Citát

LS: dobře. byla ste někdy tady v tom období do toho roku čtyřicet
pět přítomná promítání filmů v domácnosti? že by doma měl někdo
promítačku?

ES: nikdy ne.

LS: tady se vás zeptám, jak na vás zapůsobily ty změny po roce
třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy. konkrétně
v těch kinech, že jo? protože i v těch kinech byly nějaké změny.

ES: ano.

LS: jak to na vás působilo celkově?

ES: no (...) člověk k tomu měl strašnej odpor.

LS: hm.

ES: ke všemu, co Němci prostě zavedli, tak byl, byl. i když sme to
nemohli dat nějak zjevně najevo, ale ee ta výchova už v té základní,
základní škole nám dala tolik, že sme ten protektorát velice těžko
nesli.

LS: hm, hm.

ES: ale zase byly ty filmy.

LS: hm.

ES: tak člověk musel na ten německej jít, že, když-

LS: teď myslím třeba i vlastně v tom kině, mhm, tam byly otázky
jazyka, že jo? ee, třeba povinná němčina v těch titulcích musela
být.

ES: tak nakonec, víte, (..) já, protože můj tatínek byl živnostník.

LS: mhm.

ES: a jak sem vám na začátku řekla, že to byla německá čtvrt, že tam
bylo většinou jako obyvatelstvo německé (.), hlavně židovské. a to
židovské nepromluvilo česky. takže já sem uměla německy. mě totiž
dali třebas o prázdninách do Svitav, do kláštera k sestřičkám, kde
žádná sestřička neuměla slovo česky. takže- já sem ovládala němčinu.
takže mě, já sem nemusela číst titulky, já sem rozuměla.

LS: jasně. a třeba vypozorovala ste nějaké změny v chování diváků
v tom kině? po tom roce třicet devět? změnilo se nějak chování
diváků v kině?

ES: na českých filmech diváci se projevovali, kdež-

LS: a jak se projevovali třeba?

ES: ee smáli se, když byla nějaká vtipná scéna. ale (..) hrobový
ticho za protektorátu. nedali vůbec najevo, jestli se jim to líbí,
nebo nelíbí, prostě-

LS: i u těch českých filmů, myslíte?

ES: i u čes- prostě byl, byl klid a pokoj, protože každej se bál.

LS: aha, takže lidi měla strach projev-

ES: strach dávat, ano, svoje pocity najevo. ano.

LS: hm. teď se zeptám, jestli ste v tom protektorátu chodila do kina
víc, nebo míň než dřív. (...) stejně?

ES: stejně, myslím, stejně.

LS: stejně? hm. a změnil se nějak ten výběr filmů, na které ste
chodila v tom protektorátu, oproti tomu předchozímu období?

ES: tak to víte, že sme navštěvovali víc český film.

LS: jo? a proč ste navštěvovali víc český film?

ES: protože ee citově sme jako k tomu byli mm blíže.

LS: mhm.

ES: a když teda sme se doslechli, že třebas je to ee závažný v tom
německým, tak sme šli na ten německej film.

LS: mhm.

ES: dyž byla kritika jako třebas, jak sem vám říkala. to si dodnes
pamatuju, to (Ich klage an). a potom tedy sem teda měla ráda tu
Mariku Rek ((Marika Rökk)), protože to byla druhá Ljuba Hermanová
v německým vydání.

LS: aha, takže na její filmy ste chodila ráda?

ES: ano.

ES: a teď se. když se přesuneme na konec toho protektorátu, jestli
ste zase vypozorovala, že by se s blížícím koncem války měnilo
chování diváků v tom kině. měnily se nějak ty divácké, to divácké
chování s blížícím se koncem války? zpozorovala ste něco?

LS: no tak ee bylo, ee, já myslím, podle mého, že sme věděli, že to
Němci prohrají, tak ke konci války už sme teda ty německý filmy
úplně ignorovali.

ES: hm. co třeba týdeníky, ten dokumentární materiál, když ste tam
viděli?

LS: tak sme se tomu museli smát, protože to bylo všechno
inscenovaný. to nebylo. když sme viděli, že ee v tom Rusku ta armáda
byla obklíčená. totiž můj tatínek, ten poslouchal Anglii.

