Quote

Rozhovor vedla: Pavlína Vogelová
Rozhovor přepsal: Jana Volková
Datum a místo: 27.7.2010, Domov sv. Ludmily, Brno Židenice

Rok narození: 1923

Bydliště do roku 1945: Mokrá Hora (dnes ulice Tumaňanova, Mokrá Hora).

Povolání: Narátorka byla za války nuceně nasazená v královopolském
závodě, kde se vyráběly vagóny. Narátorka svou pracovní náplň zde
popisuje, jako „škrabání svárů“. Po narození syna zůstala narátorka
deset let v domácnosti, v této době vystudovala obchodní školu. Poté se
vrátila „zpět do závodu“, na jaký post není známo.

LH: ee jak bych to řekla, že si nepamatuju ty roky, kdy to bylo
založeno, jak to bylo skončeno,

PV: hm

LH: že to jako vůbec ne- si nepamatuju. to už je pro mě příliš stará
věc. řikám, chodila s- chodily sme jako děcka na filmy, samozřejmě že
nás vyhazovali, tak sme se em stavěly, abysme byly jako, aby nás ee aby
nás tam vlastně pustili.

PV: hm

LH: lezli sme <tam tak nějak> přes ty lidi, kteří tě tam pouštěli, že,
protože sme chtěli taky vidět filmy. pro nás pro děcka teda jako takový
ty mladiství, kteří sme vypadali na těch méně roků, tak nás vyhazovali
ti em ti em jak jak se tomu říká.

PV: hm

LH: no co hlídali jako trhali ty lístky. jak se tomu řekne.

PV: uvaděči?

LH: no?

PV: uvaděč? nebo

LH: no vrátní to nebyli, no prostě, prostě ti, kteří př- trhali lístky,
tak nás dycky odsud vyhazovali.

PV: hm

LH: že sme byli prostě, no nebyli sme tak jako vyspělí, když to nebyl
film jako pró, pro tyhle, jako pro starší, no ale zase někdy přivřeli
oči a nechali nás em na ten film se podívat. no taky sme přišli k em ke
kinu, a p- ee lístky byly vyprodaný, d- další, a byly jenom akorát před
em plátnem, že.

PV: hm

LH: tak sme si skládali peníze, abysme prostě mohli do toho kina jít,
protože když sme měli ňákou korunu, tak sme jeli do kral- šli sme pěšky
do Králova Pole, do toho kina, co teda ještě exist- no už asi asi ani
to neexistuje, takže sme em šli tam, a skládali ty korunky, aby nás
aspoň teda pustili před, před tu oponu. před to plátno. protože to
víte, jako tehdá nebyly takový možnosti jako dneska, aby dostaly děti
určitej jako na příděl ná na to, aby moh jít do kina, aby moh jít tam a
tak dále.

PV: hm

LH: to bylo pár korun, ale my sme si to skládali potom v těch kapsách,
abysme se vůbec <do toho kina dostali.> takže to nebyl takovej lehkej
problém, jet do kina a mít kapesné měsíční nebo týdenní.

PV: hm

LH: my sme dostali ná, třeba na snídani nebo na něco, no a tak nám
nějaká koruna zbyla, tak sme prostě se, taks- tak dostávali do kina.
takže, a pro nás Královo Pole, to už bylo velký město, že jo. a to my
sme jako em s tím nepočítali, že <se> ((směje se)) s tohle zvedlo, nebo
že prostě jak kolik to stojí.

PV: hm

LH: my sme měli pár korun a šli sme až do, pěšky až do Králova Pole.
anebo sme chodili teda na sokolovnu, do Řečkovic ((Kino Sokola
v Řečkovicích)),

PV: hm

LH: no a v těch Řečkovicích to bylo, kino vlastně to byl Sokol ((Kino
Sokola v Řečkovicích)), bylo to, byla to sokolovna, tam se cvičilo, a
bylo tam i to kino.

PV: hm

LH: takže em no ale sokolovna v Řečkovicích je dost veliká, a bývalo
kino ((Kino Sokola v Řečkovicích)), jako dosti plné, protože chodili ti
lidé starší už a tohle. takže nebylo té zábavy tolik. takže to všechno
bylo takové nijaké. a pamatuju si dokonce, že sme teda ze začátku i
chodili na filmy, které byly němé, že.

PV:hm

LH: které prostě eště jako ee se tam nemluvilo. prostě sme jenom viděli
film, a tam bylo psaný, co jako představuje, to samozřejmě velmi musel
si člověk domýšlet.

PV:hm

LH: když v tom kině byl. že?

PV:hm můžu se zeptat, pamatujete si, kdy ste byla poprvé v kině?

LH: to teda už si nepamatuju.

PV: nebo ňákou nejstarší vzpomínku?

LH: no nejs- ne- nej- ee dřív sem byla v kině, když to ještě bylo němé.
sme,

PV: hm

LH: říkali sme tomu němé.

PV: jo.

LH: protože vlastně nebyly k tomu ještě slova.

PV: hm

LH: ale kdy to bylo, to vám teda neřeknu. to už je strašně moc roků.

PV: hm

LH: to už, tohle to, to mně vůbec nezapadlo do hlavy.

PV: hm

LH: ne

PV: a ty němé filmy, líbily se vám tenkrát?

LH: prosím?

PV: jestli se vám líbily, ty němé filmy.

LH: no tak jistěže,

PV: jo?

LH: prosim vás, být v kině, no to se nám líbilo. i když to bylo němé.
dyť sme nic jinýho neměli.

PV: hm a to vy ste byla tenkrát třeba na obecné škole?

LH: no myslím, že i ee ano. myslím si, že to bylo ještě když sme
chodili do Jehnic do školy do obecné,

PV: hm

LH: takže to eště že to bylo, ještě v těch dobách. ale kolik mi bylo
let, no kolik, no muselo mi být aspoň deset let, si myslím.

PV: a můžete to nějak popsat? jako co se vám líbilo tenkrát, když ste
byla malá.

LH: to si nepamatuju.

PV: nepamatujete si.

LH: em-em, to si nepamatuju.

PV: co se vám nejvíc líbilo na kině s-

LH: no tak nejvíc se nám líbily filmy jako až se mluvilo, tak nejvíc s
Nedošínskou ((Antonie Nedošinská)), ee že?

PV: hm

LH: to byly naše filmy, Nedošínská ((Antonie Nedošinská)), a kdo eště s
ní hrával. ježišmarjá, jak ten herec se menoval. Nedošinská ((Antonie
Nedošinská)), to byly první naše filmy, který sme viděli.

PV: hm

LH: to byly s Nedošínskou ((Antonie Nedošinská)). no a pak byly další
filmy, že, to už byli prostě mladí herci, bárová, ((Lída Baarová)) a
tahleta elita zase, že,

PV: hm

LH: to už bylo, to sme byli jako dospělí, to už nám bylo těch čtrnáct,
<a patnáct,>

PV: ((směje se))

LH: tak to už sme byli dospělí, tak to už bylo pro nás prostě, no
prostě něco jiného jako. ten němý film, a taky se ukazovalo jenom
třeba, přijeli jako s tím filmem, jezdili po vesnicích,

PV: hm

LH: a ukazovali prostě jako někde v tom z těch filmů jako co dovezli, a
a něco bylo, no tak to víte, taky když se to prostě dozvěděli sme, že
je to něco nového, a že přijeli s filmem, no tak taky sme na to
chodili. no,

PV: hm

LH: protože to bylo pro nás vlastně něco...

PV: a jak to vypadalo, když přijeli s filmem. co, co to znamenalo.

LH: no to přijela taková, <takové auto,> jako bych řekla dodávka nebo
něco takového,

PV: hm

LH: no a v tom měli ňáký ty aparáty a a plátno se hodilo em jako třeba
v tom hostinci, když to bylo, no tak se em plátno tam připravilo, no

PV: hm

LH: a oni to tak nějak, jak to pouštěli nebo ne- <to už po mně
nemůžete,> prostě sme [viděli film,]

PV: [jasně.]

LH: no. takže to taky bylo. že se jezdilo s těma autama teda,

PV: hm

LH: a přišli filmaři teda s filmem, no, přijeli.

PV: hm

LH: jak to dělali,

PV: to bylo nějak často? nebo...

LH: prosím?

PV: jestli to bylo často, že přijeli s filmem nebo...

LH: né, né, to bylo vždycky prostě něco obzvláštního.

PV: hm a vy ste dycky šla, když přijeli s filmem?

LH: prosim?

PV: šla ste vždycky na film, když takle přijeli?

LH: no tak no to víte že ano. dyť všichni sme se na to těšili, tak em
prostě sme všichni honem šli na film.

PV:hm

LH: no, to je jasné.

PV: <jo.>

LH: my sme byli i prostě děcka na vesnici, a tam nebylo nic takového.
takže když jako se nehrálo třeba v těch Řečkovicích, ještě nebylo tak
zařízené, nebo prostě to stálo víc peněz než sme měli, tak tam to taky
stálo peníze, no ale bylo to prostě jako v menším nějaké restauraci,
tam nahodili to plátno, no a prostě tam předváděli.

PV: hm, jo, já bych se vás teď chtěla zeptat, vlastně když ste byla
ještě malá, když ste ještě chodila do obecné školy,

LH: počkejte, teď sem vám dobře nerozuměla. na obecnou, co co myslíte
obecné školy.

PV: ee ee když ste ještě chodila do obecné, do měšťanské školy, se tomu
říkalo?

LH: ano. nó?

PV: takže v té době ste už chodila do kina?

LH: no jistě že.

PV: hm a to ste chodila hlavně na vesnici, nebo ste byla i třeba v tom
Králově Poli a

LH: no tak to, to se říkám, když sme měli trochu peněz nebo sme
slyšeli, že se v Králově Poli em něco teda vy- významného jako tohle,
no tak sme si zašli do toho Králova Pole.

PV: hm

LH: protože to víte, to, to se tak mezi náma dozvědělo. chodili sme do
Sokola, chodili sme tohle, no tak sme věděli, co se kde asi děje, no
tak sme šli do kina.

PV: hm

LH: to už do když sem chodila do té měšťanské školy, to sme chodili do
Řečkovic, a někteří chodili už na gympl do Brna, no tak ti už jako byli
něco víc jako my, ty, který sme chodili na měšťanskou školu.

PV: hm

LH: to byl rozdíl velikej, protože gymnázium a ob- a měšťanská škola,
to byl velikej rozdíl tehdá. protože to už byli jako prostě pro nás
něco víc, protože sme věděli, že půjdou dál studovat, anebo že tam teda
budou končit na tom gymnázium, a gymnázium pro nás bylo něco velikého.

PV: hm

LH: prostě jako sme to brali, že sme jako ponížení. protože chodíme
jenom na měšťanskou školu.

PV: hm á a když ste šla do kina, s kým ste chodila.

LH: no parta kluků a holek, no jak ste si to představovala.

PV: já nevim.

LH: no na dědině byly party, a to se chodilo prostě v partě, samotný
né.

PV: hm

LH: to se vždycky chodilo v partách.

PV: a třeba i když ste byla ještě malá, třeba eště před deseti lety,
nebo

LH: no př- před deseti lety sme nechodili do Králova Pole. to sme
chodili až od těch dvanácti do těch patnácti a tak. protože sama jít do
kina do Králova Pole kolem lesů, a tak dále kolem lesů pěšky, protože
zas tramvaj stála peníze.

PV: hm

LH: ta jezdila, byla konečná v Řečkovicích, a do Králova Pole se
jezdilo tramvají, ale my sme na tu tramvaj neměli, tak sme chodili od
nás, z Mokré Hory kolem lesa, do Zamilovaného hájku v Králově Poli, a
prostě tohle. to se chodilo pěšky.

PV: hm

LH: to se necho- nejezdilo,

PV: hm

LH: na to nebyly peníze, když sme šli do kina, už sme neměli na
tramvaj.

PV: aha. ((směje se))

LH: ((směje se))

PV: jo, takže předtím ste chodila akorát na ty em na ty promítání u
vás, když někdo [(dojel)]

LH: [no tak] jistě, když ee ani u nás ne, to se spíš jezdilo do Jehnic,
protože to byla hlavní, my sme byli
jenom malá dědinka,

PV: hm

LH: nás tam bylo asi dvě stě lidí. a Jehnice, to byl hlavní, tam sme
měli starostu a všechno. i Ořešín tam měl prostě v těch Jehnicích. to
sme byly tři dědiny, protože sme nestačily abysme měly svého starostu.
takže my sme byly jenom osady.

PV: hm já vlastně, mohla bych se vás zeptat, vy ste vlastně vyrůstala,
kde ste vlastně vyrůstala? a em

LH: počkejte, co ste teď říkala, co sem nedostala?

PV: em že bych se vlastně chtěla zeptat, kde ste vyrůstala, jestli ste
tam byla celou dobu, vy ste se narodila v Řečkovicích?

LH: ja, já sem se narodila tisíc devět set dvacet tři.

PV: a narodila ste se kde?

LH: narodila sem se v Řečkovicích, ale trvale sem bydlela osumdesát
čtyry roky na Mokré Hoře.

PV: na Mokré Hoře. a ulici si pamatujete?

LH: co si?

PV: ulici. na které ulici.

LH: no to nebyly ulice, ulice byly až později,

PV: hm

LH: a potom, my sme měli číslo jedna, a by- byli sme hlavní ulice, a
pak nám dali, pak sme si vzali méno prostě Tumaňanova, když byla válka,
tak tam zahynul ňáký Rus, a ten si, ten jeho vedoucí, teda jako ňákej
ten nadřízenej vojensky, si přál jako, že by em byl rád, kdyby se
menovalo ulice podle něho. Tumaňanova, takže my máme em tohle, ee naši
teda ee zástupci ee jako starosta a ti takle, další, tak se u tohle,
že, bylo jako os- teda mrtvého Rusa, tak se menoval Tumaňan, takže my
máme méno, já na té ulici sem bydlela na Tumaňanové jedna.

PV: hm

LH: pak se to i očíslovalo domy, takže místo jedničky to byla šestka.
ale náš dům jako byl kdysi první postavenej.

PV: hm a měla ste ňáké, nebo měla ste ňáké sourozence?

LH: co mám?

PV: nějaké sourozence, jestli ste měla.

LH: já nerozumím.

PV: ee sourozence.

LH: né, já sem je- byla jedináček.

PV: jedináček. a můžu se zeptat, co dělali vaši rodiče?

LH: prosim?

PV: jestli se můžu zeptat, co dělali vaši rodiče. jaké povolání.

LH: moji rodiče?

PV: hm

LH: no moje maminka byla doma jako všechny ženy, že, tehdá nechodily do
práce, většinou byly doma,

PV: hm

LH: to kousek pronajatého políčka sme měli, no a tatínek byl, napřed
pracoval v továrně, no a pak byl taxikářem.

PV: aha, hm a můžu se zeptat, co ste dělala vy, vlastně? jaké
zaměstnání?

LH: jak myslíte, co sem dělala?

PV: jaké zaměstnání ste měla vy.

LH: no tak já sem byla dlouho doma, protože sem měla syna velmi
nemocného, takže já sem udělala ještě obchodní školu, a šla sem
pracovat, až synovi bylo, kolik já nevim, deset myslím, a dceři bylo
šestnáct, kteří šli potom na ee jako studovali na průmyslových školách.

PV: hm jo, a kdy ste se vdávala?

LH: no tak jistě ve válce,

PV: ve válce.

LH: roku devatenácet čtyřicet čtyry.

PV: aha

LH: protože aby sme nemuseli do Německa.

PV: hm

LH: to byly ročníky jednadvacátý, dvaadvacátý, třiadvacátý a
čtyryadvacátý, no napřed sem byla nasazená jako v Králově Poli, což sem
dělala, co sme dělali tam se tahdá dělaly vagóny, tak sme škrabali
sváry, no a pak sem šla na mateřskou, no a pak sem se vrátila až teda
po synově, kdy byl nemocnej, tak pak sem se vrá-, až bylo to trochu
lepší, tak sem se vrátila do do tohoto.

PV: hm

LH: do závodu zpátky, no a tak to je asi tak všechno.

PV: jo

LH: co vám mohu říct.

PV: né, určitě ještě mnoho víc. já bych se chtěla zeptat, vy ste ráda
chodila do kina, že jo.

LH: no tak ee jinou možnost sme neměli. nebo přijelo divadlo, jako po-
ee pojízdné divadlo. a ee u nás tam byla restaurace, která měla
jeviště, a bylo to jako divadlo taky. bylo em ee taková, prostě to byla
postavená, tak jak třeba na kuželky, když měli, vprostřed zakrytá, no a
tam dali tohle, tak sme chodili tam na do těch divadel.

PV: hm

LH: když přijelo divadlo, to bylo taky ú- úžasné.

PV: hm jo. já bych se ještě zeptala, ee do těch vašich deseti let,
ještě,

LH: do těch mých desíti let, no tak to bylo prostě em, to se moc
nechodilo nikam, nebo říkám, když přijelo
nějaký divadlo,

PV: hm

LH: nebo něco, tak sme šli na to. protože nic jiného u nás nebylo.

