Citát

barevné začly až po válce aspoň
u nás,

SM: mhm

LS: pokud já si vzpomínám, tak barevný film to bylo to také pěkné,
ale mně to nevadilo že ten černobílý.

SM: mhm

LS: i potom, když už byly barevné a a černobílé tak to nebylo
rozhodující.

a eště po válce byly dlouho filmy
válečné, tak eh to už sme rozlišovali, jestli je to ruský nebo jiný,
ale ty německé filmy, mm oni také už dělali pak filmy
protifašistické, ale nějak už sem k nim neměla vztah nějaký takový,
zájem vůbec, a myslím že několik let sem neměla vůbec zájem o
německou kulturu a to, to v člověku zůstane, protože ten fašismus
byl pro nás tak tak krutý

SM: ani si nepamatujete, že by že by někdo z vašich známých...

LS: ano, měli to, ale řekla bych až po válce, to už měli eh lidé
kamery, to už si filmovali, obyčejně děti.

SM: jo

LS: já sama když sem měla děti malé, tak sem strašně toužila po tom,
abych měla kameru, abych mohla ten jejich vývoj a to to eh co už umí
nafilmovat, ale nebyli sme tak to. jednou známí byli tak laskaví že,
já sem jim to potom zaplatila, ale ten film sem nikdy neviděla.

SM: mhm

LS: voni mi pak vysvětlili že se že se to pokazilo nebo co. takže
ten film sem nebyla, až potom moje moje děti, to už bylo teda také
samozřejmě dávno po válce, když chodily do toho baletu, tak
vystupovaly, často, v Ústí nad Labem byl eh říkalo se tomu
Innemanovy sady, a původně to bylo majitele zahrada majitele
(šichtovky). ten šicht to byl továrník, který vyráběl mýdlo a prací
prostředky a takový, takže to prý původně bylo jeho, jestli to po
válce dostal nevím zpátky ta rodina, ale tam se vybudoval takový,
napřed to byl jenom svah, a pak tam udělali lavičky, tam se vešlo
strašně tisíc lidí, protože Ústí nad Labem bylo dost velké město,
nebo je a to pódium bylo veliké, přes celou tu šíři toho, takže tam
děti jak chodily do baletu, tak nejenom oni ale s kolektivem větším,
tam bývaly vystoupení pro děti, říkalo se tomu estrády, no a tydle
estrády doplňovaly právě vystoupení těmi vystoupeními dětí, no a
moje děti tam <tančily> takový tanec panenky, potom kopélii, no tam
prostě eh v kroji dokonce, protože obě měly kyjovský kroj, tak kroj,
no a poprosila sem pána, známého, který eh jako říkal že by to stálo
nafilmovat ty děti. no jak sem byla šťastná, že mi to nabídl, tak
sem mu to zaplatila, on mi je nafilmoval, jenže jak bylo, jak ty
pásky byly asi krátké, tak on to potom poslepoval, a je to <k
ničemu, protože na tom filmu> je na konci začátek třeba, nenavazují
ty tanečky k sobě, protože zřejmě jenom krátký úsek, přesto že to je
taky jenom několik minut ten taneček, tak on to nějak nestačil
nafilmovat a pak když to sestříhal, tak je to páté přes deváté, a já
už to ani se bojím někdy někomu ukázat, <protože to je úplně
postavený na hlavu>

SM: ((smích))

LS: to by se muselo zase celé rozstříhat, jo,

SM: mhm mhm

LS: což já samozřejmě zase neumím a nemám na to prostředky, nebo
<tsche> je mi to líto, protože ty děti jsou vždycky jenom jednou
dětmi, a byla by to památka i pro ně i pro jejich děti, <dneska,
že>.

SM: ano, a vzpomínáte si na první návštěvy kina vlastně po
osvobození a na tu atmosféru po v těch kinech třeba?

LS: jo. no to to byla atmosféra taková eufórie, všichni byli
šťastní, že už je no ale začalo to zase válečnými kiny filmy, no a
tyto válečné filmy, jo já se omlouvám, já se musím dívat na hodiny,
protože mám schůzku potom,

SM: už budeme <za chvíli končit>.

