Citát
0.0 3:1426Rozhovor vedl: Jiří Vraspír
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 19.5.2009, Brno
Rok narození: 1925: Narátorka měla jednoho bratra, který ale zemřel
v útlém dětském věku.
Povolání rodičů: Otec inženýr a vedoucí regulačního oddělení. Matka
v domácnosti.
Bydliště do roku 1945: Do 1930 ulice Tučkova (Veveří), poté do 1934
asi na Tůmové (Žabovřesky), poté Masarykova čtvrť.
Povolání: Narátorka vystudovala učitelský ústav, od roku 1945
pracovala jako učitelka mimo Brno, o rok později dokončila speciální
pedagogiku (ne na VŠ) a nastoupila v brněnské mateřské škole pro
děti s vadami sluchu a řeči, kde pracovala až do důchodu.
JV: takže dneska je devatenáctého května, mám tady paní Miloslavu
M.. vy ste ročník dvacet pět?
MM: ano, dvacet pět.
JV: a teď tedy bysme si paní Menšíková ee na začátek vlastně
sesumarizovali takové ty základní věci. vy ste se narodila konkrétně
kde?
MM: já sem se narodila v Brně,
JV: hm
MM: a, tak úplně jako dítě sme žili na Tučkové a potom sme se
přestěhovali do Žabovřesk, kde sme bydleli několik, dost roků a
právě ty Žabovřesky že byly blízko k tomu kinu, tak právě proto sme
to tak často navštěvovali. potom sme se odstěhovali do Masarykovy
čtvrti, takže pořád to bylo jako ten spád tam dolu.
JV: a na té Tučkové ste bydleli do jakého roku?
MM: to sem byla malá, to sem tak myslím do těch pěti let. hm a pak
ste tam bydlela vlastně v té další lokalitě v jakém časovém rozmezí?
MM: ee tam sme bydleli tak do mé druhé třídy, tam sme nebydleli
dlouho.
JV: do vašich devíti let?
MM: ano
JV: takže asi do roku třicet čtyři.
MM: ano, ano.
JV: a pak ste šli do té Masarykovy čtvrti.
MM: ano pak sme bydleli v té Masarykově čtvrti.
JV: a tam ste bydleli až do, protože my to máme,
MM: no tam sem bydlela prostě až do, až do svých osmadvaceti let,
kdy sme se, sem se provdala a vodstěhovala sem se z Brna.
JV: my to máme ohraničené rokem čtyřicet pět, takže do roku čtyřicet
pět ste tam pořád bydlela.
MM: ano, ano pořád, ano.
JV: a povolání vašich rodičů bylo jaké?
MM: tatínek byl inženýr a dělal na městě na regulačním oddělení a
maminka pochopitelně byla, jako v domácnosti.
JV: hm, žena v domácnosti. měla ste další sourozence?
MM: měla sem bratra, ale ten umřel jako miminko, ve čtyřech
měsících.
JV: jinak ste teda byla,
MM: jinak sem byla sama.
JV: hm a dosáhla ste jakého teda vzdělání?
MM: já sem dělala gymnázium a potom sem dělala na učitelském ústavě
a skončila sem teda jako učitelka, nějaký sme dělali potom ty
aprobace nebo co to bylo k tomu potřeba, ale vysokou školu ne.
JV: a ten učitelský ústav, to je vlastně jako by byla dneska nějaká
nástavba k tomu gymnáziu, že ste si rozšířila jakoby ty určité
znalosti v té oblasti,
MM: ano, ano
JV: ale není to jakoby klasická vysoká škola.
MM: ne.
JV: a pak ste učila?
MM: ano. pak sem učila,
JV: hm
MM: a nakonec, protože sme byli mimo Brno a potom když sme se do
toho Brna vrátili, tak sem si udělala částečně speciální pedagogiku,
a byla sem potom mnoho let na mateřské škole pro vadně mluvící, kde
sme měli děti s vadama řeči a byly tam aj afázie a prostě děti
všelijak, nedoslýchavý, se ztrátou sluchu a tak dál.
JV: a do zaměstnání jste poprvé nastoupila v roce...
MM: v roce, počkejte, ee začala sem učit mimo Brno a to bylo hned
v září čtyrycet pět.
JV: takže vlastně těsně po válce.
MM: těsně po válce, ano. eště se pamatuju, že to nebylo v Brně, tak
sme jezdili vlakem a dobytčákama.
JV: hm a pak ste se vrátila zpátky do Brna.
MM: pak sem se vrátila zpátky do Brna.
JV: a to bylo kdy? za jak dlouho? jak ste dlouho působila [mimo
Brno]
MM: [nebyla sem dlouho] byla sem byla sem mimo Brno asi rok jenom.
JV: a pak v tom ústavě ste působila až do důchodu?
MM: ano, až do důchodu.
JV: nezměnila ste už teda pracoviště.
MM: ne ne ne. pak sem ještě několik roků chodila jako na zástupy,
ale to sem chodila všechno jako na speciální školy.
JV: a vzpomněla byste si, v jakém roce skončilo vaše pravidelné
navštěvování kin? do kdy ste chodila často.
MM: no, vlastně to skončilo, první bylo, co sem intenzivně chodila,
tak to bylo em do devětatřicátého roku. potom za války vzhledem
k těm poměrům a k tomu, tak sem taky chodila, ale už ne tolik. no a
v pětaštyřicátém roce, to už mimo Brno, tak to sem začla chodit málo
a to sem už chodila teda taky do jiných kin, různě se to střídalo,
ale to sem chodila většinou v tak, v rámci nějaké schůzky, jo. no a
potom, když sme se odstěhovali, tak sme bydleli přes deset let
v Kyjově, no a tam sme chodili taky skoro pravidelně. tam bylo
v sokolovně kino, potom se tam otevřelo aj letní kino a tam sme
chodili taky pravidelně.
JV: a vy když ste se, když ste se vrátili zpátky z Kyjova do Brna?
MM: tak to sme, tak to sme chodívali, to sme se nastěhovali do
Králova Pole, já bydlím teď v Králově Poli a tam byly dvě kina,
takže sme chodili taky dost často.
JV: a vrátili ste se v jakém roce?
MM: vrátili sme se v roce šedesát osm.
JV: a ještě jedna věc, vdávala ste se v jakém roce?
MM: já sem se vdávala v roce čtyrycet osm, no a potom sem se
rozvedla a znovu sem se vdala až v roce sedmdesát.
JV: a tímhle bych teda uzavřel takovou tu první část a mohli bysme
se dostat dále, teď se vás budu ptát na vaši dětskou zkušenost, to
znamená zhruba do těch deseti jedenácti let, v době, kdy ste vlastně
navštěvovala obecnou školu.
MM: ano.
JV: a ta moje první otázka je ee asi zřejmá ((smích)) vzpomínáte si
na svojí první návštěvu kina?
MM: víte že ne.
JV: a vzpomněla byste si, dobře, zeptám se takhle, vzpomněla byste
si na tu vaši vůbec nejranější, na ten váš nejranější zážitek? na
vaši nejranější vzpomínku? nemusí to být nutně první, ale jenom tu,
kterou si opravdu pamatujete, jakoby ne- nejstarší.
MM: no, já si, já si pamatuji právě s tou mou babičkou, pamatuji si
přesně cestu kudy sme chodívaly, to kino, ale jaký to byl film, to
už opravdu nevim.
JV: a to ste ještě bydlela na Tučkové nebo [už ste se přestěhovala]
MM: [ne ne, to sme] to sme bydleli na té Tumové už.
JV: na té Tumové.
MM: ale vím, že to byl film, nějaký americký film, se šilej
templovou ((Shirley Temple))
JV: hm
MM: to si pamatuju.
JV: to vám mohlo být kolik let?
MM: tak co já vím, do první třídy?
JV: tak šest sedum?
MM: no, tak nějak.
JV: ee, vy ste s tou babičkou asi chodila často.
MM: ano, s babičkou sme chodily často, určitě to bylo každý týden.
JV: dá se říci jednou dvakrát týdně?
MM: no, dvakrát ne, ale jednou určitě.
JV: a babička byla právě ten člověk, se kterým ste navštěvovala
kino. maminka nebo tatínek [vás nebrali tak často]
MM: [ne, ne] ale oni, pokud já si vzpomínám, ale vůbec nechodili.
JV: vůbec nechodili do kina.
MM: vůbec nechodili. a moje maminka, ee moje babička byla velice
společenská
JV: hm
MM: až do vysokého stáři a vlastně mně nahrazovala maminku. já jsem
přišla ze školy a šla jsem rovnou k babičce.
JV: takže vidim, že ste měly takový velice úzký vztah.
MM: ano. ona babička taky, já sem jako dítě byla, a ještě mně to
zůstalo dodneška, já sem hrozně chtěla všechno vědět a babička byla
jediný člověk, který mi nikdy neřekl nevotravuj. a vždycky mně
prostě tu informaci podala.
JV: takže se dá říct, že třeba s maminkou nebo s tatínkem ste v kině
vůbec nebyli.
MM: ne, ne.
JV: nebyla, nikdy.
MM: ne, v divadle ano, ale v kině ne.
JV: v kině ne.
MM: v kině ne.
JV: chodila ste do kina ještě s někým jiným než s babičkou? třeba
s nějakou kamarádkou nebo třeba,
MM: ne, no tak to sem byla jako dítě a ta obecná škola, to
neexistovalo, abych tam šla sama.
JV: a později, až ste byla trošku starší, ještě v těch třicátých
letech,
MM: nó,
JV: dejme tomu do roku třicet devět.
MM: no, ne. ne, vždycky jenom s tou babičkou.
JV: s babičkou. dobře tak kdyžtak pak se ještě dostaneme k době
protektorátu, za nějakou dobu, takže to pak, se vás zeptám dál. a
jaké kino ste navštěvovala nejčastěji, nebo která kina ste
navštěvovala s tou babičkou?
MM: s tou babičkou to bylo vždycky do Lucerny ((Lucerna)).
JV: vždycky do Lucerny ((Lucerna)).
MM: vždycky Lucerna.
JV: a nikdy ste nezamířily nikam jinam.
MM: ne, nikdy sme nezamířily nikam jinam. ono, já, ono to bylo taky
tím, že jednak sme bydleli ještě tehdy ta doprava městská byla tedy
slabá, tak my sme chodily vždycky pěšky a tam to bylo teda nejblíž a
mimo to babička mě potom už brala na filmy, takzvaně mládeži
zakázané, na kterých teda vlastně nebylo nic závadného, ale v té
době to tak bylo, takže já sem ve svých třeba dvanácti letech viděla
třeba filmy, mládeži nepřístupné, protože babička to tam měla tak
zařízené, protože jak se začalo hrát, tak nám tam přistavili dvě
židle a sledovala sem ten film, protože jinak bych se tam na to teda
nedostala.
JV: to mně pan doktor Skopal říkal, že ste chodila s babičkou na
nepřístupné filmy.
MM: no, ano.
JV: vy ste se tam dostaly, protože ona tam měla toho známého.
MM: ano, ano.
JV: takže s tím nebyl žádný problém.
MM: ne.
JV: on vás pustil normálně.
MM: no ano.
JV: a vy ste seděly na těch dvou židlích někde bokem nebo...
MM: to sme seděly, no, tak nám to přistavil vedle řady, ano.
JV: v první řadě?
MM: ne, ne, to sme vždycky sedávaly tak v té druhé polovině.
JV: tak to je teda zajímavé, to sme tu ještě neměli.
MM: tehdy v první řadě seděl jenom ten, kdo měl korunu na kino.
JV: hm
MM: stálo v první a myslím v druhé řadě korunu, protože to byl
udělané tehdy tak, že ste měl <úplně zvrácenou hlavu>.
JV: paní C. říkala, že v první řadě vždycky seděli největší
rošťáci, ale tak ((smích))
MM: tak v Lucerně ((Lucerna)) ne.
JV: možná na nepřístupné filmy už moc rošťáci nechodili. ale takže
důvod, proč právě tohle kino bylo především, že bylo nejblíž.
MM: ano, ano.
JV: ste nemusely nikam daleko
MM: ano, ano.
JV: jaký byl váš, jaký byl názor vašich rodičů na chození do kina,
souhlasili s tím nebo vyjadřovali se k tomu aspoň nějak.
MM: nevyjadřovali se k tomu vůbec nijak, prostě když sem byla
s babičkou, tak sem mohla dělat to, co babička řekla.
JV: takže to ste měla dobré ((smích)) a ještě se zeptám postoj,
postoj školy k chození do kina, byl nějaký? vyjadřovali se třeba
učitelé?
MM: ne, vůbec ne, to si nikdy nevzpomínám, že by se nás byli ve
škole na něco takového ptali, ale chodilo se i se školou.
JV: takže vás nevarovali, že by to bylo nějakým způsobem [mravně
závadné]
MM: [ale né] ale dyť my sme si, dyť já sem měla od třetí třídy jako
učitele třídního Plevu ((Josef Věromír Pleva)), co napsal Malého
Bobše ((Malý Bobeš)).
JV: jo.
MM: no a ten teda rozhodně byl natolik světskej, že ten se vůbec
takový věci a i kdyby to byl zjistil, tak nad tím mávl rukou.
JV: a kdyby zjistil, že chodíte s babičkou na nepřístupné filmy
MM: no tak, no né, on se s babičkou dobře znal, protože babička,
nejenom že se mnou chodila do kina, jezdila na mě, se mnou na naše
školní výlety, když prostě bylo ve škole něco k vyřízení, tak prostě
přišla babička. babička prostě fungovala.
JV: byl pro vás film v tomhle věku důležitý?
MM: byl. já sem se na to vždycky velice těšila.
JV: chodila ste ráda.
MM: chodila sem moc ráda.
JV: a bylo to z důvodu toho, že ste vlastně s tou babičkou trávily
společně čas anebo, nebo,
MM: ne, jednalo se čistě jenom o to kino, páč s babičkou sem trávila
volný čas i jinak.
JV: a takže se zeptám, to, co vás na tom lákalo, nebo proč ste tam
chodila ráda, na nějaké ty důvody, vzpomněla byste si?
MM: no, připadalo mně to takový, když se šlo do kina, takový
sváteční, teď sem tam viděla něco, co sem normálně neviděla, protože
to byly všechny ty prvorepublikové filmy ať už to byly naše nebo ty
cizí, tak to byly takové ty limonády, které se mi teda jako dítěti
velmi líbily, no tak to byl asi ten důvod.
JV: měla ste nějaké oblíbené herce v té době?
MM: no, vzpomínám si na tu širlejku ((Shirley Temple))
JV. hm
MM: na tu si vzpomínám, na ty filmy jak se jmenovaly, to bylo
všechno skoro na stejné kopyto, ale ty filmy se mně s ní velice
líbily, protože ona bylo opravdu velice jako dítě, jako herečka byla
velice půvabná, uměla tančit, uměla zpívat a potom co si pamatuju,
že tehdy už, asi na dvou těch filmech, byl záběr, pár těch záběrů
barevných.
JV: a to teda bysme mohli říci, že to byly roky, nebo rok em raná
třicátá léta?
MM: no, no tak, no, ano. mně bylo v pětatřicátým deset let a to bylo
možná i předtím.
JV: takže ještě ta obecná škola.
MM: ano
JV: bavila ste se pak třeba ještě o tom s kamarády, se spolužáky,
oni nevím jestli do kina chodili nebo jak moc, ale jestli třeba to
chození do kina, ty filmy ty herci, hráli pak roli ee ve vašich
ňákých dětských hrách, nebo písničkách,
MM: ne
JV: nebo ve společných debatách.
MM: ne, bavila sem se o tom, protože několikrát byla se mnou a
s babičkou moje tehdy velmi dobrá kamarádka ze školy, tak ta
několikrát šla s náma, no tak sme jako děti pár slov o tom
prohodily, ale že bysme si na to hrály, nebo že by to na nás
působilo, to ne.
JV: ta znalost filmu nebyla důležitá pro konverzaci
MM: ne, ne
JV: společenskou [nebo dětskou]
MM: [no já sem vždycky] i když sem ráda chodila do kina a ráda do
divadla, tak i myslím i jako dítě sem byla velice realistická a
prostě sem to voddělovala vod toho normálního života, to bylo něco
velice hezkýho, ale rozhodně to na mě nijak takhle nepůsobilo.
JV: dobře, takže tímhle bysme to mohli uzavřít a dostali bysme se
dál, k nějakým diváckým návykům. a teď bysme se pohybovali od konce
té obecné školy, to znamená měšťanka až tedy rok třicet devět, do
protektorátu, než, než začla válka, což je teda období asi ve vašem
případě nějakých šesti, šesti sedmi let.
MM: ano
JV: v roce třicet devět vám bylo čtrnáct.
MM: ano a chodila sem na gymnázium, páč sem chodila na gymnázium od
primy.
JV: a gymnázium ste vlastně dokončila v roce čtyřicet jedna?
MM: čtyřicet čtyři.
JM: čtyřicet čtyři, jo.
MM: to byl osmiletej.
JV: takže vlastně v tomto, v tomto časovém období nedošlo k nějaké
závažné změně ve vašem životě jako svatba nebo ee zaměstnání že
byste si našla, to vlastně bylo až po té válce všechno.
MM: ano, ano.
JV: dobře.
MM: no, ale koncem té války, tak vod těch vosumnácti let už sem
chodila s jedním mládencem teda, to už sme do kina chodívali na
nějaké ty německé filmy my spolu.
JV: čtyřicet čtyři.
MM: ano.
JV: a v tomto období teda vod konce obecné školy do toho roku třicet
devět ste chodila do kina jak často, to už ste byla starší přeci
jenom.
MM: no, tak em ještě tak v té primě, sekundě, možná i tercii sem
pořád chodívala s tou babičkou.
JV: s babičkou.
MM: no a myslím až do toho protektorátu sme chodívaly teda často.
JV: s babičkou.
MM: ano, pořád s tou babičkou. tak, že bych chodívala s kamarádkou
někdy to, to si vůbec nevzpomínám, to sem nechodila.
JV: ani za toho protektorátu?
MM: ee, ani za toho protektorátu. to, potom když začal ten
protektorát, tak to delší dobu sme teda nechodili vůbec do kina,
protože to byly jako venku zatmění a takový poměry, to vlastně
prakticky sme teda trávili doma. no a potom, když už sme si na to
zvykli, zůstalo to stejný, ale když už sme si na to zvykli, tak sme
chodili do toho, do těch kin, ale těch českých filmů bylo málo, no a
tak sem byla na některých těch německých kinech. no ale, oni měli,
oni vlastně dělali takový jakoby revi ((revue)). a ty reví
((revue)), protože to bylo něco v té době nevídaného, tak to se mně,
jako děj skoro žádnej, ale to se mně líbilo.
JV: k tomu se dostaneme, až budeme u toho protektorátu. a to teda
bylo ještě před tím než ste začala chodit s tím mládencem.
MM: ano, ano
JV: takže v nějaké takové té časové rovině mezi [tím, co ste byli
doma, než ste začala žít vlastním nějakým]
MM: [ano, ano, ano]
JV: privátním životem, takže ste navštěvovala tyhlety reví
((revue)). dobře, a v tomto, v tomto čase ste pořád navštěvovala do
toho roku třicet devět ještě pořád tu Lucernu ((Lucerna)) nebo už
ste chodila třeba i do jiných kin s babičkou?
MM: no, s babičkou si vzpomínám jenom, že sme byly někdy ve skale
((Scala)) a v Alfě ((Alfa)), ale málo kdy. my sme hrozně moc
chodívaly do té Lucerny ((Lucerna)). no a já sem ještě loni byla v
Lucerně ((Lucerna)) a teď se tam zase chystám, protože to je jedno z
hrozně mála kin, který funguje pořád.
JV: funguje pořád, to je pravda.
MM: a přestože uvnitř je to teda vyspravený, tak ten prostor a ten
jak to tam bylo, to zůstalo naprosto stejný.
JV: bylo naopak nějaké kino, které ste neměla ráda?
MM: hm, ani si nevzpomínám, teď nemám ráda multikina. to, to už
prostě není kino, to už není ono. v těch kinech dřív to bylo takový,
takový intimní, prostě jak se zhaslo, tak člověk se jenom na to
soustředil a nepil šťávu a nejedl buráky a já nevim co všecko vokolo
a nebavil se.
JV: to je docela dobrá totiž jako narážka, protože sem se chtěl záhy
zeptat, jak ste se chovala při ee sledování filmů, jestli ste třeba
popíjela nápoje,
MM: kdepak, kdepak to ne, to neexistovalo, to sem byla naprosto na
to soustředěná, ale zajímavý je, že v těch,
(rozhovor na 11 sekund přerušen z důvodu příchodu třetí osoby)
MM: zajímavý je, že sem si vzpomněla, teď nedávno, už mi to úplně
zapadlo, že v kinech vždycky bývala přestávka. zřejmě proto, že z
těch technických důvodu, jo tam ňák to museli na jiný kotouč nebo
přetočit, a v té přestávce se teda prodávala limonáda a nějaký
lízátka a takový věci.
JV: a to ste si teda vy nikdy nekoupila.
MM: nejvýš nějakou tu limonádu když sem měla, když bylo v létě a
bylo teplo nějakou žíz- žízeň, ale jinak já sem teda byla vždycky
soustředěná na to.
JV: a ostatní diváci, kolem vás, kupovali potraviny, nápoje,
MM: no, kupovali, ale ne nějak moc, ale že by se nějak moc, v té
přestávce většina zůstala sedět.
JV: hm
MM: takže on tam chodil s tady s tím a jakmile se zhaslo, konec.
JV: takže ani třeba nějaké, nějaké hlasité projevy, jako tleskání,
hvízdání, komentování,
MM: ne, to tehdy nebylo, to tehdy nebylo.
JV: ani když ste byla mladší? a třeba chodili ste na nějaké dětské
filmy, nevim, říkala ste se školou? do kina.
MM: ano chodili sme se školou do kina, třeba si vzpomínám, že sme
byli se školou na filmu o Rastislavu Štefánikovi ((Milan Rastislav
Štefánik)).
JV: hm
MM: dodneška si vzpomínám, ten herec co ho hrál, menoval se Rogoz
((Zvonimir Rogoz)) a tu jeho milou hrála Oličová ((Karla Oličová)),
<to teda nevím> že si na ty ména ještě pamatuju,
JV: to bylo ještě v obecné nebo v měšťance
MM: obecná, to byla obecná, a dodneška si velice dobře na ten film
pamatuju a to teda vopravdu, protože sme tam šli se školou a byly
tam taky jiný školy, čili to bylo čistě jenom pro školy, no tak tam
teda jako ten klid a to moc nebylo.
JV: a projevovali se především pravděpodobně když už tak kluci
předpokládám.
MM: no, samozřejmě, samozřejmě.
JV: ee dobře, tak vy ste tady teď nakousla jeden film, vzpomněla
byste si, co vás na něm tak upoutalo, nebo z jakého důvodu si ho tak
pamatujete?
MM: no, pamatuju si ho z toho důvodu, že teda jako se mluvilo tehdy
Masaryk, Beneš, Štefánik a o tom Štefánikovi se mluvilo hodně, no,
mluvilo se i teda o tom jeho konci, jak to bylo, jak by to bylo
vypadalo, tady tyhlety debaty zase vedl můj tatínek doma, ale né
teda se mnou, jo, třeba s maminkou, jo, ale protože ji, já jak sem
slyšela, že se někde bavili, tak sem šla vždycky poslouchat. no a
tak proto, proto, a pak nám taky samozřejmě pan učitel vykládal o
tom, takže ten film, se mně jako líbil a zaujal mě.
JV: a to vám mohlo být kolik let?
MM: co já vím, devět, deset.
JV: hm. my pořád mluvíme o té Lucerně ((Lucerna)), je to nasnadě,
protože ste do ní chodila poměrně dlouhou dobu, vlastně až do toho
roku třicet devět?
MM: ano
JV: s babičkou. ale poté, už teďka se dostanem do toho protektorátu,
kdyžtak se k tomu ještě vrátíme, jenom abych věděl, pak ste
navštěvovala i jiná kina?
MM: ano, chodili sme dost často do kina Metro,
JV: hm
MM: to bylo na Lidické, tam jak je dneska městský divadlo,
JV: hm
MM: a to bylo velice hezký a příjemný kino. tam sem chodívala hrozně
ráda, chodívali sme tam vždycky sme, prošli sme tam Slovan, tam tu
pasáž, tam sem chodívala, tam sme chodívali často. potom sme
chodívali dost často do Alfy ((Alfa)),
JV: hm
MM: a občas sme chodívali i do takových malých kin, protože sme
nechodili do kin, ale chodili sme na filmy, na filmy a na herce,
JV: takže, hm
MM: a pokuď, pokuď ten film se hrál někde, třeba si vzpomínám že v
Židenicích bylo kino Svět ((dříve Hvězda, Astra)). tak tam sme taky
byli několikrát, protože ten fi-, hrál se tam určitý film, který sme
chtěli vidět, ono to bylo tak že, nebylo to tak rozdělený jako
dneska, že byly ty premiérový kina, ale em tam se to hrálo, třeba
týden, to sme se ňák na to třeba nedostali, tak sme šli až pak tam.
JV: takže pro vás nebylo důležité při výběru konkrétního filmu ee
nebylo pro vás důležité to kino [jako takové, ale především teda]
MM: [né, né, né] ten film, ano.
JV: a vy ste říkala, že ste měla hodně ráda tu Moravu ((Morava,
dříve Bio Metro)).
MM: Moravu ((Morava)) a Jadran.
JV: Moravu ((Morava)) a Jadran a Metro.
MM: no to Metro, to bylo ještě tam Morava a Jadran, tam sme
chodívali, tam sem chodívala až teda když sme se pak přestěhovali do
toho Králova Pole po roce sedmdesát.
JV: hm a to Metro ste měla tak nejradši dá se říct.
MM: to, to Metro, no, třeba Alfa, to se šlo dolů, dolů, pořád dolů.
kdežto to Metro bylo, ten sál byl prostě v rovině, jo, nebylo to tam
nějak, no, to Metro na mě tak nejlíp působilo, to sem měla
nejraději.
JV: takže to bylo především díky těm jeho [prostorovým dispozicím]
MM: [ano, ano, prostorovým] dispozicím, ano.
JV: kvůli tomu interiéru
MM: ano, ano.
JV: a do Lucerny ((Lucerna)) ste chodila stále, i v čase [kdy ste
navštěvovala už i jiná kina]
MM: [ano, ano, ano, ano]
JV: a kromě tady těchto kin, chodila ste třeba i ještě do jiných
kin? sme vyjmenovali Alfu ((Alfa)), Metro, Moravu ((Marava)),
Lucernu ((Lucerna)), navštěvovala ste i ještě nějaká jiná kina?
vzpomněla byste si?
MM: no třeba Kapitol a skalu ((Scala)), to většinou ty mě-, v tom
okruhu středu města.
JV: vzpomněla byste si na ty rozdíly mezi jednotlivými kiny?
MM: no po jaké stránce myslíte ty rozdíly?
JV: iteriér, přístup zaměstnanců, uvaděčů, k divákům,
MM: no, ee
JV: sál kina, foajé ((foyer)), pokladna, všechny ty věci, které tam
vlastně jsou.
MM: no, mys- myslím si, že tady tohle se začlo projevovat spíš až
později, anebo sem si jako dítě toho nevšímala, ale vím, že třeba
byly, všude byly uvaděčky, které si vzaly lístek a dovedly vás až na
místo, a to bylo všude,
JV: ve všech kinech
MM: ve všech kinech, všude se tak jako jednalo, což úplně se pak,
úplně se v pozdějších letech opustilo, prostě máte lístek teď
samozřejmě tam není úplně světlo, je tam přítmí i před tím než se
začne hrát, když tam chodí lidi, takže někdy byl dost problém si to
místo najít.
JV: tenkrát bylo tedy rozsvíceno.
MM: nebylo, taky bylo takové příšeří.
JV: hm, myslíte že bylo menší nebo větší, <nebo stejné>
MM: no, teď je větší
JV: dneska je teda poměrně velké
MM: ano, velké. to když sem byla naposled v té Lucerně ((Lucerna)),
tak tam byla skoro tma.
JV: hm a ta praxe toho, vlastně uvádění nebo přivádění na to vaše
místo, ta trvala vlastně do kdy jen tak pro zajímavost? abysme si
udělali obrázek.
MM: já myslím, že to bylo ještě za toho protektorátu.
JV: hm, myslíte, že ještě tedy do padesátých let? třeba, nebo, s
převratem to nějak vymizelo.
MM: no, no já sem potom už teda do toho kina chodila málo, protože
sem taky potom byla mimo Brno zaměstnaná tak sem jenom sem
dojížděla, no, no já si myslím že tak ještě za toho protektorátu a
pak, pak už bych řekla, že to moc nebylo.
JV: každopádně to je hodně zajímavá zkušenost nebo, nebo věc,
vlastně o tomto ještě žádný pamětník nemluvil, nebo aspoň si na to
nevzpomněl při rozhovoru.
MM: no protože to, to je, mně to tehdy připadalo takový, no, ti lidi
právě že vás uváděli, tak ste si je pamatoval, oni vás samozřejmě
ne, ale vy ste si ty lidi pamatoval, kdo tam byl, takže člověk
zjistil, jestli je tam ten stejný nebo jestli je tam někdo jiný a
jako dítě sem měla pocit jako, takový příjemný pocit, jak kdyby mě
tam někdo vítal nebo něco takového.
JV: a hrály tyto nějaké rozdíly, my sme se vlastně k těm rozdílům
ještě nedostali, jenom ste zmínila, že ty uvaděčky tam byly všude,
MM: ano
JV: hrály nějaké rozdíly v tom kinu, ať už teda mluvíme o tom
chování těch zaměstnanců nebo nějakých těch prostorových
dispozicích, hrály pak třeba rozdíly ve vašich preferencích? že ste
si řekla, tak půjdu teda radši do tohodle kina než do nějaké tam
teda blechárny, tam to opravdu nemám ráda.
MM: no, určitou roli hrály, ale největší roli hrál ten film, takže
samozřejmě do takové blechárny sem šla pouze tehdy, pokud tam byl
nějakej film, kterej sem chtěla vidět a kterej sem jinak nestačila,
JV: kterej vám za to stál.
MM: ale jinak, kterej mně za to stál, ale jinak do takových těch,
těch určitých, to sem chodila dost nerada.
JV: vzpomněla byste si na nějaké jejich názvy?
MM: názvy ne, ale dodneška to vím a je tam <sekn hend> ((second
hand)), je to rožek Domažlické a Štefánkové ((kino Elektra)). a eště
je tam, já vim jak to kino vypadalo, a ještě je tam z boku, kdysi
bylo tam ještě dost dlouho vidět jenom napsáno kino. a tam byl vchod
a tady z této druhé strany byl východ a na to kino si vzpomínám a to
byla vopravdu taková blechárna. a ty prostory, co sou tam, tak ty
tam takový sou a je v nich dneska sekn hend ((second hand)).
JV: nevzpomněla byste si, v čem to kino na vás působilo tím dojmem
blechárny? jako,
MM: no tak takový víte to bylo, em, takový omšelý to tam bylo, no a
JV: byl tam cítit nějaký zápach třeba?
MM: no tak to, to ani ne, ale bylo to takový omšelý a měla sem i
pocit, že tehdy, tehdy totiž byly v, podle ceny byly dost rozdílný v
těch kinech místa. taky ty lepší kina měly takzvaný lóže, jo, kde
teda to vypadalo jako malá lóže, jako v divadle, no a tam teda byl
člověk, že okolo něj neseděl kdoví kdo, před ním neseděl kdoví kdo,
to člověku vadilo, protože tehdy ještě nebylo to v těch kinech tak,
že by to bylo natolik zvednutý, že vám ta řada před váma vůbec
nevadila, jo, takže tehdy opravdu byly ty sedadla tak a teď mezi
tím, ty další sedadla a vy ste se koukala tou uličkou a to si
vzpomínám kolikrát, že sem seděla takhle celý film, abych něco
viděla.
JV: že před vámi seděl někdo vysoký a vy ste neviděla přes něho
MM: no, no, dost to dost vadilo.
JV: to chápu. a ňáký dojem, který na vás zanechalo třeba určité kino
si řekla, tak tohle je opravdu jako kino pro lepší lidi, že bylo
nějakým způsobem honosné nebo monumentální v nějakém aspektu a
naopak, že ste si říkala, tohle je kino spíše pro,
MM: no, byl rozdíl mezi těma kinama, ale já sem to nikdy takhle
nebrala, já sem se na to nikdy nedívala
JV: [a spíš to ten subjektivní]
MM: [tak třeba ta ta skala ((Scala)),] ta byla taková, taková jako
lepší, jo, že tam bylo aj dole bylo takový to bifátko, kde se
prodávaly všelicos takový ty bombóny a já nevim co všecko a to bylo
opravdu takový kino na tehdejší dobu, skutečně ty druhý tak
nevypadaly.
JV: hm a kino Alfa třeba?
MM: kino Alfa, z toho kina Alfu, Alfy, si vzpomínám, to je zajímavý,
nejvíc na ty šatnáře a šatnářky. tam byla velká šatna a tehdy se
dávalo teda do šatny v kině zcela běžně. taky to bylo teda i
způsobem jak sme se tehdy oblíkali. i na jaře se nosil třeba
kostýmovej kabátek, v kterým se nesedělo a tam si vzpomínám, že byla
veliká šatna a tam ty šatnářky byly teda velice obratný a šikovný.
JV: dobře, takže tím pádem bysme měli tak nějak ty kina probrané,
důležité je teda u vás že, kam vás to nějak táhlo, nebo kde ste se
opravdu cítila dobře, tak to bylo to kino Metro na Lidické, v hotelu
Slovan.
MM: ano, ano.
JV: tam ste chodila nejčastěji.
MM: tam sem chodila nejčastěji.
JV: pak teda vlastně to je to období určité té bubliny mezi tím
obdobím strachu, když ste radši byli doma a nevycházeli,
MM: ano, ano.
JV: takže to ten protektorát a tím obdobím kdy už ste teda měla toho
přítele a chodili ste, spolu. tak v této době, chodila ste s nějakou
partou přátel do kin? v těch čtyřicátých letech.
MM: ne. ne, ale můžu vám říct, že tehdy ani takový party nebyly. to
pokud bylo tak ee byly dvojice, kamarádky nebo kamarádi, ale takový
tak jak sou takový ty party, to jak to nebývalo.
JV: myslím třeba spolužáci ze školy
MM: ne, ne
JV: nepřátelila ste se ve více lidech.
MM: no my sme byli, já sem totiž do toho gymnázia, co sem chodila ty
čtyři roky, tak sem chodila, to bylo vlastně klášterní gymnázium.
dodneška funguje na Lerchové ulici, je tam, je to teď jazykové a
tam, to bylo pro dívčí a bylo to pro celou Moravu, to znamená, že
oni tam bydlely v iternátech, takže nám, který sme byly z Brna, nás
bylo poměrně málo, tak sme se kamarádily jenom ty co sme tak poblíž
bydlely, té školy, a co sme spolu chodily. ale ani si nevzpomínám,
že by oni byly nějak moc, chodily do kina.
JV: a třeba nějaké děti v okolí vašeho bydliště, Masarykovy čtvrti
anebo ještě předtím, když ste bydleli, nehráli ste si třeba
společně.
JV: no tak to sme si společně hráli, ale já mám pocit, že do toho
kina jich chodilo hrozně málo.
JV: takže se nedá říct, že by to kino sloužilo jako nějaký sociální
prostor, kde byste se stýkali, navzájem,
MM: ne, ne, rozhodně ne, rozhodně ne.
JV: já se teď vrátím trošičku zpátky, chodila ste do kostela?
MM: no, do kostela sem chodila.
JV: v neděli.
MM: v neděli.
JV: pravidelně.
MM: no, pravidelně a právě ty čtyři roky, který sem chodila tam do
toho gymnázia a tam byla kaple a já hrozně ráda do dn-, hrozně
nerada dodneška ráno vstávám a my sme tam musely chodit v neděli na
mši svatou v osm hodin, přestože v kostele vedle byla desátá. když
to ještě toto není nic s tím kinem společného, ale když o tom ještě
tak mluvíme, tak jak sem přicházela teda k rozumu, během těch čtyř
let, v tom klášterním gymnáziu, tak sem se na lecos začla dívat teda
kriticky,
JV: což je vymezeno teda rokem čtyrycet, ee rokem třicet devět až
čtyřicet čtyři?
MM: ne, to už sem chodila, já sem potom chodila vod kvinty, to
znamená čtyřiačtyřicet sem maturovala,
JV: vy ste chodila na osmileté gymnázium.
MM: ano a to už sem nechodila tam. tam totiž to bylo klasické a tam
byla latina a byla tam i řečtina a řečtina, latina, to je vynikající
věc, ale řečtina teda na nic, tak já sem přešla potom na reálné
gymnázium, mendlovo gymnázium ((Gymnázium J. G. Mendela)), no ale to
už byla válka, nebo teda protektorát a to sme neměli budovu, takže
sme chodili různě po školách, půl roku tam, půl roku tam.
JV: do primy ste nastoupila teda ještě,
MM: tady
JV: v roce, v roce jakém? abysme to teda měli.
MM: no, šest a pět je jedenáct, takže v roce třicet šest.
JV: hm a to už teda můžeme považovat za nějaké období, kdy vlastně
ste byla v pubertě a začala ste se na ty věci dívat
MM: no to ještě ne, to ne. tehdy puberta byla až tak ve čtrnácti,
patnácti ((smích)) to nebylo tak brzo jak dneska.
JV: takže až kolem těch čtrnácti patnácti přišel ten věk, kdy ste
začala ty věci hodnotit kritičtěji.
MM: ano, ano. no tak to už sem se na to dívala, prostě něco jiného
se říkalo, něco jiného se dělalo.
JV: takže vlastně s tím jak začala válka.
MM: ano.
JV: mě právě zajímalo, když sem se ptal na ten kostel, tak jestli
ste někdy nebyla účastna toho, že by na faře vám pouštěl pan farář
nebo kazatel nějaký film, pro děti, pohádku nebo tak.
MM: ne. a pokud vím, tak to tedy neexistovalo.
JV: hm
MM: to tedy neexistovalo vůbec.
JV: jedna paní právě říkala, že jim to pouštěl.
MM: no tak kdoví kde to bylo, no ale tam, tam rozhodně ne, protože
tam byl farář, tam byl docela tak dobrý světský, ale jinak to tam
bylo strašně bigótní, takže to vůbec nepadalo v úvahu.
JV: stávalo se, že by vám návštěva kina nějak někdy zabránila, ee,
<že by vám návštěva kostela> zabránila jít do kina a samozřejmě
naopak, že byste upřednostnila někdy,
MM: ne, ne
JV: jedno nebo druhé.
MM: to se tam vešlo klidně, ale fakt je, že když sem začala chodit
na to klášterní gymnázium, víte to sou věci, na který si člověk tak
nevzpomene hned, až jak se ptáte, tak tam vopravdu kdysi byl ňákej
problém s tím, že některá ta dívka, já teda ne, byla v kině a ta
sestra ji ňák cestou viděla nebo něco takovýho a dost to teda
nehezky zkomentovala.
JV: hm a vzpomněla byste si třeba co, co bylo za ten problém? co jí
tam vytýkala konkrétně?
MM: no, vytýkala ji to, že, to už taky byla, no směšně pozdní
hodina, ale už bylo ňák po osmé, jo, páč bylo vona byla na šestou.
no a jednak to a jednak, jednak prostě že, tak nebylo to přímo
řečeno, ale tak naznačování jako že tam ty věci co sou, že by se z
toho mohla zkazit. pokazit ((smích))
JV: hm, rozumim ((smích)) ještě se zeptám, vy ste byla věřící,
hlásila ste se k nějaké církvi?
MM: ano já sem, já sem pokřtěná. římskokatolička ((Římskokatolická
církev))
JV: Římskokatolická, hm. myslíte si, že to vaše vyznání nebo to, že
ste byla pokřtěná, ovlivňovalo tu vaši zkušenost nebo ten váš
zážitek s filmem?
MM: ne, vůbec. vůbec ne,
JV: nepromítalo se do toho třeba ňák [to vaše vyznání]
MM: [ne, ne vůbec] vůb- vůbec ne, protože taky moje babička, ta taky
chodila do kostela, ale byla úplně normální a všecko posuzovala
realisticky skutečně a u nás doma, že by se dodržovaly nějaký takový
ty, em, bigótně, to vůbec u nás doma nebylo. (.) ale ta kamarádka,
jak sem říkala, že někdy ta babička ju do té Lucerny ((Lucerna)) se
mnou vzala, tak ee, ta vopravdu ta měla tatínka, který teda byl víc
než pobožný, a já mám dojem, že tehdy s náma byla dvakrát nebo
třikrát a pak něco doma řekla a pak už nesměla jít.
JV: už nesměla do kina.
MM: víte, vy se tak úžasně ptáte, to sou věci, který pak člověku
naráz vyvstanou, na který by si člověk jinak ani nevzpomněl.
JV: mě ještě teda napadla jedna věc, em, jak babička se stavěla k
tomu sledování filmu, chodila ona ráda do kina nebo znamenalo [pro
ni kino hodně?]
MM: [ano, velice ráda] velice ráda. babička byla velice společenská
a i když já už sem teda byla dospělá a babička teda měla dost pozdní
věk, tak babička chodila každý týden se známýma do kina a každý
týden do kavárny.
JV: chodila třeba i do divadel?
MM: do divadel, ee, pokud si vzpomínám nechodila, chodila se mnou na
nějaký ty dětský představení, to bývalo v Typosu nějaký kašpárek, už
nevím jak to bylo, ale moji rodiče měli vždycky předplatné v divadle
a moje maminka chodila nerada, takže já sem snad vod svejch třinácti
let chodila do divadla, pravidelně.
JV: počkejte, maminka měla předplatné a chodila nerada.
MM: tatínek s maminkou měli předplatné,
JV: hm
MM: a maminka chodila nerada.
JV: s tatínkem.
MM: s tatín-, no, do divadla ((smích))
JV: <to chápu>
MM: ne s tatínkem, ale prostě nerada, jo, takže se stávalo, že na
poslední chvilku si rozmyslela, nepudu, a tatínek, Miluško, honem se
vobleč,
JV: tatínek byl ten milovník divadla.
MM: ano, tat-, Miluško honem se vobleč. tak já sem na sebe naházela
šaty, takže já sem znala operetu a nevim co všecko snad už vod
třinácti, vod čtrnácti roků.
JV: tatínek byl syn babičky?
MM: ne, to byla maminka mé maminky.
JV: aha, já právě, tam, jak ste říkala, že babička byla velmi
kulturní a divadlo, kino, tak sem si říkal, jestli to divadlo právě
od ní nemá ten tatínek.
MM: ne, tam se to, tam to bylo přes generaci. moje, moje babička
byla výborná, společenská, chytrá, no, měla všech deset pé. moje
maminka z toho neměla ani jedno, nespolečenská, nerada někam
chodila,
JV: ste říkala, že byla žena v domácnosti, [takže ji to ale takhle
vyhovovalo]
MM: [no dobře, ale babička byla taky.]
JV: hm
MM: a já to mám po té mé babičce. já teda z maminky nemám nic, já to
mám všecko z mé babičky.
JV: a tatínek, teda ten jak, teda byl asi někde mezi. vy ste říkala,
že do kina on teda vůbec nechodil, ale do divadla chodil [teda asi
rád.]
MM: [do divadla ano.] do divadla ano.
JV: jinak té další kulturní aktivity jako ee knížky, četli ste
knížky doma?