PV:hm

LH: ani Sokol u nás nebyl, to sme museli chodit do Řečkovic, říkám vám,
my sme byli malá osada, takže nás tam, jestli bylo dvě stě devadesát
lidí, to bylo všechno.

PV: hm

LH: ale měli sme tam em prostě už milionáře teda, jako, tehdejší, kteří
tam měli postavený víly ((vily)). protože Mokrá Hora byla jako výletní
místo. to se tehdá nechodilo eště, nejezdilo k moři. to bylo výjimečně,
kdo jel k moři, ale prostě, jezdilo se k nám na letní byty.

PV: hm

LH: takže přijela rodina, a hlavně Židé, kteří tehdá měli vlastně
obchody, a to všechno, vypravili služebnou na letní byt s dětma. u nás
bylo tehdá už udělaný bazén.

PV: hm

LH: na Mokré Hoře. takže tam se jako srocovali lidé a chodili i
kolikrát z Králova Pole pěšky kolem, jako em tohle, a stavěli se na
koupališti, a prostě tak. takže my sme byli takové výletní místo. to že
sou kolem nás samý lesy, takže to bylo prostě tak.

PV: hm

LH: tak sme tehdá žili.

PV: a když když přijelo ňáké kino, tak to ste šli všichni? i s
rodičema, i s [kamarádama?]

LH: [ale né,] no tak podle toho, když nás pustili, tak sme šli na
všechno. když nás tam nepustili, no tak sme nemohli nic dělat.

PV: hm a co vlastně říkali vaši rodiče na kino. líbilo se jim?

LH: no tak moje matka, ta nechodila nikam, ta nemilovala, ona milovala
divadlo, až jako byla starší, a chodila s mými dětmi jako do divadla,
ale na filmy nechodila.

PV: hm á

LH: a otec neměl čas, protože byl potom taxikář, tak už on neměl čas.

PV: hm a bavili ste se třeba doma o filmech, nebo...

LH: né, vůbec né.

PV: hm

LH: maminku to nezajímalo, otec byl pořád pryč.

PV: hm a třeba s dalšíma děckama, nebo se [spolužákama?]

LH: [no tak s] dalšíma děckama, to víte, že sme všechno prožívali
prostě,

PV: hm

LH: když sme něco viděli, tak sme hráli potom tam i divadlo, anebo
prostě co sme viděli, tak sme si vykládali, nebo sme i ňákej záběr
dělali z toho, co sme viděli, co se nám líbilo ve filmu.

PV: hm. takže to bylo důležité pro vás.

LH: to bylo pro nás, pro nás děcka, kteří rodiče tehdá s ná- moc s náma
nehovořili,

PV: hm

LH: protože si pořád představovali, že sme příliš mladí, anebo taky
tím, že když jich bylo víc, jako v rodině, těch děcek, tak si o tom
vykládali, nebo potom zase nám někteří říkali co a jak,

PV: hm

LH: a čemu my sme třeba nerozuměli, tak ti starší nás poučovali, no a
já vůbec s kým sem měla hovořit, maminku to nezajímalo, maminka měla
práci, otec byl věčně pryč, tak všechny práce musela dělat sama,

PV: hm

LH: protože jistě musel, živil nás, tak musel být s autem, dokuď teda
jako věděl, že ještě stával u těhle,

(rozhovor na 20 sekund přerušen příchodem třetí osoby)

LH: takže moje maminka se o takový věci nestarala. ne- nezajímalo jí
to, takže a já sem musela jenom s děckama sme ho- hovořili.

PV: hm

LH: no takových rodičů bylo víc, že prostě bylo plno dětí, tak rodiče
neměli starost o naše zájmy.

PV: hm

LH: tak to bývávalo. že by měli zájmy o nějaký filmy nebo něco, tak
třeba šli se na to divadlo podívat, no ale spíš to divadlo víc jezdilo
jak ty němé filmy. no a říkám vám, když, tak prostě do těch Jehnic
ještě jako zajeli, protože to byla velká dědina, bylo tam plno sedláků
a takových těhle, takže tam bylo víc omladiny a všeho.

PV: hm

LH: páč to byl střed těch tří dědin.

PV: hm a jak to tam vypadalo, v těch Jehnicích.

LH: jak to vypadalo, no tak sme tam měli školu, byl tam pivovar,

PV: hm

LH: takže lidé měli i ty práci, no a ženy měly práci na polích, ee
protože třeba měli svoje políčko, tak ten sedlák jim obdělal pole, a
oni museli za to zase chodit pracovat, aby si odpracovali prostě, když
on jim prostě to políčko zorá, a em a zasadí třeba brambory nebo tak,
tak museli, (byli vděčný) tomu sedlákovi, a chodili mu za to dělat.

PV: hm

LH: takže to bylo tak. no. něco si udělali sami, a něco jim musel dělat
ten sedlák, no tak mu museli za tu, (ten) chtěl zas za tu svojí práci
chtěl zas práci od těch lidí.

PV: hm á

LH: a u nás teda nebyl na Mokré Hoře žádný sedlák, jenom teda u nás
byli bohatí lidé, kteří si u nás stavěli víly ((vily)).

PV: hm

LH: protože to bylo opravdu jako ee prostě samej les a pole, takže, no
a taky tam byl sta- statek teda, už tehdá, který měla ňáká hraběnka
nebo kdo, takže potom z toho udělali státní, no a ti lidé chodili
pracovat zase k tomu, k tomu statkáři.

PV: hm jo. a takže, ale to kino bylo teda v těch Jehnicích,

LH: prosim?

PV: to kino, bylo teda v Jehnicích?

LH: já vám nerozumim.

PV: to kino, v Jehnicích?

LH: já vám nerozumim. sou někdy nějaký slova, který já těžko pochopim.

PV: jo.

LH: takže musíte být se mnou trpělivá. já sem vám teď vůbec nerozuměla.

PV: ee vy ste chodila do kina do Jehnic, když ste byla malá.

LH: no tak ee když šla parta.

PV: když šla parta? jo.

LH: protože samotná tam byly jenom pole,

PV: hm

LH: nahoře škola, na kopci, a dolů se chodilo tohle. takže jenom když
šla parta.

PV: hm

LH: sama bych tam bývala, jak bych došla. to bych musela jít sama mezi
poli a tak dále. takže my sme chodili v partě. my sme chodili parta na
tohle, do Soběšic, a bůchvíkam.

PV: hm

LH: a furt se chodilo přes les, takže, a nebo mezi poli, takže ste
nemohla sama, desetileté děcko někam prostě jít.

PV: hm

LH: to nešlo.

PV: jo, a jak často asi ste chodili.

LH: ale no tak, moc často ne.

PV: hm

LH: řikám, když se parta domluvila, tak se šlo.

PV: hm

LH: jinak, sama člověk nikam nemoh jít.

PV: hm a jak se vám to líbilo, to kino v Jehnicích.

LH: no to, no to víte že se nám to všechno líbilo,

PV: no

LH: ježišmarjá, dyť my sme nic nevěděli, tak se nám všechno líbilo.

PV: hm a jak to tam vypadalo, tenkrát.

LH: no to byla hospoda,

PV: hm

LH: a v té hospodě, říkám, bylo plátno, no a odkud to teda šlo, to my
sme, to nám bylo jedno.

PV: jo, jo.

LH: to nám bylo jedno. říkám, až potom teda jako starší, no to už nám
bylo k těm čtrnáct, patnáct, tak sme do toho Králova Pole vyrazili,
teda každý s tou nějakou korunou, a tohle.

PV: hm

LH: museli, tak si musel žít jenom v partách. to se nedalo samotná
někam jít.

PV: hm

LH: to nás muselo i do toho Sokola, sme museli, tam to nebylo tak
obydlený, tak tam dokonce byly místa, kde prostě přepadali, a tak dále,
takže my sme děcka, autobusy nám nejezdily, nic nám, všecko pěšky.

PV: hm

LH: takže my sme museli jít s partou, sám nemohl člověk nikam jít.

PV: hm

LH: no kór děcka. a to by nás taky maminka pěkně hnala všecky.

PV: hm

LH: a když sme šli, už byli mnohem větší, a chodili sme třeba teda do
toho kina, tak to zase parta. to to jeden člověk nemoh tam jít.

PV: hm

LH: a kór děcka.

PV: a můžu se zeptat em učitelé, říkali něco o filmech? nebo...

LH: ee co myslíte o učitelích, že nám něco radili?

PV: no, nebo jestli [jestli nějak mluvili o filmech, nebo]

LH: [ale kdepák. učitelé] neměli zájem o nic [takového.]

PV: [vůbec.]

LH: em nás učili, pochopitelně, abysme byli ke starým ohleduplní,
abysme prostě když tohle, abysme jim pomohli když vidíme, ale jinak, a
pak ti staří tam nechodili, to měli svoje tyhle, stoličky a židličky, a
prostě tyhle em jak se tomu říká, lavičky, a někde si sedli a vykládali
si, a vo děckách neměli zájem.

PV: hm

LH: to prostě jako, je zbytečný vykládat něco o o těch, a učitel, no
musíte se chovat ke starému tak, jak se máte, a prostě pozdravit,
protože ne- neexistovalo, aby chodil někdo po tomhle, po dědině a
nepozdravil ty starší, a měl k nim úctu,

PV: hm

LH: pomohl jim kdekoliv se mohlo. a ne tak jak dneska se chodí a prostě
ke starým, řekne staří nám ubírají, prostě dostávají důchody, a my
musíme dělat, tak jak kdyby my sme nedělali na ty starý předtím.

PV: hm

LH: tak to byl, takovej byl život. ale učilo se opravdu chovat se ke
starejm velice dobře, a ne aby prostě něco po-, běda, kdyby děcko
nepro- ne- netohlen, ráno nepozdravilo, nebo

PV: hm

LH: někomu, když prostě něco upadlo, rychle se zvednout, místa kdekoliv
uvolnit, dneska, to je směšný, tady tohle toto.

PV: hm

LH: jinak vám nemůžu už o <tom nic říct.>

PV: no, já bych se ještě zeptala, když už ste byla starší, třeba když
vám bylo dvanáct, třináct, patnáct, jak často ste asi chodívala do
kina? jak často.

LH: no tak jak často, to vám nemůžu říct. když nás napadlo, parta
řekla, že se de do kina, tak se šlo do kina.

PV: hm

LH: když sme ovšem měli peníze,

PV: hm

LH: <pochopitelně.>

PV: a to bylo třeba jednou za týden, nebo...

LH: ale kdepak jednou za týden, to bývalo tak bych řekla do toho
měsíce, když sme šli třikrát do kina.

PV: hm

LH: to nebylo tak, nebyly peníze.

PV: hm

LH: byla taková doba, že prostě se nedělalo, taková doba, jak je teď,

PV: hm

LH: tehdá byli nezaměstnaní, tehdá se stavěly všelijaký domečky, aby
lidé na jak se říkalo šanghaje, aby lidé vůbec dostávali každej týden
asi třicet korun, a to měli pro děcka a pro pro všechno. v Řečkovicích
byla šanghaj vystavěná, v Králově Poli taky byla šanghaj vystavená, ty
děcka opravdu neměly peníze.

PV: hm

LH: to, to se nedalo, když ste šla třikrát do měsíce, tak to byl
vrchol.

PV: hm a

LH: nebyly peníze, byla taková doba, já, mně bylo sedum let, když
prostě zas byla tady taková doba tak jak je teď. nebylo práce, nebylo
ničeho.

PV: hm

LH: takže, nemyslete si, že sme mí- my děti, kteří sme žili na dědině,
tak že sme byli nějak bohatí a mohli sme chodit každej týden, nebo em
tohle. a tam se stejně dycky byla sobota, anebo vůbec jenom neděle,
podle toho, a em to se chodilo do toho kina, ve všední den kino vůbec
nehrálo.

PV:hm a později, když už ste se třeba vdala, tak ste chodila [( )]

LH: [no tak když] sme se vdali, taky byla válka, takže toho taky bylo
strašně moc,

PV: hm

LH: protože se válčilo, a já mám vůbec dojem, že v té době vůbec bylo
kino zavřeno, že se ani nehrálo v Řečkovicích, a em ve válce kdo měl
zájem moc o kino.

PV: hm

LH: to až teda,

PV: [až potom.]

LH: [jako byl] člověk dospělý, tak se šel podívat, no dospělý, no tak
to sme byli ještě mladí, ale nemě- neměli sme na to.

PV: hm

LH: drahé bylo jídlo, nebylo na to, aby se mohlo chodit do kina,

PV: hm

LH: takže si, ve válce si vůbec nepamatuju, že bych někdy teda, jednou
třeba,

PV: hm

LH: za půl roku nebo za čtvrt roku se šla podívat do kina. a mám dojem,
že dokonce bylo i zrušeno, za té války, že se asi vůbec nehrálo.

PV: hm

LH: takovej dojem mám, nevím určitě, ale já sem určitě v té době do
kina nechodila.

PV: hm, jo. a tak em když ste byla mladší, tak vy ste říkala, že ste
chodila do víc kin. že ste chodila do [Soběšic,]

LH: [co že sem] chodila?

PV: že ste chodila do víc kin, že ste chodila vlastně do Řečkovic
((Kino Sokola v Řečkovicích)), do Králova [Pole,]

LH: [no do, no] do toho, no tak do toho ře- ((Řečkovice, Kino Sokola
v Řečkovicích)), tam, v tem omladině,

PV: hm

LH: když sme teda, říkám, do těch osumnácti let, protože sem se vdala v
těch osumnácti, pochopitelně, abych nemusela do Německa, no a práce,
byla sem nasazená v té Královopolské, no, takže sme ani nepomysleli na
nějaké tyhle.

PV: hm

LH: a pak, my sme, manžel a já, my sme rádi, jako děcko, my sme už
chodívali po lese, sami, teda s partou, né samy holky, ale prostě celá
parta sme chodívávali, no to sme chodívávali tančit, ani nás kino
nezamímalo ((nezajímalo)), a pak sme šli domů, nebo na Vranov sme
chodili, zase, celá parta,

PV: hm

LH: do kavárničky kde byla, kde byly rourky, se dělaly, trubičky,

PV: <jo>

LH: jak sme tomu říkali, <rourky.> no tam byla taková malá kavárnička,
to se šlo potom přes les zase, to ste nemohla chodit sama.

PV: hm

LH: to zas musela být parta.

PV: hm

LH: protože to neexistovalo, protože kolem nás je celej les, a my sme
rajzovali, odpoledne sme sebrali se, a šli sme třeba na ten Vranov. a
pak sme šli k večeru, o těch pěti hodinách zase z toho Vranova, zase
sme museli lesama a tohle. takže nás potom už kino taky nezajímalo.

PV: hm takže to už ste pak šli radši někam jinam? jako [do kavárny,]

LH: [no chodili sme] na čaje.

PV: jo.

LH: do, třeba do Soběšic sme chodili na čaje.

PV: hm

LH: tam byla zas tahle, tam byla em jak se tomu říkalo, sokolovna, a do
té sokolovny se chodilo na čaje. a turisti, kteří přišli, třeba šli
odněkud, tak se stavili na tom na tom čaji, se tomu říkalo. čaje. ovšem
bylo to takový taneční, takový sportovní, tam se, tančilo se, prostě
šla ste třeba v kalhotech, v botech v těhle, a tam se tančívalo. tak
tam sme chodili.

PV: hm

LH: no a pak sme chodívali tančit taky do pivovaru v Řečkovicích. tam
taky byly takový ty tanečníky, o těch pěti hodinách pro tu mládež.
takže pak nás kino nezajímalo.

PV: hm takže kdy ste asi přestala chodit do kina, nebo ee

LH: no tak ne- nepřestala sem chodit do kina, ne, ale teda kino potom
už, pak mám dojem, že v těch Řečkovicích se zavřelo, takže,

PV: hm

LH: do města se chodilo už i když sem byla vdaná, tak sme chodili na
filmy, který byly vyhlášený, tak to jako už po té válce. po té válce se
snad začalo chodit na ňáký vyhlášený filmy, který prostě, byla tam
bárová ((Lída Baarová)), Nedošínská ((Antonie Nedošinská)), prostě
tohle, Pištěk ((Theodor Pištěk)),

PV: Pištěk ((Thedor Pištěk)).

LH: a takový. takže prostě se třeba na to šlo, no ale zase se nechodilo
každý měsíc, zase třeba za čtvrt roku.

PV: hm

LH: a to už se potom chodilo do města. to už v Řečkovicích
neexistovalo, filmy nejezdily jako po hospodách a tak. takže a no a pak
už člověk chodil do divadla, neměl zájem na na tó, na filmy.

PV: hm

LH: ale říkám, to byly filmy, který natáhly lidi, který byly teda něco
už.

PV: hm jo.

LH: takže to je asi tak všechno, co vám můžu říct.

