Citát
0.0 3:1426Rozhovor vedl: Jiří Vraspír
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 19.5.2009, Brno
Rok narození: 1925: Narátorka měla jednoho bratra, který ale zemřel
v útlém dětském věku.
Povolání rodičů: Otec inženýr a vedoucí regulačního oddělení. Matka
v domácnosti.
Bydliště do roku 1945: Do 1930 ulice Tučkova (Veveří), poté do 1934
asi na Tůmové (Žabovřesky), poté Masarykova čtvrť.
Povolání: Narátorka vystudovala učitelský ústav, od roku 1945
pracovala jako učitelka mimo Brno, o rok později dokončila speciální
pedagogiku (ne na VŠ) a nastoupila v brněnské mateřské škole pro
děti s vadami sluchu a řeči, kde pracovala až do důchodu.
JV: takže dneska je devatenáctého května, mám tady paní Miloslavu
M.. vy ste ročník dvacet pět?
MM: ano, dvacet pět.
JV: a teď tedy bysme si paní Menšíková ee na začátek vlastně
sesumarizovali takové ty základní věci. vy ste se narodila konkrétně
kde?
MM: já sem se narodila v Brně,
JV: hm
MM: a, tak úplně jako dítě sme žili na Tučkové a potom sme se
přestěhovali do Žabovřesk, kde sme bydleli několik, dost roků a
právě ty Žabovřesky že byly blízko k tomu kinu, tak právě proto sme
to tak často navštěvovali. potom sme se odstěhovali do Masarykovy
čtvrti, takže pořád to bylo jako ten spád tam dolu.
JV: a na té Tučkové ste bydleli do jakého roku?
MM: to sem byla malá, to sem tak myslím do těch pěti let. hm a pak
ste tam bydlela vlastně v té další lokalitě v jakém časovém rozmezí?
MM: ee tam sme bydleli tak do mé druhé třídy, tam sme nebydleli
dlouho.
JV: do vašich devíti let?
MM: ano
JV: takže asi do roku třicet čtyři.
MM: ano, ano.
JV: a pak ste šli do té Masarykovy čtvrti.
MM: ano pak sme bydleli v té Masarykově čtvrti.
JV: a tam ste bydleli až do, protože my to máme,
MM: no tam sem bydlela prostě až do, až do svých osmadvaceti let,
kdy sme se, sem se provdala a vodstěhovala sem se z Brna.
JV: my to máme ohraničené rokem čtyřicet pět, takže do roku čtyřicet
pět ste tam pořád bydlela.
MM: ano, ano pořád, ano.
JV: a povolání vašich rodičů bylo jaké?
MM: tatínek byl inženýr a dělal na městě na regulačním oddělení a
maminka pochopitelně byla, jako v domácnosti.
JV: hm, žena v domácnosti. měla ste další sourozence?
MM: měla sem bratra, ale ten umřel jako miminko, ve čtyřech
měsících.
JV: jinak ste teda byla,
MM: jinak sem byla sama.
JV: hm a dosáhla ste jakého teda vzdělání?
MM: já sem dělala gymnázium a potom sem dělala na učitelském ústavě
a skončila sem teda jako učitelka, nějaký sme dělali potom ty
aprobace nebo co to bylo k tomu potřeba, ale vysokou školu ne.
JV: a ten učitelský ústav, to je vlastně jako by byla dneska nějaká
nástavba k tomu gymnáziu, že ste si rozšířila jakoby ty určité
znalosti v té oblasti,
MM: ano, ano
JV: ale není to jakoby klasická vysoká škola.
MM: ne.
JV: a pak ste učila?
MM: ano. pak sem učila,
JV: hm
MM: a nakonec, protože sme byli mimo Brno a potom když sme se do
toho Brna vrátili, tak sem si udělala částečně speciální pedagogiku,
a byla sem potom mnoho let na mateřské škole pro vadně mluvící, kde
sme měli děti s vadama řeči a byly tam aj afázie a prostě děti
všelijak, nedoslýchavý, se ztrátou sluchu a tak dál.
JV: a do zaměstnání jste poprvé nastoupila v roce...
MM: v roce, počkejte, ee začala sem učit mimo Brno a to bylo hned
v září čtyrycet pět.
JV: takže vlastně těsně po válce.
MM: těsně po válce, ano. eště se pamatuju, že to nebylo v Brně, tak
sme jezdili vlakem a dobytčákama.
JV: hm a pak ste se vrátila zpátky do Brna.
MM: pak sem se vrátila zpátky do Brna.
JV: a to bylo kdy? za jak dlouho? jak ste dlouho působila [mimo
Brno]
MM: [nebyla sem dlouho] byla sem byla sem mimo Brno asi rok jenom.
JV: a pak v tom ústavě ste působila až do důchodu?
MM: ano, až do důchodu.
JV: nezměnila ste už teda pracoviště.
MM: ne ne ne. pak sem ještě několik roků chodila jako na zástupy,
ale to sem chodila všechno jako na speciální školy.
JV: a vzpomněla byste si, v jakém roce skončilo vaše pravidelné
navštěvování kin? do kdy ste chodila často.
MM: no, vlastně to skončilo, první bylo, co sem intenzivně chodila,
tak to bylo em do devětatřicátého roku. potom za války vzhledem
k těm poměrům a k tomu, tak sem taky chodila, ale už ne tolik. no a
v pětaštyřicátém roce, to už mimo Brno, tak to sem začla chodit málo
a to sem už chodila teda taky do jiných kin, různě se to střídalo,
ale to sem chodila většinou v tak, v rámci nějaké schůzky, jo. no a
potom, když sme se odstěhovali, tak sme bydleli přes deset let
v Kyjově, no a tam sme chodili taky skoro pravidelně. tam bylo
v sokolovně kino, potom se tam otevřelo aj letní kino a tam sme
chodili taky pravidelně.
JV: a vy když ste se, když ste se vrátili zpátky z Kyjova do Brna?
MM: tak to sme, tak to sme chodívali, to sme se nastěhovali do
Králova Pole, já bydlím teď v Králově Poli a tam byly dvě kina,
takže sme chodili taky dost často.
JV: a vrátili ste se v jakém roce?
MM: vrátili sme se v roce šedesát osm.
JV: a ještě jedna věc, vdávala ste se v jakém roce?
MM: já sem se vdávala v roce čtyrycet osm, no a potom sem se
rozvedla a znovu sem se vdala až v roce sedmdesát.
JV: a tímhle bych teda uzavřel takovou tu první část a mohli bysme
se dostat dále, teď se vás budu ptát na vaši dětskou zkušenost, to
znamená zhruba do těch deseti jedenácti let, v době, kdy ste vlastně
navštěvovala obecnou školu.
MM: ano.
JV: a ta moje první otázka je ee asi zřejmá ((smích)) vzpomínáte si
na svojí první návštěvu kina?
MM: víte že ne.
JV: a vzpomněla byste si, dobře, zeptám se takhle, vzpomněla byste
si na tu vaši vůbec nejranější, na ten váš nejranější zážitek? na
vaši nejranější vzpomínku? nemusí to být nutně první, ale jenom tu,
kterou si opravdu pamatujete, jakoby ne- nejstarší.
MM: no, já si, já si pamatuji právě s tou mou babičkou, pamatuji si
přesně cestu kudy sme chodívaly, to kino, ale jaký to byl film, to
už opravdu nevim.
JV: a to ste ještě bydlela na Tučkové nebo [už ste se přestěhovala]
MM: [ne ne, to sme] to sme bydleli na té Tumové už.
JV: na té Tumové.
MM: ale vím, že to byl film, nějaký americký film, se šilej
templovou ((Shirley Temple))
JV: hm
MM: to si pamatuju.
JV: to vám mohlo být kolik let?
MM: tak co já vím, do první třídy?
JV: tak šest sedum?
MM: no, tak nějak.
JV: ee, vy ste s tou babičkou asi chodila často.
MM: ano, s babičkou sme chodily často, určitě to bylo každý týden.
JV: dá se říci jednou dvakrát týdně?
MM: no, dvakrát ne, ale jednou určitě.
JV: a babička byla právě ten člověk, se kterým ste navštěvovala
kino. maminka nebo tatínek [vás nebrali tak často]
MM: [ne, ne] ale oni, pokud já si vzpomínám, ale vůbec nechodili.
JV: vůbec nechodili do kina.
MM: vůbec nechodili. a moje maminka, ee moje babička byla velice
společenská
JV: hm
MM: až do vysokého stáři a vlastně mně nahrazovala maminku. já jsem
přišla ze školy a šla jsem rovnou k babičce.
JV: takže vidim, že ste měly takový velice úzký vztah.
MM: ano. ona babička taky, já sem jako dítě byla, a ještě mně to
zůstalo dodneška, já sem hrozně chtěla všechno vědět a babička byla
jediný člověk, který mi nikdy neřekl nevotravuj. a vždycky mně
prostě tu informaci podala.
JV: takže se dá říct, že třeba s maminkou nebo s tatínkem ste v kině
vůbec nebyli.
MM: ne, ne.
JV: nebyla, nikdy.
MM: ne, v divadle ano, ale v kině ne.
JV: v kině ne.
MM: v kině ne.
JV: chodila ste do kina ještě s někým jiným než s babičkou? třeba
s nějakou kamarádkou nebo třeba,
MM: ne, no tak to sem byla jako dítě a ta obecná škola, to
neexistovalo, abych tam šla sama.
JV: a později, až ste byla trošku starší, ještě v těch třicátých
letech,
MM: nó,
JV: dejme tomu do roku třicet devět.
MM: no, ne. ne, vždycky jenom s tou babičkou.
JV: s babičkou. dobře tak kdyžtak pak se ještě dostaneme k době
protektorátu, za nějakou dobu, takže to pak, se vás zeptám dál. a
jaké kino ste navštěvovala nejčastěji, nebo která kina ste
navštěvovala s tou babičkou?
MM: s tou babičkou to bylo vždycky do Lucerny ((Lucerna)).
JV: vždycky do Lucerny ((Lucerna)).
MM: vždycky Lucerna.
JV: a nikdy ste nezamířily nikam jinam.
MM: ne, nikdy sme nezamířily nikam jinam. ono, já, ono to bylo taky
tím, že jednak sme bydleli ještě tehdy ta doprava městská byla tedy
slabá, tak my sme chodily vždycky pěšky a tam to bylo teda nejblíž a
mimo to babička mě potom už brala na filmy, takzvaně mládeži
zakázané, na kterých teda vlastně nebylo nic závadného, ale v té
době to tak bylo, takže já sem ve svých třeba dvanácti letech viděla
třeba filmy, mládeži nepřístupné, protože babička to tam měla tak
zařízené, protože jak se začalo hrát, tak nám tam přistavili dvě
židle a sledovala sem ten film, protože jinak bych se tam na to teda
nedostala.
JV: to mně pan doktor Skopal říkal, že ste chodila s babičkou na
nepřístupné filmy.
MM: no, ano.
JV: vy ste se tam dostaly, protože ona tam měla toho známého.
MM: ano, ano.
JV: takže s tím nebyl žádný problém.
MM: ne.
JV: on vás pustil normálně.
MM: no ano.
JV: a vy ste seděly na těch dvou židlích někde bokem nebo...
MM: to sme seděly, no, tak nám to přistavil vedle řady, ano.
JV: v první řadě?
MM: ne, ne, to sme vždycky sedávaly tak v té druhé polovině.
JV: tak to je teda zajímavé, to sme tu ještě neměli.
MM: tehdy v první řadě seděl jenom ten, kdo měl korunu na kino.
JV: hm
MM: stálo v první a myslím v druhé řadě korunu, protože to byl
udělané tehdy tak, že ste měl <úplně zvrácenou hlavu>.
JV: paní C. říkala, že v první řadě vždycky seděli největší
rošťáci, ale tak ((smích))
MM: tak v Lucerně ((Lucerna)) ne.
JV: možná na nepřístupné filmy už moc rošťáci nechodili. ale takže
důvod, proč právě tohle kino bylo především, že bylo nejblíž.
MM: ano, ano.
JV: ste nemusely nikam daleko
MM: ano, ano.
JV: jaký byl váš, jaký byl názor vašich rodičů na chození do kina,
souhlasili s tím nebo vyjadřovali se k tomu aspoň nějak.
MM: nevyjadřovali se k tomu vůbec nijak, prostě když sem byla
s babičkou, tak sem mohla dělat to, co babička řekla.
JV: takže to ste měla dobré ((smích)) a ještě se zeptám postoj,
postoj školy k chození do kina, byl nějaký? vyjadřovali se třeba
učitelé?
MM: ne, vůbec ne, to si nikdy nevzpomínám, že by se nás byli ve
škole na něco takového ptali, ale chodilo se i se školou.
JV: takže vás nevarovali, že by to bylo nějakým způsobem [mravně
závadné]
MM: [ale né] ale dyť my sme si, dyť já sem měla od třetí třídy jako
učitele třídního Plevu ((Josef Věromír Pleva)), co napsal Malého
Bobše ((Malý Bobeš)).
JV: jo.
MM: no a ten teda rozhodně byl natolik světskej, že ten se vůbec
takový věci a i kdyby to byl zjistil, tak nad tím mávl rukou.
JV: a kdyby zjistil, že chodíte s babičkou na nepřístupné filmy
MM: no tak, no né, on se s babičkou dobře znal, protože babička,
nejenom že se mnou chodila do kina, jezdila na mě, se mnou na naše
školní výlety, když prostě bylo ve škole něco k vyřízení, tak prostě
přišla babička. babička prostě fungovala.
JV: byl pro vás film v tomhle věku důležitý?
MM: byl. já sem se na to vždycky velice těšila.
JV: chodila ste ráda.
MM: chodila sem moc ráda.
JV: a bylo to z důvodu toho, že ste vlastně s tou babičkou trávily
společně čas anebo, nebo,
MM: ne, jednalo se čistě jenom o to kino, páč s babičkou sem trávila
volný čas i jinak.
JV: a takže se zeptám, to, co vás na tom lákalo, nebo proč ste tam
chodila ráda, na nějaké ty důvody, vzpomněla byste si?
MM: no, připadalo mně to takový, když se šlo do kina, takový
sváteční, teď sem tam viděla něco, co sem normálně neviděla, protože
to byly všechny ty prvorepublikové filmy ať už to byly naše nebo ty
cizí, tak to byly takové ty limonády, které se mi teda jako dítěti
velmi líbily, no tak to byl asi ten důvod.
JV: měla ste nějaké oblíbené herce v té době?
MM: no, vzpomínám si na tu širlejku ((Shirley Temple))
JV. hm
MM: na tu si vzpomínám, na ty filmy jak se jmenovaly, to bylo
všechno skoro na stejné kopyto, ale ty filmy se mně s ní velice
líbily, protože ona bylo opravdu velice jako dítě, jako herečka byla
velice půvabná, uměla tančit, uměla zpívat a potom co si pamatuju,
že tehdy už, asi na dvou těch filmech, byl záběr, pár těch záběrů
barevných.
JV: a to teda bysme mohli říci, že to byly roky, nebo rok em raná
třicátá léta?
MM: no, no tak, no, ano. mně bylo v pětatřicátým deset let a to bylo
možná i předtím.
JV: takže ještě ta obecná škola.
MM: ano
JV: bavila ste se pak třeba ještě o tom s kamarády, se spolužáky,
oni nevím jestli do kina chodili nebo jak moc, ale jestli třeba to
chození do kina, ty filmy ty herci, hráli pak roli ee ve vašich
ňákých dětských hrách, nebo písničkách,
MM: ne
JV: nebo ve společných debatách.
MM: ne, bavila sem se o tom, protože několikrát byla se mnou a
s babičkou moje tehdy velmi dobrá kamarádka ze školy, tak ta
několikrát šla s náma, no tak sme jako děti pár slov o tom
prohodily, ale že bysme si na to hrály, nebo že by to na nás
působilo, to ne.
JV: ta znalost filmu nebyla důležitá pro konverzaci
MM: ne, ne
JV: společenskou [nebo dětskou]
MM: [no já sem vždycky] i když sem ráda chodila do kina a ráda do
divadla, tak i myslím i jako dítě sem byla velice realistická a
prostě sem to voddělovala vod toho normálního života, to bylo něco
velice hezkýho, ale rozhodně to na mě nijak takhle nepůsobilo.
JV: dobře, takže tímhle bysme to mohli uzavřít a dostali bysme se
dál, k nějakým diváckým návykům. a teď bysme se pohybovali od konce
té obecné školy, to znamená měšťanka až tedy rok třicet devět, do
protektorátu, než, než začla válka, což je teda období asi ve vašem
případě nějakých šesti, šesti sedmi let.
MM: ano
JV: v roce třicet devět vám bylo čtrnáct.
MM: ano a chodila sem na gymnázium, páč sem chodila na gymnázium od
primy.
JV: a gymnázium ste vlastně dokončila v roce čtyřicet jedna?
MM: čtyřicet čtyři.
JM: čtyřicet čtyři, jo.
MM: to byl osmiletej.
JV: takže vlastně v tomto, v tomto časovém období nedošlo k nějaké
závažné změně ve vašem životě jako svatba nebo ee zaměstnání že
byste si našla, to vlastně bylo až po té válce všechno.
MM: ano, ano.
JV: dobře.
MM: no, ale koncem té války, tak vod těch vosumnácti let už sem
chodila s jedním mládencem teda, to už sme do kina chodívali na
nějaké ty německé filmy my spolu.
JV: čtyřicet čtyři.
MM: ano.
JV: a v tomto období teda vod konce obecné školy do toho roku třicet
devět ste chodila do kina jak často, to už ste byla starší přeci
jenom.
MM: no, tak em ještě tak v té primě, sekundě, možná i tercii sem
pořád chodívala s tou babičkou.
JV: s babičkou.
MM: no a myslím až do toho protektorátu sme chodívaly teda často.
JV: s babičkou.
MM: ano, pořád s tou babičkou. tak, že bych chodívala s kamarádkou
někdy to, to si vůbec nevzpomínám, to sem nechodila.
JV: ani za toho protektorátu?
MM: ee, ani za toho protektorátu. to, potom když začal ten
protektorát, tak to delší dobu sme teda nechodili vůbec do kina,
protože to byly jako venku zatmění a takový poměry, to vlastně
prakticky sme teda trávili doma. no a potom, když už sme si na to
zvykli, zůstalo to stejný, ale když už sme si na to zvykli, tak sme
chodili do toho, do těch kin, ale těch českých filmů bylo málo, no a
tak sem byla na některých těch německých kinech. no ale, oni měli,
oni vlastně dělali takový jakoby revi ((revue)). a ty reví
((revue)), protože to bylo něco v té době nevídaného, tak to se mně,
jako děj skoro žádnej, ale to se mně líbilo.
JV: k tomu se dostaneme, až budeme u toho protektorátu. a to teda
bylo ještě před tím než ste začala chodit s tím mládencem.
MM: ano, ano
JV: takže v nějaké takové té časové rovině mezi [tím, co ste byli
doma, než ste začala žít vlastním nějakým]
MM: [ano, ano, ano]
JV: privátním životem, takže ste navštěvovala tyhlety reví
((revue)). dobře, a v tomto, v tomto čase ste pořád navštěvovala do
toho roku třicet devět ještě pořád tu Lucernu ((Lucerna)) nebo už
ste chodila třeba i do jiných kin s babičkou?
MM: no, s babičkou si vzpomínám jenom, že sme byly někdy ve skale
((Scala)) a v Alfě ((Alfa)), ale málo kdy. my sme hrozně moc
chodívaly do té Lucerny ((Lucerna)). no a já sem ještě loni byla v
Lucerně ((Lucerna)) a teď se tam zase chystám, protože to je jedno z
hrozně mála kin, který funguje pořád.
JV: funguje pořád, to je pravda.
MM: a přestože uvnitř je to teda vyspravený, tak ten prostor a ten
jak to tam bylo, to zůstalo naprosto stejný.
JV: bylo naopak nějaké kino, které ste neměla ráda?
MM: hm, ani si nevzpomínám, teď nemám ráda multikina. to, to už
prostě není kino, to už není ono. v těch kinech dřív to bylo takový,
takový intimní, prostě jak se zhaslo, tak člověk se jenom na to
soustředil a nepil šťávu a nejedl buráky a já nevim co všecko vokolo
a nebavil se.
JV: to je docela dobrá totiž jako narážka, protože sem se chtěl záhy
zeptat, jak ste se chovala při ee sledování filmů, jestli ste třeba
popíjela nápoje,
MM: kdepak, kdepak to ne, to neexistovalo, to sem byla naprosto na
to soustředěná, ale zajímavý je, že v těch,
(rozhovor na 11 sekund přerušen z důvodu příchodu třetí osoby)
MM: zajímavý je, že sem si vzpomněla, teď nedávno, už mi to úplně
zapadlo, že v kinech vždycky bývala přestávka. zřejmě proto, že z
těch technických důvodu, jo tam ňák to museli na jiný kotouč nebo
přetočit, a v té přestávce se teda prodávala limonáda a nějaký
lízátka a takový věci.
JV: a to ste si teda vy nikdy nekoupila.
MM: nejvýš nějakou tu limonádu když sem měla, když bylo v létě a
bylo teplo nějakou žíz- žízeň, ale jinak já sem teda byla vždycky
soustředěná na to.
JV: a ostatní diváci, kolem vás, kupovali potraviny, nápoje,
MM: no, kupovali, ale ne nějak moc, ale že by se nějak moc, v té
přestávce většina zůstala sedět.
JV: hm
MM: takže on tam chodil s tady s tím a jakmile se zhaslo, konec.
JV: takže ani třeba nějaké, nějaké hlasité projevy, jako tleskání,
hvízdání, komentování,
MM: ne, to tehdy nebylo, to tehdy nebylo.
JV: ani když ste byla mladší? a třeba chodili ste na nějaké dětské
filmy, nevim, říkala ste se školou? do kina.
MM: ano chodili sme se školou do kina, třeba si vzpomínám, že sme
byli se školou na filmu o Rastislavu Štefánikovi ((Milan Rastislav
Štefánik)).
JV: hm
MM: dodneška si vzpomínám, ten herec co ho hrál, menoval se Rogoz
((Zvonimir Rogoz)) a tu jeho milou hrála Oličová ((Karla Oličová)),
<to teda nevím> že si na ty ména ještě pamatuju,
JV: to bylo ještě v obecné nebo v měšťance
MM: obecná, to byla obecná, a dodneška si velice dobře na ten film
pamatuju a to teda vopravdu, protože sme tam šli se školou a byly
tam taky jiný školy, čili to bylo čistě jenom pro školy, no tak tam
teda jako ten klid a to moc nebylo.
JV: a projevovali se především pravděpodobně když už tak kluci
předpokládám.
MM: no, samozřejmě, samozřejmě.
JV: ee dobře, tak vy ste tady teď nakousla jeden film, vzpomněla
byste si, co vás na něm tak upoutalo, nebo z jakého důvodu si ho tak
pamatujete?
MM: no, pamatuju si ho z toho důvodu, že teda jako se mluvilo tehdy
Masaryk, Beneš, Štefánik a o tom Štefánikovi se mluvilo hodně, no,
mluvilo se i teda o tom jeho konci, jak to bylo, jak by to bylo
vypadalo, tady tyhlety debaty zase vedl můj tatínek doma, ale né
teda se mnou, jo, třeba s maminkou, jo, ale protože ji, já jak sem
slyšela, že se někde bavili, tak sem šla vždycky poslouchat. no a
tak proto, proto, a pak nám taky samozřejmě pan učitel vykládal o
tom, takže ten film, se mně jako líbil a zaujal mě.
JV: a to vám mohlo být kolik let?
MM: co já vím, devět, deset.
JV: hm. my pořád mluvíme o té Lucerně ((Lucerna)), je to nasnadě,
protože ste do ní chodila poměrně dlouhou dobu, vlastně až do toho
roku třicet devět?
MM: ano
JV: s babičkou. ale poté, už teďka se dostanem do toho protektorátu,
kdyžtak se k tomu ještě vrátíme, jenom abych věděl, pak ste
navštěvovala i jiná kina?
MM: ano, chodili sme dost často do kina Metro,
JV: hm
MM: to bylo na Lidické, tam jak je dneska městský divadlo,
JV: hm
MM: a to bylo velice hezký a příjemný kino. tam sem chodívala hrozně
ráda, chodívali sme tam vždycky sme, prošli sme tam Slovan, tam tu
pasáž, tam sem chodívala, tam sme chodívali často. potom sme
chodívali dost často do Alfy ((Alfa)),
JV: hm
MM: a občas sme chodívali i do takových malých kin, protože sme
nechodili do kin, ale chodili sme na filmy, na filmy a na herce,
JV: takže, hm
MM: a pokuď, pokuď ten film se hrál někde, třeba si vzpomínám že v
Židenicích bylo kino Svět ((dříve Hvězda, Astra)). tak tam sme taky
byli několikrát, protože ten fi-, hrál se tam určitý film, který sme
chtěli vidět, ono to bylo tak že, nebylo to tak rozdělený jako
dneska, že byly ty premiérový kina, ale em tam se to hrálo, třeba
týden, to sme se ňák na to třeba nedostali, tak sme šli až pak tam.
JV: takže pro vás nebylo důležité při výběru konkrétního filmu ee
nebylo pro vás důležité to kino [jako takové, ale především teda]
MM: [né, né, né] ten film, ano.
JV: a vy ste říkala, že ste měla hodně ráda tu Moravu ((Morava,
dříve Bio Metro)).
MM: Moravu ((Morava)) a Jadran.
JV: Moravu ((Morava)) a Jadran a Metro.
MM: no to Metro, to bylo ještě tam Morava a Jadran, tam sme
chodívali, tam sem chodívala až teda když sme se pak přestěhovali do
toho Králova Pole po roce sedmdesát.
JV: hm a to Metro ste měla tak nejradši dá se říct.
MM: to, to Metro, no, třeba Alfa, to se šlo dolů, dolů, pořád dolů.
kdežto to Metro bylo, ten sál byl prostě v rovině, jo, nebylo to tam
nějak, no, to Metro na mě tak nejlíp působilo, to sem měla
nejraději.
JV: takže to bylo především díky těm jeho [prostorovým dispozicím]
MM: [ano, ano, prostorovým] dispozicím, ano.
JV: kvůli tomu interiéru
MM: ano, ano.
JV: a do Lucerny ((Lucerna)) ste chodila stále, i v čase [kdy ste
navštěvovala už i jiná kina]
MM: [ano, ano, ano, ano]
JV: a kromě tady těchto kin, chodila ste třeba i ještě do jiných
kin? sme vyjmenovali Alfu ((Alfa)), Metro, Moravu ((Marava)),
Lucernu ((Lucerna)), navštěvovala ste i ještě nějaká jiná kina?
vzpomněla byste si?
MM: no třeba Kapitol a skalu ((Scala)), to většinou ty mě-, v tom
okruhu středu města.
JV: vzpomněla byste si na ty rozdíly mezi jednotlivými kiny?
MM: no po jaké stránce myslíte ty rozdíly?
JV: iteriér, přístup zaměstnanců, uvaděčů, k divákům,
MM: no, ee
JV: sál kina, foajé ((foyer)), pokladna, všechny ty věci, které tam
vlastně jsou.
MM: no, mys- myslím si, že tady tohle se začlo projevovat spíš až
později, anebo sem si jako dítě toho nevšímala, ale vím, že třeba
byly, všude byly uvaděčky, které si vzaly lístek a dovedly vás až na
místo, a to bylo všude,
JV: ve všech kinech
MM: ve všech kinech, všude se tak jako jednalo, což úplně se pak,
úplně se v pozdějších letech opustilo, prostě máte lístek teď
samozřejmě tam není úplně světlo, je tam přítmí i před tím než se
začne hrát, když tam chodí lidi, takže někdy byl dost problém si to
místo najít.
JV: tenkrát bylo tedy rozsvíceno.
MM: nebylo, taky bylo takové příšeří.
JV: hm, myslíte že bylo menší nebo větší, <nebo stejné>
MM: no, teď je větší
JV: dneska je teda poměrně velké
MM: ano, velké. to když sem byla naposled v té Lucerně ((Lucerna)),
tak tam byla skoro tma.
JV: hm a ta praxe toho, vlastně uvádění nebo přivádění na to vaše
místo, ta trvala vlastně do kdy jen tak pro zajímavost? abysme si
udělali obrázek.
MM: já myslím, že to bylo ještě za toho protektorátu.
JV: hm, myslíte, že ještě tedy do padesátých let? třeba, nebo, s
převratem to nějak vymizelo.
MM: no, no já sem potom už teda do toho kina chodila málo, protože
sem taky potom byla mimo Brno zaměstnaná tak sem jenom sem
dojížděla, no, no já si myslím že tak ještě za toho protektorátu a
pak, pak už bych řekla, že to moc nebylo.
JV: každopádně to je hodně zajímavá zkušenost nebo, nebo věc,
vlastně o tomto ještě žádný pamětník nemluvil, nebo aspoň si na to
nevzpomněl při rozhovoru.
MM: no protože to, to je, mně to tehdy připadalo takový, no, ti lidi
právě že vás uváděli, tak ste si je pamatoval, oni vás samozřejmě
ne, ale vy ste si ty lidi pamatoval, kdo tam byl, takže člověk
zjistil, jestli je tam ten stejný nebo jestli je tam někdo jiný a
jako dítě sem měla pocit jako, takový příjemný pocit, jak kdyby mě
tam někdo vítal nebo něco takového.
JV: a hrály tyto nějaké rozdíly, my sme se vlastně k těm rozdílům
ještě nedostali, jenom ste zmínila, že ty uvaděčky tam byly všude,
MM: ano
JV: hrály nějaké rozdíly v tom kinu, ať už teda mluvíme o tom
chování těch zaměstnanců nebo nějakých těch prostorových
dispozicích, hrály pak třeba rozdíly ve vašich preferencích? že ste
si řekla, tak půjdu teda radši do tohodle kina než do nějaké tam
teda blechárny, tam to opravdu nemám ráda.
MM: no, určitou roli hrály, ale největší roli hrál ten film, takže
samozřejmě do takové blechárny sem šla pouze tehdy, pokud tam byl
nějakej film, kterej sem chtěla vidět a kterej sem jinak nestačila,
JV: kterej vám za to stál.
MM: ale jinak, kterej mně za to stál, ale jinak do takových těch,
těch určitých, to sem chodila dost nerada.
JV: vzpomněla byste si na nějaké jejich názvy?
MM: názvy ne, ale dodneška to vím a je tam <sekn hend> ((second
hand)), je to rožek Domažlické a Štefánkové ((kino Elektra)). a eště
je tam, já vim jak to kino vypadalo, a ještě je tam z boku, kdysi
bylo tam ještě dost dlouho vidět jenom napsáno kino. a tam byl vchod
a tady z této druhé strany byl východ a na to kino si vzpomínám a to
byla vopravdu taková blechárna. a ty prostory, co sou tam, tak ty
tam takový sou a je v nich dneska sekn hend ((second hand)).
