Quote
0.0 4:1074Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D.
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 15.10.2009, Brno (DD Podpěrova)
Rok narození: 1920. Sourozenci: Bratr narozen 1922.
Bydliště do roku 1945: Kabátníkova ulice.
Povolání rodičů: Otec mistr montér v První brněnské strojírně,
jezdil za prací i do zahraničí. Matka nejdříve uklízela, poté
v domácnosti.
Povolání narátora: Měšťanka na Kotlářské. Od roku 1935 se v Černých
Polích učila na švadlenu, kde poté jako švadlena i pracovala. Stejné
povolání pak vykonávala v Oděvní tvorbě (ta se později přejmenovala
na Oděvnictví města Brna).
Za války se narátorka vdala a měla prvního syna.
LČ: tak dobrý den,
LŠ: dobrý den.
LČ: já bych si s vámi na začátek nejprve zrekapitulovala, ověřila
vaše osobní údaje, abysme měli zaznamenáno vlastně s kým hovoříme.
takže já bych se vás nejprve zeptala na vaše jméno,
LŠ: ano. L. Š.
LČ: na rok vašeho narození,
LŠ: aj j jako de- em
LČ: [můžete to říct] celé,
LŠ: [jenom rok.]
LČ: jinak stačí rok.
LŠ: devatenáctýho devátý, dvacet. devatenáct dvacet.
LČ: a kde jste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět,
LŠ: v Brně tady, na Kabátníkově ulici.
LČ: na Kabátníkově ulici. a do jaké školy jste do té doby, vlastně
do roku čtyřicet pět, chodila?
LŠ: no já sem chodila na Kotlářskou,
LČ: ano?
LŠ: aj do štvrté měšťanky, jako a pak sem chtěla jít na obchodní
akademiu, jenže byla už jsem přihlášena ale, manžel ee manžel
tatinek mně zemřel, víte, tak maminka by to bývala neutahla sama,
ještě jsem měla bratra, tak sem se šla učit na švadlenu.
LČ: a to bylo kde? v Brně,
LŠ: ano v Brně, tady v Černých Polích u nějakýho ha- Hanákovi se
měli oni měli tu Krkonošskou tržnici na Lidické ulici vedle ee jak
je pasáž tam [víte?]
LČ: [mhm].
LŠ: tam nahoře kavárna bývala, to v té pasáži
LČ: a to ste [začala]
LŠ: [a hned] těsně vedle bylo měli obchod, potom měli ještě obchod
filiálky v Bratislavě a a v Krkonoších, tam měli hotel Morava, tak
tam u nich sem se vyučila.
LČ: a to bylo v jakém roce, když ste začala s s učením?
LŠ: dva roky sem se tam uči- ne...
LČ: a [je]
LŠ: [já] já špatně trochu slyším,
LČ: aha
LŠ: já jsem měla mozkovou mrtvici.
LČ: ne v pořádku. ee v jakém roce jste začala chodit do učení?
LŠ: jó no no tak hned [jak sem vyšla]
LČ: [kolik vám] bylo?
LŠ: no tak bylo mně patnáct roků.
LČ: mhm.
LŠ: ano
LČ: takže v tom pětatřicátém ste začala chodit do učení.
LŠ: ano. ano ano.
LČ: a do to a dva roky ste teda ď- chodila na [tohlecto učení],
LŠ: [ano], dva roky byla tehdy učební doba, já jsem se vyučila jako
na pánský prádlo, u nich.
LČ: a potom jste dělala co, po těch dvou letech?
LŠ: pořád sem šila.
LČ: šila ste u nich ste, nebo...
LŠ: no u nich, ale potom jako to že zrušilo (.) a (.) tak potom jsem
(.) pořád sem šila no tak (.) nejdýl sem napřed bylo Oděvní tvorba,
byla, tam jsem šila a potom se to zase změnilo Oděvnictví města
Brna,
LČ: mhm.
LŠ: no tak jsem tam byla třicet roků.
LČ: takže už od toho roku třicet sedum ste začala šít,
LŠ: ano.
LČ: pro tu, Oděvní tvorbu, hnedka nebo...
LŠ: ne třicet sedum eště né, to sem byla pořád u těch [Hanáků,
víte?]
LČ: [ano.] takže do války ste byla u těch Hanáků?
LŠ: ano a ve válce sem měla sem se vdávala už,
LČ: ano.
LŠ: to mně bylo třiadvacet roků dvaadvacet a v třiadvaceti rokách
roku jsem měla chlapečka,
LČ: takže ste..
LŠ: jsem byla doma jako.
LČ: mhm.
LŠ: ano.
LČ: ano.
LŠ: ano.
LČ: á jaké bylo povolání vašich rodičů, před válkou a v době [války]
LŠ: [maminka] byla em v domácnosti jako, vona mě pak vopatrovala
děti že a, a předtím chodila uklízet, no tatinek, já jsem měla
tatínka, ten byl mědíkovec první brněnské ((První brněnská
strojírna)) jako montér a on jezdil do zahraničí, byl tam mistr a
jezdil do zahraničí tam stavěli cukrovary,
LČ: mhm.
LŠ: takže on byl v celé Evropě víte?
LČ: mhm.
LŠ: jo takže byl málo doma pořád a maminka tehdy brala přes skoro
tři sta korun týdně, víte co to bylo peněz, když kilo hovězího masa
stálo devět korun, že tak že sme se měli dobře, jenže on už potom
zemřel, mu bylo devětatřicet roků, měl rakovinu.
LČ: a měla ste sourozence?
LŠ: ano, bratra.
LČ: bratra staršího, nebo kdy se narodil on
LŠ: bratr se narodil ve dvaadvacátém roce [my sme byli]
LČ: [takže byl mladší?]
LŠ: jenom o šestnáct měsíců [od]
LČ: [mhm.]
LŠ: od sebe mladší. no a ten ten ten dělal zase ve Šmeralových
závodách závodech byl elektrikář a taky tam dělal mistra, pak vedl
učně, no dělal tam taky vod pětaštyrycátýho roku, tam dělal až do
důchodu, no a potom (.) měl takovou smolu že, zajela ho elektrika.
LČ: aha.
LŠ: tady na v Řečkovicích na konečné, no.
LČ: a vy sama ste až do důchodu teda byla švadlenou?
LŠ: ano.
LČ: ano.
LŠ: já mám štyrycet roků odpracovaný.
LČ: mhm. a kdy ste přestala pravidelně chodit do kina? zhruba.
LŠ: no tak pravidelně em já sem chodila opravdu pravidelně e aj ve
válce v protektorátě, že, no a pořád sem chodila nakon- já jsem
potom eště ten první chlapeček mně ve válce zemřel, vona nebyla von
dostal takovej silnej průjem a nebyla rýže, nebylo nebyla ani nebyl
čaj ani nic no tak tenkrát to mělo strašně moc tech kojenců, tak
zemřel a já jsem potom, to víte, chtěla sem zase hned druhý (.) tak
sem měla v pětaštyrycátém roce, se mně narodil, zase chlapec, ten za
mnou teda chodí tady sem a je moc hodnej a už je taky v důchodě a
eště mám jednoho potom o osum roků byl mladší jak ten Ivan, ten se
narodil v třiapadesátým a ten Ivan v pětaštyrycátým, těsně, no tak
to si eště pamatuju, že sem byla s v kině s s manželem a hráli Ona
brání vlast, ruskej film v Jaltě ((Jalta)), víte, v [tý pasáži tam],
LČ: [mhm ano.]
LŠ: Alfa pasáži, a že už sem tam dostala porodní bolesti, jenže
tenkrát to eště nejezdily elektriky, ne- nebylo osvětlení, no a tak
sme přišli z toho kina dom eště, no potom sem musela jít pěšky, já
jsem ho rodila tady v Královým Poli teďka je tam plastika,
LČ: mhm.
LŠ: tak tam byla taková soukromá, víte, jako porodnica, no tak
léčebna na ženský choroby taky, nějakej doktor Kučera tam byl a tak
já jsem k němu chodila, no a tak potom sem tam aj rodila, no a tak
až tam pěšky...
((zazvoní zvonek))
LŠ: promiňte
((nahrávka přerušena))
LŠ: do kina? no, tak já sem potom chodila aj tak, my sme chodili, my
sme m chodili do kina pořád. pořád jak byly nějakej film pěknej a
pořád, my sme byli kinaři aj ten první manžel a já taky. já sem byla
zvyklá chodit do kina pořád.
LČ: takže až třeba v [důchodu?]
LŠ: [protože] sem měla u sebe maminku,
LČ: mhm
LŠ: no a tak tak vona mně ty děti vopatrovala a já sem chodila pořád
do kina ((smích)).
LČ: a teďka teďka už ale nechodíte, takže...
LŠ: <teďka už nechodím.>
LČ: takže až od důchodu, nebo nebo kdy ste přestala teda?
LŠ: no ne aj v důchodě sem chodila eště, jó,
LČ: takže to je [poslední (dobou)].
LŠ: [ale] tady už teďka né, no.
LČ: jasně, jasně. ee no a teďka bychom se vlastně vrátily úplně do
toho vašeho největšího dětství, připomněli bysme si vlastně vaši
vůbec dětskou zkušenost kolem třeba deseti let, když ste začala
třeba chodit do kina, ee vzpomínala vzpomněla byste si na svoji
první návštěvu kina? kdy jste byla v kině poprvé?
LŠ: no poprvé, no to už to bylo hned jak zač- eště aj byl němej
film, když sme chodili, my sme bydleli na té Kabátníkově, a tam byly
ee spíš kasárny,
LČ: mhm
LŠ: víte? jak jak potom tam byla ta továrna, že,
LČ: ano
LŠ: tak před tím tam byly kasárny. no a tak tam se hrálo, to byl
němej film a voni tam hráli vojáci,
LČ: aha, [takže v těch kasárnách měli?]
LŠ: [<víte> takovej doprovod], eště němej film, ano tam za padesát
halířů <sme> em chodili, no to taky každej film sem tam chodila. to
eště hrála any ondráková ((Anny Ondráková)), víte a ty starý herci,
LČ: a tam ste vlastně začala chodit do kina?
LŠ: ano, ano, ano.
LČ: do těch kasáren.
LŠ: ano, ano to mně bylo, to sem byla eště do školy chodila.
LČ: a kolik vám teda bylo zhruba? [(kolik) myslíte?]
LŠ: [deset] roků.
LČ: deset roků tak. a jak často ste tam v té době chodila?
LŠ: jak hráli, tak vždycky přes den nebo byly filmy, tak sme chodili
tak.
LČ: a s kým ste tam chodila?
LŠ: s kamarádkama.
LČ: ze školy?
LŠ: no ze školy, aj z domu a z ulice a tak sme se tam spíš byli ty
lidi takový víc jako spolu, víte jak jsou než jak je to dneska.
LČ: takže třeba s jinými lidmi, třeba s rodiči nebo s s bratrem ste
nechodila?
LŠ: s bratrem taky ano.
LČ: [on chodil s vámi,]
LŠ: [s bratrem] sem chodila často ano ano, my sme byli jak dvojčata
skoro, no, pořád sem s ním chodila, ano pořád do kina no potom, v
protektorátě taky tak, že.
LČ: a třeba když ste šla s těma kamarádkami a když ste šla s se s
bratrem, lišilo se na který film byste šli, nebo do kterého kina?
LŠ: no tak sme si mohli vybrat, to bylo strašně moc kin tady v Brně.
byly takový, říkali sme jim blechárny, malinký kine- kina třeba
elektro ((Elektra)) na Šumavské na tym rohu dole, dole tak to byl ee
tenkrát se to jmenovalo Nová ulice.
LČ: a mě zajímá, jestli třeba s tím bratrem byste šla na jiný film
do jiného kina než s těmi kamarádkami, nebo byste šla nebo jestli to
bylo jedno.
LŠ: mně to bylo jedno [jo].
LČ: [vám] to bylo jedno. [to ste]
LŠ: [my sme] spíš hráli hezký filmy.
LČ: a která kina ste v té době teda navštěvovala v těch do v těch
zhruba deseti letech? chodila ste i jinam, než jenom do těch
kasáren?
LŠ: no ano. tak to sme chodili taky do té elektory ((Elektra)),
anebo do...
((zvoní zvonek))
LŠ: jéžišmarjá. toto je dneska tady (hrozný).
((nahrávka přerušena))
LŠ: ( ) chodila že?
LČ: ano
LŠ: no tak, to bylo třeba na Lidické taky bylo ten kino to k- kino
dops ((Dopz))
LČ: ano
LŠ: jo, potom potom sme chodili ee třeba do tej Jalty ((Jalta)) taky
tam, víte? do Jalty, jak je jak je Dominikánský [náměstí],
LČ: [ano]
LŠ: a tak taky v té pasáži, to [bylo]
LČ: [a to] ste chodili takhle i když ste byli malí? v té době ste
chodili do tolika kin.
LŠ: [nó tak]
LČ: [když vám bylo těch deset třeba.]
LŠ: tak zase s těma kamarádkama jo.
LČ: jo.
LŠ: vono to nebylo tak drahý, že.
LČ: a jak ste tam chodi- jak jak ste se tam dopravovali?
LŠ: pěšky.
LČ: pěšky ste chodili.
LŠ: no pěšky.
LČ: takže do tolik velké spektrum kin ste vlastně navštěvovali
poměrně, [už v tak malém věku]
LŠ: [jo] já sem byla hrozná kinařka, víte.
LČ: mhm
LŠ: jo
LČ: a jaký byl názor rodičů na film? a na na kino vůbec?
LŠ: no tak tatínek nebyl, maminka byla sama a maminka ne nebyla
<kinařka>.
LČ: ale nezakazovala vám to?
LŠ: ne ne ne vůbec ne, tak já ona viděla, že de nás víc vždycky a že
dem do kina, no tak.
LČ: takže ste peníze dostávala od rodi- od maminky? na kino.
LŠ: to já už potom sem si vždycky ušetřila něco. vod (tetiček) a tak
jsem dostala,
LČ: když ste dostávala dárky, tak z toho.
LŠ: od maminky <ne>.
LČ: takže vám maminka na kino nedávala?
LŠ: em-em ((míněno ne))
LČ: ne? a znamenalo to že by vás teda chtěla nějak odrazovat? od
toho, abyste...
LŠ: ne vůbec ne, ne ne vůbec ne, já sem jí to potom vykládala jak to
hráli a, a to a vona byla ráda. ale do kina nešla.
LČ: aha a třeba jaký byl postoj školy? ke kinu. bavili ste se o tom
ve třídě [s učiteli?]
LŠ: [ve škole] vůbec ne.
LČ: ve škole ne?
LŠ: vůbec ne. ne.
LČ: a v té době, když ste byla takhle malá, byl pro vás film
důležitý nějakým způsobem?
LŠ: zajímavý. jo.
LČ: jako dítě. a jak se to třeba projevovalo ve vašem chování nebo
byly tam nějaké vlivy na to jak jste...
LŠ: no já myslím, že to bylo dobrý tak na to, víte, že by to dneska
bylo lepší než ty střílání a střílení a vraždy a takový, že to bylo
vopravdu takový filmy ee taková takovou slušnost se víte, se tam
projevovala,
LČ: a myslíte si, že vás to jako [děti ovlivňovalo nějak?]
LŠ: [já si myslím že]. ano
LČ: určitě. a ee třeba ve vašich nějakých zvycích nebo hrách, se ten
ty zážitky z filmu odra- odrážely třeba? povídali ste si o filmech
(potom)?
LŠ: ano, povídaly sme si s děvčatama o tym vykládaly a a to jaký
měla šaty a to a jak s jak všecko bylo, opravdu, mělo to i výchovný
takový (.) prostředek. [na tu mládež].
LČ: [a měly ste i] nějakou snahu potom ty herečky napodobovat?
nebo...
LŠ: a to ne.
LČ: ne?
LŠ: to ne. ale tu sem měla ráda, tu radši, to víte tak všecko.
LČ: a třeba písničky filmové [ste si zpívali?]
LŠ: [ano písničky], to vždycky byl doprovod písničky, nějaká taková
nová, pak se to zpívalo a.
LČ: a jak ste si ty písničky pamatovali?
LŠ: no to sme si pamatovali.
LČ: přímo z toho kina?
LŠ: no.
LČ: anebo ste třeba měli...
LŠ: měli sme taky gramofon takovej starej taky víte tak...
LČ: a to se dalo pouštět si nějaké písničky...
LŠ: nedalo se to pouštět to, ale voni vycházely ty plotny a bylo tam
vždycky napsané, že je to z toho a z toho filmu.
LČ: a to ste si kupovala?
LŠ: ne, já sem to měla vod jedné paní [staré vypůjčený],
LČ: [aha]
LŠ: a vždycky když nějaká ta plotna vyšla tak, tak sem si to
koupila. já už sem potom, no říkám, já sem měla ty tety. ty na na
Starém Brně měli povoznictví, ta jedna, voni rozváželi u kupčích,
Kupčík se to jmenovalo, ta firma jedna, tam voni bydleli, na dvoře
byly takový tam byli ty koně tam měli stáje a rozváželi mlíko do
obchodů, víte, ty konvy jak se spíš rozvážely a to.
LČ: mhm. a od nich ste dostávala nějaké [kapesné].
LŠ: [a já sem] jich zase tetě chodila pomáhat, vona pekla si chleba
a to, tak sem tam aj u ní nejdřív spávala a chodila jsem jí pomáhat
a tak, a tak a potom sme šly za tema koňama a tak sme tam trochu
taky udělaly pořádek, [tak vona...]
LČ: [a tak ste] za to dostala peníze.
LŠ: a vona mně dala třeba aj deset korun, to bylo hodně. ((smích))
LČ: a tím pádem ty desky ste si teda kupovala nebo půjčovala od té
paní, jak ste říkala?
LŠ: no tak, vona ještě nebyla tá paní tak stará, vona si taky nějaký
ty desky kupovala, jo, a dycky mně to půjčila, třeba jenom na sobotu
a na nedělu, víte, tenkrát ten gramofon.
LČ: jasně.
LŠ: ((smích))
LČ: a teďka bysme se vlastně podívaly na další okruh vlastně otázek.
tady mě bude zajímat spíš kde, s kým a kdy ste do kina chodila a
zeptala bych se, když už vám bylo trochu víc než těch deset roků,
tak kdy, jak často jste chodila do kina, bylo to třeba už častěji
nebo...
LŠ: no taky sem chodila často do kina. sem byla starší už potom,
těch patnáct roků nebo tak, víc eště, tak pořád do kina.
LČ: a ee když ste potom začala chodit na to do toho učení třeba?
LŠ: ano
LČ: to ste říkala, že bylo v pětatřicátém,
LŠ: ano
LČ: tak ste chodila častěji nebo...
LŠ: jo no to eště častějš.
LČ: eště častěji [když...]
LŠ: [mm] to už sem si vyšila nějakou korunu, víte tak,
LČ: mhm když ste [měla víc peněz], tak už ste chodila
LŠ: tak sem chodila často.
LČ: a potom když po těch dalších dvou letech, když už vám bylo těch
sedumnáct a začala jste pracovat, tak tam se to změnilo eště nějak?
LŠ: ne, pořád sem do toho kina chodila.
LČ: tam ste nene- neřekla byste, že se to nějak změnilo?
LŠ: ne, vůbec.
LČ: dobře. a která kina ste navštěvovala tehdy? bylo to stejné nebo
se to nějak změnilo?
LŠ: třeba do Kapitoly ((Kapitol)), já nevím jestli pořád se jmenuje
Kapitol kino?
LČ: no ono už ani neexistuje
LŠ: to tam naproti starýho divadla tam
LČ: to už neexistuje ale...
LŠ: už je to tam zavřený?
LČ: ano
LŠ: jé, no vidíte, tam sem,
LČ: ale vím kde myslíte.
LŠ: tam se tam sme hodně chodili, no potom do toho dopsu ((Dopz))
jak bylo, tam, ten- tenkrát se to jmenovalo Nová, ta ulice Nová,
teďka Lidická, že? nó a potom do takovejch jak sme říkali blecháren
do té Elektry ((Elektra)) nebo sme šli do Lucerny ((Lucerna)) do
Žabovřesk, byla Lucerna.
LČ: a podle čeho ste si vybírali?
LŠ: no to byly velký plagáty všude.
LČ: takže podle filmu nebo podle kina?
LŠ: prosim?
LČ: vybírali ste si [podle kina] nebo podle filmu?
LŠ: [ano, ano] podle filmu
LČ: mhm
LŠ: no. taky ee spíš ty americký film byly ty kovbojky, to ten gary
kúpr ((Gary Cooper)) a ty, tak to sme taky hodně chodili, že, na ty,
kovbojky,
LČ: takže pro vás bylo důležité ne to jaké kino to hraje, ale který
film.