PV: no já bych se ještě zeptala, když ste ještě chodila do kina, když
ste měla těch dvanáct až patnáct let, tak em

LH: no říkám vám, jak potom byla válka, tak ee to už jako to kino víc
odpadalo. to už sme neměli zájem.

PV: hm a tak třeba v těch třicátých letech, když ste ještě chodila, tak
keré kino se vám nejvíc líbilo, třeba. tady v Brně.

LH: jako myslíte děj? nějakého filma?

PV: em ne. kino. vyloženě [budova]

LH: [ale kino] říkám, kino už potom se nám ee prostě sme neměli zájem.
jak už nám bylo zase těch šestnáct, do těch patnácti snad do toho kina.
ale jak už nám bylo šestnáct, tak už sme měli zase zábavy jedině ty
čaje, který byly o té páté hodině, a takový prostě,

PV: hm

LH: toto nás už zase zajímalo. kina nás už nezajímaly.

PV: tak jo. tak do těch patnácti let, když ste chodila do kina. tak
které se vám tenkrát nejvíc líbilo. jestli [(bylo)]

LH: [prosim?]

PV: keré se vám nejvíc líbilo tenkrát. z těch kin, do kterých ste
chodila.

LH: ňáký program? jako [nebo]

PV: [ne ne,] budova, a vůbec všechno. jako...

LH: ale no tak do těch patnácti to, to bylo ještě ty Řečkovice, byly
dobré,

PV: [Řečkovice.]

LH: [no a] do toho Králova Pole sme se dostali jednou za čas. když sme
měli peníze.

PV: hm

LH: takže to bylo tř- to to to sme si museli teda všichni pěkně
ušetřit. nebo sme si domluvili teda, tak sme
si honem našetřili peněz a to taky nebylo tak často.

PV: hm

LH: tam to bylo moc drahé pro nás, v Králově Poli.

PV: hm

LH: tam to bylo už jinačí, tam už to bylo připravený a ty Řečkovice
byly takový prostě, aby se něco, a ti staří lidé, aby měli kam chodit a
tak. takže to, v Řečkovicích, no, [jako]

PV: [a a jak] to vypadalo, třeba v Řečkovicích, když se promítal film

LH: no tak nic, no, tak plátno, a někde to pouštěl, a židle se tam
nanesly, který byly v Řečkovicích, když tam třeba byla ňáká zábava nebo
něco, sál byl dosti velkej, takže málo kdy myslím to bylo plné, abych
řekla, to prostě bylo takové provizorium, aby teda ty Řečkovice taky
nějak žily, to nebylo jak dneska tisíc, statisícové Řečkovice. to bylo
taky sedláci, a a a domkaři a takový.

PV: hm

LH: to nebylo žádné, myslíte si, že sme tam měli nějaké vysoké domy? to
spíš u nás byli jako ti em snad Vichr, ( ), taková elita už u nás
byla, tak ti měli nádherné víly ((vily)) postavené a tak. jinak to byly
domky, malé domky, nízké.

PV: hm

LH: no. a že náš Vichr byl vlastně, vy si to nepamatujete, no ale víte
na Kobližné, prostě to železářství, to bylo Vichrovo tehdá, tak oni to
mají zas, myslím, nebo já nevím, jak je to teď. ale prostě oni měli ee
zařizovali u nás si pro sebe em tuhle plyn, topili plynem už tehdá oni.
ale on si to zařizoval, jako prostě prodával em ty ty věci, které k
tomu plynu patřily, tak si zařídil plyn. a my ostatní sme neměli. a pak
teprve se, my, ostatní, sme si, povolili nám, že si může teda plynárně
povolit, že může napojit na to jeho vedení,

PV: hm

LH: to bylo všechno prostě takové, vám řikám, my sme neměli na Mokré
Hoře žádnýho em žádnýho koně, žádnou krávu, u nás byly jenom kozičky, a
na ee byly tyhle, byly ee takové vinohrádky, jak se řikalo, a lidi
nosili hnůj v putně, na zádech, do toho vinohrádku.

PV: hm

LH: si dovedete představit, jaká to byla malá obec, tak my sme mo- že
by někdo z těch starších chodil do toho k- kina,

PV: hm

LH: no to málo kdo. protože Řečkovice už byly větší, a tam bylo mnohem
víc sedláků zase než v Jehnicích, tak ti snad zase ti, děcka měly víc
peněz jako my ostatní.

PV: hm

LH: my sme byli ta chudina.

PV: jo.

LH: jo?

PV: jo.

LH: a prostě v Řečkovicích už byli bohatší, protože chodili ee, do
města to měli blíž teda, jako do těch továren, no blíž, chodili pěšky
ke svaté Anně ((Nemocnice u sv. Anny)) polama chodili, aby nemuseli
platit teda tu tramvaj, každý hleděl na korunu.

PV: hm

LH: takže nemohlo si myslet, že by chodil nějak do toho kina. když teda
jednou za čas šel v neděli do toho kina, nebo, to byl svátek.

PV: hm a jak to probíhalo, to představení v Řečkovicích.

LH: prosim?

PV: jak probíhalo to představení, když ste [byla v Řečkovicích.]

LH: [no tak] představení, no normálně. sedla ste si na židli a koukala
ste, co bude.

PV: ((směje se))

LH: takže, jak probíhalo, normálně. dívala ste se na to, neměli sme
rádi moc aby před tím byly ty zprávy, jak voni to jako vysílali, no
prostě sme byli, byli sme rádi, že sme v kině.

PV: hm

LH: bylo to pro nás teda, jako pro nás děcka, když sme se dostaly do
toho kina, když nás <nevyhodili, pochopitelně,> tak

PV: hm

LH: a pak sme neměli peníze. opravdu ne.

PV: hm

LH: na to sme nedostávali. málo kdy, prostě když ste dostala, když ste
přišla domů a maminka řekla ne, nemůžeš prostě, nemáme peníze.

PV: a někteří říkali, že třeba se někdy prodávalo nějaký jídlo mezi
těma filmama, anebo že tam byl nějaký program,

LH: ne ne ne, nic se tam neprodávalo,

PV: hm

LH: nic se neprodávalo, každý byl rád, když měl na ten lístek.

PV: jo. ((směje se)) a v Králově Poli, to bylo taky tak?

LH: v Králově Poli si nepamatuju, že by se prodávalo. a pak nás to
nezajímalo. dyť my sme neměli peníze. my sme byli rádi, že sme ty
desetníky dostali na to, em na to, abysme se dostali všichni do toho ee
kina.

PV: hm

LH: takže sme ty desetníky a všechno posbírali po kapsách, co sme měli.

PV: hm

LH: takže sme si taky, nepamatuju si, že bysme si tam něco koupili,
nebo že bysme mohli prostě něco mít.

PV: hm

LH: byli sme rádi, když sme sehnali, abysme se dostali dovnitř.

PV: hm a třeba da- dalo se bavit při filmu? nebo bavili [se di-]

LH: [v tom] kině?

PV: ano.

LH: no né, no dyť tam bylo ticho, abysme slyšeli.

PV: hm

LH: jak vás mohlo napadnout, že bysme se bavili v kině. to sme se
bavili po cestě, dyť my sme měli z toho Králova Pole zase cestu em
těma, pod lesem, do Zamiku, do Zamilovanýho hájku, jak se tam říká, v
Králově Poli. a to sme šli porád kolem lesa. kdepak bysme se bavili v
kině, anebo prostě tohle.

PV: hm

LH: to sme museli zase jít pěšky.

PV: takže až až po kině ste se bavili o filmech.

LH: no, jistě. po kině, když sme na to měli času dost, to bylo přes
hodinu cesty.

PV: hm

LH: takže kdepak bysme měli ((směje se)) v kině sme seděli jak putičky
a koukali,

PV: ((směje se))

LH: voči vykulený, prosím vás, dyť vy si nedovedete přestavit, co to
bylo jako když ee sme se my narodili. to byla, řikám, jednak byla ta
doba taky těžká, začalo, teprve začalo být lepší ee republika taky
nebyla žádnej med. to bylo taky chudinný strašně moc.

PV: hm

LH: ti lidé, co bydleli prostě daleko, jako města to, tak jedině ty
města měly tu práci, a jinak lidé dělali jenom na polích a tak. žádných
peněz moc nebylo. a ženy nechodily do práce. pro ženy tehdá nebyla
práce. jenom ty, co teda třeba vystudovaly, anebo, nebo ve fabrikách,
říkalo se jim, těm ženám, fabričky,

PV: hm

LH: a ty teda dělaly v továrnách třeba ee tady na Hrnčířské byla
továrna na ee hrnce a na takový věci, tak tam se dělalo prostě, takže
nebylo práce,

PV: hm

LH: každý byl rád, když někde, a jinak se dělalo u těch sedláků.
nemyslete si že něco bylo zvláštního.

PV: hm

LH: a když sme chodili do školy, tak nám ee jehnickej pivovar vždycky
nám udělal, prohrábl cestu s koňma, aby mohl jet s pívem, tak nám
prohrábl cestu, jinak nám tam nikdo nic neoddělal. jenom ti, že
potřebovali se dostat do Brna s koňma, oni měli koně, prostě vozy, a to
pivo vozili do Brna.

PV: hm jo.

LH: takže žádná slast. tam nebylo nic, tam byly akorát tř- ee tyhle,
jablka kolem cesty,

PV: hm

LH: a to sme eště říkali (obstrdlis), a to sme šli ze škole a házeli
sme kamením po těch jablkách, a shazovali a někdo dostal i kamenem do
hlavy. víte?

PV: ježiš.

LH: protože ee žádná prosím sláva. to bylo štěstí, když člověk měl, a
každý šetřil tu korunku.

PV: hm

LH: a pak až se začal Hitler tohle, tak teprve se začalo zbrojit, a
začala být práce. celou tu dobu nebyla práce. nemyslete si, že prvá
republika byla taky ňáká blaženost, že? začala první republika, prostě,
Masaryk ((Tomáš Garrigue Masaryk)) se zasloužil o tom, Štefanik ((Milan
Rastislav Štefánik)), o první republiku, no a tím teprve se začalo
dělat, dyť sme byli tolik let sme byli pod těma, to pod Rakušanama, pod
Němcama.

PV: hm

LH: no, takže a ti nám práci, ty se starali o svý menovce, že? proto
byli Němci vždycky tak nabubřelí, že oni sou něco jiného jako my. my
sme byli tři sta roků sme byli pod Rakouskem, že jo.

PV: jo.

LH: takže žádná slasť.

PV: hm

LH: žádná slast to nebyla. byla chudoba veliká, ee tihle stávkovali, ee
jak se menujou, ee zaměstnanci teda v těch fabrikách, a ty fabričky, s-
prostě stávkovali, protože jim dávali málo platili, pochopitelně,
zaměstnavatel, tak jak je to dnes, se stará, aby vydělal, aby on
vydělal, a musí ty zaměstnance utiskovat, protože nemůže jim dát to, co
by oni chtěli.

PV: hm

LH: a tak to bylo vždycky. a teď při- teda ta první republika, takže i
když jako sme byli už samostatní, což bylo největší dílo našeho
prezidenta, Štefanika ((Milan Rastislav Štefánik)), a těch eště druhých
teda. ale tito dva vlastně se zasadili o naši republiku. no jistě, tak
bylo těch víc, ale hlavní činitelé byli tito. takže to je všechno, no a
začala ee tenhle, Hitler, pořád začal, že válku chce, tohle, tak teprve
se stavěly tyhle, eště zbrojovky ve Vsetíně, na Slovensku se stavěly
prostě a vyráběl se potenciál k válce. tak teprve začalo být lepší. a
po válce zas bylo všechno rozbité, no tak zase byla konjunktura, že se
prostě stavělo, bouralo, a já nevím co [všechno.]

PV: [hm, přestavovalo.]

LH: takže a ee první republika byla teda, ta se vlastně z toho jha,
který trpěli tři sta let, teprve se vzpamatovávala.

PV: hm

LH: takže žádné takové, jako se řekne prvá republika. ano, prvá
republika vlastně musela začít z píky. od ničeho.

PV: hm

LH: no

PV: jo.

LH: takže máte p- prostě řikám vám, peněz nebylo.

PV: hm

LH: a když ste chtěla jít do kina, tak to byl problém. a bylo více
dětí, tak byl problém. ale třeba byli ti menší tak ti ne- nesměli ještě
do kina, takže sme to měli teda tak já jako jedináček pochopitelně se
maminka vždycky nějak, abych mohla, teda abysme mohli jít jako, tohle.
takže sme nemohli si nic moc dovolit.

PV: hm a nešla ste třeba někdy do kina bez placení?

LH: bezplatně? né. no tak leda ee kdo tam ko- pustil bez lístku někoho
svýho z příbuzenstva, no tak to, to nikdo nekontroloval.

PV: jo.

LH: to byl ee to jako, to víte, že prostě, když by- byli rodiče a on
tam trhal lístky, no tak svý děcka si posadil, než přišli <ti druzí.>

PV:<jo.>

LH: jinak teda není žádnej tenle, že by býval je tam pustil. no, nebo
pustil, což já nevim. nepamatuju si.

PV: a podle čeho ste si teda vybírali ty filmy, na keré ste [chtěli?]

LH: prosim?

PV: podle čeho ste si vybírali filmy, na které ste chtěli jít, tenkrát.

LH: no podle, voni, nevim podle čeho. no taky, slyšeli sme, že to bylo
hezké,

PV: hm

LH: no tak sme říkali, děcka, půjdeme, no ten neměl ještě peníze, tak
šetřete, a jak našetříme, tak půjdeme teda do Králova Pole se podívat,
protože to kino.

PV: hm

LH: víte?

PV: jo.

LH: a ty Řečkovice ((Kino Sokola v Řečkovicích)), to bylo jenom takové,
prostě tak, jako když se díváte na světelné obrazy, a prostě tak jak,
nemělo to takovou úroveň, tak jako když to bylo opravdu kino. protože v
těch Řečkovicích museli voddělat židle, tam sme cvičili, a cvičilo se
tam prostě celý týden, že, děcka, em dorostenci, muži, a ženy, chodilo
tam teh- tehdá ee prostě ten Sokol přitáhl velmi mnoho lidí.

PV: hm

LH: takže, ee prostě to se muselo zase židle všechny vyklidit, a to
všechno. takže, no a platil nájem, se tomu Sokolu, že se tam dělají ty,
protože se tam muselo po nich uklidit. takže musel em to kino vlastně
nepatřilo Sokolu, to patřilo někomu, kdo musel platit nájem za to, že
tam promítal ty filmy.

PV: hm, jo jo.

LH: tak. to je asi všechno.

PV: a to to kino v tom Králově Poli bylo teda hezčí? tam se vám líbilo
[víc?]

LH: [no jistě,] no tak to už bylo jako stavěný jako kino.

PV: hm.

LH: to už bylo, protože Královo bylo Pole ((Královo Pole)) bylo
předměstí Brna,

PV: hm

LH: a tam bylo to jediné kino, a pak tam bylo druhé kino, to bylo jako
nějakýho jenom em takové menší, a to bylo ňákého soukromníka. kdežto
tady v tom Králově Poli, to bylo té obce, nebo já nevim koho, nebo
státní nebo jak to bylo. a to bylo už jako kino připravený, tak
chápejte, že to už mělo jinej ráz.

PV: hm. jo.

LH: no.

PV: takže tam se vám asi líbilo víc, v tom Králově [Poli.] ((Královo
Pole))

LH: [prosim?]

PV: že tam se vám asi líbilo víc, v tom [Králově Poli.]

LH: [ale no tak] jistě, líbilo, ale to jako v Řečkovicích ((Kino Sokola
v Řečkovicích)) to bylo lacinější.

PV: aha, jo. ((smích))

LH: ((smích)) dívejte se na to, že všude,

PV: hm

LH: furt byly peníze, peníze.

PV: hm

LH: a to nás odrazovalo, protože ty peníze sme my děcka neměly, <tak
sme nemohly jít> kam bysme chtěly.

PV: hm.

LH: takže sme brali Řečkovice jako prostě, že tam deme, že se nám to
taky líbilo, ale nebylo to kino ((Kino Sokola v Řečkovicích)), byl byl
to sál em Sokola.

PV: jo.

LH: a ten vypadal jinak, byly tam ee kruhy tam visely, a tak [dále.]

PV: [jo jo jo.]

LH: museli z toho oddělat bradla, a já nevim, co všechno se muselo. a
to se muselo zase zaplatit tomu Sokolu.

PV: hm

LH: ten Sokol musel z něčeho žít.

PV: hm jo. já bych se ještě zeptala, když ste si teda vybírali ten
film, na který em na který půjdete,

LH: ale no říkám, to sme si vybírali, když sme měli hlavně peníze.

PV: jo.

LH: ((smích))

PV: a kde ste se třeba dozvěděli, jaký ten film [má být, nebo]

LH: [ale no tak] jistě ti (větší) nám to řekli.

PV: ti větší.