MM: no, četli sme hodně. hodně sme četli, babička taky hodně četla,
ale to i maminka dost četla. ale já sem, já sem kvůli tomu jako dítě
dostávala, protože já sem četla pod peřinou a tatínek říkal, každej
ten škvár musíš přečíst... ale já sem četla, protože sme měli moře
povinné četby, Jiráska ((Alois Jirásek)), já nevím co všecko. já sem
četla ty knížky, protože mě zajímal vždycky děj,
JV: hm
MM: tak hop šup tralala. ale všecko sem věděla, a pak teprv sem se
vracela k těm popisům faktu. vždycky sem od tatínka dostávala, že
nečtu, že hltám ty knížky. a dneska přečtu taky ještě kde co,
[noviny, časopisy]
JV: [takže vidím, že opravdu] vy ste jako dcera babičky ((smích))
MM: ano ((smích)) úplně.
JV: to je krásné. a mně spíš šlo o to, jakou roli hrálo to kino mezi
těma dalšíma, dalšími kulturními aktivitami v životě vaší babičky,
jestli třeba to stálo na vrcholu, nebo třeba bylo to na stejné
úrovni jako chození do divadla, že zas jako nějak neupřednostňovala
divadelní představení na úkor filmové nějaké [projekce]
MM: [no, je to zajímavý,] tatínek chodil rád do divadla a babička
teda ráda chodila do kina. do divadla taky, ale poměrně málo.
JV: takže to kino pro ni hrálo asi přeci jenom větší roli.
MM: ano, větší roli.
JV: větší roli.
MM: no a já sem chodila s ním do divadla a s ní do kina.
JV: to je krásné, když může být dítě tak jako zapojeno do těch
kulturních aktivit, určitě je to dobře, a em s babičkou pak ste se
bavily třeba o těch filmech?
MM: ano
JV: probíraly ste třeba,
MM: protože sme šly pěšky domů, a tak sme se o tom bavily. pokud se
mně tam něco, já sem většinou teda, dneska už si nevzpomínám, ale
většinou sem měla k tomu ňáký dotazy, jo, proč je to tak a jak to že
tam je to a nevím co, proč to je, no a babička vždycky se mnou na to
téma debatovala a vždycky mně všecko vysvětlila.
JV: snažila se,
MM: ano, ano.
JV: podat nějaké vysvětlení. vzpomněla byste si na nějaké třeba em,
reakce babičky, kdy opravdu se jako vyjadřovala nesouhlasně k tomu,
co viděla nebo že ji to opravdu jako nadzvedlo, v uvozovkách,
MM: ne, nevzpomínám si.
JV: naopak zase kdy byla nadšená, kdy to chválila,
MM: no, většinou se jí to líbilo, že by ju to nějak nadzvedlo, to
ne, ale víte, ony ty filmy vás tehdy ani nadzvednou nemohly, prostě
to, <to byly takové>, jestli se vobčas podíváte na filmy pro
pamětníky, tak to byly takové, takové jakoby limonády, no, to bylo
tak jako, no, ale něco tam vždycky z toho života bylo.
JV: ale tak dobře, ale byly i jako dramatičtější, dramatičtější
filmy.
MM: no tak, nó
JV: a vy ste říkala, že ste chodila právě na ty [nepřístupné, takže]
MM: [no na ty, no tak] no tak tam snad něco bylo, no, nějaký,
nějaký takový, milostný konflikty nebo něco takovýho, ale
JV: na druhou stranu, to ste byla ještě docela mladá, na [nějaké
milostné]
MM: [no, no ano] no právě, no právě. já sem viděla v k-, proto já
sem tolik těch filmů viděla, protože mě ta babička tam na to brala,
protože ty filmy byly opravdu mládeže nepřípust-, nepřístupné a
myslím, že bylo tehdy do šestnácti a pak do vosumnácti.
JV: a vy ste chodily na ty teda do těch osumnácti nebo od osumnácti.
MM: no, no, od, ano. takže já sem viděla filmy, který sem vlastně
vidět neměla, ale nijak mě to teda jako,
JV: myslíte že vás to nijak neovlivnilo.
MM: ne, nijak mě to neovlivnilo, ale to ani nešlo, aby vás to
ovlivnilo, tam prostě nic nebylo.
JV: hm
MM: to vůbec s těma dnešníma milostnejma scénama, to vůbec se nedá
srovnat, to je nebe a dudy.
JV: hm. myslíte si třeba, proč byl ten film od osmnácti? když ste na
ňákém byla,
MM: no, většina těch filmů sem nepochopila proč, no třeba když se
tam, když se v tom filmu dvakrát líbali, tak už to bylo nepří-,
mládeži nepřístupné.
JV: do toho kina ste chodily bez placení nebo ste platily?
MM: no samozřejmě sme platily.
JV: když ste říkala, [že tam měla známého uvaděče, tak jestli vás
jako pustil]
MM: [ne ne ne ne, to sme samozřejmě platily] a myslím si, to nejsem
si tím jistá, ale myslím si, že sme zaplatily víc než sme měly, za
tu ochotu. ono tak jak si vzpomínám, to teda s tím kinem nemá vůbec
nic společného,
JV: to nevadí, povidejte.
MM: když em sem měla, já sem mívala angíny, ale neměla sem u toho
teploty a tak se mnou chodila babička k doktorovi, k normálnímu
praktickýmu. babička tam přišla, pozdravily sme a babička bez řečí
mu na stůl položila dvacet korun.
JV: hm
MM: já se dodneška,
JV: dneska by to byl byl úplatek
MM: já se do dneška přesně na to, no ne, tak asi se taky platilo.
dodneška si vzpomínám, a tehdy, dvacet korun,
JV: hm
MM: a teď skáčou nad třicet. čili to je nesrovnatelný, já se, já se
pamatuju docela dobře za první republiky, některé věci kolik stály.
protože to maminka tatínkovi vykládala, jo, představ si, já sem byla
v obchodě a platila sem to, já, já vím jaký byly nájmy, já vím jaký
byly platy. protože to se vykládalo doma, tak to vím. čili v tom
poměru, to bylo hrozně moc. tramvaj stála korunu, na přestup korunu
padesát. a to kino, to bylo koruna, tam ňáká ta první druhá řada,
pak dvě, pak pět, no a jestli to bylo ještě víc, to nevim, to se
nepamatuju.
JV: pět korun za tu lóži?
MM: možná že ta lóže stála teda deset, no ale jinak tak většinou to
tam bylo tak okolo pěti korun.
JV: a deset korun už je docela dost.
MM: no ale i těch pět nebylo zas tak málo.
JV: hm, mě napadlo, pak ta čtyřicátá léta, vy ste říkala, že tam
byly ty estrády nebo, ne estrády, ale vy ste říkala ještě
MM: reví ((revue)), to byly vlastně takový reví ((revue)). ty
německý filmy, co k nám přišly, tak to byly takový zábavný filmy, a
voni neměli špatný ty filmy. a v těch jejich filmech, byly to taky
teda na konc- teda limonády, takový filmy, nevzpomínám si, aspoň já
sem nikdy na žádným nebyla kde by tam byla ňáká propaganda jejich
nebo něco takovýho.
JV: kdybyste to měla tím žánrem vymezit, tak řekla byste, že to byly
komedie, romantické komedie,
MM: jo, romantické komedie, třeba si vzpomínám marika rek ((Marika
Rökk)), jo to byla tanečnice a zpěvačka a to byly opravdu takové
romantické komedie s tančením, se zpíváním a opravdu potom sem
viděla několik a to byly skutečně revi ((revue)), skutečně tam byl
balet.
JV: takže ten večer byl komponovaný.
MM: ano, ano a to opravdu to měli, to sem teda hodnotila na tehdejší
dobu, to bylo dost nevídaný. americké filmy k nám v tu dobu
nechodily, tak ty byly taky tak, to měly. ale tady u nás, to bylo
nevídaný.
JV: když ste chodila do kina s babičkou, tak ten výběr filmu
předpokládám byl na ní.
MM: na ní, ano.
JV: takže ona prostě řekla, dneska půjdeme na tento.
MM: ano, Vdavky Nanynky Kulichovy ((smích))
JV: to si pamatujete.
MM: to si vzpomínám, <Otec Kondelík a ženich Vejvara>, ale já si
vzpomínám, ale to už bylo teda později, potom si vzpomínám na ty
filmy s Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)), se Zitou Kabátovou
((Zita Kabátová)), Věrou Ferbasovou ((Věra Ferbasová)), em Lídou
bárovou ((Lída Baarová)) no s Novým ((Oldřich Nový)), jo, to byl,
Nový ((Oldřich Nový)) začínal v Brně.
JV: hm, já vím ňáký z těchto herců, jak ste teď vyjmenovala, a
hereček, imponoval vám, měla ste nějakého opravdu jako radši než
druhého? jako, jako svou osobní hvězdu?
MM: ne, já sem na hvězdy,
JV: ne
MM: já sem to, já sem to brala tak, já sem totiž měla strýčka,
který, byl to maminčin bratr, který byl bydlel v Praze a velice
často k nám jezdil, a já, když sem tak, jako, byla sem v kině, já
sem ti viděla Vítovou ((Hana Vítová)), vona byla tak krásná. von se
na mě podíval a povidá, jo? to bys ju měla potkat v Praze na ulici,
to bys viděla. a kdyby s tebou dělali to co s ňou, tak bys byla taky
tak krásná, takže, ten mě <přivedl do reálu>.
JV: takže ten vás tak jako usadil.
MM: jo.
JV: dobře, no takže, já sem se chtěl zeptat, jestli vám ňáký herec
[imponoval nebo herečka]
MM: [ne, to jak má někdo pověšený] nebo toto, [to sem nikdy neměla.]
JV: [nechtěla ste být jako ona.]
MM: ne, ne, to sem nikdy neměla.
JV: dobře, babička, no to je taková otázka jako, na ní není možné
úplně odpovědět, ale jak myslíte, že ona získávala informace, řekla
ste, že byla taková hodně kulturní, takže myslíte, že třeba
odebírala noviny nebo nějaké přehledy,
MM: no kinoreví ((Kinorevue)).
JV: kinoreví ((Kinorevue)) odbírala.
MM: no, kinoreví ((Kinorevue)).
JV: hm, pravidelně?
MM: pravidelně, no a já sem to samozřejmě taky četla, takže tam byly
informace vo všem, teď sem nedávno šla kupovat jedné známé něco do
antikvariátu a tam ještě jedno kinoreví ((Kinorevue)) měli a
prodávali.
JV: a když ste se, když ste pročítala to kinoreví ((Kinorevue)), tak
třeba, bylo to tak, že by vás třeba nějaký film zaujal a řekla ste,
babi, pojďme radši na tento film, ten chci vidět já, [nebo ste to
vždycky nechala na tu babičku]
MM: [ono tam, ono em] nechala sem to na tu babičku a ono v té
kinoreví ((Kinorevue)) ani tak nebylo o těch filmech, bylo tam
hlavně vo těch hercích.
JV: hm
MM: bylo tam sice, hraje v tom a v tom filmu, ale teď tam bylo
popisovaný, ten herec, co a jak, obrázky těch herců, takže to
kinoreví ((Kinorevue)) myslím si, že bylo spíš o těch hercích než o
těch filmech.
JV: hm, takže nějaké anotace delší tam nebyly.
MM: ne, ne. teď sem se dověděla zajímavou věc, včera sem to přečetla
v knížce půjčené od mé dcery. všechno, co sem v životě potřeboval
sem se naučil v mateřské školce ((Všechno, co opravdu potřebuju
znát, jsem se naučil v mateřské školce)), je to báječná knížka, a
tam sem se ((smích)), tam sem se dočetla, já si vzpomínám i na ty
americké filmy, který ještě tak, v tom osumatřicátým roce, co tady
byly, byly to ty velkofilmy, Greta Garbo, jo, a vzpomínám si na film
Hraběnka Walewská, kde hrála Greta Garbo a Napoleona hrál herec,
který se menoval šárl boajé ((Charles Boyer)) a včera sem tam v tom,
v té knížečce, se dočetla, že byl, hrál milovníky se všema těma star
holyvůdskýma ((Hollywood)) tehdy, a přitom ve skutečnosti byl
pětačtyřicet let ženatý s jednou ženou, kterou velice miloval a když
ona umřela na rakovinu, tak za dva dny na to on spáchal sebevraždu.
JV: hm
MM: takže se člověk po tolika letech dozví vo ňákým herci a von hrál
toho Napoleona a vynikajícně, to byl Napoleon tak jak je na všech
těch kresbách a malbách.
JV: pamatujete si třeba dobové plakáty, vývěsky nějaké, poutače na
film?
MM: no, bývaly. bývaly, a bývaly dost a zajímavý je, že víc na mně
zanechaly jako dojem a víc si vzpomínám, em poutače, kde bylo to
kreslené. nebylo to, nebyla tam fotografie z toho, ale bylo to
kreslené, a myslím si, že tehdy jich bývala většina.
JV: ulpěl vám nějaký v paměti anebo byl nějaký třeba tak výrazný,
pro vás, když ste šla po té ulici, že by na vás zapůsobil a řekla
ste si tak tohle musím vidět, nebo tohle vypadá fakt zajímavě, tohle
chci vidět.
MM: no tak přesně na ňáký určitý si nevzpomínám, ale, ale vím, že
teda bývaly některý, jako dost působivý, ale já mám pocit, že sem si
to podle tohoto nevybírala.
JV: ne, ne. a předpokládám, že asi ani přátelé vás neovlivnili ve
výběru filmu.
MM: ne, ne.
JV: všechno to bylo asi skrze tu vaši babičku, která byla [takový
jako zdroj]
MM: [ano, ano, ano] babička, babička to byla opravdu člověk v mým
životě, které sem všechno věřila a na kterou se vždycky a dala a na
která mně nikdy nikdy špatně neporadila. jinak ostatní lidi sem
vždycky brala velmi skepticky.
JV: hm. em sem se ptal, jakou roli hrál film v životě, nebo mezi
dalšími kulturními aktivitami vaší babičky, tak ste řekla, že
poměrně vysokou, u vás to bylo jak? byl pro vás film důležitý?
MM: no,
JV: důležitější než třeba četba knih nebo chození do divadla? což
asi ano, protože ste řekla, že ste, nebo tak ňák sem vydedukoval, že
ste asi do kina chodila radši než do divadla, ale...
MM: no to bylo daný tím, že, to kino, to divadlo bylo takový prostě
svátečnější, a tam je to všecko tak bezprostřední,
JV: divadlo že bylo sváteční.
MM: divad- divadlo bylo svátečnější, ale potom, jakmile sme se
odstěhovali z Brna,
JV: hm
MM: no tak to byly menší města, tam kina všude byly, no ale divadlo
se hrávalo sporadicky, jo, třeba v Uherském Hradišti, jo, Slovácké
divadlo, ale to tehdy hrávalo, teď to bylo v sokolovně samozřejmě ta
sokolovna to nevypadalo jako divadlo, jak sem byla zvyklá tady
z Mahelova ((Mahelovo divadlo)), z toho, takže tam ty divadla už
potom tak nějak moc na mě nepůsobily, i se mně zdálo, protože sem
byla zvyklá tady na výkony těch herců, tak tam sem to dost jako
kriticky viděla, takže tam ty kina potom, co sme byli mimo Brno, ty
kina byly teda vlastně lepší než to divadlo. tam se to změnilo. a
když sme se vrátili do Brna, jo, tak se to zase vrátilo zpátky a mám
už sto padesát let předplatný v divadle, už chodím sama, protože ty,
co se mnou chodili, už tam nedojdou, jo, každý rok si říkám, už si
to nevezmu, <a zase si to vezmu> ((smích))
JV: to je dobře. ale ještě teda předtím než ste se odstěhovala, mimo
Brno, tak v této době toho dětství, puberty, dospívání, tak v téhle
době to kino hrálo jakou roli, bylo to důležité?
MM: no, bylo, bylo. já sem se vždycky na to kino strašně těšila.
JV: em pamatujete si třeba ještě že ste viděla černobílý film? ee
teda že ste, ne ((smích)), pardon, že, že ste
MM: <to byly všechny> ((smích))
JV: jasně. že ste viděla ještě, že ste byla na filmu, který by byl
němý nebo už si pamatujete jenom zvukový filmy.
MM: ne, ne, ty si nepamatuju. to už neběželo, když já sem začla
chodit do kina, tak to už všecko,
JV: všecko bylo zvukové už.
MM: všecko bylo zvukové, všecko.
JV: takže třeba ani filmy, kde by byl doprovod na klavír,
MM: ne, ne, to sem neviděla. ale, ale bývaly v té Lucerně
((Lucerna)) kdysi za mého nejranějšího mládí, tam opravdu ještě,
sice se mluvilo, ale někdy tam býval ještě stával bokem klavír a ten
na to něco hrál, jako doprovod k tomu.
JV: takže ten film byl zvukový.
MM: ten film byl zvukový ale ještě
JV: ale zároveň,
MM: ano.
JV: zároveň [tam byla ta produkce]
MM: [ano, protože] protože to, tak jak dneska máte ty filmy
podbarvený tou hudbou prakticky pořád, tak tam, tam to nebylo tak,
jo, čili tam jako třeba před tím filmem a předtím, to bylo vlastně
tam jenom mluvilo, ale ten zvukový doprovod nebyl. tak on tam
opravdu, taky sem si až teď na to vzpomněla, bývalo to tam, jo,
klavír,
JV: to trvalo tak do kdy, jak dlouho si to ještě pamatujete?
MM: no tak to bývalo jenom, já nevím tak, do těch deseti let mých,
potom už ne.
JV: to znamená do roku třicet pět.
MM: třicet pět.
JV: pak už ne.
MM: pak už ne.
JV: pamatujete si třeba za války, předpokládám, respektive ke konci
války, že by už nějaký film byl kolorovaný? barevný?
MM: no dyť já vám říkám, já sem viděla filmy se šírly templovou
((Shirley Temple)), kde konec toho filmu byl barevný, ale vopravdu,
tak jak vy to říkáte, já nevim jestli to existovalo už tehdy, ale to
vypadalo skutečně jak ty kolorovaný fotografie.
JV: a to teda [bylo]
MM: [a Němci] měli už barevný.
JV: takže za protektorátu už ste viděla barevný film.
MM: ano, ano.
JV: hm a viděla ste teda současně s tou šírly templovou ((Shirley
Temple)), to bylo teda ještě před okupací,
MM: ano, ano
JV: to znamená v těch [třicátých letech. na konci třicátých let.]
MM: [ano, ano, ano, ano]
JV: hm
MM: no to byl dojem tehdy, to sme byli úplně unešení.
JV: bylo to pro vás důležité pak třeba při tom výběru těch filmů,
jestli jít na film, který by byl kolorovaný nebo barevný?
MM: ne.
JV: ne, to ste
MM: ne
JV: [takhle nikdy, jo]
MM: [ne, vůbec] ne. to je podle obsahu, ale tady toto nehrálo roli.
JV: em, bylo důležité z jaké byl ten film země? jestli byl z Francie
nebo z Německa, z Ruska, z Ameriky, třeba, možná ani ne tak pro vás,
ale třeba pro tu vaši babičku, myslíte že to bylo důležité?
MM: já myslím že ne, ale my sme většinou chodily to byly samý český
filmy.
JV: český filmy.
MM: samý český filmy.
JV: nelákalo vás třeba jít na americký film.
MM: no ty s tou širlejkou ((Shirley Temple)) byly, to byly americký
filmy, ale jinak si nevzpomínám, že by s tou babičkou že bysme něco
takovýho a tehdy těch českejch filmů byla strašná spousta. tak sme
stačily akorát chodit tak, <protože to ani člověk nestačil> na ty
filmy chodit.
JV: dobře. kdybyste měla tak zavzpomínat, na tu dobu a říct mi, co
pro vás znamenalo, co pro vás znamenal dobrý film, jaký musel
splňovat atributy. nebo, co to vlastně jako bylo, jaký film byste
tenkrát označila že byl dobrý.
MM: no, to myslíte jako, jako dítě ještě? to, to sem neměla
[takovej]
JV: [myslím] už v tý době, dejme tomu druhá půlka třicátých let,
přelom třicátých čtyřicátých let. už takové to přece jenom nabírání
rozumu a větší kritičnosti, kdy už ste se nad těmi věci, věcmi
začala více a hlouběji zamýšlet, tak určitě i tady tohle, ste
řešila.
MM: no mně se, mně se líbily filmy, bylo spousta filmů, kde to byla
vlastně zfilmovaná ňáká, obsah ňáké knihy.
JV: hm, adaptace.
MM: adaptace. a mně se líbily filmy, kde opravdu to odpovídalo mým
představám. třeba Babička, ta byla zfilmovaná několikrát, ale, ta
první Babička, s Terezou Tanskou ((Nataša Tanská)) a s Brzkovou
((Terezie Brzková)), to byla nejlepší Babička jaká opravdu byla, tak
sem si to opravdu představovala. ty ostatní filmy, ty Babičky, už mě
to zklamalo, to už nebylo ono.
JV: to už [nekorespondovalo s vaší fantazií při četbě knihy.]
MM: [ano, ano, ano, ano,] čili, já sem měla ráda takové ty adaptace
ňákých těch, nebo i byly filmy, že to byly divadelní hry a bylo to
udělaný jako film, tak ty se mně velmi líbily, ale jenom tehdy, když
to opravdu odpovídalo těm mým představám.
JV: což je někdy docela těžké, každý člověk má asi [představu trošku
jinou.]
MM: [no, proto] kdysi se mně stalo, už si nevzpomínám co to bylo, že
sem napřed viděla film a pak sem si přečetla knihu, a to bylo
báječný, protože já už sem měla ty představy z toho filmu.
JV: a to ste dělala záměrně?
MM: záměrně, jo.
JV: záměrně. a vy ste si nezkazila ee zážitek z toho filmu. kdyby ne
nedej bože ste [měla]
MM: [ne] chtěla sem zkusit jaké to je. a opravdu potom když sem to
četla, tak sem viděla,
JV: tak se vám zobrazovaly ty, ty obrazy, které ste viděla v kině,
hm. a myslíte, že vás to třeba nějak neochudilo? protože to už byly
jako obrazy, které vlastně byly dopředu někým [vyrobený.]
MM: [já myslim] že ne. ve většině případů to bylo obráceně. a já už
sem nějakou představu měla, a teď když se to, mně se ten film líbil
i tak, ale když se to neshodovalo s tou mou představou a když sem
viděla třeba, jak sem mluvila o té Babičce ((Babička)), několik těch
zfilmování, tak prostě nejlepší byla, a zajímavý je, že co sem
mluvila se známýma, jo, potom už jak dospělá, co sme chodili do kin,
tak sme se vo tom bavili, tak většinou sme měli stejný názor. čili
to asi nebylo jenom že byl to byl můj názor, ale, ale prostě něco
bylo udělaný tak, že to skutečně odpovídalo představě spousty lidí.
JV: ee dobře, tak tohle je určitě zajímavá věc, ale ještě teda, ňáké
další kritéria pro dobrý film, byly by? třeba em ve zpracované
látce, když teda odhlédneme od těch adaptací, filmy, které neměly
předlohu nebo ste třeba neznala, nečetla, ale jenom film sám o sobě,
který ste viděla, tak ten by splnil, musel splňovat nebo splňoval
jaká kritéria, aby pro vás byl dobrý.
MM: no, já si třeba vzpomínám, že hrozně se mně líbil, jak sem
mluvila o té, Hraběnky Walewské ((Hraběnka Walewská)), tam tak Greta
Garbo a šarl boajé ((Charles Boyer)), to mně teda hrozně zůstalo
zůstalo v paměti tady to. ale to už to už sme něco teda vo tom, něco
málo sem vo tom věděla, ale né moc. ale opravdu to byly, no, půs-,
moc, potom když už sem byla, když už sem měla tak, těch dvanáct
třináct roků, tak už mě moc nebraly takové ty limonády, víte,
JV: jo
MM: já sem jak byla ta červená knihovna, já sem to v životě nečetla,
já sem si přečetla jednu a to mně stačilo nadosmrti.
JV: a čím myslíte že zrovna tehle film vám utkvěl v paměti tak moc.
MM: no, ti herci byli teda vynikající, potom to je, to je, po tom
Napoleonovi to je prostě vždycky něco vynikajícího, drama něco
takového,
JV: hm
MM: no a samozřejmě asi taky výprava, na tehdejší dobu.
JV: a co se týče třeba žánrů, upřednostňovala ste nějaké žánry víc?
MM: no, ani ani ne, ale neměla sem ráda takový ty limonády, který
nic neříkaj.
JV: em limonády sou ve vašem pojetí romantické komedie.
MM: ((smích)) nemusí to být komedie, <může to být aj vážný>. ale
takový kde se prostě
JV: banální.
MM: banální, správně, banální. to teda to mě nebralo.
JV: vy ste si vy ste si připadala uražená jako divák.
MM: ano sem si říkala, takový pitomosti, na to se nemusím dívat.
JV: hm ale jinak co se týče třeba drama, detektivka, [romantika,]
romantická komedie
MM: [no tak] no vždycky sem měla raději drama nebo detektivku něž tu
romantickou komedii, měla sem prostě ráda, když o něco de.
JV: když je to spíše podáváno v té vážnější rovině.
MM: ano, ano.
JV: ale zároveň říkáte, že ste apriori ne, neodsuzovala ani
[romantickou komedii nebo komedii]
MM: [ano, ano, ano]
JV: šla ste na nějaký film vícekrát? pamatujete si, že byste, že se
vám tak líbil, že byste si řekla, že ještě ho musíte vidět a šla ste
na něj jednou, dvakrát, třikrát.
MM: ne, no v tehdejší době ne.
JV: ani s babičkou ani bez babičky.
MM: ani s babičkou, no bez babičky už <vůbec ne> ((smích))
JV: né tak rozumíte, už ta čtyřicátá léta, už ste chodila sama]
MM: [ne ne ne, to to si nevzpomínám]
JV: chodila ste [někdy]
MM: [jo]
JV: no, povídejte
MM: eště a eště sem měla ráda veselohry.
JV: veselohry.
MM: veselohry, ale ještě nedávno sem o tom přemýšlela jak je to
možný. mně se, ale to už sem nebyla dítě, mně se em nelíbily a někdy
mně vadil Burian ((Vlasta Burian)).
JV: hm
MM: ten jeho způsob vtipu. a připadalo mně to takový, no jak pro
hloupý.
JV: lidový?
MM: ne, takový, já nevim, prostě sem ten vtip nesnášela, a teprve
jako dospělá,
JV: hm
MM: když sem potom ty filmy viděla, tak sem na to přišla, že v tom
něco je.
JV: takže vlastně s vývojem, vašim, ste začala se na to [dívat
jinak]
MM: [teprv to,] dívat jinak, no. a veselohry sem měla teda taky
ráda.
JV: tak em, to je docela zajímavé, rozlišujete význam mezi
veselohrou a komedií?
MM: no, ano.
JV: jaký je teda podle vás rozdíl mezi veselohrou a komedií.
MM: no, podle mě veselohra je něco, takového veselého přirozeně a
komedie už je to trošku jako, přehnané.
JV: hm, no ta hranice někdy může být docela jako tenká.
MM: no, ano
JV: dobře. to je tak jako mimo, ale mě to zajímalo jak ste to
tenkrát definovala nebo vy říkáte veselohra a já sem říkal
romantické komedie, komedie, tak kde kde jako je ten rozdíl pro vás.
už sme to vlastně nakousli, ale ještě nějaké ty jiné druhy zábavy,
řekla ste, že ste četla knížky, ne teda červenou knihovnu, tu ste
ráda [neměla]
MM: [ze zásady] ((smích))
JV: a že ste chodila i do divadla, někdy i místo maminky [jako
náhradnice]
MM: [ano, ano]
JV: a s babičkou samozřejmě do kina,
MM: ano
JV: pravidelně, často a ráda. ale ještě mě napadá, třeba když ste už
byla starší, to znamená za války, chodili ste třeba někdy někam
tancovat?
MM: za války se nechodilo, protože to <neexistovalo>
JV: ani třeba natajno ste nechodili nikam?
MM: no, i taneční byly tajný.
JV: hm
MM: my sme, když sme měli prodlouženou s dlouhýma šatama, tak sme si
je musely na ulici vyhrnout, pod kabáty aby to nebylo vidět. protože
to neexistovalo někde. tady to tancování, a to sem milovala, to
začlo v pětačtyřicátým roce.
JV: po válce.
MM: to bylo pak vš-, ano, to bylo všude. všude tak ty taneční
kavárny, plesy a zábavy, dneska to už není nic.
JV: takže za války, za války, ee ste nechodili ani [tajně si někam]
MM: [ne, ne,] no ale já si myslím, že to ani neexistovalo, že to
bylo strašně přísný tehdy, to by si byl nikdo kdo to pořádal, to by
si byl nikdo nedovolil.
JV: a em sportovala ste?
MM: normálně, plavala sem, lyžovala sem, bruslila sem,
JV: sem se ptal na ty volnočasové aktivity, kromě tedy těch
kulturních, [tak tak jestli ste ten čas trávila ještě nějak jinak]
MM: [ano, ano, ano, ano] no třeba hodně sem chodila bruslit, protože
my sme bydleli v té Masarykově čtvrti, a tam eště dodneška ještě v
zimě je tam o dva stupně chladněji než tady ve městě, jo a tehdy to
bylo zvlášť, a tam bylo, jako je Vaňkovo náměstí, tak tam bylo
kluziště, přírodní, Helgoland, tedy teda tam byl led vždycky. takže
sme chodili pravidelně bruslit.
JV: třeba na výlety ste chodila?
MM: jo jo, na výlety sem chodila, na výlety sem chodila s mým
tatínkem a s mou babičkou, páč maminka <vodmítala chodit> a to sme
chodili moc, ježiš, to sme, já se pamatuju ještě třeba v Králově
Poli, tam jak je semilaso ((Semilasso)), tam byla konečná, smyčka a
vod tamtud se na Vranov, na Soběšice, jo, to se všude chodívalo
pěšky.
JV: dávala ste těmto aktivitám volnočasovým em třeba přednost před
kinem?
MM: ne, já sem nedávala ničemu přednost. já sem, prostě třeba v létě
se víc chodilo.
JV: takže by to bylo tak, že třeba, dneska ste měly jít s babičkou
do kina a vy ste, najednou vám vyvstal v programu další možná
aktivita, jako alternativa, takže byste ji možná upřednostnila a šla
radši nějak na výlet, nebo někam hrát volejbal,
MM: ne, to se mně nikdy nestalo. vždycky sme to měly tak rozdělený,
že sme věděly, že tehdy to a tehdy to.
JV: takže
MM: to babička zas neplánovala tak, že když se vědělo, že půjdeme
třeba na lyže nebo tak něco, tak babička nenaplánovala kino.
JV: neměly ste to tak s tou babičkou, že byste měly třeba jeden den
v týdnu jako váš, že byste třeba chodily každou středu pravidelně do
kina.
MM: no, no, my sme chodívaly v sobotu.
JV: v sobotu ste chodívaly.
MM: v sobotu sme chodívaly.
JV: každou sobotu ste chodívaly.
MM: ano
JV: hm a v rámci pracovního týdne?
MM: ne
JV: ne, hm
MM: ne
JV: mě právě zajímá vlastně kdy ste chodily vlastně v tom týdnu.
MM: no protože ono se, ono, já si vzpomínám, že asi jednou nebo
dvakrát sme šly a ono bylo to kino poloprázdný.
JV: ještě teď, když se dostanu k tomu samotnému představení,
pamatujete si, kromě přestávky ((smích)) ještě nějaké další jiné
věci, které byly na programu? třeba týdenník, reklama, ňáký kratší
film, předfilm.
MM: a víte že já si vůbec nevzpomínám, jestli ňáký týdeníky tehdy
byly ((smích)) [když sem byla jako dítě]
JV: [ty byly až za války] teda.
MM: no tak to nebylo nic, to se rovnou začal promítat ten film.
JV: když ste chodila s tou babičkou v těch třicátých letech.
MM: ano, to se rovnou začal promítat film.
JV: a když ste mluvila vo těch přestávkách, tak ty byly, že ten film
se uprostřed přerušil,
MM: ano
JV: byla pauza,
MM: ano
JV: nevím jak dlouhá, pět deset minut?
MM: ano
JV: a pak se to dopromítalo.
MM: běželo to dál, ano.
JV: a to bylo pravidelně nebo jenom občas.
MM: no, ze začátku to bylo pravidelně. já si myslím, že to bylo z
nějakých technických důvodů.
JV: a pak už to teda ten film byl celý, pak už se nepřerušovalo.
MM: celý, ano.
JV: a to bylo tak zhruba od jaké doby? v jakých letech?
MM: hm, to nedovedu vodhadnout.
JV: takhle, chodila ste už na gymnázium nebo třeba ještě na obecnou
školu.
MM: no
JV: bylo to pozdějc?
MM: no, ne ne ne, to určitě když sem chodila na gymnázium, tak už to
nebylo.
JV: to už to nebylo. a co se týče toho protektorátu, když už ste
začala chodit na konci války, tak tam pamatujete si na ty, na ty
týdeníky, které byly [před filmem?]
MM: [no, no] ty týdeníky to bylo hrůza, protože to všecko, to bylo
jenom válečné. kde sme zvítězili,
JV: propaganda.
MM: propaganda k tomu, no.
JV: jaký to na vás zanechávalo dojem? brala ste to všechno tak jako
s nadhledem nebo,
MM: no, no [někdy]
JV: [že už ste] byla poměrně stará, ne stará, ale vyspělá.
MM: no, dobře, ale přesto přesto někdy teda ty tam z těch z toho
bojiště a tam z toho, někdy to bylo hrozně škaredý, někdy sem z
toho, někdy vám, vás, vám to dovedlo zkazit i ten film.
JV: hm takže pak ste to řešila, vracela ste se k tomu v myšlenkách
více než k tomu filmu samotnému.
MM: no ne, když sme pak šly domů, no tak sme se snažily bavit o
něčem jiným.
JV: a nikdy ten, nikdy ten týdeník, respektive jeho obsah
nevstoupilo do té vaší řeči? nezačaly ste se bavit na to téma?
MM: no, začaly ale vždycky, většinou sme to odsoudily že to bylo
hrozný a snažily sme se vo tom, se jako nebavit. páč to bylo, to
bylo jako ve všem, ze všeho, všude,
JV: takže to bylo hrozný v tom, v těch hrůzách válečných nebo hrozný
v tom, v té očividné propagandě.
MM: v té, no bylo to horší než když ste si to třeba přečetl v
novinách, jo, protože tam to bylo vidět.
JV: ňáké reklamy třeba ještě? byly před filmy? už třeba i ještě za
toho protektorátu nebo těsně před válkou?
MM: no tak za toho protektorátu ne, ale mám pocit, že před tou
válkou ještě jo. že někdy bývaly reklamy.
JV: a ňáké krátké filmy? kraťasy?
MM: hm
JV: že třeba by ten program byl složen z krátkého filmu, jakožto
předfilmu,
MM: a pak
JV: a pak toho hlavního filmu na který ste šla.
MM: no tak málokdy, ale taky někdy ten krátkej film byl. ale ty
reklamy bývaly, ty reklamy bývaly.
JV: foršpan. foršpan byla vlastně něco jako trajler ((trailer))
dneska, krátká ukázka z filmu, který se bude uvádět v dohledné době.
MM: to ne.
JV: nepamatujete se.
MM: to nebylo, to nebylo.
JV: tyto doprovodné části programu, aspoň trošku vás zajímaly? nebo
to bylo pro vás jenom jakoby to nutné zlo, co musíte teda vidět,
jako třeba ten předfilm, a až se dostanete k tomu filmu, na který
opravdu ste šla?
MM: no, podívala sem se na to, ale šlo mně vždycky o ten hlavní
film.
JV: jestli vás to bavilo třeba jenom to sledovat, na to se ptám.
MM: no tak mě baví všechno ((smích))
JV: ((smích)) takže to nebylo jenom jako nutné zlo.
MM: ne ne ne.
JV: bylo to pro vás zajímavé.
MM: ne, všechno, všechno je zajímavé, všechno, co člověk vidí a co
se dozví, je zajímavé.
JV: jo ještě jedna věc, byla ste někdy přítomna promítání filmu v
domácnosti, třeba u nějaké vaší kamarádky, že by třeba tatínek její
měl doma promítačku a pouštěl vám.
MM: no to, ale jakých filmů? takových těch domácích.
JV: může být.
MM: no ano, ano.
JV: [většinou samozřejmě domácí.]
MM: [ano, ano, ano] takových těch a to sme taky měli.
JV: taky ste měli doma.
MM: ano, ano, to taky sme měli.
JV: a často ste se na to dívali jako rodina, sešli ste se?
MM: no, tak moc často ne, no většinou to bývaly ňáký dovolený nebo
něco takovýho a to když sme se sešli, tak sme se na to dívali, ale
že bysme si to nějak pořád promítali, to ne.
JV: takže to pro vás nebylo něco exotického, brala ste to spíš jako
normální věc.
MM: ano, ano.
JV: s tím, že to měly i ostatní rodiny.
MM: no, no.
JV: a co se týče těch rodinných filmů, viděla ste i nějaký jako
fikční filmy, třeba pohádku nějakou kreslenou nebo
MM: ne, to sem, to sem neviděla, ale viděla sem filmy, kde jako to,
to tehdy se domluvila skupina nás, to bylo myslím v tom Kyjově, a to
jako že sme si vymysleli vopravdu děj, jako takový něco krátkýho a
teď sme to skutečně zahráli a zfilmovali sme to a pak sme se na to
dívali.
JV: a to už ste byla starší, to vám
MM: tak to už sem byla dávno dospělá.
JV: to už ste byla vdaná.
MM: ano. to sme se tehdy vo to vopravdu pokusili a bylo to vopravdu
zajímavý.
JV: máte ten film ještě?
MM: ne, ne ((smích))
JV: nevíte kde skončil.
MM: <ne, to vůbec nevim> sem se ixkrát stěhovala, tak to vůbec
nevim.
JV: mohlo by být docela zajímavé to dohledat.
MM: ale dneska je těch vymožeností tolik a nakonec teď nedávno,
zemřel nám v rodině tchán od mé starší dcery, my všichni, pořád něco
slavíme, páč je nás moc a všichni, všichni se vždycky sejdem. a on
jediný dělal fotografie, všichni ti vostatní to dělají já nevím přes
co, takže se to musí promítnout, jo,
JV: hm
MM: přes počítač nebo přes televizor. a to byly jediný fotky, na
který se vopravdu člověk mohl podívat. protože když přindu k jednomu
nebo k druhýmu zeťovi a řeknu mu, ty, poslouchej, to cos udělal
minule, já bych se na to chtěla podívat. a on říká, ale víš, já teď
nemám čas, až nás bude víc a já si to musím všecko nachystat. takže
to je na nic.
JV: maj to v počítači všechno.
MM: jo, to je na nic.
JV: tak ono to jde i vytisknout jako.
MM: no dobře, no.
JV: nebo vyvolat ve fotošopu ((fotoshop)), to není problém. no ale
dneska to už nikdo nedělá, [je pravda, že většina lidí si to
uchovává v počítači.]
MM: [no dobře, ale to je když máte] doma, když si na něco vzpomenete
a teď máte doma fotky,] protože je to dneska s datem, se vším a teď
se chcete na něco podívat, tak se na to můžete podívat. tam se na to
můžete taky podívat, ale až se uráčí to nachystat všecko, jo.
JV: by vám to mohl poslat po internetu domů.
MM: internet doma nemám.
JV: nevedete.
MM: nevedu. <to jednom když něco potřebuju, tak otravuju svoje
dcery> aby mně to na internetu nahledaly.
JV: neláká vás to, že byste se na internetu naučila.
MM: ne já, já kdybych ho měla, no snad bych se to naučila, já
kdybych ho měla, tak to by byl, já sem pořád někde venku, pořád
někde chodím, po známých, po tom, po tom. u toho se musí sedět doma
já kdybych si u toho sedla,
JV: myslíte, že byste u toho zůstala ((smích))
MM: <u toho zůstala>, jo. a to nejde.
JV: a tak samozřejmě pokud máte další aktivity, [tak proč,]
MM: [já jich mám moře.]
JV: proč trávit čas u počítače.
MM: takže týden, týden sedum dní je krátký.
JV: to vám myslím můžou závidět i mladší lidi jako teda ((smích))
MM: a to mám po té mé babičce, ta jich měla taky tolik.
JV: to je dobře. dobře, tak teď už vlastně my se dostanem úplně na
závěr, k tomu protektorátu, my už sme toho hodně probrali během
našeho rozhovoru, co se týče tohoto období, takže teď už to bude
zase kratší. jenom těsně po válce, vzpomněla byste si, dobře, tohle
není dobrá otázka na začátek tématu protektorát, na to se zeptám na
konci. ale spíš mě zajímá jaká byla ta atmosféra po roce třicet
devět, když začaly platit ty protektorátní předpisy, různá omezení,
restrikce, jak tuhle dobu vnímáte, teď nemyslím jen co se týče
filmu, ale obecněji. jaká byla ta nálada ve společnosti, mezi vašimi
známými.
MM: no ta nálada, ta nálada byla hrozná, protože já si dodneška
vzpomínám, že sem šla ze školy a tatínek mně šel naproti, což bylo
naprosto nebývalé a říkal, tak nás obsadili. na to si vzpomínám, na
mobilizaci, na to si vzpomínám teda velice dobře tady na tohle to.
no a za toho protektorátu to byl, no my sme si nakonec na způsob
toho života zvykli, ale zezačátku to byla hrůza. to když si vzpomenu
na to zatemnění, jaké bylo. teď my sme s tou školou, my sme většinou
měli školu odpoledne, protože sme neměli vlastní budovu. my sme
končili v šest hodin a já sem v šest hodin šla domů, třeba z druhého
konce Brna taky sme měli gymnázium kdesi až na Starém Brně, potmě.
protože nikde se nesvítilo, nikde nebylo ani vidět z těch domů, jo,
to světlo. no ale potom nakonec sem si na to zvykla a vůbec mně to
nepřišlo. ale bylo to takový stísněný a čekali sme, tak ten těch,
vod toho čtyrycátýho roku to už se čekalo, jak to teda bude
pokračovat, a vím, že tatínek říkal, že jakmile napadli Rusko, tak
říkal, no tak to, tím to prohráli. taky tehdy řekl a la Napoleon.
no, prohrála to zi-, prohrála zima. no a od, vzpomínám si taky kdy
nás, když nás osvobozovali, tady v Brně Malinovského armáda,
JV: hm
MM: tak byli sme ve sklepě, samozřejmě všechny obchody byly zavřený,
nikde nic nebylo, voda netekla, tak se pro vodu chodilo s kýblem až
na Kraví Horu. a potom, když přišli ti první vojáci, takový ty
jejich přechodný hlídky, no tak každý byl strašně nadšený, že jako
je konec války, ale brzy sme z toho vystřízlivěli.
JV: hm
MM: a eště, eště tady toto, to je úplně mimo teda. po tom
pětačtyřicátém roce, zase vznikly ty různé strany, a teď sem nedávno
mluvila s jednou známou, ona mně říkala, poslouchej, jak to tehdy
bylo, bylas v ňáké straně? a já říkám ne. nebyla sem v žádné, ale na
schůze sem chodila ke všem. k lidovcům, komunistům, národním
socialistům, ke všem. protože sem chtěla vědět, co všichni
vykládají. a je to dobře, protože se člověk takhle snáz orientuje.
JV: teď když se dostanem k těm kinem, ee k těm kinům, zpátky,
konkrétně, byla některá kina, nebo vědělo se o ňákých kinech, že sou
německá, nebo spíš česká. že tam chodí Němci nebo Češi. byla ňáká
taková znalost ve společnosti? nějaké takové vědění? vzpomínáte si?
se říkalo, tam nechoď, tam chodí Němci, nebo...
