste viděla. Ducháček to
zařídí?

ES: ano, ano. U pokladny stál.

LS: jak vzpomínáte na Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)).

ES: to bylo kouzelný.

LS: jo?

ES: ( ) pro nás to bylo opravdu kouzelný.

LS: to byl právě barevný film, ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)), že?

ES: není to z toho Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), tady
toto?

LS: tohle je Šest žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), no.

ES: toto nevím, kdo je.

LS: to já se přiznám, že teda taky. (...) tohle je z filmu Sobota.
to už je vlastně ten konec protektorátu devatenáct set čtyřicet
čtyři. to byl myslím že poslední film Adiny Mandlové ((Adina
Mandlová)) tady v Čechách.

(...)

ES: toto byl německej film, nemýlím-li se. toho herce taky sem
znala, ale už si méno nepamatuji.

LS: to nevadí. co vás napadne, když ty obrázky si tak prohlížíte?

ES: to mně připomíná moje mládí. ((smích)) které je-

LS: to určitě. (...) tohle jsou srdce v tříčtvrtečním taktu ((Dvě
srdce v tříčtvrtečním taktu)).

ES: ten zpíval. ten zpíval La Palomo, on měl takovej extra spešl
hlas, ten Hans [Albrcht] ((Hans Albrecht)). (...) takže že toho
Hanse [Albrechta] sem taky znala. taky sem viděla ho v několika
filmech.

LS: hm.

((do místnosti vejde Pavla Švédová a nese občerstvení))

PŠ: Lukáši, taky vodu?

LS: prosím?

PŠ: taky vodu?

LS: ne, děkuju.

ES: děkuju vám. děkuji vám. děkuji.

PŠ: nashledanou.

((PŠ odchází.))

ES: toho Hanse [Albrechta] ((Hans Albrecht)) ( ), ten byl
výbornej, krásně zpíval. a tito dva. to je mózr ((Hans Moser)).

LS: hm.

ES: a ten ještě hrál. když se podíváte v televizi na Vídeň, tak
některé ty filmy ještě s ním.

LS: a tohle je kdo? Jára Kohout?

ES: kdepak, to je Němec. to je Němec jako. ten hrál v mnoha. víte,
takový pošuk. jo, takový-

LS: komediální role.

ES: ano. (...) Muži nestárnou.

LS: to se vám líbilo?

ES: to bylo velice. ((smích)) začal s babičkou a skončil s vnučkou.

LS: ano.

ES: on byl tady ten Oldřich Nový dlouhá léta v operetě, v brněnské.

LS: to já vím, no. (...) viděla ste ho naživo někdy?

ES: věříte, že ano?

LS: jo?

ES: můj tatínek miloval strašně cirkusy

LS: hm.

ES: kromě teda kina. a byli sme, tady byl nějakej německej cirkus a
(...), a jak byl biletář, my sme prošli tím biletářem, já sem se
otočila a ten Oldřich Nový tam byl s dcerou.

LS: jo?

ES: jo. takže sem ho jedenkrát jedinkrát viděla v originále.

((prochází fotografie))

ES: no jo.

LS: Svět patří nám. jak vzpomínáte na tenhle film?

ES: byl výbornej. a dokonce v Brně (..) ti dva tady hráli. a my sme
s manželem byli.

LS: v souvislosti s tím filmem tady byli?

ES: ne, v souvislosti s filmem ne, ale vystupovali tady po- já vás
myslím zdržuji, že?

LS: ne, vůbec, vůbec ne. povídejte.

ES: Greta Garbo, to byla herečka.

LS: tu ste taky měla ráda?

ES: taky sem ji měla ráda, ano. (...) a toto je Korbelář. (..)
viděla sem To byl český muzikant.

LS: hm.

((prochází fotografie))

ES: škoda, že skončil tak šp- uboze.

LS: hm.

ES: Nedošinská, Korbelář, Lída Baarová. (...) to byl buďto Hašler,
nebo Lamač.

LS: nebo Martin Frič, možná.

ES: jo.

LS: Zpívající bloud, to byl. viděla ste to, ten film?

ES: ne.

LS: to byl jeden z prvních vůbec zvukových filmů.

ES: to sem myslím ještě do kina nechodila. ((smích))

LS: to ste byla asi ještě moc malá.

ES: Dobrá země.

LS: Dobrá země, hm. to ste taky viděla?

ES: hm. tak vám děkuji.

LS: to je úplně všechno, my sme to vyčerpali. já se zeptám ještě,
sama byste chtěla ještě cokoliv doplnit, co byste chtěla říct ke
svým zážitkům v kinech do roku devatenáct set čtyřicet pět v Brně?
(...) cokoli co tady ještě nezažilo, co byste chtěla sama ještě
doplnit nebo říct, budeme hrozně rádi.

ES: já bych chtěla jenom říct, že sme byli vděční za každý český
film, který byl za toho protektorátu promítaný.

LS. hm.

ES. protože pro nás, jak sem už jednou z-zmínila, byl nej-
nejbližší. (..) protože každý národ má určitý prostě způsob jednání,
jiný způsob humoru.

LS: určitě, no.

ES: takže český film nám byl nejbližší. (...) nevím, jestli vám to,
co sem vám řekla, k něčemu bude.

LS: určitě. to je právě to, o co my se snažíme, co sháníme. vaše
vzpomínky, vaše subjektivní dojmy.

ES: tak na vaše zdraví.

LS. na vaše zdraví. (...) takže už nic nechcete doplnit, nebo?

ES: ne.

LS: takže já už to vypnu.

Konec rozhovoru

Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D.
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 11.1.2010, Brno

Rok narození: 1922, matka polská Ruska, otec Čech.

Bydliště do roku 1945: Narátor se narodil na Ukrajině, kde žil osm let.
Roku 1930 se jeho rodina přestěhovala do Brna do Bohunic a o tři roky
později z Bohunic do Židenic na Starou Osadu.

Povolání: Narátor byl po maturitě, roku 1942, nasazen do Německa. Po
roce 1945 pracoval jako učitel v Mikulově na měšťanské škole, od roku
1951 do 1960 byl ředitelem školy v Dolních Dunajovicích, pak byl 5 let
zástupcem ředitele ve škole v Opatově. Poté pracoval jako učitel v Brně.
Povolání rodičů: otec holič, matka švadlena
Sourozenci: žádní

LČ: takže dobrý den, já bych se vás nejprv zeptala na vaše jméno.

JH: no tak já se jmenuji Jiří H.

LČ: a na rok narození?

JH: devatenácet dvacet dva.

LČ: a kde jste bydlel do roku devatenácet čtyřicet pět? kde jste se
narodil a kde jste pak bydlel?

JH: no tak, narodil jsem se na Ukrajině, a bydlel jsem tam na Ukrajině
osum roků, čili v roce devatenácet třicet, to se přestěhovali, otec tam
byl jako zajatec českej, český, a maminka byla rozená polská Ruska. ona
byla totiž tam, no, po třicátejch letech, ve třicátých sme se
přestěhovali do Brna do Bohunic, a tři roky na to sme se přestěhovali do
Židenic, no a tam jsem vlastně byl až do toho pětaštyrycátýho roku.

LČ: mhm.a do jaké, do jakých jste chodil škol tady?

JH: no tak kromě té základní školy, měšťanské školy, pak mám učitelský
ústav, no a potom sem dělal vysokou školu pedagogickou.

LČ: a na ten na ten, hm po té měšťance, to bylo v jakém roce, když jste
skončil měšťanku?

JH: měšťanku? no tak mně bylo patnáct let, to znamená dvaadvacet a
patnáct, třicet sedum let.

LČ: a pak jste nastoupil...

JH: do učitelskýho ústavu v Brně.

LČ: do učitelského ústavu?

JH: tam jsem se učil štyry roky, a ve dvaaštyrycátým roce sem byl
nasazenej do Německa, do pětaštyrycátýho roku.

LČ: a po válce ste začal na vysoké?

JH: po pětaštyrycátém, to já sem až potom později, v pětaštyrycátém roce
sem nastoupil v Mikulově na normální měšťanskou školu jako učitel.

LČ: jako učitel, mhm.

JH: tam jsem učil šest roků, pak jsem byl devět roků v Dolních
Dunajovicích jako ředitel školy. potom pět roků v Opatově jako zástupce
ředitele, no a poslední léta to už jenom v Brně. a mezitím sem teda jako
dálkově studoval na pedagogické fakultě.

LČ: a jaké bylo teda povolání vašich rodičů?

JH: no tak můj tatínek byl holičem, kadeřníkem a maminka byla vyučená
švadlena.

LČ: a měl jste sourozence?

JH: zemřel prostě hned při narození, takže ne.

LČ: a jak jaké, vlastně o tom jsme se bavili, o těch povoláních, a kdy
ste přestal vůbec chodit do kina? jako ve svém životě?

JH: kdy sem přestal chodit do kina? no chodím pořád, chodil sem, dokuď
mohu chodit, teď už nechodím teda, ale až do stáří.

LČ: dobře. a teď bychom se vrátili úplně do dětství, eh vzpomínáte si,
když ste byl poprvé v kině?

JH: no tak zrovna jako poprvé né. ale my sme, já bych vám řekl jenom
jakou sme měli výhodu. na to, totiž tatínek tam měl holičství. a tehdy
bylo zvykem, že se do těch holičství dávaly plagáty ((plakáty)) z kina,
a my sme tam měli právě ten jeden plagát ((plakát)), z toho jednoho kina
židenickýho ((Kino Slávia Židenice)) a měli sme prostě takzvanou volnou
vstupenku, čili jednou za týden sme mohli, teda rodiče, já jsem tehdy
jako i když mně bylo deset roků, tak sem šel s nimi do kina, ale tam se
do kina smělo chodit až od patnácti let.

LČ: aha.

JH: a to sem ( ) vždycky schoval, když tam náhodou byl nějakej učitel
nebo <ředitel> nebo ředitelka. vždycky sme přicházeli prostě už po, to
byly reklamy napřed, pak byl žurnál, že, tak potom žurnálu sme vždycky
přicházeli, a měli sme tam svoje už jako takový vyhrazený na boku místo.

LČ: a to už ste byl vy a eště kdo?

JH: no tatínek a maminka.

LČ: [vaši rodiče. takže vy ste tam měl svoje rodiče.]

JH: [tatínek, maminka a já], já jsem sám jako do kina do patnácti roků
vůbec nechodil.

LČ: takže s nimi ste dycky chodil...

JH: vždycky jsem chodil prostě.

LČ: a to bylo jaké kino v těch Židenicích?

JH: tam byly tři kina. tam bylo Hvězda, to bylo na sokolovně, pak byl
Světozor, to bylo takový parádnější kino, a teď to my sme měli tu ten
plagát ((plakát)), já přesně teď nevím, jak se menovalo, esi Slávie
((Kino Slávia Židenice)) nebo...

LČ: možná Slávie (se jmenovalo).

JH: já mám dojem, že Slávie, jo, tak tam v té Slávii ((Kino Slávia
Židenice)) sme měli tady toto. čili do té Hvězdy ((Hvězda)) sem už potom
až po patnácti letech sem jako šel a do toho Světozoru ((Světozor)) taky
až později, ale hlavně do toho do té Slávie ((Kino Slávie Židenice)).

LČ: a to bývalo tak jednou týdně teda?

JH: no tak eh, promítalo se středa, sobota, neděle.

LČ: mhm.

JH: a my sme chodili v tu středu.

LČ: jo.

JH: no prostě, když nám to nevyšlo, tak sme nechodili, že, ale
pravidelně, dost pravidelně sme teda jako chodili tak, já od těch deseti
jedenácti let.

LČ: a v té době ste teda do žádných jiných kin nechodil, až do těch
patnácti?

JH: no. tak takový (nějak), já si nepamatuju, jestli byly dětský
představení nebo ne. rozhodně sem teda nechodil nějak odpoledne nebo
něco.

LČ: a jaký byl rodičů názor na film a na kina?

JH: no tak zamilovanou tatínkem byla Anny Ondráková, to jak se prostě
hrál film s Anny Ondrákovou, tak to se šlo. to se třeba <šlo i dvakrát>,
no a jinak sme to brali, rodiče prostě byli normálně nevystudovaní, že,
takoví z těch prostředních vrstev, že, protože jeho tatínek byl stolařem
a maminčin tatínek byl nějakým mistrem v té textilce nebo něco takovýho,
takže nějaký velký vzdělání, měli prostě základní vzdělání a ten náhled
prostě byl (vytvořen), když se jim to líbilo, tak to byly hezké kina a
když se jim to nelíbilo... ale chodili sme i jak se říká na hezký i na
škaredý.

LČ: a rodiče chodili teda společně vždycky teda?

JH: společně, no, to u nás byl takovej jako středa...

LČ: zvyk.

JH: ten <kinový den>.

LČ: a vzpomněl byste si, jestli se ve škole nějak vyjadřovali o kinu?
učitelé třeba, nebo jestli k tomu měli nějaké komentáře?

JH: to já nev- dovopravdy, mám dojem, že ani celkem ne. no tak někdy
byla taková zmínka, že třeba nějaký učitel někoho viděl z těch do
patnácti let, tak se to jako ve škole muselo probrat, že, ale, a
pamatuji si, že sem taky jednou nebo dvakrát měl taky nějaký ten pohovor
s panem učitelem nebo s někým, že bych neměl chodit jako.

LČ: a byl v té době, v těch deseti až patnácti letech, pro vás film
nějak důležitý, jako zvlášť, že byste si třeba em...

JH: že by to ve mně něco zanechalo? nebo něco takovýho? ne, já sem to
bral asi jako takovou legraci. nebo prostě nějakej přídavek k tomu
<svému životu> tehdy.

LČ: a jaké jiné zábavy ste třeba měl nebo koníčky?

JH: no tak, v zimě to bylo teda bruslení, na lyžování a tak dále jednak
nebyl terén, jednak nebyly peníze na vybavení a tak, ale brusle prostě,
jako to sem od malička teda jako, a pamatuju se teda, tam jak bylo kino
Hvězda, tak tam bylo velké kluziště, tak to byl teda od rána nebo od
rána, vod odpoledne nebo tak večer, dokonce když mně bylo těch třináct
štrnáct patnáct roků, tak sme s kamarádem sme učili tancovat na ledě,
chodili sme <za děvčatama, že jo>, no tak to byl jako takovej. no tak v
létě, jak bych to řekl, no tak hlavně teda kolem Brna, prostě Hády, a to
byl můj teda rajón, hlavně execirák, jestli víte co je to execirák, ne?
nad židenickými, jsou kasárna v Židenicích, a nad Židenicemi je kopec
Hády, a na té stráni pod těmi Hády, bylo vojenské cvičiště a tomu se
říkalo execirák, takže tam prostě sme sváděli boje s Majlontem, to byli
kluci z Maloměřic, a tak tam se dělaly války a tak dále, prostě to bylo
takový.

LČ: a myslíte si, že třeba takové ty bojůvky, že třeba ste měli
odkoukané z filmů, nebo ze čtení ste to měli? nebo to bylo přirozeně?

JH: to byla taková přirozenost, totiž to byla tradice. víte? židenický,
Židenice a Maloměrice, to byl Šimice a Majlont, že, jak se říkalo tehdy
a tam prostě, já vím že (.) co tam bydleli v Židenicích před námi ještě,
jo, tak vždycky vykládali, tak to byli staří jako tatínek nebo něco, jak
dělali boje prostě na tom execiráku, no.

LČ: a teďka bych se bychom se mohli bavit o tom, jak vlastně se to
změnilo po těch patnácti letech, když už ste mohl chodit chodit do kina
sám,

JH: ano.

LČ: a jak často ste chodil potom? chodil ste třeba častěji do kina?

JH: no, (.) tak já jsem studoval na tom učitelském ústavu ty štyry roky,
to do toho dvaaštyrycátýho, čili osmatřicátej až dvaaštyrycátej rok. no
a to byl samozřejmě už teda jako údobí, osmatřicet, devětatřicet,
štyrycátej a tak dál, takže tam se změnila vlastně skladba filmů, že?
prostě většinou teda byly filmy, který vyhovovaly, že, té době že a,
nevím, esi to byl nějakej už můj jako nějaká moje záliba velká nebo něco
takovýho, chodit do kina.

LČ: takže ste chodil málo?

JH: už méně, rozhodně méně, to jako, jednak, víte, jako študák mladej,
tak sme měli jiné zájmy taky, že, už pomaličku sme se koukali po
děvčatech, měli sme taneční, že, do toho dvaaštyrycátýho roku to byla
prostě eště možnost, že sme mohli prostě chodit na zábavy a podo- a tak
dále, na takový ty čaje vo páté, jak bývaly. a to sme chodili na Marxově
ulici, jak bylo taky kino ((Lidový Biograf)) a pod tím kinem byl velkej
taneční sál, tak to bylo takový jako študácké čaje vo páté tam byly.

LČ: a v té době ste teda ale cho- ste přece jenom ste ještě chodil do
kina, ne?

JH: no chodil jsem, chodil jsem.

LČ: a do kterých kin ste chodil?

JH: no, měl sem kamaráda, se kterým prostě sem prožil vlastně až do
stáří tak jako, až dokuď teď ještě žijeme a to byl jako velký kamarád,
se kterým sme chodili. my sme se totiž v jeden den narodili.

LČ: mhm.

JH: a chodili sme do toho učitelského ústavu a seděli sme štyry roky
vedle sebe, tak si dovedete představit, že všecky naše výpady a tak dále
byly společné. tak to byl takovej případ, a nó a s ním sme chodili a vím
například, že tehdy byla, já nevím Lili Marleen nebo něco takovýho se
jmenoval ten německej film, potom eh třeba film s tým (.) stepařem, já
už nevím, jak se pamatuje. to byly takové filmy, které prostě jako nás
zaujaly, i když byly teda jako německé.

LČ: a kam ste chodili, do jakých kin?

JH: tak, do toho (.) sem teď říkal Hvězda, Slávie ((Kino Slávia
Židenice)) a

LČ: a Sokol ((Hvězda)).

JH: ne, ten třetí, ten parádnější. teď mně to vypadlo, já jsem to ze
začátku řekl. prostě v Židenicích to třetí kino ((Světozor)), já jsem ho
jmenoval na začátku jo, tak tam sme jako víc chodívali, protože tam to
bylo takový příjemnější prostředí, jak se říká, jo, kulturnější, ta
Slávie ((Kino Slávia Židenice)), ta prostě byla, té se říkalo blechárna
tehdy v té době, že, to bylo takový obyčejný prostě tam kdokoli, kdežto
tam ((Světozor)) (.) teď si to nevzpomenu, nevadí, já myslím, že
vzpomenu si potom později. tak...

LČ: no ale chodili ste jenom v těch Židenicích nebo i...

JH: ne. chodili sme, například sme byli na tem Marxáku na tem na té
Marxové ulici, to byl tehdy Dělnickej dům ((Dělnický dům – Lidový
Biograf)),

LČ: mhm

JH: a tam sme teda jako chodili, jednak do kina a jednak sme chodili na
ty tancovačky, to jako byl takovej náš rajón. ale jinak v Brně, jako že
bych chodil do Brna do některýho jinýho kina, to vůbec ne.

LČ: a do těch kin v těch Židenicích ste chodili, protože ste to měli
blízko nebo...

JH: pravděpodobně.

LČ: že to pro vás bylo eh, tak Světozor to byl.

JH: ano, ano ano Světozor.

LČ: a eh to to bylo vaše nějaké oblí- nejoblíbenější kino, ten Světozor
nebo...

JH: ne, ale mám dojem, že tehdy ty filmy, které tam hrály, že nám jako
víc vyhovovaly, jako mladým.

LČ: mhm, a líbilo se vám třeba i tím, jak vypadalo? nebo...

JH: no tak, kdybych tak srovnal například, já nevím, tu na sokolovně co
bylo kino, že, tak

LČ: tu Hvězdu. to byla Hvězda

JH: tak to mně připadalo, to bylo velký kino, že. to bylo takový prostě
parádní kino, to byl, řekl bych, pro tu vyšší vrstvu, víte, já sem sice
taky chodil taky do Sokola a tak dále ale, prostě tam se víc scházeli
tak lidé v té vyšší vrstvě do toho kina. jo, kdežto tam do té Slávie
((Kino Slávia Židenice)), tam chodili prostě takový ty nejnižší zase, jó
do tý blechárny, a ten Světozor mně připadal prostě takovej jako
nejsympatičtější, nejpřijatelnější a taky ten výběr filmů mám tam dojem,
že byl na tehdejší dobu takovej nějakej pro nás přijatelný, ovšem ne-
nepamatuji si prostě, jaký to byly filmy.

LČ: a lišila se ta kina třeba i jako interiérem?

JH: tak rozhodně, rozhodně to mělo vliv.

LČ: a ja- jaký...

JH: to byl takový menší kino, nebylo prostě velké, že i ten vchod, to si
pamatuju, vždycky byl osvětlenej, ty před kinem ty plagáty ((plakáty))
ty nástěnny nebo ty výstavky, že, a tak dále, tam vždycky byl i program
o co se jedná, kdežto v těch jiných.

LČ: a ta Hvězda si myslíte, že do ní chodili lidé, eh z těch vyšších
vrstev, proč?

JH: eh, protože to bylo sokolské kino, a Sokol, to byli národní
socialisté tehdy, když se to ( ) a to byla taková ta trochu honorace.
kdežto, my sme bydleli vedle Lidového domu, židenickýho, že, tak tam
prostě například, když se dělala taneční zábava, například já jsem byl
na sokolovně třeba, když bylo vinobraní, to si pamatuju jak teď. tak
prostě to bylo jako všecko načančaný, že. a další rok, nebo možná eště
ten rok bylo možná to vinobraní, to se tehdy dělalo, to byla taková
atrakce, že jo, na zábavu, to dělali v tom Dělnickým domě tak, tak
prostě to bylo tak jednoduchý všecko, že,

LČ: ano

JH: prostředí a tak dále, prostě úplně jiný typ lidí než tam. a toto to
bych řekl, že se srá- scházeli ze všech tech tady těchto, rozhodně to
bylo takovej rozdíl mezi tou Slávii ((Kino Slávia Židenice)) a tou tou
sokolovnou ((Hvězda)).

LČ: a třeba vybavení toho sálu bylo jaké?

JH: no tak, v tom v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), byly byly nějaké
polštáře na těch, protože tam se říkalo, že v tom sou blechy, <to si
pamatuju, jak teď>, a taky se stávalo, že někdy sme přišli a sem tam
nějakou tu blechu se chytlo, to jako. tam na té sokolovně ((Hvězda)),
tam byly parádní takové lavice jako židle, ale mám dojem, že nebyly
polstrované, že byly takové jenom jako normální, a v tom Světozoru
((Světozor)), to už nevím.

LČ: a měla ta kina nějaké jako foajé ((foyer)), že by tam bylo nějaké
občerstvení třeba nebo šatna?

JH: no ve všech třech, ve všech třech no, tam na té sokolovně
((Hvězda)), tam prostě byla taková jako větší hala, no tam ve té Slávii
((Kino Slávia Židenice)), tam normálně a v tem na tom Světozoru
((Světozor)), tam bylo takové menší, takové útulnější bych řekl.

LČ: a bylo tam teda i šatny a občerstvení nebo jenom...

JH: jenom šatny. jenom šatny, ale na to si pamatuju, to v té Slávii
((Kino Slávia Židenice)), prostě když bylo venku vedro, tak ten východ
té Slávie ((Kino Slávia Židenice)) měl takový dveře na boku, tak to se
otevřelo, aby tam prostě šel trochu vzduch. no a když bylo šeredné
počasí nebo něco, tak chodili a stříkali takovej parfém,

LČ: mhm

JH: mezi lidi jako, takovou vůni, tak to si pamatuju jak jako kluk eště.

LČ: a měl ste třeba v Brně nějaké kino, které ste rád neměl vyloženě?

JH: ne. já jsem v Brně opravdu nepamatuji si, že bych byl, eh do toho
pětaštyrycátýho roku v nějakým jiným kině.

LČ: mhm

JH: to si nepamatuju.

LČ: takže a chodil ste třeba do různých, vybíral ste si taky na různé,
jestli ste šel sám nebo s kamarádem nebo to...

JH: většinou s tím kamarádem, to prostě ojediněle mám dojem, že jsem
nebyl ani jednou, no, potom, když už sem byl v tom třetím štvrtým
ročníku na učitelským ústavě, tak eh sem měl známost s děvčetem, že jo,
no tak víte, no tak, sme byli aj v tom Světozoru ((Světozor)) myslím,
ale dvakrát nebo třikrát, to vím, že sem ji jako doprovázel a teď si
uvědomuju, jesi sem s ní náhodou nebyl někde, ne, my sme byli jenom v
tanečních (.) na těch čajích, ale nepamatuju, že bychom spolu by- třeba
byli někde v kině.

LČ: takže ste s ní šel do toho Světozoru ((Světozor)), protože vám to
tam připadalo sympatické...

JH: tak vím, že sem ji tam pozval.

LČ: a v té době už ste s rodiči nechodil teda?

JH: ne ne ne ne.

LČ: to už jenom...

JH: jakmile sem totiž byl přijatej na učitelskej ústav, tak prostě sem
přišel jako s tím papírem a tak dále, a tatínek mně slavnostně dal klíče
a řekl, tak teď už seš velkej, já ti věřím, tady máš klíče, ale vždycky
mně řekneš, kdy přídeš. no tak sem to dodržoval. mohl sem třeba přijít
ve dvě hodiny, to je jedno ale, prostě abych jako byl, aby věděli, co
je.

LČ: a když ste potom chodil teda do kina, ať už ste chodil sám nebo s
tou slečnou nebo s kamarádem, měli ste ve zvyku třeba konzumovat jídlo
při při představení?

JH: jó, to bylo všeobecně známý. prostě takový ty sáčky s všelijakýma
těma voříškama a tak dále. to se šustilo. hlavně v té Slávii ((Kino
Slávia Židenice)) teda, tam teda jako to bylo. a mám taky dojem, že když
sme odcházeli, tak na zemi to vypadalo <všelijak>.

LČ: a kde ste si to kupovali? ty dobroty.

JH: to se nosilo, já si nepamatuju, že by tam někde byla...

LČ: to ste si koupili zvlášť někde cestou?

JH: ano, no většinou no jo no. nepamatuju doopravdy ne- nevím, nevím,
esi... nechodil tam? někde prostě s takovou jako...

LČ: ošatkou?

JH: nůší jako to s tím s bonbónama, tak mně něco prosvítá, víte, že
přímo před tím kinem, že chodili totiž, tam bylo zásadně bylo tak
vždycky myslím, že to bylo jasné, že reklamy, že takový ty, dokonce můj
tatínek tam taky měl, že jo, Jan H., holičství. že jo. to byly
diáčky ((diapozitivy)) takový, že, pak byl vždycky byl žurnál, že,
napřed do okupace to byl náš žurnál, potom byl německočeskej žurnál, že,
a pak teprve bylo kino. takže to vždycky bylo takových nejmíň dvacet,
pětadvacet minut než začal film. a teď se mi nějak tak prosvítá, jesi
někdo prostě nechodil s nějakým takovým mezi lidima, že by někdo, to
nevím, to doopravdy nevím.

LČ: a bavili ste se během projekce s ostatními diváky?

JH: no tak já myslím, že celkem jo, že když to bylo veselý, tak se to
smálo a když to bylo smutný, tak i sem tam někdo brečel, to bylo, a když
prostě byla nějaká šlamastika nebo tak, a tak dále. takový ty výkřiky a
tak dále, to bylo napořád.

LČ: mysí- jo? a takže ste třeba hlasitě reagovali na ten na ten
promítaný film, že ste se nějak projevovali?

JH: no tak, doopravdy to člověk jako prožíval v té době, to jako myslím
že jo, já nevím <jesi sem já někdy vykřikoval>.

LČ: a třeba u těch německých týdeníků, to neb- to bylo taky, že by se
lidi nějak projevovali?

JH: ne ne ne ne ne. většinou lidi chodili po tom týdeníku až.

LČ: aha

JH: protože oni pouštěli prostě reklamy, pak pouštěli ten týdeník, a pak
pouštěli ještě to, takže kdo chtěl, mohl přijít hneď jako ráno, totiž
tam byla výhoda ta, že nebylo číslování.

LČ: jo

JH: tam bylo jenom prostě peníze do té řady, peníze do té řady a peníze
do té řady, jako tři. kolik se to platilo tehdy si nepamatuju, protože
my sme měli teda takzvanou permanentku že, a kdo prostě přišel dřív, tak
si mohl sednout do té zadní řady, že, za ty peníze, a kdo přišel
později, tak musel sedět třeba v první druhé řadě a podobně. takže lidi
chodili, někteří chodili později a někteří chodili až po těch.

LČ: aha, a vy ste chodili ale na začátek?

JH: ne, my sme chodili, až byla tma už, už začínal film, potom jakmile
skončily ty eh ty týdeníky, že, tak my sme tam chodili prostě, aby nás
jako někdo neviděl.

LČ: jo, ale to ste chodili s těmi rodiči, abyste se tam vplížili, ale
když ste chodil sám, tak ste chodil na začátek?

JH: to já sem chodil normálně. normálně, to tam mě i zajímaly týdeníky,
protože to jako člověk to chápal ji- úplně jinak než to chápem teď, že
to jako v tu dobu.

LČ: a vzpomněl byste si, že se třeba ozýval potlesk po filmu, nebo to se
nedělalo?

JH: ne, nepamatuju si, že by něco takového bylo, ne.

LČ: a potkával ste třeba svoje známé potom po kině, někde v tom foajé
((foyer)) povídali ste si? že byste tam potkal kamarády...

JH: jo to myslíte, když už sem potom chodil sám?

LČ: nó no no, když už ste chodil sám.

JH: no, no tak určitě tam, tam se vždycky čekalo, než se otevře a tak
dále to, vždycky se do toho Světozoru ((Světozor)) musely kupovat lístky
dopředu. tam málo kdy bylo, že by teda jako byly u pokladny lístky. tam
sem, tam někdo vyměňoval, nebo prostě nepřišel a tak dále, ale vždycky
dopředu se kupovaly lístky.

LČ: a kam ste si kupoval lístky?

JH: no tak, když sem byl sám, tak do toho prostředního, že jo, když sem
byl s <děvčetem, tak do toho třetího>, pořadí, ale kolik sem platil,
nepamatuju se, absolutně ne.

LČ: a mezi těmi kiny byly rozdíly, jak bylo drahé vstupné, třeba že by?

JH: no koruna, dvě koruny, tři koruny, jo. anebo v tom Světozoru
((Světozor)) bylo třeba dvě koruny, štyry koruny, šest korun. vždycky to
prostě byl ten.

LČ: ale jestli třeba do Slávie ((Kino Slávia Židenice)) to bylo dražší,
než do ee levnější...

JH: levnější, levnější, tam mám dojem, že to bylo koruna, dvě koruny a
tři koruny, že to bylo.

LČ: a v té Hvězdě ((Hvězda)) třeba? to bylo dražší myslíte nebo?

JH: já si myslím, že jo.

LČ: a potom, když ste se teda potkávali s těmi kamarády po filmu nebo
před filmem, o čem ste si povídali?

JH: no tak většinou před filmem.

LČ: většinou před filmem ste si povídali?

JH: nó, protože po filmu, to prostě se otevřely dveře a každej vypadl,
to už to se šlo přímo do ulici tam vycházelo ven.

LČ: pak už ste se nebavili o tom filmu?

JH: tam už sme se s nikým neviděli, a taky málo kdy sme se, poznali sme
se, ale neseděli sme vedle sebe, že.

LČ: mhm

JH: takže potom, jak se vešlo do kina, tak už potom nebylo...

LČ: a chodil ste na představení večerní nebo?

JH: no potom, když už sem byl jako, mně bylo těch těch kolik ((smích))?

LČ: no patnáct šestnáct.

JH: no né, když sem prostě chodil na učitelský ústav, tak sem skon- mně
bylo dvacet let, když sem skončil, že, takže mně bylo sedmnáct,
osumnást, no tak devatenáct dvacet roků, že jo, takže v těch sedmnácti,
to sme měli už taneční, že, v osumnácti už sme teda chodili na ty čaje,
to to už jako...

LČ: takže ste chodili až na večer?

JH: nó na večerní, na odpolední si vůbec nepamatuju, že bychom, aj mal-
jako mladej sme nechodili. ani nevím, jestli hráli třeba dětský
představení, to si nepamatuju.

LČ: a jak ste si vybíral konkrétní film, na který ste šel do kina?

JH: jó, tak to je problém. tak rozhodně sem měl rád veselé filmy, to
jako když nevím v té době, pamatuju si tu Anny Ondrákovou, protože to
byl miláček tatínka, na to se nesmělo sáhnout, ale kdo tam eště hrál v
té době, hugo hás ((Hugo Haas)) zřejmě, že, z těch starých, já to těžko
mohu zařadit prostě do toho období, kdy které tam prostě byly. ze
zkušenosti nepamatujete si nějaké ty herce té doby?

LČ: no tak eh Nataša Gollová, Lída bárová ((Lída Baarová))...

JH: no tak toto všecko prostě to byli miláčkové, protože to byly krásné
filmy pro nás tady toto.

LČ: burián ((Vlasta Burian)) třeba.

JH: no, h- hása ((Hugo Haas)) si pamatuju, nebo Hotel Modrá hvězda.

LČ: Oldřich Nový.

JH: partnerka. Květa fial- ne, Medřická ((Dana Medřická))?

LČ: no gólová ((Nataša Gollová)), ne?

JH: ne. tam byl, to už je jedno. totiž to byla herečka, která pocházela
ze Židenic, a já jsem s jeho bratrem chodil do měšť- s jejím bratrem
chodil do měšťanky. voni měli tady holičství, ale jak ona se menovala?
Medřická ((Dana Medřická)), ne. no nevím. vím, že v Hotelu Modrá hvězda
((Hotel Modrá hvězda)) hrála hlavní roli, tak sme ji obdivovali,
samozřejmě Žideňačku.

LČ: a takže ste měl rád české filmy?

JH: české filmy, české filmy, no tak tehdy byly jenom české a německé,
že. na ty německé sem chodil tehdy, když se jednalo prostě třeba
revoální ((revue)) filmy, že, voni měli celou řadu teda pěkných filmů s
s tím stepařem, já si teď už si nepamatuji, jak se jmenoval, to byl
vynikající stepař a to byly revoální film ((revue)) potom, s tou marlen
dytrichovou ((Marlene Dietrich)) a celou řadu dalších ještě, který
prostě jako, chodili sme na ty filmy, ale nebyly to vojenské filmy. ani
si nepamatuju, že by hrály, vojenské filmy, žurnál, ten byl vždycky teda
jako z války, ale...

LČ: a kde ste vlastně se dozvídali o tom, jaké filmy se hrají? čím ste
se řídil?

JH: no tak všude byly plagáty ((plakáty)). to je podle plagátu
((plakát)) jako, to jako na každé ulici byly prostě takové ty skříňky
skleněné, že, a tam byly ty plagáty ((plakáty)). u toho fotky a podobně.

LČ: a jaké informace tam byly na těch plagátech ((plakáty))?

JH: no tak vždycky tam byly obrázky, teda fotografie, že, těch herců,
dost výrazně tam obyčejně bylo prostě jak se to jmenuje ten film, že, no
a potom byly tištěné plagáty ((plakáty)), kdo tam hraje a podobně,
popřípadě nějakej ten obrázek toho herce, tak to byly v těch skříňkách,
jinak teda já mám dojem, že i ostatní ty dvě kina, Hvězda i...

LČ: Světozor.

JH: Světozor, že měly také v různých podnicích ty plagáty ((plakáty)).

LČ: mhm

JH: to byla prostě specialita, že prostě na tom plagátě ((plakát)) byl
vždycky na týden jo, ve středu, já mám dojem, že ve Světozoru
((Světozor)) hrávali potom každý den, ve Hvězdě ((Hvězda)) si
nepamatuju, ale v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), tam bylo vždycky
středa, sobota, neděle, vždycky tučně, takovej plagát ((plakát))
tištěnej, barevnej.

LČ: a takže oni to umísťovali i do jinejch provozů, i jako do prodejen?

JH: já si myslím že, já si myslím, že třeba ta Hvězda měla zase v
restauracích jako nějakých lepších nebo něco takovýho, víte.

LČ: a jinak to bývalo na nárožích tedy...

JH: a jinak jinak byl, já si pamatuji, sme bydleli na Staré Osadě, to
byl takovej roh, kde jezdila elektrika, tak tady byly asi štyry ty
schránky a každé to kino mělo, kromě toho tam byly eště nějaký Sokol tam
měl a podobně. takové ty...

LČ: a potom v těch plakátech u kin, lišilo se třeba to, jak poutala kina
na na ta představení? [jako na své budově?]

JH: [jako nějaké] poutače? takové třeba světelné nebo něco takovýho? to
si nepamatuju. vím, že Světozor vždycky měl ty skříňky takové krásně
vyzdobené osvětlené a tak dále.

LČ: a ta Hvězda to měla jinak?

JH: ta Hvězda prostě měla normální, žádný měla skříňku že se sklem tam
měla zase ty plagátky ((plakáty)) a tak dále i ty všecko, ale takové to
boční osvětlení například neměla.

LČ: mhm, aha, a znal ste třeba i nějaké známé písně, že byste todlecto,
že byste se zmí- řídil tím, že se v těch filmech hraje i ta hudba nebo?

JH: no, divejte se, tehdy to prostě to byla období veliký trampů a
kytar. jó, v mládí že, a z těch filmů, co byly prostě takové ty šlágry a
tak dále tehdy, vycházely prostě takovéto eh dvoulisty, a tam prostě ta
písnička byla nahraná, slova a kytarovej doprovod. a to když ten prostě
ten se hrály ty filmy, tak voni tady toto prodávali.

LČ: mhm

JH: přímo.

LČ: a to bylo drahé nebo?

JH: ne, mám dojem, že to stálo dvacet halířů nebo padesát, no nanejvýš
těch padesát halířů, a prostě tím se vlastně rozšířily ty znalosti těch
písniček, strašně teda mezi lidi, to jako u takovejch jak sme tech
táboráků a tak dále, prostě venku se zpívalo, tak to každej podle toho
zpíval. to byla taková jakási jednak reklama a jednak na tom zřejmě
vydělávali.

LČ: a takže ste si to zpívali hlavně u táboráků, nebo třeba i nějak
běžně?

JH: no tak když například já nevím, když byla nějaká ta zábava, ty
dožínky třeba v tom Lidovém domě se dělaly nebo to vinobraní nebo eh
prostě třeba vždycky na Vánoce se dělaly takový ty programy a tak dále,
a všecko teda jako jenom soukromně, jenom individuelně, žádný
profesionálové nikdy tam nebyli. a otec náhodou byl takovej, trošku to
tam dirigoval a podobně, tak tam se prostě ty písničky hrály a zpívaly,
normálně muzika dechovka, že ta písničky prostě hrála a to se zpívalo,
to prostě bylo národní písničky ve skutečnosti, když se vezme. že.

LČ: a do těch tanečních...

JH: takový hašlerky ((Karel Hašler)), eště teda když se mohlo, že, potom
už teda samozřejmě se to zakázalo, že, to už nesměl nikdo, možná někde
potají ale, ale tady takový ty písničky, ty jo...

LČ: a myslíte si, že i tyhle písničky pronikly do těch čajů o páté, nebo
tam do těch tanečních...

JH: pronikly, pronikly, tam nehrála se nějaká džezovina ((jazz)) nějaká
nebo něco takovýho. tam se hrál valčík, polka, že, fox-

LČ: a mohly tam být i ty písně z těch filmů?

JH: i ty písničky z těch filmů, no.

LČ: mhm

JH: prostě pokud to mělo nějaký rytmus, že prostě taneční, tak určitě se
to objevilo na těch čajích.

LČ: a bylo pro vás potom důležité, kdo ve filmu hrál třeba?

JH: no tak, teď už si na to nevzpomínám ale, určitě teda člověk věděl,
že tam, třeba já nevím ten Oldřich Nový, že to je doopravdy jako herec,
kterej hraje nebo něco takovýho.

LČ: a vy ste měl nějakého herce nebo herečku? když ste mluvil o té
Ondrákové ((Anny Ondráková)), tak

JH: <já vím>, ne, já nevím, že bych někoho jako, teď už mám, když se
hrají ty staré filmy, tak člověk má už nějakého toho oblíbence nebo něco
takovýho, ale v té době myslím že ne.

LČ: a eště k těm písničkám, třeba gramofonové desky s filmovými
písničkami existovaly, nebo to ste znal...

JH: my sme teda bohužel teda gramofon nebyl, já jsem se k tomu nikdy
nedostal,

LČ: anebo v rádiu?

JH: ale v rádiu se hrávaly ty písničky hodně.

LČ: a to ste poslouchal?

JH: no jistě, tak rádio hrálo pořád, esi chcete poslouchat nebo
<nechcete> že jo, že by se člověk jako ani já si nepamatuju, jesi sme
měli program vůbec o rádiu, co se tam hraje, to si nepamatuju, já mám
dojem že né.

LČ: že ste to...

JH: že se pustilo rádio a buď to hrálo nebo to nehrálo, buď se nám to
líbilo nebo se to zavřelo.

LČ: ale byly tam i ty filmové písničky.

JH: určitě. určitě to tak to prostě bylo, řekl bych takový ty hašlérky
((Karel Hašler)) a tak dále tehdy, no tak naše písnička česká ((Ta naše
písnička česká)) a tak dále, to bylo v té době prostě něco, co už bylo
hrdostí to zpívat, že. to byl ten přelom, že jo, osmatřicátej,
devětatřicátej rok.

LČ: a bylo pro vás důležité, jestli byl film černobílý nebo barevný?

JH: barevný tehdy nebyl.

LČ: neviděl ste žádný?

JH: ne. žádnej barevnej film si nepamatuju, že bych. jestli z těch
německých revoálních filmů ((revue))? a víte že jo, nějaký ten němec- ty
německý filmy, že byly, teď si říkám, já si vzpomínám vždycky na ten
film Lili Marleen, to byl jednak to byla teda píseň, která šla celým
světem, že jo, a jednak teda úžasně zahraný, já nevím, kdo tam tehdy
hrál, ale to byl barevnej, a vím, že byl hodně drahej. to bylo v tom
Světozoru ((Světozor)), určitě. ale snad, na ten si tak nějaká, ale mám
dojem, že i některé německé ty revoální filmy ((revue)), že byly, z
našich českejch si nepamatuju, že by byl nějakej.

LČ: a bylo to pro vás důležité, jestli byl barevný, nebo přišlo vám to
něčím zajímavější?

JH: no dovedete si představit, jakej to byl pohled na to vidět barevnej
film? to prostě bylo něco senzačního, jo. já si, vím, že to bylo drahý,
že sme, že sem na tom teda byl a myslím, že i s tou děvčicí a, a to bylo
úžasnýho něco, to si člověk jako teď nedovede představit, když vidí
všecko <barevně> ((smích)).

LČ: a jak ste třeba vnímal ty zvukové filmy a ty němé filmy, třeba
jestli...

JH: tak těch němých filmů moc teda sme už, já už sem moc nezažil.

LČ: mhm.

JH: to tak ze začátku, když sem měl, bylo těch deset jedenáct roků a
(..) mám dojem, že ani ne, protože já si představuju, že při tom němém
filmu by měl hrát někdo na klavíru nebo něco takovýho.

LČ: a to si nepamatujete?

JH: a to si nepamatuju, ne.

LČ: mhm. a jakou roli pro vás teda hrálo to, v jaké zemi vlastně ten
film vznikl?

JH: nerozumím.

LČ: v jaké zemi ten film vznikl, jestli to pro vás hrálo nějakou roli?

JH: no tak, tady sme chodili jenom do toho devětatřicátého roku
štyrycátého jenom na české filmy, pak to byly německočeský nebo
českoněmecké filmy, že, myslím, že sem nějakej velikej rozdíl u toho
nedělal, protože u toho českého filmu byly německé titulky, že, u
německého filmu byly české titulky, takže to člověk bral jako takovou
samozřejmost.

LČ: a které filmy ste teda měl rád? jako co pro vás bylo dobrým filmem?
jaké rysy ten film musel mít, aby...

JH: aby byl dobrej?

LČ: aby byl dobrý.

JH: no za prvý, abych se mohl zasmát, já jsem měl hrozně rád em filmy
veselé, jo. pokud to byl takovej film, kterej jak se říká vzal za
srdíčko, tak mám dojem, že jsem i uronil nějaké to srdíčko, prostě
člověk to prožíval dovopravdy to prožíval, hlavně v takových těch
třinácti štrnácti letech, jó. potom později už to člověk jako měl už
takovej určitej odstup od toho, jo. nepamatuji si, jestli byly tehdy
filmy takový jako přírodovědné nebo něco takového, mám dojem, že ne. ale
pokud se to jednalo třeba o zoologické zahradě nebo prostě něco z
přírody se tam bylo, tak to sem měl hrozně rád a to mi zůstalo prostě po
celej život.

LČ: a třeba nějaké dobrodružné, nebo takové ty špionážní a kriminální,
to ste neměl...

JH: no tehdy se to nehrálo, já si nepamatuju nějaké prostě že by, no
kdyžtak byla taková nějaká detektivka, ale taková jako naivní nebo něco
takovýho možná, ale že by se tam jako zabíjelo, střílelo, nebo tak jak
je to teď, rozhodně ne. to rozhodně nebylo.

LČ: a šel ste na nějaký film víckrát?

JH: jó. chodil sem víckrát, ale <už si nepamatuju na který> ((smích)).

LČ: ale ne- ne...

JH: rozhodně to byl nějakej českej veselej veseloherní, to od Hašlera
((Karel Hašler)), pokud tam si vzpomínám, ale kterej to byl, to sem
viděl asi desetkrát. eh, liguére, eh to si pamatuju, tam prostě tady to
vyznělo, jak říkal liguére jak pije nebo něco, ale jak se teď už menoval
((Anton Špelec, ostrostřelec)) no rozhodně ty Hašlerovy ty filmy, ty
byly bezvadný teda to bylo jako, ne Hašlerovy, no, ten komik náš?

LČ: Burian ((Vlasta Burian)).

JH: Burianovy ((Vlasta Burian)), jo, tam to prostě bylo, jestli to bylo
(.) no U pokladny stál. to sem viděl taky několikrát a nepamatuju si,
ale rozhodně tady tyto filmy, ty byly teda nejsenzačnější, pro mě teda.

LČ: a jaké jiné druhy zábavy v té době ste měl rád? jestli ste chodil
ještě nějak jinam?

JH: no tak, říkám, to sme mluvili na začátku, zima léto, v létě teda,
pokud sme nějak s kamarádem anebo to, tak na kolách a ven. o prázdninách
sme objížděli republiku prostě jako na kolách.

LČ: a měl ste teda nějaké jiné zábavy, kterým ste dal přednost před tím
kinem?

JH: prosím?

LČ: jestli ste měl nějaké zábavy, kterým byste dal přednost před kinem?

JH: no já sem zas tolik do toho kina nechodil, abych byl prostě jako byl
maniak a něco jinýho, tak když sme šli na čaj vo páté, tak už se potom
do kina nešlo teda nebo něco takovýho.

LČ: a ještě ještě bych se teda, my už sme o tom částečně mluvili, ale o
těch rozdílech mezi těmi kiny a vzpomněl byste si třeba, že se teda
změnil i přístup zaměstnanců mezi tou Hvězdou ((Hvězda)) mezi tím
Světozorem ((Světozor)) mezi tou Slávií ((Kino Slávia Židenice)), že by
tam byla jiná obsluha?

JH: (.) já myslím, že tam nějaký rozdíly nebyly.

LČ: a mluvil ste vlastně i o tom, z čeho se skládal ten program
projekce, byly tam vlastně nějaké přestávky?

JH: vždycky. ze začátku teda dokonce v té v tom v té Slávii ((Kino
Slávia Židenice)), tam byly vždycky dvě přestávky než se přemotal film.

LČ: mhm

JH: ty filmy prostě nenavazovaly na sebe.

LČ: a co se dělalo o těch přestávkách?

JH: no tak nic, tak koukalo se, dívalo se prostě na to a mezitím mám
dojem, že chodili něco s nějakýma takovýma těma burákama a takovými těmi
sáčky, nějakými, vidíte, teď mně to právě zaza- zapálilo, to sem
nevěděl, ta doba a to bylo právě mezi tím. až potom teda v tom Světozoru
((Světozor)), tam už teda byly ty filmy, že to jelo pořád, tam už ty
přestávky nebyly. ale v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)) určitě.

LČ: a vzpomněl byste si, že třeba došlo k nějakému přerušení pásu nebo?

JH: jo, to se stávalo, to bylo dost často.

LČ: a jak na to lidé reagovali?

JH: no nic, to se vzalo jako samozřejmost a jéé , rožnul se sál, chvilku
se počkalo, to se to jelo, to jako vždycky to teda mělo odezvu takovou v
tom sále že, ale že by někdo jako nadával nebo něco, protože to byla
samozřejmost tehdy.

LČ: a když se promítaly teda ty reklamy a ty ty týdeníky, byly i nějaké
krátké filmy u toho?

JH: ne. nepamatuju si že, mm někdy potom později k těm k těm obrázkům,
vznikly krátké filmy prostě takové, že řezník nabízí to a to, víte jako,

LČ: jako reklamy.

JH: jako reklamy, jako filmovej šot takovej to to si tak, ale to až
hodně později.

LČ: mhm. a měl ste teda o ty týdeníky zájem? co vás na nich zajímalo
nebo?

JH: no tak celkem, vlastně až sem chodil sám jo, tak potom. tak,
rozhodně tady byly ty vojenské týdeníky a tak dále, prostě mě to
zajímalo ta situace, jak to vypadá všecko a tak dále, protože to je
člověk tehdy bral naprosto jinak, jo, čili když Němci jako útočili někde
a tak dále, no tak to člověk jako sledoval, kde vlastně, co vlastně se
děje, protože jiná informace jednak v rádiu, bylo jenom, nějaké zprávy a
tady v tom to člověk viděl jako na vlastní oči, ty boje třeba tam někde
u Kurska ((Kursk)) nebo něco takovýho. ovšem bylo to tendenční
samozřejmě, že jo, jako vždycky wermacht ((Wehrmacht)) vyhrával, že.

LČ: a to se pak změnilo ne, když začali ustupovat tak?

JH: ne. to se nezměnilo vůbec až do konce pořád vyhrávali v těch
týdenících. to je dovopravdy jako tak. oni prostě takticky, třeba
ustoupili kousek, aby, mohli nabrat další síly a podobně ale, nikdy to
prostě v žádným žurnále nebylo, že by nějakou bitvu prohráli. to
neexistovalo.

LČ: a vy ste věděli, jak to bylo ve skutečnosti?

JH: no tak všelijaký byly zprávy. my sme to jako neměli možnost Londýn
poslouchat nebo něco, no ale, to víte v holičství, tam se promele teda
všecko. ten příde s tím a ten příde s tím a ten příde s tím, něco je
pravda, něco není pravda, že, tak to člověk prostě, a já sem bych ani
nemohl tak nějak říct, eh že bych v té době nějak přemýšlel, já nevím,
že by ta válka měla skončit, že by to prostě mělo být nějak jinak a
podobně, to člověk fakticky jako tehdy nechápal nebo nerozuměl nebo
prostě neměl možnost to nějakým způsobem konfrontovat nebo něco
takovýho, že.

LČ: a jak ste to teda vnímal, když ste věděl, že to není tak úplně
pravda, co se v těch dokumentech ukazuje?

JH: no tak, jak se říká...

LČ: že to je tendenční jako...

JH: to jako člověk si to prostě přebral ve skutečnosti to jako.

LČ: a byl ste v té době, teďka o něčem úplně jiném, vlastně někdy
přítomný u promítání filmů doma? že by někdo měl promítačku, to ne?

JH: ne ne ne, ani diáčky ((diapozitivy)) tehdy sem neviděl nebo něco
takovýho, to bylo, pro nás bylo prostě sme měli takovou ten starej
Telefunken jo, takový to rádio, ale to sme chytli já nevím ale dvě
stanice nějaký a to bylo všecko co teda jako, informace jakákoliv jiná.

LČ: a jak na vás obecně teda působil protektorát? vůbec to období a ty
změny, které začaly platit, hlavně třeba právě to, že se do filmu
objevily titulky, že tady byly víc ty německé filmy...

JH: podívejte se, já sem chodil na učitelskej ústav, v osmatřicátým, že,
v devětatřicátým to začalo, že jo, tak sme prostě přešli na německou
výuku němčiny, prostě to se muselo víc učit německy, dějepis byl jenom
německej, zeměpis německej a tak dále. já sem v životě totiž se neučil
dějepis českej. k tomu se prostě nedošlo, že, takže (.) no žili sme
prostě v takové době, já nevím jak bych to řekl (..) prostě nevěděli
sme, co s námi bude, jo, já sem ve dvaaštyrycátým roku maturoval a
okamžitě s- v květnu sem maturoval a v listopadu sem nastoupil do
Německa, až do pětaštyrycátýho roku, takže vlastně ty problémy mezi tím
osvobozením a tak dále, to sem teda všecko mně utíkalo, protože tam sme
měli jenom německý zprávy, že jo a to,

LČ: mhm

JH: v tom pětaštyrycátém potom sme teda odtuď utekli a naštěstí sem se
dostal dom.

LČ: a takže vám ty titulky v němčině nepřišly nějak špatné, nebo
nevadilo vám to?

JH: ne, ne. člověk to bral jako samozřejmost, no tak oni tam chodili v
Židenicích bylo spousta Němců,

LČ: mhm

JH: my, co sme chodili, bydleli v takovém v takovém usedlosti menší, že,
a ty majitelé byli Němci, a tam sme měli dva jednopokojové byty a tak
sme tam byly dvě české rodiny a jinak to bylo velikánské hospodářství a
to byli Němci, oni chodili normálně do kina taky, že, ale většinou teda
chodili asi do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)).

LČ: mhm mhm, a jak ste tu komunitu teda vnímali? jako nějakou podřazenou
nebo nadřazenou...

JH: ne. rovnocennou naprosto, oni s námi jednali ro- naprosto, tak jak
bych řekl za první republiky nebyly, my sme tam bydleli už za první
republiky, že jo, takže normálně to prostě furt pokračovalo dál.

LČ: mhm a když říkáte, že oni chodili do té Slávie ((Kino Slávia
Židenice)), proč myslíte, že chodili tam? protože jako ta Hvězda byla
teda sokols-

JH: no tak to byla honorace.

LČ: mhm.

JH: oni to prostě nedělali nějaké rozdíly mezi Čechy a ty Němci nedělali
takových rozdílů.

LČ: mhm. a v té době ste říkal, že ste chodil teda do kina méně, protože
ste teda začal chodit do té školy...

JH: no na učitelský ústav, když sem začal chodit, tak to už jako.

LČ: a teďka bych už tady měla jenom takový seznam seznam filmů, že byste
se na ně podíval, jestli si některé z nich pamatujete.

JH: j- jesli si pamatuju e to , je tady mám brejle. Pražské švadlenky to
jenom dvě srdce ((Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu)), ( ) valčík
((Kouzlo valčíku)) (.) to je jako každá tá je jeden nebo to je společně?

LČ: ne, to je vždycky, to sou vždycky dva filmy za jeden rok, a vždycky
je tam jeden český a jeden zahraniční.

JH: aha. to Pražské švadlenky mně říká jenom jako textově. c k polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem určitě viděl, to byl jeden z eh
to se několikrát viděl určitě. To neznáte Hadimršku taky, to je taky
Burian ((Vlasta Burian)). Kouzlo valčíku si nepamatuju, Lelíček
((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) to je Burian ((Vlasta
Burian)), qik ((Quick)) nevím, Pobočník Jeho Výsosti. Mata Hari, to sem
viděl, ale to už hodně později. Svět patří nám, to už taky později, to
nebylo tehdy. Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)),
ale to mám dojem, že sem to viděl už, (..) teď si to nevzpomínám, kdy
sem to mohl vidět. to byl kreslenej film, že, tehdy, ale vím, že sem ho
viděl ale. Ducháček to zaří-, ale ovšem já nemohou říct, jestli to
Ducháček to zařídí, jestli sem to viděl v mládí anebo jesi sem to viděl
už v těch dalších létech, víte, protože to sou filmy, které člověk jako
několikrát viděl, nakonec v televizi kolikrát to opakují. U pokladny
stál, To byl český muzikant, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži
nestárnou, to bylo s tím (.) tak to bylo tak, ale říkám, těžko mohu
říct, jestli to byly filmy, které sem viděl tehdy v tom svém mládí,
anebo sem je viděl prostě už...

LČ: a u těch burianovských ((Vlasta Burian)) ste říkal, že ty ste viděl
často?

JH: no rozhodně teda. všecky Burianovy ((Vlasta Burian)), pokud se tehdy
hrály Burianovy filmy, tak sme možná i jednou dvakrát možná i třikrát
viděli.

LČ: mhm a s tou slečnou ste chodil na jiné filmy třeba? nebo eh...

JH: no tak my sme byli, já nevím, asi třikrát v tom Světozoru
((Světozor)) a mám dojem, že právě jednou na tom na té reví ((revue)) a
mám dojem, že taky i na tom na tom stepaři. tehdy mě úžasně, jestli sem
to poprvé viděl prostě tancovat stop ((step)), že mě to tak prostě
hrozně zaujalo, teď, do teďkom si vzpomínám prostě na nádherné teda to
revoální film ((revue)) a hlavně teda to stopování ((stepování)) sem si
říkal, jak to je možné se naučit.

LČ: a měl ste třeba tendenci se to učit potom nebo napodobovat?

JH: ne ne.ne né. ((smích))

LČ: a myslíte, měl byste eště nějakou vzpomínku na kina v té době, kerou
sme tady nějak nezmínili nebo eh?

JH: nějakou příhodu nebo něco takovýho?

LČ: nějakou příhodu...

JH: nevím nevím.

LČ: a se školou ste třeba chodili do kina?

JH: ne. ne to se nechodilo vůbec nic takovýho neexistovalo. my sme měli
přísně zakázaný do patnácti roků, prostě do kina jako chodit. říkám, já
sem měl prostě takovou jakousi vyjímku, ale bylo to nebezpečné, jak se
říká, jo, že taky kdyby to bylo víckrát nebo tak chytli, tak, byla i
dvojka z mravů a podobně.

LČ: až tak?

JH: no to bylo.

LČ: ale tak porušovalo se to, ne?

JH: no to víte že jo, no tak takových jak já s rodičema bylo víc.

LČ. a myslíte, že i jako bez rodičů děti to porušovaly?

JH: ne. ne, to zas oni nepouštěli. to jako...

LČ: v doprovodu rodičů to šlo eště.

JH: no většinou v takovým případě, jako sme byli my prostě to jako, já
myslím, že sme nebyli jediný, kdo měli ten plagát ((plakát)) a měli tu
možnost tady tohoto. ale, vím, že teda ti, no tak jako když byl někdo
vyspělej, bylo mu dvanáct roků a byl velkej vyspělej, tak šel taky na
ten film, že. ale mám dojem, že byly i nějaké odpoledný odpolední, že
byly nějaké filmy, takové pohádkové pro děti a to, ale já sem nikdy
nebyl.

