Citát

Rozhovor vedla: Lucie Česálková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 20.1.2009

Rok narození: 1921

Bydliště do roku 1945: Kopečná (Brno – střed, Staré Brno)

Povolání: Po vyučení narátorka pracovala v žárovkárně na Kopečné, za
války byla v rajchu v Gerlicích. Po válce byla narátorka zaměstnaná
jako kadeřnice v Židenicích, po svatbě zůstala v domácnosti.
Povolání rodičů: otec řidič, matka dělnice v textilní továrně
Sourozenci: sestra nar. 1927

LČ: takže, dobrý den, my sme si už

MD: dobrý den.

LČ: sice povídaly, spolu, ale já bych na začátek vlastně nejdřív si
s váma ee ověřila osobní údaje, které jste mi říkala vlastně v tom,
v ten pátek, když jsme spolu mluvily poprvé.

MD: em jako...

LČ: takže jenom stačí říct, jak se jmenujete, abysme to měli
zaznamenané.

MD: em no, Marie D.

LČ: kdy jste se narodila, v [jakém roce].

MD: [celý?]. nebo v roce jenom?

LČ: stačí v roce.

MD: jo, tak tisíc devět set dvacet jedna.

LČ: a kde jste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět, [a jestli]
se to nějak změnilo.

MD: [do roku], nó, do roku devatenácet štyrycet pět, tak to sem eh
bydlela bydlela na Kopečné, narodila jsem se na Kopečné třicet
sedum. ((ulice Kopečná 37))

LČ: a bydlela jste tam [celou dobu].

MD: [a bydlela] jsem tam až teda, až po válce až sem se vdala, tak
teprve jsem bydlela...

LČ: takže do toho roku [čtyřicet dva] jste tam bydlela.

MD: [do toho jsem tam] pořád, aj do štyrycet pět až. ((smích))

LČ: a do jaké školy jste chodila?

MD: no, chodila sem na Mendlovo náměstí, do normálně do měšťanky. a
pak sem pak sem dělala, potom jsem dělala jako, učňovskej, jako
kadeřnice [učila jsem se].

LČ: [a to bylo] do jakého roku to učení.

MD: no, to učení? bylo do šestatřicet? panebože, teď sem ((směje
se)) <štyři roky>?

LČ: čtyři roky [po škole] ste chodila do

MD: [nó], jsem se teda učila kadeřnicí.

LČ: a, takže ste se, vy ste se vlastně do konce války nebo, jenom
učila a teprv potom jste byla v zaměstnání. [nebo ste už]...

MD: nó, tak potom sem se nedostala, nikam, pak sem šla dělat do
teho, do teho rajchu, jo? napřed byla sem tam tak při té em sem se
jako nedostala jako kadeřnice, ale pak sem byla v tym em žárovkárně,

LČ: hm

MD: jo, to bylo blízko nás, a tak chtěli, jestli bych tam nešla, tak
sem tam byla, a pak jsem jako byla nasazena do rajchu, tak sem jela
do toho Německa, no až potom až sem přijela z Německa, tak sem byla
jako kadeřnice v Židenicích, no a pak jsem se vdala a pak už sem
zůstala doma. pak už sem...

LČ: a ta ee tamta žárovkárna, to bylo kde přesně?

MD: to bylo, to bylo právě na Kopečnej ((ulice Kopečná)).

LČ: na Kopečné přímo hm.

MD: to bylo na Kopečné, a tak voni právě potřebovali tenkrát, a tó,
tak já sem tam šla.

LČ: a jaké bylo povolání vašich rodičů v té době, v té době do roku
čtyřicet pět.

MD: co? jaké bylo?

LČ: povolání [vašich rodičů], zaměstnání.

MD: [povolání?]. no tak otec ee otec jezdil jakó ee u teho, u firmy
štajnbrechr ((Steinbrecher)), jo, jako ee autem rozváželi zboží, no
a matka dělala v textilce.

LČ: jo, dobře. a měla ste sourozence?

MD: nó, měla sem sestru.

LČ: a ta byla jak stará, kdy se narodila, v jakém roce.

MD: sestra?

LČ: ano sestra.

MD: ee tak já v jednadvacátým a sestra v sedmadvacátým.

LČ: hm a, takže vy ste, vy máte teda to učňovské vzdělání, ste
dosáhla před tou válkou. takle to bylo.

MD: jo, sestra, sestra dělala tu, obchodní akademii.

LČ: á em teďka ještě, jak dlouho ste vlastně pravidelně chodila do
kina, i kdyby to bylo potom, po té válce i jako později, kdy ste tak
zhruba přestala chodit pravidelně a, vlastně co, co vás k tomu
vedlo?

MD: no tak před jako před válkou?

LČ: ne, jak po vál-

MD: jako po válce?

LČ: kdy ste vůbec přestala chodit do kina, když ste tak jako, když
ste ( ).

MD: jo tak když sem přestala chodit, no ((směje se)) no tak v
šestaštyrycátým, em to sem ještě jako tak chodila, že, ale pak se mi
narodil první syn, jo, tak to už sem přestala chodit, protože to sem
neměla neměla jako čas, no. pak za dvacet měsíců sem měla druhýho

LČ: hm

MD: syna, že, no a tak potom už až už byli trochu větší, no tak sem
tam do toho kina sem šla. to sem si vždycky zavolala, zavolala, aby
mně schovali, aby mně schovali lístek, že

LČ: hm

MD: a dyštak sem [šla].

LČ: [a to ste] chodila do toho Míru ((Mír)) ste říkala.

MD: no, do toho právě na tu, na tu Hybešovu.

LČ: hm, dobře. á teďka se vlastně vrátíme úplně do toho největšího
dětství, tohlecto byl jen takový přehled, těch jako základních údajů
o vás.

MD: hm

LČ: a já bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na svojí první
návštěvu kina. když ste byla v kině úplně poprvní, kolik vám bylo
a...

MD: ježišmarja, kolik mně mohlo být, no, my sme, my sme ee před tým
chodili tady na do divadla na kašpárka, jo, když ještě sme byli
jako, no a potom, tak bych řekla když sem chodila myslím, tak do té
do první do druhé třídy.

LČ: takže třeba v sedmi [nebo v] šesti.

MD: [tak nějak] tak třeba sedum osum roků, no to to...

LČ: a pamatujete si třeba, kde ste byla a jak, na čem? v jakém kině?

MD: jé, no to právě sme chodili na to Starý Brno, na ten ee na to
Mendlovo náměstí tam, jo, tam sme většinou chodili, tam.

LČ: a to ste chodila s rodiči nebo s [dětmi?].

MD: [né], to sme, to sme, to bylo třeba pro děti, jinak sme od-
odpoledně, né jako večer, jo, odpoledně a to bylo pro děti nějaké
toto, tak to sme se sestrou a vlastně sestra ještě né, vona ještě,
vona ještě né to, prostě tam. protože to byl dům ee já nevim, jestli
ste vo tom četla, zbourali ho myslím, je to tak dva roky, a byl to
takovej památní takovej dům na Kopečnej ((ulice Kopečná)), jo a tam,
tam bylo asi já nevim devadesát myslím nájemníků, jo, to byl
pavlačovej, a tak ee to většinou tak dohromady jo, třeba bylo nás
pět a řekli sme si, pudem do kina [naši na-]

LČ: ve škole ste si to řekli.

MD: naši dali korunu, že <a šli sme prostě> do kina. jo a tak sme
vždycky chodili taková celá partyja. i když sme potom byli větší,
chodili sme třeba tam do toho Excelsiora, ((Excelsior)) tak to sme
taky vždycky celá, bylo nás víc, no prostě nebyla sem sama. bylo nás
[takovejch pět šest, jo.]

LČ: [takže většinou to byli] vaši vrstevníci, ne třeba s rodiči ste
nechodila.

MD: né, tak to né, s rodiči ne. ti na to neměli čas ani, bych řekla.
to nám radši dali tu korunu a my sme vždycky šli do toho kina.

LČ: a proč ste vlastně chodili právě do těch, protože byly...

MD: tak, protože to bylo blízko, že, a tak prostě sme si netroufali
někam dál, že jo, to by nás ani nepustili.

LČ: a vlastně vaši rodiče na to, na film a na kina měli jaký názor?

MD: ale tak, no když viděli že, že to je třeba jako pro nás, tak pro
děti a a není to nějaký takový totok, tak nás pustili, jo. kdyby to
snad bylo něco takovýho, co by se jim nezdálo, tak nás nepustili,
že.

LČ: [takže ste museli jako říkat, na jaký programy jdete.]

MD: [takže, takže, no tak] voni většinou viděli, že, že a jo vono je
to, vono je to dobrý, no tak můžete jít no.

LČ: takže vám dali peníze, abyste si...

MD: dostali, no.

LČ: a dostali ste třeba na nějaké jako sladkosti nebo jenom tak
peníze na ten lístek.

MD: ale né, tak to, to naši nám dávali, to jo. matka vždycky, matka
vždycky ale říkala, když už teda sestra byla i větší, jo, tak
vždycky říkala, já nevím, holky, vy si nemůžete nic našetřit, vy
máte, na Pekařské byl, byl my sme mu říkali Číňan, to byla taková
cukrárna, jo, a von tam prodával takový dorty, že jo, takový prostě,
když sme snědli kousek, tak sme měli aj, aj em večeřu <jo, tak to
bylo> takový sytý, jo, no a na druhé straně byl zase koňskej řezník,
tam zas měli teplou sekanou koňskou, že, no a ( ) byl zase hm tam
byl zase ee cukrář, a ten když ee jak pekl cukroví, a co se jim tak
polámalo nebo tak nějak, tak von to vždycky dával stranou a potom do
takovéch ee ty jak sáček prostě udělal z papíru, takovej kornoutek a
za padesát haléřů to tam dal prostě a to byl takovej velkej...

LČ: a nosili ste si do kina jídlo takle nebo to ne?

MD: a tak, ale tak jó, tak když sme měli prostě něco, tak sme si
vzali. tam se dřív to teda jako mohlo, jestli teď né, teď asi né,
ale, ale dřív to tak pro ty děcka no tak to...

LČ: tak [možná se k tomu ještě] vrátíme.

MD: [žádnej nic neříkal]. ((směje se))

LČ: a jaký byl vlastně postoj školy k filmu a ke kinu, jestli se
vyjadřovali učitelé o filmu [nebo ke kinu]

MD: [já sem, já sem] neřik- neslyšela nic, že by, že by nám
zakazovali, že bysme nechodili do kina.

LČ: ani, alé, ale zase asi jinak ani nezmiňovali jako pozitivně,
taky ne?

MD: no tak to né, to ne. tak víte, to bylo tak ee my sme byli zvyklí
třeba v neděli muselo se jít do kostela, že, to se muselo jít do
kostela, že, v kostele, po kostele byla taková ee tam nás učili
třeba písničky na koledy na Vánoce a takový, že, to teda musel a v
to musel se to muselo jít. no a potom teda vodpoledně to žádnej
neřekl, nesmíte jít někam do kina nebo, nám nikdo nezakazoval.

LČ: a byl film v tomhletom dětském věku, byl pro vás důležitý? a
pokud ano, tak jestli se to nějak projevovalo na vašem chování, na
zvycích, hrách nebo rozhovorech s kamarády.

MD: tak já si myslím, že to mělo takovej vliv. my sme teda, já bych
vám řekla, my sme byli prostě, já nevím, že nám to nikdo, že by nám
někdo třeba říkal, musíš tak to, to sme automaticky prostě. když sme
viděli vod nás někoho jít, pozdravili. když sme prostě si hráli, tak
to nebylo žádný, že bysme si nadávali nebo tak prostě, jo, protože
tam byl velkej dvůr, tam sme si mohli hrát. někdy bylo taky, že
třeba na nás zakřičeli, nekřičte tolik nebo, jó, ale že bysme nějak
něco dělali nějaký takový prostě lumpárny, jak dneska dělaj, to teda
ne.

LČ: a to kino vás v tomhlectom nějak ov-

MD: a to si myslím právě, že to kino, to byly většinou takový,
takový veselohry a takový prostě jak totok tak...

LČ: a přímo třeba em třeba ste jako neměli ňáké herce, herečky,
který byste si jako oblibovali a napodobovali [nebo tak přímo].

MD: [a tak to, to, tak] to snad to si ((směje se)) <to si
nepamatuju>

LČ: ani že byste si třeba hráli podle nějakého filmu, nějakou hru
nebo...

MD: né, tak, tak to né, tak to byly takový hry, tak třeba na
schovávanou a anebo takový tanečky prostě a takový a to...

LČ: a třeba filmové písničky tak to vlastně když ste

MD: no tak ty písničky no, tak to nebylo, tak tam žádný. to si
nepamatuju, že by...

LČ: dobře. a teďka ee vlastně em se, se budeme věnovat období em
budeme se věnovat období, kdy už vám bylo třeba víc jak těch deset,
kdy už vám to bylo třeba v těch třicátých letech, po roce tom třicet
jedna, pokud to teda vlastně u vás takle odpovídá a jestli se třeba
změnila ta četnost, jak často ste chodila do kina, v tomhlectom
období, když už ste, když už vám bylo víc než...

MD: když jako sem se učila už a tak?

LČ: když ste se třeba učila.

MD: tak, já nevim, sme byli zvyklí teda chodit do toho kina.

LČ: a tak a jak řádově byste to [odhadla, jak často?].

MD: [ale jako né], né bych neřekla, né jako večer, víte, tak na ty
odpolední a tak, protože...

LČ: a jak často zhruba? tak když ste říkala jednou týdně nebo
víckrát?

MD: no, tak podle toho, co hráli a tak si myslím, že, tak jednou
týdně to bylo.

LČ: a potom vy ste také mluvila o tom, že v tom letním období to
bylo trochu jinak.

MD: jo, protože tó, to prostě, to sme se sebrali, šli sme na výlet
někdy pryč.

LČ: takže někde v tom období ta četnost byla menší, že ste nechodili
do kina [tak často].

