Quote

LČ: takže do toho židenického kina ste chodila i protože tam ste
měla ty příbuzné nebo [to né?]

MD: [ale né], tak to sme se třeba domluvili, říkám my sme chodili,
nás bylo víc, tak sme se domluvili, že a zjistil někdo zjistil tam
hrají hezký, nějakej hezkej film, tak deme podívat se tam, jo?

LČ: takže teď už se to jakoby v tu dobu se to neorientovalo podle
toho, že to je blízko, ale spíš [podle té nabídky].

MD: [né, to už] to už prostě kde co hráli, jo? kde co hráli, no.

LČ: a ta kina, když ste si je teda vybírala, tak ste si je vybírala
podle toho, s kým ste tam šla nebo em že třeba...

MD: no, tak podle toho, co se mně jako líbilo, co hrají, že.

LČ: a ten, ten názor těch sourozenců nebo kamarádů, když vás, když s
vámi [chtěli někam jít]?

MD: jo, tak to když sme se prostě domlouvali, když sme se
domlouvali, no tak em každej ten řekl, tak je to hezký, já už sem to
viděl, tak bysme na to mohli jít, že, tak sme tam prostě šli.

LČ: a když ste v tom kině byli, tak jak ste se chovali, měli ste ve
zvyku konzumovat ňáké jídlo nebo nápoje?

MD: a tak to většinou ne, to ne, to ne.

LČ: a bavili ste se během projekce?

MD: né, to ne, to zas musím říct, že sme byli slušně vychovaný, [to
teda ne].

LČ: [takže ste třeba] nereagovali nějak hlasitě na film [nebo tak].

MD: [né] to ne.

LČ: a pamatujete si, jestli se třeba po, během filmu nebo po jeho
skončení tleskalo?

MD: to teda nevim, to ne, to snad ne.

LČ: a potkávala ste tam své známé, v kině?

MD: v kině, tak my sme tam většinou šli jako tak, no.

MD: tak za protektorátu, to sem moc do kina nechodila, protože jak
sem potom už sem byla jako pryč, že, když sem se ještě učila nebo
tak, tak sem nešla, a pak sem byla pryč, a jedno si pamatuju že, že
já sem byla v Gerlicích nasazená, jo, a tam dávali, já nevim, Zlatá
Praha ((neidentifikováno)), jo, něco, no tak na to sme tam prostě se
šli podívat taky. to byl tady vod nás film, tak sme se tam šli na to
podívat, ale jinak to potom už říkám, pak ne-

MD: no abych vám řekla pravdu, my sme, já nevim, my sme byli ee
takoví, že třeba šli sme a potkali sme, jak sme bydleli, jo, tak
voni chodili do německé školy, my sme chodili do české školy.
potkali sme se, tak ahoj, kam deš, do kina tak deme, šup, a šli s
náma. že nám to žádné rozdíl jako nebyl.

LČ: hm

MD: víte, že sme, nevim voni chodili do německé, my do české, znali
sme se prostě, že, bydleli vedle v domě a tak, jo, takže nám to ani
nepřišlo.

LČ: a ten jazyk vám ani nevadil, vy ste [ho znali].

MD: [takže nám to] ee, nepřišlo jako protože voni chod- mluvili
česky, že jo. ale chodili do německé školy. no ale potom až už to
bylo jako takový nijaký, že, no ale pořád se, pořád se chovali
slušně k nám zrovna tak jak to. já mám třeba kamaráda, kterej je ve
Vídni a, a k tým sem jezdila a a volá mně nebo píšeme si a je, to
tenkrát nebylo tak jo, ale až přišel Hitler prostě až to bylo jinak,
ne jinak to...

LČ: no a za toho protektorátu právě se změnilo to, že bylo hodně
němčiny, ne? v tom v těch kinech tak jestli [co se vám jako]

MD: [no jo, no to] víte že bylo. protože to už začlo a vlastně tady
bývaly aj, tady byly třeba obchody a tak to bylo všechno, to byli
sice Židi, většinou, a Němci, že. to bylo a to bylo všechno tam jako
německy.