LČ: jasně. mhm. dobře teda, tak já vám děkuju.

JH: rádo se stalo, esi sem vám něčím prospěl.

LČ: určitě. určitě.

JH: to víte, za těch těch šestaosum- osmašedesát šestaosumdesát nebo
sedmaosumdesát roků už je mně, tak člověk těžko vzpomíná.

LČ: a vy si pamatujete moc dobře.

JH: no jo no tak.

konec rozhovoru
1

Rozhovor vedla: Lucie Česálková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo:

Rok narození: 1924, měl dva mladší bratry.

Bydliště do roku 1945: Narodil se v Šidbořicích, roku 1930 se přestěhoval do Brna. Nejprve bydleli v Juliánově, pak na ulici Nezamyslova (Židenice).

Povolání rodičů: Matka v domácnosti, otec švec.

Povolání narátora: Školy na Táborské, měšťanka na Kamenačkách, školu ukončil 1938, poté se učil na natěrače a lakýrníka v Šidbořicích, poté, od roku 1941 nebo 1942, toto povolání vykonával u firmy Skřivánek na Francouzské ulice. Pak dostal předvolání na práci do Zbrojovky, kde zůstal minimálně do konce války.

LČ: a vaše jméno?

AU: no U., U.A.

LČ: a kdy ste se narodil? rok narození?

AU: dvacet čtyry. devatenácet dvacet čtyry.

LČ: a kde jste bydlel do roku devatenácet čtyřicet pět.

AU: jo, tak těch míst je dost, co sem bydlel. já sem se narodil v Šidbořicích, to je tam na jižní Moravě, no a byl- bylo mi šest roků, když sem začal chodit do školy, tak sme se přestěhovali do Brna. a bydleli sme v em Juliánově tehdy to se menovalo Juliánov, tam byl em byly Vinohrady, em Špačkova vila to byla tenkrát v tech Vinohradech. a tam bylo asi třiapadesát schodů, vždycky se muselo jít. ste zapomněla koupit kvasnice, tak znovu dolů <a znovu nahorů.> em potom sme se přestěhovali do Nezamyslové, tam sme měli domovnictví,

LČ: a to vám bylo kolik?

AU: em to mně bylo, no to sem chodil do školy.

LČ: hm

AU: no to sem chodil asi tak do, do třetí čtvrté třídy nebo tak.

LČ: hm

AU: protože vím, že sem ho- ha- hodně pamatuju si, že sem vodhraboval sníh. to byly haldy sněhu, že nebylo vidět přes silnici, tak sme to házeli z chodníku, že. no a tak sem chodil do školy na Táborské, anebo, no ještě Táborská taky a tam sou dvě školy, jo, nahoru, nahoře, kolem u (tratě) a potom tady dole, kde byla potom měšťanka aj. no a pak sme se přestěhovali, a to bylo po válce. za války sme ještě bydleli tam, na té Nezamyslové, a potom to domo- domovnictví sme pustili, tak dostali naši dostali em tady, jak je jak je ta Svitava, ten splav,

LČ: hm

AU: tak tady u Tkalcovské, tak tam se chodilo, a tam sme bydleli, no tam sem bydlel vlastně dlouhou dobu. až sem se voženil. až sem se voženil, tak sem dostal v Královopolské byt v Řečkovicích. no, a tam sme bydleli hromadu let, než, no, nevim už přesně kolik, než se nám narodil jako chlapec. napřed bylo děvče potom chlapec, a tak sme dostali byt, páč tam to bylo špatný, jo, pro děcka, takový tmavý a, no nevyhovovalo to podle mě. tak nám dali byt potom v Královopolské, přidělili nám tady v Lesné.

LČ: a em

AU: vlastně v Lesné, em v Bohunicích, v Bohunicích. no a tam su dosud, v těch Bohunicích.

LČ: a ženil ste se teda po válce.

AU: ženil sem se, ano, po válce. protože po válce sem šel na vojnu teprve. no, protože Němci nás na vojnu nebrali, že, takže po válce sem se voženil, a to už sem byl, no, to bylo kdy, někdy po čtyrycátým roce, v šestačtyrycátým roce sem přišel z vojny. ne. to bych vám, v šestačtyrycátým roce sem, já sem ďál ve Zbrojovce potom, za Německa, tak to bylo. já sem vyučenej jako natěrač a lakýrník, tak sem pracoval u ňáké firmy v Brně Skřivánek. a my sme dělali hodně státní práce, a tak já sem dostal potom předvolánku do Německa. jo, a ten můj mistr, jelikož ďál státní práce, tak mě vymodlil, jo, no a když to došlo podruhý, a tak já už sem potom říkal nezlobte se, já už pudu vod vás pryč, šel sem do zbrojovky, to sem dostal tam předvolání. v Zábrdovicích. protože já říkám Zbrojovka mně je milejší jako když mě vymodlíte a já znova dostanu do do Německa, že. no a tak sem přešel do té, do té, a tam sem ďál teda hlavně odpolední a nebo noční práce, protože přes den sem chodil, když bombardovali, tak sem si povidal, kdyby to sypali na Brno, tak sem chodil tam do (agátek), tam byla (térovna) pod letištěm, tak sem tam chodíval vždycky třeba si lehnout vedle, jo, no a tam sem se potom, tam sem se voženil. když sem dělal. no, no a...

LČ: a ty školy ste vystřídal před před válkou jak vlastně. nejdřív když ste bydleli v tom Juliánově, tak ste chodil do školy tam,

AU: to sem chodil, jo, do školy ano, počkejte to sem měl kamaráda na Kamenačkách, ale ta škola jestli byla na Kamenačkách nebo jak, buďto to byla Táborská, anebo roh Kamenaček. já už si přesně nepamatuju. tak, no ty školy, ty školy sem vystřídal dvě. to by- to bydlení to sem vystřídal myslím čtyry nebo pět, a do školy dvě. v té horní škole, tam v té jak přejíždí vlak přes Táborskou, tak tam sem chodil dříve, a pak sem přestoupil do měšťanky tady dolů.

LČ: hm kam přesně?

AU: no té, blízko té Životské ((Životského)) ulice jak se otáčí
elektrika, jak jede, jestli jestli to...

LČ: hm

AU: znáte trošku. u kapličky se tam říkalo. tam byla hospoda U Sládků, a byla tam kaplička. kříž s Ježíšem tam byl. tak tam byla škola. Nezamyslová, já sem byl na Nezamyslové, vedle byla ajmová, ((Eimova)) ta škola vlastně patřila do ajmové ((Eimova)). vchod, podle vchodu myslím. no, tam sem to vychodil. tři měšťanky, no a, to bylo před, ano, já sem vychodil školu myslím v osumatřicátým roku. protože si pamatuju, že chodily průvody lidí po ulicích v té (lidlové), ta politická situace, lidi křičeli dejte vládu Syrovému! dejte vládu Syrovému! to byl ňákej jednovokej takovej generál,

LČ: já vim.

AU: chodil s- jak Žižka, s jedno voko zavázaný. no a em sem se rozhodoval co bude, já sem porád chtěl být vobchodníkem. ((smích)) a i sem někdy chodil tam k jednomu vobchodníkovi vypo- vypomáhat trochu. no a jelikož sem měl přízeň, matčin bratr měl živnost, jako natěrač, tak jednou sme byli v Šidbořicích, a von mně povidal, Gusto, co budeš dělat? a já povidám no tak ještě nevim, ještě zatím nemám nic. a von mně povidal, nechceš ke mně? jako? s celým zavopatřením. tak sem tam byl, teď nevím jestli tři nebo čtyři roky, to už si nepamatuju, takový jednoduchý věci, a člověkovi se to vytrácí z hlavy. tak sem šel k němu, no, tam sem byl s celým zaopatřením, až sem se em vyučil prostě, tak sem přestoupil k té firmě Skřivánek,

LČ: ano.

AU: to bylo em Francouzská ulice nebo tak se to ňák menuje. no a tak, voni ďáli taky, my sme ďáli právě ty státní práce a všecko taky, že

LČ: hm

AU: nemocenské, a em no prostě všecko možný, no.

LČ: a jaké bylo povolání vašich rodičů.

AU: em moje matka byla v domácnosti, ta chodila po em po lidech drhnout parkety prát a takový, ta se udřela vlastně. a až z toho potom vonemocněla, no, a otec ten byl švec. ten pracoval u Batě. ale u Batě jako ne ve Zlíně, ale tady, jak je Baťův palác, jak ste říkala, na Kobližné, ta vysoká budova, jo, to tenkrát bylo Baťovo, voni to potom přestavěli až to, estli mu to, já nevim jakým způsobem to přešlo na Brno nebo čí to je. tak tam pracoval, no, ale výdělky teda, no, jak Baťovci. organizace tam byla dobrá u Bati, líbilo se mně, že Baťa rok co rok dycky, si myslím že to bylo na prvního května, pozval všecky svoje zaměstnance em vzal autobusy a navozil je do Zlína. tam to slavili, jo, a vím že otec dycky přijel, tak nám dovezl pomeranče, no a prostě dostali balíčky kdo měli jako děti. no, bylo to špatný, no, byla bída za první republiky. já sám sem poznal hladu dost, když to přirovnám k dnešku, tak žijeme dneska jako rokšíldi ((Rothschild)).

LČ: a měl ste sourozence?

AU: měl sem. měl sem dva bratry. měl sem tři, ale ten jeden zemřel hned tak brzo po narození, toho sem vůbec neznal. ti dva už taky umřeli, já su sám.

LČ: a byli starší nebo mladší.

AU: mladší.

LČ: mladší.

AU: oba byli, oba mladší. no, bohužel.

LČ: a kdy ste přestal chodit do kina, jako obecně vůbec [v rámci vašeho života.]

AU: [kdy sem přestal chodit?] no em já sem, abych tak řekl, když sem šel do učení. tak už to bylo slabý, protože já sem dostával pět korun za týden, a to sem na nedělu jel dycky dom. tak dvě koruny autobusem tam, dvě koruny zpátky, a za korunu sem šel do kina. <to byl můj vejdělek.> ale když potom už nevím kdy to bylo, když sem měl čas nebo něco, tak sem chodil stavět kuželky tam ke Sládkům do hospody. protože sem potřeboval ňákou korunu taky rodičům při- jako jednou sem vydělal za večer šest korun. to si nedovedete představit co to bylo, že. já sem byl rád, když hráli kuželky, čím víc srazili, tím pro mě to šlo víc, páč já sem měl třeba dvacet halířů za hru. no, a když sem přinesl domů šest korun a vysypal to na stůl, tak, anebo když byl leteckej den, tak ten hospodskej přišel za mnou a povidal poslouchej, nechtěl bys tam stát s reklamou pod letištěm v Černovicích jak je ten kopec Černovickej. tak sem tam stál u příkopu, držel sem reklamu, že u Sládků se dobře najíjó a napijó. tak aby tam lidi chodili. tak sem dostal za to sodovku, a em jeden řez z vánočky, ne z vánočky, z bábovky. tam měli nakrojenou bábovku. jestli to zbylo vod druhýho dne, já nevim, ale já sem byl šťastnej, páč já sem se, mohl sem napít a mohl sem se najíst. em takže sem hleděl prostě rodičům kde to de, hladu sem zažil dost.

LČ: takže potom v tom učení už ste do kina tolik nechodil.

AU: do toho tam sem potom omezil to protože to, to mně zbyla koruna jenom dycky, že,

LČ: hm

AU: tak někdy sem ani do toho, do toho kina nešel, podle toho co hráli.

LČ: a teďka se podiváme teda na to dětství úplně, když ste jestli si vzpomínáte na svoji první návštěvu kina.

AU: to si nevzpomínám.

LČ: anebo jaké jsou vůbec ty nejstarší vzpomínky na kino.

AU: no nejstarší vzpomínky na kino to byly kina em na Rokycanové, to se menovalo myslím Slávia ((Kino Slávia Židenice)). voni tomu říkali blechárna, protože tam chodili, nechci říct, ty přičmoudlíci, že, ale, anebo v Černovicích ((pravděpodobně Slovan)), ale to už si dneska nevzpomenu jak to kino se menovalo. prostě co byly ty kina nejbíž. já sem nemohl do drahého kina, že. takže za korunu, za dvě koruny nejvejš. to sme chodili někdy aj dokonce do první řady, tam se nám smáli, to sme museli polosedět a pololežet v tom sedadle, páč to sme blízko plachty, ne, ale, no jako děcka nám to bylo jedno, hlavně když sme to viděli.

LČ: a

AU: a jestli chcete ty filmy nějaký, jak ména nebo,

LČ: tak k tomu se asi dostaneme,

AU: jo.

LČ: a jak často v té době ste chodil jako dítě takhle kolem těch deseti let třeba.

AU: jak často?

LČ: hm

AU: no bylo to málo, řekněme jednou za měsíc, to už bych lhal, kdybych vám řekl přesně, protože už si, já už si moc věci nepamatuju. protože kolem toho se nemluví už, na to se nikdo neptá, tak se vám, tak vám to z té hlavy jako vyprchá.

LČ: a s kým ste v té době chodil.

AU: no, většinou sám. anebo jestli s kamarády, ale kam- kamarády sem měl, a to sme chodili, my sme chodili víc na na trampy jak se říkalo. do lesa na Říčky a tam, ty jeskyně sme tam prolízali a takový. to byl náš život vlastně, sem se tam bydlel jeden taky takovej, menoval se Štach, a tak von se snažil jako dělat vedoucího prostě v té partě kluků, ne, a tak poďte poďte do lesa. chodili sme na Macochu, na Říčky, prostě na Býčí skálu a takový. my sme byli, co se, co bylo volno tak hodně v lese. tam nás to táhlo.

LČ: a do toho kina ste teda chodil sám rači.

AU: no do toho kina em

LČ: ani se sourozenci teda nebo s...

AU: ne, no, ten mladší sourozenec ne, poslední co byl, ten už neměl jako vo ty kina, nebo vo tu společnost moju tak zájem. ale ten druhé, to někdy sme šli spolu ale už si to nepamatuju tak.

LČ: a chodili ste teda hlavně do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)),

AU: no to byly tak to bylo ano. ta Slávia ((Kino Slávia Židenice)), a nebo potom tam bylo modernější kino, tam bylo dokonce ta podlaha šikmá taková, aby viděli aj z toho zadu, že, to bylo kino Hvězda. a to bylo potom za války vybombardovaný. tam padla, to dostalo přímej zásah bomby. no a nebo do těch Černovic ((pravděpodobně Slovan)). to byla ta kina bych řekl dosažitelný pro nás, pro děcka.

LČ: takže ste tam vlastně chodili, protože to bylo blízko.

AU: blízko. a tam do města, jako do skaly ((Scala)), nebo tak tam byly potom lístky dražší, tam ste nemohla za korunu.

LČ: hm

AU: tam byly myslím šest korun nejnižší lístky nebo tak.

LČ: em jaký byl názor rodičů na na film a na kina.

AU: no em jaký, no bych řekl normální, jim to bylo, oni se ani neptali poměrně, nebo nestarali se o to, prostě tehdy byly jinačí starosti, tehdy byly starosti abysme žili. aby aby se děcka mohly oblíknout, najest, že, to byla hlavní starost, no, a vo a vo a my děcka sme hodně lítaly po ulici, měly sme takovou volnost. takže třeba sem řekl já du do kina, nebo kdes byl, a byl sem v kině, a to. a co hráli, tak sme řekli třeba nějakej ten (Tom Mix) Můj přítel král ((neidentifikováno)), nebo něco, samý takový ty divočiny. nebo čapájev ((Čapaje)), to sme si mysleli bůh ví co je to za film, <že tam ležel za kulometem a chladil, chladil (chlazenit).> no jako děcka, to víte, sme mysleli bůh ví co to je.

LČ: a peníze ste dostával od rodičů na to?

AU: peníze nikdy vod rodičů myslím. ni- nepamatuju si ani jeden případ, že bych dostal vod rodičů peníze. voni neměli sami.

LČ: takže ste si ňák vydělával nebo?

AU: já sem si přivydělával, já už ani nevim. a já sem taky měl malý útraty, za co, že.

LČ: já sem myslela na to kino právě.

AU: jo na to kino? no to si pamatuju právě z toho když sem se učil, tak za tu korunu že sem dycky šel do kina, jo, ale takhle kde sem bral peníze, co sem si asi někde někde přivydělal. nebo já si pamatuju, když sme bydleli v té Nezamyslové, tak tam bydlela ňáká rodina, mám dojem, že se menovali Faltusovi. a ta paní byla hodná, ale už byla stará. a vona vždycky em jak mně říkala Ggustíku nebo jak, skočil bys mně tam nebo tam do obchodu nebo něco, a když ste jí prostě poslechli, vona mi dala ňáký ty halíře, že, třeba tu korunu, nebo já nevim jako, tenkrát. a tak sem získával prostě peníze.

LČ: jasně.

AU: že sem se snažil někomu něco udělat, a tak tak byly takový, no, já když dneska pošlete kluka, tak mu dáte bonbón nebo čokoládu nebo em

LČ: a třeba ve škole se o kině nebo o filmu ňák vyjadřovali?

AU: em ve škole ne, to si nepamatuju vůbec. akorát že sme byli em nabádaní, abysme se chovali slušně nebo tak, no ale to víte, jako kluci.

LČ: a byl pro vás v tom dětském věku film důležitý nějak jako zlvášť?

AU: no, důležitý, řekl bych důležitý bylo to, že sme se bavili. bylo to lepší jak když sme lítali po ulici. že, dělali nějaký lotroviny. sme, já si pamatuju, že když sme tam za pár halířů tam bydleli takový výrobky říkali to- řikali tomu blechy. jo, to byl fosfor, červenej, a ještě něco, to je prostě výroba byla ta že to dycky dali jako kapku na papír, jo, no a vono jak to uschlo, tak my sme to lámali třeba, a když ste škrtla v něco, tak jakoby to chytlo a pustilo se a vono to lítalo a prostě po místnosti, skákalo, tak dost často em anebo hlavičky vod sirek. to se kladlo na koleje. tam byla vostuda ve škole skoro pořád. ačkoliv to sme neďáli my tak pořád. někdy sme to uďáli, a já sem poznal že ten, až nám to ve škole vysvětlili proč, protože tehdy jezdily tramvaje, a nebyly zavírací dveře. ty plošiny byly otevřený, že, já sem taky málokdy nastupoval když sem jel do města nebo kam, na zastávce. já sem si na tramvaj počkal v zastávce, a jak zpomalila, trošku v tým oblouku, tak já sem se rozutíkal, chytl madla a naskočil. a to sem dělal tak dlouho než se mi jednou podlomily nohy a já sem si pomalu rozbil nohu. jo, vono to vono to nemá cenu toto. a že když sme dali ňáký ty blbosti na koleje třeba, mohli vypadnout lidi. protože to se nemáte zdání co to bylo za rány, to bylo jak když střílí. a kdo stojí někde na kraji, tak sme vlastně mohli ohrozit člověka. tak sme toho zanechali takovejch blbostí, no, ale na denním pořádku to bylo ve škole furt. někdo si stěžoval.

LČ: a to kino vás teda neinspirovalo v nějakým, k nějakému em

AU: ne,

LČ: zvláštnímu chování.

AU: v tom, já sem se v tom kině viděl takhle jako mimo svět tento, jo? ste se do toho filmu vžila, tak ste byla hrdinkou nebo hrdinem, že,

LČ: ale nepřenášel ste si to jako do života úplně, jenom v tom kině.

AU: no nemohl, protože tam se odehrávaly jiný věci, tam jezdil na koni toreador, nebo co všade, a abych si z toho vzal do toho.

LČ: takže byste na to hráli třeba.

AU: já sem si přišel, no to sme taky, taky si zkoušeli udělat laso, a točit s tím a házet, no, to jako kluci všecko napodobujete. ale nikdy sme nedělali takhle škodu. nebo sme zazvonili někdy na zvonky a schovali sme se, no, zazvonili sme na štyry, a teď sme měli radost z toho, že vyšlo víc lidí, nebo se hlásilo, no, bohužel, to je, nebo bohudík je to takový zábavy co dělaj dodneska všecko možný takový. ale dneska je ten svět daleko hrubší, tehdy nebylo tolik. nebo sme neměli pojem vo tom, že je tolik násilí to co je dneska. dneska je, dneska je strašné. člověkovi se nechce ani žít vám řeknu v této době a v této zemi.

LČ: a bavili ste se s kamarády o kině, nebo o filmech vzájemně?

AU: no to sme někdy spolu vykládali, třeba když tam byl ten Čapajev, že jo, to byl dneska vím, že to byl politickej film sovětskej. tehdy nám to bylo jedno jestli to byl americký, sovětský, to co se prostě, že tam jezdili na koních, tam se střílelo, to bylo něco. kdežto dneska když to vidím v televizi, tak to přepínám. protože mě to násilí už tak otravuje, že bohužel je to jediná má zábava že, do kina nemů- no mohl bych jít, ne že bych zas neměl třeba na to vstupný, ale přes sto korun do kina jak ve Špalíčku je, to teda se nezlobte. to radši nakoupíme něco, a podělím nějaký chudáky. to ne.

LČ: a zpívali ste si třeba písničky z filmů? nebo...

AU: jo, to už si nepamatuju, ale asi že ano. asi že ano, páč jako kluci sme kolikrát zpívali.

LČ: a em teďka bych se vlastně zeptala na to období vlastně po roce když už vám bylo deset, deset let, em změnilo se nějak potom když ste říkal, že když ste začal chodit do učení, tak potom ste vlastně přestal chodit tak často.

AU: no jo, no.

LČ: tak jak často ste chodil potom.

AU: no potom už si nepamatuju. myslím že sem s kinem skoncoval. a dneska vůbec. už nemám vo kino zájem ani kdyby mě tam zvali dobrovolně.

LČ: a když ste začal chodit do práce tak se to taky ňák ještě zmenšilo nebo?

AU: no, já sem hleděl hodně pracovat. prostě kde se dalo, přesčasy a kvůli kvůli výdělkům. tehdy si pamatuju že sem měl, u té firmy u Skřívánka kolem čtyřech korun něco, pak sme si jednou, to to bylo jednou totiž ten sta- staré pán, ten Skřivánek, on byl jako majitel, on vedl to jako, ale za něj prostě s náma chodil ten jeho syn. my sme mu říkali pane Jeník, jo? a voni se jako neshodli ten starej pán chtěl, abysme drželi hodinu přestávku třeba polední, a ten mladej zas říkal půl hodiny, jo? a tak sem jednou jedl, a už bylo půl hodiny pryč tak přišel a co obědváte? ano. a teď najednou přišel mladej a tak poďte udělejte to a to. já už sem se nazlobil potom jaksi, ve mně se to trochu hnulo, a já povidám proboha tak se domluvte spolu jak to vlastně chcete. ste dva a <tady každý to vedete,> no a řekl bych to byla taková malá hádka, a hned sem dostal vo dvacet halířů přidaný víc. to bylo zajímavý. už sem dostal čtyry koruny dvacet na hodinu. no.

LČ: když ste se teda začal chodit do toho učení a potom ste byl v zaměstnání, navštěvoval ste ňáký jiný kina než předtím?

AU: ne.

LČ: takže ste pořád

AU: nepamatuju si že bych, je to možný, že sem byl v tom kině skala ((Scala)) asi dvakrát. protože si pamatuju, že sme šli po schodech dolů. tak to muselo být v tom kině. to bylo takový jako kino v podzemí, jo, no, ale...

LČ: takže jinak ste...

AU: počkejte jinak mo- možná, ale to, jo, až já bych nelhal, to si nejsu jisté, ale ještě sem byl v kině několikrát, tady na jose- na Josefská nebo jak se to menuje ta ulice. tam je v té jak je ten průchod.

LČ: v Alfě ((Alfa)).

AU: v Alfě ((Alfa)). tak tam vím, tam taky si pamatuju, tam si vzpomínám. tam byly ty galerie, a do toho kina se šlo trochu jako dolů. taky to možná bylo v podzemí. takže ty ty kina městský sem bych zařadil tu skalu ((Scala)), ale tam to bylo málo, to jestli sem byl dvakrát nebo sem spíš šel tady na té mi- na té Josefské nebo Minoristké nebo jaké to, v té Alfě pasáži ((Alfa pasáž)). tam sem byl víckrát, a potom si vzpomínám, že sem byl taky někdy v tom kině Jalta. ne Jalta, Jalta byla v Husovicích. na Dominikánským náměstí. počkejte co to bylo za kino ((na Dominikánském náměstí kino Moderna, později Jalta)). já to tady mám napsaný, už, Židenice Černovice Komárov, em Lucerna se mi zdá že to byla, ale nejsu si jisté.

LČ: Lucerna to je v Žabovřeskách.

AU: to je v Žabovřeskách?

LČ: ano

AU: jó, to je Žabovřesky. tam sem taky byl, myslím aspoň pětkrát. v té lucer- v té Lucerně ((Lucerna)), to si pamatuju. to je tam poblíž té tramvaje, už si, ještě že ste to řekla. víte máte lepší paměť jak my. ale jak se to, mám dojem že je to zrušený že to kino. to byla taky pasáž tady na Dominikánským. to ste z Dominikánského jak je Národní výbor, ten úřad, jo, tak tam byl průchod takové. na jedné straně na Dominikánské ste šla do průchodu a vyšla ste tam na té boční ulici. k internacionálu ((Hotel International)) jak to teď ta ulice tam někde.

LČ: hm

AU: ale jak se to kino menovalo já nevim ale myslím že už je zrušený. já na tu stranu se vůbec nedostanu.

LČ: a tahlecta, tahlecta em městská kina, měl ste mezi nimi nebo vůbec mezi kiny měl ste ňáké oblíbené, kam...

AU: ani ne.

LČ: by se vám jako líbilo chodit?

AU: ne, já sem se spíš díval co hrají.

LČ: hm

AU: já sem hlavně, mě nejvíc bavilo veselohry, jo, jo hodně, no, asi tam přindete na ty, až budete chtět ty filmy ňáký, tak pár takovéch.

LČ: takže ste si vlastně nevybíral podle kina,

AU: ne.

LČ: ale spíš podle filmů.

AU: podle, podle filmu a podle ceny. podle vstupného, kde to nebylo drahý. takový ty...

LČ: vzpomněl byste si třeba jak se vám líbily ty interiéry uvnitř těch kin? jak se ta kina lišila?

AU: no to určitě, to kino na té Rokycanové nebo co to bylo za ulici, ta Slávia ((Kino Slávia Židenice)),

LČ: hm

AU: to bylo prostě dřevěný židle a, prostě abyste si sedla, akorát si pamatuju, že kolikrát chodila ta paní a šplíchala tam nad lidi, jo, procházela tam kolem, buď to byla voňavka nebo něco, aby ten vzduch se osvěžil,

LČ: a to se dělo i jinde, nebo jenom tam.

AU: to se to se dělo aj v těch Černovicích ((pravděpodobně kino Slovan)) mám dojem. to byly kina když ste šla z kina, tak otevřeli to se tam ale dvoje nebo troje boční dveře, to sme šli třeba jako do dvora, a tadyma ven. kdežto vstup do kina byl jako hlavním vchodem. to si pamatuju, akorát, počkejte kde to bylo, myslím že v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), já už si to tak přesně ty kina nepamatuju kde to bylo. ale vím že co byly ty kina třeba kino skala ((Scala)) tak to bylo, tam byly jako bych řekl ne plyšový teda, ale ňáký lepší sedadla tam už to bylo hezčí. no vě- ale většinou co sme chodili na ty dřevěný. a byly to sklapovací. protože ještě vím, že sme se smáli, byl takové vtip, že kdosi přišel nějací manželé, a ten, ta manželka během toho kina porád se vrtěla, manžel jí říká, co prosím tě máš? a vona furt, mě to tlačí. a von povidá jak tě co tě může tlačit prosím tě. až rožali tam, <vona seděla na nesklopené židli, na té hraně.> tak sme si z toho dělali legraci. <jak může> ((smích)) no když to vezmete, tak přindete pozdě do kina, tak vás uvaděči uváděli s baterkou, že, a protlačovala ste se, no a to si člověk nevšiml, že se to sklápí. tak hleděl sem, páč lidi už pšššt, ticho, sedni. hned křičeli. hodně teda co se rušilo že lidi rádi jedli. a já sám sem to měl rád. během filmu něco pojídat, jo?

LČ: aha

AU: to byl takové zlozvyk, ale jelikož ty papírky a to dodneška šustí porád, tak já sem to přestal kupovat, já sem si koupil třeba kilo hroznu nebo něco. a jedl sem ty hrozny. páč to nešustilo a já sem byl spokojenej a přitom sem si pochutnal. já mám hrozny hrozně rád.

LČ: a ostatní diváci také měli ve zvyku konzumovat nebo jíst?

AU: no měli, to jako kolem vás to šustilo, to jako, ale zase když někdo zašustil, druzí ho vokřikli.

LČ: hm

AU: takže tam byly, takový to vyrušování bylo zkrajů dost...

LČ: a kupovali si to lidi jako předem někde, nebo v kině.

AU: ano tam byly em já si pamatuju, ještě že ste to řekla, myslím v tom kině skala ((Scala)) nebo někde byly takový bych řekl, takový stánky maličký, ne stánky, tam prodávali, takové pult, za tím byla paní nějaká a měla tam různý bonbóny.

LČ: hm

AU: to si lidi kupovali předtím. no, já když sem měl hlad, tak sem měl takový voříšky v tom cukru obalený. proto su <taky bez zubů dneska.>

LČ: a třeba nápoje taky se tam prodávaly? na- nápoje.

AU: nápoje jo, sodovky, pití takový, ano. ale jestli víno a takový, to nevim, to možná, ojediněle někde ale nepamatuju si.

LČ: hm

AU: já sem vo alkohol neměl zájem.

LČ: ale tak třeba ňáké limonády nebo...

AU: limonády určitě. tam byly sodovky a různý druhy takový, no prostě někdo se napil předtím, že, protože tam byly všude byly toalety, dalo se aj během představení odskočit, když bylo potřeba, přesto že to teda lidi dělali málo, protože rušili. já sem měl nejradši vždycky takový uprostřed toho někde, jo, já sem si obyčejně vždycky říkal takovou dvanáctou až patnáctou řadu, doprostřed někde. tak pokud to bylo možný, tak mě tam paní dávala. ačkoliv jedna paní byla chytrá, vona říkávala, když přinde ňáké mládenec nebo slečna sám, tak já právě se snažím ten druhé lístek prodat tomu druhýmu. přišel třeba mládenec, tak vona j- jeden lístek dala bokem, až přišla sama slečna tak jí ho dala.

LČ: ((smích))

AU: prostě seznamovala takhle jako lidi, jo. no je to, je to dobrej nápad tady toto, že.

LČ: a třeba reagovali diváci nějak na na film? jako když [se promítal.]

AU: [a jó,] a velice, aj my, dokonce nás jednou vyvedli <z kina.> jak sme se smáli. <my sme,> no prostě jako děcka jako mladí, no, partya nás byla, já už to nepamatuju kdo všecko, ale teď tam něco dávali, tak ste se smála. a lidi se začali smát, tak sme se přidali. smáli sme se tak, že nám <vynadali.> a mám dojem, že nás vyvedli. teď si nejsu jistej kde to bylo, ale v nějakým tým obyčejným kině. a lidi jó, lidi na to reagovali hodně, na film. no proto vlastně tam člověk, dneska bych tam šel jedině proto abych viděl, abych ten film prožíval, že.

LČ: takže ste se smáli, nebo...

AU: smáli.

LČ: a třeba ňáké nadávání, nebo...

AU: né, to né, to sme nikdy nenadávali nikomu.

LČ: a myslíte si, že se... nebo vzpomněl by ste si, jestli se někdy po filmu, nebo během filmu tleskalo?

AU: to hodně, to se stávalo. bylo něco moc pěknýho, no tak se zatleskalo, jak po koncertě. samozřejmě ne dlouho, protože to, kdybyste ten film rušila, tak jako my tím smíchem, a tím povykováním, tak rušíte druhý lidi. protože nepřinde tam každé veselé. že. příde si prožít třeba ten film,

LČ: a to se stávalo běžně u nějakých normálních filmů nebo si vzpomenete konkrétně u jakého.

AU: no to byly nějaké veselohry nebo něco takového. buďto to bylo se šaplinem ((Charlie Chaplin)), nebo em takový ty blbosti, nebo já sem měl nejradši filmy, to byl Laurel a Hardy. ti dva američtí komici. ti jak hráli, tak ((smích)) to kdyby dneska dávali někde v kině možná že bych aj šel. tak lístek do ňákejch třiceti korun, víc bych za to nedal. protože vono už je to přece jenom, ty obleky a to všechno prostředí starý, už to není takový co by člověka dojalo. ale ze sympatie bych tak šel, jako.

LČ: a potkával ste v kině teda svoje kamarády, nebo, ste říkal, že ste chodil sám, ale teďka ste říkal že ste tam byli jako skupina, nebo

AU: tam se dycky ňáká, tam chodilo hodně mladéch.

LČ: hm

AU: zvlášť do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)) tady, dolů. do té blechárny. já sem říkal tak tam sem dycky narazil na nějaký ty známý.

LČ: a potom ste si třeba cestou domů povídali o filmu, nebo...

AU: no to, nó, tak když sme si vo něčem povídali, tak se vybíraly ty okamžiky, kdy ten, em něco provedl, prostě komickýho, jo, to sme se ještě smáli dodatečně. ovšem to už bylo zadarmo.

LČ: ((smích))

AU: takový.

LČ: a jako chodili ste na večerní nebo odpolední představení, nebo kdy vlastně.

AU: no na večerní taky sme někdy se propašovali, ale už si nepamatuju na co, no ale spíš sme chodívali tak o čtyrech hodinách nebo jak kdy to bylo. k večeru, kdy se měla mládež, ovšem mládež přístup ale em na film aj, že, když byl ňáké vážné film, tak ste neměla vůbec přístup mládeži do osumnácti nebo do kolika zakázáno.

LČ: a snažili ste se to ňák třeba porušovat? tohle?

AU: no snažili sme se to někdy, třeba když přišlo to ze Švédska nebo co, to Mlčení nebo co to bylo, že, my sme si mysleli bůh ví co to bude, když dneska se na to podíváte, tak sou to <běžný> běžný scény ze života. nó tam když dneska bude něco zakázanýho, tak tím víc to láká. člověk si myslí, tam něco bude, co tam bude, co tam může být. a ste plný očekávání a dete z kina a řeknete si, taková kravina, stálo to za to? podle, vono záleží co, vo co člověk má zájem. já sem měl, já hlavně veselohry, to bylo moje, takže já abych se cpal někde speciálně na nějaký ty filmy pro dospělý, to mně bylo jedno. sem povidal až dorostu, tak stejně to budou hrát. tak nic mně neuteče. a ono opravdu mně nic neuteklo.

LČ: a když ste si teda, když se podiváme konkrétně už na ty filmy třeba, tak jak ste si vybíral ty konkrétní snímky na které půjdete do kina.

AU: no to byly plakáty. plakáty byly různý a upoutávky takový, no hlavně z plakátů. a teď sem potřeboval zjistit, co tam je třeba napsaný, třeba je to životopisné film ňáké, že, já nevim. třeba vo Smetanovi nebo tak něco takovýho. to bylo vážnější, tak to už bývalo takový, většinou na veselohry. jak tam byl Laurel a Hardy, nebo em ten em ty dva, jak se voni menovali, už sem to měl na jazyku. ten vysoké a nižší jestli si pamatujete, nevíte? ((Pat a Patachon)) dva, no to byly takový asi tři skupiny, nebo tři možnosti těch herců. šaplin ((Charlie Chaplin)) Laurel a Hardy byli první, potom byl šaplin ((Charlie Chaplin)) anebo, teď si nevim, jeden byl vysokej a druhé malé. a momentálně mně to uvízlo. ((Pat a Patachon))

LČ: a vybíral ste si teda podle teda podle právě těch svých oblíbených herců, jak říkáte.

AU: jedině podle herců.

LČ: a na které filmy ste s nima si třeba vzpomenete jestli...

AU: no, vzpomínám si na to, Laurel a Hardy třeba to bylo, voni byli třeba na moři nebo v Africe, a různý takový ty, jo, a během toho, nebo tam byli indiáni útočili, voni třeba Angličani tam měli ňákou pevnost nebo něco, nebo ta cizinecká legie, že, to bylo taky, Laurel a Hardy v cizinecký legii. no, voni tam převlečení, to víte. teď vidíte tam tu figurku, a von ještě je to tak legračně do, a ( ) nás, tak vás to rozesměje, no, a, no a, nebo toho Čapajeva ((Čapaje)), to byl, to byl teda ten politickej film, to sme my tenk- tehdy nechápali co to je. ale nám klukům to bylo jedno, hlavně když se střílelo, jo, a dneska to nenávidím ty filmy, kdy zabíjení takový, anebo, to, to bylo, no, třeba tam jel na koni nebo na nějaké ten, bych řekl já nevim jak ho nazvat, no, a von tam zapadl třeba do bahna, anebo do, šel pěšky, padl tam do bahna jako sou ty slatě, takový třeba na hranicích tam, jak to bylo tenkrát u Šumavy jak pro- pře- to byl, a tam najednou von zjistil že zapadá do bahna. a čím víc se snažil vyprostit, tím víc tam zapadal než se zadusil. no. to by- to byly takový trochu drastický až, ale...

LČ: a co se vám na tom vlastně teda líbilo na těch na těch em na těch veselohrách.

AU: no, tam sem měl rád ty, různý ty, takový ty em gagy, nebo gegy nebo jak tomu říkají. von de, třeba zakopne, a třeba se něčeho chytne teď to utrhne, jo, no takový ty mimořádný situace legrační. to máte aj dneska když půjde někdo, zakopne a nic se nestane tak se budete usmívat. ((smích)) dívat se na něj co von dělá. dneska máte taky kolikrát komický situace, ale víc je těch dramatickejch.

LČ: a bylo pro vás třeba důležité, viděl ste ňáký barevný film?

AU: em první můj barevné film byl německé, a tam hrála em marika rok ((Marika Rökk)) nebo jak se to, to bylo, to byl první, ale ty barvy byly ještě dost ubohý. to jestli to byl ten (easkor), nebo co to bylo, to si nepamatuju. to byl můj první barevné film. marika rek ((Marika Rökk)) tam hrála, to si pamatuju.

LČ: a kdy to bylo, nevíte?

AU: to už si nepamatuju. to bylo hodně dlouho. no hodně dlouho odedneška, ale tehdy to bylo zase později, až už sem byl, ale to opravdu nevim, no. mohlo to být tak někde v patnácti letech? nebo tak nějak.

LČ: a em nebylo pro vás třeba tak důležité, jestli je film barevný nebo černobílý, že byste to bral jako ňákou lepší.

AU: barva byla lepší, ale tehdy toho bylo tak málo, že sme na to vůbec nereflektoval. mně to bylo jedno, hlavně když bylo kino a byla legrace.

LČ: a potom

AU: no, pokračujte.

LČ: jestli zvukový film jak ste vlastně vnímal ten přechod z němých filmů na zvukové.

AU: no to bylo dobrý. to bylo něco.

LČ: a co

AU: no já vím, že sme jednou, byla tam moja babička, dej jí pán bůh nebe, a tak sme šli do kina, tak myslím za tři koruny nebo za dvě. no a voni tam ukazovali ty, to bylo, nevím jestli ve filmu nebo před filmem jak byly ty em takový předehrávky, žurnály nebo jak tomu říkali, tak tam měli koně, utíkali koně, najednou ty koně skočili, jo, a ta babička <začala křičet.> ono to bylo tak, byla blízko té plachty, a teď ty koně skočili, vona se polekala, že skočíjou na ně. <tak> ((smích)) to sme se tomu museli smát.

LČ: a vzpomínáte si teda jak vlastně se to změnilo od těch němých filmů na ta, na ten na ten zvukový film?

AU: no hodně, no hodně se to změnilo. ačkoliv už si nedovedu představit kterej byl barevné film potom. já si vzpomínám na ten první, kdy to jako začalo, ale už další potom, některý filmy byly jenom barevný, no ale...

LČ: a ten a ten zvuk vlastně, byl, chodil ste někdy na němé filmy?

AU: no byl, mně to bylo jedno, jestli byly němé nebo zvukové. hlavně když tam byla legrace. to bylo moje, legrace. a to je dodneška. kde je legrace, tam chcu být.

LČ: a takže si vzpomínáte vlastně jak to vy- vypadalo v kinech když eště se promítala promítaly němé filmy, jestli se k tomu hrála ňáká hudba?

AU: to už si nevzpomínám. ale něco tam muselo určitě být, protože v tom kině by bylo, mimo občanů teda, by tam bylo ticho. to už si nevzpomenu, to...

LČ: a hrálo pro vás roli třeba to v jaké zemi ten film vznikl, jestli byl...

AU: ne, ne, protože já sem už věděl že ten, ti komici, Pat a Patachon se menujou ti dva. ten dlouhej a ten malej. Pat a Patachon. to byli tři moji oblíbení ti, jo, ty Laurel a Hardy, šaplin ((Charlie Chpalin)) a Pat a Patachon. ti jak někde byli, tak mně nezáleželo ani jak se ten film menuje, věděl sem že bude legrace.

LČ: a takže co

AU: a myslím že, myslím že tam nějaká hudba hrála, mám dojem.

LČ: a co pro vás teda dělalo ten film dobrým. říkal ste hlavně teda ta zábava.

AU: no pobavili sme se. protože jinak byla bída, byla ste napolo hladná pořád, že, teď dete do školy, tam máte učení, kolikrát vám to někdy nesedlo, že, no a teď pořád ste myslela na jídlo. ačkoliv tehdy to bylo lepší jako dneska, protože my sme dostávali, já se čítám mezi ty chudší, nás tam bylo asi pět ve třídě, to sme postupovali porád. tak sme dostávali hodně věci zadarmo. každé den mlíko tam chodilo nějaký, já sem měl tu výhodu, těch mlík tam chodilo myslím šest do třídy. a mám dojem, že to nebyly půllitry, že to byly třetinkový lahve, jo, a já že sem se o to staral, tak sem měl každé den, a měl sem notýsek a tam sem měl napsanejch těch šest nebo sedum lidí, a to sem střídal aby to bylo spravedlivý.

LČ: hm

AU: anebo obědy nám dávali někdy. a to zas sme měli známý, že sem přišel do školy hladné, a když byla svačina, tak sem se díval kdo třeba má chleba, tak se třeba ho poprosila nebo sem říkal vždycky, dej ptáčku do zobáčku. no byli tam někeří kluci ale řekl bych z devadesáti procent že vám dal každé. že sme se tak dělili. byl tam třeba ňáké Pospíchal, ten měl přísnýho otce a von byl železničář, a ten teda dycky mi dal kousek chleba namazanýho něčím, a von říkal ale ty mně dáš zase z oběda ukousnout, jo? sme dostali třeba zelí, chleba, a ten, bylo to jako celek to bylo tak jako velký. a když to přišlo, tak von už ani sem ho nemusel volat, von přišel, tak mně dej. já sem ho vzal do ruky ten tak si ukousni. von by mně byl ukousl celou ruku. no ale já sem neřikal nic, protože von mně zas dal chleba. tak sme tak sme tu bídu přetloukali, no.

LČ: a stalo se někdy, že byste šel třeba na ňáký film víckrát?

AU: jo, když to bylo pěkný, tak sme po čase šli zas.

LČ: a jaké jiné druhy zábavy kromě kina ste vlastně teda měl eště.

AU: no, to bylo ten řekl bych dneska trampink, ale my sme chodili do toho lesa, to bylo taková partya kluků, že, tam sme spávali aj v je- aj v jeskyni jednou si pamatuju, že jak to působilo, zahrabaní v listí, no a ty zvuky, to byste nevěřila co jaký je, myslíte si, že je ticho v lese v noci, jestli ste to nezkusila tak...

LČ: to já znám.

AU: to je nádhera. ale s tak to bylo teda strašidelný trochu, že, protože nejsou tady vlci, žádná divoká zvěř, ale přece jenom člověk, tam to zahoukalo, tam to zašustilo, tam něco zapraská, tak člověk byl kolikrát takhle až skoro vyděšené. ale zvykli sme si na to, bylo to pěkný, byli sme v přírodě. a vlastně sme dýchali zdravé vzduch, když už to tak řeknu.

LČ: a třeba jiné věci jako čtení nebo divadlo, nebo...

AU: rád rád sem četl, ale neměl sem rád Rodokapsy třeba. to byly takový časopisy, tam byla jedna paní, vona měla vobchůdek, menovala se Široká. a vona papírnictví takový měla. a když ste měla třeba ten Rodokaps, tak ste jí ho přečtené, donesla ste jí ho, dala jí ho, a vona vám dala nové, a vy ste dala třeba korunu. nebo něco za to, jo, za to přečtení. a tak vona pořád měla no- se to obměňovalo, čili tím si přivydělávala ty korunky, jo? no ale stálo to za to, aby sme to potom když sme zas nám třeba líbilo něco třeba ( ) sme si koupili, na jako na mlsání. to bylo levný. anebo sme aj zbytečně utratili třeba za ty blechy, že. no. to víte, jako kluci, no, kluci sou bych řekl všude stejní.

LČ: a třeba em ňáké tancování nebo sportování?

AU: ne já sem nerad tancoval. já sem se styděl dost víte? mně to em ne to. co se mi líbilo hudba. jak chodili po Židenicích ti šumaři, jo, takoví, dneska by to bylo, no jako šumaři tak voni si přivydělávali. byli to lidi em vodněkud z ňákejch těch chudších krajů, někdy aj Slováci možná, a tady hráli na trubku nebo na housle a takový. někteří chodili po domech, to sem měl rád když přišli na dvůr a začali na dvoře hrát. a to byl to hodně bylo v té době když ty rakvický děti se utopili. jestli vo tom, jestli to znáte ten případ. to jela škola na výlet, a u Novéch Mlýnů tam, tam je ta řeka Dyje, je široká, a tam voni se potřebovali dostat na druhou stranu, a tam byl vor, převozní, tak voni najeli aj s konima a s těma dětima na vor. a vono se to převrátilo v té řece. hromada, myslím třicet dětí se utopilo nebo něco. přestavte si, co to mohlo být. dneska když se na to dívá, tak si řeknu, to byl blbec ten převorník, pře- převozník, <převor-> a blbec byl aj učitel. jak takovej člověk může učit děti, když ho nenapadne, když se zvířatama na vor. když ty zvířata zdivočíjou, něčeho se leknou, tak s- děcka popadaj do vody. některý zachránili, ale to bylo strašný. voni dou na výlet a pozbydou život na to, na to když dneska myslím, tak je mně až zle. mně už dneska dělá všecko zle všecko možný, jak třeba v televizi hlásili sedumnáctiletá holka v nemocnici zemřela. nevíjou ňák, ale dostalo se ji hodně draslíku nebo těch do toho, no. všecko. já už ne- nesnáším v mým věku tady to umírání. a ne- nejhorší je to děti. když někdo, někteří rodiče trestají dítě, a zabijou ho, já bych ty rodiče zabíjel, kdybych k tomu měl tu příležitost. bohužel, taková je doba. dneska je doba brutální, no.

LČ: a bavil vás třeba rozhlas v té době?

AU: v té době rozhlas sem neposlouchal, my sme totiž neměli ani rádio, nic.

LČ: hm

AU: a my, já sem sehnal první krystalku, a to když sme poslouchali večer třeba, tak sme leželi ne posteli dva, každej měl jedno sluchátko u ucha. to když ste poslouchala sama, ty uchátka em sluchátka dala na uši, tak ráno ste je nemohla voni vod nich bolely uši. no, a potom když sem pracoval v té Zbrojovce jako, to už sem byl po vyučení, jo, tak sem chodíval si přivydělávat, můj bratr, byl stavařem, dej mu bán bůh nebe, a von tady u jedné firmy pracoval poblíž Zbrojovky. tam řezali desky prostě, a zbijeli bedny na víno. když se přepravovalo víno tak aby to bylo v těch bednách. tak von povidal, poď ke mně, tam s nama. tak sem tam chodil. v noci sem ďál třeba em ve Zbrojovce, a ve dne sem šel dopoledne třeba pomáhat jim tam, řezat, zbíjet ty bedny. no, a co sem to chtěl, ještě sem chtěl něco k tomu dodat, myslim ne? no takže tak sem ďál prostě pro život, ten život. kde se dalo šustnout, kde bych někomu pomohl a něco to neslo, tam sem tam ste mě mohla najít.

LČ: a když si vzpomenete teda ještě na ta kina, lišil se třeba i přístup zaměstnanců krom toho interiéru, k tomu ste už něco říkal vlastně, jak se ta kina lišila jedna od druhého třeba i právě tím, co co tam bylo k dispozici,

AU: no, vesměs na tu, na tý zaměstnance si nemůžu stěžovat. protože když ste přišla pozdě tak ste, někde pouštěli, ale někde ne, musela ste počkat až bylo po žurnále. se rožlo, a lidi obsadili zase svoje místa. jinak to byly většinou ženy. ne- nevzpomínám si, že by někde byl muž uvaděč. to byly uvaděčky takzvaný, že, no a vona měla baterku v ruce a když někde vás zavedla třeba bokem a říkala posaďte se tady až rožnou, no. a slušný, ne- nemůžu nemám vzpomínku, že bysme se dostali do křížku nebo něco, já sem si potom uvědomoval, že když sem byl trošku v řadě třeba patnáct, tak sem si bral na kraju. protože já sem měl přístup a kdykoliv sem mohl odejít. hned a nemusel sem se jako dohadovat s lidima. někomu to bylo nepříjemný, když ste se protlačovala. vony ty řady byly dost těsný, ty lidi museli vstávat, a když máte třikrát čtyřikrát během toho vstát, tak vás to otravuje, že. no, na ty zaměstnance si ne- nestěžuju vůbec.

LČ: a takže si nemyslíte, že by se to nějak lišilo, že by v těch obyčejnějších kinech by byli jako jiní než v těch...

AU: ne

LČ: luxusnějších.
AU: ne. myslím si že, no, mně to nepřipadalo. já sem se totiž ani moc vo to nestaral, protože, já sem přišel, a když sem přišel pozdě, tak sem počkal po žurnále a místo sem si našel. protože na lístku byly čísla řady a sedadla, že, tak to nebyl problém kdo byl trošíčku jako, <vychodil školu a uměl číst,> tak si přečetl kde má sedět.

LČ: a z čeho se skládal teda ten program. vy ste mluvil, že byly nějak ty žurnály, a...

AU: no to ste přišla a začala hrát hudba z krajů v tu dobu kdy měli začít, někdy se to vo nějakou minutku třeba jako zpozdilo, což nám nevadilo, protože někdo doběhl na poslední chvilu, že, no za a potom ukazovali reklamy, tak jako dneska. jenže tehdy mně ta reklama nevadila, a dneska bych to rozbil, tu televizi, když to vidim. hlavně Nova a Prima. to sou televize, který bych zrušil. protože ty otravujou lidi jenom. díváte se na film, a během toho filmu třeba třikrát vám to přerušíjou reklamama. a ty stejný. no to je přece nes- nesmysle to, já se dívám na film, já jednu tu, jednu tu přestávku bych bral třeba, protože někdo potřebuje během, film, to je třeba půl druhé hodiny, potřebuje jít na vé cé ((WC)). nebo někdo nevydrží, má rád třeba to kafe si udělat k tomu nebo tak, takže tu jednu přestávku bych ještě bral, ale když to máte každou půlhodinu anebo š- tři během filmu, to je moc.

LČ: a jaké byly teda ty reklamy tehdy.

AU: no, tehdy reklamy nám byly vzácný. protože já si vzpomínám když začala televize, tak sme se dívali aj i na Vídeň třeba, jo? já sem tenkrát bydlel v Řečkovicích, tak sem si udělal takové, no takovou anténku sám, abych chytl Vídeň. Vídeň sem chytal přes rádio, protože já už sem si rádio tehdy po- sem byl ženatej, tak sem si tehdy pořídil, no a to sem si dal na vokno, a když letělo letadlo, tak vono to blikalo světlo, jo, povidám, zas letí letadlo. přeletělo, a tak sem si ladil, ruku sem měl na rádiu a chytal sem zvuk. jak ten vídeňskej nebo, takže my sme si chytali reklamy aj, byli sme zvědaví na ně. třeba v té Vídni. no dneska už není tomu, no, ale když něco začne, tak vás to vždycky zajímá.

LČ: ale ty reklamy v těch kinech, to byly jaké reklamy.

AU: no to bylo, podle mě to bylo měli ňáký diapozitivy skleněný nebo něco, to tam dali do aparátu nebo tam se to přehazovalo. třeba (palaba), nebo něco na baterky, jo, tam bylo něco, vám doporučovali různý zboží a takový. no a to trvalo chvilku a pak začal žurnál. a ten žurnál já si, ty žurnály si hodně pamatuju za Německa. jak německý vojsko vítězí, jak ustupují do předem připravených pozic. jo, to sme se vždycky smáli. ukazovali z války. a hlavně ze so- hlavně ze Sovětského svazu jak tam v tom bahně a v tom ty auta jezdí a von byl prostě čím víc se snažil projet, tím víc zapadal. a vojáci vod blata všecko jak to tam tlačili. no, to vám řeknu. utrpení. no ale kdo je tam zval.

LČ: a to ste chodil rád na ty týdeníky? nebo...

AU: ty týdeníky mě bavily, protože to byl třeba týdeník číslo ten, a to se, no některý neměly to kina všecky stejný, to si asi propůjčovávaly, a to trvalo tak myslím jestli deset minut, bylo to takové, prostě než se ti lidi uklidníjou a než se začne promítat hlavní film. tak to byl takovej a bylo to dobrý, to byly takový ukázky ze světa, jako bych řekl dneska Televizní noviny. jo, no Televizní noviny před rokem nebo před dvěma byly mnohem zajímavější. dneska je, nechci se k tomu vůbec vyjadřovat.

LČ: a krom toho týdeníku byly tam i třeba ňáké krátké filmy nebo?

AU: em nevim určitě, ale možná že tam bylo někdy, něco. ňáká ukázka z ňákého filmu nebo tak. ale to opravdu nemůžu stoprocentně říct.

LČ: a třeba přestávky byly? během představení?

AU: přestávky? myslím že nebyly. já si to- nevzpomněl, to nebylo jako v divadle. nebo když ste em nevim. to vám nedovedu říct, že by byla přestávka a pak se pokračovalo. to už bych lhal.

LČ: a em tak jak ste ještě zmínil ty, ty německé týdeníky, jak na to lidé reagovali, když to najednou teda ukazovalo vlastně tu, tu válku, jak se to [změnilo.]

AU: [jak reagovali.] no, jak lidi. mo- moc když to bylo za Německa, tak ste nemohla moc reagovat. musela ste přežít všecko prostě, no. když ste zareagovala, tak se mohlo stát, že vás vyvedli, a už ste se nevrátila. do kina.

LČ: byl ste...

AU: protože tady, no, vy ste mladá, vy ste neprožila válku, Německo. buďte šťastná. sem, stačilo, nechcu říct, ňákou poznámku, nějakou nevhodnou, někdo vás slyšel, udal vás a už ste jela. už ste se ztratila.

LČ: a byl ste někdy přítomný, že by někdo měl promítačku v domácnosti?

AU: no já sem, jo promítačku.

LČ: že by někdo promítal doma filmy v té době.

AU: to si nepamatuju.

LČ: hm

AU: to si nepamatuju. já sám sem potom měl, sem si promítal osmimilimetrový filmy, to už sem začal fotografovat a takový, ale že by někdo promítal, ne. nevím.

LČ: a když se teda zaměříme konkrétně na to Německo, tak jak vlastně na vás působily ty změny za protektorátu, když se začalo platit ty předpisy.

AU: cizí měny?

LČ: změny vůbec.

AU: jo změny.

LČ: změny za protektorátu. tak třeba ta jazyková otázka, že byly třeba titulky v němčině,

AU: učili nás němčině taky ve škole, z toho sme si dělali legraci, bohužel kdybych měl rozum co mám dneska, tak bych se byl učil. protože jak se říká, kolik řečí znáš, tolikrát si člověkem. a je to dobře, no vono v budoucnosti bude angličtina, vono voni říkali že bude pět řečí hlavních. anglicky, německy, španělsky a ještě ještě ňáký. asi pět řečí má být, no. ale chybu dělá ten, kdo se neučí. my sme si vždycky furt říkali, dej hlavu pod necky a naučíš se německy. jako hloupý děcka, no. dneska, dneska mám vnučky a byl bych rád, kdyby se učily tu angličtinu. protože je to budoucnost asi světa. než teda svět se zničí sám.

LČ: a v té době vám to nějak vadilo, že třeba ta němčina byla i v názvech na na nárožích, v reklamách, v titulcích,

AU: no, vadilo, vadilo nám to tím, že vám to nahánělo strach. když ste přišla a najednou vidíte bekantmachmund ((Bekanntmachung)) vyhláška, jo, tolik a tolik bylo popravenéch, tolik a tolik. to mi vadilo, já su dost citlivé tady na toto všecko. že by člověk měl být člověkem, a být jeden s druhém, ať je to Turek, Habešan nebo ten, zažil sem tady takovou krásnou věc, nedávno dávali v televizi film, a v tom právě bojovali Němci a teď em s našima. a najednou byly Vánoce, a oni o těch Vánocích se tak spřátelili, že se ti Němci s nama skamarádili. přišli prostě do zákopu k nám, a tam se bavili, že, a po Vánocích zase se vrátili, anebo když měli, když je mělo střílet dělostřelectvo, tak Němci říkali poďte k nám do zákopu, budou budeme budou ostřelovat tamty a ty, jo, anebo naoplátku zase naši zvali Němce, a to se mně líbilo, že voni místo aby se vraždili lidi který se v životě neviděli, člověk měl doma děti a mají se vraždit. proč já bych měl třeba zabíjet vašeho otce. my se vůbec neznáme. a voni se sešli, podali si ruce spolu prožili Vánoce, no a pak to, to se mi líbilo dvakrát. jednou ve filmu bylo taky naši byli v zákopech, a najednou byly Vánoce, a voni slyšeli em koledy hrát. Němci hráli koledy. no a naši se divili jak je to možný, a vono to bylo tak, ty Němci hráli koledy proto, aby byl hluk, jo, o Vánocích řeknu proč hrají, ale tím byl velké hluk a voni přemísťovali tanky.

LČ: hm

AU: přibližovali k tomu, během toho, víte to sou takový, příde na všecko, ale já mám, já sem říkal, já kdybych byl na vojně, měl nepřítele, tak mu dám znamení nějaký že se nemusíme podáme si ruky, posedíme povykládáme, vyměníme si adresy a ne abysme se zabíjeli. dyť sme přece lidi, ne? sme ( ) nějaký. já nenávidím zabíjení. já kromě řekněme komára nebo to, já nezabiju nic.

LČ: a tak

AU: všecko je to boží stvoření.

LČ: a ty německé týdeníky, to přece teda byla ale propaganda, ne?

AU: byla to propaganda. my sme to tak brali jako propagandu. protože sme, sem vám to říkal zkrajů, sme se smáli tomu ustu- em přemístili sme se do předem připravených pozic, jo, no voni když prohrávali, tak si vykopali zákopy a ne- a nebo se stahovali, a měli předem připravený pozice. tak se přemístili. kdo tomu, kdo to nepochopil, tak si myslel, že zas třeba něco vyhráli nebo tak. bohužel, tehdy Němci měli velkou moc.

