Quote

PSk: hm a to že ste vlastně byl z em z česko-německé rodiny,
ovlivňovalo to nějak tu vaši zkušenost že by, směřoval vás třeba otec,
nebo pamatujete si na to že některá kina byla více německá? pro
[německé publikum?]
PD: [ne, vůbec,] to bylo úplně, to bylo úplně, em tolerantní není
správný význam, páč na tom nezáleželo prostě. moje matka nejenom byla
česky vychovaná a byla ze židovský rodiny, takže v národnostních
otázkách byla velmi tele- tolerantní. to nebylo důležitý vůbec, k tomu
musím dodat, že můj otec byl z rodiny ladýnské, to vám musím vysvětlit
asi co to je, to je menšina v jižních Tyrolích, dneska má asi čtyřicet
tisíc lidí, kerý mluví ladýnským jazykem, kerý je, jako stará
provensálština, románský jazyk, a tam žili prostě v tom Valdygardeno,
do roku osumnácet šedesát, to byla monarchie stará, potom to byla, no
rolnická fam- em rodina, neměli co jíst, poněvadž těch lidí bylo mo-
moc, tak se nejdřív vodstěhovali do do Lince, tam se taky neuživili,
potom se odstěhovali do Prahy, do Týnského dvora, a můj děda prodával
tyrolské řezbařské práce. ale orientovaný tenkrát už na němčinu, páč
ta, to souvisí s tou ladýnskou situací, v jižním Tyrolsku, který dnes
je italské, že tenkrát se orientovali na němčinu, né na italštinu. i
dneska já mám tam příbuzný, kerý sou trilingváni. ladýnsky, německy,
italsky. tím chci říci, že pro mýho otce národnostní otázka de fakto
((de facto)) neexistovala. to byl, jemu to bylo je- jedno. on sice byl
vychován německy, dělal do německýho dramatu, ale babička v Praze ještě
mluvila ladýnsky, a modlila se ladyn- ladýnsky. takže, neby- nebylo to
jako kdyby byl pocházel z Ústí nad Labem nebo,
PSz: hm jasně
PD: nebo z Liberce, jako, to byl velkej rozdíl.

KH: pamatujete si, jestli ste to třeba rozlišovala, jestli ten film
byl českej, německej nebo americkej před tou válkou?

LN: no tak za té války tam byly titulky. to byly německé filmy, tak
to bylo s titulkama a já - teď si nemohu vzpomenout, ale možná že ty
české filmy měly zase německé titulky.

KH: hm.

LN: to už si nevzpomínám, ale ty německé filmy tam měly titulky,
dole české. a jestli ty české, teď si to nevzpomínám, jestli české
filmy měly dole německé filmy, ee titulky. to nevím, ale vím, že
třeba když byl týdeník, že, tak to třeba mluvil Němec a byly tam ty
české titulky. to bylo hodně těch titulek dole, to sem si musela
přečíst.

LZ: no tak to víte že to bylo. no tak já myslím že v těch Husovicích
((kina Jas a Sibiř)) to tam tak nebylo poznat, ale em rozhodně teda
v tom městě to bylo jako. tam chodili ti vojáci už němečtí, a tam
proto myslím už potom sme tam tak moc nechodili, že to bylo takový
em už dosť jako německý, no, tak ty ty ti ten Kapitol myslím zvlášť,
anebo že už dosť to bylo takový vobsazovaný těma Němcama a takovéma
těma, takový venko- no venkovský ty, ty ani ne, ale tam to město
určitě to mělo takovej ňákej svůj, no hodně Brno bylo dycky jako víc
tak dost německý, takže co tady ještě byli, tak ti se tam
roztahovali dosť. no tak vždycky říkali sme, no. že Janáčkovo
divadlo taky si zabrali Němci pro sebe, to, no starý jak bylo ja-
dneska je to Mahenovo divadlo, jo? tak to bylo pro Němce, to vždycky
říkám, já sem tam byla myslím dvakrát s tou Máňou, ta Otyla, Otyla
se menovala. tak ta maminka vod té Máni, tak nám dala lístky, tak
sem tam byla taky jednou na tým Labutím jezeru, to vím, a potom eště
jednou na ňákým, ňáký, no mně to,

no tak třeba při té, možná nějak při tom týdeníku
když tam něco bylo proti těm Němcům, že třeba se něco vozvalo, fůj,
nebo něco takovýho třeba nebo něco, ale já si nepamatuju že by
nějaký byly nějaký takový zvlášť tytok. to si zase tak nikdo ani
nedovolil.

LZ: tak, to víte, když tam byly titulky, no už to bylo třeba když
byly německý, byl tam, byly tam titulky, že, tak už jako to trošku
vadilo, že člověk em to musel číst, jo?