MD: [no, to už] to už jo. to už bylo, to už sme víc sme chodili ven.
protože my sme byli zvyklí na na třeba ee s kamarádkou, teda se
spolužačkou a ještě s jednou, to sme se domluvily a šly sme třeba,
to ještě nebyla přehrada, tak sme šly do, do toho, jak em do ( )
a tak, víte na takový prostě procházky. anebo na druhé straně tady v
Židenicích do agátku a jó, takový prostě sme dělaly procházky. a
když bylo v letě, tak sme zase šly k vodě a celej den se bylo, bylo
u vody.

LČ: a po tom co ste nastoupila do té, do té žárovkárny, to bylo teda
v jakém roce?

MD: no to bylo v předtím, předtím myslím v tom osm, v tom
štyřicátým, nějak tak, no, nějak.

LČ: no, tak potom se nějak změnilo to, jak em jak často ste chodila
do kina?

MD: nó tak, to už asi jo. to už si tak nepamatuju, ale vím, že, že
sme to už sme mohli vlastně to už sem mohla, to už sem vlastně mohla
jít aj, aj protože to už mně bylo kolik, devatenáct, že, no tak to
už sem mohla jít i prostě na večerní, jo. to už...

LČ: takže se to změnilo spíš v tom, [když ste mohla]

MD: [že, že už sem] mohla jít třeba na, ná na to hrála em, co já vím
tenkrát kdysi jestli Mandlová? ((Adina Mandlová)) no a takový Pešek
((Ladislav Pešek)) a takový to už že jo jako na takový ty filmy už
sme mohli, mohli jit, že.

LČ: a v té době ste pořád navštěvovala ta stejná kina, nebo která to
byla?

MD: ne to už sme, to už sme chodili, to už sme chodili ee právě
třeba do Husovic ee v Židenicích bylo kino, to si nepamatuju, jak se
menovalo.

LČ: Orient?

MD: né, to si, to nepamatuju, jak tehdy se menovalo. tam sme
chodili, no, teď nevim, jestli to Kapitol? to bylo myslím pozdějš. a
potom Moskva, no Moskva, to se menovalo jinak. napřed se to menovalo
jinak, pak se to menovalo Moskva. prostě tak to už sme chodili do
těch...

LČ: takže ste do těch Židenic, ale to ste museli dojíždět, ne? nebo
nějak.

MD: no tak, to my sme chodili tenkrát pěšky. ((směje se)) <já sem
jednou>, já sem jednou, já sem měla babičku, babičku a tetu v
Židenicích, jo? otec byl ze Židenic, vlastně, a jednou sem, to ještě
bylo, já nevim, kolik mně mohlo být roků prostě, tak sem si řekla,
že babičku navštívím, sedla sem do elektriky, jo, a jela sem a teď
se mně zdálo, že jedu nějak špatně, tak sem z elektriky vys- vylítla
((směje se)) jo, úplně vyskočila, ale on jak zahýbal, takže to
nebylo tak jo, nejel tak moc rychle, vyskočila sem, teď sem se
polekala, kde to jenom su, tak sem příště říkala kdepak, to už musím
napřed si to musím prohlídnout pěšky <a potom můžu jet>.

LČ: takže do toho židenického kina ste chodila i protože tam ste
měla ty příbuzné nebo [to né?]

MD: [ale né], tak to sme se třeba domluvili, říkám my sme chodili,
nás bylo víc, tak sme se domluvili, že a zjistil někdo zjistil tam
hrají hezký, nějakej hezkej film, tak deme podívat se tam, jo?

LČ: takže teď už se to jakoby v tu dobu se to neorientovalo podle
toho, že to je blízko, ale spíš [podle té nabídky].

MD: [né, to už] to už prostě kde co hráli, jo? kde co hráli, no.

LČ: a měla ste ňáké svoje oblíbené kino mezi těmi, co ste menovala a
co se vám na něm líbilo?

MD: tak, v tom potom sem většinou chodila pozdějš do alfy ((Alfa)).

LČ: pozdějš je kdy, nebo...

MD: no tak jestli to bylo už jak sem, jak ee sem přijela z toho
Německa? [teď nevím, prostě. teď nevím tak, tak nevím].

LČ: [tak důležitější je před tou válkou ještě].

MD: prostě líbilo se mně...

LČ: před válkou jako.

MD: hm, líbilo se mně, líbilo se mně v alfě ((Alfa)), tam bylo hezký
kino, jo, to bylo takový prostorný hezký, no, no a pak ještě, eště
hm to Excelsior, to bylo takový menší kino, ale taky to taky tam to
bylo, takový slušný.

LČ: takže, vás zajímalo to prostředí, jak to tam vypadá nebo...

MD: no tak to, tak, zajímalo, no prostě, to víte že když přídete
někam a em nelíbí se vám to, tak už tam víckrát nejdete.

LČ: a co se vám, líbilo se vám to, jak je to tam jako interiérově
vybavené?

MD: tak, celkově, celkově že to tam bylo hezký a takový hezký
prostředí.

LČ: a nějaké kino, které em se vám nelíbilo, do kterého byste třeba
nikdy nešla? ( )

MD: ((směje se)) no ale, no tak to třeba tam na to Starý Brno, tam
sme chodili, no to bylo takový, no tak bylo to pro děcka třeba, že,
takže tam bylo těch děcek fůra, že, no tak tos tomu sme říkali, že
to je blechárna, že. ((směje se)) to bylo takový, nó, tak jako děcka
sme si toho, jakó, moc neprohlíželi nebo tak, že. no ale pak když už
člověk byl jako starší, tak už se díval, jestli, nó jak je to tady
vypadá hezky, je to tady, em no tady by se dalo. ((směje se))

LČ: a takže nějaké neoblíbené ste neměla.

MD: né, né. já už sem potom, potom jak sem se vdala, že, tak sem ani
neměla čas. pak sem šla dělat, že, tak to sem neměla čas nějak to.

LČ: a ta kina, když ste si je teda vybírala, tak ste si je vybírala
podle toho, s kým ste tam šla nebo em že třeba...

MD: no, tak podle toho, co se mně jako líbilo, co hrají, že.

LČ: a ten, ten názor těch sourozenců nebo kamarádů, když vás, když s
vámi [chtěli někam jít]?

MD: jo, tak to když sme se prostě domlouvali, když sme se
domlouvali, no tak em každej ten řekl, tak je to hezký, já už sem to
viděl, tak bysme na to mohli jít, že, tak sme tam prostě šli.

LČ: a když ste v tom kině byli, tak jak ste se chovali, měli ste ve
zvyku konzumovat ňáké jídlo nebo nápoje?

MD: a tak to většinou ne, to ne, to ne.

LČ: a bavili ste se během projekce?

MD: né, to ne, to zas musím říct, že sme byli slušně vychovaný, [to
teda ne].

LČ: [takže ste třeba] nereagovali nějak hlasitě na film [nebo tak].

MD: [né] to ne.

LČ: a pamatujete si, jestli se třeba po, během filmu nebo po jeho
skončení tleskalo?

MD: to teda nevim, to ne, to snad ne.

LČ: a potkávala ste tam své známé, v kině?

MD: v kině, tak my sme tam většinou šli jako tak, no.

LČ: [a povídali ste si o filmu]

MD: [víte, já vám to řeknu, my sme] chodili, to sem si vzpomněla, my
sme ještě chodili na výstavišti, jak teď je, myslím, bylo divadlo,
ještě my děti už tam chodily a bylo tam divadlo. a jak bylo to
divadlo, tak tam bejvalo to bylo kino tam. tak my sme většinou, když
už sem byla jako když sem se učila, už sem byla starší, tak sme
vždycky šli odpoledně do kina, na to výstaviště a potom tam bylo,
hráli. tak sme šli prostě do na zábavu, jó, si sednout. no ale já
sem teda musela v deset hodin být doma, že, tak to se <vždycky
v deset> vo půl deváté honem už to tak nó, <abych byla doma. abych
jako otec by mě příště nepustil, že.

LČ: a když ste šli z toho kina, povídali ste si o filmu, kerej ste
viděli nebo?

MD: ale jo, to se, to jistě že, to probíralo, co se, co se komu
líbilo a co se nelíbilo, že.

LČ: a jak byly ty hovory zaměřené? na herce nebo...

MD: no to většinou, většinou jo. kdo tam hrál většinou, kdo tam hrál
a jak vůbec, jaký to mělo děj, že, mělo.

LČ: a když ste a s rodiči ste se třeba o filmu bavili? povídali ste
si spolu?

MD: ale né, to né, protože naši na to neměli, neměli prostě ani čas.
matka třeba dělala v textilce a vona dělala vod rána do večera a teď
když sme chodili do školy, tak většinou večer honem vařila, protože
my sme ze školy do, tam do té továrny, prostě, jo, vona i večer
dělala tam. tak tam sme si chodili na jídlo, že, tak vona byla ráda
že je ráda, že.

LČ: a ještě se teda vrátíme k tomu, jak ste si vybírala ten
konkrétní film, na který ste šla do kina, jestli bylo důležitější
třeba to kino, nebo ten samotný film.

MD: já si myslím ten samotný film.

LČ: ale vlastně když ste, když ste chodila jako děti, tak to ste
říkala...

MD: no tak to byly, to byly většinou, to bylo většinou, říkám pro
děti takový ty, tý, takže to sme šli, to sme šli prostě, že sme šli
do [kina].

LČ: [ale potom] ste si vybírala...

MD: a pak už ee pak sme se koukali, co tam, có, hrají.

LČ: a kde ste získávali ty informace, ee [vo tom]

MD: [a tak to někdo], to já vím, to někdo prostě někde třeba ee,
třeba byly plakáty, že, taky. byly plakáty, na kteréch bylo ee kina
co hrají, že.

LČ: a tak em a třeba noviny nebo časopisy, to ste nev- nem-

MD: a tak to sem to sem ještě, to snad ne, neměla. neměla ani peníze
a čas. ((směje se))

LČ: takže většinou se šlo s přáteli, nebo ty plakáty, které byly.

MD: [no, většinou to, většinou to].

LČ: [kde bývaly ty plákáty, kde byly]

MD: protože to bývalo vylepený, byly vylepený plakáty a v kina jaký,
který kina prostě co hrály a tak.

LČ: takže tam ste si na to ( )

MD: tam většinou, většinou někdo zjistil, aha tam hraje to mohli
bysme tam jít a třeba sme se aj potkali, někerou ještě druhý, my sme
šli třeba tři a potkali sme je, a kam dete. no deme do kina tam, jo
hrají, je je to hezký, hrají. sebrali se a šli sme, třeba sme
dostali první řadu, za korunu dvacet, první řadu ((směje se)), jo
ale hlavně že sme prostě byli v kině a že sme že se nám tam to
líbilo.

LČ: a a věděla ste třeba, jak se mění ty programy, aby ste věděla,
kdy se máte na ty plakáty...

MD: a no tak to mě ani tak, to nevím, že by mě to zajímalo. ((směje
se)) to ne.

LČ: a bylo pro vás při tom výběru filmu důležité, kdo v něm hrál a
měla ste své oblíbené herce nebo herečky, na které ste chodila třeba
schválně?

MD: ale no tak, to asi si jéžiš asi nepamatuju tenkrát. ale tak nó,
někdo, někoho myslím jo. někoho jo, ale teď už si nepamatuju koho.
ale pak sem měla ráda, pozdějš sem měla ráda Pešek ((Ladislav
Pešek)) když hrál, jo, když hrál, nebo aj mand- Adina Mandlová, když
hrála a všechny ty herečky tak, to bévalo vždycky hezkej film.

LČ: a chodila byste třeba na to opakovaně, když se vám to líbilo?

MD: nó, tak to, tó asi tak jednou třeba, ale víckrát ne. to nésu jak
můj syn. ten rači, ten na to maj fejr lejdy ((My Fair Lady)), ten
byl myslím aspoň desetkrát. ((směje se))

LČ: a bylo pro vás důležité, jestli ten film byl černobílý nebo
barevný?

MD: no tak to bývalo černobílý. to nebylo nějak to.

LČ: a potom, jestli němý nebo zvukový, jak se to změnilo.

MD: no ze začátku byly němý a pak už byl zvukový.

LČ: a potom ste si teda vybírala raději ty zvukové, nebo...

MD: no určitě, určitě.

LČ: a mělo pro vás roli i to, v jaké zemi ten daný film vznikl,
jakého původu byl?

MD: tak to já si myslím, že to ani tak to, že to nás ani tak
nezajímalo, nějak to.

LČ: jestli byl český nebo německý nebo to...

MD: no tak to většinou bývaly, no bývaly s titulkama, že, to bývalo
s titulkama, no. tak, já nevím, nám to to nevim, to nevim, jestli
nám to vadilo nebo ((směje se))

LČ: a třeba za protektorátu, jestli se to nějak změnilo?

MD: tak za protektorátu, to sem moc do kina nechodila, protože jak
sem potom už sem byla jako pryč, že, když sem se ještě učila nebo
tak, tak sem nešla, a pak sem byla pryč, a jedno si pamatuju že, že
já sem byla v Gerlicích nasazená, jo, a tam dávali, já nevim, Zlatá
Praha ((neidentifikováno)), jo, něco, no tak na to sme tam prostě se
šli podívat taky. to byl tady vod nás film, tak sme se tam šli na to
podívat, ale jinak to potom už říkám, pak ne-

LČ: tak k tomu se možná ještě pak dostaneme, ale když ste teda,
byste měla říct, co dělalo film dobrým filmem. které filmy ste tak
měla ráda, třeba em, může to být třeba žánr, nebo podle toho, jak
ste, jak byste si řekla, že to byl dobrý film.

MD: jako, jako že byl dobrej film? že to byl dobré film?

LČ: podle čeho ste to hodnotila.