LH: že byli na tom, a že to bylo pěkné, no tak sme šli taky, že to bylo
pěkné.

PV: jo.

LH: to se roz- ee mezi sebou se to nebyly noviny ((smích)) <aby vám
něco,> že jo, co se hraje nebo, tam byl ňákej program vyvěšenej ani
nevím, a to dycky mezi děckama bylo, děcka, půjdeme do kina. no, máte
peníze? když sme řekli no nemáme, nebo kolik tohle, no tak se nešlo.

PV: hm

LH: no a pak se chodilo, řikám vám, jak o těch patnácti, šestnácti se
chodilo na ty čaje, to nás víc lákalo, že jo.

PV: hm

LH: tam byla společnost, tam byla, hudba, no. a kino, to už nás tolik
nezajímalo.

PV: hm

LH: a jedině řikám, a když sem byla vdaná, tak zase, prostě když bylo
něco pěkného, ten řekl to bylo hezké, bylo krásné, to bylo ná-
nádherné, no tak se šlo podle toho. to byla prostě taková reklama.
jeden druhýmu řekne, a to bylo jak reklama, kdybyste měla napsaný na
někde že tohle. tak na to se šlo.

PV: hm

LH: no.

PV: a předtím třeba, zajímalo vás z který země je ten film, nebo

LH: prosím?

PV: eště předtím, ee jestli třeba bylo důležitý, z který země ten film
je, třeba jestli je anglický, nebo jestli ste měla radši filmy z nějaké
země, nebo

LH: no tak, anglicky, no tomu sme nerozuměli, no tak s- byly tam

PV: titulky?

LH: dole napsaný, no tak sme prostě, a jinak sme si to domysleli, že
jo.

PV: hm

LH: tak jak když prostě, když č- čtete a nerozumíte, rozumíte třeba
nějakým slovům, a druhým ne, anebo když neslyšíte, tak jak třeba já
teď,

PV: hm

LH: a koukáte se na film, no já se teď vůbec nekoukám na televizi,
protože to pro mě nemá už vůbec žádnou cenu, ani ty sluchadla mně
nepomůžou, protože já slyším třeba začátek, dvě tři slova, a pak už
nerozumím ničemu.

PV: hm

LH: tak já se můžu třeba dívat, tak jak sem se dívala na tu zahradu
((Ordinace v Růžové zahradě)), ee ee tu jak teď byl ten em ten seriál o
té,

PV: jo.

LH: takže sem slyšela, takže sem to věděla, od začátku, to sem ještě
slyšela, no, a pak sem jako si domýšlela.

PV: hm

LH: že oni mluvili, to sem nevěděla, ale byly tam zápletky takový, tak
sem si všechno domyslela.

PV: hm

LH: a neslyšela sem, takže ani nemám tady ani televizi, protože je mně
na houby.

PV: jo.

LH: no. takže vidíte, že mně musíte říkat takle,

PV: hm

LH: takže em proč se budu na to dívat.

PV: hm

LH: mě to nezajímá už. já čtu stále něco, a prostě, anebo film, třeba
se podívám na to, třeba sem o tom četla,

PV: hm

LH: a ee řeknou mně děcka, babi, to je, teď budou vysílat, no tak na to
se dívám, protože sem si to přečetla, tak, tak to vidím eště ve filmu,

PV: hm

LH: v televizi.

PV: jo, jo.

LH: a jinak, ten život se mění.

PV: hm

LH: a jak stárnete, tak všechno vás přestane bavit, protože nemáte k
tomu to, co potřebujete. buď třeba sluch,

PV: hm

LH: nebo oči, a tak dále. takže to vás potom přestane bavit. takže na
nějakej film, abych šla, to už taky pro mě není.

PV: hm

LH: a i dříve, taky protože jednak to člověk už nemá zájem, a- abyste
chodila někde, já sem na to chodila strašně moc do divadla, my sme měli
předplatný s manželem, když potom zemřel, no tak sem chodila do divadla
s kamarádkama, jenomže všechny prostě vystoupily, já sem bydlela až na
té Mokré Hoře,

PV: hm

LH: takže já sem potom jela ee až na ee to jezdilo až na Ořešín,
jenomže když třeba se divadlo protáhlo, tak pak sem musela z Řečkovic
jít pěšky až na Mokrou Horu, to je dobrá půlhodina [večer,]

PV: [no,]

LH: á když se to roz- rozprchlo z teho, z té tramvaje, tak sem šla
sama, takže sem prostě toho nechala, a pak sem měla hospodu před ee
před ee sebou, na druhé straně, a no a to právě když sem přišla, tak
chodili chlapi ze z hospody, a když viděli samou ženskou, že de z to,
neměla sem to daleko, ale že oni zrovna chodili z hospody, měli různé
poznámky,

PV: hm

LH: a pak každej viděl, že du domů, a že su tam sama, že su vdova,
dlouho sem byla vdova, takže, no <(teda su doposud)> ((smích)) <aby ste
si nemyslela, že sem,> nevdala sem se, ani sem

PV: hm

LH: neměla žádného přítele, takže em prostě je to takové nepříjemné. no
tak

PV: [jo, ( )]

LH: [eště,] eště tady mám dokonce do roku dva tisíce pět sem chodila
pořád do divadla.

PV: hm

LH: no, a teď už teda,

PV: už ne.

LH: ale su ráda, když tady příde, ee a a příde ňákej prostě soubor,
zazpívá árie z ňákejch operet, nebo opery dokonce, a nebo z takový
zpěvák, který tady hrál na tohle, a hrál ty písničky, který my sme
kdysi tančili, a

PV: hm

LH: a to všechno. tak to mě teda zase jako postaví na nohy, že su zase
třeba si připadám mladší.

PV: hm jo.

LH: jinak je to všechno, a teda em říkám, filmy, no to už vůbec.

PV: hm

LH: mě nezajímaj.

PV: já bych se ještě chtěla zeptat, vy ste se předtím zmínila, že ste
byla někdy na nepřístupným filmu?

LH: na čem?

PV: na nepřístupným filmu? když ste byla menší? že ste chodila na
nepřístupné filmy?

LH: no tak to moc né, no dyť vám řikám, to nás tam nepustili v těch
Řečkovicích.

PV: hm

LH: a když sem byla em malá, tak to to nás nepustili, kdepak. protože,
to víte, hlavní věc byla, aby ti starší se přišli podívat,

PV: hm

LH: a my děcka, a tehdá na to se dost drželo, děcka nesměly chodit na
ňáké filmy. na to se hodně d- dával důraz.

PV: ale, ale někdy [ste]

LH: [ale] ňáké pohádky, aby pro nás zvlášť pro děti,

PV: hm

LH: to neexistovalo.

PV: jo.

LH: to sme mohli, řikám, až tak od těch dvanácti, třinácti teprve na
ten nějaký film se jít podívat,

PV: hm

LH: který nebyl příliš závazný, em závadný, jak voni říkali, abysme se
nepokazili, děti, to nebylo ja- jako dneska aby řekli, že že
štrnáctiletému chlapci daj kondomy aby mohl, aby měl,

PV: hm

LH: že je to potřeba. no to to ne, to neexistovalo.

PV: ne.

LH: víte?

PV: dobře.

LH: tady takovej <tenhle.>

PV: hm (.) já bych se ještě zeptala, bylo pro vás třeba důležitý,
jestli byl film černobílý nebo barevný? tenkrát.

LH: no tak jistě ten ee barevný

PV: [barevný.]

LH: [byl] lepší, pochopitelně. to už si ani člověk nedovede představit
jako ten prostě ten tmavý film jenom. to, ten zvítězil, ten barevnej, a
ta mluva, to všecko, to jakmile se to prostě pořád zlepšovalo,

PV: jo.

LH: no tak to víte že nás to jako děcka, když sme byly děcka, prostě
sme koukaly na to jak,

PV: hm

LH: <oči sme si mohli na to, víte?> ((smích))

PV: jo, určitě. já bych se ještě zeptala, jako co dělalo film dobrým
filmem. co bylo...

LH: prosim?

PV: jako co pro vás byl dobrý film, tenkrát, když ste...

LH: já teď nerozumím.

PV: em co pro vás byl dobrý film. (.) když ste šla na ňáký film, a
líbil se vám, tak ee

LH: no tak když se nám líbil, tak sme zase těm ee řekli děcka, viděli
ste to? nebo ee pudem se podívat? no a zase, jestli sme měli peníze,
tak sme se mohli jít na to podívat. když sme neměli, tak sme nemohli
jít.

PV: hm

LH: tady hrály furt peníze. a hrají peníze celej život.

PV: jo.

LH: když máte peníze, můžete všechno. a když sme neměli, řikám, my sme
neměli žádné kapesné. my, když sme poprosili doma, tak sme třeba na ten
film dostali, něco, no ale jinak řekla ee prostě a všichni sme tak
byli, protože tam nebylo těch boháčů, mimo těch milionářů.

PV: hm

LH: ale tak jako obyčejní lidé, anebo bylo víc děcek, někteří ani
nedostali na ten film, rodiče je nepustili, protože to sou peníze.

PV: hm

LH: takže peníze hrály velkou roli tady v tom, abysme mohli chodit do
kina.

PV: hm já bych se zeptala, byla ste na nějakém filmu třeba víckrát?

LH: jak?

PV: chodilo se třeba na ňáké filmy i víckrát? za sebou?

LH: počkejte, ee

PV: ee chodila ste na nějaký film víckrát? několikrát po sobě?

LH: po sobě? abych viděla? ne,

PV: ne.

LH: to to sme nikdy, no když už sem ho viděla,

PV: ((smích))

LH: tak proč bych na něj šla?

PV: <jo, dobře.>

LH: ((smích))

PV: (.) ee já bych se ještě zeptala, když ste byla v kině, byla tam
ňáká přestávka?

LH: ano, byla. byla.

PV: a co se dělo o přestávce?

LH: no tak nic, seděla ste na místě, no protože ste neměla kam jít,
nanejvýš že člověk musel někam jít.

PV: jo.

LH: ale většinou ste jako seděla.

PV: hm a byl tam ňákej program, nebo...

LH: ale ono těch přestávek pravděpodobně nebylo moc. on byl jako
předtím ňákej ten ee ty zprávy nebo něco? a oni tomu říkali, jak se
tomu tehdá říkalo, já nevim. no a pak ste si sedla a seděla ste celý
film, abyste jak si šla něco koupit, tak to si ani nepamatuju. řikám,
tam nebývalo žádné občerstvení spíš.

PV: hm

LH: ani v tom Králově Poli já si nepamatuju že, no tak my sme neměli
peníze, no tak my sme nemuseli chodit, ale že by to byl ňákej ee prostě
třeba se stalo, že se jim přetrhl film. no tak byla ta chvíle,

PV: hm

LH: kdy to opravili, a zase jelo dál. ale v Řečkovicích si nepamatuju,
že by byly ňáký přestávky. a v Králově Poli taky ne. ne- nepamatuju si.
protože když už ti lidé seděli, a teď by se rozběhli, ne. nepamatuju
si, že by byly přestávky. Jedině, když se něco stalo, že se třeba, a to
se stávalo v Řečkovicích, že se to třeba něco přetrhlo nebo něco,

PV: hm

LH: takže, ale v Králově Poli si nepamatuju, že by sme někdy prostě
nebo jinde, to ste si koupila předtím, když ste chtěla něco pojíst,
nebo tohle, ale ani myslím na po- na a ee em nevim. nevim. to si
nepamatuju. opravdu si nepamatuju, že by tam byly nějaké velké
přestávky.

PV: hm [ale bylo to]

LH: [ale v těch Řečkovicích] se pamatuju, že se jim snad ten em
přetrhl, nebo čert ví co bylo, to si tohle,

PV: hm

LH: ale že by se odcházelo, to leda když někdo musel odejít, tak šel,
protože musel odejít, a ani to moc nebylo. em-em. takže,

PV: hm

LH: sem vám asi řekla všechno.

PV: né, já bych měla ještě pár otázek, jestli můžu.

LH: prosím?

PV: že bych měla ještě pár otázek.

LH: ještě pár otázek?

PV: ještě pár otázek. já bych se chtěla zeptat na protektorát, jestli
si pamatujete jak to, jak to vypadalo,

LH: no na protektorát, to říkám vám, my sme nechodili do kina,

PV: hm

LH: za protektorátu, protože to už sem byla vdaná, a za protektorátu
sme nechodili do kina, opravdu ne.

PV: hm

LH: teda aspoň já si nepamatuju, že by sme s manželem šli do kina. až
po válce, tak to ano, tak to byly teda, no jistě, a pamatuju si, když,
když ee hráli ježišmankote, jako ty indiáni, když hrá- jako byli, a
prostě ten herec, to byl ně- to byl německý to bylo, byl no pře-
přelož- em přé- ((smích)) no přeloženo do jako ty, byly, ale jak se to
menovalo. ti indiáni a ten jejich ochránce veliký.

PV: em vinetů? nebo em

LH: prosim?

PV: vinetů ((Vinnetou))?

LH: no.

PV: jo.

LH: tak na to sme chodívávali.

PV: jo.

LH: no, to bylo prostě taková atrakce, tak na to se chodilo.

PV: hm, jo. a bylo pro vás třeba důležitý, kdo hraje v tom filmu, kerý
herec, nebo kerá ee jestli bylo důležité, který herec, nebo kerá
herečka hraje ve filmu.

LH: no tak em to to hlavně vždycky na bárovu ((Lída Baarová)) na tu sme
teda, když tam hrála bárová ((Lída Baarová)),

PV: hm

LH: anebo Nedošinská ((Antonie Nedošinská)), a Pištěk ((Theodor
Pištěk)), no tak to byli naše oblíbený, protože to byla legrace, že,
Pištěk ((Theodor Pištěk)) s ee [touhle Nedošinskou ((Antonie
Nedošinská)),]

PV: [jo, jasný]

LH: no a bárová ((Lídá Baarová)) byla prostě hvězda pro nás tehdá. pro
nás tehdá byla, než teda utekla do toho Německa, jak potom teda
dopadla.

PV: hm

LH: tak dopadla.

PV: hm

LH: to už byla její věc, že. to bylo prostě tak. už jaksi upadla.
protože nezachovala si vlastně to češství, nýbrž se zahodila

PV: hm

LH: s gestapákama a takovýma lidma, tak jednak ji odsuzovali, a jednak,
když potom přišla po té válce, tak teda prostě upadla opravdu do
velkého nebezpečí, což pro ni končilo, že zase se vrátila zpátky do
toho Německa, a

PV: hm

LH: protože opravdu ti Češi v ní viděli cosi jiného, upla- než jako se
se zahodila s takovým

PV: hm

LH: Němcem. eště k tomu tak jako s takovým znechucením prostě, lidé ju
odsoudili. moc ju všichni odsoudili.

PV: hm

LH: no a jako dopadla celá rodina, tak protože řikám, Češi ju velmi
odsoudili, protože ju milovali dokonce, dá se říct. toto bárová ((Lída
Baarová)) když se řeklo, to byla prostě veličina. no a pak, když
přišla, tak se nemohla divit, že ti lidé ju přímo nenáviděli, že se
zahodila s takovým Němcem, ještě s takovým Němcem.

PV: hm a pamatujete si za toho protektorátu, že by ste třeba slyšela,
jak jak vypadají ty filmové představení, nebo nějaké zážitky lidí z
kina? jako? mluvi-

LH: jak myslíte. jak to myslíte [teď. nerozumim.]

PV: [nevim, mluvili,] mluvili za protore- protektorátu lidi nějak o
filmech? o kině, když ste sama nechodila, jestli si něco pamatujete?
jak to vypadalo?

LH: hm to ještě, víte za protektorátu už sem měla dceru, už sem neměla
čas, byla válka, neměla ste čas na takový věci.

PV: hm

LH: měla ste co dělat, abyste byla živá, abyste vlastně přežila tu
válku, byli sme ve sklepě, při ee vrchu na nás těma tatušema ee
PV: hm

LH: pálili Rusi, z druhéj strany byli Němci, utíkali sme s děckem v
kočárku do Brna, právě po tím hájkem a po tím lesem, a manžel s
kamarádem říkali, nedívej se tam, tam sou mrtvoly, ee tak sme šťastně
přešli ee jako do toho města k těm známým, protože tady už bylo po
válce, v Brně, a my sme vlastně měli největší boje, v Jehnicích ve
škole byli em na tohle ti Němci, stříleli dolů, tam byli Rusi všude,
teď nahoře ze Soběšic byli zase Rusi, takže to byl prostě takový boj o
život, a ne aby měl člověk čas na nějaký ee kina nebo něco.

PV: hm

LH: tady ste vlastně celejch těch pár roků vlastně bojovala o svůj holý
život. běda, kdybyste měla ne- nepřátele, kteří hajlovali, kteří byli
dvojí, jenom aby se měli dobře, hrozná ee em ta, em ty nesváry mezi
těma lidma, tu nenávist, jedni chtěli Hitlera, druzí ho nechtěli, to je
hrozná nenávist, když si vzpomenete, a stačilo slovo říct a třeba vám
dosvědčili něco, co ste neřekla, dostala ste se do koncentráku, nebyl
čas vůbec myslet, myslela ste jenom na ten život.

