Quote

Rozhovor vedl: Lukáš Skupa
Rozhovor přepsala: Radomír D. Kokeš
Datum a místo: XXX, Brno

Rok narození: 1928

Bydliště do roku 1945: Tivoli (dnes Jiráskova – Veveří), roku 1938
se přestěhovala do Králova Pole.

Povolání rodičů: Otec živnostník – majitel obchodu, ve kterém
pracovala i matka narátorky.

Povolání narátora: Od roku 1946 narátorka nastoupila do práce.
Pracovala v pojišťovně, v Lidových novinách, na rektorátě UJEP,
v Domě pionýrů a mládeže v Lužánkách a Magistrátu města Brna. Vždy
pracovala v účtárně.

LS: ( ) to budeme nahrávat. takže první, co bych se vás zeptal, je
takové ověření jenom vašich osobních údajů. co se týče té školy, do
které ste chodila. (.) mám tady napsáno obecná škola Kounicova
ulice.

ES: ano.

LS: a to bylo v letech devatenáct set třicet-

ES: třicet čtyři.

LS: devatenáct set-

ES: až třicet osm

LS: až třicet osm

ES: a potom sem chodila do Králova Pole,

LS: no

ES: a to bylo,

LS: a to bylo v letech?

ES: no v těch třicet osm.

LS: třicet osm až asi zřejmě čtyřicet.

ES: a potom sem chodila do gymnázia,

LS: hm.

ES: v Králově Poli,

LS: hm.

ES: do roku čtyřiačtyřicet.

LS: do roku devatenáct set čtyřicet čtyři. (.) a ještě tady mám
napsáno, (.) asi pan Skopal, když s váma telefonoval. Kotlářská
ulice, dva roky.

ES: to sem chodila na obchodní školu na Kotlářskou.

LS: takže to byly ještě potom další dva roky?

ES: dva roky obchodní škola při Obchodní akademii.

LS: hm. (.) a potom? potom už ste nastoupila do zaměstnání?

ES: ano.

LS: a kde ste pracovala?

ES: pracovala sem (...) v pojišťovně.

LS: hm.

ES: potom sem pracovala v Lidových novinách. potom sem pracovala
tady na rektorátě.

LS: a co ste tam dělala?

ES: všude sem byla v účtárně.

LS: hm. to úplně stačí. teď bych se zeptal, jaký byl povolání vašich
rodičů před tím rokem devatenáct set čtyřicet pět.

ES: živnostník. můj tatínek byl živnostník. měl obchod s kl-
s koloniálním zbožím.

LS: hm. a maminka?

ES: maminka samozřejmě byla v obchodě též.

LS: takže pracovala v rodinném, rodinném obchodě?

ES: ano. a začínali (.) začínali tady, na Zelném trhu.

LS: na Zelném trhu. hm. a měla ste nějaké sourozence?

ES: ne, kdepak.

LS: hm. (.) a vaše povolání už ste říkala vlastně, že potom ste
nastoupila jako účetní?

ES: ano, a nakonec sem skončila v Domě pionýrů v Lužánkách jako
ekonomka, jako hospodářka. (.) a do důchodu sem šla z Magistrátu
města Brna.

LS: hm. a ještě bych si ověřil. tady je něco, že vy ste zpočátku
v těch třicátých letech bydlela v [Tivoli]-

ES: ano.

LS: to bylo do roku?

ES: [(je dnešní)] Jiráskova, myslím-

LS: ano.

ES: nemýlím-li se.

LS: hm.

ES: Tivoli třicet sedm ((Tivoli 37)), a tam sme bydleli do toho roku
osmatřicátého roku-

LS: hm.

ES: než prostě přišli, protože tam byla veškerá, veškeré
obyvatelstvo německé.

LS: hm.

ES: a my sme byli Češi. takže otec viděl, že by to velice špatně
dopadlo, takže v tom osmatřicátém roce to prodal ten obchod a
přestěhovali sme se do Králova Pole.

LS: do Králova Pole. (.) takže to úplně stačí na začátek. to sme
projeli úplně bezvadně. (.) a teď už teda přejdeme k těm otázkám-

ES: ano.

LS: které se týkají kina do roku devatenáct set čtyřicet pět. první
okruh těch otázek se týká vaší dětské zkušenosti divačky. to znamená
od do zhruba deseti let, (.) když ste ukončila ňákou tu obecnou
školu. takže ta první otázka je, jestli si vzpomínáte na svou první
návštěvu kina.

ES: to bylo na Stadioně ((Stadion)).

LS: hm.

ES: z Kounicově sme šli v první třídě. a byl to film o Ja- o
Kozinovi ((Psohlavci)).

LS: o Kozinovi to byl film.

ES: o Kozinovi. a tím pádem jak se tam objevil ten duch, tak já sem
okamžitě vyskočila, chtěla sem si sednout, jenomže sedadlo sklaplo a
já si sedla na zem. ((smích)) takže to byl-

LS: a to byl český film?

ES: to byl český film.

LS: hm.

ES: to byl můj první zážitek tedy velký.

LS: a rok ste říkala?

ES: musel to být v roce devatenáct set třicet čtyři.

LS: devatenáct set třicet čtyři. a s kým ste tam byla?

ES: ze školou.

LS: se školou ste tam byla.

ES: měli sme v první třídě pana učitele Petříka.

LS: hm. dobře, a teď je tady otázka, jak často ste jako dítě, to
znamená do těch deseti let, do ukončení té obecné školy, chodila do
kina?

ES: protože sem měla (.) hodně příbuzenstva-

LS: hm.

ES: tak sem se vždycky s někým svezla. tak sem už říkala, že sem tak
jednou týdně chodila. protože tenkrát ty ceny byly velmi přijatelné
(.) aa (.) takže sem tak jednou týdně chodila s příbuznými.
s bratránkem, sem měla po o moře bratranců

LS: hm.

ES: a s tetičkama do kina Excelsior, to bylo na Šilingrově náměstí.
potom sme chodili do Moderny ((Moderna)), ta to bylo na
Dominikánském náměstí.

LS: hm.

ES: a proti nádraží bylo kino Čas, tam ste mohl

LS: hm

ES: přijít a odejít, když ste chtěl. (..) totéž kino bylo na Náměstí
Svobody. dneska je tam řeznictví. tak mezitím řeznictvím a tím
rohem.

LS: hm, hm.

ES: tak tam bylo taky takové kino. (..) a (...) samozřejmě, že sem
chodila také do toho kina, až sme se přestěhovali.

LS: až ste se přestěhovali.

ES: tak tam do toho Besedního domu ((Besední dům)).

LS: hm. a to bylo?

ES: to bylo kino Union.

LS: hm.

ES: to byly jako nepravidelné návštěvy (.) dá se říci, týdně.

LS: takže jednou týdně ste říkala?

ES: jednou týdně.

LS: a s příbuznými většinou?

ES: do toho v tom Králově Poli sem chodila hodně s mým otcem.

LS: hm.

ES: protože moje maminka byla velice nemocná. dva roky byla upoutána
na lůžko než odešla (.) do věčných lovišť. takže já sem dělala
partnerku mýmu tatínkovi.

LS: a sama ste nechodila třeba do kina?

ES: ne, nikdy ne.

LS: vždycky s doprovodem?

ES: vždycky s doprovodem. ano.

LS: dobře. takže ty kina, které ste navštěvovala, to už ste vlastně
říkala, do těch deseti let. proč zrovna tady tyhle kina, která ste
zmiňovala? vy ste zmiňovala Excelsior. tuším, že ki-

ES: protože tam chodila se mnou moje teta. do toho Excelsioru
((Excelsior)).

LS: hm. konkrétně do toho Excelsioru ((Excelsior))?

ES: ano, ano. a do Moderny ((Moderna)).

LS: hm.

ES: a do Moderny ((Moderna)).

LS: hm.

ES: samozřejmě, že sme byli taky v Alfě ((Alfa)) v kině. a v [dobsu]
((Dopz)).

LS: do těch deseti let?

ES: do těch deseti let. ano. (.) to sem ty brněnský kina
navštěvovala s mými příbuznými.

LS: hm. a proč zrovna tady do těch kin? proč ste si nevybírala
nějaká jiná?

ES: já sem si nemohla vybírat. já sem musela souhlasit s tím-

LS: aha.

ES: kdo mně zaplatil vstupenku.

LS: jasně. takže vy ste vlastně se musela přizpůsobit tomu?

ES: ano. přizp- tomu-

LS: kdo šel s vámi do toho kina?

ES: tomu mýmu doprovodu, ano.

LS: tak to je celkem, to je celkem logický. a když byste měla říct,
jaký byl názor vašich rodičů na kino?

ES: no, můj otec ten byl velice jako nadšen filmem.

LS: hm.

ES: a hlavně tedy ho (..) zajímaly filmy cizí.

LS: hm.

ES: protože on byl na ročním pobytu v Americe, takže ho zajímaly ty
americké filmy.

LS: hm.

ES: [ta]kové ty západní, dá se říct.

LS: hm. takže ste se nikdy třeba nesetkala s ňákým odsudkem ze
strany vašich rodičů?

ES: ne, nikdy ne. ne. (..) moje maminka, ta do kina nechodila. jak
sem vám řekla, ta byla velice nemocná. takže s maminkou sem- ale
s tatínkem sem chodila každý týden.

LS: takže ten vztah vlastně vaší rodiny k tomu kinu byl velice
kladný?

ES: kladný, ano.

LS: pokud to chápu dobře.

ES: ano, ano.

LS: hm. takže můžeme další otázku. zmiňovala ste taky vlastně, že ta
vaše první návštěva byla se školou v tom kině.

ES: ano.

LS: a když byste měla říct vlastně totéž, ale jaký byl postoj školy
k filmu nebo ke kinu obecně?

ES: tak oni vybírali kina, která- teda filmy, které měly určitou
souvislost s výukou.

LS: hm.

ES: takže, jak sem říkala, to bylo něco z dějepisu o tom Lomikarovi
((Psohlavci)). a potom si pamatuju, že to byl nějaký film (..)
z ruské přírody. že to byl ee film, ve kterém ee sme navštívili
takovou ruskou opuštěnou vesnici. jestli to byly chatrče. prostě tam
byla nějaká choroba, která ee to obyvatelstvo vymítila, takže ee,

LS: hm.

ES: na malého diváka bylo velice ee takové (...) smutné,

LS: depresivní

ES: depresivní pohled na ty mrtvoly. no to byly už kostry, to nebyly
mrtvoly.

LS: mhm

ES: takže to byl druhý takový zážitek z té školy.

LS: a jak často ste chodili s tou školou do toho kina na
představení?

ES: tak na té Kounicové sme chodili často.

LS: často?

ES: ovšem v Králově Poli už potom sem ne- ne, nikdy nešla do
biografu.

LS: a hovořili ste potom třeba v rámci výuky ještě o těch filmech,
které ste viděli?

ES: ano, samozřejmě, ano.

LS: jo? (.) takže vlastně, když byste to měla shrnout. jak se
učitelé vyjadřovali k těm filmům nebo jaký byl jejich postoj ke kinu
obecně?

ES: no postoj byl takový, že hlavně chtěli od dneš- od dětí získat
jejich zážitky a jejich prostě připomínky k tomu filmu. oni sami se
nevyjadřovali,

LS: hm.

ES: ti učitelé. hlavně je zajímalo, co na to říkaly děti.

LS: váš názor?

ES: ano.

LS: hm. takže můžeme k další otázce. otázka zní, jestli byl film pro
vás v tom dětském věku do deseti let důležitý. a pokud ano, tak
proč. a jak se projevovalo ve vašem chování, hrách nebo rozhovorech
s vašimi kamarády.

ES: tak (...) to víte, takový desetiletá holčička, ta začne
vystřihovat z různých časopisů filmové hvězdy, začne si je lepit do
sešitu ee. a mm (.) to víte, viděla sem moře českých filmů s Věrou
Ferbasovou ((Věra Ferbasová)), s Hanou Vítovou ((Hana Vítová)),
s Oldřichem Novým ((Oldřich Nový)), ale také třeba sss tím Robertem
Tajlorem ((Robert Taylor)), to byl americkej takovej představitel.
takže (..) to byly (.) různé, různé druhy filmů. ovšem, ty české
filmy se mi líbily nejvíc, protože to bylo z prostředí, které mi
bylo známé, že?

LS: hm. a byl teda pro vás důležitý ten film tady v tomhle raném
věku?

ES: ano.

LS: ano?

ES: byl. hlavně, jak se má člověk chovat ve společnosti, že ano? to
už sem viděla u těch filmových hvězd, že (..) vždycky když se de do
nějaké veřejné místnosti, takže musí jít muž napřed, žena za ním,
takže já sem tím byla jako poučená hodně.

LS: hm.

ES: třebas při stolování. to sem všechno odkoukala.

LS: takže tohle všechno mělo na váš vliv.

ES: vliv na mou výchovu.

LS: třeba v těch rozhovorech s vašimi přáteli a nebo v hrách, jestli
ste ňák třeba napodobovali.

ES: samozřejmě ((smích)) takový takový desetiletý děvčátko ee má
snahu se stát jako snem, aby byla filmovou hvězdou, takže.

LS: to určitě

ES: doma sem neměla příležitost, ale u té mé tety, co sem s ní
chodila do toho Excelsior, tak tam sem měla k dispozici boty
s podpatkama a různý takový šátky, tak sem se předváděla před
zrcadlem. to je jako u desetiletýho děvčátka nic neobvyklého.