JV: nevzpomněla byste si, v čem to kino na vás působilo tím dojmem
blechárny? jako,
MM: no tak takový víte to bylo, em, takový omšelý to tam bylo, no a
JV: byl tam cítit nějaký zápach třeba?
MM: no tak to, to ani ne, ale bylo to takový omšelý a měla sem i
pocit, že tehdy, tehdy totiž byly v, podle ceny byly dost rozdílný v
těch kinech místa. taky ty lepší kina měly takzvaný lóže, jo, kde
teda to vypadalo jako malá lóže, jako v divadle, no a tam teda byl
člověk, že okolo něj neseděl kdoví kdo, před ním neseděl kdoví kdo,
to člověku vadilo, protože tehdy ještě nebylo to v těch kinech tak,
že by to bylo natolik zvednutý, že vám ta řada před váma vůbec
nevadila, jo, takže tehdy opravdu byly ty sedadla tak a teď mezi
tím, ty další sedadla a vy ste se koukala tou uličkou a to si
vzpomínám kolikrát, že sem seděla takhle celý film, abych něco
viděla.
JV: že před vámi seděl někdo vysoký a vy ste neviděla přes něho
MM: no, no, dost to dost vadilo.
JV: to chápu. a ňáký dojem, který na vás zanechalo třeba určité kino
si řekla, tak tohle je opravdu jako kino pro lepší lidi, že bylo
nějakým způsobem honosné nebo monumentální v nějakém aspektu a
naopak, že ste si říkala, tohle je kino spíše pro,
MM: no, byl rozdíl mezi těma kinama, ale já sem to nikdy takhle
nebrala, já sem se na to nikdy nedívala
JV: [a spíš to ten subjektivní]
MM: [tak třeba ta ta skala ((Scala)),] ta byla taková, taková jako
lepší, jo, že tam bylo aj dole bylo takový to bifátko, kde se
prodávaly všelicos takový ty bombóny a já nevim co všecko a to bylo
opravdu takový kino na tehdejší dobu, skutečně ty druhý tak
nevypadaly.
JV: hm a kino Alfa třeba?
MM: kino Alfa, z toho kina Alfu, Alfy, si vzpomínám, to je zajímavý,
nejvíc na ty šatnáře a šatnářky. tam byla velká šatna a tehdy se
dávalo teda do šatny v kině zcela běžně. taky to bylo teda i
způsobem jak sme se tehdy oblíkali. i na jaře se nosil třeba
kostýmovej kabátek, v kterým se nesedělo a tam si vzpomínám, že byla
veliká šatna a tam ty šatnářky byly teda velice obratný a šikovný.
JV: dobře, takže tím pádem bysme měli tak nějak ty kina probrané,
důležité je teda u vás že, kam vás to nějak táhlo, nebo kde ste se
opravdu cítila dobře, tak to bylo to kino Metro na Lidické, v hotelu
Slovan.
MM: ano, ano.
JV: tam ste chodila nejčastěji.
MM: tam sem chodila nejčastěji.
JV: pak teda vlastně to je to období určité té bubliny mezi tím
obdobím strachu, když ste radši byli doma a nevycházeli,
MM: ano, ano.
JV: takže to ten protektorát a tím obdobím kdy už ste teda měla toho
přítele a chodili ste, spolu. tak v této době, chodila ste s nějakou
partou přátel do kin? v těch čtyřicátých letech.
MM: ne. ne, ale můžu vám říct, že tehdy ani takový party nebyly. to
pokud bylo tak ee byly dvojice, kamarádky nebo kamarádi, ale takový
tak jak sou takový ty party, to jak to nebývalo.
JV: myslím třeba spolužáci ze školy
MM: ne, ne
JV: nepřátelila ste se ve více lidech.
MM: no my sme byli, já sem totiž do toho gymnázia, co sem chodila ty
čtyři roky, tak sem chodila, to bylo vlastně klášterní gymnázium.
dodneška funguje na Lerchové ulici, je tam, je to teď jazykové a
tam, to bylo pro dívčí a bylo to pro celou Moravu, to znamená, že
oni tam bydlely v iternátech, takže nám, který sme byly z Brna, nás
bylo poměrně málo, tak sme se kamarádily jenom ty co sme tak poblíž
bydlely, té školy, a co sme spolu chodily. ale ani si nevzpomínám,
že by oni byly nějak moc, chodily do kina.
JV: a třeba nějaké děti v okolí vašeho bydliště, Masarykovy čtvrti
anebo ještě předtím, když ste bydleli, nehráli ste si třeba
společně.
JV: no tak to sme si společně hráli, ale já mám pocit, že do toho
kina jich chodilo hrozně málo.
JV: takže se nedá říct, že by to kino sloužilo jako nějaký sociální
prostor, kde byste se stýkali, navzájem,
MM: ne, ne, rozhodně ne, rozhodně ne.
JV: já se teď vrátím trošičku zpátky, chodila ste do kostela?
MM: no, do kostela sem chodila.
JV: v neděli.
MM: v neděli.
JV: pravidelně.
MM: no, pravidelně a právě ty čtyři roky, který sem chodila tam do
toho gymnázia a tam byla kaple a já hrozně ráda do dn-, hrozně
nerada dodneška ráno vstávám a my sme tam musely chodit v neděli na
mši svatou v osm hodin, přestože v kostele vedle byla desátá. když
to ještě toto není nic s tím kinem společného, ale když o tom ještě
tak mluvíme, tak jak sem přicházela teda k rozumu, během těch čtyř
let, v tom klášterním gymnáziu, tak sem se na lecos začla dívat teda
kriticky,
JV: což je vymezeno teda rokem čtyrycet, ee rokem třicet devět až
čtyřicet čtyři?
MM: ne, to už sem chodila, já sem potom chodila vod kvinty, to
znamená čtyřiačtyřicet sem maturovala,
JV: vy ste chodila na osmileté gymnázium.
MM: ano a to už sem nechodila tam. tam totiž to bylo klasické a tam
byla latina a byla tam i řečtina a řečtina, latina, to je vynikající
věc, ale řečtina teda na nic, tak já sem přešla potom na reálné
gymnázium, mendlovo gymnázium ((Gymnázium J. G. Mendela)), no ale to
už byla válka, nebo teda protektorát a to sme neměli budovu, takže
sme chodili různě po školách, půl roku tam, půl roku tam.
JV: do primy ste nastoupila teda ještě,
MM: tady
JV: v roce, v roce jakém? abysme to teda měli.
MM: no, šest a pět je jedenáct, takže v roce třicet šest.
JV: hm a to už teda můžeme považovat za nějaké období, kdy vlastně
ste byla v pubertě a začala ste se na ty věci dívat
MM: no to ještě ne, to ne. tehdy puberta byla až tak ve čtrnácti,
patnácti ((smích)) to nebylo tak brzo jak dneska.
JV: takže až kolem těch čtrnácti patnácti přišel ten věk, kdy ste
začala ty věci hodnotit kritičtěji.
MM: ano, ano. no tak to už sem se na to dívala, prostě něco jiného
se říkalo, něco jiného se dělalo.
JV: takže vlastně s tím jak začala válka.
MM: ano.
JV: mě právě zajímalo, když sem se ptal na ten kostel, tak jestli
ste někdy nebyla účastna toho, že by na faře vám pouštěl pan farář
nebo kazatel nějaký film, pro děti, pohádku nebo tak.
MM: ne. a pokud vím, tak to tedy neexistovalo.
JV: hm
MM: to tedy neexistovalo vůbec.
JV: jedna paní právě říkala, že jim to pouštěl.
MM: no tak kdoví kde to bylo, no ale tam, tam rozhodně ne, protože
tam byl farář, tam byl docela tak dobrý světský, ale jinak to tam
bylo strašně bigótní, takže to vůbec nepadalo v úvahu.
JV: stávalo se, že by vám návštěva kina nějak někdy zabránila, ee,
<že by vám návštěva kostela> zabránila jít do kina a samozřejmě
naopak, že byste upřednostnila někdy,
MM: ne, ne
JV: jedno nebo druhé.
MM: to se tam vešlo klidně, ale fakt je, že když sem začala chodit
na to klášterní gymnázium, víte to sou věci, na který si člověk tak
nevzpomene hned, až jak se ptáte, tak tam vopravdu kdysi byl ňákej
problém s tím, že některá ta dívka, já teda ne, byla v kině a ta
sestra ji ňák cestou viděla nebo něco takovýho a dost to teda
nehezky zkomentovala.
JV: hm a vzpomněla byste si třeba co, co bylo za ten problém? co jí
tam vytýkala konkrétně?
MM: no, vytýkala ji to, že, to už taky byla, no směšně pozdní
hodina, ale už bylo ňák po osmé, jo, páč bylo vona byla na šestou.
no a jednak to a jednak, jednak prostě že, tak nebylo to přímo
řečeno, ale tak naznačování jako že tam ty věci co sou, že by se z
toho mohla zkazit. pokazit ((smích))
JV: hm, rozumim ((smích)) ještě se zeptám, vy ste byla věřící,
hlásila ste se k nějaké církvi?
MM: ano já sem, já sem pokřtěná. římskokatolička ((Římskokatolická
církev))
JV: Římskokatolická, hm. myslíte si, že to vaše vyznání nebo to, že
ste byla pokřtěná, ovlivňovalo tu vaši zkušenost nebo ten váš
zážitek s filmem?
MM: ne, vůbec. vůbec ne,
JV: nepromítalo se do toho třeba ňák [to vaše vyznání]
MM: [ne, ne vůbec] vůb- vůbec ne, protože taky moje babička, ta taky
chodila do kostela, ale byla úplně normální a všecko posuzovala
realisticky skutečně a u nás doma, že by se dodržovaly nějaký takový
ty, em, bigótně, to vůbec u nás doma nebylo. (.) ale ta kamarádka,
jak sem říkala, že někdy ta babička ju do té Lucerny ((Lucerna)) se
mnou vzala, tak ee, ta vopravdu ta měla tatínka, který teda byl víc
než pobožný, a já mám dojem, že tehdy s náma byla dvakrát nebo
třikrát a pak něco doma řekla a pak už nesměla jít.
JV: už nesměla do kina.
MM: víte, vy se tak úžasně ptáte, to sou věci, který pak člověku
naráz vyvstanou, na který by si člověk jinak ani nevzpomněl.
JV: mě ještě teda napadla jedna věc, em, jak babička se stavěla k
tomu sledování filmu, chodila ona ráda do kina nebo znamenalo [pro
ni kino hodně?]
MM: [ano, velice ráda] velice ráda. babička byla velice společenská
a i když já už sem teda byla dospělá a babička teda měla dost pozdní
věk, tak babička chodila každý týden se známýma do kina a každý
týden do kavárny.
JV: chodila třeba i do divadel?
MM: do divadel, ee, pokud si vzpomínám nechodila, chodila se mnou na
nějaký ty dětský představení, to bývalo v Typosu nějaký kašpárek, už
nevím jak to bylo, ale moji rodiče měli vždycky předplatné v divadle
a moje maminka chodila nerada, takže já sem snad vod svejch třinácti
let chodila do divadla, pravidelně.
JV: počkejte, maminka měla předplatné a chodila nerada.
MM: tatínek s maminkou měli předplatné,
JV: hm
MM: a maminka chodila nerada.
JV: s tatínkem.
MM: s tatín-, no, do divadla ((smích))
JV: <to chápu>
MM: ne s tatínkem, ale prostě nerada, jo, takže se stávalo, že na
poslední chvilku si rozmyslela, nepudu, a tatínek, Miluško, honem se
vobleč,
JV: tatínek byl ten milovník divadla.
MM: ano, tat-, Miluško honem se vobleč. tak já sem na sebe naházela
šaty, takže já sem znala operetu a nevim co všecko snad už vod
třinácti, vod čtrnácti roků.
JV: tatínek byl syn babičky?
MM: ne, to byla maminka mé maminky.
JV: aha, já právě, tam, jak ste říkala, že babička byla velmi
kulturní a divadlo, kino, tak sem si říkal, jestli to divadlo právě
od ní nemá ten tatínek.
MM: ne, tam se to, tam to bylo přes generaci. moje, moje babička
byla výborná, společenská, chytrá, no, měla všech deset pé. moje
maminka z toho neměla ani jedno, nespolečenská, nerada někam
chodila,
JV: ste říkala, že byla žena v domácnosti, [takže ji to ale takhle
vyhovovalo]
MM: [no dobře, ale babička byla taky.]
JV: hm
MM: a já to mám po té mé babičce. já teda z maminky nemám nic, já to
mám všecko z mé babičky.
JV: a tatínek, teda ten jak, teda byl asi někde mezi. vy ste říkala,
že do kina on teda vůbec nechodil, ale do divadla chodil [teda asi
rád.]
MM: [do divadla ano.] do divadla ano.
JV: jinak té další kulturní aktivity jako ee knížky, četli ste
knížky doma?
MM: no, četli sme hodně. hodně sme četli, babička taky hodně četla,
ale to i maminka dost četla. ale já sem, já sem kvůli tomu jako dítě
dostávala, protože já sem četla pod peřinou a tatínek říkal, každej
ten škvár musíš přečíst... ale já sem četla, protože sme měli moře
povinné četby, Jiráska ((Alois Jirásek)), já nevím co všecko. já sem
četla ty knížky, protože mě zajímal vždycky děj,
JV: hm
MM: tak hop šup tralala. ale všecko sem věděla, a pak teprv sem se
vracela k těm popisům faktu. vždycky sem od tatínka dostávala, že
nečtu, že hltám ty knížky. a dneska přečtu taky ještě kde co,
[noviny, časopisy]
JV: [takže vidím, že opravdu] vy ste jako dcera babičky ((smích))
MM: ano ((smích)) úplně.
JV: to je krásné. a mně spíš šlo o to, jakou roli hrálo to kino mezi
těma dalšíma, dalšími kulturními aktivitami v životě vaší babičky,
jestli třeba to stálo na vrcholu, nebo třeba bylo to na stejné
úrovni jako chození do divadla, že zas jako nějak neupřednostňovala
divadelní představení na úkor filmové nějaké [projekce]
MM: [no, je to zajímavý,] tatínek chodil rád do divadla a babička
teda ráda chodila do kina. do divadla taky, ale poměrně málo.
JV: takže to kino pro ni hrálo asi přeci jenom větší roli.
MM: ano, větší roli.
JV: větší roli.
MM: no a já sem chodila s ním do divadla a s ní do kina.
JV: to je krásné, když může být dítě tak jako zapojeno do těch
kulturních aktivit, určitě je to dobře, a em s babičkou pak ste se
bavily třeba o těch filmech?
MM: ano
JV: probíraly ste třeba,
MM: protože sme šly pěšky domů, a tak sme se o tom bavily. pokud se
mně tam něco, já sem většinou teda, dneska už si nevzpomínám, ale
většinou sem měla k tomu ňáký dotazy, jo, proč je to tak a jak to že
tam je to a nevím co, proč to je, no a babička vždycky se mnou na to
téma debatovala a vždycky mně všecko vysvětlila.
JV: snažila se,
MM: ano, ano.
JV: podat nějaké vysvětlení. vzpomněla byste si na nějaké třeba em,
reakce babičky, kdy opravdu se jako vyjadřovala nesouhlasně k tomu,
co viděla nebo že ji to opravdu jako nadzvedlo, v uvozovkách,
MM: ne, nevzpomínám si.
JV: naopak zase kdy byla nadšená, kdy to chválila,
MM: no, většinou se jí to líbilo, že by ju to nějak nadzvedlo, to
ne, ale víte, ony ty filmy vás tehdy ani nadzvednou nemohly, prostě
to, <to byly takové>, jestli se vobčas podíváte na filmy pro
pamětníky, tak to byly takové, takové jakoby limonády, no, to bylo
tak jako, no, ale něco tam vždycky z toho života bylo.
JV: ale tak dobře, ale byly i jako dramatičtější, dramatičtější
filmy.
MM: no tak, nó
JV: a vy ste říkala, že ste chodila právě na ty [nepřístupné, takže]
MM: [no na ty, no tak] no tak tam snad něco bylo, no, nějaký,
nějaký takový, milostný konflikty nebo něco takovýho, ale
JV: na druhou stranu, to ste byla ještě docela mladá, na [nějaké
milostné]
MM: [no, no ano] no právě, no právě. já sem viděla v k-, proto já
sem tolik těch filmů viděla, protože mě ta babička tam na to brala,
protože ty filmy byly opravdu mládeže nepřípust-, nepřístupné a
myslím, že bylo tehdy do šestnácti a pak do vosumnácti.
JV: a vy ste chodily na ty teda do těch osumnácti nebo od osumnácti.
MM: no, no, od, ano. takže já sem viděla filmy, který sem vlastně
vidět neměla, ale nijak mě to teda jako,
JV: myslíte že vás to nijak neovlivnilo.
MM: ne, nijak mě to neovlivnilo, ale to ani nešlo, aby vás to
ovlivnilo, tam prostě nic nebylo.
JV: hm
MM: to vůbec s těma dnešníma milostnejma scénama, to vůbec se nedá
srovnat, to je nebe a dudy.
JV: hm. myslíte si třeba, proč byl ten film od osmnácti? když ste na
ňákém byla,
MM: no, většina těch filmů sem nepochopila proč, no třeba když se
tam, když se v tom filmu dvakrát líbali, tak už to bylo nepří-,
mládeži nepřístupné.
JV: do toho kina ste chodily bez placení nebo ste platily?
MM: no samozřejmě sme platily.
JV: když ste říkala, [že tam měla známého uvaděče, tak jestli vás
jako pustil]
MM: [ne ne ne ne, to sme samozřejmě platily] a myslím si, to nejsem
si tím jistá, ale myslím si, že sme zaplatily víc než sme měly, za
tu ochotu. ono tak jak si vzpomínám, to teda s tím kinem nemá vůbec
nic společného,
JV: to nevadí, povidejte.
MM: když em sem měla, já sem mívala angíny, ale neměla sem u toho
teploty a tak se mnou chodila babička k doktorovi, k normálnímu
praktickýmu. babička tam přišla, pozdravily sme a babička bez řečí
mu na stůl položila dvacet korun.
JV: hm
MM: já se dodneška,
JV: dneska by to byl byl úplatek
MM: já se do dneška přesně na to, no ne, tak asi se taky platilo.
dodneška si vzpomínám, a tehdy, dvacet korun,
JV: hm
MM: a teď skáčou nad třicet. čili to je nesrovnatelný, já se, já se
pamatuju docela dobře za první republiky, některé věci kolik stály.
protože to maminka tatínkovi vykládala, jo, představ si, já sem byla
v obchodě a platila sem to, já, já vím jaký byly nájmy, já vím jaký
byly platy. protože to se vykládalo doma, tak to vím. čili v tom
poměru, to bylo hrozně moc. tramvaj stála korunu, na přestup korunu
padesát. a to kino, to bylo koruna, tam ňáká ta první druhá řada,
pak dvě, pak pět, no a jestli to bylo ještě víc, to nevim, to se
nepamatuju.
JV: pět korun za tu lóži?
MM: možná že ta lóže stála teda deset, no ale jinak tak většinou to
tam bylo tak okolo pěti korun.
JV: a deset korun už je docela dost.
MM: no ale i těch pět nebylo zas tak málo.
JV: hm, mě napadlo, pak ta čtyřicátá léta, vy ste říkala, že tam
byly ty estrády nebo, ne estrády, ale vy ste říkala ještě
MM: reví ((revue)), to byly vlastně takový reví ((revue)). ty
německý filmy, co k nám přišly, tak to byly takový zábavný filmy, a
voni neměli špatný ty filmy. a v těch jejich filmech, byly to taky
teda na konc- teda limonády, takový filmy, nevzpomínám si, aspoň já
sem nikdy na žádným nebyla kde by tam byla ňáká propaganda jejich
nebo něco takovýho.
JV: kdybyste to měla tím žánrem vymezit, tak řekla byste, že to byly
komedie, romantické komedie,
MM: jo, romantické komedie, třeba si vzpomínám marika rek ((Marika
Rökk)), jo to byla tanečnice a zpěvačka a to byly opravdu takové
romantické komedie s tančením, se zpíváním a opravdu potom sem
viděla několik a to byly skutečně revi ((revue)), skutečně tam byl
balet.
JV: takže ten večer byl komponovaný.
MM: ano, ano a to opravdu to měli, to sem teda hodnotila na tehdejší
dobu, to bylo dost nevídaný. americké filmy k nám v tu dobu
nechodily, tak ty byly taky tak, to měly. ale tady u nás, to bylo
nevídaný.
JV: když ste chodila do kina s babičkou, tak ten výběr filmu
předpokládám byl na ní.
MM: na ní, ano.
JV: takže ona prostě řekla, dneska půjdeme na tento.
MM: ano, Vdavky Nanynky Kulichovy ((smích))
JV: to si pamatujete.
MM: to si vzpomínám, <Otec Kondelík a ženich Vejvara>, ale já si
vzpomínám, ale to už bylo teda později, potom si vzpomínám na ty
filmy s Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)), se Zitou Kabátovou
((Zita Kabátová)), Věrou Ferbasovou ((Věra Ferbasová)), em Lídou
bárovou ((Lída Baarová)) no s Novým ((Oldřich Nový)), jo, to byl,
Nový ((Oldřich Nový)) začínal v Brně.
JV: hm, já vím ňáký z těchto herců, jak ste teď vyjmenovala, a
hereček, imponoval vám, měla ste nějakého opravdu jako radši než
druhého? jako, jako svou osobní hvězdu?
MM: ne, já sem na hvězdy,
JV: ne
MM: já sem to, já sem to brala tak, já sem totiž měla strýčka,
který, byl to maminčin bratr, který byl bydlel v Praze a velice
často k nám jezdil, a já, když sem tak, jako, byla sem v kině, já
sem ti viděla Vítovou ((Hana Vítová)), vona byla tak krásná. von se
na mě podíval a povidá, jo? to bys ju měla potkat v Praze na ulici,
to bys viděla. a kdyby s tebou dělali to co s ňou, tak bys byla taky
tak krásná, takže, ten mě <přivedl do reálu>.
JV: takže ten vás tak jako usadil.
MM: jo.
JV: dobře, no takže, já sem se chtěl zeptat, jestli vám ňáký herec
[imponoval nebo herečka]
MM: [ne, to jak má někdo pověšený] nebo toto, [to sem nikdy neměla.]
JV: [nechtěla ste být jako ona.]
MM: ne, ne, to sem nikdy neměla.
JV: dobře, babička, no to je taková otázka jako, na ní není možné
úplně odpovědět, ale jak myslíte, že ona získávala informace, řekla
ste, že byla taková hodně kulturní, takže myslíte, že třeba
odebírala noviny nebo nějaké přehledy,
MM: no kinoreví ((Kinorevue)).
JV: kinoreví ((Kinorevue)) odbírala.
MM: no, kinoreví ((Kinorevue)).
JV: hm, pravidelně?
MM: pravidelně, no a já sem to samozřejmě taky četla, takže tam byly
informace vo všem, teď sem nedávno šla kupovat jedné známé něco do
antikvariátu a tam ještě jedno kinoreví ((Kinorevue)) měli a
prodávali.
JV: a když ste se, když ste pročítala to kinoreví ((Kinorevue)), tak
třeba, bylo to tak, že by vás třeba nějaký film zaujal a řekla ste,
babi, pojďme radši na tento film, ten chci vidět já, [nebo ste to
vždycky nechala na tu babičku]
MM: [ono tam, ono em] nechala sem to na tu babičku a ono v té
kinoreví ((Kinorevue)) ani tak nebylo o těch filmech, bylo tam
hlavně vo těch hercích.
JV: hm
MM: bylo tam sice, hraje v tom a v tom filmu, ale teď tam bylo
popisovaný, ten herec, co a jak, obrázky těch herců, takže to
kinoreví ((Kinorevue)) myslím si, že bylo spíš o těch hercích než o
těch filmech.
JV: hm, takže nějaké anotace delší tam nebyly.
MM: ne, ne. teď sem se dověděla zajímavou věc, včera sem to přečetla
v knížce půjčené od mé dcery. všechno, co sem v životě potřeboval
sem se naučil v mateřské školce ((Všechno, co opravdu potřebuju
znát, jsem se naučil v mateřské školce)), je to báječná knížka, a
tam sem se ((smích)), tam sem se dočetla, já si vzpomínám i na ty
americké filmy, který ještě tak, v tom osumatřicátým roce, co tady
byly, byly to ty velkofilmy, Greta Garbo, jo, a vzpomínám si na film
Hraběnka Walewská, kde hrála Greta Garbo a Napoleona hrál herec,
který se menoval šárl boajé ((Charles Boyer)) a včera sem tam v tom,
v té knížečce, se dočetla, že byl, hrál milovníky se všema těma star
holyvůdskýma ((Hollywood)) tehdy, a přitom ve skutečnosti byl
pětačtyřicet let ženatý s jednou ženou, kterou velice miloval a když
ona umřela na rakovinu, tak za dva dny na to on spáchal sebevraždu.
JV: hm
MM: takže se člověk po tolika letech dozví vo ňákým herci a von hrál
toho Napoleona a vynikajícně, to byl Napoleon tak jak je na všech
těch kresbách a malbách.
JV: pamatujete si třeba dobové plakáty, vývěsky nějaké, poutače na
film?
MM: no, bývaly. bývaly, a bývaly dost a zajímavý je, že víc na mně
zanechaly jako dojem a víc si vzpomínám, em poutače, kde bylo to
kreslené. nebylo to, nebyla tam fotografie z toho, ale bylo to
kreslené, a myslím si, že tehdy jich bývala většina.
JV: ulpěl vám nějaký v paměti anebo byl nějaký třeba tak výrazný,
pro vás, když ste šla po té ulici, že by na vás zapůsobil a řekla
ste si tak tohle musím vidět, nebo tohle vypadá fakt zajímavě, tohle
chci vidět.
MM: no tak přesně na ňáký určitý si nevzpomínám, ale, ale vím, že
teda bývaly některý, jako dost působivý, ale já mám pocit, že sem si
to podle tohoto nevybírala.
JV: ne, ne. a předpokládám, že asi ani přátelé vás neovlivnili ve
výběru filmu.
MM: ne, ne.
JV: všechno to bylo asi skrze tu vaši babičku, která byla [takový
jako zdroj]
MM: [ano, ano, ano] babička, babička to byla opravdu člověk v mým
životě, které sem všechno věřila a na kterou se vždycky a dala a na
která mně nikdy nikdy špatně neporadila. jinak ostatní lidi sem
vždycky brala velmi skepticky.
JV: hm. em sem se ptal, jakou roli hrál film v životě, nebo mezi
dalšími kulturními aktivitami vaší babičky, tak ste řekla, že
poměrně vysokou, u vás to bylo jak? byl pro vás film důležitý?
MM: no,
JV: důležitější než třeba četba knih nebo chození do divadla? což
asi ano, protože ste řekla, že ste, nebo tak ňák sem vydedukoval, že
ste asi do kina chodila radši než do divadla, ale...
MM: no to bylo daný tím, že, to kino, to divadlo bylo takový prostě
svátečnější, a tam je to všecko tak bezprostřední,
JV: divadlo že bylo sváteční.
MM: divad- divadlo bylo svátečnější, ale potom, jakmile sme se
odstěhovali z Brna,
JV: hm
MM: no tak to byly menší města, tam kina všude byly, no ale divadlo
se hrávalo sporadicky, jo, třeba v Uherském Hradišti, jo, Slovácké
divadlo, ale to tehdy hrávalo, teď to bylo v sokolovně samozřejmě ta
sokolovna to nevypadalo jako divadlo, jak sem byla zvyklá tady
z Mahelova ((Mahelovo divadlo)), z toho, takže tam ty divadla už
potom tak nějak moc na mě nepůsobily, i se mně zdálo, protože sem
byla zvyklá tady na výkony těch herců, tak tam sem to dost jako
kriticky viděla, takže tam ty kina potom, co sme byli mimo Brno, ty
kina byly teda vlastně lepší než to divadlo. tam se to změnilo. a
když sme se vrátili do Brna, jo, tak se to zase vrátilo zpátky a mám
už sto padesát let předplatný v divadle, už chodím sama, protože ty,
co se mnou chodili, už tam nedojdou, jo, každý rok si říkám, už si
to nevezmu, <a zase si to vezmu> ((smích))
JV: to je dobře. ale ještě teda předtím než ste se odstěhovala, mimo
Brno, tak v této době toho dětství, puberty, dospívání, tak v téhle
době to kino hrálo jakou roli, bylo to důležité?
MM: no, bylo, bylo. já sem se vždycky na to kino strašně těšila.
JV: em pamatujete si třeba ještě že ste viděla černobílý film? ee
teda že ste, ne ((smích)), pardon, že, že ste
MM: <to byly všechny> ((smích))
JV: jasně. že ste viděla ještě, že ste byla na filmu, který by byl
němý nebo už si pamatujete jenom zvukový filmy.
MM: ne, ne, ty si nepamatuju. to už neběželo, když já sem začla
chodit do kina, tak to už všecko,
JV: všecko bylo zvukové už.
MM: všecko bylo zvukové, všecko.
JV: takže třeba ani filmy, kde by byl doprovod na klavír,
MM: ne, ne, to sem neviděla. ale, ale bývaly v té Lucerně
((Lucerna)) kdysi za mého nejranějšího mládí, tam opravdu ještě,
sice se mluvilo, ale někdy tam býval ještě stával bokem klavír a ten
na to něco hrál, jako doprovod k tomu.
JV: takže ten film byl zvukový.
MM: ten film byl zvukový ale ještě
JV: ale zároveň,
MM: ano.
JV: zároveň [tam byla ta produkce]
MM: [ano, protože] protože to, tak jak dneska máte ty filmy
podbarvený tou hudbou prakticky pořád, tak tam, tam to nebylo tak,
jo, čili tam jako třeba před tím filmem a předtím, to bylo vlastně
tam jenom mluvilo, ale ten zvukový doprovod nebyl. tak on tam
opravdu, taky sem si až teď na to vzpomněla, bývalo to tam, jo,
klavír,
JV: to trvalo tak do kdy, jak dlouho si to ještě pamatujete?
MM: no tak to bývalo jenom, já nevím tak, do těch deseti let mých,
potom už ne.
JV: to znamená do roku třicet pět.
MM: třicet pět.
JV: pak už ne.
MM: pak už ne.
JV: pamatujete si třeba za války, předpokládám, respektive ke konci
války, že by už nějaký film byl kolorovaný? barevný?