PV: hm

LH: jakej, dopadnete jestli to vůbec přežijete.

PV: hm

LH: protože když přišli potom Rusi, do toho sklepa, to sem měla malou,
(.) ve štyryaštyrycátém se narodila, v říjnu, takže byla maličká, takže
přišli Rusi do tohoto, ten sklep byl malej, tak jako eště si vy-
vyměnili s manželem hodinky, ne ukradli, ale vyměnili si, dokonce byli
celkem slušní, ovšem člověk nevěděl, co bude.

PV: hm

LH: tak ste nemohla mít na nějaký prostě em na něco myslet o filmu,
nebo to.

PV: hm

LH: to prostě ne- neexistoval ten, těch, ty tu dobu, co ste, co sme
byli teda jednak v tom sklepě, jednak tu dobu celou, ste furt žila ve
strachu, jestli se vůbec dožijete nějakého prostě osvobození, nebo to.

PV: hm

LH: tak ste neměla zájem o žádnej film.

PV: jo.

LH: a o nic. měla ste jenom strach o svůj život, o stra- ó, prostě o to
děcko ste měla strach, aby se jako s- jemu něco nestalo, jídla nebylo
takovýho, ani ani ta pitomá rýže nebyla, protože moje dcera začala
prostě hubnout, a já sem potřebovala na em výživu jako z té rýže uvařit
tu kašičku, nebo něco. měli sme kozu, tak sme byli rádi, že sme měli to
mlíko, že sme jí, a pak manžel chodil z toho Brna asi týden než proto
mlíko, abych já ji měla čím přikrmit,

PV: hm

LH: protože nebylo. nikde nic. takže to bylo období, kdy nebyl zájem,

((rozhovor na dvacet sekund přerušen příchodem jiné osoby))

LH: takže prostě sme neměli zájem o nic jiného, než abysme se dostali z
toho,

PV: hm

LH: pod- je ee teda toho nátlaku těch Němců.

PV: hm

LH: a byli sme šťastní, když skončil.

PV: jo.

LH: to je všechno asi, co vám můžu říct. proto myslím, mám dojem, že
ani nehráli, ani nikde, protože všechno to asi upadlo v té době. ma- a
no tak ee jistě, bylo tady plno vojáků, plno Němců, možná že teda měli,
no a to víte taky, že tady byl v Brně Německý dům, že se tam všechno
soustředilo,

PV: hm

LH: že potom se s- em ee ee já nevim, ee shořel, nebo jak to všechno
bylo dokonce. takže to je asi všechno, co vám můžu říct. a to opadl
zájem, říkám, o všechno. jenom o to, aby člověk prostě z toho vyvázl
živej.

PV: hm a ee když jako pak skončila válka, tak se to změnilo?

LH: no a když skončila válka, tak bylo všechno rozbité, zas nebyl žádný
zájem, domky sme měli rozbitý, opravovaly se, ee takže zase nebyl žádný
zájem,

PV: hm

LH: nebyly peníze, teď ste měla domek opravovat, teď děcka už ee byly
teda ee dcera už byla větší, že, tak už taky, teď ste jídlo musela
prostě honit, páč vám nestačilo, abyste, nemohla být živá z těch
lístků, tak se muselo kupovat načerno, a tak dále, zas to stálo velký
peníze. protože ee ti sedláci zas byli tak chytří, že chtěli rychle
zbohatnout, tak jako teď je všude, aby se rychle každý zbohatnul,
jenomže se nekradlo po em milionech a miliardách, nýbrž se kradlo po
stovce, po tisícovce.

PV: hm

LH: ale nekradlo se tak, jak se krade teď.

PV: jo. dneska je to,

LH: jo?

PV: no.

LH: tak to je všechno.

PV: já bych se vás ještě na něco zeptala jen. tady je takový seznam
filmů, jestli byste se na něj podívala, em jestli byste si vzpomněla,
jestli ste viděla nějaký z těch filmů, tenkrát v těch třicátých,
čtyrycátých letech v kině.

LH: no, Mata Hari, to sme se dívali na to. (.) tři muži ((Tři muži ve
sněhu)), Svět patří nám, to taky,

PV: hm

LH: Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), ano.

PV: a em [líbily se vám ty filmy?]

LH: [U pokladny stál,] (.) Opereta, já nevim, Opereta, jak to myslíjou,
jakou operetu.

PV: em to...

LH: Vídeňská krev. Muži nestárnou, Dobrodružství barona Prášila taky.
Tanečnice, La Paloma taky.

PV: hm jo, to, to je celý.

LH: to už dál není?

PV: a který? ne, ne. a který se vám tak nejvíc líbil z těch filmů.

LH: co se mně nejvíc líbilo?

PV: hm. asi.

LH: no, Mata Hari byla velice hezká. tady, Ducháček to zařídí. Cácorka,
Tři muži ve sněhu, svět patří, Svět patří nám! Sněhurka a sedum
trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to teda v těch v mladších
letech.

PV: hm

LH: to tak ty

PV: a to ste viděla v em Králově Poli? em nebo Sněhurku ((Sněhurka a
sedm trpaslíků))?

LH: to si nepamatuju.

PV: už nevíte.

LH: jestli už v Řečkovicích nebo v Králově Poli. ale určitě, říkám, buď
Řečkovice nebo Královo Pole. Ducháček to zařídí, no to byla legrace. U
pokladny stál, no to zas byla pěkná legrace.

PV: hm

LH: Vídeňská krev, no velice, velice pěkný. to už sem byla starší. Muži
nestárnou, taktéž. no barona Prášila ((Dobrodružství barona Prášila)),
to sem viděla v mladších letech.

PV: hm

LH: Sobota. tak to byly, no to, to můžu tady, to co sem říkala, to bych
mohla odškrknout, klidně.

PV: jo.

LH: no, opravdu.

PV: a co se vám na těch filmech jako líbilo nejvíc.

LH: prosim?

PV: co se vám na těch filmech líbilo nejvíc, jestli herci, nebo to, že
to je komedie, nebo...

LH: né, ee jak vám to mám říct. tehdá se mi to líbilo všechno.

PV: jo.

LH: byla sem nadšená.

PV: jo.

LH: no.

PV: ((smích)) dobře.

LH: no Ducháček to zařídí. nebo U pokladny stál. Vídeňská krev, no to
je všechno nádherný. <Muži nestárnou, no to taky.> baron Prášil
((Dobrodružství barona Prášila)). Neviděli jste Bobíka?, to sem
neviděla, ta Mata Hari, to bylo nádherný, Moderní doba, Svět patří nám.

PV: hm

LH: (no duchá-) Ducháček to zařídí, U pokladny stál, to (mně se těch)
všechno tady toto, co vám říkám, všechny líbily, to by sem teda mezi
pár jako, co teda jako a ani sem třeba neviděla. tak nebo Vídeňská
krev, to vím, to je, to bylo něco jedinečného. La Paloma. (to je,)
takže tady toto, Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)), to mně nic neříká,
Tanečnice taky ne, toto, Muži nestárnou, Vídeňská krev. To byl český
muzikant, U pokladny stál,

PV: hm

LH: Ducháček to zařídí, Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)), to byly ty moje dětský léta ještě teda, takový ty

PV: hm a to [bylo vlastně,]

LH: [dvanáct, třináct,]

PV: a to bylo barevné tenkrát, ne?

LH: nó, to bylo Řečkovice, pochopitelně, Cácorka...

konec rozhovoru

Rozhovor vedla: Lucie Česálková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: bydliště narátorky, Brno; 15. září 2009

Rok narození: 1922, bez sourozenců

Bydliště do roku 1945: ulice Poděbradova – dnes Viniční (Židenice)

Povolání rodičů: Otec byl vojákem, po válce, promítač v kinu Jadran.
Matka soukromně vyučovala hru na klavír.

Povolání narátora: V letech 1943 – 1946 pracovala v uměleckém ateliéru
v Alfa pasáži. Poté vystudovala FF MU a celý život pracovala jako
učitelka. Nejdříve nastoupila na Křídlovickou, kde učila na národní
škole. Poté byla ředitelkou školy na Hybešové, ve škole na Koněvové
byla zástupkyní ředitele a nakonec na Gymnáziu Slovanské náměstí.
Dohromady učila 30 let, poté 13 let dělala v Moravském muzeu lektorku.

LČ: dobrý den, já se vás na začátek nejdříve zeptám vlastně na to,
abysme měli zrekapitulované vaše osobní údaje, tak se vás zeptám na
vaše jméno,

IK: já su Irena K.

LČ: ano, na váš rok narození,

IK: rok dvacet dva.

LČ: a kde jste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět. kde jste se
narodila.

IK: v Brně.

LČ: a kde ste...

IK: já sem se narodila v Brně, v Brně sem vyrostla, a sem tady dodnes.

LČ: a na jaké [ulici]

IK: [v Židenicích,]

LČ: v Židenicích.

IK: a to byla ulice em která me- ména se střídala, takže to byla
Poděbradova, untrtenvajnbergen ((Unter den Weinbergen)), a teď je to
Viniční ulice.

LČ: ano

IK: ale já sem se přestěhovala, tam sem bydlela šedesát roků,

LČ: hm

IK: a pak sem se přestěhovala sem, to je část Židenic říká se tomu
Juliánov.

LČ: ale do roku čtyřicet pět ste pořád bydlela v [těch Židenicích.]

IK: [ano ano.]

LČ: a kde kde jste chodila do školy.

IK: do školy sem [chodila]

LČ: [na měšťanku,]

IK: na obecnou školu v Židenicích,

LČ: ano,

IK: a em od páté třídy sem studovala na dívčím reálném gymnáziu
((Státní dívčí reálné gymnázium)) v Brně na Mendlově náměstí.

LČ: a em později ještě ste...

IK: vysokou školu Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. ovšem s
přerušením, protože já sem maturovala v době hajdrichiády
((heydrichiáda))

LČ: ano

IK: v dvaačtyřicátým roce, školy byly zavřeny, a pak sem teprve,

LČ: po válce,

IK: mohla nastoupit na vysokou školu.

LČ: a kdy ste se vdala?

IK: <počkejte, to si musim trošku uvědomit.> (.) já sem pak
vystudovala, učila sem, stala sem se kantorkou, a já sem byla za války
zraněná při bombardování, takže sem přišla o ňáký prsa, tady sem byla
zraněná a nemusela sem po absolvování Filozofické fakulty nastoupit na
venkov, jak nás potřebovali, kantory, a nastoupila sem na Křídlovické
taky v Brně, tam sem zase jela učit, ačkoliv sem byla vyso-
středoškolská profesorka, tak sem učila na národní škole,

LČ: hm

IK: potom sem přešla na Hybešovu ((ulice Hybešova)) tam sem
ředitelovala, to už sem byla vdaná.

LČ: ale to bylo tedy až po válce ste se vdávala.

IK: ano, po válce.

LČ: v padesátých letech.

IK: padesát myslím.

LČ: hm a jaké bylo povolání vašich rodičů em [když ste byla malá.]

IK: [tatínek byl] voják,

LČ: hm

IK: československé armády, a <později> kupodivu to souvisí s tim, když
válka skončila, tak on šel do civilu, a byl vedoucím kina.

LČ: aha

IK: takže

LČ: kterého?

IK: kina Jadran v Králově Poli.

LČ: aha

IK: no a maminka byla učitelka hudby, měla soukromou na klavír
vyučovala.

LČ: aha a měla ste sourozence?

IK: ne, já sem byla sama.

LČ: a vy ste tedy dosáhla vysokoškolského [vzdělání.]

IK: [ano.]

LČ: a to vaše povolání vlastně bylo celou dobu ste vyučovala.

IK: ano. potom byla základní em já sem ředitelovala na Hybešce ((ulice
Hybešova)), na em pětitřídní národní škole, potom sem em byla na
osmiletce, pak to byla devítiletka, pak sem přešla na Koněvovu, kde sem
dělala zástupkyni ředitele, a odtud sem přešla na Slovanské náměstí na
gymnázium, takže já sem se <z Brna vůbec nedo-> a tam sem skončila. a v
devětasedumdesátém roce.

LČ: hm

IK: tak skoro třicet roků sem učila, a to už na mě čekali v muzeu
moravském ((Moravské muzeum)), kde sem dělala třináct roků lektorku.

LČ: aha, takže potom ste ještě [(vyučovala.)]

IK: [ano, třináct] roků ještě učila.

LČ: a kdy ste přestala pravidelně chodit do kina, jestli to dokážete
nějak [( )]

IK: [<no>] no tak myslím až za komunistů sme chodili hodně do kina
pochopitelně, takže až až po tom roce osumdesát devět,

LČ: aha

IK: můžu říct.

LČ: a teďka bysme se z téhlecté jakoby rekapitulace těch osobních údajů
dostali už k té vaší dětské zkušenosti s kinem, s chozením do kina,
vzpomněla byste si na svojí první návštěvu kina? když ste byla poprvé v
kině?

IK: ano, vzpomněla, protože, já sem bydlela v Židenicích, a odmalička
naše rodina, jako za první republiky byli sokolové,

LČ: ano,

IK: a já v té jednotě pracuju dodneška, vlastně jako kronikářka. a em
jako sokolka, tak jako tam vím, že em se promítalo, to sem byla malá
holka, a promítalo se v tělocvičně, em té jednoty. to se dycky
postavily židle, a byl to němý film, a k tomu se hrálo na klavír. a
když já sem se narodila v dvaadvacátém roce, tak řekněme že mně bylo,
no, já to tady mám, v roce dvaadvacet, tak to sem se narodila, tak ten
Sokol získal pr- em Sokol získal koncesi že může promítat. a to byl
němý film. a tam si pamatuju, že sem jako šestiletá snad, tam dostala a
němý film Jánošík sem tam viděla.

LČ: takže to nebyla přímo představení pro děti.

IK: ne.

LČ: to bylo obecně...

IK: to bylo, to pro děti se hrálo loutkové divadlo v Sokole.

LČ: aha

IK: a tady to mám napsaný, v roce třicet se ozvučilo to kino,

LČ: aha

IK: takže začali promítat se zvukem, a v roce čtyřiačtyřicet Sokol
postavil kino v Židenicích.

LČ: hm

IK: to kino se menovalo Hvězda, a trvalo ne ne ne, v roce třicet. v
roce třicet em to kino

LČ: to byla ta Hvězda.

IK: ano. byla Hvězda a v roce čtyřiačtyřicet za války to kino bylo za
bombardování zničeno. a už nebylo obnoveno. takže v Židenicích bylo
kino Slávie ((Kino Slávia Židenice)), kino Sport, do toho sme chodili,
a potom do toho kina Hvězda.

LČ: a jako teda malá ste chodila hlavně do té tělocvičny sokolské.

IK: to sme chodili tam, ano.

LČ: a tam ta představení byla jak pravidelně?

IK: no vždycky v neděli.

LČ: v neděli.

IK: v neděli jenom. to se postavily židle a potom v pondělí už se
cvičilo, čili židle se sba-

LČ: to bylo ňák odpoledne nebo navečer ta představení.

IK: odpolední, odpolední.

LČ: a jak často ste do kina do těch svých třeba kolem těch deseti let
chodila, jak často to bylo to bylo...

IK: no tak to sme chodili na ta nedělní představení,

LČ: ano

IK: že, no, do těch kin, do toho kina Slavie ((Kino Slávia Židenice)) a
kina Světozor, tak to už sem chodila, když už sem chodila na obecnou,
že,

LČ: hm

IK: a když sem začala jezdit, to sem jezdila tramvají ze Židenic od
páté třídy do té, na to Starý Brno, na to Mendlovo náměstí, no tak to
už sme chodili do městských kin.

LČ: a jak často ste em nebo vlastně s kým ste chodila, v těch
Židenicích ještě do kina.

IK: no tak jako malou mě tam vodili naši, že,

LČ: a chodili s vámi, nebo

IK: ano, otec, otec třeba ani při em se tam sešel s bratry a sestrami a
něco dělali, že, a já sem se tam dívala.

LČ: a takže ste měla i kamarády z toho Sokola tam?

IK: no jistě, všichni sme, eště dnes chodím do Soběšic za <sokolikama>
a to do Sokola vůbec chodim.

LČ: a i v té době ste už navštěvovala kromě toho sokolského kina i ta
em kina třeba tu Slávii ((Kino Slávia Židenice)),

IK: ano, ano.

LČ: [a tam ste chodila]

IK: [té se říkalo] <blechárna, protože to sme, to bylo hrozný kino,
ale ten Světozor, to bylo hezký kino, bylo še- (šikmé,) ta Hvězda taky
byla, takže od všudu bylo vidět, a chodili sme za korunu za dvě, podle
toho...

LČ: a do tehlectěch kin ste chodila s kým.