LS: takže ste třeba vlastně si třeba hrála na herečku nebo?

ES: ano, ano.

LS: dobře, takže ten vlastně ten první okruh otázek máme za sebou.
teďka je tady druhý okruh, který se týká diváckých návyků. to
znamená kdy, kde a s kým ste navštěvovala to kino. takže první
otázka zní. teď už tedy sme se vlastně přesunuli od toho dětského
věku.

ES: do dalších.

LS: od těch deseti let do toho roku devatenáct set čtyřicet pět.

ES: ano.

LS: když ste navštěvovala ty další školy. takže se vás zeptám, jak
často ste chodila do kina v tom období právě potom už, co vám bylo
těch deset let, dál do toho roku devatenáct set čtyřicet pět. zase.
když byste měla řádově říct, kolikrát týdně nebo měsíčně?

ES: pravidelně jednou týdně. buďto v sobotu nebo v neděli. to bylo
v neděli jako pravidelné s tím tatínkem.

LS: takže se to nezměnilo vlastně?

ES: nezměnilo se.

LS: bylo to zase jednou týdně?

ES: jednou týdně.

LS: a čili potom vlastně, vy ste říkala, že ste se přestěhovali
v tom roce třicet osm.

ES: osum. do toho Králova Pole.

LS: do toho Králova Pole.

ES: tak.

LS: a ani poté, co ste se přestěhovali, se to nezměnilo, ta četnost
návštěvy?

ES: ne, ne.

LS: zase to bylo

ES: ano.

LS: jedenkrát týdně?

ES: jenom právě, když sme bydleli nad Tivoli, tak sem chodila
s bratranci, s tetou,

LS: hm.

ES: a když sme byli v tom Králově Poli, tak potom sem chodila s mým
tatínkem.

LS: hm.

ES: a ten mě bral všude s sebou. to víte, že to bylo někdy mládeži
nepřístupný, takže sem u pokladny, když sem procházela, tak sem si
stoupla na špičky,

LS: ((smích))

ES: snažila sem se teda vypadat co nej nejdospěleji.

LS: a tatínek vám to toleroval, jo? ((smích))

ES: tatínek mně to- samo, protože on byl rád, že sem s ním. že
nemusel jít sám.

LS: tak to bylo určitě super, teda.

ES: no. ((smích))

LS: no. (..) a teď tady mám zase otázku. to už sme se vlastně o tom
zmiňovali. která kina ste navštěvovala. vy ste říkala, že ste určitá
kina navštěvovala do těch deseti let, když ste bydleli v tom Tivoli.

ES: ano.

LS: mohli bysme si to teda ještě shrnout, která kina to byla?

ES: takže to bylo (...) Moderna, Alfa, Excelsior, kino Čas,

LS: a po těch deseti letech, když ste přeskočila tu hranici?

ES: když sme přišli do toho Králova Pole, tak tam bylo

LS: ano?

ES: Besední dům a Orion ((pravděpodobně Union)).

LS: čili tam už se to změnilo. a potom už do těch, která ste
navštěvovala dřív?

ES: dřív, už to nebylo akcept- (.) -ovatelné, protože bych musela
buďto jet elektrikou, nebo jít pěšky.

LS: jasně. takže ste změnila-

ES: takže sem-

LS: změnila kina z toho důvodu. mhm. (..) a měla ste v tom věku
potom od těch deseti let dál své oblíbené kino, které ste
navštěvovala úplně nejraději?

ES: tak (...) myslím, že to byl ten Union.

LS: a co se vám na něm tak líbilo?

ES: že sem tam mohla tu paní pokladní vždycky obalamutit. ((smích))

LS: a třeba, když byste měla říct, co se týče třeba toho interiéru
toho kina nebo přístupu personálu k tomu, tak i z tohodle důvodu
třeba se vám to líbilo nebo?

ES: tak.

LS: zkuste to nějak rozvést.

ES: ty kina byly velice skromné.

LS: mhm.

ES: Besední dům, který byl ovšem ee lepší jako mm jako zařízený tak
(..) moderněji, kdežto (.) kino Union, to bylo opravdu pro takový
chudáčky. vstupné tenkrát, to víte, to bylo od koruny do čtyř
padesáti.

LS: hm, hm. aa takže vlastně to zůstávalo potom tím vaším oblíbeným
kinem, když ste se přestěhovali do té Krpole ((Královo Pole)).

ES: ano, do Krpole ((Královo Pole)), tak ten Union.

LS: a předtím, když ste bydleli ještě v tom Tivoli, tak tam bylo
které vaše nejoblíbenější? z toho kruhu, co ste zmiňovala?

ES: tak myslím, že to bylo (...) Alfa.

LS: a proč Alfa zrovna?

ES: protože tam byla pasáž, byly tam výlohy a ee taky člověka ten
upoutal ten interiér.

LS: a co se vám líbilo v tom interiéru? pamatujete si třeba na
nějaké detaily z toho interiéru, z toho kina?

ES: tam byly myslím i balkony.

LS: hm.

ES: takže (...) v málokterém kině byly ty balkóny, takže to člověka
jako to děcko, to upoutá, ten balkon.

LS: takže to vás zaujalo?

ES: ano.

LS: to je takový váš vjem, co si pamatujete? a když byste měla říct
naopak, jestli v Brně bylo nějaké kino, které ste neměla vyloženě
ráda? kam ste nechodila ráda?

ES: no (...) to nemohu říct, protože ee některá ki- kina sem vůbec
neznala. třebas v Žabovřeskách.

LS: hm.

ES: nebo v Židenicích, tam byly také dvě dva biografy, které dneska
už-

LS: bylo jich spousta.

ES: po nich není ani památka. (.) takže (...), to vám opravdu nemohu
říct, že- pro mě bylo to vždycky, když sem šla do kina, tak to bylo
nadšení. i když ten film třebas nestál za nic, že ano. tak pro to
děcko to mělo vždycky, dítě si vždycky našlo v tom kinu nějaký plus.

LS: hm.

ES: i když třeba,

LS: hm.

ES: to nestálo za nic.

LS: tak a teď je tady otázka. zase jak ste zmiňovala ten soubor těch
kin, tak jestli ste chodila do těch různých kin podle toho, jestli
ste šla sám, s rodiči, sourozenci, kamarády, přítelem.

ES: tak já sem chodila většinou s příbuznými.

LS: hm.

ES: většinou s bratranci nebo s tetami, a nebo s tím tatínkem.

LS: hm.

ES: ale s mm (...) s přítelem nebo s přítelem sem chodila, až sem
byla dospělá.

LS: jo, jo. a vlastně chodili ste s každým tady z těch příbuzných do
jiného kina?

ES: ano. to už oni zaopatřili lístky zase podle toho, o co oni měli
zájem. a mě si s sebou vzali jako přívažek.

LS: potom vlastně, když vám bylo deset a víc, tak to fungovalo taky
stejně tak?

ES: ano.

LS: jo? hm. tak a teď je tady otázka, jak ste se v tom kině chovala.
to znamená, jestli ste třeba měla ve zvyku konzumovat jídlo nebo
pití.

ES: vůbec nikdy ne.

LS: hm.

ES: jenomže když to byly katastrofální okamžiky, tak sem zavřela
oči. ((smích))

LS: ((smích)) jo, jo.

ES: když se někdo topil nebo někdo někoho vraždil, nebo když tam
byla nějaká rvačka, tak S. vždycky zavřela oči.

LS: ((smích)) a třeba, když byste ještě měla říct, jestli ste nějak
živě reagovali, v průběhu toho představení na ten film třeba hlasitě
nebo ste se bavili.

ES: no tak to víte, že když se tam objevil ten duch, takže kino
jako, to bylo zřejmé, že děcka jako vzdychaly nebo (..) vyjekly.

LS: dobře. a teď tady mám otázku, jestli ste v tom kině potkávala
své známé.

ES: ano.

LS: hm. a hovořili ste spolu v tom kině nebo cestou z toho kina?

ES: cestou z toho kina.

LS: mhm. a o čem ste hovořili?

ES: no o tom filmu.

LS: o tom filmu.

ES: o tom filmu, samozřejmě. jak se to líbilo. (...) jaká byla
spokojenost.

LS: takže se vám opravdu často stávalo, že ste v tom kině potkávala?

ES: známé, ano. spolužačky nebo spolužáky.

LS: takže i třeba s tatínkem když ste šla z toho kina, tak?

ES: tak sem se pozdravila prostě se známýma a zůstala sem chvilenku.
ne dlouho, ale chvilečku, protože tatínek mi to toleroval.

LS: a i s tatínkem ste potom hovořila o tom, co v tom kině bylo?

ES: ano, ano, ano. to vždycky byla debata.

LS: dobře, takže teď už přecházíme zase k té další části, což je
vlastně filmy a jejich výběr. (.) teď tady je otázka první. jak ste
si vybírala konkrétní film, na který ste šla do kina?

ES: jak sem vám říkala, já sem si nemohla vybírat. já sem musela se
podřídit tomu, kdo mně zaplatil vstupenku a kdo mě s sebou vzal.

LS: hm, hm. takže ste?

ES: takže sem nemohla prostě projevit, třeba se jí, mně se straně
líbila Hana Vítová, filmy s Hanou Vítovou, to sem nemohla. musela
sem jít na ten film, kterej mně byl prostě ne doporučen.

LS: musela ste se-

ES: podřídit.

LS: vždycky podřídit. hm. to nevadí, když teďka vlastně teda bychom
se zeptali tak. kde získávali informace o filmech ti, kteří vás tam
doprovázeli? dovedla byste to říct?

ES: tak já myslím, že většinou ti bratranci už byli starší.

LS: ehm.

ES: takže oni brali třebas ten časopis. tenkrát, já nevím, jak se
to, kinoreví ((Kinorevue)).

LS: no, to byl časopis, [ho znám].

ES: takže asi si to vybírali už podle těch informací těch kritiků.

LS: hm. a vy sama ste říkala třeba, že ste měla ráda Hanu Vítovou
((Hana Vítová)) a české herce. a kde vy ste získávala informace o
těch filmech, které se promítaly.

ES: no ee (...) dostávaly se mně časopisy. moje maminka brala
Moravanku ((Moravanka)) a někdy koupila Hvězdu ((Hvězda)). a tam na
těch zadních stranách byly prostě fotografie těch filmových herců a
taky reportáže, nebo třebas i popis děje, že?

LS: hm.

ES: takže když sem si přečetla. na to bych se ráda podívala, že jo?
((smích))

LS: takže z časopisů. a ještě třeba z nějakých jiných zdrojů ste
získávala ty informace?

ES: samozřejmě taky ve škole spolužáci, když byli na ňákém filmu,
tak se rozpovídali a říkali to bylo dobrý, to se mi líbilo, kdybys
na to mohla jít, tak se di podívat.

LS: jasně. teď je tady otázka, jestli bylo při výběru filmů
důležité, kdo v tom filmu hrál. (..) vy ste vlastně říkala, že ste
se vždycky podřizovala tomu, na co vás vzali rodiče.

ES: víte, já se musím zmínit o tom.

LS: povídejte.

ES: za protektorátu bylo hodně německých filmů.

LS: hm.

ES: takže tam (...) hlavně teda mně jako dítěti imponovali třebas
marika rek ((Marika Rökk)) to byla zpěvačka a tanečnice.

LS: no.

ES: takže to sem byla celá pryč, že? nebo si hrozně dobře pamatuji
film (Ich klage an). to byl film, který popisoval o manželech, oba
dva byli lékaři, a ta jedna žena dostala prostě ee nemoc, dneska se
tomu říká, prostě ochrnovala.

LS: hm.

ES: a nakonec ten manžel prostě, když už byl konec v blízkosti,

LS: hm.

ES: tak aby jí to usnadnil, tak jí dal prostě lék,

LS: hm.

ES: že ji uspal, no. a končilo to tím, že se ocitl před soudem. ale
nekončilo to rozsudkem. nechalo se to na divácích, aby oni řekli.

LS: hm. a ten se vám líbil, ten film?

ES: byl to, byl to velice psychologickej film.

LS: a jaké filmy ste vy vůbec měla ráda jako divačka?

ES: tak, jak říkám, tenkrát za toho (.) Hitlera, tady byl známý hans
rýman ((Heinz Rühmann)), jestli vám to slovo něco říká.

LS: hm.

ES: takže sem-

LS: to byl hodně populární herec.

ES: ano. takže sem velice ráda viděla hanse rýmana ((Heinz
Rühmann)). a potom sem viděla velice ráda paula herbigra ((Paul
Hörbiger)). a ten měl bratra ( ). toho sem taky měla ráda, protože
ten vždycky hrál v nějakým filmu, kde se v horách lezlo. a to byla
moje slabá stránka, protože já miluji hory.

LS: aha, aha.

ES: takže-

LS: a co se vám líbilo tady na těch hercích, které zmiňujete teďka?

ES: že hráli velice přirozeně.

ES: jo?

LS: takže ste ocenila spíš způsob jejich projevu?

ES: viděla sem ten rozdíl projevu mezi českým filmem a německým
filmem.

LS: a jaký byl podle vás rozdíl?

ES: no tak český film mně byl rozhodně bližší.

LS: hm.

ES: bližší.

LS: ale zase sem se přiučila něco u těch německých filmů.

ES: hm.

