Citát

JV: [vy ste] vy ste dosáhla vlastně nejvyššího vzdělání té měšťanky?
[nebo ( )]

JC: [to mě- šty-] štyři třídy měšťanky a pak sem měla ňáký ty kurzy,
no. [jo]

JV: [to] znamená, že ste em vyšla ze školy třicet devět, nebo
čtyřicet?

JC: čtyřicet jedna.

JV: čtyřicet jedna, hm.

JC: a hned čtrnáctýho července sem nastoupila, to se menovalo velko-
Velkoobchod s léčivy. a pak to končilo

JV: [v Brně]

JC: [zdravotnické] zásobování, jo?

JV: hm

JC: tam sem se seznámila s manželem, von tam...

JV: za války.

JC: nó, za války už né. kdy von tam přišel, já nevim.

JV: takže vy ste tam pracovala celou válku?

JC: nó, celou [válku, nó,]

JV: a ještě tady se vrátím k tomu povolání těch rodičů, tak vlastně
to, co ste teď uvedla, to do toho roku čtyřicet pět em [to se
neměnilo.]

JC: [nó, no a pak] tatínek šel do (skale), protože tam v Líšni byl
lom,

JV: hm

JC: no a maminka už pak, vona dokonce uklízela na Přírodovědecké
fakultě.

JV: a teď mluvíte ee vo [jaké době?]

JC: [vo mamince.] nó do toho do, vod toho [pětaštyrycátýho]

JV: [vod]

JC: roku, no protože pak už vlastně byly lístky vod
[devětatřicátýho]

JV: [jasně]

JC: roku,

JV: hm [rozumim.]

JC: [to už se] těžko, těžko obchodovalo, víte, to už všecko, a tak
pak aj v mlékárně byla, u kupčíků,

JV: hm

JC: a takže byla vlastně taková, jako dělnice nebo uklízečka, a
tatínek byl jako ee v lomu, jo? Maloměřické cementárny, tak měly,
v Líšni měly,

JV: jasně

JC: ten jeden, jeden ee ten lom, a jeden je jak je nová Líšeň, tak
tam už tomu říkali Habeš, [to je teď]

JV: [měla ste,] měla ste sourozence [bratra, sestru,]

JC: [no mám] sestru,

JV: sestru.

JC: ta byla instrumentářka,

JV: hm

JC: jako zubní, ta je té bylo osumdesát letos, a...

JV: v kterém roce se narodili, takže, asi dvacet devět.

JC: dvacet devět,

JV: já bych teď na začátek úplně jako jenom zrekapituloval jenom
nějaké základní údaje em osobní. do roku čtyřicet pět ste teda
bydlela stále...

JC: v Líšni.

JV: v Líšni, ano.

JC: ano.

JV: a vlastně vaši rodiče ee zastávali jaké povolání?

JC: no tak tatínek byl, napřed voni byli ňácí sirotci s tou svou
sestrou, tak přišli k takovým velkoobchod s ovocem, pan Polák,
v Líšni, a voni měli veliký krámek u toho pa- u toho, na Zelným
trhu, jak je ta, ten Parnas, jo, jak je tó,

JV: kašna.

JC: kašna, tak jako děcko si to pamatuju, že tam měli, a von vlastně
u nich vod toho mala byl, než si, než si maminku vzal, tak mamince
bylo jednadvacet, mé, a maminka byla ee no to byl tak, no, to by
bylo jako dřív, pro ten <dřívější režim, jak byla chudobná,> a jak
sko-, a byla ze dvanácti dětí, moje maminka, jo, ale vona tak jako
byla moc pracovitá, a pak si udělala, nebo jako dostala
živnostenskej list na prodej ee jako toho másla třeba, kuřata, husy
a do Masarykové čtvrti chodila,

JV: hm

JC: prodávat. takže vona neměla stánek. on jeden s-, jeden na
Dominikánský býval trh drůbeže.

JV: hm

JC: tak to neměla. ale chodila, chodila na tom Zelným trhu ee tam
bylo ovoce, a tam teda byla drůbež. a tak..