IK: no tak to už potom em s kamarádkama ze Sokola, že, [s kerými sem]

LČ: [zase ze Sokola,] ne ze třídy třeba.

IK: no protože já sem vlastně em od páté třídy chodila tam, takže sem
měla spolužačky spíš z celého Brna, který se tam scházely, protože to
bylo jediné dívčí reálné gymnázium, takže tam sme chodily, takže to už
sme chodily do města, do Dopzu ((Dopz)) do Kapitolu ((Kapitol)), em do
Moravy ((Morava)), já nevim, do Alfy ((Alfa)) a...

LČ: a vnímala ste třeba nějak rozdíly mezi těmi kiny, kerá byla jako v
těch Židenicích, a potom těmi městskými kiny?

IK: no tak v městských kinech bývaly premiéry, že, kdežto tady, řekněme
že tady převládal český repertoár, že, v těch, ale taky se tady dávaly
grotesky, že, a takový.

LČ: a řekla byste, že se tedy ty filmy tam dávaly později než [v tom
centru.]

IK: [ano, ano.] když sem chtěla vidět třeba Sněhurku a sedum trpaslíků
((Sněhurka a sedm trpaslíků)), no tak sme šli, to bylo v Brně, že, nebo
kino Jadran, tam byl otec teda vedoucím, to bylo kino širokoúhlé první.

LČ: ale to bylo až po válce vlastně.

IK: ano, ano, a tam sem viděla třeba liz tejlorovou ((Liz Taylor)), no
to byla senzace, že, tenkrát Kleopatra.

LČ: a jaký byl vlastně názor rodičů na film a na kina.

IK: no naši chodili taky, velcí byli kinaři, protože to byly americký
filmy, italský, německý, že, za protektorátu byly německý filmy.

LČ: takže podporovali spíš to chození do kina.

IK: jo, no my sme chodili do kina, do divadla, do všeho. kulturně se
žilo.

LČ: a řekla byste em měla, že se ňák škola vyjadřovala k jako ke kinům,
třeba při vyučování, že by někdo komentoval kino.

IK: jo, jo, to naši profesoři češtiny, na gymnáziu, mluvili s náma o
filmech, že jo.

LČ: a jakým způsobem vlastně to tak probíhalo při...

IK: no, jednak to bylo součástí osnovy, že, ( ) se o filmu mluvilo,
jako takovém, literatura byla, že, takže to bylo součást filmu, jako
divadlo tak i film, že jo. to patřilo ke kulturnímu...

LČ: a chodila ste se školou do kina třeba na ňáká představení?

IK: já si nemůžu vzpomnět název kina na Starým Brně ((pravděpodobně
Kino Grand)), ale tam sme chodili do kina.

LČ: hm a jak často toto třeba bylo, to bylo ňáký ( ) nebo...

IK: no takhle zvlášť ne, to se tenkrát ještě nepěstovalo, aby se
chodilo takhle to,

LČ: a jaký typy filmů se tam třeba promítaly, pro tyhlety školní
představení.

IK: no, jednak em byly zábavný, to bylo období grotesek, že jo, š-
šaplin ((Charlie Chaplin)), že jo, takže em to bylo zábavný
představení, a jinak si vzpomínám tak, byly dobrodružný filmy, ňáký ty
westerny myslím, páč sme četli rodokaps, reví ((revue)), že jo,

LČ: a byl pro vás film v tomhle dětském věku důležitý? jako v tom
smyslu, že byste s tím nějak žila zvlášť?

IK: no ano, to byla širlej templejová ((Shirley Temple)) ((smích)) to
sem měla kamarádku, a ta si natáčela ty vlasy tak jako širlej ((Shirley
Temple)), no tak to sme bláznily, že, za širlejkou.

LČ: a takže se to projevovalo třeba nějak ve vašich zvycích, nebo v tom
jak ste si...

IK: no ano, sme ji napodobovaly, že jo, a když byly filmy, no tak se
chodilo víckrát na tentýž film a podobně.

LČ: a bavili ste se o tom tedy s kamarády.

IK: no ano, a vystřihovaly sme obrázky pochopitelně. lepily si, ona
vůbec bláznila, já ani tak moc ne, ale ona, ona prostě ve všem byla
širlej ((Shirley Temple)), a panenku nazdobila...

LČ: a to ste tedy měly nějaké časopisy, ste si kupovaly nebo [z čeho
ste si]

IK: [no to kinoreví] ((Kinorevue)) bylo.

LČ: kinoreví. ((Kinorevue))

IK: ano.

LČ: a z toho ste si to pak vystřihovaly.

IK: vystřihovaly, ano.

LČ: a lepily do ňákých sešitů nebo...

IK: jo, jo, hlavně ona, já tak ani ne, ale kinoreví ((Kinorevue)) to,
to tam byly americký hvězdy, že jo, gery kůpr ((Gary Cooper)) a gejbl
((pravděpodobně Clark Gable)) a takový, to sme bláznily ((smích))

LČ: a em hrály ste třeba ňáké hry, že byste přehrávaly ty děje filmů
nebo něco [takového.]

IK: [no tak] jistě, no, tak jako děcka to dělávaly, že. chodili sme
sice s rodiči taky do divadla na loutkový představení že, ale prostě
ten film, ten víc tam jaksi, nevím ještě že asi tenkrát Foglarovy
((Jaroslav Foglar)) filmy taky byly, protože...

LČ: to muselo být později, ne?

IK: to bylo asi později, ano. ono se to tak překrývá, to byla první
republika, potom byl protektorát, že, a potom teda, v tom...

LČ: a když ste teda začala chodit na to, na to gymnázium, tak ste
začala chodit do, řekla byste, že ste chodila častěji do kina, nebo
stejně, nebo jak byste to porovnala potom, tu úplně dětskou zkušenost a
to potom když už ste měla ty kamarádky i ve městě...

IK: no tak to myslím, že sme chodili hodně do kina, protože bylo hodně
premiér, a tady skutečně kin bylo hodně, nejenom ve městě, ale skoro
každý předměstí mělo kino, že, takže a pořád byly ňáký nový filmy, že,
český filmy, no tak za, když sem začla chodit do toho gymnázia, tak to
byly, no to to bylo, než byl protektorát, tak to bylo ještě za první
republiky a, no ale za protektorátu tady byly hodně německý filmy, tak
hajn rýman ((Heinz Rühmann)), em nebo sarach leandrová ((Zarah
Leander)), nebo frelich ((Gustav Fröhlich)), no a čeští herci hráli
taky v německým filmu, že, takže já myslím, že nabídka byla ohromná,

LČ: a chodila ste třeba, byste dokázala byste říct úplně nějak
přesněji, jestli třeba dvakrát týdně nebo i...

IK: no třeba i každý den, sme chodili.

LČ: i každý den.

IK: no protože vlastně, já nevim, divadlo tak moc nebylo, ale kinem sme
velmi žili, opravdu.

LČ: a em vzpomněla byste si teda na která kina konkrétně ste třeba měla
oblíbená z těch městských kin?

IK: no do Kapitolu ((Kapitol)) se chodilo, do Alfy ((Alfa)), do Dopzu
((Dopz)), em

LČ: a co se vám na těch kinech líbilo třeba, že ste si je vybírali.

IK: no byly takový lepší, že jo, městský kina, lepší

LČ: kdybyste to srovnávala právě s těmi, s tím...

IK: ale to naše kino Světozor, to bylo taky moderní nový kino, to bylo
taky pěkný.

LČ: a jak to tam třeba vypadalo v těch městských kinech. měla ste ňáké
úplně nejoblíbenější? že byste...

IK: no tak se (spíše), myslím, em my sme to volili, jak to mělo
návaznost na dopravu.

LČ: aha

IK: protože za protektorátu bylo zatemnění, a zhasínalo se, takže sme z
kin chodili potmě, že, když bylo, a prostě aby nás to dopravilo na
okraj, že, já sem bydlela v Židenicích, a když sme chodili třeba do
Kapitolu ((Kapitol)), to bylo tady na Mahence ((poblíž Mahenovy
činohry)), že Dopz byl nahoře, Alfa byla, no ale tak chodili sme i do
toho Králova Pole, tam byla Morava, ta je tam myslím dodnes, no ale my
sme měli vlastně taky možnost těch kin přímo v Židenicích,

LČ: hm

IK: ale jak říkám, tam bývaly premiéry, tam nás to víc jako lákalo.

LČ: a řekla byste, že ste třeba i měla ňáké kino, které byste neměla
ráda v Brně, že byste třeba o něm věděla že tam, kdo tam chodí, nebo by
mělo ňákou špatnou pověst a proto byste do něj nechodila, je ňáké
takové kino?

IK: no u nás v Židenicích byla ta blechárna ((Kino Slávia Židenice)),
to sme říkali, v Komárově ((pravděpodobně kino Atlantik)) bylo taky
kino, to taky nevím jak se menuje, takže em taková ta okrajová, někerá
kina, ale když třeba v Husovicích byla Dukla, ale to bylo taky hezký
kino, ono to záleželo kdo to provozoval.

LČ: hm

IK: no tak kina ve městě měla určitou úroveň pochopitelně. ale že by
tak vyloženě, nevim no, uvaděči tam byli, ty uváděli, uva- uva-
uvaděčky většinou to byly, starší ženy, že, ty si tak přivydělávaly,
tak ty uváděly, no ale prostě ten Kapitol, a Alfa, to byly kina přece
jenom takový premiérový.

LČ: a chodila ste třeba do různých kin podle toho s kým ste, s kým ste
šla třeba? že by...

IK: no jistě, ano, no ale myslím spíš, spíš sme vybíraly program, no,
buď sme se domluvily se spolužačkama, že,

LČ: hm

IK: z gymplu, no s rodiči sem poměrně moc nechodila, snad, no, ne,
většinou se spolužačkama, že jo, nebo...

LČ: a em třeba s, že byste, s rodičemi byste pak chodila víc spíš do
těch kin v Židenicích, a se spolužáky ve městě nebo tam by ten rozdíl
nebyl.

IK: ne, to rodiče se mnou většinou nechodili,

LČ: pak už nechodili.

IK: ne.

LČ: a jak ste se třeba tedy v tom kině chovali, měli ste ve zvyku třeba
tam jíst ňáké pochoutky nebo pít nápoje,

IK: no, to se tam prodávalo sice, ale nebylo to myslím moc zvykem. no
tak ňáký bonbony se žvýkaly, že, nebo tak, ale já si myslím, že
obecenstvo bylo ukázněnější. prostě...

LČ: ale ta možnost koupit si byla [v některých kinech.]

IK: [ano to tam] vždycky ňáký stánek byl, pití ne, pití dovnitř ne, to
ňáký ten bonbon nebo něco, že, ale jinak...

LČ: a to bylo v těch městských kinech ale spíš, ne?

IK: no, ale aj takhle, víte, já si nepamatuju, že by em to tak rušilo.

LČ: hm

IK: ty filmy tak nějak víc zaujaly, nebo já nevim, my sme je víc
vnímali jako, takže obyčejně trošku rušno bylo když byly ty žurnály, to
začínalo, a hlavně za války když bylo samý Němci že vítězí a podobně,
tak to eště se dost lidi courali do kina.

LČ: hm

IK: ale jak bylo po žurnále, tak se kino zavřelo, a byl klid.

LČ: hm

IK: a nepamatuju si, že by někdo tam dělal...

LČ: a třeba že by se lidé bavili?

IK: ne, nepamatuju.

LČ: a při tom žurnále se teda bavili, to se nějak komentovalo?

IK: no to se ještě dost courali lidi,

LČ: jo takhle.

IK: protože to sme vlastně tak jako provokovali je, že je nechceme.

LČ: že to nechcete vidět.

IK: ano, ano. chodilo se i po žurnále, že jo.

LČ: aha.

IK: protože to byla provokace Němcům.

LČ: a myslíte, že ňák obecenstvo třeba ňák hlasitěji reagovalo na ty
promítané filmy jakýmikoliv reakcemi, třeba ňákým pískáním, hvízdáním
nebo i hlasitým smíchem?

IK: no tak, když tam byl grosby ((Bing Crosby)), nebo šaplin ((Charlie
Chaplin)), no tak to se kino řehtalo docela nahlas, že, protože to to
opravdu byly veselohry, který přinášely lidem v těch těžkých dobách
toho protektorátu takový takový únik, že, z té skutečnosti, ve které
sme žili. ale em no tak zamilovaný filmy, že, no tak mladí, to sme se
rozplývali, když tam byl šárl boajé ((Charles Boyer)), nebo zarach
leandrová ((Zarah Leander)) nebo já nevim, ty americký herečky, to sme
potom ještě cestou zpátky prožívali celý, ale že by tak přímo, prostě
já teď už do kina nechodím, ale vím, že prostě, já nevim, to tak lidi
respektovali druhý, a myslím si, že kdyby někdo třeba šustil nebo tak,
že ho aj

LČ: aha

IK: klidně napomenuli, víte?

LČ: hm

IK: že prostě tak byli ohleduplnější jeden k druhým. on tam šel každej
že chtěl ten film vidět, chtěl ho prožít, a nechtěl být rušen. ale
respektoval třeba souseda, tak možná že tam někdo usnul, že, nebo mladí
že se tam políbili. ale tak, aby nerušili.

LČ: hm

IK: tak aby každý z toho měl, to se mi zdá, že bylo takový
ohleduplnější.

LČ: a vzpomněla byste si, že by se třeba po filmu tleskalo? jestli
taková tradice byla nebo nebyla?

IK: ne. to si [nepamatuju.]

LČ: [to si] nevzpomínáte. hm

IK: to si nevzpomínám, no jo.

LČ: a potkávala ste teda v kině své známé a mluvili ste spolu potom [o
tom o tom filmu?]

IK: [jo, no tak jistě,] no jistě, no tak to byla taková, em tím, že se
chodilo často do těch kin, tak tak lidi se poznávali, třeba se ani
ménem neznali, ale

LČ: [už se viděli.]

IK: [věděli, ti] chodí, že, nebo přijdou na to, to, no to se o tom
debatovalo, velice.

LČ: a debatovalo se v třeba v tom foajé ((foyer)), nebo pak až cestou,
nebo to bylo různě?

IK: no, většinou cestou, to nás rychle vypakovali z divadla, oni byly
vlastně dvě představení, vo šesti a vo osmi, že, no tak potřebovali
vyvětrat kino, že, tak to rychle ven, no a potom se třeba i šlo někam
posadit, a vykládalo se o tom, že

LČ: takže ste to spojovali potom i třeba s ňákou návštěvou...

IK: jo, pak sme si přečetli co o tom filmu říkali v kinoreví
((Kinorevue)) nebo v něčem že, takže se to srovnávalo, a...

LČ: a třeba s rodiči ste se pak i taky takle bavili nebo jenom s [těma]

IK: [jo, jo.]

LČ: a vzpomněla byste si, že byste chodila třeba na nepřístupné filmy
nebo jak to bylo vůbec s tou přístupností, jak se jak se to dodržovalo
a měl- jestli s tím sama máte nějakou zkušenost?

IK: ((smích)) věříte, že to bych si ani nevzpomněla? tam do toho, do
toho Sokola, no tak to sme chodily jako děcka, tak, já nevim, no, že by
se, že by vykázali někoho z kina, možná že jo,

LČ: a že by se chodilo do kina bez placení třeba, že by někdo zkoušel
proniknout.

IK: no to určitě, to určitě, to ((smích))

LČ: a jak se to provádělo?

IK: to nevím, já s tím zkušenost nemám, protože to sme, říkám, celkem,
tak já nevim, tak já sem dycky na to kino z toho kapesnýho tak ňák
měla. no, ovšem třeba em takový ty kina o- okrajový, že, takže, ty
určitě potíže měly s lidma, protože byly všelijaké živly, že, tak je
museli i vykázat třeba, nebo vyvést, opilec se tam třeba dral, ale to
byly právě ty uvaděčky, který tohle hlídaly. ty taky trhaly vstupenky,
že jo, votrhávaly ty kupony, takže...

LČ: a myslíte, že byly ty uvaděčky v různých kinech jakoby různý typy
nebo...

IK: no tak jistě, v těch lepších kinech byly, to si jaksi, voni
považovali jako lepší, kdežto

LČ: takže byly nějak zvláště oblečené, nebo [nastrojené]

IK: [no slušně] byly oblečený, ano a taky slušně vystupovaly, že,
uvedly, když si někdo nevěděl rady, a nebo nebo třeba někdo spletl, že,
no tak ona zasáhla a řekla, to není vaše místo, tam nemůžete, vy máte
tady a podobně.

LČ: a chodila ste do kostela? nebo...

IK: já sem bez vyznání, ale kostely jako em sem vždycky ráda
navštěvovala. vlastně bez vyznání, no, pokřtěná sem byla, zpočátku sem
do kostela chodila, až později sem z církve vystoupila.

LČ: hm a jak ste si vybírala konkrétní film, na který ste šla do kina.