ES: hm.

LS: to víte, to tenkrát se nesmělo, ale poslouchala se. takže sme
byli informovaní, jak to v Rusku dopadá. takže když ukazovali, jak
vítězí, tak sme se tomu mohli jedině usmívat.

ES: já bych chtěla jenom říct, že sme byli vděční za každý český
film, který byl za toho protektorátu promítaný.

LS. hm.

ES. protože pro nás, jak sem už jednou z-zmínila, byl nej-
nejbližší. (..) protože každý národ má určitý prostě způsob jednání,
jiný způsob humoru.

LS: určitě, no.

ES: takže český film nám byl nejbližší. (...)

tak to byly kamarádky ještě ze školy děvčata, Naďa Skácelová, Draha
Vaculová, Staňa Havránková, tak to byly takový, co sme chodívaly
jako do kina. na a pak už bývali taky nějací chlapci, že jo,

SM: hm

LZ: ale ((smích)) to už tak to sme se jenom tak domluvili, tam, to
sme chodili na tu Mosteckou, dělali tak tam byl (dymovič), a jako,
to byla taková čokoláda, tam se vyráběly jak bonbony čokoládový a
to, tak voni tam ti kluci chodili s náma do krytu potom už se
chodívalo za války, za- no už, tak v polovině války už se chodívalo,
vždycky když takové plané poplach a museli sme do krytu. a voni
chodívali tam k nám do krytu, jak byl endr ((Ender)), tam, to se
menovalo, ta továrna, tak tam byl, no, měli sme tam kryt. tak voni
tam chodívali. sme se seznámili a potom, nebo sme cho- jezdívali
ráno do práce zároveň, no tak voni bydleli v Husovicích dva ti
kluci, a tak ta Naďa Skácelová prostě a já, tak sme taky někdy šly
s nima do toho kina, no a jinak, to bylo, většinou se tak domluvilo
s práce, a tak, takže tam byli tak, takže sme se tak setkávali a to,

potom říkám už nebo když
už sem začala potom, po tým dvaačtyřicátým, tak to už na tu Marxovu
((Lido bio)), s těma zase z práce s těma holkama, nebo em do toho na
ten Cejl, a em do toho kina Radost, anebo teda Kapitol, anebo toto.

SM: hm dobře. em a jaký byl názor vašich rodičů na film a na kino.

LZ: tak tatínek ten vůbec ne, tak ten pomale vod rána do večera
když, říkám, von byl spíš do toho lesa, tak někam ven se podívat, že
seděl celé den bych řekla u toho verpánku, takže spíš do toho lesa,
tatínek ne, tatínek, tatínek byl moc hodné, ale nechodil do kina, to
von přišel třeba večer v šest hodin, umyl se a byl rád myslím že si
lehl. sme si vždycky lehli do postele jako, em no do posteli teda
jo, no tohleto se držela třeba černá hodinka, tak tatínek nám
vykládal třeba když byl malej, nebo když byl, von byl v první
světové válce, tak nám vykládal, a učil nás vždycky, von byl na té
italské frontě tam něco, tak nás vždycky učil, to si pamatuju
dneska, že <vím že,> že nás učil italsky počítat, <una due tre,
kvatro, čikve, čéte, oto, nove, déči.> ((quattro, cinque, sette,
otto, nove, dieci)) to si pamatuju

SM: dobře. a jaký byl postoj školy k filmu a ke kinům? vyjadřovali
se třeba učitelé nějak k tomu?

LZ: nemůžu říct že by takle ňák se kolem toho ňák mluvilo nebo...

SM: nevzpomínáte si.

LZ: ne, to si nevzpomínám. někdy teda se tam třeba, přišli prodávali
lístky spíš do divadla jako, jo, to sme teda někdy do toho divadla
třeba na Prodanou nevěstu, anebo na em ten na balet, Labutí jezero.

ale tak, tak aj sem vlastně tu Lucernu viděla, no ale to
pozdějš, myslím v kině taky sem ji viděla, no, to tam hrál ten
Brzobohatý ((Radoslav Brzobohatý)), toho mlynáře, a ten po- toho
podvodníka, no