LČ: takže vy ste znali jakoby ty zprávy z fronty třeba z jako správně, a tak ty týdeníky...

AU: no, něco ste slyšela z rádia, protože se poslouchal Londýn, něco se vykládalo třeba buď v hospodě anebo někde, mezi lidima se to. a teďka to dáte dohromady a učiníte si sám ten.

LČ: no.

AU: a to z- to byla vina Anglie a Francie, tady že se k nám nepřidali hned. domluvili si tu ten Mnichov a tu schůzku tam, ten runciman ((Walter Runciman)) a daladiér ((Édouard Daladier)), a ti, z nich sme si dělali taky srandu, z deštníkem, a. bohužel, politika je taková.

LČ: a chodil ste v té době do kina méně nebo více, nebo stejně.

AU: ne, to bylo v té době, kdy sem chodil jako stejně do kina. ne teda často, ale jak se prostě vyskytla nějaká příležitost, že něco bude hrát zajímavýho, buď dobrodružný, jo, ale povidám, nelibily se mi Rodokapsy, jak sme mluvili vo té paní Široké, protože tam byly samý kovbojky. a kovboji mě moc netahli. mě tahly letecký filmy, jo, bitvy letecký a takový. to mám, no, nakonec se mně podařilo aj na vojně sem se k nim dostal, k letectvu. a to mě baví dodneška.

LČ: a v té době ste si chodil už na jiné filmy, ne už na ty veselohry? chodil ste na něco jiného za Německa?

AU: no moc, moc vážný tenkrát mě, mě to, sem moc nezajímal. já sem se o děvčata moc nezajímal, protože sem tancovat nechodil, měl sem rád teda muziku, to když někde sem šel třeba kolem hospody a voni tam hráli nebo něco, jak když v těch Židenicích tam byli nějací bratři brněnští, voni tam hráli dycky, alkazar ((Alcazar)), jo, vo Španělsku a takový, tak sem tam dycky postál třeba půl hodiny, poslouchal jak hrají. ale hudbu hudbu mám rád dodneška ale...

LČ: a na jaké filmy ste teda chodil za toho Německa.

AU: za to za to, no, to vám říkám ty veselohry.

LČ: pořád, jo?

AU: no všeli- jak byly samozřejmě za toho Německa mám dojem, že byly americký sem moc nechodily, to už si nedovedu představit jak jaké jak byl ten přesun těch filmů v té době politické. já sem se tak dvakrát vo politiku nezajímal vůbec nevím jak

LČ: jak se teda změnilo to chování diváků v kině, když ste říkal, že si nikdo nemohl nic dovolit.

AU: byli lidi, nemě- nesmělo se prostě povykovat. jinak bylo nebezpečí, že se kino zavře a li- lidi pudou dom. dělalo se třeba to, že si koupili kýchací prášek. koupili si lístek na balkoně, a během těch deníků votevřeli krabičku a sypali to dolů.

LČ: hm

AU: aby lidi kýchali a kýchali. prostě aby se ten, samozřejmě to někteří lidi rušilo, no ale, lepší je do ničeho se neplést, jo

LČ: a ten kýchací prášek jako po- aby lidi kýchali přes ten týdeník právě.

AU: no právě, to se dělalo, aby kýchali během toho týdeníku, že, aby se to rušilo. protože to bylo...

LČ: to byly provokace teda.

AU: to byla provokace taková.

LČ: ale to za to hrozily nějaké postihy, ne? nebo...

AU: no pokud by ho chytli tak ano. ale já nevim že by někoho takhle chytli, že by byla nějaká vostuda, že by se rožlo a třeba tamtoho vyvedeme.

LČ: hm

AU: nepamatuju si. no lidi no víte, lidi byli proti někteří, někteří souhlasili, to vidíte co je dneska za lidi. vemte si jenom politický strany, jak je to znesvářený všechno.

LČ: a vzpomněl byste si, jak na první návštěvu třeba po osvobození, jestli to bylo zase úplně jinou atmosféru? jestli ste byl v kině nějak po osvobození a jak se to změnilo.

AU: po osvobození to už si nedovedu, nedovedu moc představit. dokonce mám dojem, jestli vůbec sem byl v kině někdy po osvobození. protože to už sem byl starší trošku, tak už mě to tak. já mezi tím, jo, jak sem em říkal že sem dělal v noci třeba ve Zbrojovce a ve dne sem šel řezat to dřevo anebo stloukat ty bedny, tak já sem si tam přivydělal nějaký ty peníze a tam jednou přišla řeč na rádia, a tam byl, tam byla ňáká v Židenicích firma (irontenta.)

LČ: ano.

AU: iro- a nějak ten vedo- ten vedoucí nebo ten co tam to řídil, tak přišla řeč na rádia a já povidám, já žádný nemám. von povidá, ty nemáš rádio? já ti seženu. no a že má známýho toho ředitele z té fabriky, a taky jo, tak mně to domluvili a tak sem koupil rádio čtyřlampovku Supert to byl, když sem to donesl dom, to bylo slávy. já sem se vlastně staral porád celej život, já su takové rodinné typ. dom, všecko dom aby bylo. matka žehlila dřevěnou žehličkou, simůlin ((simulink)), to dřevěný uhlí. hlavu zavázanou, protože ju bolela, ale jak, jestli znáte co to je ten plyn z toho uhlí, jo, kysličník uhelnaté. to musela dýchat. no tak já sem potom když sem byl v učení, tak sem koupil elektrickou žehličku jí.

LČ: hm

AU: tehdy tam byl ňáké, no za sto dvacet korun ňáké. bylo to peněz dost, no ale našetřil sem na to, to bylo víte radosti, a vona byla zase dost těžká, ale už mohla žehlit elektrikou. protože mně šlo vo její zdraví. no a nebylo rádio. otec málo vydělal, že, a tak sem to rádio koupil, no. a tak to de se vším.

LČ: já vám teď eště

AU: byl potřeba vysavač, zas já. no. jako bych řekl že ta domácnost em nebo to leží na mně, no.

LČ: a když vám teď ukážu tady seznam filmů, jenom jestli byste si vzpomněl na některé z nich nebo jestli se vám k nim něco vybaví. (.) jestli některé z nich vlastně patřily třeba k vašim oblíbeným jestli ste je vůbec viděl.

AU: no Lelíček ve službách šerloka holmese helmse ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)), jo, mám dojem to sem viděl, ale mám dojem jestli že sem to viděl v televizi dokonce to hrají aj.

LČ: to jo, ale v té

AU: Pobočník Jeho Výsosti to sme viděli, ale to už si nevzpomenu. Mata Hari. to Mata Hari to bylo, to byla vyzvědačka, vona, jestli vo ní znáte bližší, vona přišla třeba zpívala, a tady měla korále. a ty korále měly různý sem tam barvy. to byla špiónka, oni si podávali jako, jestli znáte morzeovku.

LČ: hm

AU: tak to byly ty korále byly poskládaný tak jako, aby dávaly zprávu, než ju chytli.

LČ: a to ste viděl teda v kině to Mata Hari.

AU: tu Mata Hari si nepamatuju, ale znám to, někde sem to viděl. ale už nevím jestli, Tři muži ve sněhu, to nevim, Svět patří nám, to sem viděl Voskovec a Werich ((Jiří Voskovec a Jan Werich)), to určitě, aj v, ale to myslím v televizi všecko.

LČ: aha

AU: Sněhurka a sedum trpaslíků, taky sem. Ducháček to zařídí, no to je bezvadné film, tam hrál ten mám dojem, ten, Ducháček že to je, jestli se nepletu, jak von se menuje. Plachta ((Jindřich Plachta)), není to Plachta?

LČ: Burian ((Vlasta Burian)) tam hraje.

AU: Burian duch- tak ale, hrozně mám rád dneska Plachty ((Jindřich Plachta)). Burian, Plachta a ty. ale to Ducháček to zařídí, to se mi moc líbí, to je legrace. To byl český muzikant, to sem taky viděl, to byl, to hrál ten, nevim takovej starší pán, nevim jak se menuje. to byl jako vo tým

LČ: Korbelář ((Otomar Korbelář)).

AU: Korbelář ((Otomar Korbelář)). to dycky otoman Korbelář. ((Otomar Korbelář)) von už nežije ale. Roztomilý člověk, no pravda, to znám.

LČ: ale myslíte, že spíš z televize teda.

AU: ale už, mám dojem že z televize tady toto. Muži nestárnou, to znám určitě z televize, to sem viděl aj třikrát. to bylo, no, není to legrace, ale je to takový prostě jak ten muž si namlouvá jednu potom dceru a i vnučku. až nakonec vona mu říká, prosimvás, déte mu tu ((smích)). <nebo von si počká ještě na další.> Tanečnice, to nevím. neviděli ste Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)) no jistě, to se jednalo vo tým malým psíkovi, jak tam chodili podvodníci a dovezli cizího psa a říkali, to není náš Bobík, a, její o- Její oběť, (to) ne. tak mě ty filmy, to, to máte zaznamenaný, no tak.

LČ: a máte třeba ještě něco, co byste chtěl dodat k tomu, k tomu o čem sme třeba nemluvili a co se týká teda kin a toho jak ste chodil v té době za první republiky a za protektorátu do kina?

AU: no, já tady takhle sem si vypsal jenom některý ty kina kde sou, ale co bych k tomu dodával já nevim, no. my sme měli, my sme měli, my mladí sme měli svůj svět. že. nás nezajímalo, mě mě osobně zajímalo jenom buď jít na do lesa, nebo s tou partou někde žít, aby člověk prostě jak bych řekl něco si užil, jo, abych tady nežil nadarmo. anebo pracovat něco, přivydělávat si. kde se dalo přivydělat tam ste mě našla.

LČ: a pak se pobavit v kině.

AU: a zábavy, to sme měli, no se sebou hlavně s klukama. jedno vím, že sme, že sem šel za školu, jak se říká. hodně chodili kluci a em no prostě nepřišli do školy, že, a tak já sem se tak o tom přemýšlel, že jednou povidám, já to jednou zkusím. jednou sem se k tomu vodhodlal, že sme nešli do vyučování, jo, a já druhej den potom, ale já vám řeknu, dodneška mě to mrzí, protože já sem z toho nic neměl, my sme byli tam v Židenicích u židovského hřbitova tam byl plac, tam sme kopali chvilku a takový. ale já sem pořád musel myslet na školu, jo, co bude a ne už bych to nikdy neudělal. to samý bylo jako když sem byl na vojně, tak přetahovat, jo. pro- já sem měl vycházek dost, já sem měl za střelecké vodznak, a za různý ty, takže mně propadla ještě každej den hodina, vycházky, ale přetáhl sem, přetáhli sme jednou, a já sem byl nesvůj. to sme byli někde s vojákama, někde sme seděli, už nevím kde to bylo. v ňáké restauraci nebo kde. a pak sme šli po půlnoci až dom, v noci. bylo to v zimě, a najedou vidíme proti sobě ňákou já sem porád měl strach jak to dopadne. ale jelikož tam byl jeden em keré pracoval v kancelářu tam, u toho vedoucího, povidal nebojte se, já to vyžehlím. a teď vidíme proti sobě postavu ňákou, potácí se, a von to byl náš velitel.

LČ: hm

AU: opilej šel z kasáren, já nevim. no. tomu povídal, tomu všecky zapsat. já sem si povidal no teď bude. a von povidá nebojte se, druhej den nám potom povidal dobrý je to kluci, von chtěl jenom vědět, kdo ho viděl v tom stavu.

LČ: ((smích))

AU: jo, takže to bylo, von chtěl vědět, jo. to bylo dobrý. a jinak já su zvyklej radši pro pořádek. co sem má udělat, udělat. a mám klid.

LČ: tak dobře, tak já vám děkuju, [za ten rozhovor,]

AU: [no nemáte zač.] já bych vám toho nalhal víc.

LČ: ((smích))

Konec rozhovoru

Rozhovor vedla: Lenka Gorecká
Rozhovor přepsal: Radim Hudec
Datum a místo: 29.4.2011, telefonický rozhovor

Rok narození: 1923, bez sourozenců
Bydliště do roku 1945: Pekařská (Brno – střed)
Národnost rodičů: otec Němec, matka Češka
Povolání rodičů narátora: Otec pracoval u pouličních drah, asi
v letech 1923-1940 byl nezaměstnaný a pravděpodobně spolu s matkou
narátorky provozoval obchod s ovocem na Josefské.
Povolání narátora: Měšťanská škola na Rašínové, dvouletá obchodní
škola. Poté narátorka třičtvrtě roku pracovala v grémiu maloobchodů
na Dornychu, poté na náměstí Svobody v pojišťovně. Od roku 1943 do
konce války byla v domácnosti se syny, kteří se narodili v letech
1942 a 1944.

MK: to byla privátní škola všechny pět roku

LG: [mhm]

MK: [předtim] ale i do mateřské školy dva roky ne tři roky od
třetího leta

LG: jo ee mně se to tady špatně nahrálo jestli byste nemohla
zopakovat, kde ste bydlela ten a rok narození -zení a celé méno, jo,
děkuju

MK: tak já se menuji M.K.

LG: mhm

MK: k.

LG: mhm

MK: a nad tím cé byl háček

LG: mhm

MK: jo a rozená sem devatenáct dvacet tři

LG: mhm

MK: a bydlela sem Pekařská třicet osum

LG: á em kde ste potom jak ste vystudovala, kde ste potom pracovala

MK: e e no po té po té obecné škole

LG: mhm

MK: sem potom chodila do měšťanky na Rašínové, tedy menovalo se to e
e měšťanka u Jakuba ((kostel sv. Jakuba))

LG: mhm

MK: anebo taky (stefáni šúle) německy

LG: mhm

MK: jo

LG: a...

MK: a potom sem chodila dva roky do obchodní škole na Legionářské
jak se ta ulic dneska menuje nevim, je to u nedaleko vod náměstí
vosumadvacátýho října ((náměstí 28. října)), Legionářská, která vede
k vaše Horáková ((Milady Horákové)) nebo jak a potom k té to té k
Lužánkám ulice

LG: mhm a chtěla sem...

MK: tam sem dva roky e e tedy byla na obchodní škole a pak sem
pracovala asi třičtvrtě roku e v grémium maloobchodníků na Dornychu
patřilo to potom e e k ke grémium velkoobchodníků a to bylo potom
mně se zdá já nevim Zelný trh číslo jedna

LG: mhm

MK: jak je rub Masarykova Zelné trh naproti Orlí

LG: mhm

MK: navrch a potom sem pracovala na náměstí Svobody ee v pojišťovně
e ta se menovala jak se česky to menovalo to nevim ((mluví německy))
ěště za Česka e tedy za Českou republiku a jak potom přišel hi-
Hitler, tak sme byli ee z té pojišťovny do Liberce, to bylo naše
hlavní em totok středisko to se potom menovalo ((mluví německy))

LG: mhm

MK: a tam sem pracovala až do roku do června devatenácet čtyrycet
tři

LG: mhm

MK: a pak sem nedělala nic

LG: ano

MK: protože sem byla ee dvě dva syny a tak sem musela zůstat doma

LG: a chtěla sem se zeptat, čtvrť, ve které ste bydlela, to byla
česká nebo německá čtvrť?

MK: to bylo míchaný

LG: míchaný, a ty školy které ste navštěvovala

MK: vite, vy nemůžete žádat, střed města byl míchané

LG: mhm

MK: jo

LG: jo

MK: ten byl míchané, český v temto byli e Žabovřesky, Jundrov

LG: jo

MK: ee Židenice e tam tam v tom okolí a Černá Pole to bylo tedy
německy a Starý Brno bylo taky německy, ale ta Pekařská e to bylo
ještě před svató anó ((svatá Anna, ulice Anenská)) a to nepatřilo
ještě k Starymu Brnu

LG: mhm

MK: ne

LG: a potom ty školy, do kterých ste chodila

MK: prosim?

LG: ty školy, do kterých ste chodila, to bylo jak tam

MK: tam jaký co to bylo za obory

LG: nó jestli ty školy byly spíš české nebo německé

MK: to byly německé, samy německy školy

LG: mhm jo

MK: žádny česky

LG: á

MK: německy

LG: ehm jakoby mohla byste popsat vztah těch obyvatel ee na té v té
vaši čtvrti, jakoby e během té války jako Češi, Němci jako jestli
tam byly nějaké problémy, nebo jestli to bylo v pořádku

MK: vůbec žádné problémy

LG: mhm

MK: problémy sme tenkrát vůbec žádny neměli

LG: jo

MK: a to si žádné, víte když v našim e v našim domě bylo dvaadvacet
partaji

LG: mhm

MK: jo a vo těch dvaadvacet partaji bylo bylo osum nebo devět
německých partají, jo, a to je samozřejmý, že ste se vod malička
naučila česky německy

LG: mhm

MK: ne a to neexistovalo ee kdo je co seš ty, co seš až pak děcka
začly chodit do školy, tak sme věděli, no jo, ten chodí tam ten
chodí tam, tak to je Čech a to je Němec

LG: jo

MK: ale jinak to se aji aji Němci se zdravili někdy česky

LG: mhm

MK: ne to vubec nebylo žádny e na to ani žádné nepřišel jak teďka
blbnó

LG: mhm

MK: dovopravdy musim řict

LG: a chtěla sem se zeptat, vy ste říkala, že ste měla ee dva syny
nebo dvě děti em ty se vám narodily kdy?

MK: ten jeden se narodil devatenácet štyřicet dva

LG: mhm

MK: a ten druhé devatenácet štyřicet štyry

LG: mhm ehm teda provdaná ste byla

MK: ano zítra to bude sedumdesát let, co sem měla svatbu

LG: ((smích))
MK: ((smích))

LG: a jaké bylo povolání vašich rodičů v té době před rokem štyřicet
pět?

MK: ee povolání méch rodičů

LG: mhm

MK: takže moje tatínek byl Němec, moje maminka Češka

LG: mhm

MK: a můj tatínek pracoval u pouličních drahách, jo

LG: jo

MK: vod roku vosumnácet devadesát pět a byl v únoru devatenácet
dvacet tři roku eště z devatenácti druhýma zaměstnancama jako Němci
je vyhodili

LG: aha

MK: a můj tatínek potom jak přišel Hitler, tak bévalé starosta Černý
udělal zase to udobření a museli když neměli žádný kloudný povolání,
a to můj sme neměli, tedy můj tatínek, ee tak byl zase ee tedy
zaměstnán u pouličních drah

LG: mhm

MK: roku ee v květnu devatenácet štyřicet

LG: jo

MK: a teď celé čas byl tedy bez práce

LG: mhm
MK: a tedy my sme potom měli na Josefské obchod s ovocem

LG: jo á měla ste nějaké sourozence

MK: ne

LG: mhm a kdy ste tak nějak přestala navštěvovat kino

MK: tedy navštěvovat kina, to sme chodili buďto eště jak to bylo bez
řeči do Grand kina na Starým Brně, to už neexistuje, to bylo na tym
náměstí jak se šlo k Výstavní k to k té lázni, ty už mně se zdá taky
neexistujou, ne ne, ty sou pryč nebo do Excelsioru ((Excelsior)) to
bylo na teďka se to menuje Šilingorovo náměstí

LG: mhm

MK: tenkrát to bylo štathóf ((Stadthofplatz)) nebo do kin...

LG: no a

MK: kina Central

LG: mhm

MK: na náměstí Svobody potom kino Moderna ee na Dominikáským náměstí
a Moderna tam vobyčejně hrávali širli temple temply ((Shirley
Temple))

LG: mhm

MK: a ty anglicky filmy

LG: jo [tak]

MK: [pak] byl skala ((Scala)) dopz ((Dops))

LG: mhm

MK: pak bylo kino Kapitol dule u divadla

LG: mhm

MK: Mahenova divadlo, pak bylo kino edizon ((Edison)) na Dornychu
pak bylo kino Stadion na Kounicové, tam v tym kině zase hrávali
ponejvíc takový kovbojský filmy

LG: mhm em a chtěla sem se zeptat, jestli si pamatujete na ee na
první návštěvu kina kde ste byla

MK: první návštěvu kina, to bylo v Excelsioru ((Excelsior)) a to
bylo ee z barandova ((Barrandov)) na barandově ((Barrandov)) točený
a menovalo se to to byl neměcké film vúdy lersesing
((neidentifikováno))

LG: mhm

MK: s marta egrt ((Martha Eggert)), která potom si vzala jana kipuri
((Jan Kiepura)

LG: jo a chtěla sem jenom zdůraznit, že teď ty otázky, které vám
budu pokládat, tak ty se budou týkat jakoby doby e do ukončení
obecné školy, jo, jenom aby abyste věděla tak tak jak často ste
chodila do kina

MK: no to ne to ne poprvy se chodilo do kina třeba vám bylo dvanáct

LG: mhm jo dobře tak jo tak tohle můžeme asi asi přeskočit

MK: protože t- to říct t- to vás rodiče do kina poprvní vás ani
nepustili do kina tenkrát jak sem šla na ten první film, to sem si
musela voblíct vod sestřenice boty s vysokýma kramflekama

LG: mhm

MK: abych vypadala starší

LG: jo

MK: aby mě pustili vůbec do kina

LG: a...

MK: protože sem byla malá

LG: á když ste byla mladší, tak třeba s rodiči rodiče vás nevzali do
kina nebo tak...

MK: rodiče nechodili do kina

LG: mhm

MK: na kino nebyly [peníze]

LG: [mhm]

MK: to vám řeknu upřímně

LG: tak vy ste teda chodila až pozdějš do toho kina á ee s kým ste
chodila do toho kina v tý době?

MK: no buďto sama nebo s kamarádkama

LG: a ty kamarádky ee to byly jako třeba ze školy jako německé
národnosti, nebo to byly [nebo to byla jakoby všelijaký, jo]

MK: [já sem měla všelijaký kamarádky]

LG: dobře á jaká kina ste v té době nejčastějc navštěvovala

MK: ee v jaké době do keré doby

LG: no úplně když ste začala chodit poprví do kina dvanáct třináct
roků nebo kolik vám bylo

MK: no to to si teď tak moc do toho kina nechodila

LG: mhm

MK: do kina do kina se chodilo potom já ponejvíc sem začla chodit do
kina jak jak byl Hitler tady

LG: jo, a to ste chodila pořád s těma kamarádkama

MK: to sem chodila do kina dycky tedy na tu širli templ ((Shirley
Temple))

LG: mhm

MK: jo na to a potom když byl Vlasta Burian někde když hráli, tak na
to a s Nedošínskó ((Antonie Nedošinská)) a ty český filmy

LG: jo

LG: (...) eee chtěla sem se zeptat ee rodiče třeba bavili se s váma
o kině a o filmech doma?

MK: ne, vůbec ne

LG: a ve škole se o tom mluvilo

MK: ne ne

LG: mhm

MK: to sem tu tedy vo kině se ve škole vůbec nemluvilo, to si nemůžu
vzpomenót

LG: jo a měla s-

MK: tedy privátně

LG: mhm

MK: jo ne ale s učitelem nikdy

LG: mhm a když ste byla dítě, šla ste někdy na nějaký nepřístupný
film?

MK: ne, tenkrát to neexistovalo

LG: mhm á tedy taková otázka, ono to něk- někteří pamětníci se se
trošku se dycky jako nazlobí, když se zeptáme, ale byla ste někdy v
kině bez placení?

MK: ne to ne

LG: mhm á navštěvovala chodila ste do kostela?

MK: ano každou nedělu

LG. a a můžu se zeptat, k jaké k jaké církvi ste se hlásila?

MK: ee no římskokatolické

LG: mhm. a teda když ste si vybírala ty filmy a ta kina, tak jakou
roli hrálo to, že ste jakoby pocházela ee z německého jazykového
prostředí nebo jakoby půl českého a půl německého

MK: jak to nerozumím jak to myslite

LG: jako jestli ste si víc vybírala německé filmy anebo české

MK: poslóchéte, když umíte obě řeči,

LG: mhm

MK: tak je vám to jedno

LG: jo

MK: rozumite

LG: jo jo jo rozumim

MK: když to pran- když to perfektně umíte, dyť to vidíte že že to e
[ovládám]

LG: [mhm ano ano]

MK: tak to sem v životě mě nenapadlo e na to nejdu nebo to

LG: jo ee podle čeho ste si vybírala ten konkrétní film, na který
ste šla?

MK: já vám povídám tolik tolik sem do toho kina nechodilo

LG: mhm a potom e jakoby když ste říkala, že když tu byl potom
Hitler a že ste začala chodit do toho kina víc

MK: e no jo no poslóchéte, to zase sem měla dobrá poprvní sem byla
starší už

LG: mhm

MK: jo a potom sem měla úplně jinačí okolí kolem vás

LG: mhm

MK: jo ne poprvni byly taky německý filmy a ponejvíc hráli dycky
premiéru buďto v Kapitolu ((Kapitol)) nebo v dopsu ((Dopz)) jo

LG: jo

MK: tam hráli ty ty ty první filmy

LG: jo

MK: s tou marika rek ((Marika Rökk)) a to ten ten ó vé fiša ((O. W.
Fischer)) a to to to se šlo tam

LG: jo

MK: ne

LG: jo jo jo a kde ste získávala ty informace o filmech

MK: prosim

LG: kde ste získávala informace o těch promítaných filmech, jestli
z novin, časopisů, z plakátů

MK: no to pravda že s plakátů se dozvěděla

LG: mhm

MK: protože tenkrát ste dobrá my sme měli noviny ale německy

LG: mhm

MK: mórgn ((Morgen)) post měl tatínek, ale nebo tágezpote
((Tagesbote)) byl

LG: jo

MK: ta tiskárna byla ee naproti silniční roh tu e legio- ne
Legionářská, jak se ten menoval, no

LG: mhm

MK: k Lažanskýmu z náměstí Svobody ta měla i bůhví kolik men

LG: jejda tak...

MK: vchod silnice taky menovala

LG: no to si asi

MK: Štefánik ne Štefanikova ja nevim teďka už

LG: ja taky nevim

MK: vite ale kerou teďka myslim

LG: jo jako vim

MK: kde je Jakubskej kostel ((kostel sv. Jakuba))

LG: mhm jo ja vim

MK: tu myslim

LG: mhm

MK: tentok ne achjo

LG: a měla ste nějaké oblíbené herce nebo herečky?

MK: tenkrát byla taky póla négri ((Pola Negri))

LG: mhm

MK: a co já povídám tedy česky herce byli byli ten Vlasta Burian a
Nedošínská ((Antonie Nedošinská))

LG: mhm

MK: víte, já sem taky chodila ponejvíc do divadla

LG: mhm

MK: a to musim řict, ponejvic taky do českyho divadla

LG: mhm

MK: proto vám určitě ten herec nic neřekne Juraj Hančevič
((neidentifikováno))

LG: to nee

MK: vám nic neřekne a režisér Karel Smažík

LG: to taky ne

MK: ten byl potom za Hitlera potom byl režisérem na velké operetě v
Praze

LG: mhm. a jakou roli pro vás hrálo to, jestli byl ten film eee němý
nebo zvukový

MK: jak jak to myslíte

LG: jestli ste měla radši němé nebo zvukové filmy

MK: jo no ze začátku byly jenom němý

LG: mhm já vim

MK: to byly jenom němý

LG: mhm

MK: ne a potom tedy to začlo, tak se samozřejmě ten zvukové film byl
lepší

LG: mhm

MK: né ale to je tedy s filmama to je trochu

LG: a pamatujete si na první barevný film, který ste viděla

MK: och je to tedy to tedy vám nemůžu říci

LG: jo to nevadí, jestli ste nějak vnímalam jestli ten film byl
český německý americky francouzský, jestli vás to nějak zajímalo
jako když ste se [rozhodovala, na který film pujdete]

MK: [tedy na každé pád] na ty bláznivý americký filmy, co se taky v
té Moderně ((Moderna)) hrály

LG: mhm

MK: na ty sem nechodila

LG: jo (.) a ty český [a německý ste měla aji ráda]

MK: [to ještě aji dnes] ne- neužijete že já se v televizi dívám na
nějaké americké filmy

LG: jo mhm

MK: tó to je něco hroznýho

LG: a tak teda jaké typy filmů ste měla ráda

MK: no jo no takový tentok ee e z vesnic

LG: mhm

MK: to no a nebo tedy s baletem potom později ee tedy právě ty
německý filmy s tou marika reg ((Marika Rökk))

LG: mhm

MK: to byl ponejvíc balet a takovýho něco to bylo úplně jinačí
vybavení

LG: jo

MK: ne

LG: áá byla ste na někte- na některém filmu víckrát

MK: to bych pochybovala

LG: mhm

MK: na filmu ne ale divadlo ano

LG: ((smích)) a kromě toho divadla, měla ste nějaké jiné koníčky?

MK: jo no v letě sme chodili to už je dneska pod vodó

LG: mhm

MK: tam je přehrada, to sme byli v rokli

LG: mhm

MK: na té lóce vod toho pátýho let- mně bylo pět let

LG: mhm

MK: tak sme tam začli chodit až do roku, páč sme museli pryč, třicet
osum třicet devět sme museli potom pryč, tam už začli tu přehradu
stavět, a tak sme potom měli ee chatu e v tym Údolí oddechu to je e
před Bystrcem

LG: jó já vím kde to je

MK: naproti kamenolomu

LG: mhm

MK: mezi Komínem a Bystrcem a teďka dřív se jezdilo s loďkó na druhó
stranu a teďka je tam must mosteček

LG: jo

MK: a tam sme měli chatu

LG: mhm

MK: a to bylo tedy v letě v prázdninách, to sme měli stan podsadó
napřed napřed úplně jenom stan normálně taktok každou sobotu
postavené a potom stan s podsadó to zůstalo pak chatu a to byly
dycky ty táboráky a tak a tak to...

LG: jo

MK: víte a volejbal a to všechno

LG: mhm

MK: tak to bylo zajímavější než filmy

LG: mhm chápu ee když ste chodila na ty filmy s těmi přáteli, byl...

MK: prosim

LG: když ste chodila do toho kina na- na ty filmy s přáteli, třeba
s německými, šla ste na jiný film když ste šla s českými nebo prostě
ste ten rozdíl tak nevnímala.

MK: poslóchéte, když mě napadlo jít do kina, tak to sem šla do kina

LG: mhm

MK: to sem žádnýho nepotřebovala

LG: jo tak dobře

MK: protože v kině tak jak tak sedíte a máte zábavu

LG: jo

MK: a koho potřebuju sebó

LG: no to je jasný

MK: co koho potřebuju

LG: nikoho

MK: beztak se bavit nemůžu

LG: mhm emm jak byly rozdíly v těch kinech brněnských, jestli byla
některé ty kina lepší, jestli byly některé německé některé české
[kde se hrály premiérové filmy]

MK: [poslóchéte] za Česka

LG: mhm

MK: za Československou republiku to nebyl rozdil dobrá to ste se ani
to vás to nezajímalo komu to kino patří

LG: mhm

MK: no jo t- t- t- to to nemůžete teďka nic říct ne to je pravda
třeba nemůžete Grand kino ee na Starým Brně nebo Edison ee dát
dohromady s Kapitolem ((Kapitol)), to bylo úplně jináč vybavený než
než to a to bylo to úplně obyčejný

LG: mhm

MK: aji ty sedadla tam byly sedadla, kery byly tedy třeba z nějakó
látkó potažený, a tam ste měla jenom dřevo

LG: mhm

MK: ne tak, tim ste taky ale platila vstup ne

LG: jo ee které bylo asi tak jakoby nejhezčí kino v tom Brně podle
vás?

MK: nejhezčí kino

LG: mhm

MK: no bylo ten Kapitol

LG: mhm

MK: a potom dopz ((Dops)) tedy skála ((Scala))

LG: ano

MK: a tedy taky určitě to taky Američani to to to Moderna to taky
nebylo špatný a to to kino na Kounicové, ten Stadion

LG: mhm

MK: to taky nebylo špatný, ale komu to patřilo, tam byl Sokol doma

LG: jo

MK: tak jestli to patřilo Sokolovi ten spolek

LG: jo ano to znám

MK: nebo komu to patřilo, to nevim, ale ty kina nebyly, ale to druhý
bylo tedy bylo všechno normální

LG: mhm a pamatujete si třeba em jak to v některém kině pamato-
vypadalo ten interiér, jak to tam bylo zařízené

MK: no jó, no tedy pamatuju si už ale tak moc ee to taky nebylo moc
třeba dobrá vono se hrálo za Československo se hrály taky německý
filmy

LG: no jasně mhm

MK: to to je samozřejmě

LG: mhm

MK: a ponejvíc tedy ve městě ne

LG: mhm em a dávala ste těm hezčím kinům přednost ee když ste šla na
film jakoby třeba šla ste třeba do toho do té skaly ((Scala)) do
toho dopsu ((Dopz)) nebo do Kapitolu ((Kapitol))

MK: poslóchéte, já sem vám povídala, do toho Kapitolu ((Kapitol)) a
to to sme chodili dycky, protože to byl dycky v pátek

LG: v pátek

MK: večer byl první nové film

LG: jo, premiéra nějaká

MK: a ten se ukazoval tolik a tolik dní a pak zase přišel druhé

LG: mhm

MK: ne ale to bylo potom už za Hitlera, ale to tedy ja povídám,
musite si představit, že tolik peněz ste neměli a vůbec tenkrát

LG: [jo jasně]

MK: děcka nedal nedostavaly žádný peníze jak se dneska děckám dává
peníze

LG: mhm

MK: to to nebylo na na kino nebo takový věci tedy to si ted umyje
tedy doma, takže sem když sem neco tento, tak sem si musela všechno
nějak ušetřit

LG: mhm

MK: anebo vydělat dávat mojim hloupým spolužačkám dávat ho- hodiny
pomocny a za to zkasírovat

LG: mhm ((smích))

MK: no vám nezůstalo nic jinýho

LG: mhm

MK: a já vám řeknu jak to je

LG: á potom za toho Hitlera které to kino bylo jakoby nejvíc německé
k- kd- prostě...

MK: no jo to to to hráli hráli ponejvíc tedy [skoro německý]

LG: [mhm]

MK: český filmy se hrály taky, ale ale to poslóchéte, potom sem měla
ty děti, tak sem taky neměla čas

LG: jo mhm

MK: chodit tolik do kina

LG: jo jo jo jo a teda když se vrátíme ee k tomu programu těch kin
ee z čeho se ten program prostě skládal, jestli tam byl nějaký
týdeník nebo krátký film přestávka a tak, jestli si na to pamatujete

MK: ne jak myslite přestávky

LG: nebo jestli byl předtím hlavním filmem jestli tam...

MK: no za Hitlera byl předtym dycky na vochnšau ((Wochenschau))

LG: mhm

MK: to bylo za Hitlera

LG: jo

MK: všecko co je co je ve válce novýho

LG: mhm

MK: to to bylo to jediný

LG: a bavilo vás to

MK: no bavilo e tenkrát ste neměla televizu

LG: jo jasný

MK: no tak

LG: mhm

MK: tak pravda že to jednyho bavilo

LG: mhm á

MK: muselo bavit

LG: mhm

MK: co ste měla dělat a buďto ste musela, když vás to nemělo bavit,
tak voči zavřít a nedívat se.

LG: mhm

MK: no jo je to tak

LG: je to tak a byla ste na nějakém filmovém představení, které mělo
hudební doprovod živý?

MK: co mělo?

LG: jestli mělo nějaké představení, na kterém ste byla, živý hudební
doprovod, že tam hrála třeba kapela k tomu filmu

MK: ne ne t- to nebylo dřív

LG: mhm

MK: t- to sem ještě neslyšela v kině kapela hrát

LG: mhm á byla ste někdy na promítání filmu u někoho doma?

MK: ne

LG: jo

MK: to taky tenkrát nebylo tedy u mě co já sem měla tady totok, ja
povidam

LG: mhm

MK: na to sem ani neměla čas

LG: jo á jak jaks- jakoby jak vaše okolí vnímalo ty týdeníky
promítané za protektorátu?

MK: jak to myslíte

LG: jestli třeba em jestli ste třeba někdy byla svědkem toho, že
když se v tom týdeníku objevil já nevim třeba Hitler, tak že lidi
buď začali jakoby neso- dávat najevo nesouhlas anebo souhlas .

MK: ale poslóchéte, ale poprvní <vy ste, jak si to představujete>

LG: tak já nevim

MK: [že právě]

LG: [jestli tam byli] třeba nějak- nějaký lidi, kteří s tím prostě
sympatizovali

MK: i kdybyste bévala tenkrát votevřela hubu proti němu

LG: mhm

MK: tak ste byla pryč

LG: mhm

MK: to si žádné netrófal

LG: mhm

MK: rozumite

LG: jo já tomu rozumím

MK: to si žádné netrófal

LG: jo

MK: to žádnýmu nenapadlo (.) jestli to bylo tam nebo tam to si žádné
netrófal, protože věděl, když hubu nebude držet, tak de do cabale

LG: mhm, a když už sme u toho protektorátu, jak na vás působily ty
změny po roce devatenácet třicet devět?

MK: poslóchéte, co ste mohli dělat, co můžete dneska dělat

LG: no no nic

MK: nic a tenkrát taky ne

LG: no já nemyslím jakoby co ste dělala ale spíš jakoby prostě jak
to na vás působilo, co ste si na o tom myslela

MK: no j- jak to to na nás mohlo no pro moji rodinu to bylo dobry že
tatínek byl zase zaměstnán

LG: mhm

MK: a měl měl zase měsíční plat, jo, to bylo to jediný

LG: mhm

MK: že sme pak neměli takový starosti ee co bude a a jak a jaké je
obchod jaké výdělek je

LG: jo

MK: t- to je velké to ví každej obchodník jak to je je velké rozdíl
když máte měsíční plat nebo když žijete z jednyho dna na druhé

LG: mhm

MK: ten kdo má obchod, ten ví co to je

LG: á chtěla sem se zeptat ee jaká byla potom ta situace třeba u vás
doma nebo v té čtvrti ve které ste bydlela, když se blížil konec
války

MK: poprvní kdy- když se blížil konec války, já sem ee devátýho
dubna čtyřicet pět z Brna zmizla

LG: mhm

MK: protože mně to šlo na nervy z vobóma děckama ve dně v noci
chodit do sklepa

LG: mhm

MK: tak sem šla k rodičům od mého manžela

LG: mhm

MK: na venkov

LG: jo áá [vzpomínáte si]

MK: [takže]

LG: mhm

MK: dobrá ee jak byla ta mobilizace třicet devět byla dvakrát e
vlastně třicet osum byla první mobilizace a pak třicet devět to
pravda to bylo pro každýho potom každej věděl kdo vlastně co je

LG: mhm

MK: jo a pravda že nejhorší to bylo když ste zůstal u nás my sme
neměli žádné sklep, když přišly ty nálety, jo, a když ste měla
takový lidi ktery ee to tedy proklínali jo a nedrželi hubu a
nadávali a to, to ste vzala sem a řekla buď normální a buď rád že
ještě žiješ, jo

LG: mhm

MK: a hotovo ne vůbec my sme měli jednu, která ee dělala tam v
Křtinách v té Zbrojovce nebo co to tam bylo a byl tam přece ten
první nálet, ten byl dvacátýho pátýho srpna devatenácet čtyřicet
čtyři, jo a vona to tam prožila a pak byla při tom náletu jak byl
toho dvacátýho listopadu čtyřicet čtyři, jo

LG: mhm

MK: a to sme byli v tentok u nás ve sklepě a t- to bylo pendrek na
nic kdyby tam bévala do dvora bomba spadla, tak sme byli všichni
pryč, normálně sme chodili na Pekařskó osumdesát do sklepa vod
pivovaru

LG: mhm

MK: vod ze Starýho Brna, ale to sme už nestačili, to přišlo tenkrát
honem, ne a to bylo to nejhorší kdy ve dvacet čtyry tam spadla bomba
tedy bohudík se u nás nic nestalo

LG: mhm

MK: ale t- to byly tedy někdy hlópý chvi- chvilky

LG: mhm

MK: ale to člověku musel s tym byt hotové

LG: á

MK: my sme si ten tu válku nevynalezli žádné jak né Češi tak Němci
né a a a dneska kdyby něco bylo, tak si to tak jak tak si každé
nepřeje

LG: mhm

MK: nebo... ste tady

LG: jo chtěla sem se zeptat, jaký byl osud vaší rodiny na konci
války

MK: prosim

LG: ee jaký byl osud vaší rodiny na konci války

MK: jak jak byl

LG: osud jaký byl prostě

MK: vod mojí rodiny

LG: mhm

MK: můj tatínek zůstal v Brně

LG: mhm

MK: protože ještě musel chodit do služby a moje mamin- von dal mi
maminku sebou aby mně pomohla s těma děckama

LG: mhm

MK: jo a tatínka sme potom našli teprve v Německu

LG: jo a vrátili ste se potom do Brna nebo potom vaši rodiče bydleli
kde

MK: ne my sme já sem byla jak myslim že to vite co se s Brňákama
stalo

LG: no vim

MK: e pochod smrti

LG: mhm

MK: do Pohořelic a potom dál a já sem byla ee vám řeknu větší město
Jindřichův Hradec

LG: mhm

MK: tam byly p- par kilometrů vod tam byli ty moje rodiče vod mého
manžela a od tam sme byli tak jak tak všichni Němci vyhozeny jako
Brňáci do Rakouska

LG: mhm

MK: transportem potom jako pěšky sme šli do Jindřichova Hradce a na
druhé den sme s tó lokálkó co sme tam jede do Nové Bystřice byli
vezeni dráhó tam a tam sme byli vyloženi a zahnani přes hranice a
teď si dělé co chceš

LG: mhm [tak to je smutné]

MK: [takže je to] z domu to co sem z domu vzala a to sem vzala
hlavně jenom na voblečeni pro děcka a trochu pro mě a pro maminku
tak to co sme měli tak to sme měli

LG: mhm

MK: a vod tam sme se s tym museli potom jit pomalu pořád trochu dál
až do Vídně, z Vídně transportem a týden na cestě a přišli sme do
Německa

LG: mhm

MK: až v roku ale v lednu čtyřicet šest

LG: jo

MK: a vyhozeni sme byli třicátýho května čtyřicet pět

LG: mhm, jo tak já vám teď budu číst em ména filmu a vy si budete
zkusit vzpomenót, jestli ste je viděla v kině jakoby možná je budete
znát z televize, ale nám de o to, jestli ste ty jestli ste ty filmy
viděla v kině, jo, jakoby v té době když když se to promítalo

MK: filmy

LG: filmy vám budu teď číst názvy filmů a vy vy mně řeknete dycky,
jestli ste ho viděla nebo neviděla v tom kině, dobře, tak já začnu
ehm první je singing fúl ((Singing Fool)) to je nějaký

MK: to já vim to je ten s tym s tim s tó opicó, ne?

LG: a viděla ste to

MK: to sem viděla

LG: mhm

MK: ale už si tak na to nevzpomenu

LG: jo a potom ee Pražské švadlenky, to by měl být němý film

MK: ne to nevim to nevim

LG: to nevite

MK: může být že sem ho viděla...

LG: ale nepamatujete si. potom je tu cé a ká polní maršálek ((C. a
k. polní maršálek))

MK: ten sem viděla

LG: mhm á dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu ((Dvě srdce
v tříčtvrtečním taktu))

MK: [Zwei Herzen im Dreiviertel-Takt]

LG: [ano]

MK: jo ten sem taky viděla

LG: mhm další tu je To neznáte Hadimršku

MK: to se muselo nějak jináč menovat

LG: tak možná jo, tak to si nepamatujete

MK: ne, to nevím Hadimrška ((To neznáte Hadimršku))

LG: mhm tak pak je tady Kouzlo valčíku od lubiče ((Ernst Lubitsch))

MK: jak kouzlo...

LG: valčíků Kouzlo valčíku

MK: ((mluví německy)) to nevim

LG: eee to nevíte tak to nevadí, pak je tady ee Lelíček ve službách
šerloka holmse ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese))

MK: může být, ale všechno kolem sem málo viděla

LG: mhm jo pak je tady nějaký film kvik ((Quick))

MK: jak

LG: kvik ((Quick)) a píše se to s kvéčkem kvé ú měkké i cé ká

MK: kvik ((Quick)) taky nevim

LG: mhm další je tu Pobočník Jeho Výsosti

MK: počké, to je cosik co je na (ouvald) to může být že ten sem
viděla

LG: mhm ee Šest žen Jindřicha osmého ((Šest žen Jindřicha VIII.))

MK: né, na takový filmy mě tenkrát ee e počkej, jak se to říká
dějepis aji ve škole ten mě moc nezajímal

LG: ((smích)) dobře dobře další...

MK: protože to se musel člověk moc čísel pamatovat

LG: mhm to je pravda ((smích))

MK: ((smích))

LG: další film je tady ee Zlatá Kateřina

MK: jak

LG: Zlatá Kateřina

MK: Kateřina to nevim

LG: a pak je tady nevim jestli to přečtu správně, něco jako sibi der
frac ((Csibi, der fratz))

MK: jak

LG: sibi der frac ((Csibi, der fratz)) píše se to cé es í

MK: a frac

LG: mhm

MK: jo to to sem určitě viděla

LG: jo pak je tady Mata Hari

MK: já jo jo jo jo jo

LG: mhm

MK: a potom ten tygr z esnapúru ((Tygr z Ešnapuru))

LG: ((smích))

MK: a ten druhé díl das indiše grátmal ((Das Indishce Grabmal –
Indický hrob)) ti dva to sem taky viděla

LG: á Cácorka tady je

MK: jak

LG: Cácorka

MK: nevim

LG: Moderní doba s čaplinem ((Charlie Chaplin))

MK: šaplin ((Charlie Chaplin)) to sem taky viděla

LG: mhm

MK: ty dva filmy

LG: jo á Tři muži ve sněhu

MK: jó jó pravda

LG: Svět patří nám

MK: to to nevim

LG: mhm ee Dobrá země tady je Dobrá země

MK: Gute Erde to si taky nevzpomenu

LG: Sněhurka a sedm trpaslíků

MK: no jó to sem chodila do divadla

LG: mhm

MK: večer a to vám řeknu kde to divadlo už taky neexistuje na Veveří
úplně starý český divadlo

LG: mhm

MK: tam hráli dycky pohádky a kašpárek

LG: mhm

MK: a pak byl Kašpárek Turek v Typosu, to bylo taky český, ach jo

LG: tak další film tady je Ducháček to zařídí

MK: to nevim

LG: Tři děvčátka pokračují

MG: taky nevim

LK: ee U pokladny stál

MK: taky nevim

LG: To byl český muzikant

MK: může být

LG: mhm

MK: ale nemůžu tedy nevzpomenu si

LG: jo mhm á

MK: doma bych kdybych bývala doma

LG: mhm

MK: jo na Pekařské, tak tam sem měla všecky programy schovaný

LG: měla

MK: jo, aji herce

LG: jejda

MK: všelijaký schovaný, no jo no

LG: mhm pak je tady Město ztracených

MK: nevim

LG: Opereta

MK: Opereta

LG: mhm

MK: nevim

LG: Roztomilý člověk

MK: taky ne

LG: Vídeňská krev

MK: to jo vínr blut ((Wiener Blut))

LG: Muži nestárnou

MK: to taky nevim

LG: Dobrodružství barona Prášila

MK: taky nevim

LG: Tanečnice

MK: to může být

LG: mhm La Paloma

MK: La Paloma

LG: mhm

MK: to jo to vim

LG: jo

MK: jo

LG: Neviděli jste Bobíka?

MK: to bylo tam ((mluví německy))

LG: mhm pak je tady ee Neviděli jste Bobíka?

MK: e e viš to bylo vo tym vo tym hraběti a gráf bobi grág bobi a
jak se menoval ten druhé ((neidentifikováno))

LG: to nevim

MK: tak se tak tak jo

LG: ((smích)) jo ee a pak je tady ještě Její oběť

MK: jo opf nevim

LG: áá Sobota

MK: taky nevim

LG: mhm tak to je celý ten seznam filmů i ty otázky už sme tak
zvládli, jenom tady ještě které sem vám nepoložila, jestli ste v
dětství byla členkou nějaké organizace jakoby Sokol, Junák...

MK: ano

LG: mhm

MK: to sem byla vod vod šesti roku a to bylo ((mluví německy)) až
přišel Hitler do té doby a měli sme to eLKistovalo v Brně oddělení
jedno v Černých Polách

LG: mhm

MK: jedno na Starym Brně ee v té německé školi, která byla toho
dvaa- toho dvacátýho pro- ee le- listopadu čtyřicet čtyry

LG: mhm

MK: zrušena a my sme měli naše v liceu na Husové vedle e toho muzea
a ta druha strana byla ee obchodní akademie německá

LG: mhm

MK: a tak ti dívčím liceum tam sme cvičili ee dvakrát týdně

LG: jo

MK: v pondělí a ve čtvrtek

LG: jo dobře

MK: a potom sem byla ee v Mariánské tedy pro dě- pro školáky v té
Mariánské kongregaci u františkánů

LG: mhm

MK: jak je kostel svaté Magdalény ((kostel sv. Máří Magdalény)) na
Masarykové

LG: mhm

MK: tak tam byli byl ee františkáni á á tam byla ta Mariánská
kongregace

LG: jo

MK: a tak pro ty děcka tam a potom tam tedy sem byla tak jenom
dobrovolně každé každej květen, když se chodilo ze Starýho Brno na
póť do Tuřan

LG: mhm

MK: tak

LG: tak otázky už máme všechny za sebou á tak chtěla by ste mluvit
ještě o něčem, co se týká těch filmů a těch kin něco o čem sme ještě
nemluvili [máte nějakou historku]

MK: [no já nevim cc-]

LG: nebo tak

MK: vo čem

LG: jestli máte nějakou příhodu z kina nebo tak něco

MK: no jo no to sem měla moc ((smích))

LG: ((smích))

MK: vy vidíte že já sem na to se nedívala jestli só to Němci nebo
Češi

LG: jo jasně já to vidím jo mhm

MK: já sem chodila do německýho divadla, tam sem měla ze škole sme
měli přece to vite že Němci se nesměli hrát v Mahenovým divadle, jo,
tenkrát se to menovalo je štátteatr ((Stadttheater)) jo tam směli
hrát jen v ponděli a sice jsme měli v německým domě to vite kde ten
byl

LG: mhm

MK: nebo nevite

LG: myslim že vim

MK: nevite

LG: a jaktože tam ti...

MK: prázdný to prázdný ee Lažanský náměstí vite

LG: mhm

MK: a pak víte jak se de průchod do (šmálky) já nevim jak ta ulica
se menuje, to je to byl dřiv vod falknštejnerové
((Falkensteinerova)) e e tentok e ten barák je tam prázdný místo
Koliště

LG: jo

MK: zrovna ale z toho e jak je Brandlova elki- menuje se tak

LG: to nevim

MK: ta malá ulička co jede elektrika

LG: to nevim

MK: elektrika na každé pád tam je ee tak tam stál Německé dům a
Němci hráli v Německým domě a potom sme byli voni teďka že pré tu
Redutu spravili, já sem ju ještě neviděla spravenó a to bylo potom
pro Němce činohry a takovýho něco

LG: mhm

MK: jo a tak tam sem t- to byly ty německy divadla co sme měli, jo

LG: mhm

MK: á jinak sem chodila do českýho divadla do toho právě na tu
Veveří ještě a do toho do toho Mahenovýho

LG: mhm

MK: to Janáčkovo ještě nestálo

LG: jo

MK: to stavěli teprve teď po válce ee

LG: mhm tak ehm chcete teda zmínit ještě něco na konec rozhovoru

MK: prosim

LG: jestli chcete zmínit ještě něco na konec rozhovoru

MK: ee co bych vám ještě měla vykládat

LG: tak já vypnu ten diktafón

MK: ponejvíc teda a jó a ještě sem byla v tym ve veslařským klubu

LG: mhm

MK: ee v Jundrově, ale ne v tym druhym sice v tym druhym ta brun to
jedno se menovalo brun ruder ((Brunn Rudder)) klub a pak sem přišli
Češi a pak přišla bruna

LG: mhm

MK: rudr ((Rudder)) klub bruna

LG: mhm

MK: tak tam ale ponejvíc v litě sme byli ponejvíc v rokli

LG: jo

MK: a nebo potom v Bystrcu na té Letné

LG: mhm

MK: co tam ještě stojí je všechno co sme udělali tedy z betonu
schody a cesty a chalupa je pryč

LG: mhm

MK: a soused když sem v roku šedesát osum přišla do Brna a přišli
sme tam ven a viděli tak soused mě držel za moji maminku

LG: mhm

MK: a já povidám, ten měl obchod se železem v Královým Poli

LG: mhm

MK: a já mu povídám, pane Mareček a co dělá váš obchod a vite co von
mi na to vodpověděl?

LG: nevim

MK: ten sem položil na oltář vlasti, já povidám, jak to myslite? no
mám zvyk, že mně ho sebrali t- t- to mně de pořád ještě v hlavě tak
tak príma jak mi to řekl

LG: mhm

MK: položil sem ho na oltář vlasti

LG: to jo

MK: není to dobrý

LG: je to dobrý, no smutný trochu ale dobrý

MK: no ale je to doopravdy všechno smutný co se stalo

LG: mhm to jo

MK: já to nevim jak stará ste vy

LG: já já mám dvacet jedna let

MK: kolik

LG: dvacet jedna mám let

MK: ojéjej ojéjejej

LG: ((smích))

MK: ((smích)) to je můj vnuk můj nejmladší vňuk starší

LG: ((smích))

MK: to už mám pravnuka, kterej už je čtrnáct

LG: ((smích))

MK: ((smích)) ách jo, no jó no, bylo by hezký kdyby sme se poznali

LG: to jo tak já vypnu ten diktafon a ještě

MK: já já na každej pád ee tentok vy máte štěstí, že ste mě stihla

LG: mhm

MK: protože já v úterý jedu do Česka

LG: jo

MK: do Čech

LG: mhm no tak e já bych vám jestli vás to zajímá, ty výsledky toho
výzkumu nebo jak to dopadne všechno, tak já bych vám potom
každopádně dala nějak vědět třeba

MK: [no poslóchéte]

LG: [jestli bude nějaká] publikace a tak

MK: no jo no máte mobil taky

LG: mám mám mobil

MK: no tak mně řeknite

LG: jo

MK: já mám tam jenom mobil

LG: mhm dobře tak jo tak já vám ho dám

MK: jo

LG: tak já už to vy- vypnu ten diktafon

konec rozhovoru
1

Rozhovor vedla: Soňa Morgenthalová
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 15.12.2009, DPS Kohoutovice

Rok narození: 1928, sourozenci: bratr narozen 1931

Bydliště do roku 1945: K hamrům (Maloměřice), od 1937 Obřanská
(Maloměřice), od 1944 ulice Franzova (Maloměřice).

Povolání rodičů narátorky: Matka pracovala v textilce v Obřanech,
poté, co založila rodinu, byla v domácnosti a příležitostně
vypomáhala na poli. Otec obuvník, měl vlastní dílnu v Maloměřicích,
po úrazu pracoval v cementárně.

Povolání narátorky: Po ukončení základní školní docházky roku 1942
začala narátorka pracovat v pletárně v Husovicích na Mostecké ulici.
Od roku 1944 do konce války pracovala v Brněnských Ivanovicích
v žárovkárně. V letech 1945 – 1947 pracovala v tiskárně Rovnosti,
poté byla v domácnosti. Od roku 1958 pracovala v tiskárně Rudého
práva.

SM: dobře, tak můžeme začít s tím rozhovorem, takže já vás nejdřív
poprosím, abyste mi řekla své celé jméno,

LZ: no tak menuji se L. Z.,

SM: a

LZ: rok narození tisíc devět set dvacet osum, devatenáctýho září,

SM: a za svobodna ste se [menovala]

LZ: [za svobodna] sem se menovala Kitnerova. pocházím z Maloměřic,
bydleli sme Hády, tam sem se narodila, pak sme bydleli na Obřanské,
pak sme bydleli na francové ((ulice Franzová)) [tam]

SM: [a můžete] říct

LZ: no?

SM: pamatujete si ty roky kdy ste, kdy ste se stěhovala? aspoň
přibližně?

LZ: tak na Obřan- tam na Hádech sem se narod- na Hádecké nebo tak,
K hamrům. K hamrům je to ulice, K hamrům vlastně. tam v Maloměřicích
tak tam sem se narodila, pak vlastně sme se stěhovali v třicátým
sedmým roce sme se stěhovali na Obřanskou, a tam to bylo potom
poškozený, vybombardovaný, jak vyhodili v Obřanech most, tak to bylo
poškozený a stěhovali sme se na tu francovu ((Franzovou)) do
Maloměřic. tam sme bydleli až, já sem tam bydlela až do
sedumačtyřicátýho roku, kdy sem se vdávala,

SM: hm

LZ: a pak sme se s em s manželem bydleli na em na Slepé v Černých
Polích. nad dětskou nemocnicou je to.

SM: dobře a jaké školy ste navštěvovala do toho roku čtyřicet pět?

LZ: tak to byla jenom základní škola, protože tehdá to bylo za
války, a tehdá sme em museli jít pracovat, no.

SM: hm

LZ: tak v tom dvaačtyřicátým roce, to už sem říkala tady slečně, že
mně nebylo ještě ani čtrnáct, když sem em musela nastoupit do
zaměstnání, z pracovního úřadu teda, tak sem pracovala jako
v pletárně na em Husovicích, v Mostecké ulici, ano. tam sem
pracovala do, asi do čtyřiačtyřicátýho roku, pak nás pře- předali,
sice to byla jedna firma, ale museli sme em pracovat pro pro
německou <armádu> a cho- jezdili sme až do Brněnských Ivanovic, tam
byla žárovkárna, tam se dělaly ňáký em pro pro letadla, pro ponorky,
součástky, nebo teda spíš takový baterie, nebo do těch přístrojů. a
tam sem byla do toho pětačtyřicátýho roku. no, tam sme teda zažili
nálety, i dokonce aj ty, jak se jim říkali, kotlaři tam bylo nádraží
blízko, tak sme tam zalehli ani sme <neviděli kam> a první to
bombardování na to, to sme taky viděli, to byl krásně v srpnu když
to bylo, no a potom bylo to v listopadu, to tam ty kotlaři byli, no
a byli sme tam až do toho pětačtyřicátýho roku když začala, když
začalo jako osvobozování teda, tak sme poslední co to bombardovali,
a byli na Komárov, tak sme tam šli, pak nás vy- vo- vrátili, že tam
byli mrtví lidi, a koně, a to, tak sme museli přes Černovice dom, a
pak maminka řekla, <nic už nikam nebudeš chodit.> tak tím pádem to
skončilo, no, byla sem doma potom po válce sem začala dělat, začala
pracovat v tiskárně, v Rovnosti teda, jako, měla sem sestřenicu, ta
tam pracovala tak mě tam vzala. a vod té doby sem pracovala vlastně
v tiskárně, do, celý ty leta než sem se vdala, než teda sem šla v em
čtyřicátým sedmým sem se vdávala, a ve čtyřicátým devátým se mně
narodil syn, a se nám narodil teda syn, a potom, a to sem zůstala
doma, a po mateřské sem se tam vrátila, no a manžel šel na vojnu
tehdá, no potom sme když přišel tam se nám narodil druhé syn, no,
bydleli sme potom na té Slepé, jak sem říkala, a pak sme se
stěhovali na Příční, jako větší, tam sme měli jednopokojovej byt,
pak sme se stěhovali, vyměnili to na Příční, z Příční sme se
stěhovali do Králova Pole na Těšínské, a tam sme bydleli třicet let.

