Quote

a vy ste teda říkala že ste měla bratra,

LZ: hm

SM: a měla ste ještě jiné sourozence?

LZ: ne, jenom bratra.

SM: a ten se narodil v kerém roce?

LZ: třicet jedna.

, no sme tam bydleli vod toho sedumatřicátýho roku,
ale víc to teda se chodilo do těch Husovic ((kina Jas a Sibiř)), no.

a teď bychom se vlastně bavily o období em potom co
ste ukončila tu základní školu teda, to ste říkala že hned po
základní škole ste začala [pracovat, že.]

LZ: [pracovat.] no.

SM: dobře. a jak často ste chodila v tomhle období do kina.

LZ: no tak tam už potom bych řekla že to bylo třeba častěj, protože
říkám, jiná zábava tak nebyla, já sem začala pracovat jak sem říkala
v tom dvaačtyřicátým roce, a to bylo, prostě sem sme šli na pracovní
úřad, mladá, zdravá, do práce. bez jakýhokoliv em tohle. když přímo
potom šly některý eště dál na školu, a já zrovna třeba z finančních
důvodů, i když ten prospěch nebyl tak špatnej, tak s- maminka chtěla
se vyuči- abych se vyučila, že no a tehdá na pracovním úřadě, mladá,
zdravá, do práce. no. to bylo totálně, prostě nasazení, no,
automaticky. tak mě dali na výběr tři, no tak maminka teda potom
vybrala, sem začala dělat v té pletárně, u endra ((Ender)) na té
Mostecké, jak sem říkala, no, a tam sme, tam ze začátku, nevim, tak
se chystalo vlna třeba pro domácí, co vyšívaly, domácí pracovnice, a
v dílně, to víte, když sem tam přišla jako čtrnáctiletá holka, no
tak sme přišívaly knoflíky, a ty visačky, nebo chystalo se teda em
namotat trochu červené, trochu zelené, trochu vy- si tam chodily ty
domácí pracovnice vyšívaly tady těm Němcům ty <kytičky> na svetry, a
tak. a no a pak sem trošku už potom, pak sme tam už dělaly, už sem
přešla jako trošku něco jinýho, no a když přišlo čtyřiačtyřicátej
rok, tak na pro- na prohlídku jako mladý děvčata, tak sme šly na
prohlídku, jestli se nám nepotí ruce, že bysme šly dělat do té
Brněnskéch Ivanovic, tam byla žárovkárna, byl to mám dojem že Sinus,
ale jako potom tak se dělaly ty em lampičky do motoru a do letadel,
do ponorek, do radiopřijímačů takový, no tak tam sme teda potom sme
jezdily až do Brněnskejch Ivanovic. a tam sem dělala teda do toho
pětačtyřicátýho roku, a tím tam to skončilo, tak sem šla do té
tiskárny dělat potom. v pětačtyřicátým roce sem začala dělat
v tiskárně v Rovnosti, tam sem potom šla na mateřskou dovolenou, a
po mateřské dovolené sem šla zpátky, jenomže to potom už se, sem
přešla jo, mezi tím sem byla, no byla doma, potom se narodil druhé,
a po tým, po tým druhým chlapcu, v osumapadesátým roce sem
nastupovala, no do Rudýho práva teda.

SM: hm

LZ: taky to byla tiskárna, ale Rovnost byla, to se potom tam ňák
zabralo, přestavovalo se to, dneska je tam ta pojišťovna nebo něco
je tam na tom rohu, a tak sem přešla, manžel př- manžel byl teda
jako vyučenej jako v tiskárně, tak sem tam jako em šla potom, znala
sem tam všechny ty. tam sme se seznámili teda s manželem, jo, v té
tiskárně, a když to tak potom sem tam v osumapadesátým když už byly
děcka větší, tak sem šla tam a dělala sem tam až prakticky do
důchodu.