MM: ne, to, to si nevzpomínám, možná že to bylo podle toho, jaké
byly filmy, ale ty filmy byly tehdy zábavný, to byly filmy, to
nebyly ňáký propaganda nebo něco vojenskýho, to nebylo, akorát to
bylo v těch týdenících. ale to si tady tohle to si opravdu že by to
bylo tak rozrůzněný, to si nevzpomínám, no ale vono Brno, dyť vono
Brno bylo, tady bylo spousta Němců, tady bylo
JV: třetina Němci.
MM: no, tady bylo německých obyvatel moc. u nás v ulici, tam bydleli
v každým druhým domě tam bydleli Němci, ale to byli Němci, kteří
byli slušní, kteří tam zůstali, pak měli problémy, byli odsunutí a
nevím co všecko, jo, to byli normální lidi.
JV: co se týče těch jazykových otázek, tak, ty filmy byly v němčině.
nebo byly v češtině s německými titulky.
MM: ano.
JV: na to si pamatujete.
MM: ale to mně teda nedělalo žádnej problém, protože, protože my sme
měli, na tom gymnáziu dennodenně němčinu,
JV: hm
MM: á
JV: tu ste měli už před válkou? nebo až [za války.]
MM: [ne, ne, až] za války. dennodenně sme měli němčinu a eště sme
měli třeba matematiku jednou týdně jenom v němčině. dějepis, jenom v
němčině. takže já sem němčinu ovládala tak, že to mně nedělalo
naprosto žádnej problém.
JV: mně jenom de o to, jestli si pamatujete, že by s tou okupací ta
němčina vstoupila do života, nejen teda že se vyučovala na školách,
ale že by vlastně názvy, [plakáty, titulky]
MM: [no, no byly, no všechno] všechno bylo.
JV: všechno bylo. české filmy [beze zbytku byly taky ee z titulků]
MM: [všechno, ano samozřejmě, no všechno, ano, ano, ano, ano]
všechno, všechno.
JV: co se týče třeba Židů, měli nebo vědělo se, že třeba Židé
nesmějí navštěvovat určitá kina?
MM: podívejte, to, já vlastně když to řeknu, tak vlastně to řeknu
tendenčně. jaký já sem tady po této stránce já sem přebrala názor
mého tatínka. můj tatínek, moje maminka velmi ráda chodila nakupovat
do židovských obchodů. já dodneška vím, kde ty obchody byly, jak se
ti lidi menovali, byla sem tam ixkrát s ní, byli to opravdu
obchodníci strašně ochotní, všechno, ale tatínek je neměl rád,
protože tatínek byl na městě, na regulačním oddělení, a byli už
tehdy regulační plány a on měl zkušenosti s nima, že ti velcí
továrníci, třeba Khon, co měl cihelnu no a podobně, se pokoušeli tak
jak je to dneska běžný, tam by si chtěl něco postavit, to nejde,
šups obálečku. a tatínek je zásadně s těma vobálkama vyhazoval. a
vždycky přišel dom a s hroznou radostí to řekl.
JV: jo, a tatínek teda, ta jeho pozice byla, on byl úředník, [který
měl na starosti územní plánování?]
MM: [on byl u, on byl] vedoucí regulačního oddělení.
JV: regulačního oddělení. a to měl na starosti věci, týkající se
infrastruktury, nebo zástavby,
MM: no, to byly regulační, ee zástavby, zástavby. co kde mohlo být.
no a tady, a tady s tímhle tím, jak to říkáte za toho protektorátu,
tak já si jasně, a mimo to tatínek tvrdil, že Brno z velké části
ponem- poněmčovali Židé, protože oni měli většinu těch velkých
továren, a všichni uměli česky, ale všichni mluvili německy, a to
vím, že sem se tehdy nad tím pozastavila, oni měli to označený tou
hvězdou, pokud jeli v tramvaji, to byly ještě ty otevřený tramvaje,
tak museli stát jenom na tom otevřeným nástupišti, nesměli do vozu,
a to sem ixkrát zažila, že oni tam stáli, dva, a bavili se spolu
německy. přestože teda, jako, zrovna tak jak si vzpomínám na to, to
je zajímavý, měli sme domácí švadlenu, která přinesla k nám, já
nevím v kterém roce majn kamf. ((Mein Kampf)) no, kde teda vlastně
už všechno bylo napsané.
JV: to byla Němka, ta švadlena.
MM: né, to nebyla Němka. vona to někde, já nevim kde to její manžel
sehnal, jo, a vona úplně vyděšená nám to ukazovala ať si to přečtem
co, protože tam to bylo všecko napsaný. a vím, vzpomínám si jasně,
jak můj tatínek se na to díval a říkal, a tatínek byl teda dost
realista a dost měl to, a říkal to sou nesmysly.
JV: dobře, tak ještě co se týče toho zákazu, na ten si pamatujete,
že by byl a že by se dodržoval třeba?
MM: jaký?
JV: vstupu do kina Židům.
MM: ano, ano.
JV: byl zákaz.
MM: ano no samozřejmě, když ne do tramvaje, tak to už vůbec ne.
JV: tak ta tramvaj tam bylo to vyhrazené.
MM: no to bylo jenom, to bylo jenom
JV: nebyl absolutní zákaz.
MM: ano, dovnitř ne.
JV: kdežto u těch kin byl absolutní zákaz. [takže tam nesměli]
MM: [absolutní, ano]
JV: a nebyly ňáké kina, které, nebo kino, kam by Židé naopak mohli,
[že by to bylo jejich kino]
MM: [ne, ne, to neexistovalo.]
JV: a tento zákaz se myslíte absolutně dodržoval, nebyla ste někdy
třeba svědkem toho že...
MM: ne, to se určitě, určitě dodržovalo, protože to byly takový
sankce za to, že to, to nikdo neriskoval.
JV: tenkrát, v té době ste chodila do kina, to už ste asi říkala
méně.
MM: no, ano.
JV: méně často. takže ty vaše návyky se změnily, říkala ste že
MM: no, to, těma okolnostma,
JV: byl strach
MM: to nebylo jenom, zaprvé v těch kinech to co bylo, tam bylo málo
kdy něco, že by to člověk musel vidět zaprvé a zadruhý ste se musel
do toho kina nějak dostat a dostat se potom domů, jo, to bylo pěšky,
potmě.
JV: a co se týče těch preferencí, to ste chodila teda, když už ste
šla, tak ste chodila ještě s babičkou? za té války?
MM: no, zezačátku ještě ano, potom už ne.
JV: to [vám bylo čtrnáct let asi.]
MM: [ano, potom už ne. ano,] to ještě s babičkou.
JV: a později ste už třeba chodila sama? když vám bylo [těch
šestnáct, sedumnáct]
MM: [sama, sama sem nikdy] nechodila,
JV: nikdy ste nešla.
MM: buď sem chodila s babičkou nebo sem chodila s mládencem. sama
sem zásadně nechodila. sama chodím do kina až teď, když <už su stará
a nemá kdo chodit se mnou,> jinak sem vždycky chodila s někým.
JV: takže buďto babička nebo mládenec.
MM: ano.
JV: a kamarádka třeba, dvě holky
MM: no, já co sem měla ty kamarádky, oni takovýdle věci vůbec je to
nezajímalo.
JV: nechodily do kin, do divadel.
MM: do divadel už vůbec ne.
JV: ale do kin taky ne.
MM: no, hrozně málo.
JV: a trávila ste s nima aspoň volný čas sportem, nebo těmi výlety?
aspoň, když už teda na tu [kulturu moc nebyly]
MM: [no tak, no tak ano.] no tak třeba to bruslení, lyžování a
takový věci, to, to ano. ale víte že to je zajímavý, že to tak
říkáte, že to opravdu tolik lidí nechodí do kina do divadla, nic, a
nechodilo ani.
JV: no tak teď chodí už určitě málo, ale tenkrát právě mě zajímalo
MM: taky ne, za té republiky taky ne. to se sedělo doma večer u
rádia.
JV: to ste poslouchala ale taky.
MM: no ježiš, já dodneška já mám dva transistory, jeden mám v
kuchyni a jeden mám v ložnici a to mám puštěný nepřetržitě, na
televizi se dívám pokud tam je něco k dívání až večer. ale jinak,
při tom můžu dělat, při tom se můžu pohybovat, kdežto u té televize
se musí sedět jak ta pecka a koukat na ty pitomosti.
JV: takže na televizi se moc nedíváte. ani na čété dva? ((ČT 2))
MM: prosim?
JV: ani na čété dva? ((ČT 2))
MM: né, já se dívám na čété čtyři. ((ČT 4))
JV: jo, počkejte
MM: ta je lepší.
JV: to je ee sport nebo zpravodajství?
MM: ne, to je zpravodajství s komentářema.
JV: jo, počkejte, čété čtyři, ((ČT 4)) není to čété dvacet čtyři
((ČT 24))? dyť čété čtyři ((ČT 4)) je sport.
MM: ano, no čété dvacet čtyři ((ČT 24)), ano. to jsem se špatně
vyjádřila.
JV: ((smích)) já [sem si říkal jako že]
MM: [čété dvacet, čété dvacet čtyři ((ČT 24))] ano. zásadně na
zprávy a na všecko se dívám tam, protože ta holá zpráva mně nic
neříká, teď si poslechnu ten komentář k tomu.
JV: tak ty události komentáře sou paralelně i na čété jedna ((ČT 1))
večer.
MM: no ale když je tam třeba sport nebo něco na té dvojce((ČT 2)),
tak to tam není.
JV: na čété dvojce ((ČT 2)) bývá jako třeba filmový klub.
MM: no tak pokuď na té čété dvojce ((ČT 2)) tam bývají skutečně
dobrý programy.
JV: tak to sledujete.
MM: ano.
JV: ještě k tomu protektorátu. pamatujete si na změnu chování diváků
za protektorátu?
MM: no, pokuď bylo to takový všecko utlumený. to i
JV: nějaké hlasité projevy?
MM: hlasité projevy ne. a i i třeba
JV: smích, potlesk, ne.
MM: třeba si vzpomínám některý ty filmy s t- s tím hajnsem rýmanem
((Heinz Rühmann)), to byly vysloveně veselohry, ale ňák to tak lidi
neprojevovali.
JV: vzpomínáte si, že by se třeba hajlovalo? když se na plátně
objevil Hitler?
MM: no tak to sem nezažila.
JV: myslím třeba v týdeníku.
MM: ne, to sem nezažila.
JV: ani nikde jinde.
MM: ne, ne.
JV: takže ono je to třeba tak, že někteří lidé se ze strachu
přidávali. když tam seděli Němci, tak začali třeba hajlovat a
někteří lidé se báli, tak radči se přidali.
MM: no ale pokuď si vzpomínám na Němce vopravdu teda v holínkách a
v uniformách, v tom všem, tak že by teda ňák chodili do kin, tak
teda to to moc nechodili.
JV: ale německé obyvatele, Němci. nemyslím důstojníci nebo ňácí
vojáci, ale obyčejní lidé.
MM: ne to si ňáký takový projevy v tom kině, to si nikdy, to si, to
sem nezažila.
JV: změnilo se to chování a vaše návyky, chození do kina, frekvence,
s blížícím se koncem války? jak ste měla perspektivu, že už byly ty
zprávy, že už fronta postupuje.
MM: no tak samozřejmě že se změnilo, a sice tím, že už sme byli víc
než někde takhle na tu zábavu, tak už sme byli víc upnutí na to,
nemluvě vo tom, že ono teda tak když už se ta fronta blížila, tak
tady toto všecko přestalo. a byly starosti, vo jídlo, o to, o to,
takže, to pak už nepadalo vůbec v úvahu.
JV: ale ještě než teda se začala blížit tak moc, než teda ste žačli
řešit tady ty existenční věci, ale už ste věděli, že už je to jakoby
na dobré cestě, tak třeba chodilo se častějc, nebo už ta atmosféra
byla uvolněnější, ňáký takový mezičas, bylo tam něco takového?
MM: já si myslím, že ne. já si myslím, že to bylo až do konce a pak
se to zlomilo.
JV: když se to zlomilo. hm vzpomínáte si na první návštěvy těsně po
okupaci? po konci války? na tu situaci, na tu atmosféru, euforie
ňáká, nejen na ulicích, ale i třeba během toho sledování filmu?
MM: no tak všichni, všichni tehdy sme čekali, protože to, ty německý
filmy skončily, český prostě za celou tu dobu nic nebylo, no tak sme
čekali všichni, no a napřed sem přišly ty anglický filmy, všechno,
jo, no tak to sme, to sme byli nadšení tím, dojatí, to bylo něco
úplně jinýho.
JV: takže ta atmosféra se viditelně změnila.
MM: ano, ano.
JV: dobře, takže tímhle bysme to asi uzavřeli,
MM: představte si
JV: ano
MM: co člověk, co já sem <všecko prožila> ((smích))
JV: já si dokážu samozřejmě představit, ale, úplně se jako do toho
vcítit nedokážu, protože tyhle věci sou do velké míry jako
nepřenosné
MM: no, ano, to i když budete někomu vykládat, tak to se nedá.
JV: ale mám tady pro vás ještě jednu věc, a ta spočívá v tom, že vám
tady dám seznam filmů a poprosil bych vás, abyste si je, abyste si
ho přečetla, vzpomněla si pokud možno na nějaké z nich, které ste
viděla, a kdyžtak si zaznačila, které patřily k vašim oblíbeným a
MM: no tak počkejte, mám za- zaznačit ty který sem viděla nebo ty
který patřily
JV: no můžete, můžete si zaznačit tužkou nejdřív ty které ste
všechny viděla a pak můžete mezi nimi třeba se zaměřit na ty, které
[vám opravdu utkvěly v mysli]
MM: [jé, Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků))]
JV: je [to tak,]
MM: [to bylo krásný]
JV: tyto filmy [sou poměrně rané]
MM: [Ducháček to zařídí, ano]
JV: ty ste vidět asi nemohla.
MM: nemohla, ne.
JV: tady už je rok třicet jedna třicet dva, třicet tři [třicet
čtyři, tady už to začíná.]
MM: [ale ten jo, Lelíček] ve službách ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese)), to ano, to neznáte hadimuš- Hadimršku ((To
neznáte Hadimršku)) taky.
JV: to už ste viděla v kině.
MM: cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) taky. šest žen
Jindřicha osmého taky ((Šest žen Jindřicha VIII.)).
JV: tak kdyžtak si to ňák poznačte a pak pokud byste
MM: můžu to značit sem?
JV: určitě to můžete počmárat jak chcete.
MM: toto sem viděla, ježiš a vono vám to nepíše.
JV: počkejte, no vidíte, máte pravdu, ale já to rozepíšu, tak.
MM: tak, cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem viděla,
To neznáte Hadimršku, Lelíček ((Lelíček ve službách Sherlocka
Holmese)), šest žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), to nic,
Mata Hari, Svět patří nám. Sněhurka a sedum trpasliků ((Sněhurka a
sedm trpaslíků)), ale ten teda, to byla nádhera a vidíte, ten sem
viděla aspoň dvakrát nebo třikrát.
JV: no vidíte.
MM: teď jak sem si na to vzpomněla.
JV: s babičkou.
MM: ten sem viděla, to byla nádhera, nádhera.
JV: vzpomněla byste si kde, kde ste ho viděla?
MM: no v té Lucerně ((Lucerna)).
JV: takže to byly ještě ty třicátý léta [s babičkou]
MM: [ano, ano] to byla krása teda. Ducháček to zařídí, U pokladny
stál, dyť tam máte samýho Buriana ((Vlasta Burian)). To byl český
muzikant, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou teď
nedávno o tom vykládala Zita Kabátová, no, Dobrodružství barona
Prášila, La Paloma, ta byla krásná. neviděli ste Bobíka ((Neviděli
jste Bobíka?)), její voběť ((Její oběť)), to mám dojem, že sem to
taky viděla. Sobota, to si, možná že jo, ale to si nevzpomínám.
JV: jinak sem chtěl říct, tyhle filmy ste samozřejmě mohla vidět i
pozdějc, ale teď jde vo to, aby vy ste je [viděla do roku čtyřicet
pět, jo]
MM: [já sem je viděla tehdy, tehdy, ano, ano]
JV: no a mezi těmi, který ste si teď vyznačila, který vám opravdu
utkvěly v mysli, ňákým způsobem, nebo který byly jenom vaše
oblíbené.
MM: no, utkvěla mně ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)).
JV: hm, takže to ste říkala, že ste byla s babičkou v Lucerně
((Lucerna)),
MM: ano, několikrát, ano. potom To byl český muzikant.
JV: vzpomněla byste si, co třeba pro vás ten film znamenal, ta
Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), proč se vám tak moc líbil?
MM: no, tím pádem, že to bylo malovaný, že to byly obrázky, bylo to
tak zidealizovaný všechno, no bylo to krásný, no nebylo, no v tehd-
tehdejší době takový filmy, tak jak dyzny ((Disney)) dělal, tak
JV: tak ona hlavně byla barevná.
MM: no, ano. no potom velice, velice hezkej byl ten minhauzen
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila))
JV: hm, ten ste viděla taky s babičkou? nebo většinu tady těch
filmů, nebo dokonce [všechny ste viděla s babičkou?]
MM: [já si myslím, já si myslím,] že to sem viděla všechno s ní.
JV: a myslíte, že všechno ste viděla ještě v tý Lucerně ((Lucerna))
nebo pak už třeba ty [pozdější]
MM: [toho, toho] minhauzna ((Munchhausen – Dobrodružství barona
Prášila)) a to už bylo za protektorátu a to už, to už sem neviděla
v Lucerně ((Lucerna)), to už bylo v kterým kině nevím, ale to už
bylo někde v kině ve městě. ten Roztomilý člověk, to bylo z novin,
to bylo taky výborný, To byl český muzikant, tam hrál Korbelář
((Otomar Korbelář)) myslím. to bylo, to se mně taky velice líbilo,
to byl, to byl, no to bylo za protektorátu [no tak to bylo
takovejch]
JV: [kdybysme to teď] začali brát od začátku, tak dejme tomu, že
tady to všechno byla ta Lucerna, ale pak už přeci jenom, tydle filmy
MM: tu Sněhurku a sedum trpasliků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) sem
tam ještě viděla.
JV: hm a pak tady u těch dalších, [mohla byste to]
MM: [to už, to už si myslím] ten českej muzikant ((To byl český
muzikant)), to už asi ne, Roztomilý člověk taky ne,
JV: hm a zkusila byste si vzpomenout, jaká to byla kina?
MM: no to už teda po mně chcete moc ((smích))
JV: jenom tak třeba náhodou, kdyby se vám to vybavilo.
MM: no tehdy sme, sem chodila hrozně do toho Metra ((Metro)) [a do
té Alfy ((Alfa)). no, ty dvě kina.]
JV: [takže, takže se dá říct, že je pravděpodobné,] že to bylo buďto
[Metro]
MM: [buďto Metro] nebo Alfa, ano.
JV: a pořád teda s tou babičkou to bylo.
MM: ano.
JV: třeba nevím, jestli její šepot, Její oběť, pardon, to už je
konec války, jestli třeba to už ste nebyla s přítelem.
MM: no, já nevím, ale já si myslím, toto mám konec války a já
vopravdu nevím, ale já bych řekla, že to byl tak začátek války.
myslíte si, že ta Její oběť, že to bylo tak, to by mě vopravdu
zajímalo ten film.
JV: (..) jo, tak ten film je z roku devatenácet čtyřicet čtyři.
MM: hm, tak to je zajímavý, tak to sem byla, tak to už sem ho asi
neviděla s babičkou, ale já sem měla pocit, že ten film, že ten film
byl z dřívější doby.
JV: je to, je to opravdu rok čtyřicet čtyři, natočil to vajt harlan
((Veit Harlan)), hrál tam kárl radac ((Carl Raddatz)), albrecht
frobn ((Albrecht Froben)), kristýna zédrbau ((Kristina Söderbaum)),
ale em, no, je to opfrgang ((Opfergang))
MM: no tak to né, to už sem viděla určitě s tím mládencem.
JV: hm, s tím mládencem.
MM: jo, určitě. a tu la palómu ((La Paloma)) a toho minhauzna
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila)) už taky.
JV: hm. takže ste říkala Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to
byl silný zážitek pro vás.
MM: ano, ano. to byl teda vopravdu jeden z nejhezčích filmů.
JV: to vám mohlo být tak kolik? já se podívám, počkejte, Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) tady mám, Sněhurka byl rok (.) já tady
Sněhurku nemám, ale tak ta Sněhurka mohla být polovina třicátých
let, no, to vám mohlo být kolem těch deseti.
MM: deseti, no.
JV: jedenácti. jo, Sněhurka, no, tak to vám bylo víc, Sněhurka byla
rok třicet sedum, přičemž tady v Brně se promítala v roce třicet
osm, takže těsně před válkou [takže vám bylo tak třináct.]
MM: [no ale to bylo krásný.] no, ale bylo to teda nádherný.
JV: hm
MM: bylo to nádherný.
JV: ještě nějaký takový podobně výrazný zážitek, který by se k
nějakému filmu vázal, k dalšímu? říkala ste třeba Muži nestárnou.
MM: no, ty Muži nestárnou, to, brala sem to i tehdy jako legraci,
ale, ale bylo to hezký, ten film, ten se mně líbil.
JV: co se vám na něm líbilo? co vás tam zaujalo?
MM: ((smích)) no mně na tom, no v dnešní době by to nikdo nijak
nebral, páč je to normální realita, jo, tak prostě se žije. ale
tehdy to bylo něco úplně mimořádnýho ((smích)) že si namluvil
babičku, maminku a vzal si dceru. no a velice se mi tam líbil ten
Pivec ((Jan Pivec)), to, to, hrál to, hrál to velice fajn. a ta Zita
Kabátová, to byla [vynikající herečka.]
JV: [takže ta, ta ztvárnění] té role
MM: ano, ano, ano. no a ten minhauzen ((Münchhausen – Dobrodružství
barona Prášila)), na ten si vzpomínám ten se mně taky.
JV: a baron Prášil.
MM: ten baron Prášil, to se mně taky líbilo. tam byl ten Hans
Albers, to bylo výborný.
JV: a bylo to kvůli tomu herci nebo třeba i [kvůli té výpravě?]
MM: [kvůli tomu herci.] no ta výprava i ten herec. ta výprava na
tehdejší dobu to taky bylo. von sedí a letí na zeměkouli, jo, tak na
tehdejší dobu to taky bylo. barevný tak, to to byl taky fajn film.
JV: a co dál, co si tak ještě vzpomínáte?
MM: no už mě nic nenapadá. no a to bylo, v kterým roce byl těch šest
žen Jindřicha osmého ((Šest žen Jindřicha VIII.))? to byl myslím
jeden z prvních filmů, který na toto téma byl vůbec udělanej.
JV: tak ten film byl z roku třicet tři a Alexandr Korda.
MM: no
JV: britský, britský film, Alexandr Korda ho natočil. film vypráví o
pěti z šesti žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) [osmého.]
MM: [no ano, ano] není tam kdo hrál tu hlaví roli?
JV: čárls lotn ((Charles Laughton)).
MM: aha, jo jo jo.
JV: ten hrál [ježiš jak se menoval]
MM: [jo jo jo, ano to] byl velký herec, jéžiš, lotn ((Charles
Laughton)), ano, ano, no to na ten sem se dostala teda omylem,
protože to sem tam určitě nepatřila.
JV: omylem jako, že ste byla na nepřístupném filmu nebo jako že ste
[tam byla]
MM: [že to určitě] nebylo přístupno.
JV: jo takhle. sem myslel, že ste jako šla na jiný film.
MM: ne, ne, ne, to myslím takhle.
JV: hm, tak ten, ten se vám líbil?
MM: ano, ano. to bylo tehdy úplně něco pro mě teda mimořádnýho.
JV: počkejte, to vám bylo kolik, to vám bylo osm let.
MM: no, ale já si na to vzpomínám na ten film.
JV: ten herec vám tak na té, v té mysli ulpěl?
MM: ano, ano.
JV: Mata Hari?
MM: no, to taky. [mrkněte]
JV: [Cácorka?]
MM: ne, ne, Mata Hari. mrkněte se na tu Mata Hari hrála Greta Garbo,
ne?
JV: no, je to, je to možné, je to dokonce pravda.
MM: no vidite, na to si taky vzpomínám na ten film.
JV: to je rok třicet pět, to vám bylo deset.
MM: no tak vidíte že, že se pamatuju na takovýdle filmy a i s
vopravdu z raného mládí. to byl tak krásnej film.
JV: když ten film byl teda natočen v roce třicet jedna, ale v Česku
se promítal až o čtyři roky pozdějc, v Brně v roce třicet pět.
MM: no, Greta Garbo, no.
JV: imponovala vám, Greta Garbo?
MM: no, no, vona měla něco do sebe. měla takovýho něco tajemnýho,
ona měla vlastně velmi malou mimiku, tak jenom očima a tím, ale měla
proti, proti těm ostatním takovejm těm nadělanejm kráskám měla něco
do sebe.
JV: přišla vám tajemná?
MM: ano, přišla mně tajemná. a ta Mata Hari, to bylo vopravdu to
bylo, to byl krásnej film.
JV: takže ste si ještě schopna vybavit nějaké obrazy?
MM: no, no, no, měla tam takový nějaký, jako tanečnice napůl nahatý
<voblečení> ((smích)) což by dneska nikomu nepřišlo, ale tehdy to
bylo něco.
JV: takže zas ta herečka byla, [ten aspekt, který vám ten film]
MM: [ano, ta herečka, ano, ano, ano.]
JV: a žádný jiný třeba už ste teda víckrát neviděli, teda neviděla
kromě té Sněhurky ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), nevzpomínáte si?
MM: možná že jo, ale nevzpomínám si. rozhodně né tak, že bych na to
úmyslně v krátké době potom šla.
JV: co ty filmy s tím Burianem ((Vlasta Burian))?
MM: no ty filmy s tím Burianem ((Vlasta Burian)), babička, babička
se na ně hrozně ráda dívala, a já sem to teda taky, ale teda já sem
to tak, třeba si vzpomínám na to cé ká polní maršálek ((C. a k.
polní maršálek)) to sem musela být ještě úplně dítě, ale mně se to
teda nelíbilo.
JV: hm a ty ostatní filmy třeba se vám líbily víc trošku? nebo
nějaký, který byste vzala na milost, jako z těch několika filmů
Burianových ((Vlasta Burian)).
MM: z těch jeho? z těch Burianových ((Vlasta Burian))?
JV: hm
MM: no, mně se líbilo to U pokladny stál.
JV: to vám přišlo,
MM: ano
JV: normální? ((smích))
MM: no, normální ne
JV: nejnormálnější? [na jeho kreace]
MM: [no, ale, ale] prostě tam, ani ten Ducháček to zařídí nebyl
špatnej, to se mně líbilo, byla to limonáda ale, ale i to se mně
líbilo.
JV: a v čem se to třeba odlišovalo od těch dalších jeho filmů, proč
se vám tady tyto dva třeba líbily víc než tady, já nevim, cé ká
polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) a další. nebo naopak proč
se vám tyhle nelíbily.
MM: no to cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) je teda
úplná fantasmagorie, a
JV: [takže protože to bylo tak odstřižené od reality? že jako váš
smysl pro realitu] říkal, tak tohle ne.
MM: [no no no, úplně, jo, jo, no,]
JV: ((smích))
MM: já se, já se, já se teď, až to vypnete, tak vám řeknu, za co se
hluboce stydím.
JV: ((smích))
MM: <nemá to s tím nic společného,> je to teď nedávno.
JV: hm. Vídeňská krev
MM: no, tu Vídeňskou krev, já si na to, viděla sem to, ale, mám
pocit, že tam hrála ta marika rek ((Marika Rökk)),
JV: hm, já vám to můžu dokonce potvrdit,
MM: no to já nevím.
JV: ano, tak tam nehrála marika rek ((Marika Rökk)) ((smích))
MM: nehrála
JV: tam hrála, tam hrála, počkejte, wily frič ((Willy Fritsch))
MM: no to, to byl wily frič ((Willy Fritsch)).
JV: to byl muž, ale Maria Holst hrála Melanii
MM: Maria Holst. no ten wily frič ((Willy Fritsch)) mám pocit že to
byl, ale které té naší herečky že ta s ním, ta s ním žila jednu
dobu, dovi, nevim jestli dokonce ne bárová ((Lída Baarová)). a to
byl známej, to byl takovej hezkoun.
JV: hrál hraběte volkršajma. graf volkršajm ((Graf Georg
Wolkersheim)).
MM: ale nějak moc si teda na to nevzpomínám.
JV: hm. a třeba ta La Paloma?
MM: ta La Paloma
JV: to vám můžu říct i rok třeba. to byl rok čtyřicet čtyři, to už
bylo konec války takřka.
MM: no no no, na tu La Palumu ((La Paloma)) si vzpomínám, ale tak
blíž teda taky ne.
JV: no jo. neviděli ste Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?))
MM: no, to byla legrace.
JV: byla to komedie.
MM: komedie, ano. ale to byla hezká komedie.
JV: ta vás neurážela nebo
MM: ta mně, ta mně nevadila. ne že by mně to uráželo, ta mně
nevadila.
JV: em Její oběť? to už je vážnější tématika.
MM: no
JV: rok čtyrycet čtyři, ale v kinech to myslím teda bylo v roce
čtyřicet pět až, takže těsně před válkou, před koncem války.
MM: no v roce čtyřicet pět, že bysme ještě v pětaštyrycátým roce, že
bysme ještě byli chodili do kina?
JV: já tady mám jakože ještě produkce jako do čtyrycátého dubna.
MM: no právě, právě to musel [být]
JV: [a v té] době teda ten film, někdy na jaře asi ještě, asi ještě
byl promítán, nevim, možná únor, březen.
MM: no protože, protože to už teda
JV: nevzpomínáte si, že byste koncem války ještě byla na Její oběti
((Její oběť)).
MM: no, do kolikátého dubna to máte
JV: do třicátého dubna, do konce dubna. [ještě jako v programu.]
MM: [no ale to je,] to je, dyť Brno bylo vob- vobsazený
šestadvacátého dubna.
JV: [no tak jakoby]
MM: [a to už] to už ta fronta předtím to bylo nejmíň dva měsíce.
JV: ale to se ještě filmy hrály v kinech pořád, ještě když fronta se
blížila.
MM: no, no ale to si nevzpomínám že bysme teda ještě měli chuť teda
jít do kina.
JV: hm, ale na ten film si pamatujete.
MM: ano, ten film, ale muselo to být teda dřív někdy, ještě ten rok
předtím. nebo to se hrálo jen tak krátkou dobu?
JV: tak ten film je rok výroby čtyřicet čtyři, tak je možné, že ste
ho viděla třeba někdy na podzim čtyřicet čtyři.
MM: no, no, ano.
JV: ale já ho mám tady v roce čtyřicet pět, takže to určitě ještě
prověříme.
MM: ano.
JV: náhodou byste si nevzpomněla, kde ste na něm byla, protože to
bysme mohli pak dohledat podle programů.
MM: ne, to vůbec ne, to ne.
JV: ale tvrdíte, že to teda určitě muselo být dřív než na jaře
čtyřicet pět.
MM: ano, ano.
JV: hm, dobře. tak tím pádem myslím, že ty filmy máme docela pěkně
zvládnuté, vy ste se vyjádřila docela dost, jednak k těm Burianovým
filmům ((Vlasta Burian)), jednak i k těm zahraničním. Roztomilý
člověk, to sme o něm sme mluvili?
MM: ano.
JV: jo.
MM: no když potom člověk třeba ten Roztomilý člověk, to se promítá i
v těch, pro pamětníky a je to zajímavý, když člověk něco vidí, jako
mladší, a když potom něco vidí po ix letech.
JV: hm. tak už tak zkušenost a všechny tyto věci hrají zásadní roli,
pak.
MM: no
JV: v tom vnímání toho díla. dobře, takže já bych se ještě zeptal
úplně na závěr, protože tímhle sme vlastně skončili, jestli, chtěla
byste něco dodat, co sme třeba nezmínili, ale bylo by to k našemu
tématu relevantní.
MM: já si myslím, že vůbec nic, páč ste mně tolik otázek, že to <že
už mě teda> vůbec nic nenapadá.
JV: nechcete nic dodat.
MM: nechci už nic dodat, jenom že, že kino je teda, docela dobrý
lidský vynález a že opravdu to slouží nejen k zábavě, ale i když
lidi, já si myslím že by, v dnešní době ne, ale dřív ty filmy, i
když člověk měl ňáký problémy, potíže trable, když ste přišel do
toho kina, tak ste na všechno zapomněl.
JV: hm. dobře, tak já vám děkuju,
MM: prosím, není zač.
JV: ukončím rozhovor.
konec rozhovoru
1
0.0 3:2850Rozhovor vedla Kristýna Haklová
Rozhovor přepsala Hana Vašátková
Datum a místo: 26. března, Brno
Rok narození: 1928, narátorka měla o 3 roky staršího bratra.
Povolání rodičů: Otec vrchní četník, matka v domácnosti.
Bydliště do roku 1945: Narátorka se narodila v Nové Bani na
Slovensku, pak se její rodina přestěhovala do Veverské Bítýšky,
poté, asi v roce 1938 se přestěhovali na ulici Mozolky (Žabovřesky),
kde bydleli dva roky, poté ulici Sirotčí (dnes hronova – Veveří).
Povolání narátorky: Mzdová účetní u stavebního podniku v Brně, poté
stejné povolání v Kopřivnici.
KH: tak už to nahráváme. a (.) tak dneska je šestadvacátého března.
jsme v Brně a budeme se ptát teda na vaše zkušenosti ohledně kina.
nejdřív bychom začali obecnýma otázkami. jak se tedy přesně
jmenujete a kdy ste se narodila.
LN: tak jmenuji se L. N., rozená Baumanová a narodila jsem
se čtyřiadvacátého října devátenácet dvacet osm.
KH: ee
LN: a narodila jsem se v Nové Bani na Slovensku. tam byl otec můj
jako vrchní četnický strážmistr, takže jsem se narodila na četnické
stanici.
KH: hm. no a kde ste bydlela tak zhruba do roku čtyřicet pět? [když
ste se]
LN: [a potom otec] prostě už se to na tom Slovensku začalo tak nějak
blížit prostě k tomu osamostatnění těch Slováků, že. a byla tam
taková divná prostě situace, tak otec si požádal o přeložení a
přeložili ho tady em k Brnu do Veverské Bítýšky...
KH: hm
LN: zase jako vrchního četnického strážmistra, takže tam jsem od
svých deseti měsíců vlastně prožila svoje krásné dětství.
KH: vy jste tam chodila i do školy?
LN: tam jsem chodila od první, do třetí třídy no a otec byl sokol,
náčelník Sokola ve Veverské Bítýšce, potom byl zakladatelem
pěveckého sboru Sokola ve ( ) Veverské Bítýšce, takže já jsem
začala chodit do Sokola od třech roků, otec mě bral sebou, takže
jsem tam byla jako doma.
KH: hm
LN: tak. prostě, cvičila jsem. vychovával nás otec jako lásce
vlasti, vlastenectví a měla jsem i bratra. ten se narodil, maminka
pochází z Hané, z Morkovic, takže i když byla jako s otcem na tom
Slovensku, tak k porodu jela k rodičům do Morkovic na Hané.
KH: hm
LN: takže i s bratrem, bratr taky chodil do Sokola.
KH: on byl starší nebo mladší než vy [váš bratr]?
LN: [bratr byl] o tři roky starší než já.
KH: hm. a co dělala vaše maminka?
LN: naše maminka neděla- byla postě v domácnosti. ona nemohla chodit
do práce, protože jako paní vrchní na četnické stanici tam měla
práce, dokonce jsme měli i služku, protože tam pořád...
KH: hm
LN: se něco dělo, chodili tam prostě z toho okresního města, ti
policisté a tak, takže pořád u nás někdo byl k obědu a takže maminka
byla celou dobu, co byla provdaná, než zemřela, doma v domácnosti.
KH: hm. a nepřestěhovali ste se pak do Brna?
LN: potom sme se přestěhovali, bratr chodil v té Veverské Bítýšce do
páté třídy a protože on, já jsem byla jako tělesně zdatnější mnohem
než ten bratr, protože prodělal spálu, takže ee pak začal chodit do
gymnázia tady v Brně v Žabovřeskách, no aby nemusel bratr dojíždět
každý den vzhledem k tomu, že teda nebyl tak tělesně zdatný, tak
jsme se přestěhovali sem, do Brna, napřed do Žabovřesk.
KH: hm
LN: a tady sme v těch Žabovřeskách bydleli asi ee na mosolkách
((Mozolky)) asi dva roky, protože jsme bydleli jako v podnájmu v
rodinném domku a ti byli, majitelé byli Němci a ee prostě, protože
se schylovalo už k tomu devětatřicátému roku, tak sme se tam nějak
necítili, protože sme měli strach z nich
KH: hm
LN: oni prostě byli kovaní, a takže a náš otec byl vlastenec a tak (
) strach a tak sme se přestěhovali do Brna na s- bývalá Sirotčí
ulice.
KH: hm
LN: teď je, teď se jmenuje Grohova
KH: hm
LN: ulice. a tam sme bydleli až (.) prostě asi do roku devatenácet
osmdesát devět nebo devadesát
KH: hm
LN: tam už jsem se, odtud jsem se provdala vlastně a tam jsme
bydleli teda na té Grohové.
KH: a jaké ste teda navštěvovala školy?
LN: já jsem chodila pět let do obecné třídy, částečně v těch
Žabovřeskách, na Horové a pak na e Kounicové tady v Brně, do páté
třídy.
KH: hm
LN: no a pak sem se, dělala jsem zkoušky do gymnázia, tehdy to bylo
osmileté gymnázium, městské, dívčí, reformní, reálné gymnázium v
Brně. bývalá Antonínská ulice, teď je to Jaselská
KH: hm
LN: a tam jsem maturovala, po těch osmi létech, až do roku čtyřicet
sedm, čili skoro celou válku a...
KH: a pak ste šla do zaměstnání?
LN: a pak sem, protože, pak sem musela jít do zaměstnání, protože
otec pak byl dán předčasně do penze, před začátkem druhé světové
války. jednak proto, že nedoslýchal a jako prostě policista to ee,
to nešlo, takže byl dán předčasně do penze a já jsem tedy ee prostě
chodila do toho gymnázia, jo. matka byla pořád v domácnosti a byla v
zaměstnání jenom v roce čtyřicet tři a čtyřicet čtyři, nebo, ano, ee
ve Zbrojovce, to musela jít do zaměstnání, to dostala předvolání z
pracovního úřadu a musela jít do Zbrojovky.
KH: hm
LN: jako pracovat manuelně
KH: a co ste dělala vy vlastně za povolání [po válce]?
LN: [já sem] po válce musela jít do zaměstnání, protože můj bratr
začal po válce, dokončil gymnázium, to bylo ve čtyřiačtyřicátém roce
a byl až do pětačtyřicátého roku musel být, to se jmenovalo v Brně
luftšutc ((Luftschutz)) nebo protiletecká obrana a tam on prostě byl
jako voják, ani nechodil domů spávat, tam dostával jídlo. no a
chodili prostě ti chlapci, když třeba byly velké nálety a v Brně
bylo potřeba odklízet jako ty trosky a to, tak ti chlapci tam museli
jako, to se jmenovalo luftšutc ((Luftschutz)) a tam oni museli teda
podle pokynu chodit do práce. no a po pětačtyřicátém roce nastoupil
na Právnickou fakultu v Brně, na práva, no a promoval v ee
osmačtyřicátém roce
KH: hm
LN: a to byla tragédie, protože nevím, co se stalo, ale odpromoval
jeden den a druhý den mu nedali prostě diplom do ruky, jako oni ho
nechali odpromovat a nedali mu diplom a řekli mu, že nemá kladný
poměr k lidově-socialistickému zřízení a že má přijít příští den na
fakultu a on se tam dostavil a dostal umístěnku tady v Brně do
Zbrojovky. musel manuelně pracovat, no a to jeho kamarádi, jeho
kolegové ze studií ho prostě označili tedy jako politicky
nespolehlivého a předali ten diplom ee tady na krajský výbor, eh,
Akční výbor Národní fronty nebo krajský výbor káesčé ((KSČ)), kde
měli rozhodnout, jestli on tedy ten diplom dostane nebo nedostane a
takže bratr se nervově zhroutil, otec taky a trvalo to pět měsíců,
to on se ani o to, nějak o ten diplom jako už neměl sílu se o to
nějak žádat, aby mu ho dali, no ale pak mu pomohli jeho kolegové
někteří, kteří nebyli ve straně nebo možná byli, nevím a on ten
diplom dostal, ale až po pěti měsících, čili on do té doby musel
chodit do té Zbrojovky, jo a, protože byl na tom nervově špatně, teď
ze začátku dělal samozřejmě zmetky, takže každý zmetek se mu
odpočítával ze mzdy, tak nosil domů třeba dvě stě nebo tři stovky,
otec byl v penzi, že. měl malou penzi, matka byla v domácnosti,
takže já jsem se domluvila s rodiči, já jsem měla jít studovat
farmacii, že, ten rok to odložíme a že půjdu do práce, než ten bratr
prostě dostuduje. jenomže, vlastně, to dopadlo tak, že sme byli na
tom, prostě já sem živila ten rok celou tu rodinu. našla jsem si
solidní práci, a takže jsem skoro všechny peníze dávala rodině,
protože bratr toho nosil málo a...
KH: hm
LN: tak.
KH: a vy ste potom šla zpátky do školy [nebo už ste zůstala v
zaměstnání?]
LN: pak už sem se nedostala. já už sem nemohla jít studovat, to bylo
v devětačtyřicátém roce a to už, my sme měli, jako buržoazní rodina
sme byli poznamenaní a vzhledem k tomu, že bratr vlastně měl nějaký
politický ten škraloup, že, tak sem prostě, padli sme na společenské
dno, byli sme odsouzení jako prostě [celá rodina].
KH: [a jaký] typ zaměstnání ste teda dělala?
LN: já jsem dělala úřednici jako v účtárně mzdovou, účetní a takže
sem prostě byla u stavebního podniku a eště osud se ke mně tak
zachoval, protože v Kopřivnici, tam sme stavěli pro Tatru továrnu,
nějakou halu a tam se stalo velké neštěstí, nějaká tragedie. tam ten
stavbyvedoucí, zástupce stavbyvedoucího a mzdová účetní jeli
služebním vozem někde na večeři a přejížděli přes trať jako a
nestihli to, to auto jim na té trati vypovědělo službu a narazil do
nich nákladní vlak. tak tři mrtví byli a já jsem ráno šla do práce a
v devět hodin dopoledne už jsem odjížděla, protože jsem byla
svobodná a někdo tam musel jít do té Kopřivnice, tak dva inženýr
Prudil, já a ještě jeden inženýr Jelen, mladý, já jsem vlastně byla
svobodná , ten inženýr Prudil neměl děti a ten inženýr jeden, Jelen,
taky mladý, ženatý, ale bezdětný, tak sme museli, přijeli k nám
autem a ten vedoucí řekl mamince, ať mně dá pár věcí a odjela sem do
té Kopřivnice. nevěděla jsem, kde budu bydlet, nic, takže sem
bydlela tam u ňákejch lidí, než mě sehnali jako podnájem a to sem
bydlela ve Zbraslavi, shodou okolností tam vedle domku, tam bydlel
Emil Zátopek. no a chodila sem do té Tatry, taky do mzdové účtárny
jako v tom stavebním podniku a tři kilometry každý den pěšky. ráno z
té Zbraslavi a večer, takže tak se mně změnil život, ztratila sem
všechny známé, že jo, v Kopřivnici, to bylo pohraničí, sem se
dostala do světa, který mně byl neznámý, že jo. tam byli dělníci,
cigáni, prostě, že jo, jak na stavbě. od rána do večera v práci a
žádný pohodlí, nic, no.