MD: podle čeho? no tak když mě to zajímalo, ne? když sem to, když mě
nezajímal, tak bych neřekla vo něm, že byl dobrej. no, já si myslím,
když tam hráli dobrý herci a mělo to nějakej děj, že, a tak člověk,
tak, to bylo zajímavý tak, musel to mět prostě vo něčem. nějakej
děj, že, keré člověka jako, zaujal tak si myslím, že tím to...

LČ: a kerej film by vás třeba zaujal? jako třeba žánrově nebo
romantický nebo veselohra nebo drama.

LČ: no když byla veselo- když bylo drama, tak tó, co sme dřív měli
tak jako, jako kdybych se bála, víte to mě tak jako rozrušovalo.
když to byla taková veselohra nějaká, jak třeba když Pešek
((Ladislav Pešek)) hrál třeba když ze študákovy duše ((Cesta do
hlubin študákovy duše)) a takový ty, jo, tak prostě tak to, se
člověk zasmál, zasmál, že, a to už, to už aspoň, se mi aspoň líbilo
lepší.

LČ: a šla ste tedy na nějaký film vícekrát? sme říkaly že...

MD: a tak jednou dvakrát to ještě, ale...

LČ: a nevíte ani na který?

MD: ale to nevím, to nevím, to...

LČ: a jaké jiné druhy zábavy ste měla ráda a jestli ste jim dávala
přednost před kinem.

MD: ((směje se)) tak jaké druhy zábavy, nó, tak eště než sem teda,
než sem, tady byli třeba Němci, tak sem vám říkala, my sme šli do
kina a potom sme z kina sebrali a šli sme, že to bylo v jednom, že
na tom výstavišti, tak sme šli tam na ten čaj o páté, tak sme tam
prostě do tech devíti nebo tak byli a...

LČ: a třeba em divadlo, nebo rozhlas...

MD: divadlo, divadlo taky, a ee, divadlo a v Rozmarýnu, jestli víte,
tam bývaly, tam bývaly každé měsíc nějaký, buďto nějaký artisti,
nebo prostě nějaké takový program, jo a tak to bylo, to sem na to
chodívala, to jo. eště...

LČ: a kdybyste si třeba měla vybrat mezi tímto a ee kinem, tak
jestli, co byste preferovala, tenkrát.

MD: tak ee tenkrát? tak ee já nevím, tak to bylo zajímavý v kině to
bylo zajímavý, když bylo něco hezkýho a á v, v takové ten, taky,
tak.

LČ: takže podle programu nebo...

MD: podle toho, co by bylo, no, co by hráli nebo co by to. no já
nevím jinak.

LČ: a, a rozhlas třeba? to ste...

MD: rozhlas? jako myslíte tak to, rozhlas, no to sem měla až potom
pozdéš. naši, naši měli teda to ještě začlo, začlo, jo, rádio a
takový začly. tak to, to naši měli, když to začínalo, no ale tó, to
mě tak nějak moc ne. to jenom můj otec byl takovej, že když bylo
zakázaný já nevím Londýn nebo co, tak von to poslouchal, že jo.
((směje se)) to se <nesmělo>.

LČ: a když ste, říkala ste ale, že ste chodili na ty výlety třeba.

MD: no, my sme chodili, my sme byli myslím taková ee celá ee celá
rodina sportovní, protože naši měli dva stany, a my ještě jako děti,
že, tak jako strýc, otec, další strýc, kamarádi, další to, tak voni
se sebrali a do Bílovic šli, to byl takovej palouček, jo a tam
postavili stany, oni tam přespali a my s maminkou, s tetou prostě
sme tam přijely, tam se vařilo, byl kotlik, tam se vařilo, jo
((směje se)) a zase potom, a to já sem většinou když ee matka,
sestra byla menší, že, tak matka s tou sestrou, prostě jely vlakem
tak já ne, já sem musela s chlapama jít pěšky, já sem <ráda chodila>
ráda chodila a můj syn taky teď chodí strašně rád.

LČ: a když se vrátíme k těm kinům ještě, byly mezi nimi, mezi těmi
místními kiny ňáké rozdíly? jak byste je třeba to...

MD: no tak to bych řekla, že rozdíl někerý třeba na tom Starým Brně
to bylo malý kino. v tom Excelsior, to bylo takový malý kino, že? a
tady už ty další v Alfě ((Alfa)) a ten Kapitol a takový, to už byly
takový mohutnější, lepší, že, lepší, to je jasný

LČ: a jak vlastně se teda lišily ty sály a pokladny a foajé
((foyer)), v jakým to bylo tom rozměru většinou teda.

MD: no říkám, co teď ty, co byly Kapitol a takový ty, tak to už
bylo, takový to bylo reprezentační bych řekla, takový lepší, že. a
dřív to, copak dřív, dřív hlavně že bylo kino, no a hlavně že se tam
chodilo.

LČ: a ten přístup toho personálu nebo zaměstnanců, ten se lišil?

MD: ale tak to bych já, já bych řekla, že byli vždycky slušní.
nemůžu říct, víte, že by byli nějak totok. že by se nějak chovali
třeba k dětem. děcka, to víte taky tam někdy řádily trochu, že. ale
nemůžu říct, že by byli na ně nějaký hrubí nebo tak, to ne, to
nemužu říct.

LČ: a vzpomínáte si třeba ňákého konkrétního zaměstnance, na ňákého

MD: ne, né tak to né ((směje se)) dyť to už je strašně dávno.

LČ: a tyhlecty vlastnosti, které ste zmínila, jakože něco
reprezentativního, hrálo to roli, když ste si vybírala, kam pudete,

MD: ale ani tak, ani tak ne. no tak když tam, když hráli prostě něco
hezkého, něco hezkýho hráli, no tak šlo, na ale podle toho taky,
kolik bylo peněz, že. [vstupný] ((směje se))

LČ: [a tam že takže] se lišilo vstupné.

MD: no. ((směje se))

LČ: a jak hodně se to třeba lišilo

MD: prosím?

LČ: jak výrazně se to lišilo?

MD: (.) no tak já nevim, já ňák, já už si nevzpomínám, kolik potom
pozdéš bylo. my sme ještě chodívali ještě za korunu nebo tak padesát
nebo tak nějak, že, jako děcka, potom už to bylo víc, že. ale teď si
ani nevzpomínám kolik. to ani nevim.

LČ: ale mezi těmi kiny tedy byly rozdíly v ceně.

MD: no tak to, jako v ceně, ce- cenu?

LČ: nó, vstupného.

MD: vstupný? tak já si myslím, že na ty večernější, co byly, jo, to
muselo být určitě víc, jo. ale na ty dětský, tak to ne, to bévalo
stejný.

LČ: a kina mezi sebou byly rozdíl, kolik byste dala třeba v Kapitolu
((Kapitol)) a v tom Excelsioru? ((Excelsior)) kolik byste zaplatila
za vstupné?

MD: tak ee kolik jako? já si myslím, že v tom byly rozdíly, ale já
už si nepamatuju, kolik sme, kolik sme platili. já vím, že málo, že
nám matka vždycky dala korunu a <nějaký na to> a, a když sem potom
se učila tak, já sem se učila štyry roky a nedostávala sem nic,
žádnou žádnej plat, že. to se nedostávalo, potom pozdéš těm učňům už
dávali, jo, už dávali třeba třicet korun nebo padesát korun, že, ale
my sme nedostávaly vůbec nic. my sme tam prostě, aj, aj mistrová už
chtěla, abysme ji dělaly služku.

LČ: a z čeho se skládal program toho představení, co se třeba dělalo
o přestávce.

MD: tak, tak napřed byl, napřed byla nějaká ta, ty reklamy takový
že, nějaký ty a pak bylo kino, no a pak po přestávce mám dojem že,
že tam aj nabízeli nějaký, nějaký ty, něco tam nabízel.

LČ: občerstvení

MD: hm, něco tam nabízeli

LČ: a ty reklamy, ty byly jako filmový, anebo to byly jen okýnka,
diapozitivů.

MD: né, to byly takový nějaký prostě, reklamy potom, až už bylo to
pozdéš, v tom po třicátým roce nebo tak, po pětatřicátým? tak nějak,
tak to už byly takový víc, víc jako, ze světa, jo.

LČ: takže to byly týdeníky, ne? [týdeníky jako].

MD: [nó, to už byly] týdeníky, no. to už byly. předtím byly takový
jenom jako, jestli večer už dávali zase jako jiný, to možná taky, že
pro ty děcka, tak ty děcka to nezajímalo, že, takový, no.

LČ: a ty ee, ty týdeníky, měla ste je ráda, bavilo vás to sledovat,
tyhlecty ( )

MD: a tak jo, vono to bylo zajímavý, to bylo zajímavý.

LČ: tak, vlastně, em proč vlastně proč proč vás tyhle týdeníky teda
zajímaly, protože to bylo ze světa nebo...

MD: ee no tak že to bylo, to jo, že se člověk dozvěděl.

LČ: jako jinak ste k tomu se vlastně nedostala.

MD: tak jak myslíte, k tem zprávám takovém a těm? no tak ee jenom co
člověk slyšel, tak to to tak nějak mě to jako to...

LČ: takže ste to měla ráda v tom kině, [když ste to]

MD: [docela jo], docela to bylo zajímavý.

LČ a teďka taková jiná otázka, byla ste někdy přítomna při promítání
filmu v domácnosti, měl někdo z vás nebo kdokoliv z příbuzných
promítačku?

((rozhovor na deset sekund přerušen zvoněním telefonu))

LČ: em měli ste promítačku?

MD: ne, my sme měli, promítačku? počkejte, kdo měl promítačku (.)
myslím že, ne, to byl, to až sestra se vdala, tak švagr, měl
promítačku. protože vím že, že filmoval, když ee když měl promoci
kluk a to. a nás ještě když, když jako děti byly malý tak, třeba na
náměstí, když byly, tam, plno holubů a takový, tak to, ale jinak ne,
jinak sme doma neměli.

LČ: ani u někoho jiného ste se ne- nebyla koukat na filmy doma.

MD: ne, ne.

LČ: a teďka [vlastně]

MD: [dyť já] řikám, já říkám švagr, prot- pardon. né švagr, ((směje
se)) ale můj, můj, dyť můj dělal v tým

((rozhovor na jednu minutu přerušen telefonním hovorem))

MD: já sem si vzpomněla, že můj dělal, můj dělal v tým. oni dělali
právě promítačky, jo, a tak [měl doma]

LČ: [váš manžel]

MD: jo ((směje se)) tak měl doma jeden čas to a právě ty děti, děti
jak byly to tak je nás filmoval, já sem šla na procházku třeba, jo,
tak nás filmoval a [potom nám to]

LČ: [ale to bylo asi až po] válce ste říkala.

MD: no to bylo po válce to bylo, ale před válkou ne, před válkou
žádné.

LČ: teď se jenom ještě vrátíme k protektorátu.

MD: hm

LČ: chtěla sem se zeptat, jak na vás působily změny po tom roce
třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy, hlavně v
tom vztahu ke kinu, jestli vás třeba zajímalo, že se, že ty otázky
jazykové em že byla němčina v titulcích na názvech, na plakátech,
reklamách.

MD: no abych vám řekla pravdu, my sme, já nevim, my sme byli ee
takoví, že třeba šli sme a potkali sme, jak sme bydleli, jo, tak
voni chodili do německé školy, my sme chodili do české školy.
potkali sme se, tak ahoj, kam deš, do kina tak deme, šup, a šli s
náma. že nám to žádné rozdíl jako nebyl.

LČ: hm

MD: víte, že sme, nevim voni chodili do německé, my do české, znali
sme se prostě, že, bydleli vedle v domě a tak, jo, takže nám to ani
nepřišlo.

LČ: a ten jazyk vám ani nevadil, vy ste [ho znali].

MD: [takže nám to] ee, nepřišlo jako protože voni chod- mluvili
česky, že jo. ale chodili do německé školy. no ale potom až už to
bylo jako takový nijaký, že, no ale pořád se, pořád se chovali
slušně k nám zrovna tak jak to. já mám třeba kamaráda, kterej je ve
Vídni a, a k tým sem jezdila a a volá mně nebo píšeme si a je, to
tenkrát nebylo tak jo, ale až přišel Hitler prostě až to bylo jinak,
ne jinak to...

LČ: no a za toho protektorátu právě se změnilo to, že bylo hodně
němčiny, ne? v tom v těch kinech tak jestli [co se vám jako]

MD: [no jo, no to] víte že bylo. protože to už začlo a vlastně tady
bývaly aj, tady byly třeba obchody a tak to bylo všechno, to byli
sice Židi, většinou, a Němci, že. to bylo a to bylo všechno tam jako
německy.

LČ: a vadilo vám to nějak nebo to [ste to nevnímala]

MD: [ne no tak] vono to bylo, člověk si na to zvykl, že to bylo
celej ten čas, no.

LČ: a třeba diváci se začali chovat jinak v kinech po té, po tom
protek- v tom protektorátu?

MD: tak to ani nevím, to já sem tak moc potom nechodila do kina a
tak...

LČ: proč ste vlastně nechodila?

MD: no tak zase sem měla ňáký jiný tytok, starosti. nevim, no. vím,
že chodila sem, ale nevím třeba, že bych chodila pořád, že bych
chodila pořád, že, no.

LČ: takže ste chodila méně.

MD: [no, takže]

LČ: [a souviselo] to částečně i s tím, že už ste pracovala?

MD: no, no takže to ne nevím, že by to vadilo a třeba když sem když
sem ee se učila, tak k nám chodil tam taky chodili tam jo, to bylo
pánský dámský, že, tak chodili tam taky, byli byli to byli Němci to
tytok a

LČ: a změnil se třeba výběr filmů, na které ste chodila v té době, v
té protektorátní už.

MD: jako jiný filmy?

LČ: jestli ste si vybírala jinak.

MD: tak to ještě, to ještě, tak když už bylo potom to, to já sem
byla pryč, takže jaký tady byly filmy nevim.

LČ: á, takže vy ste tady vlastně až do konce války nebyla [potom].

MD: [nebyla], až po tom pětačtyřicátým teprve...