LS: kterých bylo tedy ehm více než těch českých.

ES: hm, hm. když byste měla ještě říct třeba ty vaše oblíbené herce
nebo herečky, které ste zmiňovala, tak vzpomínáte si třeba na nějaké
konkrétní filmy s těmi herci?

LS: no jistě, Jiří Dohnal.

ES: vaše oblíbené, povídejte. ((smích))

LS: Jiří Dohnal a (...) no tak Hana Vítová, Adina Mandlová, eh (...)
Boháč ((Ladislav Boháč)), Saša Rašilov.

ES: hm.

LS: Eman Fiala. (...) to byly velice známé filmy, které dovedly
člověka upoutat.

ES: a čím vás zaujali právě tihle herci? čím se třeba lišili od
ostatních pro vás?

LS: tak třeba ten Saša Rašilov, ten dovedl prostě vnést takový, (..)
takový humor, který nezapadá do nějakejch takovejch prostejch těch,
ten byl tak jako, dovedl to vždycky podat ten svůj film takovým
způsobem, že ste se nemohl urazit.

ES: hm, hm. a co herečky třeba?

LS: Lída bárová ((Lída Baarová)), Dívka v modrém.

ES: to se vám líbilo? Dívka v modrém?

LS: jo, bylo to pěkný.

ES: jo? ((smích))

LS: Lída bárová ((Lída Baarová)) se mně velice líbila. a potom její
sestra. Zork-

ES: Zorka Janů.

LS: to byla velice dobrá herečka.

ES: ovšem, člověk potom byl ovlivněn tím, že ta herečka prostě začla
jako v těch německých filmech. no a člověk cítil tak jako. to víte,
my sme byli jinak vychovávaní k tomu vlastenectví, takže když ona
začla hrát v německých filmech, nebo začala mít poměr s němec-
s Němcem, takže člověk jako už tu (.) sympatii ztratí.

LS: ta popularita klesla.

ES: ano.

LS: hm. a stávalo se vám třeba, že byste na ty filmy tady těch
vašich oblíbených herců chodila víckrát?

ES: tak z finančních důvodů se to nemohlo stat. ale kdybych mohla,
tak jistě bych šla na některý filmy vícekrát.

LS: hm, hm. a zase se zeptám. třeba jestli ste ňák chtěla je
napodobovat ty herce nebo? (...) ne?

ES: ne.

LS: nebo třeba v těch filmech byly písničky. že jo? tam byla spousta
písniček.

ES: ano, ano, ano.

LS: tady v těch starých filmech.

ES: ano, ano.

LS: zpívala ste si potom ty písničky?

ES: no samozřejmě.

LS: jo?

ES: ano, ano. i ty německý. a to sem taky. víte. ( ) děvče sem
chodila se učit hrát na klavír, takže sem jako v těch, v té pubertě,
těch třináct čtrnáct, strávila u toho klavíru a samozřejmě, že sem
to zpívala.

LS: a třeba na deskách? kupovala ste si ty písničky?

ES: měli sme gramofon.

LS: měli ste gramofon?

ES: ( ) večery, nebyl televizor, takže se pouštěly gramofonový
desky. to se hrály karty. žolíka. takže sme, můj tatínek teda, ty
desky.

LS: takže třeba ty filmové písničky na deskách?

ES: ano, ano.

LS: ste si kupovali. mhm. a bylo pro vás důležité, jestli byl ten
film černobílý, nebo barevný, tady v tom období?

ES: no tak za mého dětství byl jedině černobílý.

LS: černobílý. už vlastně třeba tam barevné se objevovaly. třeba
Sněhurka a sedm trpaslíků byly barevné filmy. takže vy ste se s tím
barevným příliš nesetkala.

ES: nesetkala, ne.

LS: nesetkala, dobře. němý, nebo zvukový?

ES: tak já sem němý nezažila, ale můj manžel-

LS: hm.

ES: chodil se svojí babičkou, ee, to bylo kino někde na Starém Brně,
a protože ona chuděra byla analfabetka, tak si brala mého manžela,
kterej jí četl titulky.

LS: aha, takže v tom kině se promítaly ty němé filmy?

ES: němé filmy s titulkama a můj muž té babičce ty titulky četl.
ovšem od diváků byl okřikován, že? a nebylo to vítaný.

LS: a to bylo až po válce ale, zřejmě.

ES: ne, to bylo za první republiky.

LS: a kdy vy, kdy ste se vdala, to sem se zapomněl zeptat.

ES: v roce devatenáct set padesát sem se vdávala.

LS: v roce devatenáct set padesát?

ES: ano.

LS: aha, tak to ste vlastně nebyli manželé a on svoji matku vodil do
kina-

ES: ne matku, babičku. jako chlapec. jako desetiletý děcko.
((smích))

LS: jo. já sem to špatně pochopil, už to chápu. (...) a to kino, kde
to bylo, asi si nevzpomenete, co to bylo za kino.

ES: no (...) na Hybešove ulici.

LS: počkejte, já tady mám seznam těch kin, tak třeba se dopátráme
toho. Hybešova ulice říkáte?

ES: ano.

LS: já si to tady zkusím dát do vyhledávače. (...) Hybešova (...)
Hybešova tady mám kino Grand.

ES: ano.

LS: bylo to kino Grand? takže tam v těch třicátých letech zřejmě
ještě běžely němé filmy.

ES: ano. dá se říct, že to bylo ještě před tím třicátým rokem,
protože můj muž je o devět roků starší jako já.

LS: hm, dobře. teď tady mám otázku. vlastně už sme taky o tom
mluvili. český, německý film a tak dále. jestli pro vás bylo
důležité, v které zemi ten film vznikl.

ES: ano. samozřejmě. když to byl italský film, tak to pro mě zase
bylo něco jiného, jako třebas rakouský film nebo německý film.

LS: a preferovala ste nějakou tu národnost? z hlediska těch filmů?

ES: rakouskou.

LS: rakouský film ste měla-

ES: ráda, ano.

LS: takže úplně nejradši ste měla rakouské filmy?

ES: ne, to nemohu, nejradši sem měla český. ale na druhým místě byly
rakouský filmy.

LS: dobře. takže ste vlastně nebyla vyhraněná, že byste chodila
vyloženě třeba jenom na rakouský a český film?

ES: ne. chodila sem prostě, jaká byla příležitost. za toho
protektorátu nebylo moc možností.

LS: hm.

ES: to byl buďto český film, nebo německý film, nebo sem tam ten
italský.

LS: tam už se zúžil ten repertoár těch kin.

ES: to- to-

LS: hm.

ES: až teprv po tom pětačtyřicátém roce byly tady ti francouzské
filmy, potom mně teda se líbily anglický detektivky. to už potom sem
si mohla vybrat. to zaplatím sama. jenže to vás už nezajímá.

LS: teď by mě zajímalo, které filmy ste měla ráda a které ne. co pro
vás dělalo film dobrým filmem.

ES: tak kde zvítězilo dobro. (...) tak třebas ee (...) i teďka jsou
ty filmy, kde třebas on má masku a teďka hájí to dobro, tu čest a
nakonec zvítězí. tak vždycky film, ve kterým zvítězilo dobro.

LS: takže to pro vás bylo zásadní?

ES: tak.

LS: to byl pro vás dobrý film?

ES: ano.

LS: aby to mělo šťastný konec.

ES: ano, ano.

LS: dobře. a to sem už se vlastně ptal, jestli ste šla na nějaký
film víckrát. to ste-

ES: bohužel ne.

LS: říkala. hm. a teď je tady otázka, jaké jiné druhy zábav ste měla
ráda kromě kina. tady v tom období do roku čtyřicet pět.

ES: tak ee měla sem lyže, takže sem lyžovala. měla sem brusle,
chodila sem bruslit na stadion. a (...) chodila sem cvičit do
Sokola.

LS: hm.

ES: potom sem chodila do rytmiky k paní Hladké. (...) a hrozně sem
měla ráda turistiku.

LS: hm.

ES: kde když jako se to povedlo, tak sme jeli do těch, na to
Slovensko, do těch Tater.

LS: mhm.

ES: a ty hory.

LS: a dávala ste přednost tady těm jiným zábavám, co ste jmenovala,
před kinem?

ES: myslím, že ne. že kino bylo Alfa.

LS: kino bylo dycky.

ES: na prvním místě.

LS: vždycky na prvním místě. dobře. teď sme už zase už dalšího
rozdílu, dalšího oddílu, pardon. a to sou kina a filmová
představení. a vlastně už sme se toho taky dotkli na začátku, když
sme se bavili, do kterých těch kin ste chodila, už ste to trošku
zmiňovala. jaké byly rozdíly v těch místních kinech?

ES: samozřejmě, že střed Brna byl (...) obsazen kinama, který byly
prostě ee úplně něco jako na předměstí.

LS: hm.

ES: tam byly třebas ty sedadla už (...) měkká, že? tam byly na
předměstí tvrdý. dřevěný. a mm (...) byl taky rozdíl v tom, že když
ste vešel, tak byl prostě bufé. mohl si tam koupit nějaký ten
bonbón. bylo to luxusnější.

LS: hm.

ES: v tom středu města ty biografy byly rozhodně luxusnější.

LS: mhm. a co třeba přístup toho personálu k zaměstnancům, když
byste zase porovnala v těch kinech. byly tam taky rozdíly?

ES: no- (...) to nemohu říct, že by byly rozdíly, protože já jako
dítě, že, sem byla ráda, že sem vplula, že mě nevzali za míl- za
límec a neřekli mně ven.

LS: hm. a tady tyhle vlastnosti, co ste zmínila, to znamená ten
interiér, měkké sedačky. hrálo to roli při tom, jaké kino ste si
vybírali?

ES: no, já myslím, že ten, kdo kupoval ty lístky, tak (...) musel se
řídit podle finančních možností.

LS: hm.

ES: když měl, tak samozřejmě se šlo do kina, kde hrál se film, i
když to bylo v tom dražším kině. jako v tom (...),

LS: čili hrály roli spíš finance a ne to, jak,

ES: finance, vždycky.

LS: hm, dobře. teď tady mám otázku, pokud byste si vzpomněla, z čeho
se obvykle skládal program projekce. jak představení začínalo, co se
dělo o přestávce třeba.

ES: tak zaprvý, dycky byl týdeník. ten týdeník byl velice zajímavý,
protože se člověk dověděl něco.

LS: hm.

ES: a (...) po týdeníku byla pauza chvilečku, ale většinou nebyly
přestávky.

LS: nebyly přestávky?

ES: většinou filmy šly v jednom tahu.

LS: setkala ste se s tím, že by tam byla hudba, v tom kině?

ES: reprodukovaná hudba byla.

LS: reprodukovaná hudba?

ES: ano.

LS: a měla ste to ráda, tady ty doprovodné programy?

ES: (...) tak (..) když to byla hudba, která mně vyhovovalo, já sem
vždycky měla ráda džez ((jazz)), tak sem nikdy proti tomu nebyla.

LS: hm.

ES: takovou dechovku, to už sem si mohla odpustit. ((smích))

LS: ((smích)) co třeba reklamy? diapozitivy nebo krátké reklamní
snímky? to se tam objevovalo?

ES: objevovalo, ano.

LS: objevovalo?

ES: objevovalo.

LS: a bavilo vás sledovat třeba tady tyhle doprovodné k tomu
hlavnímu programu?

ES: ne. je- kromě týdeníků mě to nezajímalo.

LS: nezajímalo?

ES: ne.

LS: dobře. byla ste někdy tady v tom období do toho roku čtyřicet
pět přítomná promítání filmů v domácnosti? že by doma měl někdo
promítačku?

ES: nikdy ne.

LS: ne, to se vám nestalo. dobře. takže můžeme k dalšímu oddílu, a
to je protektorát.

ES: no.

LS: tady se vás zeptám, jak na vás zapůsobily ty změny po roce
třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy. konkrétně
v těch kinech, že jo? protože i v těch kinech byly nějaké změny.

ES: ano.

LS: jak to na vás působilo celkově?

ES: no (...) člověk k tomu měl strašnej odpor.

LS: hm.

ES: ke všemu, co Němci prostě zavedli, tak byl, byl. i když sme to
nemohli dat nějak zjevně najevo, ale ee ta výchova už v té základní,
základní škole nám dala tolik, že sme ten protektorát velice těžko
nesli.

LS: hm, hm.

ES: ale zase byly ty filmy.

LS: hm.

ES: tak člověk musel na ten německej jít, že, když-

LS: teď myslím třeba i vlastně v tom kině, mhm, tam byly otázky
jazyka, že jo? ee, třeba povinná němčina v těch titulcích musela
být.

ES: tak nakonec, víte, (..) já, protože můj tatínek byl živnostník.

LS: mhm.

ES: a jak sem vám na začátku řekla, že to byla německá čtvrt, že tam
bylo většinou jako obyvatelstvo německé (.), hlavně židovské. a to
židovské nepromluvilo česky. takže já sem uměla německy. mě totiž
dali třebas o prázdninách do Svitav, do kláštera k sestřičkám, kde
žádná sestřička neuměla slovo česky. takže- já sem ovládala němčinu.
takže mě, já sem nemusela číst titulky, já sem rozuměla.

LS: jasně. a třeba vypozorovala ste nějaké změny v chování diváků
v tom kině? po tom roce třicet devět? změnilo se nějak chování
diváků v kině?

ES: na českých filmech diváci se projevovali, kdež-

LS: a jak se projevovali třeba?

