Citát

[jak se děti narodily], tak už to kino teda nějak nešlo. [a]
televize.

LČ: mhm. a měl ste teda o ty týdeníky zájem? co vás na nich zajímalo
nebo?

JH: no tak celkem, vlastně až sem chodil sám jo, tak potom. tak,
rozhodně tady byly ty vojenské týdeníky a tak dále, prostě mě to
zajímalo ta situace, jak to vypadá všecko a tak dále, protože to je
člověk tehdy bral naprosto jinak, jo, čili když Němci jako útočili někde
a tak dále, no tak to člověk jako sledoval, kde vlastně, co vlastně se
děje, protože jiná informace jednak v rádiu, bylo jenom, nějaké zprávy a
tady v tom to člověk viděl jako na vlastní oči, ty boje třeba tam někde
u Kurska ((Kursk)) nebo něco takovýho. ovšem bylo to tendenční
samozřejmě, že jo, jako vždycky wermacht ((Wehrmacht)) vyhrával, že.

LČ: a to se pak změnilo ne, když začali ustupovat tak?

JH: ne. to se nezměnilo vůbec až do konce pořád vyhrávali v těch
týdenících. to je dovopravdy jako tak. oni prostě takticky, třeba
ustoupili kousek, aby, mohli nabrat další síly a podobně ale, nikdy to
prostě v žádným žurnále nebylo, že by nějakou bitvu prohráli. to
neexistovalo.

LČ: a vy ste věděli, jak to bylo ve skutečnosti?

JH: no tak všelijaký byly zprávy. my sme to jako neměli možnost Londýn
poslouchat nebo něco, no ale, to víte v holičství, tam se promele teda
všecko. ten příde s tím a ten příde s tím a ten příde s tím, něco je
pravda, něco není pravda, že, tak to člověk prostě, a já sem bych ani
nemohl tak nějak říct, eh že bych v té době nějak přemýšlel, já nevím,
že by ta válka měla skončit, že by to prostě mělo být nějak jinak a
podobně, to člověk fakticky jako tehdy nechápal nebo nerozuměl nebo
prostě neměl možnost to nějakým způsobem konfrontovat nebo něco
takovýho, že.

LČ: a jak ste to teda vnímal, když ste věděl, že to není tak úplně
pravda, co se v těch dokumentech ukazuje?

JH: no tak, jak se říká...

LČ: že to je tendenční jako...

JH: to jako člověk si to prostě přebral ve skutečnosti to jako.

LČ: a takže vám ty titulky v němčině nepřišly nějak špatné, nebo
nevadilo vám to?

JH: ne, ne. člověk to bral jako samozřejmost, no tak oni tam chodili v
Židenicích bylo spousta Němců,

LČ: mhm

JH: my, co sme chodili, bydleli v takovém v takovém usedlosti menší, že,
a ty majitelé byli Němci, a tam sme měli dva jednopokojové byty a tak
sme tam byly dvě české rodiny a jinak to bylo velikánské hospodářství a
to byli Němci, oni chodili normálně do kina taky, že, ale většinou teda
chodili asi do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)).

LR: tak se chci zeptat, kdy pro vás skončilo to pravidelné
navštěvování kina? [kdy ste přestala...]
DB: [no, až] byly děti
LR: jasně
DB: to byl rok padesát dva, a to už nešlo ňá- to už prostě nebyl
[zájem]
LR: [mhm]
DB: začala televize taky, ta byla, prostě nová, [že]

LČ: a jak jaké, vlastně o tom jsme se bavili, o těch povoláních, a kdy
ste přestal vůbec chodit do kina? jako ve svém životě?

JH: kdy sem přestal chodit do kina? no chodím pořád, chodil sem, dokuď
mohu chodit, teď už nechodím teda, ale až do stáří.

to s- to je celý celej ten filmovej... ale
hodně sme řikám, hodně nám filmy daly, to si dneska uvědomuju, teď
při té řeči, protože člověk se nad tím nikdy nezamyslel. ale opravdu
tam bylo všechno. humor, cit, písničky, trable všelijak- e to se
neřikalo trable, nó ale tak, nešťastný lásky a šťastný lásky a
rozvraty a nevěry a, a prostě, jakej život byl, takovej [byl]
LR: [mhm]
DB: problémy děcek třeba, že, holek v dospívání taky tam byly a, a
mm no prostě tam to bylo obsáhlý. vychovávalo to. ukazovalo to něco.

JH: no tak, tady sme chodili jenom do toho devětatřicátého roku
štyrycátého jenom na české filmy, pak to byly německočeský nebo
českoněmecké filmy, že, myslím, že sem nějakej velikej rozdíl u toho
nedělal, protože u toho českého filmu byly německé titulky, že, u
německého filmu byly české titulky, takže to člověk bral jako takovou
samozřejmost.

JH: protože oni pouštěli prostě reklamy, pak pouštěli ten týdeník, a pak
pouštěli ještě to, takže kdo chtěl, mohl přijít hneď jako ráno, totiž
tam byla výhoda ta, že nebylo číslování.

LČ: jo

JH: tam bylo jenom prostě peníze do té řady, peníze do té řady a peníze
do té řady, jako tři. kolik se to platilo tehdy si nepamatuju, protože
my sme měli teda takzvanou permanentku že, a kdo prostě přišel dřív, tak
si mohl sednout do té zadní řady, že, za ty peníze, a kdo přišel
později, tak musel sedět třeba v první druhé řadě a podobně. takže lidi
chodili, někteří chodili později a někteří chodili až po těch.

LČ: aha, a vy ste chodili ale na začátek?

JH: ne, my sme chodili, až byla tma už, už začínal film, potom jakmile
skončily ty eh ty týdeníky, že, tak my sme tam chodili prostě, aby nás
jako někdo neviděl.

LČ: jo, ale to ste chodili s těmi rodiči, abyste se tam vplížili,

no a tak prostě sme chodili chodili sme taky do kina, protože
nebylo, co dělat za války
LR: a jak často ste chodili?
DB: každý [týden]
LR: [každ-] každý [týden]?
DB: [nó], když se měnil program
LR: mhm
DB: nó, to bylo na to hrajeme do pátku, vod pátku hrajeme toto. ano
deme
LR: [((smích))]
DB: [tak sme šli]. je to mládeži přístupný, vod kdy do kdy, do
kolika let. a to sme sledovali prostě by- to byly takovýdle plakáty
obrovský
LR: mhm
DB: vylepený někde, na sloupech a na na těch plotech a tam sme si to
vybrali
LR: mhm, takže nic vám neuniklo [((smích))]
DB: [né ne ne ne ne], to sme si to sme si řekli na co pudeme, kdy na
to pudeme, jestli to stihneme. někdy sme šli dvě [<kina za sebou>]

no ale v kině v té době to
už se pořád promítaly ty nové a nové, [žádné] retrospektivy nebo...
DB: [no š-] šaplin ((Charlie Chaplin)) byl hodně, že, to se vždycky
ukázalo, právě sem skončil ((neidentifikováno)) ((smích)). takový
věci [no]
LR: [mhm] ale to v kině ne
LR: v kině [ne]
DB: [němý] kino sem nezažila