IK: no, většinou <zamilovaný> filmy, že, grotesky sme milovali, no
westerny taky samozřejmě, kovbojky, že jo takový, ten výběr byl
ohromný, taky záleželo kdo, který herec tam byl, takhle podle herců
taky sme si je vybírali. no, někdy, chtěli sme vidět první, že,
premiéry, a tak dále, pak některý nás tak zaujaly, že sme na ně šli do
kina dvakrát, třikrát, že jo, protože em chtěli sme to a ono vidět
ještě, ale...

LČ: takže pro vás bylo důležitější jaký to je film, než to, kde ho
promítají třeba?

IK: to určitě, to určitě.

LČ: a em reflektovali ste třeba, že by některá kina i v tom městě měly
ty premiéry častěji, nebo že by to bylo pravidelnějc ty premiéry v
některých kinech?

IK: no tak to byla dost myslím rivalita mezi těma kinama, že, aby em
protože to znamenalo větší návštěvnost, když ta premiéra byla v tom
nebo onom kině. nebo em voni si je taky přenášeli, že třeba v Kapitolu
((Kapitol)) dávali kino v šest, Alfa ho dávala v osum.

LČ: takže ten program nebyl stejný dopo- [odpoledne a večer.]

IK: [ano, ano, oni si] nechtěli konkurovat.

LČ: a kde ste získávali informace o tom, kde se co hraje?

IK: no tak byly vylepovaný plakáty, že, nebo prostě v tom kinoreví
((Kinorevue)) sme se dověděli, že třeba v Americe natočil gejbl
((pravděpodobně Clark Gable)) nebo někdo ňáký nový film, kasablanka
((Casablanca)), nebo Královna Afriky ((neidentifikováno)), nebo
Vzpomínky na Afriku, nebo já nevim, a nebo a nebo jiný, tak už sme
hlídali, kdy to budou dávat u nás, no a oni vždycky měli týdenní
program dopředu, takže sme si mohli klidně vybrat.

LČ: a takže ste se koukali na ty plakáty hlavně, a em při tom výběru
tedy pro vás bylo i důležité, kdo ve filmu hrál. takže ste měla ňáké
svoje oblíbené herce [nebo herečky]

IK: [no jistě.]

LČ: a na které filmy js- kdo byl váš asi tak nejoblíbenější a na které
filmy byste si vzpomněla s ním?

IK: no jak říkám, za protektorátu to byly německý, frelich ((Gustav
Fröhlich)), hajns rýman ((Heinz Rühmann)), to byla legrace, že, nebo
sarach leandrová ((Zarah Leander)), ta se nám velice líbila, romy
šnajnerová, šnajdrová ((Romy Schneider)), alen delon ((Alain Delon))

LČ: tak to už, to bylo pak už pozdějc.

IK: ano [klark]

LČ: [a čím] vás vlastně ty, ty herci zaujali. [jaké byly ty rysy.]

IK: [no jednak sme oceňovali] jestli je hezkej, že, nebo a hezká
herečka, jak se obléká, že, tak to to sme taky okukovali, že, jak sou
oblíkaní, no a jak he- hrají, třeba em já sem měla ráda ketrin
herburnovou ((Katharine Hepburn)), nebo em f- Fonda ((pravděpodobně
Henry Fonda)), jak von se menoval?

LČ: a za toho protektorátu hlavně ještě teda?

IK: no za protektorátu to byli hlavně ty Němci, no a a český herečky,
Ferbasová ((Věra Ferbasová)), em Nedošinská ((Antonie Nedošinská))
Pištěk ((Theodor Pištěk)), em Raul Schránil, Beneš ((pravděpodobně
Svatopluk Beneš)), šlermová, ((pravděpodobně Růžena Šlemová)) Svozilová
((Světla Svozilová)), Nataša golová ((Nataša Gollová)), Vítová ((Hana
Vítová)), em Mandlová Adina ((Adina Mandlová)),

LČ: a chodila byste třeba na ty jejich filmy opakovaně třeba když...

IK: no jo, to se nám líbilo, nebo na Buriana ((Vlasta Burian)), no tak
když se chtěl člověk zasmát, tak klidně šel na Buriana ((Vlasta
Burian)) několikrát, že, protože no a ty grotesky třeba když bývaly, já
sem si teď vzpomněla miky maus ((Mickey Mouse)) když byl, nebo em Pes
Pluto, Kačer Donald, to byly taky výborný grotesky, tak to tím sme taky
žili.

LČ: a bylo pro vás třeba důležité, jestli už to byl film barevný nebo
černobílý, viděla ste ještě v té době před koncem války ňáké barevné
filmy?

IK: no myslím že já mám, já vám řeknu barevný film, který se, já si
pamatuju s tou liz tejlorovou ((Liz Taylor)) ty širokoúhlý,

LČ: no, to už bylo pozdějc.

IK: ano ano, ale barevný, věříte že to už vůbec nevim ten přelom kdy
kdy ta barva začala, počkejte, tady to bylo ozvučeno, no to nevim.

LČ: a když ste mluvila teda o tom, jak se změnilo to kino na zvukové,
na začátku, vnímali ste potom ten přelom toho toho němého a zvukového
filmu? jak to na vás působilo, co se třeba změnilo a jak ste jak ste to
vnímali.

IK: no, né, když em ono bylo dost těžké, když byly titulky, že, vnímat
ten děj a em a vnímat titulky. takže to pro nás byla ohromná úleva,
když sme ten zvuk, no, zpočátku někdy se to zadrhlo, že, tak se přetrhl
film, muselo se znovu navazovat, rozsvítilo se, čekalo se, ale to byl
veliký zlom teda ten em, ale já si v tom zvuku, ale já si vzpomínám, že
když ten černobílý na barevný, takže ty první barvy byly moc takový
skoro nepřirozený nám připadly. a em já vím, že se nám někdy zdálo, že
v té, tak jako byla černobílá fotografie a barevná, tak em dost dlouho
sme si myslím zvykali na ten barevný film.

LČ: a vzpomněla byste si ještě na některá ta němá kina jak tam vypadala
ta představení, jak se tam třeba hrála hudba, nebo jak to probíhalo?

IK: nó, jó, to em to byl klavír, křídlo, a tam byl klavírista, a když
třeba šaplin ((Charlie Chaplin)) utíkal, tak hrál trála la la la la la,
((zpívá)) jo, když tam bylo pomalý, tak jenom tak preludoval, a tak tak
je to doprovázený.

LČ: a to bylo, to bylo v těch Židenicích [tohlecto.]

IK: [jo, to si] pamatuju.

LČ: ještě jinde si, byste si vzpomněla, že by tohlecto bylo?

IK: ne, ne, to to to mně utkvělo, to už potom em teda, to už vlastně
první ozvučený film sem myslím viděla ještě v té sokolovně, a potom už,

LČ: to bylo všude.

IK: to bylo normální, ano.

LČ: a jak ste třeba pak vnímali tu němčinu v tom zvukovém filmu? nebo
titulky německé,

IK: byly, no, titulky byly česky, pro nás, že, a ti mluvili herci
německy, no ale byl český film a ten plodil ohromné množství filmů, že,
to bylo nepřeberné...

LČ: takže vám nevadilo poslouchat tu němčinu v těch německých filmech.

IK: němčinu sme slyšeli všude kolem sebe, učili sme se německy ve
škole, že, takže...

LČ: a bylo pro vás teda důležité v jaké zemi teda ten film vznikl? že
byste si vybírali podle toho, zda je francouzský, americký, německý,
nebo tak?

IK: em já myslím, že spíš hráli hlavní roli ti představitelé, ti herci.

LČ: hm

IK: jinak nám to bylo jedno, jestli je to italský nebo jiný film, my
sme měli své určité idoly, že, a na ty sme chodili.

LČ: hm hm a co pro vás dělalo film dobrým filmem, jak byste vlastně em

IK: no tak...

LČ: pak zhodnotila tom, co ste považovala za dobrý film teda potom.

IK: byly mělký filmy, který měly takový stereotyp, že jo, em taky em
bylo, neměli sme rádi válečný filmy pochopitelně, protože sme ve válce
žili a válku sme nenáviděli, že, pak propagační filmy, kde se mluvilo
jak armáda postupuje a tak dále, že, ale říkám, měli sme rádi filmy,
který dobře dopadly, byly zamilovaný, ale em byly také kvalitní, mělo
to určitou náplň. ovšem em jiné obecenstvo sledovalo ty filmy s takovým
tím mělkým námětem, kdežto když my sme byli z gymnázia, no tak sme
přeci jenom od toho něco čekali, že jo.

LČ: a třeba jaké jiné druhy zábavy ste v té době em měla ráda, krom
toho kina, že byste měli ňáké jiné koníčky záliby.

IK: em no tak my sme chodili do toho Sokola,

LČ: ano

IK: to bylo naše takové, tam byly čaje se konaly, em hrálo se tam
divadlo ochotnický, loutkový divadlo sme em já sem hrála kašpárka v
loutkovým divadle sem pomáhala, nebo em chodili sme na výlety, protože
em měli sme tábory sokolský, takže moje em zábava se točila kolem toho
Sokola. do tanečních sme chodili z gymnázia a učili sme se tančit, měli
sme akademie na gymnáziu taky, no,

LČ: a že byste třeba ňákým těm zábavám dala přednost před kinem nebo
jak to vlastně bylo [( ) ste si to jako roz-]

IK: [to vlastně souviselo.] em

LČ: rozkládala.

IK: to se prostě třeba v neděli odpoledne se šlo buď na výlet, v sobotu
se pracovalo, tak volná byla neděle jenom, tak buď se šlo na výlet s
partyjou, ze Sokola, nebo s jinými třeba, že, já sem vypadla tak z té
partyje ulice, kde sem bydlela, protože sem em denně jezdila pryč a
byla sem mimo, ale můj směr kulturní byl do toho Sokola. teď my sme
nacvičovali na různá vystoupení, nebo my sme pomáhali třeba když tam to
bylo to kino, tak to kino bylo ve správě Sokola, ten Sokol z toho měl
určitý užitek, takže my sme všechny služby tam konali zdarma. třeba
bratr Petr byl jako vedoucím toho kinoodboru, sestry si střídaly službu
jako uvaděčky,

LČ: aha

IK: jedna sestra tam měla takový malinký bifé a prodávala, a em my sme
i úklid obstarávaly. čili vždycky kdy dvakrát do ro- do týdne sem
chodila cvičit. v dorostenkách a pak v sestrách třeba, že, takže sme
měly každá některý den službu,

LČ: aha

IK: úklid tohle. čili pořád.

LČ: a že by třeba ňák tak vystoupení sokolská se spojovala s těmi
projekcemi, to se dělalo nebo ne.

IK: ne

LČ: to ne

IK: ne ne ne

LČ: takže ten kulturní program byl oddělený.

IK: ano ano, ten měl svůj kinoodbor, a byl em herecký odbor, divadelní,

LČ: ano,

IK: ten dělal ochotnické divadlo a to loutkové, takže každý odbor se
staral o svoje.

LČ: hm ale mohli být i lidi i jako v různých těch odborech současně?

IK: ano, no všude, to se, kde bylo potřeby, tam se zaskakovalo.

LČ: a em

IK: bruslit sme chodili,

LČ: a třeba poslech rozhlasu nebo takové věci?

IK: em pardon?

LČ: že byste poslouchali rozhlas doma nebo...

IK: no rádio sme měli, samozřejmě, vykuchaný částečně, ale poslouchali
sme Londýn a tak dále, pochopitelně, no a já ještě pamatuju kristalku,
na sluchátka, to sme hlavně sledovali fotbal a hokej.

LČ: a že by třeba tam hráli filmové písničky, to byste si vzpomněla, že
byste si je tam poslouchala nebo...

IK: jo, jo, třeba ze Sněhurky ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) sme znali
všechny, já sem měla noty, bohužel sem je někomu půjčila, takže, no
Sněhurku, tu sem milovala, na ní sem ještě byla v Ponrepu ((Ponrepo)),
na sté- to se promítaly, no tak najednou se ozývali, že bude Sněhurka (
) já sem ji znala úplně všechny ty trpaslíky, mám kalendář, em no
písničky no,

LČ: takže teda

IK: no to teda Sněhurka byla...

LČ: takže ten rozhlas vám ty filmy taky nějak připomínal.

IK: ano, ano, v mnohém.

LČ: a bylo to [časté?]

IK: [no a] teď třeba s Hanou Vítovou ((Hana Vítová)), že byl ten film,
jak se to menovalo, ježiš počkejte, já si vzpomenu, Hana Vítová tam
zpívala, em počkejte, tady mám Tulák Macoun z českých mlýnů a hájů
((pravděpodobně Z českých mlýnů)), Pohádka máje, Dívka v modrém,
Kristián, že jo, Otec Kondelík, ženich Vejvara, Noční motýl se to s
Hanou Vítovou menovalo. Hotel Modrá hvězda, no a třeba s Anton Špelec,
ostrostřelec, tam byly písničky, který zpíval Burian ((Vlasta Burian)),
takže to se taky zpívávalo.

LČ: a pak ste si je třeba zpívali sami doma?

IK: no jejda, a to sme, když sme byli měli sme tábor sokolský o
prázdninách, tak tam sme měli takovou partyju, té se říkalo Silná osma,
a to byly většinou vysokoš- teda středoškoláci, no a tak ti kluci,
Werich em

LČ: Voskovec

IK: Voskovce a Wericha ((Jiří Voskovec a Jan Werich)) osvobozený
((Osvobozené divadlo)), to sme všechno, oni drnkali na todle, no a u
táboráku se zpívalo, zpívalo všecko.

LČ: dobře, a em já sem se teda vlastně chtěla zeptat ještě na to, jak
když ste chodila do té školy a pak ste třeba šli do kina, tak ste
chodili na ty odpolední představení, a pak ste třeba se učili nebo jak
to vůbec bylo s tím, když ste se připravovali do školy mezi tím, když
ste říkala, že ste chodila každý den skoro,

IK: <no> no em já já bych vám řekla, jak moc sme se připravovali. no
tak ňáký ty, já já ani nevim, to tak, já mám takový dojem, že my sme
hodně získali přímo v té škole,

LČ: hm

IK: víte? tak em s náma ti tak profesoři pracovali tak, že em já si
nevzpomínám, že sem nějak měla moc písemných příprav.

LČ: hm takže ste mohla do toho kina [si jít, když ste chtěla.]

IK: [to takový, jó, to] my sme si tak vyžívali ten, my sme prostě na
tom, ta doba byla taková nepříjemná, že my sme se snažili, no,
přehlušit to zlé, co bylo kolem nás. em samozřejmě že jednak se dívám
na ten protektorát dnes, jaká to byla hrůza, ale my sme byli mladí, a
každé mládí chce co pro sebe co nejvíc, že, čili my sme se snažili ten
den vychutnat vopravdu, pokud se dalo jenom, a em hlavně si říkám, my
sme si tu zábavu dělali. nám ji nikdo nedělal, že, čili my sme si
museli em najít ten směr, který sme chtěli, protože em ti dospělí měli
příliš mnoho starostí, aby nás uchránili od toho zlého, no tak aby nás
uživili, že, aby nás nechali, no tak, ale byly to hezký léta, no byla
sem mladá, <no>

LČ: a když se vrátíme ještě k těm kinům, no tak jaké tedy byly rozdíly
v těch kinech, byla některá kina, že by se lišil opravdu třeba to, jak
to tam vypadalo ty pokladny, foajé ((foyer)), to, jací tam byli
zaměstnanci,

IK: no určitě, určitě ano, no, já říkám, myslím, že nejoblíbenější byl
tahleta Alfa, Kapitol, ten Dopz, potom ten Jadran velice lákal tím
širokoúhlým filmem, a no do těch menších kin, říkám, já sem se
pohybovala v oblasti těch středoškoláků vlastně, že, takže určitě
jinačí bylo publikum na těch okrajových kinech,

LČ: hm

IK: kam chodila spíš ta dělnická nebo prostě em takový ten em <plebs>
by se řeklo, ne? ale já to nechci nijak rozlišovat soc- ale byly tady
určitý sociální vrstvy, který jednak na to kino moc neměly,

LČ: hm

IK: takže nemohly tak často chodit, že, em takže em my sme na to kino
měli, že, takže já sem dostávala nějaký to kapesné, kdežto ačkoliv
třeba do té Hvězdy ((Hvězda)), tak to byla to bylo takový lepší kino.
kdežto třeba to do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)), jak se tomu říká
blechárna, tak tam chodili, že, ti cikáni všelijací a takoví.

LČ: takže se ta kina lišila i vstupným,

IK: ano

LČ: kolik se platilo.

IK: ano. to tady do těch okrajových to se chodilo za korunu do první
třetí nebo štvrté řady, no a dvě a tři koruny se platilo tadyhle, no, v
těch větších, no, já si pamatuju, že na tu Kleopatru ((Kleopatra)) bylo
vstupný padesát korun, a to tenkrát byla suma, to si nemohl každej
dovolit.

LČ: takže se to lišilo i podle filmů?