KH: ehm, a vy ste mi říkala, že ste chodila vlastně dřív pravidelně
do kina. můžu se zeptat, odkdy zhruba?
LN: chodila. to jak jsem byla v Brně, jak sem studovala gymnázium,
tak sem chodila skoro každou sobotu. to sem chodila, protože sme
bydleli na té Grohové a nejblíž to bylo jednak na ten Stadion, no
ale to bylo jako, tam by, to už sem tam pak nechodila. tam byly
dětské filmy, jo, ten Pepek námořník a Sněhurka a sedm trpaslíků,
takže to sem tam chodila, to vím, že vstupné stálo asi korunu nebo
tak. no a pak sem chodila hlavně do té jako Studio se to jmenovalo,
ten kino Art, no a tam už sem viděla, to bylo za války i německé
filmy marika rek, marika rek ((Marika Rökk)), všelijaký takový ty
ee, prostě už si to nepamatuju, ale krásný filmy to byly.
KH: no, a když si vemete jako dětskou zkušenost, když ste tak do
těch deseti let, jestli ste byla v kině nebo jestli si vzpomenete na
svou první návštěvu kina jako vůbec?
LN: no to si vzpomínám, to bylo, to sem seděla skoro v první řadě,
že, a přišla sem tam, já mám dojem, že to nebylo ani, ty lístky
nebyly ani očíslované, prostě to bylo podle té ceny, že. tak za tu
korunu, to byly ty nejlacinější, to byla první, druhá, třetí nebo
čtvrtá řada, podle toho, když sem přišla brzo, tak sem si sedla, že
jo, trošku dál, ale jinak to nebyly, to byla vstupenka, ale která
neměla ani číslo sedadla a tak, tam bylo hodně dětí, že jo, tak (
)
KH: a jak často ste jako dítě chodila?
LN: no to sem chodila tak, nejmíň tak jednou za týden a to bylo
obyčejně v sobotu, protože ve všední den sem ani nechodila. ale pak
v sobotu nebo v neděli to tam hráli pro ty děti.
KH: hm
LN: takže,
KH: a doprovázel vás někdo?
LN: no, to totiž že sme bydleli blízko toho Stadionu ((Stadion)),
takže sem chodila sama. to sem tam ještě shodou okolností na té
Kounicové hned skoro naproti Stadionu ((Stadion)) bydlela moje
sestřenice, takže sme chodily kolikrát spolu, takže maminka neměla
strach. to sem chodila, to bylo kousek, tak pět,
KH: hm
LN: deset minut do toho kina. jinak sem sama nikam nechodila, ale
tady na to dětské, to sem chodila sama.
KH: hm. a šli aspoň někdy s váma rodiče nebo bavili se s váma o těch
filmech?
LN: ne, to se ani, to já sem, o těch filmech, o té Sněhurce
((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem vykládala mamince, ale o tom
Pepkovi námřom ((Pepek námořník)), tak ten tam dělal jenom samý jako
legrace, jo, ale tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem
vykládala mamince. to si živě pamatuju i dodneška jako. ale protože
já jsem, naši mně četli denně pohádky, takže já jsem tu Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) znala skoro nazpaměť, takže to, já
jsem dost mamince, potom když sem byla starší a chodila sem do
zaměstnání, tak sem prostě mamince i když sme chodily do divadla,
tak sem i mamince koupila lístek, tak to sme si spolu vždycky
vykládaly a do toho kina taky někdy, ale to se mnou pak už
nechodila, když sem chodila do gymnázia, to sem chodila s
kamarádkama do kina...
KH: hm, a teda když ste ještě jako děti, řešily se nějak filmy i ve
škole? buď se spolužákama nebo třeba učitelé?
LN: né, to ne to sme, o tom sme nikdy ve škole nijak, to si
nepamatuju, že bychom o tom ve škole někde vyp-, mluvila nebo
vyprávěla, ne.
KH: hm, a jako dítě teda byl pro vás ten film nějak důležitý?
LN: ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ano, ale ten Pepek
((Pepek námořník)) to, to prostě sem brala jako legraci, jo? to sem
se tomu smála, nebo to, ale nijak to ve mně nezanechalo. já si to
živě takhle v paměti dovedu představit, ale to byly samý takový jako
legrace, takže to na mně nenechalo ve mně celkem žádný takový
pocity, ale ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ano.
KH: hm
LN: protože mně jí bylo líto, že jo a takhle byla smutná taková a ti
trpaslíčci, tak to si...
KH: no a nějakej jinej film, kterej by vám takhle z toho dětskýho
věku utkvěl.
LN: tak to ne, to sem nechodila co do toho Studia ((Studio)), tak to
už sem chodila pak jako děvče a to už byly takový ty filmy, jako i
český, takový vážný a tak ?jako?
KH: no a když ste pak už vlastně chodila do toho gymnázia, když ste
byla starší, tak jak často ste chodila do kina?
LN: no tak to sem chodila taky tak jednou za čtrnáct dní nebo i za
týden do toho Studia ((Studio)).
KH: hm
LN: to sme měly s kamarádkama a chodily sme. oni hráli ve čtyři, v
šest a osm, tak my sme chodily tak na tu čtvrtou, nebo v létě i na
tu šestou, protože večer už sem musela být vlastně za světla doma,
takže to už sem nesměla chodit.
KH: hm. ?šla ste někdy?
LN: ?á sem večer nikam nesměla chodit?
KH: a šla ste někdy na obě ta představení, že byste šla ve čtyři a
pak hned to stihla v šest?
LN: ne, to nikdy. to sem musela si žádat o tu korunu, že ty rodiče,
to nebylo tak jednoduchý, abych si mohla chodit po svejch nějakejch
zálibách. musela sem vždycky poprosit, a to sem si musela zasloužit,
tu korunu.
KH: hm
LN: pomáhat nádobí, nebo tak něco dělat doma.
KH: hm. a do kterých kin ste teda chodila?
LN: tak já sem chodila, když sem byla jako tak v té,
KH: na tom gymnáziu.
LN: v prvním ročníku na tom gymnáziu, tak hodně sem chodila do toho
Artu ((Art)). no pak sem chodila třeba e do Lucerny ((Lucerna)), to
bylo tam na Horové, na Veveří. Bývala, já nevím, jak se to tam
jmenovalo, v té Lucerně ((Lucerna)). no a pak sem chodila, na tom
Stadionu ((Stadion)) ne, to tam nebylo. do toho Artu, potom do skaly
((Scala)) sem chodila, pak do Kapitolu ((Kapitol)), pak do Moravie
((Moravia)), to bylo na Cejlu. Moravia! no a... Lucerna, Moravia,
skala ((Scala)), Kapitol, Art, no a to je myslím tak všechno. to
bylo poblíž toho mýho, nejblíž tomu mému bydlišti, takže tam sem
jako chodila
KH: a měla ste svoje oblíbený kino? jako který byste z těch kin měla
radši?
LN: no, to nejradši sem měla to Studio, protože tam byli všichni
moji, tam chodili moji, moje spolužačky i moji spolužáci a kamarádi,
takže to sem měla nejraději. tam sem chodila vždycky s těmi
kamarádkami.
KH: jo. a bylo naopak v kině, teda pardon, v Brně kino, které ste
neměla ráda, nebo do kterýho ste nechodila?
LN: ne, tak to mně vůbec, to mně nepřipadlo vůbec.
KH: hm.
LN: já vím, že třeba ta Moravie ((Moravia)), tomu se říkalo
blechárna, jo, ?takže to bylo takový ošuntělý,? tak tam sem moc
třeba nechodila, ale říkalo se tomu blechárna, no.
KH: hm
LN: tak
KH: no a chodila ste tedy i podle toho, kdo s váma šel? nebo šli s
váma i někdy později rodiče nebo sourozenci, váš bratr?
LN: můj bratr ne, nikdy. s bratrem sem nikam nešla. bratr měl svoje
kamarády a my sme s bratrem se. chodili spolu jen, když sme byli
hodně malí. on mě vlastně hlídal, ano. i v té obecné, když sme někam
šli, tak sem šla s bratrem. ale potom on už se mnou nechtěl nikam.
on měl svoje kamarády a já jsem třeba by byla ráda, později, když
studoval, třeba, v té oktávě, já v septimě, on měl spoustu kamarádů,
ale nechtěl mě s nimi nikdy vzít, jako. i když mu třeba říkali
kamarádi, potom, jak už sem dorůstala, ať mě vezme s sebou, tak on
mě s sebou nikdy nevzal.
KH: hm, a s kým ste teda chodila do toho kina?
LN: já sem měla spoustu kamarádek. u nás pořád někdo byl, jednak za
tím bratrem kamarádi a jednak já sem měla ze třídy spolužaček, měla
sem dobrou kamarádku. to byla Jana Bezdíčková, ona později pak
dělala režisérku v pražském rozhlase. tak s tou sem chodila do
gymnázia celých těch osm roků. a pak sem měla ještě jednu kamarádku,
ta bydlela na bývalé Akademické, takže s těma. já sem měla spoustu
kamarádek, tak jedině s těma, ale s rodičema né. to maminka málo
chodila někam. to jenom potom, až už sem byla starší a vydělávala,
tak sem s ní chodila do divadla.
KH: hm, a potkávala ste v kině třeba i jiný známý? že byste tam
potkávala nějaký lidi pravidelně?
LN: ne, to já tam měla ty svoje oblíbený kamarády, jinak sem se
vůbec nezajímala o nějaký dospělý nebo to. to mě naprosto
nezajímalo.
KH: no, a s těma kamarádama cestou do kina nebo z kina, povídali ste
si o těch filmech?
LN: jo, určitě. takhle ňáký takový ty, když tam byli marika rek
((Marika Rökk)), nebo lída bárová ((Lída Baarová)) nebo Hana Vítová,
nebo ee ten ?jéžišmarjá, já už si nemůžu vzpomenout, prostě
krasavci? (.) já si nevzpomenu!
KH: no, to nevadí.
LN: lída bárová ((Lída Baarová)) a z těch mužů jo, ne oni se
nenavalí paní, nevíte? ??směje se a mluví na nějakou paní, ta
reaguje??
XX: já vás neposlouchám, já nevím, o čem mluvíte.
LN: ?z mužů, takhle.?
KH: ?tak to si nemusíte pamatovat?. paní říkala rodžr tailor ((Roger
Taylor)), že měla ráda třeba.
LN: no! jo, to teda. rita hejvort ((Rita Hayworth)) to byla herečka,
prostě americká, že jo. marika rek ((Marika Rökk)), to byla německá
jako, to byly muzikály teda krásný, výprava, jo a Korbelář ((Otomar
Korbelář)) a potom teď umřel, jéžišmarjá, to není ?možný?!
KH: hm
LN: ?nemám paměť, já sem si to mohla připravit!?
KH: ?to, to vůbec nevadí!? a můžu se třeba ještě zeptat, v kině,
měli ste ve zvyku třeba kupovat nějaký nápoje, nebo bonbony nebo
tak?
LN: to ne. nikdy. to sem neměla na to peníze. to vůbec, to
nepřicházelo v úvahu jako.
KH: no a bavili ste se třeba během přímo tý projekce toho filmu s
divákama nebo s těma kamarádkama?
LN: ne, to. až potom jak sme šly domů, tak to sme si vykládaly, ale
během toho kina sem se nebavila s nikým.
KH: no. a tleskali ste třeba? nebo nějakej jinej druh?
LN: ne, to nevím, že by se v kině. ne, to sem netleskala, nikdy.
KH: dobře. a jak ste si teda vybírala ten konkrétní film, na který
ste šla do kina?
LN: podle toho, co tam hráli. jakmile změnili program, že, tak sem
šla na to nový.
KH: hm
LN: podle programu, to, co bylo novýho, tak sme tam šli na ten film.
KH: a kde ste o tom získávala informace, vlastně o těch filmech?
LN: no, tam byly vyvěšený, tam sem prostě, tam byla předzahrádka a i
na tom plotě byly plakáty, že. nebo program kina tam byl vyvěšený
třeba na celý měsíc dopředu.
KH: hm.
LN: tak to už sem věděla, že za týden budou hrát to a to, takže [tam
sem se to dozvěděla].
KH: [a psala ste si to třeba někam?]
LN: nepsala. ne.
KH: hm. a kupovala ste si třeba tenkrát, jak vycházelo reví
((Revue)) nebo nějaký jiný filmový časopis?
LN: ne, to sem si, na to sme neměli peníze, ale to vím, že třeba
jedna moje kamarádka, škoda, že, já sem jí chtěla zavolat, ta si
kupovala to reví ((Revue)), že. to bylo Kino, to byly časopisy
KH: hm.
LN: nebo reví ((Revue)), jo. ta jedna moje kamarádka, ta se
jmenovala provdaná jako Šmídová, ona měla za manžela Šmída Alfu. on
hrál u Gustava Broma, takže ta dokonce, možná, že to má ještě teď,
ta sbírala prostě fotografie těch herců a protože ona potom si vzala
toho Šmída, hodně i jezdila s ním po těch koncertech, s Bromem,
takže ona má podepsaný fotografie, že, těch herců. to sbírala ty
fotografie taky.
KH: hm.
LN: tak to sme se dívali na ně a potom sem měla jednu kamarádku, k
té sem zase chodila. a ti měli jako gramofon, tak sme si pouštěly
takový desky jako, potom jak sem byla starší, tak
KH: hm.
LN: prostě ty šlágry. a takový ty písničky.
KH: jako z těch filmů?
LN: i z těch filmů, no. a to co vycházelo na těch deskách, tak sme
si tam pouštěly u ní.
KH: hm. a třeba bylo pro vás důležitý, kdo v tom filmu hraje? nebo
vybírala ste si podle toho ten film?
LN: nó, určitě. tak oni tam, to byli za té, to bylo potom už za té
války, tak to byli Adina Mandlová, Hana Vítová, Raoul Schránil, pak
Novotný ((pravděpodobně Antonín Novotný)), herec. potom Jiřina
Štěpničková, tak to byli moji oblíbení. ono to totiž za té války moc
těch
KH: hm.
LN: herců jako nebylo.
KH: a pamatujete si před válkou?
LN: a před válkou, to sem nechodila do těch kin. to sme bydleli
potom v té Bítýšce a tam bylo kino, jenomže to bylo pro dospělý. tam
se hrálo v sobotu a v neděli v sokolovně a tam pro děti, tam žádné
kina nebyly.
KH: no a pamatujete si třeba už barevný filmy? nebo černobílý,
barevný filmy, jak se tenkrát hrálo?
LN: no, ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) už byla barevná. a
ten Pepek námořník, ten taky už myslím byl barevný. ale jinak to
bylo všechno černobílé ty filmy a jako. no a to taky sme museli
chodit na ty filmy. to bylo třeba Noční motýl, že. tam hrála Adina
((Adina Mandlová)) a Hana Vítová, a to bylo od osmnácti let! takže
on ten uvaděč to poznal. to kolikrát <nás vyhodil, že> sme se tam
tajně nějak tohle, ale to bylo do šestnácti a do osmnácti let
nepřístupné některý filmy. tak sme nemohli na ně ani jít.
KH: hm.
LN: dneska vidíte v televizi a ve filmu vůbec nepřichází, ale tam
stal pořadač, trhal lístky a zrovna vyhazoval, že. i když sem měla
lístek, tak mě tam nepustil
KH: a pamatujete si ještě nějakej němej film?
LN: ne, to si nepamatuju. němý film žádný.
KH: pamatujete si, jestli ste to třeba rozlišovala, jestli ten film
byl českej, německej nebo americkej před tou válkou?
LN: no tak za té války tam byly titulky. to byly německé filmy, tak
to bylo s titulkama a já - teď si nemohu vzpomenout, ale možná že ty
české filmy měly zase německé titulky.
KH: hm.
LN: to už si nevzpomínám, ale ty německé filmy tam měly titulky,
dole české. a jestli ty české, teď si to nevzpomínám, jestli české
filmy měly dole německé filmy, ee titulky. to nevím, ale vím, že
třeba když byl týdeník, že, tak to třeba mluvil Němec a byly tam ty
české titulky. to bylo hodně těch titulek dole, to sem si musela
přečíst.
KH: jo.
LN: mám dojem, že to bylo, ty týdeníky byly německý, jako.
KH: v protektorátu potom už určitě jo.
LN: na protektoru, no.
KH: a pamatujete si ještě něco, z čeho by to představení bylo
složený, kromě toho týdeníku a filmů? nebo jestli tam byla
přestávka?
LN: no tak přestávka byla jenom, já už nevím, keré to byly filmy, to
bylo myslím tak už hodně později.
KH: hm.
LN: kde byly prostě oba dva díly, že, tak tam byla mezitím
přestávka. to byly dva díly, ale jinak to jelo prostě. to bylo tak
ty dvě hodiny, hodinu a půl a
KH: hm.
LN: bez přestávky.
KH: a které filmy ste teda měla ráda?
LN: já sem měla ráda hrozně s Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)),
Hanou Vítovou, že, toho Nočního motýla. to sem viděla, když sem byla
na prázdninách, tam sem proklouzla, ještě mně nebylo osmnáct, ale
proklouzla sem tam do kina. jako tam můj strýc, jako, to <natáčel,
jo> nahoře, takže sem se tam dostala. no, to sem měla ráda všechny
ty známý filmy.
KH: a viděla ste nějakej film vícekrát?
LN: Nočního motýla ((Noční motýl)) sem viděla vícekrát. no, to sem,
ten se mně moc líbil. no a s Hanou Vítovou ((Hana Vítová)), to bylo
Panenství, myslím, sem viděla několikrát. ta Jiřina Štěpničková, to
byl Kříž u potoka, ne, to sem viděla jenom jednou. já už si to tak
nevzpomínám, ale vím, že s tou Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)),
jo, to sem viděla. jak hrála Adina Mandlová, tak sem šla.
KH: hm.
LN: to už si tak přesně nepamatuju, ale vím, že, a potom Dívka v
modrém, tam hrála myslím, Vlasta Matulová tu roli, takže ee na to
sem byla taky asi dvakrát
KH: hm.
LN: na té Dívce v modrém ((Dívka v modrém)).
KH: jo.
LN: no tak.
KH: no a co třeba jiný druhy zábavy, jaký ste měla ráda? jakoby
jestli ste třeba něčemu dávala přednost před tím kinem?
LN: tak já sem hodně sportovala, já sem chodila do Sokola. potom za
války teda Sokol byl zavřený. to jako, ale já jsem jako hodně
sportovala, takže potom my sme ve škole měli profesorku tělocviku,
jmenovala se Růžena (Bajnhauerová) a ona byla prostě přebornice v
republice v tomhle, e, ve vesl-, jako veslařka, takže ona nás brala
třeba... my sme potom už měli školu, některý školy byly
vybombardovaný, tak sme chodili třeba na odpolední vyučování. tak
ona ta naše profesorka nám řekla, ať jdeme ráno a chodili sme na
tohle, do Pisárek na Veslařský, jako do veslařského klubu. a tam sme
<hráli volejbal dopoledne, jo. a jezdili na lodičkách, a pak sem šla
zrovna>, ani sem neobědvala a šla sem zrovna do školy. <už sem byla
tak vyhublá, že jo!> nebylo co jést, byla bída( ).
KH: jo.
LN: no ale já jsem byla sportovně založená, no [pořád sme měli...]
KH: [no a...]
LN: no a tady v Brně, než začala válka, ale to možná bylo i za
války. tady na stadioně, tam byl Sokol, tam sem chodila do Sokola. i
potom po válce. a předtím tam to hřiště to bylo otevřené, my sme
jako děcka šly do Sokola, já sem třeba měla cvičení ve čtyři hodiny
a už ve dvě hodiny, my sme bydleli blízko, tak už sem tam šla na to
hřiště. a tam sme lítali po hřišti a hráli si a to bylo všechno
otevřený.
KH: hm.
LN: teď je to zabarikádovaný a samý mříže a takže...
KH: a poslouchala ste třeba rozhlas?
LN: ee, rozhlas, rádio, to poslouchala moje matka. ta měla rádio
puštěný celý den. ale já jsem se moc doma nezdržovala.
KH: jo.
LN: já jsem přišla ze školy a hodila sem kabelu a už sem šla někam
lítat ((smích))
KH: hm.
LN: takže...
KH: jo.
LN: naučila sem se, jo, to otec dbal na to. on vždycky říkal napřed
povinnosti a pak zábava, ale s kamarádkama, já nevím, pořád sme
chodili někde ven. a do Pisárek tam sme chodily, až na Myslivnu a
takže většinou sem někde byla. měly sme sraz a šly sme ven.
KH: jo. a třeba do divadla, nebo nečetla ste si?
LN: do divadla sem chodila ještě na Veveří. tam bylo jako národní
divadlo, tam ještě hrála Vlasta Chramostová, jo? tak sme tam chodili
na Veveří, do divadla. ale tam taky se hrálo jako divadlo pro děti,
takže tam, vidíte, tam jsem ještě chodila na tu Veveří do divadla na
pohádky.
KH: hm.
LN: ale pak tam bylo pro dospělé, třeba v sobotu odpoledne. tak tam
hráli nějaký ty kusy. už si tak nevzpomínám, ale vím, že tam hrála
ještě Vlasta Matulová, ta šla do Brna ee, do Prahy. a Vlasta
Chramostová tam hrála.
KH: hm.
LN: herečka, ta teď prostě už hraje v Národním divadle a už je, má
kolem osmdesáti. teď sem viděla v televizi její medajlonek
((medailonek)), její život, ale ona byla v Brně.
KH: hm.
KH: no a vy jste chodila vlastně do vícero kin, pamatujete si, jaký
mezi nimi byly rozdíly? vy ste mi říkala, jednomu kinu se říkalo
blechárna ( )
LN: no to bylo v té Moravii ((Moravia)), no. já si to tak
nevzpomínám. ono to bylo celkem takový dost obyčejný, ty kina nebyly
nijak zvlášť, já vím, že na tom Studiu ((Studio)), v tom Studiu
((Studio)) a to je prý tam dodnes, v tom Artu ((Art)). tam jsou, tam
byly nahoře jako lóže, že, a jinak ee já jsem si to jako děcko
opravdu, prostě sem to nijak nevnímala jako to zařízení. to bylo
takový prostý, že jo. ty tvrdý křesla, to se na to <rychle muselo
sednout, že jo>
KH: hm.
LN: jak vstal, tak to se prostě narovnalo a já jsem to nijak, to
zařízení mě vůbec jako, luxusnější, to taky byly dražší ty lístky,
potom ve skale ((Scala)), že. nebo v tom Kapitolu ((Kapitol)), tak
to byly takový už. to už sem chodila, když sem měla tak šestnáct,
sedmnáct let a dokonce už tam byli kluci, jo, kamarádi. tak sme šli
s těma klukama, kamarádama.
KH: hm
LN: to už bylo takový lepší, jo. tak to sem se ((smích))
KH: no, a nepamatujete si třeba, jakože nejenom v tom zařízení, ale
třeba jako atmosféru nebo jakoby skladbu toho programu? jako ta kina
jestli se nelišila?
LN: tak já nevím, mně to bylo takhle celkem jedno, no.
KH: hm.
LN: protože v tom Artu ((Art)) tam se hrály dost jako německé filmy.
no a potom, ale i česky. to já už si to, to už je přece jenom tak
sedmdesát, šedesát let! tak to už si tak nepamatuju, no.
KH: hm
LN: (.) já jsem to brala, jak tam podle toho programu a když sem
viděla, hraje tam, hraje tam Adina Mandlová, hraje tam. takže to
byli moje oblíbení herci a tak jsme šli jako to ( )
KH: a byla ste někdy přítomná, nebo neměli ste doma přímo
promítačku? takový to promítání v domácnostech?
LN: né, to sme neměli. ne, ne.
KH: ani nikdo ze známých, nevzpomenete si?
LN: ze známých to nevím. jak to byly takový dětský vlastně, ale to
nemám, to sem neměla kamarádku, která by měla třeba rodiče, že by
nám u nich doma promítali, ne, to ne. to potom, to už až sem měla
svoje děti, tak sme měli takovou malou a do toho se dávaly, to sme
dělali na stěně, takovou jako plachtu bílou, jo. a zatemnili, jim
promítali, ale to byly takový filmy, to se tam nastrčil, to můj muž
jim ( ). ale takhle sem neměla žádnou kamarádku nebo známý, u nich
doma, že by se promítaly, ne. to ne.
KH: hm.
LN: to jako
KH: a když třeba se vrátíme k protektorátu, pamatujete si, jak na
vás jakoby působily ty změny po tom roce třicet devět? kdy platily
ty jiný předpisy protektorátní.
LN: hrozně to na mě působilo. měla jsem strach. měla jsem strach z
Němců, protože můj otec pracoval prostě e v ilegalitě. on pomáhal,
můj otec, těm rodinám, co měly třeba zavřené otce nebo z rodiny
někdo. tak o ty rodiny, o ty děti se nikdo nestaral, oni neměly z
čeho žít, tak můj otec zas chodil po těch, prostě komu mohl
důvěřovat, tak každý dal trochu mouky, trochu cukru nebo peníze a
otec to nosil těm rodinám, těm lidem. ale za to byl teda jako
koncentrák, že jo. to se nesmělo. takže vím, že třeba naproti, jak
sme bydleli, tam byl obchod, koloniál. a ta rodina, ti ee ta rodina,
teda která měla ten obchod, tak ta právě taky pracovala v té
ilegalitě a otec tam chodil. ona mu vždycky dala, ta paní, balíček
nějaký, že. a vím, že nějak prostě toho jejího manžela asi v
třiačtyřicátém roce zatkli a on musel jít do koncentráku a tam
zahynul. a ona ten obchod vedla, přestože ten manžel byl zavřený a v
tom koncentráku, tak ona až do konce války, prostě, to tomu otci to
jídlo z toho obchodu dávala pro ty postižený, čili sama měla dvě
malé děti, sama se vystavovala tady tomu hroznému nebezpečí.
KH: hm.
LN: no a ta potom pomohla, protože vlastně sme byli politicky jako
nespolehliví a když toho mého bratra jako z toho, nedali mu ten
diplom, to byla teda úplná hrůza, že. jakým právem mu, že měl
všechny zkoušky a že si sama dovedete představit, jak je to, když
děláte, když k promocím. když rodiče ráno, matka šla k holičovi a
všichni se prostě těší celá rodina, která nás podporovala, že. a
večer hrůza! protože, tak sama, takže ta paní, tady ta, co otec
dělal. tak otec sám se snažil teda pomoct nějak tomu bratrovi, aby
ho očistili. tak ona dala prohlášení, že teda otec celou válku jako
podporoval ty rodiny a že pracoval v ilegalitě. protože nás chtěli
vystěhovat z toho bytu, kde sme bydleli. kde si tam, já nevím, otec
říkal, psal rodinnou kroniku a on tam, já jsem se na ní dívala, a on
tam píše otec, že celý týden nespali, že si je zavolali na bytový
úřad a že řekli otci, že ten byt potřebují pro ee prostě policajty
nový nebo pro policii a přesto že to nebyl služební byt, že. můj
otec byl taky četník, tak že se musíme vystěhovat, no. tak sme
dvakrát a otec prosil tehdy, já jsem byla těžce nemocná, tak otec
prosil, aby nás tam nechali aspoň do té doby, než já se uzdravím. no
a oni nám to prodloužili o měsíc a pak tedy otec donesl tady ten, to
potvrzení, tak nás nechali v tom bytě.
KH: hm.
LN: jinak sme se měli stěhovat někde u Brna do Olbramovic. to bylo
po Němcích, který byli odsunutí, tak. a otec se tam byl dívat a
říkal, to je hrozný, tam nejsou okna, to je vytlučený, barák, kterej
nikdo už nechce, tak. já nevím, co bysme si počali.
KH: hm. a během toho protektorátu vy ste stále chodila do toho kina?
LN: ano, do toho gymnázia. no ale bylo to hrozný. to otec mě prostě,
on, protože byl četník, tak on ještě měl prostě zbraň. tak my sme
měli, to mně řekla až matka, protože my sme nemohli topit v kamnech,
všici sme <mrzli, jo!> protože on tam dal do té roury tu zbraň jako.
KH: hm.
LN: no.
KH: a...
LN: to sem měla strach. a matčiny tři bratry šli do koncentráku.
takže, já vím, že ve dvanáct hodin jednou přiletěla k nám sestřenice
a říkala otcovi, protože on psal tu rodinnou kroniku a všecky ty
hrůzy to tam popisoval, jo. tak ona řekla, ať tu rodinnou kroniku
někde schová a otec, že zavřeli matčinýho bratra a jeho syna a ještě
jednoho bratra, takže může otec čekat, že by u nás taky dělali
prohlídku. tak otec to někde schoval, z té rodinné kroniky asi dva
roky vytrhal všechny listy a pak to dodatečně tam dopisoval.
KH: hm. a...
LN: měla jsem strach.
KH: a...
LN: protože oni mu napsali z úřadu, to tam je taky v té kronice,
celou takovej, prostě, že přesto že je jako penzionován, ale je
vedený jako četník, takže, ať si dá pozor. jakýkoliv prostě jeho
podnikání, které by se příčilo prostě těm, proti zákonům Říše, že si
musí uvědomit, že by byl postižen nejen on, ale celá jeho rodina a
tak, no.
KH: hm. a i v týhletý době teda vy ste chodila do gymnázia a chodila
ste i do kina?
LN: ano. to sem chodila. no tak, byli to kino, to byl (pořad), že,
to se nic nedělo, jenom ty hrůzy, že jo, to selhalo prostě, jo,
všechno. to byly ty týdeníky, to bylo, že jo, ten týdeník, to byla
samá sláva. Velkoněmecká Říše samý vyhrávání, jo, a samý marše, jak
vítězí na všech frontách, jo. to bylo v tom týdeníku.
KH: hm.
LN: a pak byl ten, no ( ).
KH: a chodila ste, řekla byste víc nebo míň do toho kina než před
tím protektorátem?
LN: no víc. za války to už sem prostě dospívala, že. tak to bylo...
KH: hm.
LN: to sem na ty dětské filmy, to sem chodila tak v sobotu, nebo
když mně rodiče dovolili. ale za toho protektorátu to sem, to
nakonec ta naše kineko- kinematografie, že jo. a ten film, to
prožívalo celkem, že jo. tam na tom barandově ((Barrandov)), tam se
natáčely, oni to sice tam měli obsazený Němci, ale točilo se tam
hodně německý filmy i naše, že tam byly. právě pro ně to bylo
výhodný, ten barandov ((Barrandov)) pro ty Němce, protože to bylo
nádherně, to ještě Havel jako otec bývalýho prezidenta, že jo. to
patřilo Havlovi, tomu Miloši Havlovi. takže tam se točilo ostošest,
jo. jenomže potom Adina Mandlová, Lída bárová ((Lída Baarová)), že
jo, ta točila i v Německu, takže potom Adina Mandlová, ta byla
zavřená, že. tu prostě poplivali jak naši lidi, že jo.
KH: hm.
LN: jak ju vedli do koncentr-, do toho vězení, tak na ni plivali
naši lidi a všechno ji sebrali, veškerý byty zabavili. a Lída barová
((Lída Baarová)) taky že jo, to...
KH: hm, a za toho protektorátu změnil se nějak výběr filmů, na který
ste chodila?
LN: no nezměnil, to. no to byly za to ty dětský, to byly vyloženě
dětský filmy no a to už bylo za války prostě filmy pro dospělý, že.
to byly filmy, na který sem mohla a na který sem nemohla, ale jinak.
postupně jak sem dospívala, tak to byly čím dál jako takový
vážnější, že. a měla, už jsem to jinak taky chápala.
KH: no a s tím blížícím se koncem války, změnilo se nějak jakoby to
chození do kina nebo chování těch diváků? třeba tady u těch
týdeníků?
LN: né, to už, oni ti Němci prostě si vyhráli, mysleli, že do konce
války, že tohle, že vyhrají, že jo.
KH: hm.
LN: tam to se nic nezměnilo. oni pořád s těma maršema a s tou slávou
a s tím vyřváváním. to bylo, to už oni sami museli vědět, že se to
blíží ke konci a to už sme my Češi, všeci věděli. a největší hrůza
byla, že to věděli, my sme prostě bydleli v domě, tam byl německý
majitel a byli jsme tam nájemníci jedině Češi, čili tam už potom ta
hrůza těch Němců byla vidět na těch, na tom majiteli toho domu. to
byl major německý, který šel do války, (musel jít), a padl tam. čili
té naší domácí padl manžel, čili vedle nás byli, jmenovali se
Prédlovi, ta paní byla vdova a měla tři syny a všichni tři syni jí
padli ve válce. ze začátku to byl takový rozdíl, jakmile Němci
začali vyhrávat, že, tak tam se pořádaly pitky až do rána a postupně
jaký, jak dostávala zprávy, že ti syni, jeden po druhým jí tam
zavře- umírali, že. tak ta hrůza se projevovala i na těch lidech, na
těch Němcích v tom domě.
KH: hm.
LN: a ona potom po válce, ta paní Prédlová, měla vlastně pět dětí,
tři syni ji padli ve válce a dvě dcery hned těsně po válce musely ty
dvě děvčata jít do Kounicových kolejí k, tam byli Rusi, že, a co s
nima tam dělali, ta jedna se vrátila, než byla odsunutá, nervově
zhroucená, ta druhá byla pohlavně nakažená. to nám říkala ta
sousedka. my sme s nimi celkem tu válku dobře vycházeli, s těmi
Němci, že jo. ale pak ta hrůza, ten dům, my sme tam zůstali jediní
Češi a všichni byli odsunuti. já si pamatuju na naši ulici se Němci,
jak byl ten den, kdy měli být odsunuti, tak se řadili od porodnice
až nahoru po Tivoli. A ta domácí, ta měla dvě děvčata, jedenáct a
dvanáct, Gerlinde a Doli se jmenovaly a ta paní s kufírkem a ty dvě
děvčata šly do Pohořelic a odsunuti. a dům zůstal prázdný, pak tam
přišel z Národního výboru, zapečetili a do měsíce byly obsazený ten,
ty byty, nějakýma úplně neznámýma dělníky ze Zbrojovky.
KH: hm. a vzpomínáte si na první návštěvy kina jakoby po tom
osvobození? když se začlo znova jakoby promítat i jiný filmy, jak
ste chodila?
LN: no to byly stejný, to nebyly žádný, že. ale pak už začaly prostě
takový ty komunistický prostě propaganda, jo. to byly ty prostě,
úderníci i změnily se taky ty týdeníky, že jo. to bylo, to už
otravovalo kde koho, to bylo z fabriky.
KH: hm.
LN: kolik se vytěžilo, kolik se udělalo, kolik se sklidilo obilí,
kolik prostě ee údernic a co za to dostali a to byly pak nový
týdeníky, no. ale ty filmy, to už potom, no, jako, na barandově
((Barrandov)) se vlastně točilo pořád. naši herci zůstávali, že,
stejní.
KH: a dokdy ste tak chodila do toho kina? kdy ste přestala chodit?
LN: no, já jsem nepřestala, já jsem s odstupem času vlastně chodila
do kina pořád. celý život.
KH: hm.
LN: i když sem se vdala, i s manželem sme chodili. ne tak často
třeba, ale jakmile byl nový film, tak to už sem, prostě, to patřilo,
prostě, ee společensky. divadlo a kino patřilo jako
KH: hm.
LN: ke společenskému životu. jako těch, té střední vrstvy brněnské,
no.
KH: hm. dobře. já tu mám, já tu mám seznam filmů, jestli si na
nějaký vzpomenete. je možný, že nějací, nějaké ste třeba neviděla.
LN: ano.
KH: ale to vůbec nevadí. tak na začátku tu máte, jestli si
pamatujete, Zpívajícího blouda ((Zpívající bloud)) [nebo Pražské
švadleny] ((Pražské švadlenky))
LN: [ne, to sem neviděla]. taky ne.
KH: možná je to moc starý. cé a ká polního maršálka ((C. a k. polní
maršálek))?
LN: cé ká polní maršálek, Burian, jo, Vlasta Burian.
KH: a chodila ste na Vlastu ((Vlasta Burian)) do kina?
LN: no, ano. vidíte, na toho sem si nevzpomněla, no. cé ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), no jistě. to potom i v
televizi.
KH: hm.
LN: vysílali. [to taky.]
KH: [no a pak máme dál] Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu.
LN: ne. to ne, to sem neviděla.
KH: to ne. [a To neznáte Hadimršku]
LN: [To neznáte Hadimršku] ano, zase Vlasta Burian. a tady [tohle
ne]
KH: [Kouzlo valčíku], ne.
LN: ne, to sem neznala.
KH: Lelíček ve službách šerloka holmse ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese)).
LN: ano, to sem viděla.
KH: a pamatujete si třeba, kam ste na to šla? nebo s kým, nebo?
LN: jéžišmarjá [ne]
KH: [nebo ne úplně přesně kino]. vy ste tyhlety filmy teda viděla v
kině?
LN: v kině!
KH: [teda tenkrát]
LN: [v kině, ano.]
KH: a kvíka ((Quick)) ste viděla?
LN: ne, to sem neviděla. Pobočník [Jeho Výsosti] ((Pobočník Jeho
Výsosti))
KH: [Jeho Výsosti]
LN: to taky byl, myslím, Vlasta Burian, ne? nebo ne? to nevím. šest
žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to sem neviděla.
KH: Šest žen Jindřicha osmého ste tedy neviděla? [Zlatá Kateřina?]
LN: [taky sem neviděla]
KH: ( ). a Matu Hari ((Mata Hari)) ste viděla?
LN: Mata Hari, to sem viděla v televizi, ale v kině ne.
KH: hm. Cácorku? ((Cácorka))
LN: ne, taky ne.
KH: Moderní doba?
LN: to ne taky. Co to ee, to vůbec nevím.
KH: Moderní doba, myslím, čárlí šeplán ((Charlie Chaplin)), že to
byl.
LN: ne, tak toho sem... a [tři muži]
KH: [Tři muži ve sněhu]
LN: taky ne. Svět patří nám, Voskovec ((Jiří Voskovec)), ano, to sem
viděla.
KH: hm.
LN: Dobrá země ne.
KH: Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), tu ste nám říkala.
LN: ano, to sem viděla, no. Ducháček ((Ducháček to zařídí)) taky
KH: [Ducháček to zařídí]
LN: [no, sem viděla] no, Ducháček taky, sem viděla. tady ty Tři
děvčátka ((Tři děvčátka pokračují)) ne.
KH: Tři děvčátka, [U pokladny stál]
LN: [U pokladny stál] sem viděla, Vlasta Burian, ano. to sem viděla
[To byl český muzikant].
KH: [To byl český muzikant]
LN: jéžišmarjá, jak se jmenoval ten herec, to byl hezkej herec. to
bylo, hm, no, nevzpomenu si. ale viděla sem ho.
KH: hm.
LN: To byl český herec. [Město ztracených]
KH: [Město ztracených].
LN: sem neviděla.
KH: Operetu ((Opereta))?
LN: ne.
KH: Roztomilého člověka? ((Roztomilý člověk))
LN: nó, to byl, vidíte, na toho si nemůžu vzpomenout.
KH: no a já to taky viděla, já si taky nevzpomenu.
LN: to byl herec známej prostě milovník. Roztomilý člověk, ten to
[hrál s Adinou Mandlovou] ((Adina Mandlová))
KH: [nebyl to Oldřich Nový?]
LN: Oldřich Nový! vidíte, na toho sem si, blbe- Raoul Schránil a
potom ještě jeden známej herec, na to, Muži nestárnou, ano.
KH: pak máme Vídeňská krev
LN: ne. to sem neviděla.
KH: Muži nestárnou.
LN: nó. ano, Leraus ((Vladimír Leraus)) to hrál, Muži nestárnou,
ano, <hezký film>.
KH: a Dobrodružství barona Prášila?
LN: taky sem viděla Barona Prášila! ano, Vlasta Burian. ne-
KH: ano!
LN: Vlasta Burian, no. Tanečnici ((Tanečnice)) sem neviděla.
KH: La Palma? ((La Paloma))
LN: ne.
KH: Neviděli jste Bobíka?
LN: ne, nene.
KH: ( ). tak to je poslední dva filmy, Její oběť.
LN: ne
KH: a Sobota.
LN: ano, tu Sobotu ((Sobota)) sem taky neviděla. tak.
KH: no a vybavíte si ještě něco z tý doby před rokem čtyřicet pět k
tomu kinu? jako co byste chtěla říct?
LN: tak já ne-, nemám. to už bylo potom, my sme potom, jak byl ten
velký nálet v tom čtyřiačtyřicátém roce, toho dvacátého, nebo
jednadvacátého listopadu, tak my sme byli vybombardovaní. to bylo
hrůza, nám padla bomba. to byl skoro největší nálet na Brno, to
bylo, my sme, to si pamatuju, to bylo pondělí o půl, kolem jedenácté
hodiny začali v rozhlase houkat, to byla kukačka. a teď hlásili z
Vídně, prostě, über den Reichsgebiet befindet sich, anebo že se
blíží, a než to dopověděli, začali hučet a začal strašný nálet. a my
sme s bratrem byli, maminka právě byla ve fabrice, otec nebyl doma,
a my s bratrem, nevím, jak sme se tam dostali do toho sklepa. ale to
byla, to sem prožila hroznou hrůzu. nám omítka padala na hlavu,
dunělo, lítaly střepy a my sme vylezli ven po tom náletu, tak sme
měli rozbitej byt, záclony vlály venku, ani jedno okno a potom už
ten život byl. já nevím, jestli sem chodila už do toho kina, protože
jednak já už jsem měla strach, ani myslím večer sem nesměla nikam
chodit, protože to už, jednak bylo zatemnění, že. celou tu válku. a
rozbitý, my sme bydleli vlastně jenom v kuchyni, my sme čtyřčlenná
rodina spali a protože sme si okna za-, to nebylo sklo, otec někde
sehnal lepenku, takže ty okna zalepil, tak sme museli celý den
svítit vlastně. a to už, to byl takový život, já už si to
nevzpomínám, protože to byla jenom hrůza. a já už potom, protože sem
byla úplně nervově, po tom náletu úplně s nervama vlastně na hraně.
tak sme maminka, přijela teta a odvezla mě do toho, my už, vlastně
my sme měli taky vybombardovanou školu, tak my už sme neměli školu.
a já jsem potom byla, jak sme přestali chodit do školy, tak sem byla
volaná na pracovní úřad a musela sem chodit v šest hodin ráno, jako
sedmnáctiletý děvče, přijelo auto nějaký a musela sem chodit do
Modřic jako přebírat brambory, do té fabriky jako v Modřicích. to
byla Fruta, nebo já nevím co. každý den holínky a tam sme přebírali
ty brambory starý. to bylo na pásu a dělali sme šest hodin. od šesti
do šesti, no a já už sem potom onemocněla nějak, tak přijela ta teta
a donesla jsem si potvrzení od doktora, že to nemůžu vykonávat tu
práci. sem asi dostala stíny na plících, protože moje několik
kamarádek dostalo tuberu, my už sme byli tak vyhladovělí a takže ten
doktor mně dal potvrzení, že tam nemůžu chodit do té fabriky, tak
přijela teta a odvezla mě do Morkovic. a tam sem strávila, tam sem
byla až do konce války. u té tety, protože já sem byla úplně už na
pokraji, to bylo hrozný, po tom náletu a to už se ty nálety tak
stupňovaly, že věčně sem žila ve strachu, kdy to začne padat.
KH: hm.
