Citát
04.396
206:210
JV: ale já myslím spíš v tom pozdějším věku
BK: a v pozdějším věku to sme už byly takový skupinky těch známých i
s dětima, takže dycky sme si to nějak obstarali hlídání a chodili
sme do kina, (šli sme,) protože to bylo blízko.
04.396
221:234
JV: ale jestli třeba, rozumíte, teď už zřejmě moc nechodíte do kina
BK: no teď už se to samozřejmě
JV: a právě mě zajímá
BK: nemusel- mohla bych chodit do kina, ale když je doma televize,
tak to je jasný, [že že už samozřejmě]
JV: [takže od té doby třeba] já nevim před deseti patnácti lety už
ste spíše doma [u televize a už dáváte přednost]
BK: [to spíš ano no no no], ale zase byly školní školní filmy zase
se chodilo s dětima, takže se chodilo, no.
04.396
255:270
JV: [á ee] dejme tomu do toho roku třicet čtyři, do těch deseti let
než ste začala vlastně chodit na eee
BK: no
JV: na měšťanku tak ee tam ste chodila jak často vzpomněla byste si?
BK: no ano tak (když) mně bylo třicet čtyři mýho věku?
JV: do těch deseti let
BK: do dvaceti let, no tak zase to už byly malý malý děti, tak se to
tak často nechodilo, to je samozřejmý.
JV: a třeba tak jednou za čtrnáct dní
BK: tak asi, no
04.396
708:723
BK: [ne ne ne] no ne tak samozřejmě když se hrály takový ty
buditelský filmy
JV: mhm
BK: že to Žižka ((Jan Žižka)) a takový ty (filmy) že teď je už zase
taky promítají takoví ti slavní naši čeští herci, tak to sme
samozřejmě všechno brali, protože sme byli všichni takoví [zapálení]
JV: [takže vy] ste reagovali [do toho]
BK: [ano] všichni sme byli takoví [národnostní]
JV: [to vám přišlo,] jakože že že to je to vaše
BK: no ano ano
04.396
1341:1359
BK: no oblíbený no nejoblíbenější s Vojtem ((Jaroslav Vojta)) je
přece to jak jak tam v té pohádce ((Hrátky s čertem)), jak dělal
toho loupežníka šarka farka ((Sarka Farka))
JV: mhm
BK: tak to je přece nezapomenutelný, že?
JV: na tom filmu ste byla taky v kině?
BK: určitě
JV: jo
BK: no několikrát to se chodilo
JV: ale to už bylo později, že jo, [to už jsou padesátá léta]
BK: [to už je později, no]
04.396
2216:2224
JV: hm a ta atmosféra po skončení války byla zřejmě velmi radostná
BK: určitě to byla to bylo velké velká
JV: myslíte, že to bylo patrné v těch kinech, že diváci byli hluční
BK: to už to už ano, to už ano, ale říkám, to už možná byly ty to už
všude byly ty televizory doma a to už sme asi se snažili nechodit
[spíš do těch divadel]
04.396
2235:2240
JV: jestli si vzpomínáte na nějakou návštěvu kina z té doby a jestli
to ve vás zanechalo ee ta atmosféra nějaký nějakou vzpomínku z filmu
BK: to sme to sme spíš chodívali zase do těch divadel, protože zase
blízko nás v tom Dělnickým domě tady buď to se opravovala a my sme
chodívali na na operety a to sme spíš [chodívali do divadla]
04.396
1166:1174
em no nebo em zřejmě em ale to už bylo potom po až vlastně po
válce, jako filmy který, který velice ovlivnily můj život, to bylo až v
roce čtyrycet pět, to když mně bylo těch čtrnáct a byla už jaksi válka
pryč, a sem, právě do Studia ((Studio)), přišel film Zasněžená romance.
JV: hm
CN: to, to byl epochální film myslím pro celou generaci, tím muzikálním
teda fantastickým výkonem djůka elingtna ((Duke Ellington))
04.396
1329:1334
a potom teda těsně po
válce, když přišly nějaký anglický filmy, a to už mně bylo patnáct, to
už mně nebylo možná, a vás zajímá myslím jenom údobí do pětačtyřicátýho
roku, takže to pak ty ty robin hůd ((Robin Hood)) a, a myslím Kniha
džunglí, dva takový barevně naprosto teda do té doby nepředstavitelný
filmy, tak to bylo, to byla událost. ale to nezahrnuje už naši epochu.
04.396
1977:2038
JV: a ještě bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na své první návštěvy
kina po osvobození.
CN: ano, tak co si z toho vzpomínám, to byl právě ten, ten film em ta
em zamilovaná romance ((Zasněžená romance)) se to menovalo, teďka si
to, Zasněžená romance, jo.
JV: hm
CN: jo, ano, tak to jestli to byl ovšem úplně první film po osvobození,
to asi ne. asi ne, já myslím, že to dorazilo sem někdy až tak ňák ke
konci pětaštyrycátýho roku, možná v šestačtyřicátým. ale em jaksi ta
úžasně svobodná atmosféra toho džezovýho ((jazz)) prostředí, to bylo
něco zcela epochálního teda to sme, to nám otevřelo teda úplně jiný
rozměry, toho prožitku. a na to se dalo jít mnohokrát teda.
JV: hm takže to bylo myslíte kvůli té hudbě? nebo...
CN: právě kvůli tomu, že to byla hudba džezová ((jazz)), kde teda
nebyla ta ta úžasná spoutanost do toho řádu, a formy, ale kde to teda
naznačovalo, že to je úžasná improvizace a taková spontaneita,
JV: hm
CN: a zároveň taky nesentimentální taková radostnost i těch vztahů
lásky, a kolektivu, a tak, takže přineslo to něco teda z takovýho
ducha, toho nejlepšího, co sme v Americe teda mohli nalézt pro sebe.
JV: hm
CN: otevření velice svěžího vzduchu, okny proudícího najednou,
JV: hm
CN: do této ustrnulé země. ale tak to nevím přesně, to možná opravdu
bylo až v roce čtyrycet pět, čtyrycet šest.
JV: hm dobře a em dalo, dalo by se říct, že se nějak změnila atmosféra,
nebo že bylo pocítit v těch kinech, že už je po válce?
CN: no to jistě.
JV: a jak byste to popsal, jak se to projevovalo.
CN: no asi například to předznamenání toho večera tím týdeníkem bylo
něco úplně jinýho, do té doby ty týdeníky byly prostě taková povinná
látka, politická, a pak byla spontánně přijímaná, samozřejmě zase to
byla naivita, protože sme ještě nepostřehli, že už zase letíme do ňáké
jiné pasti, že, ale byla to všeobecná jednomyslnost, ještě dlouhou
dobu. jo, taková, vona ta atmosféra byla nejenom v kinech, ale i na
ulicích, každou chvíli šel nějakej průvod vodněkud se, se vybatolil
průvod a šel po Lidický ulici s praporem tam, a jinej zase šel naproti,
a tak, čili taková, taková jakási úžasně uvolněná radostná pohoda, a i
soudržnost, to v té době v tom pětačtyrycátým roce bylo všude, takže si
myslím, že to muselo být i tam, kde sme pak přišli do kina, a nebyl tam
ten týdeník, na kterej sme vždycky museli jít teda povinně, protože to
patřilo k vál- k vedení války, ale že tam byly naše vlastní, naše
informace československý, a světový.
JV: a třeba tleskalo se nějakým filmům?
CN: ne, to si nepamatuju.