Citát

LS: dobře. byla ste někdy tady v tom období do toho roku čtyřicet
pět přítomná promítání filmů v domácnosti? že by doma měl někdo
promítačku?

ES: nikdy ne.

LS: tady se vás zeptám, jak na vás zapůsobily ty změny po roce
třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy. konkrétně
v těch kinech, že jo? protože i v těch kinech byly nějaké změny.

ES: ano.

LS: jak to na vás působilo celkově?

ES: no (...) člověk k tomu měl strašnej odpor.

LS: hm.

ES: ke všemu, co Němci prostě zavedli, tak byl, byl. i když sme to
nemohli dat nějak zjevně najevo, ale ee ta výchova už v té základní,
základní škole nám dala tolik, že sme ten protektorát velice těžko
nesli.

LS: hm, hm.

ES: ale zase byly ty filmy.

LS: hm.

ES: tak člověk musel na ten německej jít, že, když-

LS: teď myslím třeba i vlastně v tom kině, mhm, tam byly otázky
jazyka, že jo? ee, třeba povinná němčina v těch titulcích musela
být.

ES: tak nakonec, víte, (..) já, protože můj tatínek byl živnostník.

LS: mhm.

ES: a jak sem vám na začátku řekla, že to byla německá čtvrt, že tam
bylo většinou jako obyvatelstvo německé (.), hlavně židovské. a to
židovské nepromluvilo česky. takže já sem uměla německy. mě totiž
dali třebas o prázdninách do Svitav, do kláštera k sestřičkám, kde
žádná sestřička neuměla slovo česky. takže- já sem ovládala němčinu.
takže mě, já sem nemusela číst titulky, já sem rozuměla.

LS: jasně. a třeba vypozorovala ste nějaké změny v chování diváků
v tom kině? po tom roce třicet devět? změnilo se nějak chování
diváků v kině?

ES: na českých filmech diváci se projevovali, kdež-

LS: a jak se projevovali třeba?

ES: ee smáli se, když byla nějaká vtipná scéna. ale (..) hrobový
ticho za protektorátu. nedali vůbec najevo, jestli se jim to líbí,
nebo nelíbí, prostě-

LS: i u těch českých filmů, myslíte?

ES: i u čes- prostě byl, byl klid a pokoj, protože každej se bál.

LS: aha, takže lidi měla strach projev-

ES: strach dávat, ano, svoje pocity najevo. ano.

LS: hm. teď se zeptám, jestli ste v tom protektorátu chodila do kina
víc, nebo míň než dřív. (...) stejně?

ES: stejně, myslím, stejně.

LS: stejně? hm. a změnil se nějak ten výběr filmů, na které ste
chodila v tom protektorátu, oproti tomu předchozímu období?

ES: tak to víte, že sme navštěvovali víc český film.

LS: jo? a proč ste navštěvovali víc český film?

ES: protože ee citově sme jako k tomu byli mm blíže.

LS: mhm.

ES: a když teda sme se doslechli, že třebas je to ee závažný v tom
německým, tak sme šli na ten německej film.

LS: mhm.

ES: dyž byla kritika jako třebas, jak sem vám říkala. to si dodnes
pamatuju, to (Ich klage an). a potom tedy sem teda měla ráda tu
Mariku Rek ((Marika Rökk)), protože to byla druhá Ljuba Hermanová
v německým vydání.

LS: aha, takže na její filmy ste chodila ráda?

ES: ano.

ES: a teď se. když se přesuneme na konec toho protektorátu, jestli
ste zase vypozorovala, že by se s blížícím koncem války měnilo
chování diváků v tom kině. měnily se nějak ty divácké, to divácké
chování s blížícím se koncem války? zpozorovala ste něco?

LS: no tak ee bylo, ee, já myslím, podle mého, že sme věděli, že to
Němci prohrají, tak ke konci války už sme teda ty německý filmy
úplně ignorovali.

ES: hm. co třeba týdeníky, ten dokumentární materiál, když ste tam
viděli?

LS: tak sme se tomu museli smát, protože to bylo všechno
inscenovaný. to nebylo. když sme viděli, že ee v tom Rusku ta armáda
byla obklíčená. totiž můj tatínek, ten poslouchal Anglii.

ES: hm.

LS: to víte, to tenkrát se nesmělo, ale poslouchala se. takže sme
byli informovaní, jak to v Rusku dopadá. takže když ukazovali, jak
vítězí, tak sme se tomu mohli jedině usmívat.

ES: já bych chtěla jenom říct, že sme byli vděční za každý český
film, který byl za toho protektorátu promítaný.

LS. hm.

ES. protože pro nás, jak sem už jednou z-zmínila, byl nej-
nejbližší. (..) protože každý národ má určitý prostě způsob jednání,
jiný způsob humoru.

LS: určitě, no.

ES: takže český film nám byl nejbližší. (...)

MH: já sem cho- nejvíc sem chodila do kina za války.

LS: hm

MH: páč to em divadlo nebylo, a kino bylo po ruce, finančně
dostupné,

a potom za války filmy s Marikou rek. ((Marika Rökk))

LS: hm

MH: protože mě zajímalo tanec, balet a takovýhle věci. a vona byla
teda jedinečná. tuším, že to byla Maďarka.

LS: to byla Němka.

MH: Němka?

LS: hm

MH: jako tanečnice senzační.

LS: hm

MH: no tak za války, že, tady nešly americký filmy,

LS: no

MH: tady šly [německý.]

LS: [no, no.] takže kdy asi teda pro vás skončila ta pravidelná
návštěva kina? vy ste říkala, že za války ste chodila hodně,

MH: za války hodně [a]

LS: hm dobře, to nevadí teda, přeskočíme ty otázky, které se týkají
té zkušenosti dětské, a jenom bych se zeptal, tady v tom věku, jaký
byl názor vašich rodičů na kino.

MH: em tak ee zprvu žádný, oni do kina nechodili, vůbec, a
nezakazovali, prostě už sem byla velká, už sem si vydělávala, takže,

LS: hm

MH: ee prostě mohla sem jít, kam sem chtěla. ale mě ee em bylo
starosti za války moc. jo? no takže ee absolutně...

LS: hm a potom teda když ste se vrátila zpátky do Brna,

MH: tak byla válka.

LS: a to už ste chodila do kina?

MH: to už sem chodila hodně.

LS: a jak často asi ste chodila?

MH: tak to se nedá říct, ale někdy i dvakrát týdně.

LS: jo? hm

MH: se sestřenkou sme chodívaly. protože jiná kultura nebyla, bývaly
koncerty Na hradbách ((Městské divadlo Na hradbách)), na Kolišti
prostě, tam byl takovej altánek a tam bývala vojenská hudba, a
jinak...

LS: hm a

MH: zatemnění...