Citát

JV: hm a ta atmosféra po skončení války byla zřejmě velmi radostná

BK: určitě to byla to bylo velké velká

JV: myslíte, že to bylo patrné v těch kinech, že diváci byli hluční

BK: to už to už ano, to už ano, ale říkám, to už možná byly ty to už
všude byly ty televizory doma a to už sme asi se snažili nechodit
[spíš do těch divadel]

JV: jestli si vzpomínáte na nějakou návštěvu kina z té doby a jestli
to ve vás zanechalo ee ta atmosféra nějaký nějakou vzpomínku z filmu

BK: to sme to sme spíš chodívali zase do těch divadel, protože zase
blízko nás v tom Dělnickým domě tady buď to se opravovala a my sme
chodívali na na operety a to sme spíš [chodívali do divadla]

em no nebo em zřejmě em ale to už bylo potom po až vlastně po
válce, jako filmy který, který velice ovlivnily můj život, to bylo až v
roce čtyrycet pět, to když mně bylo těch čtrnáct a byla už jaksi válka
pryč, a sem, právě do Studia ((Studio)), přišel film Zasněžená romance.

JV: hm

CN: to, to byl epochální film myslím pro celou generaci, tím muzikálním
teda fantastickým výkonem djůka elingtna ((Duke Ellington))

a potom teda těsně po
válce, když přišly nějaký anglický filmy, a to už mně bylo patnáct, to
už mně nebylo možná, a vás zajímá myslím jenom údobí do pětačtyřicátýho
roku, takže to pak ty ty robin hůd ((Robin Hood)) a, a myslím Kniha
džunglí, dva takový barevně naprosto teda do té doby nepředstavitelný
filmy, tak to bylo, to byla událost. ale to nezahrnuje už naši epochu.

JV: a ještě bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na své první návštěvy
kina po osvobození.

CN: ano, tak co si z toho vzpomínám, to byl právě ten, ten film em ta
em zamilovaná romance ((Zasněžená romance)) se to menovalo, teďka si
to, Zasněžená romance, jo.

JV: hm

CN: jo, ano, tak to jestli to byl ovšem úplně první film po osvobození,
to asi ne. asi ne, já myslím, že to dorazilo sem někdy až tak ňák ke
konci pětaštyrycátýho roku, možná v šestačtyřicátým. ale em jaksi ta
úžasně svobodná atmosféra toho džezovýho ((jazz)) prostředí, to bylo
něco zcela epochálního teda to sme, to nám otevřelo teda úplně jiný
rozměry, toho prožitku. a na to se dalo jít mnohokrát teda.

JV: hm takže to bylo myslíte kvůli té hudbě? nebo...

CN: právě kvůli tomu, že to byla hudba džezová ((jazz)), kde teda
nebyla ta ta úžasná spoutanost do toho řádu, a formy, ale kde to teda
naznačovalo, že to je úžasná improvizace a taková spontaneita,

JV: hm

CN: a zároveň taky nesentimentální taková radostnost i těch vztahů
lásky, a kolektivu, a tak, takže přineslo to něco teda z takovýho
ducha, toho nejlepšího, co sme v Americe teda mohli nalézt pro sebe.

JV: hm

CN: otevření velice svěžího vzduchu, okny proudícího najednou,

JV: hm

CN: do této ustrnulé země. ale tak to nevím přesně, to možná opravdu
bylo až v roce čtyrycet pět, čtyrycet šest.

JV: hm dobře a em dalo, dalo by se říct, že se nějak změnila atmosféra,
nebo že bylo pocítit v těch kinech, že už je po válce?

CN: no to jistě.

JV: a jak byste to popsal, jak se to projevovalo.

CN: no asi například to předznamenání toho večera tím týdeníkem bylo
něco úplně jinýho, do té doby ty týdeníky byly prostě taková povinná
látka, politická, a pak byla spontánně přijímaná, samozřejmě zase to
byla naivita, protože sme ještě nepostřehli, že už zase letíme do ňáké
jiné pasti, že, ale byla to všeobecná jednomyslnost, ještě dlouhou
dobu. jo, taková, vona ta atmosféra byla nejenom v kinech, ale i na
ulicích, každou chvíli šel nějakej průvod vodněkud se, se vybatolil
průvod a šel po Lidický ulici s praporem tam, a jinej zase šel naproti,
a tak, čili taková, taková jakási úžasně uvolněná radostná pohoda, a i
soudržnost, to v té době v tom pětačtyrycátým roce bylo všude, takže si
myslím, že to muselo být i tam, kde sme pak přišli do kina, a nebyl tam
ten týdeník, na kterej sme vždycky museli jít teda povinně, protože to
patřilo k vál- k vedení války, ale že tam byly naše vlastní, naše
informace československý, a světový.

JV: a třeba tleskalo se nějakým filmům?

CN: ne, to si nepamatuju.

program se skládal (..)

((jiný ženský hlas poznamenává: týdeník byl))

EB: týd- jó, že byl týdeník a (.) mm za Německa byla vochnšau
((Wochenschau)), že, a ňáké ty kratší filmy byly taky.

KH: no a z těch týdeníků pamatujete si něco, co tam bylo, reagovali
na ně nějak diváci?

EB: ne, ne ne, vůbec se, ne ne ne, vůbec se nereagovalo, to by si
nikdo nedovolil zareagovat nějak, aby kritizoval nebo (.) nebo
<něco>.

KH: a během protektorátu ee, si pamatujete, ste chodila i do jinejch
kin, nebo změnilo se to nějak?

EB: no to se potom někdy šlo do toho Kapitolu ((Kapitol)), do Skaly
((Scala)), zase do té mode- Moderna.

KH: hm

EB: to už se do Lucerny ((Lucerna)) nechodilo, to se chodilo do
městských kin.

KH: a pamatujete si, proč ste nechodila do Lucerny?

EB: (..) to bylo... já sem se učila ve městě a pro mě do m- jet
nebo nebo... já už si to tak nepamatuju. vim, že ale že sem chodila
ve městě do kina.

KH: hm.

EB: ale to se chodilo většinou jedině na tu, na tu nejbližší na tu
šestou anebo...

KH: jo.

EB: protože ono všechno bylo zatemněný, že, a to večer člověk
nechodil ven.

KH: takže ste chodila o něco dřív a do kina.

EB: ano.

KH: který bylo blízko. (..) no a chodila ste víc nebo míň za toho
protektorátu do kina? nebo nějak podobně?

EB: no já myslim, že už sem chodila míň než spíš, než když sem byla
jako děvče mladý.

KH: no a pamatujete si zhruba jak často?

EB: no asi jednou do týdne nebo jednou za čtrnáct dní.

KH: [hm]

EB: [sem] určitě chodila.