Citát

ES: tak já sem chodila většinou s příbuznými.

LS: hm.

ES: většinou s bratranci nebo s tetami, a nebo s tím tatínkem.

ES: tak zaprvý, dycky byl týdeník. ten týdeník byl velice zajímavý,
protože se člověk dověděl něco.

LS: hm.

ES: a (...) po týdeníku byla pauza chvilečku, ale většinou nebyly
přestávky.

LS: nebyly přestávky?

ES: většinou filmy šly v jednom tahu.

ES: za protektorátu bylo hodně německých filmů.

LS: hm.

ES: takže tam (...) hlavně teda mně jako dítěti imponovali třebas
marika rek ((Marika Rökk)) to byla zpěvačka a tanečnice.

LS: no.

ES: takže to sem byla celá pryč, že? nebo si hrozně dobře pamatuji
film (Ich klage an). to byl film, který popisoval o manželech, oba
dva byli lékaři, a ta jedna žena dostala prostě ee nemoc, dneska se
tomu říká, prostě ochrnovala.

LS: hm.

ES: a nakonec ten manžel prostě, když už byl konec v blízkosti,

LS: hm.

ES: tak aby jí to usnadnil, tak jí dal prostě lék,

LS: hm.

ES: že ji uspal, no. a končilo to tím, že se ocitl před soudem. ale
nekončilo to rozsudkem. nechalo se to na divácích, aby oni řekli.

LS: hm. a ten se vám líbil, ten film?

ES: byl to, byl to velice psychologickej film.

LS: a jaké filmy ste vy vůbec měla ráda jako divačka?

ES: tak, jak říkám, tenkrát za toho (.) Hitlera, tady byl známý hans
rýman ((Heinz Rühmann)), jestli vám to slovo něco říká.

LS: hm.

ES: takže sem-

LS: to byl hodně populární herec.

ES: ano. takže sem velice ráda viděla hanse rýmana ((Heinz
Rühmann)). a potom sem viděla velice ráda paula herbigra ((Paul
Hörbiger)). a ten měl bratra ( ). toho sem taky měla ráda, protože
ten vždycky hrál v nějakým filmu, kde se v horách lezlo. a to byla
moje slabá stránka, protože já miluji hory.

LS: aha, aha.

ES: takže-

LS: a co se vám líbilo tady na těch hercích, které zmiňujete teďka?

ES: že hráli velice přirozeně.

ES: jo?

LS: takže ste ocenila spíš způsob jejich projevu?

ES: viděla sem ten rozdíl projevu mezi českým filmem a německým
filmem.

LS: a jaký byl podle vás rozdíl?

ES: no tak český film mně byl rozhodně bližší.

LS: hm.

ES: bližší.

LS: ale zase sem se přiučila něco u těch německých filmů.

ES: hm.

LS: kterých bylo tedy ehm více než těch českých.

já sem teda chodila do
Sokola taky, během války, nebo před válkou, zas to byla Věra
Vojdova, tam na Obřanské, když sme bydleli, a tak sme chodili do
Sokola, a pak teda, pak to zakázali ten Sokol,

já vím že to dost dávali, to to Magdino štěstí
((pravděpodobně Lízino štěstí)) nebo jak potom Madla zpívá Evropě,
tak to se mně moc líbilo, to všechny tři, to byly asi tři díly,
děvčátko ((možná Bláhové děvče)), nebo ňák takový, tak to sem, tak
to sme tam taky, to sme tam chodívali taky, pak sem to viděla ještě
jinde. to že sme bydleli na té Obřanské, tam sme to měli kousek
teda. tak to sme tam jako dost, no, to byla sokolovna, teď já sem
tam šla, není to dlouho, to úplně to, to úplně ten Sokol tam ňák,
špína škaredý to tam bylo, úplně to tam zaniklo nějak v tom.

SM: hm

LZ: ten

SM: a vy si vybavujete jak to tam vypadalo kdysi v tom Sokole?

LZ: no tak, říkám, jak sme tam chodívali, tak to byl, to byla
tělocvična,

SM: hm

LZ: jo? a bylo tam jeviště, když tak se tam něco pořádalo, bylo tam,
tam dali myslím tu em jako to plátno promítací, a ži- postavily se
tam židle a dívali sme se tam, to bylo skutečně takový malý kino
jenom, jenom tak provizorní, to nebylo ňáký zvláštní, ale spíš
chodívali sme tam cvičit se Sokolem teda, na hřiště nebo někdy tak,
ale jako kino to bylo skutečně jenom takový, takový provizorní. to
tam už v tem, v tem Jasu ((Jas)), a v to Sibiřu ((Sibiř)) to byla
kina, který tam byly už lavice a to,

SM: hm

LZ: a tam jenom postavený židle, tak jako když se v sobotu, nebo
v neděli vodpoledne se tam třeba hrálo, no.

