Citát

tam sme byli
právě chodili do toho Studia ((Studio)), celá škola,

JV: hm

CN: a tam vím, že byla různá filmová představení. jestli to bylo k
výročí politickým jako, třeba byly Hitlerovy narozeniny,

JV: hm

CN: což myslím že se nějak slavilo, já si to fakt nějak nevybavuju, ale
asi že to mohlo být, tam sme, tam sme chodili a vím, že sme tam trpěli
takovým pocitem určitě povinnosti, že

JV: hm

CN: něco co, co se musí, a přičemž už i ty děcka cítily jakousi takovou
zábranu, opatrnost, aby se moc,

JV: hm

CN: náhodou něco aby se ňák nevyprovokovalo. ňáký odezvy

CN: one pause ((Ohne Pause)),

JV: u nádraží.

CN: u nádraží, jo, tam dokonce myslím, že ňákou dobu fungoval ten
systém, že se postupovalo, že se poposedávalo, jestli si to nevymejšlím
úplně,

JV: hm

CN: že teda člověk, kterej přišel, sledoval film tak dlouho, dokud zase
nevypadl z té řady, tak jak postupně teda byl jistej, že už znovu se
vrací celej cyklus té řady různých filmů,

JV: hm

CN: a pak prostě už vyšel na ulici. něco takovýho, ale potom už to
takhle nebylo, to posedávání em jak říkám, pořád si myslím, že to tak
bylo, ale nedovedu si to teďka úplně technicky vyložit, jak sme to
dělali. em potom později to kino ó pé ((OP – Ohne Pause)) bylo už em
nevim jak to limitovali časově, ale jenom tak, že se tam normálně
sedělo a zas se vodešlo, když člověk viděl, že se znovu už dostává v té
smyčce na začátek toho, co už viděl.

JV: a nevíte, to posedávání, kdyby to třeba tak mohlo být, v kterých
letech?

CN: to by bylo asi na počátku toho, když to kino se zavedlo, ne potom v
tom dalším průběhu, tam mám dojem, že už se to potom touhletou
zvláštností ne, nevyznamenávalo. no tak to teda neberte jako, jako
zdroj, ale pocit. tak myslel bych, že to tak mohlo bejt v ňákým
třiačtyři- dvaačtyřicátým třia- devatenácet čtyrycet dva, čtyrycet tři
asi.

JV: hm dobře. a eště bych se zeptala, naopak jak sem se ptala na to, že
ňáké kino by vám nevy- nevyhovovalo tou atmosférou, nebo těma lidma v
obsluze, tak jestli naopak bylo nějaké kino, které byste měl rád kvůli
tomu, jak vypadalo, kvůli té atmosféře. vy ste zmiňoval to kino, kam
ste chodil, to blízko vašeho bydliště. ale jestli bylo třeba ještě
nějaké další, které ste měl rád kvůli tomu, jak vypadalo, nebo jak se
tam chovali ti lidé.

CN: no, to asi v tom věku člověk nevnímá, em to co by jako dospělýho
zajímalo, jak se chovají, zřejmě to mělo jenom ryze takovou okrajovou
roli, že nás někdo někam uvedl, a em protože sem neďál výtržnosti, tak
mě nikdo nemohl vod- třeba nějak stírat, em nevím, nevím nic o tom

JV: hm a em teďka bych se zeptala, jestli jestli diváci nějak em
reagovali na ty projekce, nebo jestli se bavili během projekce, nebo se

CN: ne, ne, to určitě ne.

JV: takže nijak se hlasitě neprojevovali.

CN: ne.

JV: a zažil ste třeba někdy potlesk? po skončení filmu?

CN: taky ne, ne.

JV: a pamatujete si, že by třeba byl někdo vyhozen z kina kvůli tomu,
že tam rušil, nebo nějak nepřístojně se choval?

CN: já mám dokonce dojem že, že se to skoro nestalo, že by, že bych si
všimnul ňáký nepřístojnosti, to až daleko později, když sem potom
zjistil, ale to už bylo teda v dobách em zralého dospělého věku že se
teď už v kinech při filmech anebo tak, že se lecos děje, že, všelijaký
rušící a neadekvátní postoje, tak to tehdy, to určitě teda nebylo. a
myslím si, že dokonce kdyby něco takovýho, nějaká, nějakej skandál
tohoto typu byl, tak že bych si to musel pamatovat, páč platilo jako
obecně, že člověk tam šel, aspoň zde, v Brně, nebo v tech kinech o
nichž hovořím, že se tam šlo s takovou jakousi kázní, nebo s očekáváním
hodnoty.

o a nebo si
vzpomínám, že bylo hrozně zajímavý pro mě, když se ukazovala nějaká v-
to už ani parlament v Německu nebyl žádnej, nic takovýho, ale když
velikánský shromáždění těch nejvyšších špiček nacistickejch, tak kolik
tam bylo holohlavejch, to mě zaujalo, zřejmě teda <prostě něco si
člověk jako dítě> při tom myslel, a počítal. no tak ne nebylo to ideově
zrovna nejhlubší.

JV: hm

CN: ale nestrhovalo nás to, jako že by člověk rád viděl ty střelby a
to, to ne.

JV: dobře. a teďka, jestli se nějak změnilo chování diváků za
protektorátu oproti tomu, oproti té době před protektorátem. jestli
třeba byly nějaké projevy em hlasité.

