Quote

no a potom už e se známostí a
s mužem. ((smích))

no až potom
až už sem byla provdaná, tak sme chodili, že, na filmy, ale jak sem
vám už říkala, jenom na české. na německé filmy se nechodilo a em
zase na těch těch českých, který teda byly zhnusené tým překladem
všelijakým a titulkama a tak dále, no ale to nám nevadilo, ale
opravdu sme chodili.

MB: mhm, mhm

LM: a ještě sme chodili do Metra. tam kde je dneska, sou Mrštíci
((Divadlo bratří Mrštíků)) na Lidické

MB: mhm, mhm

LM: tak tam bylo kino Metro. a já už sem byla provdaná, no příhoda,
a teď byl ňáký film, kde bylo do osmnácti let nepřístupné. no tak
(biletař) mě chytl a co poďte sem poďte sem poďte sem. vy tam
nesmíte a já sem šla s mužem a ((smích)) a no my sme byli stejně
staří tak sme byli ((smích)) takový študáci a e on říká, to je až od
osmnácti let a já povídám no vš- no dyť já mám osmnáct ( ) na mě
začal vrčet, no tak sem vytáhla, tenkrát sme měli kenkartu.

[jak se děti narodily], tak už to kino teda nějak nešlo. [a]
televize.

LR: tak se chci zeptat, kdy pro vás skončilo to pravidelné
navštěvování kina? [kdy ste přestala...]
DB: [no, až] byly děti
LR: jasně
DB: to byl rok padesát dva, a to už nešlo ňá- to už prostě nebyl
[zájem]
LR: [mhm]
DB: začala televize taky, ta byla, prostě nová, [že]

LM: [kolem, kolem, kolem těch] kolem těch filmů, no myslím, že sme
to tak vlastně vlastně vy- vyčerpaly, protože em je je fakt, že jak
potom má člověk děti a chce z nich něco mět, tak už na to nezbylo
tolik tolik času a protože my sme chodili na ty koncerty a i děti
sme brali, jo, ty byly přesně poučení, jak se mají chovat, všecko,
takže přečkaly koncerty a e pak přišly do puberty tak mi to pomalu
vyčítaly, to víte, jak začne být takový ten ee rozvíjející se rozum,
takže ((smích)) toto a a až zestárly, říkaly, no to bylo úžasné.

LM: [no] takže a pak sme chodili eště do Alfy ((Alfa)), já nevím jak
už se to tenkrát jmenovalo si to vůbec nepamatuju. Alfa, která byla
ee která byla na ee na Poštovské.

MB: mhm, [jo já tady]

LM: [je to stále]

MB: mám, já tady mám napsanou tu Alfu ((Alfa)), no

LM: [ano]

MB: [my] eště vlastně ty údaje o těch kinech nemáme

LM: ano

MB: přesně [kompletní, ale mám to tady poznamenané]

LM: [no ano a pak sme] chodili do skaly ((Scala)) ale to se taky
menovalo jináč na náměstí na Moravském náměstí

MB: mhm, to se dřív menovalo ňák něco bio něco ((Dopz)), jo, [(já
tady ten název mám tak tak zvláštně)]

LM: [já nevím, já nevím,] protože nás jako študáky vůbec nezajímalo
((smích)) b- bych řekla kam jak se to menuje. já to opravdu
nepamatuju. a potom teda po válce se to menovalo menovalo skala
((Scala), ale myslím, že eště za toho protektorátu, že se to
menovalo, [psáno]

MB: [já tady mám]

LM: scala ((Scala))

MB: mhm že to byla skala ((Scala)) od roku třicet pět

LM: no

MB: a od roku čtyrycet osm už to pak byla Moskva

LM: to byla potom ano, to bylo přeměněné, no, ale ono se to eště
před tím nějak menovalo, na tom nezáleží.

LM: ano sou úplně úplně jiné a ztratily, mnohé ztratily výchovný
charakter. protože dřív bylo, byl film považovaný za určitý způsob
výchovy. ať ať už to, jak sem se vracela k těm historickým anebo
citovým, ale vždycky tam bylo něco pěkného, co si člověk mohl
osvětlit u sebe, prohloubit si to, uvažovat o tom, ne. dneska dete
z kina a no tak jo.

MB: ((smích))

LM: nepršelo na nás. ((smích))

JV: hm a ta atmosféra po skončení války byla zřejmě velmi radostná

BK: určitě to byla to bylo velké velká

JV: myslíte, že to bylo patrné v těch kinech, že diváci byli hluční

BK: to už to už ano, to už ano, ale říkám, to už možná byly ty to už
všude byly ty televizory doma a to už sme asi se snažili nechodit
[spíš do těch divadel]

JV: [á ee] dejme tomu do toho roku třicet čtyři, do těch deseti let
než ste začala vlastně chodit na eee

BK: no

JV: na měšťanku tak ee tam ste chodila jak často vzpomněla byste si?
BK: no ano tak (když) mně bylo třicet čtyři mýho věku?

JV: do těch deseti let

BK: do dvaceti let, no tak zase to už byly malý malý děti, tak se to
tak často nechodilo, to je samozřejmý.

JV: a třeba tak jednou za čtrnáct dní

BK: tak asi, no

JV: a eee jak se začal jak se blížil už konec války, myslíte, že to
bylo znát i v ee chování ee lidí respektive teda návštěvníků ee kin,
že už to bylo uvolněnější nebo pořád byl strach, co teď příjde, že
se ta fronta blížila do Brna.

BK: no tak to to sme se zase báli, protože to bombardování

JV: mhm

BK: a to (všechno) to se zase hlídaly zprávy, kde kde se bojuje a
toto potom byla taková hodně hodně těžká doba.

JV: takže ta frekvence už asi byla trošku jiná na chození do kina

BK: to byla řikam teda s těma dětima malejma tehdy