ES: ee smáli se, když byla nějaká vtipná scéna. ale (..) hrobový
ticho za protektorátu. nedali vůbec najevo, jestli se jim to líbí,
nebo nelíbí, prostě-

LS: i u těch českých filmů, myslíte?

ES: i u čes- prostě byl, byl klid a pokoj, protože každej se bál.

LS: aha, takže lidi měla strach projev-

ES: strach dávat, ano, svoje pocity najevo. ano.

LS: hm. teď se zeptám, jestli ste v tom protektorátu chodila do kina
víc, nebo míň než dřív. (...) stejně?

ES: stejně, myslím, stejně.

LS: stejně? hm. a změnil se nějak ten výběr filmů, na které ste
chodila v tom protektorátu, oproti tomu předchozímu období?

ES: tak to víte, že sme navštěvovali víc český film.

LS: jo? a proč ste navštěvovali víc český film?

ES: protože ee citově sme jako k tomu byli mm blíže.

LS: mhm.

ES: a když teda sme se doslechli, že třebas je to ee závažný v tom
německým, tak sme šli na ten německej film.

LS: mhm.

ES: dyž byla kritika jako třebas, jak sem vám říkala. to si dodnes
pamatuju, to (Ich klage an). a potom tedy sem teda měla ráda tu
Mariku Rek ((Marika Rökk)), protože to byla druhá Ljuba Hermanová
v německým vydání.

LS: aha, takže na její filmy ste chodila ráda?

ES: ano.

LS: hm, dobře.

ES: a teď se. když se přesuneme na konec toho protektorátu, jestli
ste zase vypozorovala, že by se s blížícím koncem války měnilo
chování diváků v tom kině. měnily se nějak ty divácké, to divácké
chování s blížícím se koncem války? zpozorovala ste něco?

LS: no tak ee bylo, ee, já myslím, podle mého, že sme věděli, že to
Němci prohrají, tak ke konci války už sme teda ty německý filmy
úplně ignorovali.

ES: hm. co třeba týdeníky, ten dokumentární materiál, když ste tam
viděli?

LS: tak sme se tomu museli smát, protože to bylo všechno
inscenovaný. to nebylo. když sme viděli, že ee v tom Rusku ta armáda
byla obklíčená. totiž můj tatínek, ten poslouchal Anglii.

ES: hm.

LS: to víte, to tenkrát se nesmělo, ale poslouchala se. takže sme
byli informovaní, jak to v Rusku dopadá. takže když ukazovali, jak
vítězí, tak sme se tomu mohli jedině usmívat.

ES: hm, dobře. a teď tady mám poslední otázku z tohoto oddílu.
jestli si vzpomínáte na první návštěvy kina těsně po osvobození a
případně jaká byla jejich atmosféra?

LS: (...) tak po osvobození. (...) to myslím bylo velké nadšení, že
se k nám dostaly filmy cizí. francouzský, anglický.

ES: hm.

LS: to pro nás jako, ee, bylo velké uspokojení.

ES: ehm. (...) dobře. ještě chcete doplnit něco?

LS: ne.

ES: ne? tak, a teď je tady úplně poslední záležitost. my tady máme
vlastně seznam filmů z těch třicátých a čtyřicátých let, které byly
úplně nejpopulárnější. když byste si měla projít tady ten seznam
filmů, ještě je to na druhé stránce, označila některé, které ste
viděla, které se vám líbily, jak si na ně vzpomínáte, proč se vám
líbily, jakékoli vzpomínky v podstatě?

LS: tak.

ES: zkuste se zamyslet, podívat.

LS: třeba cé a ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem
viděla až teď, to sem neviděla.

ES: hm.

LS: ani ten, ani ten. Dvě- ((Dvě srdce v tříčtvrtečním taktu)), ne.
To neznáte Hadimršku, to ano.

ES: to ste viděla v té době?

LS: ano.

ES: šest žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)).

LS: to ste taky viděla?

ES: ano.

LS: to se vám líbilo?

ES: moc. možná, že sem viděla i toho Pobočníka ((Pobočník Jeho
Výsosti)), ale už si to nedovedu-

LS: už si nevybavujete moc. hm.

ES: Svět patří nám.

LS: hm.

ES: Sněhurka a sedm trpaslíků, Ducháček to zařídí.

LS: a z toho-

ES: U pokladny stál, to byl ten český muzikant ((To byl český
muzikant)). (...) Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou.
(...)

LS: hm. a když ste-

ES: Uličnice, La Paloma. to sem všechno viděla.

LS: a je mezi tím třeba nějaký film, který byl váš oblíbený?
v tomhle seznamu? našla ste tam nějaké své oblíbené filmy?

ES: ono ten Roztomilý člověk. to byl Oldřich Nový, přeci.

LS: mhm.

ES: a U pokladny stál, to byl Vlasta Burian.

LS: a proč se vám líbily tady tyhle filmy zrovna? Roztomilý člověk,
U pokladny stál?

ES: protože ten Oldřich Nový tam podával takový výkon, že (...) ee
to zasloužilo obdiv.

LS: mhm.

ES: bylo to třebas naivní, byl to naivní, ale v těch letech člověk
byl taky naivní, že?

LS: hm, určitě.

ES: dneska třebas bych odešla rozčarovaná.

LS: tak, a tady ještě se můžete podívat. tady je vlastně k tomu
obrazový materiál. můžete si projít k tomu obrázky a plakáty, jestli
se vám třeba vybaví nějaká vzpomínka.

ES: tak toto je Anny Ondrak, nemýlím-li se.

LS: já se přiznám, že zrovna tady tenhle obrázek nevím ani,
z kterého je filmu. ale vypadá jako Anny Ondráková.

ES: to je Anny Ondrak, ano.

LS: hm.

ES: třeba v českým filmů hrál-

((do místnosti vstoupí jiná osoba a odehrává se dialog nesouvisející
s rozhovorem.))

LS: povídejte.

ES: tohle je myslím Hugo gás ((Hugo Haas)).

LS: to je Hugo hás ((Hugo Haas)). to jsou myslím Tři muži ve sněhu.

ES: Chaplin ((Charlie Chaplin)). Nedošinská ((Antonie Nedošinská)).
Marl[a]n, Adina Mandlová, Vlasta Burian.

LS: tohle si myslím, že ste říkala, že ste viděla. Ducháček to
zařídí?

ES: ano, ano. U pokladny stál.

LS: jak vzpomínáte na Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)).

ES: to bylo kouzelný.

LS: jo?

ES: ( ) pro nás to bylo opravdu kouzelný.

LS: to byl právě barevný film, ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)), že?

ES: není to z toho Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), tady
toto?

LS: tohle je Šest žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), no.

ES: toto nevím, kdo je.

LS: to já se přiznám, že teda taky. (...) tohle je z filmu Sobota.
to už je vlastně ten konec protektorátu devatenáct set čtyřicet
čtyři. to byl myslím že poslední film Adiny Mandlové ((Adina
Mandlová)) tady v Čechách.

(...)

ES: toto byl německej film, nemýlím-li se. toho herce taky sem
znala, ale už si méno nepamatuji.

LS: to nevadí. co vás napadne, když ty obrázky si tak prohlížíte?

ES: to mně připomíná moje mládí. ((smích)) které je-

LS: to určitě. (...) tohle jsou srdce v tříčtvrtečním taktu ((Dvě
srdce v tříčtvrtečním taktu)).

ES: ten zpíval. ten zpíval La Palomo, on měl takovej extra spešl
hlas, ten Hans [Albrcht] ((Hans Albrecht)). (...) takže že toho
Hanse [Albrechta] sem taky znala. taky sem viděla ho v několika
filmech.

LS: hm.

((do místnosti vejde Pavla Švédová a nese občerstvení))

PŠ: Lukáši, taky vodu?

LS: prosím?

PŠ: taky vodu?

LS: ne, děkuju.

ES: děkuju vám. děkuji vám. děkuji.

PŠ: nashledanou.

((PŠ odchází.))

ES: toho Hanse [Albrechta] ((Hans Albrecht)) ( ), ten byl
výbornej, krásně zpíval. a tito dva. to je mózr ((Hans Moser)).

LS: hm.

ES: a ten ještě hrál. když se podíváte v televizi na Vídeň, tak
některé ty filmy ještě s ním.

LS: a tohle je kdo? Jára Kohout?

ES: kdepak, to je Němec. to je Němec jako. ten hrál v mnoha. víte,
takový pošuk. jo, takový-

LS: komediální role.

ES: ano. (...) Muži nestárnou.

LS: to se vám líbilo?

ES: to bylo velice. ((smích)) začal s babičkou a skončil s vnučkou.

LS: ano.

ES: on byl tady ten Oldřich Nový dlouhá léta v operetě, v brněnské.

LS: to já vím, no. (...) viděla ste ho naživo někdy?

ES: věříte, že ano?

LS: jo?

ES: můj tatínek miloval strašně cirkusy

LS: hm.

ES: kromě teda kina. a byli sme, tady byl nějakej německej cirkus a
(...), a jak byl biletář, my sme prošli tím biletářem, já sem se
otočila a ten Oldřich Nový tam byl s dcerou.

LS: jo?

ES: jo. takže sem ho jedenkrát jedinkrát viděla v originále.

((prochází fotografie))

ES: no jo.

LS: Svět patří nám. jak vzpomínáte na tenhle film?

ES: byl výbornej. a dokonce v Brně (..) ti dva tady hráli. a my sme
s manželem byli.

LS: v souvislosti s tím filmem tady byli?

ES: ne, v souvislosti s filmem ne, ale vystupovali tady po- já vás
myslím zdržuji, že?

LS: ne, vůbec, vůbec ne. povídejte.

ES: Greta Garbo, to byla herečka.

LS: tu ste taky měla ráda?

ES: taky sem ji měla ráda, ano. (...) a toto je Korbelář. (..)
viděla sem To byl český muzikant.

LS: hm.

((prochází fotografie))

ES: škoda, že skončil tak šp- uboze.

LS: hm.

ES: Nedošinská, Korbelář, Lída Baarová. (...) to byl buďto Hašler,
nebo Lamač.

LS: nebo Martin Frič, možná.

ES: jo.

LS: Zpívající bloud, to byl. viděla ste to, ten film?

ES: ne.

LS: to byl jeden z prvních vůbec zvukových filmů.

ES: to sem myslím ještě do kina nechodila. ((smích))

LS: to ste byla asi ještě moc malá.

ES: Dobrá země.

LS: Dobrá země, hm. to ste taky viděla?

ES: hm. tak vám děkuji.

LS: to je úplně všechno, my sme to vyčerpali. já se zeptám ještě,
sama byste chtěla ještě cokoliv doplnit, co byste chtěla říct ke
svým zážitkům v kinech do roku devatenáct set čtyřicet pět v Brně?
(...) cokoli co tady ještě nezažilo, co byste chtěla sama ještě
doplnit nebo říct, budeme hrozně rádi.

ES: já bych chtěla jenom říct, že sme byli vděční za každý český
film, který byl za toho protektorátu promítaný.

LS. hm.

ES. protože pro nás, jak sem už jednou z-zmínila, byl nej-
nejbližší. (..) protože každý národ má určitý prostě způsob jednání,
jiný způsob humoru.

LS: určitě, no.

ES: takže český film nám byl nejbližší. (...) nevím, jestli vám to,
co sem vám řekla, k něčemu bude.

LS: určitě. to je právě to, o co my se snažíme, co sháníme. vaše
vzpomínky, vaše subjektivní dojmy.

ES: tak na vaše zdraví.

LS. na vaše zdraví. (...) takže už nic nechcete doplnit, nebo?

ES: ne.

LS: takže já už to vypnu.

Konec rozhovoru

Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D.
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 11.1.2010, Brno

Rok narození: 1922, matka polská Ruska, otec Čech.

Bydliště do roku 1945: Narátor se narodil na Ukrajině, kde žil osm let.
Roku 1930 se jeho rodina přestěhovala do Brna do Bohunic a o tři roky
později z Bohunic do Židenic na Starou Osadu.

Povolání: Narátor byl po maturitě, roku 1942, nasazen do Německa. Po
roce 1945 pracoval jako učitel v Mikulově na měšťanské škole, od roku
1951 do 1960 byl ředitelem školy v Dolních Dunajovicích, pak byl 5 let
zástupcem ředitele ve škole v Opatově. Poté pracoval jako učitel v Brně.
Povolání rodičů: otec holič, matka švadlena
Sourozenci: žádní

LČ: takže dobrý den, já bych se vás nejprv zeptala na vaše jméno.

JH: no tak já se jmenuji Jiří H.

LČ: a na rok narození?

JH: devatenácet dvacet dva.

LČ: a kde jste bydlel do roku devatenácet čtyřicet pět? kde jste se
narodil a kde jste pak bydlel?

JH: no tak, narodil jsem se na Ukrajině, a bydlel jsem tam na Ukrajině
osum roků, čili v roce devatenácet třicet, to se přestěhovali, otec tam
byl jako zajatec českej, český, a maminka byla rozená polská Ruska. ona
byla totiž tam, no, po třicátejch letech, ve třicátých sme se
přestěhovali do Brna do Bohunic, a tři roky na to sme se přestěhovali do
Židenic, no a tam jsem vlastně byl až do toho pětaštyrycátýho roku.

LČ: mhm.a do jaké, do jakých jste chodil škol tady?

