Quote

JV: do kolika let ste chodila tak pravidelně do kina, vzpomenete
si?

ŽH: no v tom v tady v Brně už bohužel ne, jedině tam

JV: a em

ŽH: v tom Zlíně, tam sme chodili (.) jednou týdně určitě

JV: (..) a em po osvobození? vzpomenete si, teď vlastně, že jo, byla
euforie ee lidi byli šťastní a slavili. tak jak tady v tomhle ee
časovém úseku [ste vy vlastně]

ŽH: [vůbec sme,] vůbec sme to ne- nebyli, snad se ani nehrálo kina

XX: nešel proud nešel proud.

ŽH: a nebo nešel proud, [nebo já vim, že já vim, že]

XX: [nešel proud a tramvaje nejezdily]

ŽH: sem byla dlouho doma

JV: (.) em a taková otázka em jestli si vůbec jako vzpomenete, co
vlastně tenkrát v tomhle věku raném pro vás ee znamenalo, pro vás
znamenal dobrý film ee em jestli můžete to ňák tak popsat

ŽH: určitě si vzpomínám, že byly filmy, Svědomí se to menovalo

JV: mhm

ŽH: jak e to byl náš český film, ale já už tu paměť mi taky
vynechává, em to to vím, že mě to dlouho, ee em sem měla v paměti,
že on on vlastně jeho hryzalo svědomí, protože tam v tom filmu
[zabil dítě]

XX: [ne, ten byl natočenej v devěta] devětašedesát- devětaštyrycátým
tak.

JV: mhm

ŽH: je to možný, no. že [zabil dítě a]

XX: [po (osnácté-), zabil dítě]

ŽH: tajil to, protože byl někde s milenkou na záletech, tak to mně
utkvělo, no.

JV: á em dobře a takže s- říkala ste, že ste nejčastěji navštěvovala
Jaltu ((Jalta))

ŽH: Jaltu ((Jalta)), ale potom, teď si vzpomínám, po tom
dvaapadesátém roce, když už ee sem měla i to dítě, tak sestra
bydlela na Hybešové, tak sme občas ho dali a na Hybešové ulici bylo
taky kino Mír myslím, že se menovalo, dneska je to

XX: dneska tam je nějakej podnik.

ŽH: ee Ponrepo nebo co je tam něj[akého]

XX: [né] dnes to už néni

ŽH: né

XX: dneska tam je ňákej podnik, to už neni kino.

ŽH: to neni kino, ano, je to ňáká ka- já nevim co to je za podnik
Ponrepo. co [tam se]

JV: [(tam se)]

ŽH: pořádají výstavy taky ňáká, ale já sem dovnitř nevešla nikdy,
tak tam sme taky chodili [potom]

JV: a ještě teda ňáké ty další druhy zábavy, jak ste se vlastně
třeba bavila, když ste byla em v tom věku

ŽH: v tom Zlíně v tom Zlíně ee potom ee jezdili tam ee teda v těch
Otrokovicích, jezdila tam ee, zpěváci tady z brněnské opery

JV: mhm

ŽH: nebo si pamatuju Alexandrovci ve Zlíně, to byl [to byla]

JV: [(to byli)]

ŽH: senzace

JV: jo

ŽH: Alexandrovci, to bylo něco, no ee Gustav Brom, Zlín.

JV: takže

ŽH: protože to je

JV: povídejte, já sem vás nechtěl přerušit, jestli ste něco chtěla
říct

ŽH: že to bylo, no různě no em na koncerty, s mým chlapcem, to byl
ee kterej pak se stal mým manželem, on hrál na hudební nástroje,
hrál v kapele takže, zpívat sme jezdili se svazákama, bohužel v té
době sme museli být taky tak, ale že sme ee milovali zpěv a zpívali
sme, tak sme s těma souborama jezdili taky

LČ: a takže vám ty titulky v němčině nepřišly nějak špatné, nebo
nevadilo vám to?