LN: takže to já už si, ta doba, to už si pamatuju, že ta válka
skončila nějak, Brno bylo obsazeno v dubnu, že. a tam sem prožila
ten konec války, tam přijeli potom Maďaři, jako vojáci a Rumuni. no
a najednou se vyhlásilo, že je konec války a tak já sem se pak
vrátila do Brna. to sem šla pěšky, tam se, tam bylo hodně lidí z
Brna, jako rodin, na tom venkově, tak pak se domluvili a že, nějakej
<sedlák> nám dal koňa a já sem šla ve dvanáct hodin v noci pěšky až
kdesi ve Vyškovu, protože tam kolem Nezamyslic, tam byla prostě
dráha, vybombardovanej most, tak nejezdily vlaky. a přijela sem do
Brna a moje maminka spráskla ruce a říká, ježišmarjá. já sem o těch
rodičích nic nevěděla až do konce války, protože nešla pošta a nic.
a maminka říkala, proboha, co tady děláš? a já sem říkala mami, ty
nemáš radost? a ona říkala, dyť tady je plný barák Rusů a potom mě
ma-, otec zavřel do sklepa, tam sem deset dnů v noci spala, tam mně
udělal pelíšek, protože to bylo hrozný ještě.
KH: hm.
LN: co ti Rusi dělali tady. tady sem přišla Malinovskýho armáda a
sme měli prostě jako Brno to neštěstí, že sem přišla ta Malinovského
armáda a oni kradli, všecko nám, co ještě bylo, nám zůstalo, tak si
chodili a ve skříni si vzali, co se jim líbilo a otec řekl, tady
chodil k nám ten Ivan a pořád chtěl matku, prostě že půjde (zbavit,
gulat) a matka říkala, já ji nikam nepustím, ona je ještě mladá,
nikam nebude chodit a on vytáhl pistoli a řek, že matku zastřelí,
jo. tak otec řekl, nedá se nic dělat, musíš se někam uklidit, tak
sem prožila taky hrůzu. já sem z té války byla už pak úplně tohle.
pak začala, asi měsíc, jsme začali chodit do školy a to ti profesoři
ještě, z češtiny jako, že, protože sme hrozně zameškali té školy.
KH: hm.
LN: ten rok, v tom pětačtyřicátým, to bylo celkem k ničemu, že,
protože každou chvilku byl nálet, že. to sme, a my sme letěli do
toho, tady z té Jaselské vlastně jsme chodili do toho, do krytu až
do toho, pod Špilberk. nebo kde se dalo, že.
KH: hm.
LN: takže ta škola nestála za nic. tak potom češtinář a
francouzštinářka prostě měli špatný svědomí, že sme se nic
nenaučili, tak nám dávala dodatečný. takže sme byli třeba ve škole
až do čtyř hodin odpoledne. někteří profesoři měli takový jako, se
cítili, že by nám to měli vynahradit, no.
KH: hm.
LN: no a potom stejně začaly prázdniny a přišel k nám nějaký člověk,
a že musíme jít, tohle, že musíme jít na žňovou brigádu a zase
přijelo nákladní auto a odvezli mě do Pohořelic, jo? a tam už byli
na tom statku noví, tam prostě po odsunutých Němcích tam už byli
Češi. no a tak tam sme chodili na pole, okopávat řepu a brambory a
to a všechny skoro děvčata sme tam dostaly úplavici. protože v těch
Pohořelicích, tam byl ten sběrný tábor těch odsunutých Němců. a tam
spousta, ti místní lidi nám řekli, co tam žili, co tam zemřelo těch
Němců jako, protože měli úplavici, ti staří lidi. a oni tam byli
ubytovaní pod stanama, že jo. a my sme tam chodili na pole, chodili
sme se tam koupat tam do toho, tam byl takový prostě rybník. no a
skoro všechny děvčata sme dostaly úplavici. tak nás sebrali a jeli
jsme dom.
KH: hm.
LN: a tím to končilo.
KH: jo.
LN: prázdniny. takže to bylo těžký. děvče šestnáct, sedmnáct let a
prožila sem si, jo, a nikdo se vás na nic neptal tak, jako muset, že
jo, Němci. strach věčně z Němců, protože bombardovali, že a zavírali
koncentráky. běda jak by matka poslouchala rozhlas, jo, Volá Londýn
a to ještě Beneš ((Edvard Beneš)) jako v rozhlase a to se nesmělo,
že jo. takže matka si vzala otcův kožich a zakryla se i s tím
rádiem, jo a poslouchaly sme rozhlas a pořád já vždycky mami, prosím
tě, já mám strach a ona běž spát. no fakt, to bylo ze dne na den. a
nebylo jídlo, nebylo co jést, jak prostě končila ta válka, tak se
zavřely všechny obchody a co sme měli jést? nebyla mouka, nebyl
chleba, obchody zavřený, že a tak. no moje matka byla tak statečná,
tady na Veveří byl ee, byla německá, tam byly kasárna a tam byla
posádka německá a jak opustili tu, ty kasárna, tam byly snad sklady
ještě potravin. matka se vydala, vzala kabelu, na ulici se střílelo,
ona ze vchodu do vchodu, z té Tivoli až na tu Veveří a donesla mouku
a upekla doma ňaký chleba nebo něco. ještě co sme měli čočku, tak
udělala polívku, ale fakt asi čtrnáct dní obchody, všechno bylo
pozavíraný, že. protože šla fronta, ze všech stran se to blížilo k
Brnu a vojáci a takže obchody stažený rolety a...
KH: hm.
LN: já sem zažila hladu. hodně děvčat mých bylo nemocných. já sem
měla stíny na plicích a některý děvčata měly úplně otevřenou tuberu.
byla bída, hrozná. chleba, černý chleba, mazlavý a na to marmeláda z
mrkve a <celkem byla dobrá potom>, ještě med, jakési umělej med,
taky nebylo na chleba. náš otec vždycky, on říkal, no, musíš to jako
dětem, aby měly děti s bratrem, že. tak on večeřel chleba s tím
medem a černý kafe, meltu. melta, matka, mlíko nebylo, mlíko bylo na
příděl, to byla jedna šestnáctinka, teď matka vlastně byla jako v
domácnosti, tak to jako byla, jako ten nejnižší příděl. otec taky
důchod, nejnižší příděl, že. jenom pro ty děti, co vlastně měly, tak
to byla sedmnáct deka, já nevím, sedmnáct. náš otec v té kronice tam
má ještě jako přídavkový lístky. to bylo jedna šestnáctina litru
mléka, tak sme chodili pro mlíko s konvičkou jednou za týden,
protože to nestálo za to, tam čtvrt litru mlíka rozlívanýho, jo, do
té konvičky. tak to nebylo mlíko, nebyla <já sem se těšila, vždycky,
mami, až bude po válce, tak prosím tě, uděláš řízky, až to dotroubí,
budeme si chodit, jo, a vono nebylo vůbec nic> a po válce pak v
sedmačtyřicátým, osmačtyřicátým byla bída, to zas přišli komunisti.
a to se neurodilo a marš-. tehdy přišlo po válce ohromný, že, tohle,
jak byli ti, ta unra ((UNRRA)), pamatu-, ty balíčky tam byly ((mluví
na paní u vedlejšího stolu))
XY: [za dvacet korun, je to tak, takovýhle balíček, to byli vojáci]
LN: [za dvacet korun balíček, to měli jejich, no jejich žold, tam
byli ee ( ) no, sušenky výborný, no]
XY: [americký to fasovali ( ) teda sami, aby jako měli. a pro nás
to bylo, tam bylo kus čokolády, byly tam cigarety pro ně, konze-,
všecko v konzervách, sýr v konzervě, prostě bylo to úžasný, ( ), za
dvacet korun.]
LN: a najednou prostě Stalin, nebo Gottwald poslechl Stalina, jo. a
maršálův plán ((Marshallův plán)) konec. bída začala taková, že to
se nedalo vůbec...
XY: [jel sem do Moskvy jako ministr zahraničních vrací a vrátil sem,
ee věcí a vrátil sem se jako jejich ( ).]
LN: [no, no, ta unra ((UNRRA))] my sme si pochutnávali, to byly fakt
balíčky.
XY: a pak se ještě prodávala unra ((UNRRA)) jako samostatný věci a
tam se, já si nepamatuju na spoustu věcí, který sme tam dostali
koupit, ale jedna taková, takhle vysoká konzerva, úzká [tak asi to
bylo ( ) a to bylo já nevím, jaký to bylo maso, protože to bylo
napsaný jenom anglicky a já sem nerozuměla.]
LN: [no, paštika, no, šunka s vejci, hemenex, no. no]
XY: ale to bylo s rýží, se zeleninou a ňáký libový maso a moje máma,
která celkem byla výborná kuchařka, vždycky říkala, já nevím, jestli
je to králík, kuře nebo co to je, ale nemohla přijít na to, čím je
to ochucený, abychom si to třeba někdy udělali.
LN: [to bylo jak sekaná.]
XY: [to prostě nešlo, tak to bylo, to byla bezvadná konzerva.]
LN: [no, a ty sušenky. a všechno v konzervách, krásně, že jo.]
XY: [ano, všecko měli v konzervách.]
LN: [kakao, jéžišmarjá.]
XY: [no a na to když přišli sovětští vojáci.] já sem je vítala v
Táboře, kde sem bydlela na dnešní Mučednické ulici. tak přišli, že
jo, šestadvacátého nebo, to bylo osvobozený Brno, ale jestli jsme my
je zrovna vítali šestadvacátého, to nevím. [voni přijeli špinaví na
tancích a na to...]
LN: [no, hrozný]
XY: [špinaví ( ) a nabíza-, nabízeli nám chleba, protože, já sem se
později dověděla, že sovětský vojska dostaly příkaz, že nesmí na
našem území ani rabovat, ani nic dělat, přestože teda jako k čemu
docházelo a oni nám nabízeli chleba. no, vzali sme si ho, že byl
černej, to by nevadilo, ale ten byl tak tvrdej. a když sme to teda
těm vojákům se snažili říct, proč je to tak tvrdej chleba, že. tak
oni říkali, že už čtyři dni nemají kuchyň, která zůstala někde vzadu
a pro ně nevaří a oni nedostali vůbec nic do zálohy, tak když sme
potom viděli, co dostali američtí vojáci, tak nám z toho bylo
špatně. protože ti chlapi, kerý přijeli, jak se potom vykládalo a
věděli a zjistili sme vlastně, co to je, protože do té doby každej
jenom čekal, až Jozef Visárijovič ((Josif Vissarionovič)) přijde,
protože do té... je to tak nebo ne?]
LN: [ano, ano!]
XY: [protože veřejný informace nebyly a ty, který přišly potom, co
se vlastně děje. to bylo až mnohem a mnohem později. a tak sme si
říkali, jak ti vojáci vůbec to přežili, tu hrůzu. bylo to těžký a je
to těžký srovnání.
KH: [jo, tak to už asi nebudem nahrávat, to už není o kině.]
XY: [né, to nemusíte.]
Konec rozhovoru
0.0 4:1074Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D.
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 15.10.2009, Brno (DD Podpěrova)
Rok narození: 1920. Sourozenci: Bratr narozen 1922.
Bydliště do roku 1945: Kabátníkova ulice.
Povolání rodičů: Otec mistr montér v První brněnské strojírně,
jezdil za prací i do zahraničí. Matka nejdříve uklízela, poté
v domácnosti.
Povolání narátora: Měšťanka na Kotlářské. Od roku 1935 se v Černých
Polích učila na švadlenu, kde poté jako švadlena i pracovala. Stejné
povolání pak vykonávala v Oděvní tvorbě (ta se později přejmenovala
na Oděvnictví města Brna).
Za války se narátorka vdala a měla prvního syna.
LČ: tak dobrý den,
LŠ: dobrý den.
LČ: já bych si s vámi na začátek nejprve zrekapitulovala, ověřila
vaše osobní údaje, abysme měli zaznamenáno vlastně s kým hovoříme.
takže já bych se vás nejprve zeptala na vaše jméno,
LŠ: ano. L. Š.
LČ: na rok vašeho narození,
LŠ: aj j jako de- em
LČ: [můžete to říct] celé,
LŠ: [jenom rok.]
LČ: jinak stačí rok.
LŠ: devatenáctýho devátý, dvacet. devatenáct dvacet.
LČ: a kde jste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět,
LŠ: v Brně tady, na Kabátníkově ulici.
LČ: na Kabátníkově ulici. a do jaké školy jste do té doby, vlastně
do roku čtyřicet pět, chodila?
LŠ: no já sem chodila na Kotlářskou,
LČ: ano?
LŠ: aj do štvrté měšťanky, jako a pak sem chtěla jít na obchodní
akademiu, jenže byla už jsem přihlášena ale, manžel ee manžel
tatinek mně zemřel, víte, tak maminka by to bývala neutahla sama,
ještě jsem měla bratra, tak sem se šla učit na švadlenu.
LČ: a to bylo kde? v Brně,
LŠ: ano v Brně, tady v Černých Polích u nějakýho ha- Hanákovi se
měli oni měli tu Krkonošskou tržnici na Lidické ulici vedle ee jak
je pasáž tam [víte?]
LČ: [mhm].
LŠ: tam nahoře kavárna bývala, to v té pasáži
LČ: a to ste [začala]
LŠ: [a hned] těsně vedle bylo měli obchod, potom měli ještě obchod
filiálky v Bratislavě a a v Krkonoších, tam měli hotel Morava, tak
tam u nich sem se vyučila.
LČ: a to bylo v jakém roce, když ste začala s s učením?
LŠ: dva roky sem se tam uči- ne...
LČ: a [je]
LŠ: [já] já špatně trochu slyším,
LČ: aha
LŠ: já jsem měla mozkovou mrtvici.
LČ: ne v pořádku. ee v jakém roce jste začala chodit do učení?
LŠ: jó no no tak hned [jak sem vyšla]
LČ: [kolik vám] bylo?
LŠ: no tak bylo mně patnáct roků.
LČ: mhm.
LŠ: ano
LČ: takže v tom pětatřicátém ste začala chodit do učení.
LŠ: ano. ano ano.
LČ: a do to a dva roky ste teda ď- chodila na [tohlecto učení],
LŠ: [ano], dva roky byla tehdy učební doba, já jsem se vyučila jako
na pánský prádlo, u nich.
LČ: a potom jste dělala co, po těch dvou letech?
LŠ: pořád sem šila.
LČ: šila ste u nich ste, nebo...
LŠ: no u nich, ale potom jako to že zrušilo (.) a (.) tak potom jsem
(.) pořád sem šila no tak (.) nejdýl sem napřed bylo Oděvní tvorba,
byla, tam jsem šila a potom se to zase změnilo Oděvnictví města
Brna,
LČ: mhm.
LŠ: no tak jsem tam byla třicet roků.
LČ: takže už od toho roku třicet sedum ste začala šít,
LŠ: ano.
LČ: pro tu, Oděvní tvorbu, hnedka nebo...
LŠ: ne třicet sedum eště né, to sem byla pořád u těch [Hanáků,
víte?]
LČ: [ano.] takže do války ste byla u těch Hanáků?
LŠ: ano a ve válce sem měla sem se vdávala už,
LČ: ano.
LŠ: to mně bylo třiadvacet roků dvaadvacet a v třiadvaceti rokách
roku jsem měla chlapečka,
LČ: takže ste..
LŠ: jsem byla doma jako.
LČ: mhm.
LŠ: ano.
LČ: ano.
LŠ: ano.
LČ: á jaké bylo povolání vašich rodičů, před válkou a v době [války]
LŠ: [maminka] byla em v domácnosti jako, vona mě pak vopatrovala
děti že a, a předtím chodila uklízet, no tatinek, já jsem měla
tatínka, ten byl mědíkovec první brněnské ((První brněnská
strojírna)) jako montér a on jezdil do zahraničí, byl tam mistr a
jezdil do zahraničí tam stavěli cukrovary,
LČ: mhm.
LŠ: takže on byl v celé Evropě víte?
LČ: mhm.
LŠ: jo takže byl málo doma pořád a maminka tehdy brala přes skoro
tři sta korun týdně, víte co to bylo peněz, když kilo hovězího masa
stálo devět korun, že tak že sme se měli dobře, jenže on už potom
zemřel, mu bylo devětatřicet roků, měl rakovinu.
LČ: a měla ste sourozence?
LŠ: ano, bratra.
LČ: bratra staršího, nebo kdy se narodil on
LŠ: bratr se narodil ve dvaadvacátém roce [my sme byli]
LČ: [takže byl mladší?]
LŠ: jenom o šestnáct měsíců [od]
LČ: [mhm.]
LŠ: od sebe mladší. no a ten ten ten dělal zase ve Šmeralových
závodách závodech byl elektrikář a taky tam dělal mistra, pak vedl
učně, no dělal tam taky vod pětaštyrycátýho roku, tam dělal až do
důchodu, no a potom (.) měl takovou smolu že, zajela ho elektrika.
LČ: aha.
LŠ: tady na v Řečkovicích na konečné, no.
LČ: a vy sama ste až do důchodu teda byla švadlenou?
LŠ: ano.
LČ: ano.
LŠ: já mám štyrycet roků odpracovaný.
LČ: mhm. a kdy ste přestala pravidelně chodit do kina? zhruba.
LŠ: no tak pravidelně em já sem chodila opravdu pravidelně e aj ve
válce v protektorátě, že, no a pořád sem chodila nakon- já jsem
potom eště ten první chlapeček mně ve válce zemřel, vona nebyla von
dostal takovej silnej průjem a nebyla rýže, nebylo nebyla ani nebyl
čaj ani nic no tak tenkrát to mělo strašně moc tech kojenců, tak
zemřel a já jsem potom, to víte, chtěla sem zase hned druhý (.) tak
sem měla v pětaštyrycátém roce, se mně narodil, zase chlapec, ten za
mnou teda chodí tady sem a je moc hodnej a už je taky v důchodě a
eště mám jednoho potom o osum roků byl mladší jak ten Ivan, ten se
narodil v třiapadesátým a ten Ivan v pětaštyrycátým, těsně, no tak
to si eště pamatuju, že sem byla s v kině s s manželem a hráli Ona
brání vlast, ruskej film v Jaltě ((Jalta)), víte, v [tý pasáži tam],
LČ: [mhm ano.]
LŠ: Alfa pasáži, a že už sem tam dostala porodní bolesti, jenže
tenkrát to eště nejezdily elektriky, ne- nebylo osvětlení, no a tak
sme přišli z toho kina dom eště, no potom sem musela jít pěšky, já
jsem ho rodila tady v Královým Poli teďka je tam plastika,
LČ: mhm.
LŠ: tak tam byla taková soukromá, víte, jako porodnica, no tak
léčebna na ženský choroby taky, nějakej doktor Kučera tam byl a tak
já jsem k němu chodila, no a tak potom sem tam aj rodila, no a tak
až tam pěšky...
((zazvoní zvonek))
LŠ: promiňte
((nahrávka přerušena))
LŠ: do kina? no, tak já sem potom chodila aj tak, my sme chodili, my
sme m chodili do kina pořád. pořád jak byly nějakej film pěknej a
pořád, my sme byli kinaři aj ten první manžel a já taky. já sem byla
zvyklá chodit do kina pořád.
LČ: takže až třeba v [důchodu?]
LŠ: [protože] sem měla u sebe maminku,
LČ: mhm
LŠ: no a tak tak vona mně ty děti vopatrovala a já sem chodila pořád
do kina ((smích)).
LČ: a teďka teďka už ale nechodíte, takže...
LŠ: <teďka už nechodím.>
LČ: takže až od důchodu, nebo nebo kdy ste přestala teda?
LŠ: no ne aj v důchodě sem chodila eště, jó,
LČ: takže to je [poslední (dobou)].
LŠ: [ale] tady už teďka né, no.
LČ: jasně, jasně. ee no a teďka bychom se vlastně vrátily úplně do
toho vašeho největšího dětství, připomněli bysme si vlastně vaši
vůbec dětskou zkušenost kolem třeba deseti let, když ste začala
třeba chodit do kina, ee vzpomínala vzpomněla byste si na svoji
první návštěvu kina? kdy jste byla v kině poprvé?
LŠ: no poprvé, no to už to bylo hned jak zač- eště aj byl němej
film, když sme chodili, my sme bydleli na té Kabátníkově, a tam byly
ee spíš kasárny,
LČ: mhm
LŠ: víte? jak jak potom tam byla ta továrna, že,
LČ: ano
LŠ: tak před tím tam byly kasárny. no a tak tam se hrálo, to byl
němej film a voni tam hráli vojáci,
LČ: aha, [takže v těch kasárnách měli?]
LŠ: [<víte> takovej doprovod], eště němej film, ano tam za padesát
halířů <sme> em chodili, no to taky každej film sem tam chodila. to
eště hrála any ondráková ((Anny Ondráková)), víte a ty starý herci,
LČ: a tam ste vlastně začala chodit do kina?
LŠ: ano, ano, ano.
LČ: do těch kasáren.
LŠ: ano, ano to mně bylo, to sem byla eště do školy chodila.
LČ: a kolik vám teda bylo zhruba? [(kolik) myslíte?]
LŠ: [deset] roků.
LČ: deset roků tak. a jak často ste tam v té době chodila?
LŠ: jak hráli, tak vždycky přes den nebo byly filmy, tak sme chodili
tak.
LČ: a s kým ste tam chodila?
LŠ: s kamarádkama.
LČ: ze školy?
LŠ: no ze školy, aj z domu a z ulice a tak sme se tam spíš byli ty
lidi takový víc jako spolu, víte jak jsou než jak je to dneska.
LČ: takže třeba s jinými lidmi, třeba s rodiči nebo s s bratrem ste
nechodila?
LŠ: s bratrem taky ano.
LČ: [on chodil s vámi,]
LŠ: [s bratrem] sem chodila často ano ano, my sme byli jak dvojčata
skoro, no, pořád sem s ním chodila, ano pořád do kina no potom, v
protektorátě taky tak, že.
LČ: a třeba když ste šla s těma kamarádkami a když ste šla s se s
bratrem, lišilo se na který film byste šli, nebo do kterého kina?
LŠ: no tak sme si mohli vybrat, to bylo strašně moc kin tady v Brně.
byly takový, říkali sme jim blechárny, malinký kine- kina třeba
elektro ((Elektra)) na Šumavské na tym rohu dole, dole tak to byl ee
tenkrát se to jmenovalo Nová ulice.
LČ: a mě zajímá, jestli třeba s tím bratrem byste šla na jiný film
do jiného kina než s těmi kamarádkami, nebo byste šla nebo jestli to
bylo jedno.
LŠ: mně to bylo jedno [jo].
LČ: [vám] to bylo jedno. [to ste]
LŠ: [my sme] spíš hráli hezký filmy.
LČ: a která kina ste v té době teda navštěvovala v těch do v těch
zhruba deseti letech? chodila ste i jinam, než jenom do těch
kasáren?
LŠ: no ano. tak to sme chodili taky do té elektory ((Elektra)),
anebo do...
((zvoní zvonek))
LŠ: jéžišmarjá. toto je dneska tady (hrozný).
((nahrávka přerušena))
LŠ: ( ) chodila že?
LČ: ano
LŠ: no tak, to bylo třeba na Lidické taky bylo ten kino to k- kino
dops ((Dopz))
LČ: ano
LŠ: jo, potom potom sme chodili ee třeba do tej Jalty ((Jalta)) taky
tam, víte? do Jalty, jak je jak je Dominikánský [náměstí],
LČ: [ano]
LŠ: a tak taky v té pasáži, to [bylo]
LČ: [a to] ste chodili takhle i když ste byli malí? v té době ste
chodili do tolika kin.
LŠ: [nó tak]
LČ: [když vám bylo těch deset třeba.]
LŠ: tak zase s těma kamarádkama jo.
LČ: jo.
LŠ: vono to nebylo tak drahý, že.
LČ: a jak ste tam chodi- jak jak ste se tam dopravovali?
LŠ: pěšky.
LČ: pěšky ste chodili.
LŠ: no pěšky.
LČ: takže do tolik velké spektrum kin ste vlastně navštěvovali
poměrně, [už v tak malém věku]
LŠ: [jo] já sem byla hrozná kinařka, víte.
LČ: mhm
LŠ: jo
LČ: a jaký byl názor rodičů na film? a na na kino vůbec?
LŠ: no tak tatínek nebyl, maminka byla sama a maminka ne nebyla
<kinařka>.
LČ: ale nezakazovala vám to?
LŠ: ne ne ne vůbec ne, tak já ona viděla, že de nás víc vždycky a že
dem do kina, no tak.
LČ: takže ste peníze dostávala od rodi- od maminky? na kino.
LŠ: to já už potom sem si vždycky ušetřila něco. vod (tetiček) a tak
jsem dostala,
LČ: když ste dostávala dárky, tak z toho.
LŠ: od maminky <ne>.
LČ: takže vám maminka na kino nedávala?
LŠ: em-em ((míněno ne))
LČ: ne? a znamenalo to že by vás teda chtěla nějak odrazovat? od
toho, abyste...
LŠ: ne vůbec ne, ne ne vůbec ne, já sem jí to potom vykládala jak to
hráli a, a to a vona byla ráda. ale do kina nešla.
LČ: aha a třeba jaký byl postoj školy? ke kinu. bavili ste se o tom
ve třídě [s učiteli?]
LŠ: [ve škole] vůbec ne.
LČ: ve škole ne?
LŠ: vůbec ne. ne.
LČ: a v té době, když ste byla takhle malá, byl pro vás film
důležitý nějakým způsobem?
LŠ: zajímavý. jo.
LČ: jako dítě. a jak se to třeba projevovalo ve vašem chování nebo
byly tam nějaké vlivy na to jak jste...
LŠ: no já myslím, že to bylo dobrý tak na to, víte, že by to dneska
bylo lepší než ty střílání a střílení a vraždy a takový, že to bylo
vopravdu takový filmy ee taková takovou slušnost se víte, se tam
projevovala,
LČ: a myslíte si, že vás to jako [děti ovlivňovalo nějak?]
LŠ: [já si myslím že]. ano
LČ: určitě. a ee třeba ve vašich nějakých zvycích nebo hrách, se ten
ty zážitky z filmu odra- odrážely třeba? povídali ste si o filmech
(potom)?
LŠ: ano, povídaly sme si s děvčatama o tym vykládaly a a to jaký
měla šaty a to a jak s jak všecko bylo, opravdu, mělo to i výchovný
takový (.) prostředek. [na tu mládež].
LČ: [a měly ste i] nějakou snahu potom ty herečky napodobovat?
nebo...
LŠ: a to ne.
LČ: ne?
LŠ: to ne. ale tu sem měla ráda, tu radši, to víte tak všecko.
LČ: a třeba písničky filmové [ste si zpívali?]
LŠ: [ano písničky], to vždycky byl doprovod písničky, nějaká taková
nová, pak se to zpívalo a.
LČ: a jak ste si ty písničky pamatovali?
LŠ: no to sme si pamatovali.
LČ: přímo z toho kina?
LŠ: no.
LČ: anebo ste třeba měli...
LŠ: měli sme taky gramofon takovej starej taky víte tak...
LČ: a to se dalo pouštět si nějaké písničky...
LŠ: nedalo se to pouštět to, ale voni vycházely ty plotny a bylo tam
vždycky napsané, že je to z toho a z toho filmu.
LČ: a to ste si kupovala?
LŠ: ne, já sem to měla vod jedné paní [staré vypůjčený],
LČ: [aha]
LŠ: a vždycky když nějaká ta plotna vyšla tak, tak sem si to
koupila. já už sem potom, no říkám, já sem měla ty tety. ty na na
Starém Brně měli povoznictví, ta jedna, voni rozváželi u kupčích,
Kupčík se to jmenovalo, ta firma jedna, tam voni bydleli, na dvoře
byly takový tam byli ty koně tam měli stáje a rozváželi mlíko do
obchodů, víte, ty konvy jak se spíš rozvážely a to.
LČ: mhm. a od nich ste dostávala nějaké [kapesné].
LŠ: [a já sem] jich zase tetě chodila pomáhat, vona pekla si chleba
a to, tak sem tam aj u ní nejdřív spávala a chodila jsem jí pomáhat
a tak, a tak a potom sme šly za tema koňama a tak sme tam trochu
taky udělaly pořádek, [tak vona...]
LČ: [a tak ste] za to dostala peníze.
LŠ: a vona mně dala třeba aj deset korun, to bylo hodně. ((smích))
LČ: a tím pádem ty desky ste si teda kupovala nebo půjčovala od té
paní, jak ste říkala?
LŠ: no tak, vona ještě nebyla tá paní tak stará, vona si taky nějaký
ty desky kupovala, jo, a dycky mně to půjčila, třeba jenom na sobotu
a na nedělu, víte, tenkrát ten gramofon.
LČ: jasně.
LŠ: ((smích))
LČ: a teďka bysme se vlastně podívaly na další okruh vlastně otázek.
tady mě bude zajímat spíš kde, s kým a kdy ste do kina chodila a
zeptala bych se, když už vám bylo trochu víc než těch deset roků,
tak kdy, jak často jste chodila do kina, bylo to třeba už častěji
nebo...
LŠ: no taky sem chodila často do kina. sem byla starší už potom,
těch patnáct roků nebo tak, víc eště, tak pořád do kina.
LČ: a ee když ste potom začala chodit na to do toho učení třeba?
LŠ: ano
LČ: to ste říkala, že bylo v pětatřicátém,
LŠ: ano
LČ: tak ste chodila častěji nebo...
LŠ: jo no to eště častějš.
LČ: eště častěji [když...]
LŠ: [mm] to už sem si vyšila nějakou korunu, víte tak,
LČ: mhm když ste [měla víc peněz], tak už ste chodila
LŠ: tak sem chodila často.
LČ: a potom když po těch dalších dvou letech, když už vám bylo těch
sedumnáct a začala jste pracovat, tak tam se to změnilo eště nějak?
LŠ: ne, pořád sem do toho kina chodila.
LČ: tam ste nene- neřekla byste, že se to nějak změnilo?
LŠ: ne, vůbec.
LČ: dobře. a která kina ste navštěvovala tehdy? bylo to stejné nebo
se to nějak změnilo?
LŠ: třeba do Kapitoly ((Kapitol)), já nevím jestli pořád se jmenuje
Kapitol kino?
LČ: no ono už ani neexistuje
LŠ: to tam naproti starýho divadla tam
LČ: to už neexistuje ale...
LŠ: už je to tam zavřený?
LČ: ano
LŠ: jé, no vidíte, tam sem,
LČ: ale vím kde myslíte.
LŠ: tam se tam sme hodně chodili, no potom do toho dopsu ((Dopz))
jak bylo, tam, ten- tenkrát se to jmenovalo Nová, ta ulice Nová,
teďka Lidická, že? nó a potom do takovejch jak sme říkali blecháren
do té Elektry ((Elektra)) nebo sme šli do Lucerny ((Lucerna)) do
Žabovřesk, byla Lucerna.
LČ: a podle čeho ste si vybírali?
LŠ: no to byly velký plagáty všude.
LČ: takže podle filmu nebo podle kina?
LŠ: prosim?
LČ: vybírali ste si [podle kina] nebo podle filmu?
LŠ: [ano, ano] podle filmu
LČ: mhm
LŠ: no. taky ee spíš ty americký film byly ty kovbojky, to ten gary
kúpr ((Gary Cooper)) a ty, tak to sme taky hodně chodili, že, na ty,
kovbojky,
LČ: takže pro vás bylo důležité ne to jaké kino to hraje, ale který
film.
LŠ: ne, kde hrál se film.
LČ: mhm
LŠ: tak sme si vybrali.
LČ: a řekla byste, že třeba některá kina hrála některé filmy, určitě
to je...
LŠ: no tak český filmy, to taky byly pěkný filmy, tak to sme taky na
každej českej film sem chodila.
LČ: a měla ste nějaké kino mezi těmi co jmenujete, které by bylo
vaše oblíbené? nějak zvlášť?
LŠ: no tak...
LČ: (vy) ste ho...
LŠ: já sem si tady poznamenala ty kina, ee, to mám tady, no tak tady
bylo hrozně moc kin tady v Brně.
LČ: ale mě zajímá, jestli měla nějaké radši než než ostatní.
LŠ: no tak radši, no tak když bratr řekl pudeme do toho, nebo v
Královým Poli bylo Oko, teď to byla Moravia, že a teď to zrušili.
anebo sme chodili do Besedního domu ((Besední dům)), to sme z té
Kabátníkové šli pěšky, a to sme měli kósek, že, to nebylo daleko.
tak tak tam se to jmenovalo Jadran.
LČ: ano ale takže nějaké oblíbené zvlášť jste neměla.
LŠ: ale jo, do toho Jadranu ((Jadran)) sem chodila ráda, aj do toho
Oka ((Oko)).
LČ: takže do těch...
LŠ: takže tady v tom Královým Poli jo
LČ: a co se vám na něm na nich vlastně líbilo teda, proč ste tam
chodila [tak ráda]?
LŠ: [no tak vono] to tady nebylo tak drahý jako ve městě, víte taky.
LČ: takže ta cena hrála roli nebo...
LŠ: no ale když se nám ten film líbil, tak sme šli
LČ: mhm. a našla byste třeba nějaké kino, které byste ráda neměla?
LŠ: ne to ne.
LČ: neměla ste třeba ně-
LŠ: vůbec ne.
LČ: a chodila ste třeba do různých kin podle toho, s kým ste chodila
do kina? že by...
LŠ: a no tak když potom sem se vdala v tym protektorátě ee tak, tak
manžel taky byl kinař. a když, tak to von...
LČ: a spolu ste chodili do kterých kin?
LŠ: no tak to víc do takovejch lepších
LČ: jo? takže s manželem ste chodili třeba v centru víc.
LŠ: jo, v centru.
LČ: a s bratrem a kamarádkami, ste chodila do jiných kin?
LŠ: no tak to už bratr se voženil, a tak to už zas sem tak moc
nechodila, kamarádky už byly taky vdaný někerý.
LČ: takže tam už se to potom změnilo, když ste se vdala, tak už ste
chodila víc s manželem, a předtím s těmi kamarádkami.
LŠ: ano ano.
LČ: a jak ste se v tom kině třeba chovali, měli ste ve zvyku třeba
jíst nebo pít v kině?
LŠ: ne ne, to nikdy. no tak někdy manžel koupil bonbóny nějaké, ale
jinak nic, tam se nejedlo.
LČ: a bonbóny ste si kupovali?
LŠ: no to von koupil vždycky nějaký.
LČ: před kinem nebo jak se to...
LŠ: před kinem, tam byl bufet takovej skoro v každým kině takovej
malej bufet, prodávali tam něco na pití a nějaký ty curklata.
LČ: a lidé si to kupovali?
LŠ: ano, hodně.
LČ: takže v tom kinosále to vypadalo tak, že ty lidé si jako
mohli...
LŠ: eště spíš tak šustili těma papírkama, to tak se lidi se některý
rozčilovali, víte
LČ: a jaká byla ta nabídka těch nápojů a cukrovinek?
LŠ: no
LČ: co to vlastně bylo?
LŠ: bylo toho tam dost, víte, a tak tak byla tam taková obyčejně
nějaká sle- děvčica nebo tak, jo,
LČ: mhm
LŠ: aj kolikrát byla fronta před tím.
LČ: a to byly nějaké limonády?
LŠ: jo ty sodovky jak se říkalo eště to se tak za zaklaply.
LČ: a to ste museli
LŠ: nalili to do skleniček a nebo do těch, co se zahazujou, víte, do
tech umělejch.
LČ: do kelímků. a to bylo možné si vzít do kinosálu? přímo?
LŠ: no to bylo až až v tom a že tam nemohl nikdo bez lístka, víte?
jako to trhali ty lístky tam,
LČ: mhm, takže vy ste s tím občerstvením mohli do kinosálu?
LŠ: ne to ne, dovnitř ne to se nesmělo.
LČ: jenom s těmi sladkostmi. s pitím ne.
LŠ: ne. s pitím ne.
LČ: mhm, a bavili ste se třeba s nějak s diváky během projekce s
ostatními?
LŠ: nebavili sme se.
LČ: bavili se lidé v kině?
LŠ: ne, to sme s jako v tom vevnitř?
LČ: v kinosále.
LŠ: v kinosále, em tak jako o tech filmech nebo tak?
LČ: no zajímá mě, jestli při projekci při promítání ste si povídali.
LŠ: ne, to sme se nebavili.
LČ: ale o přestávce třeba potom,
LŠ: no tak přestávka, to bylo tak chvilku. tenkrát ještě chodili tak
víte s tema šplíchačkama,
LČ: tam osvěžovali vzduch?
LŠ: osvěžovali vzduch, jo.
LČ: o přestávce.
LŠ: o přestávce.
LČ: a to byly nějaké speciální zaměstnankyně nebo kdo to dělal?
LŠ: to byly zaměstnankyně tam, jo, asi, třeba uklízečka nebo tak
víte? tak si to ještě vzala mimo.
LČ: a to byly nějaké jako parfémy nebo?
LŠ: jo, takovej parfem nějakej
LČ: tam osvěž-
LŠ: jo jo jo
LČ: a vzpomněla byste si, že byste nějak hlasitě reagovali na
promítaný film?
LŠ: ne, vůbec ne. to nikdy neexistovalo. ne.
LČ: ani třeba jako hlasitý smích, tak to asi...
LŠ: ne to neexistovalo. ne.
LČ: a vzpomněla byste si, jestli se třeba tleskalo? v kině po
představení.
LŠ: ne, netleskalo. ne ne ne.
LČ: netleskalo. a potkávala ste v kině třeba známé? často.
LŠ: no tak málo.
LČ: málo.
LŠ: málo.
LČ: a když ste potom šli z kina chod- když ste chodila s manželem,
povídali ste si potom o tom filmu?
LŠ: ano tak sme si potom přemítali, ano pro promluvili, bavili sme
se o tom. jo.
LČ: dobře. teď bych se vás zeptala, jak ste si vlastně vůbec
vybírala konkrétní film, na který ste šla do kina. podle čeho?
LŠ: no tak sme se podívali, protože všude byly vylepený, že ty ty
třeba na plotech nebo na tech svíc svítil ee jak svítilo ty, ty
světla, tak na tom to bylo, všude to bylo vylepený, no tak sme si
vybrali.
LČ: a to byly plakáty na konkrétní filmy, nebo to byl jako souhrn
souhrn kin.
LŠ: no to bylo jako na všechny na všechny kina tady
LČ: mhm
LŠ: v Brně jako vylepený a měnilo se to myslím každej týden.
LČ: ano a jak ste si teda vybrala film podle podle čeho?
LŠ: no tak vybrala sem si třeba hrála Greta Garbo, že, no tak tu sem
měla ráda a a nebo marlene ditricha ((Marlene Dietrich)) a tak tak
sme si to vybrali podle taky podle herců, a voni spíš opravdu pěkný
filmy.
LČ: a kde ste vůbec získávala ty informace kromě těch plakátů, ee
měla ste ještě nějaké jiné zdroje, kde ste se dozvídala o tom, co se
hraje?
LŠ: ne. to nebyly nikde že by jak dneska třeba v rádiu v televizi
že, a tak v televizi taky málo, ale...
LČ: takže žádný časopisy třeba.
LŠ: a tak po válce to bylo aj tak v rádiu víte?
LČ: mhm
LŠ: dělali reklamy na ty filmy. ale málo.
LČ: a třeba v tisku, v tisku nebo v časopisech to ste se takhle...
LŠ: bylo, v novinách bývaly taky, ano kina, tam to bylo.
LČ: a četla ste si to...
LŠ: i kino, divadlo bylo.
LČ: a četla ste si to v těch novinách nebo spíš ...
LŠ: ano, četla sem si to oboje ano ano.
LČ: v obojím tedy?
LŠ: v obojím. a já sem chodila aj na operety hodně, do Reduty. já
jsem tam měla zaměstnanýho bratránka, on tam byl krejčí jako
divadelní, a ee tak von mně dával ty volný vstupenky.
LČ: aha, takže na operetu ste chodila, sama.
LŠ: na operetu sem chodila na všechny co existovaly.
LČ: a bylo vlastně pro vás tedy důležité, kdo ve filmu hrál, když
ste si vybírala?
LŠ: jo. byla byla, já sem taky měla...
LČ: a měla ste taky nějaké oblíbené herce nebo herečky?
LŠ: no měla sem měla.
LČ: které to byly?
LŠ: no tak z českých sem měla ráda Štěpničkovou ((Jiřina
Štěpničková)), Medřickou ((Dana Medřická)), a no včil to (sem si
)
LČ: v tom období před válkou hlavně teda.
LŠ: ano, před válkou.
LČ: nebo za protektorátu.
LŠ: Glázrovou ((Marie Glázrová)) sem taky že to taky, ferbasku
((Věra Ferbasová)), že, to taky Mandlovou ((Adina Mandlová)), no aj
Hermanova ((Ljuba Hermanová)) Vítova ((Hana Vítová)), ta any
ondráková ((Anny Ondráková)) eště tenkrát hrála taky a Matulová
((Vlasta Matulová)) potom, to už bylo tak po válce víc hrála
LČ: [a na které]
LŠ: [a bárovu] ((Lída Baarová)) sem taky měla ráda bárovu ((Lída
Baarová)).
LČ: a vzpomínáte si na některé konkrétní filmy s těmi s těmihle
herečkami?
LŠ: jo tak tak s bárovou ((Lída Baarová)) třeba Ohnivé léto s
Benešem ((Svatopluk Beneš)) hrála, no tak to si to eště všechno
pamatuju, Ferbasová ((Věra Ferbasová)), ta hrála tak spíš takovou tu
podivočenou. no...
LČ: a proč se vám tyhle filmy zrovna líbily nebo čím vás zaujaly? že
že si je takhle pamatujete.
LŠ: no tak to byli to byli dobří herci, Beneš ((Svatopluk Beneš)) to
byl taky dobré herec a bárová ((Lída Baarová)), tak to byla naša
myslím nejlepší herečka a nejhezčí, že.
LČ: a čím se teda lišila od ostatních teda, že byla tak tak skvělá?
LŠ: no tak aj zjevem, aj tak víte
LČ: tím projevem. a chodila byste třeba na filmy těchto svých herců
opakovaně?
LŠ: ano.
LČ: takže vy ste šla víckrát na jeden film.
LŠ: já už sem třeba když hraje nějakej film, tak už sem ho viděla
mockrát.
LČ: ale to je v televizi.
LŠ: to je v televizi, no.
LČ: ale v kině?
LŠ: aha v kině, do kina já nevím, esi bych teď už šla.
LČ: teď ne, ale tenkrát jestli jste chodila opakovaně?
LŠ: to ne.
LČ: tenkrát ste nechodila opakovaně.
LŠ: nechodila ne ne.
LČ: takže to pro vás nebylo zase tak důležité.
LŠ: ne ne ne to už sem šla zase na nového, na něco nového.
LČ: na nového.
LŠ: mhm
LČ: a bylo pro vás důležité, jestli ten film byl černobílý nebo
barevný?
LŠ: ne, to ne, já sem barevný ani nepamatovala. ne.
LČ: a ty potom jak ste třeba vnímala tu změnu z němého na zvukový
film?
LŠ: no tak to sme vítali, že.
LČ: v té době, když ste si třeba mohla vybrat, jestli je ten film
zvukový nebo němý,
LŠ: no
LČ: jak ste si to vybírala?
LŠ: no tak to sme si zase vybírali, víte jak je to drahý. to ještě
sem byla malá, že.
LČ: takže ty projekce těch němých filmů byly levnější?
LŠ: no němej byl levnější, jo. to k tomu hrála nějaká taková hudba,
víte,
LČ: a orchestr nebo...
LŠ: ne ne ne tak to bylo já nevím co to tenkrát bylo.