LŠ: ne, kde hrál se film.
LČ: mhm
LŠ: tak sme si vybrali.
LČ: a řekla byste, že třeba některá kina hrála některé filmy, určitě
to je...
LŠ: no tak český filmy, to taky byly pěkný filmy, tak to sme taky na
každej českej film sem chodila.
LČ: a měla ste nějaké kino mezi těmi co jmenujete, které by bylo
vaše oblíbené? nějak zvlášť?
LŠ: no tak...
LČ: (vy) ste ho...
LŠ: já sem si tady poznamenala ty kina, ee, to mám tady, no tak tady
bylo hrozně moc kin tady v Brně.
LČ: ale mě zajímá, jestli měla nějaké radši než než ostatní.
LŠ: no tak radši, no tak když bratr řekl pudeme do toho, nebo v
Královým Poli bylo Oko, teď to byla Moravia, že a teď to zrušili.
anebo sme chodili do Besedního domu ((Besední dům)), to sme z té
Kabátníkové šli pěšky, a to sme měli kósek, že, to nebylo daleko.
tak tak tam se to jmenovalo Jadran.
LČ: ano ale takže nějaké oblíbené zvlášť jste neměla.
LŠ: ale jo, do toho Jadranu ((Jadran)) sem chodila ráda, aj do toho
Oka ((Oko)).
LČ: takže do těch...
LŠ: takže tady v tom Královým Poli jo
LČ: a co se vám na něm na nich vlastně líbilo teda, proč ste tam
chodila [tak ráda]?
LŠ: [no tak vono] to tady nebylo tak drahý jako ve městě, víte taky.
LČ: takže ta cena hrála roli nebo...
LŠ: no ale když se nám ten film líbil, tak sme šli
LČ: mhm. a našla byste třeba nějaké kino, které byste ráda neměla?
LŠ: ne to ne.
LČ: neměla ste třeba ně-
LŠ: vůbec ne.
LČ: a chodila ste třeba do různých kin podle toho, s kým ste chodila
do kina? že by...
LŠ: a no tak když potom sem se vdala v tym protektorátě ee tak, tak
manžel taky byl kinař. a když, tak to von...
LČ: a spolu ste chodili do kterých kin?
LŠ: no tak to víc do takovejch lepších
LČ: jo? takže s manželem ste chodili třeba v centru víc.
LŠ: jo, v centru.
LČ: a s bratrem a kamarádkami, ste chodila do jiných kin?
LŠ: no tak to už bratr se voženil, a tak to už zas sem tak moc
nechodila, kamarádky už byly taky vdaný někerý.
LČ: takže tam už se to potom změnilo, když ste se vdala, tak už ste
chodila víc s manželem, a předtím s těmi kamarádkami.
LŠ: ano ano.
LČ: a jak ste se v tom kině třeba chovali, měli ste ve zvyku třeba
jíst nebo pít v kině?
LŠ: ne ne, to nikdy. no tak někdy manžel koupil bonbóny nějaké, ale
jinak nic, tam se nejedlo.
LČ: a bonbóny ste si kupovali?
LŠ: no to von koupil vždycky nějaký.
LČ: před kinem nebo jak se to...
LŠ: před kinem, tam byl bufet takovej skoro v každým kině takovej
malej bufet, prodávali tam něco na pití a nějaký ty curklata.
LČ: a lidé si to kupovali?
LŠ: ano, hodně.
LČ: takže v tom kinosále to vypadalo tak, že ty lidé si jako
mohli...
LŠ: eště spíš tak šustili těma papírkama, to tak se lidi se některý
rozčilovali, víte
LČ: a jaká byla ta nabídka těch nápojů a cukrovinek?
LŠ: no
LČ: co to vlastně bylo?
LŠ: bylo toho tam dost, víte, a tak tak byla tam taková obyčejně
nějaká sle- děvčica nebo tak, jo,
LČ: mhm
LŠ: aj kolikrát byla fronta před tím.
LČ: a to byly nějaké limonády?
LŠ: jo ty sodovky jak se říkalo eště to se tak za zaklaply.
LČ: a to ste museli
LŠ: nalili to do skleniček a nebo do těch, co se zahazujou, víte, do
tech umělejch.
LČ: do kelímků. a to bylo možné si vzít do kinosálu? přímo?
LŠ: no to bylo až až v tom a že tam nemohl nikdo bez lístka, víte?
jako to trhali ty lístky tam,
LČ: mhm, takže vy ste s tím občerstvením mohli do kinosálu?
LŠ: ne to ne, dovnitř ne to se nesmělo.
LČ: jenom s těmi sladkostmi. s pitím ne.
LŠ: ne. s pitím ne.
LČ: mhm, a bavili ste se třeba s nějak s diváky během projekce s
ostatními?
LŠ: nebavili sme se.
LČ: bavili se lidé v kině?
LŠ: ne, to sme s jako v tom vevnitř?
LČ: v kinosále.
LŠ: v kinosále, em tak jako o tech filmech nebo tak?
LČ: no zajímá mě, jestli při projekci při promítání ste si povídali.
LŠ: ne, to sme se nebavili.
LČ: ale o přestávce třeba potom,
LŠ: no tak přestávka, to bylo tak chvilku. tenkrát ještě chodili tak
víte s tema šplíchačkama,
LČ: tam osvěžovali vzduch?
LŠ: osvěžovali vzduch, jo.
LČ: o přestávce.
LŠ: o přestávce.
LČ: a to byly nějaké speciální zaměstnankyně nebo kdo to dělal?
LŠ: to byly zaměstnankyně tam, jo, asi, třeba uklízečka nebo tak
víte? tak si to ještě vzala mimo.
LČ: a to byly nějaké jako parfémy nebo?
LŠ: jo, takovej parfem nějakej
LČ: tam osvěž-
LŠ: jo jo jo
LČ: a vzpomněla byste si, že byste nějak hlasitě reagovali na
promítaný film?
LŠ: ne, vůbec ne. to nikdy neexistovalo. ne.
LČ: ani třeba jako hlasitý smích, tak to asi...
LŠ: ne to neexistovalo. ne.
LČ: a vzpomněla byste si, jestli se třeba tleskalo? v kině po
představení.
LŠ: ne, netleskalo. ne ne ne.
LČ: netleskalo. a potkávala ste v kině třeba známé? často.
LŠ: no tak málo.
LČ: málo.
LŠ: málo.
LČ: a když ste potom šli z kina chod- když ste chodila s manželem,
povídali ste si potom o tom filmu?
LŠ: ano tak sme si potom přemítali, ano pro promluvili, bavili sme
se o tom. jo.
LČ: dobře. teď bych se vás zeptala, jak ste si vlastně vůbec
vybírala konkrétní film, na který ste šla do kina. podle čeho?
LŠ: no tak sme se podívali, protože všude byly vylepený, že ty ty
třeba na plotech nebo na tech svíc svítil ee jak svítilo ty, ty
světla, tak na tom to bylo, všude to bylo vylepený, no tak sme si
vybrali.
LČ: a to byly plakáty na konkrétní filmy, nebo to byl jako souhrn
souhrn kin.
LŠ: no to bylo jako na všechny na všechny kina tady
LČ: mhm
LŠ: v Brně jako vylepený a měnilo se to myslím každej týden.
LČ: ano a jak ste si teda vybrala film podle podle čeho?
LŠ: no tak vybrala sem si třeba hrála Greta Garbo, že, no tak tu sem
měla ráda a a nebo marlene ditricha ((Marlene Dietrich)) a tak tak
sme si to vybrali podle taky podle herců, a voni spíš opravdu pěkný
filmy.
LČ: a kde ste vůbec získávala ty informace kromě těch plakátů, ee
měla ste ještě nějaké jiné zdroje, kde ste se dozvídala o tom, co se
hraje?
LŠ: ne. to nebyly nikde že by jak dneska třeba v rádiu v televizi
že, a tak v televizi taky málo, ale...
LČ: takže žádný časopisy třeba.
LŠ: a tak po válce to bylo aj tak v rádiu víte?
LČ: mhm
LŠ: dělali reklamy na ty filmy. ale málo.
LČ: a třeba v tisku, v tisku nebo v časopisech to ste se takhle...
LŠ: bylo, v novinách bývaly taky, ano kina, tam to bylo.
LČ: a četla ste si to...
LŠ: i kino, divadlo bylo.
LČ: a četla ste si to v těch novinách nebo spíš ...
LŠ: ano, četla sem si to oboje ano ano.
LČ: v obojím tedy?
LŠ: v obojím. a já sem chodila aj na operety hodně, do Reduty. já
jsem tam měla zaměstnanýho bratránka, on tam byl krejčí jako
divadelní, a ee tak von mně dával ty volný vstupenky.
LČ: aha, takže na operetu ste chodila, sama.
LŠ: na operetu sem chodila na všechny co existovaly.
LČ: a bylo vlastně pro vás tedy důležité, kdo ve filmu hrál, když
ste si vybírala?
LŠ: jo. byla byla, já sem taky měla...
LČ: a měla ste taky nějaké oblíbené herce nebo herečky?
LŠ: no měla sem měla.
LČ: které to byly?
LŠ: no tak z českých sem měla ráda Štěpničkovou ((Jiřina
Štěpničková)), Medřickou ((Dana Medřická)), a no včil to (sem si
)
LČ: v tom období před válkou hlavně teda.
LŠ: ano, před válkou.
LČ: nebo za protektorátu.
LŠ: Glázrovou ((Marie Glázrová)) sem taky že to taky, ferbasku
((Věra Ferbasová)), že, to taky Mandlovou ((Adina Mandlová)), no aj
Hermanova ((Ljuba Hermanová)) Vítova ((Hana Vítová)), ta any
ondráková ((Anny Ondráková)) eště tenkrát hrála taky a Matulová
((Vlasta Matulová)) potom, to už bylo tak po válce víc hrála
LČ: [a na které]
LŠ: [a bárovu] ((Lída Baarová)) sem taky měla ráda bárovu ((Lída
Baarová)).
LČ: a vzpomínáte si na některé konkrétní filmy s těmi s těmihle
herečkami?
LŠ: jo tak tak s bárovou ((Lída Baarová)) třeba Ohnivé léto s
Benešem ((Svatopluk Beneš)) hrála, no tak to si to eště všechno
pamatuju, Ferbasová ((Věra Ferbasová)), ta hrála tak spíš takovou tu
podivočenou. no...
LČ: a proč se vám tyhle filmy zrovna líbily nebo čím vás zaujaly? že
že si je takhle pamatujete.
LŠ: no tak to byli to byli dobří herci, Beneš ((Svatopluk Beneš)) to
byl taky dobré herec a bárová ((Lída Baarová)), tak to byla naša
myslím nejlepší herečka a nejhezčí, že.
LČ: a čím se teda lišila od ostatních teda, že byla tak tak skvělá?
LŠ: no tak aj zjevem, aj tak víte
LČ: tím projevem. a chodila byste třeba na filmy těchto svých herců
opakovaně?
LŠ: ano.
LČ: takže vy ste šla víckrát na jeden film.
LŠ: já už sem třeba když hraje nějakej film, tak už sem ho viděla
mockrát.
LČ: ale to je v televizi.
LŠ: to je v televizi, no.
LČ: ale v kině?
LŠ: aha v kině, do kina já nevím, esi bych teď už šla.
LČ: teď ne, ale tenkrát jestli jste chodila opakovaně?
LŠ: to ne.
LČ: tenkrát ste nechodila opakovaně.
LŠ: nechodila ne ne.
LČ: takže to pro vás nebylo zase tak důležité.
LŠ: ne ne ne to už sem šla zase na nového, na něco nového.
LČ: na nového.
LŠ: mhm
LČ: a bylo pro vás důležité, jestli ten film byl černobílý nebo
barevný?
LŠ: ne, to ne, já sem barevný ani nepamatovala. ne.
LČ: a ty potom jak ste třeba vnímala tu změnu z němého na zvukový
film?
LŠ: no tak to sme vítali, že.
LČ: v té době, když ste si třeba mohla vybrat, jestli je ten film
zvukový nebo němý,
LŠ: no
LČ: jak ste si to vybírala?
LŠ: no tak to sme si zase vybírali, víte jak je to drahý. to ještě
sem byla malá, že.
LČ: takže ty projekce těch němých filmů byly levnější?
LŠ: no němej byl levnější, jo. to k tomu hrála nějaká taková hudba,
víte,
LČ: a orchestr nebo...
LŠ: ne ne ne tak to bylo já nevím co to tenkrát bylo.
LČ: pouštěli z desky teda nebo.
LŠ: takový nějaký desky jo jo pouštěli.
LČ: mhm
LŠ: no
LČ: ale takže v té době, když se to měnilo na ten zvuk, tak jak jste
to preferovala němý nebo zvukový film?
LŠ: na to sem radši šla na ten zvukovej.
LČ: šla ste na zvukový i když to bylo dražší teda?
LŠ: no i když to bylo dražší, tak to už sem nějaký peníze byly víc
a...
LČ: a bylo pro vás důležité, z jaké země byl ten film, jestli byl
český, německý,
LŠ: ne. ne ne ne, měla sem ráda německý filmy ( ) víte
třeba když hrála jo tak to sem měla taky ráda německý filmy, aj
americký, protože to byly dobrý tenkrát americký filmy, dneska je to
samá střílečka vražda tak to, tak já to já tak neberu.
LČ: a na jaké americké filmy ste teda chodila v té době?
LŠ: tak třeba grata garba, garbo ((Greta Garbo)) když hrála třeba,
že, ta hrála hezky a d- no tak hodně sem měla těch herců ráda.
LČ: a jiné americké filmy byste si vzpomněla? kromě těch s Garbo
((Greta Garbo))?
LŠ: s Gretou Garbo?
LČ: ne, jiné americké, jaké žánry třeba, když ne ty střílečky.
kovbojky přeci tenkrát také byly.
LŠ: no byly, ale bylo to málo to byly ty kovbojský filmy takový
víte,
LČ: a na ty ste chodila?
LŠ: taky.
LČ: taky, ale...
LŠ: (.) sem měla ráda gary kúpr ((Gary Cooper)) se mně líbil a...
LČ: mhm
LŠ: a tak to sme chodili, no.
LČ: takže pro vás nebylo důležité z které té země.
LŠ: ne, vůbec ne, vůbec ne aj na ruský filmy sem chodila na ty
válečný po válce, Ona brání vlast a takový víte co byly ((smích))
LČ: a které filmy ste měla rád- ste měla ráda, v tom smyslu žánru,
jestli se vám víc tedy líbily ty kovbojky, nebo komedie,
LŠ: ne ne, já jsem měla radši takový, takovej, jak bych to řekla,
romantickej, romantickej že třeba Byl lásky čas s Gretou Garbo
((Greta Garbo)) nebo nebo takový filmy, anebo psychologický takový,
víte?
LČ: mhm
LŠ: aj drama.
LČ: takže co pro vás dělalo film dobrým filmem? tak abyste si řekla
že, to byl opravdu dobrý film.
LŠ: no
LČ: jaké znaky by film musel mít?
LŠ: no to by bývalo, že bych šla na to třeba ještě jednou na to.
LČ: ale před tím ste říkala...
LŠ: ale nešla sem. nešla sem.
LČ: ale takový film, o kterém byste si pak řekla, že byste ho ráda
viděla eště jednou by byl dobrým filmem.
LŠ: no to byly dobrý filmy, tak s tou Greta Garbo, tak to bych
uvítala aj teď eště.
LČ: mhm
LŠ: ale to už nedávají.
LČ: mhm takže na žádný film víckrát ste nešla teda?
LŠ: ne ne.
LČ: a jaké jiné druhy zábavy ste v té době měla ráda?
LŠ: tancovala sem hodně.
LČ: a do té operety ste chodila, to ste zmiňovala.
LŠ: a do na ty operetky, no tak někdy sem šla aj na operu. když mně
dal lístek na tu operu, tak sem taky měla ráda.
LČ: eště nějaké další koníčky? v té době, co ste...
LŠ: no tak sme chodili na na tancovačku.
LČ: a to se nějak spojovalo s kinem?
LŠ: ne ne to nemělo co dělat s kinem.
LČ: a že byste třeba ee dávala těm jiným zábavám přednost, před tím
kinem nebo jak to vlastně bylo.
LŠ: ne ne, já sem měla nejradši kino.
LČ: nejradši kino.
LŠ: ano kino.
LČ: a to už to šlo stranou všechno ostatní.
LŠ: to až maminka se někdy zlobila ((smích)).
LČ: a em kdyby ste si měla vzpomenout, teďka bych se vás zeptala
vůbec na kina? v Brně, jaké byly mezi nima rozdíly? vnímala ste
nějaké rozdíly mezi brněnskými...
LŠ: no tak některý ty kina byly lepší, že, ty sedadla a všecko bylo
lepší, tam no tak.
LČ: a to byla která?
LŠ: to bylo třeba to Kapitol, nebo tá Jalta, nebo v Besedním domě
((Besední dům)) v Královým Poli, že, taky. tam to bylo lepší no a...
LČ: ale to znamenalo, lišilo se to v interiéru teda?
LŠ: jo, to bylo větší taky takový vzdušnější byly tam aj lóže no na
to sme do toho sme nechodili, ale bylo to takový reprezentačnější,
ty, ty kina.
LČ: a ta...
LŠ: některý.
LČ: a ta ostatní ta vypadala jak?
LŠ: no tak ty ostatní, to třeba ujížděly ty židle, víte, v těch
malých kinách, aj bylo eště jedno na Lidické, Moravia, se to
menovalo na rohu tam, na rohu to bylo Smetanova teď je a ta Nová,
tak tam bylo takový kino malinký takový, tak to sme taky někdy
chodívali, ale to tam byla fakt taková blechárna, sme jim říkali.
LČ: a z těhlectěch menších kin, která eště ste navštěvovala?
LŠ: no potom do té Elektory ((Elektra)) tam na tom rohu té Šumavské
tam sme taky hodně chodili.
LČ: a tahlecta kina byla jakoby interiérem nějak ošklivější nebo?
LŠ: neby- nebylo to, mně to nepřipadalo, Lucerna taky bylo hezký
kino v Žabovřeskách tam,
LČ: ale bylo to menší.
LŠ: ale bylo to menší, ale to nevadilo nám,
LČ: mhm
LŠ: my sme to tak nebrali tenkrát.
LČ: takže vám to nevadilo při výběru?
LŠ: mně to vůbec nevadilo ne ne ne.
LČ: mhm a z čeho se skládal program projekce? vlastně celý ten
program toho představení asi měl nějaké časti, kromě toho hlavního
filmu.
LŠ: no bylo ty události, byly že taky.
LČ: týdeníky?
LŠ: týdeníky, před jako filmem.
LČ: a kromě toho ještě nějaké jiné věci, co by se tam pouštěly?
LŠ: ne nebyly ty reklamy ani nic takovýho.
LČ: reklamy nebyly?
LŠ: ne nebyly. ne ne.
LČ: ani třeba krátké filmy?
LŠ: před filmem před tím hlavním? ne nebylo nic.
LČ: ne, nepamatujete si.
LŠ: jenom ten týdeník.
LČ: a přestávky se dělaly?
LŠ: přestávka byla, jo, jedna.
LČ: a jak dlouho trvala a co se vlastně odehrávalo při té přestávce?
LŠ: no nic, to sme tam tak seděli a tř- někdy se jim přetrhl film
taky, že jo.
LČ: to si pamatujete takovou událost, že se přetrhl film?
LŠ: no kolikrát.
LČ: a co se jak to vlastně vypadalo.
LŠ: nic, zhaslo to, a tak sme museli počkat, no.
LČ: ale neděly se nějak...
LŠ: ne, nic se nedělo.
LČ: že by takže ani
LŠ: ne ne ne vůbec.
LČ: a o té přestávce ste tedy zůstali sedět na místech, nebo ste
chodili...
LŠ: ne ne, na místech se sedělo.
LČ: nechodili se z místa.
LŠ: nechodilo se.
LČ: mhm
LŠ: ne.
LČ: a měla ste třeba ty týdeníky ráda?
LŠ: a jo a ne a jo taky to byly taky ze světa události byly a
všecko.
LČ: takže vás to bavilo?
LŠ: jo, mě to bavilo, mně to nevadilo, to bylo dobry.
LČ: ani třeba potom za protektorátu, když ty týdeníky byly...
LŠ: no tak za protektorátu ukazovali jako válku, že, ty vojáky a tam
kde se válčilo a tak ukazovali že, nálety a to, no tak to se nedalo
nic dělat, no.