JH: ne, ne. člověk to bral jako samozřejmost, no tak oni tam chodili v
Židenicích bylo spousta Němců,

LČ: mhm

JH: my, co sme chodili, bydleli v takovém v takovém usedlosti menší, že,
a ty majitelé byli Němci, a tam sme měli dva jednopokojové byty a tak
sme tam byly dvě české rodiny a jinak to bylo velikánské hospodářství a
to byli Němci, oni chodili normálně do kina taky, že, ale většinou teda
chodili asi do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)).

JV: mhm, a takže byla tam třeba ňáká ta jako užší skupinka va-
vašich ee přítelkyň nebo kamarádek nebo kamarádů, se kterými byste
trávila pak i následně i ten volný čas a [chodili]

ŽH: [určitě]

JV: i za tou zábavou nebo do toho kina

ŽH: určitě

JV: hm

ŽH: tam bylo velký kamarádství, protože ee tři, říkám, tři roky sme
chodili do školy, to sme byli na internátech, pak sme byli na
svobodárnách, tak jako dneska sou koleje, tak to byly svobodárny a
tam bylo velký přátelství mezi náma.

JV: a ee chodila ste do kina třeba ee už e v tom Zlíně sama nebo ee

ŽH: ne to sme [chodili s kamarádkama]

JV: [chodili ste společ]ně mhm

ŽH: společně

JV: mhm, a chodila ste míň nebo víc nebo [zase jednou týdně, více
více určitě, jo jo jo].

ŽH: [víc víc určitě určitě víc].

JV: takže vy ste [říkala,]

ŽH: [(když)] sem dodělala tu školu

JV: takže třeba dvakrát týdně?

ŽH: určitě

JV: jo

ŽH: to sme mohli, peníze sme na to měli.

JV: ale když ste teda ještě studovala vlastně tu školu v tom Zlíně
při ee zaměstnání, tak to byly ty tři roky, to znamená do roku
třice- e štyrycet dva? ste ee

ŽH: štyřicet dva, třicet devět

JV: ještě měla ten režim takovej em poměrně omezenej, nebo ten čas
ee [ste měla],

ŽH: [čas no] no

JV: omezenej tim vašim studiem, no. em a ten výběr filmů třeba se
nějak změnil po po tom roce třicet devět v tom Zlíně už

ŽH: ne ne já to zas řikám, zas ty v- český filmy a nebo ty hudební,

JV: hm

ŽH: a divadla, co tam jezdily zájezdy, protože em ty Otrokovice sou,
já sem byla v těch Otrokovicích, to je dvanáct kilometrů vod Zlína,
tam to nebylo tak em stálý divadlo tam nebylo

JV: mhm

ŽH: jako j- bylo v tom em Zlíně a je, takže sem navštěvovala em
všechny kulturní podniky, který se tam, který tam přijely.

JV: hm. ee měnilo se nějak e vaše chování ee cho- e ch- a vlastně
chození do kina a divácké chování ee s ee s tím, jak se blížil konec
války? ovlivňovalo to nějak třeba nebo, [ne ne ne]

ŽH: [ne nes- ne ne] nevim, nevzpomínám si, že by mě něco,

JV: hm

ŽH: ovlivnilo, v té době akorát byly ty německý ee žurnály před tím

JV: propagandistické

ŽH: propagandistický jo, vítězili Němci všude, to bylo to s-

JV: ale jestli třeba [ta doba]

ŽH: [ale jinak]

JV: jak začínala být už taková ee dramatická, jestli třeba ee

ŽH: ani ty filmy tam zřejmě ee em nedávaly něco, co by

JV: hm

XX: (k tomu bych chtěl) podotknout, že Němci měli civilní filmy,
vůbec žádná propaganda, žádná válka, nic, to bylo, děj se mohl
odehrát v jakýmkoliv městě v jakýkoliv době.

LČ: a jak jaké, vlastně o tom jsme se bavili, o těch povoláních, a kdy
ste přestal vůbec chodit do kina? jako ve svém životě?