LČ: a to ste třeba šla do kina po osvobození, nějak jestli si
vzpomínáte, jak to jakou to mělo atmosféru,

MD: tak to nevím, protože to, když sem při- když sem jako přišla, ee
když sem já sem vod tam utekla, v tom dva- pětaštyřicátým, sem utik-
utekli, on tam on tam za mnou otec přijel ve štyryaštyrycátým a on
jak tam spal v té jako u chlapců, v té jako vzadu u nás, my sme

LČ: a to bylo přesně kde?

MD: prosim?

LČ: kde ste byla.

MD: já sem byla v Gerlicích.

LČ: hm

MD: jo? a my sme měly lágr jenom děvčata a tam až vzadu prostě byli
kluci že, no a a otec tam přijel a kde spat, no tak sem tam
poprosila jo, jedna jedna tam prostě chodila s nějakým, no a tak ho
vzali k sobě, tak řekli, že kdyby sme utíkali, ať ná- ať mě vezmou
sebou. no a v tom v únoru prostě, v pětaštyřicátým, no tak voni
najednou ten Milek, to byl takovej starší pán, co slíbil otcovi, že
mě vezme sebou když, něco, no tak navrhl, že bysme mohli utýct, že
už je to, že už válka <se končí> že už je to takový nahnutý. no a
tak sme tak sme prostě se sebrali a šli sme asi devadesát kilometrů
pěšky. protože voni všude tak chytali, tak sme nechtěli, aby nás
chytli a voni nás chytli v Liberci teda, jo. no a tak potom teda
když sem přijela přijela dom, no tak sem moc nemohla nemohla nikam
chodit a protože sem měla strach zase, aby mě někdo aby mě někdo ne-

LČ: [takže ste ani do toho kina nešla]

MD: [ne, ne to, že] řekl a jaktože je vona tak dlouho doma a jaktože
si tady chodí jak totok. tak sem prostě nikam nechodila, no a potom,
potom začly ty nálety, že, na Brno v tom štyryaštyrycátým, to sem
v Židenicích ee tetu a dvě holky, devět a dvanáct roků zabilo
tenkrát. no a pak přišly ty nálety a pak bylo osvobození, no a tak
to moc teda nevim, že by se do toho kina chodilo, ani nevim moc
potom.

LČ: já vám teďka ukážu.

MD: takže sem vám toho moc neřekla ((směje se))

LČ: ale ne, tady je seznam filmů, jestli byste se na to podívala, a
jsou to filmy, které byly v těch českých kinech promítány už od roku
dvacet devět, takže to vám bylo tech osum a je to do roku
devatenácet čtyřicet pět a em mě by zajímalo, jestli byste si třeba
až se podíváte na ty filmy vzpomněla, jestli, na některé z nich a
jestli patřily třeba třeba k vašim oblíbeným.

MD: jó, zpívající ((Zpívající bloud)), to nevím, cé a ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), to jo.

LČ: a vzpomínáte si, třeba byste na tom byla v kině přímo v té době?
nebo není to třeba náhodou vzpomínka

MD: já si myslím, že to ee pozďéš, bych řekla.

LČ: pozdějš si to na to vzpomínáte.

MD: spíš si myslím, že pozďéš, hm, To neznáte Hadimršku, to taky, to
tak to bylo pozďéš bych řekla.

LČ: né, to bylo v kinech v té době

MD: jo?

LČ: ale na tom ste teda nebyla v kině nebo nevíte.

MD: tak já to teda v to tady ty ty f- to znám tady všechny ty.

LČ: ale ale většinou asi spíš z pozdějš-

MD: já si myslím, že z pozďéš, právě. protože to (.) cé a ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), To neznáte Hadimršku, Lelíček
v tom. ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) no Pobočník Jeho
Výsosti, no, Zlatá Kateřina to nevim. Mata Hari,

LČ: to si vzpomínáte?

MD: no no

LČ: a byla ste na tom v kině?

MD: no, to mám dojem že jo.

LČ: a vzpomněla byste si třeba s kým? nebo [jestli to bylo s tou
partou]

MD: [to si myslím, že] to už sem chodila s chlapcem, tak to jedině s
nim.

LČ: takle, takže ste pak chodila s chlapcem.

MD: hm

LČ: takže to muselo být potom už jak ste byla v tomu učení nebo

MD: to muselo být před tou válkou. (.) Svět patří nám, no, Sněhurka
a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) tři děvčátka ((Tři
děvčátka pokračují)) to né. U pokladny stál, no, To byl český
muzikant, s tím ee, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou,
to všechno znám.

LČ: ale jako ste si jistá, že ste to [viděla v té době?]

MD: [( )] prosim?

LČ: jestli ste si jistá, že ste ty filmy viděla v té době. i ty
české třeba jak ste menovala toho českého muzikanta ((To byl český
muzikant)).

MD: to, no tak to si myslím, že jo, že to

LČ: a to ste chodila s tím přítelem na to?

(rozhovor na pět sekund přerušen)

LČ: a proč se vám ty filmy líbily, jestli se vám líbily.

MD: em no líbily se mně. ee to třeba že se člověk zasmál, přišel na
něco jiného, mohl se aspoň zasmát.

LČ: a co pro vás znamenalo něco ty filmy třeba ta Mata Hari, když už
ste ji zmínila.

MD: no to už bylo ta Mata Hari, to už bylo takový ee to bylo vona
byla špiónka nebo co, viďte, no, no tak to bylo zajímavý.

LČ: jako ten děj?

MD: hm

LČ: a herce třeba, jak ste zmiňovala...

MD: taky. tam hrál, to si nevzpomínám, kdo tam hrál, to si
nevzpomínám teda.

LČ: a em Mata Hari hrála Greta Garbo teda.

MD: Greta Garbo?

LČ: ano.

MD: hm no to vím teda, že hrávala, ta hrávala eště teda, počkejte,
kterej eště ten film Greta Garbo, jeminkote ještě ještě v nějakým
filmu, ještě v nějakým filmu, ale tady myslím není.

LČ: a toho českého muzikanta ((To byl český muzikant)), to vám můžu
ukázat tady obrázek. to ste viděla také v kině, na to si vzpomínáte.

MD: to byl, to, Korbelář ((Otomar Korbelář)) no. no to nevím, v
kterým roce, to říkáte, že dřív, že to hrávali dřív?

LČ: no, to bylo před válkou určitě.

MD: no tak to muselo být v tym než jako v tom třicet šest třicet pět
nebo tak nějak.

LČ: si myslíte, že ste to viděla.

MD: mhm

LČ: a ty Burianovy ((Vlasta Burian)) filmy? na ty ste chodila do
kina?

MD: no ty taky, ale to nevím, jestli to bylo dřív, to tak to si
nepamatuju, jestli to bylo, protože to všechno znám.

LČ: a ty zahraniční některé znáte, kromě tý Mata Hari?

MD: který to je ty zahraniční

LČ: nejsou všechny [většinou je tam jeden zahraniční] a jeden český.

MD: [tam eště, dyť eště sou to by]

LČ: třeba Moderní doba?

MD: tak ty ty šestý ee Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to to
bylo ještě bývaly německý, počkejte, kdo tam hrál sonja hernery
((Sonja Henie)) nebo jak se menovala ta krasobruslařka, že potom tam
hrával ten em jak von se menoval. taky von je, když já ty, když ty
ména, to už sem dávno zapomněla. (.) ale většinou tady většina to
(.) ty Tři děvčátka pokračují, to nevím, To byl český muzikant,
Město ztracených, to tedy to, to si nepamatuju (.) Opereta,
Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou, hm klupa
((neidentifikováno)) jak von se menoval. dobrodružství
((Dobrodružství barona Prášila)), jak von se menoval, ten německej
herec ee teď vo něm taky mně se zdá mluvili, nemužu si vzpomenout.
hanjc hans riman ((Heinz Rühmann)).

LČ: hans riman? ((Heinz Rühmann))

MD: hans riman. ((Heinz Rühmann))

LČ: a toho ste měla ráda?

MD: ten no ne, ten ten tam hrával, to byl to byl hezkej film taky.
nevím v čem to bylo, ale to si pamatuju že, to to ale před válkou
jak jo, předtim. ale jinak jinak...

LČ: a myslela myslíte, že byste chtěla ještě něco dodat k tomu, o
čem sme se zatím bavily, o čem sme nemluvily? třeba jestli ste
chodili do kina se školou, se zeptám.

MD: tak se školou, se školou bych řekla to ne. to nevim, to že bysme
se školou ne. jako teď děcka chodí, jo, to až mý děti, ty chodily,
ty chodily tam na výstavu a tam chodily, jo.

LČ: takže žádnou další vzpomínku už byste neměla.

MD: no tak na to na ty ((směje se))

LČ: na to chození, na některá kina,

MD: ne, to řikám, ráda sem chodila na takový ty veselohry, to jo,
když bylo něco takového veselého, tak nebo s tým Burianem ((Vlasta
Burian)) třeba a nebo nebo ee nějaký takový ty slaďáky, že jo, jak
se říkalo, no tak to sme rádi tak chodili, ale to už bylo potom, to
už, skoro jako válka, to už tak nepamatuju.

LČ: dobře tak já vám děkuju.

MD: no nemáte zač, moc sem vám toho neřekla ((směje se))

konec rozhovoru

1

Rozhovor vedla: Lucie Česálková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: bydliště narátorky, Brno; 15. září 2009

Rok narození: 1922, bez sourozenců

Bydliště do roku 1945: ulice Poděbradova – dnes Viniční (Židenice)

Povolání rodičů: Otec byl vojákem, po válce, promítač v kinu Jadran.
Matka soukromně vyučovala hru na klavír.

Povolání narátora: V letech 1943 – 1946 pracovala v uměleckém ateliéru
v Alfa pasáži. Poté vystudovala FF MU a celý život pracovala jako
učitelka. Nejdříve nastoupila na Křídlovickou, kde učila na národní
škole. Poté byla ředitelkou školy na Hybešové, ve škole na Koněvové
byla zástupkyní ředitele a nakonec na Gymnáziu Slovanské náměstí.
Dohromady učila 30 let, poté 13 let dělala v Moravském muzeu lektorku.

LČ: dobrý den, já se vás na začátek nejdříve zeptám vlastně na to,
abysme měli zrekapitulované vaše osobní údaje, tak se vás zeptám na
vaše jméno,

IK: já su Irena K.

LČ: ano, na váš rok narození,

IK: rok dvacet dva.

LČ: a kde jste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět. kde jste se
narodila.

IK: v Brně.

LČ: a kde ste...

IK: já sem se narodila v Brně, v Brně sem vyrostla, a sem tady dodnes.

LČ: a na jaké [ulici]

IK: [v Židenicích,]

LČ: v Židenicích.

IK: a to byla ulice em která me- ména se střídala, takže to byla
Poděbradova, untrtenvajnbergen ((Unter den Weinbergen)), a teď je to
Viniční ulice.

LČ: ano

IK: ale já sem se přestěhovala, tam sem bydlela šedesát roků,

LČ: hm

IK: a pak sem se přestěhovala sem, to je část Židenic říká se tomu
Juliánov.

LČ: ale do roku čtyřicet pět ste pořád bydlela v [těch Židenicích.]

IK: [ano ano.]

LČ: a kde kde jste chodila do školy.

IK: do školy sem [chodila]

LČ: [na měšťanku,]

IK: na obecnou školu v Židenicích,

LČ: ano,

IK: a em od páté třídy sem studovala na dívčím reálném gymnáziu
((Státní dívčí reálné gymnázium)) v Brně na Mendlově náměstí.

LČ: a em později ještě ste...

IK: vysokou školu Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. ovšem s
přerušením, protože já sem maturovala v době hajdrichiády
((heydrichiáda))

LČ: ano

IK: v dvaačtyřicátým roce, školy byly zavřeny, a pak sem teprve,

LČ: po válce,

IK: mohla nastoupit na vysokou školu.

LČ: a kdy ste se vdala?

IK: <počkejte, to si musim trošku uvědomit.> (.) já sem pak
vystudovala, učila sem, stala sem se kantorkou, a já sem byla za války
zraněná při bombardování, takže sem přišla o ňáký prsa, tady sem byla
zraněná a nemusela sem po absolvování Filozofické fakulty nastoupit na
venkov, jak nás potřebovali, kantory, a nastoupila sem na Křídlovické
taky v Brně, tam sem zase jela učit, ačkoliv sem byla vyso-
středoškolská profesorka, tak sem učila na národní škole,

LČ: hm

IK: potom sem přešla na Hybešovu ((ulice Hybešova)) tam sem
ředitelovala, to už sem byla vdaná.

LČ: ale to bylo tedy až po válce ste se vdávala.

IK: ano, po válce.

LČ: v padesátých letech.

IK: padesát myslím.

LČ: hm a jaké bylo povolání vašich rodičů em [když ste byla malá.]

IK: [tatínek byl] voják,

LČ: hm

IK: československé armády, a <později> kupodivu to souvisí s tim, když
válka skončila, tak on šel do civilu, a byl vedoucím kina.

LČ: aha

IK: takže

LČ: kterého?

IK: kina Jadran v Králově Poli.

LČ: aha

IK: no a maminka byla učitelka hudby, měla soukromou na klavír
vyučovala.

LČ: aha a měla ste sourozence?

IK: ne, já sem byla sama.

LČ: a vy ste tedy dosáhla vysokoškolského [vzdělání.]

IK: [ano.]

LČ: a to vaše povolání vlastně bylo celou dobu ste vyučovala.

IK: ano. potom byla základní em já sem ředitelovala na Hybešce ((ulice
Hybešova)), na em pětitřídní národní škole, potom sem em byla na
osmiletce, pak to byla devítiletka, pak sem přešla na Koněvovu, kde sem
dělala zástupkyni ředitele, a odtud sem přešla na Slovanské náměstí na
gymnázium, takže já sem se <z Brna vůbec nedo-> a tam sem skončila. a v
devětasedumdesátém roce.