JH: no tak kromě té základní školy, měšťanské školy, pak mám učitelský
ústav, no a potom sem dělal vysokou školu pedagogickou.

LČ: a na ten na ten, hm po té měšťance, to bylo v jakém roce, když jste
skončil měšťanku?

JH: měšťanku? no tak mně bylo patnáct let, to znamená dvaadvacet a
patnáct, třicet sedum let.

LČ: a pak jste nastoupil...

JH: do učitelskýho ústavu v Brně.

LČ: do učitelského ústavu?

JH: tam jsem se učil štyry roky, a ve dvaaštyrycátým roce sem byl
nasazenej do Německa, do pětaštyrycátýho roku.

LČ: a po válce ste začal na vysoké?

JH: po pětaštyrycátém, to já sem až potom později, v pětaštyrycátém roce
sem nastoupil v Mikulově na normální měšťanskou školu jako učitel.

LČ: jako učitel, mhm.

JH: tam jsem učil šest roků, pak jsem byl devět roků v Dolních
Dunajovicích jako ředitel školy. potom pět roků v Opatově jako zástupce
ředitele, no a poslední léta to už jenom v Brně. a mezitím sem teda jako
dálkově studoval na pedagogické fakultě.

LČ: a jaké bylo teda povolání vašich rodičů?

JH: no tak můj tatínek byl holičem, kadeřníkem a maminka byla vyučená
švadlena.

LČ: a měl jste sourozence?

JH: zemřel prostě hned při narození, takže ne.

LČ: a jak jaké, vlastně o tom jsme se bavili, o těch povoláních, a kdy
ste přestal vůbec chodit do kina? jako ve svém životě?

JH: kdy sem přestal chodit do kina? no chodím pořád, chodil sem, dokuď
mohu chodit, teď už nechodím teda, ale až do stáří.

LČ: dobře. a teď bychom se vrátili úplně do dětství, eh vzpomínáte si,
když ste byl poprvé v kině?

JH: no tak zrovna jako poprvé né. ale my sme, já bych vám řekl jenom
jakou sme měli výhodu. na to, totiž tatínek tam měl holičství. a tehdy
bylo zvykem, že se do těch holičství dávaly plagáty ((plakáty)) z kina,
a my sme tam měli právě ten jeden plagát ((plakát)), z toho jednoho kina
židenickýho ((Kino Slávia Židenice)) a měli sme prostě takzvanou volnou
vstupenku, čili jednou za týden sme mohli, teda rodiče, já jsem tehdy
jako i když mně bylo deset roků, tak sem šel s nimi do kina, ale tam se
do kina smělo chodit až od patnácti let.

LČ: aha.

JH: a to sem ( ) vždycky schoval, když tam náhodou byl nějakej učitel
nebo <ředitel> nebo ředitelka. vždycky sme přicházeli prostě už po, to
byly reklamy napřed, pak byl žurnál, že, tak potom žurnálu sme vždycky
přicházeli, a měli sme tam svoje už jako takový vyhrazený na boku místo.

LČ: a to už ste byl vy a eště kdo?

JH: no tatínek a maminka.

LČ: [vaši rodiče. takže vy ste tam měl svoje rodiče.]

JH: [tatínek, maminka a já], já jsem sám jako do kina do patnácti roků
vůbec nechodil.

LČ: takže s nimi ste dycky chodil...

JH: vždycky jsem chodil prostě.

LČ: a to bylo jaké kino v těch Židenicích?

JH: tam byly tři kina. tam bylo Hvězda, to bylo na sokolovně, pak byl
Světozor, to bylo takový parádnější kino, a teď to my sme měli tu ten
plagát ((plakát)), já přesně teď nevím, jak se menovalo, esi Slávie
((Kino Slávia Židenice)) nebo...

LČ: možná Slávie (se jmenovalo).

JH: já mám dojem, že Slávie, jo, tak tam v té Slávii ((Kino Slávia
Židenice)) sme měli tady toto. čili do té Hvězdy ((Hvězda)) sem už potom
až po patnácti letech sem jako šel a do toho Světozoru ((Světozor)) taky
až později, ale hlavně do toho do té Slávie ((Kino Slávie Židenice)).

LČ: a to bývalo tak jednou týdně teda?

JH: no tak eh, promítalo se středa, sobota, neděle.

LČ: mhm.

JH: a my sme chodili v tu středu.

LČ: jo.

JH: no prostě, když nám to nevyšlo, tak sme nechodili, že, ale
pravidelně, dost pravidelně sme teda jako chodili tak, já od těch deseti
jedenácti let.

LČ: a v té době ste teda do žádných jiných kin nechodil, až do těch
patnácti?

JH: no. tak takový (nějak), já si nepamatuju, jestli byly dětský
představení nebo ne. rozhodně sem teda nechodil nějak odpoledne nebo
něco.

LČ: a jaký byl rodičů názor na film a na kina?

JH: no tak zamilovanou tatínkem byla Anny Ondráková, to jak se prostě
hrál film s Anny Ondrákovou, tak to se šlo. to se třeba <šlo i dvakrát>,
no a jinak sme to brali, rodiče prostě byli normálně nevystudovaní, že,
takoví z těch prostředních vrstev, že, protože jeho tatínek byl stolařem
a maminčin tatínek byl nějakým mistrem v té textilce nebo něco takovýho,
takže nějaký velký vzdělání, měli prostě základní vzdělání a ten náhled
prostě byl (vytvořen), když se jim to líbilo, tak to byly hezké kina a
když se jim to nelíbilo... ale chodili sme i jak se říká na hezký i na
škaredý.

LČ: a rodiče chodili teda společně vždycky teda?

JH: společně, no, to u nás byl takovej jako středa...

LČ: zvyk.

JH: ten <kinový den>.

LČ: a vzpomněl byste si, jestli se ve škole nějak vyjadřovali o kinu?
učitelé třeba, nebo jestli k tomu měli nějaké komentáře?

JH: to já nev- dovopravdy, mám dojem, že ani celkem ne. no tak někdy
byla taková zmínka, že třeba nějaký učitel někoho viděl z těch do
patnácti let, tak se to jako ve škole muselo probrat, že, ale, a
pamatuji si, že sem taky jednou nebo dvakrát měl taky nějaký ten pohovor
s panem učitelem nebo s někým, že bych neměl chodit jako.

LČ: a byl v té době, v těch deseti až patnácti letech, pro vás film
nějak důležitý, jako zvlášť, že byste si třeba em...

JH: že by to ve mně něco zanechalo? nebo něco takovýho? ne, já sem to
bral asi jako takovou legraci. nebo prostě nějakej přídavek k tomu
<svému životu> tehdy.

LČ: a jaké jiné zábavy ste třeba měl nebo koníčky?

JH: no tak, v zimě to bylo teda bruslení, na lyžování a tak dále jednak
nebyl terén, jednak nebyly peníze na vybavení a tak, ale brusle prostě,
jako to sem od malička teda jako, a pamatuju se teda, tam jak bylo kino
Hvězda, tak tam bylo velké kluziště, tak to byl teda od rána nebo od
rána, vod odpoledne nebo tak večer, dokonce když mně bylo těch třináct
štrnáct patnáct roků, tak sme s kamarádem sme učili tancovat na ledě,
chodili sme <za děvčatama, že jo>, no tak to byl jako takovej. no tak v
létě, jak bych to řekl, no tak hlavně teda kolem Brna, prostě Hády, a to
byl můj teda rajón, hlavně execirák, jestli víte co je to execirák, ne?
nad židenickými, jsou kasárna v Židenicích, a nad Židenicemi je kopec
Hády, a na té stráni pod těmi Hády, bylo vojenské cvičiště a tomu se
říkalo execirák, takže tam prostě sme sváděli boje s Majlontem, to byli
kluci z Maloměřic, a tak tam se dělaly války a tak dále, prostě to bylo
takový.

LČ: a myslíte si, že třeba takové ty bojůvky, že třeba ste měli
odkoukané z filmů, nebo ze čtení ste to měli? nebo to bylo přirozeně?

JH: to byla taková přirozenost, totiž to byla tradice. víte? židenický,
Židenice a Maloměrice, to byl Šimice a Majlont, že, jak se říkalo tehdy
a tam prostě, já vím že (.) co tam bydleli v Židenicích před námi ještě,
jo, tak vždycky vykládali, tak to byli staří jako tatínek nebo něco, jak
dělali boje prostě na tom execiráku, no.

LČ: a teďka bych se bychom se mohli bavit o tom, jak vlastně se to
změnilo po těch patnácti letech, když už ste mohl chodit chodit do kina
sám,

JH: ano.

LČ: a jak často ste chodil potom? chodil ste třeba častěji do kina?

JH: no, (.) tak já jsem studoval na tom učitelském ústavu ty štyry roky,
to do toho dvaaštyrycátýho, čili osmatřicátej až dvaaštyrycátej rok. no
a to byl samozřejmě už teda jako údobí, osmatřicet, devětatřicet,
štyrycátej a tak dál, takže tam se změnila vlastně skladba filmů, že?
prostě většinou teda byly filmy, který vyhovovaly, že, té době že a,
nevím, esi to byl nějakej už můj jako nějaká moje záliba velká nebo něco
takovýho, chodit do kina.

LČ: takže ste chodil málo?

JH: už méně, rozhodně méně, to jako, jednak, víte, jako študák mladej,
tak sme měli jiné zájmy taky, že, už pomaličku sme se koukali po
děvčatech, měli sme taneční, že, do toho dvaaštyrycátýho roku to byla
prostě eště možnost, že sme mohli prostě chodit na zábavy a podo- a tak
dále, na takový ty čaje vo páté, jak bývaly. a to sme chodili na Marxově
ulici, jak bylo taky kino ((Lidový Biograf)) a pod tím kinem byl velkej
taneční sál, tak to bylo takový jako študácké čaje vo páté tam byly.

LČ: a v té době ste teda ale cho- ste přece jenom ste ještě chodil do
kina, ne?

JH: no chodil jsem, chodil jsem.

LČ: a do kterých kin ste chodil?

JH: no, měl sem kamaráda, se kterým prostě sem prožil vlastně až do
stáří tak jako, až dokuď teď ještě žijeme a to byl jako velký kamarád,
se kterým sme chodili. my sme se totiž v jeden den narodili.

LČ: mhm.

JH: a chodili sme do toho učitelského ústavu a seděli sme štyry roky
vedle sebe, tak si dovedete představit, že všecky naše výpady a tak dále
byly společné. tak to byl takovej případ, a nó a s ním sme chodili a vím
například, že tehdy byla, já nevím Lili Marleen nebo něco takovýho se
jmenoval ten německej film, potom eh třeba film s tým (.) stepařem, já
už nevím, jak se pamatuje. to byly takové filmy, které prostě jako nás
zaujaly, i když byly teda jako německé.

LČ: a kam ste chodili, do jakých kin?

JH: tak, do toho (.) sem teď říkal Hvězda, Slávie ((Kino Slávia
Židenice)) a

LČ: a Sokol ((Hvězda)).

JH: ne, ten třetí, ten parádnější. teď mně to vypadlo, já jsem to ze
začátku řekl. prostě v Židenicích to třetí kino ((Světozor)), já jsem ho
jmenoval na začátku jo, tak tam sme jako víc chodívali, protože tam to
bylo takový příjemnější prostředí, jak se říká, jo, kulturnější, ta
Slávie ((Kino Slávia Židenice)), ta prostě byla, té se říkalo blechárna
tehdy v té době, že, to bylo takový obyčejný prostě tam kdokoli, kdežto
tam ((Světozor)) (.) teď si to nevzpomenu, nevadí, já myslím, že
vzpomenu si potom později. tak...

LČ: no ale chodili ste jenom v těch Židenicích nebo i...

JH: ne. chodili sme, například sme byli na tem Marxáku na tem na té
Marxové ulici, to byl tehdy Dělnickej dům ((Dělnický dům – Lidový
Biograf)),

LČ: mhm

JH: a tam sme teda jako chodili, jednak do kina a jednak sme chodili na
ty tancovačky, to jako byl takovej náš rajón. ale jinak v Brně, jako že
bych chodil do Brna do některýho jinýho kina, to vůbec ne.

LČ: a do těch kin v těch Židenicích ste chodili, protože ste to měli
blízko nebo...

JH: pravděpodobně.

LČ: že to pro vás bylo eh, tak Světozor to byl.

JH: ano, ano ano Světozor.

LČ: a eh to to bylo vaše nějaké oblí- nejoblíbenější kino, ten Světozor
nebo...

JH: ne, ale mám dojem, že tehdy ty filmy, které tam hrály, že nám jako
víc vyhovovaly, jako mladým.

LČ: mhm, a líbilo se vám třeba i tím, jak vypadalo? nebo...

JH: no tak, kdybych tak srovnal například, já nevím, tu na sokolovně co
bylo kino, že, tak

LČ: tu Hvězdu. to byla Hvězda

JH: tak to mně připadalo, to bylo velký kino, že. to bylo takový prostě
parádní kino, to byl, řekl bych, pro tu vyšší vrstvu, víte, já sem sice
taky chodil taky do Sokola a tak dále ale, prostě tam se víc scházeli
tak lidé v té vyšší vrstvě do toho kina. jo, kdežto tam do té Slávie
((Kino Slávia Židenice)), tam chodili prostě takový ty nejnižší zase, jó
do tý blechárny, a ten Světozor mně připadal prostě takovej jako
nejsympatičtější, nejpřijatelnější a taky ten výběr filmů mám tam dojem,
že byl na tehdejší dobu takovej nějakej pro nás přijatelný, ovšem ne-
nepamatuji si prostě, jaký to byly filmy.

