Citát

SM: [no já vám řeknu,] ono to víte, v té době bylo takový pro nás em
skoro někde jenom jediná možnost ňáké zábavy, protože bylo všecko
zakázaný, že. za války i i z kraje za komunistů teda, takže ty k- filmy
jedině teda tady byly, kam člověk mohl chodit a em že se pobavil, že
uviděl něco jinýho, jiný prostředí, tam často bývaly zvlášť u těch
zahraničních filmů, že. taky se dověděl něco vo životě lidí tam,
protože do určité doby sme neměli vůbec ponětí, co jak to v Americe
vlastně vypadá, že. takže to až potom tam začalo no takže takže, jo.
tak sme tak já sem chodila ráda do kina. já sem byla kinovej fanoušek
se dá říct a i později. no potom, jak třeba se mně narodila dcera, tak
sme nemohli, že, takže sem jako ani nechtěla, ale ale jo dycky sem jako
ten em když byl ňákej dobrej film, tak to už se o tom mluvilo, pak už
sem byla v zaměstnání, tak tam už se to em co co je dobrý a co není
dobrý, takže takže, jo, takže ty filmy já sem, patřila sem mezi filmový
fanynky. dá se říct.

SM: Jadran, tam sme taky občas, to bylo Královo Pole,

LS: mhm

SM: manžel pocházel z Králova Pole, takže sme tam často aj taky když
sme byli u jeho rodičů, tak sme si tam třeba šli taky na na ňákej film.
em

[no tak když] sme se vdali, taky byla válka, takže toho taky bylo
strašně moc,

PV: hm

LH: protože se válčilo, a já mám vůbec dojem, že v té době vůbec bylo
kino zavřeno, že se ani nehrálo v Řečkovicích, a em ve válce kdo měl
zájem moc o kino.

protože se válčilo, a já mám vůbec dojem, že v té době vůbec bylo
kino zavřeno, že se ani nehrálo v Řečkovicích, a em ve válce kdo měl
zájem moc o kino.

[jako byl] člověk dospělý, tak se šel podívat, no dospělý, no tak
to sme byli ještě mladí, ale nemě- neměli sme na to.

PV: hm

LH: drahé bylo jídlo, nebylo na to, aby se mohlo chodit do kina,

PV: hm

LH: takže si, ve válce si vůbec nepamatuju, že bych někdy teda, jednou
třeba,

PV: hm

LH: za půl roku nebo za čtvrt roku se šla podívat do kina. a mám dojem,
že dokonce bylo i zrušeno, za té války, že se asi vůbec nehrálo.

PV: hm

LH: takovej dojem mám, nevím určitě, ale já sem určitě v té době do
kina nechodila.

a pak, my sme, manžel a já, my sme rádi, jako děcko, my sme už
chodívali po lese, sami, teda s partou, né samy holky, ale prostě celá
parta sme chodívávali, no to sme chodívávali tančit, ani nás kino
nezamímalo ((nezajímalo)), a pak sme šli domů, nebo na Vranov sme
chodili, zase, celá parta,

PV: hm

LH: do kavárničky kde byla, kde byly rourky, se dělaly, trubičky,

PV: <jo>

LH: jak sme tomu říkali, <rourky.> no tam byla taková malá kavárnička,
to se šlo potom přes les zase, to ste nemohla chodit sama.

protože to neexistovalo, protože kolem nás je celej les, a my sme
rajzovali, odpoledne sme sebrali se, a šli sme třeba na ten Vranov. a
pak sme šli k večeru, o těch pěti hodinách zase z toho Vranova, zase
sme museli lesama a tohle. takže nás potom už kino taky nezajímalo.

hm takže to už ste pak šli radši někam jinam? jako [do kavárny,]

LH: [no chodili sme] na čaje.

PV: jo.

LH: do, třeba do Soběšic sme chodili na čaje.

PV: hm

LH: tam byla zas tahle, tam byla em jak se tomu říkalo, sokolovna, a do
té sokolovny se chodilo na čaje. a turisti, kteří přišli, třeba šli
odněkud, tak se stavili na tom na tom čaji, se tomu říkalo. čaje. ovšem
bylo to takový taneční, takový sportovní, tam se, tančilo se, prostě
šla ste třeba v kalhotech, v botech v těhle, a tam se tančívalo. tak
tam sme chodili.

PV: hm

LH: no a pak sme chodívali tančit taky do pivovaru v Řečkovicích. tam
taky byly takový ty tanečníky, o těch pěti hodinách pro tu mládež.
takže pak nás kino nezajímalo.

no tak ne- nepřestala sem chodit do kina, ne, ale teda kino potom
už, pak mám dojem, že v těch Řečkovicích se zavřelo, takže,

no říkám vám, jak potom byla válka, tak ee to už jako to kino víc
odpadalo. to už sme neměli zájem.