JV: takže dneska bysme řekli, že byli podnikatelé.

em a já
sem potřebovala tu pracovní knížku, protože bez ní se nedalo pohybovat,
voni každou chvíli kontroly dělali. tak já sem potom přešla na roční
rodinnou školu na Jaselské, to pro nás jako pro maturi- pár maturantek
se tam, ale za rok sem neměla co. tak sem se uchytila v takovým
ateliéru, v Alfa pasáži,

LČ: hm

IK: to byl umělecký ateliér, ty vyráběli takovýdle stínítka, a
všelijaký věci, a ten majitel spolupracoval s Němci, ale byl to Čech. a
byla tam moje kamarádka, ze Židenic, a ta šila ty em ty stínítka, no a
ona mě tam dostala.

LČ: hm

IK: takže on mně nechal vystavit na pracáku ten pracovní průkaz, a to
už bylo dobře. takže do konce války sem to tam v tom ateliéru přečkala.

LČ: a když ste teda vlastně tím pádem když jste byla dva roky
zaměstnaná, do konce války od toho šty- třiaštyrycátýho,

IK: no já sem eště byla, já sem tam byla do šestaštyrycátýho roku,
pětaštyrycet se otevřely vysoké školy, já sem od malička chtěla být
kantorkou, to byl můj sen, ale tam v tom ateliéru sem se tak nějak
dostala do uměleckých kruhů, takže sem myslela, že si sama otevřu
nějaký ateliér, no ale maminka a jí dodneška děkuju za to em že mě
donutila, takže já sem rok ztratila, a teprve v tom padesátém roce
pětaštyrycet em

LČ: šestaštyrycet

IK: šestaštyry- tak sedumaštyrycet sem nastoupila

LČ: na vysokou

a mám bratra vo deset let, ten teda je takovej, no dost, dost
jako frejnej,

JV: třicet šest.

a tak až po válce ta, po válce ee von mohl, von
vlastně chodil do gymnázia do Krpole ((Královo pole)), a ňák s tou
němčinou, tak ho vyhodili, jo, skrz tu němčinu, a voni pak mu
volali, ať si de dodělat maturitu, a von už nedbal, protože po té
válce, bylo potřeba lidí, že?

JV: jo.

JC: a tak sme tak jako se, tak sme byli mladí, bylo nás tam dost
mladejch, tak sme pak už nedbali vo ty studia, jo, tak to je.

IK: ano, vzpomněla, protože, já sem bydlela v Židenicích, a odmalička
naše rodina, jako za první republiky byli sokolové,

LČ: ano,

IK: a já v té jednotě pracuju dodneška, vlastně jako kronikářka.

JC: [my sme] bydleli když, to právě tam, ta Karolínka jezdila, ten
vlak,

JV: hm

JC: tak ten, naproti orlovně byla konečná, jo? a teďkon si člověk,
se šlo jako na městečko, tak ee tam byla Sokol ((Kino Sokol
v Líšni)), a to byla chajda taková, hospoda Chajda. a tam ee se šlo
pak na (ráj), to se mohlo přijít do marijánského údolí ((Mariánské
údolí)) tama, a tam byl takovej malej domeček a tam sem se narodila,
to byla belk- belkrédiho ((Belcrediho ulice)), Fochova to taky byla,
Budovatelská, to se tak měnilo jo, podle režimu.

JV: hm

JC: a teď je to myslím zase belkrédiho ((Belcrediho)), já nevim.
protože ten belkrédi ((Belcredi)) vlastně, ten znovu dostali ten
zámek, a tam všecko, všecko je v (Líšni.)

JC: ee no tak tu tu hajdrichiádu ((heydrichiáda)) sem těžko
prožívala, to sem měla strach, že budeme všichni jako mrtví,

JV: hm

JC: nebo něco, to mně bylo těch šestnáct, jo, to bylo dvaačtyřicet?

JC: jo, jo, a já sem se pak v tom sedumčtyřicátým odstěhovala, a už
sem zůstala v Brně vod té doby.