Citát

když to byla taková veselohra nějaká, jak třeba když Pešek
((Ladislav Pešek)) hrál třeba když ze študákovy duše ((Cesta do
hlubin študákovy duše)) a takový ty, jo, tak prostě tak to, se
člověk zasmál, zasmál, že, a to už, to už aspoň, se mi aspoň líbilo
lepší.

velice se nám líbily filmy podle toho, těch Žákových ((Jaroslav
Žák)) knih ee Cesta do hlubin študákovi duše a Študáci a kantoři, to
eště teďka ty filmy někdy dávají e v ve filmech pro pamětníky nebo
jak se to menuje? em no to občas [bejvá]

JV: [(ano)]

MJ: tak ale to se díváme všichni staří, ale aj ti mladí, ono to mělo
svoje kouzlo tehdy, no to byly filmy em velice jako zábavné a to.

EF: ano. tak když hráli Světlo jeho očí, ee, ten, em eh, Dohnal,
Jiří Dohnal ze Zitou Kabátovou ((Zita Kabátová)), on byl slepej, ona
ho ošetřovala. no vite, to byl slaďáček, nádhernej slaďáček,

asi teda tematika, například
taková ta, ta národní, nebo nebo taková ta rodinně sentimentální, ale
to sem byl nekritickej a líbily se mně takový kýčovitý filmy, který by
asi dnes vyvolávaly úsměv. Světlo jeho očí třeba.

JV: hm

CN: em nebo Noční motýl, že, to taky byl protektorát, to byly takový,
takový sentimentálně operetní skoro kusy, ale byly nastaveny na co
největší působivost citovou, a to sem teda si dal líbit, to myslím že
sem v tom viděl hodnotu,

CN: no jo, tak to bylo právě to Světlo jeho očí, to byla ta Maryna ra-
radiměrská, nebo Radoměrská ((Maryna Radoměrská)) nebo jak se menovala
ta autorka, em tý předlohy, tak to bylo silně sentimentální, tam asi
opravdu docházelo k tomu, že se českej divák jaksi přenášel do takovýho
úplně jinýho rozměru životního, vod těch věcí, který nás venku před
kinem a jinde strašily, tak tam sem prožíval takovej sentimentální
citovej příběh,