Citát

EF: nic si nevzpomínám už. akorát, že sem byla mladá a byly to
krásný léta. mhm. když byla ta válka, tak sme si ( ) my mladí prostě
našli, že jo, kousíček aspoň toho českýho.

JV: a proč teda ty české víc než ty německé ste měli radši?

ZP: z národnostních důvodů sme preferovali němec- český filmy.

To byl český muzikant, kdy to bylo? čtyrycet. em to byly
filmy, na který sme chodili a který sme oceňovali hlavně proto, že
em to jaksi povzbuzovalo národní vědomí.

JV: ehm.

ZP: že to byl takovej teda to je vo Kmochovi ((František Kmoch))
myslim, že, ten českej mu- ((To byl český muzikant))

JV: ano...

ZP: že?

JV: ano, ano.

ZP: to je vo Kmochovi ((František Kmoch)), čili tam ukazoval, jak je
to to národní sebevědomí zvyšoval, čili to byly filmy, který
povzbuzovaly em em národní uvědomění.

ZP: myslim že to bylo německý. že to bylo německý.

JV: a třeba Židé tam taky mohli jít?

ZP: ne, ne, kdepak, ne. Židi měli vůbec zakázaný veškerý kulturní
požitky, ty nesměli ani do kina do divadla, nikam. ani tramvají
nesměli jezdit, museli stát jenom na jak se to řekne platforma na no
prostě tam jak sou sedadla tak mohli stát jenom venku, venku,
nesměli ani dovnitř do té tramvaje, nesměli.

JV: takže myslíte, že neměli nějaké kino aspoň jedno, kam mohli
chodit?

ZP: po, ne. po okupaci rozhodně ne, ale za první republiky byly
židovský kina, kam chodili Židi. mám dojem, že to Excelsior, zrovna,
co sem o něm mluvil, že to bylo takový židovský kino.

EF: před, no em po roce osmdesát devět by se řeklo, protože to se
začalo byt pro nás finančně, jó a neúnosné. a taky se mi přestaly
líbit filmy. moc do toho cpali politiku. á potom ee ty filmy měly
příliš mnoho postelových takových těch scén a em zkrátka a dobře a
hodně se střílelo a všechno a to ee absolutně teda nevyhovovalo,
takže sme úplně přestali chodit do kina.

LR: a vzpomínáte si na první návštěvy kina po osvobození a na jejich
atmosféru?

EF: ano. po osvobození jsem byla na sovětském filmu Bylo jedno
děvčátko. byl to nádhernej film, strášně smutnej, strašně smutnej.
to byla holčička, která přišla o rodiče o všechny a s babičkou
prostě cho- v tech mrazech a to všecko tak chodila pro vodu tam
kamsi a všechno, prostě ten život takovej eh e ve válce jak. ti Rusi
prožívali ten život ve válce. byl to krásnej film, ale strašně
smutnej a ta holčička hrála jak nejlepší snad hérečka. to sem
neviděla, to dítě, jak ta teda odvedla tu práci. to bylo. a ta
babička její. moc sem se tam naplakala, jo, ale to byl můj první
film a dodneška si ho pamatuju.

LR: mhm.

EF: jak to bylo krutý. v té válce.

LR: a pamatujete si teda po tom osvobození na přímo, změnily se
nějak reakce nebo chování těch diváků v těch kinech? [bylo to ňáké
jiné oproti té válce]?

EF: [no tehdy hned] po roce čtyřicet pět my sme chodili taky na
Stadion, že. na Stadioně dávali příro- jako v v v přírodě dávali
filmy. kde se ee kde byly reakce bylo nabito, tam byl to byl nabitej
stadion a bylo to taky něco jako z války a když prostě jako vítězili
Rusové, anebo já nevim, tak se tleskalo. to se tleskalo. tehdy bylo
velký...

N1: ( ).

EF: velký eh e eh, ano, takovej víte. prostě to bylo radost, že už
je po válce a všechno, prostě sme se radovali ze života.

LR: mhm.

EF: vopravdu. sem chodila na všecky možný brigády, všechno, protože
eh to už už byla válka pryč. a tak to bylo i na ty v tech kinech,
tam se reagovalo opravdu tleskáním, jo, když eh e byl ňákej úspěch,
jo. tam šlo, ty vojáci měli úspěch ňákej. takže to se tleskávalo.

JV: ehm em a takže nevíte tak asi do kdy ste chodil pravidelně.

ZP: do toho pětaštyrycátýho roku. od pětaštyrycátýho roku už se to
em ta společnost se rozrůz- už zase byly jiný zájmy, jo, vim, že
teda třeba na škole, ale to bylo na všech gymnáziích, na všech
středních školách se zakládaly takový spolky studentů,

a
už sou teda do kina už pak to nebylo tak často, ale chodili sme dál
do biografu, snad jednou až dvakrát za štrnáct dní.

JV: ehm, dobře.

ZP: po válce.

JV: po válce.

ZP: to sme byli dost nadržení, protože z té první republiky sme
znali americký a západní em filmy, co tady, pak během války se jenom
promítaly německý a naše filmy, žádný si nevzpomínám, že by tady byl
nějakej jinej film kromě těhletěch dvou ani no francouzský vůbec ne,
jak říkám, jenom německý a naše filmy byly. tak sme byli dost tak
nadržený, přišly, po té válce, přišly americký filmy em takový ty
filmy, kerý propagovaly teda účast ve válce Američanů, že, to bylo
těch sedum salivenů ((Pět Sullivanů)) co sem vzpomínal, který je tam
napsaný, Bílé útesy doverské a já nevím takový prostě em filmy,
který propagovaly prostě aby lidi šli do války nebo aby byli šli do
armády.

JV: ehm, a jak to na vás působilo ten film, těch sedum salivenů
((Pět Sullivanů))?

ZP: ohromně.

JV: ono to bylo teda pět salivenů ((Pět Sullivanů)), se to menovalo.

ZP: pět?

JV: pět, ano.

ZP: vidíte, já sem myslel, že sedum. pět salivenů ((Pět Sullivanů)).
to byl to velmi jaksi em em takovej em silnej film, kde tam matka
ztratí všech těch pět salivenů ((Sullivan)), nakonec i bylo vidět,
jak všichni vodcházejí jako do nebe. tak pět salivenů ((Pět
Sullivanů)), promiňte, <já sem myslel že sedum>.

JV: oni myslim že i měli sestru, právě a tak...

ZP: to už si nevzpomínám, přesně na ten děj si už nevzpomínám.

JV: to jo, no. eh takže ten film vlastně na vás působil em kvůli
tomu, že ste taky zažil...

ZP: no, působil jaksi optimisti- i když byl smutnej, jo, tak působil
tak optimisticky, že sme viděli, že sou lidi, kteří dou za dobrou
věc aj dyš maj nasazet život.

pak už po
pětaštyrycátým roce sem chodil se slečnou, že, to už sem byl
dospělejší.