Citát

JC: jak Hrušínský ((Rudolf Hrušínský)) když byl mladej, tak to bylo.
a pak, to bylo, to já nevím kdy pak, ta Předtucha, tam měl blbou
roli, tak to sme měli na něho chvilku takovou, a to sme probraly i
s těma děvčatama, jo, to se tak ee...

JV: (.) em a taková otázka em jestli si vůbec jako vzpomenete, co
vlastně tenkrát v tomhle věku raném pro vás ee znamenalo, pro vás
znamenal dobrý film ee em jestli můžete to ňák tak popsat

ŽH: určitě si vzpomínám, že byly filmy, Svědomí se to menovalo

JV: mhm

ŽH: jak e to byl náš český film, ale já už tu paměť mi taky
vynechává, em to to vím, že mě to dlouho, ee em sem měla v paměti,
že on on vlastně jeho hryzalo svědomí, protože tam v tom filmu
[zabil dítě]

XX: [ne, ten byl natočenej v devěta] devětašedesát- devětaštyrycátým
tak.

JV: mhm

ŽH: je to možný, no. že [zabil dítě a]

XX: [po (osnácté-), zabil dítě]

ŽH: tajil to, protože byl někde s milenkou na záletech, tak to mně
utkvělo, no.

EF: ano. tak když hráli Světlo jeho očí, ee, ten, em eh, Dohnal,
Jiří Dohnal ze Zitou Kabátovou ((Zita Kabátová)), on byl slepej, ona
ho ošetřovala. no vite, to byl slaďáček, nádhernej slaďáček,

asi teda tematika, například
taková ta, ta národní, nebo nebo taková ta rodinně sentimentální, ale
to sem byl nekritickej a líbily se mně takový kýčovitý filmy, který by
asi dnes vyvolávaly úsměv. Světlo jeho očí třeba.

JV: hm

CN: em nebo Noční motýl, že, to taky byl protektorát, to byly takový,
takový sentimentálně operetní skoro kusy, ale byly nastaveny na co
největší působivost citovou, a to sem teda si dal líbit, to myslím že
sem v tom viděl hodnotu,

CN: no jo, tak to bylo právě to Světlo jeho očí, to byla ta Maryna ra-
radiměrská, nebo Radoměrská ((Maryna Radoměrská)) nebo jak se menovala
ta autorka, em tý předlohy, tak to bylo silně sentimentální, tam asi
opravdu docházelo k tomu, že se českej divák jaksi přenášel do takovýho
úplně jinýho rozměru životního, vod těch věcí, který nás venku před
kinem a jinde strašily, tak tam sem prožíval takovej sentimentální
citovej příběh,

ale rozhodně bych třeba nešla na nějakou indiánku nebo prostě
na něco co mě vůbec jako nezajímalo, ňákej vinetů ((Vinnetou)), no
to už je něco jinýho, ale ty ty Mohykáni ((Poslední Mohykán)) a to
to bylo strašný, to byly skalpy a ty v- jak řvali a j- polonazí
jezdili no to bylo t- v černobílým to bylo to byl <děs>! a kluci na
to chodili, ale my [ne]

teda aspoň já si nepamatuju, že by sme s manželem šli do kina. až
po válce, tak to ano, tak to byly teda, no jistě, a pamatuju si, když,
když ee hráli ježišmankote, jako ty indiáni, když hrá- jako byli, a
prostě ten herec, to byl ně- to byl německý to bylo, byl no pře-
přelož- em přé- ((smích)) no přeloženo do jako ty, byly, ale jak se to
menovalo. ti indiáni a ten jejich ochránce veliký.

PV: em vinetů? nebo em

LH: prosim?

PV: vinetů ((Vinnetou))?

LH: no.

PV: jo.

LH: tak na to sme chodívávali.

PV: jo.

LH: no, to bylo prostě taková atrakce, tak na to se chodilo.

LS: ne. no, chodila sem do kina bez placení, ale až po válce, kdy v
královopolským kině ((Besední dům nebo Union – později Morava)))
moje dě- moje jedna teta, byla biletářka,

SM: mhm

LS: no a tak moje děti i mě tam jakoby propašovala až už se hrálo,
tak se objevila někde, anebo nám přistavila židle, protože do kina
se chodilo dost, no a děti třeba viděly všechny ty indiánské díly s
old četrhendem ((Old Shatterhand)) a vinetúem ((Vinnetou)) tak to
byly úplně zamilované do toho, tak já někdy sem se šla také podívat
s nimi ale jinak.