MM: no dyť já vám říkám, já sem viděla filmy se šírly templovou
((Shirley Temple)), kde konec toho filmu byl barevný, ale vopravdu,
tak jak vy to říkáte, já nevim jestli to existovalo už tehdy, ale to
vypadalo skutečně jak ty kolorovaný fotografie.
JV: a to teda [bylo]
MM: [a Němci] měli už barevný.
JV: takže za protektorátu už ste viděla barevný film.
MM: ano, ano.
JV: hm a viděla ste teda současně s tou šírly templovou ((Shirley
Temple)), to bylo teda ještě před okupací,
MM: ano, ano
JV: to znamená v těch [třicátých letech. na konci třicátých let.]
MM: [ano, ano, ano, ano]
JV: hm
MM: no to byl dojem tehdy, to sme byli úplně unešení.
JV: bylo to pro vás důležité pak třeba při tom výběru těch filmů,
jestli jít na film, který by byl kolorovaný nebo barevný?
MM: ne.
JV: ne, to ste
MM: ne
JV: [takhle nikdy, jo]
MM: [ne, vůbec] ne. to je podle obsahu, ale tady toto nehrálo roli.
JV: em, bylo důležité z jaké byl ten film země? jestli byl z Francie
nebo z Německa, z Ruska, z Ameriky, třeba, možná ani ne tak pro vás,
ale třeba pro tu vaši babičku, myslíte že to bylo důležité?
MM: já myslím že ne, ale my sme většinou chodily to byly samý český
filmy.
JV: český filmy.
MM: samý český filmy.
JV: nelákalo vás třeba jít na americký film.
MM: no ty s tou širlejkou ((Shirley Temple)) byly, to byly americký
filmy, ale jinak si nevzpomínám, že by s tou babičkou že bysme něco
takovýho a tehdy těch českejch filmů byla strašná spousta. tak sme
stačily akorát chodit tak, <protože to ani člověk nestačil> na ty
filmy chodit.
JV: dobře. kdybyste měla tak zavzpomínat, na tu dobu a říct mi, co
pro vás znamenalo, co pro vás znamenal dobrý film, jaký musel
splňovat atributy. nebo, co to vlastně jako bylo, jaký film byste
tenkrát označila že byl dobrý.
MM: no, to myslíte jako, jako dítě ještě? to, to sem neměla
[takovej]
JV: [myslím] už v tý době, dejme tomu druhá půlka třicátých let,
přelom třicátých čtyřicátých let. už takové to přece jenom nabírání
rozumu a větší kritičnosti, kdy už ste se nad těmi věci, věcmi
začala více a hlouběji zamýšlet, tak určitě i tady tohle, ste
řešila.
MM: no mně se, mně se líbily filmy, bylo spousta filmů, kde to byla
vlastně zfilmovaná ňáká, obsah ňáké knihy.
JV: hm, adaptace.
MM: adaptace. a mně se líbily filmy, kde opravdu to odpovídalo mým
představám. třeba Babička, ta byla zfilmovaná několikrát, ale, ta
první Babička, s Terezou Tanskou ((Nataša Tanská)) a s Brzkovou
((Terezie Brzková)), to byla nejlepší Babička jaká opravdu byla, tak
sem si to opravdu představovala. ty ostatní filmy, ty Babičky, už mě
to zklamalo, to už nebylo ono.
JV: to už [nekorespondovalo s vaší fantazií při četbě knihy.]
MM: [ano, ano, ano, ano,] čili, já sem měla ráda takové ty adaptace
ňákých těch, nebo i byly filmy, že to byly divadelní hry a bylo to
udělaný jako film, tak ty se mně velmi líbily, ale jenom tehdy, když
to opravdu odpovídalo těm mým představám.
JV: což je někdy docela těžké, každý člověk má asi [představu trošku
jinou.]
MM: [no, proto] kdysi se mně stalo, už si nevzpomínám co to bylo, že
sem napřed viděla film a pak sem si přečetla knihu, a to bylo
báječný, protože já už sem měla ty představy z toho filmu.
JV: a to ste dělala záměrně?
MM: záměrně, jo.
JV: záměrně. a vy ste si nezkazila ee zážitek z toho filmu. kdyby ne
nedej bože ste [měla]
MM: [ne] chtěla sem zkusit jaké to je. a opravdu potom když sem to
četla, tak sem viděla,
JV: tak se vám zobrazovaly ty, ty obrazy, které ste viděla v kině,
hm. a myslíte, že vás to třeba nějak neochudilo? protože to už byly
jako obrazy, které vlastně byly dopředu někým [vyrobený.]
MM: [já myslim] že ne. ve většině případů to bylo obráceně. a já už
sem nějakou představu měla, a teď když se to, mně se ten film líbil
i tak, ale když se to neshodovalo s tou mou představou a když sem
viděla třeba, jak sem mluvila o té Babičce ((Babička)), několik těch
zfilmování, tak prostě nejlepší byla, a zajímavý je, že co sem
mluvila se známýma, jo, potom už jak dospělá, co sme chodili do kin,
tak sme se vo tom bavili, tak většinou sme měli stejný názor. čili
to asi nebylo jenom že byl to byl můj názor, ale, ale prostě něco
bylo udělaný tak, že to skutečně odpovídalo představě spousty lidí.
JV: ee dobře, tak tohle je určitě zajímavá věc, ale ještě teda, ňáké
další kritéria pro dobrý film, byly by? třeba em ve zpracované
látce, když teda odhlédneme od těch adaptací, filmy, které neměly
předlohu nebo ste třeba neznala, nečetla, ale jenom film sám o sobě,
který ste viděla, tak ten by splnil, musel splňovat nebo splňoval
jaká kritéria, aby pro vás byl dobrý.
MM: no, já si třeba vzpomínám, že hrozně se mně líbil, jak sem
mluvila o té, Hraběnky Walewské ((Hraběnka Walewská)), tam tak Greta
Garbo a šarl boajé ((Charles Boyer)), to mně teda hrozně zůstalo
zůstalo v paměti tady to. ale to už to už sme něco teda vo tom, něco
málo sem vo tom věděla, ale né moc. ale opravdu to byly, no, půs-,
moc, potom když už sem byla, když už sem měla tak, těch dvanáct
třináct roků, tak už mě moc nebraly takové ty limonády, víte,
JV: jo
MM: já sem jak byla ta červená knihovna, já sem to v životě nečetla,
já sem si přečetla jednu a to mně stačilo nadosmrti.
JV: a čím myslíte že zrovna tehle film vám utkvěl v paměti tak moc.
MM: no, ti herci byli teda vynikající, potom to je, to je, po tom
Napoleonovi to je prostě vždycky něco vynikajícího, drama něco
takového,
JV: hm
MM: no a samozřejmě asi taky výprava, na tehdejší dobu.
JV: a co se týče třeba žánrů, upřednostňovala ste nějaké žánry víc?
MM: no, ani ani ne, ale neměla sem ráda takový ty limonády, který
nic neříkaj.
JV: em limonády sou ve vašem pojetí romantické komedie.
MM: ((smích)) nemusí to být komedie, <může to být aj vážný>. ale
takový kde se prostě
JV: banální.
MM: banální, správně, banální. to teda to mě nebralo.
JV: vy ste si vy ste si připadala uražená jako divák.
MM: ano sem si říkala, takový pitomosti, na to se nemusím dívat.
JV: hm ale jinak co se týče třeba drama, detektivka, [romantika,]
romantická komedie
MM: [no tak] no vždycky sem měla raději drama nebo detektivku něž tu
romantickou komedii, měla sem prostě ráda, když o něco de.
JV: když je to spíše podáváno v té vážnější rovině.
MM: ano, ano.
JV: ale zároveň říkáte, že ste apriori ne, neodsuzovala ani
[romantickou komedii nebo komedii]
MM: [ano, ano, ano]
JV: šla ste na nějaký film vícekrát? pamatujete si, že byste, že se
vám tak líbil, že byste si řekla, že ještě ho musíte vidět a šla ste
na něj jednou, dvakrát, třikrát.
MM: ne, no v tehdejší době ne.
JV: ani s babičkou ani bez babičky.
MM: ani s babičkou, no bez babičky už <vůbec ne> ((smích))
JV: né tak rozumíte, už ta čtyřicátá léta, už ste chodila sama]
MM: [ne ne ne, to to si nevzpomínám]
JV: chodila ste [někdy]
MM: [jo]
JV: no, povídejte
MM: eště a eště sem měla ráda veselohry.
JV: veselohry.
MM: veselohry, ale ještě nedávno sem o tom přemýšlela jak je to
možný. mně se, ale to už sem nebyla dítě, mně se em nelíbily a někdy
mně vadil Burian ((Vlasta Burian)).
JV: hm
MM: ten jeho způsob vtipu. a připadalo mně to takový, no jak pro
hloupý.
JV: lidový?
MM: ne, takový, já nevim, prostě sem ten vtip nesnášela, a teprve
jako dospělá,
JV: hm
MM: když sem potom ty filmy viděla, tak sem na to přišla, že v tom
něco je.
JV: takže vlastně s vývojem, vašim, ste začala se na to [dívat
jinak]
MM: [teprv to,] dívat jinak, no. a veselohry sem měla teda taky
ráda.
JV: tak em, to je docela zajímavé, rozlišujete význam mezi
veselohrou a komedií?
MM: no, ano.
JV: jaký je teda podle vás rozdíl mezi veselohrou a komedií.
MM: no, podle mě veselohra je něco, takového veselého přirozeně a
komedie už je to trošku jako, přehnané.
JV: hm, no ta hranice někdy může být docela jako tenká.
MM: no, ano
JV: dobře. to je tak jako mimo, ale mě to zajímalo jak ste to
tenkrát definovala nebo vy říkáte veselohra a já sem říkal
romantické komedie, komedie, tak kde kde jako je ten rozdíl pro vás.
už sme to vlastně nakousli, ale ještě nějaké ty jiné druhy zábavy,
řekla ste, že ste četla knížky, ne teda červenou knihovnu, tu ste
ráda [neměla]
MM: [ze zásady] ((smích))
JV: a že ste chodila i do divadla, někdy i místo maminky [jako
náhradnice]
MM: [ano, ano]
JV: a s babičkou samozřejmě do kina,
MM: ano
JV: pravidelně, často a ráda. ale ještě mě napadá, třeba když ste už
byla starší, to znamená za války, chodili ste třeba někdy někam
tancovat?
MM: za války se nechodilo, protože to <neexistovalo>
JV: ani třeba natajno ste nechodili nikam?
MM: no, i taneční byly tajný.
JV: hm
MM: my sme, když sme měli prodlouženou s dlouhýma šatama, tak sme si
je musely na ulici vyhrnout, pod kabáty aby to nebylo vidět. protože
to neexistovalo někde. tady to tancování, a to sem milovala, to
začlo v pětačtyřicátým roce.
JV: po válce.
MM: to bylo pak vš-, ano, to bylo všude. všude tak ty taneční
kavárny, plesy a zábavy, dneska to už není nic.
JV: takže za války, za války, ee ste nechodili ani [tajně si někam]
MM: [ne, ne,] no ale já si myslím, že to ani neexistovalo, že to
bylo strašně přísný tehdy, to by si byl nikdo kdo to pořádal, to by
si byl nikdo nedovolil.
JV: a em sportovala ste?
MM: normálně, plavala sem, lyžovala sem, bruslila sem,
JV: sem se ptal na ty volnočasové aktivity, kromě tedy těch
kulturních, [tak tak jestli ste ten čas trávila ještě nějak jinak]
MM: [ano, ano, ano, ano] no třeba hodně sem chodila bruslit, protože
my sme bydleli v té Masarykově čtvrti, a tam eště dodneška ještě v
zimě je tam o dva stupně chladněji než tady ve městě, jo a tehdy to
bylo zvlášť, a tam bylo, jako je Vaňkovo náměstí, tak tam bylo
kluziště, přírodní, Helgoland, tedy teda tam byl led vždycky. takže
sme chodili pravidelně bruslit.
JV: třeba na výlety ste chodila?
MM: jo jo, na výlety sem chodila, na výlety sem chodila s mým
tatínkem a s mou babičkou, páč maminka <vodmítala chodit> a to sme
chodili moc, ježiš, to sme, já se pamatuju ještě třeba v Králově
Poli, tam jak je semilaso ((Semilasso)), tam byla konečná, smyčka a
vod tamtud se na Vranov, na Soběšice, jo, to se všude chodívalo
pěšky.
JV: dávala ste těmto aktivitám volnočasovým em třeba přednost před
kinem?
MM: ne, já sem nedávala ničemu přednost. já sem, prostě třeba v létě
se víc chodilo.
JV: takže by to bylo tak, že třeba, dneska ste měly jít s babičkou
do kina a vy ste, najednou vám vyvstal v programu další možná
aktivita, jako alternativa, takže byste ji možná upřednostnila a šla
radši nějak na výlet, nebo někam hrát volejbal,
MM: ne, to se mně nikdy nestalo. vždycky sme to měly tak rozdělený,
že sme věděly, že tehdy to a tehdy to.
JV: takže
MM: to babička zas neplánovala tak, že když se vědělo, že půjdeme
třeba na lyže nebo tak něco, tak babička nenaplánovala kino.
JV: neměly ste to tak s tou babičkou, že byste měly třeba jeden den
v týdnu jako váš, že byste třeba chodily každou středu pravidelně do
kina.
MM: no, no, my sme chodívaly v sobotu.
JV: v sobotu ste chodívaly.
MM: v sobotu sme chodívaly.
JV: každou sobotu ste chodívaly.
MM: ano
JV: hm a v rámci pracovního týdne?
MM: ne
JV: ne, hm
MM: ne
JV: mě právě zajímá vlastně kdy ste chodily vlastně v tom týdnu.
MM: no protože ono se, ono, já si vzpomínám, že asi jednou nebo
dvakrát sme šly a ono bylo to kino poloprázdný.
JV: ještě teď, když se dostanu k tomu samotnému představení,
pamatujete si, kromě přestávky ((smích)) ještě nějaké další jiné
věci, které byly na programu? třeba týdenník, reklama, ňáký kratší
film, předfilm.
MM: a víte že já si vůbec nevzpomínám, jestli ňáký týdeníky tehdy
byly ((smích)) [když sem byla jako dítě]
JV: [ty byly až za války] teda.
MM: no tak to nebylo nic, to se rovnou začal promítat ten film.
JV: když ste chodila s tou babičkou v těch třicátých letech.
MM: ano, to se rovnou začal promítat film.
JV: a když ste mluvila vo těch přestávkách, tak ty byly, že ten film
se uprostřed přerušil,
MM: ano
JV: byla pauza,
MM: ano
JV: nevím jak dlouhá, pět deset minut?
MM: ano
JV: a pak se to dopromítalo.
MM: běželo to dál, ano.
JV: a to bylo pravidelně nebo jenom občas.
MM: no, ze začátku to bylo pravidelně. já si myslím, že to bylo z
nějakých technických důvodů.
JV: a pak už to teda ten film byl celý, pak už se nepřerušovalo.
MM: celý, ano.
JV: a to bylo tak zhruba od jaké doby? v jakých letech?
MM: hm, to nedovedu vodhadnout.
JV: takhle, chodila ste už na gymnázium nebo třeba ještě na obecnou
školu.
MM: no
JV: bylo to pozdějc?
MM: no, ne ne ne, to určitě když sem chodila na gymnázium, tak už to
nebylo.
JV: to už to nebylo. a co se týče toho protektorátu, když už ste
začala chodit na konci války, tak tam pamatujete si na ty, na ty
týdeníky, které byly [před filmem?]
MM: [no, no] ty týdeníky to bylo hrůza, protože to všecko, to bylo
jenom válečné. kde sme zvítězili,
JV: propaganda.
MM: propaganda k tomu, no.
JV: jaký to na vás zanechávalo dojem? brala ste to všechno tak jako
s nadhledem nebo,
MM: no, no [někdy]
JV: [že už ste] byla poměrně stará, ne stará, ale vyspělá.
MM: no, dobře, ale přesto přesto někdy teda ty tam z těch z toho
bojiště a tam z toho, někdy to bylo hrozně škaredý, někdy sem z
toho, někdy vám, vás, vám to dovedlo zkazit i ten film.
JV: hm takže pak ste to řešila, vracela ste se k tomu v myšlenkách
více než k tomu filmu samotnému.
MM: no ne, když sme pak šly domů, no tak sme se snažily bavit o
něčem jiným.
JV: a nikdy ten, nikdy ten týdeník, respektive jeho obsah
nevstoupilo do té vaší řeči? nezačaly ste se bavit na to téma?
MM: no, začaly ale vždycky, většinou sme to odsoudily že to bylo
hrozný a snažily sme se vo tom, se jako nebavit. páč to bylo, to
bylo jako ve všem, ze všeho, všude,
JV: takže to bylo hrozný v tom, v těch hrůzách válečných nebo hrozný
v tom, v té očividné propagandě.
MM: v té, no bylo to horší než když ste si to třeba přečetl v
novinách, jo, protože tam to bylo vidět.
JV: ňáké reklamy třeba ještě? byly před filmy? už třeba i ještě za
toho protektorátu nebo těsně před válkou?
MM: no tak za toho protektorátu ne, ale mám pocit, že před tou
válkou ještě jo. že někdy bývaly reklamy.
JV: a ňáké krátké filmy? kraťasy?
MM: hm
JV: že třeba by ten program byl složen z krátkého filmu, jakožto
předfilmu,
MM: a pak
JV: a pak toho hlavního filmu na který ste šla.
MM: no tak málokdy, ale taky někdy ten krátkej film byl. ale ty
reklamy bývaly, ty reklamy bývaly.
JV: foršpan. foršpan byla vlastně něco jako trajler ((trailer))
dneska, krátká ukázka z filmu, který se bude uvádět v dohledné době.
MM: to ne.
JV: nepamatujete se.
MM: to nebylo, to nebylo.
JV: tyto doprovodné části programu, aspoň trošku vás zajímaly? nebo
to bylo pro vás jenom jakoby to nutné zlo, co musíte teda vidět,
jako třeba ten předfilm, a až se dostanete k tomu filmu, na který
opravdu ste šla?
MM: no, podívala sem se na to, ale šlo mně vždycky o ten hlavní
film.
JV: jestli vás to bavilo třeba jenom to sledovat, na to se ptám.
MM: no tak mě baví všechno ((smích))
JV: ((smích)) takže to nebylo jenom jako nutné zlo.
MM: ne ne ne.
JV: bylo to pro vás zajímavé.
MM: ne, všechno, všechno je zajímavé, všechno, co člověk vidí a co
se dozví, je zajímavé.
JV: jo ještě jedna věc, byla ste někdy přítomna promítání filmu v
domácnosti, třeba u nějaké vaší kamarádky, že by třeba tatínek její
měl doma promítačku a pouštěl vám.
MM: no to, ale jakých filmů? takových těch domácích.
JV: může být.
MM: no ano, ano.
JV: [většinou samozřejmě domácí.]
MM: [ano, ano, ano] takových těch a to sme taky měli.
JV: taky ste měli doma.
MM: ano, ano, to taky sme měli.
JV: a často ste se na to dívali jako rodina, sešli ste se?
MM: no, tak moc často ne, no většinou to bývaly ňáký dovolený nebo
něco takovýho a to když sme se sešli, tak sme se na to dívali, ale
že bysme si to nějak pořád promítali, to ne.
JV: takže to pro vás nebylo něco exotického, brala ste to spíš jako
normální věc.
MM: ano, ano.
JV: s tím, že to měly i ostatní rodiny.
MM: no, no.
JV: a co se týče těch rodinných filmů, viděla ste i nějaký jako
fikční filmy, třeba pohádku nějakou kreslenou nebo
MM: ne, to sem, to sem neviděla, ale viděla sem filmy, kde jako to,
to tehdy se domluvila skupina nás, to bylo myslím v tom Kyjově, a to
jako že sme si vymysleli vopravdu děj, jako takový něco krátkýho a
teď sme to skutečně zahráli a zfilmovali sme to a pak sme se na to
dívali.
JV: a to už ste byla starší, to vám
MM: tak to už sem byla dávno dospělá.
JV: to už ste byla vdaná.
MM: ano. to sme se tehdy vo to vopravdu pokusili a bylo to vopravdu
zajímavý.
JV: máte ten film ještě?
MM: ne, ne ((smích))
JV: nevíte kde skončil.
MM: <ne, to vůbec nevim> sem se ixkrát stěhovala, tak to vůbec
nevim.
JV: mohlo by být docela zajímavé to dohledat.
MM: ale dneska je těch vymožeností tolik a nakonec teď nedávno,
zemřel nám v rodině tchán od mé starší dcery, my všichni, pořád něco
slavíme, páč je nás moc a všichni, všichni se vždycky sejdem. a on
jediný dělal fotografie, všichni ti vostatní to dělají já nevím přes
co, takže se to musí promítnout, jo,
JV: hm
MM: přes počítač nebo přes televizor. a to byly jediný fotky, na
který se vopravdu člověk mohl podívat. protože když přindu k jednomu
nebo k druhýmu zeťovi a řeknu mu, ty, poslouchej, to cos udělal
minule, já bych se na to chtěla podívat. a on říká, ale víš, já teď
nemám čas, až nás bude víc a já si to musím všecko nachystat. takže
to je na nic.
JV: maj to v počítači všechno.
MM: jo, to je na nic.
JV: tak ono to jde i vytisknout jako.
MM: no dobře, no.
JV: nebo vyvolat ve fotošopu ((fotoshop)), to není problém. no ale
dneska to už nikdo nedělá, [je pravda, že většina lidí si to
uchovává v počítači.]
MM: [no dobře, ale to je když máte] doma, když si na něco vzpomenete
a teď máte doma fotky,] protože je to dneska s datem, se vším a teď
se chcete na něco podívat, tak se na to můžete podívat. tam se na to
můžete taky podívat, ale až se uráčí to nachystat všecko, jo.
JV: by vám to mohl poslat po internetu domů.
MM: internet doma nemám.
JV: nevedete.
MM: nevedu. <to jednom když něco potřebuju, tak otravuju svoje
dcery> aby mně to na internetu nahledaly.
JV: neláká vás to, že byste se na internetu naučila.
MM: ne já, já kdybych ho měla, no snad bych se to naučila, já
kdybych ho měla, tak to by byl, já sem pořád někde venku, pořád
někde chodím, po známých, po tom, po tom. u toho se musí sedět doma
já kdybych si u toho sedla,
JV: myslíte, že byste u toho zůstala ((smích))
MM: <u toho zůstala>, jo. a to nejde.
JV: a tak samozřejmě pokud máte další aktivity, [tak proč,]
MM: [já jich mám moře.]
JV: proč trávit čas u počítače.
MM: takže týden, týden sedum dní je krátký.
JV: to vám myslím můžou závidět i mladší lidi jako teda ((smích))
MM: a to mám po té mé babičce, ta jich měla taky tolik.
JV: to je dobře. dobře, tak teď už vlastně my se dostanem úplně na
závěr, k tomu protektorátu, my už sme toho hodně probrali během
našeho rozhovoru, co se týče tohoto období, takže teď už to bude
zase kratší. jenom těsně po válce, vzpomněla byste si, dobře, tohle
není dobrá otázka na začátek tématu protektorát, na to se zeptám na
konci. ale spíš mě zajímá jaká byla ta atmosféra po roce třicet
devět, když začaly platit ty protektorátní předpisy, různá omezení,
restrikce, jak tuhle dobu vnímáte, teď nemyslím jen co se týče
filmu, ale obecněji. jaká byla ta nálada ve společnosti, mezi vašimi
známými.
MM: no ta nálada, ta nálada byla hrozná, protože já si dodneška
vzpomínám, že sem šla ze školy a tatínek mně šel naproti, což bylo
naprosto nebývalé a říkal, tak nás obsadili. na to si vzpomínám, na
mobilizaci, na to si vzpomínám teda velice dobře tady na tohle to.
no a za toho protektorátu to byl, no my sme si nakonec na způsob
toho života zvykli, ale zezačátku to byla hrůza. to když si vzpomenu
na to zatemnění, jaké bylo. teď my sme s tou školou, my sme většinou
měli školu odpoledne, protože sme neměli vlastní budovu. my sme
končili v šest hodin a já sem v šest hodin šla domů, třeba z druhého
konce Brna taky sme měli gymnázium kdesi až na Starém Brně, potmě.
protože nikde se nesvítilo, nikde nebylo ani vidět z těch domů, jo,
to světlo. no ale potom nakonec sem si na to zvykla a vůbec mně to
nepřišlo. ale bylo to takový stísněný a čekali sme, tak ten těch,
vod toho čtyrycátýho roku to už se čekalo, jak to teda bude
pokračovat, a vím, že tatínek říkal, že jakmile napadli Rusko, tak
říkal, no tak to, tím to prohráli. taky tehdy řekl a la Napoleon.
no, prohrála to zi-, prohrála zima. no a od, vzpomínám si taky kdy
nás, když nás osvobozovali, tady v Brně Malinovského armáda,
JV: hm
MM: tak byli sme ve sklepě, samozřejmě všechny obchody byly zavřený,
nikde nic nebylo, voda netekla, tak se pro vodu chodilo s kýblem až
na Kraví Horu. a potom, když přišli ti první vojáci, takový ty
jejich přechodný hlídky, no tak každý byl strašně nadšený, že jako
je konec války, ale brzy sme z toho vystřízlivěli.
JV: hm
MM: a eště, eště tady toto, to je úplně mimo teda. po tom
pětačtyřicátém roce, zase vznikly ty různé strany, a teď sem nedávno
mluvila s jednou známou, ona mně říkala, poslouchej, jak to tehdy
bylo, bylas v ňáké straně? a já říkám ne. nebyla sem v žádné, ale na
schůze sem chodila ke všem. k lidovcům, komunistům, národním
socialistům, ke všem. protože sem chtěla vědět, co všichni
vykládají. a je to dobře, protože se člověk takhle snáz orientuje.
JV: teď když se dostanem k těm kinem, ee k těm kinům, zpátky,
konkrétně, byla některá kina, nebo vědělo se o ňákých kinech, že sou
německá, nebo spíš česká. že tam chodí Němci nebo Češi. byla ňáká
taková znalost ve společnosti? nějaké takové vědění? vzpomínáte si?
se říkalo, tam nechoď, tam chodí Němci, nebo...
MM: ne, to, to si nevzpomínám, možná že to bylo podle toho, jaké
byly filmy, ale ty filmy byly tehdy zábavný, to byly filmy, to
nebyly ňáký propaganda nebo něco vojenskýho, to nebylo, akorát to
bylo v těch týdenících. ale to si tady tohle to si opravdu že by to
bylo tak rozrůzněný, to si nevzpomínám, no ale vono Brno, dyť vono
Brno bylo, tady bylo spousta Němců, tady bylo
JV: třetina Němci.
MM: no, tady bylo německých obyvatel moc. u nás v ulici, tam bydleli
v každým druhým domě tam bydleli Němci, ale to byli Němci, kteří
byli slušní, kteří tam zůstali, pak měli problémy, byli odsunutí a
nevím co všecko, jo, to byli normální lidi.
JV: co se týče těch jazykových otázek, tak, ty filmy byly v němčině.
nebo byly v češtině s německými titulky.
MM: ano.
JV: na to si pamatujete.
MM: ale to mně teda nedělalo žádnej problém, protože, protože my sme
měli, na tom gymnáziu dennodenně němčinu,
JV: hm
MM: á
JV: tu ste měli už před válkou? nebo až [za války.]
MM: [ne, ne, až] za války. dennodenně sme měli němčinu a eště sme
měli třeba matematiku jednou týdně jenom v němčině. dějepis, jenom v
němčině. takže já sem němčinu ovládala tak, že to mně nedělalo
naprosto žádnej problém.
JV: mně jenom de o to, jestli si pamatujete, že by s tou okupací ta
němčina vstoupila do života, nejen teda že se vyučovala na školách,
ale že by vlastně názvy, [plakáty, titulky]
MM: [no, no byly, no všechno] všechno bylo.
JV: všechno bylo. české filmy [beze zbytku byly taky ee z titulků]
MM: [všechno, ano samozřejmě, no všechno, ano, ano, ano, ano]
všechno, všechno.
JV: co se týče třeba Židů, měli nebo vědělo se, že třeba Židé
nesmějí navštěvovat určitá kina?
MM: podívejte, to, já vlastně když to řeknu, tak vlastně to řeknu
tendenčně. jaký já sem tady po této stránce já sem přebrala názor
mého tatínka. můj tatínek, moje maminka velmi ráda chodila nakupovat
do židovských obchodů. já dodneška vím, kde ty obchody byly, jak se
ti lidi menovali, byla sem tam ixkrát s ní, byli to opravdu
obchodníci strašně ochotní, všechno, ale tatínek je neměl rád,
protože tatínek byl na městě, na regulačním oddělení, a byli už
tehdy regulační plány a on měl zkušenosti s nima, že ti velcí
továrníci, třeba Khon, co měl cihelnu no a podobně, se pokoušeli tak
jak je to dneska běžný, tam by si chtěl něco postavit, to nejde,
šups obálečku. a tatínek je zásadně s těma vobálkama vyhazoval. a
vždycky přišel dom a s hroznou radostí to řekl.
JV: jo, a tatínek teda, ta jeho pozice byla, on byl úředník, [který
měl na starosti územní plánování?]
MM: [on byl u, on byl] vedoucí regulačního oddělení.
JV: regulačního oddělení. a to měl na starosti věci, týkající se
infrastruktury, nebo zástavby,
MM: no, to byly regulační, ee zástavby, zástavby. co kde mohlo být.
no a tady, a tady s tímhle tím, jak to říkáte za toho protektorátu,
tak já si jasně, a mimo to tatínek tvrdil, že Brno z velké části
ponem- poněmčovali Židé, protože oni měli většinu těch velkých
továren, a všichni uměli česky, ale všichni mluvili německy, a to
vím, že sem se tehdy nad tím pozastavila, oni měli to označený tou
hvězdou, pokud jeli v tramvaji, to byly ještě ty otevřený tramvaje,
tak museli stát jenom na tom otevřeným nástupišti, nesměli do vozu,
a to sem ixkrát zažila, že oni tam stáli, dva, a bavili se spolu
německy. přestože teda, jako, zrovna tak jak si vzpomínám na to, to
je zajímavý, měli sme domácí švadlenu, která přinesla k nám, já
nevím v kterém roce majn kamf. ((Mein Kampf)) no, kde teda vlastně
už všechno bylo napsané.
JV: to byla Němka, ta švadlena.
MM: né, to nebyla Němka. vona to někde, já nevim kde to její manžel
sehnal, jo, a vona úplně vyděšená nám to ukazovala ať si to přečtem
co, protože tam to bylo všecko napsaný. a vím, vzpomínám si jasně,
jak můj tatínek se na to díval a říkal, a tatínek byl teda dost
realista a dost měl to, a říkal to sou nesmysly.