LČ: a vadilo vám to nějak nebo to [ste to nevnímala]

MD: [ne no tak] vono to bylo, člověk si na to zvykl, že to bylo
celej ten čas, no.

LČ: a třeba diváci se začali chovat jinak v kinech po té, po tom
protek- v tom protektorátu?

MD: tak to ani nevím, to já sem tak moc potom nechodila do kina a
tak...

LČ: proč ste vlastně nechodila?

MD: no tak zase sem měla ňáký jiný tytok, starosti. nevim, no. vím,
že chodila sem, ale nevím třeba, že bych chodila pořád, že bych
chodila pořád, že, no.

LČ: takže ste chodila méně.

MD: [no, takže]

LČ: [a souviselo] to částečně i s tím, že už ste pracovala?

MD: no, no takže to ne nevím, že by to vadilo a třeba když sem když
sem ee se učila, tak k nám chodil tam taky chodili tam jo, to bylo
pánský dámský, že, tak chodili tam taky, byli byli to byli Němci to
tytok a

LČ: a změnil se třeba výběr filmů, na které ste chodila v té době, v
té protektorátní už.

MD: jako jiný filmy?

LČ: jestli ste si vybírala jinak.

MD: tak to ještě, to ještě, tak když už bylo potom to, to já sem
byla pryč, takže jaký tady byly filmy nevim.

LČ: á, takže vy ste tady vlastně až do konce války nebyla [potom].

no tak sem moc nemohla nemohla nikam
chodit a protože sem měla strach zase, aby mě někdo aby mě někdo ne-

LČ: [takže ste ani do toho kina nešla]

MD: [ne, ne to, že] řekl a jaktože je vona tak dlouho doma a jaktože
si tady chodí jak totok. tak sem prostě nikam nechodila, no a potom,
potom začly ty nálety, že, na Brno v tom štyryaštyrycátým, to sem
v Židenicích ee tetu a dvě holky, devět a dvanáct roků zabilo
tenkrát. no a pak přišly ty nálety a pak bylo osvobození, no a tak
to moc teda nevim, že by se do toho kina chodilo, ani nevim moc
potom.

JV: a když třeba si vzpomínáte že se tam plakalo, tak vzpomínáte si že by třeba i lidi tleskali? po skončení toho filmu?

LH: ne, tleskání sem ne, to sem neviděla.

JV: ne.

zeptala bych se do kterých kin ste chodila nejčastěji, v tom dětském věku. do těch vašich deseti let.

LH: no, kde dávali něco pěknýho. já sem si, kde dávali něco pěknýho. to my sme si vybrali.

JV: takže ste si vybírali vlastně

LH: vybírali [sme si]

JV: [kina] podle toho jaký měly program.

LH: ano. potom tam byl kousek dál ještě bylo kino, a tady ještě, a tady potom už když bydleli naši tady, tak v Husovicích byly dvě kina.

JV: hm a vzpomenete si na názvy jejich?

LH: věříte že ani, počkejte jak je to, to je opravdu to si teda teď momentálně nevzpomenu. to už je dlouho, velmi dlouho, a já mám dycky říkali že mám takovou ohromnou paměť, a a teď si na to nevzpomenu.

JV: já se podívám jestli třeba já tady ňáké nenajdu,

LH: v Husovicích, dvě kina.

JV: Husovice, em tak tady mám em

LH: naproti sobě byly.

JV: já tady mám kino oko? a grand bio aus- óstria, ((Grand Bio Austria)) nebo bio moravia? říká vám to něco?

LH: ne.

JV: hm

LH: možná

JV: nebo bio Sibiř?

LH: no Sibiř.

JV: Sibiř.

LH: ano ano.

JV: hm

LH: a tam mívali taky ty levnější, a potom mívali levnější v Židenicích.

JV: hm a třeba Zora? to asi už, kino Zora? to tady je taky.

LH: no možná že to bylo, ale já to, když to nevím přesně raději to nechcu tvrdit. a v Židenicích taky. a v Židenicích vždycky si mnul ten pán, to sme ho jednou viděli, ať prší, ať leje, a když pršelo tak bylo plný kino. <víte>

JV: takže

LH: to je dneska...

JV: v Židenicích tady mám kino Orient?