LČ: hm

IK: tak skoro třicet roků sem učila, a to už na mě čekali v muzeu
moravském ((Moravské muzeum)), kde sem dělala třináct roků lektorku.

LČ: aha, takže potom ste ještě [(vyučovala.)]

IK: [ano, třináct] roků ještě učila.

LČ: a kdy ste přestala pravidelně chodit do kina, jestli to dokážete
nějak [( )]

IK: [<no>] no tak myslím až za komunistů sme chodili hodně do kina
pochopitelně, takže až až po tom roce osumdesát devět,

LČ: aha

IK: můžu říct.

LČ: a teďka bysme se z téhlecté jakoby rekapitulace těch osobních údajů
dostali už k té vaší dětské zkušenosti s kinem, s chozením do kina,
vzpomněla byste si na svojí první návštěvu kina? když ste byla poprvé v
kině?

IK: ano, vzpomněla, protože, já sem bydlela v Židenicích, a odmalička
naše rodina, jako za první republiky byli sokolové,

LČ: ano,

IK: a já v té jednotě pracuju dodneška, vlastně jako kronikářka. a em
jako sokolka, tak jako tam vím, že em se promítalo, to sem byla malá
holka, a promítalo se v tělocvičně, em té jednoty. to se dycky
postavily židle, a byl to němý film, a k tomu se hrálo na klavír. a
když já sem se narodila v dvaadvacátém roce, tak řekněme že mně bylo,
no, já to tady mám, v roce dvaadvacet, tak to sem se narodila, tak ten
Sokol získal pr- em Sokol získal koncesi že může promítat. a to byl
němý film. a tam si pamatuju, že sem jako šestiletá snad, tam dostala a
němý film Jánošík sem tam viděla.

LČ: takže to nebyla přímo představení pro děti.

IK: ne.

LČ: to bylo obecně...

IK: to bylo, to pro děti se hrálo loutkové divadlo v Sokole.

LČ: aha

IK: a tady to mám napsaný, v roce třicet se ozvučilo to kino,

LČ: aha

IK: takže začali promítat se zvukem, a v roce čtyřiačtyřicet Sokol
postavil kino v Židenicích.

LČ: hm

IK: to kino se menovalo Hvězda, a trvalo ne ne ne, v roce třicet. v
roce třicet em to kino

LČ: to byla ta Hvězda.

IK: ano. byla Hvězda a v roce čtyřiačtyřicet za války to kino bylo za
bombardování zničeno. a už nebylo obnoveno. takže v Židenicích bylo
kino Slávie ((Kino Slávia Židenice)), kino Sport, do toho sme chodili,
a potom do toho kina Hvězda.

LČ: a jako teda malá ste chodila hlavně do té tělocvičny sokolské.

IK: to sme chodili tam, ano.

LČ: a tam ta představení byla jak pravidelně?

IK: no vždycky v neděli.

LČ: v neděli.

IK: v neděli jenom. to se postavily židle a potom v pondělí už se
cvičilo, čili židle se sba-

LČ: to bylo ňák odpoledne nebo navečer ta představení.

IK: odpolední, odpolední.

LČ: a jak často ste do kina do těch svých třeba kolem těch deseti let
chodila, jak často to bylo to bylo...

IK: no tak to sme chodili na ta nedělní představení,

LČ: ano

IK: že, no, do těch kin, do toho kina Slavie ((Kino Slávia Židenice)) a
kina Světozor, tak to už sem chodila, když už sem chodila na obecnou,
že,

LČ: hm

IK: a když sem začala jezdit, to sem jezdila tramvají ze Židenic od
páté třídy do té, na to Starý Brno, na to Mendlovo náměstí, no tak to
už sme chodili do městských kin.

LČ: a jak často ste em nebo vlastně s kým ste chodila, v těch
Židenicích ještě do kina.

IK: no tak jako malou mě tam vodili naši, že,

LČ: a chodili s vámi, nebo

IK: ano, otec, otec třeba ani při em se tam sešel s bratry a sestrami a
něco dělali, že, a já sem se tam dívala.

LČ: a takže ste měla i kamarády z toho Sokola tam?

IK: no jistě, všichni sme, eště dnes chodím do Soběšic za <sokolikama>
a to do Sokola vůbec chodim.

LČ: a i v té době ste už navštěvovala kromě toho sokolského kina i ta
em kina třeba tu Slávii ((Kino Slávia Židenice)),

IK: ano, ano.

LČ: [a tam ste chodila]

IK: [té se říkalo] <blechárna, protože to sme, to bylo hrozný kino,
ale ten Světozor, to bylo hezký kino, bylo še- (šikmé,) ta Hvězda taky
byla, takže od všudu bylo vidět, a chodili sme za korunu za dvě, podle
toho...

LČ: a do tehlectěch kin ste chodila s kým.

IK: no tak to už potom em s kamarádkama ze Sokola, že, [s kerými sem]

LČ: [zase ze Sokola,] ne ze třídy třeba.

IK: no protože já sem vlastně em od páté třídy chodila tam, takže sem
měla spolužačky spíš z celého Brna, který se tam scházely, protože to
bylo jediné dívčí reálné gymnázium, takže tam sme chodily, takže to už
sme chodily do města, do Dopzu ((Dopz)) do Kapitolu ((Kapitol)), em do
Moravy ((Morava)), já nevim, do Alfy ((Alfa)) a...

LČ: a vnímala ste třeba nějak rozdíly mezi těmi kiny, kerá byla jako v
těch Židenicích, a potom těmi městskými kiny?

IK: no tak v městských kinech bývaly premiéry, že, kdežto tady, řekněme
že tady převládal český repertoár, že, v těch, ale taky se tady dávaly
grotesky, že, a takový.

LČ: a řekla byste, že se tedy ty filmy tam dávaly později než [v tom
centru.]

IK: [ano, ano.] když sem chtěla vidět třeba Sněhurku a sedum trpaslíků
((Sněhurka a sedm trpaslíků)), no tak sme šli, to bylo v Brně, že, nebo
kino Jadran, tam byl otec teda vedoucím, to bylo kino širokoúhlé první.

LČ: ale to bylo až po válce vlastně.

IK: ano, ano, a tam sem viděla třeba liz tejlorovou ((Liz Taylor)), no
to byla senzace, že, tenkrát Kleopatra.

LČ: a jaký byl vlastně názor rodičů na film a na kina.

IK: no naši chodili taky, velcí byli kinaři, protože to byly americký
filmy, italský, německý, že, za protektorátu byly německý filmy.

LČ: takže podporovali spíš to chození do kina.

IK: jo, no my sme chodili do kina, do divadla, do všeho. kulturně se
žilo.

LČ: a řekla byste em měla, že se ňák škola vyjadřovala k jako ke kinům,
třeba při vyučování, že by někdo komentoval kino.

IK: jo, jo, to naši profesoři češtiny, na gymnáziu, mluvili s náma o
filmech, že jo.

LČ: a jakým způsobem vlastně to tak probíhalo při...

IK: no, jednak to bylo součástí osnovy, že, ( ) se o filmu mluvilo,
jako takovém, literatura byla, že, takže to bylo součást filmu, jako
divadlo tak i film, že jo. to patřilo ke kulturnímu...

LČ: a chodila ste se školou do kina třeba na ňáká představení?

IK: já si nemůžu vzpomnět název kina na Starým Brně ((pravděpodobně
Kino Grand)), ale tam sme chodili do kina.

LČ: hm a jak často toto třeba bylo, to bylo ňáký ( ) nebo...

IK: no takhle zvlášť ne, to se tenkrát ještě nepěstovalo, aby se
chodilo takhle to,

LČ: a jaký typy filmů se tam třeba promítaly, pro tyhlety školní
představení.

IK: no, jednak em byly zábavný, to bylo období grotesek, že jo, š-
šaplin ((Charlie Chaplin)), že jo, takže em to bylo zábavný
představení, a jinak si vzpomínám tak, byly dobrodružný filmy, ňáký ty
westerny myslím, páč sme četli rodokaps, reví ((revue)), že jo,

LČ: a byl pro vás film v tomhle dětském věku důležitý? jako v tom
smyslu, že byste s tím nějak žila zvlášť?

IK: no ano, to byla širlej templejová ((Shirley Temple)) ((smích)) to
sem měla kamarádku, a ta si natáčela ty vlasy tak jako širlej ((Shirley
Temple)), no tak to sme bláznily, že, za širlejkou.

LČ: a takže se to projevovalo třeba nějak ve vašich zvycích, nebo v tom
jak ste si...

IK: no ano, sme ji napodobovaly, že jo, a když byly filmy, no tak se
chodilo víckrát na tentýž film a podobně.

LČ: a bavili ste se o tom tedy s kamarády.

IK: no ano, a vystřihovaly sme obrázky pochopitelně. lepily si, ona
vůbec bláznila, já ani tak moc ne, ale ona, ona prostě ve všem byla
širlej ((Shirley Temple)), a panenku nazdobila...

LČ: a to ste tedy měly nějaké časopisy, ste si kupovaly nebo [z čeho
ste si]

IK: [no to kinoreví] ((Kinorevue)) bylo.

LČ: kinoreví. ((Kinorevue))

IK: ano.

LČ: a z toho ste si to pak vystřihovaly.

IK: vystřihovaly, ano.

LČ: a lepily do ňákých sešitů nebo...

IK: jo, jo, hlavně ona, já tak ani ne, ale kinoreví ((Kinorevue)) to,
to tam byly americký hvězdy, že jo, gery kůpr ((Gary Cooper)) a gejbl
((pravděpodobně Clark Gable)) a takový, to sme bláznily ((smích))

LČ: a em hrály ste třeba ňáké hry, že byste přehrávaly ty děje filmů
nebo něco [takového.]

IK: [no tak] jistě, no, tak jako děcka to dělávaly, že. chodili sme
sice s rodiči taky do divadla na loutkový představení že, ale prostě
ten film, ten víc tam jaksi, nevím ještě že asi tenkrát Foglarovy
((Jaroslav Foglar)) filmy taky byly, protože...

LČ: to muselo být později, ne?

IK: to bylo asi později, ano. ono se to tak překrývá, to byla první
republika, potom byl protektorát, že, a potom teda, v tom...

LČ: a když ste teda začala chodit na to, na to gymnázium, tak ste
začala chodit do, řekla byste, že ste chodila častěji do kina, nebo
stejně, nebo jak byste to porovnala potom, tu úplně dětskou zkušenost a
to potom když už ste měla ty kamarádky i ve městě...

IK: no tak to myslím, že sme chodili hodně do kina, protože bylo hodně
premiér, a tady skutečně kin bylo hodně, nejenom ve městě, ale skoro
každý předměstí mělo kino, že, takže a pořád byly ňáký nový filmy, že,
český filmy, no tak za, když sem začla chodit do toho gymnázia, tak to
byly, no to to bylo, než byl protektorát, tak to bylo ještě za první
republiky a, no ale za protektorátu tady byly hodně německý filmy, tak
hajn rýman ((Heinz Rühmann)), em nebo sarach leandrová ((Zarah
Leander)), nebo frelich ((Gustav Fröhlich)), no a čeští herci hráli
taky v německým filmu, že, takže já myslím, že nabídka byla ohromná,

LČ: a chodila ste třeba, byste dokázala byste říct úplně nějak
přesněji, jestli třeba dvakrát týdně nebo i...

IK: no třeba i každý den, sme chodili.

LČ: i každý den.

IK: no protože vlastně, já nevim, divadlo tak moc nebylo, ale kinem sme
velmi žili, opravdu.

LČ: a em vzpomněla byste si teda na která kina konkrétně ste třeba měla
oblíbená z těch městských kin?

IK: no do Kapitolu ((Kapitol)) se chodilo, do Alfy ((Alfa)), do Dopzu
((Dopz)), em

LČ: a co se vám na těch kinech líbilo třeba, že ste si je vybírali.

IK: no byly takový lepší, že jo, městský kina, lepší

LČ: kdybyste to srovnávala právě s těmi, s tím...

IK: ale to naše kino Světozor, to bylo taky moderní nový kino, to bylo
taky pěkný.

LČ: a jak to tam třeba vypadalo v těch městských kinech. měla ste ňáké
úplně nejoblíbenější? že byste...

IK: no tak se (spíše), myslím, em my sme to volili, jak to mělo
návaznost na dopravu.

LČ: aha

IK: protože za protektorátu bylo zatemnění, a zhasínalo se, takže sme z
kin chodili potmě, že, když bylo, a prostě aby nás to dopravilo na
okraj, že, já sem bydlela v Židenicích, a když sme chodili třeba do
Kapitolu ((Kapitol)), to bylo tady na Mahence ((poblíž Mahenovy
činohry)), že Dopz byl nahoře, Alfa byla, no ale tak chodili sme i do
toho Králova Pole, tam byla Morava, ta je tam myslím dodnes, no ale my
sme měli vlastně taky možnost těch kin přímo v Židenicích,

LČ: hm

IK: ale jak říkám, tam bývaly premiéry, tam nás to víc jako lákalo.

LČ: a řekla byste, že ste třeba i měla ňáké kino, které byste neměla
ráda v Brně, že byste třeba o něm věděla že tam, kdo tam chodí, nebo by
mělo ňákou špatnou pověst a proto byste do něj nechodila, je ňáké
takové kino?

IK: no u nás v Židenicích byla ta blechárna ((Kino Slávia Židenice)),
to sme říkali, v Komárově ((pravděpodobně kino Atlantik)) bylo taky
kino, to taky nevím jak se menuje, takže em taková ta okrajová, někerá
kina, ale když třeba v Husovicích byla Dukla, ale to bylo taky hezký
kino, ono to záleželo kdo to provozoval.

LČ: hm

IK: no tak kina ve městě měla určitou úroveň pochopitelně. ale že by
tak vyloženě, nevim no, uvaděči tam byli, ty uváděli, uva- uva-
uvaděčky většinou to byly, starší ženy, že, ty si tak přivydělávaly,
tak ty uváděly, no ale prostě ten Kapitol, a Alfa, to byly kina přece
jenom takový premiérový.