JV: dobře, tak ještě co se týče toho zákazu, na ten si pamatujete,
že by byl a že by se dodržoval třeba?
MM: jaký?
JV: vstupu do kina Židům.
MM: ano, ano.
JV: byl zákaz.
MM: ano no samozřejmě, když ne do tramvaje, tak to už vůbec ne.
JV: tak ta tramvaj tam bylo to vyhrazené.
MM: no to bylo jenom, to bylo jenom
JV: nebyl absolutní zákaz.
MM: ano, dovnitř ne.
JV: kdežto u těch kin byl absolutní zákaz. [takže tam nesměli]
MM: [absolutní, ano]
JV: a nebyly ňáké kina, které, nebo kino, kam by Židé naopak mohli,
[že by to bylo jejich kino]
MM: [ne, ne, to neexistovalo.]
JV: a tento zákaz se myslíte absolutně dodržoval, nebyla ste někdy
třeba svědkem toho že...
MM: ne, to se určitě, určitě dodržovalo, protože to byly takový
sankce za to, že to, to nikdo neriskoval.
JV: tenkrát, v té době ste chodila do kina, to už ste asi říkala
méně.
MM: no, ano.
JV: méně často. takže ty vaše návyky se změnily, říkala ste že
MM: no, to, těma okolnostma,
JV: byl strach
MM: to nebylo jenom, zaprvé v těch kinech to co bylo, tam bylo málo
kdy něco, že by to člověk musel vidět zaprvé a zadruhý ste se musel
do toho kina nějak dostat a dostat se potom domů, jo, to bylo pěšky,
potmě.
JV: a co se týče těch preferencí, to ste chodila teda, když už ste
šla, tak ste chodila ještě s babičkou? za té války?
MM: no, zezačátku ještě ano, potom už ne.
JV: to [vám bylo čtrnáct let asi.]
MM: [ano, potom už ne. ano,] to ještě s babičkou.
JV: a později ste už třeba chodila sama? když vám bylo [těch
šestnáct, sedumnáct]
MM: [sama, sama sem nikdy] nechodila,
JV: nikdy ste nešla.
MM: buď sem chodila s babičkou nebo sem chodila s mládencem. sama
sem zásadně nechodila. sama chodím do kina až teď, když <už su stará
a nemá kdo chodit se mnou,> jinak sem vždycky chodila s někým.
JV: takže buďto babička nebo mládenec.
MM: ano.
JV: a kamarádka třeba, dvě holky
MM: no, já co sem měla ty kamarádky, oni takovýdle věci vůbec je to
nezajímalo.
JV: nechodily do kin, do divadel.
MM: do divadel už vůbec ne.
JV: ale do kin taky ne.
MM: no, hrozně málo.
JV: a trávila ste s nima aspoň volný čas sportem, nebo těmi výlety?
aspoň, když už teda na tu [kulturu moc nebyly]
MM: [no tak, no tak ano.] no tak třeba to bruslení, lyžování a
takový věci, to, to ano. ale víte že to je zajímavý, že to tak
říkáte, že to opravdu tolik lidí nechodí do kina do divadla, nic, a
nechodilo ani.
JV: no tak teď chodí už určitě málo, ale tenkrát právě mě zajímalo
MM: taky ne, za té republiky taky ne. to se sedělo doma večer u
rádia.
JV: to ste poslouchala ale taky.
MM: no ježiš, já dodneška já mám dva transistory, jeden mám v
kuchyni a jeden mám v ložnici a to mám puštěný nepřetržitě, na
televizi se dívám pokud tam je něco k dívání až večer. ale jinak,
při tom můžu dělat, při tom se můžu pohybovat, kdežto u té televize
se musí sedět jak ta pecka a koukat na ty pitomosti.
JV: takže na televizi se moc nedíváte. ani na čété dva? ((ČT 2))
MM: prosim?
JV: ani na čété dva? ((ČT 2))
MM: né, já se dívám na čété čtyři. ((ČT 4))
JV: jo, počkejte
MM: ta je lepší.
JV: to je ee sport nebo zpravodajství?
MM: ne, to je zpravodajství s komentářema.
JV: jo, počkejte, čété čtyři, ((ČT 4)) není to čété dvacet čtyři
((ČT 24))? dyť čété čtyři ((ČT 4)) je sport.
MM: ano, no čété dvacet čtyři ((ČT 24)), ano. to jsem se špatně
vyjádřila.
JV: ((smích)) já [sem si říkal jako že]
MM: [čété dvacet, čété dvacet čtyři ((ČT 24))] ano. zásadně na
zprávy a na všecko se dívám tam, protože ta holá zpráva mně nic
neříká, teď si poslechnu ten komentář k tomu.
JV: tak ty události komentáře sou paralelně i na čété jedna ((ČT 1))
večer.
MM: no ale když je tam třeba sport nebo něco na té dvojce((ČT 2)),
tak to tam není.
JV: na čété dvojce ((ČT 2)) bývá jako třeba filmový klub.
MM: no tak pokuď na té čété dvojce ((ČT 2)) tam bývají skutečně
dobrý programy.
JV: tak to sledujete.
MM: ano.
JV: ještě k tomu protektorátu. pamatujete si na změnu chování diváků
za protektorátu?
MM: no, pokuď bylo to takový všecko utlumený. to i
JV: nějaké hlasité projevy?
MM: hlasité projevy ne. a i i třeba
JV: smích, potlesk, ne.
MM: třeba si vzpomínám některý ty filmy s t- s tím hajnsem rýmanem
((Heinz Rühmann)), to byly vysloveně veselohry, ale ňák to tak lidi
neprojevovali.
JV: vzpomínáte si, že by se třeba hajlovalo? když se na plátně
objevil Hitler?
MM: no tak to sem nezažila.
JV: myslím třeba v týdeníku.
MM: ne, to sem nezažila.
JV: ani nikde jinde.
MM: ne, ne.
JV: takže ono je to třeba tak, že někteří lidé se ze strachu
přidávali. když tam seděli Němci, tak začali třeba hajlovat a
někteří lidé se báli, tak radči se přidali.
MM: no ale pokuď si vzpomínám na Němce vopravdu teda v holínkách a
v uniformách, v tom všem, tak že by teda ňák chodili do kin, tak
teda to to moc nechodili.
JV: ale německé obyvatele, Němci. nemyslím důstojníci nebo ňácí
vojáci, ale obyčejní lidé.
MM: ne to si ňáký takový projevy v tom kině, to si nikdy, to si, to
sem nezažila.
JV: změnilo se to chování a vaše návyky, chození do kina, frekvence,
s blížícím se koncem války? jak ste měla perspektivu, že už byly ty
zprávy, že už fronta postupuje.
MM: no tak samozřejmě že se změnilo, a sice tím, že už sme byli víc
než někde takhle na tu zábavu, tak už sme byli víc upnutí na to,
nemluvě vo tom, že ono teda tak když už se ta fronta blížila, tak
tady toto všecko přestalo. a byly starosti, vo jídlo, o to, o to,
takže, to pak už nepadalo vůbec v úvahu.
JV: ale ještě než teda se začala blížit tak moc, než teda ste žačli
řešit tady ty existenční věci, ale už ste věděli, že už je to jakoby
na dobré cestě, tak třeba chodilo se častějc, nebo už ta atmosféra
byla uvolněnější, ňáký takový mezičas, bylo tam něco takového?
MM: já si myslím, že ne. já si myslím, že to bylo až do konce a pak
se to zlomilo.
JV: když se to zlomilo. hm vzpomínáte si na první návštěvy těsně po
okupaci? po konci války? na tu situaci, na tu atmosféru, euforie
ňáká, nejen na ulicích, ale i třeba během toho sledování filmu?
MM: no tak všichni, všichni tehdy sme čekali, protože to, ty německý
filmy skončily, český prostě za celou tu dobu nic nebylo, no tak sme
čekali všichni, no a napřed sem přišly ty anglický filmy, všechno,
jo, no tak to sme, to sme byli nadšení tím, dojatí, to bylo něco
úplně jinýho.
JV: takže ta atmosféra se viditelně změnila.
MM: ano, ano.
JV: dobře, takže tímhle bysme to asi uzavřeli,
MM: představte si
JV: ano
MM: co člověk, co já sem <všecko prožila> ((smích))
JV: já si dokážu samozřejmě představit, ale, úplně se jako do toho
vcítit nedokážu, protože tyhle věci sou do velké míry jako
nepřenosné
MM: no, ano, to i když budete někomu vykládat, tak to se nedá.
JV: ale mám tady pro vás ještě jednu věc, a ta spočívá v tom, že vám
tady dám seznam filmů a poprosil bych vás, abyste si je, abyste si
ho přečetla, vzpomněla si pokud možno na nějaké z nich, které ste
viděla, a kdyžtak si zaznačila, které patřily k vašim oblíbeným a
MM: no tak počkejte, mám za- zaznačit ty který sem viděla nebo ty
který patřily
JV: no můžete, můžete si zaznačit tužkou nejdřív ty které ste
všechny viděla a pak můžete mezi nimi třeba se zaměřit na ty, které
[vám opravdu utkvěly v mysli]
MM: [jé, Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků))]
JV: je [to tak,]
MM: [to bylo krásný]
JV: tyto filmy [sou poměrně rané]
MM: [Ducháček to zařídí, ano]
JV: ty ste vidět asi nemohla.
MM: nemohla, ne.
JV: tady už je rok třicet jedna třicet dva, třicet tři [třicet
čtyři, tady už to začíná.]
MM: [ale ten jo, Lelíček] ve službách ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese)), to ano, to neznáte hadimuš- Hadimršku ((To
neznáte Hadimršku)) taky.
JV: to už ste viděla v kině.
MM: cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) taky. šest žen
Jindřicha osmého taky ((Šest žen Jindřicha VIII.)).
JV: tak kdyžtak si to ňák poznačte a pak pokud byste
MM: můžu to značit sem?
JV: určitě to můžete počmárat jak chcete.
MM: toto sem viděla, ježiš a vono vám to nepíše.
JV: počkejte, no vidíte, máte pravdu, ale já to rozepíšu, tak.
MM: tak, cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem viděla,
To neznáte Hadimršku, Lelíček ((Lelíček ve službách Sherlocka
Holmese)), šest žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), to nic,
Mata Hari, Svět patří nám. Sněhurka a sedum trpasliků ((Sněhurka a
sedm trpaslíků)), ale ten teda, to byla nádhera a vidíte, ten sem
viděla aspoň dvakrát nebo třikrát.
JV: no vidíte.
MM: teď jak sem si na to vzpomněla.
JV: s babičkou.
MM: ten sem viděla, to byla nádhera, nádhera.
JV: vzpomněla byste si kde, kde ste ho viděla?
MM: no v té Lucerně ((Lucerna)).
JV: takže to byly ještě ty třicátý léta [s babičkou]
MM: [ano, ano] to byla krása teda. Ducháček to zařídí, U pokladny
stál, dyť tam máte samýho Buriana ((Vlasta Burian)). To byl český
muzikant, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou teď
nedávno o tom vykládala Zita Kabátová, no, Dobrodružství barona
Prášila, La Paloma, ta byla krásná. neviděli ste Bobíka ((Neviděli
jste Bobíka?)), její voběť ((Její oběť)), to mám dojem, že sem to
taky viděla. Sobota, to si, možná že jo, ale to si nevzpomínám.
JV: jinak sem chtěl říct, tyhle filmy ste samozřejmě mohla vidět i
pozdějc, ale teď jde vo to, aby vy ste je [viděla do roku čtyřicet
pět, jo]
MM: [já sem je viděla tehdy, tehdy, ano, ano]
JV: no a mezi těmi, který ste si teď vyznačila, který vám opravdu
utkvěly v mysli, ňákým způsobem, nebo který byly jenom vaše
oblíbené.
MM: no, utkvěla mně ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)).
JV: hm, takže to ste říkala, že ste byla s babičkou v Lucerně
((Lucerna)),
MM: ano, několikrát, ano. potom To byl český muzikant.
JV: vzpomněla byste si, co třeba pro vás ten film znamenal, ta
Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), proč se vám tak moc líbil?
MM: no, tím pádem, že to bylo malovaný, že to byly obrázky, bylo to
tak zidealizovaný všechno, no bylo to krásný, no nebylo, no v tehd-
tehdejší době takový filmy, tak jak dyzny ((Disney)) dělal, tak
JV: tak ona hlavně byla barevná.
MM: no, ano. no potom velice, velice hezkej byl ten minhauzen
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila))
JV: hm, ten ste viděla taky s babičkou? nebo většinu tady těch
filmů, nebo dokonce [všechny ste viděla s babičkou?]
MM: [já si myslím, já si myslím,] že to sem viděla všechno s ní.
JV: a myslíte, že všechno ste viděla ještě v tý Lucerně ((Lucerna))
nebo pak už třeba ty [pozdější]
MM: [toho, toho] minhauzna ((Munchhausen – Dobrodružství barona
Prášila)) a to už bylo za protektorátu a to už, to už sem neviděla
v Lucerně ((Lucerna)), to už bylo v kterým kině nevím, ale to už
bylo někde v kině ve městě. ten Roztomilý člověk, to bylo z novin,
to bylo taky výborný, To byl český muzikant, tam hrál Korbelář
((Otomar Korbelář)) myslím. to bylo, to se mně taky velice líbilo,
to byl, to byl, no to bylo za protektorátu [no tak to bylo
takovejch]
JV: [kdybysme to teď] začali brát od začátku, tak dejme tomu, že
tady to všechno byla ta Lucerna, ale pak už přeci jenom, tydle filmy
MM: tu Sněhurku a sedum trpasliků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) sem
tam ještě viděla.
JV: hm a pak tady u těch dalších, [mohla byste to]
MM: [to už, to už si myslím] ten českej muzikant ((To byl český
muzikant)), to už asi ne, Roztomilý člověk taky ne,
JV: hm a zkusila byste si vzpomenout, jaká to byla kina?
MM: no to už teda po mně chcete moc ((smích))
JV: jenom tak třeba náhodou, kdyby se vám to vybavilo.
MM: no tehdy sme, sem chodila hrozně do toho Metra ((Metro)) [a do
té Alfy ((Alfa)). no, ty dvě kina.]
JV: [takže, takže se dá říct, že je pravděpodobné,] že to bylo buďto
[Metro]
MM: [buďto Metro] nebo Alfa, ano.
JV: a pořád teda s tou babičkou to bylo.
MM: ano.
JV: třeba nevím, jestli její šepot, Její oběť, pardon, to už je
konec války, jestli třeba to už ste nebyla s přítelem.
MM: no, já nevím, ale já si myslím, toto mám konec války a já
vopravdu nevím, ale já bych řekla, že to byl tak začátek války.
myslíte si, že ta Její oběť, že to bylo tak, to by mě vopravdu
zajímalo ten film.
JV: (..) jo, tak ten film je z roku devatenácet čtyřicet čtyři.
MM: hm, tak to je zajímavý, tak to sem byla, tak to už sem ho asi
neviděla s babičkou, ale já sem měla pocit, že ten film, že ten film
byl z dřívější doby.
JV: je to, je to opravdu rok čtyřicet čtyři, natočil to vajt harlan
((Veit Harlan)), hrál tam kárl radac ((Carl Raddatz)), albrecht
frobn ((Albrecht Froben)), kristýna zédrbau ((Kristina Söderbaum)),
ale em, no, je to opfrgang ((Opfergang))
MM: no tak to né, to už sem viděla určitě s tím mládencem.
JV: hm, s tím mládencem.
MM: jo, určitě. a tu la palómu ((La Paloma)) a toho minhauzna
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila)) už taky.
JV: hm. takže ste říkala Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to
byl silný zážitek pro vás.
MM: ano, ano. to byl teda vopravdu jeden z nejhezčích filmů.
JV: to vám mohlo být tak kolik? já se podívám, počkejte, Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) tady mám, Sněhurka byl rok (.) já tady
Sněhurku nemám, ale tak ta Sněhurka mohla být polovina třicátých
let, no, to vám mohlo být kolem těch deseti.
MM: deseti, no.
JV: jedenácti. jo, Sněhurka, no, tak to vám bylo víc, Sněhurka byla
rok třicet sedum, přičemž tady v Brně se promítala v roce třicet
osm, takže těsně před válkou [takže vám bylo tak třináct.]
MM: [no ale to bylo krásný.] no, ale bylo to teda nádherný.
JV: hm
MM: bylo to nádherný.
JV: ještě nějaký takový podobně výrazný zážitek, který by se k
nějakému filmu vázal, k dalšímu? říkala ste třeba Muži nestárnou.
MM: no, ty Muži nestárnou, to, brala sem to i tehdy jako legraci,
ale, ale bylo to hezký, ten film, ten se mně líbil.
JV: co se vám na něm líbilo? co vás tam zaujalo?
MM: ((smích)) no mně na tom, no v dnešní době by to nikdo nijak
nebral, páč je to normální realita, jo, tak prostě se žije. ale
tehdy to bylo něco úplně mimořádnýho ((smích)) že si namluvil
babičku, maminku a vzal si dceru. no a velice se mi tam líbil ten
Pivec ((Jan Pivec)), to, to, hrál to, hrál to velice fajn. a ta Zita
Kabátová, to byla [vynikající herečka.]
JV: [takže ta, ta ztvárnění] té role
MM: ano, ano, ano. no a ten minhauzen ((Münchhausen – Dobrodružství
barona Prášila)), na ten si vzpomínám ten se mně taky.
JV: a baron Prášil.
MM: ten baron Prášil, to se mně taky líbilo. tam byl ten Hans
Albers, to bylo výborný.
JV: a bylo to kvůli tomu herci nebo třeba i [kvůli té výpravě?]
MM: [kvůli tomu herci.] no ta výprava i ten herec. ta výprava na
tehdejší dobu to taky bylo. von sedí a letí na zeměkouli, jo, tak na
tehdejší dobu to taky bylo. barevný tak, to to byl taky fajn film.
JV: a co dál, co si tak ještě vzpomínáte?
MM: no už mě nic nenapadá. no a to bylo, v kterým roce byl těch šest
žen Jindřicha osmého ((Šest žen Jindřicha VIII.))? to byl myslím
jeden z prvních filmů, který na toto téma byl vůbec udělanej.
JV: tak ten film byl z roku třicet tři a Alexandr Korda.
MM: no
JV: britský, britský film, Alexandr Korda ho natočil. film vypráví o
pěti z šesti žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) [osmého.]
MM: [no ano, ano] není tam kdo hrál tu hlaví roli?
JV: čárls lotn ((Charles Laughton)).
MM: aha, jo jo jo.
JV: ten hrál [ježiš jak se menoval]
MM: [jo jo jo, ano to] byl velký herec, jéžiš, lotn ((Charles
Laughton)), ano, ano, no to na ten sem se dostala teda omylem,
protože to sem tam určitě nepatřila.
JV: omylem jako, že ste byla na nepřístupném filmu nebo jako že ste
[tam byla]
MM: [že to určitě] nebylo přístupno.
JV: jo takhle. sem myslel, že ste jako šla na jiný film.
MM: ne, ne, ne, to myslím takhle.
JV: hm, tak ten, ten se vám líbil?
MM: ano, ano. to bylo tehdy úplně něco pro mě teda mimořádnýho.
JV: počkejte, to vám bylo kolik, to vám bylo osm let.
MM: no, ale já si na to vzpomínám na ten film.
JV: ten herec vám tak na té, v té mysli ulpěl?
MM: ano, ano.
JV: Mata Hari?
MM: no, to taky. [mrkněte]
JV: [Cácorka?]
MM: ne, ne, Mata Hari. mrkněte se na tu Mata Hari hrála Greta Garbo,
ne?
JV: no, je to, je to možné, je to dokonce pravda.
MM: no vidite, na to si taky vzpomínám na ten film.
JV: to je rok třicet pět, to vám bylo deset.
MM: no tak vidíte že, že se pamatuju na takovýdle filmy a i s
vopravdu z raného mládí. to byl tak krásnej film.
JV: když ten film byl teda natočen v roce třicet jedna, ale v Česku
se promítal až o čtyři roky pozdějc, v Brně v roce třicet pět.
MM: no, Greta Garbo, no.
JV: imponovala vám, Greta Garbo?
MM: no, no, vona měla něco do sebe. měla takovýho něco tajemnýho,
ona měla vlastně velmi malou mimiku, tak jenom očima a tím, ale měla
proti, proti těm ostatním takovejm těm nadělanejm kráskám měla něco
do sebe.
JV: přišla vám tajemná?
MM: ano, přišla mně tajemná. a ta Mata Hari, to bylo vopravdu to
bylo, to byl krásnej film.
JV: takže ste si ještě schopna vybavit nějaké obrazy?
MM: no, no, no, měla tam takový nějaký, jako tanečnice napůl nahatý
<voblečení> ((smích)) což by dneska nikomu nepřišlo, ale tehdy to
bylo něco.
JV: takže zas ta herečka byla, [ten aspekt, který vám ten film]
MM: [ano, ta herečka, ano, ano, ano.]
JV: a žádný jiný třeba už ste teda víckrát neviděli, teda neviděla
kromě té Sněhurky ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), nevzpomínáte si?
MM: možná že jo, ale nevzpomínám si. rozhodně né tak, že bych na to
úmyslně v krátké době potom šla.
JV: co ty filmy s tím Burianem ((Vlasta Burian))?
MM: no ty filmy s tím Burianem ((Vlasta Burian)), babička, babička
se na ně hrozně ráda dívala, a já sem to teda taky, ale teda já sem
to tak, třeba si vzpomínám na to cé ká polní maršálek ((C. a k.
polní maršálek)) to sem musela být ještě úplně dítě, ale mně se to
teda nelíbilo.
JV: hm a ty ostatní filmy třeba se vám líbily víc trošku? nebo
nějaký, který byste vzala na milost, jako z těch několika filmů
Burianových ((Vlasta Burian)).
MM: z těch jeho? z těch Burianových ((Vlasta Burian))?
JV: hm
MM: no, mně se líbilo to U pokladny stál.
JV: to vám přišlo,
MM: ano
JV: normální? ((smích))
MM: no, normální ne
JV: nejnormálnější? [na jeho kreace]
MM: [no, ale, ale] prostě tam, ani ten Ducháček to zařídí nebyl
špatnej, to se mně líbilo, byla to limonáda ale, ale i to se mně
líbilo.
JV: a v čem se to třeba odlišovalo od těch dalších jeho filmů, proč
se vám tady tyto dva třeba líbily víc než tady, já nevim, cé ká
polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) a další. nebo naopak proč
se vám tyhle nelíbily.
MM: no to cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) je teda
úplná fantasmagorie, a
JV: [takže protože to bylo tak odstřižené od reality? že jako váš
smysl pro realitu] říkal, tak tohle ne.
MM: [no no no, úplně, jo, jo, no,]
JV: ((smích))
MM: já se, já se, já se teď, až to vypnete, tak vám řeknu, za co se
hluboce stydím.
JV: ((smích))
MM: <nemá to s tím nic společného,> je to teď nedávno.
JV: hm. Vídeňská krev
MM: no, tu Vídeňskou krev, já si na to, viděla sem to, ale, mám
pocit, že tam hrála ta marika rek ((Marika Rökk)),
JV: hm, já vám to můžu dokonce potvrdit,
MM: no to já nevím.
JV: ano, tak tam nehrála marika rek ((Marika Rökk)) ((smích))
MM: nehrála
JV: tam hrála, tam hrála, počkejte, wily frič ((Willy Fritsch))
MM: no to, to byl wily frič ((Willy Fritsch)).
JV: to byl muž, ale Maria Holst hrála Melanii
MM: Maria Holst. no ten wily frič ((Willy Fritsch)) mám pocit že to
byl, ale které té naší herečky že ta s ním, ta s ním žila jednu
dobu, dovi, nevim jestli dokonce ne bárová ((Lída Baarová)). a to
byl známej, to byl takovej hezkoun.
JV: hrál hraběte volkršajma. graf volkršajm ((Graf Georg
Wolkersheim)).
MM: ale nějak moc si teda na to nevzpomínám.
JV: hm. a třeba ta La Paloma?
MM: ta La Paloma
JV: to vám můžu říct i rok třeba. to byl rok čtyřicet čtyři, to už
bylo konec války takřka.
MM: no no no, na tu La Palumu ((La Paloma)) si vzpomínám, ale tak
blíž teda taky ne.
JV: no jo. neviděli ste Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?))
MM: no, to byla legrace.
JV: byla to komedie.
MM: komedie, ano. ale to byla hezká komedie.
JV: ta vás neurážela nebo
MM: ta mně, ta mně nevadila. ne že by mně to uráželo, ta mně
nevadila.
JV: em Její oběť? to už je vážnější tématika.
MM: no
JV: rok čtyrycet čtyři, ale v kinech to myslím teda bylo v roce
čtyřicet pět až, takže těsně před válkou, před koncem války.
MM: no v roce čtyřicet pět, že bysme ještě v pětaštyrycátým roce, že
bysme ještě byli chodili do kina?
JV: já tady mám jakože ještě produkce jako do čtyrycátého dubna.
MM: no právě, právě to musel [být]
JV: [a v té] době teda ten film, někdy na jaře asi ještě, asi ještě
byl promítán, nevim, možná únor, březen.
MM: no protože, protože to už teda
JV: nevzpomínáte si, že byste koncem války ještě byla na Její oběti
((Její oběť)).
MM: no, do kolikátého dubna to máte
JV: do třicátého dubna, do konce dubna. [ještě jako v programu.]
MM: [no ale to je,] to je, dyť Brno bylo vob- vobsazený
šestadvacátého dubna.
JV: [no tak jakoby]
MM: [a to už] to už ta fronta předtím to bylo nejmíň dva měsíce.
JV: ale to se ještě filmy hrály v kinech pořád, ještě když fronta se
blížila.
MM: no, no ale to si nevzpomínám že bysme teda ještě měli chuť teda
jít do kina.
JV: hm, ale na ten film si pamatujete.
MM: ano, ten film, ale muselo to být teda dřív někdy, ještě ten rok
předtím. nebo to se hrálo jen tak krátkou dobu?
JV: tak ten film je rok výroby čtyřicet čtyři, tak je možné, že ste
ho viděla třeba někdy na podzim čtyřicet čtyři.
MM: no, no, ano.
JV: ale já ho mám tady v roce čtyřicet pět, takže to určitě ještě
prověříme.
MM: ano.
JV: náhodou byste si nevzpomněla, kde ste na něm byla, protože to
bysme mohli pak dohledat podle programů.
MM: ne, to vůbec ne, to ne.
JV: ale tvrdíte, že to teda určitě muselo být dřív než na jaře
čtyřicet pět.
MM: ano, ano.
JV: hm, dobře. tak tím pádem myslím, že ty filmy máme docela pěkně
zvládnuté, vy ste se vyjádřila docela dost, jednak k těm Burianovým
filmům ((Vlasta Burian)), jednak i k těm zahraničním. Roztomilý
člověk, to sme o něm sme mluvili?
MM: ano.
JV: jo.
MM: no když potom člověk třeba ten Roztomilý člověk, to se promítá i
v těch, pro pamětníky a je to zajímavý, když člověk něco vidí, jako
mladší, a když potom něco vidí po ix letech.
JV: hm. tak už tak zkušenost a všechny tyto věci hrají zásadní roli,
pak.
MM: no
JV: v tom vnímání toho díla. dobře, takže já bych se ještě zeptal
úplně na závěr, protože tímhle sme vlastně skončili, jestli, chtěla
byste něco dodat, co sme třeba nezmínili, ale bylo by to k našemu
tématu relevantní.
MM: já si myslím, že vůbec nic, páč ste mně tolik otázek, že to <že
už mě teda> vůbec nic nenapadá.
JV: nechcete nic dodat.
MM: nechci už nic dodat, jenom že, že kino je teda, docela dobrý
lidský vynález a že opravdu to slouží nejen k zábavě, ale i když
lidi, já si myslím že by, v dnešní době ne, ale dřív ty filmy, i
když člověk měl ňáký problémy, potíže trable, když ste přišel do
toho kina, tak ste na všechno zapomněl.
JV: hm. dobře, tak já vám děkuju,
MM: prosím, není zač.
JV: ukončím rozhovor.
konec rozhovoru
1
0.0 3:638Rozhovor vedla: Lucie Česálková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo:
Rok narození: 1924, měl dva mladší bratry.
Bydliště do roku 1945: Narodil se v Šidbořicích, roku 1930 se přestěhoval do Brna. Nejprve bydleli v Juliánově, pak na ulici Nezamyslova (Židenice).
Povolání rodičů: Matka v domácnosti, otec švec.
Povolání narátora: Školy na Táborské, měšťanka na Kamenačkách, školu ukončil 1938, poté se učil na natěrače a lakýrníka v Šidbořicích, poté, od roku 1941 nebo 1942, toto povolání vykonával u firmy Skřivánek na Francouzské ulice. Pak dostal předvolání na práci do Zbrojovky, kde zůstal minimálně do konce války.
LČ: a vaše jméno?
AU: no U., U.A.
LČ: a kdy ste se narodil? rok narození?
AU: dvacet čtyry. devatenácet dvacet čtyry.
LČ: a kde jste bydlel do roku devatenácet čtyřicet pět.
AU: jo, tak těch míst je dost, co sem bydlel. já sem se narodil v Šidbořicích, to je tam na jižní Moravě, no a byl- bylo mi šest roků, když sem začal chodit do školy, tak sme se přestěhovali do Brna. a bydleli sme v em Juliánově tehdy to se menovalo Juliánov, tam byl em byly Vinohrady, em Špačkova vila to byla tenkrát v tech Vinohradech. a tam bylo asi třiapadesát schodů, vždycky se muselo jít. ste zapomněla koupit kvasnice, tak znovu dolů <a znovu nahorů.> em potom sme se přestěhovali do Nezamyslové, tam sme měli domovnictví,
LČ: a to vám bylo kolik?
AU: em to mně bylo, no to sem chodil do školy.
LČ: hm
AU: no to sem chodil asi tak do, do třetí čtvrté třídy nebo tak.
LČ: hm
AU: protože vím, že sem ho- ha- hodně pamatuju si, že sem vodhraboval sníh. to byly haldy sněhu, že nebylo vidět přes silnici, tak sme to házeli z chodníku, že. no a tak sem chodil do školy na Táborské, anebo, no ještě Táborská taky a tam sou dvě školy, jo, nahoru, nahoře, kolem u (tratě) a potom tady dole, kde byla potom měšťanka aj. no a pak sme se přestěhovali, a to bylo po válce. za války sme ještě bydleli tam, na té Nezamyslové, a potom to domo- domovnictví sme pustili, tak dostali naši dostali em tady, jak je jak je ta Svitava, ten splav,
LČ: hm
AU: tak tady u Tkalcovské, tak tam se chodilo, a tam sme bydleli, no tam sem bydlel vlastně dlouhou dobu. až sem se voženil. až sem se voženil, tak sem dostal v Královopolské byt v Řečkovicích. no, a tam sme bydleli hromadu let, než, no, nevim už přesně kolik, než se nám narodil jako chlapec. napřed bylo děvče potom chlapec, a tak sme dostali byt, páč tam to bylo špatný, jo, pro děcka, takový tmavý a, no nevyhovovalo to podle mě. tak nám dali byt potom v Královopolské, přidělili nám tady v Lesné.