SM: hm

LZ: no, takže sem tam dělala, napřed sem šla na noční směnu do
expedice novin, a potom když už děcka byly větší, a byl, manžel
dělal většinou na noc jako u novin, se dělá, tak sem radši zůstala
doma, šla sem dělat na ráno potom, protože, taky do tiskárny, ale do
jinýho oddělení, protože, abych večer s těma děckama byl- se
<(neporvaly)> nebo aby byl doma s těma dětima, no, tak a tam sem
potom zůstala doma už potom.

SM: jo.

LZ: (sem) šla až do důchodu teda do toho.

SM: dobře a kdybyste teda měla ňák odhadnout tu četnost té návštěvy
kina, po tom co ste začala pracovat, jak často ste chodila.

JB: [vono v té době] to nebylo tak strašný, to bylo hodně, to měla
moc hodně církev, že, ta na to dbala, jo církev měla větší slovo tak
jak má dneska, že to bylo ve škole, ve škole skoro všichni sme
chodili do náboženství, jenom pár bylo bezvěrců, no a na ně se tak
jako dívalo jako já nevim, no. a potom byli zase ty evangelíci pár
že, no ale většina tři čtvrtiny té třídy, anebo té té školy no tak
byli katolíci, no.

JB: Popelkova osumnáct, bydlím.

LG: a rok narození?

JB: dvacet šest

LG: [dva-]

JB: [devatenácet] dvacet šest.

LG: a vy ste bydlel ee do roku čtyrycet dva...

JB: do do roku čtyrycet dva sem bydlel na Přadlácké ulici.

LG: mhm

JB: mám vo tym vykládat něco?

LG: jo jes- jestli [chcete klidně]

JB: [to ne co]

LG: jak chcete.

JB: no to byl zkrátka dům, které nechal, Přádlácká ulice už z toho
názvu slyšíte že jako tam byly textilní

LG: [mhm]

JB: [továrny], to všechno Cejl a Bratislavská to byly samý textilní
továrny, a byl jeden e e architekt nějaký Hlávka, jo, světoznámé,
architekt mecenáš, takovejch chudobnejch lidí a ten nechal postavit
z toho e z toho domu z té textilní továrny takový jednopokojový byty
laciný, pro ty chudáky, že, tak tam sme by- bydleli no za osmdesát
korun na nájemným měsíčně, až do toho dvaačtyřicátýho roku a pak sem
šel, pak sem šel za rodičema na Slovensko, tady sem byl s babičkou,
a

LG: a teda rodiče s váma nebydleli? do toho roku [čtyry cet dva?]

JB: [no ro-] rodiče bydleli tam v té Povážské Bystrici, otec tam byl
v jednačtyřicátým roce z Brna přeložený do závodu Zbrojovky Brno
Považská Bystrica, na Slovensko, no a já sem tam šel to bylo měsíc
no po tym, jak toho hajdrycha ((Reinhard Heydrich)) zlikvidovali,
tak měsíc po tym to sem měl ještě štěstí, že sem se tam dostál
vůbec, jo.

LG: to nešlo?

JB: no to bylo strašný, hajdrychijáda ((heydrichiáda)), no a tak sem
se tam vyučil až do toho pětačtyřicátýho ro- roku a pak sme se
vrátili zpátky a ten dům na té Přadlácké ulici ten byl zbombardovné,
tam zahynulo ale přes dvacet lidí, jo, babička ale byla v Adamově
naštěstí, a tak e tak sme dostali byt na Francouzské ulici, no, a
právě tam byly kina že no to byla ta Lípa,

LG: mhm

JB: jo pak byl ten Bajkal a nevim jak se potom menoval, ten ten
Bajkal byl byl no potom taky přejmenovaný, jo.

JB: učitelé ani ne, to si nepamatuju, že jakoby mluvili nějak o, no
jako, e já sem chodil do náboženství jako katolík, že,

LG: mhm

JB: a potom po válce už sem nechodil nikam, no ale chodil sem aj sem
ministrantoval tady s kamarádem sme ministrantovali,

LG: a pamatu- no vlastně když končila válka, vy ste byl na tom
Slovensku, že?