LČ: a lišila se ta kina třeba i jako interiérem?

JH: tak rozhodně, rozhodně to mělo vliv.

LČ: a ja- jaký...

JH: to byl takový menší kino, nebylo prostě velké, že i ten vchod, to si
pamatuju, vždycky byl osvětlenej, ty před kinem ty plagáty ((plakáty))
ty nástěnny nebo ty výstavky, že, a tak dále, tam vždycky byl i program
o co se jedná, kdežto v těch jiných.

LČ: a ta Hvězda si myslíte, že do ní chodili lidé, eh z těch vyšších
vrstev, proč?

JH: eh, protože to bylo sokolské kino, a Sokol, to byli národní
socialisté tehdy, když se to ( ) a to byla taková ta trochu honorace.
kdežto, my sme bydleli vedle Lidového domu, židenickýho, že, tak tam
prostě například, když se dělala taneční zábava, například já jsem byl
na sokolovně třeba, když bylo vinobraní, to si pamatuju jak teď. tak
prostě to bylo jako všecko načančaný, že. a další rok, nebo možná eště
ten rok bylo možná to vinobraní, to se tehdy dělalo, to byla taková
atrakce, že jo, na zábavu, to dělali v tom Dělnickým domě tak, tak
prostě to bylo tak jednoduchý všecko, že,

LČ: ano

JH: prostředí a tak dále, prostě úplně jiný typ lidí než tam. a toto to
bych řekl, že se srá- scházeli ze všech tech tady těchto, rozhodně to
bylo takovej rozdíl mezi tou Slávii ((Kino Slávia Židenice)) a tou tou
sokolovnou ((Hvězda)).

LČ: a třeba vybavení toho sálu bylo jaké?

JH: no tak, v tom v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), byly byly nějaké
polštáře na těch, protože tam se říkalo, že v tom sou blechy, <to si
pamatuju, jak teď>, a taky se stávalo, že někdy sme přišli a sem tam
nějakou tu blechu se chytlo, to jako. tam na té sokolovně ((Hvězda)),
tam byly parádní takové lavice jako židle, ale mám dojem, že nebyly
polstrované, že byly takové jenom jako normální, a v tom Světozoru
((Světozor)), to už nevím.

LČ: a měla ta kina nějaké jako foajé ((foyer)), že by tam bylo nějaké
občerstvení třeba nebo šatna?

JH: no ve všech třech, ve všech třech no, tam na té sokolovně
((Hvězda)), tam prostě byla taková jako větší hala, no tam ve té Slávii
((Kino Slávia Židenice)), tam normálně a v tem na tom Světozoru
((Světozor)), tam bylo takové menší, takové útulnější bych řekl.

LČ: a bylo tam teda i šatny a občerstvení nebo jenom...

JH: jenom šatny. jenom šatny, ale na to si pamatuju, to v té Slávii
((Kino Slávia Židenice)), prostě když bylo venku vedro, tak ten východ
té Slávie ((Kino Slávia Židenice)) měl takový dveře na boku, tak to se
otevřelo, aby tam prostě šel trochu vzduch. no a když bylo šeredné
počasí nebo něco, tak chodili a stříkali takovej parfém,

LČ: mhm

JH: mezi lidi jako, takovou vůni, tak to si pamatuju jak jako kluk eště.

LČ: a měl ste třeba v Brně nějaké kino, které ste rád neměl vyloženě?

JH: ne. já jsem v Brně opravdu nepamatuji si, že bych byl, eh do toho
pětaštyrycátýho roku v nějakým jiným kině.

LČ: mhm

JH: to si nepamatuju.

LČ: takže a chodil ste třeba do různých, vybíral ste si taky na různé,
jestli ste šel sám nebo s kamarádem nebo to...

JH: většinou s tím kamarádem, to prostě ojediněle mám dojem, že jsem
nebyl ani jednou, no, potom, když už sem byl v tom třetím štvrtým
ročníku na učitelským ústavě, tak eh sem měl známost s děvčetem, že jo,
no tak víte, no tak, sme byli aj v tom Světozoru ((Světozor)) myslím,
ale dvakrát nebo třikrát, to vím, že sem ji jako doprovázel a teď si
uvědomuju, jesi sem s ní náhodou nebyl někde, ne, my sme byli jenom v
tanečních (.) na těch čajích, ale nepamatuju, že bychom spolu by- třeba
byli někde v kině.

LČ: takže ste s ní šel do toho Světozoru ((Světozor)), protože vám to
tam připadalo sympatické...

JH: tak vím, že sem ji tam pozval.

LČ: a v té době už ste s rodiči nechodil teda?

JH: ne ne ne ne.

LČ: to už jenom...

JH: jakmile sem totiž byl přijatej na učitelskej ústav, tak prostě sem
přišel jako s tím papírem a tak dále, a tatínek mně slavnostně dal klíče
a řekl, tak teď už seš velkej, já ti věřím, tady máš klíče, ale vždycky
mně řekneš, kdy přídeš. no tak sem to dodržoval. mohl sem třeba přijít
ve dvě hodiny, to je jedno ale, prostě abych jako byl, aby věděli, co
je.

LČ: a když ste potom chodil teda do kina, ať už ste chodil sám nebo s
tou slečnou nebo s kamarádem, měli ste ve zvyku třeba konzumovat jídlo
při při představení?

JH: jó, to bylo všeobecně známý. prostě takový ty sáčky s všelijakýma
těma voříškama a tak dále. to se šustilo. hlavně v té Slávii ((Kino
Slávia Židenice)) teda, tam teda jako to bylo. a mám taky dojem, že když
sme odcházeli, tak na zemi to vypadalo <všelijak>.

LČ: a kde ste si to kupovali? ty dobroty.

JH: to se nosilo, já si nepamatuju, že by tam někde byla...

LČ: to ste si koupili zvlášť někde cestou?

JH: ano, no většinou no jo no. nepamatuju doopravdy ne- nevím, nevím,
esi... nechodil tam? někde prostě s takovou jako...

LČ: ošatkou?

JH: nůší jako to s tím s bonbónama, tak mně něco prosvítá, víte, že
přímo před tím kinem, že chodili totiž, tam bylo zásadně bylo tak
vždycky myslím, že to bylo jasné, že reklamy, že takový ty, dokonce můj
tatínek tam taky měl, že jo, Jan H., holičství. že jo. to byly
diáčky ((diapozitivy)) takový, že, pak byl vždycky byl žurnál, že,
napřed do okupace to byl náš žurnál, potom byl německočeskej žurnál, že,
a pak teprve bylo kino. takže to vždycky bylo takových nejmíň dvacet,
pětadvacet minut než začal film. a teď se mi nějak tak prosvítá, jesi
někdo prostě nechodil s nějakým takovým mezi lidima, že by někdo, to
nevím, to doopravdy nevím.

LČ: a bavili ste se během projekce s ostatními diváky?

JH: no tak já myslím, že celkem jo, že když to bylo veselý, tak se to
smálo a když to bylo smutný, tak i sem tam někdo brečel, to bylo, a když
prostě byla nějaká šlamastika nebo tak, a tak dále. takový ty výkřiky a
tak dále, to bylo napořád.

LČ: mysí- jo? a takže ste třeba hlasitě reagovali na ten na ten
promítaný film, že ste se nějak projevovali?

JH: no tak, doopravdy to člověk jako prožíval v té době, to jako myslím
že jo, já nevím <jesi sem já někdy vykřikoval>.

LČ: a třeba u těch německých týdeníků, to neb- to bylo taky, že by se
lidi nějak projevovali?

JH: ne ne ne ne ne. většinou lidi chodili po tom týdeníku až.

LČ: aha

JH: protože oni pouštěli prostě reklamy, pak pouštěli ten týdeník, a pak
pouštěli ještě to, takže kdo chtěl, mohl přijít hneď jako ráno, totiž
tam byla výhoda ta, že nebylo číslování.

LČ: jo

JH: tam bylo jenom prostě peníze do té řady, peníze do té řady a peníze
do té řady, jako tři. kolik se to platilo tehdy si nepamatuju, protože
my sme měli teda takzvanou permanentku že, a kdo prostě přišel dřív, tak
si mohl sednout do té zadní řady, že, za ty peníze, a kdo přišel
později, tak musel sedět třeba v první druhé řadě a podobně. takže lidi
chodili, někteří chodili později a někteří chodili až po těch.

LČ: aha, a vy ste chodili ale na začátek?

JH: ne, my sme chodili, až byla tma už, už začínal film, potom jakmile
skončily ty eh ty týdeníky, že, tak my sme tam chodili prostě, aby nás
jako někdo neviděl.

LČ: jo, ale to ste chodili s těmi rodiči, abyste se tam vplížili, ale
když ste chodil sám, tak ste chodil na začátek?

JH: to já sem chodil normálně. normálně, to tam mě i zajímaly týdeníky,
protože to jako člověk to chápal ji- úplně jinak než to chápem teď, že
to jako v tu dobu.

LČ: a vzpomněl byste si, že se třeba ozýval potlesk po filmu, nebo to se
nedělalo?

JH: ne, nepamatuju si, že by něco takového bylo, ne.

LČ: a potkával ste třeba svoje známé potom po kině, někde v tom foajé
((foyer)) povídali ste si? že byste tam potkal kamarády...

JH: jo to myslíte, když už sem potom chodil sám?

LČ: nó no no, když už ste chodil sám.

JH: no, no tak určitě tam, tam se vždycky čekalo, než se otevře a tak
dále to, vždycky se do toho Světozoru ((Světozor)) musely kupovat lístky
dopředu. tam málo kdy bylo, že by teda jako byly u pokladny lístky. tam
sem, tam někdo vyměňoval, nebo prostě nepřišel a tak dále, ale vždycky
dopředu se kupovaly lístky.

LČ: a kam ste si kupoval lístky?

JH: no tak, když sem byl sám, tak do toho prostředního, že jo, když sem
byl s <děvčetem, tak do toho třetího>, pořadí, ale kolik sem platil,
nepamatuju se, absolutně ne.

LČ: a mezi těmi kiny byly rozdíly, jak bylo drahé vstupné, třeba že by?

JH: no koruna, dvě koruny, tři koruny, jo. anebo v tom Světozoru
((Světozor)) bylo třeba dvě koruny, štyry koruny, šest korun. vždycky to
prostě byl ten.

LČ: ale jestli třeba do Slávie ((Kino Slávia Židenice)) to bylo dražší,
než do ee levnější...

JH: levnější, levnější, tam mám dojem, že to bylo koruna, dvě koruny a
tři koruny, že to bylo.

LČ: a v té Hvězdě ((Hvězda)) třeba? to bylo dražší myslíte nebo?

JH: já si myslím, že jo.

LČ: a potom, když ste se teda potkávali s těmi kamarády po filmu nebo
před filmem, o čem ste si povídali?

JH: no tak většinou před filmem.

LČ: většinou před filmem ste si povídali?

JH: nó, protože po filmu, to prostě se otevřely dveře a každej vypadl,
to už to se šlo přímo do ulici tam vycházelo ven.

LČ: pak už ste se nebavili o tom filmu?

JH: tam už sme se s nikým neviděli, a taky málo kdy sme se, poznali sme
se, ale neseděli sme vedle sebe, že.

LČ: mhm

JH: takže potom, jak se vešlo do kina, tak už potom nebylo...

LČ: a chodil ste na představení večerní nebo?

JH: no potom, když už sem byl jako, mně bylo těch těch kolik ((smích))?

LČ: no patnáct šestnáct.

JH: no né, když sem prostě chodil na učitelský ústav, tak sem skon- mně
bylo dvacet let, když sem skončil, že, takže mně bylo sedmnáct,
osumnást, no tak devatenáct dvacet roků, že jo, takže v těch sedmnácti,
to sme měli už taneční, že, v osumnácti už sme teda chodili na ty čaje,
to to už jako...

LČ: takže ste chodili až na večer?

JH: nó na večerní, na odpolední si vůbec nepamatuju, že bychom, aj mal-
jako mladej sme nechodili. ani nevím, jestli hráli třeba dětský
představení, to si nepamatuju.

LČ: a jak ste si vybíral konkrétní film, na který ste šel do kina?

JH: jó, tak to je problém. tak rozhodně sem měl rád veselé filmy, to
jako když nevím v té době, pamatuju si tu Anny Ondrákovou, protože to
byl miláček tatínka, na to se nesmělo sáhnout, ale kdo tam eště hrál v
té době, hugo hás ((Hugo Haas)) zřejmě, že, z těch starých, já to těžko
mohu zařadit prostě do toho období, kdy které tam prostě byly. ze
zkušenosti nepamatujete si nějaké ty herce té doby?

LČ: no tak eh Nataša Gollová, Lída bárová ((Lída Baarová))...

JH: no tak toto všecko prostě to byli miláčkové, protože to byly krásné
filmy pro nás tady toto.

LČ: burián ((Vlasta Burian)) třeba.

JH: no, h- hása ((Hugo Haas)) si pamatuju, nebo Hotel Modrá hvězda.

LČ: Oldřich Nový.

JH: partnerka. Květa fial- ne, Medřická ((Dana Medřická))?

