Quote

JV: to je docela dobrá totiž jako narážka, protože sem se chtěl záhy
zeptat, jak ste se chovala při ee sledování filmů, jestli ste třeba
popíjela nápoje,

MM: kdepak, kdepak to ne, to neexistovalo, to sem byla naprosto na
to soustředěná, ale zajímavý je, že v těch,

MM: zajímavý je, že sem si vzpomněla, teď nedávno, už mi to úplně
zapadlo, že v kinech vždycky bývala přestávka. zřejmě proto, že z
těch technických důvodu, jo tam ňák to museli na jiný kotouč nebo
přetočit, a v té přestávce se teda prodávala limonáda a nějaký
lízátka a takový věci.

JV: a to ste si teda vy nikdy nekoupila.

MM: nejvýš nějakou tu limonádu když sem měla, když bylo v létě a
bylo teplo nějakou žíz- žízeň, ale jinak já sem teda byla vždycky
soustředěná na to.

JV: a ostatní diváci, kolem vás, kupovali potraviny, nápoje,

MM: no, kupovali, ale ne nějak moc, ale že by se nějak moc, v té
přestávce většina zůstala sedět.

JV: takže ani třeba nějaké, nějaké hlasité projevy, jako tleskání,
hvízdání, komentování,

MM: ne, to tehdy nebylo, to tehdy nebylo.

MM: ano chodili sme se školou do kina, třeba si vzpomínám, že sme
byli se školou na filmu o Rastislavu Štefánikovi ((Milan Rastislav
Štefánik)).

JV: hm

MM: dodneška si vzpomínám, ten herec co ho hrál, menoval se Rogoz
((Zvonimir Rogoz)) a tu jeho milou hrála Oličová ((Karla Oličová)),
<to teda nevím> že si na ty ména ještě pamatuju,

JV: to bylo ještě v obecné nebo v měšťance

MM: obecná, to byla obecná, a dodneška si velice dobře na ten film
pamatuju a to teda vopravdu, protože sme tam šli se školou a byly
tam taky jiný školy, čili to bylo čistě jenom pro školy, no tak tam
teda jako ten klid a to moc nebylo.

JV: a projevovali se především pravděpodobně když už tak kluci
předpokládám.

MM: no, samozřejmě, samozřejmě.

protože tehdy ještě nebylo to v těch kinech tak,
že by to bylo natolik zvednutý, že vám ta řada před váma vůbec
nevadila, jo, takže tehdy opravdu byly ty sedadla tak a teď mezi
tím, ty další sedadla a vy ste se koukala tou uličkou a to si
vzpomínám kolikrát, že sem seděla takhle celý film, abych něco
viděla.

JV: že před vámi seděl někdo vysoký a vy ste neviděla přes něho

MM: no, no, dost to dost vadilo.

JV: ještě k tomu protektorátu. pamatujete si na změnu chování diváků
za protektorátu?

MM: no, pokuď bylo to takový všecko utlumený. to i

JV: nějaké hlasité projevy?

MM: hlasité projevy ne. a i i třeba

JV: smích, potlesk, ne.

MM: třeba si vzpomínám některý ty filmy s t- s tím hajnsem rýmanem
((Heinz Rühmann)), to byly vysloveně veselohry, ale ňák to tak lidi
neprojevovali.

JV: vzpomínáte si, že by se třeba hajlovalo? když se na plátně
objevil Hitler?

MM: no tak to sem nezažila.

JV: myslím třeba v týdeníku.

MM: ne, to sem nezažila.

JV: ani nikde jinde.

MM: ne, ne.

JV: takže ono je to třeba tak, že někteří lidé se ze strachu
přidávali. když tam seděli Němci, tak začali třeba hajlovat a
někteří lidé se báli, tak radči se přidali.

MM: no ale pokuď si vzpomínám na Němce vopravdu teda v holínkách a
v uniformách, v tom všem, tak že by teda ňák chodili do kin, tak
teda to to moc nechodili.

JV: ale německé obyvatele, Němci. nemyslím důstojníci nebo ňácí
vojáci, ale obyčejní lidé.

MM: ne to si ňáký takový projevy v tom kině, to si nikdy, to si, to
sem nezažila.

SM: to jo no. (.) no tak, já se vás teďkon zeptám, jak jak ste se
obvykle chovala v tom kině,
VB: hm no dobře sme se chovali. nepovídali sme během filmu,
SM: nepovídali ste si?
VB: ne. to sme si nepovídali.

SM: e a stalo se že byste třeba jedla ňáké jídlo nebo něco pila
během toho filmu?
VB: ne, to sme, takhle sme se potom až sem chodila s manželem, tak
sme se takhle, jednou zaplatil vstupenky manžel a jednou já. a
jednou koupil on, byla taková cukrárna na Křížové na Starém Brně a
tam menovalo se to Rupa, já nevím co to bylo za zkratku,
SM: hm
VB: to byla továrna Rupa,
SM: mhm
VB: jak byl rop, byl taky taková cukrár- tak kdy- vyráběli
cukrovinky, a tak tam sme si koupili třeba za tu cenu, toho lístku,
za tu korunu, ste si koupila třeba na to nikdy nezape- nezapomenu,
taková to byla směs čokoládová s burskými oříšky, a to stálo dvě
koruny deset deka tam,
SM: mhm
VB: takže tam sme dali za kino dvě koruny a ještě jsme měli s sebou
bonbóny,
SM: ((smích))
VB: bonbóny ne, ale bonbóny takhle ty, ty tvrdý ani ne, ale tak z té
čokolády něco,
SM: mhm
VB: nebo tyčinky byly takové čokoládové, takové jenom asi tak
SM: a to ste, to ste teda potom jedli v tom kině?
VB: však to nebylo, to nešustilo, [to ani ne to bylo]
SM: [no jasně]
VB: <to sme nikoho nerušili

SM: ((smích)) e a pamatujete si že by třeba n- ňácí diváci hlasitě
reagovali na ňák- na některý film?
VB: no, vykřikovali tam někteří, když byly ty cizí filmy potom jak
začaly, tak bylo to třeba (.) já si pamatuju na ňáký kovbojský film,
a tak vykřikovali chlapci, nenech se, anebo dej mu to, nebo tak jako
aby ho zbili,
SM: mhm
VB: a takhle v tom smyslu, to tak, ale to se nám nelíbilo. to i
manžel [odsuzoval]
SM: [mhm]
VB: jako kluk, že? jemu bylo tenkrát devatenáct, mně bylo, on byl o
rok jenom starší, (mně) bylo osumnáct.

SM: mhm (.) a pamatujete si že by se třeba během filmu nebo po filmu
ozýval ňáký potlesk?
VB: ani ne.
SM: ne.
VB: ne, to si nepamatuju,
SM: mhm
VB: ne. to si povídali, to bylo pěkný, nebo to nestálo za to, na to
sme nemuseli chodit a tak, to byly takový připomínky. ale tleskat
nebo takhle to nebylo.
SM: m-m, m-m
VB: no. to si nepamatuji ani ve městě, třeba v tom Kapitolu
((Kapitol)), ne. nepamatuju si že by, to v divadle ano, tam je to
asi tak samozřejmě, že?