SM: hm

LZ: pozorovat a to.

to potom, to už až sem měla
svoje děti, tak sme měli takovou malou a do toho se dávaly, to sme
dělali na stěně, takovou jako plachtu bílou, jo. a zatemnili, jim
promítali, ale to byly takový filmy, to se tam nastrčil, to můj muž
jim ( )

KH: hm. a vzpomínáte si na první návštěvy kina jakoby po tom
osvobození? když se začlo znova jakoby promítat i jiný filmy, jak
ste chodila?

LN: no to byly stejný, to nebyly žádný, že. ale pak už začaly prostě
takový ty komunistický prostě propaganda, jo. to byly ty prostě,
úderníci i změnily se taky ty týdeníky, že jo. to bylo, to už
otravovalo kde koho, to bylo z fabriky.

KH: hm.

LN: kolik se vytěžilo, kolik se udělalo, kolik se sklidilo obilí,
kolik prostě ee údernic a co za to dostali a to byly pak nový
týdeníky, no. ale ty filmy, to už potom, no, jako, na barandově
((Barrandov)) se vlastně točilo pořád. naši herci zůstávali, že,
stejní.

KH: a dokdy ste tak chodila do toho kina? kdy ste přestala chodit?

LN: no, já jsem nepřestala, já jsem s odstupem času vlastně chodila
do kina pořád. celý život.

KH: hm.

LN: i když sem se vdala, i s manželem sme chodili. ne tak často
třeba, ale jakmile byl nový film, tak to už sem, prostě, to patřilo,
prostě, ee společensky. divadlo a kino patřilo jako

KH: hm.

LN: ke společenskému životu. jako těch, té střední vrstvy brněnské,
no.

LZ: to byla tak ta sobota neděla, protože jinak nic tak potom začalo
až po válce trošku tý zábavy, jinak, pak to byly hody, a v létě
v tom pětačtyřicátým to byla taková euforie, všichni měli to, ženy
měly hody, cementárna měla hody, em komunisti měli hody, hasiči měli
hody, tak sme vlastně takové jako party a v těch sme chodívali aj za
(stárky), a takový, tak sme se, to začalo, já sem teda chodila do
Sokola taky, během války, nebo před válkou, zas to byla Věra
Vojdova, tam na Obřanské, když sme bydleli, a tak sme chodili do
Sokola, a pak teda, pak to zakázali ten Sokol, po válce se to znovu
obnovilo, tak sme měli veselicu, a a veřejný cvičení, a potom byla
veselica. takže to, říkám, ten rok to bylo takový, no pak sem se
seznámila s manželem, no, začali sme spolu chodit,

SM: hm

LZ: tak už tak jako víc to. taky sme šli do toho kina, to bylo říkám
buďto teda zase na ten Cejl, tu do té Radosti ((Radost)), nebo na tu
Marxovu ((Lido bio)), nebo takhle, tak někdy, jo,

SM: [dobře, tak]

LZ: [a potom to] bylo evr- e- Madla zpívá Evropě, jo, to bylo jak to
bylo em to štěstí, potom byla Madla

po mateřské dovolené sem šla zpátky, jenomže to potom už se, sem
přešla jo, mezi tím sem byla, no byla doma, potom se narodil druhé,
a po tým, po tým druhým chlapcu, v osumapadesátým roce sem
nastupovala, no do Rudýho práva teda.

SM: hm

LZ: taky to byla tiskárna, ale Rovnost byla, to se potom tam ňák
zabralo, přestavovalo se to, dneska je tam ta pojišťovna nebo něco
je tam na tom rohu, a tak sem přešla, manžel př- manžel byl teda
jako vyučenej jako v tiskárně, tak sem tam jako em šla potom, znala
sem tam všechny ty. tam sme se seznámili teda s manželem, jo, v té
tiskárně, a když to tak potom sem tam v osumapadesátým když už byly
děcka větší, tak sem šla tam a dělala sem tam až prakticky do
důchodu.

SM: hm

LZ: no, takže sem tam dělala, napřed sem šla na noční směnu do
expedice novin, a potom když už děcka byly větší, a byl, manžel
dělal většinou na noc jako u novin, se dělá, tak sem radši zůstala
doma, šla sem dělat na ráno potom, protože, taky do tiskárny, ale do
jinýho oddělení, protože, abych večer s těma děckama byl- se
<(neporvaly)> nebo aby byl doma s těma dětima, no, tak a tam sem
potom zůstala doma už potom.

LZ: to už, do toho města, to už tak jako bylo něco už výjmečnýho,
no. až potom když sem se vdala už potom, tak to spíš em když se šlo
do kina, tak se většinou zase už šlo do města. takže sme bydleli tam
tak zas u toho města.