SM: a to už bylo po válce.

LZ: to už bylo teda po válce, to už všechno to bylo po válce. to už
potom vod toho když sem se vdávala v tom sedumačtyřicátým, to už
bylo teda po válce,

SM: hm

LZ: tak to tak, a tak sme žili celkem spokojeně teda no, nemůžu si
stěžovat, no.

SM: dobře.

LZ: pořídili sme si celkem sme se snažili voba dva sme pracovali,
no, tak sme se snažili, měli sme chalupu, potom taky manžel byl
teda, měl rád auta, no tak aj <auto>, no

SM: hm

LZ: tak to šlo, tak teda trochu, no.

SM: tak jo, a potom

LZ: a ty, ty kina.

SM: jo, to ještě k tomu se dostaneme.

LZ: hm

SM: a jaké bylo povolání vašich rodičů, před tím rokem čtyřicet pět.

LZ: no tak maminka byla doma, protože byla dost taková slabá. a
tatínek em napřed měl svoju dílnu, byl jako obuvník.

SM: hm

LZ: v těch Maloměřicéch měl dílnu. a potom už, to bylo teda už po
válce, tak měl úraz, musel jít dělat do cementky, to zavřel, protože
to jako nešlo, a tak šel dělat do cementárny, tam měl úraz a byl
potom v důchodě. maminka pracovala kdysi jako v textilce, taky,
v obřanské továrně tam, a potom byla když sme, sem se narodila já,
potom bratr, tak byla doma, a byla dost taková slabá, dost taková
jako nemocná, tak ani za války už ne- nemusela být totálně nasazená,
jinak celkem, život, vždycky sem měla celkem pěkný, no.

SM: hm

LZ: když, i když nechodila do práce, tak vždycky se snažila, vždycky
na pole někomu pomoct, a něco za války, a takový, tak, a tatínek
když měl dílnu, tak taky něco vždycky, za to něco místo peněz ňáký,
to bylo na lístky za války, to víte, takže to bylo takový, celkem
sme žili docela slušně, no. ne ňák tohle, ale

SM: hm

LZ: jinak. a jinak co?

SM: a vy ste teda říkala že ste měla bratra,

LZ: hm

SM: a měla ste ještě jiné sourozence?

LZ: ne, jenom bratra.

SM: a ten se narodil v kerém roce?

LZ: třicet jedna.

SM: hm

LZ: za tři roky, teda, třicet jedna, ten ještě žije, bydlí v Líšni,
taky v tom domě s pečovatelskou službou, teda, no, von je takovej
dost nemocnej už, no.

SM: hm a teda nej- nejvyšší vzdělání, kterého vy ste dosáhla, to
bylo teda jenom

LZ: nic, základní <škola>..

SM: jenom ta základní škola.

LZ: sice sem chtěla potom i když měla sem jako po válce že bych si
uďála ňákej kurz na zdravotní sestru, nebo tak něco, ale už potom,
říkám, už potom sem se vdala, už přišly děti, takže už tak jako.
bylo té práce dost, kolem domácnosti a kolem to. takže sem už

SM: jo. a kdy pro vás skončilo takové to pravidelné navštěvování
kina.

LZ: no tak to bylo potom už pomale bych řekla v tým, když sem se
vdala, byly děti, no tak ještě se někdy, když přišli po- pohlídat
rodiče nebo to, tak se do toho kina sme šli. manžel ten nebyl teda
ňákým, von měl koníčka teda motorku a auto, ale tak to, tak
s maminkou někdy, to když pohlídali, tak, tak zas říkám, tak má tak
málo, no. a ňáký kamarádky, no tak, to když sme šly s kočárkama ven
nebo něco,

SM: hm

LZ: ale manžel neměl rád moc nějaký takový, ňáký návštěvy nebo,
abysme se ňák tohleto. takže už potom, tak když byl ňákej film
pěknej, nebo něco, tak taky se šlo. to potom když byli kluci už
větší, tak už se taky do toho kina zase šlo, nebo sme chodili tak,
nebo jinak už potom moc, pak už byla televize, to už

SM: hm dobře. tak teď se teda vrátíme do vašeho dětství,

LZ: hm

SM: a já bych se vás nejdřív zeptala, jestli si vzpomínáte na vaší
první návštěvu kina.

LZ: no tak já nevim, já pořád si myslím, že moje první návštěva byla
ta Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)).

SM: hm

LZ: to sme byli tenkrát ve městě, a já sem měla tetu, a ta teda byla
dost dlouho svobodná, tak mě někdy brávala jako, ale to sem, to vím
že sme byly s maminkou, že sme se to teda, bylo ve městě někde,
buďto tenkrát se to menoval kino Moskva.

SM: hm

LZ: to bylo asi mám dojem že to bylo na, na tom, jak je Tomášek
((kostel sv. Tomáše)), tam to náměstí,

SM: jo

LZ: no tak ta uli- no a jak je svatý Tomášek, a tak to sem byla
teda, a potom, ne, no a mám to dojem, že to bylo v jadr- v tam je,
jak se menuje tak, Jalta.

SM: hm

LZ: tak tam bylo taky kino. mám dojem že to bylo v té Jaltě
((Jadran)) tam, no.

SM: a takže, takže když ste byla poprvé na té Sněhurce ((Sněhurka a
sedm trpaslíků)),

LZ: na té asi si myslím, jé, s maminkou, jé, s maminkou ještě sme
chodily na širlej templ ((Shirley Temple)),

SM: chodily ste?

LZ: no, dyť no jistě. to s maminkou, to sem měla strašně ráda.

SM: hm

LZ: a dneska je to ta bejvalá velvyslankyně, že

SM: hm

LZ: tak to jo, to sme, to sem viděla několik těch filmů s tou širlej
templ ((Shirley Temple)). to jako děv- děcko teda. no a potom na to,
to byla ta Sněhurka a se- sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)), jo, to sme mluvily. potom ňáký ty pohádky, a tak, no

SM: a to sou teda vaše úplně nejstarší vzpomínky?

LZ: to sou tak ty, nejstarší vzpomínky, to je ta širlej templ
((Shirley Temple)), no.

SM: hm

LZ: a potom teda to sme chodily na, už, jako už, když už sem byla
větší, tak to už sme chodily na nějaký ty filmy, říkám, tak víc
takový ty, no takový ňáký to bylo jinak už potom s kamarádkama nebo
něco že už těch patnáct šestnáct roků, no tak to už se chodilo na
takový ty zamilovaný jak se řiká, no, nebo takový ty filmy jak sme
to říkaly, ňáký ty, co ste tam měla ňáký ty, tak

SM: jo. em a pamatujete si třeba jaká byla atmosféra tenkrát, když
ste třeba chodila na em jako dítě na ty filmy? třeba na tu širly
templ ((Shirley Temple))? pamatujete si třeba jaká byla atmosféra
v kině, nebo něco k tomu?

LZ: no tak to víte že, tam, my sme chodily většinou teda do těch
Husovic, do toho kina, Maloměřice kino neměly, tak to sme chodily do
Husovic, tam bylo kino Jas a kino Sibiř. no a no tak to, vždycky sme
se jako, sme tam chodily jako, kino no, no byly sme, dívaly sme se,
byly sme rádi že teda něco vidíme, že, se můžem pobavit a a že
jinak...

SM: hm

LZ: no nebylo to, já nevim jak dneska je to, no ale, byly sme ticho,
že, <a dívaly sme se>

SM: hm

LZ: jinak jako nevim jak bych to řekla.

SM: jo, dobře. a jako dítě do těch deseti let ste chodila asi jak
často do kina?

LZ: no tak to nebylo tak moc často. sice to nebylo drahý tak jak je
to dneska, no, naši neměli těch peněz zas tolik abysme, říkám to,
akorát to víc, to si pamatuju, ta širlej templ ((Shirley Temple)) a
potom teda už když už sem teda dorůstala nebo to, tenkrát nebyla
žádná jiná zábava, jen to kino. a nebo ty kolotoče když přijely, tak
to byla taková, ale jinak ty ty filmy to, tak nějak, potom to, to si
pamatuju už teda jako začátkem té války nebo to už sme chodily
s kamarádkama nebo to, tak to už se šlo, to víte, když to bylo ňáký
takový moc toto, tak to bylo přístupný od později, že, jedině ňáký
ty dětský filmy, nebo, nebo těch co byly ňáký ty em přístupný s tím
Vlastem Burianem ((Vlasta Burian)) nebo, nebo teda takový ty filmy
jinak, to potom častějš až vod takovejch patnácti, až sem začala
dělat, tak sem říkala že sem těch čtrnáct, to vod těch patnácti roků
nebo čtrnácti, tak to už se chodilo potom na takový ňáký ty, no je
to mládeži přístupný nebo to, tak sme šly, no, a to sme chodily,
říkám tam, a potom když sem začala jako už pracovat, to bylo na té,
na té, v těch Husovicích, na té Mostecké, tak tam už byly potom
děvčata jako, co sme se seznámily, tak sme už chodily na Marxovu,
tam bylo kino ((Lido bio)), tak tam si pamatuju právě ten Dům u
jezera ((orig. název pravděpodobně Immensee)) to bylo německé, a to
sem tam byla jako taky s jednou tam, s kamarádkou z té práce, a vona
už byla starší, já sem šla s ní tehdá. to bylo od osumnácti let, a
já sem šla s ní, a teď sem říkala, no tak jestli mě tam pustí, nebo
nepustí, to bylo takový buď nebo, a představte si že mě normálně
pustili a ji kontrolovali, <a vona byla vo tři roky starší jak já.>
vona byla taková drobná, <taková,> já sem přece měla trochu, a mě
pustili a no, tak, tak to bylo hezký, to si tak pamatuju dneska, a
jinak, pak sme chodívaly na Cejlu byla kino Radosť ((Radost)), to
bylo, anebo teda to výjimečně do mě- do města teda, když, ten
Kapitol, ta skala ((Scala)), to byly ty, tenkrát ty ména těch kin,
anebo ten, myslím že to byla Jalta v té pasáži tam, na em u radnice
v tom, jak ta pasáž, no jinak nevim co byste.

SM: em dobře, takže jako dítě ste chodila spíše nepravidelně [do
kina?]

LZ: [no, to] bylo tak nepravidelně,

SM: hm

LZ: protože, no tak možná, říkám, to víte, tenkrát se dělalo aj
v sobotu, a to, rodiče, říkám, tak to...

SM: hm

LZ: jako nebylo tak moc toho času nebo jako bych řekla. my, tatínek
byl víc tak, my sme chodívali dost ven, jako do lesa spíše a tak
jako, jo?

SM: hm

LZ: tatínek rád chodil do lesa, a, no tak vždycky zpátky, vždycky se
nasbíraly šišky <na zatopení,> a nebo takový, a tak v sobotu ještě
dělával, ale v neděli to bylo pravidelně že se šlo, no.

SM: hm a vy už ste teda říkala něco o tom, ale kdybyste mohla teda
zopakovat s kým ste jako dítě chodila do toho kina. ste říkala s tou
tetou,

LZ: no, tak s tetou někdy teda, jo, tak, ale vona potom už se taky
v- taky vdala, to bylo jako dítě, jako dítě tak, ale no spíš mě
brávala někdy, pracovala jako u svaté Anny ((Zemská nemocnice u sv.
Anny v Brně)) jako em jako, nebyla zdravotní sestra, jako spíš to
taková pracovnice,

SM: hm

LZ: v evidenci, jako v těch, v těch, a tak mě vzala měla někdy
službu, a tak mě vzala do mě- jako do města, a tak sme šly spíš do
města, a vona měla kamarádky, a to byly tři ty se scházely, tak
vždycky U Tomana v cukrárně, tak mě vzala na zmrzlinovej pohár, tak
to bylo pro mě takovýho něco, a někdy sme se, říkám, někdy sme teda
do toho kina, no tak jako dě- taky aj, taky myslím na tu, měla sem
strašně ráda, byla taková kudrnatá, ta širlej templ ((Shirley
Temple)) a to, tak sme někdy aj myslím s ní sem byla, a no a nevim,
říkám, na tech, na tu Sněhurku a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)) sem byla myslím dvakrát, jestli né jednou s tetou a
jednou s maminkou sme byly. a jinak potom se teda vdala a
vodstěhovala se, vona bydlela potom u Prahy v Českým Brodě. tak tam
sem potom jenom tak někdy jela na návštěvu, ale jinak, a pak sme, no
tak to byly kamarádky ještě ze školy děvčata, Naďa Skácelová, Draha
Vaculová, Staňa Havránková, tak to byly takový, co sme chodívaly
jako do kina. na a pak už bývali taky nějací chlapci, že jo,

SM: hm

LZ: ale ((smích)) to už tak to sme se jenom tak domluvili, tam, to
sme chodili na tu Mosteckou, dělali tak tam byl (dymovič), a jako,
to byla taková čokoláda, tam se vyráběly jak bonbony čokoládový a
to, tak voni tam ti kluci chodili s náma do krytu potom už se
chodívalo za války, za- no už, tak v polovině války už se chodívalo,
vždycky když takové plané poplach a museli sme do krytu. a voni
chodívali tam k nám do krytu, jak byl endr ((Ender)), tam, to se
menovalo, ta továrna, tak tam byl, no, měli sme tam kryt. tak voni
tam chodívali. sme se seznámili a potom, nebo sme cho- jezdívali
ráno do práce zároveň, no tak voni bydleli v Husovicích dva ti
kluci, a tak ta Naďa Skácelová prostě a já, tak sme taky někdy šly
s nima do toho kina, no a jinak, to bylo, většinou se tak domluvilo
s práce, a tak, takže tam byli tak, takže sme se tak setkávali a to,

SM: hm

LZ: to byla tak ta sobota neděla, protože jinak nic tak potom začalo
až po válce trošku tý zábavy, jinak, pak to byly hody, a v létě
v tom pětačtyřicátým to byla taková euforie, všichni měli to, ženy
měly hody, cementárna měla hody, em komunisti měli hody, hasiči měli
hody, tak sme vlastně takové jako party a v těch sme chodívali aj za
(stárky), a takový, tak sme se, to začalo, já sem teda chodila do
Sokola taky, během války, nebo před válkou, zas to byla Věra
Vojdova, tam na Obřanské, když sme bydleli, a tak sme chodili do
Sokola, a pak teda, pak to zakázali ten Sokol, po válce se to znovu
obnovilo, tak sme měli veselicu, a a veřejný cvičení, a potom byla
veselica. takže to, říkám, ten rok to bylo takový, no pak sem se
seznámila s manželem, no, začali sme spolu chodit,

SM: hm

LZ: tak už tak jako víc to. taky sme šli do toho kina, to bylo říkám
buďto teda zase na ten Cejl, tu do té Radosti ((Radost)), nebo na tu
Marxovu ((Lido bio)), nebo takhle, tak někdy, jo,

SM: [dobře, tak]

LZ: [a potom to] bylo evr- e- Madla zpívá Evropě, jo, to bylo jak to
bylo em to štěstí, potom byla Madla

SM: já jenom se vrátím ještě k tomu vašemu dětství, em abych to
správně pochopila, takže vy ste chodila do kina s tou tetou,
s maminkou, a ještě ještě ste chodila třeba em se se chodil s vámi i
třeba váš bratr když byl malý, do kina? nebo

LZ: no tak když byl malý, tak, no tak, von zas tak moc, no nevim, že
by ňák chodil do kina, nebo to, přece ty tři roky byl tak taky šel,
no možná na ty, na tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sme
možná byl s náma, ale na tu, no, věříte že to už tak ňák moc ani
nevim? ale to [nevim.]

SM: [a vy] třeba když ste byla už trochu starší, tak brala ste třeba
bratra do kina? nebo, nebo ne?

LZ: ne. věříte že ne?

SM: [nechodil]

LZ: [sice] sme byli jako em sourozenci, nemůžu říct že by, ale von
už měl zas takový, von měl fotbal, von měl, von chodil bruslit, a
spíš takový chlapecký jak zájmy, než totok. vycházíme spolu velice
dobře dneska, navštěvujeme se, to nemůžu říct, ale vždycky to,
vždycky tohle je na mě, ale, vždycky volá skoro každý den, protože
von nemůže chodit, von je dost jako má klouby špatný a, a totok, tak
když tak von volá aspoň přes den, nebo já tam zase za ním du, teď
sme se domluvili na pátek, byla sem tam, taky sem něco koupila, něco
něco takový, tak to, a jinak, jako děti, ne, říkám von měl svoje
zájmy <a já sem taky> měla jaksi svoje zájmy. tak ňák sme se, von
chodil, von hodně, von dodneška sport ho baví teda, jo, dívá se na
sport, a čte všecko možný vo sportě, a spíš měl kluky jako zase
takhle. tak když někdy možná, někdy jako to si tak už ňák moc ani
věříte nevybavuju,

SM: hm

LZ: někdy s maminkou že nás vzala teda do toho kina voba dva, ale
jinak potom sme každej svoje teda, říkám, von spíš na ten fotbal
šel,

SM: jo jo jo

LZ: už potom jako kluk, a je to dlouho.

SM: dobře. a vy ste vy ste teda v dětství bydlela v Husovicích?

LZ: v Maloměřicích.

SM: v Maloměřicích. a které kina ste jako dítě teda navštěvovala. vy
už ste jako něco říkala,

LZ: no, to sem říkala ten, tam byl kino Jas na kraji, tam
z Maloměřic sme šli, a potom tam bylo kino Sibiř.

SM: to bylo v Husovicích, taky, no.

LZ: to bylo v Husovicích. tam nejvíc sme, potom říkám už nebo když
už sem začala potom, po tým dvaačtyřicátým, tak to už na tu Marxovu
((Lido bio)), s těma zase z práce s těma holkama, nebo em do toho na
ten Cejl, a em do toho kina Radost, anebo teda Kapitol, anebo toto.

SM: a když ste byla ještě dítě, fungovalo tam to kino Sokol?
v Maloměřicích ((Kino Sokol Obřany))?

LZ: ne, tam nebylo kino. tam bylo kino v Obřanech,

SM: jo vlastně v Obřanech, ano.

LZ: v Obřanech byl, na to sokolovně, tam bylo kino ((Kino Sokol
Obřany)), no tomu se říkalo blechárna teda, <to je,> že tady mám, a
k tomu se, a tak to, tam sem chodívala taky, většinou v sobotu
odpoledne, když bylo tatí- tatínek třeba dělával to tak to bylo
v sobotu vodpoledne, tak tam sme chodívali. a tam právě sem měla jít
na toho barona Prášila ((Dobrodružství Barona Prášila)) jak sem vám
vykládala že se mně stalo, že sem začala mít bolesti, jako potom
zánět slepýho střeva teda, tak sem do toho kina nemohla, strašně sem
to voplakala, no.

SM: hm

LZ: pak sem to dohnala teda, pak sem šla někam jinam. ale věříte že
už ani nevím, já vím že to dost dávali, to to Magdino štěstí
((pravděpodobně Lízino štěstí)) nebo jak potom Madla zpívá Evropě,
tak to se mně moc líbilo, to všechny tři, to byly asi tři díly,
děvčátko ((možná Bláhové děvče)), nebo ňák takový, tak to sem, tak
to sme tam taky, to sme tam chodívali taky, pak sem to viděla ještě
jinde. to že sme bydleli na té Obřanské, tam sme to měli kousek
teda. tak to sme tam jako dost, no, to byla sokolovna, teď já sem
tam šla, není to dlouho, to úplně to, to úplně ten Sokol tam ňák,
špína škaredý to tam bylo, úplně to tam zaniklo nějak v tom.

SM: hm

LZ: ten

SM: a vy si vybavujete jak to tam vypadalo kdysi v tom Sokole?

LZ: no tak, říkám, jak sme tam chodívali, tak to byl, to byla
tělocvična,

SM: hm

LZ: jo? a bylo tam jeviště, když tak se tam něco pořádalo, bylo tam,
tam dali myslím tu em jako to plátno promítací, a ži- postavily se
tam židle a dívali sme se tam, to bylo skutečně takový malý kino
jenom, jenom tak provizorní, to nebylo ňáký zvláštní, ale spíš
chodívali sme tam cvičit se Sokolem teda, na hřiště nebo někdy tak,
ale jako kino to bylo skutečně jenom takový, takový provizorní. to
tam už v tem, v tem Jasu ((Jas)), a v to Sibiřu ((Sibiř)) to byla
kina, který tam byly už lavice a to,

SM: hm

LZ: a tam jenom postavený židle, tak jako když se v sobotu, nebo
v neděli vodpoledne se tam třeba hrálo, no.

SM: dobře. a proč ste chodila právě třeba do do toho Jasu, a do té
Sibiře,

LZ: no protože sme měli nejblíž, a už to bylo kino, no, jako,

SM: hm

LZ: skutečně, no, už ta, už to promítací, už to s- bylo prostě
zasta- postavený jako kino, jako ta promítací tam se to asi jenom
ňák natáhlo nebo něco, v těch v tom so- v té sokolovně, ale to už
potom, říkám, to, no sme tam bydleli vod toho sedumatřicátýho roku,
ale víc to teda se chodilo do těch Husovic ((kina Jas a Sibiř)), no.

SM: hm dobře. em a jaký byl názor vašich rodičů na film a na kino.

LZ: tak tatínek ten vůbec ne, tak ten pomale vod rána do večera
když, říkám, von byl spíš do toho lesa, tak někam ven se podívat, že
seděl celé den bych řekla u toho verpánku, takže spíš do toho lesa,
tatínek ne, tatínek, tatínek byl moc hodné, ale nechodil do kina, to
von přišel třeba večer v šest hodin, umyl se a byl rád myslím že si
lehl. sme si vždycky lehli do postele jako, em no do posteli teda
jo, no tohleto se držela třeba černá hodinka, tak tatínek nám
vykládal třeba když byl malej, nebo když byl, von byl v první
světové válce, tak nám vykládal, a učil nás vždycky, von byl na té
italské frontě tam něco, tak nás vždycky učil, to si pamatuju
dneska, že <vím že,> že nás učil italsky počítat, <una due tre,
kvatro, čikve, čéte, oto, nove, déči.> ((quattro, cinque, sette,
otto, nove, dieci)) to si pamatuju, co tak, a to nám vždycky
vykládal, když byl malé, tak von pocházel z Rožné, tam na vysočině,

SM: hm

LZ: brzo ztratil rodiče, maminka mu zemřela když mu bylo devět,
myslím tatínek potom ňák ale ( ) a tak vždycky vykládal, co, že
neměl prostě zrovna dobrý dětství, a tak, tak nám potom vykládal,
měl dvě sestry a bratra, a takový. no potom byl ve válce, tak nám
vykládal jak to bylo ve válce, v první světové válce teda,
narukoval, protože von měl osumnáct roků, když začala válka. tak
dvacet. dvacet. von se narodil devadesát čtyři, osumnácet devadesát
čtyři, a potom devatenácet čtrnáct vypukla, tak musel jít do války,
a, no a tak, takový, tak to byla vždycky taková černá hodinka, no.

SM: hm

LZ: no tak...

SM: dobře. a jaký byl postoj školy k filmu a ke kinům? vyjadřovali
se třeba učitelé nějak k tomu?

LZ: nemůžu říct že by takle ňák se kolem toho ňák mluvilo nebo...

SM: nevzpomínáte si.

LZ: ne, to si nevzpomínám. někdy teda se tam třeba, přišli prodávali
lístky spíš do divadla jako, jo, to sme teda někdy do toho divadla
třeba na Prodanou nevěstu, anebo na em ten na balet, Labutí jezero.

SM: hm

LZ: a tak, ale to už teda to bylo poz- no už, vlastně já sem
vycházela školu ve dvaačtyřicátým, že, tak to bylo, a pak sem byla
s em s kamarádkou, no vidíte, tu Máňu Ševčíkovu, to sme bydleli tam
v jednom domě, a tak, a její maminka byla Němka teda. a vona dostala
lístky třeba vod, voni měli, to Janáčkovo divadlo bylo takový
německý, a tak dostala lístky, tak sem s ní byla asi právě na tom
Labutím jezeře, a potom ještě, ještě jednou sem byla, to bylo takové
ze školy, se to menovalo Bubu, to byla ňáká pohádka nebo něco,
věříte že to už, ani nevim, to jenom sem si říkala, já sem si
našetřila, já se, já pudu dopředu abych viděla <něco.> jó no
s tetou, s tetou sem byla na, to jako teda spíš to divadlo řík-
mluvím teda, na em Na tý louce zelený

SM: hm

LZ: to sem si myslela pán bůh ví cé nésu,

SM: ((smích))

LZ: a tak to, to si pamatuju, a potom když se zase, nevim, škola
spíš jak podporovala to divadlo, když děcka chodily do školy tak sme
třeba zase byli na, to je ten, ten českej, ten, Lucerna.

SM: hm

LZ: jo, tak na Lucerně, potom

SM: to ste by- to ste byli v kině nebo v divadle?

LZ: v divadle.

SM: [v divadle.]

LZ: [v divadle,] no, to spíš škola, se prodávaly lístky jako pro di-
na divadlo.

SM: hm

LZ: ale tak, tak aj sem vlastně tu Lucernu viděla, no ale to
pozdějš, myslím v kině taky sem ji viděla, no, to tam hrál ten
Brzobohatý ((Radoslav Brzobohatý)), toho mlynáře, a ten po- toho
podvodníka, no

SM: a tak obecně [kdy]

LZ: [no a] na Rusalce ((Rusalka)) tak to sem taky byla.

SM: jo.

LZ: a no

SM: obecně kdyby ste tak mohla říct, jestli byl pro vás film v tom
dětském věku důležitý?

LZ: ale tak to víte že to byla jediná zábava která vlastně tehdá
byla, že my když sme ještě, byla doma dost, tak my sme ani rádio
neměli,

SM: hm

LZ: tenkrát to tak moc nebylo, až myslím já sem začala dělat potom
v tom dvaačtyřicátým, tak strýc nám tenkrát sehnal nějaký rádio, to
už sem vydělávala nějaký peníze, tak sem, tak sme si koupili to
radio. ale spíš sem chodívala k babičce poslouchat pohádky teda pak.

SM: hm

LZ: takže em vždycky sem přišla, sem seděla vodpoledne s babičkou
sme poslouchaly pohádku nebo tak když něco. a babička už měla
takovou tu, ty takový jenom se to posunovalo deset dvacet třicet
čtyřicet,

SM: hm

LZ: a tak starý rádio, my už sme potom to měli trošku to rádio
lepší, no, tak už se, ale, tak jiná zábava, to, jenom to kino nebo
em prostě takhle ně- nějak. nebo do divadla když, aj ochotníci hráli
třeba, tak ty ňáký ty, ty, ale jinak to většinou jenom to bylo to
divadlo. tak když by se šlo třeba jednou za týden, nebo tak ňák to
můžu třeba říct, nebo aj ve všední den sme šli na em na to první
představení, ne, třeba od těch šesti, jako to bylo od šesti do osmi
a potom od osmi. to pozdějš tak, to sem tak jako ještě moh- tak já
už sem večer nemo- prostě nesměla moc chodit večer.

SM: hm

LZ: moc ne.

SM: a projevovalo se to třeba nějak ve vašich zvycích to kino a
film? jako třeba nebo v nějakých [hrách,]

LZ: [ale no,] to víte že, to víte že to bylo, třeba ten, když to
byla Nataša Gollová, jo? ty herečky, nebo Ferbasová ((Věra
Ferbasová)), nebo to, tak to bylo už aj to, aj třeba oblečení už se
nám líbilo ledasco, nebo účes, no, já vždycky, tak jak vždycky, no
Nataša Gollová vždycky vlnu, jo, takhle ty, nebo kdo to taky, Lída
Baarová ta zas byla dost na lokýnky, tak vždycky takhle totok a tady
loky- lokýnky sem, já sem aj, mě bavilo aj holičkou sem chtěla být,
kadeřnicí teda. tak sem ráda česala babičku, vždycky sem česávala,
vždycky babi sedni si, třeba na dvorek, voni měli domek tam právě
k těm, K hamrům, tak tam sem se narodila, tak babička tam bydlela u
strýca teda, jo, von to dostal, tak tam bydlela vždycky, ještě když
byl svobodné strýc, babička tam tak, vona byla taky špatně na nohy
nemohla, tak vždycky, babi, já ti vynesu židlu ven a sedneš si a já
tě budu česat, jo, a tak takový, tak říkám, ta Nataša Gollová ta ty
vlasy takový jak to bylo, jak to nosila, ty vlny tak, a

SM: tak ste se [tak česávala.]

LZ: [tak sem se tak] ráda česávala. vždycky ráno sem vstala, vždycky
skřipce tady <a v nich šla do práce.> a nebo nebo ta Lída Baarová,
ta vždycky zase ty ruličky takhle natočený, a, nějak tak to, no tak
u nás to, to víte že se nám to líbilo jako děvčatům, dneska jako ti
mladí mají, vy máte po- vy máte představu vo americkejch, a já nevim
a já nevím vo všem, tak my sme tenkrát neměli to. to bylo buďto to
byli Němci, anebo aj ty, ty německý her- tak ta Mata Hari, to byla
ta vyzvědačka, nebo em jak vona se menovala ta německá ma- marlen
dytrich ((Marlene Dietrich)),

SM: hm

LZ: no, to s ní taky byly ty filmy ňáký s tím, Modrý anděl vlastně,
jo, to byl. a tak ta taky chodila na ty vlny dost načesaná, anebo už
ledasco taky sme, taky se nám líbilo nebo sme z toho trošku si
přebírali tak jak vy dneska vidíte ty ty filmy nebo ledasco, vidíte,
nechcu to ((smích)) tak zas už, my vidíme to, zas už nám se to tak
moc nelíbí, těm starším ledasjaký takový ty módní ty, tak výstřelky
nebo to, ale tenkrát to taky tak možná bylo. to se zas chlapci si
ledas ty účesy těch chlapců zas taky byly takový, že.

SM: hm

LZ: viděli to, prostě jiný ty nebyly, jenom ty z těch filmů se mohlo
nějaký ty. a co byste ještě chtěla dál vědět, nebo něco [ste
říkala.]

SM: [dobře, tak] už, tak už se teda pře- přesuneme dál od toho
vašeho dětství, a teď bychom se vlastně bavily o období em potom co
ste ukončila tu základní školu teda, to ste říkala že hned po
základní škole ste začala [pracovat, že.]

LZ: [pracovat.] no.

SM: dobře. a jak často ste chodila v tomhle období do kina.

LZ: no tak tam už potom bych řekla že to bylo třeba častěj, protože
říkám, jiná zábava tak nebyla, já sem začala pracovat jak sem říkala
v tom dvaačtyřicátým roce, a to bylo, prostě sem sme šli na pracovní
úřad, mladá, zdravá, do práce. bez jakýhokoliv em tohle. když přímo
potom šly některý eště dál na školu, a já zrovna třeba z finančních
důvodů, i když ten prospěch nebyl tak špatnej, tak s- maminka chtěla
se vyuči- abych se vyučila, že no a tehdá na pracovním úřadě, mladá,
zdravá, do práce. no. to bylo totálně, prostě nasazení, no,
automaticky. tak mě dali na výběr tři, no tak maminka teda potom
vybrala, sem začala dělat v té pletárně, u endra ((Ender)) na té
Mostecké, jak sem říkala, no, a tam sme, tam ze začátku, nevim, tak
se chystalo vlna třeba pro domácí, co vyšívaly, domácí pracovnice, a
v dílně, to víte, když sem tam přišla jako čtrnáctiletá holka, no
tak sme přišívaly knoflíky, a ty visačky, nebo chystalo se teda em
namotat trochu červené, trochu zelené, trochu vy- si tam chodily ty
domácí pracovnice vyšívaly tady těm Němcům ty <kytičky> na svetry, a
tak. a no a pak sem trošku už potom, pak sme tam už dělaly, už sem
přešla jako trošku něco jinýho, no a když přišlo čtyřiačtyřicátej
rok, tak na pro- na prohlídku jako mladý děvčata, tak sme šly na
prohlídku, jestli se nám nepotí ruce, že bysme šly dělat do té
Brněnskéch Ivanovic, tam byla žárovkárna, byl to mám dojem že Sinus,
ale jako potom tak se dělaly ty em lampičky do motoru a do letadel,
do ponorek, do radiopřijímačů takový, no tak tam sme teda potom sme
jezdily až do Brněnskejch Ivanovic. a tam sem dělala teda do toho
pětačtyřicátýho roku, a tím tam to skončilo, tak sem šla do té
tiskárny dělat potom. v pětačtyřicátým roce sem začala dělat
v tiskárně v Rovnosti, tam sem potom šla na mateřskou dovolenou, a
po mateřské dovolené sem šla zpátky, jenomže to potom už se, sem
přešla jo, mezi tím sem byla, no byla doma, potom se narodil druhé,
a po tým, po tým druhým chlapcu, v osumapadesátým roce sem
nastupovala, no do Rudýho práva teda.

SM: hm

LZ: taky to byla tiskárna, ale Rovnost byla, to se potom tam ňák
zabralo, přestavovalo se to, dneska je tam ta pojišťovna nebo něco
je tam na tom rohu, a tak sem přešla, manžel př- manžel byl teda
jako vyučenej jako v tiskárně, tak sem tam jako em šla potom, znala
sem tam všechny ty. tam sme se seznámili teda s manželem, jo, v té
tiskárně, a když to tak potom sem tam v osumapadesátým když už byly
děcka větší, tak sem šla tam a dělala sem tam až prakticky do
důchodu.

SM: hm

LZ: no, takže sem tam dělala, napřed sem šla na noční směnu do
expedice novin, a potom když už děcka byly větší, a byl, manžel
dělal většinou na noc jako u novin, se dělá, tak sem radši zůstala
doma, šla sem dělat na ráno potom, protože, taky do tiskárny, ale do
jinýho oddělení, protože, abych večer s těma děckama byl- se
<(neporvaly)> nebo aby byl doma s těma dětima, no, tak a tam sem
potom zůstala doma už potom.

SM: jo.

LZ: (sem) šla až do důchodu teda do toho.

SM: dobře a kdybyste teda měla ňák odhadnout tu četnost té návštěvy
kina, po tom co ste začala pracovat, jak často ste chodila.

LZ: no tak určitě to jednou týdně to bylo ten, to kino, protože
říkám, to sme ďáli tam tak tam byly už ty, tak buďto do těch, víc no
do těch Husovic ((kina Jas a Sibiř)) anebo zas s těma kamarádkama
eště co ze školy byly, nebo ty potom dělaly vlastně taky u toho,
asi, asi tři eště dělaly taky u toho Endera ((Ender)) přišly k tomu
Enderovi ((Ender)) jak já, tak em to sme chodívaly, no, to byla tak
jak sem říkala, ta Naďa Skácelova, ta Soňa Havranova, em pak tam
byla Irena Škodova a Míla han- me dneska je Telecká, já už, no,
Handlová, jo, voni měli tam cukrárnu v Maloměřicích.

SM: hm

LZ: a tak to sme jako chodívaly ještě jako do těch Husovic potom,
když už sem se seznámila, tam zase v tiskárně, tak, (počkat), tam s
to tak na tu Marxovu ((Lido bio)), nebo na ten, do té Radosti
((Radost)) na ten Celj.

SM: hm

LZ: to už, do toho města, to už tak jako bylo něco už výjmečnýho,
no. až potom když sem se vdala už potom, tak to spíš em když se šlo
do kina, tak se většinou zase už šlo do města. takže sme bydleli tam
tak zas u toho města.

SM: hm a proč u vás došlo k té změně vlastně v počtu návštěv kina,
že ste chodila častěji. mohla byste ňák říct proč ste chodila
častěji do kina?

LZ: no tak, říkám, no tak možná už, to už jako zase děvčata už víc
sme chodívaly, už sme mohly třeba už na to em jako mládeži
nepřístupný, jo ((smích)) už sme byly starší, no tak už sme mohly
jít tam, a nebo už prostě bylo víc, no už sme byly starší, už sme
něco jaksi víc nás to už táhlo, zas abysme něco vi- abysme něco
viděly, abysme se pobavily, nebo abysme něco někde viděly zase něco
jinýho, no

SM: hm

LZ: než...

SM: a em vy ste vlastně říkala, že ste přestala chodit do těch kin v
centru? když ste začala pracovat v té pletárně?

LZ: jak v centru, myslíte jako ve městě, v Brně? nebo tak?

SM: hm

LZ: no tak ne, no

SM: nebo chodila ste? pořád?

LZ: no tak taky sme chodily, ale říkám, víc na, víc to tam bylo
blíž, no, nebylo to

SM: hm

LZ: tak přece se nám to zdálo už do toho města dál, nebo to možná
bylo dražší, nebo já nevim proč je že se, to už bylo takový oblíbený
tam, na té Marxové ((Lido bio)) to kino, nebo na té, na tom Cejlu
((kino Radost)), anebo, říkám, tam už potom se víc, já vím že potom
už s jako s když byli chlapci, tak to, když už byli chlapci větší,
no tak taky sem, tak už sme víc chodili do toho města, protože zase
to bylo blíž zase třeba z té Příční, nebo z toho, už potom vlastně
byli větší, to už sme bydleli v tom Králově Poli, na toho
Ptašinského, takže to už bylo zase do do města blíž, jo, jako tam.
nebo zas to Královo Pole, zas tam bylo to Oko, nebo Jadran, jo?

SM: hm

LZ: tam to sme bydleli tam, takže to už bylo Jadran, anebo to Oko
myslím že se to menovalo ještě to jedno menší kino tam bylo, ne? no
a tam už potom začalo být širokoúhlý, v tom Jadranu, tak už víc, tak
taky, vím že sem, že s tím, už byl, už byl starší ten mladší, tak
tam taky sme šli, jenže to už potom, nevim, no. taky sme eště sem s
těma chlapcema chodívala, no.

SM: hm

LZ: taky do toho kina sme chodívali. manžel ten moc ne, von zaprvně
na to moc nebyl, ten měl motorky, auta, a von potom taky, jak sem
vám říkala, dělal v té tiskárně, tak dělal zase večer, takže my už
sme, prostě už se do toho kina tak nešlo. a to se dělalo aj v
sobotu, že, tehdá ještě, a v neděli zas třeba, zas, buď sme jeli
někam třeba ven, nebo už maminka potom začala stonat, tak sme
jezdívali ven, takhle vždycky sme se stavovali ještě zpátky u
maminky, a u rodičů v Maloměřicích, voni potom bydleli ještě pořád
na té francové ((Franzové)), a tak sme se tam stavovali, a em pak
manžel zas chodil ještě, zas byl ještě v pondělních se říkalo,

SM: hm

LZ: co jako v pondělí byly noviny, tak chodíval někdy, a to se, no
dost často, aspoň jednou za čtr- vždycky za čtrnáct dní, a jinak to
byl rád když si, pak už byla televize, no tak už se podival třeba na
tu televizi. von nebyl ňák milovníkem kina zrovna, tak.

SM: hm

LZ: říkám, von dělával to večer, tak chodil na večer do práce, a
vždycky buďto na devátou, nebo někdy na šestou, někdy na devátou,
podle toho jak totok. takže...

SM: a vlastně v tom období do té do toho konce války, měla ste ňáké
své oblíbené kino v Brně?

LZ: to nemůžu říct, tak že bych měla přímo oblíbené. do té konce
války, no. tam kde se prostě hráli něco co bych chtěla jít, co bysme
se chtěli jít podívat, tak sme se domluvili, no a dneska půjdeme,
jé, tam hrají to a to, pudem se na to podívat, jo?

SM: hm

LZ: ale říkám vám, to, bylo to tak po tom, po tu Radost, po ten, po
tu Marxovu ((Lido bio)), anebo to výjimečně, no, když, ačkoliv potom
když sem dělala v té tiskárně, to bylo až v tom pětačtyřicátým roce
teda. takže tam byla ta skala ((Scala)) jo, zrovna. dneska je to,
jak se to menuje to kino tam, víte jak je Tomášek, ((Kostel sv.
Tomáše)) tak naproti tam, de se dolů po schodech.

SM: hm

LZ: taky je to skala ((Scala)), není to pořád skala ((Scala))?

SM: no, myslím že jo. teď nevim. a tak měla ste, to ste měla ráda tu
skalu ((Scalu))?

LZ: jo, tam sme chodívali potom zas už. to bych řekla to v tom
pětačtyřícátým roce,

SM: hm

LZ: že to bylo, já sem dělala em prostě, víte kde sou lázně, na
ulici devátýho května ((ulice 9. května)), je Tomášek em kostel
Tomáš ((Kostel sv. Tomáše)), pak je na rožku sou lázně, ústřední
lázně em tak, a naproti byla byla tiskárna, Rovnost. dneska je tam
ta pojišťovna, tak tam byla tiskárna. tak tam sem dělala, takže tam
sme to měli zrovna třeba se šlo

SM: jo.

LZ: koupit lístky nebo tak. tak tam sme dost bych řekla ta skala
((Sclala)) teda, to bylo takový. anebo Kapitol. to, zas Kapitol bylo
u divadla tam, jak je jestli víte tam ta Máj, tam je ta

SM: jo.

LZ: restaurace Máj. tak tam bylo Kapitol.

SM: a co se vám líbilo na, třeba na té skale ((Scala)) nebo na tom
Kapitolu ((Kapitol)), že ste měla ráda ty kina.

LZ: no tak už to bylo takový modernější, už to bylo takový lepší, to
víte, aj v tom, aj ty kina, to byly takový menší, takový vobyčejný,
no, tam už to bylo přece jenom takový elegantnější, takový už, to
bylo něco, něco jinýho. no tak, ale když se šlo, tak, tak to byly
takový už ty filmy potom, ňáký začaly ňáký ty ruský, a takový ňáký
ty válečný, no tak to mě zase, já sem měla, prožila ten konec války,
už mně bylo těch, šlo mně na ten sedumnáctej, tak mám dost takový
ty. prostě zážitky byly tam takový nějaký, takže

SM: hm

LZ: moc mě ty válečný filmy ani dneska teda nemám ráda.

SM: hm

LZ: no bývalo, no, akorát to Čtyři z tanku a pes, to se mně teda
líbilo, to bylo takový to, viděla ste to?

SM: to je takový ten polský [seriál, že.]

LZ: [film, no,] polskej seriál. tak to se mně tak jako líbilo, ale
že tam byly ňáký, ale spíš tak ten pes, a ta partya [těch těch
kamarádi, no.]

SM: [to bylo takové humornější.] hm

LZ: ale zas válečný filmy já nemusim dodneška teda.

SM: hm a bylo třeba v Brně ňáké kino které ste vyloženě neměla ráda?

LZ: nemůžu [říct, ne]

SM: [nebo do které] třeba nebo třeba kdyby vás tam někdo pozval do
toho kina, že byste tam nešla?

LZ: ne, ne, tak to teda ne, to mě, to mě, já vím že tam v té Jaltě
((Jalta)) bylo, ale tam se byla párkrát, tam ne, tam moc sem nešla,
ale em jinak nemůžu říct, to, kdyby mě někdo pozval do kina, tak
<sem šla tam, to nevadilo.> to mně nevadilo.

SM: hm

LZ: pak byla ta v Alfa pasáži bylo to kino Alfa,

SM: hm

LZ: tak to ale taky moc tam mě to ne- nějak ne. do té skaly
((Scala)) sem ráda, anebo do toho Kapitolu ((Kapitol)) u divadla jak
je ten, tak tam bylo kino teda.

SM: hm

LZ: dneska taky je těch kin plno už zavřenejch, no.

SM: hm a chodila ste do různých kin podle toho s kým ste šla, jestli
ste šla třeba sama, nebo s rodiči, sourozenci, kamarády,

LZ: ne, to nemůžu říct, ne. povidám, když akorát to vím že sme byli
v té Alfě ((Alfa)), na to Sněhurce teda, ale sedum trpaslíků,
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) tak to sme, ale jinak, když bych šla,
to sme tak hodně do těch Husovic ((kina Jas a Sibiř)). to říkám,
jako děcko, na tu šir- taky ju měla ráda, dycky, hraje širlej templ
((Shirley Temple)), pudem se podívat. tak to vím, to sme chodívaly,
ale většinou do těch Husovic ((kina Jas a Sibiř)), to, nemůžu
takhle.

SM: dobře. a jak ste se v kině chovala.

LZ: no slušně.

SM: ((smích))

LZ: ((smích)) tenkrát ani nebylo to, tehdá to neby- to bylo takový,
přece se, to se šlo někam do společnosti, že, už to byla takový, už
to něco bylo, že se někam šlo, tak se prostě chovalo slušně, no. sme
nekouřili, a ňák že bysme vykřikovali, nebo, žádný, že to ani
neexistovalo, i když se říká, že to, ty Husovice třeba jako byla
taková dělnický, i do Židenic sme někdy šli taky do toho kina. já
vím že to sme tam jednou byli, a já sem teda měla delší vlasy, a
chodila natočená. a říká, dívej, dívej se, ta vypadá jak Lída
Baarová, no já sem si myslela pán bůh ví co ne to. ((smích))

SM: [takže]

LZ: [tak] takový, to si pamatuju v těch Židenicích, no ale, ale to
je taková, říkám, to sou takový jenom takový blbý ty, to že, ty, ale
málo, málo, většinou to byly ty Husovice ((kina Jas a Sibiř)), a
anebo potom už říkám ta Marxová ((Lido bio)), nebo em nebo na tom
Cejlu ((kino Radost)). no to tenkrát nebyly ještě cigáni tam jak,
nebo Romové teda. nechodili tam tak, ne- to neexistovalo, no sice
byla ta Francouzská taková dělnická, Bratislavská taková dělnická,
by to bylo takový dělnický, taková dělnická ulice, jako, ale
rozhodně ne tak jak to dneska je tam, to je strašný.

SM: hm takže v kině ste se chovala slušně a n- měla ste třeba ve
zvyku konzumovat jídlo nebo ňáké pití? v kině?

LZ: ne. ne. víte že to tenkrát vůbec nevím že by to existovalo nebo
něco, nebo, to taky nebylo tak, no, vy si to možná nedovedete nějak
představit, ste ještě mladá, ale to bylo všechno na lístky, jo, za
té války. tak to nebylo, my sme dostali deset deka cukrlat na celé
měsíc.

SM: hm

LZ: a to, já nevim jestli to, možná pro všecky ja teda ty rodiče, já
nevim, tak maminka to koupila, to schovala, to sme dostali vždycky
jenom za ňáký totok. to, to neexistovalo jako, anebo, ty popkorny,
nebo nebo jak se, brambůrky, nebo, no to neexistovalo.

SM: hm

LZ: vůbec nic takovýho. já si nedovedu představit že bysme šli do
kina a něco, něco si, nebo pití, no, to ne, nevim že by se něco
takovýho.

SM: hm

LZ: až po té válce možná něco bylo, že, ale, že by se bonbóny ňáký
koupily už potom, ale, původně bych řekla jako volné trh byl mám
dojem až v tom devětačtyřicátým roce. až já sem chodila, a jako byla
sem v jiným stavu, takže to se už potom něco prodávalo tak jako. by-
bylo to, eště byly lístky, ale byl už volné trh. ty lístky skončily
mám dojem až ale v třiapadesátým nebo to. když já sem čekala to dru-
chlapca druhýho, tak, no druhý dítě teda, tak em tak to končily
lístky. já sem mám dojem, že byl ale půl roku, když už sem tak sem
dostávala ňáký lístky už jako, jo, ale byla v jiným stavu, ale em
tak to končilo mám dojem než se naro- von se narodil ve
čtyryapadesátým v lednu teda tak, ňák v létě byla, to byla měna mám
dojem, a potom aj ty lístky přestaly. ale eště už byl ňáké volné
trh, a já si pamatuju, teda, no tak takový, to sou takový už
soukromý věci, když sem chodila s tím prvním, tak sem měla chutě na
maso, jako jo?

SM: hm

LZ: a to sem, a s tím druhým zase na em na sladký. tak sem si
myslela že to bude děvče. no a byl to taky kluk. a byl to kluk, a do
dneška je ten jeden mlsné, a ten byl na, ten byl na maso. už ty děti
si ty chutě nosí už vod toho, vod malička.

SM: hm a potkávala ste v kině své známé?

LZ: no to víte že jo, no. tak, my aj každé, no prostě měli sme, když
nám bylo padesát, tak sme měli setkání v Maloměřicích, jako š-
škola. třída.

SM: hm

LZ: no tak pade- ty padesátníci. a my sme měli teda áčko a béčko, a
chodili sme zvlášť chlapci a zvlášť děvčata. to postavili tam v
Maloměřicích tu novu školu, tak, no ale vůbec, tak se chodilo
tenkrát se chodilo zvlášť chlapci a děvčata. a tak když nám bylo
padesát, tak sme měli setkání, a vod té doby máme vždycky dvakrát do
roka se setkáváme s- spolužačky teda. ne s chlapcama, ale
spolužačky. mívaly sme to tam v Husovicích u vody, se to menuje
teďkon Apollo. a em pak to, nějak to tam zrušili, jestli to prodali
nebo já nevim nějak to tam bylo, tak teď chodíme do Maloměřic em tam
na Obřanskou. právě jak sme bydleli, tak vedle do té restaurace.

SM: hm a když ste, když ste třeba potkala nějaké své známé v kině,
tak hovořili ste v tom kině spolu? nebo třeba cestou z kina?

LZ: no tak to víte, jé nazdar, no, tak deš se podívat? nebo takhle
jak se to říká, nebo, anebo pak když potom tak co, líbilo se ti to?
bylo to dobrý, že, ten tam hrál, ten, no, tak ten se mně líbí. tak
to byli takoví herci který prostě se nám líbili nebo to, takže sme,
byly sme mladý, no, tak se nám líbili, no, jestli to byl Beneš
((Svatopluk Beneš)), nebo jestli to byl Jiří Dohnal, nebo jestli to
byl prostě totok se nám, tak se nám líbili. no tak ten Raoul
Schránil, no, tak to byl takovej už jenom em ten hrál vždycky takový
ňáký z lepší rodiny, vždycky taková, taková ta vyšší společenská
vrstva, jo, třeba i Beneš ((Svatopluk Beneš)) to byl, vždycky takové
jako u- jako takové, ale už sem ho brala jako lepší, jako třeba
Schránila ((Raoul Schránil)), nebo nějaký takový ty mně připadali už
potom takový moc nafoukaný <nebo tak jako.> ale samozřejmě ti, ti
herci, ti už z těch našich pomale, to byl ten Hrušínský ((Rudolf
Hrušínský)), nebo Pešek ((Ladislav Pešek)), nebo, tak to už bylo, a
pak byly ty školní, sme se rády chodily dívat na ty školní, že,
filmy, tak Sextánka, já nevim, takový, to už taky bylo takový už
trošku zamilovaný, no tak, to, v těch letech, říkáte do teho konce
války, to byly takový filmy pro nás, že, no.

SM: hm a když ste, když ste je vlastně vzpomínala na to jak ste s
tou kamarádkou em šla na ten nepřístupný film,

LZ: no

SM: tak to ste chodila, chodila ste běžně na nepřístupné filmy?

LZ: tak to né, to, to né, to tenkrát to akorát to sme se ňák
domluvily, a já říkám, no jo, ale to je nepřístupný, to. ale no
pojď, pojď, zkusíme to. já nevim, já mám takové dojem že sem si aj
vypůjčila občanku od té kamarádky,

SM: hm

LZ: ne vod té, co se mnou dělala, a tak trošku sme se podobaly, nebo
něco, tak sem si občanku. ale říkám vám, že sem to tehdá ani
nepotřebovala. prostě, tak dneska už je to promlčený, už je to
<padesát šedesát let.> ale by to bylo promlčený. ale snad to nebyl
takové žádné přestupek, to bylo jen takový, ale to sem se musela
smát, protože ju ten, jí bylo už ale jednadvacet, nebo dokonce víc,
vona byla taková drobná, taková to, no já sem si to nesla ((smích))
tak mě pustili, a

SM: a bylo bylo třeba em

LZ: ale jinak ne, jinak sme co takhle, tak sem si ňák netroufla.
říkám, já sem moc tak do kina večer potom už, to už výjimečně bylo,
no, buď sem, buď sem teda s maminkou, anebo tak, spíš jako to. no
potom už teda už když sem už začala chodit do práce, od těch
patnácti, čtrnácti patnácti, tak to už sme chodily tam s tou, tou
Naďou, nebo ta bydlela kousek od nás tam, anebo to tak už, a Staňa
Havranová bydlela, vona byla sice vo rok mladší, ale bydleli v
jednom baráku s tou Naďou, a my sme tak že sme tak do toho kina šly.
no a pak po té válce začala ňáká ta zábava, no tak se šlo na tu
zábavu ještě. ale říkám, tak to kino bývalo tak to už můžu říct to
jednou za týden že se, ne že bych tam musela teda být často, no ale
když byla výměna jednou za ten týden byla výměna, a něco bylo, co
sem co by se nám líbilo, no tak buďto tam nebo tam. pudem do kina,
tam hrají to nebo ono, to může být dobrý, no, takový.

SM: hm a chodila ste někdy třeba bez placení do kina?

LZ: jak bych mohla chodit <bez placení.> to nevim [to sem]

SM: [tak někteří] nám to vykládají, no.

LZ: jo? to teda ne. to nevím že by tady toto existovalo.

SM: hm

LZ: já nejsu taková em že bych někam prostě šla, a že bych, že bych
tam šla plotem, nebo že bych tam šla, mně by to bylo jako trapný
jako. já vždycky, no to tehdá nestálo, no dyť to bylo, to ne, to
opravdu nemůžu říct. ale, já nevim, tam se nedalo, musela ste
projít, přece ta trhá lístky nebo něco tak, nevím že bych teda, to
ne. to když, to si pamatuju vždycky sme si koupili lístky, a to se
chodilo třeba víc dopředu, abysme ty lístky dostali, nebo výjimečně
že by se šlo zrovna teda, ale nemůžu říct že by, to ne, to. já su
zase dost tako- poctivé člověk, že bych takhle někam měla jít, to
vím že třeba dneska to sou, takový ( )

SM: hm

LZ: ale nevím jak bych to dělala, nebo že bych em a potom když dete
do kina, tak máte určené lístek, ne? třeba já nevim, třetí řada
třeba, dvacátá sedadlo, nebo to, takže, kdybyste tam šla tak kam
byste si sedla? nebo to nevím teda. to tak...

SM: a em dobře. a chodila ste do kostela?

LZ: no tak jako mladá sem, jako dítě sem chodila do kostela. maminka
byla dost teda jako nábožensky založená, tak sme chodívali do
kostela. právě do Obřan sme chodili, nebo do Husovic taky. ale to
nemůžu říct, to teda bylo zase tak, to bylo tak, tak do těch, když
sem byla jako dítě, no tak na Velikonoce, na Vánoce. anebo v neděli
dopoledne na em na mši svatou nebo to, tak to se šlo. anebo, no
potom když už sme bydleli tak to už potom sem byla starší, když sme
se stěhovali tak mně bylo řekněme deset let na to, na to Obřansko.
tak to eště tak moc ne, ale potom pozdějš, tak to maminka chodívalo
se na májovou.

SM: hm

LZ: to je jak to je v květnu. a tak to už spíš sme pak tam chodili
jako zase k- že se večer dostalo, a že sme večer šli zpátky, a už
třeba šli kluci a holky, jo, a už se tak jako, a to, a to nám ještě
házeli chrousty za krk, a já nevim takový blbosti, no, tak takový se
tak, to se, to byl večer takové, takové, utentované, no nevím, bylo
to pěkný, tak dokonce když se šlo zpátky, tak takový, taková třeba
partya, nebo jo?

SM: hm

LZ: takový, to že říkám vono nic nebylo takový někam takový to,
takový pobavení jako takový ňáký, se povy- povykládalo eště a šlo se
dom a spát. protože nikam jinam se nedalo jít, žádný diskotéky
<nebyly> anebo něco takového.

SM: a stávalo se třeba že by vám návštěva kostela zabránila v tom
jít do kina?

LZ: to né, to bylo dopoledne, a to, to bylo, akorát v neděli
dopoledne se chodilo nebo totok, tak to ne. a nebo říkám, když sme
tam, taky neřikám že třeba že by šlo každej den na to, tak na tu
májovou nebo, to nevim. a tak když se chtělo jít do kina, šlo se do
kina, no, když se nebo to.

SM: hm

LZ: to bylo takový, nevim už.

SM: a dala ste třeba někdy přednost kinu před kostelem?

LZ: no tak bych řekla že jo <teda.> že bych třeba no ale, říkám,
pokud teda sem byla jako dítě, tak maminka dost na tom jakože do
toho kostela, ale že by mně bránila, tak, no tak, někdy hrávali
dopoledne, ale, no ne, vůbec nemůžu říct že bych teda toto, ne, to
už vodpoledne že bych šla na požehnání nebo tento, to ne, to teda
neexistovalo, to, to se šlo v neděli dopoledne, že se šlo do
kostela, a nebo, ale to byla tak ta neděle, a to už tak patřilo
maminka to už tak dycky měla navařený v sobotu, a byla doma, tak
říkám tak to navařila a to a že se šlo v sobotu do kostela nebo to
sme se tak jako prošli a vodpoledne nám obyčej- říkám, my sme
chodívali dost do toho lesa. anebo tak. ale že by mně, když sem se
vdala, tak em manžel byl, ne že by nebyl, manžel byl, dneska je to
ta církev husitská ((Církev československá husitská)).

SM: hm

LZ: jo? jako česko- československá církev husitská to teda byla. tak
manžel byl, tak abych řekla v tom pravdu, tak spíš sem chodila s ním
jako do na tu Botanickou do toho em do toho, ale že bych už, už to
tak jako nebylo že bych musela jít v neděli dopoledne do kostela, to
<ne teda,> to už se vařilo, už se zase dělalo nebo takhle, něco
jinýho to už potom, když sem se vdala tak to už tak, to akorát na tý
svátky, anebo na ty Vánoce, anebo jenom myslím že to bylo boží tělo
nebo co to bylo, tenkrát sme šli taky chtěli jít, to už byl ten mla-
ten starší na světě, no už byl, už, už mu byly myslím tři roky, nebo
dva tři roky, sem si ho voblíkla hezky, tenkrát chodily matrosky
šaty a nevim co, jestli víte co to je matrosky, modrý kalhotky,

SM: hm

LZ: a bundička s takovým tím matróským límcem, jo, a bilou baretku,
anebo čepičku tehdá, vono bylo ještě chladno, a bílý botečky, já sem
my, já sem se taky voblíkla, babička přišla, manželova maminka, vona
bydlela v prvním poschodí tam když sme potom byli, a říká, a to chce
tak jít? vy ste voblečený a to- toho chlapca pude jenom tak v tom? a
já říkám, no dyť má pod tým svetr a punčocháčky a svetr. a to bylo
zjara ňák eště brzo, jo, to bylo, jestli to bylo na ty Velikonoce,
nebo už potom boží tělo nebo co. že se pudem podívat, a já říkám,
tak já nikam nepudu. <(urazila sem se) a nešlo se nikam.> ale tak,
tak to bylo tak výjimečně, jinak ne.