JB: no od dvaačtyřicátýho až do pětačtyřicátýho roku, ale já už sem
tam byl v jednačtyřicátým v zimě v uhelných prázdninách, to byly
čtrnáct dní uhelný prázdniny, to sme byli doma a já sem tam jel už
za rodičema

LG: mhm

JB: prže sem měl pas a teď sme poslouchali rádijo, voni to zase
prodloužili, o čt- tak už bylo měsíc uhelných prázdnin, tak sem tam
byl měsíc s tema rodičama.

LG: a teď ty další otázky, e sou jakoby se vztahují k tomu období po
ukončení obecné školy.

JB: no...

LG: [kdy ste...]

JB: [po ukončení] obecné školy sem nastoupil právě na tu první
měšťanku, na té Vranovské

LG: mhm

JB: a to byla pěkná škola, no a tam, tam sem chodil rok do toho jo,
do té a Němci nás od tam vyhodili, protože to zabrali tu tu školu a
začali tam zhromažďovat židy, a když pudete na té Vranovské kolem té
školy, tak si všimnite, tam je veliká plaketa, pět tisíc ale sedum
set bylo deportovanéch židů na to aby byli zlikvidovaní e v
koncentračním táboře, no, tak voni nás dali na Cejl potom, do té
škole na Cejlu. a to už ale nebyla taková pěkná škola, no to bylo
tam takový no ale tak tam sem chodil až až do toho dvaačtyřicátýho
roku, tu čtvrtou měšťanku sme tam dochodili s kamarádem, jo, no a
šel sem na to Slovensko. právě to byl ten atentát, jak sme udělali
tu školu no tak byl ten atentát na hajdrycha ((Reinhard Hendrich)),
a to bylo strašný, to sme se museli do rána hlásit, no ináč by nás
zastřelili. takže to byly obrovský fronty na té přihlášení se a to
chodili po bytech, četník jeden a Němec a ukazovali ty ty fotky toho
kola, no co jeli ti letci na tech kolech s tym samopalem, esi to
neznáme no tak sme museli podepsat. a takže to byla taková strašná
doba ten měsíc, že sem měl strach jestli mě na to Slovensko pustí.
to sem měl pas, jo, to sem německoslovenské pas, prže Slovensko to
byla samostanej štát, no jak je teď, že, tam byl prezident tyso
((Jozef Tiso)) jestli to znáte,

LZ: a tak, ale to už teda to bylo poz- no už, vlastně já sem
vycházela školu ve dvaačtyřicátým, že, tak to bylo, a pak sem byla
s em s kamarádkou, no vidíte, tu Máňu Ševčíkovu, to sme bydleli tam
v jednom domě, a tak, a její maminka byla Němka teda. a vona dostala
lístky třeba vod, voni měli, to Janáčkovo divadlo bylo takový
německý, a tak dostala lístky, tak sem s ní byla asi právě na tom
Labutím jezeře, a potom ještě, ještě jednou sem byla, to bylo takové
ze školy, se to menovalo Bubu, to byla ňáká pohádka nebo něco,
věříte že to už, ani nevim, to jenom sem si říkala, já sem si
našetřila, já se, já pudu dopředu abych viděla <něco.> jó no
s tetou, s tetou sem byla na, to jako teda spíš to divadlo řík-
mluvím teda, na em Na tý louce zelený

LZ: brzo ztratil rodiče, maminka mu zemřela když mu bylo devět,
myslím tatínek potom ňák ale ( ) a tak vždycky vykládal, co, že
neměl prostě zrovna dobrý dětství, a tak, tak nám potom vykládal,
měl dvě sestry a bratra, a takový. no potom byl ve válce, tak nám
vykládal jak to bylo ve válce, v první světové válce teda,
narukoval, protože von měl osumnáct roků, když začala válka. tak
dvacet. dvacet. von se narodil devadesát čtyři, osumnácet devadesát
čtyři, a potom devatenácet čtrnáct vypukla, tak musel jít do války,
a, no a tak, takový, tak to byla vždycky taková černá hodinka, no.