Citát

a pamatuju si
no jako že byly školní jako výl- takový do kina.

LG: jo

JB: ale to organizoval dycky kněz, ten katecheta, se menoval kate-
menoval, no ten co nás učil ten kněz, no tak byl katecheta,

LG: mhm

JB: to byli který vyučovali děti ve škole, katechismus, že no, tak
sme byli na filmu golgota ((Golgota)) to byl italský film a to bylo
no vo ukřižování Krista, jo. ten film

JB: na faře ne. no to se hrálo v kině normálně,

LG: mhm [já vim že ste říkal, že ste...]

JB: [zakoupili pro celou] třídu lístky, že, nebo pro celou tu školu,
jo, teď se šlo jako do toho kina to byla to italské film to bylo asi
v takovym sedmatřicátym anebo osumatřicátym roce golgota ((Golgota))
se to menovalo ten film. no a tam tam sem dostal vod katechety
facku, ale nic sem neudělal, prže přede mnou náké co stál nebo za
mnou tak dělal náké tyto,

LG: mhm

JB: skřeky, no a von si myslel že jako to dělám já a přišel a dal
mně facku. ((smích))

LG. jejda ((smích)). a bránil ste se nějak proti tomu? nebo řikal
ste mu něco?

JB: to já už nevim, já sem mu řikal no že sem nic nedělal no, von,
já sem byl dycky hodnej žák. já sem se moc neučil,

EF: ano. tak když hráli Světlo jeho očí, ee, ten, em eh, Dohnal,
Jiří Dohnal ze Zitou Kabátovou ((Zita Kabátová)), on byl slepej, ona
ho ošetřovala. no vite, to byl slaďáček, nádhernej slaďáček,

asi teda tematika, například
taková ta, ta národní, nebo nebo taková ta rodinně sentimentální, ale
to sem byl nekritickej a líbily se mně takový kýčovitý filmy, který by
asi dnes vyvolávaly úsměv. Světlo jeho očí třeba.

JV: hm

CN: em nebo Noční motýl, že, to taky byl protektorát, to byly takový,
takový sentimentálně operetní skoro kusy, ale byly nastaveny na co
největší působivost citovou, a to sem teda si dal líbit, to myslím že
sem v tom viděl hodnotu,

CN: no jo, tak to bylo právě to Světlo jeho očí, to byla ta Maryna ra-
radiměrská, nebo Radoměrská ((Maryna Radoměrská)) nebo jak se menovala
ta autorka, em tý předlohy, tak to bylo silně sentimentální, tam asi
opravdu docházelo k tomu, že se českej divák jaksi přenášel do takovýho
úplně jinýho rozměru životního, vod těch věcí, který nás venku před
kinem a jinde strašily, tak tam sem prožíval takovej sentimentální
citovej příběh,

a
potom na ty později na ty už ee holyvůdské ((Hollywood)) teda
americké románky em no ee Tarzan syn divo- e syn divočiny ((Tarzan,
syn divočiny)) to bylo několik dílů,

MJ: to byly naše vzory e pro zábavu a jak přišly kina tak samozřejmě
jak se menoval? no třeba Tarzan syn divočiny ((Tarzan, syn
divočiny)) tak sme v Tišnově skákali z toho ze stromu na strom a
takový opičky jak jak sme to viděli.

JV: mhm dobře.

MJ: hrdinové, to byli ee kteří e v- všady vyhrávali, že jo, stříleli
a nepřátele zničili, napřed podléhali a nakonec vyhráli, tak sme jim
fandili, my sme to prožívali.

Tarzan, to byl zase takovej e e v pralese (.) film to byla taková opica jako, ale to nebyla opica, to byl takovej polodivoch.

LS: mhm

OH: a ee ten tam prostě vládl v tom pralese, tak to byl to bylo to bylo takový napínavý.