LČ: pouštěli z desky teda nebo.
LŠ: takový nějaký desky jo jo pouštěli.
LČ: mhm
LŠ: no
LČ: ale takže v té době, když se to měnilo na ten zvuk, tak jak jste
to preferovala němý nebo zvukový film?
LŠ: na to sem radši šla na ten zvukovej.
LČ: šla ste na zvukový i když to bylo dražší teda?
LŠ: no i když to bylo dražší, tak to už sem nějaký peníze byly víc
a...
LČ: a bylo pro vás důležité, z jaké země byl ten film, jestli byl
český, německý,
LŠ: ne. ne ne ne, měla sem ráda německý filmy ( ) víte
třeba když hrála jo tak to sem měla taky ráda německý filmy, aj
americký, protože to byly dobrý tenkrát americký filmy, dneska je to
samá střílečka vražda tak to, tak já to já tak neberu.
LČ: a na jaké americké filmy ste teda chodila v té době?
LŠ: tak třeba grata garba, garbo ((Greta Garbo)) když hrála třeba,
že, ta hrála hezky a d- no tak hodně sem měla těch herců ráda.
LČ: a jiné americké filmy byste si vzpomněla? kromě těch s Garbo
((Greta Garbo))?
LŠ: s Gretou Garbo?
LČ: ne, jiné americké, jaké žánry třeba, když ne ty střílečky.
kovbojky přeci tenkrát také byly.
LŠ: no byly, ale bylo to málo to byly ty kovbojský filmy takový
víte,
LČ: a na ty ste chodila?
LŠ: taky.
LČ: taky, ale...
LŠ: (.) sem měla ráda gary kúpr ((Gary Cooper)) se mně líbil a...
LČ: mhm
LŠ: a tak to sme chodili, no.
LČ: takže pro vás nebylo důležité z které té země.
LŠ: ne, vůbec ne, vůbec ne aj na ruský filmy sem chodila na ty
válečný po válce, Ona brání vlast a takový víte co byly ((smích))
LČ: a které filmy ste měla rád- ste měla ráda, v tom smyslu žánru,
jestli se vám víc tedy líbily ty kovbojky, nebo komedie,
LŠ: ne ne, já jsem měla radši takový, takovej, jak bych to řekla,
romantickej, romantickej že třeba Byl lásky čas s Gretou Garbo
((Greta Garbo)) nebo nebo takový filmy, anebo psychologický takový,
víte?
LČ: mhm
LŠ: aj drama.
LČ: takže co pro vás dělalo film dobrým filmem? tak abyste si řekla
že, to byl opravdu dobrý film.
LŠ: no
LČ: jaké znaky by film musel mít?
LŠ: no to by bývalo, že bych šla na to třeba ještě jednou na to.
LČ: ale před tím ste říkala...
LŠ: ale nešla sem. nešla sem.
LČ: ale takový film, o kterém byste si pak řekla, že byste ho ráda
viděla eště jednou by byl dobrým filmem.
LŠ: no to byly dobrý filmy, tak s tou Greta Garbo, tak to bych
uvítala aj teď eště.
LČ: mhm
LŠ: ale to už nedávají.
LČ: mhm takže na žádný film víckrát ste nešla teda?
LŠ: ne ne.
LČ: a jaké jiné druhy zábavy ste v té době měla ráda?
LŠ: tancovala sem hodně.
LČ: a do té operety ste chodila, to ste zmiňovala.
LŠ: a do na ty operetky, no tak někdy sem šla aj na operu. když mně
dal lístek na tu operu, tak sem taky měla ráda.
LČ: eště nějaké další koníčky? v té době, co ste...
LŠ: no tak sme chodili na na tancovačku.
LČ: a to se nějak spojovalo s kinem?
LŠ: ne ne to nemělo co dělat s kinem.
LČ: a že byste třeba ee dávala těm jiným zábavám přednost, před tím
kinem nebo jak to vlastně bylo.
LŠ: ne ne, já sem měla nejradši kino.
LČ: nejradši kino.
LŠ: ano kino.
LČ: a to už to šlo stranou všechno ostatní.
LŠ: to až maminka se někdy zlobila ((smích)).
LČ: a em kdyby ste si měla vzpomenout, teďka bych se vás zeptala
vůbec na kina? v Brně, jaké byly mezi nima rozdíly? vnímala ste
nějaké rozdíly mezi brněnskými...
LŠ: no tak některý ty kina byly lepší, že, ty sedadla a všecko bylo
lepší, tam no tak.
LČ: a to byla která?
LŠ: to bylo třeba to Kapitol, nebo tá Jalta, nebo v Besedním domě
((Besední dům)) v Královým Poli, že, taky. tam to bylo lepší no a...
LČ: ale to znamenalo, lišilo se to v interiéru teda?
LŠ: jo, to bylo větší taky takový vzdušnější byly tam aj lóže no na
to sme do toho sme nechodili, ale bylo to takový reprezentačnější,
ty, ty kina.
LČ: a ta...
LŠ: některý.
LČ: a ta ostatní ta vypadala jak?
LŠ: no tak ty ostatní, to třeba ujížděly ty židle, víte, v těch
malých kinách, aj bylo eště jedno na Lidické, Moravia, se to
menovalo na rohu tam, na rohu to bylo Smetanova teď je a ta Nová,
tak tam bylo takový kino malinký takový, tak to sme taky někdy
chodívali, ale to tam byla fakt taková blechárna, sme jim říkali.
LČ: a z těhlectěch menších kin, která eště ste navštěvovala?
LŠ: no potom do té Elektory ((Elektra)) tam na tom rohu té Šumavské
tam sme taky hodně chodili.
LČ: a tahlecta kina byla jakoby interiérem nějak ošklivější nebo?
LŠ: neby- nebylo to, mně to nepřipadalo, Lucerna taky bylo hezký
kino v Žabovřeskách tam,
LČ: ale bylo to menší.
LŠ: ale bylo to menší, ale to nevadilo nám,
LČ: mhm
LŠ: my sme to tak nebrali tenkrát.
LČ: takže vám to nevadilo při výběru?
LŠ: mně to vůbec nevadilo ne ne ne.
LČ: mhm a z čeho se skládal program projekce? vlastně celý ten
program toho představení asi měl nějaké časti, kromě toho hlavního
filmu.
LŠ: no bylo ty události, byly že taky.
LČ: týdeníky?
LŠ: týdeníky, před jako filmem.
LČ: a kromě toho ještě nějaké jiné věci, co by se tam pouštěly?
LŠ: ne nebyly ty reklamy ani nic takovýho.
LČ: reklamy nebyly?
LŠ: ne nebyly. ne ne.
LČ: ani třeba krátké filmy?
LŠ: před filmem před tím hlavním? ne nebylo nic.
LČ: ne, nepamatujete si.
LŠ: jenom ten týdeník.
LČ: a přestávky se dělaly?
LŠ: přestávka byla, jo, jedna.
LČ: a jak dlouho trvala a co se vlastně odehrávalo při té přestávce?
LŠ: no nic, to sme tam tak seděli a tř- někdy se jim přetrhl film
taky, že jo.
LČ: to si pamatujete takovou událost, že se přetrhl film?
LŠ: no kolikrát.
LČ: a co se jak to vlastně vypadalo.
LŠ: nic, zhaslo to, a tak sme museli počkat, no.
LČ: ale neděly se nějak...
LŠ: ne, nic se nedělo.
LČ: že by takže ani
LŠ: ne ne ne vůbec.
LČ: a o té přestávce ste tedy zůstali sedět na místech, nebo ste
chodili...
LŠ: ne ne, na místech se sedělo.
LČ: nechodili se z místa.
LŠ: nechodilo se.
LČ: mhm
LŠ: ne.
LČ: a měla ste třeba ty týdeníky ráda?
LŠ: a jo a ne a jo taky to byly taky ze světa události byly a
všecko.
LČ: takže vás to bavilo?
LŠ: jo, mě to bavilo, mně to nevadilo, to bylo dobry.
LČ: ani třeba potom za protektorátu, když ty týdeníky byly...
LŠ: no tak za protektorátu ukazovali jako válku, že, ty vojáky a tam
kde se válčilo a tak ukazovali že, nálety a to, no tak to se nedalo
nic dělat, no.
LČ: a byla ste někdy přítomna, k tomu se můžem pak eště vrátit, k
těm týdeníkům za protektorátu, ale teď by mě ještě zajímalo, jestli
ste se někdy zúčastnila promítání filmu v domácnosti, že by někdo
měl promítačku?
LŠ: ne, to sem se nezúčastnila.
LČ: ne nepamatujete si, že by někdo měl promítačku.
LŠ: to nikdo neměl můj známej.
LČ: a já bych teďka bysme se vlastně zaměřili více na ten
protektorát, teďka by se vás zeptal tady kolega, ee co jak se třeba
změnila vaše zkušenost, de nám o to, že abyste si trošku uvědomila,
jestli ste vnímala tu situaci jinak, vlastně za protektorátu než
předtím.
LŠ: no víte, tak to už tak takový ty film, to bylo hodně českejch
filmů. to bylo hodně českejch filmů se hrálo a hodně německejch.
německejch.
LJ: a bylo v těch českých filmem i třeba německé titulky? nebo se to
kombinovalo?
LŠ: ty americký filmy už jaksi nebyly.
LJ: mhm
LŠ: ne
LJ: a vy teda zaregistrovala ste nějaký větší nárůst
LŠ: a ty tu- ruský taky ne.
LJ: větší nárůst těch německých filmů?
LŠ: bylo to, ano, ano.
LJ: a bylo to nějaký český program nebo české titulky u těch
německejch?
LŠ: voni měli taky hezký filmy ty Němci, no.
LJ: mhm a spíš ta jazyková stránka toho filmu, že to bylo jenom
německy? pro německé obyvatele a vy ste teda musela...
LŠ: no, voni no voni dávali titulky český, to sme museli si číst.
LJ: a v českých filmech? bylo něco?
LŠ: ne českej film byl českej film, jo.
LJ: v českých byly jenom české.
LŠ: jo.
LJ: a chodila ste víc nebo míň v tom protektorátu?
LŠ: ne, chodili sme pořád stejně ((smích)).
LJ: a d- zapůsobilo to na vás, že byste si třeba vybírala míň ty s
válečnou tématikou nebo víc?
LŠ: my sme se aj na to rádi dívali, víte, co se děje jak se a to tak
LJ: takže to na vás nijak zvlášť nezapůsobilo, že byste si najednou
vybírala víc komedie v té době?
LŠ: ne komedie já nemám moc ráda ((smích)).
LJ: a ke konci války, byla ste pořád kinařka?
LŠ: jo, pořád jo.
LJ: nějak zvlášť vás to neomezovalo.
LČ: ta situace vás vůbec v chození kina nijak neovlivnila?
LŠ: ech, já špatně slyším.
LJ: chodila ste pořád stejně často do kina i ve válku i ve válce.
LŠ: často pořád kino jsem pořád milovala.
LČ: takže se vůbec se nezměnila ta četnost?
LŠ: ne ne.
LČ: ne.
LJ: a za toho protektorátu v těch kinech, změnilo se nějak chování
těch diváků? že by třeba skandovali u těch některých filmech nebo
LŠ: ne ne ne.
LJ: pořád stejně.
LŠ: pořád to, já myslím, že spíš byli ty mladí a všecko, já nechcu
nejsou všichni stejní, že, ale přece to bylo inačí.
LJ: mhm
LČ: že byli pokornější nebo tišší a ...
LŠ: no
LJ: říkala ste, že ste si brali bonbóny do kina, i za toho
protektorátu byl takový přístup?
LŠ: to nebylo k dostání už bonbóny.
LJ: mhm
LŠ: to to sme na příděl brali je jenom to co vám bylo takové sladké
jako med to bylo, a bonbóny, já nevím že bysme brali na lístky.
LČ: ale když teda ste měli jako větší nouzi, tak to neznamenalo, že
byste si míň užívali, toho kina teda.
LŠ: peněz sme měli dost za protektorátu,
LČ: mhm
LŠ: no peníze byly, protože byla taky práca, že, tak
LJ: a změnila ste nějak...
LŠ: a já sem šila pořád doma, třeba ze starýho sem ušila, jela sem s
tým na venkov, zase pro nějakej mak nebo nebo sem tam dostala sádla
nebo.
LČ: takže ste měla dost peněz a nemohla ste si...
LŠ: peněz jo, bylo dost, ale nebylo zase <zboží, víte>, to bylo
horší.
LJ: mhm a když ste teda...
LŠ: ale do kina sme chodili furt ((smích)).
LČ: a v té době ste měli také jiné druhy zábavy? krom toho kina?
LŠ: ne, to nebylo nic. to bylo zatemnění večer, nesmělo se tančit,
že, brzo se zavíraly ty restaurace a všecko, protože, byla tma.
LČ: ale to kino zůstalo teda?
LŠ: ale kino bylo.
LJ: a změnily se nějak vaše návyky, jako s kým ste chodila do toho
kina za protektorátu?
LŠ: no tak já sem chodila s bratrem, no, tak potom sem začala chodit
s manželem, za protektorátu sme se vzali, to bylo ve dvaaštyrycátým
roku sem se vdávala.
LJ: a když ste teda měla dost peněz, zvala ste někdy někoho do kina?
ste někoho pozvala...
LŠ: jo, chodili sme do kina pořád.
LJ: že byste někoho vzala sebou a zaplatila za něj.
LŠ: ale jo, jo, kolikrát sem zaplatila. já jsem měla kamarádku taky,
bydlela naproti mně, byli to Židi, víte, a tak ty na tom dost
špatně. ale vona měla hvězdu nosila, já sem s ňou chodila. byla to
má kamarádka předtím tak sem ju neopustila až do té doby než ju teda
celou rodinu zebrali do koncentráku. a nevrátila se.
LČ: a spolu ste chodily tedy i do kina?
LŠ: chodily sme spolu hodně do kina.
LČ: a na jaké filmy spolu ste chodily s touhle kamarádkou?
LŠ: no co hráli, vona uměla německy taky že tak.
LČ: a jí to nevadilo chodit na německé filmy?
LŠ: no nevadilo jí to, no. potom aj bylo tam vstup Židům zakázán do
kin.
LČ: mhm. a to už ste pak nemohla.
LŠ: to už sme pak nechodily, protože byly aj ty nálety a to.
LJ: když ste říkala, že už žádná jiná zábava nebyla, všimla ste si
že by narostla návštěvnost kin třeba, že víc lidí chodilo do toho
kina?
LŠ: já si myslím, že jo, no no nebylo nic, nebyla televiza, že. to
já myslím, že to hodně udělala ta televiza, že se málo chodí do kina
teď.
LJ: vzpomínáte si na první návštěvu kina po osvobození? a jaké to
bylo v tom kině?
LŠ: na první, když sem šla poprvní do kina?
LČ: ne po osvobození.
LŠ: aha po osvobození, no to hráli většinou ty ruský filmy.
LČ: o a vůbec ste to takovou tu atmosféru po osvobození, třeba kolem
toho května jaká byla.
LŠ: no jak začly hrát kina, byly pořád plný.
LJ: a jak to vypadalo v tom kině? pořád všichni tiše a...
LŠ: jo jo .
LČ: tam se ta atmosféra se nezměnila? v té době kolem osvobození.
LŠ: nezměnila. nezměnila no. potom já sem začly zas chodit víc ty
filmy zas americké na ty ruské už málokdo chodil, že.
LJ: a když už ste [teda...]
LŠ: [no ale] to za dlouho, to to já pamatuje že po té válce taky
bylo hodně českejch filmů, a na to chodilo hodně lidí.
LJ: a nešlo vás víc do kina, když už ste byla vdaná? že byste šli s
manželem a ještě ste vzali nějaký pár.
LŠ: my sme chodili, protože já sem měla u sebe maminku a hlídala
děti, tak my sme chodili do kina furt.
LJ: i celá rodina?
LŠ: ne celá rodina, <jenom já s manželem>.
LČ: ve dvojici?
LŠ: maminka hlídala děti.
LČ: a chodili ste ve dvojici, nebo i s nějakými jinými páry třeba?
LŠ: chodili hodně pár- párků, víte voni si dali rande a šli do kina.
LČ: a vy že byste vzali ještě nějaké přátele k sobě.
LŠ: ano, chodili ještě, my sme měli ještě potom chatu na Mečkově,
LČ: mhm
LŠ: manžel byl jako modelář, t- sa vyučenej byl teda stolař, a dělal
modelářa potom v ve Šmeralovejch závodech potom po válce to, no
postavil postavili sme chatu na Mečkově, a tak to sme si dali třeba
sraz, na nedělu večer, že pudem do kina všeci, ty chataři tam
v okolí.
LČ: mhm. a to ste si vybírali jaké filmy, nebo to záleželo to nějak?
LŠ: to jak vybrali <voni>, já sem šla na všecko.
LČ: takže vám to bylo jedno nebo.
LŠ: mně to bylo jedno.
LČ: a byly to nějaké jiné typy filmů...
LŠ: a říkám, byly to většinou český,
LČ: většinou český.
LŠ: moc českejch filmů bylo. novejch hodně.
LČ: a s manželem ste třeba chodila na jiné filmy než s kamarádkama?
LŠ: ne ne ne mu to taky bylo jedno, já sem to <obyčejně vybírala> a
koupila sem lístky dopředu, abysme dostali, protože to bylo furt
vyprodaný.
LČ: museli ste si teda dřív kupovat?
LŠ: aj dopředu sme chodili, ano.
LČ: do předprodeje.
LŠ: ano.
LJ: a bylo taky rezervace míst, nebo ste si v kině sedli kam ste
chtěli?
LŠ: to nebylo. rezervace ne, ale hodně si lidi kupovali dopředu
lístky.
LČ: takže byla taková pásma?
LŠ: jo jo.
LČ: rozdělený v tom sále.
LŠ: hodně chodili lidi do kina, já říkám ta televiza to udělala.
LJ: a stupňovaly se nějak ceny lístků v kině? třeba vepředu byly
levnější nebo třeba.
LŠ: no tak, jak už se nedostali tak museli dopředu, no.
LJ: a cena se nelišila?
LČ: jak se lišila cena lístků?
LŠ: no cena se řešila, ano, cena to byly levnější vpředu, no.
LČ: mhm
LŠ: no lístky. to bylo podle řad, no, třeba vo korunu nebo vo dvě
LJ: a třeba měla ste nějakou oblíbenou řadu v kině?
LŠ: já sem víc radši chodila dozadu nebo tak, do středu,
LČ: mhm
LŠ: ale dopředu <ne>.
LČ: a tak my teďka nakonec bychom vám ukázali vlastně seznam filmů,
které v té době byly v podstatě největšími hity, by se dalo říct,
LŠ: mhm
LČ: a ee mě by zajímalo, jestli si na některé z nich vzpomenete,
když se na ně podíváte a jestli vás jestli si něco vybavíte u nich.
LŠ: kam sem dala brejle. tady. (.) no Pražské švadlenky lída bárová
((Lída Baarová)) ((smích)) jo polní maršálek ((C. a k. polní
maršálek)) Burián ((Vlasta Burian)), Hadimrška ((To neznáte
Hadimršku)) Burián, Lelíček ((Lelíček ve službách Sherlocka
Holmese)) zase Burian, Pobočník Jeho Výsosti, Pobočník Jeho Výsosti
Burián, že? šest žen jindřicha páté šesté osmého ((Šest žen
Jindřicha VIII.)), tam hrál Werich ((Jan Werich)) mně se zdá, že?
jo? Zlatá Kateřina, to nevím, Mata Hari, Mata Hari, jo, to sem
viděla Mata Hari, Mata Hari, nehrála tam tá ehm Greta Garbo, no,
Cácorka to nevím, to byl myslím slovenskej film nebyl? ne? Tři muži
ve sněhu, to byl českej, Svět paří nám, českej. Dobrá zem ((Dobrá
země)), Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)),
Ducháček to zařídí, Burian, U pokladny stál, Burian, Tři děvčátka
pokračují to nevím, To byl český muzikant kolberář ((Otomar
Korbelář)) a Zita Kabátova, Město ztracených, Opereta, Roztomilý
člověk, Nový ((Oldřich Nový)), Vídeňská krev, Vídeňská krev, to je
mně taky povědomý, Muži nestárnou, jo, za úsměv jediný má krásná
paní tam zpíval Pivec ((Jan Pivec)) ((smích)) Muži nestárnou, tam
hrála, tam hrála, počkejte kerá tam hrála, Zita Kabátova.
LČ: a vzpomněla byste si na nějaký ten film konkrétně, třeba kde ste
ho viděla,
LŠ: já sem viděla všecky, ale už si nemůžu vzpomnět, kdo tam hrál,
La Paloma, Neviděli jste Bobíka? to bylo česky. Sobota českej film,
když já si nemůžu vzpomnět, víte, na ty herce, kteří tam hráli.
LČ: ale třeba nějakou vzpomínku konkrétní z kina? to byste neměla?
že byste věděla třeba kde ste to viděla nebo.
LŠ: jo tak toto, já sem viděla všecky ty filmy, no ale říkám, nemůžu
už si tak vzpomnět. dyť mně už táhne na devadesát roků.
LČ: anebo s kým ste na nich byla třeba?
LŠ: jo tak to sem byla vždycky s nějakým ((smích)) sem měla rande,
tak sme šli do kina že, em
LČ: a tak vzpomněla byste si ještě na něco, o čem sme do teď
nemluvili? co by vás na nějakou konkrétní vzpomínku z kina třeba ee
ohledně toho přetrhávání pásu nebo cokoli.
LŠ: ale nic to nás tak ne ne nevadilo, víte, to sme brali jak
samozřejmost. tak vono to nebylo pokaždý, že, to nebylo pokaždý. ale
(.) byly to hezký filmy všecko.
LČ: [a ty zážitky...]
LŠ: [a měla sem] taky ráda Štěpničkovou ((Jiřina Štěpničková)),
strašně. ta hrála, víte, třeba víte Kříž u potoka, nebo to byl
hezkej film a teď už to vůbec neopakujou a Maryšu no Maryšu
((Maryša)) taky málo kdy.
LČ: vás tedy zajímala tahlecta dramata hlavně, taková vážná tvorba
se mi zdá.
LŠ: ty vážný, jak sem brala?
LČ: no jmenujete je hodně, tak si myslím, že to byly vaše oblíbené
filmy.
LŠ: ano.
LČ: a co vás na nich tak přitahovalo?
LŠ: mě to přitahovalo ee na ty filmy ty herci zaprvé, tak Buriana
((Vlasta Burian)) sem taky měla ráda, že.
LČ: ale to zas byly komedie spíš zase že, vy ste říkala že...
LŠ: no to byly, ale ale komedie vod různejch herců, víte, ale mu to
sedlo no, von to uměl, že.
LŠ: takže jeho komedie ste vnímala jinak?
LŠ: ano jinak než, já nevím kdo to tady hrál tak ty komedie, nemůžu
si vzpomnět teď.
LČ: a v čem byly ty filmy jiné?
LŠ: já nevím, no. von to uměl jinak podat všecko víte ((smích)). von
v těch komediách byl svůj, no.
LJ: a můžu se zeptat, jestli ste se s někým předháněla, kdo dřív
nějaký film viděl? jestli ste měli nějakou rivalitu.
LŠ: to ne. to ne, to ne.
LČ: tak já bych vám asi poděkovala za ten rozhovor. ste moc hodná.
LŠ: ((smích)) <není zač.> esi s ...
Konec rozhovoru
Rozhovor s L. Š. - telefonický dodatek
Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D.
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 19.10.2009, Brno
LČ: mě by zajímalo ještě jednou, vy ste mluvila o kasárenském kině,
o tom, že ste tam chodila vlastně na začátku. já sem se chtěla znovu
zeptat, kde přesně to bylo?
LŠ: ( ) to je hrnčíř- souměrná s Hrnčířskou.
LČ: aha
LŠ: víte?
LČ: vím no.
LŠ: to je Hrnčířská a druhá je kabá- u Hrnčířské musíte vystoupit,
protože to je jako, a dete kousek a hned zase ta souměrná ulic na
horu je Kabátníkova.
LČ: a to bylo v nějakém běžném domě v zástavbě teda?
LŠ: ne ne ne. z toho potom byla ta Zbrojovka.
LČ: aha, takže to bylo ve Zbrojovce.
LŠ: ano, to byla taková Zbrojovka tam, jo.
LČ: a ta místnost samotná, kde probíhala ta představení, ta vypadala
jak?
LŠ: no, to bylo němý tam ještě, víte, tam hrála ta vojenská hudba
tak byl tak nějakej muzikant tam a to bylo němý.
LČ: ano, a ta místnost? ve které se to [promít-]
LŠ: [to tam měli] nějaký takový udělaný to kino tak myslím aj sál to
potom byl, nebo tak něco víte?
LČ: a byly tam sedadla... prosím?
LŠ: bylo to dost veliký.
LČ: velký? a byla tam sedadla běžná, nebo jenom židle?
LŠ: ne, tam byly jenom takový židle ((smích)).
LČ: a to teda pořádali ti vojáci?
LŠ: ano ano. ano, to bylo jako pro ty vojáky, no ale tak my sme tam
tak taky šli, no.
LČ: takže tam mohli vojáci i běžná veřejnost?
LŠ: no málo tam chodili to né, ne toto taky chodili někteří lidi,
ale málo.
LČ: a jakto že vy ste tam tedy chodili, když ...
LŠ: no tak děcka pustili, no.
LČ: aha, jako jenom děti vás tam pustili.
LŠ: za padesát halířů ((smích)).
LČ: aha. aha. a ti vojáci tam byli přítomní na těch představeních?
LŠ: ti vojáci tam hodně chodili, to bylo plný vždycky.
LČ: a ta představení, vlastně jak vypadal, co bylo na programu?
LŠ: na programu, ale Ondráková ((Anny Ondráková)) eště hrála víte ty
herci, německý, no.
LČ: a nějaké vojenské filmy, to tam nepromítali?
LŠ: ne ne ne ne.
LČ: ne.
LŠ: vůbec ne.
LČ: a třeba nějaká jiná představení krom toho filmu to tam nebývalo,
nějaká...
LŠ: já nevím, jestli tam měli něco potom eště ti vojáci jinýho, ale
to taky nebylo každej den to kino.
LČ: jasně. a jak vy ste věděli, co oni tam zrovna hrají? oni měli
tam taky nějaké plakáty?
LŠ: ale nám to bylo jedno. ((smích))
LČ: jo, vy ste tam jenom tak šli, že zrovna...
LŠ: my sme tam jen tak šli a a voni tam měli napsaný, že dneska
zrovna jako představení.
LČ: mhm mhm
LŠ: filmový, no. na dveřích to bylo ( )
LČ: takže to spíš byl nějakej jejich jakoby kulturní sál, kde
promítali filmy.
LŠ: ano ano
LČ: jo.
LŠ: ano ( ) měli tu Zbrojovku, a vojáků tam nebili tož že?
LČ: mhm
LŠ: ale, nějakej čas po válce to bylo.
LČ: jo, dobře, tak to mně <stačí>. děkuju mockrát. [měj-]
LŠ: [už je to] všechno?
LČ: jo. mějte se pěkně, děkuju moc.
LŠ: taky
LČ: nashledanou.
LŠ: nashle.
Konec rozhovoru
0.0 3:2568Rozhovor vedl: Jiří Vraspír
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 18. dubna 2009, Brno
Rok naorzení: 1926
Bydliště do roku 1945: Ulice Belcrediho (dnes Pohankova, Líšeň).
Povolání: Hned po vyučení, roku 1941, narátorka začala pracovat jako
účetní ve velkoobchodu s léčivy, kde zůstala do roku 1956, kdy se jí
narodil syn. Od roku 1960 pracovala u „generálního investora
investiční výstavby při KNV“, před důchodem pracovala jako mzdová
účetní (není známo, zda na KNV nebo jinde).
Povolání rodičů: drobní obchodníci
Sourozenci: sestra, 1929
JV: takže dneska je osumnáctého května, já tady mám paní Jarmilu
C.,
JC: ano,
JV: rozenou devatenácet dvacet šest, a vy ste se narodila v Líšni,
JC: v Líšni, ano.
JV: v Líšni. ee chodila ste do Sokola a...
JC: do Sokola aj do Skautu.
JV: a do sokolského a do ee orelského kina ((Kino Sokol v Líšni a
Kino Orel)) ste chodila, v Líšni.
JC: jo, tam byl Sokol a Orel, to byly dvě kina.
JV: já bych teď na začátek úplně jako jenom zrekapituloval jenom
nějaké základní údaje em osobní. do roku čtyřicet pět ste teda
bydlela stále...
JC: v Líšni.
JV: v Líšni, ano.
JC: ano.
JV: a vlastně vaši rodiče ee zastávali jaké povolání?
JC: no tak tatínek byl, napřed voni byli ňácí sirotci s tou svou
sestrou, tak přišli k takovým velkoobchod s ovocem, pan Polák,
v Líšni, a voni měli veliký krámek u toho pa- u toho, na Zelným
trhu, jak je ta, ten Parnas, jo, jak je tó,
JV: kašna.
JC: kašna, tak jako děcko si to pamatuju, že tam měli, a von vlastně
u nich vod toho mala byl, než si, než si maminku vzal, tak mamince
bylo jednadvacet, mé, a maminka byla ee no to byl tak, no, to by
bylo jako dřív, pro ten <dřívější režim, jak byla chudobná,> a jak
sko-, a byla ze dvanácti dětí, moje maminka, jo, ale vona tak jako
byla moc pracovitá, a pak si udělala, nebo jako dostala
živnostenskej list na prodej ee jako toho másla třeba, kuřata, husy
a do Masarykové čtvrti chodila,
JV: hm
JC: prodávat. takže vona neměla stánek. on jeden s-, jeden na
Dominikánský býval trh drůbeže.
JV: hm
JC: tak to neměla. ale chodila, chodila na tom Zelným trhu ee tam
bylo ovoce, a tam teda byla drůbež. a tak..
JV: takže dneska bysme řekli, že byli podnikatelé.
JC: nó, no a vona jako, představte si, že přes Špilberk chodila do
té Masarykové čtvrti,
JV: hm
JC: než šla na tramvaj, to já teďka to tak když to tak nad vším
bádám, a ta tramvaj nebyla, to bylo koruna nebo kolik, já nevim
kolik to tenkrát, (bylo) toho tolik, a tak chodila právě na tu
Mahenovu. ta Mahenova, je Tvrdého, jo? když se de z, přes Špilberk,
tak se přijde k tomu kostelu pravoslavnýmu ((Bazilika Nanebevzetí
Panny Marie)),
JV: hm
JC: a teď sejdete na Úvoz a nahoru už je Masarykova čtvrť a on-
proti onkologickýmu ústavu ((Masarykův onkologický ústav)) je
vlastně Mahenova ulice. a tam měla už ty zákazníky. a právě tu ee tu
paní Mahenovou ((Karla Mahelová)) měla, a vona měla, von ten Mahen
((Jiří Mahen)) byl takovej podivín trochu, tak byl furt na rybách,
jo, když ne- když něco neskládal,
JV: hm
JC: no a pak teda se zasebevraždil, ty a ta kočka ho našla, to moje
maminka vždycky to vykládala, no, von, voni ho nemo- nevěděli vo
něm, kde je, no a pak ta kočka, von, a vona milovala kočky, ta paní
, a vona ještě chodila vlastně ee já sem pak teď ee až když sem byla
už ee teďka já nevim od kolikátého roku. klub přátel činohry ((Klub
přátel Mahelovy činohry)), víte?
JV: hm
JC: Mahenovy ((Jiří Mahen)). tak vona tam taky chodila.
JV: [(takže ste ji znala)]
JC: [a voni ji chodili] blahopřát a tak jako to byla taková čestná
členka toho klubu.
JV: a ještě tady se vrátím k tomu povolání těch rodičů, tak vlastně
to, co ste teď uvedla, to do toho roku čtyřicet pět em [to se
neměnilo.]
JC: [nó, no a pak] tatínek šel do (skale), protože tam v Líšni byl
lom,
JV: hm
JC: no a maminka už pak, vona dokonce uklízela na Přírodovědecké
fakultě.
JV: a teď mluvíte ee vo [jaké době?]
JC: [vo mamince.] nó do toho do, vod toho [pětaštyrycátýho]
JV: [vod]
JC: roku, no protože pak už vlastně byly lístky vod
[devětatřicátýho]
JV: [jasně]
JC: roku,
JV: hm [rozumim.]
JC: [to už se] těžko, těžko obchodovalo, víte, to už všecko, a tak
pak aj v mlékárně byla, u kupčíků,
JV: hm
JC: a takže byla vlastně taková, jako dělnice nebo uklízečka, a
tatínek byl jako ee v lomu, jo? Maloměřické cementárny, tak měly,
v Líšni měly,
JV: jasně
JC: ten jeden, jeden ee ten lom, a jeden je jak je nová Líšeň, tak
tam už tomu říkali Habeš, [to je teď]
JV: [měla ste,] měla ste sourozence [bratra, sestru,]
JC: [no mám] sestru,
JV: sestru.
JC: ta byla instrumentářka,
JV: hm
JC: jako zubní, ta je té bylo osumdesát letos, a...
JV: v kterém roce se narodili, takže, asi dvacet devět.
JC: dvacet devět,
JV: dvacet devět.
JC: a mám bratra vo deset let, ten teda je takovej, no dost, dost
jako frejnej,
JV: třicet šest.
JC: tak se rozvedl, teď za ním chceme jet, protože si našel
v Luhačovicích přítelkyni, v Dolní Němčí, tam na tom Slovácku, a
koupil v Korytné chalupu, jakejsi sbor, víte, ale, ale byl v jézédé
((JZD)) tak von byl vlastně von se vyučil zámečníkem, ale tak, pak
byl vahařem a ta- a pak byl v jézédé ((JZD)). to bylo s Tuřanama
dohromady, [Líšeň.]
JV: [vy ste] vy ste dosáhla vlastně nejvyššího vzdělání té měšťanky?
[nebo ( )]
JC: [to mě- šty-] štyři třídy měšťanky a pak sem měla ňáký ty kurzy,
no. [jo]
JV: [to] znamená, že ste em vyšla ze školy třicet devět, nebo
čtyřicet?
JC: čtyřicet jedna.
JV: čtyřicet jedna, hm.
JC: a hned čtrnáctýho července sem nastoupila, to se menovalo velko-
Velkoobchod s léčivy. a pak to končilo
JV: [v Brně]
JC: [zdravotnické] zásobování, jo?
JV: hm
JC: tam sem se seznámila s manželem, von tam...
JV: za války.
JC: nó, za války už né. kdy von tam přišel, já nevim.
JV: takže vy ste tam pracovala celou válku?
JC: nó, celou [válku, nó,]
JV: [celou válku.]
JC: no no tam sme zažili aj ten nálet velikej, v tom listopadu,
[v tom Brně.]
JV: [a vlastně] pak vy ste přešla do jiného zaměstnání? nebo...
JC: no tam sem byla až do roku padesát šest, to se narodil syn, a
pak sem šla ee generální, to se menovalo gene- generální investor,
investiční výstavby při káenvé, ((KNV)) takovej investorskej útvar,
jo, ale to taky, to se vlastně zrušilo v tom osumdesát devět.
JV: hm
JC: a tam sem teda byla vod roku šedesát.
JV: a tam ste zastávala pozici jako...
JC: no a pak sem, končila sem mzdovou účetní, no.
JV: účetní hm.
JC: takže to sem tak jako, ale to sem měla taky kurz, a pak sem, jo,
já sem chodila za války, ale voni to pak nechtěli uznat. ee soukromá
škola Chleborádové ((Soukromá škola Josefy Chleborádové)) jak,
naproti nádraží, jak tam vyhořelo to ee kasíno, a je [to tam pořád
ještě]
JV: [hm vim,] pořád [je to]
JC: [no] no a ten has-, ti hasiči tam za- zahynuli, no a tam sem
chodila večer, rok do obchodní školy, a to už...
JV: to je jaký rok? to byly jaká léta?
JC: to bylo dvaačtyry-, třiačtyry- čtyryačtyrycet asi. třiačtyřicet
čtyřiačtyřicet.
JV: takže ste [si tam vlastně zvyšovala kvalifikaci.]
JC: [už, a už jako] sirény houkávaly.
JV: hm
JC: a my sme chodili, to do té Líšně, tak Karolínka, tam byl vlak, a
tam ee ten, pak, ten končil o čtvrt na osum, nejpozději jel
z Černovic,
JV: hm
JC: a pak už sem musela z Juliánova, jo? teď jak je konec třináctky,
tak přes ty, kolem Zetoru, to ještě Zetor nebyl postavenej, že? já
mám dojem, že jestli ještě ta továrna, to si nevzpomenu, jestli už
tam, ale musela už, ta továrna to vlastně vznikaly ee v Kuřimi a tó,
voni potřebovali Němci vyrábět, tak já nevím, jestli ten Zetor už
byl.
JV: vzpomněla byste si, kdy pro vás končilo pravidelné navštěvování
kina? do do kdy ste tak chodila poměrně často, a pak už vlastně em
ste třeba em chodila volněji, nebo už ste třeba přestávala chodit.
JC: no já si myslím, že sme chodili pořád, protože pak sem ee tam
sem se seznámila s manželem, [a to sme]
JV: [v kině?]
JC: no v tom, no von já sem tam přišla v jednaštyřicátým roce a von
ve dvaačtyřicátém. a to tak, no já sem byla slečna úřednice,
JV: [(do zaměstnání.)]
JC: [a von byl] učeň na drogisty.
JV: hm
JC: a tam to bylo tak zavedený, až se pak stal asistentem,
JV: hm
JC: tak ho pak šli znovu představit, ten šéf, že je asistentem
drogerie, a tak ee a tak až po válce ta, po válce ee von mohl, von
vlastně chodil do gymnázia do Krpole ((Královo pole)), a ňák s tou
němčinou, tak ho vyhodili, jo, skrz tu němčinu, a voni pak mu
volali, ať si de dodělat maturitu, a von už nedbal, protože po té
válce, bylo potřeba lidí, že?
JV: jo.
JC: a tak sme tak jako se, tak sme byli mladí, bylo nás tam dost
mladejch, tak sme pak už nedbali vo ty studia, jo, tak to je.
JV: no já sem se tady ptal právě...
JC: a to už sme chodili, a to sme začali spolu pak chodit v ňákým
sed- šestačtyřicet, sedumaštyrycet, a to sme chodili do kina, to to
je, co teď je pro pamětníky, to sme vidívali, jo. [všecko ne,]
JV: [a vzpomenula byste] si, jak často ste chodili třeba, do kina,
týdně?
JC: tak jednou za čtrnáct [dní určitě.]
JV: [jednou za] čtrnáct dní.
JC: protože to, to ne-, tak ňák na ty kavárny, to sme nebyli, a...
JV: a změnilo se to až se třeba narodil váš syn? pak už ste chodili
míň?
JC: no to sem, to to sem bylo, to bylo tak, když sem, narodila se
dcera v padesát tři,
JV: hm
JC: tak naproti sme měli to kino Oko. a teď pak to byla Morava, jo?
a to, to Palackého ((Palackého třída)), jestli víte [Palackého,]
JV: [vím.]
JC: taky tam dolejc je veterina, Baťa tam býval, tak to šlo kousek
nahoru, bylo to kino Oko, tak já sem chodi-, manžel hlídal tu dceru,
a já sem si šla do kina.
JV: <sama.>
JC: a von pak v tom padesátým šestým, třeba, ee tak sem byla, no
protože to ne- televize ještě nebyla, že, tak já nevim.
JV: hm takže vidim, že ste chodila do kina poměrně [pravidelně]
JC: [ano, ano.] v padesátým šestým von by povolanej na to Maďarsko,
jo?
JV: hm
JC: ta veliká, no ta, revoluce, že, to bylo, voni tam to teda, teďka
na to vzpomínali, že Maďaři to, že to někdo nepřipomněl vůbec,
JV: hm
JC: ale tam bylo mrtvejch hodně, a utekli, a voni byli až
v Košicích. u toho (Slance). a já sem si mojí maminku, vona na mě
tak neměla čas, vona byla zaměstnaná, si pozvala, abych šla na
Větrnou horu. to si vzpomínám, takže vona mně byla s těma dětima, a
to už byl i ten syn, ten se narodil padesát šest, takže já sem šla
na tu Větrnou horu, vodpo-, voni vodpoledne dávali, já mám dojem vod
těch šesti a vo osmi tam bývalo, to byly dvě, a v tom, vodpoledne
v sobotu a v neděli bylo i pro děti. třeba ve dvě hodiny, jo?
JV: a tak zeptám se takle, vy ste ee říkala vlastně před chvílí, že
v poslední době už moc nechodíte,
JC: nó teď nechodíme [to je pravda.]
JV: [a to třeba] trvá jak dlouho ((směje se))
JC: nó, tak byli sme naposledy, sme možná byli buďto na Babím létě
((Babí léto)),
JV: hm
JC: anebo na Kytici ((Kytice)), což se mně teda nelíbilo,
JV: tak to může bejt takových ee pět let zpátky, šest?
JC: no
JV: sedum, možná?
JC: no, to tak, tak nějak, no to ještě...
JV: takže myslíte, že ee dokud ste chodila do zaměstnání, před
vstupem do důchodu, tak ste ee chodila do kina, navštěvovala ste ho
poměrně pravidelně.
JC: no a kdyžtak sem šla sama, víte,
JV: hm
JC: my sme to řešili tak, že ee já sem byla taková vychytralá, já
sem si koupila za tři koruny, a sedla sem si, když bylo volno, za
štyry, jo?
JV: hm
JC: tam. a tak já si to pamatuju v to Oko, tam byly pěkný filmy, jo
třeba, a my sme to se z vokna dívali, jak byly fronty na toho Krále
Šumavy ((Král Šumavy)).
JV: hm
JC: já ne-, jestli vám to něco říká, německej film lujse a lotka
((Luisa a Lotka)) a jéžiš to bylo [celý králo-]
JV: [a tam ste bydlela] od jakýho roku?
JC: od padesát jedna sme se brali, od padesát dva do šedesát dva. až
nám rodiče pak dali, my sme bydleli v takovým rozděleným bytě, no
tak sme si tam užili, a tak nám dali pak rodiče, ti bydleli na
Malátové ((ulice Malátova)), to je pod Jadranem ((Jadran)) tam, a
tak sme si vyměnili, tak ee voni šli na to naše na Palackou
((Palackého třída)) a my na tu Malátovu ((ulice Malátova)).
JV: [takže]
JC: [a to už] sem, to už sme teda chodili míň, ale dokud sem byla
v tom Oku ((kino Oko)), tak já sem viděla co hrají, a tak vždycky
sem si tak ee, on s- on ee opatroval děti, a tak sme jako společně
už pak nechodili, to je pravda, ale na tom Babím létu ((Babí léto))
sme byli společně, na té Kytici ((Kytice)) sme byli, pak sme byli
eště na jednom filmu, já kvůli Barešovi ((Igor Bareš)), von hrál
v divadle v Brně, to bylo jak ten popel roz-, rozsypali, Janžurová
((Iva Janžurová)) tam hrála, jéžiš já nevím, jak se to menovalo, ten
film. ((snímek Výlet)) a ty dcery tam hrály.
JV: bylo bylo to jak voni jeli tím autem [takovým ( )]
JC: [nó, nó, no a von tam,] tak já sem byla zvědavá na něho, a vod
té doby von vlastně už začal hrát ve filmu.
JV: a předtím, ještě před tím Babím létem ((Babí léto)) a před
Kyticí ((Kytice)) ste chodili ee [poměrně]
JC: [chodili,] no tak ale, tak ee už víc na takový, už tolik ne, no.
ale pak sme chodili kd-, říkám vám, když začalo, tam bylo
panoramatický v té ja-, víte Jadran.
