Quote

JV: tenkrát, v té době ste chodila do kina, to už ste asi říkala
méně.

MM: no, ano.

JV: méně často. takže ty vaše návyky se změnily, říkala ste že

MM: no, to, těma okolnostma,

JV: byl strach

MM: to nebylo jenom, zaprvé v těch kinech to co bylo, tam bylo málo
kdy něco, že by to člověk musel vidět zaprvé a zadruhý ste se musel
do toho kina nějak dostat a dostat se potom domů, jo, to bylo pěšky,
potmě.

JV: a co se týče těch preferencí, to ste chodila teda, když už ste
šla, tak ste chodila ještě s babičkou? za té války?

MM: no, zezačátku ještě ano, potom už ne.

JV: to [vám bylo čtrnáct let asi.]

MM: [ano, potom už ne. ano,] to ještě s babičkou.

JV: a později ste už třeba chodila sama? když vám bylo [těch
šestnáct, sedumnáct]

MM: [sama, sama sem nikdy] nechodila,

JV: nikdy ste nešla.

MM: buď sem chodila s babičkou nebo sem chodila s mládencem. sama
sem zásadně nechodila. sama chodím do kina až teď, když <už su stará
a nemá kdo chodit se mnou,> jinak sem vždycky chodila s někým.

JV: takže buďto babička nebo mládenec.

MM: ano.

JV: a kamarádka třeba, dvě holky

MM: no, já co sem měla ty kamarádky, oni takovýdle věci vůbec je to
nezajímalo.

JV: nechodily do kin, do divadel.

MM: do divadel už vůbec ne.

JV: ale do kin taky ne.

MM: no, hrozně málo.

JV: a trávila ste s nima aspoň volný čas sportem, nebo těmi výlety?
aspoň, když už teda na tu [kulturu moc nebyly]

MM: [no tak, no tak ano.] no tak třeba to bruslení, lyžování a
takový věci, to, to ano. ale víte že to je zajímavý, že to tak
říkáte, že to opravdu tolik lidí nechodí do kina do divadla, nic, a
nechodilo ani.

JV: no tak teď chodí už určitě málo, ale tenkrát právě mě zajímalo

MM: taky ne, za té republiky taky ne. to se sedělo doma večer u
rádia.

JV: ještě k tomu protektorátu. pamatujete si na změnu chování diváků
za protektorátu?

MM: no, pokuď bylo to takový všecko utlumený. to i

JV: nějaké hlasité projevy?

MM: hlasité projevy ne. a i i třeba

JV: smích, potlesk, ne.

MM: třeba si vzpomínám některý ty filmy s t- s tím hajnsem rýmanem
((Heinz Rühmann)), to byly vysloveně veselohry, ale ňák to tak lidi
neprojevovali.

JV: vzpomínáte si, že by se třeba hajlovalo? když se na plátně
objevil Hitler?

MM: no tak to sem nezažila.

JV: myslím třeba v týdeníku.

MM: ne, to sem nezažila.

JV: ani nikde jinde.

MM: ne, ne.

JV: takže ono je to třeba tak, že někteří lidé se ze strachu
přidávali. když tam seděli Němci, tak začali třeba hajlovat a
někteří lidé se báli, tak radči se přidali.

MM: no ale pokuď si vzpomínám na Němce vopravdu teda v holínkách a
v uniformách, v tom všem, tak že by teda ňák chodili do kin, tak
teda to to moc nechodili.

JV: ale německé obyvatele, Němci. nemyslím důstojníci nebo ňácí
vojáci, ale obyčejní lidé.

MM: ne to si ňáký takový projevy v tom kině, to si nikdy, to si, to
sem nezažila.

JV: změnilo se to chování a vaše návyky, chození do kina, frekvence,
s blížícím se koncem války? jak ste měla perspektivu, že už byly ty
zprávy, že už fronta postupuje.

MM: no tak samozřejmě že se změnilo, a sice tím, že už sme byli víc
než někde takhle na tu zábavu, tak už sme byli víc upnutí na to,
nemluvě vo tom, že ono teda tak když už se ta fronta blížila, tak
tady toto všecko přestalo. a byly starosti, vo jídlo, o to, o to,
takže, to pak už nepadalo vůbec v úvahu.

no potom velice, velice hezkej byl ten minhauzen
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila))

JV: hm, ten ste viděla taky s babičkou? nebo většinu tady těch
filmů, nebo dokonce [všechny ste viděla s babičkou?]

MM: [já si myslím, já si myslím,] že to sem viděla všechno s ní.

JV: a myslíte, že všechno ste viděla ještě v tý Lucerně ((Lucerna))
nebo pak už třeba ty [pozdější]

MM: [toho, toho] minhauzna ((Munchhausen – Dobrodružství barona
Prášila)) a to už bylo za protektorátu a to už, to už sem neviděla
v Lucerně ((Lucerna)), to už bylo v kterým kině nevím, ale to už
bylo někde v kině ve městě.

