Citát

barevné začly až po válce aspoň
u nás,

SM: mhm

LS: pokud já si vzpomínám, tak barevný film to bylo to také pěkné,
ale mně to nevadilo že ten černobílý.

SM: mhm

LS: i potom, když už byly barevné a a černobílé tak to nebylo
rozhodující.

a eště po válce byly dlouho filmy
válečné, tak eh to už sme rozlišovali, jestli je to ruský nebo jiný,
ale ty německé filmy, mm oni také už dělali pak filmy
protifašistické, ale nějak už sem k nim neměla vztah nějaký takový,
zájem vůbec, a myslím že několik let sem neměla vůbec zájem o
německou kulturu a to, to v člověku zůstane, protože ten fašismus
byl pro nás tak tak krutý

SM: ani si nepamatujete, že by že by někdo z vašich známých...

LS: ano, měli to, ale řekla bych až po válce, to už měli eh lidé
kamery, to už si filmovali, obyčejně děti.

SM: jo

LS: já sama když sem měla děti malé, tak sem strašně toužila po tom,
abych měla kameru, abych mohla ten jejich vývoj a to to eh co už umí
nafilmovat, ale nebyli sme tak to. jednou známí byli tak laskaví že,
já sem jim to potom zaplatila, ale ten film sem nikdy neviděla.

SM: mhm

LS: voni mi pak vysvětlili že se že se to pokazilo nebo co. takže
ten film sem nebyla, až potom moje moje děti, to už bylo teda také
samozřejmě dávno po válce, když chodily do toho baletu, tak
vystupovaly, často, v Ústí nad Labem byl eh říkalo se tomu
Innemanovy sady, a původně to bylo majitele zahrada majitele
(šichtovky). ten šicht to byl továrník, který vyráběl mýdlo a prací
prostředky a takový, takže to prý původně bylo jeho, jestli to po
válce dostal nevím zpátky ta rodina, ale tam se vybudoval takový,
napřed to byl jenom svah, a pak tam udělali lavičky, tam se vešlo
strašně tisíc lidí, protože Ústí nad Labem bylo dost velké město,
nebo je a to pódium bylo veliké, přes celou tu šíři toho, takže tam
děti jak chodily do baletu, tak nejenom oni ale s kolektivem větším,
tam bývaly vystoupení pro děti, říkalo se tomu estrády, no a tydle
estrády doplňovaly právě vystoupení těmi vystoupeními dětí, no a
moje děti tam <tančily> takový tanec panenky, potom kopélii, no tam
prostě eh v kroji dokonce, protože obě měly kyjovský kroj, tak kroj,
no a poprosila sem pána, známého, který eh jako říkal že by to stálo
nafilmovat ty děti. no jak sem byla šťastná, že mi to nabídl, tak
sem mu to zaplatila, on mi je nafilmoval, jenže jak bylo, jak ty
pásky byly asi krátké, tak on to potom poslepoval, a je to <k
ničemu, protože na tom filmu> je na konci začátek třeba, nenavazují
ty tanečky k sobě, protože zřejmě jenom krátký úsek, přesto že to je
taky jenom několik minut ten taneček, tak on to nějak nestačil
nafilmovat a pak když to sestříhal, tak je to páté přes deváté, a já
už to ani se bojím někdy někomu ukázat, <protože to je úplně
postavený na hlavu>

SM: ((smích))

LS: to by se muselo zase celé rozstříhat, jo,

SM: mhm mhm

LS: což já samozřejmě zase neumím a nemám na to prostředky, nebo
<tsche> je mi to líto, protože ty děti jsou vždycky jenom jednou
dětmi, a byla by to památka i pro ně i pro jejich děti, <dneska,
že>.

SM: ano, a vzpomínáte si na první návštěvy kina vlastně po
osvobození a na tu atmosféru po v těch kinech třeba?

LS: jo. no to to byla atmosféra taková eufórie, všichni byli
šťastní, že už je no ale začalo to zase válečnými kiny filmy, no a
tyto válečné filmy, jo já se omlouvám, já se musím dívat na hodiny,
protože mám schůzku potom,

SM: už budeme <za chvíli končit>.

LS: takže to byla taková opravdu taková eufórie taková přirozená,
všichni byli plní žhaví do práce, odklízeli se třeba ten Německý
dům, ten byl rozbitý, tak jako děcka eh z té učňovské jako třídy sme
také pomáhali odklízet, to byla pro nás jako čest, že můžeme ten
Německý dům který stál na Moravském náměstí, možná víte, to byl
takový nějaký jako uvnitř byl lusk- luxusní,

LS: no a ty v těch filmech tam byly samé většinou sovětské filmy, a
zase válečné, jak Sověti zase vítězí a tak dále, tak to mě vůbec
teda nezajímalo, i když sem věděla že to tak teda musí být, no a
postupně k nám začly chodit filmy z ciziny. se asi kupovaly,
půjčovaly, já nevím, takže postupně začaly filmy a filmy které
nebyly do té doby jako povoleny eh u nás promítat,

SM: mhm

LS: jo pro- Němci je prostě do do nějakých skladů zavřely, takže to
už začlo. a můžu vám říct, že po celém Brně, se každý den, ne každý
týden ale každý den tancovalo. třeba jak je náměstí u Tomáška, jo
před Tomášem před kostelem svatého Tomáše [víte kde je to,]

SM: [mhm mhm]

LS: tak tam bylo takové náměstíčko, tak tam hrála hudba, tam lidi
tancovali, eh (.)

, jo, babička ale byla v Adamově
naštěstí, a tak e tak sme dostali byt na Francouzské ulici, no, a
právě tam byly kina že no to byla ta Lípa,

LG: mhm

JB: jo pak byl ten Bajkal a nevim jak se potom menoval, ten ten
Bajkal byl byl no potom taky přejmenovaný, jo. ten Bajkal to jako
založili ty legionáři, co byli za první svě- světové války v Rusku,

LG: mhm

JB: proto to nazvali Bajkal, že podle toho, podle toho jezera, no,

LG: pak si myslim to kino menovalo [( )]

JB: [co tam máte] napsaný br- br- ((smích))

LG: no to kino se se myslim pak [menovalo ( )]

JB: [co tam...?]

LG: ne to mám takový...

tak tam na tym Slovensku sem se vyučil a vrátili sme se v
pětačtyřicátym zpátky do Brna, no. takže sme měli ty kina tam
blízko, jo tu Lípu ((Lípa)) a ten...

a potom po válce, jak přišli Rusi, tak to bylo
ohromný nadšení z tech jejich prvních filmů, Ona brání vlast a toto
tam byly no takový jako ty pr- první ty filmy z té války a z toho.
tak to bylo ohromné nadšení z tech ruskéch fil- filmů. no a tak co
dál?

, když sem se oženil, to už
bylo potom v třiapadesátým roce, že, tak sme se s manželkou, to bylo
kousek, tam za rohem sme šli do kina,

po válce to už byly třeba jak plula po tem v té Africe jak se to
menovalo s tím chlapíkem jak po nich stříleli ti Němci. ((Africká
Královna)) (..) mě už je...

LG: já nevim který film myslíte.

JB: čtyryaosumdesát let, no tak už těžko...