LČ: a byla ste někdy přítomna, k tomu se můžem pak eště vrátit, k
těm týdeníkům za protektorátu, ale teď by mě ještě zajímalo, jestli
ste se někdy zúčastnila promítání filmu v domácnosti, že by někdo
měl promítačku?
LŠ: ne, to sem se nezúčastnila.
LČ: ne nepamatujete si, že by někdo měl promítačku.
LŠ: to nikdo neměl můj známej.
LČ: a já bych teďka bysme se vlastně zaměřili více na ten
protektorát, teďka by se vás zeptal tady kolega, ee co jak se třeba
změnila vaše zkušenost, de nám o to, že abyste si trošku uvědomila,
jestli ste vnímala tu situaci jinak, vlastně za protektorátu než
předtím.
LŠ: no víte, tak to už tak takový ty film, to bylo hodně českejch
filmů. to bylo hodně českejch filmů se hrálo a hodně německejch.
německejch.
LJ: a bylo v těch českých filmem i třeba německé titulky? nebo se to
kombinovalo?
LŠ: ty americký filmy už jaksi nebyly.
LJ: mhm
LŠ: ne
LJ: a vy teda zaregistrovala ste nějaký větší nárůst
LŠ: a ty tu- ruský taky ne.
LJ: větší nárůst těch německých filmů?
LŠ: bylo to, ano, ano.
LJ: a bylo to nějaký český program nebo české titulky u těch
německejch?
LŠ: voni měli taky hezký filmy ty Němci, no.
LJ: mhm a spíš ta jazyková stránka toho filmu, že to bylo jenom
německy? pro německé obyvatele a vy ste teda musela...
LŠ: no, voni no voni dávali titulky český, to sme museli si číst.
LJ: a v českých filmech? bylo něco?
LŠ: ne českej film byl českej film, jo.
LJ: v českých byly jenom české.
LŠ: jo.
LJ: a chodila ste víc nebo míň v tom protektorátu?
LŠ: ne, chodili sme pořád stejně ((smích)).
LJ: a d- zapůsobilo to na vás, že byste si třeba vybírala míň ty s
válečnou tématikou nebo víc?
LŠ: my sme se aj na to rádi dívali, víte, co se děje jak se a to tak
LJ: takže to na vás nijak zvlášť nezapůsobilo, že byste si najednou
vybírala víc komedie v té době?
LŠ: ne komedie já nemám moc ráda ((smích)).
LJ: a ke konci války, byla ste pořád kinařka?
LŠ: jo, pořád jo.
LJ: nějak zvlášť vás to neomezovalo.
LČ: ta situace vás vůbec v chození kina nijak neovlivnila?
LŠ: ech, já špatně slyším.
LJ: chodila ste pořád stejně často do kina i ve válku i ve válce.
LŠ: často pořád kino jsem pořád milovala.
LČ: takže se vůbec se nezměnila ta četnost?
LŠ: ne ne.
LČ: ne.
LJ: a za toho protektorátu v těch kinech, změnilo se nějak chování
těch diváků? že by třeba skandovali u těch některých filmech nebo
LŠ: ne ne ne.
LJ: pořád stejně.
LŠ: pořád to, já myslím, že spíš byli ty mladí a všecko, já nechcu
nejsou všichni stejní, že, ale přece to bylo inačí.
LJ: mhm
LČ: že byli pokornější nebo tišší a ...
LŠ: no
LJ: říkala ste, že ste si brali bonbóny do kina, i za toho
protektorátu byl takový přístup?
LŠ: to nebylo k dostání už bonbóny.
LJ: mhm
LŠ: to to sme na příděl brali je jenom to co vám bylo takové sladké
jako med to bylo, a bonbóny, já nevím že bysme brali na lístky.
LČ: ale když teda ste měli jako větší nouzi, tak to neznamenalo, že
byste si míň užívali, toho kina teda.
LŠ: peněz sme měli dost za protektorátu,
LČ: mhm
LŠ: no peníze byly, protože byla taky práca, že, tak
LJ: a změnila ste nějak...
LŠ: a já sem šila pořád doma, třeba ze starýho sem ušila, jela sem s
tým na venkov, zase pro nějakej mak nebo nebo sem tam dostala sádla
nebo.
LČ: takže ste měla dost peněz a nemohla ste si...
LŠ: peněz jo, bylo dost, ale nebylo zase <zboží, víte>, to bylo
horší.
LJ: mhm a když ste teda...
LŠ: ale do kina sme chodili furt ((smích)).
LČ: a v té době ste měli také jiné druhy zábavy? krom toho kina?
LŠ: ne, to nebylo nic. to bylo zatemnění večer, nesmělo se tančit,
že, brzo se zavíraly ty restaurace a všecko, protože, byla tma.
LČ: ale to kino zůstalo teda?
LŠ: ale kino bylo.
LJ: a změnily se nějak vaše návyky, jako s kým ste chodila do toho
kina za protektorátu?
LŠ: no tak já sem chodila s bratrem, no, tak potom sem začala chodit
s manželem, za protektorátu sme se vzali, to bylo ve dvaaštyrycátým
roku sem se vdávala.
LJ: a když ste teda měla dost peněz, zvala ste někdy někoho do kina?
ste někoho pozvala...
LŠ: jo, chodili sme do kina pořád.
LJ: že byste někoho vzala sebou a zaplatila za něj.
LŠ: ale jo, jo, kolikrát sem zaplatila. já jsem měla kamarádku taky,
bydlela naproti mně, byli to Židi, víte, a tak ty na tom dost
špatně. ale vona měla hvězdu nosila, já sem s ňou chodila. byla to
má kamarádka předtím tak sem ju neopustila až do té doby než ju teda
celou rodinu zebrali do koncentráku. a nevrátila se.
LČ: a spolu ste chodily tedy i do kina?
LŠ: chodily sme spolu hodně do kina.
LČ: a na jaké filmy spolu ste chodily s touhle kamarádkou?
LŠ: no co hráli, vona uměla německy taky že tak.
LČ: a jí to nevadilo chodit na německé filmy?
LŠ: no nevadilo jí to, no. potom aj bylo tam vstup Židům zakázán do
kin.
LČ: mhm. a to už ste pak nemohla.
LŠ: to už sme pak nechodily, protože byly aj ty nálety a to.
LJ: když ste říkala, že už žádná jiná zábava nebyla, všimla ste si
že by narostla návštěvnost kin třeba, že víc lidí chodilo do toho
kina?
LŠ: já si myslím, že jo, no no nebylo nic, nebyla televiza, že. to
já myslím, že to hodně udělala ta televiza, že se málo chodí do kina
teď.
LJ: vzpomínáte si na první návštěvu kina po osvobození? a jaké to
bylo v tom kině?
LŠ: na první, když sem šla poprvní do kina?
LČ: ne po osvobození.
LŠ: aha po osvobození, no to hráli většinou ty ruský filmy.
LČ: o a vůbec ste to takovou tu atmosféru po osvobození, třeba kolem
toho května jaká byla.
LŠ: no jak začly hrát kina, byly pořád plný.
LJ: a jak to vypadalo v tom kině? pořád všichni tiše a...
LŠ: jo jo .
LČ: tam se ta atmosféra se nezměnila? v té době kolem osvobození.
LŠ: nezměnila. nezměnila no. potom já sem začly zas chodit víc ty
filmy zas americké na ty ruské už málokdo chodil, že.
LJ: a když už ste [teda...]
LŠ: [no ale] to za dlouho, to to já pamatuje že po té válce taky
bylo hodně českejch filmů, a na to chodilo hodně lidí.
LJ: a nešlo vás víc do kina, když už ste byla vdaná? že byste šli s
manželem a ještě ste vzali nějaký pár.
LŠ: my sme chodili, protože já sem měla u sebe maminku a hlídala
děti, tak my sme chodili do kina furt.
LJ: i celá rodina?
LŠ: ne celá rodina, <jenom já s manželem>.
LČ: ve dvojici?
LŠ: maminka hlídala děti.
LČ: a chodili ste ve dvojici, nebo i s nějakými jinými páry třeba?
LŠ: chodili hodně pár- párků, víte voni si dali rande a šli do kina.
LČ: a vy že byste vzali ještě nějaké přátele k sobě.
LŠ: ano, chodili ještě, my sme měli ještě potom chatu na Mečkově,
LČ: mhm
LŠ: manžel byl jako modelář, t- sa vyučenej byl teda stolař, a dělal
modelářa potom v ve Šmeralovejch závodech potom po válce to, no
postavil postavili sme chatu na Mečkově, a tak to sme si dali třeba
sraz, na nedělu večer, že pudem do kina všeci, ty chataři tam
v okolí.
LČ: mhm. a to ste si vybírali jaké filmy, nebo to záleželo to nějak?
LŠ: to jak vybrali <voni>, já sem šla na všecko.
LČ: takže vám to bylo jedno nebo.
LŠ: mně to bylo jedno.
LČ: a byly to nějaké jiné typy filmů...
LŠ: a říkám, byly to většinou český,
LČ: většinou český.
LŠ: moc českejch filmů bylo. novejch hodně.
LČ: a s manželem ste třeba chodila na jiné filmy než s kamarádkama?
LŠ: ne ne ne mu to taky bylo jedno, já sem to <obyčejně vybírala> a
koupila sem lístky dopředu, abysme dostali, protože to bylo furt
vyprodaný.
LČ: museli ste si teda dřív kupovat?
LŠ: aj dopředu sme chodili, ano.
LČ: do předprodeje.
LŠ: ano.
LJ: a bylo taky rezervace míst, nebo ste si v kině sedli kam ste
chtěli?
LŠ: to nebylo. rezervace ne, ale hodně si lidi kupovali dopředu
lístky.
LČ: takže byla taková pásma?
LŠ: jo jo.
LČ: rozdělený v tom sále.
LŠ: hodně chodili lidi do kina, já říkám ta televiza to udělala.
LJ: a stupňovaly se nějak ceny lístků v kině? třeba vepředu byly
levnější nebo třeba.
LŠ: no tak, jak už se nedostali tak museli dopředu, no.
LJ: a cena se nelišila?
LČ: jak se lišila cena lístků?
LŠ: no cena se řešila, ano, cena to byly levnější vpředu, no.
LČ: mhm
LŠ: no lístky. to bylo podle řad, no, třeba vo korunu nebo vo dvě
LJ: a třeba měla ste nějakou oblíbenou řadu v kině?
LŠ: já sem víc radši chodila dozadu nebo tak, do středu,
LČ: mhm
LŠ: ale dopředu <ne>.
LČ: a tak my teďka nakonec bychom vám ukázali vlastně seznam filmů,
které v té době byly v podstatě největšími hity, by se dalo říct,
LŠ: mhm
LČ: a ee mě by zajímalo, jestli si na některé z nich vzpomenete,
když se na ně podíváte a jestli vás jestli si něco vybavíte u nich.
LŠ: kam sem dala brejle. tady. (.) no Pražské švadlenky lída bárová
((Lída Baarová)) ((smích)) jo polní maršálek ((C. a k. polní
maršálek)) Burián ((Vlasta Burian)), Hadimrška ((To neznáte
Hadimršku)) Burián, Lelíček ((Lelíček ve službách Sherlocka
Holmese)) zase Burian, Pobočník Jeho Výsosti, Pobočník Jeho Výsosti
Burián, že? šest žen jindřicha páté šesté osmého ((Šest žen
Jindřicha VIII.)), tam hrál Werich ((Jan Werich)) mně se zdá, že?
jo? Zlatá Kateřina, to nevím, Mata Hari, Mata Hari, jo, to sem
viděla Mata Hari, Mata Hari, nehrála tam tá ehm Greta Garbo, no,
Cácorka to nevím, to byl myslím slovenskej film nebyl? ne? Tři muži
ve sněhu, to byl českej, Svět paří nám, českej. Dobrá zem ((Dobrá
země)), Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)),
Ducháček to zařídí, Burian, U pokladny stál, Burian, Tři děvčátka
pokračují to nevím, To byl český muzikant kolberář ((Otomar
Korbelář)) a Zita Kabátova, Město ztracených, Opereta, Roztomilý
člověk, Nový ((Oldřich Nový)), Vídeňská krev, Vídeňská krev, to je
mně taky povědomý, Muži nestárnou, jo, za úsměv jediný má krásná
paní tam zpíval Pivec ((Jan Pivec)) ((smích)) Muži nestárnou, tam
hrála, tam hrála, počkejte kerá tam hrála, Zita Kabátova.
LČ: a vzpomněla byste si na nějaký ten film konkrétně, třeba kde ste
ho viděla,
LŠ: já sem viděla všecky, ale už si nemůžu vzpomnět, kdo tam hrál,
La Paloma, Neviděli jste Bobíka? to bylo česky. Sobota českej film,
když já si nemůžu vzpomnět, víte, na ty herce, kteří tam hráli.
LČ: ale třeba nějakou vzpomínku konkrétní z kina? to byste neměla?
že byste věděla třeba kde ste to viděla nebo.
LŠ: jo tak toto, já sem viděla všecky ty filmy, no ale říkám, nemůžu
už si tak vzpomnět. dyť mně už táhne na devadesát roků.
LČ: anebo s kým ste na nich byla třeba?
LŠ: jo tak to sem byla vždycky s nějakým ((smích)) sem měla rande,
tak sme šli do kina že, em
LČ: a tak vzpomněla byste si ještě na něco, o čem sme do teď
nemluvili? co by vás na nějakou konkrétní vzpomínku z kina třeba ee
ohledně toho přetrhávání pásu nebo cokoli.
LŠ: ale nic to nás tak ne ne nevadilo, víte, to sme brali jak
samozřejmost. tak vono to nebylo pokaždý, že, to nebylo pokaždý. ale
(.) byly to hezký filmy všecko.
LČ: [a ty zážitky...]
LŠ: [a měla sem] taky ráda Štěpničkovou ((Jiřina Štěpničková)),
strašně. ta hrála, víte, třeba víte Kříž u potoka, nebo to byl
hezkej film a teď už to vůbec neopakujou a Maryšu no Maryšu
((Maryša)) taky málo kdy.
LČ: vás tedy zajímala tahlecta dramata hlavně, taková vážná tvorba
se mi zdá.
LŠ: ty vážný, jak sem brala?
LČ: no jmenujete je hodně, tak si myslím, že to byly vaše oblíbené
filmy.
LŠ: ano.
LČ: a co vás na nich tak přitahovalo?
LŠ: mě to přitahovalo ee na ty filmy ty herci zaprvé, tak Buriana
((Vlasta Burian)) sem taky měla ráda, že.
LČ: ale to zas byly komedie spíš zase že, vy ste říkala že...
LŠ: no to byly, ale ale komedie vod různejch herců, víte, ale mu to
sedlo no, von to uměl, že.
LŠ: takže jeho komedie ste vnímala jinak?
LŠ: ano jinak než, já nevím kdo to tady hrál tak ty komedie, nemůžu
si vzpomnět teď.
LČ: a v čem byly ty filmy jiné?
LŠ: já nevím, no. von to uměl jinak podat všecko víte ((smích)). von
v těch komediách byl svůj, no.
LJ: a můžu se zeptat, jestli ste se s někým předháněla, kdo dřív
nějaký film viděl? jestli ste měli nějakou rivalitu.
LŠ: to ne. to ne, to ne.
LČ: tak já bych vám asi poděkovala za ten rozhovor. ste moc hodná.
LŠ: ((smích)) <není zač.> esi s ...
Konec rozhovoru
Rozhovor s L. Š. - telefonický dodatek
Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D.
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 19.10.2009, Brno
LČ: mě by zajímalo ještě jednou, vy ste mluvila o kasárenském kině,
o tom, že ste tam chodila vlastně na začátku. já sem se chtěla znovu
zeptat, kde přesně to bylo?
LŠ: ( ) to je hrnčíř- souměrná s Hrnčířskou.
LČ: aha
LŠ: víte?
LČ: vím no.
LŠ: to je Hrnčířská a druhá je kabá- u Hrnčířské musíte vystoupit,
protože to je jako, a dete kousek a hned zase ta souměrná ulic na
horu je Kabátníkova.
LČ: a to bylo v nějakém běžném domě v zástavbě teda?
LŠ: ne ne ne. z toho potom byla ta Zbrojovka.
LČ: aha, takže to bylo ve Zbrojovce.
LŠ: ano, to byla taková Zbrojovka tam, jo.
LČ: a ta místnost samotná, kde probíhala ta představení, ta vypadala
jak?
LŠ: no, to bylo němý tam ještě, víte, tam hrála ta vojenská hudba
tak byl tak nějakej muzikant tam a to bylo němý.
LČ: ano, a ta místnost? ve které se to [promít-]
LŠ: [to tam měli] nějaký takový udělaný to kino tak myslím aj sál to
potom byl, nebo tak něco víte?
LČ: a byly tam sedadla... prosím?
LŠ: bylo to dost veliký.
LČ: velký? a byla tam sedadla běžná, nebo jenom židle?
LŠ: ne, tam byly jenom takový židle ((smích)).
LČ: a to teda pořádali ti vojáci?
LŠ: ano ano. ano, to bylo jako pro ty vojáky, no ale tak my sme tam
tak taky šli, no.
LČ: takže tam mohli vojáci i běžná veřejnost?
LŠ: no málo tam chodili to né, ne toto taky chodili někteří lidi,
ale málo.
LČ: a jakto že vy ste tam tedy chodili, když ...
LŠ: no tak děcka pustili, no.
LČ: aha, jako jenom děti vás tam pustili.
LŠ: za padesát halířů ((smích)).
LČ: aha. aha. a ti vojáci tam byli přítomní na těch představeních?
LŠ: ti vojáci tam hodně chodili, to bylo plný vždycky.
LČ: a ta představení, vlastně jak vypadal, co bylo na programu?
LŠ: na programu, ale Ondráková ((Anny Ondráková)) eště hrála víte ty
herci, německý, no.
LČ: a nějaké vojenské filmy, to tam nepromítali?
LŠ: ne ne ne ne.
LČ: ne.
LŠ: vůbec ne.
LČ: a třeba nějaká jiná představení krom toho filmu to tam nebývalo,
nějaká...
LŠ: já nevím, jestli tam měli něco potom eště ti vojáci jinýho, ale
to taky nebylo každej den to kino.
LČ: jasně. a jak vy ste věděli, co oni tam zrovna hrají? oni měli
tam taky nějaké plakáty?
LŠ: ale nám to bylo jedno. ((smích))
LČ: jo, vy ste tam jenom tak šli, že zrovna...
LŠ: my sme tam jen tak šli a a voni tam měli napsaný, že dneska
zrovna jako představení.
LČ: mhm mhm
LŠ: filmový, no. na dveřích to bylo ( )
LČ: takže to spíš byl nějakej jejich jakoby kulturní sál, kde
promítali filmy.
LŠ: ano ano
LČ: jo.
LŠ: ano ( ) měli tu Zbrojovku, a vojáků tam nebili tož že?
LČ: mhm
LŠ: ale, nějakej čas po válce to bylo.
LČ: jo, dobře, tak to mně <stačí>. děkuju mockrát. [měj-]
LŠ: [už je to] všechno?
LČ: jo. mějte se pěkně, děkuju moc.
LŠ: taky
LČ: nashledanou.
LŠ: nashle.
Konec rozhovoru
0.0 3:2568Rozhovor vedl: Jiří Vraspír
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 18. dubna 2009, Brno
Rok naorzení: 1926
Bydliště do roku 1945: Ulice Belcrediho (dnes Pohankova, Líšeň).
Povolání: Hned po vyučení, roku 1941, narátorka začala pracovat jako
účetní ve velkoobchodu s léčivy, kde zůstala do roku 1956, kdy se jí
narodil syn. Od roku 1960 pracovala u „generálního investora
investiční výstavby při KNV“, před důchodem pracovala jako mzdová
účetní (není známo, zda na KNV nebo jinde).
Povolání rodičů: drobní obchodníci
Sourozenci: sestra, 1929
JV: takže dneska je osumnáctého května, já tady mám paní Jarmilu
C.,
JC: ano,
JV: rozenou devatenácet dvacet šest, a vy ste se narodila v Líšni,
JC: v Líšni, ano.
JV: v Líšni. ee chodila ste do Sokola a...
JC: do Sokola aj do Skautu.
JV: a do sokolského a do ee orelského kina ((Kino Sokol v Líšni a
Kino Orel)) ste chodila, v Líšni.
JC: jo, tam byl Sokol a Orel, to byly dvě kina.
JV: já bych teď na začátek úplně jako jenom zrekapituloval jenom
nějaké základní údaje em osobní. do roku čtyřicet pět ste teda
bydlela stále...
JC: v Líšni.
JV: v Líšni, ano.
JC: ano.