JV: hm
JC: nó ee tak tam byly krásný filmy, to maj fér lejdy ((My Fair
Lady)) nebo Kleopatra, pak ee, pak byla jeden rok byla taková akce,
a bylo to ňák levnější, ee na ty ruský, <to dycky bylo.>
JV: to myslíte jaké, jaké roky?
JC: no tak to ještě bylo no před před tou revolucí, to bylo, ale
to...
JV: v osumdesátém, v osumdesátým devátým?
JC: nó, to bylo osumdesát dva, osumdesát tři nebo tak.
JV: sem nevěděl před [jakou revolucí, jestli štyrycet sedum nebo]
JC: [jo, jo, jo, jo, jo, jo, jo] a von tam, voni tam dávali
Čajkovský ((Čajkovskij)), ten film, to sme tam taky byli. ale tam
byly pěkný filmy v tom Jadranu ((Jadran)), tam...
JV: ee paní C., tak já myslím, že tady ten úvod můžeme už
uzavřít, ještě máme docela dost toho před sebou, a ch- teď bych se
chtěl zaměřit jako na vaše dětství, jestli byste si vzpomněla, co se
týče té rané dětské zkušenosti, na první návštěvu kina, jestli vám
ulpěla v mysli.
JC: no tak,
JV: nebo nejranější [vzpomínku,]
JC: [my sme] bydleli když, to právě tam, ta Karolínka jezdila, ten
vlak,
JV: hm
JC: tak ten, naproti orlovně byla konečná, jo? a teďkon si člověk,
se šlo jako na městečko, tak ee tam byla Sokol ((Kino Sokol
v Líšni)), a to byla chajda taková, hospoda Chajda. a tam ee se šlo
pak na (ráj), to se mohlo přijít do marijánského údolí ((Mariánské
údolí)) tama, a tam byl takovej malej domeček a tam sem se narodila,
to byla belk- belkrédiho ((Belcrediho ulice)), Fochova to taky byla,
Budovatelská, to se tak měnilo jo, podle režimu.
JV: hm
JC: a teď je to myslím zase belkrédiho ((Belcrediho)), já nevim.
protože ten belkrédi ((Belcredi)) vlastně, ten znovu dostali ten
zámek, a tam všecko, všecko je v (Líšni.)
JV: takže to, kolik vám mohlo být let?
JC: no a pak sme se myslím přestěhovali a tam sem bydlela do, do
jedenácti let tam na té, na té, a tam na té Chajdě ((Kino Sokol
v Líšni)),
JV: hm
JC: to byla sokolovna ((Kino Sokol v Líšni)), pak měli takový ty
šatny, to byly okna a takový jako v domech, a tam mívali ty vývěsky,
co hrají v kině. tak jestli sem viděla prvně Na Svatém Kopečku,
JV: hm
JC: a to si pamatuju, to tenkrát byl ten ee voni von v rádiu aj
vtipy vykládal, ten Šindler ((Valentin Šindler)), von byl aj zpěvák,
ale byl to Stréček Křópal z Břochovan.
JV: ((směje se))
JC: a von hrál tam v tom filmu. a hrála v tom filmu Světla
Svozilová, to si pamatuju, Láďa Pešek ((Ladislav Pešek)), a vo- von
byl menší než vona, vona byla vysoká. jo, a pak tam hrála ta, tu
hlavní roli hráli jiřina štajmarová ((Jiřina Steimarová)), to ještě,
JV: takže Na Svatém Kopečku,
JC: to ještě byla taková oblíbená jo? a to je vlastně dcera toho
jiřího štajmara ((Jiří Steimar)), toho herce, to sem četla vo nich
ty knihy a teď sem četla vo [Kodetový,]
JV: [takže] tak dá se říct, že v těch jedenácti letech ee [ste
chodila.]
JC: [nó, to sem chodila] už spíš do to. a pak třeba...
JV: počkejte, ale myslím ta, ta první vzpomínka, to vám mohlo být
tak kolik let? ee kdy, kolik vám mohlo být let, když, když ee...
JC: no už sem se, a já nevím, s kým sem šla, ale s maminkou ani ne,
ta měla chuděra vždycky moc práce, tak jaksi,
JV: hm
JC: ta moc do toho kina, nebo s te- měla sem dvě tety,
JV: tak třeba šest let? [v šesti letech?]
JC: [no, to už sem tak] mohla.
JV: to už ste chodila.
JC: nó, [to už sme,]
JV: [to víte.]
JC: a voni mívali, voni to pak vod- několikrát hráli, to taky bylo,
to už sem pak až byla větší, tak sem si říkala, co voni dávali je
<nepřístupný, tak pak dávali ve dvě hodiny> víte, tak eště sem se
tak, jako děcka sme chodili ee jako na tu...
JV: jak často ste chodila třeba do těch deseti let, než ste ukončila
obecnou školu?
JC: no tak jednou [týdně určitě].
JV: [jednou týdně.]
JC: a na tu vorlovnu ((Kino Orel)) sme taky chodili.
JV: hm
JC: a na tu vorlovnu ((Kino Orel)) si pamatuju, von je vo deset let
mladší, ten bratr, že já sem ho měla na starosti.
JV: [to ste říkala.]
JC: [a já sem ho] musela vopatrovat, a von mně tam tolikrát utekl a
tak ho honil ten pán Kobza tam dělal toho, a já si pamatuju, ty
první řady, já sem vám to už možná tam do toho telefonu říkala,
JV: hm
JC: tam byly, tam seděli vždycky ti kluci všelijací, ti ma- menší, a
když byly ty kovbojky, tak to všecko drnčelo, jo, ale tak ňák ni-
JV: ale tak to když to když ste, když říkáte, že ste chodila se svým
bratrem, který teda se [narodil]
JC: [nó]
JV: v roce třicet šest, tak to ste teda chodila až za války.
JC: no to bylo [do té války do toho] pětačtyřicátého.
JV: [ve čtyřicátým pátým.]
JC: a to pak už sme, pak už sme měli takový, my sme se scházívali
v Dělnickým domě, víte, tam v Líšni, a to byly vlastně, tak jaksi
sem na to, že sem tam chodila, že ti jako kamarádi a to byly jako
popravenejch děti, tak sem vlastně tou členkou do toho káesčé
((KSČ)) to to ňák, nevim. až sem přišla do toho velkoobchodu, tak
sem vlastně přišla do jinýho prostředí a už, už mně to nic neříkalo,
ta. ale tam, tam teda dovopravdy sme chodívali, takže sme vodpoledne
šli do toho lesa, jak sem vám říkala, na ty Říčky, a to, a večer do
kina, to bylo, tak sme každej tejden třeba byli v kině, jo?
JV: jo
JC: ale vono nic jinýho, a my sme se tam scházívali, na tom
Dělnickým domě, a i sme tak tancovali, jako na zapřenou, vono to,
alkohol nebyl, takže my sme mohli být třeba lepší mládež než ty, co
zas přišli po nás, že.
JV: a to pořád mluvíme o válce.
JC: o válce.
JV: hm
JC: no a pak sem se vod-, z Líšně sem se vodstěhovala až
v sedumačtyřicátým.
JV: právě jako ee jiné dámy, se kterými sem vedl rozhovor, říkaly,
že, když sem se ptal, jak trávily volný čas, tak říkaly, že právě za
protektorátu bylo zakázáno tančit, nebo [respektive]
JC: [nó, né]
JV: že ty zábavy byly zakázány. [taneční.]
JC: [a my sme] tam na zapřenou tančili, ee...
JV: jako potajmu.
JC: potajmu,
JV: hm
JC: a tam dovopravdy, a tam se hrálo divadlo, víte,
JV: hm
JC: tak třeba, a tady ta, když byste se procházel Líšní, tou novou,
ta stará Líšeň, ta je vlastně kolem kostela, že,
JV: hm
JC. ale když se jede ee jako, ee to, padesát šestka nebo to, ta tam
nahoru, nebo osmička teď tam jezdí až, ta jezdí přes celou tu novou
Líšeň, takže tam je těch hodně jmen, těch ulic, po těch
popravenejch.
JV: hm
JC: a tenkrát, tam bylo moc divadlo dobrý. a to divadlo, to bylo
v tom Dělnickým domě,
JV: a vy ste sama hrála? třeba [ochotnicky]
JC: [taky] taky sem chvilku hrála a pak už, až sem se vodstěhovala
do Brna, tak si pamatuju, třeba tu polsko-, a ten tam, teď sem si
třeba vypůjčila Brňáci, knížku, a tam je třeba pan Antonín Doležal,
ten měl hudební školu v Líšni. a ohromně, von ty operety dirigoval,
a tak tam byly pěkný, to byly, to třeba ten Paganini byl lepší než
celý tady Na hradbách ((Divadlo Na hradbách)), jo, ale to je podle
mě teda, ale pak ee jako děcko, no, jako teda mladá hodně, tak
dávali Petříček a Pavlíček, to byl Stelibský ((Josef Stelibský)) to
teďka hodně, teďka je v tom, ten pan Veselý ((neidentifikováno))
z toho rozhlasu brněnského, dávají ty starý třeba šlágry a to, a to
bylo Petříček a Pavlíček a voni ee ti chlapci Petříček, to byl ten
pan Vondráček ((neidentifikováno)), to byl komunistickej starosta, a
pan Kučera ((neidentifikováno)) byl ňákej redaktor nebo něco taky. a
všeci sme plakali v tom sále, protože byla to veselá opereta, ale
každej si vzpomněl, že tatínka za to, jo, tak dovopravdy tak těch
vzpomínek je hodně. a tak tam se hrávalo teda divadlo,
JV: hm
JC: a to hrálo napřed u těch Slezáků, to je nahoře v Líšni u starýho
hřbitova, a ti pak se to přešlo do toho Dělnickýho domu, takže tak,
tak to sem taky navštěvovala, to divadlo, hodně. a to pak taky nějak
přestalo, ale teď tam, teď to ho vopravili,
JV: takže vy ste navštěvovala Sokol, orlovnu,
JC: orlovnu,
JV: a Dělnický dům.
JC: no, no a do Skautu sme chodili, a to ty to nás furt, furt sme
byli zrušený, <za Německa a pak za, po tom> osumaštyrycátým, no,
vždycky sme se vobnovili a zas to bylo takový, no.
JV: takže ještě před válkou ste jakoby to stihla, jo?
JC: no no no, [to ještě, to ještě sme byli]
JV: [(takže ste chodili) ( )] takže volný čas ste trávila
poměrně pestře.
JC: no tak já vám, tak jako ee musim třeba, tak sem ráda chodila do
toho kina i do toho divadla, protože sem to tak ňák potřebovala, no
tak...
JV: a chodili ste třeba na výlety? ee teda i mimo ten Skaut,
s ňákými kamarády nebo kamarádkami. [(byli ste někdy)]
JC: [no tak na ty, na ty] výlety se Skautem
JV: se [Skautem]
JC: [sme] chodili, třeba na Novej hrad ((Nový hrad)), jo
JV: hm
JC: tak to okolí, ty Bílovice byly, že, to byl tak jako...
JV: tam ste chodila od od kolika let? do Skautu?
JC: no tak to bylo eště, to už mně bylo dvanáct nebo tak, no.
JV: a vzpomenete si do těch deseti let, to ste chodila s maminkou?
do kina?
JC: ne, právě vám říkám, že s maminkou ne.
JV: s [maminkou ne.]
JC: [ta měla,] ta vlastně byla pořád zaměstnaná, tak tu sobotu
nedělu,
JV: takže s tatínkem?
JC: sme, ale kdepak tatínek, můj tatínek, to, to bohužel takový je,
von rád chodil do té hospody a hrál karty.
JV: hm
JC: takže von té mamince, co vona vydělala, to to je tak taková
historie, a no vůbec, je to takový, že to všecko vydržela, člověk si
řekne, vona jako takový jak teďka je, něco se děje, hned je rozvod,
tak tenkrát ty ženy se bály těch rozvodů a, spíš něco vydržely, když
ten, když ten mužskej nebyl hodnej, tak bych to řekla.
JV: dneska už to tak není.
JC: takže von vlastně ee chodil do té hospody, abych vám řekla, no.
JV: a takže vy ste chodila s ňákými třeba staršími kamarády nebo,
nebo...
JC: no tak musela sem s ňákou, ale tak já vám, nebo sem šla i sama
třeba, to protože to bylo tak blízko, že se nemusel člověk [bát,
jo.]
JV: [že se nebáli.]
JC: na tu sokolovnu. na vorlovnu ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel))
sem pak už brala toho, Toňana jo, Toňan mě tam, co sem ho měla na
starosti, jo,
JV: jo
JC: a no a pak už sme chodili, ee pak to sme chodili pak ty party,
JV: jo
JC: no tak to už nás chodilo víc,
JV: hm
JC: si pamatuju, dávali tu Vídeňskou krev ((Vídeňská krev)), to je
taky taková, krásný melodie a ((směje se)) voni voni taky začalo
houkat, tak sme to ani nedokončili, jo.
JV: takže v tom dětství ste spíš chodila sama?
JC: no, sama.
JV: jo
JC: tak jako tak já vám, tak kamará-, tak možná voni tam bydleli,
tak blízko, tak sme tak sme třeba šlo nás, ale, ee tak nějak si
to...
JV: takže vlastně ty kina ste navštěvovala ee tyhle dvě. Sokol a
orlovnu. ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel))
JC: no tam my tam, no a pak už až sme měli, až sme chodili, ty
party, to sme měli partu na tom Dělnickým domě, a vedl to tam pak
ten kulturní, to byl kulturní, takovej spolek, protože to nemohlo se
jinak, ten pan Jágr, von von byl akademický malíř líšeňskej,
JV: hm
JC: a von hodně...
JV: ještě před válkou nebo až za války?
JC: eště za války. tak ten byl tam tak předseda, a ten pan Šesťák
tam byl předseda, a tak tam se to tak ee tak to sme hodně chodili, a
jed- jednou za čas sme si udělali výlet do Brna. tak třeba na tom
Nebe a dudy, to si vzpomínám, to sme jeli ee se podívat do Brna, jo?
JV: hm a vzpomněla byste [si jak často?]
JC: [protože třeba,] třeba tam byly starší filmy, bych tak řekla,
jo? ale v těm tom Brně byly ty premiéry, ne?
JV: a vzpomněla byste si, jak často ste třeba vyjížděli do Brna?
JC: no tak zas tak často ne, ale párkrát sme šli, jo?
JV: jo
JC: pár- to byla Alfa, mám dojem do Alfy ((Alfa)).
JV: a chodili ste stále jako do jednoho kina, jako do Alfy ((Alfa))?
JC: [do do té]
JV: [nebo ste chodili] spíš podle toho programu, jak ste si
vybírali, kam [půjdete?]
JC: [no asi] podle toho programu, to Nebe a dudy sme určitě byli, a
to bylo jako už mockrát [dávali.]
JV: [takže] to nebylo tak, že byste měli jako svoje kino, kam byste
[chodili.]
JC: [ne ne né]
JV: důležitý byl program.
JC: jo jo jo. takže to protože v tom, v tej Líšni pořád ty dvě kina
byly. ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel))
JV: a vzpomněla byste si, jaký třeba byl postoj vašich rodičů?
k chození do kina, vadilo jim to ňák nebo zakazovali vám to [anebo
jim to bylo jedno, nebo vás v tom naopak podporovali,]
JC: [né, to vůbec ne. maminka,] ona byla taková hodná, ona měla
akorát té práce dost, protože měla v tom tejdnu pracovala, a pak ta
neděle, sobota, to bylo na úklid zas, a na praní, a tak, a tak taky
možná někdy šla, nebo měla sem dvě tety, co tam bydlely v tom malým
domečku, tak sem s nima taky někdy byla, jo, třeba, voni ještě to,
vono nebylo každej den, to kino. bylo sobota, neděle, pondělí.
JV: hm
JC: a pak bylo zase sobota, neděle a pondělí.
JV: a třeba vzpomněla byste si, co škola? jestli ve škole vás
učitelé nějak <varovali> nebo jestli vám doporučovali, nebo mluvilo
se o tom?
JC: no se školou sme chodili jednou za čas. byla byli sme na ňákým
filmu, a to mám dojem, že byl, bylo tam ten Trafalgar, to náměstí
Trafalgar. jestli to nebylo vo tom Nelsonovi ((Horatio Nelson)), že,
a to byla pak, taky byl hezkej film, ale to bylo ještě za války, ta
lejdy hamiltonová ((Lady Hamiltonová)), jo,
JV: hm
JC: von vlastně si ju nevzal, von byl jenom s ní tak jako...
JV: tak to už teda nemohlo být se školou, když to bylo za války.
nebo, [ste říkala že ste se školou chodili.]
JC: [za vál- no za války to sme šli se] školou, to na toho
Trafalgara,
JV: jo
JC: nebo na toho,
JV: hm
JC: to si taky vz-, Kozina ((Jan Sladký Kozina)), ten jak ty
<Lomikare ((pravděpodobně Psohlavci)), to sme se taky>
JV: takže se nijak nevyjadřovali ee k filmům, [(které dávali.)]
JC: [né, tak jako] já sem chodila pět let do klášterní školy,
JV: hm
JC: v Líšni byly dvě školy, za kostelem byla chlapecká, ale tam
chodily i děvčata, a já sem chodila pět let do tej klášterní školy.
ta je proti tomu, jak se jede do Mariánského údolí, tak je tam. teď
já nevim, jestli teď už tam škola není, byla tam pak mateřská, a tam
byly ty boro- boromějky, myslím Karla Boromejského, a tak to, tak
sem byla aj dost tak na ten kostel, tak jako sem to prožívala, že
sme chodili každej tejden byla ranní devátá hrubá, tak na té deváté
to bylo pro školy, a to si tak pamatuju, my sme byli na jedné straně
a na druhé byli kluci a ty byli fackovaní vod té učitelky Peškové,
protože ty to nevydrželi, tu hodinu být nějak hodní, jo, tak to si
tak nějak pamatuju. no a pak bývalo to vzkříšení, to ještě starej
pan hrabě belkredi ((Belcredi)), ten měl něco s nohou, tak a vždycky
tu svícu nesl, tak takhle sme to prožívali. a vorli ((orli)) byli
v těch krojích, sokoli , jo?
JV: hm
JC: sokoli vlastně, to nebylo. ale vorli ((orli)) ti chodili aj na
to vzkříšení na Velikonoce, a no a pak tam byla veliká, no vlastně
tam byla veliká část komunistů v Líšni.
JV: hm
JC: a právě byl ten pan Vondráček byl komunistickej starosta, pak
ho, pak ho zavřeli, popravili, takže to bylo tak...
JV: a vy ste se hlásila k římskokatolické církvi?
JC: ano, ano.
JV: a takže vlastně ste chodila každou neděli, do kostela.
JC: nó, tak, tak asi do těch, no, no co sem chodila do školy, no.
JV: do těch patnácti, [čtrnácti let.]
JC: [nó, nó, pak už] to víte, pak už to nějak...
JV: stalo se vám, že by vám někdy zabránilo jít do kostela kvůli
kinu? že byste dala [přednost třeba filmu?]
JC: [to né, to] dopoledne nebylo, a to. aj pak byly májový
pobožnosti, že, v květnu, a tak taky sme tak jako žili tím [víc.]
JV: [tak] myslíte, že to vaše vyznání ovlivňovalo to, jaké filmy ste
si vybírala? nebo jak ste to prožívala?
JC: no, abych vám řekla pravdu, já nevím, kdy ten film byl, to už
sem měla kamarádku tu Božku, a byly sme na nočním, motýlu ((Noční
motýl)). šestnáct mně bylo. to už sem rok pracovala,
JV: hm
JC: a to sem to sem proplakala, protože sem strašně těžko nesla, jak
von se k tej, ten Svatopluk Beneš k té Haně Vítové ((Hana Vítová))
zachoval, jo? vona vlastně ee si, vona pak kvůli němu měla, si
myslím život vzala nebo ně- nebo něco. to zas ten Hrušínský ((Rudolf
Hrušínský)) v té Humoresce ((Humoreska)) nebo, to mám možná
popletený,
JV: hm
JC: ale v tom, měla sem ho za takovýho em lotra, toho, ale pak sem
ho měla hrozně toho Svatopluka Beneše ((Svatopluk Beneš)) ráda,
protože to byl, to byl herec teda, to se musí nechat. a von uměl ty
lordy, a a takový to anglický zahrát krásně, že. ale to sem byla
nešťastná tenkrát, tak to na mě, takže dá se říct, že ten film ee
vlastně člověka tak ňák us- usměrňoval nebo, nemůžu říct, že by mě
zkazil, ale ukázal mi trochu ten, a to sem z toho byla nešťastná
teda. to sem byla, to mně bylo šestnáct, to už se,
JV: hm
JC: a vím, že mně to říkala ta, no, tak, tak sme to tak prožili toho
dost, že, protože třeba tu hajdrichiádu, ((heydrichiáda)) to byla
taky hrůza, jo, to to taky mně bylo vlastně šestnáct, a to sme taky
těžko prožívali.
JV: to bylo v jakém kině? tenkrát? ten Noční motýl, jak ste říkala.
JC: já si myslím, že na té sokolovně ((Kino Sokol v Líšni)). no
někde to muselo, to být protože to ještě sem o Brně neměla ani
tušení, že budu, že se budu stěhovat. v sedumačtyřicátým sem se
stěhovala pak do Brna, protože sem nemě-, my sme měli jen kuchyň a
světnici, a vona nám, bydleli sme u té tatínkové sestry a vona nám
nechtěla tu jednu místnost nechat, tak já sem dva roky bydlela tady,
tady je ten domov Marie Stejskalové, jo, na, za porodnicí, to je
Gorkého, no kousek, a pak to byla Titova, tak tam já sem dva roky
bydlela než to. tam byly hodně studentky a tam sme zažili ten
osumaštyřicátej rok, a voni to pak potřebovali pro ty zdravotní
sestry z porodnice, tak vyhnali aj ty studentky. a tam hodně
studentek bydlelo.
JV: em stávalo se vám to často, že na vás ten film působil, nebo že
ste si u něho uvědomila ňáké věci, nebo na vás,
JC: ano
JV: ňákým silným způsobem zapůsobil, protože třeba tadyten zážitek
byl [poměrně silný, takže,]
JC: [no to sem, to sem těžko nesla, ano]
JV: jestli se to třeba stávalo častějc, u více filmů.
JC: no protože sme to vlastně prožívali. no tak já sem pak taky
hodně četla, to je pravda, tak taky některý ty knihy, že, musim
říct, ale ten film dovopravdy zapůsobil, ten měl veliký, bych
řekla...
JV: takže myslíte, že pro vás byl tenkrát důležitý?
JC: chodit, no, to jo, to, to si nedovedu představit, že bysme nešli
do kina, to už tak bylo, a vono taky bylo to, i když třeba, tak na
to kino vždycky bylo, to bylo pár korun, to bylo, já mám dojem, že
to dětský bylo dokonce za padesátník, si myslím, ale nevím to tak
zas jistě, ale korunu určitě.
JV: bavili ste se třeba pak společně o, o tom představení filmovém?
o tom konkrétním filmu?
JC: no tak to sme probíraly s těma [děvčatama.]
JV: [probíraly ste to.]
JC: to už sme chod- byly ty kamarádky, to už, to už až sem byla
větší, tak už sme chod- to už sem nechodila sama.
JV: jo
JC: to, to spíš sem, spíš jako když si vzpomínám, říkáte to, když
sem začla, tak to si nevzpomínám s kým chodila, ale s maminkou
určitě ne,
JV: hm
JC: protože ta, a vona pak taky, vona byla taková dost upracovaná,
tak <vona když si zdřímla,> a tak jako už se to tak jako, už se to
tak stává i teď, že člověk, no, tak sme hodně, tak sme vlastně tó ee
prožívali, a pak sme zas ee pak teda nastoupila televize, to už sem
byla zaměstnaná, tak sme to vždycky všecko probírali, že, třeba ty
ee to byl ten seriál sága rodu ((Sága rodu Forsytů)), jéžiš já si na
to pamatuju, to sme probrali vod toho a toho, sme toho somse
((Soames)) sme neměli rádi a pak, pak se nám zdál hodnej, jo.
JV: to už byla jako padesáté a [šedesáté léta.]
JC: [to už, to už] bylo tó, no.
JV: [tak to už je ( )]
JC: [a ještě si za války] vzpomínám, Loď komediantů hráli, a to
zpíval tam ten robson, ((Paul Robeson))
JV: hm
JC: tu misisipi ((Mississippi)), to byly krásné filmy, ale voni pak
vlastně ee zakázali, ne? Němec se pak s tou Amerikou rozešel, že?
z kraje ještě ty americký chodily, ale pak už, pak už ne.
JV: měla ste ňáké oblíbené herce nebo herečky?
JC: no tak, ten ten byl byl krásnej, ten Tyrone Power, to bylo Tygr
z Ešnapru a Indický hrob, to byly taky takový filmy, jo, tam hrál,
no, nebo ten ee Rolf Wanka, tak ten byl takovej ten, se mně tak kór
nelíbil no ale, měla sem ráda Hrušínskýho ((Rudolf Hrušínský)), to,
to šlo vlastně ten Lízin let do nebe a Lízino štěstí, pan Boháč
((Ladislav Boháč)), ten taky měl protivný role, tak toho sme
nemilovali, ale toho hru- Hrušinskýho ((Rudolf Hrušínský)), já sem
měla takovej, nachystaný psaníčko, že mu napíšu, ale nikdá sem si
netroufla, nikdy.
JV: ještě taková doplňující otázka ee nepamatujete si, že by se
promítaly filmy na faře? nikdy?
JC: to ne, to nevim.
JV: dětem jako.
JC: to né, to spíš až teď sem tam nějak, je to pár let, byla, voni
ee sme ty děti, ty vnuky sme křtili v líšeňské faře, protože voni
neměli v kostele svatbu, tak voni pak nechtěli sez- ee je křtit, ty,
co neměli svatbu v kostele, tak ňák maminka z protekce, tak ee sem
tam zjistila, že už maj takovou mládež a začínaj hrát aj, tak to, to
je ee v tej Líšni to je taky taky tam bylo, ale tak já si
nepamatuju, to bylo, tak bylo tam, ty faráře, pan kaplan nás učil,
to sme se s ním hádávali, protože třeba v tom dějepisu vo těch
Husitech a tak, a vo Husovi to bylo jinak než von nám třeba řekl,
jo, tak to sme mívávali s tím panem katechetou takový debaty už
v tej měšťance,
JV: hm
JC: to už bylo v měšťance, jo, ale tak, to byl jako, to tak jaksi se
ani tam nedostal do těch, do těch jeho blízkosti, že, a tak, ale
dovopravdy si myslím...
JV: co se týče těch vašich diváckých návyků, tak od té druhé půlky
třicátých let ee vlastně, poté, co ste vyšla ze školy, z obecné
školy, tak to ste chodila, tak můžeme říct jednou, dva- jednou
týdně, jednou za dva týdny do do kina? [nějak pravidelně to bylo?]
JC: [nó, určitě.] určitě, to sme chodili, no, to sme chodili.
JV: takže i třeba [jednou]
JC: [protože] to se měnilo po týdnu se měnil ten program.
JV: takže každý týden.
JC: nó, to sem chodila, to...
JV: a poté, co ste nastoupila do zaměstnání, což bylo v roce čt-
[čtyřicet jedna,]
JC: [čtyrycet jedna,]
JV: ee tam ee změnilo se to nějak? to bylo ještě za války, že jo,
takže změnilo se nějak to navštěvování kina, chodila ste třeba
častěji, méně častěji?
JC: já si myslím, že sem chodila dost často, protože...
JV: takže [se to myslíte nezměnilo.]
JC: [nic jinýho, nic jinýho,] nic jinýho tak jako to by- to byla
taková zábava, ten to, ty filmy, a pak sem tak, kolikrát do roka
udělali tu premieru ňákou v tom divadle, že, tak to sme taky chodili
a...
JV: a to ste navštěvovala už teda po nástupu do zaměstnání i jiná
kina předpokládám, to už ste nechodila pouze a jenom do Sokola
((Kino Sokol v Líšni)) a do orlovny ((Kino Orel)), ale to už ste asi
[jela i do Brna.]
JC: [no tak do toho] Brna tak to sme jenom někdy šli, někdy,
JV: někdy.
JC: to nebylo tak zas často, jo, protože když byly ty kina jako
v místě, tak sme toho využili tam. ale vzpo-
JV: vzpomněla byste si ee v jakých všech kinech ste ste byla? jaká
všechna kina ste navštívila?
JC: no do ska- no pak už po tom pětačtyřicátým, jo?
JV: ne ne ne, ještě, ještě za války myslím, v těch čtyřicátých
letech.
JC: no já si jenom vzpomínám na tu al- Alfu ((Alfa)),
JV: hm
JC: a pak si vzpomínám taky právě jak se, jak trolejbusy do Slatiny,
tak je za tím mostem tady po leva, po levé straně tady bylo to
líšeňský nádraží, a po pravé bylo kino Slovan. tak tam sme taky cho-
byli někdy, v těch Černovicích. a jednou sem tam byla sama dokonce,
tak já sem musela být lačná taková, pořád ňáké ty tu, ňákou zábavu
nebo, sem to tak ňák potřebovala, no.
JV: to je pěkné.
JC: a tak sem tam byla, a taky houkali,
JV: hm
JC: a já sem pak šla pěšky, to to se divím, že sem se nebála, podle
kolejí do té Líšně.
JV: hm
JC: to je daleko, jo, voni to chtěli obnovit, ale neobnovíjou to
přes tu Stránskou skálu,
JV: jo
JC: vokolo Zetoru, ale už zas píšou, že ne. tam pak jezdila tramvaj,
no, ale to pak zrušili a byly autobusy a teď je ta osmička, ta jede
vlastně kolem židovskýho hřibitova, a tam projede, a ee kolem té
špičkové výtopny, jo, tam...
JV: ještě ňáké další kino? by vás napadlo?
JC: no ta sk- no na tu Lidickou ((kino Moravia)), no to je ale až po
válce.
JV: až po válce.
JC: až po. tu Lidickou ((kino Moravia)), no a pak sme chodili do
toho Jadranu ((Jadran)) a Moravy ((Morava)).
JV: ale až po válce zas.
JC: až po válce. to už sme bydleli v Králově Poli, tam sme teda taky
chodili.
JV: takže za té války pouze teda ta Alfa,
JC: nó Alfa,
JV: a pak ještě ee...
JC: a nevim jestli sme někde. ještě bývala Lípa. Lípa, ta byla na
Marxově, nebyla?
JV: ulice Marxova to je dneska?
JC: Marxova je, když byste z Cejlu byl ten Ergon, taková továrna, a
tak tak. a na přadla- a přišlo se pak na tu přa- Francouzkou, jo?
Přadlácká pak je tam [textil]
JV: [kino] Lípa, říkáte.
JC: kino Lípa.
JV: hm
JC: tam sme taky párkrát byli myslím, a...
JV: a třeba Jadran, Kapitol?
JC: Jadran. no ten Kapitol jo, to byla, počkejte, Družba pak to byla
nebo něco, nebo Máj? v tom tam sem pracovala pak plno let, na té...
JV: měla ste ňáké oblíbené kino třeba? líbila se vám ta skala
((Scala)) oproti Slovanu ((Slovan)) víc? nebo...
JC: no ta skala ((Scala)) byla pěkná, nó, to bylo pěkný kino. ta
Alfa taky, ta byla taková víc stísněná. ale ta ta skala ((Scala)) já
myslím, že bylo pěkný kino.
JV: a do skaly ((Scala)) [ste taky chodili za, za války?]
JC: [a to je dneska, ta je] pořád, ne?
JV: ano. tam ste chodili taky za války? do skaly ((Scala))?
JC: to si nevzpomínám, to vám nemůžu říct jestli, to si nevzpomenu.
byli sme na tom, já mám dojem, že sme byli v té Alfě ((Alfa)) na tom
Nebe a dudy, nebo...
JV: bylo naopak třeba ňáké kino, které ste neměla ráda? z ňákého
důvodu? kde se vám to příliš nelíbilo?
JC: no taky sme byli párkrát, ale to bylo už po válce, nó v tom, tam
dávali ty starý filmy. Mír, ne? na Hybešce ((Hybešova)).
JV: hm
JC: starý filmy tam dávali, sme tam jednou byli na tom kdo se bojí
virdžínie wolfové, ((Kdo se bojí Virginie Woolfové)) <ježišmarja
voni se furt,> ale to je divadelní hra,
JV: no to už sou osumdesátá léta.
JC: nó, to, to vlastně pak to dávali v televizi, že, a myslím, že
to, to ale u těch Mrštíků ((Divadlo bratří Mrštíků)), my sme měli
pak předplatný k Mrštíkům, ale pak taky už sme toho nechali, protože
už sme si připadali takoví starší, a bylo to dost hlučný, ale viděli
sme tam pár krásnejch těch, představení, u Mrštíků ((Divadlo bratří
Mrštíků)).
JV: ee chodila ste do různých kin podle toho, s kým ste tam šla?
jestli ste třeba měla kino, kam ste chodila spíše s přáteli, nebo
naopak ňáké kino, kam byste chodila ee se svým partnerem...
JC: no to já sem se pak, ee my pak po té válce sme, vlastně sme, ten
manžel přišel do té firmy ve dvaačtyřicátým, a tak sme to ňák
prošli, ten ee až po té válce, že sme to tak ňák společně budovali
nebo, tak to je takový nadnesený, že, ale tak sme tak víc začali,
tak já sem pak už vlastně chodila jenom s ním a, a už sem ani do
kina, ale někdy sem šla i sama třeba.
JV: hm a předtím, když ste spolu chodili teda za té války, tak
chodili ste třeba společně s těmi vašimi, s tou vaší partou? [s těmi
vašimi přáteli?]
JC: [jo jo to sme chodili hodně] jo, společně, no.
JV: a i s tím vaším budoucím manželem.
JC: no až po válce, no.
JV: až po válce.
JC: a von jednou, já si vzpomínám, byly volby v tom šestačtyřicátým
a poprchalo, tam byly to bylo tak ta Líšeň byla komunistická hrozně.
a ty babky a to všecko tam čekaly na ty výsledky a, a von, my sme
šli, a ee manžel, teda budoucí řekl, ježiš vono prší. a ta jedna
<babka řekla, co by pršelo?> ((směje se)) to si tak vzpomínám,
protože voni tam čekali, a vona dovopravdy, dovopravdy teda vyhrála
ta komunistická strana už v tom šestačtyřicátým, a já sem tenkrát
volila tu demokracii, toho lauš- ten Laušman ((Bohumil Laušman)),
voni se nehádali. ale ti se furt hádali s tou, s národníma
socialistama, to bylo takový,
JV: hm
JC: tak taky sme vo tu politiku tolik nedbali, to je pravda, ale
podle tak toho se mi nelíbili, tak sem tu trojku volila. no tak to
sme tenkrát šli ještě na tu orlovnu ((Kino Orel)), a tam sme vlezli
o přestávce, a dávali tu, Celý svět se směje. to ještě bylo, ty
ruský, nebo Děti kapitána Granta, že, to bylo, a tam byly ty pěkný
písničky a to. a to ještě sme tak jako vo přestávce tam vlezli, a
ještě se dívali. tak sme byli takoví, ee dá se říct lidově lační
toho, ňáké té zábavy, že.
JV: tak ono po válce asi docela, to je pochopitelné.
JC: no chvilku se tancovalo po té válce, tam byli hodně Rumuni, ti
vojáci taky. z Rumunska armáda, nebo ti se přidali k tomu, k té
Svobodově. a ti, to byli toho Malinovského ((maršál Malinovskij)),
to byli samí, jako říkávali, že to je z těch věznic, tak ti nebyli
hodní, jo, to sme museli utíkat aj před nima, před těma Rusákama. to
sou taky takový vzpomínky nehezký, no. ale pak se to tak, trochu se
začalo tancovat, ale to přešlo, no, to byla taková chvilková, tak to
sme se ňák, no a nakonec už nám bylo najednou jednadvacet, dvacet,
už zase byla ta mládež osumnáct, sedumnáct, už sme třeba si
připadali starší, jo, takže už to tak...
JV: myslíte tu mládež jakoby v Líšni.
JC: jo, jo, a já sem se pak v tom sedumčtyřicátým odstěhovala, a už
sem zůstala v Brně vod té doby. takže já už, ale do toho kina,
dovopravdy pořád jaksi, jak bych to řekla, dneska mě to nenapadne
jít do kina, protože já to neberu těm tvůrcům, že voni maj dobrý
třeba úmysly, ale nám, mé generaci už to tak ňák moc neřiká, že.
JV: hm
JC: a většinou, pravda je, že když sme ještě bydleli na Palacké
((Palackého třída)), proti tomu kinu Oko, tak to, co bylo, noviny
sme možná vodbírali, to, co bylo nazvaný, mělo škaredou kritiku, tak
na to byly fronty. to to, to sem...
JV: to je negativní kritika, no. [reklama taky.]
JC: [to se vždycky,] vono je to, je to těžko, víte, to co člověk, to
jinej názor, ale tak něco hezkýho abyste, já třeba si pamatuju to
můlin růž ((Moulin Rouge)) sem viděla, já sem plakala. a pak dlouho,
to bylo tak, ale teď už...
JV: můlen růž? ((Moulin Rouge))
JC: no, to bylo vo tom malířovi.
JV: myslíte a to bylo v jakém roce?
JC: no to už bylo, tak řekněme sedumdesát dva už.
JV: no já nevim, jestli ste viděla ten nový můlen růž ((Moulin
Rouge)), právě.
JC: ne. tam bylo, no von jako, a pak, dovopravdy tou televizí
vlastně to je tolik, už člověk do sebe dostává těch všelijakejch
těch, že už, a když šel do toho kina jednou za týden, tak mu to
zůstalo něco dýl, jo, než dneska sou taky pěkný, já nemůžu říct,
třeba to ee...
JV: takže spíš sledujete televizi doma.
JC: nó nebo ten se nám taky líbil, ti američtí, se mi líbil ten
spencr ((Spencer Tracy)), to bylo, to Hádej, kdo přijde na večeři
[to byl krásnej film.]
JV: [pamatujete si, když ste] ještě jako dítě, chodila ste třeba na
nepřístupné filmy?
JC: nó já si nepamatuju, že by mě někdo za-, né, asi né.
JV: ne.
JC: a voni to, si nepamatuju, že by mě někdo zahnal nebo něco. ne,
to ne.
JV: počkejte, jako že ste teda chodila a nikdo vás nevyhnal, nebo že
ste se nedostala nikdy. dostala ste se na nepřístupný film nebo
nedostala.
JC: já sem myslím ani nešla, protože tak ňák, tak ňák, ale tak...
JV: nebo si toho nejste vědoma, že byste byla na <nepřístupným
filmu.>
JC: tak, že by nás, to si vůbec nepamatuju [že by nás]
JV: [a chodila] ste třeba do kina bez placení?
JC: taky né, to sme vždycky, to sem ňákou tu korunu vždycky měla.
říkám, i když sme třeba neměli, maminka se hodně nadělala a to, ale
tak na to kino, to kino bylo velmi levný. to, kdo to mohl podporovat
tak jako, že to bylo tak tenkrát, nebo já nevím, jak si to
vysvětlit.
JV: přišlo vám to levné.
JC: to bylo, bylo to levný, no.
JV: hm a...
JC: a tam ještě, to už sem měla ty děti, tak to je tak padesát
čtyry, padesát pět, čtyři koruny tři koruny, no.
JV: a předtím v těch třicátých letech? to ste tak platila kolik?
JC: no tak si myslím, že korunu [nebo ee]
JV: [třicátá, čtyřicátá léta.]
JC: mně se něco plete, že děti platily padesátník.
JV: hm a dobře. a když ste teda chodila ee pamatujete si třeba, jak
ste se chovala vy a jak se chovali ostatní? konzumovala ste třeba
ňáké nápoje nebo ňáké jídlo?
JC: ne, to nebylo. no tak to se šustilo ňáký ty cukrlata, jo, ale
jakorát ty děcka v těch prvních, a vždycky tam chodili takový,
takový jak bych řekla trošku nezvedenci do těch prvních řad, jo?
<takže do té první řady> taky sem si nikdy nesedla, jo?
JV: to ste měla špatnou zkušenost.
JC: to, to né, tam ti byli, a voni řádili, jak ty kovbojky, to bylo
těch kovbojek hodně, to si...
JV: takže docela jako hlasitě se dá říct teda.
JC: jó, nó, ale říkám vám, jestli, jestli je někdo vyhnal, to nevím,
ale mně teda honili, mně toho Toňana mně honili. von mně vždycky ňák
utekl, se mu to nelíbilo.
JV: a teda asi většinou kluci reagovali při westernech.
JC: jo jo jo.
JV: ale naopak, když ste byla na nějakém romantickém filmu, tak to
asi tam moc kluků nebylo,
JC: ne.
JV: v první řadě.
JC: to si tak, to mně bylo, jemu bylo dva roky, mně bylo dvanáct,
že,
JV: hm
JC: tak to sem chodila na ty dětský [(do) kina.]
JV: [a bavila ste] se třeba během projekce s jinými diváky? šeptali
ste si, ňák, když vás něco napadlo,
JC: no tak sme tak byli, já si myslím, že sme, ani si nedovedu
představit, že bysme dělali ňákou tu,
JV: nechodila ste do první řady.
JC: ee ňákou když se školou. že nás tak ňák, že sme byli takoví
ukázněnější, si myslím.
JV: jo
JC: pak mě jednou pozvala ta, Hanička, na tu Polárku ((Divadlo
Polárka)). a von, já sem tam párkrát i vnuka vzala, a voni dávali
Kytici z Kytice, a to byli učni číšníci, nebo já nevim, a tak
Hanička říkala, no, babi, tam voni můžou dělat melu. ale ti se taky
chovali. buďto měli dobrý učitele,
JV: hm
JC: že je ukáznili, jo, tak to si taky vzpomínám, ani vůbec nebylo
žádný ty, jo, a tam, a voni pořád hrají, ta Polárka ((Divadlo
Polárka)). [já to tak pozoruju,]
JV: [vzpomněla byste si,] podle čeho ste si vybírala film? na který
půjdete? bylo to spíš podle kina, podle jeho polohy, anebo třeba
podle toho, jaký ten film byl, podle žánru, jestli byl romantický,
dobrodružný.
JC: jak za, no do té války, to sme to co dávali, a chtěli sme do
kina jít, tak nám to bylo jedno, jo? [to ještě nebylo]
JV: [že tam byl] každý týden [jeden film]
JC: [to ee jo] takže, to sme tak jako, ale pak už, [to bylo
všelijaký, to už]
JV: [pak už když ste si mohla vybírat,] tak ste říkala, že ste
s partou vlastně jezdili občas i do Brna, za té války,
JC: no tak to sme buďto, buďto, tak si vzpomínám, že sme tak jako na
ty, na to Nebe a dudy, to si tak vzpomínám, že sme všeci šli.
JV: a vybrali ste to třeba podle recenzí, v tisku, nebo podle
plakátů, že vás to zaujalo?
JC: tak to se tak vždycky rozkřiklo, co je pěkný [a co né, jo]
JV: [takže šeptanda.]
JC: jó, to bylo tak jako, já vím, že jednou tam dávali Jak to povíme
svým dětem ((neidentifikováno)), a já sem ty tety vzala. povidám,
poďte se na to podívat. a jim se to vůbec nelíbilo. takže to taky,
JV: <nelíbilo.>
JC: no voni, to zajímavý, ti Němci, to už byla ta válka vlastně,
JV: hm
JC: a voni na to, jak byli brutální a vedli tu válku, tak voni
milovali ty romantický filmy. a dodnes, jestli vy to tak třeba, já
si tu televizi, protože teď už tolik nechodíme na ty výlety a to,
tak ta, teď je ňáká taková, odpoledne dávaj tu Rosamunde Pilcher a
vona má pěkný knížky, ale je to spíš tak k té červené knihovně se to
trošku, jo?