LČ: no gólová ((Nataša Gollová)), ne?

JH: ne. tam byl, to už je jedno. totiž to byla herečka, která pocházela
ze Židenic, a já jsem s jeho bratrem chodil do měšť- s jejím bratrem
chodil do měšťanky. voni měli tady holičství, ale jak ona se menovala?
Medřická ((Dana Medřická)), ne. no nevím. vím, že v Hotelu Modrá hvězda
((Hotel Modrá hvězda)) hrála hlavní roli, tak sme ji obdivovali,
samozřejmě Žideňačku.

LČ: a takže ste měl rád české filmy?

JH: české filmy, české filmy, no tak tehdy byly jenom české a německé,
že. na ty německé sem chodil tehdy, když se jednalo prostě třeba
revoální ((revue)) filmy, že, voni měli celou řadu teda pěkných filmů s
s tím stepařem, já si teď už si nepamatuji, jak se jmenoval, to byl
vynikající stepař a to byly revoální film ((revue)) potom, s tou marlen
dytrichovou ((Marlene Dietrich)) a celou řadu dalších ještě, který
prostě jako, chodili sme na ty filmy, ale nebyly to vojenské filmy. ani
si nepamatuju, že by hrály, vojenské filmy, žurnál, ten byl vždycky teda
jako z války, ale...

LČ: a kde ste vlastně se dozvídali o tom, jaké filmy se hrají? čím ste
se řídil?

JH: no tak všude byly plagáty ((plakáty)). to je podle plagátu
((plakát)) jako, to jako na každé ulici byly prostě takové ty skříňky
skleněné, že, a tam byly ty plagáty ((plakáty)). u toho fotky a podobně.

LČ: a jaké informace tam byly na těch plagátech ((plakáty))?

JH: no tak vždycky tam byly obrázky, teda fotografie, že, těch herců,
dost výrazně tam obyčejně bylo prostě jak se to jmenuje ten film, že, no
a potom byly tištěné plagáty ((plakáty)), kdo tam hraje a podobně,
popřípadě nějakej ten obrázek toho herce, tak to byly v těch skříňkách,
jinak teda já mám dojem, že i ostatní ty dvě kina, Hvězda i...

LČ: Světozor.

JH: Světozor, že měly také v různých podnicích ty plagáty ((plakáty)).

LČ: mhm

JH: to byla prostě specialita, že prostě na tom plagátě ((plakát)) byl
vždycky na týden jo, ve středu, já mám dojem, že ve Světozoru
((Světozor)) hrávali potom každý den, ve Hvězdě ((Hvězda)) si
nepamatuju, ale v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), tam bylo vždycky
středa, sobota, neděle, vždycky tučně, takovej plagát ((plakát))
tištěnej, barevnej.

LČ: a takže oni to umísťovali i do jinejch provozů, i jako do prodejen?

JH: já si myslím že, já si myslím, že třeba ta Hvězda měla zase v
restauracích jako nějakých lepších nebo něco takovýho, víte.

LČ: a jinak to bývalo na nárožích tedy...

JH: a jinak jinak byl, já si pamatuji, sme bydleli na Staré Osadě, to
byl takovej roh, kde jezdila elektrika, tak tady byly asi štyry ty
schránky a každé to kino mělo, kromě toho tam byly eště nějaký Sokol tam
měl a podobně. takové ty...

LČ: a potom v těch plakátech u kin, lišilo se třeba to, jak poutala kina
na na ta představení? [jako na své budově?]

JH: [jako nějaké] poutače? takové třeba světelné nebo něco takovýho? to
si nepamatuju. vím, že Světozor vždycky měl ty skříňky takové krásně
vyzdobené osvětlené a tak dále.

LČ: a ta Hvězda to měla jinak?

JH: ta Hvězda prostě měla normální, žádný měla skříňku že se sklem tam
měla zase ty plagátky ((plakáty)) a tak dále i ty všecko, ale takové to
boční osvětlení například neměla.

LČ: mhm, aha, a znal ste třeba i nějaké známé písně, že byste todlecto,
že byste se zmí- řídil tím, že se v těch filmech hraje i ta hudba nebo?

JH: no, divejte se, tehdy to prostě to byla období veliký trampů a
kytar. jó, v mládí že, a z těch filmů, co byly prostě takové ty šlágry a
tak dále tehdy, vycházely prostě takovéto eh dvoulisty, a tam prostě ta
písnička byla nahraná, slova a kytarovej doprovod. a to když ten prostě
ten se hrály ty filmy, tak voni tady toto prodávali.

LČ: mhm

JH: přímo.

LČ: a to bylo drahé nebo?

JH: ne, mám dojem, že to stálo dvacet halířů nebo padesát, no nanejvýš
těch padesát halířů, a prostě tím se vlastně rozšířily ty znalosti těch
písniček, strašně teda mezi lidi, to jako u takovejch jak sme tech
táboráků a tak dále, prostě venku se zpívalo, tak to každej podle toho
zpíval. to byla taková jakási jednak reklama a jednak na tom zřejmě
vydělávali.

LČ: a takže ste si to zpívali hlavně u táboráků, nebo třeba i nějak
běžně?

JH: no tak když například já nevím, když byla nějaká ta zábava, ty
dožínky třeba v tom Lidovém domě se dělaly nebo to vinobraní nebo eh
prostě třeba vždycky na Vánoce se dělaly takový ty programy a tak dále,
a všecko teda jako jenom soukromně, jenom individuelně, žádný
profesionálové nikdy tam nebyli. a otec náhodou byl takovej, trošku to
tam dirigoval a podobně, tak tam se prostě ty písničky hrály a zpívaly,
normálně muzika dechovka, že ta písničky prostě hrála a to se zpívalo,
to prostě bylo národní písničky ve skutečnosti, když se vezme. že.

LČ: a do těch tanečních...

JH: takový hašlerky ((Karel Hašler)), eště teda když se mohlo, že, potom
už teda samozřejmě se to zakázalo, že, to už nesměl nikdo, možná někde
potají ale, ale tady takový ty písničky, ty jo...

LČ: a myslíte si, že i tyhle písničky pronikly do těch čajů o páté, nebo
tam do těch tanečních...

JH: pronikly, pronikly, tam nehrála se nějaká džezovina ((jazz)) nějaká
nebo něco takovýho. tam se hrál valčík, polka, že, fox-

LČ: a mohly tam být i ty písně z těch filmů?

JH: i ty písničky z těch filmů, no.

LČ: mhm

JH: prostě pokud to mělo nějaký rytmus, že prostě taneční, tak určitě se
to objevilo na těch čajích.

LČ: a bylo pro vás potom důležité, kdo ve filmu hrál třeba?

JH: no tak, teď už si na to nevzpomínám ale, určitě teda člověk věděl,
že tam, třeba já nevím ten Oldřich Nový, že to je doopravdy jako herec,
kterej hraje nebo něco takovýho.

LČ: a vy ste měl nějakého herce nebo herečku? když ste mluvil o té
Ondrákové ((Anny Ondráková)), tak

JH: <já vím>, ne, já nevím, že bych někoho jako, teď už mám, když se
hrají ty staré filmy, tak člověk má už nějakého toho oblíbence nebo něco
takovýho, ale v té době myslím že ne.

LČ: a eště k těm písničkám, třeba gramofonové desky s filmovými
písničkami existovaly, nebo to ste znal...

JH: my sme teda bohužel teda gramofon nebyl, já jsem se k tomu nikdy
nedostal,

LČ: anebo v rádiu?

JH: ale v rádiu se hrávaly ty písničky hodně.

LČ: a to ste poslouchal?

JH: no jistě, tak rádio hrálo pořád, esi chcete poslouchat nebo
<nechcete> že jo, že by se člověk jako ani já si nepamatuju, jesi sme
měli program vůbec o rádiu, co se tam hraje, to si nepamatuju, já mám
dojem že né.

LČ: že ste to...

JH: že se pustilo rádio a buď to hrálo nebo to nehrálo, buď se nám to
líbilo nebo se to zavřelo.

LČ: ale byly tam i ty filmové písničky.

JH: určitě. určitě to tak to prostě bylo, řekl bych takový ty hašlérky
((Karel Hašler)) a tak dále tehdy, no tak naše písnička česká ((Ta naše
písnička česká)) a tak dále, to bylo v té době prostě něco, co už bylo
hrdostí to zpívat, že. to byl ten přelom, že jo, osmatřicátej,
devětatřicátej rok.

LČ: a bylo pro vás důležité, jestli byl film černobílý nebo barevný?

JH: barevný tehdy nebyl.

LČ: neviděl ste žádný?

JH: ne. žádnej barevnej film si nepamatuju, že bych. jestli z těch
německých revoálních filmů ((revue))? a víte že jo, nějaký ten němec- ty
německý filmy, že byly, teď si říkám, já si vzpomínám vždycky na ten
film Lili Marleen, to byl jednak to byla teda píseň, která šla celým
světem, že jo, a jednak teda úžasně zahraný, já nevím, kdo tam tehdy
hrál, ale to byl barevnej, a vím, že byl hodně drahej. to bylo v tom
Světozoru ((Světozor)), určitě. ale snad, na ten si tak nějaká, ale mám
dojem, že i některé německé ty revoální filmy ((revue)), že byly, z
našich českejch si nepamatuju, že by byl nějakej.

LČ: a bylo to pro vás důležité, jestli byl barevný, nebo přišlo vám to
něčím zajímavější?

JH: no dovedete si představit, jakej to byl pohled na to vidět barevnej
film? to prostě bylo něco senzačního, jo. já si, vím, že to bylo drahý,
že sme, že sem na tom teda byl a myslím, že i s tou děvčicí a, a to bylo
úžasnýho něco, to si člověk jako teď nedovede představit, když vidí
všecko <barevně> ((smích)).

LČ: a jak ste třeba vnímal ty zvukové filmy a ty němé filmy, třeba
jestli...

JH: tak těch němých filmů moc teda sme už, já už sem moc nezažil.

LČ: mhm.

JH: to tak ze začátku, když sem měl, bylo těch deset jedenáct roků a
(..) mám dojem, že ani ne, protože já si představuju, že při tom němém
filmu by měl hrát někdo na klavíru nebo něco takovýho.

LČ: a to si nepamatujete?

JH: a to si nepamatuju, ne.

LČ: mhm. a jakou roli pro vás teda hrálo to, v jaké zemi vlastně ten
film vznikl?

JH: nerozumím.

LČ: v jaké zemi ten film vznikl, jestli to pro vás hrálo nějakou roli?

JH: no tak, tady sme chodili jenom do toho devětatřicátého roku
štyrycátého jenom na české filmy, pak to byly německočeský nebo
českoněmecké filmy, že, myslím, že sem nějakej velikej rozdíl u toho
nedělal, protože u toho českého filmu byly německé titulky, že, u
německého filmu byly české titulky, takže to člověk bral jako takovou
samozřejmost.

LČ: a které filmy ste teda měl rád? jako co pro vás bylo dobrým filmem?
jaké rysy ten film musel mít, aby...

JH: aby byl dobrej?

LČ: aby byl dobrý.

JH: no za prvý, abych se mohl zasmát, já jsem měl hrozně rád em filmy
veselé, jo. pokud to byl takovej film, kterej jak se říká vzal za
srdíčko, tak mám dojem, že jsem i uronil nějaké to srdíčko, prostě
člověk to prožíval dovopravdy to prožíval, hlavně v takových těch
třinácti štrnácti letech, jó. potom později už to člověk jako měl už
takovej určitej odstup od toho, jo. nepamatuji si, jestli byly tehdy
filmy takový jako přírodovědné nebo něco takového, mám dojem, že ne. ale
pokud se to jednalo třeba o zoologické zahradě nebo prostě něco z
přírody se tam bylo, tak to sem měl hrozně rád a to mi zůstalo prostě po
celej život.

LČ: a třeba nějaké dobrodružné, nebo takové ty špionážní a kriminální,
to ste neměl...

JH: no tehdy se to nehrálo, já si nepamatuju nějaké prostě že by, no
kdyžtak byla taková nějaká detektivka, ale taková jako naivní nebo něco
takovýho možná, ale že by se tam jako zabíjelo, střílelo, nebo tak jak
je to teď, rozhodně ne. to rozhodně nebylo.

LČ: a šel ste na nějaký film víckrát?

JH: jó. chodil sem víckrát, ale <už si nepamatuju na který> ((smích)).

LČ: ale ne- ne...

JH: rozhodně to byl nějakej českej veselej veseloherní, to od Hašlera
((Karel Hašler)), pokud tam si vzpomínám, ale kterej to byl, to sem
viděl asi desetkrát. eh, liguére, eh to si pamatuju, tam prostě tady to
vyznělo, jak říkal liguére jak pije nebo něco, ale jak se teď už menoval
((Anton Špelec, ostrostřelec)) no rozhodně ty Hašlerovy ty filmy, ty
byly bezvadný teda to bylo jako, ne Hašlerovy, no, ten komik náš?

LČ: Burian ((Vlasta Burian)).

JH: Burianovy ((Vlasta Burian)), jo, tam to prostě bylo, jestli to bylo
(.) no U pokladny stál. to sem viděl taky několikrát a nepamatuju si,
ale rozhodně tady tyto filmy, ty byly teda nejsenzačnější, pro mě teda.

LČ: a jaké jiné druhy zábavy v té době ste měl rád? jestli ste chodil
ještě nějak jinam?