JV: a vlastně vaši rodiče ee zastávali jaké povolání?
JC: no tak tatínek byl, napřed voni byli ňácí sirotci s tou svou
sestrou, tak přišli k takovým velkoobchod s ovocem, pan Polák,
v Líšni, a voni měli veliký krámek u toho pa- u toho, na Zelným
trhu, jak je ta, ten Parnas, jo, jak je tó,
JV: kašna.
JC: kašna, tak jako děcko si to pamatuju, že tam měli, a von vlastně
u nich vod toho mala byl, než si, než si maminku vzal, tak mamince
bylo jednadvacet, mé, a maminka byla ee no to byl tak, no, to by
bylo jako dřív, pro ten <dřívější režim, jak byla chudobná,> a jak
sko-, a byla ze dvanácti dětí, moje maminka, jo, ale vona tak jako
byla moc pracovitá, a pak si udělala, nebo jako dostala
živnostenskej list na prodej ee jako toho másla třeba, kuřata, husy
a do Masarykové čtvrti chodila,
JV: hm
JC: prodávat. takže vona neměla stánek. on jeden s-, jeden na
Dominikánský býval trh drůbeže.
JV: hm
JC: tak to neměla. ale chodila, chodila na tom Zelným trhu ee tam
bylo ovoce, a tam teda byla drůbež. a tak..
JV: takže dneska bysme řekli, že byli podnikatelé.
JC: nó, no a vona jako, představte si, že přes Špilberk chodila do
té Masarykové čtvrti,
JV: hm
JC: než šla na tramvaj, to já teďka to tak když to tak nad vším
bádám, a ta tramvaj nebyla, to bylo koruna nebo kolik, já nevim
kolik to tenkrát, (bylo) toho tolik, a tak chodila právě na tu
Mahenovu. ta Mahenova, je Tvrdého, jo? když se de z, přes Špilberk,
tak se přijde k tomu kostelu pravoslavnýmu ((Bazilika Nanebevzetí
Panny Marie)),
JV: hm
JC: a teď sejdete na Úvoz a nahoru už je Masarykova čtvrť a on-
proti onkologickýmu ústavu ((Masarykův onkologický ústav)) je
vlastně Mahenova ulice. a tam měla už ty zákazníky. a právě tu ee tu
paní Mahenovou ((Karla Mahelová)) měla, a vona měla, von ten Mahen
((Jiří Mahen)) byl takovej podivín trochu, tak byl furt na rybách,
jo, když ne- když něco neskládal,
JV: hm
JC: no a pak teda se zasebevraždil, ty a ta kočka ho našla, to moje
maminka vždycky to vykládala, no, von, voni ho nemo- nevěděli vo
něm, kde je, no a pak ta kočka, von, a vona milovala kočky, ta paní
, a vona ještě chodila vlastně ee já sem pak teď ee až když sem byla
už ee teďka já nevim od kolikátého roku. klub přátel činohry ((Klub
přátel Mahelovy činohry)), víte?
JV: hm
JC: Mahenovy ((Jiří Mahen)). tak vona tam taky chodila.
JV: [(takže ste ji znala)]
JC: [a voni ji chodili] blahopřát a tak jako to byla taková čestná
členka toho klubu.
JV: a ještě tady se vrátím k tomu povolání těch rodičů, tak vlastně
to, co ste teď uvedla, to do toho roku čtyřicet pět em [to se
neměnilo.]
JC: [nó, no a pak] tatínek šel do (skale), protože tam v Líšni byl
lom,
JV: hm
JC: no a maminka už pak, vona dokonce uklízela na Přírodovědecké
fakultě.
JV: a teď mluvíte ee vo [jaké době?]
JC: [vo mamince.] nó do toho do, vod toho [pětaštyrycátýho]
JV: [vod]
JC: roku, no protože pak už vlastně byly lístky vod
[devětatřicátýho]
JV: [jasně]
JC: roku,
JV: hm [rozumim.]
JC: [to už se] těžko, těžko obchodovalo, víte, to už všecko, a tak
pak aj v mlékárně byla, u kupčíků,
JV: hm
JC: a takže byla vlastně taková, jako dělnice nebo uklízečka, a
tatínek byl jako ee v lomu, jo? Maloměřické cementárny, tak měly,
v Líšni měly,
JV: jasně
JC: ten jeden, jeden ee ten lom, a jeden je jak je nová Líšeň, tak
tam už tomu říkali Habeš, [to je teď]
JV: [měla ste,] měla ste sourozence [bratra, sestru,]
JC: [no mám] sestru,
JV: sestru.
JC: ta byla instrumentářka,
JV: hm
JC: jako zubní, ta je té bylo osumdesát letos, a...
JV: v kterém roce se narodili, takže, asi dvacet devět.
JC: dvacet devět,
JV: dvacet devět.
JC: a mám bratra vo deset let, ten teda je takovej, no dost, dost
jako frejnej,
JV: třicet šest.
JC: tak se rozvedl, teď za ním chceme jet, protože si našel
v Luhačovicích přítelkyni, v Dolní Němčí, tam na tom Slovácku, a
koupil v Korytné chalupu, jakejsi sbor, víte, ale, ale byl v jézédé
((JZD)) tak von byl vlastně von se vyučil zámečníkem, ale tak, pak
byl vahařem a ta- a pak byl v jézédé ((JZD)). to bylo s Tuřanama
dohromady, [Líšeň.]
JV: [vy ste] vy ste dosáhla vlastně nejvyššího vzdělání té měšťanky?
[nebo ( )]
JC: [to mě- šty-] štyři třídy měšťanky a pak sem měla ňáký ty kurzy,
no. [jo]
JV: [to] znamená, že ste em vyšla ze školy třicet devět, nebo
čtyřicet?
JC: čtyřicet jedna.
JV: čtyřicet jedna, hm.
JC: a hned čtrnáctýho července sem nastoupila, to se menovalo velko-
Velkoobchod s léčivy. a pak to končilo
JV: [v Brně]
JC: [zdravotnické] zásobování, jo?
JV: hm
JC: tam sem se seznámila s manželem, von tam...
JV: za války.
JC: nó, za války už né. kdy von tam přišel, já nevim.
JV: takže vy ste tam pracovala celou válku?
JC: nó, celou [válku, nó,]
JV: [celou válku.]
JC: no no tam sme zažili aj ten nálet velikej, v tom listopadu,
[v tom Brně.]
JV: [a vlastně] pak vy ste přešla do jiného zaměstnání? nebo...
JC: no tam sem byla až do roku padesát šest, to se narodil syn, a
pak sem šla ee generální, to se menovalo gene- generální investor,
investiční výstavby při káenvé, ((KNV)) takovej investorskej útvar,
jo, ale to taky, to se vlastně zrušilo v tom osumdesát devět.
JV: hm
JC: a tam sem teda byla vod roku šedesát.
JV: a tam ste zastávala pozici jako...
JC: no a pak sem, končila sem mzdovou účetní, no.
JV: účetní hm.
JC: takže to sem tak jako, ale to sem měla taky kurz, a pak sem, jo,
já sem chodila za války, ale voni to pak nechtěli uznat. ee soukromá
škola Chleborádové ((Soukromá škola Josefy Chleborádové)) jak,
naproti nádraží, jak tam vyhořelo to ee kasíno, a je [to tam pořád
ještě]
JV: [hm vim,] pořád [je to]
JC: [no] no a ten has-, ti hasiči tam za- zahynuli, no a tam sem
chodila večer, rok do obchodní školy, a to už...
JV: to je jaký rok? to byly jaká léta?
JC: to bylo dvaačtyry-, třiačtyry- čtyryačtyrycet asi. třiačtyřicet
čtyřiačtyřicet.
JV: takže ste [si tam vlastně zvyšovala kvalifikaci.]
JC: [už, a už jako] sirény houkávaly.
JV: hm
JC: a my sme chodili, to do té Líšně, tak Karolínka, tam byl vlak, a
tam ee ten, pak, ten končil o čtvrt na osum, nejpozději jel
z Černovic,
JV: hm
JC: a pak už sem musela z Juliánova, jo? teď jak je konec třináctky,
tak přes ty, kolem Zetoru, to ještě Zetor nebyl postavenej, že? já
mám dojem, že jestli ještě ta továrna, to si nevzpomenu, jestli už
tam, ale musela už, ta továrna to vlastně vznikaly ee v Kuřimi a tó,
voni potřebovali Němci vyrábět, tak já nevím, jestli ten Zetor už
byl.
JV: vzpomněla byste si, kdy pro vás končilo pravidelné navštěvování
kina? do do kdy ste tak chodila poměrně často, a pak už vlastně em
ste třeba em chodila volněji, nebo už ste třeba přestávala chodit.
JC: no já si myslím, že sme chodili pořád, protože pak sem ee tam
sem se seznámila s manželem, [a to sme]
JV: [v kině?]
JC: no v tom, no von já sem tam přišla v jednaštyřicátým roce a von
ve dvaačtyřicátém. a to tak, no já sem byla slečna úřednice,
JV: [(do zaměstnání.)]
JC: [a von byl] učeň na drogisty.
JV: hm
JC: a tam to bylo tak zavedený, až se pak stal asistentem,
JV: hm
JC: tak ho pak šli znovu představit, ten šéf, že je asistentem
drogerie, a tak ee a tak až po válce ta, po válce ee von mohl, von
vlastně chodil do gymnázia do Krpole ((Královo pole)), a ňák s tou
němčinou, tak ho vyhodili, jo, skrz tu němčinu, a voni pak mu
volali, ať si de dodělat maturitu, a von už nedbal, protože po té
válce, bylo potřeba lidí, že?
JV: jo.
JC: a tak sme tak jako se, tak sme byli mladí, bylo nás tam dost
mladejch, tak sme pak už nedbali vo ty studia, jo, tak to je.
JV: no já sem se tady ptal právě...
JC: a to už sme chodili, a to sme začali spolu pak chodit v ňákým
sed- šestačtyřicet, sedumaštyrycet, a to sme chodili do kina, to to
je, co teď je pro pamětníky, to sme vidívali, jo. [všecko ne,]
JV: [a vzpomenula byste] si, jak často ste chodili třeba, do kina,
týdně?
JC: tak jednou za čtrnáct [dní určitě.]
JV: [jednou za] čtrnáct dní.
JC: protože to, to ne-, tak ňák na ty kavárny, to sme nebyli, a...
JV: a změnilo se to až se třeba narodil váš syn? pak už ste chodili
míň?
JC: no to sem, to to sem bylo, to bylo tak, když sem, narodila se
dcera v padesát tři,
JV: hm
JC: tak naproti sme měli to kino Oko. a teď pak to byla Morava, jo?
a to, to Palackého ((Palackého třída)), jestli víte [Palackého,]
JV: [vím.]
JC: taky tam dolejc je veterina, Baťa tam býval, tak to šlo kousek
nahoru, bylo to kino Oko, tak já sem chodi-, manžel hlídal tu dceru,
a já sem si šla do kina.
JV: <sama.>
JC: a von pak v tom padesátým šestým, třeba, ee tak sem byla, no
protože to ne- televize ještě nebyla, že, tak já nevim.
JV: hm takže vidim, že ste chodila do kina poměrně [pravidelně]
JC: [ano, ano.] v padesátým šestým von by povolanej na to Maďarsko,
jo?
JV: hm
JC: ta veliká, no ta, revoluce, že, to bylo, voni tam to teda, teďka
na to vzpomínali, že Maďaři to, že to někdo nepřipomněl vůbec,
JV: hm
JC: ale tam bylo mrtvejch hodně, a utekli, a voni byli až
v Košicích. u toho (Slance). a já sem si mojí maminku, vona na mě
tak neměla čas, vona byla zaměstnaná, si pozvala, abych šla na
Větrnou horu. to si vzpomínám, takže vona mně byla s těma dětima, a
to už byl i ten syn, ten se narodil padesát šest, takže já sem šla
na tu Větrnou horu, vodpo-, voni vodpoledne dávali, já mám dojem vod
těch šesti a vo osmi tam bývalo, to byly dvě, a v tom, vodpoledne
v sobotu a v neděli bylo i pro děti. třeba ve dvě hodiny, jo?
JV: a tak zeptám se takle, vy ste ee říkala vlastně před chvílí, že
v poslední době už moc nechodíte,
JC: nó teď nechodíme [to je pravda.]
JV: [a to třeba] trvá jak dlouho ((směje se))
JC: nó, tak byli sme naposledy, sme možná byli buďto na Babím létě
((Babí léto)),
JV: hm
JC: anebo na Kytici ((Kytice)), což se mně teda nelíbilo,
JV: tak to může bejt takových ee pět let zpátky, šest?
JC: no
JV: sedum, možná?
JC: no, to tak, tak nějak, no to ještě...
JV: takže myslíte, že ee dokud ste chodila do zaměstnání, před
vstupem do důchodu, tak ste ee chodila do kina, navštěvovala ste ho
poměrně pravidelně.
JC: no a kdyžtak sem šla sama, víte,
JV: hm
JC: my sme to řešili tak, že ee já sem byla taková vychytralá, já
sem si koupila za tři koruny, a sedla sem si, když bylo volno, za
štyry, jo?
JV: hm
JC: tam. a tak já si to pamatuju v to Oko, tam byly pěkný filmy, jo
třeba, a my sme to se z vokna dívali, jak byly fronty na toho Krále
Šumavy ((Král Šumavy)).
JV: hm
JC: já ne-, jestli vám to něco říká, německej film lujse a lotka
((Luisa a Lotka)) a jéžiš to bylo [celý králo-]
JV: [a tam ste bydlela] od jakýho roku?
JC: od padesát jedna sme se brali, od padesát dva do šedesát dva. až
nám rodiče pak dali, my sme bydleli v takovým rozděleným bytě, no
tak sme si tam užili, a tak nám dali pak rodiče, ti bydleli na
Malátové ((ulice Malátova)), to je pod Jadranem ((Jadran)) tam, a
tak sme si vyměnili, tak ee voni šli na to naše na Palackou
((Palackého třída)) a my na tu Malátovu ((ulice Malátova)).
JV: [takže]
JC: [a to už] sem, to už sme teda chodili míň, ale dokud sem byla
v tom Oku ((kino Oko)), tak já sem viděla co hrají, a tak vždycky
sem si tak ee, on s- on ee opatroval děti, a tak sme jako společně
už pak nechodili, to je pravda, ale na tom Babím létu ((Babí léto))
sme byli společně, na té Kytici ((Kytice)) sme byli, pak sme byli
eště na jednom filmu, já kvůli Barešovi ((Igor Bareš)), von hrál
v divadle v Brně, to bylo jak ten popel roz-, rozsypali, Janžurová
((Iva Janžurová)) tam hrála, jéžiš já nevím, jak se to menovalo, ten
film. ((snímek Výlet)) a ty dcery tam hrály.
JV: bylo bylo to jak voni jeli tím autem [takovým ( )]
JC: [nó, nó, no a von tam,] tak já sem byla zvědavá na něho, a vod
té doby von vlastně už začal hrát ve filmu.
JV: a předtím, ještě před tím Babím létem ((Babí léto)) a před
Kyticí ((Kytice)) ste chodili ee [poměrně]
JC: [chodili,] no tak ale, tak ee už víc na takový, už tolik ne, no.
ale pak sme chodili kd-, říkám vám, když začalo, tam bylo
panoramatický v té ja-, víte Jadran.
JV: hm
JC: nó ee tak tam byly krásný filmy, to maj fér lejdy ((My Fair
Lady)) nebo Kleopatra, pak ee, pak byla jeden rok byla taková akce,
a bylo to ňák levnější, ee na ty ruský, <to dycky bylo.>
JV: to myslíte jaké, jaké roky?
JC: no tak to ještě bylo no před před tou revolucí, to bylo, ale
to...
JV: v osumdesátém, v osumdesátým devátým?
JC: nó, to bylo osumdesát dva, osumdesát tři nebo tak.
JV: sem nevěděl před [jakou revolucí, jestli štyrycet sedum nebo]
JC: [jo, jo, jo, jo, jo, jo, jo] a von tam, voni tam dávali
Čajkovský ((Čajkovskij)), ten film, to sme tam taky byli. ale tam
byly pěkný filmy v tom Jadranu ((Jadran)), tam...
JV: ee paní C., tak já myslím, že tady ten úvod můžeme už
uzavřít, ještě máme docela dost toho před sebou, a ch- teď bych se
chtěl zaměřit jako na vaše dětství, jestli byste si vzpomněla, co se
týče té rané dětské zkušenosti, na první návštěvu kina, jestli vám
ulpěla v mysli.
JC: no tak,
JV: nebo nejranější [vzpomínku,]
JC: [my sme] bydleli když, to právě tam, ta Karolínka jezdila, ten
vlak,
JV: hm
JC: tak ten, naproti orlovně byla konečná, jo? a teďkon si člověk,
se šlo jako na městečko, tak ee tam byla Sokol ((Kino Sokol
v Líšni)), a to byla chajda taková, hospoda Chajda. a tam ee se šlo
pak na (ráj), to se mohlo přijít do marijánského údolí ((Mariánské
údolí)) tama, a tam byl takovej malej domeček a tam sem se narodila,
to byla belk- belkrédiho ((Belcrediho ulice)), Fochova to taky byla,
Budovatelská, to se tak měnilo jo, podle režimu.
JV: hm
JC: a teď je to myslím zase belkrédiho ((Belcrediho)), já nevim.
protože ten belkrédi ((Belcredi)) vlastně, ten znovu dostali ten
zámek, a tam všecko, všecko je v (Líšni.)
JV: takže to, kolik vám mohlo být let?
JC: no a pak sme se myslím přestěhovali a tam sem bydlela do, do
jedenácti let tam na té, na té, a tam na té Chajdě ((Kino Sokol
v Líšni)),
JV: hm
JC: to byla sokolovna ((Kino Sokol v Líšni)), pak měli takový ty
šatny, to byly okna a takový jako v domech, a tam mívali ty vývěsky,
co hrají v kině. tak jestli sem viděla prvně Na Svatém Kopečku,
JV: hm
JC: a to si pamatuju, to tenkrát byl ten ee voni von v rádiu aj
vtipy vykládal, ten Šindler ((Valentin Šindler)), von byl aj zpěvák,
ale byl to Stréček Křópal z Břochovan.
JV: ((směje se))
JC: a von hrál tam v tom filmu. a hrála v tom filmu Světla
Svozilová, to si pamatuju, Láďa Pešek ((Ladislav Pešek)), a vo- von
byl menší než vona, vona byla vysoká. jo, a pak tam hrála ta, tu
hlavní roli hráli jiřina štajmarová ((Jiřina Steimarová)), to ještě,
JV: takže Na Svatém Kopečku,
JC: to ještě byla taková oblíbená jo? a to je vlastně dcera toho
jiřího štajmara ((Jiří Steimar)), toho herce, to sem četla vo nich
ty knihy a teď sem četla vo [Kodetový,]
JV: [takže] tak dá se říct, že v těch jedenácti letech ee [ste
chodila.]
JC: [nó, to sem chodila] už spíš do to. a pak třeba...
JV: počkejte, ale myslím ta, ta první vzpomínka, to vám mohlo být
tak kolik let? ee kdy, kolik vám mohlo být let, když, když ee...
JC: no už sem se, a já nevím, s kým sem šla, ale s maminkou ani ne,
ta měla chuděra vždycky moc práce, tak jaksi,
JV: hm
JC: ta moc do toho kina, nebo s te- měla sem dvě tety,
JV: tak třeba šest let? [v šesti letech?]
JC: [no, to už sem tak] mohla.
JV: to už ste chodila.
JC: nó, [to už sme,]
JV: [to víte.]
JC: a voni mívali, voni to pak vod- několikrát hráli, to taky bylo,
to už sem pak až byla větší, tak sem si říkala, co voni dávali je
<nepřístupný, tak pak dávali ve dvě hodiny> víte, tak eště sem se
tak, jako děcka sme chodili ee jako na tu...
JV: jak často ste chodila třeba do těch deseti let, než ste ukončila
obecnou školu?
JC: no tak jednou [týdně určitě].
JV: [jednou týdně.]
JC: a na tu vorlovnu ((Kino Orel)) sme taky chodili.
JV: hm
JC: a na tu vorlovnu ((Kino Orel)) si pamatuju, von je vo deset let
mladší, ten bratr, že já sem ho měla na starosti.
JV: [to ste říkala.]
JC: [a já sem ho] musela vopatrovat, a von mně tam tolikrát utekl a
tak ho honil ten pán Kobza tam dělal toho, a já si pamatuju, ty
první řady, já sem vám to už možná tam do toho telefonu říkala,
JV: hm
JC: tam byly, tam seděli vždycky ti kluci všelijací, ti ma- menší, a
když byly ty kovbojky, tak to všecko drnčelo, jo, ale tak ňák ni-
JV: ale tak to když to když ste, když říkáte, že ste chodila se svým
bratrem, který teda se [narodil]
JC: [nó]
JV: v roce třicet šest, tak to ste teda chodila až za války.