JH: kdy sem přestal chodit do kina? no chodím pořád, chodil sem, dokuď
mohu chodit, teď už nechodím teda, ale až do stáří.

JV: stejný plat jako váš otec, á tam ste třeba už jakoby [chodila?
víckrát? no]

ŽH: [tam s- tam s- chodila do kina ano]

JV: a chodila ste třeba i častěji, [nebo teda ee em]

ŽH: [no jenom jenom] jednou týdně, protože když byla škola, tak s na
to absolutně nezbyl čas, a to se dělávalo i v sobotu

JV: takže už to jakoby ta situace se změnila, že prostředky ste teď
měla, [ale neměla ste zase čas].

ŽH: [měla, ale] ne zase, zas nebyl čas a a vybírala sem si výhradně
české filmy. výhradně ne, protože si vzpomínám, že byly ňáký ty
hudební filmy

JV: mhm

ŽH: soňa hemin ((Sonja Henie)) bruslení a ta diane durbinová
((Deanna Durbin)) nebo jak se menovala, já to ne- nevím [už sem]

XX: [a za války] marika rik ((Marika Rökk))

ŽH: marika reková ((Marika Rökk)), no

XX: Žena mých snů

ŽH: to byly filmy, tak to ano, tam už sem chodila určitě jednou
týdně.

JV: mhm a třeba šla ste i v to už teda v tom Zlíně i víckrát na
jeden film, kterej se vám velmi líbil, [ne ne ne ne]

ŽH: [to ne to ne], tak zase sem zaujatá nebyla.

LČ: mhm. a měl ste teda o ty týdeníky zájem? co vás na nich zajímalo
nebo?

JH: no tak celkem, vlastně až sem chodil sám jo, tak potom. tak,
rozhodně tady byly ty vojenské týdeníky a tak dále, prostě mě to
zajímalo ta situace, jak to vypadá všecko a tak dále, protože to je
člověk tehdy bral naprosto jinak, jo, čili když Němci jako útočili někde
a tak dále, no tak to člověk jako sledoval, kde vlastně, co vlastně se
děje, protože jiná informace jednak v rádiu, bylo jenom, nějaké zprávy a
tady v tom to člověk viděl jako na vlastní oči, ty boje třeba tam někde
u Kurska ((Kursk)) nebo něco takovýho. ovšem bylo to tendenční
samozřejmě, že jo, jako vždycky wermacht ((Wehrmacht)) vyhrával, že.

LČ: a to se pak změnilo ne, když začali ustupovat tak?

JH: ne. to se nezměnilo vůbec až do konce pořád vyhrávali v těch
týdenících. to je dovopravdy jako tak. oni prostě takticky, třeba
ustoupili kousek, aby, mohli nabrat další síly a podobně ale, nikdy to
prostě v žádným žurnále nebylo, že by nějakou bitvu prohráli. to
neexistovalo.

LČ: a vy ste věděli, jak to bylo ve skutečnosti?

JH: no tak všelijaký byly zprávy. my sme to jako neměli možnost Londýn
poslouchat nebo něco, no ale, to víte v holičství, tam se promele teda
všecko. ten příde s tím a ten příde s tím a ten příde s tím, něco je
pravda, něco není pravda, že, tak to člověk prostě, a já sem bych ani
nemohl tak nějak říct, eh že bych v té době nějak přemýšlel, já nevím,
že by ta válka měla skončit, že by to prostě mělo být nějak jinak a
podobně, to člověk fakticky jako tehdy nechápal nebo nerozuměl nebo
prostě neměl možnost to nějakým způsobem konfrontovat nebo něco
takovýho, že.

LČ: a jak ste to teda vnímal, když ste věděl, že to není tak úplně
pravda, co se v těch dokumentech ukazuje?

JH: no tak, jak se říká...

LČ: že to je tendenční jako...

JH: to jako člověk si to prostě přebral ve skutečnosti to jako.