SM: hm

LZ: to ne, to. na Vánoce, že třeba s dětima sme se šli podívat na
betlém, nebo takhle, ale jinak že bych, dneska to, ne.

SM: hm

LZ: už ne.

SM: a ke které církvi ste se hlásila?

LZ: já sem byla teda katolička, jako křtěná su jako katolička, a
potom sem teda s manželem spíš jak přešla ná, na tu církev česko em,
na tu husitskou ((Církev československá husitská)),

SM: hm

LZ: československá husitská, no.

SM: hm a ovlivňovalo to vaše vyznání nějak

LZ: [ne]

SM: [třeba] filmy, které ste [si vybírala?]

LZ: [ne, ne.] to né, to vůbec ne. to ani tam tak, voni prostě, mně
to připadá, že tam byly takový prostě, v té čes- v té československo
husitské ((Církev československá husitská)) takový třeba bych řekla
upřímnější, tam se spíše jako v té katolické dneska už to taky je,
že je obrácené ten kněz v té katolické církvi k tomu, voni takhle to
spíš bylo že byli obráceni k tomu oltáři, jo?

SM: hm

LZ: a tam dělali toto a tak. takže mně to, a tam jako prostě v té
kat- v té československo husitské ((Církev československá husitská))
je ten kněz, není to takový jako pompézní, ten kostel, jó jako, a je
tam, a prostě obrácené jako k věřícím, jo, a prostě zpovídá se tam
společně, jo, řekne prostě lituji svých hříchů, jako tak ňák se to
říká, no a pak je třeba přijímání, i když já teda, ale mně to
připadá takový než šeptat tomu do ucha.

SM: hm

LZ: já nevim jak ste založená, já vás nechcu nijak zatohle, ale
toto. anebo mívají třeba na Silvestra sme, já teda málo, ale manžel
potom tam byl, sem hlídala už potom pravnuka tam, no hlídala, byla
sem, sme tam vykládali tak von povidá, já tady nebudu, já se du
podívat. voni bydleli tam blízko Botanické, tak šel tam a povidal,
bylo to moc hezký. jako takový poděkování za celé rok a takový. ale
skutečně mně to tam aj to, že se může prostě ten kněz oženit, že
může se jako em nemám tady v to v tom to celkem schvaluju, že se
může oženit, a že může totok. a taková mně to připadne, naši kluci
teda byli křtěný voba dva v tom českoslovenkým už teda, v té
československo husitské církvi ((Církev československá husitská))
teda. a mně to připadne takový, takový lidovější, nebo takový, není
to taková, já nevim.

SM: hm

LZ: mně to tam připadne takový přepjatější, no,

SM: hm

LZ: v tom katolickým. neřikám že, nendu se podívat, my sme
chodívali, my sme měli chalupu na Vysočině, chodívali sme do Zvole,
do kostela tam ti co sme se s nima tam kamarádili, sósedi a potom
ještě jedni, tak ti teda chodili, ti jedni byli evangelíci, tam byl
kostel evangelické, přímo v Blažkově, á nebo ve Zvoli byl toto. tak
ti chodili dost do kostela, i biřmování tam potom bylo, tak sme se
tam byli podívat, nebo dost sme tam šli, když teda manžel zase rád
měl hudbu na varhany, měl rád varhany, tak chodí- tak někdy, ale to
(neřikám dřív jak, než nějaká byla,) spíš na ty Vánoce nebo tak ňák,
ale...

SM: hm a pamatujete si že by se promítaly filmy na faře?

LZ: ne.

SM: hm dobře.

SM: [tak]

LZ: [to vůbec] nevim, že by se to, to nevim.

SM: hm

LZ: tam v o- Obřanech to vůbec nevim, ani v Husovicích, sem tam tam
sem teda, protože ten chodil do do školy nás učit jako, katecheta,
do Obřan, to sem chodila do náboženství eště, a a v Husovicích sem
to tak přímo moc neznala, tam sme jenom výjimečně šli když, a ten
pan farář, von ten katecheta, co teda jako sme ho znali, aj mamince
byl na pohřebi, ale co sme ho jako znali, tak von ani na faře
nebydlel. a tam, tam, toho faráře sem taky tak moc ne...

SM: hm

LZ: jinak to, nemůžu říct, vůbec, možná tak na venkově někde, že to
třeba někde se tam promítalo nebo něco, ne. když sem byla jako
děvče, tak jako em eště, tak tam bydlela ňáká paní, a ta ta se
chodi- tam sme byli ale dvakrát, v Žabovřesky ně- v Žabovřeskách
někde tam bylo, tak tam byla, tam ale to tam byli asi jako ňáký jako
mniši nebo něco, a voni tam se těm dětem věnovali, jestli tam měli
ty děti nebo co, já vám, to vám už tak pamatuju jenom, takže sme tam
chodívali, tak voni tam třeba hráli ňáký hry pro ty děti, nebo hrálo
se tam divadlo nebo sport, věnovali se tam sportu, tak mám takové
dojem, že tam něco promítalo se. takového spíš z toho náboženskýho
nějakýho, ale to už vám tak nemůžu říct, jak se to menovalo.

SM: hm

LZ: je to takový, když se jelo takhle do kopečka na pravou stranu,
jak to tam, to ta paní tam s náma tam chodila.

SM: hm dobře. tak se už přesuneme k filmům, a já bych se vás nejdřív
zeptala, jak ste si vybírala konkrétní film, na který ste šla do
kina.

LZ: no, co vám, co vám můžu říct, no, tak když to byly dětský, tak
to byla ňáká pohádka, nebo ňáké takové příběhy jak to, jak sme to
říkali, anebo co tak, potom když sme se se do- když už sem byla
děvče, už sem dospívala, mohla sem se, nebo ty školní filmy jako to
bývaly, z těch studentskéch, z toho pro- z toho studentského
prostředí, anebo potom takový ňáký ty zamilovaný, no.

SM: hm

LZ: ((smích)) jinak em zamilovaný, takový ty co nám, co jako mladý
děvčata sme chodívaly. jinak, já říkám vám válečný, nebo
dobrodružsky, dobrodružný, nebo něco, to sem jako zas nemusela mít,
no. tak potom když už sem byla větší, starší, no tak už to bylo
takový ňáký takový, no, tak to tam byl tehdá aj sme byli s manželem,
na tom, to lásko bože lásko ((pravděpodobně Léto)), co tam zpívala
ta Štěpničková ((Jiřina Štěpničková)) tam hrála, no a takový,
Muzikantská Liduška, mám to tady napsaný. Muzikantská Liduška. takže
tam, tak to tam hrál na ty housle a na varhany manžel trošku tak
jako, tak to tak to vím že sme byli spolu už, potom sme byli na tom,
na tom Madla zpívá Evropě, to už sme spolu, no tak my už sme spolu
začali chodit em prakticky když nám bylo osmnáct myslím.

SM: hm

LZ: no, a to bylo, takže, takže to někdy do toho kina sme šli tak na
takový ty filmy, no, ale spíš to byly filmy takový jak sem říkala,
to Madla zpívá Evropě, Muzikantská Liduška, no potom už to, Krb bez
ohně, no takový ty zamilovaný filmy jako pro děvčata, no, to bylo
takový, no, když...

SM: a bylo pro vás teda důležitější em jaký se hraje film? nebo ve
kterém kině se to hraje.

LZ: no tak spíš ten film.

SM: hm

LZ: no to sme šli, jé, dneska hraje tamto nebo ono, jo? pudem tam.
tak sme se, tak sme se domluvili, a buď někdo šel třeba pro lístky,
nebo sme ještě dostali lístky, nebo to bylo tak jako. ale že bych
řekla přímo jé, já bych chtěla jít tam, nebo já bych chtěla jít do
města nebo něco, to né, to né. vždycky spíš podle toho kde co hráli.
ty filmy kde hráli teda toto. ale říkám, to byly takový ty slaďáky,
no, takový ty zamilovaný filmy, no, Hana Vítová, no, když to byl
Noční motýl, nebo to byly, nebo ta Uličnice nebo em Adina Mandlová,
to byly všecko takový ty herečky našich, méch mladéch let, no, teda.

SM: hm, hm

LZ: Lída Baarová, Adina Mandlová, em Ferbasová ((Věra Ferbasová)),
Štěpničková ((Jiřina Štěpničková)), takový všechno ty, Nataša
Gollová. ta se mně myslím nejvíc líbila jaksi, nevim. ona byla
taková veselá, taková rošťácká, taková. a říkám, Nataša Gollová no,
a potom aj, to aj ty vlasy, říkám, to sem si tak česala, tu vl- ty
vlny, a to...

SM: hm [a kdy]

LZ: [Adinu] Mandlovu ((Adina Mandlová)) nemusím teda zrovna, sem
nemusela mít, no ale přes to teda když hrála, Hanu Vítovu ((Hana
Vítová)) sem měla ráda. Lída Baarová sem měla ráda, Natašu Gollovou
((Nataša Gollová)). ani m- ani moc ne Štěpničkovu ((Jiřina
Štěpničková)).

SM: hm

LZ: a potom em Měsíc nad řekou, jo? vod Šrámka to znáte, tam hrála
paní Dana Medřická teda, no, byla to herečka, já to uznávám, ale
taky sem ju moc nemusela. až potom byla starší už jo, ale taková mně
připadala taková, taková trošku, ne tak, ne, byla trochu jinačí, no.
potom už byla starší a hrála už ty maminky, babičky, tak už totok,
ale jako mladá, zrovna se mi, nevím.

SM: hm a kde ste získávala informace o těch filmech, čím ste se jako
řídila při tom výběru toho filmu.

LZ: no tak rozhodně byly plakáty, to se věše- věšely plakáty,
plakáty vždycky na celý em to byly, vždycky se vyvěsily plakáty,
takhle větší, a tam bylo skala ((Scala)), Kapitol, to, jo? Moskva,
to se tenkrát menovalo, takový ty, už jako, no potom za první
republiky ne, no ale Kapitol, Jalta em skala ((Scala)), a nevim ty,
ty, a tak to byly, a to se prostě, bylo to až do těch nejmenších,
jo, to byly Husovice, Židenice, ty nejmenší filmy, no tak sme se
dívali kde co hraje, tady hrají to, na, na Marxové ((Lido bio))
hrají, nebo v Radosti ((Radost)) to hrají, nebo v Husovicíh ((kina
Jas a Sibiř)) to hra-, prostě takhle tam sme vybírali. to byly
plakáty na každým prostě rohu nebo to, tak tam se to, dneska to tak
není, ale em spíš to teda bývalo, že byly vyvěšený plakáty, a to
vždycky bylo od kdy do kdy, tam se hraje to a to. tak věšelo se to
vždycky, prostě plakáty byly, no.

SM: hm

LZ: to se tak, jé tam hrají to a to, už jeden druhýmu se řeklo,
pudem do kina, nebo pudem se tam, tak to bylo, ale jinak...

SM: hm a když ste tady vzpomínala ty herečky, bylo pro vás důležité
kdo kdo ve filmu hrál?

LZ: no tak taky, to vobyčejně, říkám, je tam hraje ta nebo tam hraje
ta, hraje tam Hana Vítová, nebo hraje tam, jé, hraje tam Nataša
Gollová, hraje tam Ferbasová ((Věra Ferbasová)), tak to byly takový
oblíbený herečky pro nás tenkrát, kdy jako, Lída Baarová hrála
většinou takový vážnější, jó, zase, ty, nebo Štěpničková ((Jiřina
Štěpničková)), nebo to, tak to byly takový, prostě už vážnější, no
ale když to byla Ferbaska ((Věra Ferbasová)), nebo to byla Nataša
Gollová, tak to už takový bylo veselejší, už to byla taková, už
taková spíš oblíbe-

SM: a vzpo- vzpomínáte si na některé filmy? s t- s těmi vašimi
oblíbenými herečkami třeba?

LZ: no tak...

SM: třeba který se vám líbil nejvíc, ten film.

LZ: no rozhodně teda, počkejte, já nevím jak se to menovalo. teď to
taky kolikrát vopakovali, hrála tam Nataša Gollová, Oldřich Nový, a
hrál tam, potom už aj hrál tam mám dojem že aj ten Schránil ((Raoul
Schránil)) tam hrál, a em ta babička pletla, jak tam ten klíček vod
tý [( )]

SM: [Eva] Eva tropí [hlouposti?]

LZ: [hlouposti,] ano, ano, no. tak to, to byl ten film Eva tropí
hlouposti, potom ta Uličnice, pak mám dojem že to hrála aj to Holka
nebo kluk, jak tam přišla za toho chlapca, že, no, tam stepovala a
to, tak to taky dávali teď (v nedělu), takže spíš jako ta Ferbaska
((Věra Ferbasová)) ještě tam něco, jak tam potom taky přišla, jak se
měli brát, a ty kruhy tam věšeli, no to povidám, to byly takový ty
filmy většinou všechno, to ne, když většinou to byla Nataša Gollová,
nebo Ferbasová ((Věra Ferbasová)), tak to vždycky se řeklo, to, to
je jako, že to bylo, říkám, Lída Baarová byla víc taková vážnější,
nebo Vlasta Matulová hrála taky tenkrát ty dvě sestry, vona by-
jedna byla slepá, jedna byla ňáká malířka nebo něco, ta malovala,
tak to se mně taky líbilo, ale takový ňáký ty historický, to sem
teda zrovna nemusela.

SM: hm

LZ: takový ty.

SM: a chodila ste třeba opakovaně? na na em [filmy s těmi oblíbenými
herci třeba?]

LZ: [na některý filmy, hm, tak to myslím že ne.] tak akorát, to sem
byla myslím dvakrát na tom Sněhurka a sedm trpaslíků, pak em ňáký
ale jinak nemůžu říct, že bych přímo to musela vidět dvakrát.

SM: hm dobře. a bylo pro vás důležité jestli ten film byl černobílý
nebo barevný?

LZ: tak em podívejte se, tak do té války to bylo všechno černobílý,
no, tak to sme si vybírat nemohli. no když by si člověk dneska mohl
vybrat, no tak bych šla radši na ten barevně- barevnej než na ten
černobílej, že, už je tam příroda už jinak, já mám ráda aj když
vidím pěkný přírodu tam, nebo, nebo něco, už je to barevnější, ty
kvítka nebo louka, nebo prostě něco tak už to, už je to barevnější.
tehdá to si pamatuju teda, ta Sněhurka a sedm trp- ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)) to bylo barevný, to bylo jako americké, teda tenkrát to
muselo být ňák začátkem války, že to ještě Němci povolili, ale to
bylo vod dyzneje ((Walt Disney)) ale, ale totok, ale jinak ten, no
když sme chodívali, sem jako byla mladá, no tak to bylo všechno
černobílý, no, když bych si dneska mohla vybrat, tak půjdu radši na
ten barevné, <no>

SM: hm a

LZ: jestli máte oblečení, nebo to máte přírodu, nebo už je to, to
celé jinačí, že jo.

SM: hm a bylo pro vás důležité jestli byl film němý nebo zvukový?

LZ: tak já si už moc ty němý filmy nepamatuju, to už zase bylo hodně
brzo myslím.

SM: hm

LZ: tak, to víte, když tam byly titulky, no už to bylo třeba když
byly německý, byl tam, byly tam titulky, že, tak už jako to trošku
vadilo, že člověk em to musel číst, jo?

SM: hm

LZ: pozorovat a to. tak už to bylo jako horší, ale jinak em, já si
tak už eště moc, už nepamatuju, že by byly některý jako němý filmy.

SM: hm

LZ: to už zase, to bylo hodně eště ( )

SM: a kromě toho že třeba se vám špatně četly ty titulky, hrálo pro
vás ňákou roli v které zemi ten film třeba vznikl?

LZ: no tak to bych, to bych neřekla.

SM: hm

LZ: em-em to bych spíš řekla že bych, že mě to zajímalo, jak tam
žijí nebo jak tam, jak tam prostě, jaký prostředí je tam, nebo něco,
to už by mě víc (nadchlo), ale by mně to vadilo, já celkem zas dost,
dost ráda čtu, a dost teda em, a dost jako bych řekla rychle že to
přečtu, ty titulky. nebo si zbytek domyslím. to manžel teda ten se
mohl dívat na televizi, a ještě, a co tam říkali? a jak to bylo?

SM: ((smích))

LZ: to mě rozčilovalo kolikrát.

SM: hm a co dělalo film dobrým filmem pro vás.

LZ: no nevím, co bych řekla, no.

SM: co ste měla ráda na f- na třeba ve filmu.

LZ: no tak rozhodně mě to spíš lákalo když tam byla ňáká příroda,
nebo když tam, když se tam něco, prostě něco se tam dělo, no.

SM: hm

LZ: by to bylo ňáký, (tak ňák) mě spíš, (říkám), já mám ráda
přírodu, my sme vždycky dost jako chodili, a em když,

SM: hm

LZ: jako totok.

SM: dobře.

LZ: já mám třeba, dneska mám ráda př- filmy vod té Pichlerové
((Rosamunde Pilcher)), ty romantický jako.

SM: hm

LZ: já nevím jestli to ňák, tohle někdy vidíváte, nebo něco, třeba
dávají americký, americko-německý, ale to není vono. prostě ta
Pichlerová, em strašně krásná příroda je tam. vždycky mají ňáké
třeba dům, vilu, nebo barák, nebo je to zámek třeba řeknu, no
cokoliv, ale krásný květiny, krásný parky, krásný, no ale to mě, to
se mně strašně líbí.

SM: hm

LZ: jo?

SM: hm

LZ: takový, když to bude spíš aj v přírodě, tak něco, něco takovýho,
no.

SM: hm a jaké jiné druhy zábavy ste měla ráda. dávala ste třeba
některým přednost před kinem?

LZ: nemůžu říct. říkám, to té zábavy bylo strašně málo, no, a to,
takhle zábavy žádný nebyly, to se mu se říkalo jenom čaj o páté, tak
tam ňáká muzika hrála, že se tam tancovalo. ale říkám, to ještě sem
tam chodit nemohla, a že by mě to zrovna tak nějak lákalo, to nemůžu
říct. jinak, né, nemů- né, tak jako děcka sme hrávaly třeba, já
nevim, na pikanó, a na jako jak takový tam, v Maloměřicích tam byl
em je kaplička, a za tou kapličkou byl parčík. někdy sme, tak tam
sme ňáký hrávaly em takový ty, ňáký ty dětský hry nebo něco, co
takhle sme tam někdy, ale jinak...

SM: a potom v tom pozdějším věku? to to ste třeba ve volném čase
chodila někam?

LZ: tak chodili sme bruslit, do Husovic taky na arzenál
((pravděpodobně Arsenal)) aj v Maloměřicích, ale to bylo eště do
války myslím nebo něco tam bylo hřiště takový menší, tak tam sme
chodili bruslit, a potom se chodilo na arzenál ((pravděpodobně
Arsenal) bruslit do Husovic, tam bylo větší to hřiště fotbalový, tak
tam se už bruslilo, a jinak se chodilo bruslit, v zimě bruslit, v
létě se třeba chodilo plavat na, tak plavat, no, buď se chodilo do
lázní, anebo jako děcka sme chodívaly, když sem byla ještě jo? jako
malá, tak se chodilo k řece. no.

SM: hm

LZ: a to těžko říct, ta bylo em tam cementárna ňáká měla a šlo do
řeky potrubí, a tam, tomu se říkalo u teplendy, jo? a tam bylo
takový koryto, a když nečistili stroje, někdy ta voda byla špinavá.
když ty stroje nečistili, tak byla ta voda teplá. a v tom korytě
taková, no prostě tak se tam jako děcka, tak sme se tam vždycky se
prali. a když to potom vytýkalo kousek dál, tak tam to bylo nízký,
tak sme, tak sme chodívali k vodě. (jako plavat.) a když už potom
sme byli už trochu větší, tak em v Maloměřicích byly říční lázně,
tam chodili aj vojáci, nad splavem. aj s našima v neděli třeba se
tam chodilo, tam se prodávalo to ledo, nebo tam prodával, měl tam
boudu tam prodával, tak naši tam prostě rozdělali na deku, a my sme
pod, když sme byli jako ještě děcka, tak vždycky pod splavem, jak to
splav a jak tak tekla voda, tak tam sme, tam bylo takový kousek
betonu, tak tam sme si na sebe nechali vodu, a tak sme se tam (se
prali.) až potom sme byli větší, tak sme chodili tam, ty říční
lázně, a tam chodili aj vojáci se koupat. a tak to tam bylo na
skákání, nebo prostě na plavání menší, a to, no. taky, takový děcka
tam skákaly, a já říkám, takový děcka tam skočej, to sem tam byla s
tou Drahou Vaclovou, a povidám, co já bych neskočila, plavat sem moc
neuměla. tak já hup tam, <jenomže vono to bylo vybraný až ( )
táhle.> vod té doby sem se potom bála dost do vody už i no takový
plavání, koupání v létě, v zimě ten toto, a z jara říkám, já sem
dosť, chodívali sme dosť to aj ani ta potom ta Naďa s náma chodila,
ta, a to sme šli do lesa k Bílovicím, tam se říkalo Kozí žleb, anebo
Těsnohlídkovo údolí, tak to se vždycky do Vobřan, ((Obřany)) tam
kolem té vody se šlo. no, k vo- to se říkalo Vobřany ((Obřany)) až k
Bílovicím tam, a tam sme si sedli chvilu, něco se vypilo, pojedlo,
třeba maminka vždycky, anebo na (Hádech), tam byly dvě smole. ta
jedna byla taková přístupnější, tam byly takový ty velký šišky. a
tak vždycky, no tak to si pamatuju, nam- na bratra to mám akorát
takhle vzpomínku na bratra, von byl, to bylo za války, vono nebylo,
říkám vám, to, to bylo těžký, kdo neměl trošku ňákej z venku třeba,
nebo nemohl někde em, to bylo všechno na lístky, jo, té mouky,
cukru, to všechno bylo strašně málo. no a maminka vždycky něco
sehnala, že v sobotu, nebo v neděli se upekly buchty. a šlo se do
lesa. maminka to vzala do krabice, a teďkon sme šli, rozďála se
deka, a kabela, a naz- napřed se nasbíraly šišky, a pak se, pak si
můžete hrát. to bylo takové prostranství, že se tam s balónem třeba
sme si mohli hrát nebo házet. a em já vlezla pod každé keř. taky sem
měla pijáky potom, no, jak se to říká, klišťata, jo.

SM: hm

LZ: a em tohle. a pak sme si, že si sednem, a totok. no a já přišla,
už tu kabelu sem měla plnó, přišla už, byla spokojená že mám kabelu,
že mám nasbíraný, a já přindu a kókám, a mámí, ( ) von seděl u
toho, krabicu rozdělanou a m m m m ((narátorka dělá že jí))

SM: ((smích))

LZ: <já sem říkala,> a já křičela, já říkám, mamí, mamí, von už tady
zase. no, a tak to vím že sme chodívali tak, že sme si tam hrávali,
a že sme takhle totok. a von byl dost teda, a von měl brambory, a
von dycky, ach ty (brambory), on říkal, ach ty (brambory), von byl
teda jako toto. a dodneška von váží sto dvacet kilo.

SM: hm

LZ: a von je chlap jak toto. no a ta tíha (dělá), a nožičky má
takový, a to jako kluk byl dycky. a totok. a von dost jako má
problémy s tím. a jinak, tak eště se chodilo do toho lesa, a ven,
tak vono toho, toho masa, já nevim kolik sme toho, já dokonce myslím
někde mám fotky, a tam maj ty jíde- ty lístky schovaný, ty poslední.
a kolik to bylo masa, nebo másla, ježiš toho sádla, to bylo čtvrt
kila na osobu na celé měsíc.

SM: hm

LZ: no, a to, a pro dospělý. děcka měly máslo, dospělí měli, tak to
máte půl kila sádla na celé měsíc. nebo kolik sme měli toho, já
nevim, myslím čtvrtku másla pro dvě, my sme byli dva, tak myslím že
čtvrtka másla byla. (z toho) a nebo toho, toho masa. když se koupilo
maso, chtělo koupit na nedělu, tak nebylo zas třeba salám, aby chleb
toto, to byly desetidekový, jako, takový na deset deka, anebo potom
třeba půl kila, když to chtěl. no to bylo strašně, strašně málo toho
bylo. kdo neměl třeba příbuzný někde venku, tak těžko si

SM: hm

LZ: někde totok. takže vono toho, anebo to ovoce taky. to já nemužu
říct že bych ovoce neměla, no ale byly to jablka, kadlátke, em
ringle, nebo prostě hrušky takový ovoce. ale aby pomeranče nebo
mandarinky, jak dneska si, banány, to když sme šli do Husovic,
maminka a tatínek potřeboval třeba něco do dílny, jo, tak to maminka
š- šli sme nakupovat my. a em maličko, takový gumy nebo to takový co
potřeboval. tak to nám tam koupila, každýmu jeden banán, jo, nebo, a
to už byly takový ty měkčí,

SM: hm

LZ: nebo co bylo lacinější, nebo pomeranče kerý, tak to se prodávaly
třeba i vykrojené pomeranče, že to trošku už hnilo, tak už se to
prodávalo. a když nám to koupila, tak sme si mysleli pán bůh ví co
nemáme. no a potom když byly naše děcka tak to taky. to na Vánoce
byl příděl kilo pomerančů, no tak to se nechalo děckám, nes-
nesnědli sme to my.

SM: hm

LZ: a dneska si to člověk může koupit. voni to řeknou, ti, vy třeba
dneska řeknete, aj starší by, no dneska si můžeš koupit, (sme) stáli
na kilo mandarinek, nebo na kilo pomerančů frontu. no, je to pravda.
ale ee dneska si můžete koupit co chcete zas třeba zas na to nemáte.
ty ta rodina s těma dětima, já si nestěžuju, že. já totok, ale ta
rodina s těma dětima, to je dneska dost problematický, no, tak to
nechám, no.

SM: ((smích))

LZ: co ste ještě chtěla.

SM: ee dobře, teď se přesuneme teda ještě k těm kinům, em tak bych
se vás zeptala jaké byly rozdíly v těch místních kinech. to znamená
třeba jak jes- jestli se lišil nějak ten interiér.

LZ: no to víte že se to ři- že se to lišilo, no. Husovice bylo, bylo
to kino, byly tam lavi- byly tam už lavice prostě, ne lavice, křesla
teda, jo. už byly křesílka, už to bylo, už prostě to bylo kino. no
ale prostě Sibiř už to měl lepší než Jas, jo? už se to určitá
společnost nebo něco, ale dalo se to, no. tak. ale já myslím že bych
řekla že ty, třeba, no ty kina v Husovicích, na Marxové ((Lido
bio)), nebo na tom Cejlu ((kino Radost)), že byly tak asi stejný,
přib- ovšem když to bylo, říkala sem vám, no ta skala ((Scala)) nebo
Kapitol, už to bylo doc- už to bylo lepší, no. ale byly tam ty, ty
plátna byly docela slušný to, totok, no, ale, tak kina ve městě, jo,
(myslím) to byl Kapitol, nebo to byl byla skala ((Scala)), nebo
Jalta, nebo Alfa, tak to už byly, už to bylo lepší, no, už to bylo
takový, už ste tam dostala třeba koupit něco, tu vodu, tu sodovku,
nebo prostě něco už se tam dalo koupit. pozdějš už možná i ňáký ty
bonbóny nebo něco. my když sme šli do kina v Husovicích, tak vedle
byla cukrárna, když už potom to nebylo na ty lístky, tak se to dalo
tam něco koupit, takže sme si to mohli koupit a vzít si to třeba
tam, jo? do toho kina. ale takový ňáký to šustění, no to tam nebylo,
<to nebylo,> to bylo...

SM: a lišil se třeba přístup zaměstnanců v těch jednotlivých kinech?

LZ: já myslím že, já myslím že, no tak ve městě třeba byly uvaděčky,
že vás třeba když ste to nenašla, nebo většinou sme šli a našli sme
si, třeba sme měli já nevim desátá řada, takový a takový číslo, tak
sme si to našli. tak ve městě určitě, ale já myslím že v těch kinech
ani ty uvaděčky nebyly. že tam byl akorát jenom že ty lístky
kontroloval, utrhl vám ten, ale že by tam byli uvaděči v těch
Husovicích, to ani vám nevim.

SM: hm a hrál třeba ten interiér, když byl někde lepší, někde horší,
hrálo to roli při vašem výběru toho kina?

LZ: no já myslím že mně ne. mně to bylo jedno. já sem šla <do kina,>
šla sem se podívat na film, a nedívala sem se jestli tam bylo modrý
nebo zelený, nebo červený, to mně teda zas nevad- totok.

SM: dobře. em a z čeho se skládal obvykle program té projekce.

LZ: no týdeník, to víte, první byl týdeník, pak bylo kino, no.

SM: hm a o přestávce se třeba něco dělo?

LZ: ne. to vůbec nevím že by se, to byl týdeník, a a někde co bylo
ze světa, to víte za války to bylo kolem tohotok, a co se někde ve
světě nebo to dělo, a pak to chvílu přestalo, a začalo kino. že by
se něco tam dělo přímo, tak hrála tam hudba, ale že by se přímo tam
něco, ňáký někdo něco dělal to nevím, to vůbec nepamatuju že by.

SM: a ta hudba em hrála živá? nebo

LZ: ne né

SM: z [reproduktoru.]

LZ: [z reproduktoru,] jo. při tom týdeníku to bylo k tomu, anebo
mezi tím něco pustili, nějakou hudbu, ale jinak že by někdy, že by
tam byla živá hudba, to nevim.

SM: hm a bavi- bavily vás ty týdeníky? měla ste o ně zájem?

LZ: no, když tam bylo něco zajímavýho tak jo, ale jinak to člověk
bral jako součást toho filmu, no.

SM: hm

LZ: to když že tam kdesi byli vojáci, že tam měli vítězství, a tam,
že tam byli poražení to neřekli, ale němečtí, za té války, že, já si
co si tak pamatuju. za té první republiky to už tak nemůžu říct, to
už většinou to bylo něco třeba co se dělo takhle ňák, ale za té
první republiky, vždycky něco třeba vo masary- vo Masarykovi, nebo
potom Beneš co bylo politický, co bylo tohle, nebo, no a za války to
byli většinou Němci, no.

SM: hm

LZ: co se dělo. a jinak, jaký mají úspěchy, a jaký mají toto. a
jinak, no, a když potom po válce, no tak to zas bylo ňáký, co bylo
tak, nevim, to už, já nevim, člověk to tak ňák ani nevnímal, to tam
muselo být, a že se těšil na film. <a že musel tam ten týdeník být,>
to,

SM: hm

LZ: to berete tak jak dneska reklamy v televizi, no. máte film, a
voni tam dají tři televi- tři reklamy do toho, nebo mají tam Ulicu
((Ulice)), a voni dají do toho dvě reklamy, a, anebo ňáké program, a
po pěti minutách reklama, tak to člověk řekne, tak buďto du na
záchod, <nebo něco si udělám, ale krucifix musí to tam tak být?>

SM: hm ee dobře. a byla ste někdy přítomna promítání filmu v
domácnosti?

LZ: ne.

SM: takže ee

LZ: ne, to nemůžu říct vůbec. nikdo kdo, tak nikdo neměl, a teď co,
co se týče em třeba co mají někde tak, tak nikam nechodím, že by
měli třeba, že by si pouštěli doma filmy nebo něco to. naši to taky
mají, ale já tam nechodim. voni bydlí až ve třetím poschodí,

SM: hm

LZ: a než bych tam vylezla, tak řeknu tak radši <nendu.>

SM: jo. a takže si nepamatujete že by třeba měli kdysi vaši známí
třeba filmovou promítačku?

LZ: né, ne.

SM: dobře.

LZ: totok, to vůbec ne, já, bratr vůbec to, ten vůbec totok né nic
takovýho, a em co byly, co sme měli rodinu tak to taky vůbec ne.

SM: hm

LZ: ani to vůbec nevim, že by něco takovýho mělo ně- že něco bylo
takovýho. ne. my sme ňák moc, ne. naši vůbec ne, a ani manželovi
rodiče, ani sestry, tenkrát to tak, možná dneska už by třeba, ti
mladí už dneska mají třeba, už mají video, mají to. to naši taky
mají video, mají já nevím co eště všecko, ale mě to ňák neláká.

SM: hm dobře. tak teď bychom se ještě em trochu víc zaměřily na ten
protektorát přímo.

LZ: hm

SM: tak jestli byste mohla ee říct jak na vás působily vlastně ty
změny po tom roce třicet devět, kdy začly platit protektorátní
předpisy.

LZ: no, jak, co myslíte že na mě mohlo působit. no.

SM: jak ste to vnímala ty změny třeba.

LZ: no tak jak to vním- jak to člověk vnímal, no já nevim jak bych
vám to řekla. jeli šli sme do školy, a to sme bydleli už na té
Obřanské, a šli sme do školy, to se nejezdilo elektrikou, to dycky
bylo, to se chodilo pěšky. dneska tady dvě zastávky děcka se svezó,
a, aby čert vzal. ((smích)) a toto. a o my sme šli, to chodily
děvčata z Obřan, a tam žá- tam nejede tramvaj, tam dneska jezdí
autobus. tenkrát tam ani nejezdil. a ty děvčata třeba až z těch
Výpustek, až z Obřan, to šla, tos- to šla partyja, kolona dětí,
děvčat chlapců, tam v Obřanech byla jenom škola základní, no
základní. nižší stupeň, jo? obecná. tak bych to řekla. a měšťanka,
všecko se chodilo do Maloměřic. a ty holky šly, a to už sme se
přidávaly, my sme, voni šly teda přes most, a my sme kousek vod
(mostu) a už sme se přidávaly jako všecky, a to šla, to šla partyja,
to se šlo do malo- do Maloměřic do školy. mělo to celá ta po té
Obřanské by se řeklo, jo? a to neexistovalo že by se sedlo za
padesát halířů, děcka že by sme se svezly. nebylo na to, no. nebylo
no, nebylo. no tak nevím, padesát halířů už byly dva rohlíky, no.

SM: hm

LZ: a takže totok. dospělý jezdil za korunu, děcka padesát halířů. a
nenapadlo nám že bysme se, to byly jedna zastávka na znamení, a
jedna zastávka normálně do školy. neexistovalo že by, že bysme se
svezli. takže to byla parta a to sme chodili, jo, do školy.

SM: hm

LZ: no, a to sme šli, no to vo týmto. tak to sme šli do školy, a
kolem em kolem elektriky po tým kraju byly auta, povozy, prostě
stály německéch vojáků. to byl ten, jak nás vobsadili, jo? přišli,
kókali co se děje, no pak to začalo že, teda nás vobsadili, že by-
no ta už to potom to bylo teda ta, vod toho září, ale to byl březen
potom, jak už mluvím vo březnu, jak nás toho patnáctýho března kdy
to bylo em přijeli sem. no tak a tam zmrzlí, vono bylo ještě zima,
voni tam seděli zmrzlí na tom, no tak to sme viděli, to už potom se
začalo vo tom mluvit, že sme, že nás vobsadili, a tak dále, no. a
jak sme jinak to prožívali, no, tak podívejte se, kdo trošku byl
rozumné, nebo kdo trošku teda jako se choval, tak sme jako problémy
neměli, no. když někdo teda se ňák protivil, nebo já nevim, no, ňák
dělali ty protistátní akce nebo něco, no tak se to projevilo potom,
že byli no ňácí byli. no já sem em to ňák tady toto ňák v rodině sme
nic takovýho neměli, akorát sem jednou byla em svědkem sme byli
teda, že zatýkali pana doktora Kusáka teda, to byl (malinkej) a von
byl moc hodné člověk, no. no tak je asi ňáký, něco tam, jestli tam
byli partyzáni, nebo někoho teda, někdo to na něho udal, tak si to
chudák teda nezasloužil, tak to sme šli s maminkou, to tak přijelo
auto tak, a stálo tam auto, copak tady, to sme říkali, u (térovny)
tam byla ta. a voni tam měli barák na, na poschodí teda měli dvě
děti, a totok. a tak a najednou vidíme že dó dva ti v těch takových,
voni nosili takový kožený kabáty, a ty klobouky, a vedli ho teda,
šel mezi nima do auta. no tak to už sme tak něco slyšeli, že už sme
to viděli tak asi že ho zatkli a to, už se taky chudák teda
nevrátil.

SM: hm

LZ: byl už starší pán teda, no ale přes to. tak to akorát to sme tak
jednou viděli, to ho vedli jako, ale co potom teda zkusil, nebo co s
ním dělali, to nevím. a jinak teda takhle sme se to ňák, akorát
potom, no prožívali, no tak do práce sme chodili, museli sme do
práce jít, jinak co, no museli sme se tak ňák s tím vyrovnat, nebo
smířit, no, ňák, co já vím, to víte že nás to, že nám to jedno
nebylo, ale museli sme tohle, no, tak ale jinak že bysme. německy
sme se ve školi učili, no a tak moc nám, moc sme k tomu chutě
neměli, <moc nám to nešlo.> když nás někdo to, tak sem vždycky
říkala <ich fršté gáns gut abr šprechn> ((Ich verstehe ganz gut,
aber sprechen)) prostě že německy, že třeba tr- rozumím, ale

SM: [ale nemluvíte.]

LZ: [em ale] mluvit že neumím.

SM: hm

LZ: a tak to když třeba nás někdo někde voslovil, nebo ti vojáci, no
byli to taky kluci jako, že, mladí, anebo něco, no tak já sem
jezdila potom až do těch Brněnskejch Ivanovic ((Brněnské
Ivanovice)), no tak někdy v elektrice totok. a tak ich fršté gáns
gut abr šprechn ((Ich verstehe ganz gut, aber sprechen))

SM: hm

LZ: to bylo moje, <to sem říkala> a šla sem pryč už třeba. (hnali
sme), anebo em kolikrát sme, no tak taky to byli lidi, no, člověk to
nebral, no byli tam povolaní, já sem to brala tak ňák takovým
způsobem, že sem to brala jako že měli, že to byli taky kluci, no
ne, že to, prostě takoví ti, ti fašisti třeba, to bylo, to byli
fanatici jako, jo? ale takoví ti normální vojáci, my sme kolikrát
když sme potom ďáli až v těch Brněnskejch Ivanovicích a my sme
třeba, když sme měli, to bylo těžký jak vám vys- ale třeba když sme
měli prácu, byla, a bylo to nutný, tak sme ďáli třeba vod sedmi do
pěti.

SM: hm

LZ: jo? a v zimě už bylo tma vod těch pěti, a my sme třeba nic nám
momentálně nejelo, a voni jeli třeba vojáci z tama, z vozama jako, a
my sme totok, a voni nás vzali. my sme sedli na vůz a kecali, takhle
sme s nima, voni rychle jednali, tak my sme, co sme rozuměli, to
trošku, tak sme. ale tak že to byli mladí kluci jako takhle. ale
jinak to. já třeba například, měli sme v rodině teda, a něm- že se
dali k Němcům. jak sem vám říkala ta kamarádka měla maminku, a že má
německý škole, a tak se dala k Němcům. ale přitom to byla žena
prostá, bych řekla služebná, jo? nebo ňák pomocnice v domácnosti,
dělala jenom, a dost těžký práce, jo? parkety a takový, že, a no ale
vona byla Němka tak to. a měla bratra, no a ten to teda byl fašista
bych řekla, jo? chodil už takovým tím. a měl dva chlapce. Ferda a
Polda. a ten starší, jenomže museli, jakože von byl Němec, tak voni
museli taky k Němcům. ten Ferda byl už starší, tak musel narukovat,
ale já mám takové dojem že se dal do zajetí v Rusku, a potom s-
schválně možná ňák nebo něco, a že pak se vrátil, přišel k mamince,
tam že se, že žije někde na Ostravsku, a že se voženil a že má
rodinu. a ten Polda, no to byl Hitlerjugend, jo? to fanatik jako,

SM: hm

LZ: jak je tam ztentovali. a to sem taky jednou u toho kina sme se,
šli sme do kina, a von tam stál. a no a že až mu bude, až mu bude,
že už mu bude šestnáct, a že se dá, že pude jako narukovat, a že se
dá to. a taky to chudák vodnesl, padl tam, jo? a to byl hezkej kluk.
no, a z jeho fašismu co bylo. zahynul tam. mladé. a totok. no a
vidíte, ten Ferda se vrátil, žil potom někde na Ostravsku, vo-
voženil se a totok. a to bylo takový potom eště měl jako, voni měli
sestru, a ( ) byla moje kmotra, no, nevím, ale nikdy se jako
kmotra nechovala. no a měli taky chlapca Bedřicha, a ten byl
rozumnej, ten chlapec. ty zas nebyli nějací takoví, ale ten, ten už
Ševčík, ten jo. už si ani méno, a tak člověk to, víte, různí byli ty
lidi jako aj a kolikrát jak to tatínek vždycky říkal, no jó,
(povidá), jak von to ňák říkal dycky, že potrka- po- jako že sou
potrkaní nebo tak nějak jako.

SM: hm

LZ: že to byli tak, no taky, měla sme em vod toho strýca, co byl na
tom domku, tak se potom voženil, a vona měla sestru, a tam měli
Trůdu. taky. von byl Němec, a, ten tatínek, a měli Trůdu. ta taky
chodila do toho Hitlerjugend, jo. a přišla tam, jako za te- za tó
tetó tam jednou, a byla tam moje sestřenica. a vona jí říkala, no,
ale to byly punčochy, jo,

SM: hm

LZ: voni nosili takový ty podkolenice bílý, pletený, a a to
voblečení, a vona ji něco řekla, a ta ji ňák na to vodpověděla nebo
něco, no a vona ju udala. vona musela do Německa kvůli ní potvoře.

SM: hm

LZ: no a Gertrůda. no a potom, nakonec tady zůstali, a vona se
nechala přejmenovat na Růženu.

SM: ((smích))

LZ: no, a tak to máte takový fanatický, ale potom byli rádi, že tady
zůstali.

SM: hm

LZ: ačkoliv teda ta, ačkoliv ta em

SM: no

LZ: vod té máně ta maminka, jak voni se menovali, no, a ee totok.
tak tak byla vodsunutá potom, co tam přišli jako když bylo, když
byla em v pětačtyřicátým roce, když přišli Rusi, tak voni hned
přišli a hned jako jestli Němec ne. tak voni je potom do škole tam,
v Maloměřicích, a vodsunul, jí potom vodsunutí. tak ta se dostala do
západního Německa, a vona teda byla dobrá. ale vona teda, vždycky
pracovala jako normálně to tak, ta se potom měla dobře, ale ti byli
něm- tak potom je, no tam přeto, ale no to, už na tom ne- ale prostě
byli tady poturčenci, tak jim tatínek říkal. poturčenci že to byli.
<ty to tady jako tak že byli poturčenci.> a takový, tak sme to tak
prožívali, no říkám vám, já sem musela em jít do té práce, to bylo
prostě nasazení, no. voni aj ty, aj ty ženy, kerý byly třeba ee měly
em manžel je uživil, nemusely třeba do práce, tak byly volaní,
musely nastoupit do Zbrojovky nebo tam, nebo tam, a maminka teda
vždycky, vona byla taková drobounká, taková slabá, tak vona někdy
teda aj, ju vždycky teda vosvobodili vod toho. ale vona vždycky šli
tam na pole pomoct tam, pomoct brambory kopat při žních,

SM: hm

LZ: nebo takhle něco dělat, tak vona, tak vždycky něco za to
dostala, tak se snažila zase takovým způsobem, anebo tatínek, říkám,
spravoval boty, tak vždycky když to bylo u sedláka, dycky řekl, já
tam pudu, já tam pudu. tak vždycky zase trochu mouky nebo trochu
sádla nebo něco takhle donesla. takže nemůžu říct že by hlad, ne že
bysme měli hlad, no ale ňák sme se, zvlášť s tím nebudu teda. nic
sme to. a, no a tak co ještě chcete, no a jinak to em tak potom to
bylo v těch em v na té Mostecké, v tom u toho endra ((Ender)) a
potom ten endr ((Ender)) musel mít pro válku důležitej ňákej podnik,
tak mu to dali tam do té žárovkárny, tam sem šla myslím ve
čtyřiačtyřicátým roce, a dělali sme tam ty ža- takový ty lampičky do
těch let- jako takový,

SM: hm

LZ: museli sme to tam skládat a dávat to. a to dycky když byla, to
se ale proto materiál jezdilo do Německa, to jezdili ti, jeden ten
ten inženýr a ještě jeden, tak em to jezdili pro a vždycky dovezli
ňákej (jenom) co mohli do kufru, to se muselo honem udělat, to sme
ďáli vod sedmi do pěti, a potom sme ďáli zase my, no takový to bylo.
a tak a celkem, byť i byli na nás docela dob- docela hodní, to
nemůžu říct. akorát tam byl jeden, byl to inženýr, a von byl fakt
jak Němec. úplně takovej blonďák a totok. a tam se mnou dělala
jedna, ta se mu líbila. <a vždycky,> a my sme vždycky říkali, Líbo,
vona se taky asi meno- Libuše. a vona taky se menovala, a my
vždycky, Líbo, a vona byla hezká, taková, a stejně staří sme byli a
to, a vona byla, vona tam potom nám tam dali ňáký ee jako em ee
zasta- no zrušili školy, jo, (se to.) tak v té době, tak k nám ňáký
ty studenty tam potom dali na ňáký ty práce. a vona tam taky přišla.
a von, von, jemu se strašně líbila. vona byla hezká holka, takový
pě- pěkná a totok. vlnitý vlasy a my vždycky, vždycky, Líbo, jak my
sme jemu to říkali. em blond ví švajn a do chlívka <najn najn>
((Blond wie Schwein a do chlívka nein nein)) ((smích))

SM: ((smích))

LZ: a was ist das? ( ) ((smích))

SM: ((smích))

LZ: a tak, měl takové typické, no a tak, a potom sme tam teda
prožili to první bombardování, co bylo na Líšeň tam, na tu Stránskou
skálu, tak to sme chodívali vždycky když houkali, tak sme šli ven. a
od té brány sme tam dycky posedávali a to. a dívali sme se sluníčko
svítilo, bylo hezky a tam díváme se a my sme tam měli jako dílnu
děl- jako zámečníka, tak chlapi tam ale (tři byli), a jinak sme tam
měli mistra a tak. a jinak tam a, jinak sme byly samý děvčata. a my
sme takhle, ty máme takhle se díváme jak ty letadla pěkně letí, a
nejednou ti kluci, ti tam byli dva mladí a jeden starší pán, a říká,
ježišmarja to sou bomby. to vám bylo úplně takový malinký, jak to
padalo vod těch letadel. a najednou to bylo bum bum, to bylo slyšet
jako takhle na tu Líšeň, na tu, na tu Líšeňku tam, a vono to spíš
chytlo tam Stránská skála a to Karáskovo náměstí v Židenicích. a my
sme říkali, ježišmarja, to sou, a my sme přes to pole, naproti bylo
pole, přes to pole, a takové lesy, a my letěli přes to pole, to už
bylo strnisko, bylo to, no bylo to čtyryadvacátého srpna. a jo, a
sem měla boty, že pudu tetě naproti, právě té co s- jako že pojede s
dětima někde vod někud, že pojede, a že jí pudu naproti. tak já sem
měla takový dřeváčky, to byly dřeváky takový červený s bílým, a teď,
a mně to bylo líto, já sem to sundala, přes to pole bosa sem letěla,
já sem měla takový (pliskéř) přes ee přes tu, tady dole,

SM: hm

LZ: takové (pliskéř), mě to ( ) já to, mně se to nemohlo zahojit.

SM: hm

LZ: maminka mně to, a teď, no do toho, do toho lesa, jéžiškota, no
to, na tak potom bylo, pak byl chvilu klid, pak to přišlo, tam byli
kotlaři, tam bylo kousek nádraží, tak zas při- kot- a to už sme
potom, že musíme chodit do toho lesíka. tak my sme chodili do toho
lesíka, a třeba sme si vzali tenisák, a ty dva chlapci tam byli jako
zámečník, no dva chlapci, už to taky byli, a tak sme si třeba házeli
balónem, nebo prostě dělali sme tam blbosti, jo, jako mladý holky,
to víte. a toto. a najednou, najednou vám to (přijeli) hókali,
najednou přiletěli, a voni vám na to nádraží, tam musel stát ňáké
vlak, ale vono tam někde blízko s náma cho- jezdili autobusem
chlapi, tam byla, já nevim jestli pivovar, nebo sladovna nebo něco,
a voni tam dělali taky ňáké podnik pro, pro válku důležité. tak to,
tak a voni to tam to. a to vám dycky bylo pííí bum bum bum bum. a
zase pííí bum bum bum bum. ((narátorka napodobuje zvuky
bobardování)) jéžišmarja, my sme, jak to začali, my sme se nedívali
jestli je tam bláto nebo co tam je, my hop tam na zem, a <sme leželi
jak na to.> protože to bylo kousek, to bylo tak jak tady, jé.

SM: hm

LZ: no a to byly, to byly příběhy, to bylo v listopadu, potom to
trošku ustalo, a začalo to bombardování Brna, pak sme byli na ee na
tom, na mas- pak tady byli em zákopníci se jim říkalo. a to byli
takový študáci, museli kopat zákopy pro vojenský em jako obranu tam
a tak voni byli ve škole ubytovaní, a tam zrovna, já sem chodila k
babičce, a voni tam potom měli místo nás tam byla paní s tím s
děvčetem, a tak ta Vlasta vždycky, a vona přes plot tam se s nima
seznámila, s těma zá- no vona byla taková veselejší děvče, a tak
vona se tam s nima seznámila, a že, že by se chtěli podívat na
Macochu. tak že pojedem na Macochu. v dubnu. no a teď my sme tam,
tak sme si něco vzali, a tak sme se šli podívat, byli sme na Macoše,
pak sme si tam takhle na kopeček a něco sme tam jedli, bylo po
vobědě, a no tak jako pole- po polednu, něco sme tam, a tak sme tam
leželi, ale dva ti chlapci byli, já a vona ta Vlasta. a tak sme tam
takhle leželi, a najednou úplně se to s náma začalo tam třepat jako,
jo, slyšeli sme, a to prej už sou myslím tady Rusi, jo, jako, a bylo
to už začátkem dubna tak ňák. a to říkáme, my přijeli dom, a maminka
vykládala že bylo velký bombardování u divadla jako, na tech, na tom
tam jak byla ta z- kavárna Zemanova, tam to, a že tam byli aj z
Maloměřic jako manželé, tak tam voba dva zahynuli. měli tenkrát
pohřeb, byli v té kapličce tam vystavení a měli tam pohřeb. a tak
jako (že ho ňákej) ( ). tak to bylo takový, a tak maminka, a
myslím že vod té doby už mě maminka do té práce nepus- né, potom
ještě sem tam byla, to sem říkala jak sme šli na ten Komárov, že
pojedeme na tramvaj, a tam na autobus, autobus nejel nebo co, tak na
tramvaj, a to nás vrátili že tam bylo bombardování, že tam só
ranění, a koně, a zvířata a to, abysme se vrátili, tak sme se museli
vrátit až na Černovice, a ee pak až, pak sem šla domů sama, a u
kasáren v Židenicích zase znovu nálet, jako houkali.

SM: hm

LZ: no já vod tech kasáren mazala jak když mě z toho, přišla sem em
k tatínkovi do dílny a dejchala sem jak totok, a říkám, já sem měla
strach, my sme šli vokolo kasáren, že voni takový si vybírali, tak
sem měla strach, tak maminka říká, už už nikam nepůjdeš. tak to už
potom bylo.

SM: hm

LZ: a tak už sem potom tam nešla.

SM: no já vás teď [jako]

LZ: [no.]

SM: přerušila trochu,

LZ: [no už končím, to už bylo takový jenom]

SM: [vrá- je- ještě ještě se] vrátíme k těm kinům teda po tom roce
třicet devět, jestli ste vnímala že by třeba některá kina byla
vyloženě jakoby česká, a některá jakoby německá?

LZ: no tak to víte že to bylo. no tak já myslím že v těch Husovicích
((kina Jas a Sibiř)) to tam tak nebylo poznat, ale em rozhodně teda
v tom městě to bylo jako. tam chodili ti vojáci už němečtí, a tam
proto myslím už potom sme tam tak moc nechodili, že to bylo takový
em už dosť jako německý, no, tak ty ty ti ten Kapitol myslím zvlášť,
anebo že už dosť to bylo takový vobsazovaný těma Němcama a takovéma
těma, takový venko- no venkovský ty, ty ani ne, ale tam to město
určitě to mělo takovej ňákej svůj, no hodně Brno bylo dycky jako víc
tak dost německý, takže co tady ještě byli, tak ti se tam
roztahovali dosť. no tak vždycky říkali sme, no. že Janáčkovo
divadlo taky si zabrali Němci pro sebe, to, no starý jak bylo ja-
dneska je to Mahenovo divadlo, jo? tak to bylo pro Němce, to vždycky
říkám, já sem tam byla myslím dvakrát s tou Máňou, ta Otyla, Otyla
se menovala. tak ta maminka vod té Máni, tak nám dala lístky, tak
sem tam byla taky jednou na tým Labutím jezeru, to vím, a potom eště
jednou na ňákým, ňáký, no mně to,

SM: dobře.

LZ: na ňákým divadle, to, mám dojem že to bylo to.

SM: dobře, a když, když teda po tom roce třicet devět, chodila ste
do kina více nebo méně často než dřív. to ste vlastně ještě
nepracovala, v tom [roce třicet-]

LZ: [no to sem ještě] nepracovala, no říkám, tak to tak ne to sem
spíš začala chodit potom až v tém dvaačtyřicátém, až v [té válce
spíš.]

SM: [až ste chodila do práce.]

LZ: no, až sem chodila do práce, tak už mi maminka víc jako třeba
pustila nebo něco, tak už sem chodívala s těma děvčatama z em sme
si, no tak vlastně nějak myslím že potom v pětačtyřicátým
přestěhovali tam jako na tu fra- na tu francovu ((ulice Franzova)) s
tou Naďou a s tam s těma holkama, a tak tam sem tam vlastně na tým
tu kamarádku tak moc neměla, na té Obřanské. akorát ta Věra Vojdova,
to říkám, to sme spolu chodily do té, do toho, anebo do toho kina.
to sem ještě spíš tak chodila s maminkou nebo něco tak, až potom sem
začala chodit, až po tým dvaačtyřicátým roce spíš tak, no.

SM: hm a

LZ: sem víc začala chodit do toho kina, no.

SM: jo, hm a změ-

LZ: sama tak nebo...

SM: jo. a změnil se výběr těch filmů na které ste chodila? po tom
roce třicet devět?

LZ: no tak určitě. no tak spíš to byly ty pohádky, a spíš to byly ty
pohádky nebo ty děcký filmy nějaký, nebo ty školní, no a po- pak už
jak sem vám říkala, už to byly takový ty, ty zamilovaný nebo takový
ty už ty filmy, už takový...

SM: takže, takže ste si vybírala jiné jiné filmy než předtím?
nebo...

LZ: no tak, no určitě už to bylo potom ten výběr byl takové, říkám
dospívající, že, už takový ty zamilovaný, nebo už takový ty, třeba
někerý byly vod šestnácti přístupný, že, někerý až vod těch
osumnácti, no taky se třeba tam prošli sme, no, taky.

SM: hm

LZ: když nebo třeba ee ale, tak říkám, tak některý byly, třeba s
tím, jak ste tam měla ten em Burian, ne? Vlasta Burian nebo něco,
tak to bylo takový celkem přístupný ty filmy, tak to sme chodívali.
nebo ty školní filmy takový, no tak to se dalo tak, tak sme
chodívali, anebo, no, tam bysme se šli podívat, Noční motýl, jé, to
bysme se šli podívat. no ale to je nepřístupný <to bylo až potom
později,> nebo takový.

SM: hm a pamatujete si, jak se diváci v době protektorátu chovali v
kině?

LZ: no tak já si myslím že to bylo normální.

SM: takže

LZ: že by, to si nikdo nedovolil třeba proti Němcům, nebo nějak něco
říct, nebo něco, protože by si to třeba mohl vodnést nebo něco. já
si myslím, že to sme brali, že sme se šli dívat na film, ale že
bysme tam ňák, že bysme tam, já si nedovedu představit dneska třeba
em že by totok, jak ne- já nevím jak já dneska do toho kina taky moc
nejdu, ale že jak se třeba dneska chovají em já nevím, já mám třeba
pravnuka, a von řekne to nebo ono, a já říkám, ježišmarja Michale,
já myslím že přece chovat se, jo? je mu šestnáct, a totok, a já
myslím, že by, že to přece není vhodný, von strašně na cigány, jak
vidí na cig- jak vidí cigán, tak je proti nim a to. neříkám no jo,
tak sou to taky lidi, že, no. ale ta jejich, no, mentalita už je
trošku jinačí, jak ta naše, no.

SM: hm

LZ: a jinak, no já nemůžu říct že bysme se chovali nějak em nějak
totok. [já nevim, já]

SM: [ani ani třeba] nějaké jako projevy třeba diváků, jako potlesk,
nebo smích?

LZ: ne, to, no tak smích určitě teda, to, to víte, když něco bylo
veselého, tak že se člověk zasmál nebo něco, ale že by nějak
pokřikovali nebo, no tak třeba při té, možná nějak při tom týdeníku
když tam něco bylo proti těm Němcům, že třeba se něco vozvalo, fůj,
nebo něco takovýho třeba nebo něco, ale já si nepamatuju že by
nějaký byly nějaký takový zvlášť tytok. to si zase tak nikdo ani
nedovolil. já nevim, to si nedovedu to jak ten- tenkrát to bylo tak
jak je to třeba dneska. ta morálka taková ňáká třeba uvolněnější,
dneska si představuje demokracii že si může všecko dovolit, no. já
nevim, my sme byli trošku jinak vychovaní, no, takový k trochu
slušnosti,

SM: hm

LZ: pozdravit, poděkovat, no já nevim, dneska to, jak to je, no.

SM: dobře. a jak se vaše chození do kina a chování diváků měnilo ee
s blížícím se koncem války.

LZ: no, tak s blížícím se koncem války, no tak, no já nevim, jestli
sme si to nějak uvědomovali, že by by- mělo být konec, no, to víte
že se ledasco mluvilo, ledasco se říkalo nebo něco, ale že si to
člověk ňák u- přímo uvědomoval v té době, nebo co my sme se šli
podívat na film, ale že by si to nějak uvědomoval, no nevim. já vím
že akorát když teda potom začali chodit i z těch koncentráků, no tak
sme viděli, že se něco teda takhle šuškalo nebo mluvilo, a když to
tak nás to teda překvapilo, protože tam zvlášť, voni potom tam
vyhodili ty em most, nebo tunel nebo něco tak voni mohli já nevim
jestli jeli někde u těch (Babic) nebo tam a pak chodili pěšky. no to
byla bída a utrpení. kdybyste ty lidi viděli ještě v těch
koncentrákovéch hadrách, jo, s těma číslama. každé byl takhle, jo,
to, my sme šli, my sme tam třeba vodovod neměli, museli sme chodit
pro vodu. když sme šli třeba pro tu vodu. anebo tam takhle normálně,
a vono to šlo úplně to byly proudy, když třeba to šli dom ty lidi, a
třeba eště museli kus, a každé, anebo aj třeba jim podali chleba
nebo něco, víte, každé co mohl třeba tak eště jim napít, ale říkám,
to byly, to bylo bída utrpení, fakt.

