Quote

JV: vzpomněla byste si, co třeba pro vás ten film znamenal, ta
Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), proč se vám tak moc líbil?

MM: no, tím pádem, že to bylo malovaný, že to byly obrázky, bylo to
tak zidealizovaný všechno, no bylo to krásný, no nebylo, no v tehd-
tehdejší době takový filmy, tak jak dyzny ((Disney)) dělal, tak

JV: hm. takže ste říkala Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to
byl silný zážitek pro vás.

MM: ano, ano. to byl teda vopravdu jeden z nejhezčích filmů.

JV: to vám mohlo být tak kolik? já se podívám, počkejte, Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) tady mám, Sněhurka byl rok (.) já tady
Sněhurku nemám, ale tak ta Sněhurka mohla být polovina třicátých
let, no, to vám mohlo být kolem těch deseti.

MM: deseti, no.

JV: jedenácti. jo, Sněhurka, no, tak to vám bylo víc, Sněhurka byla
rok třicet sedum, přičemž tady v Brně se promítala v roce třicet
osm, takže těsně před válkou [takže vám bylo tak třináct.]

MM: [no ale to bylo krásný.] no, ale bylo to teda nádherný.

JV: hm

MM: bylo to nádherný.

LČ: a vzpomněla byste si ještě na některá ta němá kina jak tam vypadala
ta představení, jak se tam třeba hrála hudba, nebo jak to probíhalo?

IK: nó, jó, to em to byl klavír, křídlo, a tam byl klavírista, a když
třeba šaplin ((Charlie Chaplin)) utíkal, tak hrál trála la la la la la,
((zpívá)) jo, když tam bylo pomalý, tak jenom tak preludoval, a tak tak
je to doprovázený.

LČ: a to bylo, to bylo v těch Židenicích [tohlecto.]

IK: [jo, to si] pamatuju.

LČ: ještě jinde si, byste si vzpomněla, že by tohlecto bylo?

IK: ne, ne, to to to mně utkvělo, to už potom em teda, to už vlastně
první ozvučený film sem myslím viděla ještě v té sokolovně, a potom už,

LČ: to bylo všude.

IK: to bylo normální, ano.

LČ: a teďka bysme se z téhlecté jakoby rekapitulace těch osobních údajů
dostali už k té vaší dětské zkušenosti s kinem, s chozením do kina,
vzpomněla byste si na svojí první návštěvu kina? když ste byla poprvé v
kině?

IK: ano, vzpomněla, protože, já sem bydlela v Židenicích, a odmalička
naše rodina, jako za první republiky byli sokolové,

LČ: ano,

IK: a já v té jednotě pracuju dodneška, vlastně jako kronikářka. a em
jako sokolka, tak jako tam vím, že em se promítalo, to sem byla malá
holka, a promítalo se v tělocvičně, em té jednoty. to se dycky
postavily židle, a byl to němý film, a k tomu se hrálo na klavír. a
když já sem se narodila v dvaadvacátém roce, tak řekněme že mně bylo,
no, já to tady mám, v roce dvaadvacet, tak to sem se narodila, tak ten
Sokol získal pr- em Sokol získal koncesi že může promítat. a to byl
němý film. a tam si pamatuju, že sem jako šestiletá snad, tam dostala a
němý film Jánošík sem tam viděla.

LČ: takže to nebyla přímo představení pro děti.

IK: ne.

LČ: to bylo obecně...

IK: to bylo, to pro děti se hrálo loutkové divadlo v Sokole.

LČ: aha

IK: a tady to mám napsaný, v roce třicet se ozvučilo to kino,

LČ: aha

IK: takže začali promítat se zvukem,

LČ: a jako teda malá ste chodila hlavně do té tělocvičny sokolské.

IK: to sme chodili tam, ano.

LČ: a tam ta představení byla jak pravidelně?

IK: no vždycky v neděli.

LČ: v neděli.

IK: v neděli jenom. to se postavily židle a potom v pondělí už se
cvičilo, čili židle se sba-

LČ: to bylo ňák odpoledne nebo navečer ta představení.

IK: odpolední, odpolední.