LČ: a chodila ste třeba do různých kin podle toho s kým ste, s kým ste
šla třeba? že by...

IK: no jistě, ano, no ale myslím spíš, spíš sme vybíraly program, no,
buď sme se domluvily se spolužačkama, že,

LČ: hm

IK: z gymplu, no s rodiči sem poměrně moc nechodila, snad, no, ne,
většinou se spolužačkama, že jo, nebo...

LČ: a em třeba s, že byste, s rodičemi byste pak chodila víc spíš do
těch kin v Židenicích, a se spolužáky ve městě nebo tam by ten rozdíl
nebyl.

IK: ne, to rodiče se mnou většinou nechodili,

LČ: pak už nechodili.

IK: ne.

LČ: a jak ste se třeba tedy v tom kině chovali, měli ste ve zvyku třeba
tam jíst ňáké pochoutky nebo pít nápoje,

IK: no, to se tam prodávalo sice, ale nebylo to myslím moc zvykem. no
tak ňáký bonbony se žvýkaly, že, nebo tak, ale já si myslím, že
obecenstvo bylo ukázněnější. prostě...

LČ: ale ta možnost koupit si byla [v některých kinech.]

IK: [ano to tam] vždycky ňáký stánek byl, pití ne, pití dovnitř ne, to
ňáký ten bonbon nebo něco, že, ale jinak...

LČ: a to bylo v těch městských kinech ale spíš, ne?

IK: no, ale aj takhle, víte, já si nepamatuju, že by em to tak rušilo.

LČ: hm

IK: ty filmy tak nějak víc zaujaly, nebo já nevim, my sme je víc
vnímali jako, takže obyčejně trošku rušno bylo když byly ty žurnály, to
začínalo, a hlavně za války když bylo samý Němci že vítězí a podobně,
tak to eště se dost lidi courali do kina.

LČ: hm

IK: ale jak bylo po žurnále, tak se kino zavřelo, a byl klid.

LČ: hm

IK: a nepamatuju si, že by někdo tam dělal...

LČ: a třeba že by se lidé bavili?

IK: ne, nepamatuju.

LČ: a při tom žurnále se teda bavili, to se nějak komentovalo?

IK: no to se ještě dost courali lidi,

LČ: jo takhle.

IK: protože to sme vlastně tak jako provokovali je, že je nechceme.

LČ: že to nechcete vidět.

IK: ano, ano. chodilo se i po žurnále, že jo.

LČ: aha.

IK: protože to byla provokace Němcům.

LČ: a myslíte, že ňák obecenstvo třeba ňák hlasitěji reagovalo na ty
promítané filmy jakýmikoliv reakcemi, třeba ňákým pískáním, hvízdáním
nebo i hlasitým smíchem?

IK: no tak, když tam byl grosby ((Bing Crosby)), nebo šaplin ((Charlie
Chaplin)), no tak to se kino řehtalo docela nahlas, že, protože to to
opravdu byly veselohry, který přinášely lidem v těch těžkých dobách
toho protektorátu takový takový únik, že, z té skutečnosti, ve které
sme žili. ale em no tak zamilovaný filmy, že, no tak mladí, to sme se
rozplývali, když tam byl šárl boajé ((Charles Boyer)), nebo zarach
leandrová ((Zarah Leander)) nebo já nevim, ty americký herečky, to sme
potom ještě cestou zpátky prožívali celý, ale že by tak přímo, prostě
já teď už do kina nechodím, ale vím, že prostě, já nevim, to tak lidi
respektovali druhý, a myslím si, že kdyby někdo třeba šustil nebo tak,
že ho aj

LČ: aha

IK: klidně napomenuli, víte?

LČ: hm

IK: že prostě tak byli ohleduplnější jeden k druhým. on tam šel každej
že chtěl ten film vidět, chtěl ho prožít, a nechtěl být rušen. ale
respektoval třeba souseda, tak možná že tam někdo usnul, že, nebo mladí
že se tam políbili. ale tak, aby nerušili.

LČ: hm

IK: tak aby každý z toho měl, to se mi zdá, že bylo takový
ohleduplnější.

LČ: a vzpomněla byste si, že by se třeba po filmu tleskalo? jestli
taková tradice byla nebo nebyla?

IK: ne. to si [nepamatuju.]

LČ: [to si] nevzpomínáte. hm

IK: to si nevzpomínám, no jo.

LČ: a potkávala ste teda v kině své známé a mluvili ste spolu potom [o
tom o tom filmu?]

IK: [jo, no tak jistě,] no jistě, no tak to byla taková, em tím, že se
chodilo často do těch kin, tak tak lidi se poznávali, třeba se ani
ménem neznali, ale

LČ: [už se viděli.]

IK: [věděli, ti] chodí, že, nebo přijdou na to, to, no to se o tom
debatovalo, velice.

LČ: a debatovalo se v třeba v tom foajé ((foyer)), nebo pak až cestou,
nebo to bylo různě?

IK: no, většinou cestou, to nás rychle vypakovali z divadla, oni byly
vlastně dvě představení, vo šesti a vo osmi, že, no tak potřebovali
vyvětrat kino, že, tak to rychle ven, no a potom se třeba i šlo někam
posadit, a vykládalo se o tom, že

LČ: takže ste to spojovali potom i třeba s ňákou návštěvou...

IK: jo, pak sme si přečetli co o tom filmu říkali v kinoreví
((Kinorevue)) nebo v něčem že, takže se to srovnávalo, a...

LČ: a třeba s rodiči ste se pak i taky takle bavili nebo jenom s [těma]

IK: [jo, jo.]

LČ: a vzpomněla byste si, že byste chodila třeba na nepřístupné filmy
nebo jak to bylo vůbec s tou přístupností, jak se jak se to dodržovalo
a měl- jestli s tím sama máte nějakou zkušenost?

IK: ((smích)) věříte, že to bych si ani nevzpomněla? tam do toho, do
toho Sokola, no tak to sme chodily jako děcka, tak, já nevim, no, že by
se, že by vykázali někoho z kina, možná že jo,

LČ: a že by se chodilo do kina bez placení třeba, že by někdo zkoušel
proniknout.

IK: no to určitě, to určitě, to ((smích))

LČ: a jak se to provádělo?

IK: to nevím, já s tím zkušenost nemám, protože to sme, říkám, celkem,
tak já nevim, tak já sem dycky na to kino z toho kapesnýho tak ňák
měla. no, ovšem třeba em takový ty kina o- okrajový, že, takže, ty
určitě potíže měly s lidma, protože byly všelijaké živly, že, tak je
museli i vykázat třeba, nebo vyvést, opilec se tam třeba dral, ale to
byly právě ty uvaděčky, který tohle hlídaly. ty taky trhaly vstupenky,
že jo, votrhávaly ty kupony, takže...

LČ: a myslíte, že byly ty uvaděčky v různých kinech jakoby různý typy
nebo...

IK: no tak jistě, v těch lepších kinech byly, to si jaksi, voni
považovali jako lepší, kdežto

LČ: takže byly nějak zvláště oblečené, nebo [nastrojené]

IK: [no slušně] byly oblečený, ano a taky slušně vystupovaly, že,
uvedly, když si někdo nevěděl rady, a nebo nebo třeba někdo spletl, že,
no tak ona zasáhla a řekla, to není vaše místo, tam nemůžete, vy máte
tady a podobně.

LČ: a chodila ste do kostela? nebo...

IK: já sem bez vyznání, ale kostely jako em sem vždycky ráda
navštěvovala. vlastně bez vyznání, no, pokřtěná sem byla, zpočátku sem
do kostela chodila, až později sem z církve vystoupila.

LČ: hm a jak ste si vybírala konkrétní film, na který ste šla do kina.

IK: no, většinou <zamilovaný> filmy, že, grotesky sme milovali, no
westerny taky samozřejmě, kovbojky, že jo takový, ten výběr byl
ohromný, taky záleželo kdo, který herec tam byl, takhle podle herců
taky sme si je vybírali. no, někdy, chtěli sme vidět první, že,
premiéry, a tak dále, pak některý nás tak zaujaly, že sme na ně šli do
kina dvakrát, třikrát, že jo, protože em chtěli sme to a ono vidět
ještě, ale...

LČ: takže pro vás bylo důležitější jaký to je film, než to, kde ho
promítají třeba?

IK: to určitě, to určitě.

LČ: a em reflektovali ste třeba, že by některá kina i v tom městě měly
ty premiéry častěji, nebo že by to bylo pravidelnějc ty premiéry v
některých kinech?

IK: no tak to byla dost myslím rivalita mezi těma kinama, že, aby em
protože to znamenalo větší návštěvnost, když ta premiéra byla v tom
nebo onom kině. nebo em voni si je taky přenášeli, že třeba v Kapitolu
((Kapitol)) dávali kino v šest, Alfa ho dávala v osum.

LČ: takže ten program nebyl stejný dopo- [odpoledne a večer.]

IK: [ano, ano, oni si] nechtěli konkurovat.

LČ: a kde ste získávali informace o tom, kde se co hraje?

IK: no tak byly vylepovaný plakáty, že, nebo prostě v tom kinoreví
((Kinorevue)) sme se dověděli, že třeba v Americe natočil gejbl
((pravděpodobně Clark Gable)) nebo někdo ňáký nový film, kasablanka
((Casablanca)), nebo Královna Afriky ((neidentifikováno)), nebo
Vzpomínky na Afriku, nebo já nevim, a nebo a nebo jiný, tak už sme
hlídali, kdy to budou dávat u nás, no a oni vždycky měli týdenní
program dopředu, takže sme si mohli klidně vybrat.

LČ: a takže ste se koukali na ty plakáty hlavně, a em při tom výběru
tedy pro vás bylo i důležité, kdo ve filmu hrál. takže ste měla ňáké
svoje oblíbené herce [nebo herečky]

IK: [no jistě.]

LČ: a na které filmy js- kdo byl váš asi tak nejoblíbenější a na které
filmy byste si vzpomněla s ním?

IK: no jak říkám, za protektorátu to byly německý, frelich ((Gustav
Fröhlich)), hajns rýman ((Heinz Rühmann)), to byla legrace, že, nebo
sarach leandrová ((Zarah Leander)), ta se nám velice líbila, romy
šnajnerová, šnajdrová ((Romy Schneider)), alen delon ((Alain Delon))

LČ: tak to už, to bylo pak už pozdějc.

IK: ano [klark]

LČ: [a čím] vás vlastně ty, ty herci zaujali. [jaké byly ty rysy.]

IK: [no jednak sme oceňovali] jestli je hezkej, že, nebo a hezká
herečka, jak se obléká, že, tak to to sme taky okukovali, že, jak sou
oblíkaní, no a jak he- hrají, třeba em já sem měla ráda ketrin
herburnovou ((Katharine Hepburn)), nebo em f- Fonda ((pravděpodobně
Henry Fonda)), jak von se menoval?

LČ: a za toho protektorátu hlavně ještě teda?

IK: no za protektorátu to byli hlavně ty Němci, no a a český herečky,
Ferbasová ((Věra Ferbasová)), em Nedošinská ((Antonie Nedošinská))
Pištěk ((Theodor Pištěk)), em Raul Schránil, Beneš ((pravděpodobně
Svatopluk Beneš)), šlermová, ((pravděpodobně Růžena Šlemová)) Svozilová
((Světla Svozilová)), Nataša golová ((Nataša Gollová)), Vítová ((Hana
Vítová)), em Mandlová Adina ((Adina Mandlová)),

LČ: a chodila byste třeba na ty jejich filmy opakovaně třeba když...

IK: no jo, to se nám líbilo, nebo na Buriana ((Vlasta Burian)), no tak
když se chtěl člověk zasmát, tak klidně šel na Buriana ((Vlasta
Burian)) několikrát, že, protože no a ty grotesky třeba když bývaly, já
sem si teď vzpomněla miky maus ((Mickey Mouse)) když byl, nebo em Pes
Pluto, Kačer Donald, to byly taky výborný grotesky, tak to tím sme taky
žili.

LČ: a bylo pro vás třeba důležité, jestli už to byl film barevný nebo
černobílý, viděla ste ještě v té době před koncem války ňáké barevné
filmy?

IK: no myslím že já mám, já vám řeknu barevný film, který se, já si
pamatuju s tou liz tejlorovou ((Liz Taylor)) ty širokoúhlý,

LČ: no, to už bylo pozdějc.

IK: ano ano, ale barevný, věříte že to už vůbec nevim ten přelom kdy
kdy ta barva začala, počkejte, tady to bylo ozvučeno, no to nevim.

LČ: a když ste mluvila teda o tom, jak se změnilo to kino na zvukové,
na začátku, vnímali ste potom ten přelom toho toho němého a zvukového
filmu? jak to na vás působilo, co se třeba změnilo a jak ste jak ste to
vnímali.

IK: no, né, když em ono bylo dost těžké, když byly titulky, že, vnímat
ten děj a em a vnímat titulky. takže to pro nás byla ohromná úleva,
když sme ten zvuk, no, zpočátku někdy se to zadrhlo, že, tak se přetrhl
film, muselo se znovu navazovat, rozsvítilo se, čekalo se, ale to byl
veliký zlom teda ten em, ale já si v tom zvuku, ale já si vzpomínám, že
když ten černobílý na barevný, takže ty první barvy byly moc takový
skoro nepřirozený nám připadly. a em já vím, že se nám někdy zdálo, že
v té, tak jako byla černobílá fotografie a barevná, tak em dost dlouho
sme si myslím zvykali na ten barevný film.

LČ: a vzpomněla byste si ještě na některá ta němá kina jak tam vypadala
ta představení, jak se tam třeba hrála hudba, nebo jak to probíhalo?

IK: nó, jó, to em to byl klavír, křídlo, a tam byl klavírista, a když
třeba šaplin ((Charlie Chaplin)) utíkal, tak hrál trála la la la la la,
((zpívá)) jo, když tam bylo pomalý, tak jenom tak preludoval, a tak tak
je to doprovázený.

