Citát

CN: vono potom zejména když bylo stanný právo, který se, bylo dvakrát,
že, v té době, tak to byl důvod ke zvláštní opatrnosti, a opravdu sme
byli asi sledováni, a byly dokonce za velmi jednoduchý jaksi projevy,
né úplné z- jaksi totožnosti s tím německým pohledem třeba na
hajdrichovskou ((Heydrich)) záležitost, prostě tresty smrti padaly
úplně, úplně snadno, takže tam asi by rozhodně nedošlo k tomu, že by
někdo v kině, byť jenom před sousedy, dal najevo ňákej, třeba pochybnej
em úsudek o tom, co v té, v tom týdeníku bylo nebo tak.

JV: hm

CN: to se, to se neslo s takovou mrtvolnou jaksi pasivitou, že to musí
holt tam být, ale neztotožňovali sme se s tím, ani sme s tím nijak
nezápasili.

JV: hm a byl třeba, viděl ste někdy, že by se v kině hajlovalo, když se
na plátně objevil třeba Hitler, nebo...

CN: to asi ne, ale jestli to, jestli se nepletu, a byla ta em některá
představení školní, třeba k nějakýmu výročí, Hitlerovu asi, no tak
nevylučuju, že když se, když se hrála pak německá hymna, no, nevim
nevim, vo hajlování vím jenom jednou, že sme v gymnáziu museli na
školním dvoře hajlovat, když přišel ministr školství Emanuel Moravec
na, na vizitu, na vizitaci té školy, ale em nedo- je možný, že i, že i
v kině při em ňáké takové slavnostní příležitosti, když se hrály
německý hymny, že se, rozhodně se stálo v pozoru. že by se hajlovalo
teda, to teďka si neuvědomuju, ale em ale jakási taková vynucená pocta
těm symbolům, teda tý hymně, to byly vlastně hymny dvě, to horst vesl
líd ((Horst Wessel Lied)) a dojčland líd ((Deutschland Lied)), vobě dvě
se někdy ozývaly, tak rozhodně tam byla taková přísně kontrolovaná teda
disciplína, která si netroufala dát najevo ledabylým, takovým
reagováním, že to nebereme za své, tam se muselo všecko teda srovnat,
aby to bylo

JV: hm

CN: podle, podle toho nacistickýho vzoru.

em ale, v
době válečné si myslím, že sem nevybíral si ňákým takovým rozlišovacím
nárokem, ňák podle hodnoty nebo tak.

em no nebo em zřejmě em ale to už bylo potom po až vlastně po
válce, jako filmy který, který velice ovlivnily můj život, to bylo až v
roce čtyrycet pět, to když mně bylo těch čtrnáct a byla už jaksi válka
pryč, a sem, právě do Studia ((Studio)), přišel film Zasněžená romance.

JV: hm

CN: to, to byl epochální film myslím pro celou generaci, tím muzikálním
teda fantastickým výkonem djůka elingtna ((Duke Ellington))

ES: a když sme byli v tom Králově Poli, tak potom sem chodila s mým
tatínkem.

LS: hm.

ES: a ten mě bral všude s sebou. to víte, že to bylo někdy mládeži
nepřístupný, takže sem u pokladny, když sem procházela, tak sem si
stoupla na špičky,

LS: ((smích))

ES: snažila sem se teda vypadat co nej nejdospěleji.

LS: a tatínek vám to toleroval, jo? ((smích))

ES: tatínek mně to- samo, protože on byl rád, že sem s ním. že
nemusel jít sám.

LS: tak to bylo určitě super, teda.

ES: no. ((smích))

ES: a teď se. když se přesuneme na konec toho protektorátu, jestli
ste zase vypozorovala, že by se s blížícím koncem války měnilo
chování diváků v tom kině. měnily se nějak ty divácké, to divácké
chování s blížícím se koncem války? zpozorovala ste něco?

LS: no tak ee bylo, ee, já myslím, podle mého, že sme věděli, že to
Němci prohrají, tak ke konci války už sme teda ty německý filmy
úplně ignorovali.

ES: hm. co třeba týdeníky, ten dokumentární materiál, když ste tam
viděli?

LS: tak sme se tomu museli smát, protože to bylo všechno
inscenovaný. to nebylo. když sme viděli, že ee v tom Rusku ta armáda
byla obklíčená. totiž můj tatínek, ten poslouchal Anglii.

ES: hm.

LS: to víte, to tenkrát se nesmělo, ale poslouchala se. takže sme
byli informovaní, jak to v Rusku dopadá. takže když ukazovali, jak
vítězí, tak sme se tomu mohli jedině usmívat.

ES: hm, dobře. a teď tady mám poslední otázku z tohoto oddílu.
jestli si vzpomínáte na první návštěvy kina těsně po osvobození a
případně jaká byla jejich atmosféra?

LS: (...) tak po osvobození. (...) to myslím bylo velké nadšení, že
se k nám dostaly filmy cizí. francouzský, anglický.

ES: hm.

LS: to pro nás jako, ee, bylo velké uspokojení.

ES: já bych chtěla jenom říct, že sme byli vděční za každý český
film, který byl za toho protektorátu promítaný.

LS. hm.

ES. protože pro nás, jak sem už jednou z-zmínila, byl nej-
nejbližší. (..) protože každý národ má určitý prostě způsob jednání,
jiný způsob humoru.

LS: určitě, no.

ES: takže český film nám byl nejbližší. (...)

ES: když sme přišli do toho Králova Pole, tak tam bylo

LS: ano?

ES: Besední dům a Orion ((pravděpodobně Union)).

LS: čili tam už se to změnilo. a potom už do těch, která ste
navštěvovala dřív?

ES: dřív, už to nebylo akcept- (.) -ovatelné, protože bych musela
buďto jet elektrikou, nebo jít pěšky.

LS: jasně. takže ste změnila-

ES: takže sem-

LS: změnila kina z toho důvodu. mhm. (..) a měla ste v tom věku
potom od těch deseti let dál své oblíbené kino, které ste
navštěvovala úplně nejraději?

ES: tak (...) myslím, že to byl ten Union.

LS: a co se vám na něm tak líbilo?

ES: že sem tam mohla tu paní pokladní vždycky obalamutit. ((smích))

LS: a třeba, když byste měla říct, co se týče třeba toho interiéru
toho kina nebo přístupu personálu k tomu, tak i z tohodle důvodu
třeba se vám to líbilo nebo?

ES: tak.

LS: zkuste to nějak rozvést.

ES: ty kina byly velice skromné.

LS: mhm.

ES: Besední dům, který byl ovšem ee lepší jako mm jako zařízený tak
(..) moderněji, kdežto (.) kino Union, to bylo opravdu pro takový
chudáčky. vstupné tenkrát, to víte, to bylo od koruny do čtyř
padesáti.

ES: no, já myslím, že ten, kdo kupoval ty lístky, tak (...) musel se
řídit podle finančních možností.

LS: hm.

ES: když měl, tak samozřejmě se šlo do kina, kde hrál se film, i
když to bylo v tom dražším kině. jako v tom (...),

LS: čili hrály roli spíš finance a ne to, jak,

ES: finance, vždycky.

ES: samozřejmě taky ve škole spolužáci, když byli na ňákém filmu,
tak se rozpovídali a říkali to bylo dobrý, to se mi líbilo, kdybys
na to mohla jít, tak se di podívat.