JH: no tak, říkám, to sme mluvili na začátku, zima léto, v létě teda,
pokud sme nějak s kamarádem anebo to, tak na kolách a ven. o prázdninách
sme objížděli republiku prostě jako na kolách.

LČ: a měl ste teda nějaké jiné zábavy, kterým ste dal přednost před tím
kinem?

JH: prosím?

LČ: jestli ste měl nějaké zábavy, kterým byste dal přednost před kinem?

JH: no já sem zas tolik do toho kina nechodil, abych byl prostě jako byl
maniak a něco jinýho, tak když sme šli na čaj vo páté, tak už se potom
do kina nešlo teda nebo něco takovýho.

LČ: a ještě ještě bych se teda, my už sme o tom částečně mluvili, ale o
těch rozdílech mezi těmi kiny a vzpomněl byste si třeba, že se teda
změnil i přístup zaměstnanců mezi tou Hvězdou ((Hvězda)) mezi tím
Světozorem ((Světozor)) mezi tou Slávií ((Kino Slávia Židenice)), že by
tam byla jiná obsluha?

JH: (.) já myslím, že tam nějaký rozdíly nebyly.

LČ: a mluvil ste vlastně i o tom, z čeho se skládal ten program
projekce, byly tam vlastně nějaké přestávky?

JH: vždycky. ze začátku teda dokonce v té v tom v té Slávii ((Kino
Slávia Židenice)), tam byly vždycky dvě přestávky než se přemotal film.

LČ: mhm

JH: ty filmy prostě nenavazovaly na sebe.

LČ: a co se dělalo o těch přestávkách?

JH: no tak nic, tak koukalo se, dívalo se prostě na to a mezitím mám
dojem, že chodili něco s nějakýma takovýma těma burákama a takovými těmi
sáčky, nějakými, vidíte, teď mně to právě zaza- zapálilo, to sem
nevěděl, ta doba a to bylo právě mezi tím. až potom teda v tom Světozoru
((Světozor)), tam už teda byly ty filmy, že to jelo pořád, tam už ty
přestávky nebyly. ale v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)) určitě.

LČ: a vzpomněl byste si, že třeba došlo k nějakému přerušení pásu nebo?

JH: jo, to se stávalo, to bylo dost často.

LČ: a jak na to lidé reagovali?

JH: no nic, to se vzalo jako samozřejmost a jéé , rožnul se sál, chvilku
se počkalo, to se to jelo, to jako vždycky to teda mělo odezvu takovou v
tom sále že, ale že by někdo jako nadával nebo něco, protože to byla
samozřejmost tehdy.

LČ: a když se promítaly teda ty reklamy a ty ty týdeníky, byly i nějaké
krátké filmy u toho?

JH: ne. nepamatuju si že, mm někdy potom později k těm k těm obrázkům,
vznikly krátké filmy prostě takové, že řezník nabízí to a to, víte jako,

LČ: jako reklamy.

JH: jako reklamy, jako filmovej šot takovej to to si tak, ale to až
hodně později.

LČ: mhm. a měl ste teda o ty týdeníky zájem? co vás na nich zajímalo
nebo?

JH: no tak celkem, vlastně až sem chodil sám jo, tak potom. tak,
rozhodně tady byly ty vojenské týdeníky a tak dále, prostě mě to
zajímalo ta situace, jak to vypadá všecko a tak dále, protože to je
člověk tehdy bral naprosto jinak, jo, čili když Němci jako útočili někde
a tak dále, no tak to člověk jako sledoval, kde vlastně, co vlastně se
děje, protože jiná informace jednak v rádiu, bylo jenom, nějaké zprávy a
tady v tom to člověk viděl jako na vlastní oči, ty boje třeba tam někde
u Kurska ((Kursk)) nebo něco takovýho. ovšem bylo to tendenční
samozřejmě, že jo, jako vždycky wermacht ((Wehrmacht)) vyhrával, že.

LČ: a to se pak změnilo ne, když začali ustupovat tak?

JH: ne. to se nezměnilo vůbec až do konce pořád vyhrávali v těch
týdenících. to je dovopravdy jako tak. oni prostě takticky, třeba
ustoupili kousek, aby, mohli nabrat další síly a podobně ale, nikdy to
prostě v žádným žurnále nebylo, že by nějakou bitvu prohráli. to
neexistovalo.

LČ: a vy ste věděli, jak to bylo ve skutečnosti?

JH: no tak všelijaký byly zprávy. my sme to jako neměli možnost Londýn
poslouchat nebo něco, no ale, to víte v holičství, tam se promele teda
všecko. ten příde s tím a ten příde s tím a ten příde s tím, něco je
pravda, něco není pravda, že, tak to člověk prostě, a já sem bych ani
nemohl tak nějak říct, eh že bych v té době nějak přemýšlel, já nevím,
že by ta válka měla skončit, že by to prostě mělo být nějak jinak a
podobně, to člověk fakticky jako tehdy nechápal nebo nerozuměl nebo
prostě neměl možnost to nějakým způsobem konfrontovat nebo něco
takovýho, že.

LČ: a jak ste to teda vnímal, když ste věděl, že to není tak úplně
pravda, co se v těch dokumentech ukazuje?

JH: no tak, jak se říká...

LČ: že to je tendenční jako...

JH: to jako člověk si to prostě přebral ve skutečnosti to jako.

LČ: a byl ste v té době, teďka o něčem úplně jiném, vlastně někdy
přítomný u promítání filmů doma? že by někdo měl promítačku, to ne?

JH: ne ne ne, ani diáčky ((diapozitivy)) tehdy sem neviděl nebo něco
takovýho, to bylo, pro nás bylo prostě sme měli takovou ten starej
Telefunken jo, takový to rádio, ale to sme chytli já nevím ale dvě
stanice nějaký a to bylo všecko co teda jako, informace jakákoliv jiná.

LČ: a jak na vás obecně teda působil protektorát? vůbec to období a ty
změny, které začaly platit, hlavně třeba právě to, že se do filmu
objevily titulky, že tady byly víc ty německé filmy...

JH: podívejte se, já sem chodil na učitelskej ústav, v osmatřicátým, že,
v devětatřicátým to začalo, že jo, tak sme prostě přešli na německou
výuku němčiny, prostě to se muselo víc učit německy, dějepis byl jenom
německej, zeměpis německej a tak dále. já sem v životě totiž se neučil
dějepis českej. k tomu se prostě nedošlo, že, takže (.) no žili sme
prostě v takové době, já nevím jak bych to řekl (..) prostě nevěděli
sme, co s námi bude, jo, já sem ve dvaaštyrycátým roku maturoval a
okamžitě s- v květnu sem maturoval a v listopadu sem nastoupil do
Německa, až do pětaštyrycátýho roku, takže vlastně ty problémy mezi tím
osvobozením a tak dále, to sem teda všecko mně utíkalo, protože tam sme
měli jenom německý zprávy, že jo a to,

LČ: mhm

JH: v tom pětaštyrycátém potom sme teda odtuď utekli a naštěstí sem se
dostal dom.

LČ: a takže vám ty titulky v němčině nepřišly nějak špatné, nebo
nevadilo vám to?

JH: ne, ne. člověk to bral jako samozřejmost, no tak oni tam chodili v
Židenicích bylo spousta Němců,

LČ: mhm

JH: my, co sme chodili, bydleli v takovém v takovém usedlosti menší, že,
a ty majitelé byli Němci, a tam sme měli dva jednopokojové byty a tak
sme tam byly dvě české rodiny a jinak to bylo velikánské hospodářství a
to byli Němci, oni chodili normálně do kina taky, že, ale většinou teda
chodili asi do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)).

LČ: mhm mhm, a jak ste tu komunitu teda vnímali? jako nějakou podřazenou
nebo nadřazenou...

JH: ne. rovnocennou naprosto, oni s námi jednali ro- naprosto, tak jak
bych řekl za první republiky nebyly, my sme tam bydleli už za první
republiky, že jo, takže normálně to prostě furt pokračovalo dál.

LČ: mhm a když říkáte, že oni chodili do té Slávie ((Kino Slávia
Židenice)), proč myslíte, že chodili tam? protože jako ta Hvězda byla
teda sokols-

JH: no tak to byla honorace.

LČ: mhm.

JH: oni to prostě nedělali nějaké rozdíly mezi Čechy a ty Němci nedělali
takových rozdílů.

LČ: mhm. a v té době ste říkal, že ste chodil teda do kina méně, protože
ste teda začal chodit do té školy...

JH: no na učitelský ústav, když sem začal chodit, tak to už jako.

LČ: a teďka bych už tady měla jenom takový seznam seznam filmů, že byste
se na ně podíval, jestli si některé z nich pamatujete.

JH: j- jesli si pamatuju e to , je tady mám brejle. Pražské švadlenky to
jenom dvě srdce ((Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu)), ( ) valčík
((Kouzlo valčíku)) (.) to je jako každá tá je jeden nebo to je společně?

LČ: ne, to je vždycky, to sou vždycky dva filmy za jeden rok, a vždycky
je tam jeden český a jeden zahraniční.

JH: aha. to Pražské švadlenky mně říká jenom jako textově. c k polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem určitě viděl, to byl jeden z eh
to se několikrát viděl určitě. To neznáte Hadimršku taky, to je taky
Burian ((Vlasta Burian)). Kouzlo valčíku si nepamatuju, Lelíček
((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) to je Burian ((Vlasta
Burian)), qik ((Quick)) nevím, Pobočník Jeho Výsosti. Mata Hari, to sem
viděl, ale to už hodně později. Svět patří nám, to už taky později, to
nebylo tehdy. Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)),
ale to mám dojem, že sem to viděl už, (..) teď si to nevzpomínám, kdy
sem to mohl vidět. to byl kreslenej film, že, tehdy, ale vím, že sem ho
viděl ale. Ducháček to zaří-, ale ovšem já nemohou říct, jestli to
Ducháček to zařídí, jestli sem to viděl v mládí anebo jesi sem to viděl
už v těch dalších létech, víte, protože to sou filmy, které člověk jako
několikrát viděl, nakonec v televizi kolikrát to opakují. U pokladny
stál, To byl český muzikant, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži
nestárnou, to bylo s tím (.) tak to bylo tak, ale říkám, těžko mohu
říct, jestli to byly filmy, které sem viděl tehdy v tom svém mládí,
anebo sem je viděl prostě už...

LČ: a u těch burianovských ((Vlasta Burian)) ste říkal, že ty ste viděl
často?

JH: no rozhodně teda. všecky Burianovy ((Vlasta Burian)), pokud se tehdy
hrály Burianovy filmy, tak sme možná i jednou dvakrát možná i třikrát
viděli.

LČ: mhm a s tou slečnou ste chodil na jiné filmy třeba? nebo eh...

JH: no tak my sme byli, já nevím, asi třikrát v tom Světozoru
((Světozor)) a mám dojem, že právě jednou na tom na té reví ((revue)) a
mám dojem, že taky i na tom na tom stepaři. tehdy mě úžasně, jestli sem
to poprvé viděl prostě tancovat stop ((step)), že mě to tak prostě
hrozně zaujalo, teď, do teďkom si vzpomínám prostě na nádherné teda to
revoální film ((revue)) a hlavně teda to stopování ((stepování)) sem si
říkal, jak to je možné se naučit.

LČ: a měl ste třeba tendenci se to učit potom nebo napodobovat?

JH: ne ne.ne né. ((smích))

LČ: a myslíte, měl byste eště nějakou vzpomínku na kina v té době, kerou
sme tady nějak nezmínili nebo eh?

JH: nějakou příhodu nebo něco takovýho?

LČ: nějakou příhodu...

JH: nevím nevím.

LČ: a se školou ste třeba chodili do kina?

JH: ne. ne to se nechodilo vůbec nic takovýho neexistovalo. my sme měli
přísně zakázaný do patnácti roků, prostě do kina jako chodit. říkám, já
sem měl prostě takovou jakousi vyjímku, ale bylo to nebezpečné, jak se
říká, jo, že taky kdyby to bylo víckrát nebo tak chytli, tak, byla i
dvojka z mravů a podobně.

LČ: až tak?

JH: no to bylo.

LČ: ale tak porušovalo se to, ne?

JH: no to víte že jo, no tak takových jak já s rodičema bylo víc.

LČ. a myslíte, že i jako bez rodičů děti to porušovaly?

JH: ne. ne, to zas oni nepouštěli. to jako...

LČ: v doprovodu rodičů to šlo eště.

JH: no většinou v takovým případě, jako sme byli my prostě to jako, já
myslím, že sme nebyli jediný, kdo měli ten plagát ((plakát)) a měli tu
možnost tady tohoto. ale, vím, že teda ti, no tak jako když byl někdo
vyspělej, bylo mu dvanáct roků a byl velkej vyspělej, tak šel taky na
ten film, že. ale mám dojem, že byly i nějaké odpoledný odpolední, že
byly nějaké filmy, takové pohádkové pro děti a to, ale já sem nikdy
nebyl.

LČ: jasně. mhm. dobře teda, tak já vám děkuju.

JH: rádo se stalo, esi sem vám něčím prospěl.

LČ: určitě. určitě.

JH: to víte, za těch těch šestaosum- osmašedesát šestaosumdesát nebo
sedmaosumdesát roků už je mně, tak člověk těžko vzpomíná.

LČ: a vy si pamatujete moc dobře.

JH: no jo no tak.

konec rozhovoru
1