MM: no, já nevím, ale já si myslím, toto mám konec války a já
vopravdu nevím, ale já bych řekla, že to byl tak začátek války.
myslíte si, že ta Její oběť, že to bylo tak, to by mě vopravdu
zajímalo ten film.

JV: (..) jo, tak ten film je z roku devatenácet čtyřicet čtyři.

MM: hm, tak to je zajímavý, tak to sem byla, tak to už sem ho asi
neviděla s babičkou, ale já sem měla pocit, že ten film, že ten film
byl z dřívější doby.

JV: je to, je to opravdu rok čtyřicet čtyři, natočil to vajt harlan
((Veit Harlan)), hrál tam kárl radac ((Carl Raddatz)), albrecht
frobn ((Albrecht Froben)), kristýna zédrbau ((Kristina Söderbaum)),
ale em, no, je to opfrgang ((Opfergang))

MM: no tak to né, to už sem viděla určitě s tím mládencem.

JV: hm, s tím mládencem.

MM: no tak to né, to už sem viděla určitě s tím mládencem.

JV: hm, s tím mládencem.

MM: jo, určitě. a tu la palómu ((La Paloma)) a toho minhauzna
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila)) už taky.

no a ten minhauzen ((Münchhausen – Dobrodružství
barona Prášila)), na ten si vzpomínám ten se mně taky.

JV: a baron Prášil.

MM: ten baron Prášil, to se mně taky líbilo. tam byl ten Hans
Albers, to bylo výborný.

JV: a bylo to kvůli tomu herci nebo třeba i [kvůli té výpravě?]

MM: [kvůli tomu herci.] no ta výprava i ten herec. ta výprava na
tehdejší dobu to taky bylo. von sedí a letí na zeměkouli, jo, tak na
tehdejší dobu to taky bylo. barevný tak, to to byl taky fajn film.

SM: dobře. a jak se vaše chození do kina a chování diváků měnilo ee
s blížícím se koncem války.

LZ: no, tak s blížícím se koncem války, no tak, no já nevim, jestli
sme si to nějak uvědomovali, že by by- mělo být konec, no, to víte
že se ledasco mluvilo, ledasco se říkalo nebo něco, ale že si to
člověk ňák u- přímo uvědomoval v té době, nebo co my sme se šli
podívat na film, ale že by si to nějak uvědomoval, no nevim.

tak to byly kamarádky ještě ze školy děvčata, Naďa Skácelová, Draha
Vaculová, Staňa Havránková, tak to byly takový, co sme chodívaly
jako do kina. na a pak už bývali taky nějací chlapci, že jo,

SM: hm

LZ: ale ((smích)) to už tak to sme se jenom tak domluvili, tam, to
sme chodili na tu Mosteckou, dělali tak tam byl (dymovič), a jako,
to byla taková čokoláda, tam se vyráběly jak bonbony čokoládový a
to, tak voni tam ti kluci chodili s náma do krytu potom už se
chodívalo za války, za- no už, tak v polovině války už se chodívalo,
vždycky když takové plané poplach a museli sme do krytu. a voni
chodívali tam k nám do krytu, jak byl endr ((Ender)), tam, to se
menovalo, ta továrna, tak tam byl, no, měli sme tam kryt. tak voni
tam chodívali. sme se seznámili a potom, nebo sme cho- jezdívali
ráno do práce zároveň, no tak voni bydleli v Husovicích dva ti
kluci, a tak ta Naďa Skácelová prostě a já, tak sme taky někdy šly
s nima do toho kina, no a jinak, to bylo, většinou se tak domluvilo
s práce, a tak, takže tam byli tak, takže sme se tak setkávali a to,

potom říkám už nebo když
už sem začala potom, po tým dvaačtyřicátým, tak to už na tu Marxovu
((Lido bio)), s těma zase z práce s těma holkama, nebo em do toho na
ten Cejl, a em do toho kina Radost, anebo teda Kapitol, anebo toto.

SM: hm dobře. em a jaký byl názor vašich rodičů na film a na kino.

LZ: tak tatínek ten vůbec ne, tak ten pomale vod rána do večera
když, říkám, von byl spíš do toho lesa, tak někam ven se podívat, že
seděl celé den bych řekla u toho verpánku, takže spíš do toho lesa,
tatínek ne, tatínek, tatínek byl moc hodné, ale nechodil do kina, to
von přišel třeba večer v šest hodin, umyl se a byl rád myslím že si
lehl. sme si vždycky lehli do postele jako, em no do posteli teda
jo, no tohleto se držela třeba černá hodinka, tak tatínek nám
vykládal třeba když byl malej, nebo když byl, von byl v první
světové válce, tak nám vykládal, a učil nás vždycky, von byl na té
italské frontě tam něco, tak nás vždycky učil, to si pamatuju
dneska, že <vím že,> že nás učil italsky počítat, <una due tre,
kvatro, čikve, čéte, oto, nove, déči.> ((quattro, cinque, sette,
otto, nove, dieci)) to si pamatuju