LČ: a to bylo, to bylo v těch Židenicích [tohlecto.]

IK: [jo, to si] pamatuju.

LČ: ještě jinde si, byste si vzpomněla, že by tohlecto bylo?

IK: ne, ne, to to to mně utkvělo, to už potom em teda, to už vlastně
první ozvučený film sem myslím viděla ještě v té sokolovně, a potom už,

LČ: to bylo všude.

IK: to bylo normální, ano.

LČ: a jak ste třeba pak vnímali tu němčinu v tom zvukovém filmu? nebo
titulky německé,

IK: byly, no, titulky byly česky, pro nás, že, a ti mluvili herci
německy, no ale byl český film a ten plodil ohromné množství filmů, že,
to bylo nepřeberné...

LČ: takže vám nevadilo poslouchat tu němčinu v těch německých filmech.

IK: němčinu sme slyšeli všude kolem sebe, učili sme se německy ve
škole, že, takže...

LČ: a bylo pro vás teda důležité v jaké zemi teda ten film vznikl? že
byste si vybírali podle toho, zda je francouzský, americký, německý,
nebo tak?

IK: em já myslím, že spíš hráli hlavní roli ti představitelé, ti herci.

LČ: hm

IK: jinak nám to bylo jedno, jestli je to italský nebo jiný film, my
sme měli své určité idoly, že, a na ty sme chodili.

LČ: hm hm a co pro vás dělalo film dobrým filmem, jak byste vlastně em

IK: no tak...

LČ: pak zhodnotila tom, co ste považovala za dobrý film teda potom.

IK: byly mělký filmy, který měly takový stereotyp, že jo, em taky em
bylo, neměli sme rádi válečný filmy pochopitelně, protože sme ve válce
žili a válku sme nenáviděli, že, pak propagační filmy, kde se mluvilo
jak armáda postupuje a tak dále, že, ale říkám, měli sme rádi filmy,
který dobře dopadly, byly zamilovaný, ale em byly také kvalitní, mělo
to určitou náplň. ovšem em jiné obecenstvo sledovalo ty filmy s takovým
tím mělkým námětem, kdežto když my sme byli z gymnázia, no tak sme
přeci jenom od toho něco čekali, že jo.

LČ: a třeba jaké jiné druhy zábavy ste v té době em měla ráda, krom
toho kina, že byste měli ňáké jiné koníčky záliby.

IK: em no tak my sme chodili do toho Sokola,

LČ: ano

IK: to bylo naše takové, tam byly čaje se konaly, em hrálo se tam
divadlo ochotnický, loutkový divadlo sme em já sem hrála kašpárka v
loutkovým divadle sem pomáhala, nebo em chodili sme na výlety, protože
em měli sme tábory sokolský, takže moje em zábava se točila kolem toho
Sokola. do tanečních sme chodili z gymnázia a učili sme se tančit, měli
sme akademie na gymnáziu taky, no,

LČ: a že byste třeba ňákým těm zábavám dala přednost před kinem nebo
jak to vlastně bylo [( ) ste si to jako roz-]

IK: [to vlastně souviselo.] em

LČ: rozkládala.

IK: to se prostě třeba v neděli odpoledne se šlo buď na výlet, v sobotu
se pracovalo, tak volná byla neděle jenom, tak buď se šlo na výlet s
partyjou, ze Sokola, nebo s jinými třeba, že, já sem vypadla tak z té
partyje ulice, kde sem bydlela, protože sem em denně jezdila pryč a
byla sem mimo, ale můj směr kulturní byl do toho Sokola. teď my sme
nacvičovali na různá vystoupení, nebo my sme pomáhali třeba když tam to
bylo to kino, tak to kino bylo ve správě Sokola, ten Sokol z toho měl
určitý užitek, takže my sme všechny služby tam konali zdarma. třeba
bratr Petr byl jako vedoucím toho kinoodboru, sestry si střídaly službu
jako uvaděčky,

LČ: aha

IK: jedna sestra tam měla takový malinký bifé a prodávala, a em my sme
i úklid obstarávaly. čili vždycky kdy dvakrát do ro- do týdne sem
chodila cvičit. v dorostenkách a pak v sestrách třeba, že, takže sme
měly každá některý den službu,

LČ: aha

IK: úklid tohle. čili pořád.

LČ: a že by třeba ňák tak vystoupení sokolská se spojovala s těmi
projekcemi, to se dělalo nebo ne.

IK: ne

LČ: to ne

IK: ne ne ne

LČ: takže ten kulturní program byl oddělený.

IK: ano ano, ten měl svůj kinoodbor, a byl em herecký odbor, divadelní,

LČ: ano,

IK: ten dělal ochotnické divadlo a to loutkové, takže každý odbor se
staral o svoje.

LČ: hm ale mohli být i lidi i jako v různých těch odborech současně?

IK: ano, no všude, to se, kde bylo potřeby, tam se zaskakovalo.

LČ: a em

IK: bruslit sme chodili,

LČ: a třeba poslech rozhlasu nebo takové věci?

IK: em pardon?

LČ: že byste poslouchali rozhlas doma nebo...

IK: no rádio sme měli, samozřejmě, vykuchaný částečně, ale poslouchali
sme Londýn a tak dále, pochopitelně, no a já ještě pamatuju kristalku,
na sluchátka, to sme hlavně sledovali fotbal a hokej.

LČ: a že by třeba tam hráli filmové písničky, to byste si vzpomněla, že
byste si je tam poslouchala nebo...

IK: jo, jo, třeba ze Sněhurky ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) sme znali
všechny, já sem měla noty, bohužel sem je někomu půjčila, takže, no
Sněhurku, tu sem milovala, na ní sem ještě byla v Ponrepu ((Ponrepo)),
na sté- to se promítaly, no tak najednou se ozývali, že bude Sněhurka (
) já sem ji znala úplně všechny ty trpaslíky, mám kalendář, em no
písničky no,

LČ: takže teda

IK: no to teda Sněhurka byla...

LČ: takže ten rozhlas vám ty filmy taky nějak připomínal.

IK: ano, ano, v mnohém.

LČ: a bylo to [časté?]

IK: [no a] teď třeba s Hanou Vítovou ((Hana Vítová)), že byl ten film,
jak se to menovalo, ježiš počkejte, já si vzpomenu, Hana Vítová tam
zpívala, em počkejte, tady mám Tulák Macoun z českých mlýnů a hájů
((pravděpodobně Z českých mlýnů)), Pohádka máje, Dívka v modrém,
Kristián, že jo, Otec Kondelík, ženich Vejvara, Noční motýl se to s
Hanou Vítovou menovalo. Hotel Modrá hvězda, no a třeba s Anton Špelec,
ostrostřelec, tam byly písničky, který zpíval Burian ((Vlasta Burian)),
takže to se taky zpívávalo.

LČ: a pak ste si je třeba zpívali sami doma?

IK: no jejda, a to sme, když sme byli měli sme tábor sokolský o
prázdninách, tak tam sme měli takovou partyju, té se říkalo Silná osma,
a to byly většinou vysokoš- teda středoškoláci, no a tak ti kluci,
Werich em

LČ: Voskovec

IK: Voskovce a Wericha ((Jiří Voskovec a Jan Werich)) osvobozený
((Osvobozené divadlo)), to sme všechno, oni drnkali na todle, no a u
táboráku se zpívalo, zpívalo všecko.

LČ: dobře, a em já sem se teda vlastně chtěla zeptat ještě na to, jak
když ste chodila do té školy a pak ste třeba šli do kina, tak ste
chodili na ty odpolední představení, a pak ste třeba se učili nebo jak
to vůbec bylo s tím, když ste se připravovali do školy mezi tím, když
ste říkala, že ste chodila každý den skoro,

IK: <no> no em já já bych vám řekla, jak moc sme se připravovali. no
tak ňáký ty, já já ani nevim, to tak, já mám takový dojem, že my sme
hodně získali přímo v té škole,

LČ: hm

IK: víte? tak em s náma ti tak profesoři pracovali tak, že em já si
nevzpomínám, že sem nějak měla moc písemných příprav.

LČ: hm takže ste mohla do toho kina [si jít, když ste chtěla.]

IK: [to takový, jó, to] my sme si tak vyžívali ten, my sme prostě na
tom, ta doba byla taková nepříjemná, že my sme se snažili, no,
přehlušit to zlé, co bylo kolem nás. em samozřejmě že jednak se dívám
na ten protektorát dnes, jaká to byla hrůza, ale my sme byli mladí, a
každé mládí chce co pro sebe co nejvíc, že, čili my sme se snažili ten
den vychutnat vopravdu, pokud se dalo jenom, a em hlavně si říkám, my
sme si tu zábavu dělali. nám ji nikdo nedělal, že, čili my sme si
museli em najít ten směr, který sme chtěli, protože em ti dospělí měli
příliš mnoho starostí, aby nás uchránili od toho zlého, no tak aby nás
uživili, že, aby nás nechali, no tak, ale byly to hezký léta, no byla
sem mladá, <no>

LČ: a když se vrátíme ještě k těm kinům, no tak jaké tedy byly rozdíly
v těch kinech, byla některá kina, že by se lišil opravdu třeba to, jak
to tam vypadalo ty pokladny, foajé ((foyer)), to, jací tam byli
zaměstnanci,

IK: no určitě, určitě ano, no, já říkám, myslím, že nejoblíbenější byl
tahleta Alfa, Kapitol, ten Dopz, potom ten Jadran velice lákal tím
širokoúhlým filmem, a no do těch menších kin, říkám, já sem se
pohybovala v oblasti těch středoškoláků vlastně, že, takže určitě
jinačí bylo publikum na těch okrajových kinech,

LČ: hm

IK: kam chodila spíš ta dělnická nebo prostě em takový ten em <plebs>
by se řeklo, ne? ale já to nechci nijak rozlišovat soc- ale byly tady
určitý sociální vrstvy, který jednak na to kino moc neměly,

LČ: hm

IK: takže nemohly tak často chodit, že, em takže em my sme na to kino
měli, že, takže já sem dostávala nějaký to kapesné, kdežto ačkoliv
třeba do té Hvězdy ((Hvězda)), tak to byla to bylo takový lepší kino.
kdežto třeba to do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)), jak se tomu říká
blechárna, tak tam chodili, že, ti cikáni všelijací a takoví.

LČ: takže se ta kina lišila i vstupným,

IK: ano

LČ: kolik se platilo.

IK: ano. to tady do těch okrajových to se chodilo za korunu do první
třetí nebo štvrté řady, no a dvě a tři koruny se platilo tadyhle, no, v
těch větších, no, já si pamatuju, že na tu Kleopatru ((Kleopatra)) bylo
vstupný padesát korun, a to tenkrát byla suma, to si nemohl každej
dovolit.

LČ: takže se to lišilo i podle filmů?

IK: ano, určitě, určitě, a ta

LČ: a to i v tom období před před válkou? nebo za války?

IK: no rozhodně, v těch městských kinech bylo dražší kino, jak na
okraji, to rozhodně.

LČ: a z čeho se obvykle skládala ta projekce, co vlastně kromě toho, že
tam byl ten hlavní film, tak tam byly ještě ňáké jiné em pře- ňáká jiná
představení?

IK: no, jak sem říkala, byly ty žurnály, za ty, a grotesky se dávaly.
buď se šaplinem ((Charlie Chaplin)) nebo s miky mausem ((Mickey Mouse))
nebo takovýdle.

LČ: a to [mělo jak]

IK: [to vždycky] doplňovalo. to bylo před.

LČ: před tím.

IK: před.

LČ: a třeba ňáké reklamy nebo živá vystoupení, že by tam byly?

IK: ne, živá vystoupení si nepamatuju, a reklamy, ježiš, věříte, že
nevim? ((smích))

LČ: a třeba o přestávce probíhalo co? jak to vypadalo, když byla
přestávka třeba, mezi filmem.

IK: na každým filmu nebyla přestávka.

LČ: a měla ste vlastně ráda ty doprovodné části, ty týdeníky a ty
grotesky?

IK: no, tak ty týd- týdeníky za protektorátu ne. to říkám em no, tak my
sme to přetrpěli. ale na grotesky to, to sme se těšili, to sme milovali
jak říkám, miky mause ((Mickey Mouse)) a tydle.

LČ: a měla ste třeba zkušenost s tím, že by někdo měl promítačku doma?
že byste byla účastna toho, že by se promítalo v domácnosti? ne v kině?
ne.

IK: to si nepamatuju.

LČ: a teď bysme se vlastně soustředily hlavně na ten protektorát, já se
třeba budu ptát na podobné věci, na které už sem se ptala, ale teďka by
to za- záviselo vyloženě na tom, jak se třeba něco změnilo po tom po
tom roce třicet devět, když začaly vlastně pla- platit ty protektorátní
před- předpisy, em reflektovala ste některá kina jako česká, a jiná
jako německá? třeba že by tam byly takovéhle rozdíly?

IK: vyloženě ne. že by jenom německý, to se střídalo.

LČ: a že by někam chodila třeba německá skupina obyvatel, Němci, že by
chodili do některých kin, a do jiných zase spíš Češi, jestli ste to
vnímala takhle nějak?

IK: no, my sme si těžko zvykali na ty šedý uniformy, když sme je začali
vnímat, a oni se chovali velice velice teda jako pánovitě, že, takže to
sme težko polykali,

LČ: nebo že byste třeba měla kamarády židovského původu a oni by pak
nemohli chodit do kina, takové...

IK: já sem měla kamarádku, růt ((Ruth)) se menovala, ta chodila s náma
do gymnázia, do kvarty, no a ta potom byla odsunuta.

LČ: hm

IK: to si, to byla, s tou sem hezky kamarádila. do kvarty.

LČ: a chodili ste třeba za protektorátu do kina víc, nebo míň, nebo
jako byl tam ňáký ňáký jako zlom třeba v tomto, že byste změnili tu
četnost?