LS: takže to byla taková opravdu taková eufórie taková přirozená,
všichni byli plní žhaví do práce, odklízeli se třeba ten Německý
dům, ten byl rozbitý, tak jako děcka eh z té učňovské jako třídy sme
také pomáhali odklízet, to byla pro nás jako čest, že můžeme ten
Německý dům který stál na Moravském náměstí, možná víte, to byl
takový nějaký jako uvnitř byl lusk- luxusní,

LS: no a ty v těch filmech tam byly samé většinou sovětské filmy, a
zase válečné, jak Sověti zase vítězí a tak dále, tak to mě vůbec
teda nezajímalo, i když sem věděla že to tak teda musí být, no a
postupně k nám začly chodit filmy z ciziny. se asi kupovaly,
půjčovaly, já nevím, takže postupně začaly filmy a filmy které
nebyly do té doby jako povoleny eh u nás promítat,

SM: mhm

LS: jo pro- Němci je prostě do do nějakých skladů zavřely, takže to
už začlo. a můžu vám říct, že po celém Brně, se každý den, ne každý
týden ale každý den tancovalo. třeba jak je náměstí u Tomáška, jo
před Tomášem před kostelem svatého Tomáše [víte kde je to,]

SM: [mhm mhm]

LS: tak tam bylo takové náměstíčko, tak tam hrála hudba, tam lidi
tancovali, eh (.)

EF: před, no em po roce osmdesát devět by se řeklo, protože to se
začalo byt pro nás finančně, jó a neúnosné. a taky se mi přestaly
líbit filmy. moc do toho cpali politiku. á potom ee ty filmy měly
příliš mnoho postelových takových těch scén a em zkrátka a dobře a
hodně se střílelo a všechno a to ee absolutně teda nevyhovovalo,
takže sme úplně přestali chodit do kina.

LR: a vzpomínáte si na první návštěvy kina po osvobození a na jejich
atmosféru?

EF: ano. po osvobození jsem byla na sovětském filmu Bylo jedno
děvčátko. byl to nádhernej film, strášně smutnej, strašně smutnej.
to byla holčička, která přišla o rodiče o všechny a s babičkou
prostě cho- v tech mrazech a to všecko tak chodila pro vodu tam
kamsi a všechno, prostě ten život takovej eh e ve válce jak. ti Rusi
prožívali ten život ve válce. byl to krásnej film, ale strašně
smutnej a ta holčička hrála jak nejlepší snad hérečka. to sem
neviděla, to dítě, jak ta teda odvedla tu práci. to bylo. a ta
babička její. moc sem se tam naplakala, jo, ale to byl můj první
film a dodneška si ho pamatuju.

LR: mhm.

EF: jak to bylo krutý. v té válce.

LR: a pamatujete si teda po tom osvobození na přímo, změnily se
nějak reakce nebo chování těch diváků v těch kinech? [bylo to ňáké
jiné oproti té válce]?

EF: [no tehdy hned] po roce čtyřicet pět my sme chodili taky na
Stadion, že. na Stadioně dávali příro- jako v v v přírodě dávali
filmy. kde se ee kde byly reakce bylo nabito, tam byl to byl nabitej
stadion a bylo to taky něco jako z války a když prostě jako vítězili
Rusové, anebo já nevim, tak se tleskalo. to se tleskalo. tehdy bylo
velký...

N1: ( ).

EF: velký eh e eh, ano, takovej víte. prostě to bylo radost, že už
je po válce a všechno, prostě sme se radovali ze života.

LR: mhm.

EF: vopravdu. sem chodila na všecky možný brigády, všechno, protože
eh to už už byla válka pryč. a tak to bylo i na ty v tech kinech,
tam se reagovalo opravdu tleskáním, jo, když eh e byl ňákej úspěch,
jo. tam šlo, ty vojáci měli úspěch ňákej. takže to se tleskávalo.

LČ: a kdy ste přestala pravidelně chodit do kina, jestli to dokážete
nějak [( )]

IK: [<no>] no tak myslím až za komunistů sme chodili hodně do kina
pochopitelně, takže až až po tom roce osumdesát devět,

LČ: aha

IK: můžu říct.

ebo
kino Jadran, tam byl otec teda vedoucím, to bylo kino širokoúhlé první.

LČ: ale to bylo až po válce vlastně.

IK: ano, ano, a tam sem viděla třeba liz tejlorovou ((Liz Taylor)), no
to byla senzace, že, tenkrát Kleopatra.

LČ: a bylo pro vás třeba důležité, jestli už to byl film barevný nebo
černobílý, viděla ste ještě v té době před koncem války ňáké barevné
filmy?

IK: no myslím že já mám, já vám řeknu barevný film, který se, já si
pamatuju s tou liz tejlorovou ((Liz Taylor)) ty širokoúhlý,

LČ: no, to už bylo pozdějc.

IK: ano ano, ale barevný, věříte že to už vůbec nevim ten přelom kdy
kdy ta barva začala, počkejte, tady to bylo ozvučeno, no to nevim.