LČ: a em
AU: vlastně v Lesné, em v Bohunicích, v Bohunicích. no a tam su dosud, v těch Bohunicích.
LČ: a ženil ste se teda po válce.
AU: ženil sem se, ano, po válce. protože po válce sem šel na vojnu teprve. no, protože Němci nás na vojnu nebrali, že, takže po válce sem se voženil, a to už sem byl, no, to bylo kdy, někdy po čtyrycátým roce, v šestačtyrycátým roce sem přišel z vojny. ne. to bych vám, v šestačtyrycátým roce sem, já sem ďál ve Zbrojovce potom, za Německa, tak to bylo. já sem vyučenej jako natěrač a lakýrník, tak sem pracoval u ňáké firmy v Brně Skřivánek. a my sme dělali hodně státní práce, a tak já sem dostal potom předvolánku do Německa. jo, a ten můj mistr, jelikož ďál státní práce, tak mě vymodlil, jo, no a když to došlo podruhý, a tak já už sem potom říkal nezlobte se, já už pudu vod vás pryč, šel sem do zbrojovky, to sem dostal tam předvolání. v Zábrdovicích. protože já říkám Zbrojovka mně je milejší jako když mě vymodlíte a já znova dostanu do do Německa, že. no a tak sem přešel do té, do té, a tam sem ďál teda hlavně odpolední a nebo noční práce, protože přes den sem chodil, když bombardovali, tak sem si povidal, kdyby to sypali na Brno, tak sem chodil tam do (agátek), tam byla (térovna) pod letištěm, tak sem tam chodíval vždycky třeba si lehnout vedle, jo, no a tam sem se potom, tam sem se voženil. když sem dělal. no, no a...
LČ: a ty školy ste vystřídal před před válkou jak vlastně. nejdřív když ste bydleli v tom Juliánově, tak ste chodil do školy tam,
AU: to sem chodil, jo, do školy ano, počkejte to sem měl kamaráda na Kamenačkách, ale ta škola jestli byla na Kamenačkách nebo jak, buďto to byla Táborská, anebo roh Kamenaček. já už si přesně nepamatuju. tak, no ty školy, ty školy sem vystřídal dvě. to by- to bydlení to sem vystřídal myslím čtyry nebo pět, a do školy dvě. v té horní škole, tam v té jak přejíždí vlak přes Táborskou, tak tam sem chodil dříve, a pak sem přestoupil do měšťanky tady dolů.
LČ: hm kam přesně?
AU: no té, blízko té Životské ((Životského)) ulice jak se otáčí
elektrika, jak jede, jestli jestli to...
LČ: hm
AU: znáte trošku. u kapličky se tam říkalo. tam byla hospoda U Sládků, a byla tam kaplička. kříž s Ježíšem tam byl. tak tam byla škola. Nezamyslová, já sem byl na Nezamyslové, vedle byla ajmová, ((Eimova)) ta škola vlastně patřila do ajmové ((Eimova)). vchod, podle vchodu myslím. no, tam sem to vychodil. tři měšťanky, no a, to bylo před, ano, já sem vychodil školu myslím v osumatřicátým roku. protože si pamatuju, že chodily průvody lidí po ulicích v té (lidlové), ta politická situace, lidi křičeli dejte vládu Syrovému! dejte vládu Syrovému! to byl ňákej jednovokej takovej generál,
LČ: já vim.
AU: chodil s- jak Žižka, s jedno voko zavázaný. no a em sem se rozhodoval co bude, já sem porád chtěl být vobchodníkem. ((smích)) a i sem někdy chodil tam k jednomu vobchodníkovi vypo- vypomáhat trochu. no a jelikož sem měl přízeň, matčin bratr měl živnost, jako natěrač, tak jednou sme byli v Šidbořicích, a von mně povidal, Gusto, co budeš dělat? a já povidám no tak ještě nevim, ještě zatím nemám nic. a von mně povidal, nechceš ke mně? jako? s celým zavopatřením. tak sem tam byl, teď nevím jestli tři nebo čtyři roky, to už si nepamatuju, takový jednoduchý věci, a člověkovi se to vytrácí z hlavy. tak sem šel k němu, no, tam sem byl s celým zaopatřením, až sem se em vyučil prostě, tak sem přestoupil k té firmě Skřivánek,
LČ: ano.
AU: to bylo em Francouzská ulice nebo tak se to ňák menuje. no a tak, voni ďáli taky, my sme ďáli právě ty státní práce a všecko taky, že
LČ: hm
AU: nemocenské, a em no prostě všecko možný, no.
LČ: a jaké bylo povolání vašich rodičů.
AU: em moje matka byla v domácnosti, ta chodila po em po lidech drhnout parkety prát a takový, ta se udřela vlastně. a až z toho potom vonemocněla, no, a otec ten byl švec. ten pracoval u Batě. ale u Batě jako ne ve Zlíně, ale tady, jak je Baťův palác, jak ste říkala, na Kobližné, ta vysoká budova, jo, to tenkrát bylo Baťovo, voni to potom přestavěli až to, estli mu to, já nevim jakým způsobem to přešlo na Brno nebo čí to je. tak tam pracoval, no, ale výdělky teda, no, jak Baťovci. organizace tam byla dobrá u Bati, líbilo se mně, že Baťa rok co rok dycky, si myslím že to bylo na prvního května, pozval všecky svoje zaměstnance em vzal autobusy a navozil je do Zlína. tam to slavili, jo, a vím že otec dycky přijel, tak nám dovezl pomeranče, no a prostě dostali balíčky kdo měli jako děti. no, bylo to špatný, no, byla bída za první republiky. já sám sem poznal hladu dost, když to přirovnám k dnešku, tak žijeme dneska jako rokšíldi ((Rothschild)).
LČ: a měl ste sourozence?
AU: měl sem. měl sem dva bratry. měl sem tři, ale ten jeden zemřel hned tak brzo po narození, toho sem vůbec neznal. ti dva už taky umřeli, já su sám.
LČ: a byli starší nebo mladší.
AU: mladší.
LČ: mladší.
AU: oba byli, oba mladší. no, bohužel.
LČ: a kdy ste přestal chodit do kina, jako obecně vůbec [v rámci vašeho života.]
AU: [kdy sem přestal chodit?] no em já sem, abych tak řekl, když sem šel do učení. tak už to bylo slabý, protože já sem dostával pět korun za týden, a to sem na nedělu jel dycky dom. tak dvě koruny autobusem tam, dvě koruny zpátky, a za korunu sem šel do kina. <to byl můj vejdělek.> ale když potom už nevím kdy to bylo, když sem měl čas nebo něco, tak sem chodil stavět kuželky tam ke Sládkům do hospody. protože sem potřeboval ňákou korunu taky rodičům při- jako jednou sem vydělal za večer šest korun. to si nedovedete představit co to bylo, že. já sem byl rád, když hráli kuželky, čím víc srazili, tím pro mě to šlo víc, páč já sem měl třeba dvacet halířů za hru. no, a když sem přinesl domů šest korun a vysypal to na stůl, tak, anebo když byl leteckej den, tak ten hospodskej přišel za mnou a povidal poslouchej, nechtěl bys tam stát s reklamou pod letištěm v Černovicích jak je ten kopec Černovickej. tak sem tam stál u příkopu, držel sem reklamu, že u Sládků se dobře najíjó a napijó. tak aby tam lidi chodili. tak sem dostal za to sodovku, a em jeden řez z vánočky, ne z vánočky, z bábovky. tam měli nakrojenou bábovku. jestli to zbylo vod druhýho dne, já nevim, ale já sem byl šťastnej, páč já sem se, mohl sem napít a mohl sem se najíst. em takže sem hleděl prostě rodičům kde to de, hladu sem zažil dost.
LČ: takže potom v tom učení už ste do kina tolik nechodil.
AU: do toho tam sem potom omezil to protože to, to mně zbyla koruna jenom dycky, že,
LČ: hm
AU: tak někdy sem ani do toho, do toho kina nešel, podle toho co hráli.
LČ: a teďka se podiváme teda na to dětství úplně, když ste jestli si vzpomínáte na svoji první návštěvu kina.
AU: to si nevzpomínám.
LČ: anebo jaké jsou vůbec ty nejstarší vzpomínky na kino.
AU: no nejstarší vzpomínky na kino to byly kina em na Rokycanové, to se menovalo myslím Slávia ((Kino Slávia Židenice)). voni tomu říkali blechárna, protože tam chodili, nechci říct, ty přičmoudlíci, že, ale, anebo v Černovicích ((pravděpodobně Slovan)), ale to už si dneska nevzpomenu jak to kino se menovalo. prostě co byly ty kina nejbíž. já sem nemohl do drahého kina, že. takže za korunu, za dvě koruny nejvejš. to sme chodili někdy aj dokonce do první řady, tam se nám smáli, to sme museli polosedět a pololežet v tom sedadle, páč to sme blízko plachty, ne, ale, no jako děcka nám to bylo jedno, hlavně když sme to viděli.
LČ: a
AU: a jestli chcete ty filmy nějaký, jak ména nebo,
LČ: tak k tomu se asi dostaneme,
AU: jo.
LČ: a jak často v té době ste chodil jako dítě takhle kolem těch deseti let třeba.
AU: jak často?
LČ: hm
AU: no bylo to málo, řekněme jednou za měsíc, to už bych lhal, kdybych vám řekl přesně, protože už si, já už si moc věci nepamatuju. protože kolem toho se nemluví už, na to se nikdo neptá, tak se vám, tak vám to z té hlavy jako vyprchá.
LČ: a s kým ste v té době chodil.
AU: no, většinou sám. anebo jestli s kamarády, ale kam- kamarády sem měl, a to sme chodili, my sme chodili víc na na trampy jak se říkalo. do lesa na Říčky a tam, ty jeskyně sme tam prolízali a takový. to byl náš život vlastně, sem se tam bydlel jeden taky takovej, menoval se Štach, a tak von se snažil jako dělat vedoucího prostě v té partě kluků, ne, a tak poďte poďte do lesa. chodili sme na Macochu, na Říčky, prostě na Býčí skálu a takový. my sme byli, co se, co bylo volno tak hodně v lese. tam nás to táhlo.
LČ: a do toho kina ste teda chodil sám rači.
AU: no do toho kina em
LČ: ani se sourozenci teda nebo s...
AU: ne, no, ten mladší sourozenec ne, poslední co byl, ten už neměl jako vo ty kina, nebo vo tu společnost moju tak zájem. ale ten druhé, to někdy sme šli spolu ale už si to nepamatuju tak.
LČ: a chodili ste teda hlavně do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)),
AU: no to byly tak to bylo ano. ta Slávia ((Kino Slávia Židenice)), a nebo potom tam bylo modernější kino, tam bylo dokonce ta podlaha šikmá taková, aby viděli aj z toho zadu, že, to bylo kino Hvězda. a to bylo potom za války vybombardovaný. tam padla, to dostalo přímej zásah bomby. no a nebo do těch Černovic ((pravděpodobně Slovan)). to byla ta kina bych řekl dosažitelný pro nás, pro děcka.
LČ: takže ste tam vlastně chodili, protože to bylo blízko.
AU: blízko. a tam do města, jako do skaly ((Scala)), nebo tak tam byly potom lístky dražší, tam ste nemohla za korunu.
LČ: hm
AU: tam byly myslím šest korun nejnižší lístky nebo tak.
LČ: em jaký byl názor rodičů na na film a na kina.
AU: no em jaký, no bych řekl normální, jim to bylo, oni se ani neptali poměrně, nebo nestarali se o to, prostě tehdy byly jinačí starosti, tehdy byly starosti abysme žili. aby aby se děcka mohly oblíknout, najest, že, to byla hlavní starost, no, a vo a vo a my děcka sme hodně lítaly po ulici, měly sme takovou volnost. takže třeba sem řekl já du do kina, nebo kdes byl, a byl sem v kině, a to. a co hráli, tak sme řekli třeba nějakej ten (Tom Mix) Můj přítel král ((neidentifikováno)), nebo něco, samý takový ty divočiny. nebo čapájev ((Čapaje)), to sme si mysleli bůh ví co je to za film, <že tam ležel za kulometem a chladil, chladil (chlazenit).> no jako děcka, to víte, sme mysleli bůh ví co to je.
LČ: a peníze ste dostával od rodičů na to?
AU: peníze nikdy vod rodičů myslím. ni- nepamatuju si ani jeden případ, že bych dostal vod rodičů peníze. voni neměli sami.
LČ: takže ste si ňák vydělával nebo?
AU: já sem si přivydělával, já už ani nevim. a já sem taky měl malý útraty, za co, že.
LČ: já sem myslela na to kino právě.
AU: jo na to kino? no to si pamatuju právě z toho když sem se učil, tak za tu korunu že sem dycky šel do kina, jo, ale takhle kde sem bral peníze, co sem si asi někde někde přivydělal. nebo já si pamatuju, když sme bydleli v té Nezamyslové, tak tam bydlela ňáká rodina, mám dojem, že se menovali Faltusovi. a ta paní byla hodná, ale už byla stará. a vona vždycky em jak mně říkala Ggustíku nebo jak, skočil bys mně tam nebo tam do obchodu nebo něco, a když ste jí prostě poslechli, vona mi dala ňáký ty halíře, že, třeba tu korunu, nebo já nevim jako, tenkrát. a tak sem získával prostě peníze.
LČ: jasně.
AU: že sem se snažil někomu něco udělat, a tak tak byly takový, no, já když dneska pošlete kluka, tak mu dáte bonbón nebo čokoládu nebo em
LČ: a třeba ve škole se o kině nebo o filmu ňák vyjadřovali?
AU: em ve škole ne, to si nepamatuju vůbec. akorát že sme byli em nabádaní, abysme se chovali slušně nebo tak, no ale to víte, jako kluci.
LČ: a byl pro vás v tom dětském věku film důležitý nějak jako zlvášť?
AU: no, důležitý, řekl bych důležitý bylo to, že sme se bavili. bylo to lepší jak když sme lítali po ulici. že, dělali nějaký lotroviny. sme, já si pamatuju, že když sme tam za pár halířů tam bydleli takový výrobky říkali to- řikali tomu blechy. jo, to byl fosfor, červenej, a ještě něco, to je prostě výroba byla ta že to dycky dali jako kapku na papír, jo, no a vono jak to uschlo, tak my sme to lámali třeba, a když ste škrtla v něco, tak jakoby to chytlo a pustilo se a vono to lítalo a prostě po místnosti, skákalo, tak dost často em anebo hlavičky vod sirek. to se kladlo na koleje. tam byla vostuda ve škole skoro pořád. ačkoliv to sme neďáli my tak pořád. někdy sme to uďáli, a já sem poznal že ten, až nám to ve škole vysvětlili proč, protože tehdy jezdily tramvaje, a nebyly zavírací dveře. ty plošiny byly otevřený, že, já sem taky málokdy nastupoval když sem jel do města nebo kam, na zastávce. já sem si na tramvaj počkal v zastávce, a jak zpomalila, trošku v tým oblouku, tak já sem se rozutíkal, chytl madla a naskočil. a to sem dělal tak dlouho než se mi jednou podlomily nohy a já sem si pomalu rozbil nohu. jo, vono to vono to nemá cenu toto. a že když sme dali ňáký ty blbosti na koleje třeba, mohli vypadnout lidi. protože to se nemáte zdání co to bylo za rány, to bylo jak když střílí. a kdo stojí někde na kraji, tak sme vlastně mohli ohrozit člověka. tak sme toho zanechali takovejch blbostí, no, ale na denním pořádku to bylo ve škole furt. někdo si stěžoval.
LČ: a to kino vás teda neinspirovalo v nějakým, k nějakému em
AU: ne,
LČ: zvláštnímu chování.
AU: v tom, já sem se v tom kině viděl takhle jako mimo svět tento, jo? ste se do toho filmu vžila, tak ste byla hrdinkou nebo hrdinem, že,
LČ: ale nepřenášel ste si to jako do života úplně, jenom v tom kině.
AU: no nemohl, protože tam se odehrávaly jiný věci, tam jezdil na koni toreador, nebo co všade, a abych si z toho vzal do toho.
LČ: takže byste na to hráli třeba.
AU: já sem si přišel, no to sme taky, taky si zkoušeli udělat laso, a točit s tím a házet, no, to jako kluci všecko napodobujete. ale nikdy sme nedělali takhle škodu. nebo sme zazvonili někdy na zvonky a schovali sme se, no, zazvonili sme na štyry, a teď sme měli radost z toho, že vyšlo víc lidí, nebo se hlásilo, no, bohužel, to je, nebo bohudík je to takový zábavy co dělaj dodneska všecko možný takový. ale dneska je ten svět daleko hrubší, tehdy nebylo tolik. nebo sme neměli pojem vo tom, že je tolik násilí to co je dneska. dneska je, dneska je strašné. člověkovi se nechce ani žít vám řeknu v této době a v této zemi.
LČ: a bavili ste se s kamarády o kině, nebo o filmech vzájemně?
AU: no to sme někdy spolu vykládali, třeba když tam byl ten Čapajev, že jo, to byl dneska vím, že to byl politickej film sovětskej. tehdy nám to bylo jedno jestli to byl americký, sovětský, to co se prostě, že tam jezdili na koních, tam se střílelo, to bylo něco. kdežto dneska když to vidím v televizi, tak to přepínám. protože mě to násilí už tak otravuje, že bohužel je to jediná má zábava že, do kina nemů- no mohl bych jít, ne že bych zas neměl třeba na to vstupný, ale přes sto korun do kina jak ve Špalíčku je, to teda se nezlobte. to radši nakoupíme něco, a podělím nějaký chudáky. to ne.
LČ: a zpívali ste si třeba písničky z filmů? nebo...
AU: jo, to už si nepamatuju, ale asi že ano. asi že ano, páč jako kluci sme kolikrát zpívali.
LČ: a em teďka bych se vlastně zeptala na to období vlastně po roce když už vám bylo deset, deset let, em změnilo se nějak potom když ste říkal, že když ste začal chodit do učení, tak potom ste vlastně přestal chodit tak často.
AU: no jo, no.
LČ: tak jak často ste chodil potom.
AU: no potom už si nepamatuju. myslím že sem s kinem skoncoval. a dneska vůbec. už nemám vo kino zájem ani kdyby mě tam zvali dobrovolně.
LČ: a když ste začal chodit do práce tak se to taky ňák ještě zmenšilo nebo?
AU: no, já sem hleděl hodně pracovat. prostě kde se dalo, přesčasy a kvůli kvůli výdělkům. tehdy si pamatuju že sem měl, u té firmy u Skřívánka kolem čtyřech korun něco, pak sme si jednou, to to bylo jednou totiž ten sta- staré pán, ten Skřivánek, on byl jako majitel, on vedl to jako, ale za něj prostě s náma chodil ten jeho syn. my sme mu říkali pane Jeník, jo? a voni se jako neshodli ten starej pán chtěl, abysme drželi hodinu přestávku třeba polední, a ten mladej zas říkal půl hodiny, jo? a tak sem jednou jedl, a už bylo půl hodiny pryč tak přišel a co obědváte? ano. a teď najednou přišel mladej a tak poďte udělejte to a to. já už sem se nazlobil potom jaksi, ve mně se to trochu hnulo, a já povidám proboha tak se domluvte spolu jak to vlastně chcete. ste dva a <tady každý to vedete,> no a řekl bych to byla taková malá hádka, a hned sem dostal vo dvacet halířů přidaný víc. to bylo zajímavý. už sem dostal čtyry koruny dvacet na hodinu. no.
LČ: když ste se teda začal chodit do toho učení a potom ste byl v zaměstnání, navštěvoval ste ňáký jiný kina než předtím?
AU: ne.
LČ: takže ste pořád
AU: nepamatuju si že bych, je to možný, že sem byl v tom kině skala ((Scala)) asi dvakrát. protože si pamatuju, že sme šli po schodech dolů. tak to muselo být v tom kině. to bylo takový jako kino v podzemí, jo, no, ale...
LČ: takže jinak ste...
AU: počkejte jinak mo- možná, ale to, jo, až já bych nelhal, to si nejsu jisté, ale ještě sem byl v kině několikrát, tady na jose- na Josefská nebo jak se to menuje ta ulice. tam je v té jak je ten průchod.
LČ: v Alfě ((Alfa)).
AU: v Alfě ((Alfa)). tak tam vím, tam taky si pamatuju, tam si vzpomínám. tam byly ty galerie, a do toho kina se šlo trochu jako dolů. taky to možná bylo v podzemí. takže ty ty kina městský sem bych zařadil tu skalu ((Scala)), ale tam to bylo málo, to jestli sem byl dvakrát nebo sem spíš šel tady na té mi- na té Josefské nebo Minoristké nebo jaké to, v té Alfě pasáži ((Alfa pasáž)). tam sem byl víckrát, a potom si vzpomínám, že sem byl taky někdy v tom kině Jalta. ne Jalta, Jalta byla v Husovicích. na Dominikánským náměstí. počkejte co to bylo za kino ((na Dominikánském náměstí kino Moderna, později Jalta)). já to tady mám napsaný, už, Židenice Černovice Komárov, em Lucerna se mi zdá že to byla, ale nejsu si jisté.
LČ: Lucerna to je v Žabovřeskách.
AU: to je v Žabovřeskách?
LČ: ano
AU: jó, to je Žabovřesky. tam sem taky byl, myslím aspoň pětkrát. v té lucer- v té Lucerně ((Lucerna)), to si pamatuju. to je tam poblíž té tramvaje, už si, ještě že ste to řekla. víte máte lepší paměť jak my. ale jak se to, mám dojem že je to zrušený že to kino. to byla taky pasáž tady na Dominikánským. to ste z Dominikánského jak je Národní výbor, ten úřad, jo, tak tam byl průchod takové. na jedné straně na Dominikánské ste šla do průchodu a vyšla ste tam na té boční ulici. k internacionálu ((Hotel International)) jak to teď ta ulice tam někde.
LČ: hm
AU: ale jak se to kino menovalo já nevim ale myslím že už je zrušený. já na tu stranu se vůbec nedostanu.
LČ: a tahlecta, tahlecta em městská kina, měl ste mezi nimi nebo vůbec mezi kiny měl ste ňáké oblíbené, kam...
AU: ani ne.
LČ: by se vám jako líbilo chodit?
AU: ne, já sem se spíš díval co hrají.
LČ: hm
AU: já sem hlavně, mě nejvíc bavilo veselohry, jo, jo hodně, no, asi tam přindete na ty, až budete chtět ty filmy ňáký, tak pár takovéch.
LČ: takže ste si vlastně nevybíral podle kina,
AU: ne.
LČ: ale spíš podle filmů.
AU: podle, podle filmu a podle ceny. podle vstupného, kde to nebylo drahý. takový ty...
LČ: vzpomněl byste si třeba jak se vám líbily ty interiéry uvnitř těch kin? jak se ta kina lišila?
AU: no to určitě, to kino na té Rokycanové nebo co to bylo za ulici, ta Slávia ((Kino Slávia Židenice)),
LČ: hm
AU: to bylo prostě dřevěný židle a, prostě abyste si sedla, akorát si pamatuju, že kolikrát chodila ta paní a šplíchala tam nad lidi, jo, procházela tam kolem, buď to byla voňavka nebo něco, aby ten vzduch se osvěžil,
LČ: a to se dělo i jinde, nebo jenom tam.
AU: to se to se dělo aj v těch Černovicích ((pravděpodobně kino Slovan)) mám dojem. to byly kina když ste šla z kina, tak otevřeli to se tam ale dvoje nebo troje boční dveře, to sme šli třeba jako do dvora, a tadyma ven. kdežto vstup do kina byl jako hlavním vchodem. to si pamatuju, akorát, počkejte kde to bylo, myslím že v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), já už si to tak přesně ty kina nepamatuju kde to bylo. ale vím že co byly ty kina třeba kino skala ((Scala)) tak to bylo, tam byly jako bych řekl ne plyšový teda, ale ňáký lepší sedadla tam už to bylo hezčí. no vě- ale většinou co sme chodili na ty dřevěný. a byly to sklapovací. protože ještě vím, že sme se smáli, byl takové vtip, že kdosi přišel nějací manželé, a ten, ta manželka během toho kina porád se vrtěla, manžel jí říká, co prosím tě máš? a vona furt, mě to tlačí. a von povidá jak tě co tě může tlačit prosím tě. až rožali tam, <vona seděla na nesklopené židli, na té hraně.> tak sme si z toho dělali legraci. <jak může> ((smích)) no když to vezmete, tak přindete pozdě do kina, tak vás uvaděči uváděli s baterkou, že, a protlačovala ste se, no a to si člověk nevšiml, že se to sklápí. tak hleděl sem, páč lidi už pšššt, ticho, sedni. hned křičeli. hodně teda co se rušilo že lidi rádi jedli. a já sám sem to měl rád. během filmu něco pojídat, jo?
LČ: aha
AU: to byl takové zlozvyk, ale jelikož ty papírky a to dodneška šustí porád, tak já sem to přestal kupovat, já sem si koupil třeba kilo hroznu nebo něco. a jedl sem ty hrozny. páč to nešustilo a já sem byl spokojenej a přitom sem si pochutnal. já mám hrozny hrozně rád.
LČ: a ostatní diváci také měli ve zvyku konzumovat nebo jíst?
AU: no měli, to jako kolem vás to šustilo, to jako, ale zase když někdo zašustil, druzí ho vokřikli.
LČ: hm
AU: takže tam byly, takový to vyrušování bylo zkrajů dost...
LČ: a kupovali si to lidi jako předem někde, nebo v kině.
AU: ano tam byly em já si pamatuju, ještě že ste to řekla, myslím v tom kině skala ((Scala)) nebo někde byly takový bych řekl, takový stánky maličký, ne stánky, tam prodávali, takové pult, za tím byla paní nějaká a měla tam různý bonbóny.
LČ: hm
AU: to si lidi kupovali předtím. no, já když sem měl hlad, tak sem měl takový voříšky v tom cukru obalený. proto su <taky bez zubů dneska.>
LČ: a třeba nápoje taky se tam prodávaly? na- nápoje.
AU: nápoje jo, sodovky, pití takový, ano. ale jestli víno a takový, to nevim, to možná, ojediněle někde ale nepamatuju si.
LČ: hm
AU: já sem vo alkohol neměl zájem.
LČ: ale tak třeba ňáké limonády nebo...
AU: limonády určitě. tam byly sodovky a různý druhy takový, no prostě někdo se napil předtím, že, protože tam byly všude byly toalety, dalo se aj během představení odskočit, když bylo potřeba, přesto že to teda lidi dělali málo, protože rušili. já sem měl nejradši vždycky takový uprostřed toho někde, jo, já sem si obyčejně vždycky říkal takovou dvanáctou až patnáctou řadu, doprostřed někde. tak pokud to bylo možný, tak mě tam paní dávala. ačkoliv jedna paní byla chytrá, vona říkávala, když přinde ňáké mládenec nebo slečna sám, tak já právě se snažím ten druhé lístek prodat tomu druhýmu. přišel třeba mládenec, tak vona j- jeden lístek dala bokem, až přišla sama slečna tak jí ho dala.
LČ: ((smích))
AU: prostě seznamovala takhle jako lidi, jo. no je to, je to dobrej nápad tady toto, že.
LČ: a třeba reagovali diváci nějak na na film? jako když [se promítal.]
AU: [a jó,] a velice, aj my, dokonce nás jednou vyvedli <z kina.> jak sme se smáli. <my sme,> no prostě jako děcka jako mladí, no, partya nás byla, já už to nepamatuju kdo všecko, ale teď tam něco dávali, tak ste se smála. a lidi se začali smát, tak sme se přidali. smáli sme se tak, že nám <vynadali.> a mám dojem, že nás vyvedli. teď si nejsu jistej kde to bylo, ale v nějakým tým obyčejným kině. a lidi jó, lidi na to reagovali hodně, na film. no proto vlastně tam člověk, dneska bych tam šel jedině proto abych viděl, abych ten film prožíval, že.
LČ: takže ste se smáli, nebo...
AU: smáli.
LČ: a třeba ňáké nadávání, nebo...
AU: né, to né, to sme nikdy nenadávali nikomu.
LČ: a myslíte si, že se... nebo vzpomněl by ste si, jestli se někdy po filmu, nebo během filmu tleskalo?
AU: to hodně, to se stávalo. bylo něco moc pěknýho, no tak se zatleskalo, jak po koncertě. samozřejmě ne dlouho, protože to, kdybyste ten film rušila, tak jako my tím smíchem, a tím povykováním, tak rušíte druhý lidi. protože nepřinde tam každé veselé. že. příde si prožít třeba ten film,
LČ: a to se stávalo běžně u nějakých normálních filmů nebo si vzpomenete konkrétně u jakého.
AU: no to byly nějaké veselohry nebo něco takového. buďto to bylo se šaplinem ((Charlie Chaplin)), nebo em takový ty blbosti, nebo já sem měl nejradši filmy, to byl Laurel a Hardy. ti dva američtí komici. ti jak hráli, tak ((smích)) to kdyby dneska dávali někde v kině možná že bych aj šel. tak lístek do ňákejch třiceti korun, víc bych za to nedal. protože vono už je to přece jenom, ty obleky a to všechno prostředí starý, už to není takový co by člověka dojalo. ale ze sympatie bych tak šel, jako.
LČ: a potkával ste v kině teda svoje kamarády, nebo, ste říkal, že ste chodil sám, ale teďka ste říkal že ste tam byli jako skupina, nebo
AU: tam se dycky ňáká, tam chodilo hodně mladéch.
LČ: hm
AU: zvlášť do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)) tady, dolů. do té blechárny. já sem říkal tak tam sem dycky narazil na nějaký ty známý.
LČ: a potom ste si třeba cestou domů povídali o filmu, nebo...
AU: no to, nó, tak když sme si vo něčem povídali, tak se vybíraly ty okamžiky, kdy ten, em něco provedl, prostě komickýho, jo, to sme se ještě smáli dodatečně. ovšem to už bylo zadarmo.
LČ: ((smích))
AU: takový.
LČ: a jako chodili ste na večerní nebo odpolední představení, nebo kdy vlastně.