JC: no to bylo [do té války do toho] pětačtyřicátého.
JV: [ve čtyřicátým pátým.]
JC: a to pak už sme, pak už sme měli takový, my sme se scházívali
v Dělnickým domě, víte, tam v Líšni, a to byly vlastně, tak jaksi
sem na to, že sem tam chodila, že ti jako kamarádi a to byly jako
popravenejch děti, tak sem vlastně tou členkou do toho káesčé
((KSČ)) to to ňák, nevim. až sem přišla do toho velkoobchodu, tak
sem vlastně přišla do jinýho prostředí a už, už mně to nic neříkalo,
ta. ale tam, tam teda dovopravdy sme chodívali, takže sme vodpoledne
šli do toho lesa, jak sem vám říkala, na ty Říčky, a to, a večer do
kina, to bylo, tak sme každej tejden třeba byli v kině, jo?
JV: jo
JC: ale vono nic jinýho, a my sme se tam scházívali, na tom
Dělnickým domě, a i sme tak tancovali, jako na zapřenou, vono to,
alkohol nebyl, takže my sme mohli být třeba lepší mládež než ty, co
zas přišli po nás, že.
JV: a to pořád mluvíme o válce.
JC: o válce.
JV: hm
JC: no a pak sem se vod-, z Líšně sem se vodstěhovala až
v sedumačtyřicátým.
JV: právě jako ee jiné dámy, se kterými sem vedl rozhovor, říkaly,
že, když sem se ptal, jak trávily volný čas, tak říkaly, že právě za
protektorátu bylo zakázáno tančit, nebo [respektive]
JC: [nó, né]
JV: že ty zábavy byly zakázány. [taneční.]
JC: [a my sme] tam na zapřenou tančili, ee...
JV: jako potajmu.
JC: potajmu,
JV: hm
JC: a tam dovopravdy, a tam se hrálo divadlo, víte,
JV: hm
JC: tak třeba, a tady ta, když byste se procházel Líšní, tou novou,
ta stará Líšeň, ta je vlastně kolem kostela, že,
JV: hm
JC. ale když se jede ee jako, ee to, padesát šestka nebo to, ta tam
nahoru, nebo osmička teď tam jezdí až, ta jezdí přes celou tu novou
Líšeň, takže tam je těch hodně jmen, těch ulic, po těch
popravenejch.
JV: hm
JC: a tenkrát, tam bylo moc divadlo dobrý. a to divadlo, to bylo
v tom Dělnickým domě,
JV: a vy ste sama hrála? třeba [ochotnicky]
JC: [taky] taky sem chvilku hrála a pak už, až sem se vodstěhovala
do Brna, tak si pamatuju, třeba tu polsko-, a ten tam, teď sem si
třeba vypůjčila Brňáci, knížku, a tam je třeba pan Antonín Doležal,
ten měl hudební školu v Líšni. a ohromně, von ty operety dirigoval,
a tak tam byly pěkný, to byly, to třeba ten Paganini byl lepší než
celý tady Na hradbách ((Divadlo Na hradbách)), jo, ale to je podle
mě teda, ale pak ee jako děcko, no, jako teda mladá hodně, tak
dávali Petříček a Pavlíček, to byl Stelibský ((Josef Stelibský)) to
teďka hodně, teďka je v tom, ten pan Veselý ((neidentifikováno))
z toho rozhlasu brněnského, dávají ty starý třeba šlágry a to, a to
bylo Petříček a Pavlíček a voni ee ti chlapci Petříček, to byl ten
pan Vondráček ((neidentifikováno)), to byl komunistickej starosta, a
pan Kučera ((neidentifikováno)) byl ňákej redaktor nebo něco taky. a
všeci sme plakali v tom sále, protože byla to veselá opereta, ale
každej si vzpomněl, že tatínka za to, jo, tak dovopravdy tak těch
vzpomínek je hodně. a tak tam se hrávalo teda divadlo,
JV: hm
JC: a to hrálo napřed u těch Slezáků, to je nahoře v Líšni u starýho
hřbitova, a ti pak se to přešlo do toho Dělnickýho domu, takže tak,
tak to sem taky navštěvovala, to divadlo, hodně. a to pak taky nějak
přestalo, ale teď tam, teď to ho vopravili,
JV: takže vy ste navštěvovala Sokol, orlovnu,
JC: orlovnu,
JV: a Dělnický dům.
JC: no, no a do Skautu sme chodili, a to ty to nás furt, furt sme
byli zrušený, <za Německa a pak za, po tom> osumaštyrycátým, no,
vždycky sme se vobnovili a zas to bylo takový, no.
JV: takže ještě před válkou ste jakoby to stihla, jo?
JC: no no no, [to ještě, to ještě sme byli]
JV: [(takže ste chodili) ( )] takže volný čas ste trávila
poměrně pestře.
JC: no tak já vám, tak jako ee musim třeba, tak sem ráda chodila do
toho kina i do toho divadla, protože sem to tak ňák potřebovala, no
tak...
JV: a chodili ste třeba na výlety? ee teda i mimo ten Skaut,
s ňákými kamarády nebo kamarádkami. [(byli ste někdy)]
JC: [no tak na ty, na ty] výlety se Skautem
JV: se [Skautem]
JC: [sme] chodili, třeba na Novej hrad ((Nový hrad)), jo
JV: hm
JC: tak to okolí, ty Bílovice byly, že, to byl tak jako...
JV: tam ste chodila od od kolika let? do Skautu?
JC: no tak to bylo eště, to už mně bylo dvanáct nebo tak, no.
JV: a vzpomenete si do těch deseti let, to ste chodila s maminkou?
do kina?
JC: ne, právě vám říkám, že s maminkou ne.
JV: s [maminkou ne.]
JC: [ta měla,] ta vlastně byla pořád zaměstnaná, tak tu sobotu
nedělu,
JV: takže s tatínkem?
JC: sme, ale kdepak tatínek, můj tatínek, to, to bohužel takový je,
von rád chodil do té hospody a hrál karty.
JV: hm
JC: takže von té mamince, co vona vydělala, to to je tak taková
historie, a no vůbec, je to takový, že to všecko vydržela, člověk si
řekne, vona jako takový jak teďka je, něco se děje, hned je rozvod,
tak tenkrát ty ženy se bály těch rozvodů a, spíš něco vydržely, když
ten, když ten mužskej nebyl hodnej, tak bych to řekla.
JV: dneska už to tak není.
JC: takže von vlastně ee chodil do té hospody, abych vám řekla, no.
JV: a takže vy ste chodila s ňákými třeba staršími kamarády nebo,
nebo...
JC: no tak musela sem s ňákou, ale tak já vám, nebo sem šla i sama
třeba, to protože to bylo tak blízko, že se nemusel člověk [bát,
jo.]
JV: [že se nebáli.]
JC: na tu sokolovnu. na vorlovnu ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel))
sem pak už brala toho, Toňana jo, Toňan mě tam, co sem ho měla na
starosti, jo,
JV: jo
JC: a no a pak už sme chodili, ee pak to sme chodili pak ty party,
JV: jo
JC: no tak to už nás chodilo víc,
JV: hm
JC: si pamatuju, dávali tu Vídeňskou krev ((Vídeňská krev)), to je
taky taková, krásný melodie a ((směje se)) voni voni taky začalo
houkat, tak sme to ani nedokončili, jo.
JV: takže v tom dětství ste spíš chodila sama?
JC: no, sama.
JV: jo
JC: tak jako tak já vám, tak kamará-, tak možná voni tam bydleli,
tak blízko, tak sme tak sme třeba šlo nás, ale, ee tak nějak si
to...
JV: takže vlastně ty kina ste navštěvovala ee tyhle dvě. Sokol a
orlovnu. ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel))
JC: no tam my tam, no a pak už až sme měli, až sme chodili, ty
party, to sme měli partu na tom Dělnickým domě, a vedl to tam pak
ten kulturní, to byl kulturní, takovej spolek, protože to nemohlo se
jinak, ten pan Jágr, von von byl akademický malíř líšeňskej,
JV: hm
JC: a von hodně...
JV: ještě před válkou nebo až za války?
JC: eště za války. tak ten byl tam tak předseda, a ten pan Šesťák
tam byl předseda, a tak tam se to tak ee tak to sme hodně chodili, a
jed- jednou za čas sme si udělali výlet do Brna. tak třeba na tom
Nebe a dudy, to si vzpomínám, to sme jeli ee se podívat do Brna, jo?
JV: hm a vzpomněla byste [si jak často?]
JC: [protože třeba,] třeba tam byly starší filmy, bych tak řekla,
jo? ale v těm tom Brně byly ty premiéry, ne?
JV: a vzpomněla byste si, jak často ste třeba vyjížděli do Brna?
JC: no tak zas tak často ne, ale párkrát sme šli, jo?
JV: jo
JC: pár- to byla Alfa, mám dojem do Alfy ((Alfa)).
JV: a chodili ste stále jako do jednoho kina, jako do Alfy ((Alfa))?
JC: [do do té]
JV: [nebo ste chodili] spíš podle toho programu, jak ste si
vybírali, kam [půjdete?]
JC: [no asi] podle toho programu, to Nebe a dudy sme určitě byli, a
to bylo jako už mockrát [dávali.]
JV: [takže] to nebylo tak, že byste měli jako svoje kino, kam byste
[chodili.]
JC: [ne ne né]
JV: důležitý byl program.
JC: jo jo jo. takže to protože v tom, v tej Líšni pořád ty dvě kina
byly. ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel))
JV: a vzpomněla byste si, jaký třeba byl postoj vašich rodičů?
k chození do kina, vadilo jim to ňák nebo zakazovali vám to [anebo
jim to bylo jedno, nebo vás v tom naopak podporovali,]
JC: [né, to vůbec ne. maminka,] ona byla taková hodná, ona měla
akorát té práce dost, protože měla v tom tejdnu pracovala, a pak ta
neděle, sobota, to bylo na úklid zas, a na praní, a tak, a tak taky
možná někdy šla, nebo měla sem dvě tety, co tam bydlely v tom malým
domečku, tak sem s nima taky někdy byla, jo, třeba, voni ještě to,
vono nebylo každej den, to kino. bylo sobota, neděle, pondělí.
JV: hm
JC: a pak bylo zase sobota, neděle a pondělí.
JV: a třeba vzpomněla byste si, co škola? jestli ve škole vás
učitelé nějak <varovali> nebo jestli vám doporučovali, nebo mluvilo
se o tom?
JC: no se školou sme chodili jednou za čas. byla byli sme na ňákým
filmu, a to mám dojem, že byl, bylo tam ten Trafalgar, to náměstí
Trafalgar. jestli to nebylo vo tom Nelsonovi ((Horatio Nelson)), že,
a to byla pak, taky byl hezkej film, ale to bylo ještě za války, ta
lejdy hamiltonová ((Lady Hamiltonová)), jo,
JV: hm
JC: von vlastně si ju nevzal, von byl jenom s ní tak jako...
JV: tak to už teda nemohlo být se školou, když to bylo za války.
nebo, [ste říkala že ste se školou chodili.]
JC: [za vál- no za války to sme šli se] školou, to na toho
Trafalgara,
JV: jo
JC: nebo na toho,
JV: hm
JC: to si taky vz-, Kozina ((Jan Sladký Kozina)), ten jak ty
<Lomikare ((pravděpodobně Psohlavci)), to sme se taky>
JV: takže se nijak nevyjadřovali ee k filmům, [(které dávali.)]
JC: [né, tak jako] já sem chodila pět let do klášterní školy,
JV: hm
JC: v Líšni byly dvě školy, za kostelem byla chlapecká, ale tam
chodily i děvčata, a já sem chodila pět let do tej klášterní školy.
ta je proti tomu, jak se jede do Mariánského údolí, tak je tam. teď
já nevim, jestli teď už tam škola není, byla tam pak mateřská, a tam
byly ty boro- boromějky, myslím Karla Boromejského, a tak to, tak
sem byla aj dost tak na ten kostel, tak jako sem to prožívala, že
sme chodili každej tejden byla ranní devátá hrubá, tak na té deváté
to bylo pro školy, a to si tak pamatuju, my sme byli na jedné straně
a na druhé byli kluci a ty byli fackovaní vod té učitelky Peškové,
protože ty to nevydrželi, tu hodinu být nějak hodní, jo, tak to si
tak nějak pamatuju. no a pak bývalo to vzkříšení, to ještě starej
pan hrabě belkredi ((Belcredi)), ten měl něco s nohou, tak a vždycky
tu svícu nesl, tak takhle sme to prožívali. a vorli ((orli)) byli
v těch krojích, sokoli , jo?
JV: hm
JC: sokoli vlastně, to nebylo. ale vorli ((orli)) ti chodili aj na
to vzkříšení na Velikonoce, a no a pak tam byla veliká, no vlastně
tam byla veliká část komunistů v Líšni.
JV: hm
JC: a právě byl ten pan Vondráček byl komunistickej starosta, pak
ho, pak ho zavřeli, popravili, takže to bylo tak...
JV: a vy ste se hlásila k římskokatolické církvi?
JC: ano, ano.
JV: a takže vlastně ste chodila každou neděli, do kostela.
JC: nó, tak, tak asi do těch, no, no co sem chodila do školy, no.
JV: do těch patnácti, [čtrnácti let.]
JC: [nó, nó, pak už] to víte, pak už to nějak...
JV: stalo se vám, že by vám někdy zabránilo jít do kostela kvůli
kinu? že byste dala [přednost třeba filmu?]
JC: [to né, to] dopoledne nebylo, a to. aj pak byly májový
pobožnosti, že, v květnu, a tak taky sme tak jako žili tím [víc.]
JV: [tak] myslíte, že to vaše vyznání ovlivňovalo to, jaké filmy ste
si vybírala? nebo jak ste to prožívala?
JC: no, abych vám řekla pravdu, já nevím, kdy ten film byl, to už
sem měla kamarádku tu Božku, a byly sme na nočním, motýlu ((Noční
motýl)). šestnáct mně bylo. to už sem rok pracovala,
JV: hm
JC: a to sem to sem proplakala, protože sem strašně těžko nesla, jak
von se k tej, ten Svatopluk Beneš k té Haně Vítové ((Hana Vítová))
zachoval, jo? vona vlastně ee si, vona pak kvůli němu měla, si
myslím život vzala nebo ně- nebo něco. to zas ten Hrušínský ((Rudolf
Hrušínský)) v té Humoresce ((Humoreska)) nebo, to mám možná
popletený,
JV: hm
JC: ale v tom, měla sem ho za takovýho em lotra, toho, ale pak sem
ho měla hrozně toho Svatopluka Beneše ((Svatopluk Beneš)) ráda,
protože to byl, to byl herec teda, to se musí nechat. a von uměl ty
lordy, a a takový to anglický zahrát krásně, že. ale to sem byla
nešťastná tenkrát, tak to na mě, takže dá se říct, že ten film ee
vlastně člověka tak ňák us- usměrňoval nebo, nemůžu říct, že by mě
zkazil, ale ukázal mi trochu ten, a to sem z toho byla nešťastná
teda. to sem byla, to mně bylo šestnáct, to už se,
JV: hm
JC: a vím, že mně to říkala ta, no, tak, tak sme to tak prožili toho
dost, že, protože třeba tu hajdrichiádu, ((heydrichiáda)) to byla
taky hrůza, jo, to to taky mně bylo vlastně šestnáct, a to sme taky
těžko prožívali.
JV: to bylo v jakém kině? tenkrát? ten Noční motýl, jak ste říkala.
JC: já si myslím, že na té sokolovně ((Kino Sokol v Líšni)). no
někde to muselo, to být protože to ještě sem o Brně neměla ani
tušení, že budu, že se budu stěhovat. v sedumačtyřicátým sem se
stěhovala pak do Brna, protože sem nemě-, my sme měli jen kuchyň a
světnici, a vona nám, bydleli sme u té tatínkové sestry a vona nám
nechtěla tu jednu místnost nechat, tak já sem dva roky bydlela tady,
tady je ten domov Marie Stejskalové, jo, na, za porodnicí, to je
Gorkého, no kousek, a pak to byla Titova, tak tam já sem dva roky
bydlela než to. tam byly hodně studentky a tam sme zažili ten
osumaštyřicátej rok, a voni to pak potřebovali pro ty zdravotní
sestry z porodnice, tak vyhnali aj ty studentky. a tam hodně
studentek bydlelo.
JV: em stávalo se vám to často, že na vás ten film působil, nebo že
ste si u něho uvědomila ňáké věci, nebo na vás,
JC: ano
JV: ňákým silným způsobem zapůsobil, protože třeba tadyten zážitek
byl [poměrně silný, takže,]
JC: [no to sem, to sem těžko nesla, ano]
JV: jestli se to třeba stávalo častějc, u více filmů.
JC: no protože sme to vlastně prožívali. no tak já sem pak taky
hodně četla, to je pravda, tak taky některý ty knihy, že, musim
říct, ale ten film dovopravdy zapůsobil, ten měl veliký, bych
řekla...
JV: takže myslíte, že pro vás byl tenkrát důležitý?
JC: chodit, no, to jo, to, to si nedovedu představit, že bysme nešli
do kina, to už tak bylo, a vono taky bylo to, i když třeba, tak na
to kino vždycky bylo, to bylo pár korun, to bylo, já mám dojem, že
to dětský bylo dokonce za padesátník, si myslím, ale nevím to tak
zas jistě, ale korunu určitě.
JV: bavili ste se třeba pak společně o, o tom představení filmovém?
o tom konkrétním filmu?
JC: no tak to sme probíraly s těma [děvčatama.]
JV: [probíraly ste to.]
JC: to už sme chod- byly ty kamarádky, to už, to už až sem byla
větší, tak už sme chod- to už sem nechodila sama.
JV: jo
JC: to, to spíš sem, spíš jako když si vzpomínám, říkáte to, když
sem začla, tak to si nevzpomínám s kým chodila, ale s maminkou
určitě ne,
JV: hm
JC: protože ta, a vona pak taky, vona byla taková dost upracovaná,
tak <vona když si zdřímla,> a tak jako už se to tak jako, už se to
tak stává i teď, že člověk, no, tak sme hodně, tak sme vlastně tó ee
prožívali, a pak sme zas ee pak teda nastoupila televize, to už sem
byla zaměstnaná, tak sme to vždycky všecko probírali, že, třeba ty
ee to byl ten seriál sága rodu ((Sága rodu Forsytů)), jéžiš já si na
to pamatuju, to sme probrali vod toho a toho, sme toho somse
((Soames)) sme neměli rádi a pak, pak se nám zdál hodnej, jo.
JV: to už byla jako padesáté a [šedesáté léta.]
JC: [to už, to už] bylo tó, no.
JV: [tak to už je ( )]
JC: [a ještě si za války] vzpomínám, Loď komediantů hráli, a to
zpíval tam ten robson, ((Paul Robeson))
JV: hm
JC: tu misisipi ((Mississippi)), to byly krásné filmy, ale voni pak
vlastně ee zakázali, ne? Němec se pak s tou Amerikou rozešel, že?
z kraje ještě ty americký chodily, ale pak už, pak už ne.
JV: měla ste ňáké oblíbené herce nebo herečky?
JC: no tak, ten ten byl byl krásnej, ten Tyrone Power, to bylo Tygr
z Ešnapru a Indický hrob, to byly taky takový filmy, jo, tam hrál,
no, nebo ten ee Rolf Wanka, tak ten byl takovej ten, se mně tak kór
nelíbil no ale, měla sem ráda Hrušínskýho ((Rudolf Hrušínský)), to,
to šlo vlastně ten Lízin let do nebe a Lízino štěstí, pan Boháč
((Ladislav Boháč)), ten taky měl protivný role, tak toho sme
nemilovali, ale toho hru- Hrušinskýho ((Rudolf Hrušínský)), já sem
měla takovej, nachystaný psaníčko, že mu napíšu, ale nikdá sem si
netroufla, nikdy.
JV: ještě taková doplňující otázka ee nepamatujete si, že by se
promítaly filmy na faře? nikdy?
JC: to ne, to nevim.
JV: dětem jako.