SM: dobře. a proč ste chodila právě třeba do do toho Jasu, a do té
Sibiře,

LZ: no protože sme měli nejblíž, a už to bylo kino, no, jako,

SM: hm

LZ: skutečně, no, už ta, už to promítací, už to s- bylo prostě
zasta- postavený jako kino, jako ta promítací tam se to asi jenom
ňák natáhlo nebo něco, v těch v tom so- v té sokolovně, ale to už
potom, říkám, to, no sme tam bydleli vod toho sedumatřicátýho roku,
ale víc to teda se chodilo do těch Husovic ((kina Jas a Sibiř)), no.

jo, i když teda ty
filmy, si pamatuju ty na na ty rakouský filmy, tak ty jména když
bysme jako mluvili, tak si vyvzpomínám teda na ee na ty ména,
vzpomínám si hans albrs ((Hans Albers)) ee mózr ((Hans Moser)) hans
fríman ((možná Hans Friedmann - neidentifikováno)) ee ehm ehm magda
eh ehm magda šnajdr ((Magda Schneider)) pak ňáká (vesena)
((neidentifikováno)) to byly Francouzky, Greta Garbo, tak tady na
tyto si jako ee vzpomínám. no a potom teda se šlo z kina a vlastně
diski- diskutovalo se o tom. ehm ee byla to určitá osvěta. stačí vám
to takhle?

JV: [ne ne ne, to nevadí.] ale, ale ee držme se radši teda v těch
čtyřicátých letech em bylo pro vás třeba důležité, jestli ten film
byl černobílý nebo barevný, hrálo to ňákou roli, nebo vám to bylo
jedno? nebo [vás naopak třeba ( )]

JC: [no to nebyly ( )] já myslím, že barevný ani nebyly, jo, to
nevim, až....

JV: po válce.

JC: až pak, pak nějako to, Jih proti severu pak ňák spravovali na
barevno, ne?

JV: to mohl být jaký rok? válka ještě?

JC: né, no Jih proti severu, to nebylo, ten byl akorát ta Loď
komediantů, to si vzpomínám,

JV: takže vy si nepamatujete, že byste viděla barevný film [ještě do
konce války.]

JC: [ne, ne, to ne.] to sem vůbec, jestli byl to Dům u jezera, vim
ty Němci měli něco barevnýho,

JV: hm

JC: to vím, že byla ta válka, taková jako, a voni měli takový
romantický filmy. ale voni prej to, aj i těm, promítali vlastně těm
vojákům, ne? nebo něco se tak.

JC: v rozhlase, jo? protože já sem třeba, my sme brzo měli, to rádio
sme měli brzo,

JV: hm

JC: tak já si vzpomínám ee ten Uloupený život, to bylo krásný v tom
rádiu, to jako...

JV: a mimo jiné ste teda ještě četla knížky?

JC: nó

JV: a sportovala ste nějak?

JC: no tak to už, no tak do toho Sokola sem chodila, no, tak býval
slet, to vím, a pak bývaly šibřinky, no.

JV: a vy ste chodila teda do a, ne do Orla.

JC: nó, a voni pak, pak to vlastně zrušili všecko, takže vod
třinácti do těch devatenácti se nedalo nikam, že.

JV: hm

JC: to všecko bylo zrušený, ten Skaut, Sokol, vorel ((Orel)),
všecko. a válka začla, bylo mně třináct.

JH: no tak, tady sme chodili jenom do toho devětatřicátého roku
štyrycátého jenom na české filmy, pak to byly německočeský nebo
českoněmecké filmy, že, myslím, že sem nějakej velikej rozdíl u toho
nedělal, protože u toho českého filmu byly německé titulky, že, u
německého filmu byly české titulky, takže to člověk bral jako takovou
samozřejmost.

JH: protože oni pouštěli prostě reklamy, pak pouštěli ten týdeník, a pak
pouštěli ještě to, takže kdo chtěl, mohl přijít hneď jako ráno, totiž
tam byla výhoda ta, že nebylo číslování.

LČ: jo

JH: tam bylo jenom prostě peníze do té řady, peníze do té řady a peníze
do té řady, jako tři. kolik se to platilo tehdy si nepamatuju, protože
my sme měli teda takzvanou permanentku že, a kdo prostě přišel dřív, tak
si mohl sednout do té zadní řady, že, za ty peníze, a kdo přišel
později, tak musel sedět třeba v první druhé řadě a podobně. takže lidi
chodili, někteří chodili později a někteří chodili až po těch.

LČ: aha, a vy ste chodili ale na začátek?

JH: ne, my sme chodili, až byla tma už, už začínal film, potom jakmile
skončily ty eh ty týdeníky, že, tak my sme tam chodili prostě, aby nás
jako někdo neviděl.

LČ: jo, ale to ste chodili s těmi rodiči, abyste se tam vplížili,