AU: no na večerní taky sme někdy se propašovali, ale už si nepamatuju na co, no ale spíš sme chodívali tak o čtyrech hodinách nebo jak kdy to bylo. k večeru, kdy se měla mládež, ovšem mládež přístup ale em na film aj, že, když byl ňáké vážné film, tak ste neměla vůbec přístup mládeži do osumnácti nebo do kolika zakázáno.
LČ: a snažili ste se to ňák třeba porušovat? tohle?
AU: no snažili sme se to někdy, třeba když přišlo to ze Švédska nebo co, to Mlčení nebo co to bylo, že, my sme si mysleli bůh ví co to bude, když dneska se na to podíváte, tak sou to <běžný> běžný scény ze života. nó tam když dneska bude něco zakázanýho, tak tím víc to láká. člověk si myslí, tam něco bude, co tam bude, co tam může být. a ste plný očekávání a dete z kina a řeknete si, taková kravina, stálo to za to? podle, vono záleží co, vo co člověk má zájem. já sem měl, já hlavně veselohry, to bylo moje, takže já abych se cpal někde speciálně na nějaký ty filmy pro dospělý, to mně bylo jedno. sem povidal až dorostu, tak stejně to budou hrát. tak nic mně neuteče. a ono opravdu mně nic neuteklo.
LČ: a když ste si teda, když se podiváme konkrétně už na ty filmy třeba, tak jak ste si vybíral ty konkrétní snímky na které půjdete do kina.
AU: no to byly plakáty. plakáty byly různý a upoutávky takový, no hlavně z plakátů. a teď sem potřeboval zjistit, co tam je třeba napsaný, třeba je to životopisné film ňáké, že, já nevim. třeba vo Smetanovi nebo tak něco takovýho. to bylo vážnější, tak to už bývalo takový, většinou na veselohry. jak tam byl Laurel a Hardy, nebo em ten em ty dva, jak se voni menovali, už sem to měl na jazyku. ten vysoké a nižší jestli si pamatujete, nevíte? ((Pat a Patachon)) dva, no to byly takový asi tři skupiny, nebo tři možnosti těch herců. šaplin ((Charlie Chaplin)) Laurel a Hardy byli první, potom byl šaplin ((Charlie Chaplin)) anebo, teď si nevim, jeden byl vysokej a druhé malé. a momentálně mně to uvízlo. ((Pat a Patachon))
LČ: a vybíral ste si teda podle teda podle právě těch svých oblíbených herců, jak říkáte.
AU: jedině podle herců.
LČ: a na které filmy ste s nima si třeba vzpomenete jestli...
AU: no, vzpomínám si na to, Laurel a Hardy třeba to bylo, voni byli třeba na moři nebo v Africe, a různý takový ty, jo, a během toho, nebo tam byli indiáni útočili, voni třeba Angličani tam měli ňákou pevnost nebo něco, nebo ta cizinecká legie, že, to bylo taky, Laurel a Hardy v cizinecký legii. no, voni tam převlečení, to víte. teď vidíte tam tu figurku, a von ještě je to tak legračně do, a ( ) nás, tak vás to rozesměje, no, a, no a, nebo toho Čapajeva ((Čapaje)), to byl, to byl teda ten politickej film, to sme my tenk- tehdy nechápali co to je. ale nám klukům to bylo jedno, hlavně když se střílelo, jo, a dneska to nenávidím ty filmy, kdy zabíjení takový, anebo, to, to bylo, no, třeba tam jel na koni nebo na nějaké ten, bych řekl já nevim jak ho nazvat, no, a von tam zapadl třeba do bahna, anebo do, šel pěšky, padl tam do bahna jako sou ty slatě, takový třeba na hranicích tam, jak to bylo tenkrát u Šumavy jak pro- pře- to byl, a tam najednou von zjistil že zapadá do bahna. a čím víc se snažil vyprostit, tím víc tam zapadal než se zadusil. no. to by- to byly takový trochu drastický až, ale...
LČ: a co se vám na tom vlastně teda líbilo na těch na těch em na těch veselohrách.
AU: no, tam sem měl rád ty, různý ty, takový ty em gagy, nebo gegy nebo jak tomu říkají. von de, třeba zakopne, a třeba se něčeho chytne teď to utrhne, jo, no takový ty mimořádný situace legrační. to máte aj dneska když půjde někdo, zakopne a nic se nestane tak se budete usmívat. ((smích)) dívat se na něj co von dělá. dneska máte taky kolikrát komický situace, ale víc je těch dramatickejch.
LČ: a bylo pro vás třeba důležité, viděl ste ňáký barevný film?
AU: em první můj barevné film byl německé, a tam hrála em marika rok ((Marika Rökk)) nebo jak se to, to bylo, to byl první, ale ty barvy byly ještě dost ubohý. to jestli to byl ten (easkor), nebo co to bylo, to si nepamatuju. to byl můj první barevné film. marika rek ((Marika Rökk)) tam hrála, to si pamatuju.
LČ: a kdy to bylo, nevíte?
AU: to už si nepamatuju. to bylo hodně dlouho. no hodně dlouho odedneška, ale tehdy to bylo zase později, až už sem byl, ale to opravdu nevim, no. mohlo to být tak někde v patnácti letech? nebo tak nějak.
LČ: a em nebylo pro vás třeba tak důležité, jestli je film barevný nebo černobílý, že byste to bral jako ňákou lepší.
AU: barva byla lepší, ale tehdy toho bylo tak málo, že sme na to vůbec nereflektoval. mně to bylo jedno, hlavně když bylo kino a byla legrace.
LČ: a potom
AU: no, pokračujte.
LČ: jestli zvukový film jak ste vlastně vnímal ten přechod z němých filmů na zvukové.
AU: no to bylo dobrý. to bylo něco.
LČ: a co
AU: no já vím, že sme jednou, byla tam moja babička, dej jí pán bůh nebe, a tak sme šli do kina, tak myslím za tři koruny nebo za dvě. no a voni tam ukazovali ty, to bylo, nevím jestli ve filmu nebo před filmem jak byly ty em takový předehrávky, žurnály nebo jak tomu říkali, tak tam měli koně, utíkali koně, najednou ty koně skočili, jo, a ta babička <začala křičet.> ono to bylo tak, byla blízko té plachty, a teď ty koně skočili, vona se polekala, že skočíjou na ně. <tak> ((smích)) to sme se tomu museli smát.
LČ: a vzpomínáte si teda jak vlastně se to změnilo od těch němých filmů na ta, na ten na ten zvukový film?
AU: no hodně, no hodně se to změnilo. ačkoliv už si nedovedu představit kterej byl barevné film potom. já si vzpomínám na ten první, kdy to jako začalo, ale už další potom, některý filmy byly jenom barevný, no ale...
LČ: a ten a ten zvuk vlastně, byl, chodil ste někdy na němé filmy?
AU: no byl, mně to bylo jedno, jestli byly němé nebo zvukové. hlavně když tam byla legrace. to bylo moje, legrace. a to je dodneška. kde je legrace, tam chcu být.
LČ: a takže si vzpomínáte vlastně jak to vy- vypadalo v kinech když eště se promítala promítaly němé filmy, jestli se k tomu hrála ňáká hudba?
AU: to už si nevzpomínám. ale něco tam muselo určitě být, protože v tom kině by bylo, mimo občanů teda, by tam bylo ticho. to už si nevzpomenu, to...
LČ: a hrálo pro vás roli třeba to v jaké zemi ten film vznikl, jestli byl...
AU: ne, ne, protože já sem už věděl že ten, ti komici, Pat a Patachon se menujou ti dva. ten dlouhej a ten malej. Pat a Patachon. to byli tři moji oblíbení ti, jo, ty Laurel a Hardy, šaplin ((Charlie Chpalin)) a Pat a Patachon. ti jak někde byli, tak mně nezáleželo ani jak se ten film menuje, věděl sem že bude legrace.
LČ: a takže co
AU: a myslím že, myslím že tam nějaká hudba hrála, mám dojem.
LČ: a co pro vás teda dělalo ten film dobrým. říkal ste hlavně teda ta zábava.
AU: no pobavili sme se. protože jinak byla bída, byla ste napolo hladná pořád, že, teď dete do školy, tam máte učení, kolikrát vám to někdy nesedlo, že, no a teď pořád ste myslela na jídlo. ačkoliv tehdy to bylo lepší jako dneska, protože my sme dostávali, já se čítám mezi ty chudší, nás tam bylo asi pět ve třídě, to sme postupovali porád. tak sme dostávali hodně věci zadarmo. každé den mlíko tam chodilo nějaký, já sem měl tu výhodu, těch mlík tam chodilo myslím šest do třídy. a mám dojem, že to nebyly půllitry, že to byly třetinkový lahve, jo, a já že sem se o to staral, tak sem měl každé den, a měl sem notýsek a tam sem měl napsanejch těch šest nebo sedum lidí, a to sem střídal aby to bylo spravedlivý.
LČ: hm
AU: anebo obědy nám dávali někdy. a to zas sme měli známý, že sem přišel do školy hladné, a když byla svačina, tak sem se díval kdo třeba má chleba, tak se třeba ho poprosila nebo sem říkal vždycky, dej ptáčku do zobáčku. no byli tam někeří kluci ale řekl bych z devadesáti procent že vám dal každé. že sme se tak dělili. byl tam třeba ňáké Pospíchal, ten měl přísnýho otce a von byl železničář, a ten teda dycky mi dal kousek chleba namazanýho něčím, a von říkal ale ty mně dáš zase z oběda ukousnout, jo? sme dostali třeba zelí, chleba, a ten, bylo to jako celek to bylo tak jako velký. a když to přišlo, tak von už ani sem ho nemusel volat, von přišel, tak mně dej. já sem ho vzal do ruky ten tak si ukousni. von by mně byl ukousl celou ruku. no ale já sem neřikal nic, protože von mně zas dal chleba. tak sme tak sme tu bídu přetloukali, no.
LČ: a stalo se někdy, že byste šel třeba na ňáký film víckrát?
AU: jo, když to bylo pěkný, tak sme po čase šli zas.
LČ: a jaké jiné druhy zábavy kromě kina ste vlastně teda měl eště.
AU: no, to bylo ten řekl bych dneska trampink, ale my sme chodili do toho lesa, to bylo taková partya kluků, že, tam sme spávali aj v je- aj v jeskyni jednou si pamatuju, že jak to působilo, zahrabaní v listí, no a ty zvuky, to byste nevěřila co jaký je, myslíte si, že je ticho v lese v noci, jestli ste to nezkusila tak...
LČ: to já znám.
AU: to je nádhera. ale s tak to bylo teda strašidelný trochu, že, protože nejsou tady vlci, žádná divoká zvěř, ale přece jenom člověk, tam to zahoukalo, tam to zašustilo, tam něco zapraská, tak člověk byl kolikrát takhle až skoro vyděšené. ale zvykli sme si na to, bylo to pěkný, byli sme v přírodě. a vlastně sme dýchali zdravé vzduch, když už to tak řeknu.
LČ: a třeba jiné věci jako čtení nebo divadlo, nebo...
AU: rád rád sem četl, ale neměl sem rád Rodokapsy třeba. to byly takový časopisy, tam byla jedna paní, vona měla vobchůdek, menovala se Široká. a vona papírnictví takový měla. a když ste měla třeba ten Rodokaps, tak ste jí ho přečtené, donesla ste jí ho, dala jí ho, a vona vám dala nové, a vy ste dala třeba korunu. nebo něco za to, jo, za to přečtení. a tak vona pořád měla no- se to obměňovalo, čili tím si přivydělávala ty korunky, jo? no ale stálo to za to, aby sme to potom když sme zas nám třeba líbilo něco třeba ( ) sme si koupili, na jako na mlsání. to bylo levný. anebo sme aj zbytečně utratili třeba za ty blechy, že. no. to víte, jako kluci, no, kluci sou bych řekl všude stejní.
LČ: a třeba em ňáké tancování nebo sportování?
AU: ne já sem nerad tancoval. já sem se styděl dost víte? mně to em ne to. co se mi líbilo hudba. jak chodili po Židenicích ti šumaři, jo, takoví, dneska by to bylo, no jako šumaři tak voni si přivydělávali. byli to lidi em vodněkud z ňákejch těch chudších krajů, někdy aj Slováci možná, a tady hráli na trubku nebo na housle a takový. někteří chodili po domech, to sem měl rád když přišli na dvůr a začali na dvoře hrát. a to byl to hodně bylo v té době když ty rakvický děti se utopili. jestli vo tom, jestli to znáte ten případ. to jela škola na výlet, a u Novéch Mlýnů tam, tam je ta řeka Dyje, je široká, a tam voni se potřebovali dostat na druhou stranu, a tam byl vor, převozní, tak voni najeli aj s konima a s těma dětima na vor. a vono se to převrátilo v té řece. hromada, myslím třicet dětí se utopilo nebo něco. přestavte si, co to mohlo být. dneska když se na to dívá, tak si řeknu, to byl blbec ten převorník, pře- převozník, <převor-> a blbec byl aj učitel. jak takovej člověk může učit děti, když ho nenapadne, když se zvířatama na vor. když ty zvířata zdivočíjou, něčeho se leknou, tak s- děcka popadaj do vody. některý zachránili, ale to bylo strašný. voni dou na výlet a pozbydou život na to, na to když dneska myslím, tak je mně až zle. mně už dneska dělá všecko zle všecko možný, jak třeba v televizi hlásili sedumnáctiletá holka v nemocnici zemřela. nevíjou ňák, ale dostalo se ji hodně draslíku nebo těch do toho, no. všecko. já už ne- nesnáším v mým věku tady to umírání. a ne- nejhorší je to děti. když někdo, někteří rodiče trestají dítě, a zabijou ho, já bych ty rodiče zabíjel, kdybych k tomu měl tu příležitost. bohužel, taková je doba. dneska je doba brutální, no.
LČ: a bavil vás třeba rozhlas v té době?
AU: v té době rozhlas sem neposlouchal, my sme totiž neměli ani rádio, nic.
LČ: hm
AU: a my, já sem sehnal první krystalku, a to když sme poslouchali večer třeba, tak sme leželi ne posteli dva, každej měl jedno sluchátko u ucha. to když ste poslouchala sama, ty uchátka em sluchátka dala na uši, tak ráno ste je nemohla voni vod nich bolely uši. no, a potom když sem pracoval v té Zbrojovce jako, to už sem byl po vyučení, jo, tak sem chodíval si přivydělávat, můj bratr, byl stavařem, dej mu bán bůh nebe, a von tady u jedné firmy pracoval poblíž Zbrojovky. tam řezali desky prostě, a zbijeli bedny na víno. když se přepravovalo víno tak aby to bylo v těch bednách. tak von povidal, poď ke mně, tam s nama. tak sem tam chodil. v noci sem ďál třeba em ve Zbrojovce, a ve dne sem šel dopoledne třeba pomáhat jim tam, řezat, zbíjet ty bedny. no, a co sem to chtěl, ještě sem chtěl něco k tomu dodat, myslim ne? no takže tak sem ďál prostě pro život, ten život. kde se dalo šustnout, kde bych někomu pomohl a něco to neslo, tam sem tam ste mě mohla najít.
LČ: a když si vzpomenete teda ještě na ta kina, lišil se třeba i přístup zaměstnanců krom toho interiéru, k tomu ste už něco říkal vlastně, jak se ta kina lišila jedna od druhého třeba i právě tím, co co tam bylo k dispozici,
AU: no, vesměs na tu, na tý zaměstnance si nemůžu stěžovat. protože když ste přišla pozdě tak ste, někde pouštěli, ale někde ne, musela ste počkat až bylo po žurnále. se rožlo, a lidi obsadili zase svoje místa. jinak to byly většinou ženy. ne- nevzpomínám si, že by někde byl muž uvaděč. to byly uvaděčky takzvaný, že, no a vona měla baterku v ruce a když někde vás zavedla třeba bokem a říkala posaďte se tady až rožnou, no. a slušný, ne- nemůžu nemám vzpomínku, že bysme se dostali do křížku nebo něco, já sem si potom uvědomoval, že když sem byl trošku v řadě třeba patnáct, tak sem si bral na kraju. protože já sem měl přístup a kdykoliv sem mohl odejít. hned a nemusel sem se jako dohadovat s lidima. někomu to bylo nepříjemný, když ste se protlačovala. vony ty řady byly dost těsný, ty lidi museli vstávat, a když máte třikrát čtyřikrát během toho vstát, tak vás to otravuje, že. no, na ty zaměstnance si ne- nestěžuju vůbec.
LČ: a takže si nemyslíte, že by se to nějak lišilo, že by v těch obyčejnějších kinech by byli jako jiní než v těch...
AU: ne
LČ: luxusnějších.
AU: ne. myslím si že, no, mně to nepřipadalo. já sem se totiž ani moc vo to nestaral, protože, já sem přišel, a když sem přišel pozdě, tak sem počkal po žurnále a místo sem si našel. protože na lístku byly čísla řady a sedadla, že, tak to nebyl problém kdo byl trošíčku jako, <vychodil školu a uměl číst,> tak si přečetl kde má sedět.
LČ: a z čeho se skládal teda ten program. vy ste mluvil, že byly nějak ty žurnály, a...
AU: no to ste přišla a začala hrát hudba z krajů v tu dobu kdy měli začít, někdy se to vo nějakou minutku třeba jako zpozdilo, což nám nevadilo, protože někdo doběhl na poslední chvilu, že, no za a potom ukazovali reklamy, tak jako dneska. jenže tehdy mně ta reklama nevadila, a dneska bych to rozbil, tu televizi, když to vidim. hlavně Nova a Prima. to sou televize, který bych zrušil. protože ty otravujou lidi jenom. díváte se na film, a během toho filmu třeba třikrát vám to přerušíjou reklamama. a ty stejný. no to je přece nes- nesmysle to, já se dívám na film, já jednu tu, jednu tu přestávku bych bral třeba, protože někdo potřebuje během, film, to je třeba půl druhé hodiny, potřebuje jít na vé cé ((WC)). nebo někdo nevydrží, má rád třeba to kafe si udělat k tomu nebo tak, takže tu jednu přestávku bych ještě bral, ale když to máte každou půlhodinu anebo š- tři během filmu, to je moc.
LČ: a jaké byly teda ty reklamy tehdy.
AU: no, tehdy reklamy nám byly vzácný. protože já si vzpomínám když začala televize, tak sme se dívali aj i na Vídeň třeba, jo? já sem tenkrát bydlel v Řečkovicích, tak sem si udělal takové, no takovou anténku sám, abych chytl Vídeň. Vídeň sem chytal přes rádio, protože já už sem si rádio tehdy po- sem byl ženatej, tak sem si tehdy pořídil, no a to sem si dal na vokno, a když letělo letadlo, tak vono to blikalo světlo, jo, povidám, zas letí letadlo. přeletělo, a tak sem si ladil, ruku sem měl na rádiu a chytal sem zvuk. jak ten vídeňskej nebo, takže my sme si chytali reklamy aj, byli sme zvědaví na ně. třeba v té Vídni. no dneska už není tomu, no, ale když něco začne, tak vás to vždycky zajímá.
LČ: ale ty reklamy v těch kinech, to byly jaké reklamy.
AU: no to bylo, podle mě to bylo měli ňáký diapozitivy skleněný nebo něco, to tam dali do aparátu nebo tam se to přehazovalo. třeba (palaba), nebo něco na baterky, jo, tam bylo něco, vám doporučovali různý zboží a takový. no a to trvalo chvilku a pak začal žurnál. a ten žurnál já si, ty žurnály si hodně pamatuju za Německa. jak německý vojsko vítězí, jak ustupují do předem připravených pozic. jo, to sme se vždycky smáli. ukazovali z války. a hlavně ze so- hlavně ze Sovětského svazu jak tam v tom bahně a v tom ty auta jezdí a von byl prostě čím víc se snažil projet, tím víc zapadal. a vojáci vod blata všecko jak to tam tlačili. no, to vám řeknu. utrpení. no ale kdo je tam zval.
LČ: a to ste chodil rád na ty týdeníky? nebo...
AU: ty týdeníky mě bavily, protože to byl třeba týdeník číslo ten, a to se, no některý neměly to kina všecky stejný, to si asi propůjčovávaly, a to trvalo tak myslím jestli deset minut, bylo to takové, prostě než se ti lidi uklidníjou a než se začne promítat hlavní film. tak to byl takovej a bylo to dobrý, to byly takový ukázky ze světa, jako bych řekl dneska Televizní noviny. jo, no Televizní noviny před rokem nebo před dvěma byly mnohem zajímavější. dneska je, nechci se k tomu vůbec vyjadřovat.
LČ: a krom toho týdeníku byly tam i třeba ňáké krátké filmy nebo?
AU: em nevim určitě, ale možná že tam bylo někdy, něco. ňáká ukázka z ňákého filmu nebo tak. ale to opravdu nemůžu stoprocentně říct.
LČ: a třeba přestávky byly? během představení?
AU: přestávky? myslím že nebyly. já si to- nevzpomněl, to nebylo jako v divadle. nebo když ste em nevim. to vám nedovedu říct, že by byla přestávka a pak se pokračovalo. to už bych lhal.
LČ: a em tak jak ste ještě zmínil ty, ty německé týdeníky, jak na to lidé reagovali, když to najednou teda ukazovalo vlastně tu, tu válku, jak se to [změnilo.]
AU: [jak reagovali.] no, jak lidi. mo- moc když to bylo za Německa, tak ste nemohla moc reagovat. musela ste přežít všecko prostě, no. když ste zareagovala, tak se mohlo stát, že vás vyvedli, a už ste se nevrátila. do kina.
LČ: byl ste...
AU: protože tady, no, vy ste mladá, vy ste neprožila válku, Německo. buďte šťastná. sem, stačilo, nechcu říct, ňákou poznámku, nějakou nevhodnou, někdo vás slyšel, udal vás a už ste jela. už ste se ztratila.
LČ: a byl ste někdy přítomný, že by někdo měl promítačku v domácnosti?
AU: no já sem, jo promítačku.
LČ: že by někdo promítal doma filmy v té době.
AU: to si nepamatuju.
LČ: hm
AU: to si nepamatuju. já sám sem potom měl, sem si promítal osmimilimetrový filmy, to už sem začal fotografovat a takový, ale že by někdo promítal, ne. nevím.
LČ: a když se teda zaměříme konkrétně na to Německo, tak jak vlastně na vás působily ty změny za protektorátu, když se začalo platit ty předpisy.
AU: cizí měny?
LČ: změny vůbec.
AU: jo změny.
LČ: změny za protektorátu. tak třeba ta jazyková otázka, že byly třeba titulky v němčině,
AU: učili nás němčině taky ve škole, z toho sme si dělali legraci, bohužel kdybych měl rozum co mám dneska, tak bych se byl učil. protože jak se říká, kolik řečí znáš, tolikrát si člověkem. a je to dobře, no vono v budoucnosti bude angličtina, vono voni říkali že bude pět řečí hlavních. anglicky, německy, španělsky a ještě ještě ňáký. asi pět řečí má být, no. ale chybu dělá ten, kdo se neučí. my sme si vždycky furt říkali, dej hlavu pod necky a naučíš se německy. jako hloupý děcka, no. dneska, dneska mám vnučky a byl bych rád, kdyby se učily tu angličtinu. protože je to budoucnost asi světa. než teda svět se zničí sám.
LČ: a v té době vám to nějak vadilo, že třeba ta němčina byla i v názvech na na nárožích, v reklamách, v titulcích,
AU: no, vadilo, vadilo nám to tím, že vám to nahánělo strach. když ste přišla a najednou vidíte bekantmachmund ((Bekanntmachung)) vyhláška, jo, tolik a tolik bylo popravenéch, tolik a tolik. to mi vadilo, já su dost citlivé tady na toto všecko. že by člověk měl být člověkem, a být jeden s druhém, ať je to Turek, Habešan nebo ten, zažil sem tady takovou krásnou věc, nedávno dávali v televizi film, a v tom právě bojovali Němci a teď em s našima. a najednou byly Vánoce, a oni o těch Vánocích se tak spřátelili, že se ti Němci s nama skamarádili. přišli prostě do zákopu k nám, a tam se bavili, že, a po Vánocích zase se vrátili, anebo když měli, když je mělo střílet dělostřelectvo, tak Němci říkali poďte k nám do zákopu, budou budeme budou ostřelovat tamty a ty, jo, anebo naoplátku zase naši zvali Němce, a to se mně líbilo, že voni místo aby se vraždili lidi který se v životě neviděli, člověk měl doma děti a mají se vraždit. proč já bych měl třeba zabíjet vašeho otce. my se vůbec neznáme. a voni se sešli, podali si ruce spolu prožili Vánoce, no a pak to, to se mi líbilo dvakrát. jednou ve filmu bylo taky naši byli v zákopech, a najednou byly Vánoce, a voni slyšeli em koledy hrát. Němci hráli koledy. no a naši se divili jak je to možný, a vono to bylo tak, ty Němci hráli koledy proto, aby byl hluk, jo, o Vánocích řeknu proč hrají, ale tím byl velké hluk a voni přemísťovali tanky.
LČ: hm
AU: přibližovali k tomu, během toho, víte to sou takový, příde na všecko, ale já mám, já sem říkal, já kdybych byl na vojně, měl nepřítele, tak mu dám znamení nějaký že se nemusíme podáme si ruky, posedíme povykládáme, vyměníme si adresy a ne abysme se zabíjeli. dyť sme přece lidi, ne? sme ( ) nějaký. já nenávidím zabíjení. já kromě řekněme komára nebo to, já nezabiju nic.
LČ: a tak
AU: všecko je to boží stvoření.
LČ: a ty německé týdeníky, to přece teda byla ale propaganda, ne?
AU: byla to propaganda. my sme to tak brali jako propagandu. protože sme, sem vám to říkal zkrajů, sme se smáli tomu ustu- em přemístili sme se do předem připravených pozic, jo, no voni když prohrávali, tak si vykopali zákopy a ne- a nebo se stahovali, a měli předem připravený pozice. tak se přemístili. kdo tomu, kdo to nepochopil, tak si myslel, že zas třeba něco vyhráli nebo tak. bohužel, tehdy Němci měli velkou moc.
LČ: takže vy ste znali jakoby ty zprávy z fronty třeba z jako správně, a tak ty týdeníky...
AU: no, něco ste slyšela z rádia, protože se poslouchal Londýn, něco se vykládalo třeba buď v hospodě anebo někde, mezi lidima se to. a teďka to dáte dohromady a učiníte si sám ten.
LČ: no.
AU: a to z- to byla vina Anglie a Francie, tady že se k nám nepřidali hned. domluvili si tu ten Mnichov a tu schůzku tam, ten runciman ((Walter Runciman)) a daladiér ((Édouard Daladier)), a ti, z nich sme si dělali taky srandu, z deštníkem, a. bohužel, politika je taková.
LČ: a chodil ste v té době do kina méně nebo více, nebo stejně.
AU: ne, to bylo v té době, kdy sem chodil jako stejně do kina. ne teda často, ale jak se prostě vyskytla nějaká příležitost, že něco bude hrát zajímavýho, buď dobrodružný, jo, ale povidám, nelibily se mi Rodokapsy, jak sme mluvili vo té paní Široké, protože tam byly samý kovbojky. a kovboji mě moc netahli. mě tahly letecký filmy, jo, bitvy letecký a takový. to mám, no, nakonec se mně podařilo aj na vojně sem se k nim dostal, k letectvu. a to mě baví dodneška.
LČ: a v té době ste si chodil už na jiné filmy, ne už na ty veselohry? chodil ste na něco jiného za Německa?
AU: no moc, moc vážný tenkrát mě, mě to, sem moc nezajímal. já sem se o děvčata moc nezajímal, protože sem tancovat nechodil, měl sem rád teda muziku, to když někde sem šel třeba kolem hospody a voni tam hráli nebo něco, jak když v těch Židenicích tam byli nějací bratři brněnští, voni tam hráli dycky, alkazar ((Alcazar)), jo, vo Španělsku a takový, tak sem tam dycky postál třeba půl hodiny, poslouchal jak hrají. ale hudbu hudbu mám rád dodneška ale...
LČ: a na jaké filmy ste teda chodil za toho Německa.
AU: za to za to, no, to vám říkám ty veselohry.
LČ: pořád, jo?
AU: no všeli- jak byly samozřejmě za toho Německa mám dojem, že byly americký sem moc nechodily, to už si nedovedu představit jak jaké jak byl ten přesun těch filmů v té době politické. já sem se tak dvakrát vo politiku nezajímal vůbec nevím jak
LČ: jak se teda změnilo to chování diváků v kině, když ste říkal, že si nikdo nemohl nic dovolit.
AU: byli lidi, nemě- nesmělo se prostě povykovat. jinak bylo nebezpečí, že se kino zavře a li- lidi pudou dom. dělalo se třeba to, že si koupili kýchací prášek. koupili si lístek na balkoně, a během těch deníků votevřeli krabičku a sypali to dolů.
LČ: hm
AU: aby lidi kýchali a kýchali. prostě aby se ten, samozřejmě to někteří lidi rušilo, no ale, lepší je do ničeho se neplést, jo
LČ: a ten kýchací prášek jako po- aby lidi kýchali přes ten týdeník právě.
AU: no právě, to se dělalo, aby kýchali během toho týdeníku, že, aby se to rušilo. protože to bylo...
LČ: to byly provokace teda.
AU: to byla provokace taková.
LČ: ale to za to hrozily nějaké postihy, ne? nebo...
AU: no pokud by ho chytli tak ano. ale já nevim že by někoho takhle chytli, že by byla nějaká vostuda, že by se rožlo a třeba tamtoho vyvedeme.
LČ: hm
AU: nepamatuju si. no lidi no víte, lidi byli proti někteří, někteří souhlasili, to vidíte co je dneska za lidi. vemte si jenom politický strany, jak je to znesvářený všechno.
LČ: a vzpomněl byste si, jak na první návštěvu třeba po osvobození, jestli to bylo zase úplně jinou atmosféru? jestli ste byl v kině nějak po osvobození a jak se to změnilo.
AU: po osvobození to už si nedovedu, nedovedu moc představit. dokonce mám dojem, jestli vůbec sem byl v kině někdy po osvobození. protože to už sem byl starší trošku, tak už mě to tak. já mezi tím, jo, jak sem em říkal že sem dělal v noci třeba ve Zbrojovce a ve dne sem šel řezat to dřevo anebo stloukat ty bedny, tak já sem si tam přivydělal nějaký ty peníze a tam jednou přišla řeč na rádia, a tam byl, tam byla ňáká v Židenicích firma (irontenta.)
LČ: ano.