SM: hm

LZ: no jinak nemůžu říct, no to bylo potom už ta kon- konec té
války, no.

SM: a vzpomínáte si na první návštěvy kina po osvobození? potom? a
na to jaká byla třeba atmosféra v kině?

LZ: no to víte že to už bylo, byly ty filmy už jinačí, že, už
přestaly em tamty týdeníky byly už takový, a začalo to em tam, víte
po té válce ta eufórie byla prostě docela jiná. každé byl rád, že je
konec té války, pomalé sme dost tak jako byli vděční těm, tomu
osvoboditelům, jo, když sme, no mysleli sme si že to bylo tak, takže
to bylo takový, tak zase přišly sem ty ruský filmy, a některý ty
filmy teda se vopakovaly, no tak bylo to takový, no prožívali sme,
byli sme rádi že je konec války, tak zas nám to dost ty ruský filmy
se dávaly, ty válečný, a a totok. no tak takový, jinak bylo to
prostě jiný takový, no, a takový aj nadšení aj takový, člověk se
chodil na ty brigády, a a prostě chtěli sme si tu republiku
vybudovat, jo, jako. mysleli sme si že to bude jako jiný. ježiš to
se nadělalo brigádnickéch hodin, dyť to už eště sme teda, dyť i,
bylo chodili sme jako em na brigády do toho, do té Líšně, co se
voddělalo hodin. a tam se kopalo, ďály se jako, to bylo Gottwaldovo
údolí, potom tam byly ty líšeňský slavnosti a tak dále. a tak tam se
nadělalo brigádnickejch hodin hodně. já sem chodila s už to tenkrát
s manželem ne teda, no ale byly to aj z tiskárny se dělaly tam
brigády, a no už potom sme spolu taky chodili tam. a co se vobdělalo
tam, a tam se chodilo, a tam se chodilo, na saních se vodhrabovalo,
to a to, chodili sme na brigády a, a že se budeme mít lepší, no,
byly dvou- dvouletky a pětiletky, a já nevim co všecko, no. každé si
myslel že to, no, bude.

SM: hm

LZ: já osobně, vy ste mladá, to těžko, ale nevim no. povidám, ta, ta
situace byla docela jiná než je dneska.

SM: hm

LZ: dneska každé když nemusí, tak neudělá a, anebo hledí sám na sebe
jenom, aby co nejvíc viděl a není to teďkon. mně se to nelíbí teď
ta. já su ráda že su tak stará. věřte mně to. já řikám, vy dneska
mladí, nevim.

SM: hm

LZ: dneska teda abyste měli vzdělání, to je podmínka, protože jinak
to ani no.

SM: [tak jo.]

LZ: [a tak] co ještě chcete po mně?

SM: eště vám tady ukážu ten seznam filmů. vy už ste se na něho
trochu [dívala předtím,]

LZ: [no, já sem se] trošku dívala, no.

SM: tak kdybyste řekla ee které ty filmy třeba patřily k vašim
oblíbeným, nebo jestli si vů- jako vůbec vzpomínáte na některé,
které ste třeba viděla v kině,

LZ: no říkám, tady z toho nemůžu říct že, to Kouzlo valčíku, to byl,
to byly aj německý ty filmy, to byl, em ee no to byly ty filmy jako
německý ee rakouský to, to byly skutečně pěkný ty filmy. pak ee to
ne, to byla ve tři, to dvě srdce ((Dvě srdce v tříčtvrtečním taktu))
to sem neviděla. to, ty, [Pražské švadlenky, no, ale, no, no, ty
filmy, no]

SM: [tady potom spíš, spíš tady ty pozdější, že jo, tady ste byla
ještě moc malá.]

LZ: hm to bylo, no, tak to říkám, to Lelíček ve službách šerloka
holmse ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)), to byl Vlasta
Burian, že to byli hodně ti, a pak tady, tady zase byla toto nevím,
to tady ta Mata Hari, no tak to sem viděla,

SM: hm

LZ: taky to potom dávali, ta Cácorka nevím, to mně něco říká, ale
nemůžu přesně, Tři muži ve sněhu, nevim. ta Moderní doba, to mně...,
Svět patří nám, to byl Voskovec a Werich ((Jiří Voskovec a Jan
Werich)), no, a to potom ta, říkala sem to, Sněhurka a sedm
trpaslíků, no, ale to bylo hodně brzo teda, to bylo ještě ve válce,
to, Ducháček to zařídí, no to je taky Vlasta Burian. Tři děvčátka
pokračují, to nevim, U pokladny stál, Vlasta Burian, to sme taky
chodívali na to. to bylo tak jako přístupný, jo, tak to se dalo tak
na to, to byly filmy kerý..., To byl český muzikant, to je ten
František Kmoch, Město ztracených to nevim, ta Opereta, to ne. ten
Roztomilý člověk, to bylo s Oldřichem Novým ((Oldřich Nový)), no,

SM: hm

LZ: že myslím něco takovýho, taky to, to Vídeňská krev, no to mně
něco říká, to bylo, a Muži nestárnou, no tak to byl film které sem
viděla aspoň třikrát, už teda [dneska]

LZ: [to už ste] v televizi [asi, že?]

LZ: [nó, už] v televizi, ale aj tak sem na tom byla v kině.

SM: hm

LZ: a em Tanečnice. Dobrodružství barona Prášila. no tak to sem
viděla, to je ten film co sem potom náhradně na <ten na něm byla.>

SM: hm

LZ: jako náhrada za to. a ta Tanečnice. no to nevim. tu La Palomu,
((La Paloma)) no, nevim. to mně taky něco řiká, ale to (nevim). to
Neviděli jste Bobíka? to je vo tým péskovi, vo tým foxteriérovi, byl
Beneš ((Svatopluk Beneš)) [a ta,]

SM: [hm]

LZ: ee Jarmila nevim jak vona se, Smejkalová ((Jarmila Smejkalová))
nebo tak nějak. a Její oběť, a ta Sobota. Sobota, no, to mně taky
něco řiká, ale to už si tak nevzpomínám, no. ale tak některý ty
filmy, no říkám, vo tým, vo tým Vlastu Burianovi ((Vlasta Burian)),
to dost sme byli, a a tady ty filmy co sem vám říkala, no tak to
sem, to sme, to byly ty filmy kerý taky toto. pak Sněhurka a sedum,
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ta Zasněžená romance, to bylo teda,
taky to už vopakovali, no a ten Modrý an- anděl ((Modrý anděl)), to
byl s tou marlen dytrich ((Marlene Dietrich)), to sme taky, to bylo
německy,

SM: hm

LZ: eště za války, a Dům u jezera ((v orig. názvu pravděpodobně
Immensee)) to taky bylo s titulkama, no a ta Sněhurka a sedum
trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), no potom ten pak pak už
pózďéš, no, to už spíš bylo pozďéš ten Noční motýl. a to (damals),
to bylo německy, ale bylo to taky strašně hezký, mám dojem že tam
hrál ten Rolf Wanka, to byl taky jako náš idol tenkrát, no,
Pytlákova schovanka ((Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář)),
to vopakují dost často. Krb bez ohně, ta Uličnice to bylo
s Ferbasovou ((Věra Ferbasová)), samozřejmě Dívka v modrém. Lída
Baarová. Kristián ((Kristian)) Oldřich Nový, Mandlová ((Adina
Mandlová)), no

SM: a pamatujete si třeba z těch filmů co ste si sama třeba napsala
na ňákou konkrétní návštěvu kina? když ste šla na jeden třeba z
těchto filmů?

LZ: no tak...

SM: třeba konkrétně jestli ste, jestli se vám to nepojí s ňákou
vzpomínkou z toho kina?

LZ: tak to nemůžu říct, tak že bych...

SM: a viděla ste třeba v kině, přímo v kině ste ste teda nebyla
víckrát na těch filmech? to ste říkala že vlastně na té Sněhurce
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ste [byla dvakrát,]

LZ: [no to na té] Sněhurce no, to sem byla, pak sme s manželem, no
tak ne s manželem, to sme byli na tom Muzikantská Liduška, to sem,
tam hrál na ty housle a a potom já nevím jak se to menovalo ještě.
no Vlčí jáma, a ty Muži nestárnou, to sme tam už tam bylo, a jinak,
no Měsíc nad řekou, no, to bylo em ta (.) no Medřická. ta Dana
Medřická s tím, to byl mladé ještě Hrušinský ((Rudolf Hrušinský)),
no, a jinak to byly takový to Karel a já em Plachta ((Jindřich
Plachta)) a Dítětová ((Jana Dítětová)), to byla jeho dcera, s tím
kominíkem, Pešek ((Ladislav Pešek)) tam hrál toho kominíka, a
takový. a eště tam potom za ňu začal chodit někdo, kdo už přesně
nevim. to byly takový filmy který, který sem měla ráda, který, no
bylo jich víc samozřejmě potom, no ti herci, no a takový. no, dneska
taky dávali, není to dlouho co dávali vzpomínku na ben- na
Svatopluka Beneše, už jako starší, tak, co ty filmy tam vzpomínka
ještě takový všeli- no, taky sem si tak vzpomněla potom Zach že hrál
s někt- s těma herečkama, tak na některý ty filmy, no, sme tak. moc
mě neza- takový ty, ty historický, takový v těch krojách, těch, no
těch, jak chodili ti páni, jako ti, a takový s těma, tohle jak to
jinak takový. říkám, ty herečky Vítová ((Hana Vítová)), Mandlová
((Adina Mandlová)), Ferbasová ((Věra Ferbasová)), ee bárová ((Lída
Baarová)) Nedošinská ((Antonie Nedošinská)), ježiš to byly filmy,
přece s Antonií Nedošinskou, podskalák ((Poslední Podskalák)) a já
nevím, to sem milovala takový ty filmy všecko, a to některý byly
taky už potom přístupný, že sme mohli na to, em na to Zdena Baldová,
Glazarová ((pravděpodobně Marie Glázrová)), tak ta většinou hrávala
takový ka- Zita Kabátová, no tak dneska paní Kabátová, no, už stará
paní, no. Štěpničková ((Jiřina Štěpničková)), no a pak povidám z
těch herců, no, to, to ten Rolf Wanka, není to dlouho co taky
vopakovali, tak sem si vzpomněla no jo, to byl takové, jej ten se
nám líbil, no.

SM: hm

LZ: a z těch Beneš ((Svatopluk Beneš)), no, Dohnal ((Jiří Dohnal)),
Oldřich Nový, Gustav Nezval, no byly filmy který, všechny, Advokát
chudých se Smolíkem ((František Smolík)), no, potom ten Schránil
((Raoul Schránil)), no ten dycky hrával takovýho ňákýho nóblesního.
korbelář, em pešek, no tam třeba ten advokát chudých tam hrál ten
Korbelář ((Otomar Korbelář)) toho advokáta, aj ten, potom ten Smolík
((František Smolík)), no takový, povidám, byli to, skutečně si
člověk vzpomene na takový ty filmy, ten Filipovský ((František
Filipovský)), nebo Hrušinský ((Rudolf Hrušinský)), anebo ten Salač
((Vladimír Salač)), no to byli takový em, no tak, nebo Vlčí jáma, to
se mně taky moc líbilo, tu sem taky viděla myslím dvakrát, to už
bylo teda po válce s Brejchovou ((Jana Brejchová)), tam ta písnička,
em takový že se zamilovali do sebe ti, no, ale vona jak tá, ta co
tam hrála, kdo, počkete, jak vona se menovala ta co to hrála, tu em
jeho paní starší teda em no Štěpničková ((Jiřina Štěpničková)) to
nebyla, né, nevim jak to. jó em už, jak vono se to menovalo, tak tó,
mně to to mně tam, no, ty Muži nestárnou, no to bylo pořád takový.
to sou filmy který člověk může vidět jako takový, no.

SM: hm

LZ: já nevím jaký vy máte dneska filmy, samozřejmě ty, buď americký,
já nevim, já se na takový ty filmy, co se střílí, nebo co se vraždí,
nebo vůbec nedívám.

SM: hm

LZ: ne. já mám dneska, mám televizi, to du třeba za paní, nebo
takhle se navštívím, a to je, to sou, to se vždy díváme na Ulicu
((Ulice)), potom se díváme na nějaké ten buď seriál, Ordinace v
růžové zahradě,

SM: hm

LZ: prostě starý babky, že, samozřejmě, no, tak to sou takový ty em
nebo prostě hádej kdo sem ((Hádej, kdo jsem!)), nebo, nebo hádej kdo
lže ((Hádej, kdo lže!)), tak to se podívám, a to je po té do té v
půl tam dají dvě reklamy do toho, to je půl desáté, du dom, umyju
se, ale buď si vezmu knížku, nebo si vezmu křížovky, já teda sem, em
mně se stalo, že zemřel ten starší syn.

konec rozhovoru

1

Rozhovor vedla: Lenka Gorecká
Rozhovor přepsal: Matěj Nytra
Datum a místo: 3.2.2010, FAV

Rok narození: 1922, bez sourozenců

Bydliště do roku 1945: Pekařská ((Staré Brno))

Povolání rodičů: Matka měla výrobu a prodej pásků k hodinkám. Otec
měl obchod v domu pánů z Kunštátu, zemřel asi 1939.

Povolání narátora: Gymnázium na Lerchové, obchodní škola, poté
zaměstnána jako úřednice. Roku 1943 se vdala, narodil se syn a
narátorka zůstala v domácnosti. V letech 1957 až 1963 byla
zaměstnaná jako programová pracovnice v Parku kultury a oddechu, kde
se podílela na pořádání estrád a vystoupení.

LG: tak já bych se vás ee, na začátek zeptala na vaše celé jméno a
přijmení a na rok narození.

LV: ee L.V. (.) narozená, stačí rok?

LG: stačí [rok]

LV: [devatenáct set] dvaadvacet.

LG: mhm. a vzpomínáte si na svoji první návštěvu kina?

LV: vzpomínám. (..) vzpomínám si, že mně bylo tak ňák devět deset
let <a byla sem> s maminkou v kině (.) bylo to mám dojem že se to
menovalo kino Republika, bylo to na České ulici

LG: [mhm]

LV: [tam] jak později bylo (aso), to bylo e v těch letech ňák
třiatřicet udělaný a dokonce si vzpomínám, i na ten film, kterej mě
teda tak dojal, a bylo to nějak eh (.) eh hm počkejte, ji- ne,
Jindra e, křestní jméno, hraběnka Ostrovinová, to vim úplně přesně

(.)

LG: jo Jindra, hraběnka Ostrovínová, mhm

LV: to si teda velmi dobře pamatuju, no a já sem, a dokonce si
pamatuju i tu první scénu, když tam jel ten <poštovní panáček> a
troubil, to je zajímavý, že pak jsem viděla strašně moc ee věcí
v kině ale, toto teda mně utkvělo v paměti, a dokonce, dneska už
teda jména zapomínám, ale vím, že tam hrál a že se menoval ten herec
Karel Lamač.

LG: mhm

LV: tak to teda v- je moje teda vzpomínka, na to první kino, ale to
kino potom bylo teda zrušený, no a málokdo o tom teda ví, že tam to
kino bylo. byla to taková nudle úzká, já vím (.) no, takže to je můj
první zážitek. no a další zážitek, mám další zážitek, a já sem
bydlela jako dítě ee na Pekařské ulici

LG: [mhm]

LV: [a] nahoře jak se říkalo na Štanóv je u Městskýho dvoru, tam
bývalo kino excelziór ((Excelsior)). no a tam jsem byla, na ee
filmu, který si <taky pamatuju>, dokonce si pamatuju i na paní,
která s nama šla, nějaká paní Svobodová, bydlela u nás v domě, a
bylo to o Tarzanovi ((Tarzan)). byl to němej (.) film, anebo měl
titulky, a byl teda jako německej, protože v tom excelzióru
((Excelsior)), tam se hodně dávaly německý a rakouský filmy teda. a
tam sem teda jako často chodívala, protože to bylo kousek, a druhá
věc je, že to bylo laciné, protože vím, že, do první a druhé řady se
nechodilo, to bylo strašně blízko,

LG: [mhm]

LV: [ale] ee mám dojem že, to stálo dvě koruny a za tři koruny byla
taková ta šestá sedmá řada, tak to sou moje teda jako vzpomínky, (.)
a ( ) mám teda vzpomínky tím že, bydlela sem teda v tom domě, kde
bylo ee dvaadvacet nájemníků, ten dům teda jako pořád stojí a ee
byly tam ee byl to to dům, kde bylo dvaadvacet nájemníků a z toho
polovička byla vdov, takže to bylo (takový) zajímavý. a a ty byly
návštěvnice teda kina hlavně toho excelzióru ((Excelsior)).
[protože]

LG: [mhm]

LV: ta Moderna a to to se pak stavělo a to už tam bylo jako drahý,
no a byla to teda, když sem když to vezmu za první republiky ee
jako, laciná zábava, (.) vcelku i poučení teda, jo, i když teda ty
filmy, si pamatuju ty na na ty rakouský filmy, tak ty jména když
bysme jako mluvili, tak si vyvzpomínám teda na ee na ty ména,
vzpomínám si hans albrs ((Hans Albers)) ee mózr ((Hans Moser)) hans
fríman ((možná Hans Friedmann - neidentifikováno)) ee ehm ehm magda
eh ehm magda šnajdr ((Magda Schneider)) pak ňáká (vesena)
((neidentifikováno)) to byly Francouzky, Greta Garbo, tak tady na
tyto si jako ee vzpomínám. no a potom teda se šlo z kina a vlastně
diski- diskutovalo se o tom. ehm ee byla to určitá osvěta. stačí vám
to takhle?

LG: mhm. a když ste byla dítě, tak do těch deseti let, jak často se
ste chodila do toho kina,

LV: (e do)

LG: do ukončení té obecné školy.

LV: no to ne, to sem byla po první a to vám říkám,

LG: [(ale)]

LV: [to sem] byla ňák ee v třetí ve čtvrté [třídě]

LG: [mhm]

LV: pak sme teda chodili do toho excelzióru ((Excelsior))

LG: a to až později,

LV: no tak to mně bylo těch hm jedenáct, dvanáct,

LG: mhm [(jo)]

LV: [let] jo, si vzpomínám ee když se hrála Sextánka pro- to bylo
někdy ve čtyřiatřicátým roce, tak jsem ji tam viděla, ale umluvila
jsem maminku, a byla jsem den předtím, protože se dávala německá
verze,

LG: německá?

LV: tam byla je- byla německá verze Sextánky ((Sextánka)),

LG: no to vim ale

LV: (.) no, takže tu sem viděla, že, protože sem si myslela, že na
tu českou už nepřidu, ale přemluvila sem maminku ((smích)) <že mi
dala ty ( ) dvě nebo tři koruny> a že sem šla tam teda potom i i
jako druhej den. ale ee vite eště po kinu excelziór ((Excelsior))
mně asi ee mám ho proto v paměti, že můj tatínek měl obchod,
v Dominikánské ulici v domu pánů z Kunštátu, takže já ee uličku a
dům (v) Dominikánskou ulic- a to protože sem od dětství ma- moje
maminka pocházela e z malířské rodiny a

LG: mhm

LV: a jako mhm k umění tak měla jako blízko tady k těm ee starejm
věcem, a já sem chodila za tatínkem do obchodu a chodila sem kolem
toho excelzióru ((Excelsior)) kde tam byly ty plakáty, kde [sem se]
teda jako dívala <na ty plakáty, takže sem to měla> pořad nějak
v očích tady toto. no. a pozdější právě že o tom sem mluvila, e sem
chodila teda s mužem, kterej byl vysokoškolák právník, no a když
byla zavřená vysoká škola a potřebovala si nějak oni mě zaměstnání
tak ee se dostal jako uvaděč do kina Stadion (.) takže hm sem tam
chodila teda na každej film a co tam teda bylo, jo? takže tam byl
(skoro do) třiačtyřicátýho roku, pak byl nasazenej u (kleknera).
takže to ovzduší toho kina toho Stadionu ((Stadion)) taky teda jako
znám, že tam byly teda, to se myslím ví málo nějak schovaní eště
ňákej medik tam byl schovanej, ten ee potom byl ee v čikegu
((Chicago)) ale ee tito lidi už myslim jako nežijí. no byli tam jako
uvaděči. a to už bylo takový lepší kino. kdežto excelzior
((Excelsior)), tam byly <jenom takový vobyčejný> židle a a

LG: mhm

LV: a jako s tím, no. (.)

LG: a když ste byla to dítě, tak jaký byl názor rodičů na na kina,
na na ty filmy.

LV: (...) a v- víte že se o tom když tak jak mluví- hm ne. že se o
tom doma ani nějak nemluvilo. prostě se tam šlo,

LG: mhm

LV: jo, ale (.) ve škole, že to mi bylo tak potom dvanáct třináct
let,

LG: mhm

LV: tak to sme teda jako probírali, že, znali prostě Ferbasovou
((Věra Ferbasová)), Nedošínskou ((Antonie Nedošinská)) jo? ee
Pištěka ((Theodor Pištěk)) jo, tady ee tady ty her- Franta Paula
((František Paul)) (jo) tak ty herci sou teda zapomínaní, no Nezvala
((Gustav Nezval)) teda, ee byl- víte jakej mám ještě zážitek? ještě
mám jeden <zážitek> ee e už si tolik nepamatuju, kdysi jsem si velmi
pamatovala. ale, za války tak ve čtyři ve dvaačtyřicátým roce, a
myslím, že to dokonce vopakovali tady vonehdy starej film, se hrá-
ale přesně nevím ten název, a hrál se film, hrál tam Plachta
((Jindřich Plachta)) a Marvan ((Jaroslav Marvan)) a dva malí kluci.
dva malí kluci a a bylo to, eh ee prostě už teda nevím, no a na
Stadioně ((Stadion)) potom dělali takovou jako estrádu, to tenkrát
ty estrády ještě nebyly teda v módě, a byli tam ti dva malí
chlapečci a zpívali tam, dokonce vím Nám je to jedno my peníze
nemáme

LG: ((smích))

LV: to si (teda) jako pamatuju, a přijela tam stela májová ((Stella
Májová)). jako mladá herečka, holka, která v tem filmu nehrála, a já
nevím jaktože tam byla, <tak sem si teď vzpomněla na ni,> protože
zemřela [je to tak jo?]

LG: [nedávno, mhm]

LV: tak sem si říkala vidíš holka jako mladá tam byla takově pěkná
taková trošičku jako při těle si ji pamatuju, mám teda jako zážitek
jako z kina, kino bylo teda tenkrát jako plný, protože to byla
válka, že, to nebylo teda jako zájem, no. ale ee film ve škole teda
s holkama se teda prodiskutovával.

LG: ((smích))

LV: maminka (no tam) šla do kina, ale (to je) zajímavý, (no zas) to
mně tak jako připomnělo, že (.) to tak až po tom pětačtyřicátým
roce. to když se šlo do tohodle, tak se potom víc vo tom mluvilo,
(ale do ) ne no.

LG: a teď tu mám teda sadu otázek, která se týká toho věku po
ukončení obecné školy,

LV: no no no no tak to je u mě ee to to počkejte, v deset- deseti
letech, ne? ee [se ukončil]

LG: [no]

LV: nebo vy myslíte tak v těch patnácti letech?

LG: hm no po asi asi po tom des- desátém roce.

LV: po tom desátým roce. no tak to sem vám říkala, no tak to už e

LG: [to ste (to ste začala)]

LV: [teda (to už byly) ty Sextánky ((snímek Sextánka)) ta Ferbasová
((Věra Ferbasová))]

LG: [chodila ste častěji do toho kina]

LV: [ee] ale eště vám ř- jo. ee to byla, a takovej třeba ten zážitek
(.) třeba můj zážitek že ee některá herečka vám seděla, některá ne
je zajímavý že mně třeba ta lída bárová ((Lída Baarová)) ale ani
v té škole když si teď tak jako vzpomenu na ty diskuse s e těma
holkama

LG: mhm

LV: že ta lída bárová ((Lída Baarová)) teda absolutně nijak
neseděla, nám jako (.) holkám. chápete. nám se teda, jako líbila ta
Ferbasová ((Věra Ferbasová)), Hana Vítová, jo, když to jako beru tak
ee

LG: [jo]

LV: [tady] tydle jako herečky. ale ta ne. no do- ona taky potom
v tom šestatřicátým roce ne e (.) e víte e člověku se d- vynořují
vzpomínky,

LG: ale to je dobře.
LV: protože, já si z- pamatuju, že přišla, ee to jméno sem
zapomněla, Jindra Buryšková, a říkala, holky, lída bárová ((Lída
Baarová)) chodí s frélichem ((Gustav Fröhlich)) a ten dal facku ee
(..) mě řekněte tomu malýmu Němcovi (.) co říkali že byla ee že byl
jejím milencem, gebls ((Joseph Goebbels))
LG: gebls ((Joseph Goebbels)), mhm

LV: (.) vzpomínám, úpl- a <víte že tu Jindru Buryškovou vidím úplně
před sebou>

LG: ((smích))

LV: <jo, i v té školi že tam přišla, a ta nám to teda jako donesla
teda.> vidíte (to mně ste) vynořila vzpomínku na Jindru Buryškovou.
no.

LG: a ee teda po tom ee po té obecné škole ste chodila do toho kina
častějc a

LV: ano. ( protože) sem jako dospívala.

LG: mhm

LV: už sem měla, jako jinej názor že, už sme i ee s holkama jako
<koukali po klukách, že jo> (no tak) začínaly prostě jak se říká
zapalovat lýtka, ne

LG: ((smích)) <ano>

LV: <jo jo> no a. ale pak bylo, počkejte, ale já sem byla poprvní
s klukem (.) s klukem, víte kde v kině na Výstavišti, no jo, takovej
blonďák a s Miladou š- Šmídovou, ježišmarja ta už je kolik let no
čtyřicet let mrtvá. no jo, vidíte, to ty já sem byla, ano poprvní a
tam dávali ňákej ruskej film nebo něco, to ee (..) no jo tam něco
takovýho tenkrát bylo. no, a tam bylo eště (..) dokonce v tom kině,
a to teda mám vz- ee vzpomínek sem tam byla den předtím dokonce
s maminkou, tak druhej den zemřel otec. a to vám řeknu, to bylo
v osumatřicátým roce. a dokonce vám řeknu, že otec zemřel čtvrtýho,
tak to bylo třetího (.) třetího července.

LG: (...) mhm

LV: vidíte a to sou věci, který mně teda vyplouvají teď že s vama
teda jako (.) jako říkám, no. (..) no smutný věci nechme.

LG: a hm hm změnila se ňák ee ta četnost t- té návštěvy toho kina
potom co ste ee nastoupila třeba do zaměstnání nebo se vdala?

LV: (.) no tak když se- ee tak bych řekla. v tom ee dvaačtyři- já
sem se vdávala v třiačtyřicátým [roce]

LG: [mhm]

LV: ee ee tak mně bylo t- třiačtyřicátým ve dva- dvacet let,
v jednadvaceti jsem se s tím mužem sem chodila rok a půl, teď on byl
zaměstnanej v tom kině

LG: mhm

LV: (že) tak to bylo teda pravidelně že dvakrát tejdně jsem v kině
tam byla

LG: jo

LV: protože oni tam dvakrát nebo jednou když byl teda jako zájem,
tak tam byl tejden, takže teda to sem teda, to byla taky jediná
prostě zábava, protože divadla nehrály teda

LG: [mhm jo]

LV: [(takže )] tancovačky jako nebyly, jo? tak to bylo teda,
jediný, ee těch českých filmů tam teda jako moc nebylo, tam sem
zažila ee To byl českej muzikant ((To byl český muzikant)) když
aplaudovalo kino a ee objevila se tam cedule, že okamžitě přestat
nebo že se musí vyklidit teda sál, protože...

LG: to sem eště neslyšela nikdy,

LV: no no no ano ano, protože on dával český teda písničky

LG: mhm

LV: no no, a i dokonce vím, že sem tam byla se sestřenkou, a ano. a
s takovým ee vůbec nevím (jestli se tak) menuje ale s e s ml- e
mládenec, von byl starší než já, byl to Židáček, takže to muselo být
než byly odsuny Němců teda, ee takovej dvaačtyřicátej rok, tak
nějak, a mám dojem, že když sem to viděla, ale (já to teď jak) ve
kterým kině? bylo to v tom excelzióru ((Excelsior)) anebo ne, (no)
to mám dojem, že v tom, a to vím teda že tam byla tabule teda a že
tam bylo teda aby okamžitě lidi přestali aplaudovat, no, tak to si
teda vzpomínám no. [no]

LG: [a] a jaké kina kromě toho excelsioru ((Excelsior)) ste
navštěvovala?

LV: no chodili sme do Moderny ((Moderna)),

LG: mhm

LV: ee (..) jo, (.) hergot člověk si nemá vzpomínat, já sem měla
velikou lásku ( ) bylo osumnáct let, on byl lékař, pak sem si vzala
právníka teda ee co jinýho

LG: ((smích))

LV: <ano> chodili sme a do Moderny ((Moderna)), a tam dávali eště to
bylo ve čtyřicátým roce, no vosumnáct let mně bylo, tam dávali
americký filmy, tam dávali takovej malej klouček, miky ron ((Mickey
Rooney)) se myslím menoval ee bl- blbě sem viděla, tenkrát sem
zjistila, že ee vod té doby nosím brejle teda, a (.) nojo ano. (.)
do Moderny ((Moderna)), e Alfa byla (.) Kapitol, málo Kapitol tam
dávali až koncem války a tam dávali mariku rek ((Marika Rökk))

LG: mhm

LV: to to (.) ano, mariku rek ((Marika Rökk)) a to to už byl takový
nóblový tak, jo? to by bylo nóblový ale, šel novej film a musel se
vidět.

LG: mhm

LV: to se musel teda jako vidět. no a potom teda už jako po
pětačtyřicátým roce sme se nastěhovali na tudle na Výstavní ee ulici
do ku- <e do kubistickýho domu>

LG: ((smích))

LV: <tam každá stěna je jiná> ee to tam je, a tam bylo kino Radosť.
Radosť ((Radost)) mám dojem. jo. a vedle byly lázně, no já mám dva
syny, no a, protože už sem pracovala a v sobotu se e uklízelo,

LG: ( )

LV: tak náš ee hlavně Petr ani tak ne, ten byl st- teda starší, ale
ten mladší Vojtíšek, ten dostal a mám taky dojem dvě koruny, nad
náma bydlela holka Blanka a chodili každou sobotu tam do kina, jo?

LG: mhm

LV: a protože to bylo blízko, tak sme (teda) chodili tam taky, do
blechárny, [že, říkalo se, jo?]

LG: [blechárna mhm]

LV: blechárna, no tak tam teda, to kino taky. no jinač se chodilo
teda jako do města, no tak to už ee vod pětačtyřicátýho roku, další
potom ty budo- budovatelský filmy, na který se teda nějak nechodilo
teda že. na ty ee to teda šlo. no a už se začalo chodit do divadla,
sme měli jako předplatný v divadle tak se chodilo teda jako do
divadla, takže todle, jestli chcete ještě něco?

LG: no vy ste zmínila tu práci, kde ste v té době pracovala?

LV: (.) já sem ee v- ee teda takhle, já sem ee maminka měla takovej
jako výrobu a a ee prodej, taky to to se nedělalo to sme byli jediní
v republice, výrobu pásků k hodinkám a ee

LG: mhm

LV: ovdověla, takže já sem de fakto ((de facto)), byla doma (.) a e
byla sem jedna teda z z mála, která sem vlastně do školy nechodila a
dělala sem zkoušky a a študovala sem takhle, takže sem jako udělala
potom jako obchodní školu a to to sem si udělala zkouškově teda,

LG: mhm

LV: no pak sem byla teda jako zaměstnaná jako ee úřednice no a vdala
sem se mi bylo dvacet let vám říkám roků, v jednadvaceti jsem měla
prvního syna a byla sem teda jako doma,

LG: jo,

LV: no a potom sem (.) no a jenom to to k tomu teda, ee jako (nejde
to) no a potom sem ee v těch letech sedmapadesát ee skoro
třiašedesát byla ee zaměstnaná jako ee programová pracovnice v Parku
kultury a oddechu a tak s- s některýma těma kumštýřema jsem jim
dělala teda vystoupení a <estrády jo>

LG: mhm

LV: no takže (.) mám tady třeba dopisy ee od s k od e e nojmana
((Stanislav Kostka Neumann)) [a tady todle, jo]

LG: [neumana ((Stanislav Kostka Neumann)) mhm]

LV: (jenom tak) takže tady (.) sem potom poznala i trošku tady ten
svět tady tědle lidí, no.

LG: (.) hm měla jste své oblíbené kino?

LV: (..) ale věříte že ani ne

LG: ani ne?

LV: ne, ani ne.

LG: (.) a bylo ee v Brně ňáké kino, do kterého jste nerada chodila?

LV: (...) hm no tak ee vím, že sme byli nevím jak se to kino teda
menovalo, (ale) na na Cejlu ((Radio, později Radost)) no ee dávali
tam něco kde nedávali jinde a že se mi to tam teda vím že sem tam už
nechtěla jít

LG: mhm

LV: prostě ee to prostředí a to mi teda nějak jako nesedělo teda. to
mi teda jako nějak nesedělo.

LG: (..) a vybírala ste si ta kino podle toho, jestli ste třeba šla
sama nebo s rodiči nebo se sourozenci nebo když ste šla s přítelem?
jako že byl rozdíl, když ste šla s přítelem, tak ste šla do jiného
kina než když ste šla třeba s přáteli?

LV: hm ani teda ne. no. hm vlastně já sem chodila s manželem

LG: mhm

LV: jo? a on potom když byl nasazenej a já sem tady byla tak asi rok
sama, tak sem chodila akorát do toho [excelzióru ((Excelsior))]

LG: [jo]

LV: protože to bylo blízko, maminka mně, na- ee jak bydlela na
Pekařské, pohlídala mně teda kloučka, takže sem jako šla tam. takže
(..) ee tak bych to řekla, prostě na (té) periférii jak byly kina,
tak (mi) ňák neseděly. protože já de fakto ((de facto)) sem víceméně
vyrostla ve středu, protože ta Pekařská, že, to je tak po naproti
nemocnice

LG: mhm

LV: to tam jako bylo, takže to tam teda jako bylo blízko teda, ale
tak nějak jako dojíždět a to, ne. tak (to) (..) jako v Husovicích a
to tak ty kina tak to neznám vůbec, tam sem teda jako ani nebyla. no

LG: a než ste se teda vdala, s kým ste chodila nejčastěji do kina?
než ste poznala [svého manžela]

LV: [ee tak jako] ee manžela s sama nebo s maminkou.

LG: mhm

LV: no sama nebo s maminkou.

LG: a když ste byly třeba ještě hm ty děti

LV: ne

LG: po té obecné škole [(já nevím)]

LV: [no]

LG: když vám bylo patnáct, šestnáct

LV: no

LG: tak ee jedly ste třeba ňáké jídlo nebo pily ste v tom kině?

LV: prosím?

LG: jestli ste pily v tom kině [nebo jedly]

LV: [ne]

LG: ne?

LV: ne ne. ne ne ne to nebylo vůbec jako zvykem.

LG: [jo]

LV: [to teda] nebylo zvykem. myslím, že tam bylo bifé

LG: jo

LV: ale ee nevím. ale na pití ani ne, spíš na bonbóny, ale

LG: na bonbóny

LV: ne. ne ni- to todle ne, to už bylo drahý, tam se to se šetřily
(ty) jako peníze

LG: mhm

LV: to nebylo tak jednoduchý tehdá.

LG: a během té projekce bavili se třeba spolu ti diváci nebo vy ste
se bavila s ňákými diváky?

LV: ne. to nebylo zvykem, že by se nějak bavilo, ee byli naštva-
byli sme naštvaní, když najednou byla jako přestávka, protože ee
tenkrát že to se úplně ee na tom Stadioně ((Stadion)) sem ee když
tam byl manžel, tak byla v promítačce tak vím jak to nasazovali, že
to bylo úplně teda nějak, takže se to najednou rožlo, ten film se
přetrhl

LG: mhm

LV: a lidi byli teda jako namíchlí teda a že se to přetrhlo a ee
víceméně koukali po sobě a ee <nadávali že blbě jako vysílají> ale
tak teda jako ne, no

LG: a pamatujete si, že by po nějakém filmu byl ňáký hlasitý tleskot
nebo ee

LV: jedině tleskot si pamatuju To byl českej muzikant ((To byl český
muzikant)) [<jináč si nepamatuju>]

LG: [((smích))]

LV: že (by si) ale to si teda velmi pamatuju teda, velmi dobře tady
toto. no, ale jináč že že by tleskali lidi, ne. zvedli se a spěchali
k šatnám, protože se dávalo do šaten že ee když chtěl být člověk
rychle, tak to měl na klíně, ale (..) ňák ne. no?

LG: a potkávala ste v kině své známé?

LV: (...) (no to je) no když sme to (tam to už) sme byli dospělí,
tak ee buď sme šli sami nebo se známejma, ale takto že by prostě sme
se tam nějak potkávali s lidima (.) nějak ee (šli) sme asi někdy
jindy, nebo v jinou dobu teda,

LG: mhm

LV: víte? protože hrálo se, e v tom excelzióru ((Excelsior)) hrávali
ve čtyři v šest a v osum. a ee p- potom se hrávalo že kolem té osmé
v šest a osum a pak myslím za války dokonce jenom jednou že se
hrálo, takže no (.) no takhle.

LG: a když už ste tam ňáké známé potkala třeba někdy v tom [kině,
tak mluvili ste (pak) o tom filmu? jasně, mhm]

LV: [no tak (vím), <jo a viděli ste ano, a viděli ste] film ten a
ten>

LG: ((smích))

LV: <jo a nepudete a bude se dávat to a to> takže když se bavilo
teda tak se bavilo teda ee vo filmu a ee ne

LG: (.) hm byla ste někdy jako dítě na ňákém nepřístupném filmu?

LV: (..) ale já myslím že jo? že sem byla v tom excelzióru
((Excelsior)) když sem tam šla s paní Svobodovou a to (když) mě
vzaly mezi sebou,

LG: ((smích))

LV: no asi byly jako ee no to zřejmě byly ňáký takový ty filmy
mládeži nepřístupno, no a já sem byla v prostředku <a babky šly dvě
nebo tři sousedky> a šly kolem mě

LG: a to byly vrstevnice v- vaší mamin- maminky?

LV: no to ee možná byly vo něco jako starší,

LG: [jo, mhm]

LV: [ale] ee byli to lidi teda z domu teda, vám jako říkám, ta pa-
tu paní Svobodovou, no toto (ty) byly milovnice, <ty ee každej film
a všude>

LG: ((smích))

LV: a te- ona měla dceru, ta byla starší než já, potom měla taky ee
kloučka tak jak já a voni vám toho malýho kluka, von byl rok a voni
ho brali teda jako do kina, protože to chtěla ee vidět vobě dvě, no
tak. no

LG: a tak teda nebyl problém se s něma do toho kina dostat na ten
nepřístupný film

LV: (.) (to) já vím, že ee nebyl teda problém teda, oni byli rádi
asi že prodali vstupenku,

LG: ((smích))

LV: tak zřejmě, nebyl, no.

LG: byla ste někdy v kině bez zaplacení?

LV: ne.

LG: ne?

LV: ne.

LG: a hm věděla ste třeba o ňákých ee dětech nebo prostě o nějakých
svých kamarádech kteří do kina bez zaplacení chodili?

LV: m-m

LG: ne? (.) ee chodila ste do kostela?

LV: (..) chodila sem do kostela? tak ee jako myslíte jak sem chodila
do kostela, pravi- ee jednou jedinkrát sem chodila pravidelně, to mi
bylo třináct let na Májovou, to sme tam chodily kvůli klukám,

LG: ((smích))

LV: ee tak a e e kostel (..) e e já sem žákyně ee prvního ročníku
gymnázia na Lerchové ulici

LG: mhm

LV: které bylo z- založený teda ee (.) sem začla v deseti letech,
tak to mně bylo těch deset let, jo? tak to to to jako bylo. a to
bylo Cyrilometodějský gymnázium to na té Lerchové jim vrátilo já sem
teda ee v prvním ročníku, kde nás teda bylo z Brna pět a jináč tam
bylo asi patnáct holek jako ze Slovácka a já sem loni šla hledat
děvčata z kterejch se staly jeptišky, jo?

LG: mhm

LV: a tak sem jela na velet- na Velehrad a z té třídy sem našla
jedinou která žije, a já jenom, takže sem měla taky trošku
pestřejší, promiňte, jo?

((zvonění telefonu))

LG: jo.

((narátorka odchází a rychle vyřizuje telefonát, asi po dvaceti
vteřinách se vrací))

LV: no a teď mně (připomeňte no vidíte)

LG: jo vy ste mluvila o těch e o těch kamarádkách z té z té školy [z
toho gymnázia]

LV: [ne] z tym z toho kostela a ee

LG: [jo]

LV: [a já] sem zabočila tam do toho ne- ne to beru zpátky, e takže
ee

LG: takže do kostela [(se vracet zpátky nebudem)]

LV: [ne do kostela] ne

LG: a

LV: ne ne ne

LG: a ke které církve ste se teda hlásila?

LV: (.) do které církve?

LG: mhm

LV: e do katolické.

LG: do katolické.

LV: no a můj tatínek (.) měl obchod v dom pánů z Kunštátu (tam jak)
je Dominikánskej kostel

LG: mhm

LV: že? úplně teda je naproti, jo? tam se něco dělo ale e ňák tak
jako na mši a na to ne můj otec (.) nebyl tady že by mě vychovával
v to- tom e

LG: jasně mhm

LV: no jo.

LG: (..) hm jak ste si vybírala ten film, na který ste šla do kina

LV: (.) nijak, se hrál tam film m- měl název ee takovej vo lásce
nebo něco, no tak, se tam teda normálně, ale kd- mož- hrála tam ňáká
třeba e e ta herečka, jo, hraje jo tadle, Hana Vítová, nebo e e to
až potom šla Adina Mandlová a jako

LG: mhm

LV: jo? a ji- e (a ti tydle) tak de se na ni, že ee ne na ten film,
ale na tu ha- herečku teda, že? jo ee (..) vidíte na koho jsem si
ještě vzpomněla [jako děc-]

LG: [řekněte]

LV: na Rolf Wanky ((Rolf Wanka)) milovníka Rolf Wanka, který hrál
v té Sextánce ((Sextánka)) a m- a já sem a teď nevím jestli byla
sobota nebo jako neděla, já sem se vodctla u kina Moderny
((Moderna)), který jo?

LG: mhm

LV: a (no byl pět) nebo šest lidí, ale já nevím proč sem se tam šla,
tak to už vám ee nevím a najednou vyšla paní (.) vím že byla Židovka
protože tenkrát se moc vo Židech mluvilo, a s ní krásnej chlap, a
von to byl Rolf Wanka,

LG: ((smích))

LV: a teď asi pár lidí to to vědělo a byli u toho, a on mně utkvěl
v pamě- on byl malej. a on byl opálenej, ale on byl natřenej, ale to
já jsem nevěděla tenkrát, protože kolik mně mohlo být těch třináct
dvanáct třináct let (.) a to si pamatuju (.) že to sem nevěděla a on
byl úplně snědej, jo, <a teď měl ty tmavý voči, klobouk> ano, ano. a
ona ho tam teda to hráli tedy myslím tu Sextánku ((Sextánka)) nebo
něco takovýho a vona ho si tam jako pozvala, no. (.) takže.

LG: (.) a kromě těch herců, které ste zmiňovala, jaké další oblíbené
ste měla

LV: (...) a věříte já nevím, to mně nějak vyšlo teda z paměti nebo
(.) z z toho jestli český nebo německy měla sem třeba ráda toho
malýho Židáčka toho mózra, mózr ((Hans Moser)) se jmenoval nebo

LG: a ten hrál ee v kterých [filmech?]

LV: [ten hrál] v těch německejch filmech takovýho prostě (já nevím)
takovýho starokomika bych jako jako řekla, ee (.) no Nezval ((Gustav
Nezval)) třeba ee (jako) (.) hégr ((Karel Höger)) ne, t- když už
teda taky mluvím protože já ee mně to (tak) jako na to nemyslím na
ty herce, e hans jo (.) hans albrs ((Hans Albers)) tam hraje teda,
takovej mužnej chlap teda, s tím, ale věříte že jako holky když sme
mluvily tak víc vo herečkách než vo těch hercích.

LG: (.) a nejoblíbenější herečka vaše byla?

LV: (..) hm voblíbená herečka byla nevím, no tak e asi ta nataša
golová ((Nataša Gollová))

LG: mhm

LV: jako ee [holka teda],

LG: [jo]

LV: jako holka. a když sem teda, protože to byla ale předtím myslím
tak na tu e Ferbasovou ((Věra Ferbasová)) a na Hanu Vítovou ((Hana
Vítová)), jako

((zvonění telefonu, narátorka jde hovor rychle vyřídit a po třiceti
vteřinách se vrací))

LV: moje ta noha (...) já totiž potíže že že ee mě museli odvézt do
nemocnice

LG: a co se vám stalo?

LV: strašně tady bolí, a ee já sem hm po operaci e e dva měsíce
z ničeho nic teda ze žlučníkem a jestli prostě nemám chycený játra,

LG: aha

LV: ale naštěstí ne, ale ee já mám velký potíže s páteří teda,

LG: mhm

LV: a ee ňák se mně skřípou nervy, a tak mně to strašně

LG: moje babička taky právě,

LV: strašně bolí, no. tak

LG: a tu natašu golovou ((Nataša Gollová)) ste měla ráda teda proč?

LV: (...) e proč sem ju měla ráda? asi byla nějak příjemná byla na
mně a [taková blízká]

LG: [mhm jo]

LV: (tak) takhle. (.) a tenkrát teda nebyl bulvár,

LG: ((smích))

LV: <v takovým slova smyslu jak je dneska teda> což je úplně teda ee
jako že se člověku vobrací žaludek

LG: mhm

LV: takže to teda jako nebylo, no škoda že teda holka tak skončila,
no ale

LG: (...) a jak ste získávala ty informace o těch filmech, které se
ee budou promítat (.) z novin

LV: z novin ano, ano, my sme vod- ee odebírali Lidovky Lidový noviny

LG: mhm

LV: a tam byl dycky jako program (.) no a (to- ) šeptandou,
tenkrát se víc nějak e e mluvilo, ee ste šla v domě, pozdravili se a
ně- nějak to bylo takový přátelštější, nebo něco, ee dneska tady
(...) lidi mají jiný teda jako úplně teda jako zájmy a a

LG: (...) a rozhodovalo jestli je ten film černobílý nebo barevný?

LV: no tenkrát ještě barevný nebyly, to byly až koncem ee války
myslím první, takže to byly černobílý tak to,

LG: mhm

LV: jako bylo, pak se to bralo pozvolna když byl barevnej ee to bylo
až po tom pětačtyřicátým roce, takže byl barevný von byl taky
dražší, ee (..) ee (t- teď) to je teda úplná samozřejmost, ale (to
taky) pozvolna teda jako (vyvíjelo) bych řekla.

LG: a pamatujete si na první barevný film, který ste viděla?

LV: prosím?

LG: jestli si pamatujete na první barevný film který ste viděla,

LV: ne,

LG: ne?

LV: ne ne [ne ne]

LG: [tak to nevadí] (.) a bylo důležité, jestli šlo teda o film
[němý nebo zvukový?]

LV: [ale byl to německej] film.

LG: německý?

LV: byl to [německý film]

LG: [<vy si určitě] vzpomenete>

LV: jo, byl to německej film. a teď vám nevím, teď že si vzpomínám,

LG: ((smích))

LV: že to nebylo s tím hansem albrsem ((Hans Albers)) a jestli to
fakt nebylo ta ta jeho cesta na ten mars?

LG: (...) to neznám.

LV: (...) no a já si akorát pamatuju ee z toho filmu si pamatuju
jedno, že tam je jenom hrabal a e ten hans albrs ((Hans Albers)) se
tak nakloní a e ee ee tak galantně říká, že je jako je ee je pěkná a
ona ee říká že já nevím, že je (dva) nebo tři tisíce let stará a on
teda elegantně říká že ne, že si myslí jenom a teď řekl (ani) sto
let nebo něco, a to mám dojem že to byl barevnej. ale nemůžu vám to
teda jako ((snímek Dobrodružství barona Prášila))

LG: jo.

LV: říct no.

LG: a upřednostňostňo- upřednostňovala ste němé filmy nebo zvukové?

LV: [zvukový]

LG: [zvukové]

LV: no jistě zvukový. rozčilovalo mě, protože (sem) vám říkám,
trochu blbě viděla, (že spíš) byly i ty tu- i ty titulky, že? no

LG: [jo]

LV: [no] to to byly, ty německý byly s titulkama teda hlavně, hodně
ty ee to bylo zajímavý, rakouský a nebo že se to točilo teda
v Německu to (teda já už sem teda) jako, byla příliš malá nebo co,
ale ty filmy nám ob- nás ovlivňovaly na voblečení, jaký měly ty
herečky šaty, jo a ( ) to tady měla s bílým, jo? to nás teda
jako jo, holky teda jo,

LG: takže ste se s s kamarádkama o tom hodně bavily [jo o těch (
)]

LV: [jo] no ta- no účes jakej má,

LG: ((smích))

LV: ee Lída Korková ee napodobovala tam ale e e Veselý se menoval (
) ten herec, nevidím neslyším jo, takhle rukama vidím ju před sebou,
vidíte no, sousedku jak byla před rokem si nevzpomenu, a na Lídu
Korkovou, (ale jim) padesát let předem si vzpomínám jak na stupínku
předváděla jak tam Veselý ano, Veselý se ten herec menoval teda.

LG: [a]

LV: [no]

LG: zpívaly ste třeba ňáké písničky [z]

LV: [no šlágry]

LG: ((smích))

LV: no šlágry, protože sme ee začínaly tancovat tenkrát to to

LG: mhm

LV: no tak jistě, ty šlágry sme znaly všecky. ee taky se jich
nedělalo tolik jak teď že?

LG: [jo no]

LV: [dneska] jo no no, dneska (.) s tim (.)

LG: takže ste si třeba přehrávaly i ty scény z těch vašich
oblíbených filmů?

LV: ee no, děvenko, nepřehrávaly, protože e e gramofón [ee]

LG: [ale ne] já myslím já myslím ee

LV: ee zpívaly, ale takhle, ale ee nepře- e žádný todle todle jako
by (jak) dneska si to natočí a hraje, tak todle absolutně nebylo,
tak to byl chudej život teda, kdybych řekla, proti dnešní mládeži,

LG: mhm

LV: té vymoženosti a toho.

LG: já sem ale spíš myslela, když ste říkala, že ta vaše kamarádka
ee napodobovala [toho herce]

LV: [e ano], no

LG: tak to s- to ste dělávaly?

LV: (...) no to (však tak nám to) asi tak utkvělo teda
v paměti, že se o tom [mluvilo teda]

LG: [mhm]

LV: jak hrála teda jak byla oblečená, jak byla učesaná, že? no tak
to jo teda ale no, ale že to teda napodobovala tak (..) ne-
nechodila sem s nikým ee do školy který by měl tak ňáký to, herecký
jako nadání [nebo něco]

LG: [mhm]

LV: tak to, ne.

LG: a které filmy ste měla nejradši, české, německé, americké

LV: (.) hm [no čes-]

LG: [francouzské]

LV: e e když sem byla teda jako děcko nebo [toto]

LG: [mhm]

LV: tak pochopitelně ty český mi byly nějak jako ee jako bližší. no,
potom když začly ty americký, tak to bylo úplně jako něco jinýho

LG: mhm

LV: durbín- no vidíte, americké, durbínka ((Deanna Durbin)) <měla
sem klobouk podle ní, ta durbínka ((Deanna Durbin)) se teda jako
nosil> no, ty americký filmy a potom to už teda sem byla jako
dospělá, už sme vo tom mluvili, jako, a pak už (sem) jako hodnotila
po té ee hm řeknu ( a to) ee výkony herců, jo, jaký byly výkony
[jak to teda]

LG: [mhm]

LV: hrála, ale do toho ee jako <puberťáckej let>

LG: mhm

LV: <no tak to byl zjev voblečení> teda tady toto, že, no.

LG: a které filmy ste měla ráda,

LV: (..) který?

LG: mhm

LV: ne. který co?

LG: které filmy ste ee měla ráda, jako komedie

LV: jo, (ale) no víte tak bych řekla, jak komedie(.) ale ee myslím
že v těch letech sem to moc nerozlišovala.

LG: jasně [mhm]

LV: [ne] to sem teda moc nerozlišovala teda.

LG: ee

LV: a když to bylo ňákej drama, tak vím, že nás to teda jako hm (ňák
probíralo) nešťastná láska a ee no.

LG: (..) a ee chodila ste na ňáký film vícekrát?

LV: ee když sem to ee platila ne, ale když <(byl) manžel potom>

LG: ((smích))

LV: <jako uvaděč, tak to sem za ním šla, že jo, a tak sem viděla
některý filmy několikrát> tam teda. ale jináč se to platilo tak teda
ne. to se šetřilo tenkrát, no (.) (to byl) trochu jinej život.

LG: (.) a měla ste ňáké jiné koníčky kromě toho kina? (.) ňáké

LV: (.) četbu.

LG: četbu.

LV: no no, četbu, sice sem hrála ee jako i na klavír, ale ee to jako
v pubertě <mě přešlo teda>

LG: jaké knížky ste četla,

LV: (.) co sem dostala pod ruku teda,

LG: mhm

LV: co sem dostala pod ruku.

LG: (..) ee vy ste říkala, že ste bydlela v té ulici e

LV: na Pekařské,

LG: na Pekařské a tam ee kolem nejbližší kina tam byly jaká?

LV: no to sem vám říkala, nejbližší

LG: [( )]

LV: [bylo] e ten excelziór ((Excelsior)) [jo]

LG: [ten excelzior ((Excelsior))]

LV: no, excelziór ((Excelsior)) ee potom ee byla ta blechárna, ano,
no a jináč ve městě, protože z té Pekařské se šlo jenom do toho
kopce a byla Moderna, jo, ta byla blízko a Alfa, jo, kino Alfa,

LG: (..) a jak se ty kina mezi sebou lišila?

LV: lišily?

LG: mhm

LV: no vybavením a vstupným.

LG: a ee konkrétně? třeba jaký byl rozdíl mezi Alfou ((Alfa)) a tím
excelziorem ((Excelsior))

LV: no velkej, protože do ee do toho do excelzióru ((Excelsior))
bylo vstupné nejlacinější dvě kačky a myslím do té Alfy ((Alfa)) byl
pět nebo šest korun. no tak to teda byl.

LG: a e e teda ta Alfa z z těch kin byla ee taková nejlepší?

LV: já myslím, že nejlepší byl Kapitol.

LG: Kapitol.

LV: že byl nejlepší Kapitol.

LG: a tam to vypadalo jak?

LV: ee hm ne e takový slavnostnější ten Kapitol mi přišel, kdežto ta
Alfa i ta Moderna, tak to byl tak ee lepší průměr bych řekla, jo

LG: mhm

LV: a ten Kapitol byl takovej nóblovější, jo, s tím, no

LG: a ta blechárna ((neidentifikováno))?

LV: ježiši, ratejna bych řekla, no, jé (..) holej sál, takhle šly
židle, ani nevím jestli měly tyč mezi sebou teda, jo? a e nic nic
tam teda jako, tam nebyla ani šatna, ee tam jako nic jako nebylo,
teda, no vidíte, a stačilo to, (..) úplně to stačilo.

LG: ee a z čeho se skládal ten program té projekce? jako že

LV: ee jako byl ee nebyly nějak moc reklamy, to teda ne, ale byl
týdeník

LG: týdeník

LV: to je jako týdeník

LG: mhm

LV: a pak šel teda jako film. ale týdeník teda ten byl jako
pravidelně.

LG: a ee měla ste ty týdeníky ráda?

LV: no některý jo a některý ne. ee z ty týdeníky (.) když na to teda
jako přemejšlím teda, tak já mám dojem že jako dět- jako děcko teda
nebo do těch třinácti let, si nepamatuju, že by týdeníky šly, že ty
týdeníky de fakto ((de facto)) šly až v tom vosumatřicátým roce a za
války, ale to mám dojem, že ty týdeníky do té doby nešly, ale toto
vám (.) [jako mně neutkvělo]

LG: [jo mhm]

LV: v pam-

LG: mhm

LV: v paměti.

LG: a vy ste zmiňovala tu přestávku, že vás tam někdo [( )]

LV: [no] byl ano, přestávky tam byly, jedna i dvě tam byly, ano.

LG: a o té přestávce se dělalo co,

LV: nic, sedělo se.

LG: sedělo se

LV: sedělo se a čekalo se, možná že oni otevřeli třeba v tom
excelzioru ((Excelsior)) protože to šlo naproti Modré hvězdě ty ee
dveře, a tak to větrali a že se tam ňácí chlapi si šli zakouřit

LG: mhm

LV: ale my sme seděli teda jak přibiti,

LG: (.) jo a zažila ste někdy promítání filmu v domácnosti u někoho?

LV: ne.

LG: ne-e?

LV: ne.

LG: a víte třeba o ňákém vašem známém, který měl doma promítačku
filmovou?

LV: em-em,

LG: ne-e?

LV: ne.

LG: jo tak teď tu mám otázky, které se vztahují k protektorátu. (.)
no tak první otázka, jak na vás působily ty změny po roce třicet
devět, kdy začaly platit ty protektorátní předpisy,

LV: jak na mě působily?

LG: mhm

LV: no protože ee (.) sem byla vlastně ee polosirotek zrovna, že jo
otec takhle zemřel, byly sme s tou maminkou jako ee samy,

LG: mhm

LV: já sem neměla žádný teda ňák bratry sestry a a nic takže (.) e
my sme byly jak kůl v plotě bych řekla ee (kdybych) to, takový ňáký
vosamělý takový e e sme musely e se ňák starat vo živobytí, protože
tenkrát jako nic jako nebylo, otec nebyl pojištěnej jako obchodník
tak (.) ee byl (.) vlastně (na) přežítí, aby člověk přežil a a

LG: (.) a v té době chodila ste do kina více nebo méně než před tím,

LV: (...) já (ne) já myslím že ee že sem chodila tak ňák stejně, že
maminka asi si říkala, abych ee že sem příliš ee mi bylo šestnáct,
že

LG: mhm

LV: tak (že) tak já myslím asi stejně, s- jako stejně, jo.

LG: a když sme teda u těch kin, byla něk- některá kina spíš německá
a některá

LV: [ano]

LG: [česká]

LV: ano,

LG: a která byla ta německá

LV: (.) (no) tak to přesně nepamatuju, ale já myslím v tom městě ta
Moderna a t- ee ten Kapitol, Dopz, že to tam bylo víc německý teda,
no a ten excelzior ((Excelsior)), ten byl německej, protože to tam
vedli teda to bylo německý nějak, tak tam teda jako hodně jako bylo.
ten Stadion byl českej.

LG: a v tom českém kinu, byly tam třeba povinné německé titulky
v těch filmech?