JC: to né, to spíš až teď sem tam nějak, je to pár let, byla, voni
ee sme ty děti, ty vnuky sme křtili v líšeňské faře, protože voni
neměli v kostele svatbu, tak voni pak nechtěli sez- ee je křtit, ty,
co neměli svatbu v kostele, tak ňák maminka z protekce, tak ee sem
tam zjistila, že už maj takovou mládež a začínaj hrát aj, tak to, to
je ee v tej Líšni to je taky taky tam bylo, ale tak já si
nepamatuju, to bylo, tak bylo tam, ty faráře, pan kaplan nás učil,
to sme se s ním hádávali, protože třeba v tom dějepisu vo těch
Husitech a tak, a vo Husovi to bylo jinak než von nám třeba řekl,
jo, tak to sme mívávali s tím panem katechetou takový debaty už
v tej měšťance,
JV: hm
JC: to už bylo v měšťance, jo, ale tak, to byl jako, to tak jaksi se
ani tam nedostal do těch, do těch jeho blízkosti, že, a tak, ale
dovopravdy si myslím...
JV: co se týče těch vašich diváckých návyků, tak od té druhé půlky
třicátých let ee vlastně, poté, co ste vyšla ze školy, z obecné
školy, tak to ste chodila, tak můžeme říct jednou, dva- jednou
týdně, jednou za dva týdny do do kina? [nějak pravidelně to bylo?]
JC: [nó, určitě.] určitě, to sme chodili, no, to sme chodili.
JV: takže i třeba [jednou]
JC: [protože] to se měnilo po týdnu se měnil ten program.
JV: takže každý týden.
JC: nó, to sem chodila, to...
JV: a poté, co ste nastoupila do zaměstnání, což bylo v roce čt-
[čtyřicet jedna,]
JC: [čtyrycet jedna,]
JV: ee tam ee změnilo se to nějak? to bylo ještě za války, že jo,
takže změnilo se nějak to navštěvování kina, chodila ste třeba
častěji, méně častěji?
JC: já si myslím, že sem chodila dost často, protože...
JV: takže [se to myslíte nezměnilo.]
JC: [nic jinýho, nic jinýho,] nic jinýho tak jako to by- to byla
taková zábava, ten to, ty filmy, a pak sem tak, kolikrát do roka
udělali tu premieru ňákou v tom divadle, že, tak to sme taky chodili
a...
JV: a to ste navštěvovala už teda po nástupu do zaměstnání i jiná
kina předpokládám, to už ste nechodila pouze a jenom do Sokola
((Kino Sokol v Líšni)) a do orlovny ((Kino Orel)), ale to už ste asi
[jela i do Brna.]
JC: [no tak do toho] Brna tak to sme jenom někdy šli, někdy,
JV: někdy.
JC: to nebylo tak zas často, jo, protože když byly ty kina jako
v místě, tak sme toho využili tam. ale vzpo-
JV: vzpomněla byste si ee v jakých všech kinech ste ste byla? jaká
všechna kina ste navštívila?
JC: no do ska- no pak už po tom pětačtyřicátým, jo?
JV: ne ne ne, ještě, ještě za války myslím, v těch čtyřicátých
letech.
JC: no já si jenom vzpomínám na tu al- Alfu ((Alfa)),
JV: hm
JC: a pak si vzpomínám taky právě jak se, jak trolejbusy do Slatiny,
tak je za tím mostem tady po leva, po levé straně tady bylo to
líšeňský nádraží, a po pravé bylo kino Slovan. tak tam sme taky cho-
byli někdy, v těch Černovicích. a jednou sem tam byla sama dokonce,
tak já sem musela být lačná taková, pořád ňáké ty tu, ňákou zábavu
nebo, sem to tak ňák potřebovala, no.
JV: to je pěkné.
JC: a tak sem tam byla, a taky houkali,
JV: hm
JC: a já sem pak šla pěšky, to to se divím, že sem se nebála, podle
kolejí do té Líšně.
JV: hm
JC: to je daleko, jo, voni to chtěli obnovit, ale neobnovíjou to
přes tu Stránskou skálu,
JV: jo
JC: vokolo Zetoru, ale už zas píšou, že ne. tam pak jezdila tramvaj,
no, ale to pak zrušili a byly autobusy a teď je ta osmička, ta jede
vlastně kolem židovskýho hřibitova, a tam projede, a ee kolem té
špičkové výtopny, jo, tam...
JV: ještě ňáké další kino? by vás napadlo?
JC: no ta sk- no na tu Lidickou ((kino Moravia)), no to je ale až po
válce.
JV: až po válce.
JC: až po. tu Lidickou ((kino Moravia)), no a pak sme chodili do
toho Jadranu ((Jadran)) a Moravy ((Morava)).
JV: ale až po válce zas.
JC: až po válce. to už sme bydleli v Králově Poli, tam sme teda taky
chodili.
JV: takže za té války pouze teda ta Alfa,
JC: nó Alfa,
JV: a pak ještě ee...
JC: a nevim jestli sme někde. ještě bývala Lípa. Lípa, ta byla na
Marxově, nebyla?
JV: ulice Marxova to je dneska?
JC: Marxova je, když byste z Cejlu byl ten Ergon, taková továrna, a
tak tak. a na přadla- a přišlo se pak na tu přa- Francouzkou, jo?
Přadlácká pak je tam [textil]
JV: [kino] Lípa, říkáte.
JC: kino Lípa.
JV: hm
JC: tam sme taky párkrát byli myslím, a...
JV: a třeba Jadran, Kapitol?
JC: Jadran. no ten Kapitol jo, to byla, počkejte, Družba pak to byla
nebo něco, nebo Máj? v tom tam sem pracovala pak plno let, na té...
JV: měla ste ňáké oblíbené kino třeba? líbila se vám ta skala
((Scala)) oproti Slovanu ((Slovan)) víc? nebo...
JC: no ta skala ((Scala)) byla pěkná, nó, to bylo pěkný kino. ta
Alfa taky, ta byla taková víc stísněná. ale ta ta skala ((Scala)) já
myslím, že bylo pěkný kino.
JV: a do skaly ((Scala)) [ste taky chodili za, za války?]
JC: [a to je dneska, ta je] pořád, ne?
JV: ano. tam ste chodili taky za války? do skaly ((Scala))?
JC: to si nevzpomínám, to vám nemůžu říct jestli, to si nevzpomenu.
byli sme na tom, já mám dojem, že sme byli v té Alfě ((Alfa)) na tom
Nebe a dudy, nebo...
JV: bylo naopak třeba ňáké kino, které ste neměla ráda? z ňákého
důvodu? kde se vám to příliš nelíbilo?
JC: no taky sme byli párkrát, ale to bylo už po válce, nó v tom, tam
dávali ty starý filmy. Mír, ne? na Hybešce ((Hybešova)).
JV: hm
JC: starý filmy tam dávali, sme tam jednou byli na tom kdo se bojí
virdžínie wolfové, ((Kdo se bojí Virginie Woolfové)) <ježišmarja
voni se furt,> ale to je divadelní hra,
JV: no to už sou osumdesátá léta.
JC: nó, to, to vlastně pak to dávali v televizi, že, a myslím, že
to, to ale u těch Mrštíků ((Divadlo bratří Mrštíků)), my sme měli
pak předplatný k Mrštíkům, ale pak taky už sme toho nechali, protože
už sme si připadali takoví starší, a bylo to dost hlučný, ale viděli
sme tam pár krásnejch těch, představení, u Mrštíků ((Divadlo bratří
Mrštíků)).
JV: ee chodila ste do různých kin podle toho, s kým ste tam šla?
jestli ste třeba měla kino, kam ste chodila spíše s přáteli, nebo
naopak ňáké kino, kam byste chodila ee se svým partnerem...
JC: no to já sem se pak, ee my pak po té válce sme, vlastně sme, ten
manžel přišel do té firmy ve dvaačtyřicátým, a tak sme to ňák
prošli, ten ee až po té válce, že sme to tak ňák společně budovali
nebo, tak to je takový nadnesený, že, ale tak sme tak víc začali,
tak já sem pak už vlastně chodila jenom s ním a, a už sem ani do
kina, ale někdy sem šla i sama třeba.
JV: hm a předtím, když ste spolu chodili teda za té války, tak
chodili ste třeba společně s těmi vašimi, s tou vaší partou? [s těmi
vašimi přáteli?]
JC: [jo jo to sme chodili hodně] jo, společně, no.
JV: a i s tím vaším budoucím manželem.
JC: no až po válce, no.
JV: až po válce.
JC: a von jednou, já si vzpomínám, byly volby v tom šestačtyřicátým
a poprchalo, tam byly to bylo tak ta Líšeň byla komunistická hrozně.
a ty babky a to všecko tam čekaly na ty výsledky a, a von, my sme
šli, a ee manžel, teda budoucí řekl, ježiš vono prší. a ta jedna
<babka řekla, co by pršelo?> ((směje se)) to si tak vzpomínám,
protože voni tam čekali, a vona dovopravdy, dovopravdy teda vyhrála
ta komunistická strana už v tom šestačtyřicátým, a já sem tenkrát
volila tu demokracii, toho lauš- ten Laušman ((Bohumil Laušman)),
voni se nehádali. ale ti se furt hádali s tou, s národníma
socialistama, to bylo takový,
JV: hm
JC: tak taky sme vo tu politiku tolik nedbali, to je pravda, ale
podle tak toho se mi nelíbili, tak sem tu trojku volila. no tak to
sme tenkrát šli ještě na tu orlovnu ((Kino Orel)), a tam sme vlezli
o přestávce, a dávali tu, Celý svět se směje. to ještě bylo, ty
ruský, nebo Děti kapitána Granta, že, to bylo, a tam byly ty pěkný
písničky a to. a to ještě sme tak jako vo přestávce tam vlezli, a
ještě se dívali. tak sme byli takoví, ee dá se říct lidově lační
toho, ňáké té zábavy, že.
JV: tak ono po válce asi docela, to je pochopitelné.
JC: no chvilku se tancovalo po té válce, tam byli hodně Rumuni, ti
vojáci taky. z Rumunska armáda, nebo ti se přidali k tomu, k té
Svobodově. a ti, to byli toho Malinovského ((maršál Malinovskij)),
to byli samí, jako říkávali, že to je z těch věznic, tak ti nebyli
hodní, jo, to sme museli utíkat aj před nima, před těma Rusákama. to
sou taky takový vzpomínky nehezký, no. ale pak se to tak, trochu se
začalo tancovat, ale to přešlo, no, to byla taková chvilková, tak to
sme se ňák, no a nakonec už nám bylo najednou jednadvacet, dvacet,
už zase byla ta mládež osumnáct, sedumnáct, už sme třeba si
připadali starší, jo, takže už to tak...
JV: myslíte tu mládež jakoby v Líšni.
JC: jo, jo, a já sem se pak v tom sedumčtyřicátým odstěhovala, a už
sem zůstala v Brně vod té doby. takže já už, ale do toho kina,
dovopravdy pořád jaksi, jak bych to řekla, dneska mě to nenapadne
jít do kina, protože já to neberu těm tvůrcům, že voni maj dobrý
třeba úmysly, ale nám, mé generaci už to tak ňák moc neřiká, že.
JV: hm
JC: a většinou, pravda je, že když sme ještě bydleli na Palacké
((Palackého třída)), proti tomu kinu Oko, tak to, co bylo, noviny
sme možná vodbírali, to, co bylo nazvaný, mělo škaredou kritiku, tak
na to byly fronty. to to, to sem...
JV: to je negativní kritika, no. [reklama taky.]
JC: [to se vždycky,] vono je to, je to těžko, víte, to co člověk, to
jinej názor, ale tak něco hezkýho abyste, já třeba si pamatuju to
můlin růž ((Moulin Rouge)) sem viděla, já sem plakala. a pak dlouho,
to bylo tak, ale teď už...
JV: můlen růž? ((Moulin Rouge))
JC: no, to bylo vo tom malířovi.
JV: myslíte a to bylo v jakém roce?
JC: no to už bylo, tak řekněme sedumdesát dva už.
JV: no já nevim, jestli ste viděla ten nový můlen růž ((Moulin
Rouge)), právě.
JC: ne. tam bylo, no von jako, a pak, dovopravdy tou televizí
vlastně to je tolik, už člověk do sebe dostává těch všelijakejch
těch, že už, a když šel do toho kina jednou za týden, tak mu to
zůstalo něco dýl, jo, než dneska sou taky pěkný, já nemůžu říct,
třeba to ee...
JV: takže spíš sledujete televizi doma.
JC: nó nebo ten se nám taky líbil, ti američtí, se mi líbil ten
spencr ((Spencer Tracy)), to bylo, to Hádej, kdo přijde na večeři
[to byl krásnej film.]
JV: [pamatujete si, když ste] ještě jako dítě, chodila ste třeba na
nepřístupné filmy?
JC: nó já si nepamatuju, že by mě někdo za-, né, asi né.
JV: ne.
JC: a voni to, si nepamatuju, že by mě někdo zahnal nebo něco. ne,
to ne.
JV: počkejte, jako že ste teda chodila a nikdo vás nevyhnal, nebo že
ste se nedostala nikdy. dostala ste se na nepřístupný film nebo
nedostala.
JC: já sem myslím ani nešla, protože tak ňák, tak ňák, ale tak...
JV: nebo si toho nejste vědoma, že byste byla na <nepřístupným
filmu.>
JC: tak, že by nás, to si vůbec nepamatuju [že by nás]
JV: [a chodila] ste třeba do kina bez placení?
JC: taky né, to sme vždycky, to sem ňákou tu korunu vždycky měla.
říkám, i když sme třeba neměli, maminka se hodně nadělala a to, ale
tak na to kino, to kino bylo velmi levný. to, kdo to mohl podporovat
tak jako, že to bylo tak tenkrát, nebo já nevím, jak si to
vysvětlit.
JV: přišlo vám to levné.
JC: to bylo, bylo to levný, no.
JV: hm a...
JC: a tam ještě, to už sem měla ty děti, tak to je tak padesát
čtyry, padesát pět, čtyři koruny tři koruny, no.
JV: a předtím v těch třicátých letech? to ste tak platila kolik?
JC: no tak si myslím, že korunu [nebo ee]
JV: [třicátá, čtyřicátá léta.]
JC: mně se něco plete, že děti platily padesátník.
JV: hm a dobře. a když ste teda chodila ee pamatujete si třeba, jak
ste se chovala vy a jak se chovali ostatní? konzumovala ste třeba
ňáké nápoje nebo ňáké jídlo?
JC: ne, to nebylo. no tak to se šustilo ňáký ty cukrlata, jo, ale
jakorát ty děcka v těch prvních, a vždycky tam chodili takový,
takový jak bych řekla trošku nezvedenci do těch prvních řad, jo?
<takže do té první řady> taky sem si nikdy nesedla, jo?
JV: to ste měla špatnou zkušenost.
JC: to, to né, tam ti byli, a voni řádili, jak ty kovbojky, to bylo
těch kovbojek hodně, to si...
JV: takže docela jako hlasitě se dá říct teda.
JC: jó, nó, ale říkám vám, jestli, jestli je někdo vyhnal, to nevím,
ale mně teda honili, mně toho Toňana mně honili. von mně vždycky ňák
utekl, se mu to nelíbilo.
JV: a teda asi většinou kluci reagovali při westernech.
JC: jo jo jo.
JV: ale naopak, když ste byla na nějakém romantickém filmu, tak to
asi tam moc kluků nebylo,
JC: ne.
JV: v první řadě.
JC: to si tak, to mně bylo, jemu bylo dva roky, mně bylo dvanáct,
že,
JV: hm
JC: tak to sem chodila na ty dětský [(do) kina.]
JV: [a bavila ste] se třeba během projekce s jinými diváky? šeptali
ste si, ňák, když vás něco napadlo,
JC: no tak sme tak byli, já si myslím, že sme, ani si nedovedu
představit, že bysme dělali ňákou tu,
JV: nechodila ste do první řady.
JC: ee ňákou když se školou. že nás tak ňák, že sme byli takoví
ukázněnější, si myslím.
JV: jo
JC: pak mě jednou pozvala ta, Hanička, na tu Polárku ((Divadlo
Polárka)). a von, já sem tam párkrát i vnuka vzala, a voni dávali
Kytici z Kytice, a to byli učni číšníci, nebo já nevim, a tak
Hanička říkala, no, babi, tam voni můžou dělat melu. ale ti se taky
chovali. buďto měli dobrý učitele,
JV: hm
JC: že je ukáznili, jo, tak to si taky vzpomínám, ani vůbec nebylo
žádný ty, jo, a tam, a voni pořád hrají, ta Polárka ((Divadlo
Polárka)). [já to tak pozoruju,]
JV: [vzpomněla byste si,] podle čeho ste si vybírala film? na který
půjdete? bylo to spíš podle kina, podle jeho polohy, anebo třeba
podle toho, jaký ten film byl, podle žánru, jestli byl romantický,
dobrodružný.
JC: jak za, no do té války, to sme to co dávali, a chtěli sme do
kina jít, tak nám to bylo jedno, jo? [to ještě nebylo]
JV: [že tam byl] každý týden [jeden film]
JC: [to ee jo] takže, to sme tak jako, ale pak už, [to bylo
všelijaký, to už]
JV: [pak už když ste si mohla vybírat,] tak ste říkala, že ste
s partou vlastně jezdili občas i do Brna, za té války,
JC: no tak to sme buďto, buďto, tak si vzpomínám, že sme tak jako na
ty, na to Nebe a dudy, to si tak vzpomínám, že sme všeci šli.
JV: a vybrali ste to třeba podle recenzí, v tisku, nebo podle
plakátů, že vás to zaujalo?
JC: tak to se tak vždycky rozkřiklo, co je pěkný [a co né, jo]
JV: [takže šeptanda.]
JC: jó, to bylo tak jako, já vím, že jednou tam dávali Jak to povíme
svým dětem ((neidentifikováno)), a já sem ty tety vzala. povidám,
poďte se na to podívat. a jim se to vůbec nelíbilo. takže to taky,
JV: <nelíbilo.>
JC: no voni, to zajímavý, ti Němci, to už byla ta válka vlastně,
JV: hm
JC: a voni na to, jak byli brutální a vedli tu válku, tak voni
milovali ty romantický filmy. a dodnes, jestli vy to tak třeba, já
si tu televizi, protože teď už tolik nechodíme na ty výlety a to,
tak ta, teď je ňáká taková, odpoledne dávaj tu Rosamunde Pilcher a
vona má pěkný knížky, ale je to spíš tak k té červené knihovně se to
trošku, jo?
JV: hm
JC: ale voni maj, a je to německý všecko a sou to anglický,
z Anglie, ze Skotska, třeba to Září, to je tak nádherná knížka vod
ní. tó, to teda, ať mně někdo řekne, je to červená knihovna, tak
s tím nesouhlasím, a to je, tam je hodně to pobřeží, ten kornval,
((Cornwall)) jo? já pak mám automapu mně děcka koupily, já se musím
podívat, anebo to Skotsko, to musí být jistě, podle jejího popisu,
krásný, víte?
JV: já vím, <já sem tam byl.>
JC: takže voni dodnes, ti Němci mají tohle,
JV: hm
JC: a ty jejich detektivky, to nestojí za nic, ale tady ty
romantický zajímavý,
JV: hm
JC: jestli ta příroda to dělá, teď sou pěkně voblečený, jo? a už sme
se přesytili vlastně, ta Amerika, ta nám to teda, von to ten mencl
((Jiří Menzel)) tenkrát po té revoluci říkal, ať nejsme oslněni tou
Amerikou a byli proti němu asi toto, a je to pravda. a voni, nebo
Francouzi maj taky lepší. a Briti, Briti detektivky britský,
JV: hm
JC: že, však vy to vlastně studujete, ne?
JV: ee dá se říct. ještě bych se teda vrátil trošku zpět, ty
informace ste získávala teda spíše ee že ste mezi sebou ee nějak,
jak ste říkala se to rozkřiklo,
JC: jo
JV: ste pak jakoby řešili, na jaký film půjdete, nebylo to třeba
tak, že byste cíleně ee sledovala rubriku filmů v novinách, nebo ste
sledovala...
JC: no pak si pamatuju, byly ty kinoreví, ((Kinorevue))
JV: hm
JC: a to byl, to sem si kupovala, nebo, to jo, to se mně [moc
líbilo.]
JV: [takže na] základě toho ste si pak vybírala.
JC: nó, taky, taky.
JV: hm a to bylo od jakého roku?
JC: nó, to už mohlo mně být dvanáct třináct. tak to je (dvacet),
třicet osum nebo, (dvacet třic-) to už aj pozděj, no vlastně byly
pořád ty filmy, ten, já nevím Kristián kdy byl, ale třeba to Hotel
Modrá hvězda, to bylo takový teplo v té sokolovně ((Kino Sokol v
Líšni)), že všici byli v košilích jenom, jo, a strašný teplo, takže
se mně to tenkrát zdálo, že jako do toho kina ee přece šel každej
lepší voblečenej, nebo to, já nevim,
JV: hm
JC: to se spíš na to [hledělo, víte?]