AU: iro- a nějak ten vedo- ten vedoucí nebo ten co tam to řídil, tak přišla řeč na rádia a já povidám, já žádný nemám. von povidá, ty nemáš rádio? já ti seženu. no a že má známýho toho ředitele z té fabriky, a taky jo, tak mně to domluvili a tak sem koupil rádio čtyřlampovku Supert to byl, když sem to donesl dom, to bylo slávy. já sem se vlastně staral porád celej život, já su takové rodinné typ. dom, všecko dom aby bylo. matka žehlila dřevěnou žehličkou, simůlin ((simulink)), to dřevěný uhlí. hlavu zavázanou, protože ju bolela, ale jak, jestli znáte co to je ten plyn z toho uhlí, jo, kysličník uhelnaté. to musela dýchat. no tak já sem potom když sem byl v učení, tak sem koupil elektrickou žehličku jí.
LČ: hm
AU: tehdy tam byl ňáké, no za sto dvacet korun ňáké. bylo to peněz dost, no ale našetřil sem na to, to bylo víte radosti, a vona byla zase dost těžká, ale už mohla žehlit elektrikou. protože mně šlo vo její zdraví. no a nebylo rádio. otec málo vydělal, že, a tak sem to rádio koupil, no. a tak to de se vším.
LČ: já vám teď eště
AU: byl potřeba vysavač, zas já. no. jako bych řekl že ta domácnost em nebo to leží na mně, no.
LČ: a když vám teď ukážu tady seznam filmů, jenom jestli byste si vzpomněl na některé z nich nebo jestli se vám k nim něco vybaví. (.) jestli některé z nich vlastně patřily třeba k vašim oblíbeným jestli ste je vůbec viděl.
AU: no Lelíček ve službách šerloka holmese helmse ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)), jo, mám dojem to sem viděl, ale mám dojem jestli že sem to viděl v televizi dokonce to hrají aj.
LČ: to jo, ale v té
AU: Pobočník Jeho Výsosti to sme viděli, ale to už si nevzpomenu. Mata Hari. to Mata Hari to bylo, to byla vyzvědačka, vona, jestli vo ní znáte bližší, vona přišla třeba zpívala, a tady měla korále. a ty korále měly různý sem tam barvy. to byla špiónka, oni si podávali jako, jestli znáte morzeovku.
LČ: hm
AU: tak to byly ty korále byly poskládaný tak jako, aby dávaly zprávu, než ju chytli.
LČ: a to ste viděl teda v kině to Mata Hari.
AU: tu Mata Hari si nepamatuju, ale znám to, někde sem to viděl. ale už nevím jestli, Tři muži ve sněhu, to nevim, Svět patří nám, to sem viděl Voskovec a Werich ((Jiří Voskovec a Jan Werich)), to určitě, aj v, ale to myslím v televizi všecko.
LČ: aha
AU: Sněhurka a sedum trpaslíků, taky sem. Ducháček to zařídí, no to je bezvadné film, tam hrál ten mám dojem, ten, Ducháček že to je, jestli se nepletu, jak von se menuje. Plachta ((Jindřich Plachta)), není to Plachta?
LČ: Burian ((Vlasta Burian)) tam hraje.
AU: Burian duch- tak ale, hrozně mám rád dneska Plachty ((Jindřich Plachta)). Burian, Plachta a ty. ale to Ducháček to zařídí, to se mi moc líbí, to je legrace. To byl český muzikant, to sem taky viděl, to byl, to hrál ten, nevim takovej starší pán, nevim jak se menuje. to byl jako vo tým
LČ: Korbelář ((Otomar Korbelář)).
AU: Korbelář ((Otomar Korbelář)). to dycky otoman Korbelář. ((Otomar Korbelář)) von už nežije ale. Roztomilý člověk, no pravda, to znám.
LČ: ale myslíte, že spíš z televize teda.
AU: ale už, mám dojem že z televize tady toto. Muži nestárnou, to znám určitě z televize, to sem viděl aj třikrát. to bylo, no, není to legrace, ale je to takový prostě jak ten muž si namlouvá jednu potom dceru a i vnučku. až nakonec vona mu říká, prosimvás, déte mu tu ((smích)). <nebo von si počká ještě na další.> Tanečnice, to nevím. neviděli ste Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)) no jistě, to se jednalo vo tým malým psíkovi, jak tam chodili podvodníci a dovezli cizího psa a říkali, to není náš Bobík, a, její o- Její oběť, (to) ne. tak mě ty filmy, to, to máte zaznamenaný, no tak.
LČ: a máte třeba ještě něco, co byste chtěl dodat k tomu, k tomu o čem sme třeba nemluvili a co se týká teda kin a toho jak ste chodil v té době za první republiky a za protektorátu do kina?
AU: no, já tady takhle sem si vypsal jenom některý ty kina kde sou, ale co bych k tomu dodával já nevim, no. my sme měli, my sme měli, my mladí sme měli svůj svět. že. nás nezajímalo, mě mě osobně zajímalo jenom buď jít na do lesa, nebo s tou partou někde žít, aby člověk prostě jak bych řekl něco si užil, jo, abych tady nežil nadarmo. anebo pracovat něco, přivydělávat si. kde se dalo přivydělat tam ste mě našla.
LČ: a pak se pobavit v kině.
AU: a zábavy, to sme měli, no se sebou hlavně s klukama. jedno vím, že sme, že sem šel za školu, jak se říká. hodně chodili kluci a em no prostě nepřišli do školy, že, a tak já sem se tak o tom přemýšlel, že jednou povidám, já to jednou zkusím. jednou sem se k tomu vodhodlal, že sme nešli do vyučování, jo, a já druhej den potom, ale já vám řeknu, dodneška mě to mrzí, protože já sem z toho nic neměl, my sme byli tam v Židenicích u židovského hřbitova tam byl plac, tam sme kopali chvilku a takový. ale já sem pořád musel myslet na školu, jo, co bude a ne už bych to nikdy neudělal. to samý bylo jako když sem byl na vojně, tak přetahovat, jo. pro- já sem měl vycházek dost, já sem měl za střelecké vodznak, a za různý ty, takže mně propadla ještě každej den hodina, vycházky, ale přetáhl sem, přetáhli sme jednou, a já sem byl nesvůj. to sme byli někde s vojákama, někde sme seděli, už nevím kde to bylo. v ňáké restauraci nebo kde. a pak sme šli po půlnoci až dom, v noci. bylo to v zimě, a najedou vidíme proti sobě ňákou já sem porád měl strach jak to dopadne. ale jelikož tam byl jeden em keré pracoval v kancelářu tam, u toho vedoucího, povidal nebojte se, já to vyžehlím. a teď vidíme proti sobě postavu ňákou, potácí se, a von to byl náš velitel.
LČ: hm
AU: opilej šel z kasáren, já nevim. no. tomu povídal, tomu všecky zapsat. já sem si povidal no teď bude. a von povidá nebojte se, druhej den nám potom povidal dobrý je to kluci, von chtěl jenom vědět, kdo ho viděl v tom stavu.
LČ: ((smích))
AU: jo, takže to bylo, von chtěl vědět, jo. to bylo dobrý. a jinak já su zvyklej radši pro pořádek. co sem má udělat, udělat. a mám klid.
LČ: tak dobře, tak já vám děkuju, [za ten rozhovor,]
AU: [no nemáte zač.] já bych vám toho nalhal víc.
LČ: ((smích))
Konec rozhovoru
0.0 3:2089Rozhovor vedla: Lucie Roušová
Rozhovor přepsal: Radim Hudec
Datum a místo: 12. 11. 2009, Domov pro seniory Věstonická, Brno
Rok narození: 1913, sourozenci: dvě pravděpodobně starší sestry
Bydliště do roku 1945: Narátorka se narodila ve Starých Habrech,
poté se její rodina přestěhovala do Frýdlantu. Na začátku 30. let
narátorka žila dva roky v Ostravě a rok ve Vídni. Roku 1939 se
narátorka i s rodinou přestěhovala z Frýdlantu do brněnských
Husovic.
Povolání rodičů: Matka v domácnosti, otec lékař.
Povolání narátora: Narátorka je vyučená švadlena, v Ostravě a ve
Vídni jako švadlena pracovala. V Brně pak vedla krejčovskou dílnu
v Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež Kociánka v
Králově Poli. Odtud musela v roce 1948 odejít, poté se jí narodila
dcera a po mateřské pracovala jako instruktorka a vedoucí ve Vkusu
na Kolišti, podnik byl později přemístěn na Cejl, tam zůstala až do
důchodu.
VP: s Burianem s Vlastou ((Vlasta Burian))
LR: mhm
VP: a potom s těma našima herci, jak v té době byli (...) ee Lamač
((Karel Lamač)) ee Ferbasová Věra ((Věra Ferbasová))
LR: mhm
VP: a na koho si ještě tak vzpomínám z těch mužskejch, no to byla
taková trojice no a taky Voskovec a Werich ((Jiří Voskovec a Jan
Werich))
LR: mhm
VP: v té době taky nějakej ten sní- ten Snížek byl taky dobrej, no a
no tak no tak sme chodili na to
LR: mhm, tak můžu se vás nejdřív zeptat, jak se menujete, abych to
tady měla zaznamenané
VP: Věra [P.]
LR: [aha] a kdy ste se narodila? [to ještě neříkala]
VP: [narodila sem se] ve Starých Habrech
LR: ano
VP: v těch Beskydech
LR: mhm
VP: tam kde je uložená ee Marička Magdónová
LR: aha
VP: podle Bezruče vod Bezruče ((Petr Bezruč)), [jo]
LR: [mhm]
VP: podle té básně, tak tam sem se narodila, tam mám dneska ještě
dědečka a tak v těch Starejch Habrech, v roce devatenácet třináct
sem se narodila
LR: aha
VP: tak si to zapište, Starý Habry a tam sme byli až do toho
osumnáctýho, kdy byla, kdy byla vyhlášena republika, a to se jako,
teď mluvím o rodičích, protože to se tatínek přestěhoval do
Frýdlantu,
LR: mhm
VP: protože dostal umístění ve Frýdlantě, von byl původně lékař a
byl v tom, v těch Starých Habrech jako jedinej pro ten kraj, ale tam
ho pak ho přendali do toho Frýdlantu, to bylo dejme tomu ee vlakem
hodinka nebo tak nějak, jo, a tam sme bydleli teda až do roku
devatenácet třicet devět.
LR: mhm
VP: a ee
LR: a pak ste se přestěhovala do Brna.
VP: a pak sme se všeci stěhovali do Brna, protože to všecko eště
vlastně řídil tatínek
LR: mhm
VP: a jak vám říkám, von v těch d- se zavl- no tak se tak zamyslel
nad Opavou, že by chtěl do Opavy, protože jedna z mých sester, byly
sme tři,
LR: mhm
VP: a ta nejstarší měla známost s Opavákem
LR: mhm
VP: a vypadalo to tak, že jako se vezmou, takže by tat- že by sme
byli v té Opavě, jenže mezi tím tu Opavu zabrali, to bylo Sudety
LR: mhm
VP: jo, to patřilo do Sudet no a tak sme se stěhovali do Brna a do
Brna, protože zas ta prostřední moje sestra, ta študovala v Brně
konzervatoř
LR: aha
VP: tak byla vlastně usazená tady, tak kvůli ní sme se sez- vlastně
nakonec stěhovali do Brna, aby sme byli tak zas nějak všici
pohromadě no a tak sme bydleli v Brně, bydleli sme v Husovicích
LR: mhm
VP: a bydleli sme na jak se ta ulice menovala ee (.) od náměstí
jedna taková příční (.) eee
LR: no nevadí, tak a v tom roce devatenácet třicet devět vy už ste
měla vystudováno [už ste nechodila do školy]
VP: [no v roce] devatenácet třicet devět já sem byla už hotova a
sice já sem dělala po normální základní škole
LR: [mhm]
VP: [a čtyřleté] [měšťance]
LR: [měšťance]
VP: sem dělala tříletou rodinnou školu
LR: mhm
VP: a tu sme dělala v Opavě
LR: mhm
VP: to sem byla v penzionátě na tři roky, jo, takže to eště vyšlo do
tý doby, ale pak už sem jako se speciovala- specializovala na šití
LR: aha
VP: protože tam byla pracovna šití šatů, tak já sem vlastně dělala
t- todleto tam byla jedna taky na vaření taková ta třetí, ten třetí
rok, ale já sem se specializovala na to šití a tak sem potom byla
zaměstnaná ee v Ostravě,
LR: mhm
VP: v Ostravě u nějakého, to byl ee takovej prvotřídní salón pro
uhlobarony a voni se menovali Derezievič a u těch sem byla tak
myslím dva roky a pak sem byla ve Vídní [(jako na to krejči)]
LR: [to byl to byl] jaký rok asi
VP: hm?
LR: v té Vídni, kdy ste byla jaký rok to byl
VP: rok? no to mohlo být tak třicet nebo [jednatřicet]
LR: [mhm]
VP: jo a to sem byla v tý Vídni ee na právě na to šití a na němčinu
LR: mhm
VP: takže já sem tam sice byla jako volontérka, takže sem tam nebyla
placená, ale byla sem tam na němčinu v závodě, jo, takže sem ee tam
vlastně byla zaměstnaná, ale jen tak, jen tak a abych se naučila
německy
LR: mhm
VP: to byl předpoklad tatínkův, no a tam se byla celej rok, ovšem
asi třikrát sem byla mezitím doma, ale chodila sem tam hodně do kina
LR: mhm
VP: chodila sem tam na rytmiku, chodila sem tam jo a měla sem tam
sestřenici Češku, kerá byla zaměstnaná v bance ee (..) ee ne
agrární, ale nějaká podobná nějak nějaké bance, ale vona se tam
provdala a vzala si ale taky Čecha a vzala si ředitele piánový
továrny,
LR: mhm
VP: a s ní jako sem byla ve styku hodně, vona mě, mezi tím měli
holčičku a tak soboty a neděle sem většinou trávila s nima, protože
sme jezdili někde na ten (vínr valc) ((Wiener Waltz)) a tak, jo.
LR: mhm
VP: no
LR: pak ste se vrátila z té Vídně
VP: a vrátila sem se jako na prázdniny, já sem tam jela v září dejme
tomu a mezitím sem byla na Vánoce, na Velikonoce doma, ale na
prázdniny už sem se vrátila domů
LR: a co ste pak dělala, pak už ste byla zaměstnaná?
VP: no pak sem byla pra- na prázdniny doma a pak (..) no pak sem
jezdila myslim do tý Ostravy zas ještě na to, na tu krejčovinu, taky
sem mně mezitím byla nemocná, měla sem slepý střevo
LR: mhm
VP: ee operovaný, tak sem nějakou dobu né tenkrát se to trvalo dél
dýl tydlety to léčení, no a byla sem doma no a ty prázdniny sem
užívala potom velice tak ee tak dobře, hrála sem tenis chodila se-
chodily sme se koupat, byly sme tři, chodily sme se koupat, ale měly
sme taky německou slečnu
LR: mhm
VP: na každej den, abysme né na každej den dvakrát v týdnu chodila
za náma a buď sme se s ní chodily někam na procházky anebo gramatiku
a takový věci sme se učily doma s ní, no tak to taky byla taková
jedna epocha
LR: mhm
VP: a (.) já sem byla nejmladší z nás tří (.)
LR: mhm
VP: po dvou letech sme byly no a no a pak už pak už s- přišel asi
ten děvětatřicátej rok [a stěhovali sme se sem do Brna]
LR: [mhm tak to ste se přestěhovali] a vy ste tady pracovala někde?
VP: a tady sem pracovala potom u v ústavě pro tělesně vadné no,
((rozhovor přerušen příchodem třetí osoby))
LR: pardón
VP: já se jenom napiju, abych tak moc [nechraptěla]
LR: [určitě] určitě
VP: no a tak to sem byla zaměstnaná v tom ústavu pro tělesně vadné
LR: aha
VP: byla sem tam jako instruktorka pro ty tělesně vadné, keré se
učili šít
LR: mhm a kde to bylo?
VP: v kerým roku?
LR: kde
VP: kde? v Králově Poli
LR: v Králově Poli
VP: v Králově Poli, jak je ten zámeček
LR: aha
VP: jo, tak tam tam byla dílna, tam bylo víc dílen, tam byla na šití
dílna kry- a pánská krejčová dílna, pak tam byla košíkářská dílna,
pak tam byla zámečnická dílna, ne, já nevím ještě nějaká, no prostě
tam byly dílny, a tak já sem tu jednu vedla jako tu krejčovskou
LR: mhm
VP: no a tam sem byla až do roku štyřicet (.) osum
LR: mhm
VP: kdy nás zabrali komunisti
LR: mhm
VP: a ty mě jako vyhodili. mě, ředitele, učitele a ty my sme museli
ven a stal se tam ředitelem zámečník, no a tak to sem, ale já sem
zrovna v té době, štyřicet osum já sem se v roce štyřicet sedum
vdávala
LR: aha (.)
VP: a pak sem byla za dva roky v jiným stavu a narodila se mi dcera,
ale to už zase to už sem tam zaměstnaná nebyla a byla sem zaměstnaná
ve Vkusu.
LR: mhm
VP: zas mi to jeden známej doporučil, že ve Vkusu by mě vzali, a tak
sem byla ve Vkusu zaměstnaná ee zase, tak asi těch deset roků tam
taky sem byla myslim deset roků
LR: mhm
VP: ee na tom pr- na tam...
LR: a tam ste dělala co?
VP: tam sem byla instruktorkou pro ee pro tělesně [vadný, kerý se
učili šit a já sem...]
LR: [a a ve Vkusu ste dělala] v tom Vkusu co ste [dělala]
VP: [no v tom] Vkusu sem dělala zase vedoucí
LR: aha
VP: ale už pro [vyučený]
LR: [mhm]
VP: švadleny a normálně pro lidi
LR: mhm
VP: a to sem byla zaměstnaná nejdřív na stalino- tenkrát se říkalo
Starý Nový Sady ale teď sou to ee tady jak je dům umělců ta dlouhá,
Koliště?
LR: Nové Sady?
VP: Koliště
VP: Koliště, Koliště, tak tam sem byla u u nějakýho krejčího Bílého,
ten byl na pánský a na pláště a já sem byla na šaty a na dámskou
LR: aha
VP: a potom ale se to tam nějak zrušilo a přestěhovali nás na Cejl,
na Cejl, tam jak je ta ten zákrut, jestli to znáte
LR: mhm
VP: eh jak je Tkalcovská nebo taková někerá
LR: a tu krejčovou ste dělala vlastně až do důchodu?
VP: a ne
LR: ne
VP: no vlastně jo. já sem tam byla ano až do důchodu v roce
devatenácet čtyřicet pět sem se vracela, štyřicet sedum sem se
vdávala čtyřicet š- sedm štyřicet devět se narodila Jana, a byla sem
tam zas dál potom a byla sem tam na tom na tom Kolišti, na tom Cejlu
a vodtamtud sem šla do důchodu.
LR: mhm
VP: tam byl vedoucím nějakej pan Pečínka, ten už nežije a (.) tak
tak sem šla v roce devatenác- cet do důchodu, padesát devět
LR: mhm dobře a můžeme už se teď bavit o těch filmech o těch kinech?
VP: o čem?
LR: že už se teď budeme bavit o těch kinech, jo?
VP: jo.
LR: tak to už máme za sebou, tak vzpomínáte si na svoji první
návštěvu kina, nebo nějaké nejstarší po- vzpomínky na kino jaké
máte?
VP: no možná, no to muselo být v tom Frýdlantě
LR: mhm
VP: to nebylo rozhodně v Brně, tam sme chodili celá rodina do kina,
jo
LR: mhm
VP: a to si tak vzpomínám na ty filmy, český filmy, to se nám moc
líbilo a taky se mi moc líbily filmy, které v té Vídni a tam si
vzpomínám na takový filmy, takový jako operetní
LR: mhm
VP: na to sem hrozně ráda tam chodila v té Vídni a tenkrát byl jako
hlavní herec v těch operetách wili forst ((Willi Forst)) a ona jako
subreta hlavní taková ee diva lilian harlej ((Lilian Harvey))
LR: mhm
VP: a to mělo takovej velice pěknej ee jako baletní a a takové
takovej veselej motivy tam byly, jo, a hezký písničky, to jedno se
ten jeden film se menoval cvaj hercin im drajvírtát ((Zwei Herzen im
Dreiviertel-Takt)) dvě srdce ve třičtvrtě [taktu] ((Dvě srdce v
tříčtvrtečním taktu))
LR: [taktu] mhm
VP: no a eště takový podobný nějaký, tak to sem chodila tam hodně,
tak tam sem možná ale, možná že to už sem byla aj ve Frýdlantě v
nějakým tom [filmu]
LR: [mhm]
VP: a jak vám říkám, tenkrát se moc chodilo na Hadimršku ((To
neznáte Hadimršku)) na ee [Buriana] ((Vlasta Burian))
LR: [ano]
VP: na Buriana ((Vlasta Burian)), pak se chodilo na jo a v- pak sem
byla na ty Voskovce a Werichu, Wérich ((Jiří Voskovec a Jan
Werich)), ale to nebylo ve Frýdlantě, to už muselo bejt v Brně
LR: ano mhm
VP: jo
LR: a v té Vídni přišlo tř- vám ee byl nějaký rozdíl v těch kinech
třeba mezi Frýdlantem a Vídní?
VP: no tak to víte že jo, tam byly takový ee takový opravdu ee zá-
zábavnější ty filmy takový daleko víc výpravný
LR: mhm
VP: jo kdežto v tom Frýdlantu, to byly celkem takový celkem naše
první dost český [filmy]
LR: [mhm]
VP: a ty byly takový dost chudý, jo, anebo i ty motívy byly takový
bych řekla z jednoduššího prostředí.
LR: mhm
VP: no a...
LR: a ta budova těch a ty budovy těch kin v té Vídni byly třeba jiné
[interiéry]
VP: [jo, to bylo] krásný kina a moc ee tam taky moc letěly ty
valčíky štrausovy ((Johann Strauss))
LR: mhm
VP: a třeba byl takovej nějakej film se štrausem ((Johann Strauss))
a ty valčíky třeba některý a tak to třeba aj když se hrál Na krásné
modré dunaji der blaun donau šénem donau ((An der schönen blauen
Donau Donau)), tak se lidi vstali
LR: mhm
VP: to bylo jako taková jejich jakoby hymna takovej začátek, jo
LR: mhm
VP: to se mi dycky strašně líbilo
LR: mhm
VP: no a no a u nás ty filmy, to bylo no tak to bylo v sokolovně to
bylo takový takový jednoduchý
LR: v tom Frýdlantě
VP: no
LR: mhm
VP: v tom Frýdlantě to bylo takový jako ee (..) né s žádným
komfortem, dneska tam postavili židli e s- s řady židlí
LR: mhm
VP: druhej den tam byl tělocvik, jo, chodilo se do sokola ((smích))
LR: mhm
VP: takže to se tak střídalo a tam takovej jako žádnej ee ten
přepych v tom nebyl
LR: mhm
VP: kdežto v tý Vídni, tam to už vopravdu byly kina pro kina
LR: mhm
VP: jo no tak ty byly krásně vybavený a vypolstrovaný a no to bylo
pěkný
LR: mhm a když ste byla malá, tak s kým ste chodila do kina
VP: když sem byla já malá?
LR: ano, s- kdo s vámi chodil do kina?
VP: no tak když sem byla tak moc malá
LR: mhm
VP: tak se to kino eště asi nebylo
LR: mhm
VP: v tom Frýdlantě a když se potom chodilo tak sem chodila s
rodičema
LR: mhm
VP: a nebo sme šly sestry s dovolením rodičů
LR: mhm
VP: a potom, když už sem byla větší, tak někdy s- měla sem chlapce
tenkrát jako už tak ee no takovýho partnera z tenisu, a tak a z
koupání a tak tak někdy sme byli domluvení s ním, ale to muselo byt
e s- e s vědomím rodičů
LR: mhm a vaše rodiče měli jaký názor na to kino na filmy
VP: no voni rádi chodili [do]
LR: [mhm]
VP: kina jo
LR: oba?
VP: chodili rádi do kina, ale vybírali s- kina, abysme na to mohli i
my, děcka jit, [jo]
LR: [mhm]
VP: takže voni taky chodívali někdy na nějaký kina, kde byly jenom
pro velký,
LR: mhm
VP: jo
LR: to chodili sami
VP: to měli takovou společnost v těch železárnách v těch hutích tam
a když si tam, když jim tam promítali, no tak tam chodili r- rodiče
sami
LR: mhm
VP: to byla taková hutní společnost
LR: mhm a vaše maminka jaké měla povolání?
VP: maminka neměla žádný [povolání]
LR: [neměla byla v domácnosti]
VP: tenkrát ženský [nebyly]
LR: [aha]
VP: zaměstnaný tak se starala o nás tři děti, ale měli sme taky
služebnou ee na e práci domácí a mimoto sme, tatínek měl koně, aby
moh za těma pacientama [jezdit]
LR: [mhm]
VP: do těch hor a tak, no tak tak sme měli aji vyjížďky třeba v zimě
na saních, jo
LR: mhm
VP: a nebo někam tam na ty blízky na tu Čeladnou, kerá dneska má to
velký světový golfový hřiště, tak to byla jedna zastávka vod
Frýdlantu
LR: mhm
VP: a tam sme jezdili jako tak třeba na večeři
LR: mhm
VP: nebo nebo odpoledne na kafe nebo tak
LR: mhm, a jaký byl postoj školy k filmům?
VP: hm?
LR: jaký byl postoj školy nebo pa- pánů učitelů k filmům, ke kinu?
VP: jó
LR: bavili ste se o tom ve škole s učiteli? [o filmech]
VP: [vůbec ne]
LR: vůbec
VP: já původně d- do tech základní školy sem chodila do klášterní
cho- školy
LR: mhm
VP: takže k jeptiškám
LR: mhm
VP: to bylo ve Frýdlantě
LR: aha
VP: jo a v- takže tam ee o takových věcích vůbec nepřišlo
LR: mhm
VP: ee to nepřišlo na program no a ee jinak potom pozdějš to už sem
buď chodila taky v tý Ostravě, když sem tam jezdila, tak sem tam šla
někdy do toho kina no a různě
LR: mhm a byl pro vás film, když ste byla malá důležitý, kino?
VP: jo to mě bavilo [moc]
LR: [mhm]
VP: bavilo mě moc kino, mimoto mě bavilo jako ten tenis
LR: mhm
VP: když už sem byla taková slečna jako trochu
LR: mhm
VP: a koupání v řece Ostravici a to sme měli loďku taky a tak sme
jezdili na loďce a ten ténis a a do tý rytmiky sem chodila
v Ostravě, když už sem potom zas jezdila do Ostravy na to šití.
LR: mhm a dávala ste přednost kinu před těmi ostatními zálibami?
VP: to myslím že sem brala tak jak to následovalo
LR: mhm
VP: když em byl úterek a bylo třeba kino, no tak sem šla do kina a
když byl čtvrtek a cho- chodilo se jezdila sem do tý Ostravy [nebo]
LR: [mhm]
VP: a na ty housle sem taky hrála
LR: mhm
VP: no tak e tak sem to ne- nepreferovala
LR: mhm
VP: t- ty kina sem nepreferovala
LR: mhm
VP: to čistě tak jak to následovalo
LR: mhm
VP: jo
LR: á zažila ste někdy kočo- že by přijelo kočovné kino?
VP: to ne, ale cirkus
LR: cirkus
VP: jo, [na cirkusy]
LR: [a tam se]
VP: sem chodila moc [ráda]
LR: [aha]
VP: když přijel buď přímo do toho [Frýdlantu]
LR: [mhm]
VP: a nebo sme třeba jezdi- jeli do cirkusu do Místku to bylo další
dvě zastávky vod Frýdlantu
LR: mhm
VP: Frýdek Místek
LR: mhm
VP: jo tak tam sme taky jezdili do cirkusu a e (..) em kam eště (.)
kam sme eště chodili do cirkusu? (..)
LR: a v cirkuse se někdy promítaly filmy?
VP: co?
LR: že by se v cirkuse promítaly filmy nebo ne?
VP: v těch cirkusech?
LR: ano
VP: no to ne.
LR: ne
VP: to byly vopravdu cirkusový
LR: mhm
VP: e postavy a tam s- vopravdu se předváděly cirkusový
LR: mhm
VP: triky a t-
LR: mhm
VP: koně, zvířata to mí- býval cirkus aji se zvířecí- ze ze zvíř- ze
zvířaty
LR: mhm
VP: se zvířaty tak to byly potom takový e e vložky do toho
LR: mhm
VP: a byl třeba (.) e hm krasojezdkyně na koni a zase potom třeba na
velbloudu
LR: mhm
VP: a nebo na nějakým jiným slonu, jo, ((smích)) no tak tak nějak
prostě se to střídalo
LR: mhm
VP: a to sem měla moc ráda a to sme jeli třeba celá rodina na ten
cirkus.
LR: mhm
VP: no
LR: a když vám bylo kolem těch patnácti let, jak často ste chodila
do kina? od těch třeba desíti do patnácti let?
VP: od patnácti?
LR: do [do]
VP: [do] patnácti. no to sem moc nechodila, to museli- o být pod
dohledem rodičů
LR: mhm
VP: když rodiče řekli, že se může, tak sme šli a když s-
LR: mhm
VP: tak se nešlo, jo a taky se chodilo tancovat
LR: mhm
VP: hodně a sice ta zimní sezóna to byly plesy
LR: mhm
VP: a tak sme ee to byla taková e e (.) taková pěkná sezóna
LR: mhm
VP: že sme jezdili na plesy a třeba aji jinam, že sme jezdili na na
myslivecký ples do na Ostravici a na e nějakej takovej sportovní
ples do Frýdku do nebo do Místku a nebo u nás [ve]
LR: [mhm]
VP: Frýdlantě taky tydle ty plesy byly no tak to to to sme chodili
ale s rodičema
LR: s rodičema
VP: to jinak ne
LR: mhm a vy ste teda říkala, že ste moc často do toho kina zas tak
nechodila tak
VP: zas tak moc ne
LR: jak často třeba jednou za týden, jednou za dva týdny
VP: to ne, ka- každej tejden ne
LR: ne
VP: každej tejden ne, tak dejme tomu podle taky podle toho to, co
hráli.
LR: co hrálo
VP: jo
LR: a to vybírali rodiče, na co se půjde?
VP: no to bylo pod ee jak by řekli, no když rodiče řekli, že pudem,
no tak sme [šli]
LR: [mhm]
VP: aj my, a když sme chtěli my jít, tak tatínek musel vědět, co to
bude.
LR: mhm dobře a když ste se přestěhovali do toho Brna
VP: no
LR: v tom roce devatenácet třicet devět, tak ste chodila do kina
častěji?
VP: no to zrovna vypukla válka
LR: mhm
VP: zrovna ten den, když sme sem přijeli nebo ee během dvou dnů už
mašírovalo Německo přes Husovice a už to byla hrůza.