JV: hm
JC: ale voni maj, a je to německý všecko a sou to anglický,
z Anglie, ze Skotska, třeba to Září, to je tak nádherná knížka vod
ní. tó, to teda, ať mně někdo řekne, je to červená knihovna, tak
s tím nesouhlasím, a to je, tam je hodně to pobřeží, ten kornval,
((Cornwall)) jo? já pak mám automapu mně děcka koupily, já se musím
podívat, anebo to Skotsko, to musí být jistě, podle jejího popisu,
krásný, víte?
JV: já vím, <já sem tam byl.>
JC: takže voni dodnes, ti Němci mají tohle,
JV: hm
JC: a ty jejich detektivky, to nestojí za nic, ale tady ty
romantický zajímavý,
JV: hm
JC: jestli ta příroda to dělá, teď sou pěkně voblečený, jo? a už sme
se přesytili vlastně, ta Amerika, ta nám to teda, von to ten mencl
((Jiří Menzel)) tenkrát po té revoluci říkal, ať nejsme oslněni tou
Amerikou a byli proti němu asi toto, a je to pravda. a voni, nebo
Francouzi maj taky lepší. a Briti, Briti detektivky britský,
JV: hm
JC: že, však vy to vlastně studujete, ne?
JV: ee dá se říct. ještě bych se teda vrátil trošku zpět, ty
informace ste získávala teda spíše ee že ste mezi sebou ee nějak,
jak ste říkala se to rozkřiklo,
JC: jo
JV: ste pak jakoby řešili, na jaký film půjdete, nebylo to třeba
tak, že byste cíleně ee sledovala rubriku filmů v novinách, nebo ste
sledovala...
JC: no pak si pamatuju, byly ty kinoreví, ((Kinorevue))
JV: hm
JC: a to byl, to sem si kupovala, nebo, to jo, to se mně [moc
líbilo.]
JV: [takže na] základě toho ste si pak vybírala.
JC: nó, taky, taky.
JV: hm a to bylo od jakého roku?
JC: nó, to už mohlo mně být dvanáct třináct. tak to je (dvacet),
třicet osum nebo, (dvacet třic-) to už aj pozděj, no vlastně byly
pořád ty filmy, ten, já nevím Kristián kdy byl, ale třeba to Hotel
Modrá hvězda, to bylo takový teplo v té sokolovně ((Kino Sokol v
Líšni)), že všici byli v košilích jenom, jo, a strašný teplo, takže
se mně to tenkrát zdálo, že jako do toho kina ee přece šel každej
lepší voblečenej, nebo to, já nevim,
JV: hm
JC: to se spíš na to [hledělo, víte?]
JV: [oblékali se (lépe)]
JC: a pak to tajdle se najednou všichni svlíkli z těch sak, protože
bylo strašný teplo, no.
JV: hm
JC: tak to bylo za války ještě, ten Hotel Modrá hvězda.
JV: a pak když ste si jako, mohla vybírat, nebo ste už jezdila i
třeba, ještě do toho roku čtyřicet pět, vlastně v téhle oblasti se
pohybujeme, do konce války, ale už ste třeba jezdila i do jiných
kin, tak ste si třeba ee bylo důležité pro vás ee jaký herec v tom
filmu hrál? nebo herečka? vybírala ste si i podle tohoto kritéria?
JC: no tak sme měli rádi, no tak já sem měla ráda toho pana, von byl
mladej, že, a ani jeden ten kluk nebyl tak hezkej, ten syn,
JV: a koho myslíte?
JC: jak Hrušínský ((Rudolf Hrušínský)) když byl mladej, tak to bylo.
a pak, to bylo, to já nevím kdy pak, ta Předtucha, tam měl blbou
roli, tak to sme měli na něho chvilku takovou, a to sme probraly i
s těma děvčatama, jo, to se tak ee...
JV: a čím, čím vás třeba zaujal, ten herec, ten Hrušínský ((Rudolf
Hrušínský)).
JC: von je takovej, já bych řekla, takovej líbeznej, nebo takovej,
já nevim. já sem vo něm četla teda myslim vo něm, tu knížku, a takže
vo něm tak, a teď von vlastně ke stáru byl takovej českej gabén
((Jean Gabin)), ne?
JV: hm
JC: by se dalo říct. von nemusel mluvit, měl ňákej posunek, a
stačilo to.
JV: chodila ste na ňáký film i opakovaně? třeba s tím Hrušínským
((Rudolf Hrušínský))?
JC: jó, to jó.
JV: víckrát, jo, že ste to viděla.
JC: nó. to jó, aj sem tak někdy i v tej televizi, když už sem to
viděla víckrát, tak mě to zas taky zaujme,
JV: hm
JC: a mám hrozně ráda teď i to, i takový ty, a i to, na ty režiséry,
jak je ta, právě mě ta Kytice, na ten Máj vůbec bych nešla, protože
to už sem si říkala, že se mně Kytice nelíbila,
JV: hm
JC: tak ten Máj, já nevim, a ten Brabec ((F. A. Brabec)), tak ten se
mně nelíbí, ten Brabec ((F. A. Brabec)), ten režisér. no ta to, to
nevim.
JV: bylo...
JC: to už bych vám tady všecko, zha- všecko zhatila, [kdybych
vykládala] vo těch novejch.
JV: [ne ne ne, to nevadí.] ale, ale ee držme se radši teda v těch
čtyřicátých letech em bylo pro vás třeba důležité, jestli ten film
byl černobílý nebo barevný, hrálo to ňákou roli, nebo vám to bylo
jedno? nebo [vás naopak třeba ( )]
JC: [no to nebyly ( )] já myslím, že barevný ani nebyly, jo, to
nevim, až....
JV: po válce.
JC: až pak, pak nějako to, Jih proti severu pak ňák spravovali na
barevno, ne?
JV: to mohl být jaký rok? válka ještě?
JC: né, no Jih proti severu, to nebylo, ten byl akorát ta Loď
komediantů, to si vzpomínám,
JV: takže vy si nepamatujete, že byste viděla barevný film [ještě do
konce války.]
JC: [ne, ne, to ne.] to sem vůbec, jestli byl to Dům u jezera, vim
ty Němci měli něco barevnýho,
JV: hm
JC: to vím, že byla ta válka, taková jako, a voni měli takový
romantický filmy. ale voni prej to, aj i těm, promítali vlastně těm
vojákům, ne? nebo něco se tak.
JV: vzpomněla byste si třeba jestli, jestli jste ještě v tom
ranějším dětství viděla ňáký zvu- ee němý film, právě? nebo všechny
filmy byly zvukové.
JC: no já myslím, že to bylo za mě už byly zvukový, no.
JV: zvukové hm
JC: to bylo, to, no museli sme tohleto, no jako prožívat, co sme
v tom kině viděli, protože v jednom filmu, vona krájela nudle, a
vona tak to tak jako, a já sem přišla a říkala sem tetě, podívej se,
vona tak ti to tam krájela, taky ty prsty, jo. takže sem, to si
vzpomínám, že tetě (Maří) sem to vykládala, a tak jestli s nima sem
taky chodila do toho kina. s maminkou teda ne. no a tatínek, ten měl
tu hospodu, co vám mám povidat.
JV: hm to ste říkala, no. a bylo třeba pro vás důležité ještě,
jestli ten film byl německý, francouzský, americký, vybírala [ste
si? né, bylo vám to jedno.]
JC: [né, né to sme, to sme] to sme ne to. my sme ani, i ti Němci, já
vám říkám, a to byla německá firma, a měli sme tam takové dvě dámy,
a ty byly zlý.
JV: myslíte teď [tu vaši práci.]
JC: [a vykládaly,] v tej práci. já sem přišla v jednaštyrycátým. tak
tam byli Němci, ten pan prokurista byl hodně hodnej, ten Sajdl. pak
tam byl ňákej pan (Kučeraur), a ten chodil s tím křížem, nebo s tím,
a ten, nazdar Češi! řekl. von byl možná trochu rapl, no ale, tak pak
tam byla ňáká (lujze filip), s tou sem byla na Muži nestárnou. to
byl Pivec ((Jan Pivec)), že?
JV: hm
JC: s tou, vona byla tak hodná, ta líz- lí- (lujse), Lízinka
(filip). takže já sem jako, i když ti Němci byli, a zavírali,
koncentráky, víte, tak všecko, ale ten člověk, když vedle mě
pracoval, tak já sem nemohla ho nenávidět. mně připadal, že nebyl
špatnej, no. takže, to, [pak tam]
JV: [takže to] byla vaše kamarádka teda? nebo...
JC: né, z práce, z práce.
JV: spolupracovnice.
JC: pak tam byl ňákej Čapek, ten šel na vojnu, a von vám, a za půl
roku už přišel bez nohy. a chodil se tam dívat, jo, za náma. takže,
tak jak, víte tak jak, nevim. tak sme takovou ňákou, hrůza hrůza, to
jak furt s tím komunismem to taky tak řešíjou, tak když ten člověk
byl hodnej, tak to si ho voblíbil, nebo já nevim. to sme tak
neřešili, no.
JV: ee ještě k těm filmům, měla ste třeba oblíbené ňáké ee žánry
třeba? měla ste ráda určitý typ filmů a pak zas ňáký ne, třeba
romantický, já nevim ee nebo, teda myslím už když se pohybujeme
v době té války, kdy už ste byla trošíčku starší, a už ste si fakt
vybírala. a chodili ste třeba s ostatními...
JC: ne, to sme, vám to povidám, to bylo každej tejden bylo jiný, a
tak ňák abych šla jenom na detektivku, vono to ani tak nebylo já si
myslím. to...
JV: ale třeba jestli se vám ňáký filmy líbily víc, a ňáký méně, tak
sem to myslel. jestli třeba ste jako šla i na detektivku, i když ste
ji neměla příliš ráda, teď vám jakoby napovídám, ale spíš se chci
zeptat na to vás, jestli si vzpomenete třeba jaký typ filmů ste em
opravdu oceňovala.
JC: no tak byly pěkný ty, když tak jako ta historie se [ňáká]
JV: [historické.]
JC: k tomu objevila, že. to bylo třeba to, to bylo takový. jako
v divadle sem třeba měla ráda operety. já nevim, tady to tak
dodělali to Brno, tak voni to dodělali všude, ale tak ty libreta
byly jako slabý. ale tak ty hudby, to bylo krásný. tak nevim, tak
to, co bylo, a nebylo kam, tak možná nebylo kam jít, ale když sme,
tak jednou tejdně sme v kině určitě za té války byli.
JV: a co pro vás třeba dělalo film dobrým filmem. kdybyste to měla
ňák teď definovat. váš vaše osobní ňáká definice dobrého filmu. co
je to dobrý film pro vás třeba?
JC: no muselo tam vo něco jít tak jako, no ňákej problém a to, a
tak. to sme si aj poplakali, že, třeba voni třeba byly ty časopisy,
za války byla Moravanka, Hvězda, List paní a dívek, a ve hv- teďka
ty romány vycházely a byly zfilmovaný, jo? tak to bylo, ty Umlčené
rty, to vám, to bylo takovej film, to muselo být za války eště,
JV: hm
JC: protože vona ee nějak měla ňákou nehodu a ztratila paměť, dceru
si vzala bohatá rodina, a vona u ní sloužila. to sme proplakali
všecko, to se, [to se plakalo, jo.]
JV: [že se vás to tak dotklo.]
JC: Umlčené rty se to, a vona pak si měla brát někoho bohatšího,
protože byla z bohaté rodiny, to tak vlastně v těch filmech bylo,
že?
JV: hm
JC: to buďto ta chudobná tak taky se dostala,
JV: takže ste to [prožívala ( )]
JC: [jó, a ty Umlčené rty,] v tom vám hrála ta Anna Letenská, a voni
ju popravili. to byla ta herečka, byla dovopravdy popravená, někdo u
ni spal, za té hej- hajdrichiády ((heydrichiáda)), a teď jako, teďka
dávali v televizi, já sem jenom tam viděla kousek, kat ni- nepočká
((Kat nepočká)), jo? to hrála Bohdalová ((Jiřina Bohdalová)) už se
ee s Radovan, ne Radoslav Brzobohatý tam hrál už v civilu toho
gestapáka. a to bylo, to si myslím, že bylo něco tak jako, ale vona
nebyla ňáká veliká herečka ta let- ((Anna Letenská)) ona byla
herečka taková, takový no tak ta, no tam hrála právě v těch
Umlčených rtech ((Umlčené rty)) nebo Srdce v soumraku, jo? to taky.
a to bylo hodně, že v tom časopisu to šlo,
JV: hm
JC: a pak, nebo pacientka doktora Hegla ((Pacientka Dr. Hegla))
taky. to bylo, no to byly vlastně takový by se dalo říct, ale když
byl člověk mladej, tak to ani tak [nějak]
JV: [a šla] ste třeba na ňáký film víckrát?
JC: jo, to na tom <na tom kopečku ((Na Svatém Kopečku)) sem musela>
vidět mockrát. no na tom svatým kopečku ((Na Svatém Kopečku)).
JV: a jaký druh zábavy ste vlastně ještě měla ráda? vy ste říkala,
že ste chodila do divadla, to víme,
JC: do divadla, no to sem...
JV: ee ty taneční zábavy jako byly zakázány, [ale zase ste říkala,
že ste potajmu se scházeli,]
JC: [no, to sme tam, to sme tam trošku, no,] a pak sme chodívali
třeba až na Říčky k tomu Jeleňovi,
JV: hm
JC: teď je tam něco, taky sem vo tom četla, tak tam sme zpívávali,
ale nesmělo se tancovat, to byl strach.
JV: hm
JC: kdyby se tancovalo, aby to jak řeklo takže, ale ty divadla,
JV: poslouchala ste třeba rozhlas? [ňáké ob- oblíbené relace.]
JC: [no to sme, to sme, to] je letos pětaosumdesát let, to maj pořád
v rádiu,
JV: hm
JC: a dovopravdy sem teď ňákou, někde se, jo na něčem sem byla, a
tam se řík- tam se ptali, proč rozhlasový hry už nejsou,
JV: hm
JC: v rozhlase, jo? protože já sem třeba, my sme brzo měli, to rádio
sme měli brzo,
JV: hm
JC: tak já si vzpomínám ee ten Uloupený život, to bylo krásný v tom
rádiu, to jako...
JV: a mimo jiné ste teda ještě četla knížky?
JC: nó
JV: a sportovala ste nějak?
JC: no tak to už, no tak do toho Sokola sem chodila, no, tak býval
slet, to vím, a pak bývaly šibřinky, no.
JV: a vy ste chodila teda do a, ne do Orla.
JC: nó, a voni pak, pak to vlastně zrušili všecko, takže vod
třinácti do těch devatenácti se nedalo nikam, že.
JV: hm
JC: to všecko bylo zrušený, ten Skaut, Sokol, vorel ((Orel)),
všecko. a válka začla, bylo mně třináct.
JV: a teda pak ty výlety s tím Skautem, ale...
JC: jó, to sme chodili, ale dokonce sme pak, ale to už bylo po
válce, sme měli, měli tady, Černovice u Kunštátu sme měli tábor a já
sem tam vařila knedle, knedle ty kynutý, to vůbec si nedovedu
představit, že sem si dovolila nebo vodvážila, to se nemusí podařit,
že? to se může zleknout. no vůbec, no já si vzpomenu, že to vůbec
byl člověk tak vodvážnej,
JV: hm
JC: že, ale to toho, já sem byla po válce v tom Jinošově u Náměště
nad Oslavou, a tak v tom šestačtyřicátým tam přišel doktor Beneš
((Edvard Beneš)), prezident,
JV: hm
JC: to mám taky hezký vzpomínky. von tohle, teď sme vo něm četli,
právě my v těch, v středu v těch klubech, jo, tak vona mně dala,
vona musela vodjet, ta paní Střechová, tak mně dala, že to nevíme vo
prezidentech, a tam vo něm hezky, voni vo něm už moc škaredě mluví
sem tam vo tom Benešovi ((Edvard Beneš)). ale já si ho pamatuju
z toho Náměště ((Náměšť nad Oslavou)), von už byl vetchej takovej,
von už byl nemocnej pak hodně, ale tam, a vona mu, a voni ti skauti
pekli jablíčka,
JV: hm
JC: hruštičky, a vona mu říkala, podívej se Edoušku ((Edvard
Beneš)), vem si tu hruštičku. to si tak vzpomínám. no a tančili sme
tam, ňákou besedu, před ním. a tak to, to mám taky hezký vzpomínky,
no.
JV: vzpomněla byste si, jaké byly rozdíly v těch kinech, které ste
navštěvovala? v interiéru, v ee...
JC: no tak ty, to vlastně, to nebylo nějaký to. to bylo...
JV: mezi tím Sokolem a Orlem ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel)) byly
ňáké rozdíly větší?
JC: ta vorlovna ((Kino Orel)) myslím byla lepší, no. jako lepší
sedadla, ta sokolovna ((Kino Sokol v Líšni)) byla taková, no tak
tam, tak pak když byl ples, tak to voni vyklidili, no a ples, plesy
byly až po válce vlastně. no, to nebyly ňáký veliký takový ňáký. ta
skala ((Scala)) byla pěkná, to jo,
JV: hm
JC: ta Alfa byla víc taková ee těsně, nebo tak, těsnější,
JV: hm
JC: ale, ale nevím ještě ňák, jo? ale...
JV: ee vzpomenula byste si, z čeho se skládal program projekce?
jestli em tam byla přestávka například mezi filmem a ňákým
předfilmem?
JC: no bývaly ty týdeníky.
JV: týdeníky.
JC: a můj manžel, ten miloval týdeník, ten když sme měli přijít
pozdě, tak hrozně toho litoval, protože ten týdeník to, a pak ještě
bývaly, nebo kratičký filmy, a to [všecko se pak]
JV: [a reklama?]
JC: no reklama byla pak, byla už nějaká, ale to jako děcko, to
nevim.
JV: a přestávka teda byla třeba?
JC: přestávka já myslím že né. ani né. to nevim, to teda bych vám,
to neřekla, ale...
JV: a bavilo vás to třeba? ste říkala, že manžela to zajímalo, ty
týdeníky hodně, tak...
JC: jó, no tak to jó, já vím, že jednou sme šli pozdě, a vona mu
ňáká babka v Líšni povídá, to sme byli v Líšni, ale už to bylo po
válce, a von teprv je, teprv je týdeník. a von mně povídá, já na to
hlavně se těším. to von mně povídal.
JV: hm a vy ste se třeba taky těšila? nebo vám...
JC: a tak to bylo, to nebylo nezajímavý, no, tam se vždycky něco
dozvědělo, že? no já si myslím, že ten ee že to škoda, jestli dneska
už ta mládež nemá na výběr takový ňáký ty filmy...
JV: byla ste někdy přítomna promítání filmu v domácnosti? že měl
někdo třeba, otec vašich ee někoho z vašich přátel doma promítačku?
JC: ne.
JV: ne.
JC: to sme neměli. my sme byli tak jako...
JV: ee jak na vás zapůsobily ty změny, které nastaly po roce třicet
devět? za protektorátu, zavedením protektorátních předpisů? ee
cítila ste to nějak os- dotýkalo se vás to nebo, ee jak vlastně ste
se v té době ee cítila?
JC: ee no tak tu tu hajdrichiádu ((heydrichiáda)) sem těžko
prožívala, to sem měla strach, že budeme všichni jako mrtví,
JV: hm
JC: nebo něco, to mně bylo těch šestnáct, jo, to bylo dvaačtyřicet?
JV: hm
JC: dvaačtyřicet. ty Lidice, já nevim, já sem si myslela, že to
jako, tak zas všecko sme neprožili tak zle, jo? protože sme možná to
velký nebezpečí ani tak netušili. nebo, nebo sme byli tak jako,
[tak]
JV: [takže] váš život za té války byl poměrně normální? zas tak nic
zásadního se třeba nezměnilo?
JC: no tak ee vám to říkám, z toho mýho příbuzenstva nikdo zavřenej
nebyl, jo?
JV: hm
JC: ale byli třeba, byl ten náš strýc Frantík byl velikej komunista,
a von, když byla ta stávka tady v Oslavanech, ne Oslavany, Zbýšov
Rosice,
JV: hm
JC: tak voni ty děti dávali do rodin, jo? tak aby jako, že měli
hroznou bídu, jo?
JV: hm
JC: tak to já vám nev- to sem mohla chodit do třetí třídy. tak kolik
to bylo. to, to byla určitě ňáká krize a to jestli to byl
dvaatřicátej nebo tak ňák, tak voni vzali ňákou Vlastičku Brázdovu,
a vona spala u toho stréca Frantika, ale k nám chodila na jídlo a
naša, moja maminka, to byla sestra, a říká, náš Frantik, ten je
chytrej, ten je chytrej, von si veme tu, ale krmit teda musíme my,
ale ne, nevyčítala to nějak a to, že tam bydlela. nebo von měl ňáký
letáky, tak to donesl k sv- to ještě žila babička, tak na půdu
k babičce, ani doma si je nenechal, tak takle sem něco jako, jo, ale
ee no říkám vám, asi je to mládí takový sobecký nebo něco, to velký
nebezpečí, a jistě i v těch, v té válce taky už ukazovali i v těch
týdeníkách, ty Němce a to všecko, ale pak se ňák věřilo, taky, nebo
ten rozhlas sme vůbec neposlouchali cizí, protože jestli sme to
buďto nechytli, nebo vám říkám, maminka ta měla chuděra ta byla
sedřená, děda šel do hospody, toho zajímaly karty, tak aby někdo
poslouchal třeba Londýn, a měl ňáký kvůli tomu nesnáze, tak to, to
ani nemám zaznamenaný, protože,
JV: hm
JC: no a tak, to se pak věřilo, teď tam, vlastně bylo hodně, nad,
vlastně nad Líšní je pak Horákov, Mokrá, to sou ty lesy, a tam ee
v noci už jezd- bylo slyšet už cizí letadla, a voni tam jako
posílali ty balíčky těm partyzánům a toto, to sme zaznamenali, jo, a
tam to bylo aj slyšet, ty letadla a to.
JV: takže ňák ste se jako [tak moc nebáli.]
JC: [ale tak nějak,] tak nějak to, ale pak ti chlapci vodešli, tak
jako z té party, tak vodešli jeden do Vídně, jeden tam do Králik a
to, tak byli nasazení a to,
JV: nuceně?
JC: ale tak se to všecko, jestli to mládí to umí nějak strávit lepší
než ti staří, tak tak nějak...
JV: vědělo se o ňákých kinech, že byla německá nebo naopak česká?
že tam chodí spíš Němci nebo Češi? věděla ste?
JC: no tam, tam nebylo tam nebylo moc Němců v Líšni, ale stavěla se
tam německá škola,
JV: hm
JC: ale to pak shodou okolností sem s tím stavitelem, s tím panem
Řezankou byla zaměstnaná u toho investora, a von říkal, ta bude, ta
ne- tu nikdo nezbourá, ta byla tak festovně stavěná, protože my sme
ju stavěli tak dlouho, jo, aby jako, tak to to byla něme- a tam, tam
nebylo moc ňák Němců nebo, nebo tak nebo sme měli ty svoje zájmy a
ňák se vo to člověk nestaral.
JV: vy ste to už, vy ste to už říkala na začátku ee do toho kina ste
nepřestala třeba chodit než, než před válkou, ta frekvence byla tak
asi stejná, jednou týdně dá se říct? i za té války?
JC: no to sme chodili, a pak po té válce, to že sme s manželem
chodili, no tak to sme taky vlastně do toho kina chodili, no.
JV: ten výběr filmů, ten se asi taky zase nezměnil za té války,
jelikož ste chodila pořád ee většinou buď do Sokola nebo do Orla
((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel)),
JC: no jo.
JV: a pak když ste si vybírali...
JC: no takže sme mohli jako třeba jít v neděli a pak i v pondělí
třeba. třeba v neděli na sokolovnu ((Kino Sokol v Líšni)),
v pondělí, to vím, že v pondělí, to sem taky jednou byla myslím.
JV: ee vzpomněla byste si, jak se třeba diváci za protektorátu
chovali při filmových projekcích? jestli třeba někteří hlučili, nebo
naopak tleskali, smáli se.
JC: to sem, tleskat sem v životě v kině nezažila.
JV: ne.
JC: to jak teď třeba čtu, že to mělo ee jako tohle, odezvu, tak to,
to ne, to se tak...
JV: vzpomněla byste si, že třeba někdo ee při filmu hajloval? když
se třeba na plátně objevil Hitler ((Adolf Hitler)),
JC: ne
JV: tak někteří ze strachu se přidali k [Němcům.]
JC: [ne, to ne.] to, nebo sem se nedívala, nevim, to mě ne to,
JV: nevšimla ste si.
JC: myslím, že tam jich bylo málo, to si vzpomínám že tam jich bylo
málo, taky se k Němcům dali někeří,
JV: Češi?
JC: tak je vodsoudili, ale něco tak jako, jako mezi sebou je
odsoudili, že šli k těm Němcům, ale tak nějak, nevím, tak se tak
jaksi, tak to tak všechno uteklo ((směje se)) že tak nějak to né,
to, no.
JV: takže když ste se dívala na nějaký ten německý propagandistický
týdeník, tak ste [nějak to moc neřešila.]
JC: [no tak ee my možná] z té rodiny sem byla tak vychovaná, že ti
Němci nemůžou vyhrát, jo?
JV: aha, tomu ste věřila.
JC: tomu se tak věřilo, jo?
JV: že to nakonec dopadne všechno dobře.
JC: třeba to, ten Stalin, to bylo, to byla osobnost, to vůbec nikdo
nevěřil, že von tam nechal postřílet těch důstoj- to se neví, buďto
se to nevědělo, nebo ee říkám vám, tak ten otec můj ee na ňákej
vliv, tak jak třeba čtete knihy a ten, nejvíc na mě zapůsobil můj
otec, to nemůžu říct, protože von byl, von byl nadřenej, brzo ráno
vstával, pak si trochu zdříml po vobědě když přišli, a pak šel do té
hospody. no a pak zase brzo ráno vstával a to, takže...
JV: takže [on se ( )]
JC: [tak ňák sme se,] ale přitom sme se všeci, tak se mluvilo pak
třeba, a že nemůžou vyhrát, to se tak věřilo, já si nepamatuju, že
by, až bude po válce no tak, pak ta válka, ta fronta to tam šlo, to
jako sme zažili, aj i to bom- aj tohle, a tak než se to zas všecko
urovnalo, že.
JV: vzpomněla byste si na první návštěvy kina po konci války? a na
tu atmosféru, která byla? bylo to něčím specifické, ňáká velká
euforie mezi diváky,
JC: no, vzpomenu si právě na té orlovně ((Kino Orel)) pak byla
taková jako estráda. a to se, to ještě byla válka,
JV: hm
JC: a už se tam byly ňáký ty písničky, to si to taky, a já nevím,
proč to bylo na vorlovně ((Kino Orel)) nebo kdo to pořádal, ale už
v takový, že už bude po válce, jo? že už, už je to tady.
JV: už to bylo asi na jaře ee čtyřicet pět.
JC: ano, ano, čtyřicet pět. tak to sem, a to na té orlovně ((Kino
Orel)) se vlastně nic nekonávalo, žádný divadla, jenom to kino tam
bývalo, jo?
JV: hm
JC: a pak to tam, pak tam byla najednou ňáká estráda, že tam
účinkovala ta Miluška Králová ((Milena Králová)), ta si pak vzala
jednoho toho syna belkrediho ((Belcredi)), co ho tady nechali,
JV: hm
JC: ten chudák byl pak ee aj von pak brzo umřel, aj ho zavřeli, já
nevím, voni všeci pak utekli, jo? jestli po tom únoru nebo tak, a...
JV: ee tak estráda, jak ste říkala, tak ta byla jenom jedna nebo
jich bylo [třeba více.]
JC: [jedna.]
JV: jenom jedna.
JC: to bylo před, a to už sme všeci věděli, že už ně- že už bude
Německo pryč,
JV: hm
JC: a nebáli se nějak, jo? to mně to tak přišlo teda.
JV: vzpomněla byste si, jak třeba dlouho to bylo před koncem té
války?
JC: no tak to bylo v květnu, tak to mohlo být někdy duben, březen
duben,
JV: jo
JC: tak nějak, už těsně.
JV: hm
JC: ale eště, [eště]
JV: [a byli] tady ještě Němci, jako vojska? vojáci?
JC: tak v Líšni nebyli.
JV: nebyli.
JC: né, né
JV: ale v Brně třeba.
JC: v Brně no tak, já vám já vám teda...
JV: tam pravděpodobně byli, že jo, protože tak vlastně ta okupace em
[nebo ( ) bylo jako v dubnu.]
JC: [já si vzpomínám, já] sem přijela do teho zaměstnání, do toho
Černovickýho nádraží, šla pěšky, po té Křenové přes most přes
Svitavu,
JV: hm
JC: a ee pak sem šla do práce, pak zahókala kukačka nebo co to bylo,
to Vídeň nějak, ta brzo upozorňovala, že letí ty letadla, a babka
tam z té ulice proti, to je já nevim která, no proti tomu (helpru),
to bylo jak sou teďka papírny tam byly. tak ta už šla si s tím ee
měla židličku a ta už šla do krytu. a to už sme věděli, že bude,
JV: nálet.
JC: že bude nálet,
JV: hm
JC: no tak byl škaredej toho dvacátýho listopadu čtyřicet čtyři, to
si pamatuju, ale tak ňák ty Němce, no Němce si pamatuju, že bylo
takový předjaří, ten sníh s vodou, na motorkách přijeli, a to
ukazovali aj v televizi.
JV: čtyřicet pět myslíte?
JC: třicet
JV: třicet devět, jo.
JC: třicet devět. patnáctýho [března.]
JV: [já sem nevěděl] jaký rok myslíte.
JC: no tak to, ale říkám vám, no tak to ty děcka, no, asi to
nebezpečí sme tak zlý neviděli, nebo, nebo necítili, přece jenom to
stáří, a pak až máte, tak už, to víc sem měla strach, když manžel
byl na tej, na tej, na tom Slánci ((Slanec)) na ty Košice, když byla
ta padesát šest, ta revoluce, tak jednou ňákej voják, tam na Palacké
((Palackého třída)) sme bydleli, že, tak hledal něco, tak sem měla
za to, že mi de oznámit, že je třeba mrtvej. to sem měla hroznej
strach, no.
JV: já bych vám tady předložil teď seznam filmů, a právě bych ee
právě by mě zajímalo, jestli vám, jestli si na ty filmy jednak teda
pamatujete, že ste na nich byla třeba v kině přímo, a pak jestli
s nimi třeba máte spojenou ňákou vzpomínku em třeba s kým ste ten
film viděla, nebo jak na vás zapůsobil, jestli se vám líbil. a jedná
se teda o vzpomínku na sledování do toho roku čtyřicet pět, už teda
nemyslíme tím reprízy v televizi.
JC: jo jo jo.
JV: to původní sledování. případně jestli ste ňáký film viděla
víckrát, tak co to pro vás znamenalo. ee je to tak, že vlastně tohle
už sou dvacátá léta, tady je to jako od nejstarších [po nejnovější,]
JC: [tak to si nevzpomínám.]
JV: takže to je rok asi tak dvacet šest, to vám byl třeba [<tak rok,
jo>]
JC: [to, to jo, to]
JV: tady už je ten rok třicet dva, to sem si poznačil,
JC: jo
JV: protože to vám už bylo teda [šest let, že jo,]
JC: [ten, jo,] ten polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) to sem
viděla, To neznáte Hadimršku,
JV: kdyžtak si to můžete u toho udělat čárku třeba jestli,
JC: toho sem viděla, jo. toto nevim, ten ten taky sem myslím viděla,
šest žen ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to ne. tu matu hari ((Mata
Hari)) no to nevim. toto jo, to sme chodili. to taky, to taky, toto
jo, to taky dost často hráli, to bylo hezký, to byly ty písničky.
JV: takže ste toho viděla hodně.
JC: ten taky, toto toto pak nějak sme nedokončili, jo, to sem s tou,
dobrodružství ((Dobrodružství barona Prášila)), jo, to sme taky,
Tanečnice jo, to sem myslím viděla, to byla glázro- Glázrová ((Marie
Glázrová)). toho Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)) jo, tu Sobotu
((Sobota)), Její oběť, to nevim.
JV: no, takže tady z těch filmů, které ste si zaznačila ee ňáký,
ňáký zážitek máte s nimi spojený? něco, něco, nemusíte se vyjádřit
ke každému,
JC: ((směje se))
JV: spíš mě jenom zajímá, jestli opravdu jeden, nebo ňáký z těch
filmů, který ste si teď jako ee [zaznačila]
JC: [no to sem,] třeba ta Vídeňská krev měla krásný melodie, no že
sme ten konec neviděli. pak sme,
JV: neviděla ste konec?
JC: voni, voni nám vypli proud, nebo měli, už, už houkali nebo něco,
JV: hm
JC: to sme neviděli. toho Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)) to taky,
to nevím. Sobota, to ta Sobota už byla ke konci války.
JV: hm
JC: ta byla, to byly ty děvčata jako v tom, obchodním domě mám dojem
nebo něco. to byla Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to bylo,
to bylo hezký. Svět patří nám, to byl ten, Voskovec ((Jiří
Voskovec)) s Werichem ((Jan Werich)), že?
JV: hm
JC: Zlatá Kateřina, nevim. Pobočník Jeho Výsosti,
JV: ňáký silný zážitek třeba? máte s tím spojený?
JC: toto, ty, tady tohle,
JV: nějaký výrazný.
JC: ti dycky, ňáký kalhoty šili, ten, <tím parním válcem si žehlili
kalhoty.>
JV: myslíte Svět patří nám.
JC: já nevim, v kerým to bylo, ale to tam,
JV: ale myslíte Wericha ((Jan Werich)) ee [s Voskovcem ((Jiří
Voskovec))]
JC: [jo jo, s Voskovcem ((Jiří Voskovec)),] no. Hadimršku ((To
neznáte Hadimršku)), děvčata ((Tři děvčátka pokračují)). no, Kouzlo
valčíku, to nevim. dvě srdce ((Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu)),
ty pražské švad- ((Pražské švadlenky)) to nevim, to si tak
nepamatuju.
JV: a vzpomněla byste si třeba, s kým ste ty filmy viděla? jestli to
bylo s tou vaši partou,
JC: no toto už, to už možná bylo. to bylo tak, to už bylo tak s tou
partou, no.
JV: myslíte,
JC: to už sou starší.
JV: myslíte ty filmy od ee už tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)), od té Sněhurky [dál.]
JC: [no, no.]
JV: Ducháček ((Ducháček to zařídí)),
JC: to zařídí, no,
JV: U pokladny stál,
JC: jo jo jo.
JV: To byl český muzikant,
JC: tři [děvčátka pokračují ((Tři děvčátka pokračují)),]
JV: [Roztomilý člověk,] víděňská [krev,] ((Vídeňská krev))
JC: [to nevim,] to nevim. Město ztracených, to taky mně nic neřiká.
to toho ten jo, ten baron Prášil ((Dobrodružství barona Prášila)),
to sme něco viděli,
JV: hm Tanečnice,
JC: to mám dojem myslim byla Glázrová ((Marie Glázrová)), to
Tanečnice.
JV: hm neviděli ste Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)),
JC: jo, to
JV: a Sobotu ((Sobota)).
JC: no to už se teď jako trochu plete, že, to už jako, teď dávali
tak si to člověk poplete, že to vlastně dávali už teď v televizi to
vopakujou, jo, toho Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)), že?
JV: a vzpomněla byste si, jestli třeba tyhle filmy už ste viděla
v Brně, nebo ještě ee v Líšni.
JC: to To byl český muzikant, no já nevim kdy ten film byl. nebyl už
po válce? ne to ještě byl Kolberář ((Otomar Korbelář)) mladej, že?
tak v té Líšni ještě to bylo.
JV: hm
JC: to vám říkám, že to sme viděli v tom Brně málo, my sme tam tak,
byl takovej výlet pro nás no, ale tak ňák sme měli ty kina doma, no
tak sme nepotřebovali do toho Brna, že?
JV: některé ee tady z těch filmů sou vaše oblíbené? třeba máte ráda
doteď?
JC: no tak na toho Buriana ((Vlasta Burian)) se dívám, no, tak zase
už taky,
JV: Ducháček to zařídí, je [to váš oblíbený film?]
JC: [jó, to je ten,] to je takový, ještě tam hrál takovej herec, já
nevim, jak von se menoval ten pak už moc nehrál, U pokladny stál,
tak to sou takový legrácky, jako von,
JV: hm
JC: to tak, to To byl český muzikant, to byly, to byly pěkný
písničky, to bylo hezký, no. Roztomilý člověk, ten taky byl, ten
Oldřich Nový dobrej, a ty Muži nestárnou, to byl hezkej film, no, to
jako, ta vo tom vykládá, vzpomíná na to, ta Zita Kabátová, vona už
teda je v té nemocnici, ale pořád teda jako eště [hezky mluví.]
JV: [vzpo- vzpomněla] byste si, co se vám na tom filmu líbilo, proč
byl hezký.
JC: ten Muži nestárnou?
JV: hm
JC: no tak to bylo, tak to bylo takový zajímavý, že to bylo,
JV: můžu vám dolít ještě?
JC: ne ne, děkuju. ten ee, ten, že von vlastně <všecky tři generace
vystřídal, že?>
JV: hm
JC: ten Pivec ((Jan Pivec)), no, jo, to byla, ta písnička byla hezká
a pak ta, pak tak poslední byla ta Jarmila Smejkalová, že, a Zita
Kabátová, no tak, to si, to už tak jako, někerý ty filmy jak voni je
vopakujou, tak to člověk si všecko domyslí, že ale, ale to byl
pěknej film ty Muži nestárnou, no.
JV: dobře, tak já bych vám asi poděkoval, ještě bych se vás zeptal,
jestli vás třeba ještě něco napadlo, co byste chtěla k tomu našemu
tématu dodat, něco co vás napadlo a nezaznělo to tady,
JC: no tak ee...
JV: o čem sme nemluvili,
JC: no tak musím, musím jako říct, že ee už si moje děti už tolik
chodily do kina, už asi tolik nechodily jak já v tom mládí, jo?
JV: hm
JC: ale bylo to taky tím, že my sme, vono nebylo co, jo? to nebylo
kam jít. a já myslím, že tak ee že ten člověk potřebuje nejenom tu,
tak já sem ráda pracovala, já sem, si nevzpomínám, že bych, bych
byla určitě nešťastná, kdybych dneska nemohla najít práci, a to si
vůbec nedovedu představit, jo, jak co se dneska děje. ale ee takže
mě to tak všecko jaksi, tak ne, že by formoval člověku ten život,
ale určitě měl ten film vliv [na to, na to vyrůstání,]
JV: [takže byl pro vás určitě důležitý.]
JC: a když to bylo jako pěkný třeba, eště si pamatuju, to je taky
tam vo tom, jak my sme pak tam tak vo těch filmech mluvili asi ee to
byl ňákej buďto rakouskej nebo německej, von byl, vona jako za mýho
mládí mět dítě za svobodna, to bylo něco hroznýho, jo? to dneska
vůbec už si nikdo tak ani nic z toho nedělá, ani třeba to
příbuzenstvo, jo, ale třeba vedle mé manželové maminky je hrob, kde
vona si vzala život, že měla mět dítě, a to je ňákejch řekněme třeba
čtyřicet třicet let, a takže ee to byl takovej film, von ju vyhnal,
a bylo to někde v horách, jako možná Rakousko a pak na Štědrej den
von ju zas ten tatínek přijímal. já nevím, jak se ten film menoval,
to to si nevzpomenu.
JV: nevim. tak to na vás zapůsobilo?
JC: jo, no tak takový jo, nebo ty ty Umlčené rty, že vona vlastně to
dítě vidí, svý, už se jí zase měla ňákou buďto příhodu, že se jí ta
paměť vrátila, a teď vona si bere bohatého, a tak nechce se přiznat,
že je matka, tak to sme prožívali, to se plakalo [v kinech.]
JV: [takže ty, ty] jakoby ženská témata, rodina, mateřství, [děti,
tak to na vás hodně působilo.]
JC: [nó, no tak to jó, jistě.] a to, tohle, no a teď ee...
JV: a to ste chodila na tyhle filmy s vostatními dívkami, nebo i s
chlapci.
JC: no tak to už sme pak chodili taky s tej, to jak sme chodili do
tej měšťanky, tak už sme měli ty kamarádšofty, že, tak to sme
chodili, ale...
JV: mně de vo to, jestli ste se třeba přátelila více ee s holkama,
nebo i s klukama.
JC: no, to na to, do toho Dělnickýho domu, tam sme chodili už i
s klukama, to už sme tak byli spárovaní někeří, a to, no tak to se
šlo, to se chodilo do toho, odpoledne do toho lesa a večer se šlo do
kina, to byly takový jako programy, že, protože nic jinýho se jako
nedalo dělat, že. ale tak člověku se dneska to zdá, že to třeba
dlouho trvalo, ale von ten život tak uběhl, ((směje se)) že to
všecko uteklo jak voda, no. a vy to zpracováváte jako, jakej ten
film...
JV: no, myslíte tady ten výzkum náš?
JC. jo.
JV: tak ten vlastně probíhá tím způsobem, že my ee děláme rozhovory
s pamětníky, pak se ty rozhovory přepisují, a je to uchováváno tady
na katedře jednak v té písemné podobě, ve formě toho přepisu, a pak
samozřejmě ještě na těch záznamových médiích, kde je ten rozhovor
uložen. a pak se to bude zanášet do databáze, která ee která ee
vlastně propojí tyhle ostatní výzkumné projekty, protože podobné
projekty probíhají třeba i ee v západních zemích, v Holandsku ee a
dále. takže pak z toho bude vlastně taková databáze velká, přístupná
různým badatelům, kteří už až budou mít svůj ňáký vlastní projekt
výzkumný, tak právě budou čerpat tyto informace. a ještě se plánuje
že výde, že výde sborník, který bude mapovat, bude mapovat vlastně
tento, tento náš projekt. tady ten základní výzkum, který teď
děláme. takže tam pravděpodobně budou použity taky třeba ňáké části
rozhovoru.
JC: no voni maj strach, že to, že ten film třeba už přestane lidi
bavit, ne? není to taky tím?
JV. no já myslím že ne, spíš tady ten projekt je proto, že vlastně
to, co se dělá teď, se nikdy neďálo, a vždycky ten výzkum se
zaměřoval ee zaměřoval jiným směrem, ty dějiny filmu se braly jako
dějiny ee dějiny národních kinematografií, a ten pohled na ty
lokální dějiny ee na dějiny filmů a vlastně chození do kina, na ty
praktiky ee volnočasové aktivity, které sou spojené s ňákým
konkrétním prostorem ee v tomto případě s městem Brnem, ne ne
celkem, jako s Českou republikou, tady nikdy dělané nebyly, takže
vlastně tohle je takový jakoby ee úzce zaměřený historický výzkum.
JC: no voni, voni teda, já né že bych ee chtěla ty mladý režiséry,
ale voni třeba řeknou, že chtějí si udělat film, aby jemu se líbil,
ale von nebere ohled, že se třeba nebudou líbit tomu obecenstvu, to
mně vadí, jo? přece von musí vědět ee a voni musí vědět, kerej film
se líbil a kerej ne.
konec rozhovoru