JV: [oblékali se (lépe)]
JC: a pak to tajdle se najednou všichni svlíkli z těch sak, protože
bylo strašný teplo, no.
JV: hm
JC: tak to bylo za války ještě, ten Hotel Modrá hvězda.
JV: a pak když ste si jako, mohla vybírat, nebo ste už jezdila i
třeba, ještě do toho roku čtyřicet pět, vlastně v téhle oblasti se
pohybujeme, do konce války, ale už ste třeba jezdila i do jiných
kin, tak ste si třeba ee bylo důležité pro vás ee jaký herec v tom
filmu hrál? nebo herečka? vybírala ste si i podle tohoto kritéria?
JC: no tak sme měli rádi, no tak já sem měla ráda toho pana, von byl
mladej, že, a ani jeden ten kluk nebyl tak hezkej, ten syn,
JV: a koho myslíte?
JC: jak Hrušínský ((Rudolf Hrušínský)) když byl mladej, tak to bylo.
a pak, to bylo, to já nevím kdy pak, ta Předtucha, tam měl blbou
roli, tak to sme měli na něho chvilku takovou, a to sme probraly i
s těma děvčatama, jo, to se tak ee...
JV: a čím, čím vás třeba zaujal, ten herec, ten Hrušínský ((Rudolf
Hrušínský)).
JC: von je takovej, já bych řekla, takovej líbeznej, nebo takovej,
já nevim. já sem vo něm četla teda myslim vo něm, tu knížku, a takže
vo něm tak, a teď von vlastně ke stáru byl takovej českej gabén
((Jean Gabin)), ne?
JV: hm
JC: by se dalo říct. von nemusel mluvit, měl ňákej posunek, a
stačilo to.
JV: chodila ste na ňáký film i opakovaně? třeba s tím Hrušínským
((Rudolf Hrušínský))?
JC: jó, to jó.
JV: víckrát, jo, že ste to viděla.
JC: nó. to jó, aj sem tak někdy i v tej televizi, když už sem to
viděla víckrát, tak mě to zas taky zaujme,
JV: hm
JC: a mám hrozně ráda teď i to, i takový ty, a i to, na ty režiséry,
jak je ta, právě mě ta Kytice, na ten Máj vůbec bych nešla, protože
to už sem si říkala, že se mně Kytice nelíbila,
JV: hm
JC: tak ten Máj, já nevim, a ten Brabec ((F. A. Brabec)), tak ten se
mně nelíbí, ten Brabec ((F. A. Brabec)), ten režisér. no ta to, to
nevim.
JV: bylo...
JC: to už bych vám tady všecko, zha- všecko zhatila, [kdybych
vykládala] vo těch novejch.
JV: [ne ne ne, to nevadí.] ale, ale ee držme se radši teda v těch
čtyřicátých letech em bylo pro vás třeba důležité, jestli ten film
byl černobílý nebo barevný, hrálo to ňákou roli, nebo vám to bylo
jedno? nebo [vás naopak třeba ( )]
JC: [no to nebyly ( )] já myslím, že barevný ani nebyly, jo, to
nevim, až....
JV: po válce.
JC: až pak, pak nějako to, Jih proti severu pak ňák spravovali na
barevno, ne?
JV: to mohl být jaký rok? válka ještě?
JC: né, no Jih proti severu, to nebylo, ten byl akorát ta Loď
komediantů, to si vzpomínám,
JV: takže vy si nepamatujete, že byste viděla barevný film [ještě do
konce války.]
JC: [ne, ne, to ne.] to sem vůbec, jestli byl to Dům u jezera, vim
ty Němci měli něco barevnýho,
JV: hm
JC: to vím, že byla ta válka, taková jako, a voni měli takový
romantický filmy. ale voni prej to, aj i těm, promítali vlastně těm
vojákům, ne? nebo něco se tak.
JV: vzpomněla byste si třeba jestli, jestli jste ještě v tom
ranějším dětství viděla ňáký zvu- ee němý film, právě? nebo všechny
filmy byly zvukové.
JC: no já myslím, že to bylo za mě už byly zvukový, no.
JV: zvukové hm
JC: to bylo, to, no museli sme tohleto, no jako prožívat, co sme
v tom kině viděli, protože v jednom filmu, vona krájela nudle, a
vona tak to tak jako, a já sem přišla a říkala sem tetě, podívej se,
vona tak ti to tam krájela, taky ty prsty, jo. takže sem, to si
vzpomínám, že tetě (Maří) sem to vykládala, a tak jestli s nima sem
taky chodila do toho kina. s maminkou teda ne. no a tatínek, ten měl
tu hospodu, co vám mám povidat.
JV: hm to ste říkala, no. a bylo třeba pro vás důležité ještě,
jestli ten film byl německý, francouzský, americký, vybírala [ste
si? né, bylo vám to jedno.]
JC: [né, né to sme, to sme] to sme ne to. my sme ani, i ti Němci, já
vám říkám, a to byla německá firma, a měli sme tam takové dvě dámy,
a ty byly zlý.
JV: myslíte teď [tu vaši práci.]
JC: [a vykládaly,] v tej práci. já sem přišla v jednaštyrycátým. tak
tam byli Němci, ten pan prokurista byl hodně hodnej, ten Sajdl. pak
tam byl ňákej pan (Kučeraur), a ten chodil s tím křížem, nebo s tím,
a ten, nazdar Češi! řekl. von byl možná trochu rapl, no ale, tak pak
tam byla ňáká (lujze filip), s tou sem byla na Muži nestárnou. to
byl Pivec ((Jan Pivec)), že?
JV: hm
JC: s tou, vona byla tak hodná, ta líz- lí- (lujse), Lízinka
(filip). takže já sem jako, i když ti Němci byli, a zavírali,
koncentráky, víte, tak všecko, ale ten člověk, když vedle mě
pracoval, tak já sem nemohla ho nenávidět. mně připadal, že nebyl
špatnej, no. takže, to, [pak tam]
JV: [takže to] byla vaše kamarádka teda? nebo...
JC: né, z práce, z práce.
JV: spolupracovnice.
JC: pak tam byl ňákej Čapek, ten šel na vojnu, a von vám, a za půl
roku už přišel bez nohy. a chodil se tam dívat, jo, za náma. takže,
tak jak, víte tak jak, nevim. tak sme takovou ňákou, hrůza hrůza, to
jak furt s tím komunismem to taky tak řešíjou, tak když ten člověk
byl hodnej, tak to si ho voblíbil, nebo já nevim. to sme tak
neřešili, no.
JV: ee ještě k těm filmům, měla ste třeba oblíbené ňáké ee žánry
třeba? měla ste ráda určitý typ filmů a pak zas ňáký ne, třeba
romantický, já nevim ee nebo, teda myslím už když se pohybujeme
v době té války, kdy už ste byla trošíčku starší, a už ste si fakt
vybírala. a chodili ste třeba s ostatními...
JC: ne, to sme, vám to povidám, to bylo každej tejden bylo jiný, a
tak ňák abych šla jenom na detektivku, vono to ani tak nebylo já si
myslím. to...
JV: ale třeba jestli se vám ňáký filmy líbily víc, a ňáký méně, tak
sem to myslel. jestli třeba ste jako šla i na detektivku, i když ste
ji neměla příliš ráda, teď vám jakoby napovídám, ale spíš se chci
zeptat na to vás, jestli si vzpomenete třeba jaký typ filmů ste em
opravdu oceňovala.
JC: no tak byly pěkný ty, když tak jako ta historie se [ňáká]
JV: [historické.]
JC: k tomu objevila, že. to bylo třeba to, to bylo takový. jako
v divadle sem třeba měla ráda operety. já nevim, tady to tak
dodělali to Brno, tak voni to dodělali všude, ale tak ty libreta
byly jako slabý. ale tak ty hudby, to bylo krásný. tak nevim, tak
to, co bylo, a nebylo kam, tak možná nebylo kam jít, ale když sme,
tak jednou tejdně sme v kině určitě za té války byli.
JV: a co pro vás třeba dělalo film dobrým filmem. kdybyste to měla
ňák teď definovat. váš vaše osobní ňáká definice dobrého filmu. co
je to dobrý film pro vás třeba?
JC: no muselo tam vo něco jít tak jako, no ňákej problém a to, a
tak. to sme si aj poplakali, že, třeba voni třeba byly ty časopisy,
za války byla Moravanka, Hvězda, List paní a dívek, a ve hv- teďka
ty romány vycházely a byly zfilmovaný, jo? tak to bylo, ty Umlčené
rty, to vám, to bylo takovej film, to muselo být za války eště,
JV: hm
JC: protože vona ee nějak měla ňákou nehodu a ztratila paměť, dceru
si vzala bohatá rodina, a vona u ní sloužila. to sme proplakali
všecko, to se, [to se plakalo, jo.]
JV: [že se vás to tak dotklo.]
JC: Umlčené rty se to, a vona pak si měla brát někoho bohatšího,
protože byla z bohaté rodiny, to tak vlastně v těch filmech bylo,
že?
JV: hm
JC: to buďto ta chudobná tak taky se dostala,
JV: takže ste to [prožívala ( )]
JC: [jó, a ty Umlčené rty,] v tom vám hrála ta Anna Letenská, a voni
ju popravili. to byla ta herečka, byla dovopravdy popravená, někdo u
ni spal, za té hej- hajdrichiády ((heydrichiáda)), a teď jako, teďka
dávali v televizi, já sem jenom tam viděla kousek, kat ni- nepočká
((Kat nepočká)), jo? to hrála Bohdalová ((Jiřina Bohdalová)) už se
ee s Radovan, ne Radoslav Brzobohatý tam hrál už v civilu toho
gestapáka. a to bylo, to si myslím, že bylo něco tak jako, ale vona
nebyla ňáká veliká herečka ta let- ((Anna Letenská)) ona byla
herečka taková, takový no tak ta, no tam hrála právě v těch
Umlčených rtech ((Umlčené rty)) nebo Srdce v soumraku, jo? to taky.
a to bylo hodně, že v tom časopisu to šlo,
JV: hm
JC: a pak, nebo pacientka doktora Hegla ((Pacientka Dr. Hegla))
taky. to bylo, no to byly vlastně takový by se dalo říct, ale když
byl člověk mladej, tak to ani tak [nějak]
JV: [a šla] ste třeba na ňáký film víckrát?
JC: jo, to na tom <na tom kopečku ((Na Svatém Kopečku)) sem musela>
vidět mockrát. no na tom svatým kopečku ((Na Svatém Kopečku)).
JV: a jaký druh zábavy ste vlastně ještě měla ráda? vy ste říkala,
že ste chodila do divadla, to víme,
JC: do divadla, no to sem...
JV: ee ty taneční zábavy jako byly zakázány, [ale zase ste říkala,
že ste potajmu se scházeli,]
JC: [no, to sme tam, to sme tam trošku, no,] a pak sme chodívali
třeba až na Říčky k tomu Jeleňovi,
JV: hm
JC: teď je tam něco, taky sem vo tom četla, tak tam sme zpívávali,
ale nesmělo se tancovat, to byl strach.
JV: hm
JC: kdyby se tancovalo, aby to jak řeklo takže, ale ty divadla,
JV: poslouchala ste třeba rozhlas? [ňáké ob- oblíbené relace.]
JC: [no to sme, to sme, to] je letos pětaosumdesát let, to maj pořád
v rádiu,
JV: hm
JC: a dovopravdy sem teď ňákou, někde se, jo na něčem sem byla, a
tam se řík- tam se ptali, proč rozhlasový hry už nejsou,
JV: hm
JC: v rozhlase, jo? protože já sem třeba, my sme brzo měli, to rádio
sme měli brzo,
JV: hm
JC: tak já si vzpomínám ee ten Uloupený život, to bylo krásný v tom
rádiu, to jako...
JV: a mimo jiné ste teda ještě četla knížky?
JC: nó
JV: a sportovala ste nějak?
JC: no tak to už, no tak do toho Sokola sem chodila, no, tak býval
slet, to vím, a pak bývaly šibřinky, no.
JV: a vy ste chodila teda do a, ne do Orla.
JC: nó, a voni pak, pak to vlastně zrušili všecko, takže vod
třinácti do těch devatenácti se nedalo nikam, že.
JV: hm
JC: to všecko bylo zrušený, ten Skaut, Sokol, vorel ((Orel)),
všecko. a válka začla, bylo mně třináct.
JV: a teda pak ty výlety s tím Skautem, ale...
JC: jó, to sme chodili, ale dokonce sme pak, ale to už bylo po
válce, sme měli, měli tady, Černovice u Kunštátu sme měli tábor a já
sem tam vařila knedle, knedle ty kynutý, to vůbec si nedovedu
představit, že sem si dovolila nebo vodvážila, to se nemusí podařit,
že? to se může zleknout. no vůbec, no já si vzpomenu, že to vůbec
byl člověk tak vodvážnej,
JV: hm
JC: že, ale to toho, já sem byla po válce v tom Jinošově u Náměště
nad Oslavou, a tak v tom šestačtyřicátým tam přišel doktor Beneš
((Edvard Beneš)), prezident,
JV: hm
JC: to mám taky hezký vzpomínky. von tohle, teď sme vo něm četli,
právě my v těch, v středu v těch klubech, jo, tak vona mně dala,
vona musela vodjet, ta paní Střechová, tak mně dala, že to nevíme vo
prezidentech, a tam vo něm hezky, voni vo něm už moc škaredě mluví
sem tam vo tom Benešovi ((Edvard Beneš)). ale já si ho pamatuju
z toho Náměště ((Náměšť nad Oslavou)), von už byl vetchej takovej,
von už byl nemocnej pak hodně, ale tam, a vona mu, a voni ti skauti
pekli jablíčka,
JV: hm
JC: hruštičky, a vona mu říkala, podívej se Edoušku ((Edvard
Beneš)), vem si tu hruštičku. to si tak vzpomínám. no a tančili sme
tam, ňákou besedu, před ním. a tak to, to mám taky hezký vzpomínky,
no.
JV: vzpomněla byste si, jaké byly rozdíly v těch kinech, které ste
navštěvovala? v interiéru, v ee...
JC: no tak ty, to vlastně, to nebylo nějaký to. to bylo...
JV: mezi tím Sokolem a Orlem ((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel)) byly
ňáké rozdíly větší?
JC: ta vorlovna ((Kino Orel)) myslím byla lepší, no. jako lepší
sedadla, ta sokolovna ((Kino Sokol v Líšni)) byla taková, no tak
tam, tak pak když byl ples, tak to voni vyklidili, no a ples, plesy
byly až po válce vlastně. no, to nebyly ňáký veliký takový ňáký. ta
skala ((Scala)) byla pěkná, to jo,
JV: hm
JC: ta Alfa byla víc taková ee těsně, nebo tak, těsnější,
JV: hm
JC: ale, ale nevím ještě ňák, jo? ale...
JV: ee vzpomenula byste si, z čeho se skládal program projekce?
jestli em tam byla přestávka například mezi filmem a ňákým
předfilmem?
JC: no bývaly ty týdeníky.
JV: týdeníky.
JC: a můj manžel, ten miloval týdeník, ten když sme měli přijít
pozdě, tak hrozně toho litoval, protože ten týdeník to, a pak ještě
bývaly, nebo kratičký filmy, a to [všecko se pak]
JV: [a reklama?]
JC: no reklama byla pak, byla už nějaká, ale to jako děcko, to
nevim.
JV: a přestávka teda byla třeba?
JC: přestávka já myslím že né. ani né. to nevim, to teda bych vám,
to neřekla, ale...
JV: a bavilo vás to třeba? ste říkala, že manžela to zajímalo, ty
týdeníky hodně, tak...
JC: jó, no tak to jó, já vím, že jednou sme šli pozdě, a vona mu
ňáká babka v Líšni povídá, to sme byli v Líšni, ale už to bylo po
válce, a von teprv je, teprv je týdeník. a von mně povídá, já na to
hlavně se těším. to von mně povídal.
JV: hm a vy ste se třeba taky těšila? nebo vám...
JC: a tak to bylo, to nebylo nezajímavý, no, tam se vždycky něco
dozvědělo, že? no já si myslím, že ten ee že to škoda, jestli dneska
už ta mládež nemá na výběr takový ňáký ty filmy...
JV: byla ste někdy přítomna promítání filmu v domácnosti? že měl
někdo třeba, otec vašich ee někoho z vašich přátel doma promítačku?
JC: ne.
JV: ne.
JC: to sme neměli. my sme byli tak jako...
JV: ee jak na vás zapůsobily ty změny, které nastaly po roce třicet
devět? za protektorátu, zavedením protektorátních předpisů? ee
cítila ste to nějak os- dotýkalo se vás to nebo, ee jak vlastně ste
se v té době ee cítila?
JC: ee no tak tu tu hajdrichiádu ((heydrichiáda)) sem těžko
prožívala, to sem měla strach, že budeme všichni jako mrtví,
JV: hm
JC: nebo něco, to mně bylo těch šestnáct, jo, to bylo dvaačtyřicet?
JV: hm
JC: dvaačtyřicet. ty Lidice, já nevim, já sem si myslela, že to
jako, tak zas všecko sme neprožili tak zle, jo? protože sme možná to
velký nebezpečí ani tak netušili. nebo, nebo sme byli tak jako,
[tak]
JV: [takže] váš život za té války byl poměrně normální? zas tak nic
zásadního se třeba nezměnilo?
JC: no tak ee vám to říkám, z toho mýho příbuzenstva nikdo zavřenej
nebyl, jo?
JV: hm
JC: ale byli třeba, byl ten náš strýc Frantík byl velikej komunista,
a von, když byla ta stávka tady v Oslavanech, ne Oslavany, Zbýšov
Rosice,
JV: hm
JC: tak voni ty děti dávali do rodin, jo? tak aby jako, že měli
hroznou bídu, jo?
JV: hm
JC: tak to já vám nev- to sem mohla chodit do třetí třídy. tak kolik
to bylo. to, to byla určitě ňáká krize a to jestli to byl
dvaatřicátej nebo tak ňák, tak voni vzali ňákou Vlastičku Brázdovu,
a vona spala u toho stréca Frantika, ale k nám chodila na jídlo a
naša, moja maminka, to byla sestra, a říká, náš Frantik, ten je
chytrej, ten je chytrej, von si veme tu, ale krmit teda musíme my,
ale ne, nevyčítala to nějak a to, že tam bydlela. nebo von měl ňáký
letáky, tak to donesl k sv- to ještě žila babička, tak na půdu
k babičce, ani doma si je nenechal, tak takle sem něco jako, jo, ale
ee no říkám vám, asi je to mládí takový sobecký nebo něco, to velký
nebezpečí, a jistě i v těch, v té válce taky už ukazovali i v těch
týdeníkách, ty Němce a to všecko, ale pak se ňák věřilo, taky, nebo
ten rozhlas sme vůbec neposlouchali cizí, protože jestli sme to
buďto nechytli, nebo vám říkám, maminka ta měla chuděra ta byla
sedřená, děda šel do hospody, toho zajímaly karty, tak aby někdo
poslouchal třeba Londýn, a měl ňáký kvůli tomu nesnáze, tak to, to
ani nemám zaznamenaný, protože,
JV: hm
JC: no a tak, to se pak věřilo, teď tam, vlastně bylo hodně, nad,
vlastně nad Líšní je pak Horákov, Mokrá, to sou ty lesy, a tam ee
v noci už jezd- bylo slyšet už cizí letadla, a voni tam jako
posílali ty balíčky těm partyzánům a toto, to sme zaznamenali, jo, a
tam to bylo aj slyšet, ty letadla a to.
JV: takže ňák ste se jako [tak moc nebáli.]
JC: [ale tak nějak,] tak nějak to, ale pak ti chlapci vodešli, tak
jako z té party, tak vodešli jeden do Vídně, jeden tam do Králik a
to, tak byli nasazení a to,
JV: nuceně?
JC: ale tak se to všecko, jestli to mládí to umí nějak strávit lepší
než ti staří, tak tak nějak...
JV: vědělo se o ňákých kinech, že byla německá nebo naopak česká?
že tam chodí spíš Němci nebo Češi? věděla ste?
JC: no tam, tam nebylo tam nebylo moc Němců v Líšni, ale stavěla se
tam německá škola,
JV: hm
JC: ale to pak shodou okolností sem s tím stavitelem, s tím panem
Řezankou byla zaměstnaná u toho investora, a von říkal, ta bude, ta
ne- tu nikdo nezbourá, ta byla tak festovně stavěná, protože my sme
ju stavěli tak dlouho, jo, aby jako, tak to to byla něme- a tam, tam
nebylo moc ňák Němců nebo, nebo tak nebo sme měli ty svoje zájmy a
ňák se vo to člověk nestaral.