LR: mhm
VP: jo, takže pak se do kina moc nechodilo, možná že kina byly dost
zavřený a nebo to bylo dost nebezpečný do kina jít a potom zpátky
třeba večer nebo tak, tak kdyžtak se snad šlo jenom vodpoledne.
LR: mhm
VP: to byla taková dost jako ee fádní doba,
LR: mhm
VP: fádní pro pro umění nebo pro nějakej takovej v- radostnější
život, jinak to bylo všecko takový jako
LR: mhm
VP: jako ee jako za války
LR: mhm a v tom Brně ste chodila jak často do toho kina, tak každý
týden [nebo]
VP: [no] tak pravidelně taky ne.
LR: taky ne.
VP: taky ne, to sem chodila podle toho, co sem si vybrala,
LR: [mhm to už ste si vybírala sama]
VP: [a to sme s kamarádkou,] to sem zas už měla kamarádku jednu, ta
bydlela dost blízko tam u nás na té čtvrti, tak s tou sme chodily
potom společně, a nebo sme se taky scházely, no taky do kostela sme
chodily společně
LR: mhm
VP: takže to sme tak byly ee míň na to kino odkázaný
LR: mhm a do jakých kin ste tady v Brně chodila?
VP: hm?
LR: do jakých kin ste tady v Brně chodila?
VP: no jo no tak do skaly ((Scala))
LR: mhm
VP: ee (.) tam ten u divadla jak se to menovalo
LR: jak je Městské (teďkon) divadlo?
VP: hm?
LR: jak je Městské divadlo?
VP: Městský divadlo má enom a takhle v té ulici
LR: to je univerzum ((Universum))
VP: hm?
LR: tam bylo univerzum ((Universum))?
VP: to nebylo tenkrát univerzum ((Universum))
LR: [to to nebylo tenkrát]
VP: [to to u-] to je pozdější název
LR: aha
VP: to se mohlo menovat hm e jak se to menovalo, já nevim, ale v
každým případě do tý skaly ((Scala)) do Alfy ((Alfa))
LR: mhm
VP: Alfa to myslím zůstalo [v tem]
LR: [mhm]
VP: v té Poštovské [ulici]
LR: [Poštovské,] ano
VP: do Alfy ((Alfa)) se moc chodilo taky do Husovic
LR: mhm
VP: to byl Jas nebo [takovýho]
LR: [mhm]
VP: něco
LR: a měla ste svoje oblíbené kino?
VP: jo já sem chodila ráda do tý skaly ((Scala))
LR: mhm
VP: no
LR: a proč zrovna tam, co se vám tam líbilo?
VP: no ten přístup jednak byl šikovném, že to bylo na tom náměstí
tady na tom u jak je Tomášek ((kostel sv. Tomáše))
LR: mhm
VP: jo takže to bylo tak nějak jako dycky po ruce se mi zdálo a (.)
a bylo pěkně vybavený
LR: mhm
VP: bylo pěkný
LR: mhm
VP: no ale eště byly kina, ale já si asi nevzpomínám, jak se
menovaly za ty za ty roky
LR: mhm a bylo v Brně kino, kam byste třeba nechodila?
VP: [no]
LR: [které] bylo v Brně kino, které ste neměla ráda, kam byste
nešla?
VP: (..) no možná v Králově Poli takový něco bylo (..) to tam eště
je ne eee (...) jak se to menovalo to kino?
LR: nějaký sokol nebo?
VP: hm?
LR: nebyl to nebyl to sok- sokolské kino to nebylo v Králově Poli?
VP: ne
LR: tak Besední dům?
VP: Besední dům [tam bylo kino]
LR: [nebo at-]
VP: v Besedním domě
LR: ano v Králově Poli nebo Adria se menovalo
VP: adri- jo
LR: jo?
VP: jo jo jo, no tak tam sem moc nechodila
LR: mhm to se vám nelíbilo [tam]
VP: [mhm] a taky to bylo daleko
LR: mhm daleko, dobře a mě by zajímalo, jak ste se v kině chovala,
třeba jestli ste v kině konzumovala jídlo nebo nápoje?
VP: a no tak, ňáký cukrátka
LR: mhm
VP: takový na cumlání, ale aby to moc nešustilo
LR: mhm
VP: takže sem třeba měla, ale nemyslím, že bych tomu hoc- moc
holdovala
LR: mhm dobře. a bavila ste se během toho filmu s diváky?
VP: né
LR: ne. a reagovala ste vy nebo ostatní diváci nějak hlasitě na ten
film?
VP: hm to myslím, že sme nereagovali
LR: mhm
VP: to myslim, že ne. to nebyly takový filmy snad aby člověk na to
nějak ee eee (...) se e zúčastnil tak přímo
LR: mhm a během filmu nebo po něm, ozýval se potlesk někdy,
pamatujete si, že by se někdy tleskalo během filmu nebo po filmu?
VP: (...) na filmu možná ne, ale třeba na tom Voskovci a Wérichu
((Jiří Voskovec a Jan Werich)) to sme ve- v divadle
LR: v divadle ale [né na]
VP: [v divadle]
LR: né ve filmu
VP: no a na filmu myslím, že sme ne- že to sem se, ne, takhle
nezúčastňovala.
LR: mhm a potkávala ste v kině své známé?
VP: no taky někdy
LR: mhm a když ste šli spolu, z kina, bavili ste se třeba ještě o
tom filmu?
VP: no no když sem s někým do do toho kina šla jako
LR: mhm
VP: s třeba s nějakým partnerem [nebo]
LR: [mhm]
VP: tak no tak sme se potom bavili
LR: mhm
VP: a nebo když už sem (pěk-) měla manžela a šli sme spolu na to
kino, no tak tak jako nějaká řeč kolem toho byla
LR: mhm
VP: buď se nám to líbilo a nebo ten herec se nám líbil nebo tak, jo
LR: mhm
VP: tam taky tenkrát byl ten (.) francouzskej (.) bože já si na nic
nevzpomínám (.) on už umřel (.) já vím, že si za chvíli vzpomenu
LR: mhm (...) no to nevadí, tak eště se pak budeme bavit o hercích,
tak si třeba vzpomenete. ee chodila ste do různých kin, podle toho,
jestli ste šla právě s tím přítelem nebo s kamarádkou, do jednoho
kina [ste šla]
VP: [různě]
LR: různě
VP: různě
LR: nezáleželo na tom s kým [ste chodila]
VP: [jo jo jo] to různě
LR: a chodila ste někdy jako dítě na nepřístupné filmy?
VP: hm to myslím ani né (..) to leda jestli něco bylo třeba za Němců
(..) za Hitlera em ani ne
LR: mhm a chodila byla ste někdy v kině bez placení?
VP: no to né
LR: ne, že byste proklouzla [nebo jako dítě]
VP: [ne ne, to ne,] to ne
LR: dobře, a chodila ste do kostela?
VP: ano
LR: a jak často?
VP: každou neděli
LR: každou neděli a stávalo by se, že by vám návštěva kostela
zabránila v tom jít do kina?
VP: (.) že bylo kino a [taky i zároveň mše?]
LR: [že bylo kino, ano,] přesně tak
VP: no tak to ne na mši svatou sem chodila vždycky dopoledne
LR: mhm
VP: a kino bejvalo vodpoledne
LR: mhm
VP: takže to se ne netříštilo
LR: mhm a jakého ste vyznání, nebo byla ste [vyzná-]
VP: [Římskokatolická]
LR: římskokatolického a ov- myslíte si, že ovlivňovalo vaše vyznání
to, jak ste chodila do kina, co ste si vybírala za filmy?
VP: no tak to myslim aji že aji na to nějakej vliv mělo, že když sem
ee s- se snad dozvěděla nebo dočetla nebo
LR: mhm
VP: tak nějak, že je to nějaký takový ee perverzní nebo takový
nějaký e tak s- tak tak sem nešla
LR: mhm (.) dobře
VP: ale nepamatuji se na nic moc takový filmy (...) spíš legrační
filmy
LR: mhm
VP: to sem měla ráda
LR. ty ste měla ráda
VP: no
LR: a byly nějaké filmy zase které ste neměla ráda, na které byste
nešla? byly filmy, na které byste nešla, které ste neměla ráda?
VP: (...) no pokuď to byly nějaký vojenský a nebo takový, tak na to
sem nechodila,
LR: mhm
VP: a nebo ty četnický
LR: mhm
VP: ee humoresky a takový já sem na to nechodila.
LR: mhm
VP: já sem měla ráda společenský filmy a e a tak třeba operetní jako
aji ve filmu, jo, tak to to to sem měla ráda, ale že bych nějaký
velký moc k- kriminální filmy, to mě nebavilo.
LR: mhm a pamatujete si, že by na faře promítali filmy?
VP: (..) to si nepamatuju.
LR: mhm dobře tak a jak ste si vybírala ten film, když ste šla do
kina, na čem vám záleželo?
VP: no to už sem předem věděla
LR: mhm
VP: že todle je dobrej film,
LR: mhm
VP: jo, a to už tak- taková fáma šla, pudem do kina,
LR: mhm
VP: bude moc hezkej film,
LR: mhm
VP: jo, no tak to to bylo takový jako předem už tak nějak dost
určený
LR: mhm takže ste si vybírala podle filmu nebo podle toho kina?
VP: [no podle]
LR: [kam ste šla]
VP: herců
LR: podle herců, aha
VP: podle herců a podle eventuelně podle podle děje také.
LR: mhm
VP: jo, když by to bylo třeba nějaká žán dark ((Jeanne d'Arc)) nebo
něco takovýho, no tak na takových sme šli a nebo eště byl takovej
nějakej film ee s Napoleonem,
LR: mhm
VP: tak na takový sem chodila, když to bylo historický, [historický
filmy]
LR: [to ste měla ráda]
VP: to mě bavilo
LR: mhm mhm a vy ste teda říkala, že bylo důležité, kdo ve filmu
hrál
VP: mhm
LR: tak jaký pamatujete si na nějaké oblíbené herce nebo herečky,
které ste měla?
VP: no měla sem
LR: a kde hráli?
VP: aji z té, z té dávné doby, jak vám říkám, si už to tak moc
nepamatuju, [ale]
LR: [mhm]
VP: líbili se mi třeba Korbelář ((Otomar Korbelář))
LR: mhm
VP: líbil se mi ee (...) Mahen ne Mahen ((Jiří Mahen)) (e jak) ten
on hrál dejme tomu (...) si nemůžu na žádný jméno vzpomenout, ale
jinak nejsem tak blbá ((smích))
LR: ((smích)) a proč se vám anebo jaké typy herců se vám líbily,
proč se vám zrovna líbily, [já nevím,]
VP: [jo no]
LR: ten Korbelář ((Otomar Korbelář)) třeba
VP: ten Korbelář ((Otomar Korbelář))?
LR: mhm
VP: jo (..) ten se mi líbil vzhledem
LR: mhm
VP: líbil se mi třeba tou rolí, co hrál
LR: mhm
VP: líbil se mi způsobem i zpěvem třeba, jo
LR: mhm
VP: no a ten se mně líbil Korbelář ((Otomar Korbelář)) a hm tak to
bylo herců přece no a hégr ((Karel Heger))
LR: mhm
VP: a potom (...) no teď sou tydlety takový ten (...) Marvan
((Jaroslav Marvan))
LR: aha
VP: Marvan ((Jaroslav Marvan)), potom ten (...) už taky tendleten
zemřel ten (...) ee ten se mi taky moc líbil, ten hrál advokáty a
takový, no a pak tyhle mladý taky, co hráli tak jako v takovejch
lehčích
LR: mhm
VP: op- ee takovejch dějích.
LR: mhm dobře a když se vám ten film líbil, stalo se vám někdy, že
byste na něj šla víckrát?
VP: (..) no to sem jedině, no jo, já si na toho herce nemůžu
vzpomenout, to je ten francouzskej herec, to byly ty manévry nějak
se to jmenovalo, ale to nebyly manévry, to byl společenskej film.
LR: mhm
VP: (...) no teda (...) hm nevim (.) já sem s nim ty ty filmy, ty
všecky na ty filmy všecky chodila
LR: mhm a na některém ste byla teda i víckrát?
VP: a někdy jo
LR: jo?
VP: na těch manévrech určitě, takový nějaký manévry z lásky ((Velké
manévry)) nebo já nevím, něco takovýho
LR: mhm
VP: se to menovalo, to sem viděla ee aspoň dvakrát, ale jinak tak
sem nechodila víckrát.
LR: mhm dobře. a kde ste získávala informace o těch filmech?
VP: (..) já myslim, že to je taková (.) taková šeptanda
LR: aha
VP: jo, že si to jeden druhej mu řekne a nebo už předem se ví todle
todle hráli tam a moc se to líbilo, jo
LR: mhm
VP: asi takhle
LR: a sledovala ste i plakáty?
VP: jo
LR: jo
VP: mhm
LR: mhm a bylo pro vás důležité, jestli je ten film černobílý nebo
barevný?
VP: no tak samozřejmě v pozdějš, když začly barevný filmy, no tak
ten černobílej
LR: mhm
VP: to už nepřitahovalo
LR: mhm
VP: jo
LR: a když ste se narodila v roce devatenácet třináct, ste říkala,
takže ste chodila i vlastně na začátku na němé filmy? zažila [ste]
VP: [jo]
LR: jo?
VP: jo, četlo se to,
LR: mhm
VP: titulky.
LR: mhm
VP: a hrála při tom kapela taková, nějakej orchestříček
LR: mhm
VP: tak to sem chodila na takový
LR: mhm
VP: to eště to bylo v sokolovně ve Frýdlantě
LR: mhm a když byl ten přechod na ten zvukový film, tak se hrály
třeba někde i ještě ty němé a někde ty zvukové, tak jestli ste si
vybírala, jestli pro vás...
VP: no no to už asi spíš vy- sem vybírala ten barevnej,
LR: ten zvukový
VP: no jo, ten [zvukový]
LR: [zvukový], to pro vás bylo lákavější.
VP: jo jo
LR: mhm dobře tak (.) tak a pamatujete si tady v Brně, jaké byly
rozdíly mezi těmi kiny, třeba v interiérech nebo v přístupu
zaměstnanců?
VP: (...) aha (..) no jo (.) to bylo v té době, když sme byli ee
když byla válka
LR: ano
VP: takže to
LR: tak třeba některá
VP: to sme ignorovali
LR: mhm
VP: takový filmy
LR: ale ta kina, ta ty budovy byly třeba nějaké luxusnější tady v
Brně a zase třeba méně
VP: (.) no to ledaže to bylo třeba v Husovicích
LR: mhm
VP: a nebo že to bylo přímo v Brně
LR: mhm
VP: v městě, tak to mohlo být rozdíl
LR: mhm
VP: jo ale (..) (no) chodili sme do těch Husovic do kina chodili,
zas to bylo poměrně blízko
LR: mhm
VP: my sme bydleli v Čechově čtvrti nahoře
LR: mhm
VP: takže to ale to se nevybíralo podle kina jako takovýho
LR: mhm
VP: podle toho, co tam [hrajou]
LR: [co tam] hráli mhm
VP: jo
LR: dobře
VP: a když to bylo jako zabraný vod Němců nebo nějak tak, tak se tam
nešlo.
LR: mhm a pamatujete si, z čeho se skládal obvykle program té
projekce?
VP: no tak nejdřív byly nějaký zprávy,
LR: mhm
VP: nejdřív byly nějaký zprávy, z toho týdne
LR: mhm
VP: jo a pak bylo něco teda z venkov- z venku ee jako (...) ee z
cizí země třeba něco, jo.
LR: mhm
VP: no (nevim) co eště
LR: a zajímaly vás tyhle části toho programu, třeba ten týdeník?
VP: no tak jo, von mě zajímal,
LR: mhm
VP: ten týdeník mě zajímal a bylo dost takovejch, že říkali, no co
nám to ukazuješ, co co co nám to, že to nemusí byt.
LR: mhm
VP: ale mě to dycky zajímalo.
LR: zajímalo
VP: mhm
LR: mhm a byla ste někdy u někoho doma nebo třeba vy a promítali ste
filmy doma nebo někteří vaši známí?
VP: no (...) jo ale nějak si moc na to nevzpomínám, že to bylo (..)
už tady v Brně myslím
LR: už tady v Brně
VP: mhm (.)
LR: myslíte někdy v- během té s- během té války to bylo
VP: no asi
LR: a bylo to u někoho z vašich známých
VP: no v tom případě určitě to muselo být někde z- z- ze známých,
anebo jestli to nebylo tak jako taková nějaká malá společnost
LR: mhm
VP: (...) a co to mohlo bejt ale (...) nějaký ukázky jenom [myslim]
LR: [mhm] mhm takže to nebylo kino, ale byli ste u někoho doma, ale
pamatujete [si-]
VP: [jo, třeba] sportovní [taky]
LR: [sportovní,] aha
VP: z tenisových utkání,
LR: aha
VP: z lyží,
LR: aha
VP: takový sportovní utkání, na to sme se chodili někdy dívat [taky]
LR: [mhm]
VP: (k těm)
LR: aha, takže měli vlastní promítačku doma a sháněli si někde
filmy?
VP: jo
LR: aha a pamatujete si nějaké podrobnosti nebo?
VP: vůbec ne.
LR: vůbec.
VP: to mně nějak uniklo, ale vím, že na nějaký takový jako (..)
tenis a nějaký jako možná aji krasobruslení
LR: mhm
VP: na takovýho něco sme se [byl]
LR: [mmh]
VP: nebo lyžování, na to sme se byli dívat
LR: a to vás zajímalo?
VP: jo, to mě zajímalo
LR: mhm
VP: mě sport dycky zajímal
LR: mhm
VP: taky sem lyžovala, hrála sem tenis, no, s těma bruslema, to se
mnou moc nebylo, a no koupání plavání a [(tak)]
LR: [mhm] dobře takže vy ste tady bydlela v Brně po roce devatenácet
třicet devět, takže pak přišly vlastně tady ty protektorátní [změny]
VP: [no]
LR: že jo, a byly i v kinech
VP: hm
LR: pamatujete si na to, nebo působilo to na vás nějak?
VP: no, já myslím, že sem v té době moc nechodila [do kina]
LR: [aha] mhm
VP: protože to sem jako kdyby ignorovala dejme tomu a taky (.) já už
v tej době sem měla zavřenýho manžela,
LR: mhm
VP: vod roku štyrycet (...) štyrycet sedum sme se brali, čtyrycet
devět ho sebrali a pak sem ho jedenáct let [neměla]
LR: [mhm]
VP: takže a pak sem m- mezitím se mi v devětaštyrycátým narodila
dcera
LR: mhm
VP: tak já sem v- v- neangažovala na tydle věci, já sem čistě s-
žila pro tu dceru
LR: mhm
VP: a v takovým určitým jako ee no smutku
LR: mhm
VP: bych řekla, protože ta doba byla tak otřesná
LR: mhm
VP: mezitím jak mě tak- tatínek umřel v- ve čtyřicátým pátým hned po
válce.
LR: mhm
VP: a na tak to byly takový těžký roky.
LR: mhm
VP: tak to já sem do kina moc [nechodila].
LR: [mhm] takže si nevzpomínáte na nějaké, třeba že by tam byly
němec- že by tam byly titulky nebo něco, nebo ty týdeníky německé,
VP: no, titulky německý možná byly, ale při čem to
LR: mhm
VP: že by to byl vojenskej film, to myslím si že ne.
LR: mhm
VP: že to byl třeba nějakej takovej s- ee společenskej film, ale že
měl třeba německý titulky, to [to to]
LR: [mhm]
VP: se může stát
LR: a pamatujete si, že by právě v době toho protektorátu se kina
dělila na, nebo byla některá kina německá chodili, tam víc Němci a
zase třeba kina česká?
VP: aha, jo to myslim že bylo.
LR: mhm
VP: nějak tak rozdělený (...) to právě si myslím (...), že to byl
ten Máj nebo tak nějak se (nějak) nějaké kino menovalo a já myslim,
že to právě
LR: mhm
VP: bylo někde tam (...)
LR: a to kino bylo teda německé?
VP: no myslím si, že byly kina, kde se snad víc promítali německy
než česky
LR: mhm a
VP: ale já si [myslím],
LR: [ano]
VP: že já sem to dost ignorovala
LR: aha
VP: že sem se o to nezajímala
LR: mhm mhm a změnil se výběr filmů, na které ste chodila v době
toho protektorátu?
VP: no já sem měla dycky ráda takový společenský filmy a hm hm
takový jako ee operetní
LR: mhm
VP: ve filmu
LR: mhm
VP: jak byla ta em hm hm hm lejdy lejdy ((Lady - neidentifikováno))
jak se to menovalo
LR: myslíte název nějakého filmu?
VP: no (...) já sem tak pos- pozapomněla takovýdle věci, protože sem
potom opravdu už se vo tydle věci přestala [zajímat].
LR: [mhm] (...)
VP: jak se ten film menoval? lejdy ((Lady - neidentifikováno))
LR: a to byl německý film? nebo nevíte
VP: ne ne ne [ne]
LR: [ne]
VP: to nebyl německý film, to já myslím, že to byl spíš jako nějakej
ee anglickej [nebo]
LR: [mhm]
VP: francouzskej (..) a možná taky rakouskej, to byly taky dobrý
filmy, ty rakouský
LR: mhm (..) no to nevadí a (.) v té době protektorátu tady byly víc
ty německé filmy, tak jak to na vás působilo, vadilo vám to,
nevadilo vám to, byla ste ráda?
VP: no ráda sem [nebyla].
LR: [mhm]
VP: ale to mělo úroveň, když to teda byl nějakej lepší [film],
LR: [mhm]
VP: hm tak to mělo úroveň.
LR: mhm
VP: to sem (byla) aji jo na to šla.
LR: mhm (.) a jak se v- v době protektorátu diváci chovali v kině,
pamatujete si nějaké rozdíly, že by tam byly?
VP: kdo tam chodil?
LR: kdo tam chodil, nebo třeba, já nevím, že by třeba hučeli během
týdeníku nebo (..)
VP: já sem to nesledovala.
LR: mhm mhm
VP: to mě celkem nezajímalo.
LR: mhm
VP: kdo tam byl, no když to byl někdo známej, no ee tak to bylo něco
na potkání třeba nebo z práce nebo tak, [ale]
LR: [mhm]
VP: to sem jako tak ani nezaregistrovala
LR: mhm
VP: takže nevím ž- že by tam že že to mohlo bejt něco ke sledování
LR: mhm a lidé se chovali jinak v době toho protektorátu, když se
dívali na film?
VP: tak to myslím že [ne].
LR: [ne].
VP: to já si [nepamatuju]
LR: [mhm]
VP: nic takovýho
LR: nepamatujete si, že by třeba hajlovali během promítání
VP: jo, tak to [ne].
LR: [ne]. Dobře, a když se blížil konec války,
((rozhovor přerušen příchodem třetí osoby))
LR: tak už se blížíme ke konci.
VP: jo.
LR: tak by mě zajímalo, když se blížil konec války, tak jestli se
změnilo třeba chození vlastně, nebo jak ste chodila do kina nebo jak
se diváci chovali, když třeba viděli, že už bude konec té války (.)
jestli se něco změnilo?
VP: (.) no já myslím, že já sem v té době málo takhle veřejně někam
[chodila].
LR: [mhm] mhm
VP: jak vám říkám, toho manžela sem měla zavřenýho,
LR: mhm
VP: já sem měla myšlenky někde jinde
LR: mhm
VP: než na nějaký kina a ee celkem sem tak neměla ani moc
příležitostí sama ee i- nebo s- ne- nech- nechtě- netoužila jsem
sama nikam jít
LR: mhm
VP: a ty kamarádky třeba už byly vdaný zase [taky],
LR: [mhm]
VP: a měly i s tím manželem známosti, kdežto já sem zůstala sama, no
tak já sem se vo to tak ani moc neto, mimo sem měla maminku starou
LR: mhm
VP: tak e tu sem opatrovala až do šestadevadesáti nebo
sedumadevadesáti let, když už sem třeba aji byla v- z práce doma
LR: mhm
VP: takže já sem tydle pos- ty tydle roky prožila dost tak ee málo
ee málo radostně nebo
LR: mhm
VP: nebo málo šťastně
LR: mhm
VP: nebo ee pořád sem nevěděla, jak jak to všecko dopadne (..) hm
LR: a vzpomínáte si na první návštěvy kina po osvobození, po konci
války, na třeba na nějakou zvláštní zajímavou atmosféru?
VP: (..) hm já nevím
LR: dobře, to nevadí. a (teďkon) úplně poslední věc, já tady mám
seznam takových filmů, [tak já vám to ukážu].
VP: [jo, tak mi to připomeňte]
LR: já vám ho ukážu a třeba si na něco vzpomenete,
VP: mhm
LR: že ste na tom byla v kině .
VP: no, [no]
LR: [a třeba] jestli si vzpomenete, kde, s kým...
VP: no polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) a dvě srdce ve
tříčtvrtním taktu ((Dvě srdce v tříčtvrtečním taktu)) [to sem viděla
( )]
LR: [to ste říkala, ano]
VP: to nemáte hadi- neznáte Hadimršku ((To neznáte Hadimršku))
LR: mhm
VP: to sem viděla, Kouzlo valčíku asi taky, Lelíček ((Lelíček ve
službách Sherlocka Holmese)), to je zase tak (všelijak, no,)
Pobočník Jeho Výsosti, no jo, čibi ((Csibi, der Fratz)), no to je ta
fra- rakouská Mata Hari, tu sem neviděla, Cácorka taky ne, Moderní
doba, Tři muži ve sněhu jo, to sem myslim viděla, Svět patří nám
(..) to sem myslím neviděla dobrá z- ((Dobrá země)) Sněhurka a sedm
trpaslíků, Ducháček to zařídí,
LR: mhm
VP: (...) Tři děvčátka pokračují, u plné- U pokladny stál to jo, To
byl český muzikant, to byl asi Hašler ((Karel Hašler)), ne?
LR: mhm
VP: to asi jistě, Město ztracených, to nevim, Opereta, Roztomilý
člověk jó, jo Oldřich Nový
LR: mhm mhm
VP: Vídeňská krev, to sme byli aji s manželem eště kdysi
LR: mhm
VP: Muži nestárnou, minchhauzn ((Münchhausen)) Dobrodružství barona
Prášila, to taky asi, Tanečnice, La Paloma, no, neviděli ste bobíka
((Neviděli jste Bobíka?)) to sme neviděli a Její oběť to taky né. a
Sobota
LR: mhm
VP: Sobota, jako Luděk Sobota?
LR: ne, film.
VP: film, no a Luděk Sobota, ten se mi taky dycky
LR: jo?
VP: m- mě rozesmál
LR: ((smích))
VP: a no tak pořád vzpomínám na toho Francouze (...)
LR: a nepamatujete si třeba na některý ten film
VP: ee
LR: ten film, tady ten seznam třeba, že ste na tom někde byli,
říkala ste na té Vídeňské krvi ((Vídeňská krev)) ste byli
s manželem,
VP: jo.
LR: pamatujete si třeba ještě kde ste na tom byli?
VP: no (.) jo počkejte, ale to nebyl film, to bylo divadlo.
LR: aha, takže ste byli... [mhm]
VP: [to] bylo divadlo a taky to bylo tady v Brně jak je skala
((Scala)), tak zezadu je kino
LR: aha
VP: jo tam to bylo, nó to to se nám moc líbilo.
LR: mhm
VP: nebo prostě to sme tleskali a to byl m- to byl moc hezkej večer
(.) no (...) no tak jak [jak ste byla]
LR: [no já sem]
VP: se mnou spokojená?
LR: no velmi, velice spokojená ((smích))
VP: ((smích))
LR: já už jsem skončila s těma otázkama, takže (teďkon) třeba
kdybyste eště něco vy, na co sem se neptala nebo...
VP: aha
LR: pamatujete si ještě něco třeba tady právě z toho Brna o těch
kinech?
VP: aha
LR: jenom jestli sem náhodou na něco nezapomněla, co byste ještě
chtěla dodat.
VP: no počkejte (...) v cirkuse taky sme byli tady v [Brně]
LR: [mhm]
VP: s mojí sousedkou
LR: mhm
VP: a to byl Kludský myslím
LR: mhm
VP: a to s těma koněma, to bylo moc hezký a ten k- kd- ten co ty
koně jako em jak se jim říkalo žokej nebo to já nevím v cirkuse, ten
byl známej,
LR: aha
VP: jo tak ee tak (sme tak jako) věděli komu tleskáme, to bylo pěkný
a že když je někde ně- nějakej známej, tak to dycky je to takový
nějak veselejší (...) já jen lituju, že já nevím ty jména těch herců
a všecko sem to znala.
LR: mhm
VP: všecko sem to znala a měla sem je jako vopravdu jak ve škatulce.
LR: mhm a vzpomínáte si, vy ste vlastně chodila do kina často a kdy,
kdy to pro vás skončilo, to pravidelné navštěvování kina ve vašem
životě?
VP: no myslím si v- že hlavně hlavně když už potom zavřeli manžela a
měla sem tu Janu
LR: mhm
VP: malou, tak to sem moc do kin nechodila.
LR: mhm
VP: to sem chodila do práce a a přes den a měla sem na starosti teda
maminku.
LR: takže tak v tom štyrycátém devátém, když se vám narodila dcera,
VP: vona se [narodila]
LR: [nebo]
VP: ve štyrycátém devátém.
LR: ano.
VP: v štyrycátým devátým a letos má šedesát.
LR: mhm
VP: tam jí mám na obrázku s tím psem.
LR: ((smích))
VP: a žije v Římě,
LR: aha
VP: vdala se do Říma.
LR: tak jo tak já tak můžu to už vypnout už se...
VP: hm
LR: už že už to vypnu. nebo jestli ještě něco máte o filmech o
kinech,
VP: ale já myslím, jo, vy ste to nahrávala?
LR: no ((smích))
VP: no já myslím, že by to tak aji bylo, protože já sem nebyla
takovej velkej milovník nebo já sem byla, ale já sem neměla v té
době tu náladu pro to
LR: mhm
VP: neměla sem tu volnost pro to a hm hm takže já sem to tak jako
[neprožívala]
LR: [mhm]
VP: jo, a pak už byla televize
LR: mhm
VP: tak na to už mi stačila televize [potom]
LR: [jo]
VP: jo, takže už sem potom nemusela [chodit]
LR: [mhm]
VP: do e do města do kina.
LR: mhm dobře.
VP: ale u nás u nás potom byla taky e ten ee dům umění nebo jak by
se to menovalo tam u nás nahoře ve f- v naší čtvrti ee dům kultury
LR: kulturní dům aha
VP: no tak tam sme tam se taky promítalo.
LR: mhm tak tam ste občas eště zašla.
VP: tam sem občas zašla
LR: dobře takže můžu vypnout? ((smích))
VP: ale tak jó.
LR: dobře.
konec rozhovoru