Quote

em no nebo em zřejmě em ale to už bylo potom po až vlastně po
válce, jako filmy který, který velice ovlivnily můj život, to bylo až v
roce čtyrycet pět, to když mně bylo těch čtrnáct a byla už jaksi válka
pryč, a sem, právě do Studia ((Studio)), přišel film Zasněžená romance.

JV: hm

CN: to, to byl epochální film myslím pro celou generaci, tím muzikálním
teda fantastickým výkonem djůka elingtna ((Duke Ellington))

a potom teda těsně po
válce, když přišly nějaký anglický filmy, a to už mně bylo patnáct, to
už mně nebylo možná, a vás zajímá myslím jenom údobí do pětačtyřicátýho
roku, takže to pak ty ty robin hůd ((Robin Hood)) a, a myslím Kniha
džunglí, dva takový barevně naprosto teda do té doby nepředstavitelný
filmy, tak to bylo, to byla událost. ale to nezahrnuje už naši epochu.

JV: a ještě bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na své první návštěvy
kina po osvobození.

CN: ano, tak co si z toho vzpomínám, to byl právě ten, ten film em ta
em zamilovaná romance ((Zasněžená romance)) se to menovalo, teďka si
to, Zasněžená romance, jo.

JV: hm

CN: jo, ano, tak to jestli to byl ovšem úplně první film po osvobození,
to asi ne. asi ne, já myslím, že to dorazilo sem někdy až tak ňák ke
konci pětaštyrycátýho roku, možná v šestačtyřicátým. ale em jaksi ta
úžasně svobodná atmosféra toho džezovýho ((jazz)) prostředí, to bylo
něco zcela epochálního teda to sme, to nám otevřelo teda úplně jiný
rozměry, toho prožitku. a na to se dalo jít mnohokrát teda.

JV: hm takže to bylo myslíte kvůli té hudbě? nebo...

CN: právě kvůli tomu, že to byla hudba džezová ((jazz)), kde teda
nebyla ta ta úžasná spoutanost do toho řádu, a formy, ale kde to teda
naznačovalo, že to je úžasná improvizace a taková spontaneita,

JV: hm

CN: a zároveň taky nesentimentální taková radostnost i těch vztahů
lásky, a kolektivu, a tak, takže přineslo to něco teda z takovýho
ducha, toho nejlepšího, co sme v Americe teda mohli nalézt pro sebe.

JV: hm

CN: otevření velice svěžího vzduchu, okny proudícího najednou,

JV: hm

CN: do této ustrnulé země. ale tak to nevím přesně, to možná opravdu
bylo až v roce čtyrycet pět, čtyrycet šest.

JV: hm dobře a em dalo, dalo by se říct, že se nějak změnila atmosféra,
nebo že bylo pocítit v těch kinech, že už je po válce?

CN: no to jistě.

JV: a jak byste to popsal, jak se to projevovalo.

CN: no asi například to předznamenání toho večera tím týdeníkem bylo
něco úplně jinýho, do té doby ty týdeníky byly prostě taková povinná
látka, politická, a pak byla spontánně přijímaná, samozřejmě zase to
byla naivita, protože sme ještě nepostřehli, že už zase letíme do ňáké
jiné pasti, že, ale byla to všeobecná jednomyslnost, ještě dlouhou
dobu. jo, taková, vona ta atmosféra byla nejenom v kinech, ale i na
ulicích, každou chvíli šel nějakej průvod vodněkud se, se vybatolil
průvod a šel po Lidický ulici s praporem tam, a jinej zase šel naproti,
a tak, čili taková, taková jakási úžasně uvolněná radostná pohoda, a i
soudržnost, to v té době v tom pětačtyrycátým roce bylo všude, takže si
myslím, že to muselo být i tam, kde sme pak přišli do kina, a nebyl tam
ten týdeník, na kterej sme vždycky museli jít teda povinně, protože to
patřilo k vál- k vedení války, ale že tam byly naše vlastní, naše
informace československý, a světový.

JV: a třeba tleskalo se nějakým filmům?

CN: ne, to si nepamatuju.

do města se chodilo už i když sem byla vdaná, tak sme chodili na
filmy, který byly vyhlášený, tak to jako už po té válce. po té válce se
snad začalo chodit na ňáký vyhlášený filmy, který prostě, byla tam
bárová ((Lída Baarová)), Nedošínská ((Antonie Nedošinská)), prostě
tohle, Pištěk ((Theodor Pištěk)),

a takový. takže prostě se třeba na to šlo, no ale zase se nechodilo
každý měsíc, zase třeba za čtvrt roku.

PV: hm

LH: a to už se potom chodilo do města. to už v Řečkovicích
neexistovalo, filmy nejezdily jako po hospodách a tak. takže a no a pak
už člověk chodil do divadla, neměl zájem na na tó, na filmy.

PV: hm

LH: ale říkám, to byly filmy, který natáhly lidi, který byly teda něco
už.

a jedině řikám, a když sem byla vdaná, tak zase, prostě když bylo
něco pěkného, ten řekl to bylo hezké, bylo krásné, to bylo ná-
nádherné, no tak se šlo podle toho. to byla prostě taková reklama.
jeden druhýmu řekne, a to bylo jak reklama, kdybyste měla napsaný na
někde že tohle. tak na to se šlo.

no a když skončila válka, tak bylo všechno rozbité, zas nebyl žádný
zájem, domky sme měli rozbitý, opravovaly se, ee takže zase nebyl žádný
zájem,

až
po válce, tak to ano, tak to byly teda, no jistě, a pamatuju si, když,
když ee hráli ježišmankote, jako ty indiáni, když hrá- jako byli, a
prostě ten herec, to byl ně- to byl německý to bylo, byl no pře-
přelož- em přé- ((smích)) no přeloženo do jako ty, byly, ale jak se to
menovalo. ti indiáni a ten jejich ochránce veliký.

PV: em vinetů? nebo em

LH: prosim?

PV: vinetů ((Vinnetou))?

LH: no.

PV: jo.

LH: tak na to sme chodívávali.

PV: jo.

LH: no, to bylo prostě taková atrakce, tak na to se chodilo.

a i ty kulturní příležitosti potom dokonce později i divadla už
byly em zavřený v Brně, takže ten film, to byla jediná neomezená a
poměrně velmi hustě nabízená příležitost, když se vezme ta síť těch
kin,

JV: hm

CN: a jejich látce.

to až potom, když sem byl
na tom gymnáziu, a vůbec když sem se začal trošku rozhlížet po Brně.

JV: hm

CN: mělo to i patrně větší stimul pro nás byla i ta okupace německá.

JV: hm

CN: že člověk jaksi začal víc vnímat, když něco bylo český, že. tak tam
tam asi potom, tam už si pár filmů pamatuju teda, že sem už vyhledal
sám nebo s kamarádama, nebo, nejspíš s takovou partičkou ňákou.