IK: no, no to to byla taková pro nás určitý, no jak, jak bych to řekla.
no chodili sme hodně do kina, hodně, pořád, protože to byla taková,
taková zábava, která u mládeže převažovala. ovšem stávalo se třeba, že
kino zavřeli,

LČ: hm

IK: museli sme, přerušili film, ať to byl jakýkoliv, a teď se em
pouštělo z kina, tam stáli vojáci, a museli sme ukazovat khen karty. to
byly vlastně průkazy.

LČ: a z jakýho důvodu to přerušili tu projekci.

IK: protože oni odváděli mladý lidi na práci do Německa.

LČ: aha, takže využili toho, že sou lidi v kině a pak...

IK: a když neměl tu khen kartu, nebo pracovní knížku, že byl
zaměstnaný, tak em ho odvedli.

LČ: aha

IK: tak oni ty mladý lidi chytali.

LČ: takže tohodle ste se přímo účastnila, ňáké takové pro- prověrky
vlastně.

IK: ano

LČ: ste zažila. a změnil se třeba nějak výběr filmů, na které ste
chodili za toho protektorátu, že by...

IK: no tak jistě, pře- převažovaly teda německý, že jo, to...

LČ: a to vám nějak nevadilo, pro-

IK: ne, <my sme se bavili> stejně dobře jako na našich filmech.

LČ: a třeba za protektorátu, pamatujete si, že by byly nějaké hlasité
projevy diváků v reakci třeba na ty, na ty týdeníky nebo em ňáký
projevy [odporu nebo]

IK: [ty projevy] byly dost nebezpečný, protože prostě cizí rozhlas se
nesměl poslouchat, em ledacos hlasitě se nesmělo projevit, že, takže em
to byli op- lidi opatrní, aby nějak to, samozřejmě doma se mluvilo
jinak, nebo se jaksi povolilo, že se nádavalo, tak to to to projevy
nebyly. já sem třeba když sem odmaturovala v tom dvaačtyřicátým roce,
tak em teď byla otázka co se mnou. vysoké školy byly zavřeny, em a já
sem potřebovala tu pracovní knížku, protože bez ní se nedalo pohybovat,
voni každou chvíli kontroly dělali. tak já sem potom přešla na roční
rodinnou školu na Jaselské, to pro nás jako pro maturi- pár maturantek
se tam, ale za rok sem neměla co. tak sem se uchytila v takovým
ateliéru, v Alfa pasáži,

LČ: hm

IK: to byl umělecký ateliér, ty vyráběli takovýdle stínítka, a
všelijaký věci, a ten majitel spolupracoval s Němci, ale byl to Čech. a
byla tam moje kamarádka, ze Židenic, a ta šila ty em ty stínítka, no a
ona mě tam dostala.

LČ: hm

IK: takže on mně nechal vystavit na pracáku ten pracovní průkaz, a to
už bylo dobře. takže do konce války sem to tam v tom ateliéru přečkala.

LČ: a když ste teda vlastně tím pádem když jste byla dva roky
zaměstnaná, do konce války od toho šty- třiaštyrycátýho,

IK: no já sem eště byla, já sem tam byla do šestaštyrycátýho roku,
pětaštyrycet se otevřely vysoké školy, já sem od malička chtěla být
kantorkou, to byl můj sen, ale tam v tom ateliéru sem se tak nějak
dostala do uměleckých kruhů, takže sem myslela, že si sama otevřu
nějaký ateliér, no ale maminka a jí dodneška děkuju za to em že mě
donutila, takže já sem rok ztratila, a teprve v tom padesátém roce
pětaštyrycet em

LČ: šestaštyrycet

IK: šestaštyry- tak sedumaštyrycet sem nastoupila

LČ: na vysokou

IK: na vysokou.

LČ: a když ste teda pracovala v tom ateliéru, to už ste třeba chodila
do kina s někým jiným než předtím na gymnáziu? v těch letech...

IK: ano, to sme byly tam partyja děvčat, která šila,

LČ: hm

IK: všelijaký věci anebo malovala nebo tak, takže to sem chodila s
nima, tam se potom...

LČ: a chodily ste častějc nebo pořád tak jako stejná ta.

IK: tak asi, tak se to, ale já myslím, že stejně sme chodily do kina.

LČ: takže nevnímáte nějaký rozdíl, když ste chodila s těmi spolužačkami
a potom s těma kamarádkama, že byste...

IK: no tak jistě ta úroveň byla jinší, že, víc sme chodily možná na
český filmy

LČ: aha

IK: s těmi děvčaty, ta děvčata byla většinou z venkova,

LČ: hm

IK: co tam v tom tom ateliéru pracovala, takže em no tak možná že s
nimi sem chodila méně, protože oni dojížděly vlastně do toho ateliéru.

LČ: a sama byste teda nešla třeba do kina.

IK: jó, klidně.

LČ: jo, taky?

IK: klidně, no.

LČ: to vám nevadilo.

IK: ne. právě že bylo, bývalo zatemnění, ale že sme se vůbec nebáli, já
bych třeba teďka se bála jít v noci po městě sama. no tak jednak sem
stará, a tak dále, ale víte, tenkrát bývala, byl strážník, který měl
určitý obvod, a ten chodil, pořád, celou, čili já sem věděla, že když
vystoupím z elektriky, tak že ho na tom rohu potkám, a že dojdu klidně
domů. takže bylo tak bezpečněji, i když to bylo velice zlé, že jo.

LČ: a myslíte si, že když ste teda pracovala s těma dívkama z toho
venkova, že oni si teda vybíraly jiné filmy než [( )]

IK: [oni měly] radši ty české filmy,

LČ: hm

IK: že, s našima.

LČ: hm a em vnímala ste třeba, že by se ňák měnila atmosféra v kinech a
chování před koncem války, když už ta atmosféra byla trošku jiná s
blížícím se koncem války? že by to i v těch kinech se nějak
projevovalo? ňáké uvolnění nebo tak? neví- nevzpomínáte si.

IK: no tak, řekněme že už si víc lidi troufli, třeba i se zasmát nějaké
scéně, která zesměšňovala určitou situaci třeba v té německé armádě,
tak prostě už se všude cítilo, že se blíží ten konec, že je naděje, že
to skončí, že, to to rozhodně bylo v lidech cítit.

LČ: a potom po osvobození třeba? ta atmosféra byla?

IK: no to byla, no em to už bylo bombardování že jo, takže já sem byla
raněná, sedumnáctého dubna,

LČ: hm

IK: Brno bylo osvobozeno v dubnu, a já sem krátce po tím, takže em no
tak ohromně se oslavovalo, já sem měla zafáčovanou hlavu, ruku
zafáčovanou, a tak sem to vnímala tak jako že proč sem já musela, a na
pravé ruce to bylo, tak sem si říkala, že nebudu moc psát nebo co, ale
byla to ohromná atmosféra, to se tak uvolnilo všecko tak, lidi najednou
měli t- za protektorátu lidi drželi pohromadě, ale teď se tak krásně
společně radovali, a bylo, no

LČ: a že by se v kinech hrály třeba naráz ňáké jiné filmy než předtím?

IK: no tak hned přestaly ty žurnály, že, samozřejmě, a em hrály se
hlavně veselohry,

LČ: hm

IK: s Burianem ((Vlasta Burian)) a tím, tak aby prostě ta nálada se
všude, všechno se uvolnilo, že, to co se nesmělo, co bylo zakázaný, co
pronásledovalo lidi, takže najednou to všecko tak povolilo, a lidi to
teda vychutnávali ohromně, a já sem se, Sokol se obnovil, to přes
protektorát byl Sokol zakázaný, že, takže em znovu sme otvírali
sokolovnu, chodilo se do cvičení, to kino nám zbourali, tak sme čistili
cihly, abysme zas postavili to, co bylo zbouraný, to to bylo ohromný
období.

LČ: a já vám teď na závěr ještě ukážu seznam filmů, jestli si
vzpomenete na ty filmy, jestli si je pamatujete, a jestli si k nim k
nim něco pamatujete.

IK: cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)), no teda,
s Burianem ((Vlasta Burian)), to sem viděla nesčíslněkrát, To neznáte
Hadimršku, samozřejmě, no Kouzlo valčíku, že by to bylo se šárlsem
boajérem ((Charles Boyer))? možná. Lelíček <ve službách šerloka>
((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) no to to je samý Burian
((Vlasta Burian)). Pobočník Jeho Výsosti, Šest žen Jinřicha osmého
((Šest žen Jindřicha VIII.)), kdo by hrál býval Jindřicha osmého
((Jindřich VIII)). to nevim. Zlatá Kateřina, Mata Hari, no jo, Cácorka
to byl český film, si myslím. Moderní doba, to bylo se šaplinem
((Charlie Chaplin)).

LČ: ano.

IK: Tři muži ve sněhu, Svět patří nám, no tak Werich, Voskovec ((Jiří
Voskovec a Jan Werich)), Moderní doba je snad taky s nima, ne?

LČ: ne, to je ten čeplin ((Charlie Chpalin)).

IK: jo to je šaplin ((Charlie Chpalin)). ano ano. Dobrá země? no
Sněhurka a sedum trpaslíku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), říkám, mám
kalendář, písničky, všechny znám do dneška. Ducháček to zařídí, Burian
((Vlasta Burian)), Tři děvčátka pokračují, U pokladny stál, Burian
((Vlasta Burian)), To byl český muzikant, byl s Hašlerem ((Karel
Hašler)). Město ztracených, to byl ňáký cizí film, ne?

LČ: hm

IK: Roztomilý člověk to je s Oldřichem Novým ((Oldřich Nový)), Opereta,
Vídeňská krev, no ano, Muži nestárnou, ježiš, no ano, Muži nestárnou,
Pivec ((Jan Pivec)), že, tam hrál a Zita Kabátová? jo? Dobrodružství
barona Prášila. no, no to sem viděla, ale kdo hrál Prášila,

LČ: a můžu se zeptat ještě k té Sněhurce ((Sněhurka a sedm trpaslíků)),
ty písničky vy ste si zpívali česky teda to mělo, [on byl otex-
otextován pro Česko.]

IK: [ano ano ano ano,] Tanečnice, no barona Prášila ((Dobrodružství
barona Prášila - Když Burian prášil)) hrál taky Burian ((Vlasta
Burian)), ale předtím, já znám ještě starýho ňákýho barona Prášila,
minhauzen ((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila)), no tak to
musel hrát nějaký Němec, nebo, rýnam ((Heinz Rühmann)) ne, frelich
((Gustav Fröhlich)) taky ne. kdo ještě tam byl z těch Němců, já sem si
tady poznamenala některý ty Němce hans rýman ((Heinz Rühmann)), atila
herbigr ((Attila Hörbiger)) hm a vidíte já si vzpomínám na Modrýho
anděla ((Modrý anděl)),

LČ: ano

IK: s marlen ditrichovou ((Marlene Dietrich)), a romy šnajdr ((Romy
Schneider)) a s Delonem, ale hráli hráli taky v takovým krásným filmu.
a Ingrid Bergman, no jo.

LČ: tak to nevadí.

IK: Tanečnice, La Paloma, <Neviděli jste Bobíka?> jo to bylo s tím
pejskem, Její oběť, Sobota hm ((smích)) [<taky jenom to>]

LČ: [tak vám děkuju.] a měla byste ještě chuť dodat něco, o čem ste
třeba ještě nemluvila?

IK: já nevim, no, já sem si tady teda napsala to, že tatínek teda byl,
takže sem jako, tam byl dost dlouho tím vedoucím, můj otec se menoval
F., sem byla F. za svobodna. no tady sem si já
poznamenala jenom který kina sem znala, na náměstí Svobody bylo kino
Úderka.

LČ: ano

IK: em a potom u nádraží bylo kino ((Kino Čas)) em tam se promítalo
nonstop, takže když někdo čekal na vlak, tak si tam mohl zajít [do
kina,]

LČ: [a tam ste] chodili taky?

IK: prosim?

LČ: jestli ste tam chodila taky.

IK: jo jo, tam se chodilo, to tak na ně- nějakou třeba em třeba i
grotesku, věděli sme, že to tam dávali, tak sme tam zaskočili. jinak
teda, jo Modernu ((Moderna)) sem zapomněla na Dominikánském náměstí
byla, tam sme taky chodili dost. do Dopzu ((Dopz)), u nádr- á Čas se to
menovalo u nádraží. Alfa, na Marxové byla Lípa. Lucerna byla v
Žabovřeskách, kino Jas byl v Husovicích, na té Hybešce ((ulice
Hybešova)) to Ponrepo, to se menovalo Mír.

LČ: a to že ste třeba předtím zmiňovala hlavně ten Kapitol, tu Alfu
((Alfa)) a ten Dopz, to znamená, že ste tam chodili častěji než třeba
do té Úderky ((Úderka)), než do toho,

IK: [ano ano]

LČ: [do těch] Žabovřesk a tak.

IK: ano. no, co sem si ještě tady poznamenala? no, kin konga ((King
Kong)) si pamatuju, nebo vajsmilera ((Johnny Weissmuller)), žán gabén
((Jean Gabin)),

LČ: a ta Úderka se teda lišila třeba čím oproti těm kinům čas- že do
kterých ste chodili častěji, proč ste ji třeba tolik nenavštěvovali.

IK: no tam nedávali takový jako celovečerní filmy.

LČ: aha

IK: tam se dávaly krátký filmy, žurnály, grotesky, čili tam se program
střídal, tam ste si zaskočila [podívala ste se]

LČ: [to bylo v tom Času ((Kino Čas)).]

IK: prosim?

LČ: [to bylo]

IK: [v tom Času] i v tom,

LČ: [i v té Úderce.]

IK: [i na to náměstím] Svobody, ano.

LČ: hm tak dobře, tak já vám děkuju.

IK: <jo, rádo se stalo,> jestli sem jenom něco tak, no víte, člověk
zapomene, no

konec rozhovoru
12