LV: (...) jo tak to já nevím teda děvče, ale když byl německej film
tak byly český titulky, a když byl českej film, tak tam titulky
nebyly [německý]

LG: [ne-e?]

LV: to si teda nepamatuju.

LG: a běžely v té době e v kinech německé týdeníky?

LV: no ee no jistě, jistě, ano, ano ano ano, v tom ee po tom
devětatřicátým roce no pochopitelně, ano, německý.

LG: no a potom ee měli vlastně ee Židé zakázaný vstup do těch kin

LV: ano,

LG: a pamatujete si třeba že se to někde porušovalo ten zákaz? [že
se]

LV: [neviděla sem]

LG: [neviděla ste?]

LV: toho Žida, přitom moje sestřenka chodila s Židem teda

LG: mhm

LV: jo, on byl tak ňák starej jak vy a do kina absolutně
neexistovalo, taky zmizel (my) sme ho nenašli už teda celou tu
rodinu teda po válce, ne. ne to to to si netrouf, chodit teda, (já)
si nepamatuju a i jsem znala hodně židovskej rodin

LG: mhm

LV: ee jednak ee od té naší Mariány a todle nevím, že by (.) si
troufly si jít do tohodle [že měli strach]

LG: [jasně] mhm

LV: jo.

LG: (.) a změnil se ňák výběr filmů? na které ste chodila v té době?

LV: (.) no změnil se tím, že když se hrál teda českej film, že sme
chtěli vidět ten českej teda [jako film no a]

LG: [takže ste] (upřednostňovali)

LV: (upřednostňovali) [ten českej film]

LG: [jo, mhm]

LV: ano.

LG: (.) a jak se ti diváci v té době protektorátu chovali v kině?

LV: v kině?

LG: mhm

LV: (..) ee (.) já myslím že byli zamlklí lidi,

LG: zamlklí?

LV: mhm že byli zamlklí, že žádný takový ty projevy [a to si tam
teda netrouf]

LG: [(tak) to si nepamatujete]

LV: ne to si nepamatuju. (víte) takový to halasný a tady prostě tady
ti chuligáni a to to si teda za války rozhodně teda ňák nepamatuju,
aspoň v v tom středu města tam kam já sem chodila teda,

LG: mhm a vzpomínáte si třeba když se v tom německém týdeníku
objevil Hitler? že se že tam třeba hm někteří diváci začali hajlovat
nebo

LV: ne.

LG: ne?

LV: ne, to si teda jako nepamatuju, spíš bych řekla <že bylo takový>
e e ledový klid.

LG: mhm (.) a když se teda blížil potom konec války, jak se to hm
jak se ty zvyky těch diváků nebo to chování diváků v kině ee měnilo,
když už se prostě vědělo že válka (.) bude

LV: ee jako myslíte koncem války?

LG: mhm úplně ke konci války,

LV: ee myslím že ke konci války už teda do kina (.) se nějak teda já
sem už do kina nechodila, já sem byla s tím chlapcem teda sama a
s tou maminkou teda

LG: mhm

LV: manžel byl teda jako mimo a e to to (ňákej) e můžu mluvit teda
jako za naši rodinu ňákej extra zájem nebyl o to jako kino,

LG: (.) jo a

LV: ee myslím ten poslední jo teda jako

LG: [jasně]

LV: [( )] ty měsíce, no

LG: a pamatujete si na ee první návštěvu kina po osvobození?

LV: ee zrovna když sem to říkala a ee já teď ee nevím jestli to byl
ten ee

LG: (.) tak to nemusí být [úplně první návštěva, tak první (
kterou si pamatujete třeba)]

LV: [ne ne ne já si ee já si] vzpomínám, po válce, ale nevím to
přesně, na anglickej film, kterej

LG: mhm

LV: sem viděla, (protože) sme bydleli na té Výstavní v tom
excelzióru ((Excelsior))

LG: mhm

LV: a bylo to právě ee a je to takovej ňákej známej anglickej film
ee vo bombardování a má to ňákej děj to bych si musela jako
vyvzpomínat, a mám dojem, že to byl první ee nevím to přesně, ale že
to byl ee ten první film, a byl to anglickej film.

LG: mhm (.) jo a já tu mám teď seznam filmů, které se teda ee v té
době promítaly ňák asi nejvíc podle těch záznamů, tak jestli byste
se na to podívala (...) úplně jak moje babička, vyměnit brýle

LV: jo, ale eště něco (nevidět)

LG: jestli třeba

LV: [(který)]

LG: [některé] ty filmy [znáte?]

LV: [a co s] e e (..) ty anglický, c k polní maršálek ((C. a k.
polní maršálek)) pochopitelně, dvě srdce e to devět tři čtvrtin ne
((Dvě srdce v tříčtvrtečním taktu)), ale (tango), ano, ee To neznáte
Hadimršku, Kouzlo valčíku, ee no Lelíček ve službách ((Lelíček ve
službách Sherlocka Holmese)) no vidíte to nevím, ee pobočník ano
výsosti ((Pobočník Jeho Výsosti)) šest žen ((Šest žen Jindřicha
VIII.))

LG: mhm

LV: hm tak to sem neviděla, Zlatá Kateřina (.) ( ) víte že ty
anglický filmy

LG: [spíš ty české]

LV: [když si ( )] hm to si, čtyřiatřicátej rok franc max nojfeld
((Max Neufeld)) ( ) Mata Hari, no, Cácorka, ale co to Šest žen ee
Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), c- (.) Cácorka, Tři muži ve
sněhu, no tak ty český jo, Svět patří nám, Dobrá země, <Sněhurka a
sedm trpaslíků> Ducháček to zařídí, Tři děvčátka pokračují, U
pokladny stál, no (nějak) se s tou durbíňkou ((Deanna Durbin)), to
sem teda viděla všecky filmy s tou, durinová ((Deanna Durbinová))
no, ee viděla ty anglický ale s- si nepamatuju teda. to byl českej
tak ve čtyřicátým je to (tomu se) Věčnýho žida ((Věčný žid)) to tady
ani nemáte, ee Vídeňská krev, no, jo Forst no ano Vili Forst ((Willi
Forst)) <no jo opereťák ale on> Muži nestárnou jo jo jo no tak to je
ee Tanečnice e s glazarkou ((Marie Glázrová)) Dobrodružství barona
ano, ( ) to, jo minchhauzn ((Münchhausen - Dobrodružství barona
Prášila)) se to menovalo, no jo Dobrodružství barona Prášila, jo
taky, La Palomu ee ne, v tom hrála ne jak ona se sakra menovala š-
ta šansoniérka v tom hrála teda, neviděli ste bobíka? ((Neviděli
jste Bobíka?)) ne to sem neviděla teda, to máte pravdu. Její oběť,
ale to byl i českej ten Její oběť, Sobota ne ee (sem ne) jo, (.) no
tak jo, ale ee ty do přesně ty americké jsem viděla hodně těch
americkejch, ale děvenko, na na to, na (.) na jména si tak
[(nevzpomenu)]

LG: [mhm jasně[]

LV: no tam sou některý třeba tak třeba ta marika reková ((Marika
Rökk)) zna- tu sme chodili tak ta teď jako (tady) není, no.

LG: a tak chtěla byste ještě třeba mluvit o něčem, na co sem se vás
neptala? nebo ještě máte nějaké vzpomínky jiné? o kterých byste
chtěla mluvit

LV: (..) no ne, mě ee ten výzkum právě zajímal tady ee z tohodle
hlediska tím, že můj muž tam byl vlastně schovanej před gestapem a
to takže to ee

LG: [a z]

LV: [i to] kino ee řekněme ee mělo takovou úlohu že ee se staralo o
ee ňáký lidi postižený, proto mě to teda jako zaujalo no a, jinak s-
(sem si) tak vzpomněla na tu dobu, protože věci se strašně teda mění
no, tak sem si říkala, jak mi slouží paměť, co si pamatuju a co si
teda jako nepamatuju teda a (.) jo, no.

LG: a s tím schováním ee toho vašeho manžela to tam bylo jak v tom
kině, já to asi m- moc dobře nechápu

LV: ne- ee nechápete, ee totiž jak vite zavřely se vysoký školy

LG: [to vim]

LV: [část] študáků teda ee jako byla [zavřená]

LG: [mhm]

LV: jako byla v koncentrácích a teď ti lidi se museli ee teda mět
ňáký zaměstnání,

LG: [aha]

LV: [můj muž] pocházel ze Slezska

LG: [mhm]

LV: [a] jeho otec jako ho zavřeli on on tam měl živnost a na udání
tam našli rozmnožovací stroj no a byl nařčenej s tím svým ee mladším
synem, že tam prostě ee dělali teda letáky, jo?

LG: [mhm]

LV: [protože] oni byli Češi, bylo to v Opavě, kde to tam teda jako
bylo německý, že, no tak ee oni byli zavření a manžel byl tady jako
ee v Brně, no ale přesto gestapo ho teda jako vyhmátlo, no, a on se
potřeboval jako dostat pryč, tak ee jeden teda jeho kamarád ho vzal
do Boskovic on v těch Boskovicích pracoval na kanále, kopal tam
kanál a potom teda když to skončilo, to byl teda podzim, že v zimě
se to ne- jako nepracovalo, tak potřeboval se někam teda schovat

LG: mhm

LV: ale když řekl Čech a jako, vysokoškolák a ee ještě teda, ti byli
jako zavření pak je teda jako pustili naštěstí, no, ee v tom kině,
vlastně ho vzali jako u- ee uvaděče

LG: mhm

LV: jo? no a byl tam teda jako schovanej (v tom) kině, no

LG: jasně,

LV: no

LG: no dobré, už to chápu,

LV: tak takhle to teda jako bylo. a byl tam potom ještě druhej

LG: mhm

LV: a to byl ten Zdeněk Pancnerů, ale ten tam dělal promítače, ten
byl nějak mladší, ale on byl ee velkej skaut, a ňák tenkrát už jako
kluk on, ta rodina ho vám tenkrát pustila, což nebylo jako zvykem
(aby) ee jezdil teda do Jugoslávie, tenkrát dnes se (neříká) do
Jugoslávie a tak ten se potřeboval taky nějak schovat a tak oni tam
teda jako byli schovaní osazenstvo tam bylo český, protože ono to
tenkrát patřilo nějak pod Sokola, ale jak to tam (už teda) [( )]

LG: [mhm]

LV: bylo to nevím, tak oni tam teda takhle jako byli (.) tak
schovaní, teda tak. byl- jiná doba jináč, dneska je to taky jako
jináč úplně teda no. ( ) takhle, no tak třeba vám to něco doneslo,
[(ale)]

LG: [určitě] určitě.

LV: no takže, co sem si vzpomněla, by- ee je zajímavý, víte že, já
teda žiju už teda čtyřiadvacet let sama a jako s- doposuď teda žiju
a zají- ee dělám si všecko sama, a todle, takže jako, nemluvíte ee
s lidima, před chvilkou mně volala kolegyně ee která byla taky v tom
parku, taky má čtyřiaosmdesát let

LG: mhm

LV: (a to) její manžel byl herec ee jako z Reduty a tak si
vzpomínáme na ee některý ee lidi ee a kumštýře já sem třeba dělala
vystoupení chlapečkovi s takovejma ušima, dneska zpěvák,
čtyřiatřicet slavíků, a chlapeček <stál v koutě>

LG: ((smích))

LV: <s krautgartnerem, hm no>

LG: <to je úžasné>

LV: no na tomdle, na na Stadioně, v tudle dobu to bylo, v tudle dobu
to bylo, takhle, tak, takhle,

LG: ((smích))

LV: <sem se na něj dívala a říkám, teda hochu, ty teda seš
spravenej, no.

LG: ((smích))

LV: (..) tak má člověk, víte tak (..) vám to projde teda jako hlavou
a a (jé) každej má trošičku teda jako (.) život pestřejší, mně teda
říkají, že si hodně pamatuju a

LG: no pamatujete si hodně, to je pravda

LV: jo a, a tak (...) říkám, ee mám teda ee rodinu všecko je to teda
vysokoškolsky vzdělaný

LG: [mhm]

LV: [všecko] to má, nejen magistři, teď sme měli před zase promoci
další, ještě mají doktoráty

LG: [mhm]

LV: [holky] <kdy se to tam všecko točí zas kolem chemie, jo>

LG: ((smích))

LV: říkám, ani jeden nešel na todle, na medicínu, což v rodině má
být právník a medik teda, má, má teda jako bejt, no. tak tak to je
děvečko. každej má ňákej teda (.) život ( ) si s ním teda zatočí. a
vy děláte teda filozofii, jo?

LG: ne, já dělám na filozofické fakultě český jazyk a literaturu a
(.) to studium toho filmu.

LV: aha, vy děláte českej jazyk, mhm

LG: no (ale) ta čeština mě moc nebaví,

LV: nebaví,

LG: protože já sem tam šla kvůli literatuře a (.) ňák sem přišla na
to, že tam je spíš hodně lingvistiky a té literatury tam moc není,

LV: aha,

LG: (.) tak nevím jak to budu dělat, (.) esi si nedám ňáký jiný obor
místo toho,

LV: hm no, já někdy i zjišťuju, jakej špatně jako česky mluvím čím
dál jako horší a

LG: [jakože] já mluvím taky špatně česky, protože já sem z Valašska
a já sem

LV: aha,

LG: naučená mluvit

LV: ano, jináč [přízvuky (a to)]

LG: [(jako)] ano, ve škole se hlídám, ale jinak ne-e

LV: no, no no no

LG: jako i po Valašsku [( )]

LV: a tady se teda mluví úplně zase jinač, že?

LG: no já sem si všimla,

LV: no tady se mluví úplně jinak, já sem ee měla tady ještě mimo
jiný jako ee přítelkyni, která zemřela,

LG: mhm

LV: ee <byla to sestra Radka Brzobohatýho ((Radoslav Brzobohatý)),
jo?

LG: mhm

LV: a ten mě dycky teda šíleně rozčiloval když ( ) přijel a řekl
<jak tady mluvíme teda> ee tak sem si říkala, no (to já) ale jak zas
mluvěj Pražáci teda, tak voni když teda sou naučení teda, jináč, tak
(já teda ne) hlavně když se lidi domluví, ale jedno jediný lidem
teda závidím, a to je talent na řeči, ten teda závidím teda když,
někdo teda jak sem tady četla šestnáct š- vod toho Horáčka ((Michal
Horáček)) ee co udělal tu Kudykam, jo? ee jestli víte, teď ee to
nový pásmo, je to náš teda více méně ne takovej ee básník, textař,

LG: mhm

LV: s tím (mamplem) teda [dělá]

LG: [jo jo jo už vím]

LV: tak jo jo jo jo, tatínek jeho ( ) sem náhodou mám tady tu
knížku, (.) šestnácti jazyky mluvil, tak to teda všecko čest teda.

LG: to jo no.

LV: to teda všecka čest. takže, ste to udělala (.) no.

LG: tak jo, tak děkuju,

LV: jo.

LG: já to vypnu

konec rozhovoru

Rozhovor vedl: Jiří Vraspír
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 18. dubna 2009, Brno

Rok naorzení: 1926
Bydliště do roku 1945: Ulice Belcrediho (dnes Pohankova, Líšeň).
Povolání: Hned po vyučení, roku 1941, narátorka začala pracovat jako
účetní ve velkoobchodu s léčivy, kde zůstala do roku 1956, kdy se jí
narodil syn. Od roku 1960 pracovala u „generálního investora
investiční výstavby při KNV“, před důchodem pracovala jako mzdová
účetní (není známo, zda na KNV nebo jinde).
Povolání rodičů: drobní obchodníci
Sourozenci: sestra, 1929

JV: takže dneska je osumnáctého května, já tady mám paní Jarmilu
C.,

JC: ano,

JV: rozenou devatenácet dvacet šest, a vy ste se narodila v Líšni,

JC: v Líšni, ano.

JV: v Líšni. ee chodila ste do Sokola a...

JC: do Sokola aj do Skautu.

JV: a do sokolského a do ee orelského kina ((Kino Sokol v Líšni a
Kino Orel)) ste chodila, v Líšni.

JC: jo, tam byl Sokol a Orel, to byly dvě kina.

JV: já bych teď na začátek úplně jako jenom zrekapituloval jenom
nějaké základní údaje em osobní. do roku čtyřicet pět ste teda
bydlela stále...

JC: v Líšni.

JV: v Líšni, ano.

JC: ano.

JV: a vlastně vaši rodiče ee zastávali jaké povolání?

JC: no tak tatínek byl, napřed voni byli ňácí sirotci s tou svou
sestrou, tak přišli k takovým velkoobchod s ovocem, pan Polák,
v Líšni, a voni měli veliký krámek u toho pa- u toho, na Zelným
trhu, jak je ta, ten Parnas, jo, jak je tó,

JV: kašna.

JC: kašna, tak jako děcko si to pamatuju, že tam měli, a von vlastně
u nich vod toho mala byl, než si, než si maminku vzal, tak mamince
bylo jednadvacet, mé, a maminka byla ee no to byl tak, no, to by
bylo jako dřív, pro ten <dřívější režim, jak byla chudobná,> a jak
sko-, a byla ze dvanácti dětí, moje maminka, jo, ale vona tak jako
byla moc pracovitá, a pak si udělala, nebo jako dostala
živnostenskej list na prodej ee jako toho másla třeba, kuřata, husy
a do Masarykové čtvrti chodila,

JV: hm

JC: prodávat. takže vona neměla stánek. on jeden s-, jeden na
Dominikánský býval trh drůbeže.

JV: hm

JC: tak to neměla. ale chodila, chodila na tom Zelným trhu ee tam
bylo ovoce, a tam teda byla drůbež. a tak..

JV: takže dneska bysme řekli, že byli podnikatelé.

JC: nó, no a vona jako, představte si, že přes Špilberk chodila do
té Masarykové čtvrti,

JV: hm

JC: než šla na tramvaj, to já teďka to tak když to tak nad vším
bádám, a ta tramvaj nebyla, to bylo koruna nebo kolik, já nevim
kolik to tenkrát, (bylo) toho tolik, a tak chodila právě na tu
Mahenovu. ta Mahenova, je Tvrdého, jo? když se de z, přes Špilberk,
tak se přijde k tomu kostelu pravoslavnýmu ((Bazilika Nanebevzetí
Panny Marie)),

JV: hm

JC: a teď sejdete na Úvoz a nahoru už je Masarykova čtvrť a on-
proti onkologickýmu ústavu ((Masarykův onkologický ústav)) je
vlastně Mahenova ulice. a tam měla už ty zákazníky. a právě tu ee tu
paní Mahenovou ((Karla Mahelová)) měla, a vona měla, von ten Mahen
((Jiří Mahen)) byl takovej podivín trochu, tak byl furt na rybách,
jo, když ne- když něco neskládal,

JV: hm

JC: no a pak teda se zasebevraždil, ty a ta kočka ho našla, to moje
maminka vždycky to vykládala, no, von, voni ho nemo- nevěděli vo
něm, kde je, no a pak ta kočka, von, a vona milovala kočky, ta paní
, a vona ještě chodila vlastně ee já sem pak teď ee až když sem byla
už ee teďka já nevim od kolikátého roku. klub přátel činohry ((Klub
přátel Mahelovy činohry)), víte?

JV: hm

JC: Mahenovy ((Jiří Mahen)). tak vona tam taky chodila.

JV: [(takže ste ji znala)]

JC: [a voni ji chodili] blahopřát a tak jako to byla taková čestná
členka toho klubu.

JV: a ještě tady se vrátím k tomu povolání těch rodičů, tak vlastně
to, co ste teď uvedla, to do toho roku čtyřicet pět em [to se
neměnilo.]

JC: [nó, no a pak] tatínek šel do (skale), protože tam v Líšni byl
lom,

JV: hm

JC: no a maminka už pak, vona dokonce uklízela na Přírodovědecké
fakultě.

JV: a teď mluvíte ee vo [jaké době?]

JC: [vo mamince.] nó do toho do, vod toho [pětaštyrycátýho]

JV: [vod]

JC: roku, no protože pak už vlastně byly lístky vod
[devětatřicátýho]

JV: [jasně]

JC: roku,

JV: hm [rozumim.]

JC: [to už se] těžko, těžko obchodovalo, víte, to už všecko, a tak
pak aj v mlékárně byla, u kupčíků,

JV: hm

JC: a takže byla vlastně taková, jako dělnice nebo uklízečka, a
tatínek byl jako ee v lomu, jo? Maloměřické cementárny, tak měly,
v Líšni měly,

JV: jasně

JC: ten jeden, jeden ee ten lom, a jeden je jak je nová Líšeň, tak
tam už tomu říkali Habeš, [to je teď]

JV: [měla ste,] měla ste sourozence [bratra, sestru,]

JC: [no mám] sestru,

JV: sestru.

JC: ta byla instrumentářka,

JV: hm

JC: jako zubní, ta je té bylo osumdesát letos, a...

JV: v kterém roce se narodili, takže, asi dvacet devět.

JC: dvacet devět,

JV: dvacet devět.

JC: a mám bratra vo deset let, ten teda je takovej, no dost, dost
jako frejnej,

JV: třicet šest.

JC: tak se rozvedl, teď za ním chceme jet, protože si našel
v Luhačovicích přítelkyni, v Dolní Němčí, tam na tom Slovácku, a
koupil v Korytné chalupu, jakejsi sbor, víte, ale, ale byl v jézédé
((JZD)) tak von byl vlastně von se vyučil zámečníkem, ale tak, pak
byl vahařem a ta- a pak byl v jézédé ((JZD)). to bylo s Tuřanama
dohromady, [Líšeň.]

JV: [vy ste] vy ste dosáhla vlastně nejvyššího vzdělání té měšťanky?
[nebo ( )]

JC: [to mě- šty-] štyři třídy měšťanky a pak sem měla ňáký ty kurzy,
no. [jo]

JV: [to] znamená, že ste em vyšla ze školy třicet devět, nebo
čtyřicet?

JC: čtyřicet jedna.

JV: čtyřicet jedna, hm.

JC: a hned čtrnáctýho července sem nastoupila, to se menovalo velko-
Velkoobchod s léčivy. a pak to končilo

JV: [v Brně]

JC: [zdravotnické] zásobování, jo?

JV: hm

JC: tam sem se seznámila s manželem, von tam...

JV: za války.

JC: nó, za války už né. kdy von tam přišel, já nevim.

JV: takže vy ste tam pracovala celou válku?

JC: nó, celou [válku, nó,]

JV: [celou válku.]

JC: no no tam sme zažili aj ten nálet velikej, v tom listopadu,
[v tom Brně.]

JV: [a vlastně] pak vy ste přešla do jiného zaměstnání? nebo...

JC: no tam sem byla až do roku padesát šest, to se narodil syn, a
pak sem šla ee generální, to se menovalo gene- generální investor,
investiční výstavby při káenvé, ((KNV)) takovej investorskej útvar,
jo, ale to taky, to se vlastně zrušilo v tom osumdesát devět.

JV: hm

JC: a tam sem teda byla vod roku šedesát.

JV: a tam ste zastávala pozici jako...

JC: no a pak sem, končila sem mzdovou účetní, no.

JV: účetní hm.

JC: takže to sem tak jako, ale to sem měla taky kurz, a pak sem, jo,
já sem chodila za války, ale voni to pak nechtěli uznat. ee soukromá
škola Chleborádové ((Soukromá škola Josefy Chleborádové)) jak,
naproti nádraží, jak tam vyhořelo to ee kasíno, a je [to tam pořád
ještě]

JV: [hm vim,] pořád [je to]

JC: [no] no a ten has-, ti hasiči tam za- zahynuli, no a tam sem
chodila večer, rok do obchodní školy, a to už...

JV: to je jaký rok? to byly jaká léta?

JC: to bylo dvaačtyry-, třiačtyry- čtyryačtyrycet asi. třiačtyřicet
čtyřiačtyřicet.

JV: takže ste [si tam vlastně zvyšovala kvalifikaci.]

JC: [už, a už jako] sirény houkávaly.

JV: hm

JC: a my sme chodili, to do té Líšně, tak Karolínka, tam byl vlak, a
tam ee ten, pak, ten končil o čtvrt na osum, nejpozději jel
z Černovic,

JV: hm

JC: a pak už sem musela z Juliánova, jo? teď jak je konec třináctky,
tak přes ty, kolem Zetoru, to ještě Zetor nebyl postavenej, že? já
mám dojem, že jestli ještě ta továrna, to si nevzpomenu, jestli už
tam, ale musela už, ta továrna to vlastně vznikaly ee v Kuřimi a tó,
voni potřebovali Němci vyrábět, tak já nevím, jestli ten Zetor už
byl.

JV: vzpomněla byste si, kdy pro vás končilo pravidelné navštěvování
kina? do do kdy ste tak chodila poměrně často, a pak už vlastně em
ste třeba em chodila volněji, nebo už ste třeba přestávala chodit.

JC: no já si myslím, že sme chodili pořád, protože pak sem ee tam
sem se seznámila s manželem, [a to sme]

JV: [v kině?]

JC: no v tom, no von já sem tam přišla v jednaštyřicátým roce a von
ve dvaačtyřicátém. a to tak, no já sem byla slečna úřednice,

JV: [(do zaměstnání.)]

JC: [a von byl] učeň na drogisty.

JV: hm

JC: a tam to bylo tak zavedený, až se pak stal asistentem,

JV: hm

JC: tak ho pak šli znovu představit, ten šéf, že je asistentem
drogerie, a tak ee a tak až po válce ta, po válce ee von mohl, von
vlastně chodil do gymnázia do Krpole ((Královo pole)), a ňák s tou
němčinou, tak ho vyhodili, jo, skrz tu němčinu, a voni pak mu
volali, ať si de dodělat maturitu, a von už nedbal, protože po té
válce, bylo potřeba lidí, že?

JV: jo.

JC: a tak sme tak jako se, tak sme byli mladí, bylo nás tam dost
mladejch, tak sme pak už nedbali vo ty studia, jo, tak to je.

JV: no já sem se tady ptal právě...

JC: a to už sme chodili, a to sme začali spolu pak chodit v ňákým
sed- šestačtyřicet, sedumaštyrycet, a to sme chodili do kina, to to
je, co teď je pro pamětníky, to sme vidívali, jo. [všecko ne,]

JV: [a vzpomenula byste] si, jak často ste chodili třeba, do kina,
týdně?

JC: tak jednou za čtrnáct [dní určitě.]

JV: [jednou za] čtrnáct dní.

JC: protože to, to ne-, tak ňák na ty kavárny, to sme nebyli, a...

JV: a změnilo se to až se třeba narodil váš syn? pak už ste chodili
míň?

JC: no to sem, to to sem bylo, to bylo tak, když sem, narodila se
dcera v padesát tři,

JV: hm

JC: tak naproti sme měli to kino Oko. a teď pak to byla Morava, jo?
a to, to Palackého ((Palackého třída)), jestli víte [Palackého,]

JV: [vím.]

JC: taky tam dolejc je veterina, Baťa tam býval, tak to šlo kousek
nahoru, bylo to kino Oko, tak já sem chodi-, manžel hlídal tu dceru,
a já sem si šla do kina.

JV: <sama.>

JC: a von pak v tom padesátým šestým, třeba, ee tak sem byla, no
protože to ne- televize ještě nebyla, že, tak já nevim.

JV: hm takže vidim, že ste chodila do kina poměrně [pravidelně]

JC: [ano, ano.] v padesátým šestým von by povolanej na to Maďarsko,
jo?

JV: hm

JC: ta veliká, no ta, revoluce, že, to bylo, voni tam to teda, teďka
na to vzpomínali, že Maďaři to, že to někdo nepřipomněl vůbec,

JV: hm

JC: ale tam bylo mrtvejch hodně, a utekli, a voni byli až
v Košicích. u toho (Slance). a já sem si mojí maminku, vona na mě
tak neměla čas, vona byla zaměstnaná, si pozvala, abych šla na
Větrnou horu. to si vzpomínám, takže vona mně byla s těma dětima, a
to už byl i ten syn, ten se narodil padesát šest, takže já sem šla
na tu Větrnou horu, vodpo-, voni vodpoledne dávali, já mám dojem vod
těch šesti a vo osmi tam bývalo, to byly dvě, a v tom, vodpoledne
v sobotu a v neděli bylo i pro děti. třeba ve dvě hodiny, jo?

JV: a tak zeptám se takle, vy ste ee říkala vlastně před chvílí, že
v poslední době už moc nechodíte,

JC: nó teď nechodíme [to je pravda.]

JV: [a to třeba] trvá jak dlouho ((směje se))

JC: nó, tak byli sme naposledy, sme možná byli buďto na Babím létě
((Babí léto)),

JV: hm

JC: anebo na Kytici ((Kytice)), což se mně teda nelíbilo,

JV: tak to může bejt takových ee pět let zpátky, šest?

JC: no

JV: sedum, možná?

JC: no, to tak, tak nějak, no to ještě...

JV: takže myslíte, že ee dokud ste chodila do zaměstnání, před
vstupem do důchodu, tak ste ee chodila do kina, navštěvovala ste ho
poměrně pravidelně.

JC: no a kdyžtak sem šla sama, víte,

JV: hm

JC: my sme to řešili tak, že ee já sem byla taková vychytralá, já
sem si koupila za tři koruny, a sedla sem si, když bylo volno, za
štyry, jo?

JV: hm

JC: tam. a tak já si to pamatuju v to Oko, tam byly pěkný filmy, jo
třeba, a my sme to se z vokna dívali, jak byly fronty na toho Krále
Šumavy ((Král Šumavy)).

JV: hm

JC: já ne-, jestli vám to něco říká, německej film lujse a lotka
((Luisa a Lotka)) a jéžiš to bylo [celý králo-]

JV: [a tam ste bydlela] od jakýho roku?

JC: od padesát jedna sme se brali, od padesát dva do šedesát dva. až
nám rodiče pak dali, my sme bydleli v takovým rozděleným bytě, no
tak sme si tam užili, a tak nám dali pak rodiče, ti bydleli na
Malátové ((ulice Malátova)), to je pod Jadranem ((Jadran)) tam, a
tak sme si vyměnili, tak ee voni šli na to naše na Palackou
((Palackého třída)) a my na tu Malátovu ((ulice Malátova)).

JV: [takže]

JC: [a to už] sem, to už sme teda chodili míň, ale dokud sem byla
v tom Oku ((kino Oko)), tak já sem viděla co hrají, a tak vždycky
sem si tak ee, on s- on ee opatroval děti, a tak sme jako společně
už pak nechodili, to je pravda, ale na tom Babím létu ((Babí léto))
sme byli společně, na té Kytici ((Kytice)) sme byli, pak sme byli
eště na jednom filmu, já kvůli Barešovi ((Igor Bareš)), von hrál
v divadle v Brně, to bylo jak ten popel roz-, rozsypali, Janžurová
((Iva Janžurová)) tam hrála, jéžiš já nevím, jak se to menovalo, ten
film. ((snímek Výlet)) a ty dcery tam hrály.

JV: bylo bylo to jak voni jeli tím autem [takovým ( )]

JC: [nó, nó, no a von tam,] tak já sem byla zvědavá na něho, a vod
té doby von vlastně už začal hrát ve filmu.

JV: a předtím, ještě před tím Babím létem ((Babí léto)) a před
Kyticí ((Kytice)) ste chodili ee [poměrně]

JC: [chodili,] no tak ale, tak ee už víc na takový, už tolik ne, no.
ale pak sme chodili kd-, říkám vám, když začalo, tam bylo
panoramatický v té ja-, víte Jadran.

JV: hm

JC: nó ee tak tam byly krásný filmy, to maj fér lejdy ((My Fair
Lady)) nebo Kleopatra, pak ee, pak byla jeden rok byla taková akce,
a bylo to ňák levnější, ee na ty ruský, <to dycky bylo.>

JV: to myslíte jaké, jaké roky?

JC: no tak to ještě bylo no před před tou revolucí, to bylo, ale
to...

JV: v osumdesátém, v osumdesátým devátým?

JC: nó, to bylo osumdesát dva, osumdesát tři nebo tak.

JV: sem nevěděl před [jakou revolucí, jestli štyrycet sedum nebo]

JC: [jo, jo, jo, jo, jo, jo, jo] a von tam, voni tam dávali
Čajkovský ((Čajkovskij)), ten film, to sme tam taky byli. ale tam
byly pěkný filmy v tom Jadranu ((Jadran)), tam...

JV: ee paní C., tak já myslím, že tady ten úvod můžeme už
uzavřít, ještě máme docela dost toho před sebou, a ch- teď bych se
chtěl zaměřit jako na vaše dětství, jestli byste si vzpomněla, co se
týče té rané dětské zkušenosti, na první návštěvu kina, jestli vám
ulpěla v mysli.

JC: no tak,

JV: nebo nejranější [vzpomínku,]

JC: [my sme] bydleli když, to právě tam, ta Karolínka jezdila, ten
vlak,

JV: hm

JC: tak ten, naproti orlovně byla konečná, jo? a teďkon si člověk,
se šlo jako na městečko, tak ee tam byla Sokol ((Kino Sokol
v Líšni)), a to byla chajda taková, hospoda Chajda. a tam ee se šlo
pak na (ráj), to se mohlo přijít do marijánského údolí ((Mariánské
údolí)) tama, a tam byl takovej malej domeček a tam sem se narodila,
to byla belk- belkrédiho ((Belcrediho ulice)), Fochova to taky byla,
Budovatelská, to se tak měnilo jo, podle režimu.

JV: hm

JC: a teď je to myslím zase belkrédiho ((Belcrediho)), já nevim.
protože ten belkrédi ((Belcredi)) vlastně, ten znovu dostali ten
zámek, a tam všecko, všecko je v (Líšni.)

JV: takže to, kolik vám mohlo být let?

JC: no a pak sme se myslím přestěhovali a tam sem bydlela do, do
jedenácti let tam na té, na té, a tam na té Chajdě ((Kino Sokol
v Líšni)),

JV: hm

JC: to byla sokolovna ((Kino Sokol v Líšni)), pak měli takový ty
šatny, to byly okna a takový jako v domech, a tam mívali ty vývěsky,
co hrají v kině. tak jestli sem viděla prvně Na Svatém Kopečku,

JV: hm

JC: a to si pamatuju, to tenkrát byl ten ee voni von v rádiu aj
vtipy vykládal, ten Šindler ((Valentin Šindler)), von byl aj zpěvák,
ale byl to Stréček Křópal z Břochovan.

JV: ((směje se))

JC: a von hrál tam v tom filmu. a hrála v tom filmu Světla
Svozilová, to si pamatuju, Láďa Pešek ((Ladislav Pešek)), a vo- von
byl menší než vona, vona byla vysoká. jo, a pak tam hrála ta, tu
hlavní roli hráli jiřina štajmarová ((Jiřina Steimarová)), to ještě,

JV: takže Na Svatém Kopečku,

JC: to ještě byla taková oblíbená jo? a to je vlastně dcera toho
jiřího štajmara ((Jiří Steimar)), toho herce, to sem četla vo nich
ty knihy a teď sem četla vo [Kodetový,]

JV: [takže] tak dá se říct, že v těch jedenácti letech ee [ste
chodila.]

JC: [nó, to sem chodila] už spíš do to. a pak třeba...

JV: počkejte, ale myslím ta, ta první vzpomínka, to vám mohlo být
tak kolik let? ee kdy, kolik vám mohlo být let, když, když ee...

JC: no už sem se, a já nevím, s kým sem šla, ale s maminkou ani ne,
ta měla chuděra vždycky moc práce, tak jaksi,

JV: hm

JC: ta moc do toho kina, nebo s te- měla sem dvě tety,

JV: tak třeba šest let? [v šesti letech?]

JC: [no, to už sem tak] mohla.

JV: to už ste chodila.

JC: nó, [to už sme,]

JV: [to víte.]

JC: a voni mívali, voni to pak vod- několikrát hráli, to taky bylo,
to už sem pak až byla větší, tak sem si říkala, co voni dávali je
<nepřístupný, tak pak dávali ve dvě hodiny> víte, tak eště sem se
tak, jako děcka sme chodili ee jako na tu...

JV: jak často ste chodila třeba do těch deseti let, než ste ukončila
obecnou školu?

JC: no tak jednou [týdně určitě].

JV: [jednou týdně.]

JC: a na tu vorlovnu ((Kino Orel)) sme taky chodili.

JV: hm

JC: a na tu vorlovnu ((Kino Orel)) si pamatuju, von je vo deset let
mladší, ten bratr, že já sem ho měla na starosti.

JV: [to ste říkala.]

JC: [a já sem ho] musela vopatrovat, a von mně tam tolikrát utekl a
tak ho honil ten pán Kobza tam dělal toho, a já si pamatuju, ty
první řady, já sem vám to už možná tam do toho telefonu říkala,

JV: hm

JC: tam byly, tam seděli vždycky ti kluci všelijací, ti ma- menší, a
když byly ty kovbojky, tak to všecko drnčelo, jo, ale tak ňák ni-

JV: ale tak to když to když ste, když říkáte, že ste chodila se svým
bratrem, který teda se [narodil]

JC: [nó]

JV: v roce třicet šest, tak to ste teda chodila až za války.

JC: no to bylo [do té války do toho] pětačtyřicátého.

JV: [ve čtyřicátým pátým.]

JC: a to pak už sme, pak už sme měli takový, my sme se scházívali
v Dělnickým domě, víte, tam v Líšni, a to byly vlastně, tak jaksi
sem na to, že sem tam chodila, že ti jako kamarádi a to byly jako
popravenejch děti, tak sem vlastně tou členkou do toho káesčé
((KSČ)) to to ňák, nevim. až sem přišla do toho velkoobchodu, tak
sem vlastně přišla do jinýho prostředí a už, už mně to nic neříkalo,
ta. ale tam, tam teda dovopravdy sme chodívali, takže sme vodpoledne
šli do toho lesa, jak sem vám říkala, na ty Říčky, a to, a večer do
kina, to bylo, tak sme každej tejden třeba byli v kině, jo?

JV: jo

JC: ale vono nic jinýho, a my sme se tam scházívali, na tom
Dělnickým domě, a i sme tak tancovali, jako na zapřenou, vono to,
alkohol nebyl, takže my sme mohli být třeba lepší mládež než ty, co
zas přišli po nás, že.

JV: a to pořád mluvíme o válce.

JC: o válce.

JV: hm

JC: no a pak sem se vod-, z Líšně sem se vodstěhovala až
v sedumačtyřicátým.

JV: právě jako ee jiné dámy, se kterými sem vedl rozhovor, říkaly,
že, když sem se ptal, jak trávily volný čas, tak říkaly, že právě za
protektorátu bylo zakázáno tančit, nebo [respektive]

JC: [nó, né]

JV: že ty zábavy byly zakázány. [taneční.]

JC: [a my sme] tam na zapřenou tančili, ee...

JV: jako potajmu.

JC: potajmu,

JV: hm

JC: a tam dovopravdy, a tam se hrálo divadlo, víte,

JV: hm

JC: tak třeba, a tady ta, když byste se procházel Líšní, tou novou,
ta stará Líšeň, ta je vlastně kolem kostela, že,

JV: hm

JC. ale když se jede ee jako, ee to, padesát šestka nebo to, ta tam
nahoru, nebo osmička teď tam jezdí až, ta jezdí přes celou tu novou
Líšeň, takže tam je těch hodně jmen, těch ulic, po těch
popravenejch.

JV: hm

JC: a tenkrát, tam bylo moc divadlo dobrý. a to divadlo, to bylo
v tom Dělnickým domě,

JV: a vy ste sama hrála? třeba [ochotnicky]

JC: [taky] taky sem chvilku hrála a pak už, až sem se vodstěhovala
do Brna, tak si pamatuju, třeba tu polsko-, a ten tam, teď sem si
třeba vypůjčila Brňáci, knížku, a tam je třeba pan Antonín Doležal,
ten měl hudební školu v Líšni. a ohromně, von ty operety dirigoval,
a tak tam byly pěkný, to byly, to třeba ten Paganini byl lepší než
celý tady Na hradbách ((Divadlo Na hradbách)), jo, ale to je podle
mě teda, ale pak ee jako děcko, no, jako teda mladá hodně, tak
dávali Petříček a Pavlíček, to byl Stelibský ((Josef Stelibský)) to
teďka hodně, teďka je v tom, ten pan Veselý ((neidentifikováno))
z toho rozhlasu brněnského, dávají ty starý třeba šlágry a to, a to
bylo Petříček a Pavlíček a voni ee ti chlapci Petříček, to byl ten
pan Vondráček ((neidentifikováno)), to byl komunistickej starosta, a
pan Kučera ((neidentifikováno)) byl ňákej redaktor nebo něco taky. a
všeci sme plakali v tom sále, protože byla to veselá opereta, ale
každej si vzpomněl, že tatínka za to, jo, tak dovopravdy tak těch
vzpomínek je hodně. a tak tam se hrávalo teda divadlo,

JV: hm

JC: a to hrálo napřed u těch Slezáků, to je nahoře v Líšni u starýho
hřbitova, a ti pak se to přešlo do toho Dělnickýho domu, takže tak,
tak to sem taky navštěvovala, to divadlo, hodně. a to pak taky nějak
přestalo, ale teď tam, teď to ho vopravili,

JV: takže vy ste navštěvovala Sokol, orlovnu,

JC: orlovnu,

JV: a Dělnický dům.

JC: no, no a do Skautu sme chodili, a to ty to nás furt, furt sme
byli zrušený, <za Německa a pak za, po tom> osumaštyrycátým, no,
vždycky sme se vobnovili a zas to bylo takový, no.

JV: takže ještě před válkou ste jakoby to stihla, jo?

JC: no no no, [to ještě, to ještě sme byli]

JV: [(takže ste chodili) ( )] takže volný čas ste trávila
poměrně pestře.

JC: no tak já vám, tak jako ee musim třeba, tak sem ráda chodila do
toho kina i do toho divadla, protože sem to tak ňák potřebovala, no
tak...

JV: a chodili ste třeba na výlety? ee teda i mimo ten Skaut,
s ňákými kamarády nebo kamarádkami. [(byli ste někdy)]

JC: [no tak na ty, na ty] výlety se Skautem

JV: se [Skautem]

JC: [sme] chodili, třeba na Novej hrad ((Nový hrad)), jo

JV: hm

JC: tak to okolí, ty Bílovice byly, že, to byl tak jako...

JV: tam ste chodila od od kolika let? do Skautu?

JC: no tak to bylo eště, to už mně bylo dvanáct nebo tak, no.

JV: a vzpomenete si do těch deseti let, to ste chodila s maminkou?
do kina?

JC: ne, právě vám říkám, že s maminkou ne.

JV: s [maminkou ne.]

JC: [ta měla,] ta vlastně byla pořád zaměstnaná, tak tu sobotu
nedělu,

JV: takže s tatínkem?

JC: sme, ale kdepak tatínek, můj tatínek, to, to bohužel takový je,
von rád chodil do té hospody a hrál karty.

JV: hm

JC: takže von té mamince, co vona vydělala, to to je tak taková
historie, a no vůbec, je to takový, že to všecko vydržela, člověk si
řekne, vona jako takový jak teďka je, něco se děje, hned je rozvod,
tak tenkrát ty ženy se bály těch rozvodů a, spíš něco vydržely, když
ten, když ten mužskej nebyl hodnej, tak bych to řekla.

JV: dneska už to tak není.

JC: takže von vlastně ee chodil do té hospody, abych vám řekla, no.

JV: a takže vy ste chodila s ňákými třeba staršími kamarády nebo,
nebo...

JC: no tak musela sem s ňákou, ale tak já vám, nebo sem šla i sama
třeba, to protože to bylo tak blízko, že se nemusel člověk [bát,
jo.]

JV: [že se nebáli.]

JC: na tu sokolovnu. na vorlovnu ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel))
sem pak už brala toho, Toňana jo, Toňan mě tam, co sem ho měla na
starosti, jo,

JV: jo

JC: a no a pak už sme chodili, ee pak to sme chodili pak ty party,

JV: jo

JC: no tak to už nás chodilo víc,

JV: hm

JC: si pamatuju, dávali tu Vídeňskou krev ((Vídeňská krev)), to je
taky taková, krásný melodie a ((směje se)) voni voni taky začalo
houkat, tak sme to ani nedokončili, jo.

JV: takže v tom dětství ste spíš chodila sama?

JC: no, sama.

JV: jo

JC: tak jako tak já vám, tak kamará-, tak možná voni tam bydleli,
tak blízko, tak sme tak sme třeba šlo nás, ale, ee tak nějak si
to...

JV: takže vlastně ty kina ste navštěvovala ee tyhle dvě. Sokol a
orlovnu. ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel))

JC: no tam my tam, no a pak už až sme měli, až sme chodili, ty
party, to sme měli partu na tom Dělnickým domě, a vedl to tam pak
ten kulturní, to byl kulturní, takovej spolek, protože to nemohlo se
jinak, ten pan Jágr, von von byl akademický malíř líšeňskej,

JV: hm

JC: a von hodně...

JV: ještě před válkou nebo až za války?

JC: eště za války. tak ten byl tam tak předseda, a ten pan Šesťák
tam byl předseda, a tak tam se to tak ee tak to sme hodně chodili, a
jed- jednou za čas sme si udělali výlet do Brna. tak třeba na tom
Nebe a dudy, to si vzpomínám, to sme jeli ee se podívat do Brna, jo?

JV: hm a vzpomněla byste [si jak často?]

JC: [protože třeba,] třeba tam byly starší filmy, bych tak řekla,
jo? ale v těm tom Brně byly ty premiéry, ne?

JV: a vzpomněla byste si, jak často ste třeba vyjížděli do Brna?

JC: no tak zas tak často ne, ale párkrát sme šli, jo?

JV: jo

JC: pár- to byla Alfa, mám dojem do Alfy ((Alfa)).

JV: a chodili ste stále jako do jednoho kina, jako do Alfy ((Alfa))?

JC: [do do té]

JV: [nebo ste chodili] spíš podle toho programu, jak ste si
vybírali, kam [půjdete?]

JC: [no asi] podle toho programu, to Nebe a dudy sme určitě byli, a
to bylo jako už mockrát [dávali.]

JV: [takže] to nebylo tak, že byste měli jako svoje kino, kam byste
[chodili.]

JC: [ne ne né]

JV: důležitý byl program.

JC: jo jo jo. takže to protože v tom, v tej Líšni pořád ty dvě kina
byly. ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel))

JV: a vzpomněla byste si, jaký třeba byl postoj vašich rodičů?
k chození do kina, vadilo jim to ňák nebo zakazovali vám to [anebo
jim to bylo jedno, nebo vás v tom naopak podporovali,]

JC: [né, to vůbec ne. maminka,] ona byla taková hodná, ona měla
akorát té práce dost, protože měla v tom tejdnu pracovala, a pak ta
neděle, sobota, to bylo na úklid zas, a na praní, a tak, a tak taky
možná někdy šla, nebo měla sem dvě tety, co tam bydlely v tom malým
domečku, tak sem s nima taky někdy byla, jo, třeba, voni ještě to,
vono nebylo každej den, to kino. bylo sobota, neděle, pondělí.

JV: hm

JC: a pak bylo zase sobota, neděle a pondělí.

JV: a třeba vzpomněla byste si, co škola? jestli ve škole vás
učitelé nějak <varovali> nebo jestli vám doporučovali, nebo mluvilo
se o tom?

JC: no se školou sme chodili jednou za čas. byla byli sme na ňákým
filmu, a to mám dojem, že byl, bylo tam ten Trafalgar, to náměstí
Trafalgar. jestli to nebylo vo tom Nelsonovi ((Horatio Nelson)), že,
a to byla pak, taky byl hezkej film, ale to bylo ještě za války, ta
lejdy hamiltonová ((Lady Hamiltonová)), jo,

JV: hm

JC: von vlastně si ju nevzal, von byl jenom s ní tak jako...

JV: tak to už teda nemohlo být se školou, když to bylo za války.
nebo, [ste říkala že ste se školou chodili.]

JC: [za vál- no za války to sme šli se] školou, to na toho
Trafalgara,

JV: jo

JC: nebo na toho,

JV: hm

JC: to si taky vz-, Kozina ((Jan Sladký Kozina)), ten jak ty
<Lomikare ((pravděpodobně Psohlavci)), to sme se taky>

JV: takže se nijak nevyjadřovali ee k filmům, [(které dávali.)]

JC: [né, tak jako] já sem chodila pět let do klášterní školy,

JV: hm

JC: v Líšni byly dvě školy, za kostelem byla chlapecká, ale tam
chodily i děvčata, a já sem chodila pět let do tej klášterní školy.
ta je proti tomu, jak se jede do Mariánského údolí, tak je tam. teď
já nevim, jestli teď už tam škola není, byla tam pak mateřská, a tam
byly ty boro- boromějky, myslím Karla Boromejského, a tak to, tak
sem byla aj dost tak na ten kostel, tak jako sem to prožívala, že
sme chodili každej tejden byla ranní devátá hrubá, tak na té deváté
to bylo pro školy, a to si tak pamatuju, my sme byli na jedné straně
a na druhé byli kluci a ty byli fackovaní vod té učitelky Peškové,
protože ty to nevydrželi, tu hodinu být nějak hodní, jo, tak to si
tak nějak pamatuju. no a pak bývalo to vzkříšení, to ještě starej
pan hrabě belkredi ((Belcredi)), ten měl něco s nohou, tak a vždycky
tu svícu nesl, tak takhle sme to prožívali. a vorli ((orli)) byli
v těch krojích, sokoli , jo?

JV: hm

JC: sokoli vlastně, to nebylo. ale vorli ((orli)) ti chodili aj na
to vzkříšení na Velikonoce, a no a pak tam byla veliká, no vlastně
tam byla veliká část komunistů v Líšni.

JV: hm

JC: a právě byl ten pan Vondráček byl komunistickej starosta, pak
ho, pak ho zavřeli, popravili, takže to bylo tak...

JV: a vy ste se hlásila k římskokatolické církvi?

JC: ano, ano.

JV: a takže vlastně ste chodila každou neděli, do kostela.

JC: nó, tak, tak asi do těch, no, no co sem chodila do školy, no.

JV: do těch patnácti, [čtrnácti let.]

JC: [nó, nó, pak už] to víte, pak už to nějak...

JV: stalo se vám, že by vám někdy zabránilo jít do kostela kvůli
kinu? že byste dala [přednost třeba filmu?]

JC: [to né, to] dopoledne nebylo, a to. aj pak byly májový
pobožnosti, že, v květnu, a tak taky sme tak jako žili tím [víc.]

JV: [tak] myslíte, že to vaše vyznání ovlivňovalo to, jaké filmy ste
si vybírala? nebo jak ste to prožívala?

JC: no, abych vám řekla pravdu, já nevím, kdy ten film byl, to už
sem měla kamarádku tu Božku, a byly sme na nočním, motýlu ((Noční
motýl)). šestnáct mně bylo. to už sem rok pracovala,

JV: hm

JC: a to sem to sem proplakala, protože sem strašně těžko nesla, jak
von se k tej, ten Svatopluk Beneš k té Haně Vítové ((Hana Vítová))
zachoval, jo? vona vlastně ee si, vona pak kvůli němu měla, si
myslím život vzala nebo ně- nebo něco. to zas ten Hrušínský ((Rudolf
Hrušínský)) v té Humoresce ((Humoreska)) nebo, to mám možná
popletený,

JV: hm

JC: ale v tom, měla sem ho za takovýho em lotra, toho, ale pak sem
ho měla hrozně toho Svatopluka Beneše ((Svatopluk Beneš)) ráda,
protože to byl, to byl herec teda, to se musí nechat. a von uměl ty
lordy, a a takový to anglický zahrát krásně, že. ale to sem byla
nešťastná tenkrát, tak to na mě, takže dá se říct, že ten film ee
vlastně člověka tak ňák us- usměrňoval nebo, nemůžu říct, že by mě
zkazil, ale ukázal mi trochu ten, a to sem z toho byla nešťastná
teda. to sem byla, to mně bylo šestnáct, to už se,

JV: hm

JC: a vím, že mně to říkala ta, no, tak, tak sme to tak prožili toho
dost, že, protože třeba tu hajdrichiádu, ((heydrichiáda)) to byla
taky hrůza, jo, to to taky mně bylo vlastně šestnáct, a to sme taky
těžko prožívali.

JV: to bylo v jakém kině? tenkrát? ten Noční motýl, jak ste říkala.

JC: já si myslím, že na té sokolovně ((Kino Sokol v Líšni)). no
někde to muselo, to být protože to ještě sem o Brně neměla ani
tušení, že budu, že se budu stěhovat. v sedumačtyřicátým sem se
stěhovala pak do Brna, protože sem nemě-, my sme měli jen kuchyň a
světnici, a vona nám, bydleli sme u té tatínkové sestry a vona nám
nechtěla tu jednu místnost nechat, tak já sem dva roky bydlela tady,
tady je ten domov Marie Stejskalové, jo, na, za porodnicí, to je
Gorkého, no kousek, a pak to byla Titova, tak tam já sem dva roky
bydlela než to. tam byly hodně studentky a tam sme zažili ten
osumaštyřicátej rok, a voni to pak potřebovali pro ty zdravotní
sestry z porodnice, tak vyhnali aj ty studentky. a tam hodně
studentek bydlelo.

JV: em stávalo se vám to často, že na vás ten film působil, nebo že
ste si u něho uvědomila ňáké věci, nebo na vás,

JC: ano

JV: ňákým silným způsobem zapůsobil, protože třeba tadyten zážitek
byl [poměrně silný, takže,]

JC: [no to sem, to sem těžko nesla, ano]

JV: jestli se to třeba stávalo častějc, u více filmů.

JC: no protože sme to vlastně prožívali. no tak já sem pak taky
hodně četla, to je pravda, tak taky některý ty knihy, že, musim
říct, ale ten film dovopravdy zapůsobil, ten měl veliký, bych
řekla...

JV: takže myslíte, že pro vás byl tenkrát důležitý?

JC: chodit, no, to jo, to, to si nedovedu představit, že bysme nešli
do kina, to už tak bylo, a vono taky bylo to, i když třeba, tak na
to kino vždycky bylo, to bylo pár korun, to bylo, já mám dojem, že
to dětský bylo dokonce za padesátník, si myslím, ale nevím to tak
zas jistě, ale korunu určitě.

JV: bavili ste se třeba pak společně o, o tom představení filmovém?
o tom konkrétním filmu?

JC: no tak to sme probíraly s těma [děvčatama.]

JV: [probíraly ste to.]

JC: to už sme chod- byly ty kamarádky, to už, to už až sem byla
větší, tak už sme chod- to už sem nechodila sama.

JV: jo

JC: to, to spíš sem, spíš jako když si vzpomínám, říkáte to, když
sem začla, tak to si nevzpomínám s kým chodila, ale s maminkou
určitě ne,

JV: hm

JC: protože ta, a vona pak taky, vona byla taková dost upracovaná,
tak <vona když si zdřímla,> a tak jako už se to tak jako, už se to
tak stává i teď, že člověk, no, tak sme hodně, tak sme vlastně tó ee
prožívali, a pak sme zas ee pak teda nastoupila televize, to už sem
byla zaměstnaná, tak sme to vždycky všecko probírali, že, třeba ty
ee to byl ten seriál sága rodu ((Sága rodu Forsytů)), jéžiš já si na
to pamatuju, to sme probrali vod toho a toho, sme toho somse
((Soames)) sme neměli rádi a pak, pak se nám zdál hodnej, jo.

JV: to už byla jako padesáté a [šedesáté léta.]

JC: [to už, to už] bylo tó, no.

JV: [tak to už je ( )]

JC: [a ještě si za války] vzpomínám, Loď komediantů hráli, a to
zpíval tam ten robson, ((Paul Robeson))

JV: hm

JC: tu misisipi ((Mississippi)), to byly krásné filmy, ale voni pak
vlastně ee zakázali, ne? Němec se pak s tou Amerikou rozešel, že?
z kraje ještě ty americký chodily, ale pak už, pak už ne.

JV: měla ste ňáké oblíbené herce nebo herečky?

JC: no tak, ten ten byl byl krásnej, ten Tyrone Power, to bylo Tygr
z Ešnapru a Indický hrob, to byly taky takový filmy, jo, tam hrál,
no, nebo ten ee Rolf Wanka, tak ten byl takovej ten, se mně tak kór
nelíbil no ale, měla sem ráda Hrušínskýho ((Rudolf Hrušínský)), to,
to šlo vlastně ten Lízin let do nebe a Lízino štěstí, pan Boháč
((Ladislav Boháč)), ten taky měl protivný role, tak toho sme
nemilovali, ale toho hru- Hrušinskýho ((Rudolf Hrušínský)), já sem
měla takovej, nachystaný psaníčko, že mu napíšu, ale nikdá sem si
netroufla, nikdy.

JV: ještě taková doplňující otázka ee nepamatujete si, že by se
promítaly filmy na faře? nikdy?

JC: to ne, to nevim.

JV: dětem jako.

JC: to né, to spíš až teď sem tam nějak, je to pár let, byla, voni
ee sme ty děti, ty vnuky sme křtili v líšeňské faře, protože voni
neměli v kostele svatbu, tak voni pak nechtěli sez- ee je křtit, ty,
co neměli svatbu v kostele, tak ňák maminka z protekce, tak ee sem
tam zjistila, že už maj takovou mládež a začínaj hrát aj, tak to, to
je ee v tej Líšni to je taky taky tam bylo, ale tak já si
nepamatuju, to bylo, tak bylo tam, ty faráře, pan kaplan nás učil,
to sme se s ním hádávali, protože třeba v tom dějepisu vo těch
Husitech a tak, a vo Husovi to bylo jinak než von nám třeba řekl,
jo, tak to sme mívávali s tím panem katechetou takový debaty už
v tej měšťance,

JV: hm

JC: to už bylo v měšťance, jo, ale tak, to byl jako, to tak jaksi se
ani tam nedostal do těch, do těch jeho blízkosti, že, a tak, ale
dovopravdy si myslím...

JV: co se týče těch vašich diváckých návyků, tak od té druhé půlky
třicátých let ee vlastně, poté, co ste vyšla ze školy, z obecné
školy, tak to ste chodila, tak můžeme říct jednou, dva- jednou
týdně, jednou za dva týdny do do kina? [nějak pravidelně to bylo?]

JC: [nó, určitě.] určitě, to sme chodili, no, to sme chodili.

JV: takže i třeba [jednou]

JC: [protože] to se měnilo po týdnu se měnil ten program.

JV: takže každý týden.

JC: nó, to sem chodila, to...

JV: a poté, co ste nastoupila do zaměstnání, což bylo v roce čt-
[čtyřicet jedna,]

JC: [čtyrycet jedna,]

JV: ee tam ee změnilo se to nějak? to bylo ještě za války, že jo,
takže změnilo se nějak to navštěvování kina, chodila ste třeba
častěji, méně častěji?

JC: já si myslím, že sem chodila dost často, protože...

JV: takže [se to myslíte nezměnilo.]

JC: [nic jinýho, nic jinýho,] nic jinýho tak jako to by- to byla
taková zábava, ten to, ty filmy, a pak sem tak, kolikrát do roka
udělali tu premieru ňákou v tom divadle, že, tak to sme taky chodili
a...