LH: ano.

JV: tak to je ono?

LH: no.

JV: hm.

LH: ano.

JV: anebo...

LH: ne. to bylo ono.

JV: takže to je ono. takže říkáte teda že to bio Sibiř bylo, bylo levné,

LH: v Husovicích.

JV: v Husovicích.

LH: ano, ano. a tam byly dvě, dvě ty kina.

JV: dobře. a teda říkáte že ta Sibiř, že ta byla levnější? nebo

LH: no, em oni se taky někdy, někdy tak jako šťouchali, to bylo za lacino. i v těch Židenicích. a říkám vám, on si takle mnul, a my sme to uslyšeli, což mu nebylo teda, ale já sem, my sme to nikomu neřekli, to už byl manžel teda, a von, ať prší, ať prší, takle si mnul, no, no podivej se, no, ěště je jich tam málo ale až bude pršet, no ještě, no ještě chvilu počkáme. když pršelo, tak bylo kino nacpaný. já vám můžu to bylo, je, to bylo kin, a kin, si člověk momentá- to bylo ještě, jak jede elektrika, k centrálce, na tu dlouhé ulici, tam bylo kino, kde ste se obrátila tam byly všude kina. všude byly kina. ale ne že by tam jeden byl nebo druhej. a oni se em předváděli honem aby, nebo tam byl namalované, víte taky co sme rádi chodili, tam byly jak cizí filmy to byly, em ňáký jak přepadaly ty lodě, víte ti, a ty s těma hlavama ne, a zkříženejma, ty, a to bylo taky plný. taky hodně. a voni hned měli namalované tento ven, a už měl hned kšeft. a to,

JV: a to byly namalovaný na kinech ty plakáty, nebo ty, em teďka nevím jestli sem to správně pochopila. říkáte že vlastně měli ty zkřížený lebky a taky, tak to bylo jako na kinech namalovaný nebo

LH: ne ne ne. ne, to on měl, to bylo kino dovnitř, že, a na téch dveřích měl takovou namalované rukou.

JV: jo, a čím jako, jako křídou? nebo

LH: ne ne ne, nějakejma barevnejma tužkama nebo něco.

JV: a na nějakým plakátě nebo?

LH: ano. víte na takovým papíře bych dřív řekla. že moc na nějakých, že by tam z toho bohatli, to teda těžko. ale tam jak vám říkám, jak je ta radnice ((kino Moderna)), ty měli všecko krásný. moc pěkný. ale to znáte, musíte znát dobře, vy ste mladinká, to em takže to musíte znát jak se de dovnitř. a tam mají takový i kabáty, a svetry tam prodávaj, a je to dost takový dost, a potom se vyjde ven, a ste, a na potom je tam em Špilberk vidět. moc, moc, a tam sme viděli tu Španělskou vyzvědačku ((Španělská vyzvědačka)), a různý takový ty filmy, který byly starší. a to Byl lásky čas no, no to to kino plakalo.

JV: a v kterých letech ste chodila na ty starší filmy? tak asi kdy to tak mohlo být?

LH: mně roků?

JV: no

LH: no, to už sem, to už sem byla myslím tak, myslím tak dvacet, ale na sto procent to,

JV: takže [v tom kině]

LH: [to už sme,] to už sme chodili s manželem. a byl to nádhernej film, zpěvačka, a potom on se ji ujal aby byla zpěvačka, ale ona milovala jiného, a on potom em si ju chtěl vzít, a ona nechtěla, a ten zpěvák em chtěl už že si to nějak to udělaj, že utečou nebo nějak, teď to přesně nevim, a on ho ten co si, ten starší, co z ní vlastně udělal hvězdu, tak on ho zastřelil. a to všecko plakalo. mladí staří <to by vám řekl> manžel že to všecko, všecko plakalo. a tam byl, byly různý. em takový filmy, třeba takový by se řeklo, takový až moc sla- sladký bych řekla. ale to bylo vždycky, takový em lákavý, lákavý, a mělo to svůj cit. víte, a toto, to Byl lásky čas, to byl takové opravdové, citové, citové, citové. opravdu by se vám taky líbil. myslím že byste taky plakala. věříte?