Quote

ale i mezi rokem a pak v době kdy sem já učila
tak sme chodívali nevím tak jednou za čtvrt roku se chodívalo s
dětmi, když dávali nějaký film který doporučilo ministerstvo
školství zřejmě tak sme na to chodili no a to už to už nebyla taková
pohoda, protože to už děti byly mm dost rozjívené a dost neukázněné
to bylo to každý ten učitel měl co dělat, aby je udržel vůbec při
kázni a v pozornosti, to.

dneska dneska to je jiné. soudím teda, že je to jiné, protože
z těch školních představení co sme chodili se třídami, tak to myslím
že žádná uvaděčka nezvládla.

SM: mhm

LS: to jak se chovali, nevím jak to je teďka.

anebo do toho
velkého kina chodili.

SM: mhm

LS: a spíš později až potom až po válce.

barevné začly až po válce aspoň
u nás,

SM: mhm

LS: pokud já si vzpomínám, tak barevný film to bylo to také pěkné,
ale mně to nevadilo že ten černobílý.

SM: mhm

LS: i potom, když už byly barevné a a černobílé tak to nebylo
rozhodující.

a myslím že velmi brzo měli
tam tu velkoplošnou mn ne obrazovku ale...

SM: širokoúhlé

LS: ale širokoúhlý, no to v Králově Poli také začalo to bylo, no ale
tak to už to už bylo po válce to to nebylo za války, to určitě ne.

SM: mhm

LS: to bylo až po válce.

ES: ale s mm (...) s přítelem nebo s přítelem sem chodila, až sem
byla dospělá.

ES: až teprv po tom pětačtyřicátém roce byly tady ti francouzské
filmy, potom mně teda se líbily anglický detektivky. to už potom sem
si mohla vybrat. to zaplatím sama. jenže to vás už nezajímá.

a eště po válce byly dlouho filmy
válečné, tak eh to už sme rozlišovali, jestli je to ruský nebo jiný,
ale ty německé filmy, mm oni také už dělali pak filmy
protifašistické, ale nějak už sem k nim neměla vztah nějaký takový,
zájem vůbec, a myslím že několik let sem neměla vůbec zájem o
německou kulturu a to, to v člověku zůstane, protože ten fašismus
byl pro nás tak tak krutý

SM: ani si nepamatujete, že by že by někdo z vašich známých...

LS: ano, měli to, ale řekla bych až po válce, to už měli eh lidé
kamery, to už si filmovali, obyčejně děti.

SM: jo

LS: já sama když sem měla děti malé, tak sem strašně toužila po tom,
abych měla kameru, abych mohla ten jejich vývoj a to to eh co už umí
nafilmovat, ale nebyli sme tak to. jednou známí byli tak laskaví že,
já sem jim to potom zaplatila, ale ten film sem nikdy neviděla.

SM: mhm

LS: voni mi pak vysvětlili že se že se to pokazilo nebo co. takže
ten film sem nebyla, až potom moje moje děti, to už bylo teda také
samozřejmě dávno po válce, když chodily do toho baletu, tak
vystupovaly, často, v Ústí nad Labem byl eh říkalo se tomu
Innemanovy sady, a původně to bylo majitele zahrada majitele
(šichtovky). ten šicht to byl továrník, který vyráběl mýdlo a prací
prostředky a takový, takže to prý původně bylo jeho, jestli to po
válce dostal nevím zpátky ta rodina, ale tam se vybudoval takový,
napřed to byl jenom svah, a pak tam udělali lavičky, tam se vešlo
strašně tisíc lidí, protože Ústí nad Labem bylo dost velké město,
nebo je a to pódium bylo veliké, přes celou tu šíři toho, takže tam
děti jak chodily do baletu, tak nejenom oni ale s kolektivem větším,
tam bývaly vystoupení pro děti, říkalo se tomu estrády, no a tydle
estrády doplňovaly právě vystoupení těmi vystoupeními dětí, no a
moje děti tam <tančily> takový tanec panenky, potom kopélii, no tam
prostě eh v kroji dokonce, protože obě měly kyjovský kroj, tak kroj,
no a poprosila sem pána, známého, který eh jako říkal že by to stálo
nafilmovat ty děti. no jak sem byla šťastná, že mi to nabídl, tak
sem mu to zaplatila, on mi je nafilmoval, jenže jak bylo, jak ty
pásky byly asi krátké, tak on to potom poslepoval, a je to <k
ničemu, protože na tom filmu> je na konci začátek třeba, nenavazují
ty tanečky k sobě, protože zřejmě jenom krátký úsek, přesto že to je
taky jenom několik minut ten taneček, tak on to nějak nestačil
nafilmovat a pak když to sestříhal, tak je to páté přes deváté, a já
už to ani se bojím někdy někomu ukázat, <protože to je úplně
postavený na hlavu>

SM: ((smích))

LS: to by se muselo zase celé rozstříhat, jo,

SM: mhm mhm

LS: což já samozřejmě zase neumím a nemám na to prostředky, nebo
<tsche> je mi to líto, protože ty děti jsou vždycky jenom jednou
dětmi, a byla by to památka i pro ně i pro jejich děti, <dneska,
že>.

SM: ano, a vzpomínáte si na první návštěvy kina vlastně po
osvobození a na tu atmosféru po v těch kinech třeba?

LS: jo. no to to byla atmosféra taková eufórie, všichni byli
šťastní, že už je no ale začalo to zase válečnými kiny filmy, no a
tyto válečné filmy, jo já se omlouvám, já se musím dívat na hodiny,
protože mám schůzku potom,

SM: už budeme <za chvíli končit>.

LS: takže to byla taková opravdu taková eufórie taková přirozená,
všichni byli plní žhaví do práce, odklízeli se třeba ten Německý
dům, ten byl rozbitý, tak jako děcka eh z té učňovské jako třídy sme
také pomáhali odklízet, to byla pro nás jako čest, že můžeme ten
Německý dům který stál na Moravském náměstí, možná víte, to byl
takový nějaký jako uvnitř byl lusk- luxusní,