JV: a to ste navštěvovala už teda po nástupu do zaměstnání i jiná
kina předpokládám, to už ste nechodila pouze a jenom do Sokola
((Kino Sokol v Líšni)) a do orlovny ((Kino Orel)), ale to už ste asi
[jela i do Brna.]

JC: [no tak do toho] Brna tak to sme jenom někdy šli, někdy,

JV: někdy.

JC: to nebylo tak zas často, jo, protože když byly ty kina jako
v místě, tak sme toho využili tam. ale vzpo-

JV: vzpomněla byste si ee v jakých všech kinech ste ste byla? jaká
všechna kina ste navštívila?

JC: no do ska- no pak už po tom pětačtyřicátým, jo?

JV: ne ne ne, ještě, ještě za války myslím, v těch čtyřicátých
letech.

JC: no já si jenom vzpomínám na tu al- Alfu ((Alfa)),

JV: hm

JC: a pak si vzpomínám taky právě jak se, jak trolejbusy do Slatiny,
tak je za tím mostem tady po leva, po levé straně tady bylo to
líšeňský nádraží, a po pravé bylo kino Slovan. tak tam sme taky cho-
byli někdy, v těch Černovicích. a jednou sem tam byla sama dokonce,
tak já sem musela být lačná taková, pořád ňáké ty tu, ňákou zábavu
nebo, sem to tak ňák potřebovala, no.

JV: to je pěkné.

JC: a tak sem tam byla, a taky houkali,

JV: hm

JC: a já sem pak šla pěšky, to to se divím, že sem se nebála, podle
kolejí do té Líšně.

JV: hm

JC: to je daleko, jo, voni to chtěli obnovit, ale neobnovíjou to
přes tu Stránskou skálu,

JV: jo

JC: vokolo Zetoru, ale už zas píšou, že ne. tam pak jezdila tramvaj,
no, ale to pak zrušili a byly autobusy a teď je ta osmička, ta jede
vlastně kolem židovskýho hřibitova, a tam projede, a ee kolem té
špičkové výtopny, jo, tam...

JV: ještě ňáké další kino? by vás napadlo?

JC: no ta sk- no na tu Lidickou ((kino Moravia)), no to je ale až po
válce.

JV: až po válce.

JC: až po. tu Lidickou ((kino Moravia)), no a pak sme chodili do
toho Jadranu ((Jadran)) a Moravy ((Morava)).

JV: ale až po válce zas.

JC: až po válce. to už sme bydleli v Králově Poli, tam sme teda taky
chodili.

JV: takže za té války pouze teda ta Alfa,

JC: nó Alfa,

JV: a pak ještě ee...

JC: a nevim jestli sme někde. ještě bývala Lípa. Lípa, ta byla na
Marxově, nebyla?

JV: ulice Marxova to je dneska?

JC: Marxova je, když byste z Cejlu byl ten Ergon, taková továrna, a
tak tak. a na přadla- a přišlo se pak na tu přa- Francouzkou, jo?
Přadlácká pak je tam [textil]

JV: [kino] Lípa, říkáte.

JC: kino Lípa.

JV: hm

JC: tam sme taky párkrát byli myslím, a...

JV: a třeba Jadran, Kapitol?

JC: Jadran. no ten Kapitol jo, to byla, počkejte, Družba pak to byla
nebo něco, nebo Máj? v tom tam sem pracovala pak plno let, na té...

JV: měla ste ňáké oblíbené kino třeba? líbila se vám ta skala
((Scala)) oproti Slovanu ((Slovan)) víc? nebo...

JC: no ta skala ((Scala)) byla pěkná, nó, to bylo pěkný kino. ta
Alfa taky, ta byla taková víc stísněná. ale ta ta skala ((Scala)) já
myslím, že bylo pěkný kino.

JV: a do skaly ((Scala)) [ste taky chodili za, za války?]

JC: [a to je dneska, ta je] pořád, ne?

JV: ano. tam ste chodili taky za války? do skaly ((Scala))?

JC: to si nevzpomínám, to vám nemůžu říct jestli, to si nevzpomenu.
byli sme na tom, já mám dojem, že sme byli v té Alfě ((Alfa)) na tom
Nebe a dudy, nebo...

JV: bylo naopak třeba ňáké kino, které ste neměla ráda? z ňákého
důvodu? kde se vám to příliš nelíbilo?

JC: no taky sme byli párkrát, ale to bylo už po válce, nó v tom, tam
dávali ty starý filmy. Mír, ne? na Hybešce ((Hybešova)).

JV: hm

JC: starý filmy tam dávali, sme tam jednou byli na tom kdo se bojí
virdžínie wolfové, ((Kdo se bojí Virginie Woolfové)) <ježišmarja
voni se furt,> ale to je divadelní hra,

JV: no to už sou osumdesátá léta.

JC: nó, to, to vlastně pak to dávali v televizi, že, a myslím, že
to, to ale u těch Mrštíků ((Divadlo bratří Mrštíků)), my sme měli
pak předplatný k Mrštíkům, ale pak taky už sme toho nechali, protože
už sme si připadali takoví starší, a bylo to dost hlučný, ale viděli
sme tam pár krásnejch těch, představení, u Mrštíků ((Divadlo bratří
Mrštíků)).

JV: ee chodila ste do různých kin podle toho, s kým ste tam šla?
jestli ste třeba měla kino, kam ste chodila spíše s přáteli, nebo
naopak ňáké kino, kam byste chodila ee se svým partnerem...

JC: no to já sem se pak, ee my pak po té válce sme, vlastně sme, ten
manžel přišel do té firmy ve dvaačtyřicátým, a tak sme to ňák
prošli, ten ee až po té válce, že sme to tak ňák společně budovali
nebo, tak to je takový nadnesený, že, ale tak sme tak víc začali,
tak já sem pak už vlastně chodila jenom s ním a, a už sem ani do
kina, ale někdy sem šla i sama třeba.

JV: hm a předtím, když ste spolu chodili teda za té války, tak
chodili ste třeba společně s těmi vašimi, s tou vaší partou? [s těmi
vašimi přáteli?]

JC: [jo jo to sme chodili hodně] jo, společně, no.

JV: a i s tím vaším budoucím manželem.

JC: no až po válce, no.

JV: až po válce.

JC: a von jednou, já si vzpomínám, byly volby v tom šestačtyřicátým
a poprchalo, tam byly to bylo tak ta Líšeň byla komunistická hrozně.
a ty babky a to všecko tam čekaly na ty výsledky a, a von, my sme
šli, a ee manžel, teda budoucí řekl, ježiš vono prší. a ta jedna
<babka řekla, co by pršelo?> ((směje se)) to si tak vzpomínám,
protože voni tam čekali, a vona dovopravdy, dovopravdy teda vyhrála
ta komunistická strana už v tom šestačtyřicátým, a já sem tenkrát
volila tu demokracii, toho lauš- ten Laušman ((Bohumil Laušman)),
voni se nehádali. ale ti se furt hádali s tou, s národníma
socialistama, to bylo takový,

JV: hm

JC: tak taky sme vo tu politiku tolik nedbali, to je pravda, ale
podle tak toho se mi nelíbili, tak sem tu trojku volila. no tak to
sme tenkrát šli ještě na tu orlovnu ((Kino Orel)), a tam sme vlezli
o přestávce, a dávali tu, Celý svět se směje. to ještě bylo, ty
ruský, nebo Děti kapitána Granta, že, to bylo, a tam byly ty pěkný
písničky a to. a to ještě sme tak jako vo přestávce tam vlezli, a
ještě se dívali. tak sme byli takoví, ee dá se říct lidově lační
toho, ňáké té zábavy, že.

JV: tak ono po válce asi docela, to je pochopitelné.

JC: no chvilku se tancovalo po té válce, tam byli hodně Rumuni, ti
vojáci taky. z Rumunska armáda, nebo ti se přidali k tomu, k té
Svobodově. a ti, to byli toho Malinovského ((maršál Malinovskij)),
to byli samí, jako říkávali, že to je z těch věznic, tak ti nebyli
hodní, jo, to sme museli utíkat aj před nima, před těma Rusákama. to
sou taky takový vzpomínky nehezký, no. ale pak se to tak, trochu se
začalo tancovat, ale to přešlo, no, to byla taková chvilková, tak to
sme se ňák, no a nakonec už nám bylo najednou jednadvacet, dvacet,
už zase byla ta mládež osumnáct, sedumnáct, už sme třeba si
připadali starší, jo, takže už to tak...

JV: myslíte tu mládež jakoby v Líšni.

JC: jo, jo, a já sem se pak v tom sedumčtyřicátým odstěhovala, a už
sem zůstala v Brně vod té doby. takže já už, ale do toho kina,
dovopravdy pořád jaksi, jak bych to řekla, dneska mě to nenapadne
jít do kina, protože já to neberu těm tvůrcům, že voni maj dobrý
třeba úmysly, ale nám, mé generaci už to tak ňák moc neřiká, že.

JV: hm

JC: a většinou, pravda je, že když sme ještě bydleli na Palacké
((Palackého třída)), proti tomu kinu Oko, tak to, co bylo, noviny
sme možná vodbírali, to, co bylo nazvaný, mělo škaredou kritiku, tak
na to byly fronty. to to, to sem...

JV: to je negativní kritika, no. [reklama taky.]

JC: [to se vždycky,] vono je to, je to těžko, víte, to co člověk, to
jinej názor, ale tak něco hezkýho abyste, já třeba si pamatuju to
můlin růž ((Moulin Rouge)) sem viděla, já sem plakala. a pak dlouho,
to bylo tak, ale teď už...

JV: můlen růž? ((Moulin Rouge))

JC: no, to bylo vo tom malířovi.

JV: myslíte a to bylo v jakém roce?

JC: no to už bylo, tak řekněme sedumdesát dva už.

JV: no já nevim, jestli ste viděla ten nový můlen růž ((Moulin
Rouge)), právě.

JC: ne. tam bylo, no von jako, a pak, dovopravdy tou televizí
vlastně to je tolik, už člověk do sebe dostává těch všelijakejch
těch, že už, a když šel do toho kina jednou za týden, tak mu to
zůstalo něco dýl, jo, než dneska sou taky pěkný, já nemůžu říct,
třeba to ee...

JV: takže spíš sledujete televizi doma.

JC: nó nebo ten se nám taky líbil, ti američtí, se mi líbil ten
spencr ((Spencer Tracy)), to bylo, to Hádej, kdo přijde na večeři
[to byl krásnej film.]

JV: [pamatujete si, když ste] ještě jako dítě, chodila ste třeba na
nepřístupné filmy?

JC: nó já si nepamatuju, že by mě někdo za-, né, asi né.

JV: ne.

JC: a voni to, si nepamatuju, že by mě někdo zahnal nebo něco. ne,
to ne.

JV: počkejte, jako že ste teda chodila a nikdo vás nevyhnal, nebo že
ste se nedostala nikdy. dostala ste se na nepřístupný film nebo
nedostala.

JC: já sem myslím ani nešla, protože tak ňák, tak ňák, ale tak...

JV: nebo si toho nejste vědoma, že byste byla na <nepřístupným
filmu.>

JC: tak, že by nás, to si vůbec nepamatuju [že by nás]

JV: [a chodila] ste třeba do kina bez placení?

JC: taky né, to sme vždycky, to sem ňákou tu korunu vždycky měla.
říkám, i když sme třeba neměli, maminka se hodně nadělala a to, ale
tak na to kino, to kino bylo velmi levný. to, kdo to mohl podporovat
tak jako, že to bylo tak tenkrát, nebo já nevím, jak si to
vysvětlit.

JV: přišlo vám to levné.

JC: to bylo, bylo to levný, no.

JV: hm a...

JC: a tam ještě, to už sem měla ty děti, tak to je tak padesát
čtyry, padesát pět, čtyři koruny tři koruny, no.

JV: a předtím v těch třicátých letech? to ste tak platila kolik?

JC: no tak si myslím, že korunu [nebo ee]

JV: [třicátá, čtyřicátá léta.]

JC: mně se něco plete, že děti platily padesátník.

JV: hm a dobře. a když ste teda chodila ee pamatujete si třeba, jak
ste se chovala vy a jak se chovali ostatní? konzumovala ste třeba
ňáké nápoje nebo ňáké jídlo?

JC: ne, to nebylo. no tak to se šustilo ňáký ty cukrlata, jo, ale
jakorát ty děcka v těch prvních, a vždycky tam chodili takový,
takový jak bych řekla trošku nezvedenci do těch prvních řad, jo?
<takže do té první řady> taky sem si nikdy nesedla, jo?

JV: to ste měla špatnou zkušenost.

JC: to, to né, tam ti byli, a voni řádili, jak ty kovbojky, to bylo
těch kovbojek hodně, to si...

JV: takže docela jako hlasitě se dá říct teda.

JC: jó, nó, ale říkám vám, jestli, jestli je někdo vyhnal, to nevím,
ale mně teda honili, mně toho Toňana mně honili. von mně vždycky ňák
utekl, se mu to nelíbilo.

JV: a teda asi většinou kluci reagovali při westernech.

JC: jo jo jo.

JV: ale naopak, když ste byla na nějakém romantickém filmu, tak to
asi tam moc kluků nebylo,

JC: ne.

JV: v první řadě.

JC: to si tak, to mně bylo, jemu bylo dva roky, mně bylo dvanáct,
že,

JV: hm

JC: tak to sem chodila na ty dětský [(do) kina.]

JV: [a bavila ste] se třeba během projekce s jinými diváky? šeptali
ste si, ňák, když vás něco napadlo,

JC: no tak sme tak byli, já si myslím, že sme, ani si nedovedu
představit, že bysme dělali ňákou tu,

JV: nechodila ste do první řady.

JC: ee ňákou když se školou. že nás tak ňák, že sme byli takoví
ukázněnější, si myslím.

JV: jo

JC: pak mě jednou pozvala ta, Hanička, na tu Polárku ((Divadlo
Polárka)). a von, já sem tam párkrát i vnuka vzala, a voni dávali
Kytici z Kytice, a to byli učni číšníci, nebo já nevim, a tak
Hanička říkala, no, babi, tam voni můžou dělat melu. ale ti se taky
chovali. buďto měli dobrý učitele,

JV: hm

JC: že je ukáznili, jo, tak to si taky vzpomínám, ani vůbec nebylo
žádný ty, jo, a tam, a voni pořád hrají, ta Polárka ((Divadlo
Polárka)). [já to tak pozoruju,]

JV: [vzpomněla byste si,] podle čeho ste si vybírala film? na který
půjdete? bylo to spíš podle kina, podle jeho polohy, anebo třeba
podle toho, jaký ten film byl, podle žánru, jestli byl romantický,
dobrodružný.

JC: jak za, no do té války, to sme to co dávali, a chtěli sme do
kina jít, tak nám to bylo jedno, jo? [to ještě nebylo]

JV: [že tam byl] každý týden [jeden film]

JC: [to ee jo] takže, to sme tak jako, ale pak už, [to bylo
všelijaký, to už]

JV: [pak už když ste si mohla vybírat,] tak ste říkala, že ste
s partou vlastně jezdili občas i do Brna, za té války,

JC: no tak to sme buďto, buďto, tak si vzpomínám, že sme tak jako na
ty, na to Nebe a dudy, to si tak vzpomínám, že sme všeci šli.

JV: a vybrali ste to třeba podle recenzí, v tisku, nebo podle
plakátů, že vás to zaujalo?

JC: tak to se tak vždycky rozkřiklo, co je pěkný [a co né, jo]

JV: [takže šeptanda.]

JC: jó, to bylo tak jako, já vím, že jednou tam dávali Jak to povíme
svým dětem ((neidentifikováno)), a já sem ty tety vzala. povidám,
poďte se na to podívat. a jim se to vůbec nelíbilo. takže to taky,

JV: <nelíbilo.>

JC: no voni, to zajímavý, ti Němci, to už byla ta válka vlastně,

JV: hm

JC: a voni na to, jak byli brutální a vedli tu válku, tak voni
milovali ty romantický filmy. a dodnes, jestli vy to tak třeba, já
si tu televizi, protože teď už tolik nechodíme na ty výlety a to,
tak ta, teď je ňáká taková, odpoledne dávaj tu Rosamunde Pilcher a
vona má pěkný knížky, ale je to spíš tak k té červené knihovně se to
trošku, jo?

JV: hm

JC: ale voni maj, a je to německý všecko a sou to anglický,
z Anglie, ze Skotska, třeba to Září, to je tak nádherná knížka vod
ní. tó, to teda, ať mně někdo řekne, je to červená knihovna, tak
s tím nesouhlasím, a to je, tam je hodně to pobřeží, ten kornval,
((Cornwall)) jo? já pak mám automapu mně děcka koupily, já se musím
podívat, anebo to Skotsko, to musí být jistě, podle jejího popisu,
krásný, víte?

JV: já vím, <já sem tam byl.>

JC: takže voni dodnes, ti Němci mají tohle,

JV: hm

JC: a ty jejich detektivky, to nestojí za nic, ale tady ty
romantický zajímavý,

JV: hm

JC: jestli ta příroda to dělá, teď sou pěkně voblečený, jo? a už sme
se přesytili vlastně, ta Amerika, ta nám to teda, von to ten mencl
((Jiří Menzel)) tenkrát po té revoluci říkal, ať nejsme oslněni tou
Amerikou a byli proti němu asi toto, a je to pravda. a voni, nebo
Francouzi maj taky lepší. a Briti, Briti detektivky britský,

JV: hm

JC: že, však vy to vlastně studujete, ne?

JV: ee dá se říct. ještě bych se teda vrátil trošku zpět, ty
informace ste získávala teda spíše ee že ste mezi sebou ee nějak,
jak ste říkala se to rozkřiklo,

JC: jo

JV: ste pak jakoby řešili, na jaký film půjdete, nebylo to třeba
tak, že byste cíleně ee sledovala rubriku filmů v novinách, nebo ste
sledovala...

JC: no pak si pamatuju, byly ty kinoreví, ((Kinorevue))

JV: hm

JC: a to byl, to sem si kupovala, nebo, to jo, to se mně [moc
líbilo.]

JV: [takže na] základě toho ste si pak vybírala.

JC: nó, taky, taky.

JV: hm a to bylo od jakého roku?

JC: nó, to už mohlo mně být dvanáct třináct. tak to je (dvacet),
třicet osum nebo, (dvacet třic-) to už aj pozděj, no vlastně byly
pořád ty filmy, ten, já nevím Kristián kdy byl, ale třeba to Hotel
Modrá hvězda, to bylo takový teplo v té sokolovně ((Kino Sokol v
Líšni)), že všici byli v košilích jenom, jo, a strašný teplo, takže
se mně to tenkrát zdálo, že jako do toho kina ee přece šel každej
lepší voblečenej, nebo to, já nevim,

JV: hm

JC: to se spíš na to [hledělo, víte?]

JV: [oblékali se (lépe)]

JC: a pak to tajdle se najednou všichni svlíkli z těch sak, protože
bylo strašný teplo, no.

JV: hm

JC: tak to bylo za války ještě, ten Hotel Modrá hvězda.

JV: a pak když ste si jako, mohla vybírat, nebo ste už jezdila i
třeba, ještě do toho roku čtyřicet pět, vlastně v téhle oblasti se
pohybujeme, do konce války, ale už ste třeba jezdila i do jiných
kin, tak ste si třeba ee bylo důležité pro vás ee jaký herec v tom
filmu hrál? nebo herečka? vybírala ste si i podle tohoto kritéria?

JC: no tak sme měli rádi, no tak já sem měla ráda toho pana, von byl
mladej, že, a ani jeden ten kluk nebyl tak hezkej, ten syn,

JV: a koho myslíte?

JC: jak Hrušínský ((Rudolf Hrušínský)) když byl mladej, tak to bylo.
a pak, to bylo, to já nevím kdy pak, ta Předtucha, tam měl blbou
roli, tak to sme měli na něho chvilku takovou, a to sme probraly i
s těma děvčatama, jo, to se tak ee...

JV: a čím, čím vás třeba zaujal, ten herec, ten Hrušínský ((Rudolf
Hrušínský)).

JC: von je takovej, já bych řekla, takovej líbeznej, nebo takovej,
já nevim. já sem vo něm četla teda myslim vo něm, tu knížku, a takže
vo něm tak, a teď von vlastně ke stáru byl takovej českej gabén
((Jean Gabin)), ne?

JV: hm

JC: by se dalo říct. von nemusel mluvit, měl ňákej posunek, a
stačilo to.

JV: chodila ste na ňáký film i opakovaně? třeba s tím Hrušínským
((Rudolf Hrušínský))?

JC: jó, to jó.

JV: víckrát, jo, že ste to viděla.

JC: nó. to jó, aj sem tak někdy i v tej televizi, když už sem to
viděla víckrát, tak mě to zas taky zaujme,

JV: hm

JC: a mám hrozně ráda teď i to, i takový ty, a i to, na ty režiséry,
jak je ta, právě mě ta Kytice, na ten Máj vůbec bych nešla, protože
to už sem si říkala, že se mně Kytice nelíbila,

JV: hm

JC: tak ten Máj, já nevim, a ten Brabec ((F. A. Brabec)), tak ten se
mně nelíbí, ten Brabec ((F. A. Brabec)), ten režisér. no ta to, to
nevim.

JV: bylo...

JC: to už bych vám tady všecko, zha- všecko zhatila, [kdybych
vykládala] vo těch novejch.

JV: [ne ne ne, to nevadí.] ale, ale ee držme se radši teda v těch
čtyřicátých letech em bylo pro vás třeba důležité, jestli ten film
byl černobílý nebo barevný, hrálo to ňákou roli, nebo vám to bylo
jedno? nebo [vás naopak třeba ( )]

JC: [no to nebyly ( )] já myslím, že barevný ani nebyly, jo, to
nevim, až....

JV: po válce.

JC: až pak, pak nějako to, Jih proti severu pak ňák spravovali na
barevno, ne?

JV: to mohl být jaký rok? válka ještě?

JC: né, no Jih proti severu, to nebylo, ten byl akorát ta Loď
komediantů, to si vzpomínám,

JV: takže vy si nepamatujete, že byste viděla barevný film [ještě do
konce války.]

JC: [ne, ne, to ne.] to sem vůbec, jestli byl to Dům u jezera, vim
ty Němci měli něco barevnýho,

JV: hm

JC: to vím, že byla ta válka, taková jako, a voni měli takový
romantický filmy. ale voni prej to, aj i těm, promítali vlastně těm
vojákům, ne? nebo něco se tak.

JV: vzpomněla byste si třeba jestli, jestli jste ještě v tom
ranějším dětství viděla ňáký zvu- ee němý film, právě? nebo všechny
filmy byly zvukové.

JC: no já myslím, že to bylo za mě už byly zvukový, no.

JV: zvukové hm

JC: to bylo, to, no museli sme tohleto, no jako prožívat, co sme
v tom kině viděli, protože v jednom filmu, vona krájela nudle, a
vona tak to tak jako, a já sem přišla a říkala sem tetě, podívej se,
vona tak ti to tam krájela, taky ty prsty, jo. takže sem, to si
vzpomínám, že tetě (Maří) sem to vykládala, a tak jestli s nima sem
taky chodila do toho kina. s maminkou teda ne. no a tatínek, ten měl
tu hospodu, co vám mám povidat.

JV: hm to ste říkala, no. a bylo třeba pro vás důležité ještě,
jestli ten film byl německý, francouzský, americký, vybírala [ste
si? né, bylo vám to jedno.]

JC: [né, né to sme, to sme] to sme ne to. my sme ani, i ti Němci, já
vám říkám, a to byla německá firma, a měli sme tam takové dvě dámy,
a ty byly zlý.

JV: myslíte teď [tu vaši práci.]

JC: [a vykládaly,] v tej práci. já sem přišla v jednaštyrycátým. tak
tam byli Němci, ten pan prokurista byl hodně hodnej, ten Sajdl. pak
tam byl ňákej pan (Kučeraur), a ten chodil s tím křížem, nebo s tím,
a ten, nazdar Češi! řekl. von byl možná trochu rapl, no ale, tak pak
tam byla ňáká (lujze filip), s tou sem byla na Muži nestárnou. to
byl Pivec ((Jan Pivec)), že?

JV: hm

JC: s tou, vona byla tak hodná, ta líz- lí- (lujse), Lízinka
(filip). takže já sem jako, i když ti Němci byli, a zavírali,
koncentráky, víte, tak všecko, ale ten člověk, když vedle mě
pracoval, tak já sem nemohla ho nenávidět. mně připadal, že nebyl
špatnej, no. takže, to, [pak tam]

JV: [takže to] byla vaše kamarádka teda? nebo...

JC: né, z práce, z práce.

JV: spolupracovnice.

JC: pak tam byl ňákej Čapek, ten šel na vojnu, a von vám, a za půl
roku už přišel bez nohy. a chodil se tam dívat, jo, za náma. takže,
tak jak, víte tak jak, nevim. tak sme takovou ňákou, hrůza hrůza, to
jak furt s tím komunismem to taky tak řešíjou, tak když ten člověk
byl hodnej, tak to si ho voblíbil, nebo já nevim. to sme tak
neřešili, no.

JV: ee ještě k těm filmům, měla ste třeba oblíbené ňáké ee žánry
třeba? měla ste ráda určitý typ filmů a pak zas ňáký ne, třeba
romantický, já nevim ee nebo, teda myslím už když se pohybujeme
v době té války, kdy už ste byla trošíčku starší, a už ste si fakt
vybírala. a chodili ste třeba s ostatními...

JC: ne, to sme, vám to povidám, to bylo každej tejden bylo jiný, a
tak ňák abych šla jenom na detektivku, vono to ani tak nebylo já si
myslím. to...

JV: ale třeba jestli se vám ňáký filmy líbily víc, a ňáký méně, tak
sem to myslel. jestli třeba ste jako šla i na detektivku, i když ste
ji neměla příliš ráda, teď vám jakoby napovídám, ale spíš se chci
zeptat na to vás, jestli si vzpomenete třeba jaký typ filmů ste em
opravdu oceňovala.

JC: no tak byly pěkný ty, když tak jako ta historie se [ňáká]

JV: [historické.]

JC: k tomu objevila, že. to bylo třeba to, to bylo takový. jako
v divadle sem třeba měla ráda operety. já nevim, tady to tak
dodělali to Brno, tak voni to dodělali všude, ale tak ty libreta
byly jako slabý. ale tak ty hudby, to bylo krásný. tak nevim, tak
to, co bylo, a nebylo kam, tak možná nebylo kam jít, ale když sme,
tak jednou tejdně sme v kině určitě za té války byli.

JV: a co pro vás třeba dělalo film dobrým filmem. kdybyste to měla
ňák teď definovat. váš vaše osobní ňáká definice dobrého filmu. co
je to dobrý film pro vás třeba?

JC: no muselo tam vo něco jít tak jako, no ňákej problém a to, a
tak. to sme si aj poplakali, že, třeba voni třeba byly ty časopisy,
za války byla Moravanka, Hvězda, List paní a dívek, a ve hv- teďka
ty romány vycházely a byly zfilmovaný, jo? tak to bylo, ty Umlčené
rty, to vám, to bylo takovej film, to muselo být za války eště,

JV: hm

JC: protože vona ee nějak měla ňákou nehodu a ztratila paměť, dceru
si vzala bohatá rodina, a vona u ní sloužila. to sme proplakali
všecko, to se, [to se plakalo, jo.]

JV: [že se vás to tak dotklo.]

JC: Umlčené rty se to, a vona pak si měla brát někoho bohatšího,
protože byla z bohaté rodiny, to tak vlastně v těch filmech bylo,
že?

JV: hm

JC: to buďto ta chudobná tak taky se dostala,

JV: takže ste to [prožívala ( )]

JC: [jó, a ty Umlčené rty,] v tom vám hrála ta Anna Letenská, a voni
ju popravili. to byla ta herečka, byla dovopravdy popravená, někdo u
ni spal, za té hej- hajdrichiády ((heydrichiáda)), a teď jako, teďka
dávali v televizi, já sem jenom tam viděla kousek, kat ni- nepočká
((Kat nepočká)), jo? to hrála Bohdalová ((Jiřina Bohdalová)) už se
ee s Radovan, ne Radoslav Brzobohatý tam hrál už v civilu toho
gestapáka. a to bylo, to si myslím, že bylo něco tak jako, ale vona
nebyla ňáká veliká herečka ta let- ((Anna Letenská)) ona byla
herečka taková, takový no tak ta, no tam hrála právě v těch
Umlčených rtech ((Umlčené rty)) nebo Srdce v soumraku, jo? to taky.
a to bylo hodně, že v tom časopisu to šlo,

JV: hm

JC: a pak, nebo pacientka doktora Hegla ((Pacientka Dr. Hegla))
taky. to bylo, no to byly vlastně takový by se dalo říct, ale když
byl člověk mladej, tak to ani tak [nějak]

JV: [a šla] ste třeba na ňáký film víckrát?

JC: jo, to na tom <na tom kopečku ((Na Svatém Kopečku)) sem musela>
vidět mockrát. no na tom svatým kopečku ((Na Svatém Kopečku)).

JV: a jaký druh zábavy ste vlastně ještě měla ráda? vy ste říkala,
že ste chodila do divadla, to víme,

JC: do divadla, no to sem...

JV: ee ty taneční zábavy jako byly zakázány, [ale zase ste říkala,
že ste potajmu se scházeli,]

JC: [no, to sme tam, to sme tam trošku, no,] a pak sme chodívali
třeba až na Říčky k tomu Jeleňovi,

JV: hm

JC: teď je tam něco, taky sem vo tom četla, tak tam sme zpívávali,
ale nesmělo se tancovat, to byl strach.

JV: hm

JC: kdyby se tancovalo, aby to jak řeklo takže, ale ty divadla,

JV: poslouchala ste třeba rozhlas? [ňáké ob- oblíbené relace.]

JC: [no to sme, to sme, to] je letos pětaosumdesát let, to maj pořád
v rádiu,

JV: hm

JC: a dovopravdy sem teď ňákou, někde se, jo na něčem sem byla, a
tam se řík- tam se ptali, proč rozhlasový hry už nejsou,

JV: hm

JC: v rozhlase, jo? protože já sem třeba, my sme brzo měli, to rádio
sme měli brzo,

JV: hm

JC: tak já si vzpomínám ee ten Uloupený život, to bylo krásný v tom
rádiu, to jako...

JV: a mimo jiné ste teda ještě četla knížky?

JC: nó

JV: a sportovala ste nějak?

JC: no tak to už, no tak do toho Sokola sem chodila, no, tak býval
slet, to vím, a pak bývaly šibřinky, no.

JV: a vy ste chodila teda do a, ne do Orla.

JC: nó, a voni pak, pak to vlastně zrušili všecko, takže vod
třinácti do těch devatenácti se nedalo nikam, že.

JV: hm

JC: to všecko bylo zrušený, ten Skaut, Sokol, vorel ((Orel)),
všecko. a válka začla, bylo mně třináct.

JV: a teda pak ty výlety s tím Skautem, ale...

JC: jó, to sme chodili, ale dokonce sme pak, ale to už bylo po
válce, sme měli, měli tady, Černovice u Kunštátu sme měli tábor a já
sem tam vařila knedle, knedle ty kynutý, to vůbec si nedovedu
představit, že sem si dovolila nebo vodvážila, to se nemusí podařit,
že? to se může zleknout. no vůbec, no já si vzpomenu, že to vůbec
byl člověk tak vodvážnej,

JV: hm

JC: že, ale to toho, já sem byla po válce v tom Jinošově u Náměště
nad Oslavou, a tak v tom šestačtyřicátým tam přišel doktor Beneš
((Edvard Beneš)), prezident,

JV: hm

JC: to mám taky hezký vzpomínky. von tohle, teď sme vo něm četli,
právě my v těch, v středu v těch klubech, jo, tak vona mně dala,
vona musela vodjet, ta paní Střechová, tak mně dala, že to nevíme vo
prezidentech, a tam vo něm hezky, voni vo něm už moc škaredě mluví
sem tam vo tom Benešovi ((Edvard Beneš)). ale já si ho pamatuju
z toho Náměště ((Náměšť nad Oslavou)), von už byl vetchej takovej,
von už byl nemocnej pak hodně, ale tam, a vona mu, a voni ti skauti
pekli jablíčka,

JV: hm

JC: hruštičky, a vona mu říkala, podívej se Edoušku ((Edvard
Beneš)), vem si tu hruštičku. to si tak vzpomínám. no a tančili sme
tam, ňákou besedu, před ním. a tak to, to mám taky hezký vzpomínky,
no.

JV: vzpomněla byste si, jaké byly rozdíly v těch kinech, které ste
navštěvovala? v interiéru, v ee...

JC: no tak ty, to vlastně, to nebylo nějaký to. to bylo...

JV: mezi tím Sokolem a Orlem ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel)) byly
ňáké rozdíly větší?

JC: ta vorlovna ((Kino Orel)) myslím byla lepší, no. jako lepší
sedadla, ta sokolovna ((Kino Sokol v Líšni)) byla taková, no tak
tam, tak pak když byl ples, tak to voni vyklidili, no a ples, plesy
byly až po válce vlastně. no, to nebyly ňáký veliký takový ňáký. ta
skala ((Scala)) byla pěkná, to jo,

JV: hm

JC: ta Alfa byla víc taková ee těsně, nebo tak, těsnější,

JV: hm

JC: ale, ale nevím ještě ňák, jo? ale...

JV: ee vzpomenula byste si, z čeho se skládal program projekce?
jestli em tam byla přestávka například mezi filmem a ňákým
předfilmem?

JC: no bývaly ty týdeníky.

JV: týdeníky.

JC: a můj manžel, ten miloval týdeník, ten když sme měli přijít
pozdě, tak hrozně toho litoval, protože ten týdeník to, a pak ještě
bývaly, nebo kratičký filmy, a to [všecko se pak]

JV: [a reklama?]

JC: no reklama byla pak, byla už nějaká, ale to jako děcko, to
nevim.

JV: a přestávka teda byla třeba?

JC: přestávka já myslím že né. ani né. to nevim, to teda bych vám,
to neřekla, ale...

JV: a bavilo vás to třeba? ste říkala, že manžela to zajímalo, ty
týdeníky hodně, tak...

JC: jó, no tak to jó, já vím, že jednou sme šli pozdě, a vona mu
ňáká babka v Líšni povídá, to sme byli v Líšni, ale už to bylo po
válce, a von teprv je, teprv je týdeník. a von mně povídá, já na to
hlavně se těším. to von mně povídal.

JV: hm a vy ste se třeba taky těšila? nebo vám...

JC: a tak to bylo, to nebylo nezajímavý, no, tam se vždycky něco
dozvědělo, že? no já si myslím, že ten ee že to škoda, jestli dneska
už ta mládež nemá na výběr takový ňáký ty filmy...

JV: byla ste někdy přítomna promítání filmu v domácnosti? že měl
někdo třeba, otec vašich ee někoho z vašich přátel doma promítačku?

JC: ne.

JV: ne.

JC: to sme neměli. my sme byli tak jako...

JV: ee jak na vás zapůsobily ty změny, které nastaly po roce třicet
devět? za protektorátu, zavedením protektorátních předpisů? ee
cítila ste to nějak os- dotýkalo se vás to nebo, ee jak vlastně ste
se v té době ee cítila?

JC: ee no tak tu tu hajdrichiádu ((heydrichiáda)) sem těžko
prožívala, to sem měla strach, že budeme všichni jako mrtví,

JV: hm

JC: nebo něco, to mně bylo těch šestnáct, jo, to bylo dvaačtyřicet?

JV: hm

JC: dvaačtyřicet. ty Lidice, já nevim, já sem si myslela, že to
jako, tak zas všecko sme neprožili tak zle, jo? protože sme možná to
velký nebezpečí ani tak netušili. nebo, nebo sme byli tak jako,
[tak]

JV: [takže] váš život za té války byl poměrně normální? zas tak nic
zásadního se třeba nezměnilo?

JC: no tak ee vám to říkám, z toho mýho příbuzenstva nikdo zavřenej
nebyl, jo?

JV: hm

JC: ale byli třeba, byl ten náš strýc Frantík byl velikej komunista,
a von, když byla ta stávka tady v Oslavanech, ne Oslavany, Zbýšov
Rosice,

JV: hm

JC: tak voni ty děti dávali do rodin, jo? tak aby jako, že měli
hroznou bídu, jo?

JV: hm

JC: tak to já vám nev- to sem mohla chodit do třetí třídy. tak kolik
to bylo. to, to byla určitě ňáká krize a to jestli to byl
dvaatřicátej nebo tak ňák, tak voni vzali ňákou Vlastičku Brázdovu,
a vona spala u toho stréca Frantika, ale k nám chodila na jídlo a
naša, moja maminka, to byla sestra, a říká, náš Frantik, ten je
chytrej, ten je chytrej, von si veme tu, ale krmit teda musíme my,
ale ne, nevyčítala to nějak a to, že tam bydlela. nebo von měl ňáký
letáky, tak to donesl k sv- to ještě žila babička, tak na půdu
k babičce, ani doma si je nenechal, tak takle sem něco jako, jo, ale
ee no říkám vám, asi je to mládí takový sobecký nebo něco, to velký
nebezpečí, a jistě i v těch, v té válce taky už ukazovali i v těch
týdeníkách, ty Němce a to všecko, ale pak se ňák věřilo, taky, nebo
ten rozhlas sme vůbec neposlouchali cizí, protože jestli sme to
buďto nechytli, nebo vám říkám, maminka ta měla chuděra ta byla
sedřená, děda šel do hospody, toho zajímaly karty, tak aby někdo
poslouchal třeba Londýn, a měl ňáký kvůli tomu nesnáze, tak to, to
ani nemám zaznamenaný, protože,

JV: hm

JC: no a tak, to se pak věřilo, teď tam, vlastně bylo hodně, nad,
vlastně nad Líšní je pak Horákov, Mokrá, to sou ty lesy, a tam ee
v noci už jezd- bylo slyšet už cizí letadla, a voni tam jako
posílali ty balíčky těm partyzánům a toto, to sme zaznamenali, jo, a
tam to bylo aj slyšet, ty letadla a to.

JV: takže ňák ste se jako [tak moc nebáli.]

JC: [ale tak nějak,] tak nějak to, ale pak ti chlapci vodešli, tak
jako z té party, tak vodešli jeden do Vídně, jeden tam do Králik a
to, tak byli nasazení a to,

JV: nuceně?

JC: ale tak se to všecko, jestli to mládí to umí nějak strávit lepší
než ti staří, tak tak nějak...

JV: vědělo se o ňákých kinech, že byla německá nebo naopak česká?
že tam chodí spíš Němci nebo Češi? věděla ste?

JC: no tam, tam nebylo tam nebylo moc Němců v Líšni, ale stavěla se
tam německá škola,

JV: hm

JC: ale to pak shodou okolností sem s tím stavitelem, s tím panem
Řezankou byla zaměstnaná u toho investora, a von říkal, ta bude, ta
ne- tu nikdo nezbourá, ta byla tak festovně stavěná, protože my sme
ju stavěli tak dlouho, jo, aby jako, tak to to byla něme- a tam, tam
nebylo moc ňák Němců nebo, nebo tak nebo sme měli ty svoje zájmy a
ňák se vo to člověk nestaral.

JV: vy ste to už, vy ste to už říkala na začátku ee do toho kina ste
nepřestala třeba chodit než, než před válkou, ta frekvence byla tak
asi stejná, jednou týdně dá se říct? i za té války?

JC: no to sme chodili, a pak po té válce, to že sme s manželem
chodili, no tak to sme taky vlastně do toho kina chodili, no.

JV: ten výběr filmů, ten se asi taky zase nezměnil za té války,
jelikož ste chodila pořád ee většinou buď do Sokola nebo do Orla
((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel)),

JC: no jo.

JV: a pak když ste si vybírali...

JC: no takže sme mohli jako třeba jít v neděli a pak i v pondělí
třeba. třeba v neděli na sokolovnu ((Kino Sokol v Líšni)),
v pondělí, to vím, že v pondělí, to sem taky jednou byla myslím.

JV: ee vzpomněla byste si, jak se třeba diváci za protektorátu
chovali při filmových projekcích? jestli třeba někteří hlučili, nebo
naopak tleskali, smáli se.

JC: to sem, tleskat sem v životě v kině nezažila.

JV: ne.

JC: to jak teď třeba čtu, že to mělo ee jako tohle, odezvu, tak to,
to ne, to se tak...

JV: vzpomněla byste si, že třeba někdo ee při filmu hajloval? když
se třeba na plátně objevil Hitler ((Adolf Hitler)),

JC: ne

JV: tak někteří ze strachu se přidali k [Němcům.]

JC: [ne, to ne.] to, nebo sem se nedívala, nevim, to mě ne to,

JV: nevšimla ste si.

JC: myslím, že tam jich bylo málo, to si vzpomínám že tam jich bylo
málo, taky se k Němcům dali někeří,

JV: Češi?

JC: tak je vodsoudili, ale něco tak jako, jako mezi sebou je
odsoudili, že šli k těm Němcům, ale tak nějak, nevím, tak se tak
jaksi, tak to tak všechno uteklo ((směje se)) že tak nějak to né,
to, no.

JV: takže když ste se dívala na nějaký ten německý propagandistický
týdeník, tak ste [nějak to moc neřešila.]

JC: [no tak ee my možná] z té rodiny sem byla tak vychovaná, že ti
Němci nemůžou vyhrát, jo?

JV: aha, tomu ste věřila.

JC: tomu se tak věřilo, jo?

JV: že to nakonec dopadne všechno dobře.

JC: třeba to, ten Stalin, to bylo, to byla osobnost, to vůbec nikdo
nevěřil, že von tam nechal postřílet těch důstoj- to se neví, buďto
se to nevědělo, nebo ee říkám vám, tak ten otec můj ee na ňákej
vliv, tak jak třeba čtete knihy a ten, nejvíc na mě zapůsobil můj
otec, to nemůžu říct, protože von byl, von byl nadřenej, brzo ráno
vstával, pak si trochu zdříml po vobědě když přišli, a pak šel do té
hospody. no a pak zase brzo ráno vstával a to, takže...

JV: takže [on se ( )]

JC: [tak ňák sme se,] ale přitom sme se všeci, tak se mluvilo pak
třeba, a že nemůžou vyhrát, to se tak věřilo, já si nepamatuju, že
by, až bude po válce no tak, pak ta válka, ta fronta to tam šlo, to
jako sme zažili, aj i to bom- aj tohle, a tak než se to zas všecko
urovnalo, že.

JV: vzpomněla byste si na první návštěvy kina po konci války? a na
tu atmosféru, která byla? bylo to něčím specifické, ňáká velká
euforie mezi diváky,

JC: no, vzpomenu si právě na té orlovně ((Kino Orel)) pak byla
taková jako estráda. a to se, to ještě byla válka,

JV: hm

JC: a už se tam byly ňáký ty písničky, to si to taky, a já nevím,
proč to bylo na vorlovně ((Kino Orel)) nebo kdo to pořádal, ale už
v takový, že už bude po válce, jo? že už, už je to tady.

JV: už to bylo asi na jaře ee čtyřicet pět.

JC: ano, ano, čtyřicet pět. tak to sem, a to na té orlovně ((Kino
Orel)) se vlastně nic nekonávalo, žádný divadla, jenom to kino tam
bývalo, jo?

JV: hm

JC: a pak to tam, pak tam byla najednou ňáká estráda, že tam
účinkovala ta Miluška Králová ((Milena Králová)), ta si pak vzala
jednoho toho syna belkrediho ((Belcredi)), co ho tady nechali,

JV: hm

JC: ten chudák byl pak ee aj von pak brzo umřel, aj ho zavřeli, já
nevím, voni všeci pak utekli, jo? jestli po tom únoru nebo tak, a...

JV: ee tak estráda, jak ste říkala, tak ta byla jenom jedna nebo
jich bylo [třeba více.]

JC: [jedna.]

JV: jenom jedna.

JC: to bylo před, a to už sme všeci věděli, že už ně- že už bude
Německo pryč,

JV: hm

JC: a nebáli se nějak, jo? to mně to tak přišlo teda.

JV: vzpomněla byste si, jak třeba dlouho to bylo před koncem té
války?

JC: no tak to bylo v květnu, tak to mohlo být někdy duben, březen
duben,

JV: jo

JC: tak nějak, už těsně.

JV: hm

JC: ale eště, [eště]

JV: [a byli] tady ještě Němci, jako vojska? vojáci?

JC: tak v Líšni nebyli.

JV: nebyli.

JC: né, né

JV: ale v Brně třeba.

JC: v Brně no tak, já vám já vám teda...

JV: tam pravděpodobně byli, že jo, protože tak vlastně ta okupace em
[nebo ( ) bylo jako v dubnu.]

JC: [já si vzpomínám, já] sem přijela do teho zaměstnání, do toho
Černovickýho nádraží, šla pěšky, po té Křenové přes most přes
Svitavu,

JV: hm

JC: a ee pak sem šla do práce, pak zahókala kukačka nebo co to bylo,
to Vídeň nějak, ta brzo upozorňovala, že letí ty letadla, a babka
tam z té ulice proti, to je já nevim která, no proti tomu (helpru),
to bylo jak sou teďka papírny tam byly. tak ta už šla si s tím ee
měla židličku a ta už šla do krytu. a to už sme věděli, že bude,

JV: nálet.

JC: že bude nálet,

JV: hm

JC: no tak byl škaredej toho dvacátýho listopadu čtyřicet čtyři, to
si pamatuju, ale tak ňák ty Němce, no Němce si pamatuju, že bylo
takový předjaří, ten sníh s vodou, na motorkách přijeli, a to
ukazovali aj v televizi.

JV: čtyřicet pět myslíte?

JC: třicet

JV: třicet devět, jo.

JC: třicet devět. patnáctýho [března.]

JV: [já sem nevěděl] jaký rok myslíte.

JC: no tak to, ale říkám vám, no tak to ty děcka, no, asi to
nebezpečí sme tak zlý neviděli, nebo, nebo necítili, přece jenom to
stáří, a pak až máte, tak už, to víc sem měla strach, když manžel
byl na tej, na tej, na tom Slánci ((Slanec)) na ty Košice, když byla
ta padesát šest, ta revoluce, tak jednou ňákej voják, tam na Palacké
((Palackého třída)) sme bydleli, že, tak hledal něco, tak sem měla
za to, že mi de oznámit, že je třeba mrtvej. to sem měla hroznej
strach, no.

JV: já bych vám tady předložil teď seznam filmů, a právě bych ee
právě by mě zajímalo, jestli vám, jestli si na ty filmy jednak teda
pamatujete, že ste na nich byla třeba v kině přímo, a pak jestli
s nimi třeba máte spojenou ňákou vzpomínku em třeba s kým ste ten
film viděla, nebo jak na vás zapůsobil, jestli se vám líbil. a jedná
se teda o vzpomínku na sledování do toho roku čtyřicet pět, už teda
nemyslíme tím reprízy v televizi.

JC: jo jo jo.

JV: to původní sledování. případně jestli ste ňáký film viděla
víckrát, tak co to pro vás znamenalo. ee je to tak, že vlastně tohle
už sou dvacátá léta, tady je to jako od nejstarších [po nejnovější,]

JC: [tak to si nevzpomínám.]

JV: takže to je rok asi tak dvacet šest, to vám byl třeba [<tak rok,
jo>]

JC: [to, to jo, to]

JV: tady už je ten rok třicet dva, to sem si poznačil,

JC: jo

JV: protože to vám už bylo teda [šest let, že jo,]

JC: [ten, jo,] ten polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) to sem
viděla, To neznáte Hadimršku,

JV: kdyžtak si to můžete u toho udělat čárku třeba jestli,

JC: toho sem viděla, jo. toto nevim, ten ten taky sem myslím viděla,
šest žen ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to ne. tu matu hari ((Mata
Hari)) no to nevim. toto jo, to sme chodili. to taky, to taky, toto
jo, to taky dost často hráli, to bylo hezký, to byly ty písničky.

JV: takže ste toho viděla hodně.

JC: ten taky, toto toto pak nějak sme nedokončili, jo, to sem s tou,
dobrodružství ((Dobrodružství barona Prášila)), jo, to sme taky,
Tanečnice jo, to sem myslím viděla, to byla glázro- Glázrová ((Marie
Glázrová)). toho Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)) jo, tu Sobotu
((Sobota)), Její oběť, to nevim.

JV: no, takže tady z těch filmů, které ste si zaznačila ee ňáký,
ňáký zážitek máte s nimi spojený? něco, něco, nemusíte se vyjádřit
ke každému,

JC: ((směje se))

JV: spíš mě jenom zajímá, jestli opravdu jeden, nebo ňáký z těch
filmů, který ste si teď jako ee [zaznačila]

JC: [no to sem,] třeba ta Vídeňská krev měla krásný melodie, no že
sme ten konec neviděli. pak sme,

JV: neviděla ste konec?

JC: voni, voni nám vypli proud, nebo měli, už, už houkali nebo něco,

JV: hm

JC: to sme neviděli. toho Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)) to taky,
to nevím. Sobota, to ta Sobota už byla ke konci války.

JV: hm

JC: ta byla, to byly ty děvčata jako v tom, obchodním domě mám dojem
nebo něco. to byla Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to bylo,
to bylo hezký. Svět patří nám, to byl ten, Voskovec ((Jiří
Voskovec)) s Werichem ((Jan Werich)), že?

JV: hm

JC: Zlatá Kateřina, nevim. Pobočník Jeho Výsosti,

JV: ňáký silný zážitek třeba? máte s tím spojený?

JC: toto, ty, tady tohle,

JV: nějaký výrazný.

JC: ti dycky, ňáký kalhoty šili, ten, <tím parním válcem si žehlili
kalhoty.>

JV: myslíte Svět patří nám.

JC: já nevim, v kerým to bylo, ale to tam,

JV: ale myslíte Wericha ((Jan Werich)) ee [s Voskovcem ((Jiří
Voskovec))]

JC: [jo jo, s Voskovcem ((Jiří Voskovec)),] no. Hadimršku ((To
neznáte Hadimršku)), děvčata ((Tři děvčátka pokračují)). no, Kouzlo
valčíku, to nevim. dvě srdce ((Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu)),
ty pražské švad- ((Pražské švadlenky)) to nevim, to si tak
nepamatuju.

JV: a vzpomněla byste si třeba, s kým ste ty filmy viděla? jestli to
bylo s tou vaši partou,

JC: no toto už, to už možná bylo. to bylo tak, to už bylo tak s tou
partou, no.

JV: myslíte,

JC: to už sou starší.

JV: myslíte ty filmy od ee už tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)), od té Sněhurky [dál.]

JC: [no, no.]

JV: Ducháček ((Ducháček to zařídí)),

JC: to zařídí, no,

JV: U pokladny stál,

JC: jo jo jo.

JV: To byl český muzikant,

JC: tři [děvčátka pokračují ((Tři děvčátka pokračují)),]

JV: [Roztomilý člověk,] víděňská [krev,] ((Vídeňská krev))

JC: [to nevim,] to nevim. Město ztracených, to taky mně nic neřiká.
to toho ten jo, ten baron Prášil ((Dobrodružství barona Prášila)),
to sme něco viděli,

JV: hm Tanečnice,

JC: to mám dojem myslim byla Glázrová ((Marie Glázrová)), to
Tanečnice.

JV: hm neviděli ste Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)),

JC: jo, to

JV: a Sobotu ((Sobota)).

JC: no to už se teď jako trochu plete, že, to už jako, teď dávali
tak si to člověk poplete, že to vlastně dávali už teď v televizi to
vopakujou, jo, toho Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)), že?

JV: a vzpomněla byste si, jestli třeba tyhle filmy už ste viděla
v Brně, nebo ještě ee v Líšni.

JC: to To byl český muzikant, no já nevim kdy ten film byl. nebyl už
po válce? ne to ještě byl Kolberář ((Otomar Korbelář)) mladej, že?
tak v té Líšni ještě to bylo.

JV: hm

JC: to vám říkám, že to sme viděli v tom Brně málo, my sme tam tak,
byl takovej výlet pro nás no, ale tak ňák sme měli ty kina doma, no
tak sme nepotřebovali do toho Brna, že?

JV: některé ee tady z těch filmů sou vaše oblíbené? třeba máte ráda
doteď?

JC: no tak na toho Buriana ((Vlasta Burian)) se dívám, no, tak zase
už taky,

JV: Ducháček to zařídí, je [to váš oblíbený film?]

JC: [jó, to je ten,] to je takový, ještě tam hrál takovej herec, já
nevim, jak von se menoval ten pak už moc nehrál, U pokladny stál,
tak to sou takový legrácky, jako von,

JV: hm

JC: to tak, to To byl český muzikant, to byly, to byly pěkný
písničky, to bylo hezký, no. Roztomilý člověk, ten taky byl, ten
Oldřich Nový dobrej, a ty Muži nestárnou, to byl hezkej film, no, to
jako, ta vo tom vykládá, vzpomíná na to, ta Zita Kabátová, vona už
teda je v té nemocnici, ale pořád teda jako eště [hezky mluví.]

JV: [vzpo- vzpomněla] byste si, co se vám na tom filmu líbilo, proč
byl hezký.

JC: ten Muži nestárnou?

JV: hm

JC: no tak to bylo, tak to bylo takový zajímavý, že to bylo,

JV: můžu vám dolít ještě?

JC: ne ne, děkuju. ten ee, ten, že von vlastně <všecky tři generace
vystřídal, že?>

JV: hm

JC: ten Pivec ((Jan Pivec)), no, jo, to byla, ta písnička byla hezká
a pak ta, pak tak poslední byla ta Jarmila Smejkalová, že, a Zita
Kabátová, no tak, to si, to už tak jako, někerý ty filmy jak voni je
vopakujou, tak to člověk si všecko domyslí, že ale, ale to byl
pěknej film ty Muži nestárnou, no.

JV: dobře, tak já bych vám asi poděkoval, ještě bych se vás zeptal,
jestli vás třeba ještě něco napadlo, co byste chtěla k tomu našemu
tématu dodat, něco co vás napadlo a nezaznělo to tady,

JC: no tak ee...

JV: o čem sme nemluvili,

JC: no tak musím, musím jako říct, že ee už si moje děti už tolik
chodily do kina, už asi tolik nechodily jak já v tom mládí, jo?

JV: hm

JC: ale bylo to taky tím, že my sme, vono nebylo co, jo? to nebylo
kam jít. a já myslím, že tak ee že ten člověk potřebuje nejenom tu,
tak já sem ráda pracovala, já sem, si nevzpomínám, že bych, bych
byla určitě nešťastná, kdybych dneska nemohla najít práci, a to si
vůbec nedovedu představit, jo, jak co se dneska děje. ale ee takže
mě to tak všecko jaksi, tak ne, že by formoval člověku ten život,
ale určitě měl ten film vliv [na to, na to vyrůstání,]

JV: [takže byl pro vás určitě důležitý.]

JC: a když to bylo jako pěkný třeba, eště si pamatuju, to je taky
tam vo tom, jak my sme pak tam tak vo těch filmech mluvili asi ee to
byl ňákej buďto rakouskej nebo německej, von byl, vona jako za mýho
mládí mět dítě za svobodna, to bylo něco hroznýho, jo? to dneska
vůbec už si nikdo tak ani nic z toho nedělá, ani třeba to
příbuzenstvo, jo, ale třeba vedle mé manželové maminky je hrob, kde
vona si vzala život, že měla mět dítě, a to je ňákejch řekněme třeba
čtyřicet třicet let, a takže ee to byl takovej film, von ju vyhnal,
a bylo to někde v horách, jako možná Rakousko a pak na Štědrej den
von ju zas ten tatínek přijímal. já nevím, jak se ten film menoval,
to to si nevzpomenu.

JV: nevim. tak to na vás zapůsobilo?

JC: jo, no tak takový jo, nebo ty ty Umlčené rty, že vona vlastně to
dítě vidí, svý, už se jí zase měla ňákou buďto příhodu, že se jí ta
paměť vrátila, a teď vona si bere bohatého, a tak nechce se přiznat,
že je matka, tak to sme prožívali, to se plakalo [v kinech.]

JV: [takže ty, ty] jakoby ženská témata, rodina, mateřství, [děti,
tak to na vás hodně působilo.]

JC: [nó, no tak to jó, jistě.] a to, tohle, no a teď ee...

JV: a to ste chodila na tyhle filmy s vostatními dívkami, nebo i s
chlapci.

JC: no tak to už sme pak chodili taky s tej, to jak sme chodili do
tej měšťanky, tak už sme měli ty kamarádšofty, že, tak to sme
chodili, ale...

JV: mně de vo to, jestli ste se třeba přátelila více ee s holkama,
nebo i s klukama.

JC: no, to na to, do toho Dělnickýho domu, tam sme chodili už i
s klukama, to už sme tak byli spárovaní někeří, a to, no tak to se
šlo, to se chodilo do toho, odpoledne do toho lesa a večer se šlo do
kina, to byly takový jako programy, že, protože nic jinýho se jako
nedalo dělat, že. ale tak člověku se dneska to zdá, že to třeba
dlouho trvalo, ale von ten život tak uběhl, ((směje se)) že to
všecko uteklo jak voda, no. a vy to zpracováváte jako, jakej ten
film...

JV: no, myslíte tady ten výzkum náš?

JC. jo.

JV: tak ten vlastně probíhá tím způsobem, že my ee děláme rozhovory
s pamětníky, pak se ty rozhovory přepisují, a je to uchováváno tady
na katedře jednak v té písemné podobě, ve formě toho přepisu, a pak
samozřejmě ještě na těch záznamových médiích, kde je ten rozhovor
uložen. a pak se to bude zanášet do databáze, která ee která ee
vlastně propojí tyhle ostatní výzkumné projekty, protože podobné
projekty probíhají třeba i ee v západních zemích, v Holandsku ee a
dále. takže pak z toho bude vlastně taková databáze velká, přístupná
různým badatelům, kteří už až budou mít svůj ňáký vlastní projekt
výzkumný, tak právě budou čerpat tyto informace. a ještě se plánuje
že výde, že výde sborník, který bude mapovat, bude mapovat vlastně
tento, tento náš projekt. tady ten základní výzkum, který teď
děláme. takže tam pravděpodobně budou použity taky třeba ňáké části
rozhovoru.

JC: no voni maj strach, že to, že ten film třeba už přestane lidi
bavit, ne? není to taky tím?

JV. no já myslím že ne, spíš tady ten projekt je proto, že vlastně
to, co se dělá teď, se nikdy neďálo, a vždycky ten výzkum se
zaměřoval ee zaměřoval jiným směrem, ty dějiny filmu se braly jako
dějiny ee dějiny národních kinematografií, a ten pohled na ty
lokální dějiny ee na dějiny filmů a vlastně chození do kina, na ty
praktiky ee volnočasové aktivity, které sou spojené s ňákým
konkrétním prostorem ee v tomto případě s městem Brnem, ne ne
celkem, jako s Českou republikou, tady nikdy dělané nebyly, takže
vlastně tohle je takový jakoby ee úzce zaměřený historický výzkum.

JC: no voni, voni teda, já né že bych ee chtěla ty mladý režiséry,
ale voni třeba řeknou, že chtějí si udělat film, aby jemu se líbil,
ale von nebere ohled, že se třeba nebudou líbit tomu obecenstvu, to
mně vadí, jo? přece von musí vědět ee a voni musí vědět, kerej film
se líbil a kerej ne.

konec rozhovoru