Citát

ES: z Kounicově sme šli v první třídě. a byl to film o Ja- o
Kozinovi ((Psohlavci)).

LS: o Kozinovi to byl film.

ES: o Kozinovi. a tím pádem jak se tam objevil ten duch, tak já sem
okamžitě vyskočila, chtěla sem si sednout, jenomže sedadlo sklaplo a
já si sedla na zem. ((smích)) takže to byl-

ES: jenomže když to byly katastrofální okamžiky, tak sem zavřela
oči. ((smích))

LS: ((smích)) jo, jo.

ES: když se někdo topil nebo někdo někoho vraždil, nebo když tam
byla nějaká rvačka, tak

vždycky zavřela oči.

LS: ((smích)) a třeba, když byste ještě měla říct, jestli ste nějak
živě reagovali, v průběhu toho představení na ten film třeba hlasitě
nebo ste se bavili.

ES: no tak to víte, že když se tam objevil ten duch, takže kino
jako, to bylo zřejmé, že děcka jako vzdychaly nebo (..) vyjekly.

ES: chodil se svojí babičkou, ee, to bylo kino někde na Starém Brně,
a protože ona chuděra byla analfabetka, tak si brala mého manžela,
kterej jí četl titulky.

LS: aha, takže v tom kině se promítaly ty němé filmy?

ES: němé filmy s titulkama a můj muž té babičce ty titulky četl.
ovšem od diváků byl okřikován, že? a nebylo to vítaný.

LS: a to bylo až po válce ale, zřejmě.

ES: ne, to bylo za první republiky.

LS: jasně. a třeba vypozorovala ste nějaké změny v chování diváků
v tom kině? po tom roce třicet devět? změnilo se nějak chování
diváků v kině?

ES: na českých filmech diváci se projevovali, kdež-

LS: a jak se projevovali třeba?

ES: ee smáli se, když byla nějaká vtipná scéna. ale (..) hrobový
ticho za protektorátu. nedali vůbec najevo, jestli se jim to líbí,
nebo nelíbí, prostě-

LS: i u těch českých filmů, myslíte?

ES: i u čes- prostě byl, byl klid a pokoj, protože každej se bál.

LS: aha, takže lidi měla strach projev-

ES: strach dávat, ano, svoje pocity najevo. ano.

LH: jasně. no a v té době, jak vy ste se obvykle v tom kině chovala?
em jestli třeba v tom kině v té sokolovně, jestli se třeba j- jedlo
něco v průběhu promítání?

MB: ne, ne.

LH: ne. a nebo třeba bavili ste se s kamarády o...

MB: [no to ano.]

LH: [v t- nebo] myslím v kině třeba.

MB: no to ano.

LH: bavili ste se kon- ee...

MB: hlavně při týdeníku. ((smích))

LH: ((smích))

MB: <když tam byli, jako pochodovali třeba ti němečtí vojáci, tak to
sme se bavili.>

LH: takže spíš, že vás to nebavilo, nebo, že vás to nezajímalo,
nebo...

MB: ne spíš sme si dělali takovou legraci, (.) <aby to nikdo
neviděl.>

LH: ((smích)) takže sté při v průběhu toho týdeníku ňák to
komentovali a pak třeba potom, při tom [filmu po tom týdeníku?]

MB: [ne, no tak potichu] ((smích)) <a všechno,> protože voni
pochodovali v jako tak tím způsobem, že mo- tak ee vysoko...

LH: [hm.]

MB: [dávali] nohy, že, a to to pro nás bylo výsměšný.

LH: á při filmu samotném ee reagovali třeba diváci hlasitě nějak na
film, třeba tleskalo se, [nebo...]

MB: [ne, v té] v té době ne.

LH: [ty] romantické filmy. (..) em změnilo se nějak chování diváků v
kině s blížícím se koncem války, bylo to ňák cítit v tom kině na
těch divácích?

MB: (.) no em já myslím, že jo, že spíš jako když když tam ne- ee
něco bylo, ňákej ten pochod tech Němců, tak že, žé jako spíš se tomu
usmívali, nebo smáli.

LH: ehm. takže bylo to třeba i nahlas slyšet ňák ty reakce těch
lidí?

MB: no, později potom ano.

LH: ehm.

MB: to pokud byla válka, tak ne, protože to se každej bál.

LH: á změnila se třeba nějak atmosféra toho em ta atmosféra v tom
kině, chovali se diváci jinak, bylo to znát?

MB: no určitě.

LH: a jak se to třeba projevovalo?

MB: nó ch- byli všichni <spokojenější.>

IK: ty filmy tak nějak víc zaujaly, nebo já nevim, my sme je víc
vnímali jako, takže obyčejně trošku rušno bylo když byly ty žurnály, to
začínalo, a hlavně za války když bylo samý Němci že vítězí a podobně,
tak to eště se dost lidi courali do kina.

LČ: hm

IK: ale jak bylo po žurnále, tak se kino zavřelo, a byl klid.

LČ: hm

IK: a nepamatuju si, že by někdo tam dělal...

LČ: a třeba že by se lidé bavili?

IK: ne, nepamatuju.

LČ: a při tom žurnále se teda bavili, to se nějak komentovalo?

IK: no to se ještě dost courali lidi,

LČ: jo takhle.

IK: protože to sme vlastně tak jako provokovali je, že je nechceme.

LČ: že to nechcete vidět.

IK: ano, ano. chodilo se i po žurnále, že jo.

LČ: aha.

IK: protože to byla provokace Němcům.

LČ: a myslíte, že ňák obecenstvo třeba ňák hlasitěji reagovalo na ty
promítané filmy jakýmikoliv reakcemi, třeba ňákým pískáním, hvízdáním
nebo i hlasitým smíchem?

IK: no tak, když tam byl grosby ((Bing Crosby)), nebo šaplin ((Charlie
Chaplin)), no tak to se kino řehtalo docela nahlas, že, protože to to
opravdu byly veselohry, který přinášely lidem v těch těžkých dobách
toho protektorátu takový takový únik, že, z té skutečnosti, ve které
sme žili. ale em no tak zamilovaný filmy, že, no tak mladí, to sme se
rozplývali, když tam byl šárl boajé ((Charles Boyer)), nebo zarach
leandrová ((Zarah Leander)) nebo já nevim, ty americký herečky, to sme
potom ještě cestou zpátky prožívali celý, ale že by tak přímo, prostě
já teď už do kina nechodím, ale vím, že prostě, já nevim, to tak lidi
respektovali druhý, a myslím si, že kdyby někdo třeba šustil nebo tak,
že ho aj

LČ: aha

IK: klidně napomenuli, víte?

LČ: hm

IK: že prostě tak byli ohleduplnější jeden k druhým. on tam šel každej
že chtěl ten film vidět, chtěl ho prožít, a nechtěl být rušen. ale
respektoval třeba souseda, tak možná že tam někdo usnul, že, nebo mladí
že se tam políbili. ale tak, aby nerušili.

LČ: hm

IK: tak aby každý z toho měl, to se mi zdá, že bylo takový
ohleduplnější.

LČ: a vzpomněla byste si, že by se třeba po filmu tleskalo? jestli
taková tradice byla nebo nebyla?

IK: ne. to si [nepamatuju.]

LČ: [to si] nevzpomínáte. hm

IK: to si nevzpomínám, no jo.