IK: ano, určitě, určitě, a ta

LČ: a to i v tom období před před válkou? nebo za války?

IK: no rozhodně, v těch městských kinech bylo dražší kino, jak na
okraji, to rozhodně.

LČ: a z čeho se obvykle skládala ta projekce, co vlastně kromě toho, že
tam byl ten hlavní film, tak tam byly ještě ňáké jiné em pře- ňáká jiná
představení?

IK: no, jak sem říkala, byly ty žurnály, za ty, a grotesky se dávaly.
buď se šaplinem ((Charlie Chaplin)) nebo s miky mausem ((Mickey Mouse))
nebo takovýdle.

LČ: a to [mělo jak]

IK: [to vždycky] doplňovalo. to bylo před.

LČ: před tím.

IK: před.

LČ: a třeba ňáké reklamy nebo živá vystoupení, že by tam byly?

IK: ne, živá vystoupení si nepamatuju, a reklamy, ježiš, věříte, že
nevim? ((smích))

LČ: a třeba o přestávce probíhalo co? jak to vypadalo, když byla
přestávka třeba, mezi filmem.

IK: na každým filmu nebyla přestávka.

LČ: a měla ste vlastně ráda ty doprovodné části, ty týdeníky a ty
grotesky?

IK: no, tak ty týd- týdeníky za protektorátu ne. to říkám em no, tak my
sme to přetrpěli. ale na grotesky to, to sme se těšili, to sme milovali
jak říkám, miky mause ((Mickey Mouse)) a tydle.

LČ: a měla ste třeba zkušenost s tím, že by někdo měl promítačku doma?
že byste byla účastna toho, že by se promítalo v domácnosti? ne v kině?
ne.

IK: to si nepamatuju.

LČ: a teď bysme se vlastně soustředily hlavně na ten protektorát, já se
třeba budu ptát na podobné věci, na které už sem se ptala, ale teďka by
to za- záviselo vyloženě na tom, jak se třeba něco změnilo po tom po
tom roce třicet devět, když začaly vlastně pla- platit ty protektorátní
před- předpisy, em reflektovala ste některá kina jako česká, a jiná
jako německá? třeba že by tam byly takovéhle rozdíly?

IK: vyloženě ne. že by jenom německý, to se střídalo.

LČ: a že by někam chodila třeba německá skupina obyvatel, Němci, že by
chodili do některých kin, a do jiných zase spíš Češi, jestli ste to
vnímala takhle nějak?

IK: no, my sme si těžko zvykali na ty šedý uniformy, když sme je začali
vnímat, a oni se chovali velice velice teda jako pánovitě, že, takže to
sme težko polykali,

LČ: nebo že byste třeba měla kamarády židovského původu a oni by pak
nemohli chodit do kina, takové...

IK: já sem měla kamarádku, růt ((Ruth)) se menovala, ta chodila s náma
do gymnázia, do kvarty, no a ta potom byla odsunuta.

LČ: hm

IK: to si, to byla, s tou sem hezky kamarádila. do kvarty.

LČ: a chodili ste třeba za protektorátu do kina víc, nebo míň, nebo
jako byl tam ňáký ňáký jako zlom třeba v tomto, že byste změnili tu
četnost?

IK: no, no to to byla taková pro nás určitý, no jak, jak bych to řekla.
no chodili sme hodně do kina, hodně, pořád, protože to byla taková,
taková zábava, která u mládeže převažovala. ovšem stávalo se třeba, že
kino zavřeli,

LČ: hm

IK: museli sme, přerušili film, ať to byl jakýkoliv, a teď se em
pouštělo z kina, tam stáli vojáci, a museli sme ukazovat khen karty. to
byly vlastně průkazy.

LČ: a z jakýho důvodu to přerušili tu projekci.

IK: protože oni odváděli mladý lidi na práci do Německa.

LČ: aha, takže využili toho, že sou lidi v kině a pak...

IK: a když neměl tu khen kartu, nebo pracovní knížku, že byl
zaměstnaný, tak em ho odvedli.

LČ: aha

IK: tak oni ty mladý lidi chytali.

LČ: takže tohodle ste se přímo účastnila, ňáké takové pro- prověrky
vlastně.

IK: ano

LČ: ste zažila. a změnil se třeba nějak výběr filmů, na které ste
chodili za toho protektorátu, že by...

IK: no tak jistě, pře- převažovaly teda německý, že jo, to...

LČ: a to vám nějak nevadilo, pro-

IK: ne, <my sme se bavili> stejně dobře jako na našich filmech.

LČ: a třeba za protektorátu, pamatujete si, že by byly nějaké hlasité
projevy diváků v reakci třeba na ty, na ty týdeníky nebo em ňáký
projevy [odporu nebo]

IK: [ty projevy] byly dost nebezpečný, protože prostě cizí rozhlas se
nesměl poslouchat, em ledacos hlasitě se nesmělo projevit, že, takže em
to byli op- lidi opatrní, aby nějak to, samozřejmě doma se mluvilo
jinak, nebo se jaksi povolilo, že se nádavalo, tak to to to projevy
nebyly. já sem třeba když sem odmaturovala v tom dvaačtyřicátým roce,
tak em teď byla otázka co se mnou. vysoké školy byly zavřeny, em a já
sem potřebovala tu pracovní knížku, protože bez ní se nedalo pohybovat,
voni každou chvíli kontroly dělali. tak já sem potom přešla na roční
rodinnou školu na Jaselské, to pro nás jako pro maturi- pár maturantek
se tam, ale za rok sem neměla co. tak sem se uchytila v takovým
ateliéru, v Alfa pasáži,

LČ: hm

IK: to byl umělecký ateliér, ty vyráběli takovýdle stínítka, a
všelijaký věci, a ten majitel spolupracoval s Němci, ale byl to Čech. a
byla tam moje kamarádka, ze Židenic, a ta šila ty em ty stínítka, no a
ona mě tam dostala.

LČ: hm

IK: takže on mně nechal vystavit na pracáku ten pracovní průkaz, a to
už bylo dobře. takže do konce války sem to tam v tom ateliéru přečkala.

LČ: a když ste teda vlastně tím pádem když jste byla dva roky
zaměstnaná, do konce války od toho šty- třiaštyrycátýho,

IK: no já sem eště byla, já sem tam byla do šestaštyrycátýho roku,
pětaštyrycet se otevřely vysoké školy, já sem od malička chtěla být
kantorkou, to byl můj sen, ale tam v tom ateliéru sem se tak nějak
dostala do uměleckých kruhů, takže sem myslela, že si sama otevřu
nějaký ateliér, no ale maminka a jí dodneška děkuju za to em že mě
donutila, takže já sem rok ztratila, a teprve v tom padesátém roce
pětaštyrycet em

LČ: šestaštyrycet

IK: šestaštyry- tak sedumaštyrycet sem nastoupila

LČ: na vysokou

IK: na vysokou.

LČ: a když ste teda pracovala v tom ateliéru, to už ste třeba chodila
do kina s někým jiným než předtím na gymnáziu? v těch letech...

IK: ano, to sme byly tam partyja děvčat, která šila,

LČ: hm

IK: všelijaký věci anebo malovala nebo tak, takže to sem chodila s
nima, tam se potom...

LČ: a chodily ste častějc nebo pořád tak jako stejná ta.

IK: tak asi, tak se to, ale já myslím, že stejně sme chodily do kina.

LČ: takže nevnímáte nějaký rozdíl, když ste chodila s těmi spolužačkami
a potom s těma kamarádkama, že byste...

IK: no tak jistě ta úroveň byla jinší, že, víc sme chodily možná na
český filmy

LČ: aha

IK: s těmi děvčaty, ta děvčata byla většinou z venkova,

LČ: hm

IK: co tam v tom tom ateliéru pracovala, takže em no tak možná že s
nimi sem chodila méně, protože oni dojížděly vlastně do toho ateliéru.

LČ: a sama byste teda nešla třeba do kina.

IK: jó, klidně.

LČ: jo, taky?

IK: klidně, no.

LČ: to vám nevadilo.

IK: ne. právě že bylo, bývalo zatemnění, ale že sme se vůbec nebáli, já
bych třeba teďka se bála jít v noci po městě sama. no tak jednak sem
stará, a tak dále, ale víte, tenkrát bývala, byl strážník, který měl
určitý obvod, a ten chodil, pořád, celou, čili já sem věděla, že když
vystoupím z elektriky, tak že ho na tom rohu potkám, a že dojdu klidně
domů. takže bylo tak bezpečněji, i když to bylo velice zlé, že jo.

LČ: a myslíte si, že když ste teda pracovala s těma dívkama z toho
venkova, že oni si teda vybíraly jiné filmy než [( )]

IK: [oni měly] radši ty české filmy,

LČ: hm

IK: že, s našima.

LČ: hm a em vnímala ste třeba, že by se ňák měnila atmosféra v kinech a
chování před koncem války, když už ta atmosféra byla trošku jiná s
blížícím se koncem války? že by to i v těch kinech se nějak
projevovalo? ňáké uvolnění nebo tak? neví- nevzpomínáte si.

IK: no tak, řekněme že už si víc lidi troufli, třeba i se zasmát nějaké
scéně, která zesměšňovala určitou situaci třeba v té německé armádě,
tak prostě už se všude cítilo, že se blíží ten konec, že je naděje, že
to skončí, že, to to rozhodně bylo v lidech cítit.

LČ: a potom po osvobození třeba? ta atmosféra byla?

IK: no to byla, no em to už bylo bombardování že jo, takže já sem byla
raněná, sedumnáctého dubna,

LČ: hm

IK: Brno bylo osvobozeno v dubnu, a já sem krátce po tím, takže em no
tak ohromně se oslavovalo, já sem měla zafáčovanou hlavu, ruku
zafáčovanou, a tak sem to vnímala tak jako že proč sem já musela, a na
pravé ruce to bylo, tak sem si říkala, že nebudu moc psát nebo co, ale
byla to ohromná atmosféra, to se tak uvolnilo všecko tak, lidi najednou
měli t- za protektorátu lidi drželi pohromadě, ale teď se tak krásně
společně radovali, a bylo, no

LČ: a že by se v kinech hrály třeba naráz ňáké jiné filmy než předtím?

IK: no tak hned přestaly ty žurnály, že, samozřejmě, a em hrály se
hlavně veselohry,

LČ: hm

IK: s Burianem ((Vlasta Burian)) a tím, tak aby prostě ta nálada se
všude, všechno se uvolnilo, že, to co se nesmělo, co bylo zakázaný, co
pronásledovalo lidi, takže najednou to všecko tak povolilo, a lidi to
teda vychutnávali ohromně, a já sem se, Sokol se obnovil, to přes
protektorát byl Sokol zakázaný, že, takže em znovu sme otvírali
sokolovnu, chodilo se do cvičení, to kino nám zbourali, tak sme čistili
cihly, abysme zas postavili to, co bylo zbouraný, to to bylo ohromný
období.

LČ: a já vám teď na závěr ještě ukážu seznam filmů, jestli si
vzpomenete na ty filmy, jestli si je pamatujete, a jestli si k nim k
nim něco pamatujete.

IK: cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)), no teda,
s Burianem ((Vlasta Burian)), to sem viděla nesčíslněkrát, To neznáte
Hadimršku, samozřejmě, no Kouzlo valčíku, že by to bylo se šárlsem
boajérem ((Charles Boyer))? možná. Lelíček <ve službách šerloka>
((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) no to to je samý Burian
((Vlasta Burian)). Pobočník Jeho Výsosti, Šest žen Jinřicha osmého
((Šest žen Jindřicha VIII.)), kdo by hrál býval Jindřicha osmého
((Jindřich VIII)). to nevim. Zlatá Kateřina, Mata Hari, no jo, Cácorka
to byl český film, si myslím. Moderní doba, to bylo se šaplinem
((Charlie Chaplin)).

LČ: ano.

IK: Tři muži ve sněhu, Svět patří nám, no tak Werich, Voskovec ((Jiří
Voskovec a Jan Werich)), Moderní doba je snad taky s nima, ne?

LČ: ne, to je ten čeplin ((Charlie Chpalin)).

IK: jo to je šaplin ((Charlie Chpalin)). ano ano. Dobrá země? no
Sněhurka a sedum trpaslíku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), říkám, mám
kalendář, písničky, všechny znám do dneška. Ducháček to zařídí, Burian
((Vlasta Burian)), Tři děvčátka pokračují, U pokladny stál, Burian
((Vlasta Burian)), To byl český muzikant, byl s Hašlerem ((Karel
Hašler)). Město ztracených, to byl ňáký cizí film, ne?

LČ: hm

IK: Roztomilý člověk to je s Oldřichem Novým ((Oldřich Nový)), Opereta,
Vídeňská krev, no ano, Muži nestárnou, ježiš, no ano, Muži nestárnou,
Pivec ((Jan Pivec)), že, tam hrál a Zita Kabátová? jo? Dobrodružství
barona Prášila. no, no to sem viděla, ale kdo hrál Prášila,

LČ: a můžu se zeptat ještě k té Sněhurce ((Sněhurka a sedm trpaslíků)),
ty písničky vy ste si zpívali česky teda to mělo, [on byl otex-
otextován pro Česko.]

IK: [ano ano ano ano,] Tanečnice, no barona Prášila ((Dobrodružství
barona Prášila - Když Burian prášil)) hrál taky Burian ((Vlasta
Burian)), ale předtím, já znám ještě starýho ňákýho barona Prášila,
minhauzen ((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila)), no tak to
musel hrát nějaký Němec, nebo, rýnam ((Heinz Rühmann)) ne, frelich
((Gustav Fröhlich)) taky ne. kdo ještě tam byl z těch Němců, já sem si
tady poznamenala některý ty Němce hans rýman ((Heinz Rühmann)), atila
herbigr ((Attila Hörbiger)) hm a vidíte já si vzpomínám na Modrýho
anděla ((Modrý anděl)),

LČ: ano

IK: s marlen ditrichovou ((Marlene Dietrich)), a romy šnajdr ((Romy
Schneider)) a s Delonem, ale hráli hráli taky v takovým krásným filmu.
a Ingrid Bergman, no jo.

LČ: tak to nevadí.

IK: Tanečnice, La Paloma, <Neviděli jste Bobíka?> jo to bylo s tím
pejskem, Její oběť, Sobota hm ((smích)) [<taky jenom to>]

LČ: [tak vám děkuju.] a měla byste ještě chuť dodat něco, o čem ste
třeba ještě nemluvila?

IK: já nevim, no, já sem si tady teda napsala to, že tatínek teda byl,
takže sem jako, tam byl dost dlouho tím vedoucím, můj otec se menoval
F., sem byla F. za svobodna. no tady sem si já
poznamenala jenom který kina sem znala, na náměstí Svobody bylo kino
Úderka.

LČ: ano

IK: em a potom u nádraží bylo kino ((Kino Čas)) em tam se promítalo
nonstop, takže když někdo čekal na vlak, tak si tam mohl zajít [do
kina,]

LČ: [a tam ste] chodili taky?

IK: prosim?

LČ: jestli ste tam chodila taky.

IK: jo jo, tam se chodilo, to tak na ně- nějakou třeba em třeba i
grotesku, věděli sme, že to tam dávali, tak sme tam zaskočili. jinak
teda, jo Modernu ((Moderna)) sem zapomněla na Dominikánském náměstí
byla, tam sme taky chodili dost. do Dopzu ((Dopz)), u nádr- á Čas se to
menovalo u nádraží. Alfa, na Marxové byla Lípa. Lucerna byla v
Žabovřeskách, kino Jas byl v Husovicích, na té Hybešce ((ulice
Hybešova)) to Ponrepo, to se menovalo Mír.

LČ: a to že ste třeba předtím zmiňovala hlavně ten Kapitol, tu Alfu
((Alfa)) a ten Dopz, to znamená, že ste tam chodili častěji než třeba
do té Úderky ((Úderka)), než do toho,

IK: [ano ano]

LČ: [do těch] Žabovřesk a tak.

IK: ano. no, co sem si ještě tady poznamenala? no, kin konga ((King
Kong)) si pamatuju, nebo vajsmilera ((Johnny Weissmuller)), žán gabén
((Jean Gabin)),

LČ: a ta Úderka se teda lišila třeba čím oproti těm kinům čas- že do
kterých ste chodili častěji, proč ste ji třeba tolik nenavštěvovali.

IK: no tam nedávali takový jako celovečerní filmy.

LČ: aha

IK: tam se dávaly krátký filmy, žurnály, grotesky, čili tam se program
střídal, tam ste si zaskočila [podívala ste se]

LČ: [to bylo v tom Času ((Kino Čas)).]

IK: prosim?

LČ: [to bylo]

IK: [v tom Času] i v tom,

LČ: [i v té Úderce.]

IK: [i na to náměstím] Svobody, ano.

LČ: hm tak dobře, tak já vám děkuju.

IK: <jo, rádo se stalo,> jestli sem jenom něco tak, no víte, člověk
zapomene, no

konec rozhovoru
12