JV: vy ste to už, vy ste to už říkala na začátku ee do toho kina ste
nepřestala třeba chodit než, než před válkou, ta frekvence byla tak
asi stejná, jednou týdně dá se říct? i za té války?
JC: no to sme chodili, a pak po té válce, to že sme s manželem
chodili, no tak to sme taky vlastně do toho kina chodili, no.
JV: ten výběr filmů, ten se asi taky zase nezměnil za té války,
jelikož ste chodila pořád ee většinou buď do Sokola nebo do Orla
((Kino Sokol v Líšni a Kino Orel)),
JC: no jo.
JV: a pak když ste si vybírali...
JC: no takže sme mohli jako třeba jít v neděli a pak i v pondělí
třeba. třeba v neděli na sokolovnu ((Kino Sokol v Líšni)),
v pondělí, to vím, že v pondělí, to sem taky jednou byla myslím.
JV: ee vzpomněla byste si, jak se třeba diváci za protektorátu
chovali při filmových projekcích? jestli třeba někteří hlučili, nebo
naopak tleskali, smáli se.
JC: to sem, tleskat sem v životě v kině nezažila.
JV: ne.
JC: to jak teď třeba čtu, že to mělo ee jako tohle, odezvu, tak to,
to ne, to se tak...
JV: vzpomněla byste si, že třeba někdo ee při filmu hajloval? když
se třeba na plátně objevil Hitler ((Adolf Hitler)),
JC: ne
JV: tak někteří ze strachu se přidali k [Němcům.]
JC: [ne, to ne.] to, nebo sem se nedívala, nevim, to mě ne to,
JV: nevšimla ste si.
JC: myslím, že tam jich bylo málo, to si vzpomínám že tam jich bylo
málo, taky se k Němcům dali někeří,
JV: Češi?
JC: tak je vodsoudili, ale něco tak jako, jako mezi sebou je
odsoudili, že šli k těm Němcům, ale tak nějak, nevím, tak se tak
jaksi, tak to tak všechno uteklo ((směje se)) že tak nějak to né,
to, no.
JV: takže když ste se dívala na nějaký ten německý propagandistický
týdeník, tak ste [nějak to moc neřešila.]
JC: [no tak ee my možná] z té rodiny sem byla tak vychovaná, že ti
Němci nemůžou vyhrát, jo?
JV: aha, tomu ste věřila.
JC: tomu se tak věřilo, jo?
JV: že to nakonec dopadne všechno dobře.
JC: třeba to, ten Stalin, to bylo, to byla osobnost, to vůbec nikdo
nevěřil, že von tam nechal postřílet těch důstoj- to se neví, buďto
se to nevědělo, nebo ee říkám vám, tak ten otec můj ee na ňákej
vliv, tak jak třeba čtete knihy a ten, nejvíc na mě zapůsobil můj
otec, to nemůžu říct, protože von byl, von byl nadřenej, brzo ráno
vstával, pak si trochu zdříml po vobědě když přišli, a pak šel do té
hospody. no a pak zase brzo ráno vstával a to, takže...
JV: takže [on se ( )]
JC: [tak ňák sme se,] ale přitom sme se všeci, tak se mluvilo pak
třeba, a že nemůžou vyhrát, to se tak věřilo, já si nepamatuju, že
by, až bude po válce no tak, pak ta válka, ta fronta to tam šlo, to
jako sme zažili, aj i to bom- aj tohle, a tak než se to zas všecko
urovnalo, že.
JV: vzpomněla byste si na první návštěvy kina po konci války? a na
tu atmosféru, která byla? bylo to něčím specifické, ňáká velká
euforie mezi diváky,
JC: no, vzpomenu si právě na té orlovně ((Kino Orel)) pak byla
taková jako estráda. a to se, to ještě byla válka,
JV: hm
JC: a už se tam byly ňáký ty písničky, to si to taky, a já nevím,
proč to bylo na vorlovně ((Kino Orel)) nebo kdo to pořádal, ale už
v takový, že už bude po válce, jo? že už, už je to tady.
JV: už to bylo asi na jaře ee čtyřicet pět.
JC: ano, ano, čtyřicet pět. tak to sem, a to na té orlovně ((Kino
Orel)) se vlastně nic nekonávalo, žádný divadla, jenom to kino tam
bývalo, jo?
JV: hm
JC: a pak to tam, pak tam byla najednou ňáká estráda, že tam
účinkovala ta Miluška Králová ((Milena Králová)), ta si pak vzala
jednoho toho syna belkrediho ((Belcredi)), co ho tady nechali,
JV: hm
JC: ten chudák byl pak ee aj von pak brzo umřel, aj ho zavřeli, já
nevím, voni všeci pak utekli, jo? jestli po tom únoru nebo tak, a...
JV: ee tak estráda, jak ste říkala, tak ta byla jenom jedna nebo
jich bylo [třeba více.]
JC: [jedna.]
JV: jenom jedna.
JC: to bylo před, a to už sme všeci věděli, že už ně- že už bude
Německo pryč,
JV: hm
JC: a nebáli se nějak, jo? to mně to tak přišlo teda.
JV: vzpomněla byste si, jak třeba dlouho to bylo před koncem té
války?
JC: no tak to bylo v květnu, tak to mohlo být někdy duben, březen
duben,
JV: jo
JC: tak nějak, už těsně.
JV: hm
JC: ale eště, [eště]
JV: [a byli] tady ještě Němci, jako vojska? vojáci?
JC: tak v Líšni nebyli.
JV: nebyli.
JC: né, né
JV: ale v Brně třeba.
JC: v Brně no tak, já vám já vám teda...
JV: tam pravděpodobně byli, že jo, protože tak vlastně ta okupace em
[nebo ( ) bylo jako v dubnu.]
JC: [já si vzpomínám, já] sem přijela do teho zaměstnání, do toho
Černovickýho nádraží, šla pěšky, po té Křenové přes most přes
Svitavu,
JV: hm
JC: a ee pak sem šla do práce, pak zahókala kukačka nebo co to bylo,
to Vídeň nějak, ta brzo upozorňovala, že letí ty letadla, a babka
tam z té ulice proti, to je já nevim která, no proti tomu (helpru),
to bylo jak sou teďka papírny tam byly. tak ta už šla si s tím ee
měla židličku a ta už šla do krytu. a to už sme věděli, že bude,
JV: nálet.
JC: že bude nálet,
JV: hm
JC: no tak byl škaredej toho dvacátýho listopadu čtyřicet čtyři, to
si pamatuju, ale tak ňák ty Němce, no Němce si pamatuju, že bylo
takový předjaří, ten sníh s vodou, na motorkách přijeli, a to
ukazovali aj v televizi.
JV: čtyřicet pět myslíte?
JC: třicet
JV: třicet devět, jo.
JC: třicet devět. patnáctýho [března.]
JV: [já sem nevěděl] jaký rok myslíte.
JC: no tak to, ale říkám vám, no tak to ty děcka, no, asi to
nebezpečí sme tak zlý neviděli, nebo, nebo necítili, přece jenom to
stáří, a pak až máte, tak už, to víc sem měla strach, když manžel
byl na tej, na tej, na tom Slánci ((Slanec)) na ty Košice, když byla
ta padesát šest, ta revoluce, tak jednou ňákej voják, tam na Palacké
((Palackého třída)) sme bydleli, že, tak hledal něco, tak sem měla
za to, že mi de oznámit, že je třeba mrtvej. to sem měla hroznej
strach, no.
JV: já bych vám tady předložil teď seznam filmů, a právě bych ee
právě by mě zajímalo, jestli vám, jestli si na ty filmy jednak teda
pamatujete, že ste na nich byla třeba v kině přímo, a pak jestli
s nimi třeba máte spojenou ňákou vzpomínku em třeba s kým ste ten
film viděla, nebo jak na vás zapůsobil, jestli se vám líbil. a jedná
se teda o vzpomínku na sledování do toho roku čtyřicet pět, už teda
nemyslíme tím reprízy v televizi.
JC: jo jo jo.
JV: to původní sledování. případně jestli ste ňáký film viděla
víckrát, tak co to pro vás znamenalo. ee je to tak, že vlastně tohle
už sou dvacátá léta, tady je to jako od nejstarších [po nejnovější,]
JC: [tak to si nevzpomínám.]
JV: takže to je rok asi tak dvacet šest, to vám byl třeba [<tak rok,
jo>]
JC: [to, to jo, to]
JV: tady už je ten rok třicet dva, to sem si poznačil,
JC: jo
JV: protože to vám už bylo teda [šest let, že jo,]
JC: [ten, jo,] ten polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) to sem
viděla, To neznáte Hadimršku,
JV: kdyžtak si to můžete u toho udělat čárku třeba jestli,
JC: toho sem viděla, jo. toto nevim, ten ten taky sem myslím viděla,
šest žen ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to ne. tu matu hari ((Mata
Hari)) no to nevim. toto jo, to sme chodili. to taky, to taky, toto
jo, to taky dost často hráli, to bylo hezký, to byly ty písničky.
JV: takže ste toho viděla hodně.
JC: ten taky, toto toto pak nějak sme nedokončili, jo, to sem s tou,
dobrodružství ((Dobrodružství barona Prášila)), jo, to sme taky,
Tanečnice jo, to sem myslím viděla, to byla glázro- Glázrová ((Marie
Glázrová)). toho Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)) jo, tu Sobotu
((Sobota)), Její oběť, to nevim.
JV: no, takže tady z těch filmů, které ste si zaznačila ee ňáký,
ňáký zážitek máte s nimi spojený? něco, něco, nemusíte se vyjádřit
ke každému,
JC: ((směje se))
JV: spíš mě jenom zajímá, jestli opravdu jeden, nebo ňáký z těch
filmů, který ste si teď jako ee [zaznačila]
JC: [no to sem,] třeba ta Vídeňská krev měla krásný melodie, no že
sme ten konec neviděli. pak sme,
JV: neviděla ste konec?
JC: voni, voni nám vypli proud, nebo měli, už, už houkali nebo něco,
JV: hm
JC: to sme neviděli. toho Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)) to taky,
to nevím. Sobota, to ta Sobota už byla ke konci války.
JV: hm
JC: ta byla, to byly ty děvčata jako v tom, obchodním domě mám dojem
nebo něco. to byla Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to bylo,
to bylo hezký. Svět patří nám, to byl ten, Voskovec ((Jiří
Voskovec)) s Werichem ((Jan Werich)), že?
JV: hm
JC: Zlatá Kateřina, nevim. Pobočník Jeho Výsosti,
JV: ňáký silný zážitek třeba? máte s tím spojený?
JC: toto, ty, tady tohle,
JV: nějaký výrazný.
JC: ti dycky, ňáký kalhoty šili, ten, <tím parním válcem si žehlili
kalhoty.>
JV: myslíte Svět patří nám.
JC: já nevim, v kerým to bylo, ale to tam,
JV: ale myslíte Wericha ((Jan Werich)) ee [s Voskovcem ((Jiří
Voskovec))]
JC: [jo jo, s Voskovcem ((Jiří Voskovec)),] no. Hadimršku ((To
neznáte Hadimršku)), děvčata ((Tři děvčátka pokračují)). no, Kouzlo
valčíku, to nevim. dvě srdce ((Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu)),
ty pražské švad- ((Pražské švadlenky)) to nevim, to si tak
nepamatuju.
JV: a vzpomněla byste si třeba, s kým ste ty filmy viděla? jestli to
bylo s tou vaši partou,
JC: no toto už, to už možná bylo. to bylo tak, to už bylo tak s tou
partou, no.
JV: myslíte,
JC: to už sou starší.
JV: myslíte ty filmy od ee už tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)), od té Sněhurky [dál.]
JC: [no, no.]
JV: Ducháček ((Ducháček to zařídí)),
JC: to zařídí, no,
JV: U pokladny stál,
JC: jo jo jo.
JV: To byl český muzikant,
JC: tři [děvčátka pokračují ((Tři děvčátka pokračují)),]
JV: [Roztomilý člověk,] víděňská [krev,] ((Vídeňská krev))
JC: [to nevim,] to nevim. Město ztracených, to taky mně nic neřiká.
to toho ten jo, ten baron Prášil ((Dobrodružství barona Prášila)),
to sme něco viděli,
JV: hm Tanečnice,
JC: to mám dojem myslim byla Glázrová ((Marie Glázrová)), to
Tanečnice.
JV: hm neviděli ste Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)),
JC: jo, to
JV: a Sobotu ((Sobota)).
JC: no to už se teď jako trochu plete, že, to už jako, teď dávali
tak si to člověk poplete, že to vlastně dávali už teď v televizi to
vopakujou, jo, toho Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)), že?
JV: a vzpomněla byste si, jestli třeba tyhle filmy už ste viděla
v Brně, nebo ještě ee v Líšni.
JC: to To byl český muzikant, no já nevim kdy ten film byl. nebyl už
po válce? ne to ještě byl Kolberář ((Otomar Korbelář)) mladej, že?
tak v té Líšni ještě to bylo.
JV: hm
JC: to vám říkám, že to sme viděli v tom Brně málo, my sme tam tak,
byl takovej výlet pro nás no, ale tak ňák sme měli ty kina doma, no
tak sme nepotřebovali do toho Brna, že?
JV: některé ee tady z těch filmů sou vaše oblíbené? třeba máte ráda
doteď?
JC: no tak na toho Buriana ((Vlasta Burian)) se dívám, no, tak zase
už taky,
JV: Ducháček to zařídí, je [to váš oblíbený film?]
JC: [jó, to je ten,] to je takový, ještě tam hrál takovej herec, já
nevim, jak von se menoval ten pak už moc nehrál, U pokladny stál,
tak to sou takový legrácky, jako von,
JV: hm
JC: to tak, to To byl český muzikant, to byly, to byly pěkný
písničky, to bylo hezký, no. Roztomilý člověk, ten taky byl, ten
Oldřich Nový dobrej, a ty Muži nestárnou, to byl hezkej film, no, to
jako, ta vo tom vykládá, vzpomíná na to, ta Zita Kabátová, vona už
teda je v té nemocnici, ale pořád teda jako eště [hezky mluví.]
JV: [vzpo- vzpomněla] byste si, co se vám na tom filmu líbilo, proč
byl hezký.
JC: ten Muži nestárnou?
JV: hm
JC: no tak to bylo, tak to bylo takový zajímavý, že to bylo,
JV: můžu vám dolít ještě?
JC: ne ne, děkuju. ten ee, ten, že von vlastně <všecky tři generace
vystřídal, že?>
JV: hm
JC: ten Pivec ((Jan Pivec)), no, jo, to byla, ta písnička byla hezká
a pak ta, pak tak poslední byla ta Jarmila Smejkalová, že, a Zita
Kabátová, no tak, to si, to už tak jako, někerý ty filmy jak voni je
vopakujou, tak to člověk si všecko domyslí, že ale, ale to byl
pěknej film ty Muži nestárnou, no.
JV: dobře, tak já bych vám asi poděkoval, ještě bych se vás zeptal,
jestli vás třeba ještě něco napadlo, co byste chtěla k tomu našemu
tématu dodat, něco co vás napadlo a nezaznělo to tady,
JC: no tak ee...
JV: o čem sme nemluvili,
JC: no tak musím, musím jako říct, že ee už si moje děti už tolik
chodily do kina, už asi tolik nechodily jak já v tom mládí, jo?
JV: hm
JC: ale bylo to taky tím, že my sme, vono nebylo co, jo? to nebylo
kam jít. a já myslím, že tak ee že ten člověk potřebuje nejenom tu,
tak já sem ráda pracovala, já sem, si nevzpomínám, že bych, bych
byla určitě nešťastná, kdybych dneska nemohla najít práci, a to si
vůbec nedovedu představit, jo, jak co se dneska děje. ale ee takže
mě to tak všecko jaksi, tak ne, že by formoval člověku ten život,
ale určitě měl ten film vliv [na to, na to vyrůstání,]
JV: [takže byl pro vás určitě důležitý.]
JC: a když to bylo jako pěkný třeba, eště si pamatuju, to je taky
tam vo tom, jak my sme pak tam tak vo těch filmech mluvili asi ee to
byl ňákej buďto rakouskej nebo německej, von byl, vona jako za mýho
mládí mět dítě za svobodna, to bylo něco hroznýho, jo? to dneska
vůbec už si nikdo tak ani nic z toho nedělá, ani třeba to
příbuzenstvo, jo, ale třeba vedle mé manželové maminky je hrob, kde
vona si vzala život, že měla mět dítě, a to je ňákejch řekněme třeba
čtyřicet třicet let, a takže ee to byl takovej film, von ju vyhnal,
a bylo to někde v horách, jako možná Rakousko a pak na Štědrej den
von ju zas ten tatínek přijímal. já nevím, jak se ten film menoval,
to to si nevzpomenu.
JV: nevim. tak to na vás zapůsobilo?
JC: jo, no tak takový jo, nebo ty ty Umlčené rty, že vona vlastně to
dítě vidí, svý, už se jí zase měla ňákou buďto příhodu, že se jí ta
paměť vrátila, a teď vona si bere bohatého, a tak nechce se přiznat,
že je matka, tak to sme prožívali, to se plakalo [v kinech.]
JV: [takže ty, ty] jakoby ženská témata, rodina, mateřství, [děti,
tak to na vás hodně působilo.]
JC: [nó, no tak to jó, jistě.] a to, tohle, no a teď ee...
JV: a to ste chodila na tyhle filmy s vostatními dívkami, nebo i s
chlapci.
JC: no tak to už sme pak chodili taky s tej, to jak sme chodili do
tej měšťanky, tak už sme měli ty kamarádšofty, že, tak to sme
chodili, ale...
JV: mně de vo to, jestli ste se třeba přátelila více ee s holkama,
nebo i s klukama.
JC: no, to na to, do toho Dělnickýho domu, tam sme chodili už i
s klukama, to už sme tak byli spárovaní někeří, a to, no tak to se
šlo, to se chodilo do toho, odpoledne do toho lesa a večer se šlo do
kina, to byly takový jako programy, že, protože nic jinýho se jako
nedalo dělat, že. ale tak člověku se dneska to zdá, že to třeba
dlouho trvalo, ale von ten život tak uběhl, ((směje se)) že to
všecko uteklo jak voda, no. a vy to zpracováváte jako, jakej ten
film...
JV: no, myslíte tady ten výzkum náš?
JC. jo.
JV: tak ten vlastně probíhá tím způsobem, že my ee děláme rozhovory
s pamětníky, pak se ty rozhovory přepisují, a je to uchováváno tady
na katedře jednak v té písemné podobě, ve formě toho přepisu, a pak
samozřejmě ještě na těch záznamových médiích, kde je ten rozhovor
uložen. a pak se to bude zanášet do databáze, která ee která ee
vlastně propojí tyhle ostatní výzkumné projekty, protože podobné
projekty probíhají třeba i ee v západních zemích, v Holandsku ee a
dále. takže pak z toho bude vlastně taková databáze velká, přístupná
různým badatelům, kteří už až budou mít svůj ňáký vlastní projekt
výzkumný, tak právě budou čerpat tyto informace. a ještě se plánuje
že výde, že výde sborník, který bude mapovat, bude mapovat vlastně
tento, tento náš projekt. tady ten základní výzkum, který teď
děláme. takže tam pravděpodobně budou použity taky třeba ňáké části
rozhovoru.
JC: no voni maj strach, že to, že ten film třeba už přestane lidi
bavit, ne? není to taky tím?
JV. no já myslím že ne, spíš tady ten projekt je proto, že vlastně
to, co se dělá teď, se nikdy neďálo, a vždycky ten výzkum se
zaměřoval ee zaměřoval jiným směrem, ty dějiny filmu se braly jako
dějiny ee dějiny národních kinematografií, a ten pohled na ty
lokální dějiny ee na dějiny filmů a vlastně chození do kina, na ty
praktiky ee volnočasové aktivity, které sou spojené s ňákým
konkrétním prostorem ee v tomto případě s městem Brnem, ne ne
celkem, jako s Českou republikou, tady nikdy dělané nebyly, takže
vlastně tohle je takový jakoby ee úzce zaměřený historický výzkum.
JC: no voni, voni teda, já né že bych ee chtěla ty mladý režiséry,
ale voni třeba řeknou, že chtějí si udělat film, aby jemu se líbil,
ale von nebere ohled, že se třeba nebudou líbit tomu obecenstvu, to
mně vadí, jo? přece von musí vědět ee a voni musí vědět, kerej film
se líbil a kerej ne.
konec rozhovoru