CN: ne. to hlasitý projevy jistě ne, ale že sme si mezi sebou taky
mrkli někdy na sebe nějak, nebo em prostě češství bylo jaksi naivně
bráno jako, jako bezpečná základna úplné otevřenosti, takže nějak úplně
otevřeně sme spolu někdy dovedli mluvit, ale do filmu, nebo do návštěvy
kina se to asi moc ne- nedostalo, nepromítalo. myslím že, že se tady
taky těžko dá ňáká taková aktivita najít.

CN: vono potom zejména když bylo stanný právo, který se, bylo dvakrát,
že, v té době, tak to byl důvod ke zvláštní opatrnosti, a opravdu sme
byli asi sledováni, a byly dokonce za velmi jednoduchý jaksi projevy,
né úplné z- jaksi totožnosti s tím německým pohledem třeba na
hajdrichovskou ((Heydrich)) záležitost, prostě tresty smrti padaly
úplně, úplně snadno, takže tam asi by rozhodně nedošlo k tomu, že by
někdo v kině, byť jenom před sousedy, dal najevo ňákej, třeba pochybnej
em úsudek o tom, co v té, v tom týdeníku bylo nebo tak.

JV: hm

CN: to se, to se neslo s takovou mrtvolnou jaksi pasivitou, že to musí
holt tam být, ale neztotožňovali sme se s tím, ani sme s tím nijak
nezápasili.

JV: hm a byl třeba, viděl ste někdy, že by se v kině hajlovalo, když se
na plátně objevil třeba Hitler, nebo...

CN: to asi ne, ale jestli to, jestli se nepletu, a byla ta em některá
představení školní, třeba k nějakýmu výročí, Hitlerovu asi, no tak
nevylučuju, že když se, když se hrála pak německá hymna, no, nevim
nevim, vo hajlování vím jenom jednou, že sme v gymnáziu museli na
školním dvoře hajlovat, když přišel ministr školství Emanuel Moravec
na, na vizitu, na vizitaci té školy, ale em nedo- je možný, že i, že i
v kině při em ňáké takové slavnostní příležitosti, když se hrály
německý hymny, že se, rozhodně se stálo v pozoru. že by se hajlovalo
teda, to teďka si neuvědomuju, ale em ale jakási taková vynucená pocta
těm symbolům, teda tý hymně, to byly vlastně hymny dvě, to horst vesl
líd ((Horst Wessel Lied)) a dojčland líd ((Deutschland Lied)), vobě dvě
se někdy ozývaly, tak rozhodně tam byla taková přísně kontrolovaná teda
disciplína, která si netroufala dát najevo ledabylým, takovým
reagováním, že to nebereme za své, tam se muselo všecko teda srovnat,
aby to bylo

JV: hm

CN: podle, podle toho nacistickýho vzoru.

JV: hm dobře. a em teďka bych se zeptala ještě, jak se chování nebo
atmosféra v těch kinech, nebo chování těch diváků měnilo s blížícím se
koncem války. jestli tam byly nějaké změny cítit v tom kině.

CN: no tak to asi zase by bylo jenom v individuálních vzkazích, možná
že v tom, že někde teda, kde bylo úplně bezpečno, že se teda to mrknutí
na sebe navzájem, nebo ňáký takový malej náznak, že víme o něco víc než
se tam v tom týdeníku třeba ozývá, že jo, tam vždycky Němci když
ustupovali, tak voni ty týdeníky to líčily, že to byl další velice
úspěšný em tah strategický tah, em kterej teda nepřítele vláká do
pasti, a ustoupí teda, a tak, takovýdle propagandistický interpretace
toho ústupu německýho, takže čím víc se blížila asi ta, ta fronta a
osvobození, tak pravděpodobně mezi námi už jaksi to bylo daleko sne-
snadnější vůbec na to nereagovat. ale rozhodně veřejně ne, to bylo zase
jenom dycky mezi,

JV: hm

CN: mezi věrnejma přáteli.

JV: hm dobře a em dalo, dalo by se říct, že se nějak změnila atmosféra,
nebo že bylo pocítit v těch kinech, že už je po válce?

CN: no to jistě.

JV: a jak byste to popsal, jak se to projevovalo.

CN: no asi například to předznamenání toho večera tím týdeníkem bylo
něco úplně jinýho, do té doby ty týdeníky byly prostě taková povinná
látka, politická, a pak byla spontánně přijímaná, samozřejmě zase to
byla naivita, protože sme ještě nepostřehli, že už zase letíme do ňáké
jiné pasti, že, ale byla to všeobecná jednomyslnost, ještě dlouhou
dobu. jo, taková, vona ta atmosféra byla nejenom v kinech, ale i na
ulicích, každou chvíli šel nějakej průvod vodněkud se, se vybatolil
průvod a šel po Lidický ulici s praporem tam, a jinej zase šel naproti,
a tak, čili taková, taková jakási úžasně uvolněná radostná pohoda, a i
soudržnost, to v té době v tom pětačtyrycátým roce bylo všude, takže si
myslím, že to muselo být i tam, kde sme pak přišli do kina, a nebyl tam
ten týdeník, na kterej sme vždycky museli jít teda povinně, protože to
patřilo k vál- k vedení války, ale že tam byly naše vlastní, naše
informace československý, a světový.

JV: a třeba tleskalo se nějakým filmům?

CN: ne, to si nepamatuju.