LČ: a jak často ste do kina do těch svých třeba kolem těch deseti let
chodila, jak často to bylo to bylo...

IK: no tak to sme chodili na ta nedělní představení,

LČ: ano

LČ: a jak často ste em nebo vlastně s kým ste chodila, v těch
Židenicích ještě do kina.

IK: no tak jako malou mě tam vodili naši, že,

LČ: a chodili s vámi, nebo

IK: ano, otec, otec třeba ani při em se tam sešel s bratry a sestrami a
něco dělali, že, a já sem se tam dívala.

LČ: a takže ste měla i kamarády z toho Sokola tam?

IK: no jistě, všichni sme, eště dnes chodím do Soběšic za <sokolikama>
a to do Sokola vůbec chodim.

LČ: a když ste mluvila teda o tom, jak se změnilo to kino na zvukové,
na začátku, vnímali ste potom ten přelom toho toho němého a zvukového
filmu? jak to na vás působilo, co se třeba změnilo a jak ste jak ste to
vnímali.

IK: no, né, když em ono bylo dost těžké, když byly titulky, že, vnímat
ten děj a em a vnímat titulky. takže to pro nás byla ohromná úleva,
když sme ten zvuk, no, zpočátku někdy se to zadrhlo, že, tak se přetrhl
film, muselo se znovu navazovat, rozsvítilo se, čekalo se, ale to byl
veliký zlom teda ten em, ale já si v tom zvuku,

IK: ano, vzpomněla, protože, já sem bydlela v Židenicích, a odmalička
naše rodina, jako za první republiky byli sokolové,

LČ: ano,

IK: a já v té jednotě pracuju dodneška, vlastně jako kronikářka. a em
jako sokolka, tak jako tam vím, že em se promítalo, to sem byla malá
holka, a promítalo se v tělocvičně, em té jednoty. to se dycky
postavily židle, a byl to němý film, a k tomu se hrálo na klavír. a
když já sem se narodila v dvaadvacátém roce, tak řekněme že mně bylo,
no, já to tady mám, v roce dvaadvacet, tak to sem se narodila, tak ten
Sokol získal pr- em Sokol získal koncesi že může promítat. a to byl
němý film. a tam si pamatuju, že sem jako šestiletá snad, tam dostala a
němý film Jánošík sem tam viděla.

LČ: takže to nebyla přímo představení pro děti.

IK: ne.

LČ: to bylo obecně...

IK: to bylo, to pro děti se hrálo loutkové divadlo v Sokole.

LČ: aha

IK: a tady to mám napsaný, v roce třicet se ozvučilo to kino,

LČ: aha

IK: takže začali promítat se zvukem, a v roce čtyřiačtyřicet Sokol
postavil kino v Židenicích.

LČ: hm

IK: to kino se menovalo Hvězda, a trvalo ne ne ne, v roce třicet. v
roce třicet em to kino

LČ: to byla ta Hvězda.

IK: ano. byla Hvězda a v roce čtyřiačtyřicet za války to kino bylo za
bombardování zničeno. a už nebylo obnoveno.

LČ: a jako teda malá ste chodila hlavně do té tělocvičny sokolské.

IK: to sme chodili tam, ano.

LČ: a tam ta představení byla jak pravidelně?

IK: no vždycky v neděli.

LČ: v neděli.

IK: v neděli jenom. to se postavily židle a potom v pondělí už se
cvičilo, čili židle se sba-

LČ: to bylo ňák odpoledne nebo navečer ta představení.

IK: odpolední, odpolední.

LČ: a jak často ste em nebo vlastně s kým ste chodila, v těch
Židenicích ještě do kina.

IK: no tak jako malou mě tam vodili naši, že,

LČ: a chodili s vámi, nebo

IK: ano, otec, otec třeba ani při em se tam sešel s bratry a sestrami a
něco dělali, že, a já sem se tam dívala.

LČ: a takže ste měla i kamarády z toho Sokola tam?

IK: no jistě, všichni sme, eště dnes chodím do Soběšic za <sokolikama>
a to do Sokola vůbec chodim.