Quote

ten němý film, a taky se ukazovalo jenom
třeba, přijeli jako s tím filmem, jezdili po vesnicích,

PV: hm

LH: a ukazovali prostě jako někde v tom z těch filmů jako co dovezli, a
a něco bylo, no tak to víte, taky když se to prostě dozvěděli sme, že
je to něco nového, a že přijeli s filmem, no tak taky sme na to
chodili. no,

PV: a jak to vypadalo, když přijeli s filmem. co, co to znamenalo.

LH: no to přijela taková, <takové auto,> jako bych řekla dodávka nebo
něco takového,

PV: hm

LH: no a v tom měli ňáký ty aparáty a a plátno se hodilo em jako třeba
v tom hostinci, když to bylo, no tak se em plátno tam připravilo, no

PV: hm

LH: a oni to tak nějak, jak to pouštěli nebo ne- <to už po mně
nemůžete,> prostě sme [viděli film,]

PV: jestli to bylo často, že přijeli s filmem nebo...

LH: né, né, to bylo vždycky prostě něco obzvláštního.

PV: šla ste vždycky na film, když takle přijeli?

LH: no tak no to víte že ano. dyť všichni sme se na to těšili, tak em
prostě sme všichni honem šli na film.

my sme byli i prostě děcka na vesnici, a tam nebylo nic takového.
takže když jako se nehrálo třeba v těch Řečkovicích, ještě nebylo tak
zařízené, nebo prostě to stálo víc peněz než sme měli, tak tam to taky
stálo peníze, no ale bylo to prostě jako v menším nějaké restauraci,
tam nahodili to plátno, no a prostě tam předváděli.

JV: jo ještě jedna věc, byla ste někdy přítomna promítání filmu v
domácnosti, třeba u nějaké vaší kamarádky, že by třeba tatínek její
měl doma promítačku a pouštěl vám.

MM: no to, ale jakých filmů? takových těch domácích.

JV: může být.

MM: no ano, ano.

JV: [většinou samozřejmě domácí.]

MM: [ano, ano, ano] takových těch a to sme taky měli.

JV: taky ste měli doma.

MM: ano, ano, to taky sme měli.

JV: a často ste se na to dívali jako rodina, sešli ste se?

MM: no, tak moc často ne, no většinou to bývaly ňáký dovolený nebo
něco takovýho a to když sme se sešli, tak sme se na to dívali, ale
že bysme si to nějak pořád promítali, to ne.

JV: takže to pro vás nebylo něco exotického, brala ste to spíš jako
normální věc.

MM: ano, ano.

JV: s tím, že to měly i ostatní rodiny.

MM: no, no.

JV: a co se týče těch rodinných filmů, viděla ste i nějaký jako
fikční filmy, třeba pohádku nějakou kreslenou nebo

MM: ne, to sem, to sem neviděla, ale viděla sem filmy, kde jako to,
to tehdy se domluvila skupina nás, to bylo myslím v tom Kyjově, a to
jako že sme si vymysleli vopravdu děj, jako takový něco krátkýho a
teď sme to skutečně zahráli a zfilmovali sme to a pak sme se na to
dívali.

JV: a to už ste byla starší, to vám

MM: tak to už sem byla dávno dospělá.

JV: to už ste byla vdaná.

MM: ano. to sme se tehdy vo to vopravdu pokusili a bylo to vopravdu
zajímavý.

JV: máte ten film ještě?

MM: ne, ne ((smích))

JV: nevíte kde skončil.

MM: <ne, to vůbec nevim> sem se ixkrát stěhovala, tak to vůbec
nevim.